FRANZ KAFKA - Rozjímání

ROZJÍMÁNÍ (pro M.B.) Franz Kafka Dìti na silnici Slyšel jsem, jak kolem zahradní møíže pøejíždìjí vozy, nìkdy jsem je i zahlédl lehce se pohybujícími štìrbinami v listí. Jak za horkého léta praštìlo døevo ojí a loukotí! Dìlníci se vraceli z polí a smáli se až hanba. Sedìl jsem na naší malé houpaèce, právì jsem odpoèíval mezi stromy v zahradì svých rodièù. Za møížemi se stále nìco dìlo. Kolem se poklusem mihly dìti; vozy naložené obilím s muži a ženami na snopech a kolem dokola zastínily kvìtinové záhony; k veèeru jsem uvidìl pána s holí, jak si pomalu vykraèuje, a nìkolik dívek, které šly proti nìmu držíce se pod paží, s pozdravem ustoupilo stranou do trávy. Potom vzlétli ptáci jak jiskry, sledoval jsem je oèima, jak jedním dechem stoupají vzhùru, až mi pøipadlo, že už nestoupají, ale že já padám, a drže se pevnì provazù, zaèal jsem se samou slabostí houpat. Za chvíli, když už zavanul chladnìjší vzduch a místo poletujících ptákù se objevily chvìjící se hvìzdy, jsem se houpal prudèeji. Pøi svìtle svíèky jsem veèeøel. Èasto jsem se obìma pažemi opíral o døevìnou desku stolu a již unaven jsem ukusoval chléb s máslem. Bohatì prolamované záclony se nadouvaly teplým vìtrem a tu a tam je nìkterý kolemjdoucí zvenèí pøidržel rukou, chtìl-li na mne lépe vidìt a promluvit se mnou. Svíèka vìtšinou brzy zhasla a v jejím tmavém kouøi se ještì nìjakou dobu prohánìlo hejno komárù. Zeptal-li se mne nìkdo na nìco od okna, pohlédl jsem na nìj, jako bych se díval do hor nebo do èirého vzduchu, a ani jemu nijak zvl᚝ nezáleželo na odpovìdi. (2) Pøeskoèil-li pak nìkdo okenní parapet a ohlásil, že ostatní jsou již pøed domem, pak jsem ovšem s povzdechem vstal. „Ale proè tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad ne nìjaké zvláštní, nenapravitelné neštìstí? Copak se z nìho nikdy nevzpamatujeme? Je doopravdy všechno ztraceno?“ Nic nebylo ztraceno. Vybìhli jsme pøed dùm. „Zapla pánbùh, koneènì jste tady!“ - „Ty zkrátka pøijdeš vždycky pozdì!“ - „Jak to já?“ - „Právì ty, zùstaò si doma, když nechceš jít s námi.“ - „Jen žádné milosti!“ - „Co? Žádné milosti? Co to povídáš?“ Hlavami jsme rozráželi veèer. Nebyl den a nebyla noc. Chvílemi o sebe knoflíky našich vest drhly jako zuby, chvílemi jsme pádili v pravidelné vzdálenosti, ústa plná ohnì jako zvíøata v tropech. Jako kyrysníci za starých válek, s dusotem a vysoko ve vzduchu, hnali jsme se krátkou ulicí dolù a s tímto rozbìhem v nohou vzhùru dál po silnici. Nìkteøí seskoèili do pøíkopu, a sotva zmizeli proti temnému náspu, už stáli jako cizí lidé na polní cestì a shlíželi dolù. „Tak slezte!“ - „Nejdøív pojïte vy nahoru!“ - „Abyste nás shodili dolù, ani nás nenapadne, tak chytøí jsme taky.“ –“Chcete øíct, tak zbabìlí. Jen pojïte, pojïte!“ - „Doopravdy? Vy? Zrovna vy že nás shodíte? Kde byste na to vzali?“ Zaútoèili jsme, vrazili nám do prsou a my, ochotnì padajíce, jsme se složili do trávy v pøíkopu. Vše bylo rovnomìrnì vyhøáté, necítili jsme v trávì ani teplo, ani chlad, jen únava nás zmáhala. Když ses otoèil na pravý bok, dal ruku pod ucho, chtìlo se ti spát. Sice by ses jednou rád zvedl s bradou zdviženou, ale jen proto, abys padl do ještì hlubšího pøíkopu. Pak by ses rád, s napøaženou paží, s nohama šikmo vlajícíma, vrhl do vzduchu a znovu padl do jistì (3) ještì hlubšího pøíkopu. A vùbec se ti s tím nechtìlo pøestat. Sotva jsi ještì pomyslel na to, jak se v posledním pøíkopì náležitì zvl᚝ v kolenou natáhneš k spánku jak široký tak dlouhý, a s pláèem na krajíèku jsi ležel na zádech jako nemocný. Zamžikal jsi, když najednou nìkterý z chlapcù s lokty pøi bocích, s tmavými podrážkami skoèil pøes nás z náspu na silnici. Mìsíc byl už dost vysoko, v jeho svìtle projel okolo poštovní vùz. Kolem se zdvihl lehký vítr, i v pøíkopu ho bylo cítit, a nablízku se rozšumìl les. A tu už èlovìku tolik nezáleželo na tom, jestli je sám. „Kde jste?“ - „Pojïte!“ - „Všichni sem!“ - „Co se schováváš, nedìlej hlouposti!“ - „Copak nevíte, že pošta už je pryè?“ - „Ale ne! Už je pryè?“ - „Ovšem, pøejela, zatímco jsi spal.“ - „Já že spal? Ale jdi!“ - „Jen mlè, ještì je to na tobì vidìt.“ - „Ale prosím tì.“ „Pojïte!“ Bìželi jsme tìsnìji u sebe, nìkteøí se chytili za ruce, hlavu jsme zvedali co nejvýš, nebo cesta šla z kopce. Jeden vyrazil indiánský váleèný pokøik, nohy se rozletìly tryskem jako nikdy pøedtím, jak jsme skákali, vítr nás zvedal v bocích. Nic by nás nedokázalo zastavit; tak jsme se rozbìhli, že i pøi pøedbíhání jsme si mohli založit paže a klidnì jsme se mohli ohlížet za sebe. Na mostì pøes bystøinu jsme zùstali stát; kdo pøebìhl, vrátil se zpìt. Voda dole se tøíštila o kamení a koøeny, jako by ani nebylo pozdì veèer. Nebyl jediný dùvod, proè by si èlovìk nevyskoèil na zábradlí mostu. Z houštin v dálce vyjel vlak, všechna kupé svítila, okna byla jistì spuštìna. Jeden z nás zaèal nìjakou odrhovaèku, ale do zpìvu nám bylo všem. Zpívali jsme mnohem rychleji, než jak jel vlak, kývali jsme pažemi, protože hlas už nestaèil, naše hlasy se dostaly do chumlu a (4) nám v nìm bylo dobøe. Smísíš-li svùj hlas s ostatními, jako by ses chytil na udici. Tak jsme zpívali, s lesem za zády, vzdáleným cestujícím do ucha. Dospìlí ve vsi byli ještì vzhùru, matky stlaly na noc postele. Byl již èas. Políbil jsem toho, co stál u mne, tøem nejbližším jsem jen tak podal ruce a rozbìhl jsem se cestou zpìt, nikdo mì nevolal. Na první køižovatce, kde už mì nemohli vidìt, jsem uhnul a polními cestami jsem znovu vbìhl do lesa. Míøil jsem k mìstu na jihu, o nìmž se u nás ve vsi øíkalo: „Tam jsou lidi! Považte, oni nespí!“ „A proè nespí?“ „Protože nejsou unavení.“ „A proè nejsou unavení?“ „Protože jsou to blázni.“ „Copak blázni nebývají unavení?“ „Jak by blázni mohli být unavení?“ Odhalení šejdíøe Kolem desáté veèer jsem s mužem, kterého jsem znal jen letmo z døívìjška a který se ke mnì tentokrát zase zèistajasna pøidružil a dvì hodiny mì vláèel po ulicích, koneènì dorazil k panskému domu, kam jsem byl pozván do spoleènosti. „Tak!“ øekl jsem a tleskl na znamení, že je bezpodmíneènì nutné se rozlouèit. Ménì urèité pokusy jsem pøedtím uèinil již nìkolikrát. Byl jsem už unaven. „Jdete hned nahoru?“ zeptal se. Z jeho úst jsem slyšel zvuk, jako když o sebe cvaknou zuby. (5) „Ano.“ Byl jsem pøece pozván, hned jsem mu to øíkal. Ale byl jsem pozván nahoru, kde bych už tak rád byl, a ne abych tu postával dole u vrat a díval se svému protìjšku pøes uši. A teï abych s ním ještì mlèel, jako bychom se byli rozhodli stát na tomto místì hodnì dlouho. Pøitom se na tom mlèení podílely i domy okolo a tma nad nimi až k hvìzdám. A kroky neviditelných chodcù, jejichž cesty se èlovìku nechtìlo uhadovat, vítr, který se ustaviènì tlaèil na protìjší stranu ulice, gramofon, zpívající do zavøených oken kteréhosi pokoje - bylo je možno zaslechnout v tomto mlèení, jako by odjakživa a navždy bylo jejich majetkem. A mùj prùvodce se pøipojil svým a - s pousmáním - též mým jménem, natáhl pravou paži vzhùru podle zdi, zavøel oèi a opøel si o ni tváø. Já však jsem se na ten úsmìv nedíval až do konce, nebo jsem se náhle odvrátil studem. Teprve podle tohoto úsmìvu jsem tedy poznal, že je to šejdíø, nic víc. A byl jsem pøitom ve mìstì už nìkolik mìsícù, domníval jsem se, že znám skrz naskrz tyhle šejdíøe, co proti nám za noci vystupují z postranních ulic s rukama napøaženýma jako hospodští, co se potloukají kolem návìstního sloupu, u nìhož stojíme, jako by si hráli na schovávanou, a aspoò jedním okem èíhají zpoza oblého sloupu, co se pøed námi najednou vznášejí po hranì našeho chodníku na køižovatkách ulic, když se nás zmocní úzkost! Tak dobøe jsem jim pøece rozumìl, vždy to byli moji první mìstští známí z hospùdek, a díky nim jsem poprvé uzøel onu nepoddajnost, kterou si teï tak málo dovedu odmyslet od svìta, že ji už zaèínám cítit sám v sobì. Jak zùstávali stát proti èlovìku, i když jim už dávno unikl, když už tedy dávno nebylo koho nachytat! Jak nikdy neusedli, nikdy neupadli, nýbrž se na èlovìka dívali pohledem, který stále ještì, i když jen zdálky, pøesvìdèoval! A jejich prostøedky byly vždy stejné: Postavili se pøed (6) nás tak zeširoka, jak jen mohli; snažili se nás odvrátit od místa, kam jsme mìli namíøeno; náhradou nám zchystali pøíbytek na svých vlastních prsou, a vzepjal-li se v nás nakonec nahromadìný cit, považovali to za objetí a vrhali se do nìho po hlavì. A tyhle staré žerty jsem tentokrát rozpoznal, až když jsme spolu byli tak dlouho. Špièky prstù jsem si o sebe rozdíral, abych tu ostudu odèinil. Mùj muž tu však stále ještì stál, opøený jako døív, poøád ještì se považoval za šejdíøe a samou spokojeností s vlastním osudem se mu zardìla holá tváø. „Poznal jsem tì!“ øekl jsem a ještì jsem mu lehce poklepal na rameno. Pak jsem rychle vybìhl do schodù a tváøe služebnictva nahoøe v pøedsíni, tak bezdùvodnì vìrné, mì potìšily jako krásné pøekvapení. Po øadì jsem se na všechny podíval, zatímco ode mne brali pl᚝ a oprašovali mi boty. S úlevou a vzpøímen jsem vstoupil do sálu. Nenadálá procházka Když se vám veèer zdá, že jste se neodvolatelnì rozhodli zùstat doma, když jste si oblékli župan, sedíte po veèeøi u osvìtleného stolu a chystáte se k oné práci nebo høe, po jejímž skonèení chodíváte spát, když je venku nevlídné poèasí a zùstat doma je samozøejmé, když jste už i teï setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutnì vzbudili všeobecný podiv, když i na schodišti je už tma a domovní vrata jsou zamèená, a když se pak pøes to všechno v náhlé tísni zvednete, pøevléknete si kabát, ve chvilce jste obleèen na vycházku, prohlásíte, že musíte odejít, po krátkém rozlouèení to i uèiníte a podle toho, jak prudce jste pøibouchli dveøe od bytu, usoudíte, jak velké rozmrzení jste za sebou zanechali, když se na ulici opìt vzpamatujete, s údy, které na tuto již neèekanou svobodu, jíž se jim dostalo, (7) odpovídají obzvlášfní èilostí, když pocítíte, že tímto jediným rozhodnutím jste v sobì soustøedili veškerou rozhodnost, když s vìtší závažností než obvykle poznáváte, že v sobì máte spíš sílu než potøebu snadno uskuteènii a snést seberychlejší zmìnu, a když se pak ženete dlouhými ulicemi - potom jste pro tento veèer docela vykroèili ze své rodiny, která se propadne do prázdnoty, kdežto vy sami se plácáte vzadu do stehen a pozvedáte se k své pravé podobì ve zcela pevném, èerném obrysu. Vše ještì zesílí, navštívíte-li v tuto pozdní veèerní hodinu pøítele, abyste se podívali, jak se mu daøí. Rozhodnutí Povznést se z bìdného stavu musí být snadné i pøi energii jen chtìné. Odtrhnu se od židle, obìhnu stùl, rozhýbám hlavu i krk, zažehnu oheò v oèích, napnu svaly kolem nich. Vzepøu se jakémukoli citu, pøijde-li teï A., bouølivì ho pozdravím, vlídnì strpím B. u sebe v pokoji, vzdor bolesti a námaze vdechnu do sebe dlouhými doušky vše, co øekne C. Leè i tak s každou chybou, jíž se nelze vyvarovat, bude všechno - to snadné i to obtížné - váznout a já se budu nucenì otáèet v kruhu nazpátek. Je proto nejspíš radno vše snášet, chovat se jako neteèná hmota, a i kdyby ses cítil odstrèen, nedat se zlákat k žádnému zbyteènému kroku, hledìt na druhého zvíøecím pohledem, nepocítit lítost, zkrátka, vlastní rukou potlaèit to, co ještì zbývá z pøízraku života, to jest, rozmnožit ještì poslední, hrobový klid a mimo nìj neponechat již nic. Charakteristickým pohybem pro takový stav je pøejíždìní malíèkem po oboèí. (8) Výlet do hor „Nevím,“ zvolal jsem nezvuènì, „já nevím. Jestli nikdo nepøijde, tak prostì nikdo nepøijde. Nikomu jsem nic zlého neudìlal, nikdo neudìlal nic zlého mnì, ale nikdo mi nechce pomoci. Vùbec nikdo. Ale tak to pøece není. Až na to, že mi nikdo nepomùže - jinak by to vùbec nikdo bylo pìkné. Docela rád - proè ne - bych si vyšel na výlet ve spoleènosti samých Nikdù. Ovšemže do hor, kam jinam? Jak se ti Nikdové na sebe tlaèí, ta spousta paží, natahujících se jedna pøes druhou a zavìšených do sebe, ta spousta nohou vzdálených od sebe jen krùèek! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si jenom tak, vítr profukuje štìrbinami mezi našimi údy. Hrdla se na horách uvolní! Je to div, že nezpíváme.“ Bída starého mládence Zdá se to tak kruté zùstat starým mládencem, jako starý muž se pøi pøísném zachovávání dùstojnosti doprošovat pøijetí, chcete-li strávit jeden veèer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledìt do prázdného pokoje, louèit se vždy pøed domovními dveømi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodù, v pokoji mít jen postranní dveøe, které vedou do cizích bytù, veèeøi si nosit domù v ruce, muset se podivovat cizím dìtem a nesmìt si ustaviènì opakovat: „Já nemám žádné,“ pìstovat si zevnìjšek i chování podle jednoho èi dvou starých mládencù z dìtských vzpomínek. Tak nìjak to bude, jen tu èlovìk bude dnes a pozdìji stát sám i ve skuteènosti, s tìlem a skuteènou hlavou, tedy i s èelem, aby si do nìj mohl tlouci rukou. (9) Obchodník Možná že nìkteøí lidé se mnou mají soucit, ale já o tom nic nevím. Mùj malý obchod mi dìlá starosti, z nichž mì uvnitø bolí èelo a spánky, neskýtá mi však vyhlídky na spokojenost, nebo mùj obchod je malý. Na hodiny dopøedu musím èinit opatøení, udržovat v bdìlosti sluhovu pamì, varovat pøed obávanými chybami a v jednom roèním období odhadovat, jaká zavládne móda v období následujícím, nikoli mezi lidmi mé vrstvy, nýbrž mezi nepøístupným obyvatelstvem na venkovì. Mé peníze mají cizí lidé; v jejich pomìrech se nemohu vyznat; nerozpoznám pohromu, která by je mohla postihnout; jak bych ji mohl odvrátit! Tøeba zaèali rozhazovat a poøádají nìkde v zahradní restauraci slavnost a jiní se na té slavnosti na útìku do Ameriky na chvilku zastaví. Když se pak veèer po pracovním dni obchod zavøe a já náhle pøed sebou vidím hodiny, kdy nebudu moci pracovat pro neutuchající potøeby svého obchodu, tu mé vzrušení, jež jsem ráno vyslal daleko kupøedu, do mne vtrhne jako vracející se pøíliv, avšak nezdrží se ve mnì a bez cíle mì strhne s sebou. A pøece nemohu tohoto rozmaru vùbec využít a nezbývá mi než jít domù, ponìvadž mám oblièej a ruce špinavé a zpocené, šaty umazané a zaprášené, na hlavì èepici z krámu a støevíce poškrábané od høebíkù z beden. Jdu pak jako po vlnách, luskám prsty obou rukou a dìtem, které jdou proti mnì, pøejedu dlaní po vlasech. Ale cesta je krátká. Hned jsem u sebe v domì, otevøu dveøe od výtahu a nastoupím. Vidím, že jsem teï náhle sám. Druzí, kteøí musí stoupat po schodech, se pøi tom trochu unaví, s chvatnì dýchajícími plícemi musí (10) poèkat, než jim nìkdo pøijde otevøít dveøe od bytu, pøitom mají pro svou mrzutost a netrpìlivost dùvod, vejdou do pøedsínì, kde povìsí klobouk, a teprve když projdou chodbou kolem nìkolika sklenìných dveøí do svého pokoje, jsou sami. Já jsem však sám hned ve výtahu, a opøen o kolena, dívám se do úzkého zrcadla. Když se dá výtah do pohybu, øeknu: „Zmlknìte, ustupte, chcete do stínu stromù, za okenní záclony, do klenuté besídky?“ Mluvím zuby a za tabulkami z mléèného skla se dolù øítí zábradlí jako vodopád. „Odlete pryè; vaše køídla, jež jsem nikdy nevidìl, nech vás zanesou do venkovského údolí anebo do Paøíže, pokud vás to tam žene. Avšak pokochejte se vyhlídkou z okna, když ze všech tøí ulic vycházejí procesí, nevyhýbají se jedno druhému, prostupují se navzájem, až mezi jejich posledními øadami opìt vyvstane volné prostranství. Mávejte šátky, tròte hrùzou, buïte dojati, chvalte krásnou dámu projíždìjící kolem. Pøejdìte potok po døevìné lávce, kývnìte na koupající se dìti a obdivujte hurá tisíce námoøníkù na vzdálené obrnìné lodi. Jen klidnì pronásledujte toho nepatrného muže, a až jej strèíte do prùjezdu, oberte ho a pak se za ním dívejte, všichni s rukama v kapsách, jak smutnì zachází do ulice vlevo. Policie rozptýlenì cválající na koních krotí zvíøata a zatlaèuje vás zpátky. Nechte je být, budou nešastni z tìch prázdných ulic, vím to. Prosím, už po dvou ujíždìjí pryè, pomalu kolem nároží, v letu pøes (11) námìstí.“ Pak musím vystoupit, poslat výtah dolù, zazvonit u dveøí, a služebná otvírá, zatímco já zdravím. Roztržité vyhlížení Co budeme dìlat v tìchto jarních dnech, které se teï rychle blíží? Dnes ráno bylo nebe šedivé, ale pøistoupíte-li k oknu teï, jste pøekvapeni a tváøí se opøete o okenní klièku. Dole na dìtské tváøi dìvèátka, které si tu vykraèuje a rozhlíží se, vidíte svìtlo slunce, ovšem již zapadajícího, a zároveò na ní vidíte stín muže, který se k nìmu rychle blíží. Potom muž pøejde a tváø dítìte je úplnì jasná. Cesta domù Hle pøesvìdèivost vzduchu po bouøce! Zjevují se mi mé zásluhy a zmáhají mì, tøebaže se nevzpírám. Pochoduji a mé tempo je tempem tohoto chodníku, této ulice, této ètvrti. Právem jsem odpovìdný za všechny rány na dveøe, na desky stolù, za všechny pøípitky, za milence v postelích, mezi lešením novostaveb, v tmavých ulicích pøitisknuté ke zdem domù, na otomanech bordelù. Odhaduji hodnotu své minulosti ve srovnání se svou budoucností, avšak shledávám, že obì jsou znamenité, ani jedné, ani druhé nemohu dát pøednost a nespravedlivou prozøetelnost musím leda pokárat, že mi tak pøeje. (12) Jenom když vcházím do svého pokoje, jsem trochu zamyšlený, aniž bych však byl cestou do schodù pøipadl na nìco, co by bylo hodno zamyšlení. Nijak zvl᚝ mi nepomáhá, že dokoøán otevøu okno a že kdesi v zahradì ještì vyhrává hudba. Ti, kdo bìží kolem Jdeme-li se v noci projít na ulici a proti nám bìží nìjaký muž viditelný již zdaleka - nebo ulice pøed námi stoupá a je úplnìk nebudeme ho chytat, ani když bude slabý a otrhaný, ani když za ním nìkdo pobìží a bude køièet, ale necháme ho bìžet dál. Nebo je noc a my nemùžeme za to, že ulice v úplòku pøed námi stoupá, a kromì toho, možná že se ti dva honí pro zábavu, možná že oba pronásledují nìkoho tøetího, možná že ten první je pronásledován nevinnì, možná že ten druhý chce vraždit a my bychom byli spoluviníky vraždy, možná že ti dva o sobì nevìdí a jeden i druhý pouze na vlastní pìst bìží do postele, možná že jsou to námìsíèníci, možná že ten první má zbranì. A koneènì, cožpak nemùžeme být unaveni, cožpak jsme nevypili dost vína? Jsme rádi, že už neuvidíme ani toho druhého. Pasažér Stojím na plošinì tramvaje a nemám vùbec žádnou jistotu o svém postavení v tomto svìtì, v tomto mìstì, ve své rodinì. Ani pøibližnì bych nedovedl øíci, jaké nároky bych si mohl v kterémkoli ohledu právem èinit. Vùbec nemohu obhájit to, že stojím na této plošinì, pøidržuji se tohoto držadla a nechávám se vézt tímto vozem, ani že se lidé tomuto vozu vyhýbají nebo si klidnì jdou èi odpoèívají u výkladù. - Nikdo to ovšem po mnì nežádá, ale o to nejde. (13) Vùz se blíží k zastávce, jakási dívka pøistupuje ke schùdkùm, chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak urèitá, jako bych se jí dotýkal. Je obleèena v èerném, záhyby suknì se témìø nepohybují, blùza pøiléhá a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho opøena o stìnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schùdku shora. Oblièej je snìdý, nos, po stranách lehce promáèklý, je na špièce široký a zaoblený. Má spoustu hnìdých vlasù a na pravém spánku jí poletují chloupky. Malé ucho jí tìsnì pøiléhá, ale protože stojím blízko, vidím celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho koøeni. Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne, že má zavøená ústa a neøíká nic takového? Šaty Èasto když vidím šaty s bohatými záhyby, nabíráním a tøásnìmi, jak pìknì pøiléhají na pìkná tìla, pomyslím si, že takhle dlouho nevydrží, že se pomaèkají, nikdy už se neuhladí, sedne na nì prach, zažere se do zdobení a nepùjde již odstranit, a že nikdo už ze sebe nebude chtít dìlat takového smìšného ubožáka, aby si den co den ráno oblékal a veèer svlékal tytéž drahocenné šaty. Pøece však vídám dívky, které jsou opravdu hezké a stavìjí na odiv všelijaké pùvabné svaly a kotníèky a napjatou kùži a záplavu jemných vlasù, a pøece se den co den zjevují v tom jediném pøirozeném kostýmu a kladou touž tváø do týchž dlaní, aby se vždy znovu vynoøila v jejich zrcadle. Jen nìkdy veèer, když pøijdou pozdì z nìjaké slavnosti, pøipadá jim v zrcadle obnošená, napuchlá, uprášená, všemi okoukaná, že už ji lze sotva dál nosit. (14) Odmítnutí Potkám-li krásnou dívku a poprosím ji: „Buï tak hodná, pojï se mnou,“ a ona kolem mne pøejde beze slova, myslí tím: „Nejsi vévoda vzletného jména, nejsi rozložitý Amerièan indiánské postavy s vodorovnì spoèívajícíma oèima, s kùží hnìtenou vzduchem travnatých plání a øek, jež jimi protékají, nepodnikl jsi cesty ani k velkým, nevím kde ležícím jezerùm, ani po nich. Tak proè bych s tebou já, krásná dívka, mìla prosím jít?“ „Zapomínáš, že se nepohupuješ v automobilu popojíždìjícím po ulici; nevidím, že by za tebou v pøesném pùlkruhu kráèel doprovod pánù naditých v oblecích a mumlavì ti žehnajících; tvá òadra jsou pìknì srovnána šnìrovaèkou, ale stehna a boky se odškodòují za to odøíkání; mᚠna sobì taftové plizované šaty, jež nás všechny loòského podzimu docela potìšily, a pøece se - s tímhle nebezpeèím života na tìle - chvílemi usmíváš.“ „Ano, oba máme pravdu, a abychom si to neuvìdomili se vší nezvratností, pùjdeme radìji domù každý svou cestou, že ano.“ K úvaze pánùm jezdcùm Uvážíme-li to, nic nás nemùže lákat, abychom chtìli být v závodì první. Sláva, že nás v nìjaké zemi uznají za nejlepšího jezdce, zpùsobí ve chvíli, kdy spustí orchestr, pøíliš velkou radost, než aby se druhý den ráno nedostavila lítost. Závist soupeøù, lstivých, znaènì vlivných lidí, nás musí bolet v tom tìsném špalíru, jímž teï projíždíme k oné rovince, která se pøed námi (15) brzy vyprázdnila až na pár jezdcù, pøedstižených o celé kolo, kteøí ujíždìjí, docela malí, k okraji obzoru. Mnozí z našich pøátel si spìchají vyzvednout výhru a jen pøes rameno na nás pokøikují od vzdálených pøepážek své hurá; nejlepší pøátelé však na našeho konì vùbec nevsadili, nebo se obávali, že v pøípadì prohry by se na nás museli hnìvat, když teï však nᚠkùò byl první a oni nic nevyhráli, odvracejí se, když kolem nich projíždíme, a radìji se dívají po tribunách. Soupeøi vzadu, pevnì usazeni v sedle, snaží se pøehlédnout nezdar, který je postihl, a køivdu, která se jim jaksi dìje; nasazují svìží tváø, jako by po této dìtské høíèce musel zaèít nový a teï již opravdový závod. Mnoha dámám pøipadá vítìz smìšný, protože se naparuje a pøitom neví, jak se tváøit na to vìèné potøásání rukama, salutování, uklánìní a zdravení na dálku, zatímco poražení mají ústa sevøená a zlehka po krku poplácávají své konì, kteøí vesmìs øehtají. Koneènì se ze zataženého nebe spustí i d隝. Okno do ulice Kdo žije opuštìnì a pøitom by se tu a tam rád nìkam pøipojil, komu se vzhledem k promìnám denní doby, poèasí, pomìrù v zamìstnání a podobnì zachce uvidìt nìjakou, jedno jakou paži, jíž by se mohl zachytit - ten se na dlouho neobejde bez okna do ulice. A je-li to s ním takové, že vùbec nic nehledá a pøistupuje k oknu pouze jako unavený muž s oèima pøejfždìjícíma sem tam mezi obecenstvem a oblohou, a nic nechce a jen trochu zaklání hlavu, pak ho dole strhnou konì do kolony vozù a rámusu, a tfm koneènì do lidské pospolitosti. (16) Touha stát se Indiánem Kdyby tak èlovìk byl Indiánem, vždy pohotový, a pøedklonìn ve vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkými otøesy zemì, až by nechal ostruhy ostruhami, nebo ostruh nebylo, až by odhodil uzdu, nebo uzdy nebylo, a sotva pøed sebou spatøil zemi jak hladce vyseèenou step, už i bez koòské šíje a hlavy. Stromy Nebo jsme jako kmeny stromù ve snìhu. Napohled tu hladce spoèívají a øekl bys, že staèí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž pevnì spojeny s pùdou. Ale pohleï, dokonce i to je jen zdánlivé. Trápení Když už to bylo nesnesitelné - jednou k veèeru v listopadu - a já pobíhal po úzkém koberci ve svém pokoji jako po závodní dráze, znovu jsem se obrátil, zdìšen pohledem na osvìtlenou ulici, a hluboko v pokoji vzadu v zrcadle jsem pøece jen opìt nalezl nový cíl a vykøikl, jen abych slyšel køik, na nìjž nic neodpovídá a jemuž také nic neubírá sílu, který tedy stoupá vzhùru bez protiváhy a nemùže pøestat, ani když zmlkne, tu se pøímo ve zdi otevøely dveøe, velmi spìšnì, protože bylo pøece tøeba spìchat, a dokonce i konì u vozu dole na dláždìní se vzepjali jako zdivoèelí konì nìkde v bitvì s hrdly vydanými napospas. Jako malé strašidlo vyrazilo z docela temné chodby, v níž dosud nesvítila lampa, nìjaké dítì a zùstalo na špièkách stát na trámu podlahy, který se neznatelnì houpal. Ihned oslepeno šerem v pokoji, chtìlo rychle skrýt tváø do dlaní, upokojilo se však znenadání pohledem k (17) oknu, za jehož køížem se vzkypìlý opar poulièního osvìtlení koneènì usadil pod temnotou. Pravým loktem se dítì opíralo o stìnu u otevøených dveøí a prùvanem zvenèí si nechalo ovívat kotníky nohou, i krk, i spánky. Krátce jsem na nì pohlédl, pak jsem øekl „Dobrý den“ a ze zástìny u kamen jsem sundal kabát, nebo jsem tu nechtìl stát tak polosvleèený. Chvilku jsem nechal ústa pootevøená, aby ze mne ústy vyšlo rozèilení. Mìl jsem hoøko na jazyku, øasy se mi v oblièeji chvìly, zkrátka nechybìlo nic než tahle návštìva, již jsem ovšem èekal. Dítì poøád stálo u stìny na stejném místì, pravou ruku mìlo pøitisknutou na zeï, tváøe mu planuly a nemohlo se nabažit toho, jak drsná je ta obílená stìna a jak rozdírá koneèky prstù. Øekl jsem: „Doopravdy jste chtìlo ke mnì? Není to omyl? Nic není snazší než zmýlit se v tomhle velikém domì. Jmenuji se Takatak, bydlím ve tøetím patøe. Jsem to tedy já, koho chcete navštívit?“ „Klid, klid!“ øeklo dítì pøes rameno, „všechno je v poøádku.“ „Tak pojïte dál do pokoje, rád bych zavøel dveøe.“ „Zrovna jsem zavøelo. Nenamáhejte se. Buïte úplnì klidný.“ „Nemluvte o námaze. Avšak na této chodbì bydlí spousta lidí, jsou to ovšem všechno mí známí; vìtšina se jich teï vrací ze zamìstnání; jak uslyší nìkde v pokoji hlasy, mysli si jednoduše, že mají právo otevøít a podívat se, co se dìje. Tak už to chodí. Ti lidé mají za sebou celodenní práci; komupak by se podøizovali ve chvíli doèasné veèerní volnosti! Však to ostatnì víte samo. Tak dovolte, abych ty dveøe zavøel.“ „Ale co se dìje? Co dìláte? Pro mì za mì si mùže pøijít celý dùm. A potom, øíkám vám znovu: Už jsem zavøelo, copak si myslíte, že jen vy dovedete zavøít dveøe? Dokonce jsem zamklo.“ (18) „Tak je to v poøádku. Nic víc nechci. Zamykat jste ani nemuselo. A teï si udìlejte pohodlí, když už jste tu. Jste mým hostem. Ve všem mi dùvìøujte. Jen se nebojte a uvelebte se tu. Nebudu vás nutit, ani abyste zùstalo, ani abyste odešlo. Copak to vùbec musím øíkat? To mì tak špatnì znáte?“ „Ne. Opravdu jste to nemusel øíkat. Ba ani jste to nemìl øíkat. Jsem dítì; naè se mnou dìlat takové cavyky?“ „Tak zlé to není. Ovšem, dítì. Ale tak malé zas nejste. Jste už úplnì dospìlé. Být dívka, nesmìlo byste se se mnou jen tak zamknout v pokoji.“ „S tím si starosti dìlat nemusíme. Chtìlo jsem vám jen øíct: To, že vás tak dobøe znám, mì pramálo chrání, jen vám to šetøí námahu, abyste mi nìco nalhával. Ale vy mi pøesto dìláte poklony. Nechte toho, žádám vás, nechte toho. Mimoto vás neznám všude a stále, natož v téhle tmì. Bylo by mnohem lepší, kdybyste nechal rozsvítit. Ne, radìj ne. V každém pøípadì si budu pamatovat, že jste mi už vyhrožoval.“ „Cože? Já že vám vyhrožoval? Ale prosím vás. Vždy jsem tak rád, že tu koneènì jste. Øíkám ,koneènì‘, ponìvadž je už tak pozdì. Nechápu, proè jste pøišlo tak pozdì. Proto je možné, že jsem radostí mluvil páté pøes deváté a vy že jste to právì tak pochopilo. Stokrát pøiznávám, že jsem tak mluvil, ba vyhrožoval vám vším, èím jen chcete. - Jen žádné hádky, proboha! - Ale jak vás to mohlo napadnout? Jak jste mì mohlo tak urazit? Proè mi chcete vší mocí pokazit tuhle malou chvilièku své pøítomnosti? Cizí èlovìk by mi spíše vyšel vstøíc než vy.“ „To si myslím; to nebylo nic moudrého. Tak blízko, jak vám mùže vyjít vstøíc cizí èlovìk, jsem vám já už od pøirozenosti. Vy to taky víte, tak naè ty stesky? Øeknete-li, že chcete hrát komedii, já okamžitì (19) odejdu.“ Tak? I tohle se mi opovažujete øíct? Trochu moc si troufáte. Konec koncù jste pøece jen v mém pokoji. Jako blázen si rozdíráte prsty o moji stìnu. Mùj pokoj, moje stìna! A kromì toho je to, co øíkáte, smìšné, ne jenom drzé. Øíkáte, že vás vaše pøirozenost nutí mluvit se mnou tímto zpùsobem. Opravdu? Vaše pøirozenost vás nutí? To je od vaší pøirozenosti hezké. Vaše pøirozenost je moje pøirozenost, a jestliže já se k vám od pøirozenosti chovám pøívìtivì, nesmíte se ani vy chovat jinak.“ „Je tohle pøívìtivé?“ „Mluvím o døívìjšku.“ „Víte, jaké já budu pozdìji?“ „Nic nevím.“ A pøistoupil jsem k noènímu stolku a zapálil na nìm svíèku. Nemìl jsem tehdy v pokoji ani plyn, ani elektrické svìtlo. Sedìl jsem pak ještì chvíli u stolu, až i to mì unavilo, oblékl jsem si svrchník, vzal z pohovky klobouk a sfoukl svíèku. Vycházeje ven, zakopl jsem o nohu židle. Na schodech jsem potkal nájemníka z téhož poschodí. „Zase už jdete pryè, vy lumpe?“ zeptal se odpoèívaje, nohy rozkroèené pøes dva schody. Co mám dìlat?“ øekl jsem, „teï jsem mìl v pokoji strašidlo.“ Øíkáte to stejnì mrzutì, jako kdybyste byl našel v polévce vlas.“ „Žertujete. Ale pamatujte si, strašidlo je strašidlo.“ „Velmi správnì. Ale co když èlovìk na strašidla vùbec nevìøí?“ (20) „Copak si myslíte, že já na strašidla vìøím? Co mi to však pomùže, že nevìøím?“ „To je velice prosté. Nemusíte se už zkrátka bát, když k vám strašidlo doopravdy pøijde.“ „Ano, jenže tento strach je pøece vedlejší. Ten pravý strach je strach z pøíèiny zjevení. A tento strach zùstává. Toho mám v sobì víc než dost.“ Samou nervozitou jsem si zaèal prohledávat všechny kapsy. „Když jste ale nemìl strach pøímo z toho zjevení, mohl jste se ho pøece klidnì zeptat na jeho pøíèinu!“ „Zøejmì jste ještì nikdy nemluvil se strašidly. Z nich nikdy nedostanete kloudné vysvìtlení. Není s nimi øeè. Tahle strašidla jako by mìla o své existenci vìtší pochybnosti než my, což ostatnì pøi jejich vetchosti není žádný div.“ „Já jsem však slyšel, že se dají vykrmit.“ „To jste slyšel dobøe. Dají. Ale kdo to bude dìlat?“ „A proè by ne? Když je to kupøíkladu ženské strašidlo“ , øekl a vyšvihl se na hoøejší schod. „Ach tak,“ øekl jsem, „ale ani pak to nestojí za to.“ Vzpamatoval jsem se. Mùj známý byl už tak vysoko, že se musel sklonit pod klenbou schodištì, aby na mne vidìl. „Ale pøesto,“ zvolal jsem, „jestli mi tam nahoøe vezmete moje strašidlo, je mezi námi konec, navždy.“ „Ale to byl pøece jen žert,“ øekl a stáhl hlavu zpátky. „Tak dobøe,“ øekl jsem a mohl jsem se teï jít vlastnì v klidu projít. Ale že jsem se cítil tak opuštìný, šel jsem radìji nahoru a uložil se ke spánku. (21) Atheneum - literatura na webu http://atheneum.zde.cz