Docstoc

Filozofická fakulta Masarykovy u

Document Sample
Filozofická fakulta Masarykovy u Powered By Docstoc
					MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
FILOSOFICKÁ FAKULTA Ústav hudební vědy

ARCHITEKTURA AKTUÁLNÍHO KONTEXTU ADOLF LOOS A JAN KAPLICKÝ
Bakalářská práce

Autor práce: Tereza Fendrychová Vedoucí práce: PhDr. Aleš Filip, Ph.D. Brno 2006

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům. V Brně dne:

Tereza Fendrychová

______________ 2

_________________________

PODĚKOVÁNÍ Děkuji PhDr. Aleši Filipovi, Ph.D. za vedení této práce a za poskytnuté materiály a dále Ing. arch. Janu Lefnerovi za odbornou konzultaci.

3

OBSAH:

1. ÚVOD 1.1 ARCHITEKT A SPOLEČNOST 2. ADOLF LOOS 2.1 ŢIVOT A DOBA A.L. 3. ADOLF LOOS – ARCHITEKT 3.1 REALIZACE 3.2 MÜLLEROVA VILA – „RAUMPLAN“ V PRAXI 4. ADOLF LOOS – KRITIK 4.1 ŘEČI DO PRÁZDNA 4.2 ORNAMENT A ZLOČIN 5. JAN KAPLICKÝ – VIZONÁŘ A KRITIK 5.1 FORMOVÁNÍ OSOBNOSTI 5.2 KAPLICKÝ A PRAHA 6. JAN KAPLICKÝ – ARCHITEKT 6.1 FUTURE SYSTEMS 6.2 REALIZACE 7. ZÁVĚR - SROVNÁNÍ 8. RESUMÉ 9. SUMMARY 10. LITERATURA A POUŽITÉ ZDROJE

5 6 7 7 10 11 13 15 15 16 18 18 19 21 21 22 27 29 30 31

4

1. ÚVOD Architektura nás obklopuje na kaţdém kroku, nelze se jí vyhnout. Je na kaţdém z nás jaké stanovisko k ní zaujmeme; můţeme se tvářit, ţe nás nezajímá, anebo se pokusit jí porozumět, studovat její historii, případně sledovat nové trendy. Vybrala jsem si druhou moţnost, nechci se k novým stavbám stavět lhostejně, nebo je předem odsuzovat, chci je zkoumat, utvářet si vlastní názor. Mezi mnoţstvím všech moţných architektů mě zaujaly především dvě významné osobnosti evropské architektury 20. století, Adolf Loos a Jan Kaplický: oba dva svým způsobem předběhli (v případě Kaplického stále předbíhají) svou dobu a svou tvorbou předznamenali směr, kterým se architektura můţe ubírat. Oba představují kontroverzní osobnosti, které si stojí za svým názorem navzdory společnosti. Oba byli či jsou ve své původní vlasti nepochopení a patřičně nedocenění. Při bliţším pohledu vyjde najevo, co všechno pojí tyto dva muţe dohromady. Co je architektura aktuálního kontextu? Architektura tvořená vzhledem k současným podmínkám, reflektující jak novou tvorbu, tak i předchozí vývoj. Je to architektura chápaná v širších socio-kulturních souvislostech. Jinými slovy, Loos i Kaplický jsou schopni tvořit s ohledem na poţadavky své doby, za pouţití nejnovějších poznatků, idejí a to vše s ohledem na budoucnost. Na následujících stranách se pokusím přiblíţit zmíněné architekty z hlediska jejich tvorby, myšlenek a názorů. Podívám se blíţe na vybrané, nejvíce oceňované stavby. Pokusím se o podrobnější analýzu, hledání znaků i přímou konfrontaci obou tvůrců.

5

1.1 ARCHITEKT A SPOLEČNOST “Architektura je společensky nebezpečné umění, protoţe je nevyhnutelně nevyhnutelné. Špatnou knihu nemusíte číst, příšernou hudbu nemusíte poslouchat, ale ošklivý činţák před vaším domem vám nenechá ţádnou alternativu, musíte se na něj dívat.” (Renzo Piano)1 Pozice architekta ve společnosti se v průběhu věků proměňovala, v očích veřejnosti se postupně ocital na různých stupních společenského ţebříčku a v souvislosti s tím stoupal nebo klesal také jeho vliv na společnost a poţadavky, které na něj byly kladené. Dnes (ale zřejmě uţ i dříve) se architekti ve škole učí, ţe mají pěstovat styl společnosti. To jim můţe dodávat pocit jakési nadřazenosti či výlučnosti. Architekti jsou zkrátka vůči laické veřejnosti velmi obezřetní a velmi kritičtí. Problém je ovšem v tom, ţe jejich dílo je, narozdíl od jiných uměleckých disciplín, nevyhnutelné. Setkáváme se s ním prakticky na kaţdém kroku a musíme se s ním nějak vyrovnat, zaujmout stanovisko, hodnotit jej. Jan Cigánek ve svém Úvodu do sociologie umění upozorňuje na fakt, ţe běţný člověk při pohledu na jakoukoliv stavbu, nehledě na její funkci, uplatňuje ze všeho nejdříve apriorní hodnotící hledisko „zda by se v tom dalo bydlet“. Můţe se tak stát, ţe člověk bez znalosti souvislostí napoprvé odmítne budovu, protoţe „v tom by bydlet nechtěl“, ale kdyţ se pak dozví, jakému účelu stavba slouţí (tedy ţe je to například továrna), dotyčný přizná, ţe se mu vlastně docela líbí. Obraz, hudbu nebo knihu jsou lidé schopni vnímat a hodnotit i bez vysvětlujícího komentáře, architekturu ale ve valné většině případů ne. Paradoxem ovšem je, ţe tato pozice lidem nebrání architekturu kritizovat. Pravděpodobně v ţádném jiném odvětví lidské činnosti nedochází k jevu pro architekturu tak charakteristickému, kdy téměř kaţdý kolemjdoucí má pocit, ţe architektuře rozumí, tudíţ má právo vynášet své neochvějné soudy. Vše výše uvedené zde zmiňuji pro představu, s čím se musí tvůrce potýkat. Jak je náročné čelit veřejnosti, kdyţ jisté je, ţe se nelze zavděčit kaţdému. Loos i Kaplický toto mnohokrát poctili na vlastní kůţi, jelikoţ jejich stavby rozhodně nebyly a nejsou přijímány jednoznačně kladně.

1

Záznam besedy „RozRazil o architektuře“ URL: <http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=8&id=1022> [2006-03-10]

6

2. ADOLF LOOS

„Říkalo se, ţe mně není moţné dát ţádnou zakázku, poněvadţ, jestliţe stavím, jsou vţdycky veliké potíţe se stavebním úřadem. Nuţe, aspoň tedy nebylo dosud třeba po 20 či 30 letech obnovovat bytová zařízení, která jsem navrhl. Továrník, který nahlédl, co ušetřil jakostí mého bytového zařízení, poslal mně po dvaceti letech ještě jednou honorář a odůvodnil to tím, ţe jeho přátelé musili svá zařízení jako nepotřebná nebo opotřebovaná vyhodit. Jsem si vědom, ţe tvořím trvalé hodnoty, a nikoliv dekorativní kýče.“ (srpen 1928)2

Obr. 1 Adolf Loos 2.1 ŢIVOT A DOBA A.L.

Adolf Loos svou tvorbou ovlivnil vývoj moderní architektury a prosazoval nový způsob bydlení. Většina lidí si s jeho jménem spojuje, spíše neţ konkrétní budovy, radikální výrok “ornament je zločin“, který zákonitě ve většině případů vyvolává značnou nelibost. Tato slavná věta ovšem nejen, ţe zní ve skutečnosti jinak, ale především ve svém původním kontextu dává mnohem větší smysl a je podloţená racionálními a obhajitelnými argumenty, jak ostatně uvidíme dále. Adolf Loos se narodil roku 1870 v Brně do rodiny zavedeného kameníka. Studoval nejprve na Státní průmyslové škole v Liberci a poté na Technické univerzitě v Dráţďanech. Více neţ všechny roky strávené na studiích mu však dal tříletý pobyt ve Spojených státech. V roce 1893 se mladý Loos vydal nejprve do Chicaga, kde probíhala Světová výstava a poté cestoval dál aţ do Philadelphie, kde ţil jeho strýc. V Americe pracoval jako zedník a kreslič v truhlářském závodě. Získal tak úctu k ruční práci a naučil se, jak lze decentně spojit antické motivy s moderní architekturou3. Tato zkušenost radikálně změnila jeho dosavadní pohled na svět, v němţ ţil, i jeho umělecký vkus. Okouzlila ho tamní industriální architektura i
2 3

LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2001. s. 196 Později tuto zkušenost uplatnil ve svých návrzích portálů obchodních domů Kniţe a Spitz ve Vídni.

7

svobodný a velmi moderní způsob ţivota. Po návratu do Vídně se začal konečně ţivit jako architekt. Tamní prostředí ale začal díky nově nabyté perspektivě vnímat velmi kriticky. Loos najednou zjistil jak moc je Evropa a zvlášť Rakousko pozadu za Amerikou. Jediná země, která podle něj splňovala poţadavky moderní doby, byla Anglie. Ve svých statích neustále zmiňuje, ţe jakékoliv zboţí, od klobouků aţ po nábytek, je nejlepší z Anglie4. Adolf Loos byl veřejně známá osobnost nejen ve Vídni, ale i v ostatních městech Rakousko–Uherské monarchie také díky tomu, ţe hodně cestoval. Pravdou je, ţe Loos trávil ve vlaku tolik času, ţe se to později odrazilo i v jeho návrzích (viz Obr. 2). Zároveň byl velmi společensky aktivní a znal se se spoustou významných osobností tehdejšího vídeňského kulturního ţivota, s mnoha z nich jej pojilo blízké přátelství (např. s Karlem Krausem, Peterem Altenbergem, Arnoldem Schönbergem nebo Oskarem Kokoschkou5). O Loosovi se také poměrně často psalo v dobovém tisku, ačkoliv spíše v souvislosti s jeho ostrými kritikami a útoky na rakouskou společnost, kulturu, umění apod., nebo také s jeho rozvody a sňatky (byl ţenatý celkem třikrát a všechny jeho partnerky byly o poznání mladší) neţ v souvislosti s architekturou. Po skončení 1. světové války a po rozpadu monarchie získal Adolf Loos od prezidenta Masaryka československé občanství a obnovil činnost své soukromé stavební školy6. Ve dvacátých letech byl Loos na vrcholu svých tvůrčích sil. Tehdy vznikly stavby, které představují vrcholné naplnění jeho architektonických tezí: dům Tristana Tzary v Paříţi (1926), Mollerův dům ve Vídni (1927-28), nerealizovaný návrh na dům pro Josephinu Bakerovou (1927) Müllerova vila v Praze (1928-30) a venkovský dům Khuner v Dolním Rakousku (1929-30). Adolf Loos zemřel sám (jeho třetí ţena se s ním rozvedla necelý rok před jeho smrtí) v rakouském sanatoriu Dr. Schwartzmanna 23. srpna 1933.

4 5

To se projevuje i v jeho projektech, například velká část nábytku v Müllerově vile pocházela z Anglie. Kokoschka Loose v roce 1909 portrétoval a Loos od něj koupil řadu obrazů do svého vídeňského bytu (viz Obr. 3). 6 Byla zaloţena před válkou v roce 1912 a studovali na ní například pozdější slavní architekti Richard Neutra a Heinrich Kulka.

8

Obr. 2 Sedačka v dámském budoáru v Müllerově vile inspirovaná vlakovým kupé

Obr. 3 Portrét Adolfa Loose od Oskara Kokoschky (1909)

9

3. ADOLF LOOS – ARCHITEKT „Architekt je zedník, který se naučil latině.“7 Adolf Loos sám o sobě nerad říkal, ţe je architekt. Často zdůrazňoval, ţe práce architekta má své meze a svůj byt si má kaţdý zařídit sám, podle svého vkusu. Nemá smysl bydlet sice v perfektně navrţeném a stylovém bytě, ve kterém se však jeho obyvatelé necítí příjemně a hlavně pak nesmějí na nic sahat, nic přesouvat, nic přidávat, aby neporušili záměr tvůrce a dokonalou kompozici8. Dále zdůrazňoval doslova úctu k materiálu. Zlobil se, ţe lidé v jeho době nejsou schopni cenit si materiálu, látek, ţe lidé plýtvají materiálem a neumějí ocenit jeho přirozenou krásu. Odsuzoval přehnané zdobení, umělecký průmysl povaţoval za zločin a architekty, kteří jej tvoří za zločince, které je třeba zavřít na deset let. Ovšem nikoli do strohého bílého vězení (to se Loosovi naopak zamlouvalo), ale do „nějakého nejvýš dobového interiéru, stvořeného moderním architektem.“9 Loos vyznával Semperovu Bekleidungstheorie10, tj. princip stavitelství jako odívání. Ten vychází z předpokladu, ţe člověk je oděný nejprve kůţí, pak prádlem, oblečením a nakonec bytem a domem. Architektura je další vrstvou, která „pokrývá“ tělo jedince. Přikrývka, kterou se pravěcí lidé chránili před zimou je nejstarší stavitelský prvek. A Loos k tomu doplňuje: „Dnešní páni architekti se domnívají, ţe nesmíme mít architekturu nahou, nýbrţ oblečenou. Jako by se řeklo: ne botu jak je, nýbrţ botu oblečenou, do něčeho ještě zabalenou.“11 Tedy pokrývat hotový dům zdobnými prvky, nebo čímkoli jiným nadbytečným, je to samé jako nosit botu obalenou třeba v brokátu. Krásu Loos definoval ve shodě se Sokratem tak, ţe krásné je jedině to, co je i uţitečné. Dokonalý výtvor se vyznačuje tím, ţe z něj nelze nic ubrat ani k němu nic přidat, aniţ by se tím porušila jeho krása. S tím souvisí i jeho pojetí architektury, která podle něj není umění, protoţe umělecké dílo se nemusí líbit kaţdému, je soukromou záleţitostí umělce. Naproti tomu architektura je věc veřejná a kaţdý by se v ní měl cítit dobře. Umělecké dílo si vystačí samo o sobě, nevychází z potřeby. Dům je ovšem záleţitost ryze praktická, tudíţ účelná.
7 8

SARNITZ, August. Loos. Praha: Slovart, 2004. s. 9 O takovém případě vypráví Loos ve své satirické povídce „O ubohém boháči“ z roku 1900. 9 MARKALOUS, Bohumil. Estetika praktického ţivota. Praha: Odeon, 1989. s. 291 10 Gottfried Semper (1803 – 1879), německý architekt, teoretik a kritik, autor spisu Die vier Elemente der Baukunst (Čtyři prvky stavitelského umění) a Der Stil in den technischen und tektonischen Künsten oder Praktische Ästhetik (Sloh v technickém a tektonickém umění, nebo-li praktická estetika). Mezi jeho nejvýznamnější stavební díla patří opera v Dráţďanech, nebo Burgtheater ve Vídni. 11 MARKALOUS, Bohumil. Estetika praktického ţivota. Praha: Odeon, 1989. s. 295

10

3.1 REALIZACE Loosův první realizovaný návrh bylo Café Museum ve Vídni z roku 1899. Stalo se tak tři roky po jeho návratu ze Spojených států a ve Vídni právě vrcholilo období secese. Není tedy divu, ţe jednoduchá fasáda kavárny a střídmě zařízený interiér způsobil mezi Vídeňáky rozruch. Dokonce kavárnu přezdívali „Café Nihilismus“. Díky své poloze (nedaleko Akademie výtvarných umění, Státní opery a Domu umělců) se však brzy stala oblíbeným místem, kde se scházeli umělci a literáti. Prostorný lokál byl vybavený ţidlemi z ohýbaného dřeva a stolky s mramorovou deskou, stěny byly obloţeny zeleným plyšem. Takové zařízení pravděpodobně působilo velmi elegantně a přitom útulně (původní interiér se nedochoval). Vnější fasáda byla hladce bílá, bez dekoru. Následovaly především návrhy bytů a obytných vil. Mezi uţitkovými budovami vyniká obchodní dům pro firmu Goldman & Salatsch postavený v letech 1909 aţ 1911 na Michaelerplatz ve Vídni. Opět zaujme na první pohled jednoduchou fasádou bez ozdob a honosně zařízeným vnitřkem. Nároţní budova lichoběţníkového půdorysu vítá návštěvníky velkorysým vstupním portálem, který je podepřený čtyřmi jednoduchými mramorovými sloupy. Spodní část budovy, kde se nacházejí obchodní prostory, je obloţena luxusním mramorem, čímţ je jasně odlišena od horních obytných poschodí, které jsou pouze hladce omítnuté. Průčelí domu postaveného na velmi exponovaném místě, zbavené jakékoliv formální výzdoby opět vyvolalo rozruch, tentokrát tak silný, ţe byl ustaven výbor, který měl kontroverzní fasádu „opravit“. Loos pod tímto nátlakem učinil ústupek a navrhl několik bronzových truhlíků s květinami, které umístil na okenní parapety domu. Navzdory všemu příkoří se z této stavby stal první moderní obchodní dům ve Vídni. Zhruba ve stejné době vzniká budova Poštovní spořitelny Loosova kolegy a přítele Otto Wagnera, která vzbudila podobný rozruch svou strohostí, vyjadřující nezadrţitelný nástup moderní architektury. Měšťácká Vídeň měla co dělat, aby stačila vstřebat tolik novinek najednou spolu s jejich nesmiřitelnými autory, hlásajícími novou dobu. Zajímavý je také nikdy nerealizovaný návrh domu pro slavnou tanečnici Josephinu Bakerovou (1927), se kterou se Loos osobně znal12 a vila pro ni měla být jakousi poctou slavné tanečnici. Velkolepá, nápadná vila, jejíţ fasáda měla být pokryta černými a bílými pruhy a ve spodní části obloţena mramorem, skrývala i vnitřní bazén s prosklenými stěnami a velký salon s jídelnou.
12

Bakerová přišla do Evropy v roce 1925 a otevřela si v Paříţi podnik Chez Joséphine. Scházela se tam paříţská smetánka a Josephine je příleţitostně učila charleston. Také Adolf Loos se ho od ní naučil.

11

Obr. 4 Návrh domu pro Josephine Bakerovou

Obr. 5 Obchodní dům Goldman & Salatsch, Vídeň

12

3.2 MÜLLEROVA VILA – RAUMPLAN V PRAXI

Obr. 6 Müllerova vila, Praha Vila v praţských Střešovicích byla postavena v letech 1928 aţ 1930 (byla tedy dokončena ve stejném roce jako brněnská vila Tugendhat od Miese van der Rohe) na objednávku dr. Františka Müllera, majitele velké stavební firmy. Adolf Loos na jejím projektu spolupracoval s praţským architektem Karlem Lhotou a na její stavbě se podílela právě firma pana Müllera. Vila je praktickou ukázkou Loosovy myšlenky takzvaného „Raumplanu“. Podle ní by místnosti měly být odlišeny podle své funkce nejen velikostí, ale i výškou stropu. A zároveň v jedné místnosti lze pouţít různých stupňů, schodů a výklenků k dosaţení kýţeného prostorového členění bez pouţití dělících zdí. Jakkoli to zní sloţitě a je těţké si to představit, Müllerova vila je důkazem, ţe takové uspořádání domu můţe být funkční a zároveň elegantní, útulné a příjemné na bydlení. Jiţ zvenčí zaujme na první pohled jednoduchá fasáda nepravidelným rozmístěním oken, tak jak to odpovídá vnitřnímu uspořádání místností. Vila je zasazena ve svahu nad hlavní silnicí na velmi exponovaném místě a zakončuje řadu obytných domů v ulici Nad Hradním vodojemem. Celý pozemek není nijak přehnaně velký, zahrada je spíše skromnější, tvořená převáţně anglickým trávníkem a řadou stromků po obvodu. Dům má plochou střechu, kterou převyšuje pouze výtahová šachta. Vstup je umístěn v horní části, tedy z ulice Nad Hradním vodojemem. Skrytý pod krátkou stříškou je téměř nenápadný, ovšem při pohledu

13

z blízka se ukáţe luxusní kamenné obloţení. Nápadná je mohutná lavice ze stejného materiálu umístěná hned vedle vchodových dveří. Osu vnitřního uspořádání tvoří hlavní schodiště, kolem kterého jsou umístěny jednotlivé místnosti. V prvním patře je prostorná hala a na ni navazující jídelna, ve druhém pak pokoje manţelů Müllerových a jejich dcery. Ve třetím patře se nachází takzvaný Japonský salonek, z něhoţ je přístup na rozlehlou terasu (vlastně střechu domu) s výhledem na Praţský hrad, který je vtipně orámovaný výřezem v obvodové zdi. Nechybí samozřejmě šatny, koupelny, knihovna, výtah a hostinské pokoje. Provozní místnosti byly důmyslně propojeny a umístěny tak, aby sluţebnictvo při svém pohybu domem nerušilo majitele domu nebo jejich hosty. Přesně v duchu Loosových zásad je vila zvenku velmi strohá, avšak o to honosnější a luxusnější je její interiér. Ten také na první pohled zaujme nezvyklou barevností, která se liší v kaţdé místnosti. Nejjasněji vymalovaný je samozřejmě dětský pokoj, vstupní chodba zaujme svojí sytě zelenou barvou, obývací pokoj a pokoje pána a paní domu jsou laděné do jemnějších odstínů. Loos pouţil na vybavení jen ty nejlepší materiály a nábytek, často vyrobený na zakázku a dovezený z Anglie, kde se podle něj vyráběl ten nejlepší a nejkvalitnější. Jídelně například vévodí mohutný kulatý stůl. Centrální deska, která se mohla přidáním jednoho či dvou kruhových pásů z mahagonu zvětšit podle počtu stolujících, spočívá na jediné ortogonální noze. Kaţdý obyvatel domu tu měl svůj vlastní kout, kam se mohl uchýlit a trávit tam čas, aniţ by byl někým rušen. Vila je vybavena mnoţstvím neuvěřitelně praktických pomůcek a vynálezů, jako je například dvoustěnná vana (na principu termosky, voda v ní zůstala déle teplá), vysunovací věšáky v rohových skříních (v šatně pana Müllera), nebo sprcha na střešní terase. Kaţdý detail v interiéru má svou funkci, podle teorie krásné je to, co je uţitečné.

14

4. ADOLF LOOS – KRITIK Jak jiţ bylo řečeno, Adolf Loos byl veřejně známý pro své nesmiřitelné názory a ostrou společenskou i kulturní kritiku. Po návratu ze Spojených států vydal dvě čísla vlastního časopisu nazvaného: „Das Andere“ (To jiné – list pro uvádění západní kultury do Rakouska, 1903), jehoţ podtitul hovoří sám za sebe. Publikoval také v Neue Freie Presse a dále byly jeho názory shrnuty a vydány ve dvou publikacích: „Ins Leere gesprochen“ (Řeči do prázdna, 1921) a „Trotzdem“ (Přesto, 1931). 4.1 ŘEČI DO PRÁZDNA Soubor statí o „architektuře, bydlení, ústroji a jiných praktických věcech“ uspořádal pro první české vydání v roce 1929 Bohumil Markalous13. Adolf Loos se v těchto textech stručně řečeno velmi nevybíravě vyjadřuje o rakouské společnosti, jejím způsobu ţivota, maloměšťáctví nebo vkusu, a naopak zdůrazňuje kvalitu ţivota na Západě, tj. ve Spojených státech a Velké Británii, jelikoţ podle něj je střediskem západní kultury Londýn. Za zmínku stojí především jeho názory na úlohu architekta : „Svůj byt zařídíte jen vy sami. Tím právě si jej osvojíte. Provede-li to někdo jiný, ať malíř, nebo čalouník, nebude byt vaším obydlím. Chci vás učit úpravě bytu. Váš byt má chyby. Chcete mnohé změnit. Taţte se a odpovím vám. Budu se snaţit, abych vám poslouţil.“14 Architekt tedy má vyhovět přání zákazníka, mluvit s ním o tom, co se mu líbí a jaké má o svém bydlení představy. Dále Loos velmi jednoduše a logicky definuje, co je moderní. Moderní je podle něj vše, co je nadčasové. Jakákoliv věc, či kus oblečení, která se dá pouţívat (nosit) i za několik let, jelikoţ je tak dokonalá, ţe nic neztratí na své účinnosti (funkci) a tedy i kráse, je moderní. A zároveň: „Je-li nějaká věc moderní, pozná se nejlépe podle toho, hodí-li se do sousedství věcí starých.“15 Jak prosté a přitom pravdivé. Co se týká umění a estetiky navrhování domů a bytů, nejvíce odsuzuje Loos kromě zdobnosti, o které ještě bude řeč, napodobování materiálů. Podle něj jsou přírodní materiály, které máme k dispozici nejdokonalejší (= nejkrásnější) samy o sobě. Největší „zločin“ proto
13

Bohumil Markalous (1882-1952) – český prozaik, fejetonista, estetik, výtvarný kritik, novinář a učitel, autor psychologických povídek a románů (pod pseudonymem Jaromír John). V květnu 1919 začal pracovat v Lidových novinách, ve dvacátých letech byl členem Devětsilu. V letech 1923-27 externě přednášel dějiny umění na brněnské technice. Odborná díla z estetiky a dějin umění publikoval pod vlastním jménem. 14 LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2001. s. 38-39 15 LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2001. s. 161

15

je snaţit se, aby dřevo vypadalo jako kámen nebo kámen jako dřevo. To ovšem neznamená, ačkoliv by to tak mohlo znít, ţe se dané materiály nemají nijak opracovávat. Jejich zpracování ale musí vycházet z jejich podstaty a z moţností, které materiál poskytuje. Sám Loos byl nejen milovníkem kvalitních a drahých materiálů, ale co se týče jiţ zmiňovaného a jím často pouţívaného mramoru, na ten byl přímo odborník a neváhal si ten nejkvalitnější nechat posílat ze vzdálených exotických končin (např. z Egypta). 4.2 ORNAMENT A ZLOČIN „[...] Tou měrou jak se rozvíjí kultura, ornament mizí z uţitkových předmětů.“16 Ve svém neznámějším a zároveň asi nejkontroverznějším textu nazvaném Ornament a zločin17 Loos opět pomocí logických argumentů dokazuje, ţe pouţívání ornamentů, tedy potřeba zdobit věci, je vlastní pouze primitivním národům, neboť tyto neumějí jinak vyjádřit pocit krásy - onu abstraktní potřebu estetického proţitku. Kdeţto lidé ve vyspělých zemích mohou tuto potřebu ukojit například krásnou hudbou nebo návštěvou výstavy umění, a proto nemusí mít věci denní potřeby zdobené ornamenty. Pravěký muţ, který jako první otiskl svou ruku na skálu nebo vytvořil nějaký jiný ornament, pociťoval stejnou tvůrčí potřebu jako Beethoven, kdyţ skládal svoji Devátou. Zdobení uţitkových předmětů je podle Loose plýtvání pracovní a ekonomickou silou. V dnešní době to zní jako samozřejmost, design průmyslových předmětů je stále jednodušší a hlavní důraz je kladen na jejich pouţitelnost, snadné uţívání („user-friendly“) a trvanlivost. Ale v době vrcholné secese? Je jasné, ţe Loosova slova byla pro lidi tehdejší doby těţko pochopitelná. Jak mohli vědět, ţe má pravdu? Ţe svými postoji a celou svou tvorbou předznamenává vývoj příštích let? Lidé obklopující se romantickými předměty s rostlinnými motivy, oblečení do krásných zdobených šatů, ţijící v domech s bohatým štukováním, krouceným zábradlím a procházející se pod sloţitými lucernami; jen málo z nich by si tehdy dokázalo připustit, ţe takový ţivotní styl bude jednou překonán. Co se týče zločinu z názvu článku, vztahuje se k Loosovu tvrzení, ţe potřebu zdobit ornamenty vlastní tělo mají pouze primitivní národy a jestliţe se v moderní společnosti nachází někdo s tělem pokrytým tetováním, je to buď odsouzený zločinec nebo aspoň člověk
16 17

LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2001. s. 141 Poprvé ale tento text zazněl uţ v roce 1908 na přednášce v Paříţi a publikován byl aţ v r. 1913 a 1920 v časopisech Cahier d´aujourd´dhui a L´Esprit Nouveau. Kniţně vyšel upravený a prodlouţený v Řečech do prázdna v roce 1921.

16

se zločinnými sklony. Coţ je zajímavý názor, ale vzhledem k době a společnosti, ve které Loos ţil, jistě nebyl ojedinělý. Těţko si lze představit občany z nejvyšších vrstev, se kterými se Loos stýkal, jak pod svými nákladnými róbami skrývají rafinované tetování. Zločinem v architektuře potom Loos označuje umělecký průmysl, jak jiţ bylo řečeno dříve.

17

5. JAN KAPLICKÝ - VIZIONÁŘ A KRITIK “Nemám velký černý klobouk ani brýle s modrou obroučkou. Nejsem gay, Ţid, Angličan ani bohatý. Boţe chraň, jenom Slovan. Ze země, ´o které nic nevíme´. Ze zaostalé a vzdálené východní Evropy. To mi situaci nijak neulehčilo. Dokonce si ani nesmím říkat architekt. Ale jsem jím. Přes čtyřicet let bojuji za to, aby za mnou zůstávaly věci krásnější. Dodnes jsem nenapravitelný romantik. Dodnes miluji ţeny. Dodnes miluji víno, brandy a lišky na kmínu. Přál bych si ještě jedno nové přátelství. Ještě jednu intimní večeři v Paříţi. Vidím pár věcí, které jiní nevidí. Kdysi se mým projektům smáli, dnes je kopírují [...].”18 Obr. 7 Jan Kaplický

5.1 FORMOVÁNÍ OSOBNOSTI Jan Kaplický patří k nejproslulejším architektům českého původu, kteří ţijí a pracují v zahraničí. Narodil v roce 1937 do umělecké rodiny na praţské Ořechovce. Jeho otec, Josef Kaplický, byl významný malíř, grafik a sochař, přičemţ významnou část jeho tvorby představovala práce se sklem. Byl to on, kdo svého jediného syna seznámil s velkými osobnostmi světové i domácí architektury. Maminka, Jiřina Kaplická, byla malířka. Celý ţivot se věnovala drobným, avšak velmi propracovaným ilustracím květin do botanických slovníků a herbářů. Jan Kaplický se tedy od malička pohyboval v prostředí intelektuálů a výtvarníků, kteří chodili za jeho rodiči na návštěvu. Náhoda, nebo snad osud tomu chtěl, ţe pouhých pár kroků od jeho domova stála slavná Müllerova vila, kam Jan chodíval s rodiči na návštěvu. Lze se tedy právem domnívat, ţe Kaplický má k Loosovi osobní vztah, i kdyby jeho základem měly být pouhé vzpomínky na dětství. Kaplický přiznává, ţe jeho vztah ke krásným věcem se formoval po celé jeho dospívání vlivem prostředí, ve kterém se díky rodičům pohyboval. Vystudoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, v roce 1968 odešel do Velké Británie, kde ţije dodnes. Navzdory tamní obrovské konkurenci a faktu, ţe začínal znovu od nuly, se Kaplickému podařilo vypracovat na uznávaného tvůrce a uskutečnit řadu

18

KAPLICKÝ, Jan. Album. Praha: Labyrint, 2002. s. 202

18

návrhů. Spolupracoval se světově proslulými architekty, například s Renzem Pianem, Richardem Rogersem a Normanem Fosterem. V roce 1978 zaloţil Jan Kaplický spolu s Davidem Nixonem v Londýně vlastní kancelář Future Systems (FS).

5.2 KAPLICKÝ A PRAHA Na rozdíl od Adolfa Loose, kterému se podařilo postavit v Praze hned dvě vily, nemá Kaplický (kdyţ nepočítáme drobnější věci z doby před emigrací, jako např. interiéry nebo lávku pro Jaroslava Dietla) a jeho kancelář Future Systems ţádnou realizaci nejen v Praze, ale nikde v celé republice. Coţ neznamená, ţe by o ni nestál. Naopak, Kaplický několikrát prohlásil, ţe by velmi stál o to, něco zde postavit a mrzí ho nezájem ze strany Česka. Sám z vlastní iniciativy navrhl jiţ několik projektů pro Prahu, například hned dva památníky obětem komunistického reţimu. První jiţ v roce 1993 (tedy relativně velmi brzy po revoluci, kdy zde toto téma bylo ještě příliš oţehavé a nebyla politická ani občanská vůle k takovému kroku), který „tvoří schodiště, vysekané jako průlom v Letenské skále. Dvaačtyřicet stupňů schodiště značí 42 let politického útlaku. Stěny průkopů jsou obloţeny černým sklem s vyrytými jmény obětí a koncentračních táborů.“19 Druhý návrh byl do soutěţe na pomník umístěný na Újezdě, kterou nakonec vyhrál Olbram Zoubek se svým schodištěm, po kterém se potácejí a postupně ubývají jeho charakteristické vyhublé postavy. Památník budí spíš hrůzu a děs neţ úctu a potřebu tiché vzpomínky. Kaplického návrh byl opět velmi elegantně vyřešený, i kdyţ pro Prahu zřejmě příliš monumentální. Měl jej tvořit štíhlý objekt, zakončený symbolickou vlajkou zasazený šikmo do terénu. „Jeden historik architektury zde napsal, ţe budovy Future Systems by se nehodily do Prahy. To je naprostý nesmysl a jistá dávka arogance.”20 Kaplickému rozhodně nechybí pořádná dávka sebevědomí (ostatně bez toho by zřejmě nebyl tam, kde dnes je) a jisté ješitnosti, proto je z jeho slov cítit, ţe tento nezájem ze strany rodné země se jej velmi dotýká. A tak na oplátku nešetří kritikou. Tvrdí, ţe Češi ţijí za „pivní oponou“ a odsuzuje zdejší diktaturu památkářů. Paradoxní je, ţe zatímco v zahraničí je Kaplický velmi respektovaným a oceňovaným architektem, v České republice znají jeho jméno jen lidé z oboru a ti, kteří se o architekturu více zajímají. Je to škoda, jelikoţ se rozhodně nedá říct, ţe bychom měli slavných krajanů v cizině přespříliš. Uvidíme, jak se
19 20

TICHÁ, Jana. KAPLICKÝ, Jan. Future Systems. Praha: Zlatý řez, 2002. s. 138 rozhovor pro e-architekt, URL: <http://www.earchitekt.cz/index.php?PId=47&KatId=5> [2004-12-13]

19

bude tedy tento rozporuplný vztah architekta a jeho rodiště dále vyvíjet, můţeme se jen dohadovat, zda nakonec k nějaké realizaci u nás dojde, či ne. V souvislosti s chystanou mezinárodní soutěţí na novou budovu Národní knihovny v Praze se hovoří o tom, ţe vyhlašovatel rozeslal osmi vybraným architektům dopis informující o konání soutěţe, přičemţ mezi obeslanými má být i Jan Kaplický. Projekt Národní knihovny bývá povaţován za jednu z nejprestiţnějších zakázek vůbec a pro kaţdou zemi má zásadní význam. Kaplický a FS jiţ mají za sebou účast v soutěţi na Francouzskou národní knihovnu v Paříţi, kde získali druhé místo (vítězem se stal Francouz Dominique Perrault). Jejich šance na vítězství by tedy mohly být příznivé.

20

6. JAN KAPLICKÝ – ARCHITEKT

6.1 FUTURE SYSTEMS Deset let po zaloţení vlastní kanceláře se profesionální partnerkou Kaplického stala Amanda Levete. V průběhu 80. let společně rozvíjeli vizi moţné budoucí architektury a stali se jedinou britskou společností, která pracovala pro NASA. Jedinečná zkušenost a práce pro kosmický výzkum a znalosti materiálu i technologií ovlivňují praxi Future Systems dodnes. Pravdou však je, ţe většina návrhů zůstává ve fázi „na papíře“. Za dlouhou dobu své existence má Kaplického kancelář relativně málo realizovaných projektů. Kaţdý z nich však budí pozornost, všechny jsou originální a zároveň elegantní. Společně s Amandou Levete se zabývají výzkumem ekologických parametrů budov a svůj tvůrčí názor charakterizují jako „organický modernismus.“21 Jejich návrhy se vyznačují nejen tím, ţe (laicky řečeno) vypadají jako z budoucnosti, ale především, ţe na budoucnost myslí. Při navrhování budovy totiţ bere Kaplický v úvahu také ekologické aspekty stavby, jako je spotřeba energie, nezávadnost a především ţivotnost materiálů22, coţ rozhodně není přístup běţný u všech současných architektů. Obecný trend je spíše stavět co nejrychleji za co nejméně peněz, z levných materiálů. Kaplický si velmi dobře uvědomuje, ţe takový trend nemůţe mít, vzhledem ke stavu naší planety, příliš nadějnou budoucnost. Stejně jako v případě Adolfa Loose, mohou nám dnes Kaplického domy připadat nevhodné nebo nepatřičné, případně příliš odváţné, ale jenom čas ukáţe, zda se ve svých vizích mýlil, či ne. Dalším aspektem Kaplického návrhů jsou jiţ zmiňované netradiční materiály, často nesprávně povaţované za nové materiály. Sám Kaplický říká, ţe ho nejvíc rozčiluje, kdyţ se ho lidé ptají na pouţívání nových materiálů. „Ţádné nové materiály v architektuře neexistují.“23 Kaplický jenom vyuţívá materiály dávno známé, které se pouţívají například na stavbu lodí (jak uvidíme dále), ovšem ještě nikoho nenapadlo pouţít je na stavbu domu. Stylově vychází tvorba FS z organiky rostlin, inspirace přírodou je zjevná a přiznaná. Návrhy charakterizují měkké křivky, oblé lapidární hmoty a jasná barevnost. Některé stavby mají téměř erotický náboj, například experimentální budova Green Bird se svým falickým tvarem. Kaplický otevřeně říká, ţe v architektuře je nedostatek sexuality, ačkoliv v ostatních oborech vizuálního umění je jí přehršel. Jestliţe by mělo platit co říká Sigfried Giedion, totiţ
21 22

TICHÁ, Jana. KAPLICKÝ, Jan. Future Systems. Praha: Zlatý řez, 2002 Proto jsou jeho stavby velmi nákladné a to je také jeden z důvodů, proč se realizovaly jen některé. 23 Rozhovor pro časopis Architekt, URL: <http://www.casopis-architekt.cz/architekti_03/arch_11/tema10.htm > [2003-10-20]

21

ţe hlavní úlohou architektury je interpretovat způsob ţivota platný pro naši dobu24, pak vzhledem k naší „přesexualizované“ kultuře, se zřejmě nelze tomuto tématu vyhnout v ţádné oblasti tvůrčí činnosti. Architektura vytváří prostředí v němţ ţijeme a toto prostředí nás vţdy určitým způsobem stimuluje, ovlivňuje naši náladu nebo dokonce i chování. A naopak, náš ţivot se stává čím dál více otevřeným, veřejným, zbavujeme se společenských zábran a konvencí. Veřejný prostor prostupuje soukromý a naopak. Můj dům jiţ není můj hrad, je to vyjádření ţivotního stylu, osobního postoje, světonázoru. Jan Kaplický a FS se také zabývají úvahami, jak budou lidé bydlet v budoucnosti. Zkoumají moţnosti alternativního bydlení, kdy dům nemusí nutně stát na vyhrazeném pozemku, mít čtyři stěny a střechu. Můţe to být třeba vejčitá schránka na ohebném rameni, pohybující se nad vodou, coby kinetické rekreační obydlí. Kaţdopádně nehledě na vnější tvar, vidí Kaplický budoucnost v ekologické architektuře a nejen architektuře. Design automobilů, ale i budov se bude řídit potřebou najít alternativní a šetrné zdroje energie. Kaplický si to představuje takto: „Význam ropy jako základního zdroje energie se zmenšuje. S tím samozřejmě i význam některých částí světa. Ve velkých mnoţstvích se vyrábějí ekologická vozidla. [...] Budovy se znova staly součástí magického kruhu umění, hudby, designu, nikoli součástí světa investorů. Krása je zase významným faktorem.“25 Moţná to zní jako utopie, pravděpodobně je to příliš idealistické, ale pravdou je, ţe vývoj touto cestou směřuje. Otázkou zůstává, kam dojde.

6.2 REALIZACE Z nevelkého mnoţství realizovaných staveb kanceláře Future Systems vybírám k bliţšímu představení tři nejoceňovanější. Dům ve Walesu, mediální centrum Lord´s Cricket Clubu (oba z roku 1994) a obchodní dům Selfridges v Birminghamu (1999). Netradiční rodinný dům ve Walesu postavený na kopci nad mořem je příkladem dokonalého splynutí architektury s přírodou. Celá stavba je totiţ skrytá v travnatém náspu, dům prozrazuje pouze prosklená stěna ve tvaru rybího oka umístěná směrem k moři. Dům je velmi dobře izolovaný proti změnám venkovní teploty, nejen travnatým povrchem, ale také dvojitým sklem. Zároveň je vybavený podlahovým topením. Hlavní pozornost je věnována

24

Sigfried Giedion (1888 – 1968), švýcarský historik a teoretik architektury, dlouholetý sekretář CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury), autor knihy Space, Time and Architecture. 25 KAPLICKÝ, Jan. Album. Praha: Labyrint, 2005. s. 200

22

interiéru. Tento otevřený, nebo dokonce „plynoucí“ prostor, propojující vnějšek s vnitřkem vyvolává paralelu s proslulou vilou Tugendhat. Mies van der Rohe při jejím navrhování zacházel s prostorem obdobně. Hlavní obytnou část rozčlenil pouze jakýmisi zástěnami (mahagonová nebo onyxová stěna), jinak je prostor volný. Dům ve Walesu vychází ze stejného principu, co nejvíce minimalizovat hranici mezi obytným a venkovním prostorem. Jednopodlaţní obytná plocha fazolovitého tvaru je rozdělena pouze koupelnovými jádry, za nimiţ jsou skryté loţnice. Centrálním bodem domu je kruhová pohovka s krbem umístěná naproti prosklené stěně. Za pozornost stojí také kulatá okénka, která jsou převzatá z lodí. Díky své poloze umoţňující ojedinělý výhled na mořskou hladinu, představuje tato stavba bydlení v souladu s přírodou, vlastně doslova v náruči přírody.

Obr. 8 Dům ve Walesu, St. Bride’s Bay Mediální centrum Lord’s Cricket Clubu v Londýně je oválná konstrukce stojící na dvou betonových nohách s prosklenou přední stěnou. Hladká, lesklá kapsle se vznáší nad hlavami diváků a svým obřím okem bedlivě sleduje dění na hřišti. Novináři, kteří nastoupí do této kosmické lodi, mají uvnitř k dispozici veškerý servis. Odtud mohou nerušeně sledovat zápasy. Přední prosklená stěna je nakloněna v úhlu 25 stupňů, aby jim zajistila čistý výhled bez odrazů. Uvnitř má kaţdý novinář vlastní pracovní místo s elektrickou zásuvkou a telefonem. Celkem zde můţe sledovat zápas na 250 ţurnalistů. Po stranách je umístěna restaurace a konferenční místnosti. Kaplický s tímto návrhem slavil dvojí úspěch. Nejen ţe se stavba setkala s pozitivním přijetím veřejnosti, dokonce i její provoz je, zdá se,

23

bezproblémový a práci v ní si chválí sami novináři26. Stavba je však pozoruhodná kromě svého tvaru také technickým zpracováním: „ [...] je to první realizovaná poloskořepinová hliníková budova na světě. Byla postavená v loděnici a dodaná na místo v podobě prefabrikovaných dílů. [...] Interiér připomíná spíše kokpit letadla nebo interiér lodi, neţ tradiční budovu.“27 Stavbu ocenili i odborníci a Kaplický za ni získal nejprestiţnější britskou cenu za architekturu Stirling Prize a spolu s obchodním domem Selfridges v Birminghamu ji časopis The Independent zařadil mezi nejvýznamnější moderní stavby na světě.

Obr. 9 Mediální centrum Lord´s Cricket Club, Londýn K nevýraznému, průmyslovému městu Birminghamu přitáhl v roce 1999 Kaplický pozornost jak odborné, tak laické veřejnosti stavbou obchodního domu Selfridges. Za vznikem nápadné budovy stál podobný koncept jako u Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau a sice upozornit na jinak nevýznamné město. V poslední době je to nejlepší recept jak pro jinak nezajímavé město zajistit publicitu – nechat si něco postavit od významného architekta. Kaplický původně zamýšlel vytvořit nejen místo pro nakupování, ale i setkávání a trávení volného času, čemuţ uzpůsobil vzhled budovy. Dal jí oblý, organický tvar se vzdušným, světlým interiérem. V původních plánech se dokonce počítalo s galerií, aby návštěva nákupního centra přinesla i umělecký záţitek. Z toho však později sešlo. Na celé
26

Zní to jako samozřejmost, ale u zbrusu nových budov se často zpočátku vyskytují různé provozní problémy a zejména jejich noví uţivatelé nejsou vţdy spokojeni. Stačí vzpomenout například knihovnu Filozofické fakulty MU od brněnských architektů Kuby a Pilaře. O jejích estetických kvalitách není pochyb, při zprovoznění budovy se však vynořilo několik rozličných problémů a sami knihovníci si údajně stěţovali, ţe se jim zde špatně pracuje. 27 TICHÁ, Jana. KAPLICKÝ, Jan. Future Systems. Praha: Zlatý řez, 2002. s. 130

24

budově ale upoutá pozornost především šupinatá fasáda, kterou „tvoří obklad z 30 000 hliníkových disků, které jsou rozmístěny hustě vedle sebe po celém povrchu budovy a odráţejí světlo.“28 Budova v těsném sousedství původní zástavby působí jako zjevení. Vypadá to, jako by se mezi domy rozprostřela jakási amorfní améba. Čelní fasáda dokonce připomíná rozšklebenou pitoreskní tvář, z níţ se vine chobot – most pro pěší a na okolí shlíţí jediným zářícím okem uprostřed „čela“. Obchodní dům úmyslně vytváří ostrý kontrast s protějším viktoriánským kostelem. Vnitřní členitý interiér tvoří terasy po obvodu centrálního atria. Na střeše budovy je zahrada, přírodní prvek v průmyslovém okolí, oáza svěţesti v betonovém království. V našich krajích není zvykem spojovat nákupní šílenství s kulturním záţitkem (kdyţ nepočítáme návštěvu multikina, která má ale s opravdovou kulturou málo společného, dokonce se říká, ţe multikina zabíjejí film), budovy nákupních center se řídí poţadavky investora a estetické hledisko jde stranou. Na západ od našich hranic jiţ ovšem dospěli ke zjištění, ţe i nákupní centra mohou mít nějakou kulturní hodnotu.

Obr. 10 Obchodní dům Selfridges, Birmingham Vedle navrhování domů se Kaplický neméně intenzivně věnuje také designu nábytku a jiných uţitkových věcí. Sám říká, ţe mezi architekturou a designem je rozdíl jen v měřítku. Jestliţe někdo postaví dům, měl by podle něj navrhnout i interiér. Dům, který funguje tak, jak má, nepotřebuje na svém průčelí reklamu. Je reklamou sám o sobě, jako se to podařilo u
28

TICHÁ, Jana. KAPLICKÝ, Jan. Future Systems. Praha: Zlatý řez, 2002. s. 90

25

obchodního domu Selfridges. Co se týče designu, několik zajímavých návrhů má Kaplický ve vlastním bytě v Londýně. Patří mezi ně i růţová pohovka Dinghy, která je ústředním kusem nábytku v obývacím pokoji. Tvarem připomíná nafukovací člun a má širokou škálu vyuţití. Lze v ní sedět, leţet, číst, sledovat televizi, mohou si v ní hrát děti, v případně potřeby poslouţí jako lůţko pro návštěvy. Dále Kaplický navrhl příbory pro firmu Alessi, bikini, stojan na šampaňské nebo ekologická auta.

Obr. 11 Pohovka Dingy, byt J. Kaplického, Londýn

26

7. ZÁVĚR – SROVNÁNÍ Na předchozích stranách jsem se podrobně zabývala tvorbou dvou architektů, o jejichţ významu není pochyb. Na závěr bych se chtěla pokusit pojmenovat společné znaky obou, které vyšly najevo při srovnání jejich díla, ţivotních osudů a myšlenek. V první řadě je pojí osobní zkušenost ze strany Jana Kaplického, který označuje Loosovu vilu v praţských Střešovicích za jednu ze svých raných inspirací a vlivů. I kdyby nechtěl, musel se s Loosovou tvorbou setkat, neboť vyrůstal v těsném sousedství této vily. Kaplický řadí Loose po bok dalších světových architektů, například Le Corbusiera nebo R. Buckminster Fullera, kteří jej ovlivnili. Stejně jako nebyl Adolf Loos po návratu ze Spojených států spokojený s ţivotem v Rakousku, neuspokojují stav a poměry v České republice Jana Kaplického, který proţil většinu svého ţivota v Anglii. Loosovy návrhy působily ve své době značný rozruch, lidé si ně těţko zvykali, stejně tak těţké pro ně bylo snášet Loosovu nevybíravou kritiku celé jejich kultury bydlení a ţivota. Odváţné vize moderních staveb čerpající inspiraci z přírody, které se vyznačují organickými, rozvlněnými křivkami a zářivými barvami, vzdušné interiéry plné světla a ohleduplnost k ţivotnímu prostředí. Tak jsou charakterizovány návrhy Jana Kaplického, které ve srovnání s většinou jiných současných staveb budí stejný rozruch jako zmíněné stavby Loosovy a stejně tak nakonec pravděpodobně dojdou uznání i u širší veřejnosti. Díky pouţití nevšedních, kvalitních a tudíţ i drahých materiálů je stavba podle návrhu Future Systems velmi nákladnou záleţitostí. Adolf Loos, který byl proslulý svou zálibou v luxusním vybavení interiérů, také pracoval pouze pro majetné továrníky a podnikatele, kteří si to mohli dovolit. Architektura pouze pro elitu? Nikoliv bezvýhradně. Jan Kaplický například navrhl svou jednoduchostí geniální mobilní přístřešek pro oběti přírodních katastrof, fungující na principu skládacího deštníku (tento návrh ale zatím nedošel realizace, ţádná z oslovených humanitárních organizací o něj neprojevila zájem). Adolf Loos se zase nějakou dobu zabýval výstavbou sídlišť, tedy bydlení pro širší vrstvy obyvatelstva. Důraz na pouţité materiály je dalším společným znakem obou tvůrců. Zatímco Adolf Loos se však mohl zaměřovat především na materiály pouţité v interiérech – i kdyţ je pro něj charakteristické pouţívání různých druhů mramoru na venkovní obklady – Jan Kaplický si díky technickému pokroku a moţnostem naší doby můţe dovolit experimentovat i se samotnými konstrukčními materiály. Na druhou stranu právě díky tomu bývá Kaplickému 27

vyčítán přílišný formalismus - absolutní podřízení formě. A není snad Loosův Raumplan také formální hříčkou, jakkoliv se zaklíná praktičností? Zdá se, ţe ano. Jan Kaplický navrhl pozoruhodný dům pro svého desetiletého syna Josefa. Těţko říci, zda někdy bude realizován a zda je vůbec realizovatelný, to ale zdá se autorovi nevadí. Vytvořil jej z lásky ke svému synovi. Je to pouhá idea, věnovaná blízké osobě. Adolf Loos zase obdivoval tanečnici Josephinu Bakerovou. Proto pro ni navrhl neméně pozoruhodný vysněný dům. Bakerová si ţádný dům neobjednala, nikdy se neměl postavit. Přesto si Loos dal tu práci a vytvořil velmi luxusní nevšední vilu pro nevšední ţenu. Oba návrhy spojuje nadšení ze samotného procesu navrhování, je to ničím neomezená tvůrčí činnost, kdy si autor dopřává absolutní volnost a proto můţe vzniknout něco mimořádného. Fakt, ţe stavba nikdy stát nebude nehraje v tomto případě ţádnou roli. Důleţité je, pro koho návrh vznikl. Jak je vidět z výše uvedeného, oba zmínění tvůrci jsou výjimečné osobnosti, vyznačující se schopností vidět věci v širších souvislostech a především myslet na budoucnost. Oba mají své místo mezi předními architekty a zaslouţí si zvýšenou pozornost, aby jejich dílo neupadlo v zapomnění a nadále inspirovalo a přinášelo estetický poţitek dalším generacím.

28

8. RESUMÉ Adolf Loos a Jan Kaplický: oba dva svým způsobem předběhli (v případě Kaplického stále předbíhají) svou dobu a svou tvorbou předznamenali směr, kterým se architektura můţe ubírat. Oba představují kontroverzní osobnosti, které si stojí za svým názorem navzdory společnosti. Oba byli či jsou ve své původní vlasti nepochopení a patřičně nedocenění. Loos i Kaplický jsou schopni tvořit s ohledem na poţadavky své doby, za pouţití nejnovějších poznatků, idejí a to vše s ohledem na budoucnost. Adolf Loos svou tvorbou ovlivnil vývoj moderní architektury a prosazoval nový způsob bydlení. Ostře se vymezil vůči secesní zdobnosti, domy navrhoval podle sokratovské teze, ţe krásné můţe být jedině to, co je uţitečné. Návrhy Jana Kaplického jsou charakterizovány jako odváţné vize moderních staveb čerpající inspiraci z přírody, které se vyznačují organickými, rozvlněnými křivkami a zářivými barvami, vzdušné interiéry plné světla a ohleduplnost k ţivotnímu prostředí. Oba zmínění tvůrci jsou výjimečné osobnosti, vyznačující se schopností vidět věci v širších souvislostech a především myslet na budoucnost. Oba mají své místo mezi předními architekty a zaslouţí si zvýšenou pozornost.

29

9. SUMMARY This diploma work is concerning two famous architects, Adolf Loos and Jan Kaplicky, and the things they have in common. Both of them have shown to the world the way, in which the architecture could aim. Both are controversial personalities, who stand behind their opinions despite the society. Both are not enough appreciated in their home country. Loos and Kaplicky are able to create projects with regard to the demands of their times as well as the future. Adolf Loos has influenced the development of modern architecture; he was urging the new style of living, he was strictly dissociated from the decorativeness of art nouveau. His projects are made according to the Socrates’ thesis: what is beautiful must be useful. Projects of Jan Kaplicky are characterized as daring visions of modern buildings inspired by the nature, with organic, wavy forms and bright colors. These buildings are also considering the environment. Interiors are full of light and air. These two authors are extraordinary characters; they are able to see things in a broad context and to think about the future. They both have their place amongst the most famous architects and they deserve our attention.

30

10. LITERATURA A POUŽITÉ ZDROJE

Literatura: 1.CIGÁNEK, Jan. Úvod do sociologie umění. Praha: Obelisk, 1972 2. KAPLICKÝ, Jan. Album. Praha: Labyrint, 2005 3. KRATOCHVÍL, Petr (ed.). O smyslu a interpretaci architektury. Praha: VŠUP, 2005 4. KSANDR, Karel. Müllerova vila. Praha: Argo, 2000 5. LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2001. 6. MARKALOUS, Bohumil. Estetika praktického ţivota. Praha: Odeon, 1989 7. SARNITZ, August. Loos. Praha: Slovart, 2004. 8. TICHÁ, Jana. KAPLICKÝ, Jan. Future Systems. Praha: Zlatý řez, 2002 9. ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy z dlouhého století. Olomouc: Muzeum umění, 2002

Online zdroje: 1. URL: <http://www.mullerovavila.cz/default-cv.html> 2. URL: <http://www.casopis-architekt.cz> 3. URL: <http://www.earchitekt.cz> 4. URL: <http://www.archiweb.cz>

Film: Profil – Jan Kaplický, reţie: Jakub Wagner, produkce: Eliška Fuchsová, Simply Cinema spol. s r. o., ČR 2004. [DVD]

31


				
DOCUMENT INFO
Shared By:
Categories:
Tags:
Stats:
views:37
posted:12/23/2009
language:Czech
pages:31