FRANZ KAFKA - Povídky

Franz Kafka Povídky http://atheneum.zde.cz Franz Kafka Povídky -4- ROZJÍMÁNÍ -5- Pro M. B. -6- DÌTI NA SILNICI Slyšel jsem, jak kolem zahradní møíže pøejíždìjí vozy, nìkdy jsem je i zahlédl lehce se pohybujícími štìrbinami v listí. Jak praštìlo za horkého léta døevo loukotí a ojí! Dìlníci se vraceli z polí a smáli se až hanba. Sedìl jsem na naší malé houpaèce, právì jsem odpoèíval mezi stromy v zahradì svých rodièù. Za møížemi se nepøestávalo nìco dít. Poklusem se kolem mihly dìti; vozy naložené obilím s muži a ženami na snopech a kolem dokola zastínily kvìtinové záhony; k veèeru jsem uvidìl pána s holí, jak si pomalu vykraèuje, a nìkolik dívek, které šly proti nìmu držíce se pod paží, s pozdravem ustoupilo do trávy. Potom vzlétli ptáci jak jiskry, sledoval jsem je oèima, jak jedním dechem stoupají vzhùru, až mi pøipadalo, že už nestoupají, ale já že padám, a drže se pevnì provazù, zaèal jsem se samou slabostí houpat. Za chvíli, když už zavanul chladnìjší vzduch a místo létajících ptákù se objevily chvìjící se hvìzdy, houpal jsem se prudèeji. Pøi svìtle svíèky jsem veèeøel. Èasto jsem se obìma pažemi opíral o døevìnou desku stolu a již unaven jsem ukusoval chléb s máslem. Bohatì prolamované záclony se nadouvaly teplým vìtrem a tu a tam je nìkterý kolemjdoucí zvenèí pøidržel rukou, chtìl-li na mne lépe vidìt a promluvit se mnou. Svíèka vìtšinou brzy zhasla a v jejím kouøi se ještì jednou nìjakou dobu prohánìlo hejno komárù. Zeptal-li se mne nìkdo od okna, pohlédl jsem na nìj, jako bych se díval do hor nebo do èirého vzduchu, a ani jemu zvl᚝ nezáleželo na odpovìdi. Pøekroèil-li nìkdo okenní parapet a ohlásil, že ostatní jsou již pøed domem, pak jsem ovšem s povzdechem vstal. „Ale proè tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad nìjaké zvláštní, nenapravitelné neštìstí? Nikdy se z nìho nevzpamatujeme? Je doopravdy všechno ztraceno?“ Nic nebylo ztraceno. Vybìhli jsme pøed dùm. „Zapla pánbùh, koneènì jste tady!“ - „Ty zkrátka pøijdeš vždycky pozdì!“ - „Jak to já?“ „Právì ty, zùstaò si doma, jestli nechceš jít s námi.“ - „Jen žádné milosti!“ „Co? Žádné milosti? Co to povídáš?“ Hlavami jsme rozráželi veèer. Nebyl den a nebyla noc. Chvílemi o sebe drhly knoflíky našich vest jako zuby, chvílemi jsme pádili v pravidelné vzdálenosti, ústa plná ohnì jako zvíøata v tropech. Jako kyrysníci za starých válek, s dusotem a vysoko ve vzduchu, hnali jsme se krátkou ulicí dolù a s tímto rozbìhem v nohou vzhùru dál po silnici. Nìkteøí seskoèili do pøíkopu, sotva zmizeli proti temnému náspu, už stáli jako cizí lidé na polní cestì a shlíželi dolù. -7- „Tak slezte!“ - „Nejdøív pojïte vy nahoru!“ - „Abyste nás shodili dolù, ani nás nenapadne, tak chytøí jsme také.“ - „Tak zbabìlí, chcete øíci. Jen pojïte, pojïte!“ „Doopravdy? Vy? Zrovna vy že nás shodíte? Jací byste museli být?“ Zaútoèili jsme, vrazili nám do prsou a my, ochotnì padajíce, jsme se složili do trávy v pøíkopu. Vše bylo rovnomìrnì vyhøáté, necítili jsme v trávì ani teplo, ani chlad, jen únava nás zmátla. Když ses otoèil na pravý bok, dal ruku pod ucho, chtìlo se usnout. Sice by ses rád jednou zvedl s bradou zdviženou, ale jen abys zato padl do ještì hlubšího pøíkopu. Pak by ses rád, s paží pøed sebe vztaženou, s nohama šikmo vlajícíma, vrhl do vzduchu a znovu padl do jistì ještì hlubšího pøíkopu. A vùbec se ti nechtìlo s tím pøestat. Sotva jsi ještì pomyslel na to, jak se v posledním pøíkopì náležitì jak široký tak dlouhý natáhneš k spánku, zvl᚝ v kolenou, a s pláèem na krajíèku jsi ležel na zádech jako nemocný. Zamžikal jsi, když najednou nìkterý z chlapcù s lokty pøi bocích, s tmavými podrážkami skoèil pøes nás z náspu na silnici. Mìsíc byl už dosti vysoko, kolem pøejel v jeho svìtle poštovní vùz. Zdvihl se lehký vítr kolkolem, i v pøíkopu ho bylo cítit, a nablízku se rozšumìl les. Tu èlovìku už na tom tolik nesejde, jestli je sám. „Kde jste?“ - „Pojïte!“ - „Všichni sem!“ - „Co se schováváš, nedìlej hlouposti!“ - „Cožpak nevíte, že pošta je už pryè?“ - „Ale ne! Už je pryè?“ „Ovšem, pøejela, zatímco jsi spal.“ - „Já že spal? Ale jdi!“ - „Jen mlè, ještì je to na tobì vidìt.“ - „Ale prosím tì.“ - „Pojïte!“ Bìželi jsme tìsnìji u sebe, nìkteøí se chytli za ruce, hlavu jsme zvedali co nejvýš, nebo cesta šla z kopce. Jeden vyrazil indiánský váleèný pokøik, nohy se rozletìly tryskem jako nikdy, vítr nás zvedal v bocích, jak jsme skákali. Nic by nás nedokázalo zastavit; tak jsme se rozbìhli, že i pøi pøedbíhání jsme si založili paže a klidnì se ohlíželi za sebe. Na mostì pøes bystøinu jsme zùstali stát, kdo pøebìhl, vrátil se zpìt. Voda dole se tøíštila o kamení a koøeny, jako by nebylo už pozdì veèer. Nebylo proè si nevyskoèit na zábradlí mostu. Z houštin v dálce vyjel vlak, všechna kupé svítila, okna byla jistì spuštìna. Jeden z nás zaèal nìjakou odrhovaèku, ale nám všem bylo do zpìvu. Zpívali jsme mnohem rychleji, než jak jel vlak, kývali jsme pažemi, protože hlas už nestaèil, naše hlasy se dostaly do chumlu a nám v nìm bylo dobøe. Smísíš-li svùj hlas s ostatními, jako by ses chytil na udici. Tak jsme zpívali, s lesem za zády, vzdáleným cestujícím do ucha. Dospìlí ve vsi byli ještì vzhùru, matky stlaly na noc postele. Byl již èas. Políbil jsem toho, co stál u mne, tøem nejbližším jsem jen tak podal ruce, rozbìhl jsem se cestou zpìt, nikdo mì nevolal. Na první køižovatce, kde už mì nemohli vidìt, jsem uhnul a polními cestami -8- jsem znovu vbìhl do lesa. Míøil jsem k mìstu na jihu, o nìmž se u nás ve vsi øíkalo: „Tam jsou lidé! Považte, oni nespí!“ „A proèpak nespí?“ „Protože nejsou unaveni.“ „A proèpak nejsou?“ „Copak blázni nebývají unaveni?“ „Jak by blázni mohli být unaveni?“ -9- ODHALENÍ ŠEJDÍØE Koneènì jsem kolem desáté hodiny veèer dorazil s mužem, kterého jsem znal jen letmo z døívìjška a který se ke mnì tentokrát zase zèistajasna pøidružil a dvì hodiny mì vláèel po ulicích, k panskému domu, kam jsem byl pozván do spoleènosti. „Tak!“ øekl jsem a tleskl na znamení, že je bezpodmíneènì nutné rozlouèit se. Ménì urèité pokusy jsem uèinil pøedtím již nìkolikrát. Byl jsem už velmi unaven. „Jdete hned nahoru?“ zeptal se. Z jeho úst jsem slyšel zvuk, jako když o sebe cvaknou zuby. „Ano.“ Byl jsem pøece pozván, hned jsem to øíkal. Ale byl jsem pozván nahoru, kde bych už tak rád byl, a ne abych tu postával dole u vrat a díval se svému protìjšku pøes uši. A teï abych s ním ještì mlèel, jako bychom se byli rozhodli stát na tom místì hodnì dlouho. Pøitom se na mlèení hned podílely domy okolo a tma nad nimi až ke hvìzdám. A kroky neviditelných chodcù, jejichž cesty se èlovìku nechtìlo uhadovat, vítr, který se ustaviènì tlaèil na protìjší stranu ulice, gramofon, zpívající do zavøených oken kteréhosi pokoje - bylo je slyšet z tohoto mlèení, jako by odjakživa a navždy bylo jejich majetkem. A mùj prùvodce se pøipojil svým a - s pousmáním - též mým jménem, natáhl pravou paži vzhùru podle zdi, a zavøev oèi, opøel o ni tváø. Já však jsem se na ten úsmìv nevydržel dívat, nebo stud mì náhle otoèil. Teprve podle toho úsmìvu jsem tedy poznal, že je to šejdíø, nic víc. A byl jsem pøece v tom mìstì už nìkolik mìsícù, domníval jsem se, že znám skrz naskrz tyhle šejdíøe, co za noci proti nám vystupují z postranních ulic s rukama vztaženýma jako hospodští, co se potloukají kolem návìštního sloupu, u nìhož stojíme, jako by si hráli na schovávanou, a aspoò jedním okem èíhají zpoza oblého sloupu, co se pøed námi najednou vznášejí po hranì našeho chodníku na køižovatkách ulic, když se nás zmocní úzkost! Tak dobøe jsem jim pøece rozumìl, vždy to byli mí první mìstští známí z hospùdek, a díky jim jsem poprvé uzøel onu nepoddajnost, kterou si teï tak málo dovedu odmyslet od svìta, že ji už zaèínám cítit sám v sobì. Jak zùstávají ještì stát proti èlovìku, i když jim už dávno unikl, když už tedy dávno nebylo koho nachytat! Jak nikdy neusedli, nikdy neupadli, nýbrž dívali se na èlovìka pohledem, který stále ještì - i když jen zdálky pøesvìdèoval! A jejich prostøedky byly vždy stejné: Postavili se pøed nás tak zeširoka, jak jen mohli; snažili se nás odvrátit od místa, kam jsme mìli namíøeno; náhradou nám zchystali pøíbytek na svých vlastních prsou, - 10 - a vzepjal-li se v nás nakonec nahromadìný cit, považovali to za objetí a vrhli se do nìho tváøí napøed. A tyhle staré žerty jsem tentokrát rozpoznal, až když jsme spolu byli tak dlouho. Špièky prstù jsem si o sebe rozdíral, abych tu ostudu odèinil. Avšak mùj muž zde stál ještì opøený jako døív, poøád ještì se považoval za šejdíøe a samou spokojeností s vlastním osudem se mu zardìla volná tváø. „Jsi poznán!“ øekl jsem a ještì jsem mu lehce poklepal na rameno. Pak jsem rychle vybìhl do schodù a tváøe služebnictva nahoøe v pøedsíni, tak bezdùvodnì vìrné, mì potìšily jako krásné pøekvapení. Po øadì jsem se na všechny podíval, zatímco ode mne brali pl᚝ a oprašovali mi boty. S úlevou a vzpøímen jsem vstoupil do sálu. - 11 - NENADÁLÁ PROCHÁZKA Když vám veèer pøipadá, že jste se neodvolatelnì rozhodli zùstat doma, když jste si oblékli župan, sedíte po veèeøi u osvìtleného stolu a chystáte se k oné práci èi høe, po jejímž skonèení chodíte spát, když je venku nevlídné poèasí a zùstat doma je samozøejmé, když jste teï už také setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutnì vzbudili všeobecný podiv, a také na schodišti je už tma a domovní dveøe jsou zamèené, a když teï pøes to všechno v náhlé tísni vstanete, pøevléknete si kabát, okamžitì jste obleèen na vycházku, prohlásíte, že musíte odejít, což také po krátkém rozlouèení uèiníte, a podle toho, jak rychle jste pøibouchli dveøe od bytu, soudíte, jak velké rozmrzení jste za sebou zanechali, když se opìt vzpamatujete na ulici, s údy, které na tu již neèekanou svobodu, jíž se jim dostalo, odpovídají obzvláštní èilostí, když pocítíte, že tímto jediným rozhodnutím jste v sobì soustøedili veškerou rozhodnost, když s vìtší než obvyklou závažností shledáte, že máte v sobì spíš sílu než potøebu, abyste lehce uskuteènili a snesli seberychlejší zmìny, a když pak bìžíte dlouhými ulicemi potom jste pro tento veèer docela vykroèili ze své rodiny, která vratce mizí v prázdnotì, kdežto vy sami se plácáte vzadu do stehen a pozvedáte se k své pravé podobì ve zcela pevném, èerném obrysu. Vše ještì zesílí, navštívíte-li v tuto pozdní veèerní dobu nìkterého pøítele, abyste se podíval, jak se mu daøí. - 12 - ROZHODNUTÍ Z bìdného stavu se musíte povznést s lehkostí, i když je k tomu tøeba sebrat všechnu vùli. Odtrhnu se od židle obìhnu stùl, rozhýbám hlavu i krk, zažehnu oheò v oèích, napnu svaly kolem nich. Vzepøu se jakémukoli citu, pøijde-li teï A., bouølivì ho pozdravím, vlídnì strpím B. u sebe v pokoji, vzdor bolesti a námaze vdechnu do sebe dlouhými doušky vše, co øekne C. Leè i tak s každou chybou, jíž se nelze uvarovat, bude všechno to snadné i to obtížné - váznout a já se nutnì budu otáèet v kruhu nazpátek. I tehdy je pøece jen nejspíš radno vše snášet, chovat se jako neteèná hmota, a i když se dokonce cítíš odfouknut, nedat se zlákat k jedinému zbyteènému kroku, hledìt na druhého zvíøecím pohledem, nepocítit lítost, zkrátka vlastní rukou potlaèit to, co ještì zbývá z pøíznaku života, to jest rozmnožit ještì ten poslední hrobový klid a mimo nìj již neponechat nic. Charakteristickým pohybem pro takový stav je pøejíždìt si malíèkem po oboèí. - 13 - VÝLET DO HOR „Nevím,“ zvolal jsem nezvuènì, „já nevím. Jestli nikdo nepøijde, tak prostì nikdo nepøijde. Nikomu jsem nic zlého neudìlal, nikdo neudìlal nic zlého mnì, ale nikdo mi nechce pomoci. Poøád nikdo. Ale pøece tomu tak není. Až na to, že mi nikdo nepomùže - jinak by to bylo pìkné, samí Nikdové. Docela rád - proèpak ne - bych si vyšel na výlet ve spoleènosti samých Nikdù. Ovšem do hor, kam jinam? Jak se ti Nikdové na sebe tlaèí, ta spousta paží, natahujících se jedna pøes druhou a zavìšených do sebe, ta spousta nohou na krùèek od sebe vzdálených! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si jenom tak, vítr profukuje štìrbinami mezi našimi údy. Hrdla se na horách uvolní! Je to div, že nezpíváme.“ - 14 - BÍDA STARÉHO MLÁDENCE Zdá se to tak kruté, zùstat starým mládencem, doprošovat se jako starý muž - pøi zachování dùstojnosti - pøijetí, chcete-li strávit jeden veèer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledìt do prázdného pokoje, vždycky se louèit pøed domovními dveømi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodù, mít v pokoji jedinì postranní dveøe do cizích bytù, nosit si v ruce domù veèeøi, muset se podivovat cizím dìtem a nesmìt ustaviènì opakovat: „Já nemám žádné,“ pìstovat si zevnìjšek i chování podle jednoho èi dvou starých mládencù z dìtských vzpomínek. Tak tomu bude, jenže tu tak bude èlovìk dnes a pozdìji stát sám i ve skuteènosti, s tìlem a skuteènou hlavou, tedy i s èelem, aby si do nìho mohl tlouci dlaní. - 15 - OBCHODNÍK Možná že nìkteøí lidé mají se mnou soucit, ale já o tom vùbec nevím. Mùj malý obchod mi dìlá starosti, z nichž mì bolí uvnitø èelo a spánky, ale neskýtá mi vyhlídky na spokojenost, nebo mùj obchod je malý. Na hodiny dopøedu musím èinit opatøení, udržovat v bdìlosti sluhovu pamì, varovat pøed obávanými chybami a v jednom každém roèním období odhadovat, jaká zavládne móda v následujícím roèním období nikoli mezi lidmi mé vrstvy, nýbrž mezi nepøístupným obyvatelstvem na venkovì. Mé peníze mají cizí lidé; v jejich pomìrech se nemohu vyznat, netuším pohromu, která by je mohla postihnout; jak bych ji mohl odvrátit! Tøeba zaèali rozhazovat a poøádají nìkde v zahradní restauraci slavnost a jiní se na útìku do Ameriky na té slavnosti chvilku zastaví. Když se pak veèer po pracovním dni obchod zavøe a já náhle pøed sebou vidím hodiny, kdy nebudu moci pracovat pro neutuchající potøeby svého obchodu, tu mé vzrušení, jež jsem ráno vyslal daleko kupøedu, se vrhne jak vracející se pøíliv do mne zpìt, nesetrvá však ve mnì a bez cíle mì strhne s sebou. A pøece nemohu tohoto rozmaru vùbec využít a nezbývá mi než jít domù, ponìvadž mám oblièej a ruce špinavé a upocené, šaty umazané a zaprášené, na hlavì èepici z krámu a støevíce poškrábané od høebíkù a beden. Jdu pak jako po vlnách, luskám prsty obou rukou a dìtem, které jdou proti mnì, pøejedu dlaní po vlasech. Ale cesta je krátká. Hned jsem u sebe v domì, otevøu dveøe od výtahu a vstoupím. Vidím, že jsem teï náhle sám. Druzí, kteøí musí stoupat po schodech, se pøi tom trochu unaví, s chvatnì dýchajícími plícemi musí poèkat, než jim otevøou dveøe bytu, pøitom mají proè být mrzutí a netrpìliví, vejdou pak do pøedsínì, kde povìsí klobouk, a teprve když projdou chodbou kolem nìkolika sklenìných dveøí do svého pokoje, jsou sami. Já však jsem hned ve výtahu sám, a opíraje se o kolena, dívám se do úzkého zrcadla. Když se dá výtah do pohybu, øeknu: „Zmlknìte, ustupte, chcete do stínu stromù, za okenní záclony, do klenuté besídky?“ Mluvím zuby a za tabulkami z mléèného skla letí dolù zábradlí jak øítící se proud vody. „Odlete pryè; vaše køídla, jež jsem nikdy nevidìl, nech vás zanesou do venkovského údolí anebo do Paøíže, jestli vás to tam žene. Avšak pokochejte se vyhlídkou z okna, když ze všech tøí ulic vycházejí procesí, nevyhýbají se jedno druhému, prostupují se vzájemnì, - 16 - až mezi jejich posledními øadami opìt vyvstane volné prostranství. Mávejte šátky, tròte hrùzou, buïte dojati, chvalte krásnou dámu projíždìjící kolem. Pøejdìte potok po døevìné lávce, kývnìte na koupající se dìti a obdivujte hurá tisíce námoøníkù na vzdálené obrnìné lodi. Jen pronásledujte toho nepatrného muže, a až jej strèíte do prùjezdu, oberte ho a pak se za ním dívejte, všichni s rukama v kapsách, jak smutnì zachází vlevo do ulice. Policie rozptýlenì cválající na koních krotí zvíøata a zatlaèuje vás zpátky. Nechte je být, budou neštastni z tìch prázdných ulic, vím to. Prosím, už po dvou ujíždìjí pryè, kolem nároží pomalu, pøes námìstí letem.“ Pak musím vystoupit, spustit výtah dolù, zazvonit u dveøí a služebná otvírá, zatímco já zdravím. - 17 - ROZTRŽITÉ VYHL͎ENÍ Co budeme dìlat za tìch jarních dnù, které se teï rychle blíží? Dnes ráno bylo nebe šedivé, ale pøistoupíte-li k oknu teï, jste pøekvapeni a tváøí se opøete o okenní kliku. Dole vidíte svìtlo slunce, ovšem již zapadajícího, na dìtské tváøi dìvèátka, které si vykraèuje a rozhlíží se, a zároveò na ní vidíte stín muže, který pøichází rychleji za ním. Potom muž pøejde a tváø dítìte je úplnì jasná. - 18 - CESTA DOMÙ Hle pøesvìdèivost vzduchu po bouøce! Zjevují se mi mé zásluhy a zmáhají mì, tøebaže se pøece nevzpírám. Pochoduji a mé tempo je tempem tohoto chodníku, této ulice, této ètvrti. Právem jsem odpovìdný za všechny rány na dveøe, na desky stolù, za všechny pøípitky, za milence v postelích, mezi lešením novostaveb, v tmavých ulicích pøitisknuté ke zdem domù, na otomanech bordelù. Odhaduji hodnotu své minulosti ve srovnání s mou budoucností, avšak shledávám, že obì jsou znamenité, ani jedné, ani druhé nemohu dát pøednost a leda nespravedlivou prozøetelnost musím pokárat, že mi tak pøeje. Jenom když vcházím do svého pokoje, jsem trochu zamyšlený, ale ne že bych byl cestou do schodù pøipadl na nìco hodného pøemýšlení. Nijak zvl᚝ mi nepomáhá, že dokoøán otevøu okno a že kdesi v kterési zahradì ještì vyhrává hudba. - 19 - TI, KDO BÌŽÍ KOLEM Jdeme-li se v noci projít na ulici a proti nám bìží nìjaký muž již zdaleka viditelný - nebo ulice pøed námi stoupá a je úplnìk -, nechytáme ho, ani když je slabý a otrhaný, ani když bìží nìkdo za ním a køièí, ale necháme ho bìžet dál. Nebo je noc a my nemùžeme za to, že ulice v úplòku pøed námi stoupá, a kromì toho, možná že se ti dva honí pro zábavu, možná že oba pronásledují tøetího, možná že ten první je nevinnì pronásledován, možná že ten druhý chce vraždit a my bychom byli spoluvinníky vraždy, možná že ti dva o sobì nevìdí a jeden i druhý pouze bìží na vlastní pìst do postele, možná že jsou to námìsíèníci, možná že ten první má zbranì. A koneènì, cožpak nemùžeme být unaveni, cožpak jsme nevypili tolik vína? Jsme rádi, že už nevidíme ani toho druhého. - 20 - PASAŽÉR Stojím na plošinì v tramvaji a nemám vùbec žádnou jistotu o svém postavení v tomto svìtì, v tomto mìstì, ve své rodinì. Ani pøibližnì bych nedovedl øíci, jaké nároky v kterémkoli ohledu bych si právem mohl èinit. Vùbec nemohu obhájit to, že stojím na této plošinì, pøidržuji se tohoto držadla, nechávám se vézt tímto vozem, že se lidé tomu vozu vyhýbají nebo si klidnì jdou èi odpoèívají u výkladù. - Nikdo to ovšem po mnì nežádá, ale o to nejde. Vùz se blíží k zastávce, jakási dívka pøistupuje ke schùdkùm, chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak urèitá, jako bych ji byl ohmatal. Je obleèena v èerném, záhyby suknì se témìø nepohybují, blùza pøiléhá a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho opøena o stìnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schùdku odshora. (Oblièej je snìdý, nos, po stranách lehce promáèklý, je na špièce široký a zaoblený. Má spoustu hnìdých vlasù a na pravém spánku poletují chloupky. Malé ucho jí tìsnì pøiléhá, ale protože stojím blízko, vidím celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho koøeni. Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne, že má zavøená ústa a nic takového neøíká? - 21 - ŠATY Èasto, když vidím šaty s bohatými záhyby, nabíráním a tøásnìmi, jak pìknì pøiléhají na pìkná tìla, pomyslím si, že dlouho takhle nevydrží, že se pomaèkají, nikdy se už neuhladí, sedne na nì prach, do ozdob se zažere a nepùjde již odstranit, a nikdo že ze sebe nebude chtít udìlat takového smìšného ubožáka, aby si den co den ráno oblékal a veèer svlékal tytéž drahocenné šaty. Pøece však vídám dívky, které jsou pravda hezké a stavìjí na odiv všelijaké pùvabné svaly a kotníèky a napjatou kùži a záplavu jemných vlasù, a pøece se den co den zjevují v tomto jediném pøirozeném kostýmu, pokaždé kladou touž tváø do týchž dlaní a obrážejí ji v jejich zrcadle. Jen nìkdy veèer, když pøijdou pozdì z nìjaké slavnosti, pøipadá jim v zrcadle obnošená, napuchlá, uprášená, všemi okoukaná, že už ji sotva lze dál nosit. - 22 - ODMÍTNUTÍ Potkám-li krásnou dívku a poprosím ji: „Buï tak hodná, pojï se mnou,“ a ona pøejde beze slova kolem mne, myslí tím: „Nejsi vévoda vzletného jména, nejsi rozložitý Amerièan indiánské postavy s vodorovnì spoèívajícíma oèima, s kùží hnìtenou vzduchem trávníkù a øek, jež jimi protékají, nepodnikl jsi žádné cesty k velkým, nevímkde ležícím jezerùm ani po nich. Tak prosím, proè bych já, krásná dívka, mìla s tebou jít?“ „Zapomínáš, že nejedeš v automobilu, kolébajícím se po ulici dlouhými zábìry; nevidím, že by za tebou v pøesném pùlkruhu kráèel doprovod pánù naditých do šatù a mumlavì ti žehnajících; tvá òadra jsou pìknì srovnána šnìrovaèkou, ale stehna a boky se odškodòují za to odøíkání; mᚠna sobì taftové plisované šaty, jež nás všechny loòského podzimu docela potìšily, a pøece se - s tímhle nebezpeèím života na tìle chvílemi usmíváš.“ „Ano, oba máme pravdu, a abychom si to neuvìdomili se vší nezvratností, pùjdeme radìji každý svou cestou domù, že ano.“ - 23 - K ÚVAZE PANSKÉMU JEZDCI první. Uvážíme-li to, nic nás nemùže lákat, abychom chtìli být v závodì Sláva, že nás v nìjaké zemi uznají za nejlepšího pánského jezdce, zpùsobí ve chvíli, kdy spustí orchestr, pøíliš velikou radost, než aby se druhý den ráno nedostavila lítost. Závist soupeøù, lstivých, znaènì vlivných lidí, nás musí bolet v tom tìsném špalíru, jímž teï projíždíme k oné rovince, která se pøed námi brzy vyprázdnila až na pár jezdcù, pøedstižených o celé kolo, kteøí ujíždìli, docela malí, k okraji obzoru. Mnozí z našich pøátel si spìchají vyzvednout výhru a jen pøes rameno na nás pokøikují od vzdálených pøepážek hurá; nejlepší pøátelé však na našeho konì vùbec nevsadili, nebo se obávali, že v pøípadì prohry by se na nás musili hnìvat, teï však, když byl nᚠkùò první a oni nevyhráli nic, obracejí se zády, jak kolem nich projíždíme, a radìji se dívají po tribunách. Soupeøi vzadu, pevnì usazeni v sedle, snaží se pøehlížet nezdar, který je postihl, a køivdu, která se jim jaksi dìje; nasazují svìží tváø, jako by po této dìtské høe musel zaèít nový a teï již vážný závod. Mnoha dámám pøipadá vítìz smìšný, protože se naparuje a pøitom neví, jak se tváøit k tomu vìènému potøásání rukama, salutování, uklánìní a zdravení na dálku, zatímco poražení mají ústa sevøená a zlehka poklepávají na krk svým vesmìs øehtajícím koòùm. Naposled se ze zataženého nebe spustí dokonce d隝. - 24 - OKNO DO ULICE Kdo žije opuštìnì a pøitom by se rád tu a tam nìkam pøipojil, komu se vzhledem k promìnám denní doby, poèasí, pomìrù v zamìstnání a podobnì zachce uvidìt nìjakou jedno jakou paži, jíž by se mohl zachytit ten se dlouho neobejde bez okna do ulice. A je-li to s ním takové, že vùbec nic nehledá a pøistupuje k oknu pouze jako unavený muž s oèima pøejíždìjícíma sem tam mezi obecenstvem a oblohou a brání se a jen trochu zakloní hlavu, pak ho strhnou konì dole do sledu vozù a rámusu, a tím tedy koneènì do lidské pospolitosti. - 25 - TOUHA STÁT SE INDIÁNEM Kdyby tak byl èlovìk Indián, vždy pohotový, a pøedklonìn ve vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkými otøesy zemì, až by pak nechal ostruhy ostruhami, nebo žádné ostruhy nejsou, až by pak odhodil uzdu, nebo žádná uzda není, a zemi jak hladce vyseèenou step by pøed sebou už skoro nevidìl, již bez koòské šíje a hlavy. - 26 - STROMY Nebo jsme jako kmeny stromù ve snìhu. Napohled tu hladce spoèívají a øekl bys, že staèí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s pùdou pevnì spojeny. Ale hleïme, dokonce i to je pouze zdánlivé. - 27 - TRÁPENÍ Když už to bylo nesnesitelné - jednou kveèeru v listopadu - a já pobíhal po úzkém koberci ve svém pokoji jak po závodní dráze, znovu jsem se obrátil, zdìšen pohledem na osvìtlenou ulici, a v hloubce pokoje, na dnì zrcadla, jsem pøece jen opìt nalezl nový cíl a vykøikl jsem, jen abych slyšel køik, na nìjž sice nic neodpovídá a jemuž také nic neubírá sílu a který tedy stoupá vzhùru, bez protiváhy a nemùže pøestat, ani když zmlkne, tu se pøímo ve zdi otevøely dveøe, velmi spìšnì, nebo bylo pøece tøeba spìchat, a dokonce i konì u vozu dole na dláždìní se vzepjali jak zdivoèeli konì v bitvì, s hrdly vydanými napospas. Jako malé strašidlo vyrazilo z docela temné chodby, kde ještì nesvítila lampa, nìjaké dítì a na špièkách zùstalo stát na trámu podlahy, který se neznatelnì houpal. Ihned, oslepeno zešeøeným pokojem, chtìlo rychle skrýt tváø do dlaní, upokojilo se však znenadání, jakmile pohlédlo k oknu, za jehož køídlem se vzkypìlý opar poulièního osvìtlení koneènì uložil pod temnotou. Pravým loktem se opíralo o stìnu pøed otevøenými dveømi a prùvanem zvenèí si nechalo ovívat kotníky nohou i krk i spánky. Krátce jsem na nì pohlédl, pak jsem øekl „Dobrý den“ a ze zástìny u kamen jsem sundal kabát, nebo jsem tu nechtìl stát tak polonahý. Chvilku jsem nechal ústa pootevøená, aby ze mne ústy vyšlo rozèilení. Mìl jsem na jazyku hoøko, øasy se mi chvìly v oblièeji, zkrátka nechybìlo nic než zrovna tahle návštìva, již jsem ovšem èekal. Dítì poøád stálo u stìny na stejném místì, pøitisklo pravou ruku na zeï a s planoucími tváøemi tøelo o ni špièky prstù, nemohouc se nabažit toho, jak hrubá je ta bílá stìna. Øekl jsem: „Doopravdy chcete ke mnì? Není to omyl? Nic snazšího než zmýlit se v tomhle velikém domì. Jmenuji se Tenaten, bydlím ve tøetím patøe. Jsem to tedy já, koho chcete navštívit?“ „Klid, klid!“ øeklo dítì pøes rameno, „všechno je v poøádku.“ „Tak pojïte dál, rád bych zavøel.“ „Zrovna jsem zavøelo. Nenamáhejte se. Buïte úplnì klidný.“ „Nemluvte o námaze. Avšak na této chodbì bydlí spousta lidí, jsou to ovšem všechno mí známí; vìtšina z nich se teï vrací ze zamìstnání; jak uslyší nìkde v pokoji hlasy, myslí si jednoduše, že mají právo otevøít a podívat se, co se dìje. Tak už to chodí. Ti lidé mají za sebou celodenní práci; komupak by se podøizovali ve chvíli doèasné veèerní svobody! Však to ostatnì víte samo. Dovolte, abych ty dveøe zavøel.“ „Ale copak je? Co se dìje? Pro mì za mì si mùže pøijít celý dùm. A potom, øíkám vám rovnou: zavøelo jsem, copak si myslíte, že jen vy dovedete zavøít dveøe? Dokonce jsem i zamklo.“ „Tak je to v poøádku. Nic víc nechci. Zamykat jste ani nemuselo. A - 28 - teï si udìlejte pohodlí, když už jste tu. Jste mùj host. Ve všem mi dùvìøujte. Jen se nebojte a uvelebte se tu. Nebudu vás nutit k odchodu, ani abyste zùstalo. Copak to vùbec musím øíkat? Znáte mì tak špatnì?“ „Ne. Opravdu jste to nemusil øíkat. Ba ani jste to nemìl øíkat. Jsem dítì; naè se mnou dìlat takové cavyky?“ „Tak zlé to není. Ovšem, dítì. Ale tak malé zas nejste. Jste už docela velké. Kdybyste bylo dívka, nesmìlo byste se tak beze všeho se mnou zamknout v pokoji.“ „S tím si starosti dìlat nemusíte. Chtìlo jsem jen øíci: To, že vás tak dobøe znám, mì pramálo chrání, jen vám to ušetøí námahu, abyste mi nìco nalhával. Ale vy mi pøesto dìláte poklony. Nechte toho, øíkám vám, nechte toho. Mimoto vás neznám všude a v každou dobu, natož pøi tomto osvìtlení. Bylo by mnohem lepší, kdybyste rozsvítil. Ne, radìji ne. V každém pøípadì si budu pamatovat, že jste mi už vyhrožoval.“ „Cože? Já že vám vyhrožoval? Ale prosím vás. Vždy já jsem tak rád, že tu koneènì jste. Øíkám ,koneènì‘, ponìvadž je tak pozdì. Nechápu, proè jste pøišlo tak pozdì. Je možné, že jsem z radosti mluvil páté pøes deváté a vy že jste to právì tak pochopilo. Já vám stokrát pøiznám, že jsem tak mluvil, ba vyhrožoval jsem vám vším, co chcete. - Jen žádné hádky, proboha! - Ale jak vás to mohlo napadnout? Jak jste mì mohlo tak urazit? Proè mi chcete vší mocí pokazit tuhle malou chvilièku své pøítomnosti? Cizí èlovìk by mi spíše vyšel vstøíc než vy.“ „To si myslím; to nebylo od vás nic moudrého. Tak blízko, kam by vám až mohl vyjít vstøíc cizí èlovìk, jsem vám já už od pøirozenosti. Vy to také víte, tak naè ty stesky? Øeknìte, že chcete hrát komedii, a já okamžitì pùjdu.“ „Tak? I tohle si mi troufáte povìdìt? Jste trochu pøíliš smìlé. Koneènì jste pøece jen v mém pokoji. Jako blázen se tøete prsty o mou stìnu. Mùj pokoj, má stìna! A kromì toho je to, co øíkáte, smìšné, ne pouze drzé. Øíkáte, že vás vaše pøirozenost nutí mluvit se mnou tímto zpùsobem. Opravdu? Vaše pøirozenost vás nutí? To je hezké od vaší pøirozenosti. Vaše pøirozenost je má pøirozenost, a jestliže já se k vám od pøirozenosti chovám pøívìtivì, nesmíte se ani vy chovat jinak.“ „Je tohle pøívìtivé?“ „Mluvím o tom pøedtím.“ „Víte, jaké já budu pozdìji?“ „Nic nevím.“ A pøistoupil jsem k noènímu stolku a zapálil na nìm svíèku. Nemìl jsem tehdy v pokoji ani plyn, ani elektrické svìtlo. Sedìl jsem pak ještì chvíli u stolu, až i to mì unavilo, oblékl jsem si svrchník, vzal klobouk z pohovky a sfoukl svíèku. Vycházeje ven, zakopl jsem o nohu od židle. - 29 - Na schodech jsem potkal nájemníka z téhož poschodí. „Zase už jdete pryè, vy lumpe?“ zeptal se, spoèívaje na nohou rozkroèených pøes dva schody. „Co mám dìlat?“ øekl jsem, „teï jsem mìl v pokoji strašidlo.“ „Øíkáte to tak mrzutì, jako kdybyste byl našel v polévce vlas.“ „Žertujete. Ale vìzte, že strašidlo je strašidlo.“ „Velmi správnì. Ale co když èlovìk vùbec na strašidla nevìøí?“ „Cožpak si myslíte, že já vìøím na strašidla? Co mi to však pomùže, že nevìøím?“ „Velice prosté. Nemusíte se už zkrátka bát, když k vám strašidlo doopravdy pøijde.“ „Ano, jenže je to pøece vedlejší strach. Ten pravý strach je strach z pøíèiny zjevení. A tento strach zùstává. Toho mám v sobì víc než dost.“ Samou nervozitou jsem zaèal prohledávat všechny kapsy. „Když jste ale nemìl strach pøímo z toho zjevení, mohl jste se ho pøece klidnì zeptat na jeho pøíèinu!“ „Zøejmì jste ještì nikdy nemluvil se strašidly. Z nich nikdy nedostanete kloudné vysvìtlení. Není s nimi øeè. Tahle strašidla jako by mìla o své existenci vìtší pochybnosti než my, což ostatnì pøi jejich vetchosti není žádný div.“ „Já jsem však slyšel, že se dají vykrmit.“ „To jste dobøe zpraven. Ale kdo to bude dìlat?“ „Proè ne? Když je to kupøíkladu ženské strašidlo,“ øekl a vyšvihl se na hoøejší schod. „Ach tak,“ øekl jsem, „ale ani pak to za to nestojí.“ Vzpamatoval jsem se. Mùj známý byl už tak vysoko, že se musel sklonit pod klenbou schodištì, aby na mne vidìl. „Ale pøesto,“ zvolal jsem, „jestli mi tam nahoøe vezmete mé strašidlo, je mezi námi konec, navždy.“ „Ale to byl jenom žert,“ øekl a stáhl hlavu zpátky. „Tak dobøe,“ øekl jsem a mohl jsem se teï vlastnì jít v klidu projít. Ale že jsem se cítil tolik opuštìný, šel jsem radìji nahoru a uložil se ke spaní. - 30 - ORTEL PØÍBÌH - 31 - Pro F. - 32 - ORTEL Bylo pøekrásné jaro, nedìle dopoledne. Jiøí Bendemann mladý obchodník, sedìl ve svém soukromém pokoji v prním patøe jednoho z tìch nízkých, jednoduše stavìných domù, které se dlouhou øadou táhly podél øeky, lišíce se od sebe skoro jen výškou a zbarvením. Právì ukonèil dopis pøíteli z mládí, žijícímu v cizinì, skládal ho pomalu a jako by si hrál, a pak, opíraje se loktem o psací stùl, zahledìl se z okna na øeku, most a nazelenalé vršky na druhém bøehu. Myslel na to, jak tento pøítel, nespokojený se svým živobytím doma, už pøed lety doslova utekl do Ruska. Teï má v Petrohradì nìjaký obchod, který se zpoèátku velmi slibnì rozvíjel, ale jak si pøítel pøi svých stále vzácnìjších návštìvách stìžoval, teï už, zdá se, delší dobu vázne. Tak se v cizinì nadarmo døel, cizokrajný plnovous jen špatnì zakrýval tváø dobøe známou z dìtských let, jejíž žlutá ple jako by svìdèila o pokraèující chorobì. Podle toho, co vyprávìl, nemìl žádné zvláštní spojení s tamní kolonií krajanù, ale ani s místními rodinami nepìstoval skoro spoleèenské styky, a tak se natrvalo zaøídil jako starý mládenec. Co se dalo psát takovému èlovìku, který se zøejmì octl ve slepé ulièce, jehož je možno litovat, ale jemuž nelze pomoci? Snad mu radit, aby se vrátil domù, aby sem pøenesl svou existenci, obnovil všechny staré pøátelské vztahy - èemuž pøece nic nebrání - a jinak se spolehl na pomoc pøátel? To však neznamenalo nic jiného než dát mu zároveò na srozumìnou, èím šetrnìji, tím urážlivìji, že všechny jeho dosavadní pokusy selhaly, že už jich má nechat, že se musí vrátit a jako definitivní navrátilec se vystavit udivenì vypouleným oèím všech lidí, že jen jeho pøátelé nìèemu rozumìjí a on že je staré dítì, jež má poslouchat úspìšné pøátele, kteøí zùstali doma. A kde je pak jistota, že všechno to trápení, které by mu museli zpùsobit, by mìlo nìjaký smysl? Tøeba by se vùbec ani nepodaøilo dostat ho domù sám pøece øekl, že už nechápe pomìry ve vlasti, a tak by potom pøese všechno zùstal v té své cizinì, roztrpèený radami a pøátelùm ještì o nìco víc odcizený. Kdyby však pøece jen té rady uposlechl a byl tu pak utiskován jistìže ne úmyslnì, ale okolnostmi -, nevyznal se ani mezi svými pøáteli, ani bez nich, trpìl hanbou, skuteènì už teï nemìl ani vlast, ani pøátele nebylo by pak pro nìj mnohem lepší zùstat v cizinì jako doposud? Copak za takových okolností bylo myslitelné, že by to zde nìkam pøivedl? Z tìchto dùvodù nebylo možné, mìlo-li se s ním vùbec ještì udržet písemné spojení, sdìlovat mu jisté vìci, které by èlovìk bez ostychu sdìlil i nejvzdálenìjším známým. Pøítel nebyl teï už víc jak tøi roky ve vlasti a vysvìtloval to velice nepøesvìdèivì nejistými politickými pomìry v Rusku, které tedy malému obchodníèkovi nedovolují, aby se na sebekratší dobu - 33 - vzdálil, aèkoli statisíce Rusù si klidnì jezdilo po svìtì. Bìhem tìchto tøí let se však právì v Jiøího životì mnohé zmìnilo. O smrti jeho matky asi pøed dvìma lety, od kteréžto doby žil Jiøí ve spoleèné domácnosti se starým otcem, se pøítel ovšem ještì dovìdìl a vyjádøil soustrast v dopise se strohostí, jejíž pùvod mohl být jedinì v tom, že truchlit nad takovou událostí v cizinì je naprosto nepøedstavitelné. Od té chvíle však se Jiøí ujal obchodu, jakož i všeho ostatního, s vìtší rozhodností. Snad mu za matèina života bránil otec v opravdové vlastní èinnosti tím, že chtìl v obchodì uplatòovat pouze své názory, snad se stal otec po matèinì smrti zdrženlivìjším, aèkoli i nadále v obchodì pracoval, snad - a to bylo dokonce velmi pravdìpodobné - hrály daleko vìtší úlohu šastné náhody, ale a tak èi onak, obchod se za ty dva roky zcela neoèekávanì zvedl, bylo nutné zdvojnásobit personál, obrat se zdesateronásobil, další kroky na sebe nepochybnì nedají èekat. Pøítel však nemìl o této zmìnì ani potuchy. Døíve, naposled snad v onom soustrastném dopise, pøemlouval Jiøího, aby se vystìhoval do Ruska, a rozepisoval se o vyhlídkách, které se v Petrohradì naskýtají právì Jiøího obchodnímu odvìtví. Èísla byla mizivá ve srovnání s rozsahem, jehož teï nabyl Jiøího obchod. Ale Jiøí nemìl chu psát pøíteli o svých obchodních úspìších, a kdyby to udìlal teï dodateènì, vypadalo by to opravdu podivnì. A tak se Jiøí omezil na to, že psal pøíteli poøád jen o bezvýznamných událostech, jež se èlovìku bez ladu a skladu kupí v pamìti, když pøemýšlí v nedìlním poklidu. Nechtìl nic jiného než zachovat pøíteli takovou pøedstavu o rodném mìstì, jakou si asi za tu dlouhou dobu vytvoøil a s níž se smíøil. Tak se Jiøímu stalo, že ve tøech dosti od sebe vzdálených dopisech oznamoval pøíteli zasnoubení jakéhosi lhostejného èlovìka se stejnì lhostejnou dívkou, až se pøítel, zcela proti Jiøího úmyslu, zaèal o tuto pozoruhodnost zajímat. Jiøí mu však mnohem radìji psal takové vìci, než aby se pøiznal, že se sám pøed mìsícem zasnoubil s jistou sleènou Frídou Brandenfeldovou, dívkou ze zámožné rodiny. Se svou snoubenkou èasto hovoøil o tomto pøíteli i o tom, jaký zvláštní vztah v korespondenci s ním udržuje. „Tak on nám tedy vùbec nepøijede na svatbu,“ øekla, „a já mám pøece právo poznat všechny tvé pøátele.“ „Nechci ho vyrušovat,“ odpovìdìl Jiøí, „rozumìj mi dobøe, patrnì by pøijel, aspoò doufám, ale cítil by se nesvùj a ukøivdìný, tøeba by mi závidìl a urèitì by se zas vrátil samoten a neschopný zbavit se kdy té nespokojenosti. Samoten - víš, co to je?“ „Dobøe, ale copak se nemùže o naší svatbì dovìdìt jinak?“ „Tomu ovšem nemohu zabránit, jenže pøi jeho zpùsobu života je to nepravdìpodobné.“ „Když mᚠtakové pøátele, Jiøí, nemìl ses vùbec zasnubovat.“ „Ano, za to mùžeme oba dva; ale já bych ani teï nechtìl, aby to bylo jinak.“ A když pak, rychle oddychujíc pod jeho polibky, ze sebe ještì vypravila: „Vlastnì mì to pøece jen mrzí,“ pøipadlo mu opravdu nevinné, jestliže pøíteli všechno napíše. „Takový jsem - 34 - a takového a mì pøijme,“ øekl si, „nemohu pøece ze sebe vystøihnout èlovìka, který by se mu tøeba hodil za pøítele spíš než já.“ A skuteènì, v dlouhém dopise, který toho nedìlního dopoledne napsal, oznámil pøíteli své zasnoubení tìmito slovy: „Nejlepší novinku jsem si schoval na konec. Zasnoubil jsem se se sleènou Frídou Brandenfeldovou, dívkou ze zámožné rodiny, která se zde usadila teprve dlouho po Tvém odjezdu a kterou tedy sotva budeš znát. Naskytne se ještì pøíležitost, abych Ti o své snoubence povìdìl nìco bližšího, pro dnešek Ti musí staèit, že jsem velmi šasten a že se v našem vzájemném vztahu zmìnilo jen to, že místo obyèejného pøítele budeš teï ve mnì mít šastného pøítele. Kromì toho získᚠv mé snoubence, která Tì srdeènì pozdravuje a pøíštì Ti sama napíše, upøímnou pøítelkyni, což pro starého mládence není tak docela bezvýznamné. Vím, že Ti všelicos brání, abys nás navštívil, nebyla by však právì má svatba tou pravou pøíležitostí, abys nechal všechny pøekážky pøekážkami? Ale a je to jak chce, neber žádné ohledy a jednej jen, jak uznᚠza vhodné.“ S tímto dopisem v ruce sedìl Jiøí dlouho u psacího stolu, obrácen tváøí k oknu. Sotva odpovìdìl nepøítomným úsmìvem jednomu známému, který šel kolem a z ulice ho zdravil. Koneènì strèil dopis do kapsy a vyšel z pokoje pøes malou chodbièku do otcova pokoje, kde už nebyl celé mìsíce. Nebylo to také zapotøebí, nebo se s otcem neustále stýkal v obchodì, obìdvali spoleènì v téže jídelnì, veèer se sice postaral každý o sebe, jak chtìl, ale potom vìtšinou nebyl-li, což se stávalo velmi èasto, Jiøí s pøáteli nebo teï u snoubenky na návštìvì - posedìli ještì chvilku ve spoleèném obývacím pokoji, každý se svými novinami. Jiøí užasl, jak tmavý je otcùv pokoj i za tohoto slunného odpoledne. Takový stín vrhá tedy ta vysoká zeï, která se tyèí na druhé stranì úzkého dvora. Otec sedìl u okna v rohu vyzdobeném všelijakými upomínkami na nebožku matku a èetl noviny, které držel šikmo pøed oèima, snaže se tak vyrovnat jakousi slabost zraku. Na stole byly zbytky snídané, z níž, jak se zdálo, mnoho nesnìdl. „Á, Jiøí!“ øekl otec a hned mu vykroèil vstøíc. Tìžký župan se mu pøi chùzi rozevøel, šosy poletovaly kolem nìho. - Otec je poøád ještì obr, øekl si Jiøí. „Tady je ale nesnesitelná tma,“ øekl pak. „Ano, tma tu je,“ odpovìdìl otec. „I okno sis zavøel?“ „Je mi to tak milejší.“ „Vždy venku je docela teplo,“ dodal Jiøí jakoby k tomu, co øekl pøedtím, a sedl si. Otec sklidil nádobí od snídanì a postavil je na skøíòku. - 35 - „Chtìl jsem ti vlastnì jen øíci,“ øekl Jiøí, který zcela nepøítomnì sledoval starcovy pohyby, „že jsem teï pøece jen oznámil do Petrohradu své zasnoubení.“ Trochu povytáhl dopis z kapsy a zase ho nechal zapadnout. „Do Petrohradu?“ zeptal se otec. „Svému pøíteli pøece,“ øekl Jiøí a hledal otcovy oèi. Vždy v obchodì je úplnì jiný, pomyslel si, a jak tu tak zeširoka sedí a paže má zkøížené na prsou. „Ano. Tvému pøíteli,“ øekl otec s dùrazem. „Víš pøece, otèe, že jsem mu nejdøíve chtìl své zasnoubení zatajit. Z ohleduplnosti, pro nic jiného. Víš sám, že je to podivín. Øíkal jsem si, nech se tøeba doví o mém zasnoubení odjinud, jakkoli je to pøi jeho samotáøském zpùsobu života málo pravdìpodobné - tomu zabránit nemohu -, ale pøímo ode mne a se to nedoví.“ „A teï sis to zase rozmyslel?“ zeptal se otec, položil veliké noviny na okno a na noviny brýle, jež pøikryl rukou. „Ano, teï jsem si to zase rozmyslel. Je-li to mùj dobrý pøítel, øekl jsem si, pak mé šastné zasnoubení je štìstí i pro nìho. A proto jsem už dál neváhal a oznámil mu to. Než však hodím dopis do schránky, chtìl jsem ti o tom povìdìt.“ „Jiøí,“ øekl otec a roztáhl bezzubá ústa, „podívej se. Pøišel ses se mnou o té vìci poradit. To ti bezpochyby slouží ke cti. Ale není to nic, je to hùø než nic, jestliže mi teï neøekneš celou pravdu. Nechci se dotýkat vìcí, které sem nepatøí. Od smrti naší drahé matky se pøihodily jisté nepìkné vìci. Snad i na nì dojde, a snad døív, než si myslíme. V obchodì mi leccos uniká, ne snad, že by se to pøede mnou skrývalo - vùbec teï nechci vyslovovat domnìnku, že se to pøede mnou skrývá - nemám už dost sil, pamì mi už neslouží, spousty vìcí si nestaèím všimnout. Takový je jednak bìh pøírody, za druhé mì smrt naší matièky zkrušila mnohem víc než tebe. - A když už jsem právì u této vìci, u tohoto dopisu, prosím tì, Jiøí, neobelhávej mì. Je to malièkost, nestojí to za øeè, tak mì neklam. Mᚠopravdu toho pøítele v Petrohradì?“ Jiøí v rozpacích vstal. „Nechme být mé pøátele. Tisíce pøátel mi nenahradí otce. Víš, co si o tom myslím? Nešetøíš se dost. Ale stáøí má svatá práva. Jsi pro mne v obchodì nenahraditelný, to víš velmi dobøe, ale kdyby mìl obchod ohrožovat tvé zdraví, hned zítra ho navždy zavøu. Takhle to nejde. Musíme ti zmìnit zpùsob života. Ale od základu. Sedíš tu potmì a v obývacím pokoji bys mìl pìknì svìtlo. Snídanì se sotva dotkneš, místo aby ses poøádnì posilnil. Sedíš pøi zavøeném oknì a pøitom by ti tak prospìl vzduch. Ne tatínku! Dojdu pro lékaøe a budeme se øídit jeho pøíkazy. Vymìníme si pokoje, ty se pøestìhuješ do pøedního pokoje, já sem. Nebudou z toho pro tebe žádné zmìny, všechno se pøestìhuje s tebou. Ale na to - 36 - všechno je èas, teï si ještì chvilku lehni do postele, potøebuješ naléhavì klid. Pojï, pomohu ti pøi svlékání, uvidíš, že to dovedu. Nebo chceš-li jít hned do pøedního pokoje, lehni si zatím ke mnì do postele. Bylo by to ostatnì velmi rozumné.“ Jiøí stál tìsnì vedle otce, který svìsil hlavu s rozcuchanými bílými vlasy na prsa. „Jiøí,“ øekl otec tiše, bez hnutí. Jiøí ihned poklekl vedle otce, uvidìl, jak se na nìj z koutkù oèí v otcovì znaveném oblièeji upírají obrovské zornièky. „Ty nemᚠžádného pøítele v Petrohradì. Vždycky jsi byl šprýmaø a ani vùèi mnì ses nekrotil. Proè bys mìl mít pøítele zrovna tam! To se mi vùbec nechce vìøit.“ „Tak uvažuj, otèe,“ øekl Jiøí, zvedl otce ze židle, a když tu teï tak stál celý ochablý, svlékl mu župan, „budou to už brzy tøi roky, co byl mùj pøítel u nás na návštìvì. Pamatuji se ještì, žes ho nemìl obzvl᚝ v lásce. Nejménì dvakrát jsem ho pøed tebou zapøel, aèkoli právì sedìl u mne v pokoji. Dovedl jsem docela dobøe pochopit tvùj odpor k nìmu, mùj pøítel má své podivnùstky. Ale potom sis s ním pøece jen zase docela dobøe popovídal. Byl jsem tehdy ještì tak pyšný, že ho posloucháš, pøikyvuješ mu a vyptávᚠse ho. Zamyslíš-li se, musíš si vzpomenout. Vyprávìl tenkrát neuvìøitelné historky z ruské revoluce. Napøíklad jak jednou na obchodní cestì v Kyjevì uvidìl vprostøed vøavy nìjakého duchovního na balkónì, který si do dlanì vyøízl široký krvavý køíž, zdvihl tu ruku a vzýval davy. Sám jsi pøece potom obèas tu historku vykládal.“ Zatím se Jiøímu podaøilo zase otce usadit a opatrnì mu svléknout trikotové kalhoty, které nosil pøes plátìné podvlékaèky. Když vidìl to prádlo, nijak zvl᚝ èisté, vyèítal si, že otce zanedbává. Bylo jistì i jeho povinností dbát na to, aby se otci prádlo vymìòovalo. Ještì se se snoubenkou výslovnì nedomluvili, jak zaøídit otcovu budoucnost, mlèky totiž pøedpokládali, že otec zùstane sám ve starém bytì. Teï se však zkrátka a naprosto urèitì rozhodl, že vezme otce s sebou do nové domácnosti. Když se na nìj pozornì zadíval, pøipadlo mu skoro, že péèe, kterou tam bude tøeba otci poskytnout, by mohla pøijít pøíliš pozdì. Na rukou odnesl otce do postele. Mìl strašný pocit, když si bìhem tìch nìkolika krokù k posteli všiml, že si otec hraje s øetízkem od hodinek na jeho prsou. Ani ho nemohl hned uložit do postele, tak pevnì se øetízku držel. Ale sotva byl v posteli, zdálo se, že je všechno v poøádku. Sám se pøikryl a pak si pøetáhl pøikrývku ještì hodnì daleko pøes ramena. Vzhlédl k Jiøímu docela pøívìtivì. „Už si na nìj vzpomínáš, není-liž pravda?“ zeptal se Jiøí a povzbudivì na nìj kývl. - 37 - „Jsem teï dobøe pøikrytý?“ øekl otec, jako by se nemohl podívat, má-li dostateènì zakryté nohy. „Tak už se ti líbí v posteli,“ øekl Jiøí a urovnal kolem nìho pøikrývku. „Jsem dobøe pøikrytý?“ zeptal se otec znovu a zdálo se, že dává obzvl᚝ pozor na odpovìï. „Buï klidný, jsi dobøe pøikrytý.“ „Ne!“ vykøikl otec, až se odpovìï srazila s otázkou, odhodil pøikrývku s takovou silou, že se na okamžik v letu celá rozprostøela, a vztyèil se na posteli. Jen jednou rukou se zlehka pøidržoval stropu. „Chtìls mì pøikrýt a zahrabat, to vím, ty kvítko, ale já ještì nejsem zahrabaný. A jsou-li tohle mé poslední síly, staèí na tebe, až pøíliš na tebe staèí. Abych neznal tvého pøítele. To by byl syn, jakého bych si pøál. Proto jsi ho tedy celá ta léta klamal. Proè jinak? Myslíš, že jsem se pro nìho nìco nenaplakal? Proto se pøece zamykᚠve své kanceláøi, nikdo nesmí vyrušovat, šéf má práci - jen abys mohl psát své prolhané dopisy do Ruska. Ale otce naštìstí nikdo nemusí uèit, jak prohlédnout syna. Když sis teï myslel, žes ho zkrotil, natolik zkrotil, že si na nìj mùžeš zadkem sednout a on se nepohne, tu se mùj pan syn rozhodne, že se ožení!“ Jiøí vzhlížel vzhùru na dìsivý pøízrak svého otce. Petrohradský pøítel, jehož otec najednou tak dobøe znal, ho dojímal jako nikdy pøedtím. Vidìl ho ztraceného v dalekém Rusku, ve dveøích prázdného, vyplenìného obchodu ho vidìl. Stál v troskách regálù, mezi rozškubaným zbožím a padajícími plynovými trubkami. Proè jen odjíždìl tak daleko! „Ale podívej se na mì!“ zvolal otec a Jiøí, skoro duchem nepøítomný, se rozbìhl k posteli, aby vše pochopil, ale zarazil se na pùl cestì. „Protože si vyhrnula suknì,“ spustil otec pisklavì, „protože si takhle vyhrnula suknì, husa protivná,“ aby to znázornil, vyhrnul si tak vysoko košili, až mu byla na stehnì vidìt jizva z váleèných let, „protože si takhle a takhle a takhle vyhrnula suknì, pøilepil ses na ni, a aby ses na ní mohl nerušenì ukájet, zhanobil jsi památku naší matky, zradil pøítele a otce jsi strèil do postele, aby se nemohl hnout. Ale mùže se hnout, nebo ne?“ A stál docela volnì a házel nohama. Vyzaøovalo z nìho poznání. Jiøí stál v koutì, co nejdál od otce. Už pøed hodnou chvílí se rozhodl, že bude vše velice pozornì sledovat, aby se nedal pøekvapit nepøímo, zezadu, shora. Zase si teï pøipomnìl dávno zapomenuté pøedsevzetí a zapomnìl na nì, jako když se krátká nit protahuje uchem jehly. „Jenže pøítel teï pøece jen není zrazen!“ volal otec a jeho sem a tam se pohybující ukazovák to zdùrazòoval. „Já tu byl jeho zástupcem.“ „Komediante!“ zvolal Jiøí nezadržitelnì, ihned poznal chybu a kousl se, jenže pøíliš pozdì - s oèima strnulýma do jazyka, až mu bolestí podklesly nohy. „Ano, ovšem, hrál jsem komedii! Komedii! Správné slovo! Jaká jiná - 38 - útìcha zbývá starému ovdovìlému otci? Øekni - a pro tu chvíli odpovìdi zùstaò ještì mým živoucím synem -, co mi zbývalo tady v zadním pokoji, pronásledovanému proradným personálem, zestárlému až na kost? A mùj syn si jásavì kráèel svìtem, uzavíral obchody, které já pøipravil, samou radostí se stavìl na hlavu a okolo otce chodil s uzavøenou tváøí poctivce. Myslíš, že bych tì byl nemiloval, já, z nìhož jsi vzešel?“ Teï se nakloní, myslel si Jiøí, kéž by spadl a na kusy se rozbil! To slovo mu blesklo hlavou. Otec se naklonil, ale nespadl. Protože Jiøí nepøiskoèil, jak oèekával, opìt se narovnal. „Zùstaò, kde jsi, nepotøebuji tì! Myslíš si, že mᚠještì sílu dojít sem ke mnì a že zùstávᚠna místì proto, že se ti chce. Jen aby ses nezmýlil! Poøád ještì jsem mnohem silnìjší. Sám bych možná musel ustoupit, ale takto mi matka pøedala svou sílu, s tvým pøítelem jsem se nádhernì spolèil, tvé zprávy mám zde v kapse!“ „Dokonce i v košili má kapsy!“ pomyslil si Jiøí a øekl si, že by ho touto poznámkou mohl znemožnit pøed celým svìtem. Jen okamžik na to myslel, nebo neustále vše zapomínal. „Jen se zavìs do své snoubenky a pojï proti mnì! Smetu ti ji od boku, ani nebudeš vìdìt jak!“ Jiøí udìlal grimasu, jako by tomu nevìøil. Otec pouze na dotvrzení toho, co øekl, pokýval hlavou smìrem do kouta, kde Jiøí stál. „Jak jsi mì dnes pobavil, když jsi pøišel a ptal se, máš-li napsat pøíteli o svém zasnoubení. On pøece všechno ví, ty hlupáku, on pøece všechno ví. Vždy já mu píšu, zapomnìl jsi mi totiž vzít psací potøeby. Proto už léta nepøijíždí, ví pøece všechno stokrát líp než ty sám, tvé dopisy vždycky nepøeètené zmaèká v levé ruce, kdežto pravou si drží pøed oèima dopisy ode mne a ète je!“ Samým nadšením mával rukou nad hlavou. „Ví všecko tisíckrát líp!“ volal. „Desettisíckrát!“ øekl Jiøí, posmívaje se otci, ale slovo nabylo ještì v jeho ústech smrtelnì vážného zvuku. „Celá léta už èíhám, kdy pøijdeš s touto otázkou! Myslíš, že se starám o nìco jiného? Myslíš, že ètu noviny? Podívej!“ a hodil Jiøímu list novin, který se s ním nìjak dostal do postele. Staré noviny, jejichž jméno už Jiøí vùbec neznal. „Jak dlouho jsi váhal, než jsi uzrál! Matka musila umøít, nedožila se toho radostného dne, pøítel chøadne v tom svém Rusku, už pøed tøemi lety byl žlutý k zahození, a já, vždy vidíš, jak to se mnou je. Pro tohle mᚠpøece oèi!“ „Tak tys mì špehoval!“ zvolal Jiøí. Otec útrpnì øekl jako mimochodem: „Tos chtìl øíci patrnì døív. Teï - 39 - už se to vùbec nehodí.“ A hlasitìji: „Teï tedy víš, co existovalo ještì kromì tebe, doposud jsi vìdìl jen o sobì! Vždy jsi byl vlastnì nevinné dítì, nebo ještì lépe øeèeno, byl jsi ïáblùv èlovìk! - A proto vìz: Odsuzuji tì teï k smrti utopením!“ Jiøí mìl pocit, jako by byl hnán z pokoje ven, v uších mu znìlo ještì bouchnutí, s nímž se otec za jeho zády zøítil na postel. Na schodech, po jejichž stupních se hnal jak po šikmé ploše, narazil hlavou na svou posluhovaèku, která šla právì nahoru uklidit po ránu byt. „Ježíši!“ vykøikla a zakryla si oblièej zástìrou, ale on už byl ten tam. Vyletìl ze vrat, pøes jízdní dráhu ho to hnalo k vodì. Už se chytil zábradlí jak hladový potravy. Pøehoupl se jak vynikající cvièenec, jímž za mlada k pýše svých rodièù býval. Ještì se držel slábnoucíma rukama, mezi pøíèkami zábradlí si vyèíhal autobus, který snadno pøehluší jeho pád, tiše zvolal: „Milí rodièe, pøece jen jsem vás vždycky miloval,“ a spustil se dolù. Na mostì vládl v té chvíli pøímo nekoneèný ruch. - 40 - PROMÌNA - 41 - - 42 - PROMÌNA I Když se Øehoø Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snù, shledal, že se v posteli promìnil v jakýsi nestvùrný hmyz. Ležel na høbetì tvrdém jak pancíø, a když trochu nadzvedl hlavu, uvidìl své vyklenuté, hnìdé bøicho rozdìlené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještì držela pøikrývka a tak tak že úplnì nesklouzla dolù. Jeho èetné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostnì tenké nohy se mu bezmocnì komíhaly pøed oèima. Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu pøiliš malý lidský pokoj, spoèíval klidnì mezi ètyømi dobøe známými stìnami. Nad stolem, na nìmž byla rozložena vybalená kolekce vzorkù soukenného zboží - Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystøihl z jednoho ilustrovaného èasopisu a zasadil do pìkného pozlaceného rámu. Pøedstavoval dámu, opatøenou kožešinovou èapkou a kožešinovým boa, jak vzpøímenì sedí a nastavuje divákovi tìžký kožešinový rukávník, v nìmž se jí ztrácí celé pøedloktí. Øehoøùv pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné poèasí - bylo slyšet, jak kapky deštì dopadají na okenní plech - ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještì trochu pospal a zapomnìl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, nebo byl zvyklý spát na pravém boku, v nynìjším stavu se však do této polohy nemohl dostat. A sebou házel sebevìtší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavøel oèi, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a pøestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještì nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než pøímo v obchodì doma, a k tomu ještì ten køíž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se støídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdeènosti. Aby to všechno èert vzal! Ucítil nahoøe na bøiše slabé svìdìní; pomalu se sunul po høbetì k èelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svìdící místo, poseté spoustou drobných bílých teèek, které nedovedl posoudit; a chtìl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, nebo pøi dotyku ho hrùzou zamrazilo. Sklouzl opìt zpátky do døívìjší polohy. Z toho èasného vstávání èlovìk doèista zpitomí, pomyslel si. Èlovìk se potøebuje vyspat. Jiní kupci si žijí jak ženy v harému. Když se napøíklad bìhem odpoledne vrátím do hostince, abych si pøepsal získané zákazníky, sedí si tihle páni teprve u - 43 - snídanì. To bych si tak mohl zkusit u svého šéfa; na místì bych letìl. Ostatnì kdoví jestli by to pro mne nebylo lepší. Kdybych se kvùli rodièùm nedržel, dávno bych dal výpovìï, šel bych rovnou k šéfovi a od plic bych mu øekl, co si myslím. Ten by urèitì spadl z pultu! Je to také divný zpùsob, sednout si na pult a z té výšky mluvit se zamìstnancem, který navíc kvùli šéfovì nedoslýchavosti musí pøistoupit až tìsnì k nìmu. Nu, ještì se té nadìje docela nevzdávám; jen co budu mít pohromadì tolik penìz, abych splatil, co mu rodièe dluží - mùže to trvat ještì tak pìt šest let -, rozhodnì to udìlám. Pak se to rozetne. Prozatím ovšem musím vstát, protože mi v pìt jede vlak. A podíval se na budík, který tikal na prádelníku. Pane na nebi! pomyslel si. Bylo pùl sedmé a ruèièky šly klidnì dál, dokonce bylo pùl pryè, pomalu už tøi ètvrti. Že by byl budík nezazvonil? Z postele bylo vidìt, že byl správnì naøízen na ètvrtou hodinu; urèitì také zvonil. Ale což bylo možné klidnì zaspat to zvonìní, které otøásá nábytkem? Nu, klidnì zrovna nespal, zato patrnì tím tvrdìji. Co však teï poèít? Pøíští vlak jede v sedm hodin; aby ho stihl, musil by si nesmírnì pospíšit a kolekce ještì není sbalená a sám se necítí nijak zvl᚝ svìží a spolehlivý. A i kdyby vlak stihl, šéfovo hromování ho nemine, ponìvadž sluha z obchodu èekal u vlaku o páté a dávno podal hlášení, že ho zmeškal. Je to šéfova stvùra, bez páteøe a bez vlastního rozumu. Co kdyby se hlásil nemocný? Ale to by bylo krajnì trapné a podezøelé, ponìvadž za celých pìt let služby nebyl Øehoø ani jednou nemocen. Šéf by urèitì pøišel s lékaøem od nemocenské pokladny, vyèítal by rodièùm, že mají líného syna, a všechny námitky by zatrhl odkazem na lékaøe od pokladny, pro kterého jsou pøece vùbec všichni lidé úplnì zdrávi, jenže se štítí práce. A byl by ostatnì v tomto pøípadì v neprávu? Až na jistou ospalost, která byla po tom dlouhém spaní doopravdy zbyteèná, cítil se Øehoø skuteènì docela dobøe a dokonce mìl øádný hlad. Když si to všechno v nejvìtším spìchu rozvažoval a nemohl se odhodlat vylézt z postele - budík právì odbíjel tøi ètvrti na sedm -, ozvalo se opatrné zaklepání na dveøe v hlavách postele. „Øehoøi,“ zavolal hlas byla to matka „je tøi ètvrti na sedm. Nechtìls odjet?“ Ten nìžný hlas! Øehoø se zdìsil, když uslyšel hlas, jímž odpovìdìl, nepochybnì svùj døívìjší hlas, do nìhož se však jakoby zezdola mísilo jakési nepotlaèitelné, bolestné pípání, které jedinì první okamžik ponechávalo slovùm zøetelnost, natolik však rozrušilo jejich doznìní, že èlovìk nevìdìl, jestli dobøe slyší. Øehoø chtìl obšírnì odpovìdìt a všechno vysvìtlit, za tìchto okolností se však omezil na pouhé: „Ano, ano, dìkuji maminko, už vstávám.“ Skrz døevìné dveøe nebylo asi venku znát zmìnu v Øehoøovì hlase, nebo matka se tím prohlášením uspokojila a odšourala se pryè. Ale krátká rozmluva upozornila ostatní èleny rodiny, že Øehoø je proti oèekávání ještì doma, a už klepal na jedny z postranních dveøí otec, slabì, ale zato pìstí. - 44 - „Øehoøi, Øehoøi,“ volal, „copak je?“ A po malé chvilce znovu naléhavì a hlubším hlasem: „Øehoøi! Øehoøi!“ U druhých postranních dveøí se však ozval tichý, naøíkavý hlas sestry: „Øehoøi? Není ti dobøe? Potøebuješ nìco?“ Na obì strany odpovìdìl Øehoø: „Už jsem hotov,“ a snažil se co nejpeèlivìji vyslovovat a dlouhými odmlkami mezi jednotlivými slovy zbavit svùj hlas všeho nápadného. I otec se vrátil k snídani, avšak sestra zašeptala: „Øehoøi, otevøi, pro všechno na svìtì.“ Ale Øehoøe ani nenapadlo otevøít, zato velebil svou opatrnost, jíž pøivykl na cestách, že totiž i doma na noc zamykal všechny dveøe. Nejdøíve chtìl v klidu a nerušenì vstát, obléci se a pøedevším nasnídat, a pak teprve si rozvážit, co dál, nebo mu bylo jasné, že úvahy v posteli k nièemu rozumnému nepovedou. Vzpomnìl si, že už èastìji cítíval v posteli jakousi lehkou bolest, zpùsobenou snad nešikovnou polohou, a když potom vstal, ukázalo se, že si to jen namlouval, i byl teï zvìdav, jak se dnes jeho pøedstavy pozvolna rozplynou. Zmìna hlasu nevìstí ostatnì nic jiného než øádné nachlazení, nemoc obchodních cestujících, o tom nemìl nejmenší pochyby. Odhodit pøikrývku bylo docela prosté; staèilo, aby se jen trochu nafoukl, a spadla sama. Ale dál už to šlo tìžko, hlavnì proto, že byl tak nesmírnì široký. Byl by potøeboval paže a ruce, aby se zdvihl; místo nich mìl však jen spoustu nožièek, které byly neustále v roztodivném pohybu a které navíc nebyl s to ovládat. Chtìl-li naráz nìkterou z nich pokrèit, pak se urèitì narovnala; a když se mu koneènì povedlo provést s onou nohou to, co chtìl, pracovaly zatím všechny ostatní s krajním, bolestném vzrušení jako pominuté. „Jenom se zbyteènì nezdržovat v posteli,“ øekl si Øehoø. Nejdøív se chtìl dostat z postele spodní èástí tìla, avšak tato spodní èást, kterou ostatnì ještì nevidìl a již si ani nedovedl dost dobøe pøedstavit, byla, jak se ukázalo, pøíliš tìžko pohyblivá; šlo to tak pomalu; a když sebou nakonec málem zuøivì, vší silou a bez ohledu hodil dopøedu, špatnì zvolil smìr, prudce narazil na dolní èelo postele a palèivá bolest, již ucítil, ho pouèila, že právì spodní èást tìla je v tu chvíli snad nejchoulostivìjší. Zkusil proto dostat z postele nejdøíve horní èást tìla a opatrnì otáèel hlavu k pelesti. To se též snadno podaøilo a tìlesná masa, pøes svou šíøi a tíhu, se posléze pomalu valila tím smìrem, kam se obrátila hlava. Ale když koneènì hlava trèela ven z postele do prázdného prostoru, bál se najednou postupovat tímto zpùsobem dál, nebo kdyby tak nakonec sletìl, musel by to být zrovna zázrak, aby si neporanil hlavu. A zrovna teï ani za nic nesmí pozbýt vìdomí; to radìji zùstane v posteli. Ale když tu po opìtovném namáhání zase ležel a oddychoval jako pøedtím a znovu vidìl, jak nožièky spolu zápolí snad ještì krutìji, a nepøipadalo mu již možné vnést do té zvùle klid a øád, øíkal si zas, že - 45 - nemùže setrvávat v posteli a že nejrozumnìjší bude obìtovat vše, jen bude-li tu sebemenší nadìje, že se tím z postele vysvobodí. Zároveò si však znovu a znovu pøipomínal, že mnohem lepší než zoufalé rozhodnutí je klidná a nejklidnìjší rozvaha. V takových okamžicích se zahledìl co nejupøenìji k oknu, bohužel však pohled na ranní mlhu, zahalující i protìjší stranu úzké ulice, skýtal málo dùvìry a svìžesti. „Už sedm hodin,“ øekl si, když budík znovu odbíjel, „už sedm hodin a poøád ještì taková mlha.“ A chvilku zùstal ležet v klidu a slabì oddychoval, jako by snad oèekával, že naprosté ticho vrátí skuteèné a samozøejmé pomìry. Potom si však øekl: „Než odbije ètvrt na osm, bezpodmíneènì musím být úplnì venku z postele. Ostatnì do té doby se po mnì pøijde zeptat také nìkdo z obchodu, protože obchod se otvírá pøed sedmou.“ A chystal se teï vykolébat tìlo po celé délce úplnì rovnomìrnì z postele ven. Spustí-li se z postele takto; zùstane hlava, již hodlal pøi pádu prudce zvednout, ještì nejspíš bez úrazu. Høbet je, zdá se, tvrdý; tomu se snad pøi pádu na koberec nic nestane. Nejpovážlivìjší mu pøipadalo pomyšlení na ten hlasitý rámus, který se urèitì ozve a patrnì vyvolá za dveømi ne-li zdìšení, tedy jisté obavy. Musel se toho však odvážit. Když už Øehoø napùl ènìl z postele ven - nová metoda byla spíš hrou než námahou, staèilo, aby se vždycky jen trhnutím kousek pohoupl -, napadlo ho, jak by bylo všechno jednoduché, kdyby mu pøišli na pomoc. Dva silnìjší lidé - mìl na mysli otce a služebnou - by docela staèili; musili by mu jen vsunout paže pod vypouklý høbet, vyloupnout ho tak z postele, sehnout se s bøemenem a pak jen opatrnì vyèkat, až provede pøemet na podlahu, kde snad nožièky dostanou nìjaký smysl. Nu, nehledì k tomu, že dveøe jsou zamèené, má snad vážnì volat o pomoc? Pøes všechnu bídu nemohl pøi tom pomyšlení potlaèit úsmìv. Byl už tak daleko, že pøi silnìjším zhoupnutí sotva držel rovnováhu, a teï už se co nejdøív musel definitivnì rozhodnout, nebo bylo za pìt minut ètvrt na osm - když se u dveøí od bytu ozval zvonek. „To je nìkdo z obchodu,“ øekl si a skoro strnul, kdežto nožièky se roztanèily tím rychleji. Na okamžik všechno ztichlo. „Neotevøou,“ øekl si Øehoø v jakési nesmyslné nadìji. Ale potom ovšem jako vždy vykroèila služebná pevným krokem ke dveøím a otevøela. Sotva Øehoø uslyšel první slovo návštìvníkova pozdravu, už vìdìl, kdo to je - sám prokurista. Proè jen je Øehoø odsouzen, aby sloužil u firmy, kde nejmenší nedbalost vzbouzí hned nejvìtší podezøení? Jsou snad všichni zamìstnanci dohromady darebáci, není snad mezi nimi ani jeden vìrný, oddaný èlovìk, který tøeba jen pár hodin po ránu nevyužije pro obchod, a už ho k zbláznìní hryže svìdomí a doèista není v stavu vylézt z postele? Copak opravdu nestaèilo poslat uèedníka, aby se zeptal když už to prostì bez toho doptávání nejde -, to musí pøijít sám prokurista a celé nevinné rodinì se tak musí dát najevo, že pøešetøení této podezøelé - 46 - okolnosti lze svìøit jedinì prokuristovu rozumu? A spíš z rozèilení, jež tyto úvahy v Øehoøovi vyvolaly, než z øádného rozhodnutí vymrštil se vší silou z postele. Ozvalo se hlasité bouchnutí, ale žádný zvláštní rámus to nebyl. Trochu ztlumil pád koberec, též høbet byl pružnìjší, než si Øehoø myslel, odtud ten dosti nenápadný, tlumený zvuk. Jen na hlavu nebyl dost opatrný a uhodil se do ní; kroutil jí a vzteky i bolestí ji tøel o koberec. „Tam uvnitø nìco spadlo,“ øekl prokurista v pokoji vlevo. Øehoø si zkoušel pøedstavit, jestli by se také prokuristovi nemohlo jednou stát nìco podobného jako dnes jemu; vždy takovou možnost je vlastnì nutno pøipustit. Ale jako v neomalenou odpovìï na tuto otázku udìlal prokurista ve vedlejším pokoji nìkolik rázných krokù a zavrzal lakýrkami. Z pokoje vpravo oznamovala sestra Øehoøovi šeptem: „Øehoøi, prokurista je tu.“ „Já vím,“ øekl Øehoø pro sebe; ale netroufal si promluvit tak nahlas, aby to sestra uslyšela. „Øehoøi,“ øekl teï otec z levého pokoje, „pøišel pan prokurista a táže se, proè jsi neodjel ranním vlakem. Nevíme, co mu máme øíci. Ostatnì chce také mluvit s tebou osobnì. Otevøi tedy, prosím tì. On už bude tak laskav a promine nám ten nepoøádek v pokoji.“ „Dobré jitro pane Samso,“ volal už prokurista vlídnì. „Není mu dobøe,“ øekla matka prokuristovi, zatímco otec ještì mluvil u dveøí, „není mu dobøe, pane prokuristo, to mi vìøte. Jakpak by jinak mohl Øehoø zmeškat vlak? Vždy ten chlapec nemyslí na nic jiného než na obchod. Už se skoro zlobím, že si nìkdy veèer nevyjde; teï byl pøece týden ve mìstì, ale veèer co veèer byl doma. Sedí tu s námi u stolu a tiše si ète noviny nebo studuje jízdní øády. K rozptýlení mu staèí vyøezávat si lupenkovou pilkou. Tuhle si napøíklad za dva tøi veèery vyøezal rámeèek; podívejte se, jaký je pìkný; visí uvnitø v pokoji; hned ho uvidíte, jak Øehoø otevøe. Jsem vùbec ráda, že tu jste, pane prokuristo; sami bychom byli Øehoøe nepøimìli, aby otevøel; je takový umínìný; a urèitì mu není dobøe, aèkoli to ráno zapíral.“ „Hned pøijdu,“ øekl Øehoø pomalu a obezøetnì a nehýbal se, aby mu neušlo ani slovo z rozhovoru. „Jinak si to, milostivá paní, také nedovedu vysvìtlit,“ øekl prokurista, „doufejme, že to není nic vážného. I když na druhou stranu zas musím øíci, že my obchodníci - bohužel nebo naštìstí, jak chcete musíme velmi èasto lehkou nevolnost z obchodních ohledù prostì pøemoci.“ „Tak mùže už pan prokurista k tobì dovnitø?“ ptal se netrpìlivý otec a znovu zaklepal na dveøe. „Ne,“ øekl Øehoø. V pokoji vlevo nastalo trapné ticho, v pokoji vpravo zaèala sestra vzlykat. Proèpak nejde sestra k ostatním? Asi teprve vstala a ještì se ani nezaèala strojit. A proè pláèe? Protože on nevstává a nepouští prokuristu dovnitø, protože se vystavuje nebezpeèí, že ztratí místo a že by pak šéf zase znovu pronásledoval rodièe starými pohledávkami? To jsou snad pøece - 47 - jen zatím zbyteèné starosti. Ještì je Øehoø zde a ani ho nenapadá opustit rodinu. V tuto chvíli zde ovšem leží na koberci a nikdo, kdo by znal jeho stav, by po nìm nemohl vážnì žádat, aby pustil prokuristu dovnitø. Ale kvùli této malé nezdvoøilosti, pro niž by se pøece pozdìji snadno našla vhodná výmluva, nemohou Øehoøe jen tak najednou propustit. A Øehoøovi se zdálo, že by bylo mnohem rozumnìjší, kdyby ho teï nechali na pokoji a nerušili ho pláèem a domlouváním. Ale právì ta nejistota druhé sklièovala a omlouvala jejich chování. „Pane Samso,“ zvolal teï prokurista zvýšeným hlasem, „copak se dìje? Zabarikádujete se tu v pokoji, odpovídáte jen ano a ne, pùsobíte rodièùm velké, zbyteèné starosti a zanedbáváte - podotýkám to jen tak mimochodem - své úøední povinnosti zpùsobem vlastnì neslýchaným. Mluvím tu jménem vašich rodièù a vašeho šéfa a žádám vás se vší vážností o okamžité jasné vysvìtlení. Já žasnu, já žasnu. Mìl jsem za to, že vás znám jako pokojného, rozumného èlovìka, a vy tu teï najednou, zdá se, chcete pøedvádìt prapodivné vrtochy. Šéf mi sice dnes ráno naznaèil možné vysvìtlení vaší nedbalosti - týkalo se inkasa, jež vám bylo nedávno svìøeno -, ale já jsem se opravdu témìø zaruèil svým èestným slovem, že takové vysvìtlení jistì není správné. Teï však tu vidím vaši nepochopitelnou umínìnost a doèista ztrácím chu sebeménì se vás zastávat. A vaše postavení naprosto není nejpevnìjší. Mìl jsem pùvodnì v úmyslu øíci vám to všechno mezi ètyøma oèima, ale když mì tu necháváte tak nadarmo ztrácet èas, nevím, proè by se o tom nemìli dovìdìt i vaši páni rodièe. Vaše výkony v poslední dobì byly tedy velmi neuspokojivé; není sice roèní doba na zvláštní obchody, to uznáváme; avšak taková roèní doba, kdy by se nedìlaly žádné obchody, vùbec neexistuje, pane Samso, nesmí existovat.“ „Ale pane prokuristo,“ zvolal Øehoø celý bez sebe a v rozèilení zapomnìl na všechno ostatní, „vždy já hned, okamžitì otevøu. Slabá nevolnost, závra mi nedovolily vstát. Ležím teï ještì v posteli. Ale teï už jsem zase docela svìží. Zrovna vstávám z postele. Jen chvilku strpení! Nejde to ještì tak dobøe, jak jsem myslel. Je mi už ale líp. Jak jen to tak na èlovìka padne! Ještì vèera veèer mi bylo docela dobøe, rodièe to pøece vìdí, totiž lépe øeèeno už vèera veèer jsem tak trochu nìco tušil. Muselo to být na mnì vidìt. Proè jen jsem to v obchodì nehlásil! Ale to si èlovìk vždycky myslí, že nemoc pøechodí a že není tøeba zùstávat doma. Pane prokuristo! Ušetøte mé rodièe! Vždy k všemu tomu, co mi vyèítáte, není dùvod; vždy mi o tom nikdo slovo neøekl. Tøeba jste neèetl poslední zakázky, které jsem posílal. Ostatnì ještì vlakem o osmé pojedu na cestu, tìch pár hodin klidu mì posilnilo. Jenom se nezdržujte, pane prokuristo; hned jsem v obchodì, a buïte tak laskav, vyøiïte to panu šéfovi spolu s mým poruèením!“ - 48 - A zatímco to všechno Øehoø ze sebe o pøekot chrlil a sotva vìdìl, co øíká, snadno se, patrnì díky cviku, který získal v posteli, pøiblížil k prádelníku a pokoušel se teï podle nìho vztyèit. Skuteènì chtìl otevøít, skuteènì se chtìl ukázat a promluvit s prokuristou; byl žádostiv dovìdìt se, co øeknou ostatní, kteøí po nìm teï tak volají, až ho uvidí. Jestli se polekají, nebude už mít Øehoø žádnou odpovìdnost a mùže být klidný. Jestli ale pøijmou vše s klidem, pak ani on se nemá proè rozèilovat, a pospíší-li si, mùže být skuteènì v osm na nádraží. Nejdøíve se párkrát smekl po hladkém prádelníku, ale posléze se odrazil vší silou a stál zpøíma; bolestí v podbøišku si už vùbec nevšímal, aèkoli ho tam zle pálilo. Potom padl na opìradlo blízké židle a nožièkami se zachytil jeho okraje. Avšak tím také nad sebou nabyl vlády a zùstal potichu, nebo teï si mohl poslechnout, co øíká prokurista. „Rozumìli jste jediné slovo?“ ptal se prokurista rodièù, „snad si z nás nedìlá blázny?“ „Proboha,“ zvolala už matka s pláèem, „tøeba je tìžce nemocen a my ho tu trápíme. Markétko! Markétko!“ zvolala pak. „Co je, maminko?“ volala sestra z druhé strany. Domlouvaly se pøes Øehoøùv pokoj. „Musíš okamžitì k lékaøi. Øehoø je nemocen. Honem pro lékaøe. Slyšelas teï, jak Øehoø mluví?“ „To byl zvíøecí hlas,“ øekl prokurista nápadnì tiše ve srovnání s matèiným køikem. „Anno! Anno!“ volal otec skrz pøedsíò do kuchynì a zatleskal, „ihned bìžte pro zámeèníka!“ A už probìhla obì dìvèata s šustícími suknìmi pøedsíní - jak se dokázala sestra tak rychle ustrojit? - a vyrazila z bytu. Ani nebylo slyšet bouchnout dveøe; snad je nechaly otevøené, jak to bývá v bytech, kde se stalo velké neštìstí. Ale Øehoø byl teï mnohem klidnìjší. Jeho slovùm tedy už sice nerozumìli, aèkoliv jemu pøipadala dost jasná, jasnìjší než pøedtím, snad proto, že ucho si zvyklo. Ale rozhodnì už teï uvìøili, že to s ním není docela v poøádku, a jsou mu schopni pomoci. Dùvìra i jistota, s nimiž byla uèinìna první opatøení, pùsobily na nìho blahodárnì. Mìl pocit, že je opìt zahrnut do lidského okruhu, a jak od lékaøe, tak od zámeèníka jež od sebe vlastnì pøesnì neodlišoval - èekal velkolepé a pøekvapivé výkony. Aby mìl pro nadcházející rozhodná jednání co možná jasný hlas, odkašlal si trochu, snaže se to ovšem provést zcela tlumenì, nebo možná že už tento zvuk znìl jinak než lidské kašlání, což si už sám netroufal posoudit. Vedle v pokoji zatím všechno úplnì ztichlo. Snad sedí rodina s prokuristou u stolu a šeptají si, snad se všichni opírají o dveøe a naslouchají. Øehoø se pomalu sunul s židlí ke dveøím, tam se jí pustil, padl na dveøe, držel se na nich zpøíma - polštáøky na jeho nožièkách byly trochu lepkavé - a chvíli tam odpoèíval po té námaze. Ale pak se jal ústy otáèet klíèem v zámku. Zdálo se bohužel, že vlastnì nemá žádné zuby - èím teï uchopit klíè? - zato ale v èelistech mìl ovšem velkou sílu; díky jim také - 49 - opravdu pohnul klíèem a nedbal na to, že si bezpochyby nìjak ublížil, nebo se mu øinula nìjaká hnìdá tekutina, stékala po klíèi a kapala na podlahu. „Poslouchejte,“ øekl prokurista ve vedlejším pokoji, „on otáèí klíèem.“ To Øehoøe povzbudilo; ale všichni by na nìj mìli volat, i otec a matka; „Vzhùru, Øehoøi,“ mìli by volat, „jen do toho, dej se poøádnì do toho zámku!“ A s pøedstavou, že všichni napjatì sledují jeho úsilí, celý bez sebe se zakousl do klíèe vší silou, kterou v sobì mìl. Podle toho, jak se klíè otáèel, tancoval kolem zámku, držel se teï zpøíma už jen ústy a podle potøeby se buï na klíè vìšel, nebo ho pak zas vahou celého tìla tlaèil dolù. Jasnìjší zvuk zámku, který koneènì skoèil zpátky, Øehoøe zrovna probudil. Oddechl si a øekl: „Tak jsem tedy nepotøeboval zámeèníka,“ a položil hlavu na kliku, aby dveøe docela otevøel. Ponìvadž musel dveøe otevírat tímto zpùsobem, byly už vlastnì otevøeny hodnì dokoøán, ale jeho ještì nebylo vidìt. Musel se nejdøív pomalu otoèit kolem jednoho z køídel dveøí, a to velice opatrnì, nechtìl-li se zrovna pøed vchodem do pokoje svalit na záda. Byl ještì zaujat tímto obtížným pohybem a nemìl èas všímat si ostatních vìcí, a vtom už slyšel, jak ze sebe prokurista vyrazil hlasité „Ó!“ znìlo to, jako když vítr zakvílí - a teï už ho také vidìl - byl totiž nejblíž u dveøí -,jak si tiskne ruku na otevøená ústa a pomalu couvá, jako by ho vyhánìla nìjaká neviditelná, rovnomìrnì pùsobící síla. Matka - stála tu vzdor prokuristovì pøítomnosti s vlasy ještì po ránu rozpuštìnými a do výšky zježenými - pohlédla nejdøív se sepjatýma rukama na otce, pak pokroèila dva kroky k Øehoøovi a klesla k zemi doprostøed sukní, jež se kolem ní rozprostøely, tváø jí poklesla na prsa a ztratila se. Otec s nevraživým výrazem zaal pìst, jako by chtìl Øehoøe strèit zpìt do pokoje, rozhlédl se pak nejistì po obývacím pokoji, poté si rukama zakryl oèi a rozplakal se, až se mu mocná hruï otøásala. Øehoø ani do pokoje nevstoupil, zevnitø se opíral o køídlo dveøí upevnìné na zástrèku, takže mu bylo vidìt jen polovinu trupu a nad ním ke stranì sklonìnou hlavu, jíž nakukoval za ostatními. Zatím se už hodnì rozednilo; na druhé stranì ulice se jasnì rýsoval øetìz protìjšího nekoneèného èernošedého domu - byla to nemocnice - s pravidelnými okny, jež tvrdì prolamovala prùèelí; ještì pršelo, ale jen veliké, jednotlivì viditelné kapky, jež byly též doslova po jedné vrhány na zem. Nádobí od snídanì stálo v pøehojném množství na stole, nebo pro otce byla snídanì nejdùležitìjším jídlem dne, jež ètením všelijakých novin protahoval celé hodiny. Pøímo na protìjší stìnì visela Øehoøova fotografie z vojny, zobrazovala ho coby poruèíka, jenž s rukou na kordu a bezstarostným úsmìvem vyžaduje respekt ke svému postoji i uniformì. Dveøe do pøedsínì byly dokoøán, a protože i dveøe do bytu byly otevøené, bylo vidìt ven na chodbu pøed bytem a na zaèátek schodù vedoucích dolù. „Tak,“ øekl Øehoø a dobøe si uvìdomoval, že je jediný, kdo zachoval - 50 - klid, „ihned se obléknu, sbalím kolekci a pojedu. Chcete ještì, chcete ještì, abych jel? Tak vidíte, pane prokuristo, nejsem umínìný a pracuji rád; s cestováním je svízel, ale já bych bez cestování nemohl žít. Kampak jdete, pane prokuristo? Do obchodu? Ano? Povíte tam všechno podle pravdy? Mùže se stát, že èlovìk není momentálnì schopen pracovat, ale to je zrovna pravá chvíle, aby se vzpomnìlo na jeho døívìjší výkony a uvážilo se, že pozdìji, až se pøekážky odstraní, bude jistì pracovat s tím vìtší pílí a soustøedìním. Vždy jsem panu šéfovi tolik zavázán, to pøece velmi dobøe víte. Kromì toho mám na starosti rodièe a sestru. Jsem v úzkých, ale zase se z toho dostanu. Nedìlejte mi to však t잚í, než to už je. Zastaòte se mne v obchodì! Cestující nebývá v oblibì, já vím. Lidé si myslí, že vydìlává nekøesanské peníze, a pøitom si krásnì žije. Nemají totiž zvláštní dùvod, proè by se nad tímto pøedsudkem nìjak víc zamýšleli. Vy ale, pane prokuristo, vy máte lepší pøehled o pomìrech než ostatní personál, ba dokonce, zcela jen mezi námi, lepší pøehled než pan šéf, který jakožto zamìstnavatel se v úsudku snadno nechá zmást v neprospìch zamìstnance. Víte také velmi dobøe, jak snadno se cestující, který bývá skoro celý rok mimo obchod, stane obìtí klepù, náhod a bezdùvodných stížností, proti nimž se nikterak nemùže bránit, ponìvadž se o nich vìtšinou vùbec nedoví, a teprve až se vrátí vyèerpaný z nìjaké cesty, pocítí doma na vlastní kùži zlé následky, jejichž pøíèiny už neprohlédne. Pane prokuristo, øeknìte mi, než odejdete, slovíèko, abych vidìl, že mi aspoò z malé èásti dáváte za pravdu!“ Ale prokurista se už pøi prvních Øehoøových slovech odvrátil a jen se po nìm s ohrnutými rty ohlížel pøes poškubávající rameno. A bìhem Øehoøovy øeèi chvilku klidnì nepostál, nýbrž nespouštìje z Øehoøe oèi ustupoval ke dveøím, ale zcela pozvolna, jako by bylo tajnì zakázáno opouštìt pokoj. Už byl v pøedsíni a podle kvapného pohybu, jímž naposledy vytáhl nohu z obývacího pokoje, by si nìkdo mohl myslet, že si zrovna spálil podrážku. V pøedsíni však napøáhl pravou ruku daleko pøed sebe ke schodùm, jako by tam na nìj èekalo nìjaké pøímo nadpozemské vykoupení. Øehoøovi bylo jasné, že rozhodnì nesmí nechat prokuristu v tomto rozpoložení odejít, nemá-li být jeho postavení v obchodì krajnì ohroženo. Rodièe to vše tak dobøe nechápou; nabyli za ta dlouhá léta pøesvìdèení, že Øehoø je v obchodì zaopatøen na celý život, a mimoto jsou teï natolik zabráni do okamžitých starostí, že ztrácejí veškerou prozíravost. Øehoø však tu prozíravost má. Prokuristu je tøeba zadržet, upokojit, pøesvìdèit a nakonec získat; vždy na tom závisí budoucnost Øehoøova i celé rodiny! Kdyby tu tak byla sestra! Ta je chytrá; plakala už, když si Øehoø ještì klidnì ležel na høbetì. A prokurista, ten pøítel žen, by si jistì dal øíci; byla by zavøela dveøe od bytu a v pøedsíni by mu to leknutí vymluvila. Jenže sestra tu právì není, Øehoø musí jednat sám. Nepøišlo mu na mysl, že - 51 - ještì vùbec neví, jak se v této chvíli dokáže pohybovat, ani to mu nepøišlo na mysl, že možná, ba pravdìpodobnì opìt nebylo rozumìt tomu, co øíkal, a pustil se dveøního køídla; šinul se otvorem ven; chystal se jít za prokuristou, který se už obìma rukama smìšnì pøidržoval zábradlí na chodbì; ale hledaje, èeho by se zachytil, ihned upadl na spoustu svých nožièek a slabì vykøikl. Sotva se to stalo, mìl poprvé toho rána pocit tìlesné pohody; nožièky mìly pod sebou pevnou pùdu; poslouchaly dokonale, jak s radostí pozoroval; jevily dokonce snahu nést ho, kam se mu zachce, a už myslel, že co chvíli se všechno trápení koneènì obrátí k lepšímu. Avšak v okamžiku, kdy tu spoèinul na zemi jen kousek od matky, pøímo proti ní, a kolébal se utajeným pohybem, vyskoèila náhle matka, aè zdánlivì byla pøece zcela pohroužena do sebe, a s pažemi široce rozpøaženými, prsty od sebe, køièela: „Pomoc, proboha, pomoc!“, hlavu mìla sklonìnou, jako by chtìla na Øehoøe líp vidìt, ale v rozporu s tím pomatenì utíkala pozpátku pryè; zapomnìla, že za sebou má prostøený stùl; když k nìmu dorazila, sedla si na nìj honem jako v roztržitosti; a zdálo se, že vùbec nepozoruje, že vedle ní se z pøevržené konvice proudem leje káva na koberec. „Maminko, maminko,“ øekl Øehoø tiše a vzhlédl k ní. Prokurista se mu na chvíli docela vytratil z mysli; zato neodolal a pøi pohledu na vytékající kávu nìkolikrát naprázdno chòapl èelistmi. Z toho se matka znovu dala do køiku, utekla ze stolu a padla do náruèí pøibíhajícímu otci. Ale Øehoø nemìl teï kdy na rodièe; prokurista byl už na schodech; s bradou na zábradlí se ještì naposledy ohlédl. Øehoø se rozbìhl, aby ho pokud možno s jistotou dohonil; prokurista však musel nìco tušit, nebo pøeskoèil nìkolik schodù najednou a zmizel; „hú!“ køièel však ještì, rozléhalo se to po celém schodišti. Bohužel tento prokuristùv útìk jako by teï doèista zmátl otce, který byl až dosud pomìrnì klidný, nebo místo aby se sám za prokuristou rozbìhl nebo aspoò Øehoøovi nepøekážel v pronásledování, popadl do pravé ruky hùl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a pøevleèníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje zaèal mávat holí i novinami, aby zahnal Øehoøe zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Øehoøovy prosby, nikdo tìm prosbám také nerozumìl, asi kroutil hlavou sebepokornìji, otec jen tím více dupal. Na druhém konci matka prudce otevøela okno, aèkoli venku bylo chladno, a vyklánìjíc se daleko ven, tiskla si tváø do dlaní. Mezi ulicí a schodištìm vznikl mocný prùvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu. Neúprosnì dotíral otec a syèel pøitom jako divý. Jenže Øehoø nemìl ještì vùbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodnì pomalu. Kdyby se jen byl smìl otoèit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáèením pøipraví otce o trpìlivost, a každým okamžikem mu pøece hrozilo, že mu hùl v otcovì ruce zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. - 52 - Nakonec však Øehoøovi pøece jen nezbývalo nic jiného, nebo s hrùzou pozoroval, že pøi couvání nedokáže ani udržet smìr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácnì úkosem po otci, zaèal se co nejrychleji, ve skuteènosti však velice pomalu otáèet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vùli, protože ho pøitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáèení zdálky dirigoval špièkou hole. Jen kdyby nebylo toho otcova nesnesitelného syèení! Øehoø z toho doèista ztrácel hlavu. Už byl skoro úplnì obrácen, když se, poslouchaje neustále to syèení, dokonce popletl a pootoèil se zase kousek zpátky. Když však nakonec šastnì dostal hlavu pøed otvor dveøí, ukázalo se, že má tìlo píliš široké, než aby jen tak prošlo. Otci samosebou v jeho nynìjším rozpoložení ani zdaleka nenapadlo otevøít tøeba druhé køídlo dveøí a vytvoøit tak Øehoøovi dostateèný prùchod. Mìl jedinou utkvìlou myšlenku, že Øehoø musí co nejrychleji k sobì do pokoje. Nikdy by ani nesvolil k zdlouhavým pøípravám, jež Øehoø potøeboval, aby se vztyèil a takto tøeba prošel dveømi. Jako by tu nebyla žádná zvláštní pøekážka, pohánìl teï spíš Øehoøe s obzvláštním rámusem kupøedu; za Øehoøem to už vùbec neznìlo jako hlas jednoho jediného otce; teï už doopravdy pøestávaly všechny žerty a Øehoø se cpal do dveøí dìj se co dìj. Jedna strana tìla se zvedla, šikmo trèel v otvoru dveøí, bok mìl celý rozedøený, na bílých dveøích zùstaly ohavné skvrny, brzy uvízl úplnì a sám od sebe by se už nebyl dokázal pohnout, nožièky z jedné strany nahoøe tøaslavì visely ve vzduchu, z druhé strany byly bolestivì pøitlaèeny na zem vtom dostal zezadu od otce mohutnou ránu, jež ho teï opravdu vysvobodila, a silnì krváceje vletìl daleko do svého pokoje. Hùl ještì pøirazila dveøe, pak bylo koneènì ticho. II Teprve za soumraku se Øehoø probudil z tìžkého, mdlobného spánku. Jistì by se byl zanedlouho probudil i bez vyrušení, cítil se totiž odpoèatý a vyspalý, ale pøipadalo mu, jako by ho byly vzbudily nìjaké kvapné kroky a opatrné zavírání dveøí do pøedsínì. Bledý svit poulièních elektrických lamp ležel tu a tam na stropì pokoje a na hoøejších èástech nábytku, ale dole, kde byl Øehoø, byla tma. Pomalu, ještì nešikovnì tápaje tykadly, jejichž cenu teprve teï poznával, se sunul ke dveøím podívat se, co se stalo. Levý bok mu pøipadal jako jediná dlouhá, nepøimìøenì se napínající jizva, a na obì øady nožièek vyloženì kulhal. Jedna nožièka se ostatnì pøi dopoledních událostech tìžce poranila - byl skoro zázrak, že jen jedna - a vlekl ji bezvládnì za sebou. Teprve u dveøí zpozoroval, co ho tam vlastnì lákalo; byl to pach nìjakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v nìmž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, nebo mìl ještì vìtší hlad než ráno, a hned ponoøil skoro až po oèi hlavu do - 53 - mléka. Ale brzo ji zase zklamanì vytáhl; nejenže mu pøi jídle vadil choulostivý levý bok - a jíst dovedl jen, když celé tìlo se supìním spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistì proto sestra postavila, vùbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostøed pokoje. V obývacím pokoji rozsvítili plyn, jak vidìl Øehoø škvírou ve dveøích, ale aèkoli jindy otec touto dobou matce a nìkdy i dceøi nahlas èítával z odpoledního vydání novin, nebylo teï slyšet ani hlásku. Nu, tøeba už toho pøedèítání, o nìmž mu sestra vždycky vyprávìla i psala, nadobro nechali. Ale všude kolem bylo takové ticho, pøestože byt pøece jistì nebyl prázdný. „Jakým tichým životem to rodina žije,“ øekl si Øehoø, a zíraje upøenì do tmy, pocioval velkou hrdost, že rodièùm i sestøe zaopatøil takový život v tak pìkném bytì. Ale což jestli teï všechen klid, všechen blahobyt, všechna spokojenost vezme hrozný konec? Aby nepropadal takovým myšlenkám, zaèal se Øehoø pohybovat a lezl po pokoji sem a tam. Jednou za celý ten dlouhý veèer se malou škvírou pootevøely a rychle opìt zavøely jedny postranní dveøe a jednou ty druhé; nejspíš se nìkomu zachtìlo vejít dovnitø, ale potom si to zas rozmyslel. Øehoø si tedy stoupl rovnou ke dveøím do obývacího pokoje, odhodlán pøece jen dostat váhajícího návštìvníka dovnitø nebo aspoò zjistit, kdo to je; ale dveøe se teï už neotevíraly a Øehoø èekal marnì. Døíve, dokud byly dveøe zamèeny, všichni chtìli k nìmu dovnitø, teï, když jedny dveøe sám otevøel a druhé byly patrnì otevøeny bìhem dne, nepøicházel nikdo a klíèe byly teï také zastrèeny zvenèí. Teprve pozdì v noci se v obývacím pokoji zhaslo, a teï bylo snadné zjistit, že rodièe a sestra byli až do té doby vzhùru, bylo totiž jasnì slyšet, jak všichni tøi po špièkách odcházejí. Teï už k Øehoøovi až do rána jistì nikdo nepøijde; mìl tedy spoustu èasu rozmyslet si v klidu, jak by si teï mìl novì uspoøádat svùj život. Avšak vysoký, prázdný pokoj, v nìmž byl nucen naplocho ležet na podlaze, mu nahánìl strach, a pøitom ani nevìdìl proè, vždy to byl jeho pokoj, v nìmž bydlil už pìt let - i obrátil se napolo bezdìènì a pospíšil si s trochou studu pod pohovku, kde se ihned cítil velice pøíjemnì, aèkoli mìl høbet trochu zmáèknut a aèkoli nemohl už zvednout hlavu, a litoval jenom, že se mu tìlo kvùli té šíøce nevejde pod pohovku celé. Tam zùstal celou noc, již zèásti strávil v polospánku, z nìhož ho co chvíli vytrhl hlad, zèásti však v starostech a nejasných nadìjích, které však vesmìs vedly k závìru, že se prozatím musí chovat klidnì a trpìlivostí a všestrannými ohledy pomoci rodinì snášet nesnáze, které jí v svém nynìjším stavu nutnì bude pùsobit. Už èasnì ráno, skoro byla ještì noc, mìl Øehoø pøíležitost vyzkoušet, - 54 - jak pevné je pøedsevzetí, jež pojal, nebo sestra, skoro úplnì obleèená, otevøela dveøe z pøedsínì a napjatì se dívala dovnitø. Nenašla ho hned, ale když ho zpozorovala pod pohovkou - nìkde proboha musel pøece být, nemohl pøece odletìt -, vydìsila se tolik, že se neovládla a zase dveøe zvenèí pøibouchla. Ale jako by litovala svého chování, hned zas dveøe otevøela a vešla po špièkách jako k tìžce nemocnému nebo dokonce k nìkomu cizímu. Øehoø vysunul hlavu až k samému kraji pohovky a pozoroval ji. Jestlipak si všimne, že se mléka ani nedotkl, a to ne že by nemìl hlad, a jestlipak pøinese nìjaké to jídlo, které by mu líp vyhovovalo? Neudìlá-li to sama od sebe, umøe radìji hlady, než aby ji na to upozoròoval, pøestože vlastnì cítil strašné nutkání vyrazit zpod pohovky, vrhnout se sestøe k nohám a poprosit o nìco dobrého k jídlu. Ale sestra okamžitì s údivem zpozorovala dosud plnou misku, z níž jen trochu mléka bylo kolem dokola rozlito, hned ji zvedla, ne sice holou rukou, nýbrž s hadrem, a vynesla ji ven. Øehoø byl náramnì zvìdav, co mu za to pøinese, a dìlal si nejrùznìjší pøedstavy. Nikdy by byl ale neuhodl, co sestra ve své dobrotì skuteènì uèinila. Aby vyzkoušela jeho chu, pøinesla mu na starých novinách rozprostøený celý výbìr. Byla tu stará nahnilá zelenina; kosti od veèeøe obalené ztuhlou bílou omáèkou, trochu rozinek a mandlí; kus sýra, o nìmž Øehoø dva dny pøedtím prohlásil, že se nedá jíst; suchý chleba, chleba s máslem a posolený chleba s máslem. Mimoto postavila k tomu všemu ještì misku urèenou patrnì jednou provždy pro Øehoøe, do níž nalila vodu. A z taktu, nebo vìdìla, že by Øehoø pøed ní nejedl, zmizela co nejrychleji, a dokonce otoèila klíèem, jen aby Øehoø pochopil, že si mùže udìlat pohodlí jaké chce. Øehoøovi se nožièky jen míhaly, když šlo o jídlo. Ostatnì i jeho rány se už úplnì zahojily, nic už mu nevadilo, žasl nad tím a vzpomnìl si, jak se víc než pøed mìsícem nepatrnì øízl nožem do prstu a jak ho ta rána ještì pøedevèírem bolela. Že bych byl teï ménì citlivý? pomyslel si a už zaèal hltavì ocucávat sýr, který ho ze všech jídel lákal nejdøíve a nejnaléhavìji. Najeden ráz a s oèima slzícíma uspokojením zhltl sýr, zeleninu a omáèku; naopak èerstvá jídla mu nechutnala, ani jejich pach nesnášel, a dokonce vìci, které se chystal sníst, si odvlekl kousek stranou. Dávno byl už se vším hotov a jen línì ležel na tom samém místì, když sestra pomalu otoèila klíèem na znamení, aby se odklidil. To ho hned vyplašilo, aèkoliv už skoro podøimoval, a pospíchal zase pod pohovku. Ale stálo ho to velké pøemáhání, aby zùstal pod pohovkou i tu krátkou dobu, co byla sestra v pokoji, nebo z hojného jídla se mu trochu zakulatilo bøicho a v tom tìsném prostoru sotva dýchal. Co chvíli se tak trochu dusil a pøitom s oèima ponìkud vyboulenýma pøihlížel, jak nic netušící sestra smetá koštìtem nejen zbytky, ale i jídlo, jehož se Øehoø ani nedotkl, jako by tedy ani to už nebylo k potøebì, a jak chvatnì všechno hází do kbelíku, který uzavøela døevìným víkem, naèež všechno vynesla ven. Sotva se - 55 - otoèila, vysoukal se Øehoø zpod pohovky a protáhl se a nafoukl. Takto dostával teï Øehoø najíst každý den, jednou ráno, kdy rodièe i služka ještì spali, podruhé, když se všichni naobìdvali, nebo potom si rodièe ještì na chvíli zdøímli a služku poslala sestra pro nìco ven. Jistì ani oni nechtìli, aby Øehoø umøel hlady, ale snad by byli nesnesli, aby se dovídali o jeho jídle jinak než z doslechu, snad je chtìla sestra ušetøit sebemenšího zármutku, vždy se opravdu trápili už tak dost. Jakými výmluvami dostali to první dopoledne lékaøe a zámeèníka zase z bytu, to se už Øehoø vùbec nemohl dovìdìt, nebo jelikož jemu nebylo rozumìt, nenapadlo nikoho, ani sestru, že by on mohl rozumìt druhým, a když byla sestra u nìho v pokoji, musel se spokojit s tím, že jen tu a tam zaslechl, jak vzdychá a vzývá všechny svaté. Teprve pozdìji, když si na všechno trochu zvykla - že by si zvykla docela, na to nebylo ovšem ani pomyšlení -, pochytil Øehoø obèas nìjakou poznámku, která byla mínìna laskavì nebo se tak dala vyložit. „Dnes mu ale chutnalo,“ øíkala, když Øehoø jídlo jaksepatøí spoøádal, kdežto v opaèném pøípadì, který se postupem èasu opakoval èím dál èastìji, øíkávala skoro smutnì: „Zase to všechno nechal.“ I když se Øehoø nemohl bezprostøednì dovìdìt nic nového, leccos vyposlechl z vedlejších pokojù, a kdykoli zaslechl nìjaké hlasy, hned se hnal k pøíslušným dveøím a celým tìlem se na nì pøimáèkl. Zvláštì první dobu nebylo rozhovoru, aby se, tøeba jen skrytì, netýkal jeho. Celé dva dny bylo pøi každém jídle slyšet, jak rokují, co teï poèít; ale i mezi jednotlivými jídly se mluvilo na totéž téma, nebo vždy byli doma aspoò dva èlenové rodiny, protože nikdo ani nechtìl zùstávat doma sám, a nechat byt úplnì opuštìný bylo pøece naprosto vylouèeno. Služka také hned první den - nebylo docela jasné, co a kolik o celém pøípadì vìdìla na kolenou prosila matku, aby ji okamžitì propustila, a když se za ètvrt hodiny nato louèila, dìkovala se slzami v oèích za propuštìní jako za nejvìtší dobrodiní, jakého se jí tu dostalo, a aniž ji kdo o to žádal, strašlivì se zapøisáhla, že nikomu nevyzradí ani to nejmenší. Teï musila sestra spolu s matkou i vaøit; nedalo to ovšem mnoho práce, protože skoro nic nejedli. Znovu a znovu slýchal Øehoø, jak jeden druhého marnì vybízí k jídlu a nedostává jinou odpovìï než: „Dìkuji, mám dost,“ nebo nìco podobného. Snad ani nepili. Èasto se ptávala sestra otce, jestli chce pivo, a upøímnì se nabízela, že pro nì sama dojde, a když otec mlèel, øekla, aby zabránila všem pochybám, že pro nì mùže poslat také domovnici, ale nakonec pak øekl otec rozhodnì „Ne,“ a dál se o tom nemluvilo. Hned první den vyložil otec matce i sestøe celkové majetkové pomìry a vyhlídky. Tu a tam vstal od stolu a z malé wertheimky, kterou zachránil pøed pìti lety pøi bankrotu svého obchodu, pøinesl nìjaký doklad - 56 - nebo zápisník. Bylo slyšet, jak odmyká složitý zámek a zase ho zamyká, když vyndal to, co hledal. Tyto otcovy výklady byly èásteènì první potìšitelnou vìcí, kterou Øehoø od zaèátku svého zajetí uslyšel. Mìl za to, že otci z onoho obchodu nezbylo ani to nejmenší, alespoò mu otec nic opaèného neøekl a Øehoø se ho po tom ovšem ani neptal. Jedinou Øehoøovou starostí bylo tehdy pøièinit se ze všech sil, aby rodina co nejrychleji zapomnìla na tu obchodní pohromu, která všechny uvrhla do napjaté beznadìje. A tak se tehdy pustil s docela mimoøádným zápalem do práce a skoro pøes noc se z malého pøíruèího stal obchodním cestujícím, který mìl ovšem daleko jiné možnosti výdìlku a jehož pracovní úspìchy se formou provize okamžitì mìnily v hotové peníze, jež pak mohl doma užaslé a šastné rodinì položit na stùl. Bývaly to krásné èasy a nikdy se pak už neopakovaly, aspoò ne s tím leskem, aèkoli Øehoø pozdìji vydìlával tolik, že byl s to nést výdaje celé rodiny a také je nesl. Prostì si na to zvykli, jak rodina, tak Øehoø, oni s povdìkem pøijímali peníze, on je rád odevzdával, ale chybìla tomu už jaksi ta pravá srdeènost. Pouze sestra byla Øehoøovi pøece jen i nadále blízká, a ponìvadž na rozdíl od nìho velmi milovala hudbu a dovedla jímavì hrát na housle, pojal tajný úmysl, že ji napøesrok pošle na konzervatoø bez ohledu na velké výlohy, které s tím jistì budou spojeny a které už nìjak uhradí. Když se Øehoø nakrátko zdržel v mìstì, èasto padla v rozhovorech se sestrou zmínka o konzervatoøi, ale vždy jen jako o krásném snu, na jehož uskuteènìní se nedalo ani pomyslit, a rodièe ani tyto nevinné zmínky neslyšeli rádi; ale Øehoø na to pomýšlel s urèitostí a hodlal vše na Štìdrý veèer slavnostnì oznámit. Takové myšlenky, jež v jeho souèasném stavu nebyly vùbec k nièemu, mu táhly hlavou, když tam stál zpøíma pøilepen na dveøe a naslouchal. Nìkdy už samou únavou nemohl ani poslouchat a hlava mu ochable udeøila o dveøe, ale hned ji zase vztyèil, nebo i tak nepatrný hluk, jaký tím zpùsobil, bylo vedle slyšet a všichni zmlkli. „Co to zase vyvádí?“ øekl otec po chvíli, obraceje se zøejmì ke dveøím, a teprve pak se zas pomalu vrátili k pøerušenému rozhovoru. Øehoøovi bylo teï sdostatek jasné - otec totiž obvykle své výklady èastìji opakoval, jednak proto, že se sám tìmito vìcmi už dávno nezabýval, jednak také proto, že matka všemu hned napoprvé neporozumìla -, že pøes všechno neštìstí zbylo ještì ze starých èasù docela malé ovšem jmìní, jež díky nedotèeným úrokùm mezitím vzrostlo. Kromì toho však ty peníze, jež Øehoø mìsíc co mìsíc nosil domù - sám si pro sebe ponechával jen pár zlatek -, se neutratily docela a nashromáždil se z nich malý kapitál. Øehoø za dveømi horlivì pøikyvoval a mìl radost z té neèekané prozíravosti a šetrnosti. Byl by vlastnì mohl tìmito pøebyteènými penìzi dále uplatit otcùv dluh šéfovi, takže den, kdy by se mohl zbavit toho místa, by se byl znaènì pøiblížil, ale teï to bylo nepochybnì lepší tak, jak to zaøídil otec. - 57 - Jenže tìch penìz zdaleka nebylo dost, aby snad rodina mohla být živa z úrokù; vystaèily by rodinì k životu snad na rok, nejvýš na dva, na víc ne. Byla to tedy jen èástka, na kterou se vlastnì nesmí sáhnout a která se musí uložit pro pøípad nouze; peníze na živobytí však tøeba vydìlávat. Jenže otec byl sice zdravý, ale starý èlovìk, který už pìt let vùbec nepracoval a rozhodnì si nesmìl pøíliš troufat; za tìch pìt let, jež byla prvními prázdninami v jeho namáhavém a pøece neúspìšném životì, hodnì ztloustl a stal se tìžkopádný. A má teï snad vydìlávat stará matka, kterou trápí záducha, takže už pøejít pokoj je pro ni námaha, a která každý druhý den proleží s návalem dušnosti na pohovce u otevøeného okna? A má teï vydìlávat peníze sestra, která je v sedmnácti letech ještì dítì a jíž je tolik tøeba dopøát, aby mohla žít tak jako doposud, to jest hezky se strojit, dlouho spát, pomáhat v domácnosti, užít trochu skromné zábavy a pøedevším hrát na housle? Když pøišla øeè na tuto nezbytnost vydìlávat peníze, odtrhl se Øehoø vždycky nejdøív ode dveøí a padl na chladné kožené sofa vedle dveøí, nebo zrovna hoøel hanbou a zármutkem. Èasto tam proležel celé dlouhé noci, ani oka nezamhouøil a celé hodiny jen škrábal do kùže. Anebo nelitoval velké námahy a pøisunul k oknu židli, pak vylezl na okenní parapet, a vzpíraje se v židli, nahýbal se k oknu, patrnì jen v jakési vzpomínce na osvobodivý pocit, jaký míval døív, když se díval z okna. Nebo ve skuteènosti den ze dne vidìl i nepatrnì vzdálené vìci ménì a ménì zøetelnì; protìjší nemocnici, již døíve vídal tak èasto, až ji proklínal, ztratil už úplnì z dohledu, a nevìdìt s jistotou, že bydlí v tiché, ale ve všem všudy mìstské Charlottinì ulici, mohl by mít za to, že hledí z okna do pustiny, kde šedavé nebe a šedavá zem k nerozeznání splývají. Pozorné sestøe staèilo, že jen dvakrát vidìla stát židli u okna, a od té doby pokaždé, když v pokoji uklidila, pøistavila židli zase pøesnì k oknu, ba dokonce nechávala od té doby vnitøní okno otevøené. Kdyby jen byl mohl Øehoø promluvit se sestrou a podìkovat jí za všechno, co pro nìj musí udìlat, hned by byl její služby snášel snáze; takto tím však trpìl. Sestra se ovšem snažila zahladit pokud možno trapnost celé vìci a postupem èasu se jí to též samozøejmì vedlo líp a líp, jenže i Øehoø èasem všechno mnohem lépe rozpoznával. Už to, jak vcházela, bylo pro nìj hrozné. Sestra vešla, ani neztrácela èas zavíráním dveøí, aèkoliv jinak velice dbala na to, aby každého ušetøila pohledu do Øehoøova pokoje, rovnou bìžela k oknu a chvatnýma rukama je dokoøán otevøela, jako by se málem dusila, zùstávala též, a bylo sebevíc chladno, chvíli u okna a zhluboka dýchala. Tím lítáním a lomozem dìsila Øehoøe dvakrát za den, celou tu dobu se tøásl pod pohovkou a pøitom vìdìl velmi dobøe, že by ho toho jistì ráda ušetøila, jen kdyby byla s to vydržet pøi zavøených oknech v místnosti, kde byl Øehoø. Jednou, bylo to jistì už mìsíc od Øehoøovy promìny a sestra nemìla - 58 - už pøece nijak zvl᚝ proè žasnout nad Øehoøovým vzhledem, pøišla trochu døív než jindy a zastihla ještì Øehoøe, jak nehnutì a v postoji vìru údìsném vyhlíží z okna. Øehoøe by bylo nepøekvapilo, kdyby byla nevstoupila, pøekážel jí totiž, takže nemohla otevøít okno, ale ona nejenže nevstoupila, uskoèila dokonce a zamkla za sebou; nìkdo cizí by si musel pomyslit, že na ni Øehoø èíhal a chtìl ji kousnout. Øehoø se ovšem ihned schoval pod pohovku, ale musel èekat až do poledne, než se sestra vrátila, a zdála se mu mnohem neklidnìjší než jindy. Z toho vidìl, že pohled na nìj je pro ni stále ještì nesnesitelný a nutnì bude nesnesitelný i nadále a že se asi hodnì musí pøemáhat, aby neutekla už pøi pohledu na malý kousek jeho tìla, jímž vyènívá zpod pohovky. Aby ji ušetøil i tohoto pohledu, odnesl jednoho dne na høbetì na pohovku prostìradlo - potøeboval na tu práci ètyøi hodiny – a upravil je tak, že byl teï úplnì zakryt a že by ho sestra neuvidìla, ani kdyby se sehnula. Kdyby se domnívala, že to prostìradlo je zbyteèné, mohla je pøece odstranit, vždy bylo dost jasné, že se Øehoø neuzavírá tak nadobro jen pro zábavu, ale ona nechala prostìradlo, jak bylo, a Øehoøovi se dokonce zdálo, že zachytil vdìèný pohled, když jednu chvíli prostìradlo opatrnì hlavou nadzdvihl, aby se podíval, jak sestra pøijala nové zaøízení. Prvních ètrnáct dní se rodièe nemohli odhodlat, aby k nìmu vešli, a slýchal èasto, jak mluví o sestøinì nynìjší práci s uznáním, kdežto až dosud se na sestru nejednou zlobili, nebo jim pøipadala tak trochu k nièemu. Teï však oba, otec i matka, èasto èekávali pøed Øehoøovým pokojem, zatímco tam sestra uklízela, a sotva vyšla ven, musela jim dopodrobna vyprávìt, jak to v pokoji vypadá, co Øehoø jedl, jak se tentokrát choval, a jestli snad není nìjaké malé zlepšení. Matka chtìla ostatnì pomìrnì brzo Øehoøe navštívit, avšak otec i sestra ji odrazovali nejdøíve rozumovými dùvody, jež Øehoø velice pozornì vyslechl a jež plnì schvaloval. Pozdìji však ji museli zdržovat násilím, a když pak volala: „Puste mì pøece k Øehoøovi, vždy je to mùj nešastný syn. Copak nechápete, že musím k nìmu?“, pomyslel si Øehoø, že by pøece jen snad bylo dobøe, kdyby k nìmu matka zašla, samozøejmì ne každý den, ale tøeba jednou za týden; rozumí pøece všemu mnohem lépe než sestra, která pøes všechnu svou stateènost je pøece jen ještì dítì a ujala se tìžkého úkolu koneckoncù snad jedinì z dìtinské lehkomyslnosti. Øehoøovo pøání spatøit matku se brzy splnilo. Bìhem dne se Øehoø už z ohledu k rodièùm nechtìl ukazovat u okna, avšak lézt na tìch nìkolika ètvereèních metrech podlahy také moc nemohl, v klidu ani v noci nevydržel, jídlo ho brzy vùbec pøestalo tìšit, a tak, aby se rozptýlil, zvykl si lézt køížem krážem po stìnách a po stropì. Zvláštì nahoøe na stropì visíval rád; to bylo nìco jiného než ležet na podlaze; volnìji se dýchalo; tìlem probíhalo lehké chvìní; a v té málem blažené roztržitosti, jež se ho tam nahoøe zmocòovala, se mohlo stát, že se k vlastnímu pøekvapení pustil - 59 - a plácl sebou na podlahu. Jenže teï už samozøejmì ovládal tìlo docela jinak než døíve a ani pøi tak velikém pádu si neublížil. Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Øehoø vynašel - jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Øehoøovi umožní lezení v co nejvìtším rozsahu a odstraní nábytek, který mu pøekáží, pøedevším prádelník a psací stùl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistì nepomohla, nebo toto asi šestnáctileté dìvèe sice od propuštìní døívìjší kuchaøky stateènì vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevøe dveøe jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestøe nic jiného, než aby s sebou jednou v otcovì nepøítomnosti vzala matku. Matka také pøišla a samou radostí rozèilenì vykøikla, ale u dveøí Øehoøova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdøíve podívala, je-li v pokoji vše v poøádku; teprve pak pustila matku dovnitø. Øehoø v nejvìtším spìchu stáhl prostìradlo ještì níž a ještì víc je naèechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když nìkdo jen tak náhodou hodí prostìradlo na pohovku. Øehoø tentokrát také nechal vykukování zpod prostìradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uvidìl, jen se radoval, že tedy pøece pøišla. „Jen pojï, není ho vidìt,“ øekla sestra a zøejmì vedla matku za ruku. Øehoø teï slyšel, jak ty dvì slabé ženy postrkují starý, pøece jen tìžký prádelník a jak sestra pokaždé chce tu nejvìtší práci strhnout sama, nedbajíc matèina ustrašeného napomínání, aby se nenamohla. Trvalo to velmi dlouho. Když už pracovaly jistì ètvrt hodiny, øekla matka, že by se prádelník pøece jen mìl nechat, kde je, ponìvadž za prvé je pøíliš tìžký, nebudou hotovy, než pøijde otec, a prádelník uprostøed pokoje zatarasí Øehoøovi všechny cesty, za druhé není pøece vùbec jisté, že se odklízením nábytku Øehoøovi zavdìèí. Jí se zdá, že to bude spíš naopak; pohled na holou stìnu ji prý zrovna sklièuje; a kde je psáno, že i Øehoø nebude mít takový pocit, dávno si pøece na nábytek v pokoji zvykl a bude si proto v prázdném pokoji pøipadat opuštìný. „A nebude to pak vypadat,“ øekla matka nakonec docela tiše, mluvila vùbec skoro šeptem, jako by chtìla zabránit, aby Øehoø, o nìmž pøesnì nevìdìla, kde je, zaslechl i jen zvuk jejího hlasu, nebo že nerozumí slovùm, o tom byla pøesvìdèena, „a nebude to vypadat, jako bychom odklizením nábytku dávali najevo, že se vzdáváme vší nadìje na zlepšení a bezohlednì ho ponecháváme jemu samému? Já myslím, že by bylo nejlepší udržovat pokoj pøesnì v tom stavu, jak byl, aby Øehoø, až se k nám zase vrátí, nalezl všechno beze zmìny a tím snadnìji zapomnìl, co bylo pøedtím.“ Naslouchaje tìmto matèiným slovùm, poznal Øehoø, že nedostatek jakéhokoliv bezprostøedního dorozumìní s lidmi, spojený s jednotvárným životem uprostøed rodiny, mu urèitì za ty dva mìsíce pomátl rozum, jinak si totiž nedovedl vysvìtlit, že mohl vážnì zatoužit, aby mu pokoj vyprázdnili. Copak se mu doopravdy zachtìlo, aby se ten teplý pokoj, - 60 - útulnì zaøízený nábytkem, promìnil v jakési doupì, kde by si pak ovšem nerušenì mohl všude lézt, ale také by zároveò rychle nadobro zapomnìl na svou lidskou minulost? Vždy už teï málem zapomínal a jen dávno neslyšený matèin hlas ho vzburcoval. Nic a neodklízejí; všechno musí zùstat; nemùže být bez nábytku, pøíjemnì pùsobícího na jeho rozpoložení; a brání-li mu nábytek, aby nesmyslnì popolézal sem a tam, pak to není vùbec ke škodì, nýbrž jedinì ku prospìchu. Avšak sestra byla bohužel jiného názoru; zvykla si, jistì ne docela neprávem, kdykoli se jednalo o Øehoøových záležitostech, vystupovat vùèi rodièùm jako obzvláštní znalec, a tak i teï staèily sestøe matèiny rady, aby trvala nejen na odklizení prádelníku a psacího stolu, které jediné mìla nejprve na mysli, nýbrž na odklizení veškerého nábytku vyjma nezbytnou pohovku. Nebyl to samozøejmì pouze dìtinský vzdor a sebedùvìra, jíž poslední dobou tak neèekanì a tìžce nabyla, co ji vedlo k tomuto požadavku; ona pøece též skuteènì pozorovala, že Øehoø potøebuje k lezení hodnì prostoru, kdežto nábytku, pokud bylo vidìt, nepoužíval ani trochu. Ale snad pøi tom pùsobil i sklon k blouznivosti, pøíznaèný pro dívky jejího vìku a hledající ukojení pøi každé pøíležitosti, který teï Markétu zlákal, aby Øehoøovì situaci dodala ještì více hrùznosti a mohla pak pro nìj vykonávat ještì více než doposud. Nebo do místnosti, kde jen Øehoø sám bude vládnout holým stìnám, by si kromì Markétky ovšem nikdo netroufl vstoupit. A tak nedala ve svém rozhodnutí nic na matku, která zøejmì v tomto pokoji samým neklidem ztratila jistotu, brzy zmlkla, a co jí síly staèily, pomáhala sestøe dostat prádelník ven. Bez prádelníku by se Øehoø, pravda, v nejhorším ještì obešel, ale psací stùl už musí zùstat. A sotva byly ženy s prádelníkem, do nìhož se vzdychajíce opíraly, z pokoje venku, vystrèil Øehoø hlavu zpod pohovky, aby se podíval, jak opatrnì a co možná šetrnì zakroèit. Ale naneštìstí se právì matka vrátila první, zatímco Markétka vedle v pokoji objímala prádelník a škubala jím sem a tam, aniž jím ovšem hnula z místa. Matka však nebyla zvyklá pohledu na Øehoøe, ještì by se z toho mohla rozstonat, a tak Øehoø zdìšenì pozpátku utíkal až k druhému konci pohovky, ale nemohl už zabránit, aby se prostìradlo vpøedu trochu nepohnulo. To staèilo, aby matka zpozornìla. Zarazila se, chvilku zùstala tiše stát a pak se vrátila k Markétce. Aèkoli si Øehoø znovu a znovu øíkal, že se pøece nedìje nic mimoøádného, že jenom pøestavují pár kusù nábytku, pøece jen si brzy musel pøiznat, že na nìj to pøecházení obou žen, jejich pokøikování, skøípání nábytku po podlaze pùsobí jako veliká, ze všech stran sílící vøava, a i když sebevíc pøitahoval hlavu a nohy k tìlu a bøicho tiskl k podlaze, chtì nechtì si musel øíci, že to všechno dlouho nevydrží. Vyklízejí mu pokoj; seberou mu všechno, co má rád; prádelník, kde je uložena lupenková pilka a jiné - 61 - náøadí, už vynesly; teï viklají psacím stolem, který se už pevnì zaryl do podlahy, u nìhož psával úkoly jako obchodní akademik, jako žák m욝anky, ba dokonce jako žák obecné školy - a teï už opravdu není kdy zkoumat dobré úmysly obou žen, na jejichž existenci ostatnì skoro zapomnìl, nebo byly už tak znavené, že pracovaly mlèky, a slyšet bylo jen tìžký dusot jejich nohou. I vyrazil ven - ženy se vedle v pokoji zrovna opíraly o psací stùl, aby si trochu odpoèinuly -, ètyøikrát v bìhu zmìnil smìr, opravdu nevìdìl, co zachraòovat døív, vtom uvidìl, že na zdi, jinak už docela holé, nápadnì visí obraz dámy obleèené v samou kožešinu, honem vylezl nahoru a pøimáèkl se na sklo, které ho udrželo a blahodárnì pùsobilo na jeho rozpálené bøicho. Aspoò tento obraz, který teï Øehoø celý zakrýval, už jistì nikdo nevezme. Stoèil hlavu ke dveøím obývacího pokoje, aby vidìl ženy, až se budou vracet. Nedopøály si dlouhého odpoèinku a už zase pøicházely; Markétka paží podpírala matku a skoro ji nesla. „Tak co vezmeme teï?“ øekla Markétka a rozhlédla se. Tu se její pohled setkal s pohledem Øehoøe visícího na stìnì. Asi jen kvùli matèinì pøítomnosti zachovala klid, sklonila k matce tváø, aby jí zakryla rozhled, a øekla, ovšem rozechvìle a bez rozmýšlení: „Pojï, vrátíme se radìji ještì na chvíli do obývacího pokoje, nemyslíš?“ Øehoøovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpeèí a jeho pak zahnat ze stìny dolù. Ale jen a si to zkusí! Øehoø sedí na svém obraze a nevydá ho. Radìji skoèí Markétce do oblièeje. Ale Markétèina slova matku teprve zneklidnila, poodstoupila, uvidìla na kvìtované tapetì obrovskou hnìdou skvrnu, a ještì než si vlastnì staèila uvìdomit, že to, co vidí, je Øehoø, zajeèela chraptivì: „Ach bože, ach bože!“ a s roztaženýma rukama, jako by se vzdávala vší nadìje, skácela se na pohovku a zùstala bez hnutí. „Poslyš, Øehoøi!“ zvolala sestra s napøaženou pìstí a pronikavì se na nìj podívala. Bylo to poprvé od promìny, co na nìj pøímo promluvila. Bìžela vedle do pokoje pro nìjakou esenci, aby matku vzkøísila z mdloby; Øehoø chtìl také pomoci - na záchranu obrazu byl ještì èas -; pøilepil se však pevnì ke sklu a jen násilím se odtrhl; bìžel pak též do vedlejšího pokoje, jako by mohl sestøe s nìèím poradit jako za starých èasù; pøehrabávala se ve všelijakých lahvièkách a ještì se ulekla, když se otoèila; nìjaká láhev spadla na zem a rozbila se; jeden støep poranil Øehoøe na oblièeji, jakási špinavá medicína ho zalila; Markétka se už nechtìla dále zdržovat, vzala tolik lahvièek, co jich jen mohla pobrat, a utíkala s nimi za matkou; nohou pøirazila dveøe. Øehoø byl teï odøíznut od matky, která je snad jeho vinou na pokraji smrti; dveøe otevøít nesmìl, nechtìl-li zahnat sestru, která musí u matky zùstat; nezbývalo mu než èekat; a sklíèen výèitkami a obavami, jal se lézt, zlezl všechno, stìny, nábytek i strop a posléze v zoufalství, když se s ním celý pokoj zaèal - 62 - toèit, sletìl doprostøed velkého stolu. Uplynula chvilka, Øehoø ochable ležel, všude kolem bylo ticho, snad to bylo dobré znamení. Vtom se ozval zvonek. Dìvèe bylo samosebou zamèeno v kuchyni, a tak musela jít otevøít Markétka. Byl to otec. „Co se stalo?“ byla jeho první slova; z Markétèiny tváøe asi všechno uhodl. Markétka mu odpovídala pøidušeným hlasem, zøejmì tiskla tváø na jeho hruï: „Maminka omdlela, ale už je jí líp. Øehoø utekl.“ „Já jsem to pøece èekal,“ øekl otec, „já jsem vám to pøece vždycky øíkal, ale vy ženy jako byste byly hluché.“ Øehoøovi bylo jasné, že si otec špatnì vyložil Markétèinu pøíliš struènou zprávu a má za to, že se Øehoø dopustil nìjaké násilnosti. Proto se teï Øehoø bude muset snažit, aby otce uchlácholil, nebo na vysvìtlování není kdy, ani to není možné. I uchýlil se ke dveøím do svého pokoje a pøimáèkl se na nì, aby otec, hned jak vejde do pøedsínì, vidìl, že Øehoø má nejlepší úmysl vrátit se k sobì do pokoje a že ho tedy není potøebí zahánìt, nýbrž staèí otevøít dveøe a hned zmizí. Ale otec nemìl náladu na takové jemnosti: „Á!“ zvolal, hned jak vešel, a v jeho hlase jako by znìla zároveò zuøivost i radost. Øehoø odvrátil hlavu ode dveøí a zvedl ji k otci. Takhle si opravdu otce nepøedstavoval, jak tu teï stál; poslední dobou se ovšem pro ty novoty s lezením zapomínal jako døíve starat, co se jinak dìje v bytì, a mìl být vlastnì pøipraven, že se setká se zmìnìnými pomìry. Ale pøes to, pøes to všechno, je tohle ještì otec? Tentýž muž, který unavenì lehával zahrabán v posteli, když se døíve Øehoø vypravoval na obchodní cestu; který ho veèer pøi návratu domù vítal v županu v lenošce; ani nebýval schopen vstát, nýbrž na znamení radosti jen zdvihal ruce, a když si tu a tam, párkrát za rok v nedìli nebo o hlavních svátcích vyšli spoleènì na procházku, belhal se mezi Øehoøem a matkou, kteøí už beztak šli pomalu, vždycky ještì o nìco pomaleji, zachumlán do svého starého pláštì, s berlou, již pokaždé opatrnì kladl na zem, a kdykoli chtìl nìco øíci, skoro vždy se postavil a shromáždil kolem sebe svùj doprovod. Teï se ale drží pìknì rovnì; na sobì pøiléhavý módní stejnokroj se zlatými knoflíky, jaký nosívají sluhové bankovních ústavù; nad vysokým tuhým límcem kabátu se rozkládá mocná dvojitá brada; zpod huòatého oboèí proniká svìží a pozorný pohled èerných oèí; jindy rozcuchané bílé vlasy jsou úzkostlivì sèesány kolem pøesné, svítivé pìšinky. Èepici se zlatým monogramem, který patrnì oznaèoval banku, hodil obloukem pøes celý pokoj na pohovku a s rozhrnutými šosy dlouhého pláštì od stejnokroje, s rukama v kapsách kalhot, se zavilou tváøí vykroèil k Øehoøovi. Sám asi nevìdìl, co hodlá podniknout; pøesto ale neobyèejnì vysoko zvedal nohy a Øehoø žasl, jak obrovské má podrážky. Nezdržoval se tím však, vždy od prvního dne svého nového života vìdìl, že otec považuje za vhodné chovat se k nìmu jen s nejvìtší pøísností. A tak pøed otcem prchal, zarazil se, když otec zùstal stát, opìt vyrazil, jak se - 63 - jen otec hnul. Tak obìhli párkrát pokoj, aniž došlo k nìèemu rozhodujícímu, ba celá vìc, vzhledem k pomalému tempu, nevypadala ani jako pronásledování. Proto též Øehoø zatím setrvával na zemi, bál se ke všemu, že kdyby utekl na stìny nebo na strop, bral by to otec tøeba jako obzvláštní zlomyslnost. Øehoø si ovšem musel pøiznat, že dokonce ani tento bìh dlouho nevydrží; nebo zatímco otec udìlal jeden krok, musel on provést nespoèet pohybù. Zaèínal už ztrácet dech, vždy ani v døívìjších dobách nemíval zvl᚝ spolehlivé plíce. Jak tak vrávoral kupøedu, sbíraje všechny síly k bìhu, s oèima sotva pootevøenýma, otupìlý tak, že ho nenapadlo zachránit se jinak než bìhem a pomalu už zapomínal, že tu jsou ještì stìny, které ovšem byly zastaveny peèlivì vyøezávaným nábytkem se spoustou vroubkù a hrotù - tu cosi lehce hrozného sletìlo tìsnì vedle nìho a kutálelo se pøed ním. Bylo to jablko; hned za ním sletìlo druhé; Øehoø se leknutím zastavil; bylo zbyteèné utíkat dál, nebo otec se rozhodl, že ho bude bombardovat. Z misky na kredenci naplnil kapsy a házel teï po nìm, zatím bez pøesného míøení, jedno jablko za druhým. Ta malá èervená jablíèka se koulela jak elektrizovaná po podlaze a narážela na sebe. Jedno slabì vržené jablko zavadilo o Øehoøùv høbet, sklouzlo však a neublížilo mu. Zato další, které pøiletìlo hned za ním, se mu pøímo zarylo do høbetu; Øehoø chtìl popolézt dál, jako by ta pøekvapující, neuvìøitelná bolest mohla pøejít, zmìní-li místo; ale pøipadal si jako pøibitý a v naprostém zmatení všech smyslù zùstal ležet jak široký tak dlouhý. V posledním okamžiku jen ještì zahlédl, jak se dveøe jeho pokoje prudce otevøely a jak odtud s køièící sestrou v patách vybíhá matka, jen v košili, nebo sestra ji odstrojila, aby se jí v mdlobì volnìji dýchalo, jak potom matka bìží k otci a cestou z ní na zem padá jedna uvolnìná suknì za druhou, jak se vrhá k otci, klopýtajíc pøes ty suknì, objímá ho, tìsnì se k nìmu pøimykajíc - teï už však Øehoøovi selhal zrak a spínajíc mu ruce za hlavou prosí jej, aby ušetøil Øehoøùv život. III Tìžké zranìní, s nímž Øehoø stonal víc než mìsíc - jablko, které si nikdo netroufal vyndat, zùstalo v tìle jako viditelná upomínka -, patrnì i otci pøipomnìlo, že pøes svou nynìjší smutnou a odpornou podobu je Øehoø èlenem rodiny, že se s ním nesmí jednat jako s nepøítelem, nýbrž že rodinná povinnost pøikazuje spolknout odpor a být trpìlivý, nic než trpìlivý. A tøebaže Øehoø svým zranìním navždy utrpìl újmu na pohyblivosti a prozatím mu jako nìjakému starému invalidovi trvalo celé dlouhé minuty, než pøešel pokoj - na lezení ve výškách nebylo ani pomyšlení -, dostalo se mu za toto zhoršení stavu náhrady, která se mu zdála zcela dostateèná, v tom, že vždy k veèeru se, otevøely dveøe do obývacího pokoje, z nichž obyèejnì už hodinu èi dvì pøedtím nespouštìl oèi, a on se pak, leže potmì - 64 - ve svém pokoji a z obývacího pokoje neviditelný, smìl dívat na celou rodinu u osvìtleného stolu a poslouchat jaksi s všeobecným souhlasem, tedy docela jinak než døíve, co si povídají. Nebyla to už ovšem ta živá zábava jako za døívìjších dob, na niž Øehoø vždy trochu toužebnì myslíval v hotelových pokojích, když unaven musel ulehnout do vlhkých peøin. Teï to vìtšinou probíhalo jen velmi tiše. Otec brzy po veèeøi usínal v køesle; matka a sestra napomínaly jedna druhou, aby byla zticha; matka, naklánìjíc se hluboko ke svìtlu, šila jemné prádlo pro nìjaký módní závod; sestra, která pøijala zamìstnání prodavaèky, se po veèerech uèila tìsnopisu a francouzštinì, aby snad jednou pozdìji dostala lepší místo. Nìkdy se otec probudil, a jako by vùbec nevìdìl, že spal, øekl matce: „Jak to zas dnes dlouho šiješ?“ a hned zase usnul, zatímco sestra a matka se na sebe znavenì usmály. Otec s jakousi umínìností nechtìl ani doma odkládat stejnokroj sluhy; zatímco župan nadarmo visel na vìšáku, podøimoval otec na svém místì úplnì obleèen, jako by byl neustále ve služební pohotovosti a i zde vyèkával hlasu nadøízeného. Následkem toho stejnokroj, už na zaèátku ne zrovna nový, pozbýval pøes všechnu matèinu i sestøinu péèi èistoty a Øehoø se èasto celé veèery vydržel dívat na ten odìv plný skvrn a vždy záøící vyleštìnými knoflíky, v nìmž staøec krajnì nepohodlnì a pøece klidnì spal. Jak odbilo deset, pokoušela se matka tichými domluvami otce probudit a pak ho pøimìt, aby si šel lehnout, nebo tady není pøece žádné spaní, jehož má otec, který v šest hodin musí nastoupit službu, nanejvýš zapotøebí. Ale s umínìností, která ho posedla od té doby, co se stal sluhou, trval pokaždé na tom, že ještì zùstane u stolu, aèkoli pak zpravidla usnul, a kromì toho dalo pak velkou práci donutit ho, aby vymìnil židli za postel. A na nìj matka i sestra sebevíc dorážely mírnými domluvami, ètvrt hodiny pomalu vrtìl hlavou, oèi mìl zavøené a nevstával. Matka ho potahovala za rukáv, øíkala mu do ucha rùzné lichotky, sestra nechávala úloh a pomáhala matce, ale na otce to neplatilo. Jen se ještì hloubìji zaboøil do køesla. Teprve když ho ženy vzaly pod paží, otevøel oèi, díval se z matky na sestru a ze sestry na matku a øíkal: „To je život. Takový já mám k stáru klid.“ A opíraje se o obì ženy, zvedl se tìžkopádnì, jako by sám sobì byl nejvìtším bøemenem, nechal se ženami dovést až ke dveøím. Tam jim pokynul, aby šly, a sám pak kráèel dál, zatímco matka honem odhodila šití, sestra pero a obì bìžely za otcem, aby mu byly dále nápomocny. Kdo mìl v této pøepracované a pøíliš unavené rodinì èas starat se o Øehoøe víc, než bylo nezbytnì nutno? Domácnost se uskrovòovala èím dál víc; obrovitá kostnatá posluhovaèka s bílými poletujícími vlasy pøicházela ráno a veèer vykonat tu nejt잚í práci; vše ostatní obstarala matka vedle spousty šití. Stalo se dokonce, že rùzné rodinné šperky, jež døíve matka s dcerou celé šastné nosívaly na zábavách a pøi slavnostech, byly - 65 - odprodány, jak se Øehoø dovìdìl veèer, když byla øeè o tom, kolik za nì dostaly. Nejvíce si ale všichni stále naøíkali, že nemohou odejít z tohoto bytu pøíliš velikého na nynìjší pomìry, nebo si nedovedli pøedstavit, jak pøestìhovat Øehoøe. Øehoø však dobøe vidìl, že jim ve stìhování nebrání ani tak ohledy na nìj, vždy by ho snadno mohli pøepravit v nìjaké vhodné bednì s nìkolika otvory pro vzduch; co rodinì hlavnì bránilo zmìnit byt, byla spíše naprostá beznadìj a pomyšlení, že ji postihlo takové neštìstí jako nikoho druhého mezi pøíbuznými a známými. Co žádá svìt od chudákù, to splnili, jak mohli, otec nosil úøedníkùm v bance snídani, matka se obìtovala pro prádlo cizích lidi, sestra pobíhala za pultem, jak zákazníci porouèeli, ale na víc už rodinì síly nestaèily. A rána v zádech jako by Øehoøe znovu rozbolela, když matka a sestra uložily otce a vrátily se zpátky, na práci už nesáhly, pøisedly jedna k druhé a tiskly se k sobì tváøemi; když teï matka ukázala na Øehoøùv pokoj a øekla: „Zavøi ty dveøe, Markétko,“ a když se Øehoø octl zase potmì, zatímco ženy mísily své slzy nebo dokonce bez slz zíraly do stolu. Noci i dny trávil Øehoø skoro úplnì beze spánku. Nìkdy si øíkal, že až se pøíštì otevøou dveøe, vezme záležitosti rodiny znovu do svých rukou zcela jako døíve, v myšlenkách se mu zase po dlouhé dobì objevil šéf a prokurista, pøíruèí a uèedníci, ten zabednìný podomek, dva tøi pøátelé z jiných obchodù, pokojská z jednoho hotelu na venkovì, milá, letmá vzpomínka, pokladní z jednoho klobouènictví, o niž se vážnì, avšak pøíliš váhavì ucházel ti všichni se mu zjevovali pomícháni s cizími lidmi, ale místo aby jemu a jeho rodinì pomohli, byli vesmìs nepøístupní, a on byl rád, když zmizeli. Pak zas ale vùbec nemìl náladu starat se o rodinu, jen se vztekal na špatnou obsluhu, a aèkoli si nedovedl pøedstavit nic, naè by mìl chu, pøece osnoval plány, jak se dostat do spíže a vzít si tam, co mu pøece jen náleží, i když nemá hlad. Sestra teï už nepøemýšlela, èím se Øehoøovi zvl᚝ zavdìèit, ráno a v poledne, než odbìhla do obchodu, strèila Øehoøovi ve spìchu nohou do pokoje nìjaké to jídlo, jedno jaké, a veèer je máchnutím koštìte vymetla, nestarajíc se o to, jestli jídlo aspoò okusil nebo jestli se ho - což se stávalo nejèastìji - vùbec, ani nedotkl. Úklid pokoje, který teï obstarávala vždy veèer, se už ani nedal odbýt rychleji. Špinavé šmouhy se táhly po stìnách, místy se válely chuchvalce prachu a smetí. První dobou se Øehoø pokaždé, když sestra pøišla, postavil do takového zvláštì pøíznaèného koutu, jako by jí vyèítal. Ale byl by tam snad mohl stát celé týdny, sestrou by to nepohnulo, vidìla pøece špínu stejnì jako on, jenže se rozhodla, že se o ni nebude starat. Pøímo s nedùtklivostí u ní zcela novou, která posedla vùbec celou rodinu, dbala na to, aby úklid Øehoøova pokoje zùstal vyhrazen jí. Jednou matka podrobila Øehoøùv pokoj velikému smýèení, pøi nìmž spotøebovala nìkolik kbelíkù vody - Øehoøovi bylo to velké vlhko ovšem také protivné a roztrpèenì a - 66 - nehnutì ležel rozvalený na pohovce -, avšak trest ji neminul. Sotva totiž sestra veèer zpozorovala zmìnu v Øehoøovì pokoji, bìžela náramnì uražená do obývacího pokoje, a aè ji matka lomíc rukama zapøísahala, propukla v køeèovitý pláè, kterému rodièe - otce to samozøejmì vyplašilo z køesla - nejdøív s bezmocným úžasem pøihlíželi; až i oni se rozèílili; napravo otec vyèítal matce, že nenechala Øehoøùv pokoj vysmýèit sestøe; nalevo zas køièel na sestru, že už nikdy nebude smìt u Øehoøe uklízet; zatím se matka pokoušela otce, který se už rozèilením neznal, odvléci do ložnice; sestra, otøásajíc se vzlykotem, tloukla drobnými pìstmi do stolu; a Øehoø nahlas syèel vzteky, že nikoho nenapadlo zavøít dveøe a ušetøit ho té podívané a toho rámusu. Ale i když sestru, vyèerpanou zamìstnáním, omrzelo starat se o Øehoøe jako døív, nebylo ještì vùbec zapotøebí, aby ji zastávala matka, a pøece nemusel být Øehoø zanedbáván. Vždy tu teï byla posluhovaèka. Tato stará vdova, která dík své silné kostøe pøestála v životì už asi lecjakou svízel, necítila vlastnì k Øehoøovi odpor. Bez nìjaké zvláštní zvìdavosti otevøela jednou náhodou dveøe do Øehoøova pokoje, a jak uvidìla Øehoøe, který byl tak pøekvapen, že aèkoli ho nikdo nehonil, zaèal pobíhat sem a tam, zùstala stát s rukama složenýma v klínì. Od té doby neopominula vždycky ráno a veèer na okamžik pootevøít dveøe a nahlédnout k Øehoøovi. Ze zaèátku ho dokonce pøivolávala slovy, která se jí patrnì zdála vlídná, jako „Pojï sem, ty starý hovnivále!“ nebo „Podívejme se na nìho, starého hovnivála!“ Na taková oslovení Øehoø vùbec neodpovídal, nýbrž zùstával bez hnutí na místì, jako by se byly dveøe vùbec neotevøely. Kdyby byli radìji té posluhovaèce naøídili, aby mu v pokoji dennì uklidila, místo aby jí dovolovali nadarmo ho vyrušovat, kdy se jí zachce! Jednou èasnì ráno do oken bil prudký d隝, možná že už znamení blížícího se jara - zaèala posluhovaèka zase se svými øeèmi, což Øehoøe tak roztrpèilo, že se proti ní, ovšem pomalu a chabì, obrátil, jako by chtìl zaútoèit. Posluhovaèka však, místo aby se zalekla, zvedla pouze do výšky židli stojící kousek ode dveøí, a jak tu tak stála s ústy dokoøán, bylo jasné, že je nehodlá zavøít døív, dokud židle v její ruce nedopadne na Øehoøùv høbet. „Tak co, dál už to nejde?“ zeptala se, když se Øehoø zase obrátil, a s klidem postavila židli zpátky do kouta. Øehoø teï už nejedl skoro vùbec nic. Jen když šel náhodou kolem pøichystaného jídla, vzal si do úst sousto na hraní, nechal je tam celé hodiny a pak je vìtšinou vyplivl. Nejdøíve myslil, že mu nechutná ze zármutku nad tím, jak vypadá jeho pokoj, ale právì se zmìnami v pokoji se velmi brzy smíøil. Ostatní si zvykli stavìt mu do pokoje vìci, které se jinam nevešly, a takových vìcí bylo teï spousta, ponìvadž do jednoho z pokojù vzali na byt tøi pány. Tito vážní pánové - všichni tøi mìli plnovousy, jak jednou Øehoø zjistil škvírkou ve dveøích - dbali úzkostlivì na poøádek, nejen u sebe - 67 - v pokoji, ale když už se tu jednou ubytovali, v celé domácnosti, tedy zejména v kuchyni. Zbyteèné nebo dokonce špinavé krámy nesnášeli. Kromì toho si vìtšinu zaøízení pøivezli s sebou. Z tohoto dùvodu zde teï byla spousta zbyteèných vìcí, které se sice nedaly prodat, ale pøitom je bylo škoda vyhodit. Všechny ty vìci putovaly k Øehoøovi do pokoje. Stejnì tak nádoba na popel a bedna na odpadky z kuchynì. Co nebylo zrovna k potøebì, hodila posluhovaèka, která mìla naspìch, jednoduše k Øehoøovi do pokoje; Øehoø vídal naštìstí vìtšinou jen dotyèný pøedmìt a ruku, která ho držela. Posluhovaèka mìla možná v úmyslu, že èasem, až se to bude hodit, zase ty vìci odnese nebo je vyhodí všechny najednou, ve skuteènosti však zùstávaly ležet tam, kam prvnì dopadly, pokud se mezi tím harampádím neprodíral Øehoø a neposunul jím nejdøíve z nouze, protože nemìl jinak kudy lézt, pozdìji však s èím dál vìtším potìšením, aèkoli býval po takových túrách k smrti unaven a sklíèen a celé hodiny se zase nemohl ani hnout. Páni nájemníci obèas veèeøívali doma ve spoleèném obývacím pokoji, proto zùstávaly nìkdy veèer dveøe do obývacího pokoje zavøeny, ale Øehoø se docela snadno obešel bez otevøených dveøí, vždy už leckdy veèer ani nevyužil toho, že jsou otevøené, a zùstal ležet v nejtemnìjším koutì pokoje, aniž si toho rodina všimla. Jednou však nechala služka dveøe do obývacího pokoje trochu pootevøené a zùstaly tak, i když veèer páni nájemníci vešli a rozsvítilo se. Posadili se ke stolu, kde døíve sedával otec, matka a Øehoø, rozbalili ubrousky a vzali do ruky nùž a vidlièku. Okamžitì se ve dveøích objevila matka s mísou masa a hned za ní sestra s vrchovatou mísou brambor. Z jídla se vydatnì kouøilo. Páni nájemníci se sklonili nad mísami, jež byly pøed nì postaveny, jako by je chtìli prozkoumat, než zaènou jíst, a ten, který sedìl uprostøed a byl patrnì druhými dvìma pokládán za autoritu, skuteènì rozkrojil jeden kousek masa ještì na míse, zøejmì aby se pøesvìdèil, je-li dost køehké a nemá-li se snad poslat zpátky do kuchynì. Byl spokojen a matka i sestra, které napjatì pøihlížely, se s úlevou zaèaly usmívat. Rodina sama jedla v kuchyni. Pøesto otec, døíve než šel do kuchynì, vstoupil sem do pokoje a s jednou jedinou úklonou, s èepicí v ruce, obešel stùl. Páni nájemníci všichni vstali a zamumlali nìco do vousù. Když byli pak o samotì, jedli témìø za naprostého ticha. Øehoøovi bylo divné, že mezi všemi rozliènými zvuky pøi jídle každou chvíli zaslechl jejich žvýkající zuby, jako by se tím mìlo Øehoøovi naznaèit, že k jídlu jsou potøeba zuby a že ani sebekrásnìjší bezzubé èelisti nejsou k nièemu. „Však já mám chu,“ øíkal si Øehoø utrápenì, „jenže ne na tyhle vìci. Krmí se ti páni nájemníci, krmí, a já tady uhynu!“ Právì toho veèera - Øehoø si nevzpomínal, že by byl za celou tu dobu slyšel jejich zvuky - zaznìly z kuchynì housle. Páni nájemníci už - 68 - byli po veèeøi, prostøední vytáhl noviny, druhým dvìma dal po jednom listu, a teï všichni èetli uvelebeni v køeslech a kouøili. Jak se ozvaly housle, zpozornìli, zvedli se a po špièkách šli ke dveøím do pøedsínì, kde se zastavili pøimáèknuti jeden na druhého. Z kuchynì je asi slyšeli, nebo otec zavolal: „Je snad hra pánùm nepøíjemná? Mùže hned pøestat.“ „Naopak,“ øekl prostøední z pánù, „nechtìla by sleèna laskavì pøijít sem k nám a hrát zde v pokoji, kde je pøece jen mnohem pohodlnìji a útulnìji?“ „Ó prosím,“ øekl otec, jako kdyby on byl hrál. Pánové ustoupili do pokoje a èekali. Brzy vešel otec s pultem na noty, matka s notami a sestra s houslemi. Sestra si s klidem všechno chystala ke høe; rodièe, kteøí nikdy pøedtím pokoje nepronajímali a proto pøehánìli zdvoøilost k pánùm nájemníkùm, si ani netroufali sednout na své vlastní židle; otec se opøel o dveøe s pravicí vsunutou mezi dva knoflíky zapjatého livrejového kabátu; matce však nabídl jeden z pánù židli, a protože ji nechala tam, kam ji pán náhodou postavil, sedìla stranou v koutì. Sestra zaèala hrát; otec a matka sledovali každý ze svého místa pohyby jejích rukou. Øehoø, pøilákán hrou, odvážil se trochu dál a byl již hlavou až v obývacím pokoji. Ani mu nebylo divné, že poslední dobou bere tak málo ohledù k ostatním; døíve bývala ohleduplnost jeho pýchou. A pøitom by právì teï mìl spíše dùvod, aby se schovával, prach, který ležel všude v jeho pokoji a pøi sebemenším pohybu se rozviøoval, pokrýval i jeho; na høbetì i na bocích vláèel nitky, vlasy, zbytky jídla; byl už ke všemu pøílíš lhostejný, než aby si lehl na høbet a vydrhl se o koberec, jak to døíve dìlával nìkolikrát za den. A pøesto, že takto vypadal, neostýchal se popolézt kus po neposkvrnìné podlaze obývacího pokoje. Také si ho ovšem nikdo nepovšiml. Rodina byla úplnì zaujata hrou na housle; naproti tomu páni nájemníci, kteøí se zpoèátku s rukama v kapsách kalhot postavili až pøíliš blízko za sestøin notový pult, takže se všichni mohli dívat do not, což sestru urèitì rušilo, ustoupili brzy v polohlasném hovoru se sklonìnými hlavami k oknu, kde též zùstali, zatímco otec je úzkostlivì pozoroval. Vznikal teï opravdu až pøíliš zøejmý dojem, že se zklamali v oèekávání krásné èi zábavné hry na housle, že už mají dost toho pøedstavení a jen ze zdvoøilosti se nechávají rušit ve svém klidu. Zvl᚝ zpùsob, jímž všichni tøi nosem i ústy vyfukovali do výšky kouø z doutníkù, svìdèil o znaèné nervozitì. A pøece hrála sestra tak krásnì. Tváø mìla ke stranì sklonìnou, oèi zkoumavì a smutnì sledovaly øádky not. Øehoø ještì kousek popolezl a držel hlavu až tìsnì u podlahy, aby pokud možno zachytil její pohled. Byl zvíøetem, že ho hudba uchvacovala? Mìl pocit, jako by se pøed ním otvírala cesta k vytoužené neznámé potravì. Byl odhodlán proniknout až k sestøe, zatahat ji za ruku a naznaèit jí tak, aby se radìji odebrala s houslemi k nìmu do pokoje, nebo nikdo se jí zde neodmìní za její hru tak, jak by se jí odmìnil on. Nepustí ji už ze svého - 69 - pokoje, aspoò dokud bude živ; jeho dìsivá podoba nech je mu poprvé k užitku; bude na stráži u všech dveøí svého pokoje zároveò a na útoèníka vyprskne; sestra však by u nìho mìla zùstat dobrovolnì, mìla by sedìt na pohovce vedle nìho, sklánìt k nìmu ucho, a on se jí pak svìøí, že mìl napevno v úmyslu poslat ji na konzervatoø, a nepøijít mezitím to neštìstí, že by to byl loni o vánocích - vánoce už snad pøece minuly? - všem povìdìl a nic nedbal na žádné námitky. Po tìchto slovech se sestra dojetím rozpláèe a Øehoø se vztyèí až k jejímu rameni a políbí ji na krk, na nìmž od té doby, co chodí do obchodu, nenosí ani stuhu, ani límec. „Pane Samso!“ zavolal prostøední pán na otce a bez jediného dalšího slova ukázal prstem na Øehoøe, který se pomalu sunul kupøedu. Housle umlkly, prostøední pan nájemník se nejdøív usmál na své pøátele potøásaje hlavou a pak se znovu zadíval na Øehoøe. Otec, místo aby zahnal Øehoøe, považoval zøejmì za potøebnìjší upokojit pány nájemníky, aèkoli ti se nijak nerozèilovali a Øehoø je podle všeho bavil víc než hra na housle. Otec k nim pospíšil a s rozpøaženýma rukama se je snažil zatlaèit do jejich pokoje a zároveò jim tìlem zakrýt dobrý výhled na Øehoøe. Teï se opravdu trochu rozzlobili, nebylo už jasné, jestli kvùli otcovu chování nebo proto, že si teprve teï zaèali uvìdomovat, že mìli takového souseda jako Øehoø a nevìdìli o tom. Požadovali od otce vysvìtlení, sami také zvedali paže, neklidnì si potahovali vousy a jen pomalu ustupovali k svému pokoji. Mezitím se sestra vytrhla ze zahloubání, do nìhož upadla poté, co její hra byla tak nenadále pøerušena, rázem se probrala po chvíli, kdy v ochable svìšených rukou držela housle a smyèec a zírala do not, jako by poøád ještì hrála, položili nástroj na klín matce, která stále ještì sedìla na židli a v záchvatu dušnosti zprudka pracovala plícemi, a odbìhla do vedlejšího pokoje, kam se už páni nájemníci za otcova naléhání rychleji blížili. Bylo vidìt, jak pokrývky a polštáøe na postelích jenom létají a srovnávají se v sestøiných zkušených rukou. Ještì než dorazili do svého pokoje, mìla nastláno a vyklouzla ven. Otce patrnì zas natolik posedla umínìnost, že zapomnìl na všechen respekt, jímž byl svým nájemníkùm pøece jen povinován. Jen naléhal a naléhal, až prostøední z pánù již ve dveøích pokoje dunivì dupl nohou a tak otce zarazil. „Prohlašuji tímto,“ øekl, zvedl ruku a oèima vyhledal též matku a sestru, „že vzhledem k odporným pomìrùm panujícím v tomto bytì a v této rodin쓠- pøitom si zkrátka a rozhodnì odplivl - „dávám okamžitou výpovìï ze svého pokoje. Nehodlám ovšem ani za dny, kdy jsem tu bydlil, zaplatit to nejmenší, naopak si ještì zvážím, nevznesu-li proti vám nìjaké - vìøte mi - snadno odùvodnitelné požadavky.“ Odmlèel se a hledìl rovnou pøed sebe, jako by na nìco èekal. Skuteènì oba jeho pøátelé ihned vpadli: „I my dáváme okamžitou výpovìï.“ Nato vzal za kliku a pøibouchl za sebou dveøe. Tápaje rukama dopotácel se otec k své židli a klesl do ní; vypadalo - 70 - to, že se chce natáhnout a trochu si jako obvykle zdøímnout, avšak prudké pokyvování jeho jakoby vratké hlavy svìdèilo o tom, že vùbec nespí. Øehoø celou tu dobu zùstal zticha ležet na tom místì, kde ho páni nájemníci pøistihli. Zklamáním z toho, že se mu jeho zámìry nezdaøily, možná i slabostí z tolikerého hladovìní se nemohl ani hnout. Obával se s jakousi urèitostí, že už v nejbližším okamžiku se na nìj všechno zøítí, a èekal. Nelekl se ani houslí, které vypadly matce z tøesoucích se prstù z klína a vydaly dunivý tón. „Milí rodièe,“ øekla sestra a úvodem uhodila rukou do stolu, „takhle to dál nejde. Jestli vy to snad nechápete, já to chápu. Nechci pøed touto obludou vyslovovat jméno svého bratra a øeknu tedy jen: musíme se jí pokusit zbavit. Zkusili jsme vše, co je v lidských silách, abychom se o ni starali a trpìlivì ji snášeli, myslím, že nám nikdo nemùže ani to nejmenší vytknout.“ „Má tisíckrát pravdu,“ øekl si otec pro sebe. Matka, která poøád ještì nemohla popadnout dech, se s pomateným výrazem v oèích tlumenì rozkašlala do dlanì. Sestra hned bìžela k matce a položila jí ruku na èelo. Otce pøivedla zøejmì sestøina slova na urèitìjší myšlenky, napøímil se na židli, pohrával si se svou sluhovskou èepicí mezi talíøi, které zùstaly na stole ještì od veèeøe pánù nájemníkù, a chvílemi se podíval po tichém Øehoøovi. „Musíme se toho hledìt zbavit,“ øekla teï sestra výslovnì otci, nebo matka pro kašel neslyšela, „ještì vás oba umoøí, vidím to už. Když jednou èlovìk musí tak tìžce pracovat jako my všichni, nemùže mít pøece doma tohle vìèné soužení. Já už to také nevydržím.“ A rozplakala se tak usedavì, že jí slzy kanuly dolù na matèinu tváø, z níž je stírala mechanickými pohyby ruky. „Milé dítì,“ øekl otec soucitnì a s nápadným porozumìním, „co ale máme dìlat?“ Sestra jen pokrèila rameny na znamení bezradnosti, jíž teï plaèíc propadla pøes všechnu døívìjší jistotu. „Kdyby nám rozumìl,“ øekl otec napolo tázavì; sestra v slzách prudce zatøepala rukou naznaèujíc, že to nepøichází v úvahu. „Kdyby nám rozumìl,“ opakoval otec a zamhouøením oèí pøijal sestøino pøesvìdèení, že je to nemožné, „bylo by snad možné nìjak se s ním dohodnout. Ale takhle -“ „Pryè musí,“ zvolala sestra, „to je jediný prostøedek, tatínku. Musíš jen pøestat myslet na to, že je to Øehoø. Vždy naše neštìstí je vlastnì v tom, že jsme tomu tak dlouho vìøili. Ale jakpak by to mohl být Øehoø? Kdyby to byl Øehoø, dávno by už uznal, že lidé nemohou žít pohromadì s takovým zvíøetem, a byl by dobrovolnì odešel. Nemìli bychom pak bratra, ale mohli bychom dál žít a chovat v úctì jeho památku. Takhle nás ale to zvíøe - 71 - pronásleduje, vypudí pány nájemníky, chystá se zøejmì zabrat celý byt a nás nechat nocovat na ulici. Podívej se, tatínku,“ vyøkla najednou, „už zase zaèíná!“ A v hrùze, Øehoøovi docela nepochopitelné, opustila sestra dokonce i matku, doslova se odrazila od její židle, jako by radìji chtìla matku obìtovat než zùstat v Øehoøovì blízkostí, bìžela se schovat za otce, který, rozèilen toliko jejím poèínáním, rovnìž vstal a napolo pøed sestrou zdvihl ruce, jako by ji chtìl chránit. Ale Øehoøovi pøece ani nenapadlo nìkoho dìsit, nejménì sestru. Zaèal se jen otáèet, aby se mohl odsunout zpátky do svého pokoje, a pùsobilo to ovšem nápadnì, ponìvadž si ve svém zbìdovaném stavu musel pøi obtížných obratech pomáhat hlavou, kterou pøi tom nìkolikrát zvedl a uhodil jí o zem. Zarazil se a rozhlédl. Zdálo se, že poznali jeho dobrý úmysl; bylo to jen chvilkové leknutí. Teï se na nìj všichni mlèky a smutnì dívali. Matka ležela na židli s nohama tìsnì u sebe nataženýma, oèi se jí zemdlením skoro zavíraly; otec a sestra sedìli vedle sebe, sestra mìla ruku položenou kolem otcova krku. Teï už se snad smím otoèit, pomyslel si Øehoø a dal se znovu do práce. Nemohl potlaèit funìní z té námahy a také si chvílemi musel odpoèinout. Ostatnì na nìj také nikdo nenaléhal, všechno nechávali na nìm. Jak dokonèil obrat, ihned se vydal rovnou zpátky. Užasl nad tou znaènou vzdáleností, která ho dìlila od jeho pokoje, a vùbec nechápal, že tak slabý, jak je, urazil pøed chvílí touž cestu, aniž to skoro pozoroval. Myslel neustále jen na to, aby lezl rychle, a tak si sotva všiml, že ho rodina ani jediným slovem, ani jediným výkøikem nevyrušuje. Teprve ve dveøích otoèil hlavu, ne docela, cítil totiž, jak mu tuhne krk, ale pøesto ještì zahlédl, že se za ním nic nezmìnilo, jen sestra vstala. Posledním pohledem zavadil o matku, která teï už docela usnula. Sotva se ocitl uvnitø ve svém pokoji, dveøe za ním se s nejvìtší rychlostí pøibouchly, zástrèka i zámek zapadly. Nenápadný hluk za zády Øehoøe tak vylekal, až mu nožièky podklesly. To sestra si tak pospíšila. Vstala už a èekala, pak hbitì pøiskoèila, Øehoø ani neslyšel, jak se blíží, a „Koneènì!“ zvolala na rodièe, otáèejíc klíèem v zámku. „A teï?“ zeptal se Øehoø sám sebe a rozhlédl se potmì kolem. Brzy zjistil, že se teï už vùbec nemùže ani hnout. Nedivil se tomu, spíš mu pøipadalo nepøirozené, že se na tìch tenkých nožièkách mohl opravdu až dosud pohybovat. Jinak se cítil pomìrnì dobøe. Bolelo ho sice celé tìlo, ale mìl pocit, že bolesti budou asi zvolna slábnout a nakonec úplnì pominou. Sotva už cítil shnilé jablko v zádech i zanícené místo okolo, úplnì pokryté mìkkým prachem. Na rodinu vzpomínal s dojetím a láskou. O tom, že musí zmizet, byl pøesvìdèen pokud možno ještì pevnìji než sestra. V tomto stavu prázdného a pokojného rozjímání setrval až do chvíle, kdy na vìži odbila tøetí hodina ranní. Když všude venku za oknem poèalo - 72 - svítat, byl ještì naživu. Pak mu hlava sama od sebe docela poklesla a z chøípí mu slabì unikl poslední dech. Když èasnì ráno pøišla posluhovaèka - samou vervou a spìchem, pøestože ji už èasto prosili, aby to nedìlala, tolik bouchala dveømi, že jak pøišla, nedalo se už v celém bytì klidnì spát -, neshledala pøi své obvyklé krátké návštìvì na Øehoøovi nic zvláštního. Myslela, že leží naschvál tak nehnutì a hraje si na uraženého; vždycky si myslela, že je schopen všelijakých nápadù. Protože držela náhodou v ruce dlouhý smeták, chtìla jím Øehoøe ode dveøí polechtat. Když to bylo bez výsledku, rozzlobila se a trochu do Øehoøe šouchla, a teprve když ho bez veškerého odporu odsunula z místa, zpozornìla. Když pak brzy poznala, jak se vìci mají, vyvalila oèi, zahvízdla, dlouho však nemeškala, nýbrž prudce otevøela dveøe do ložnice a hlasitì zavolala do tmy: „Pojïte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam doèista chcíplé!“ Manželé Samsovi se vztyèili v manželské posteli, a než si vùbec uvìdomili, co jim hlásí, mìli co dìlat, aby se vzpamatovali z leknutí, jež jim posluhovaèka zpùsobila. Pak ale pan a paní Samsovi honem vylezli každý svou stranou postele ven, pan Samsa si pøehodil pøes ramena pøikrývku, paní Samsová vyšla jen v noèní košili; takto vstoupili do Øehoøova pokoje. Mezitím se otevøely i dveøe obývacího pokoje, kde od té doby, co se pøistìhovali páni nájemníci, spávala Markétka; byla úplnì obleèená, jako kdyby vùbec nespala, i její bledý oblièej tomu nasvìdèoval. „Mrtev?“ øekla paní Samsová a tázavì se podívala na posluhovaèku, aèkoliv se pøece sama mohla o všem pøesvìdèit, ba dokonce to mohla poznat i bez pøesvìdèování. „To si myslím,“ øekla posluhovaèka a na dùkaz postrèila Øehoøovu mrtvolu ještì pìkný kus stranou. Paní Samsová udìlala pohyb, jako by chtìla koštì zadržet, ale neuèinila to. „Nuže,“ øekl pan Samsa, „teï mùžeme podìkovat Pánubohu.“ Pokøižoval se a všechny tøi ženy to dìlaly po nìm. Markétka, která nespouštìla z mrtvoly oèi, øekla: „Podívejte, jak byl hubený. Však také tak dlouho nic nejedl. Jak sem jídla pøicházela, tak zase odcházela.“ Opravdu bylo Øehoøovo tìlo úplnì placaté a suché, vlastnì teprve teï to bylo vidìt, když už je nezvedaly nožièky a ani nic mého neodvádìlo pozornost. „Pojï, Markétko, na chvilku sem k nám,“ øekla paní Samsová s bolným úsmìvem a Markétka šla za rodièi do ložnice a neopomnìla se ohlédnout po mrtvole. Aèkoli bylo èasnì ráno, mísilo se už do èerstvého vzduchu cosi vlahého. Však už byl konec bøezna. Ze svého pokoje vyšli tøi páni nájemníci a s údivem se ohlíželi po snídani: zapomnìlo se na nì. „Kde je snídanì?“ zeptal se prostøední pán nevrle posluhovaèky. Ta však pøiložila prst na ústa a pokynula pak chvatnì a mlèky pánùm, aby se šli podívat do Øehoøova pokoje. Šli tedy a stáli pak v úplnì už jasném pokoji s rukama v kapsách svých ponìkud - 73 - obnošených kabátkù kolem Øehoøovy mrtvoly. Vtom se otevøely dveøe do ložnice a objevil se pan Samsa v livreji, z jedné strany byla do nìho zavìšena jeho žena, z druhé dcera. Všichni byli trochu uplakaní; Markétka chvílemi tiskla tváø na otcovo rámì. „Okamžitì opuste mùj byt!“ øekl pan Samsa a ukázal na dveøe, drže stále ženy pøi sobì. „Jak to myslíte?“ zeptal se prostøední pán trochu zaraženì a nasládle se usmál. Druzí dva drželi ruce za zády a neustále si je mnuli jako v oèekávání velké hádky, která však musela pro nì dopadnout nepøíznivì. „Myslím to pøesnì tak, jak to øíkám,“ odpovìdìl pan Samsa a v jedné øadì se svými prùvodkynìmi kráèel pøímo k panu nájemníkovi. Ten nejdøív tiše stál a díval se do zemì, jako by se mu vìci v hlavì nìjak novì poøádaly. „Pak tedy pùjdeme,“ øekl potom a vzhlédl k panu Samsovi, jako by v náhlém návalu pokory èekal i k tomuto rozhodnutí nový souhlas. Pan Samsa na nìho jen nìkolikrát krátce zamrkal vypoulenýma oèima. Nato pán skuteènì ihned zamíøil dlouhými kroky do pøedsínì; oba jeho pøátelé už nìjakou chvíli naslouchali s docela klidnýma ruka a teï za ním pøímo poskoèili, jako by se báli, že by pan Samsa tøeba mohl vkroèit do pøedsínì døíve než oni a pøerušit jejich spojení s vùdcem. V pøedsíni všichni tøi sundali z vìšáku klobouky, ze stojanu vytáhli hole, mlèky se uklonili a opustili byt. V jakési nedùvìøe, zcela zbyteèné, jak se ukázalo, vyšel pan Samsa s obìma ženami na chodbu; opøeni o zábradlí dívali se, jak tøi páni pomalu sice, avšak bez zastavení sestupují po dlouhých schodech, v každém patøe v urèitém zákrutu schodištì zmizí a po nìkolika okamžicích se znovu vynoøí; èím hloub se dostávali, tím více mizel zájem rodiny Samsovy o nì, a když proti nim a pak vzhùru kolem nich hrdì vzpøímen stoupal øeznický tovaryš s nosítky na hlavì, opustil pan Samsa s ženami zábradlí a všichni se jaksi s úlevou vrátili do bytu. Rozhodli se, že dnešního dne užijí k odpoèinku a procházce; nejen že si takovou pøestávku v práci zasluhovali, dokonce ji nezbytnì potøebovali. A tak sedli ke stolu a napsali tøi omluvné dopisy, pan Samsa svému øeditelství, paní Samsová svému objednavateli a Markétka svému šéfovi. Zatímco psali, pøišla jim posluhovaèka oznámit, že odchází, nebo je ranní práce hotova. Všichni tøi píšící nejdøíve jen kývli, ani nezvedli hlavu, teprve když se posluhovaèka poøád ještì nemìla k odchodu, mrzutì vzhlédli. „Nuže?“ zeptal se pan Samsa. Posluhovaèka stála ve dveøích a usmívala se, jako by mìla pro rodinu náramnì šastnou zprávu, oznámí ji však jen tehdy, když se jí budou hodnì vyptávat. Malé, skoro zpøíma stojící pštrosí péro na klobouku, jež pana Samsu zlobilo už celou dobu, co u nich \sloužila, kývalo se lehce na všechny strany. „Tak co vlastnì chcete?“ zeptala se paní Samsová, k níž mìla posluhovaèka nejvìtší respekt. „Jo,“ odpovìdìla posluhovaèka a pro pøívìtivý smích nemohla z místa, „tak s odklizením tamtoho si nemusíte dìlat starosti. Už je to v poøádku.“ - 74 - Paní Samsová a Markétka se sklonily k svým dopisùm, jako by chtìly psát dál; pan Samsa, který zpozoroval, že se posluhovaèka chystá všechno dopodrobna popisovat, ji napøaženou rukou rozhodnì zarazil. A že nesmìla vyprávìt, vzpomnìla si, jaký má veliký spìch, zvolala patrnì uražena: „Tak sbohem vespolek,“ prudce se otoèila a s hrozným boucháním dveøí opustila byt. „Veèer dostane výpovìï,“ øekl pan Samsa, ale ani žena, ani dcera mu neodpovìdìly, nebo posluhovaèka, jak se zdálo, znovu narušila jejich sotva nabytý klid. Vstaly, odešly k oknu a zùstaly tam v objetí stát. Pan Samsa na židli se po nich otoèil a chvilku je tiše pozoroval. Pak zvolal: „Tak pojïte sem pøece. Nechte už koneènì být to, co bylo. A berte také trochu ohledy na mne.“ Ženy ho ihned poslechly, bìžely k nìmu, chlácholily ho a rychle dopsaly dopisy. Pak všichni tøi opìt po mìsících spoleènì vyšli z domova a vyjeli tramvají ven za mìsto. Vùz, kde sedìli sami, byl celý prozáøen sluncem. Pohodlnì opøeni na sedadlech rozmlouvali o vyhlídkách do budoucna, ukázalo se, že pøi bližším pohledu nejsou nikterak zlé, nebo všichni tøi, na což se vlastnì jeden druhého ještì ani nezeptali, mají náramnì výhodná a zvl᚝ pro pozdìjší dobu slibná zamìstnání. Nejvìtší okamžité zlepšení situace jim ovšem jistì snadno pøinese zmìna bytu; vezmou si teï menší a levnìjší a pøitom lépe položený a vùbec praktiètìjší byt, než je nynìjší, který vybíral ještì Øehoø. Jak si tak povídali, zadívali se pan a paní Samsovi na svou èím dál èilejší dceru a skoro zároveò jim napadlo, jak za poslední dobu pøes všechno soužení, od nìhož jí pobledly tváøe, rozkvetla v krásnou a kyprou dívku. Umlkli, a dorozumívajíce se skoro nevìdomky pohledy, pomysleli si, že bude teï na èase, aby pro ni také vyhledali hodného muže. A pøipadlo jim jako dotvrzení jejich nových snù a dobrých úmyslù, když u cíle jejich cesty dcera první vstala a protáhla své mladé tìlo. - 75 - - 76 - VENKOVSKÝ LÉKAØ DROBNÉ POVÍDKY - 77 - Otci - 78 - NOVÝ ADVOKÁT Máme nového advokáta, doktora Bucefala. Zevnìjškem málo pøipomíná dobu, kdy ještì býval váleèným oøem Alexandra Makedonského. Ovšem kdo se dobøe vyzná v pomìrech, leccos postøehne. Však jsem onehdy sám vidìl na venkovských schodech jednoho docela prostoduchého soudního sluhu, jak odborným pohledem stálého návštìvníka dostihù obdivuje advokáta, který vysoko zvedaje stehna stoupal ze schodu na schod a jeho krok zvonil o mramor. Vcelku soudní dvùr schvaluje Bucefalovo pøijetí. Všichni s nevídaným porozumìním øíkají, že za dnešního spoleèenského poøádku je Bucefalus v obtížné situaci a že si proto, jakož i pro svùj svìtodìjný význam rozhodnì zaslouží, aby se mu vycházelo vstøíc. Dnes - to se nedá popøít - neexistuje žádný veliký Alexandr. Vraždit dokáže sice leckdo; nechybí ani obratnost, jíž je zapotøebí, aby èlovìk pøi hostinì kopím zasáhl pøes stùl pøítele; a mnohým je Makedonie pøíliš tìsná, takže proklínají otce Filipa - ale nikdo, nikdo nedovede vést do Indie. Už tehdy byly brány Indie nedosažitelné, avšak králùv meè vyznaèil smìr. Dnes jsou ty brány pøeneseny docela jinam, dál a výš; nikdo neukáže smìr; mnozí tøímají meèe; ale jen proto, aby se jimi ohánìli; a pohled, který je chce sledovat, zbloudí. Je proto možná opravdu nejlepší ponoøit se do zákoníkù, jako to uèinil Bucefalus. Volný, nesvírán v bocích kyèlemi jezdce, pøi tiché lampì, vzdálen vøavì Alexandrovy bitvy, ète si a obrací stránky našich starých knih. - 79 - VENKOVSKÝ LÉKAØ Byl jsem ve velikých nesnázích: mìl jsem pøed sebou naléhavou cestu; tìžce nemocný èlovìk na mne èekal ve vsi vzdálené deset mil; prudká snìhová vánice vyplòovala daleký prostor mezi mnou a jím; vùz jsem mìl, lehký, s velkými koly, zrovna takový, jaký se hodí pro naše venkovské cesty; zabalen do kožichu, s brašnou na nástroje v ruce stál jsem už na dvoøe pøichystán na cestu; avšak kùò chybìl, kùò. Mùj vlastní kùò zdechl na dnešek v noci zmožen touto ledovou zimou; má služebná bìhala teï po vsi, aby nìjakého konì vypùjèila; bylo to však beznadìjné, vìdìl jsem to, a zbyteènì jsem tu postával èím dál více zasypán snìhem, èím dál nehybnìjší. Dìvèe se objevilo u vrat, samotné, mávalo svítilnou; ovšem, kdo by teï pùjèil konì k takové jízdì? Ještì jednou jsem pøešel dvùr; nepøipadal jsem na žádnou možnost; z roztržitosti, celý ztrápený jsem kopl do ztrouchnivìlých dveøí praseèího chlívku, který se už léta nepoužíval. Otevøely se a kývaly se ve stìžejích sem tam. Zevnitø zavanulo teplo a pach jako od koní. Na provaze se tam houpala matná stájová svítilna. Jakýsi muž pøikrèený v nízké boudì ukázal upøímnou modrookou tváø. „Mám zapøáhnout?“ zeptal se vylézaje po ètyøech ven. Nevìdìl jsem, co øíci, a jen jsem se sehnul, abych se podíval, co v tom chlévì ještì je. Služebná stála vedle mne. „Èlovìk neví, co ve vlastním domì chová,“ øekla a oba jsme se rozesmáli. „Hej, bratøe, hej, sestro!“ zvolal èeledín a otvorem dveøí se pouze mocnými obraty trupu sunuli jeden za druhým dva konì, mohutná zvíøata silných bokù, s nohama pøitisknutýma k tìlu, klopíce pìknì utváøené hlavy jak velbloudi, a docela zaplnili otvor. Ihned však stáli zpøíma na vysokých nohou, z tìl jim stoupala hustá pára. „Pomoz mu,“ øekl jsem a ochotné dìvèe spìchalo k èeledínovi s postrojem od vozu. Ale jen k nìmu došla, obejme ji èeledín a pøitiskne svùj oblièej na její. Dívka vykøikne a uteèe se ke mnì; èervenì se jí zaaly dvì øady zubù do tváøe. „Ty hovado,“ køièím zuøivì, „chceš bièem?“, ale hned si vzpomenu, že je zde cizí; že nevím, odkud se vzal, a že mi dobrovolnì pomáhá, když ostatní odpírají. Jako by znal mé myšlenky, nehnìvá se, že mu vyhrožuji, nýbrž dál se zabývá koòmi a jen se po mnì jednou obrátí. „Nasednìte,“ øekne pak a opravdu: vše je pøipraveno. S tak krásným spøežením jsem dosud nejel, to vidím, nasedám tedy s radostí. „Ale koèírovat budu já, ty neznᚠcestu,“ øíkám. „Jistìže,“ øíká on, „já vùbec nepojedu, zùstanu s Rùženou.“ „Ne,“ køièí Rùžena a utíká do domu, správnì tušíc, že její osud je zpeèetìn. Slyším, jak s øinèením pøipíná øetìz u dveøí; slyším zapadnout zámek; vidím, jak mimo to zháší svìtlo v chodbì a letíc dál i ve všech svìtnicích, aby nebyla k nalezení. „Pojedeš se mnou,“ øíkám èeledínovi, „nebo z jízdy nebude nic, i když je velmi naléhavá. Ani mì nenapadne, abych ti za - 80 - jízdu platil tím dìvèetem.“ „Hybaj!?“ øekne on; tleskne, vùz vyrazí, jako když proud uchvátí kus døeva; ještì zaslechnu, jak dveøe mého domu praskají a tøíští se pod èeledínovým náporem, potom naplní mé oèi a uši šum, stejnomìrnì doléhající na všechny smysly. Ale to trvá jen chvíli, nebo již jsem na místì, jako kdyby se dvùr mého nemocného otevøel rovnou pøed mými vraty; klidnì stojí konì, chumelenice ustala; kolem dokola mìsíèní svìtlo; rodièe nemocného vybíhají z domu; za nimi jeho sestra; z vozu mì témìø vynesou; ze zmatených øeèí nepochopím nic; ve svìtnici nemocného je nedýchatelný vzduch; zanedbaný krb kouøí, hned otevøu okno dokoøán; ale nejdøíve chci vidìt nemocného. Hubený chlapec, bez horeèky, ani studený, ani teplý, s prázdnýma oèima, bez košile se nadzvedá pod peøinou, vìší se mi na krk, šeptá mi do ucha: „Doktore, nech mì umøít.“ Rozhlížím se; nikdo to neslyšel; rodièe stojí mlèky sklonìni a èekají na mùj úsudek; sestra pøinesla židli pro mou brašnu. Otvírám brašnu a hledám mezi nástroji; chlapec po mnì ustaviènì z postele hmatá, aby mi pøipomnìl svou prosbu; beru pinzetu, zkoumám ji ve svìtle svíèky a zase ji odkládám. „Ano,“ øíkám si rouhavì, „v takových pøípadech bohové pomohou, sešlou chybìjícího konì, kvùli spìchu pøidají i druhého, navíc ještì poskytnou èeledína -.“ Teprve teï si znovu vzpomenu na Rùženu; co poèít, jak ji zachránit, jak ji vyprostit zpod toho èeledína deset mil daleko od ní, s neovladatelnými koòmi u vozu? S tìmi koòmi, kteøí si nìjak uvolnili øemeny; zvenèí, nevím jak, otevøeli okna; každý jedním oknem strká hlavu dovnitø, nedávaje se vyrušit výkøiky rodiny, a hledí na nemocného. „Hned pojedu zpátky,“ øíkám si, jako by mì ti konì vybízeli na cestu, avšak nechávám si od sestry, která má za to, že jsem omámen horkem, svléknout kožich. Nalijí mi sklenku rumu, starý mi poklepává na rameno, obìtoval mi svùj poklad a má tedy právo na tu dùvìrnost. Vrtím hlavou; v tìsném kruhu starcových myšlenek by se mi udìlalo zle; jedinì proto odmítám pít. Matka stojí u postele a vábí mì k sobì; poslechnu a zatímco jeden kùò hlasitì øehtá do stropu, kladu chlapci hlavu na prsa a on se pod mým vlhkým vousem zachvívá. Potvrzuje se, co vím; chlapec je zdráv, ponìkud špatnì prokrvený, starostlivá matka ho prolévala kávou, ale je zdráv a nejlépe by bylo rázem ho vyhnat z postele. Není mou vìcí napravovat svìt a nechávám ho ležet. Jsem zamìstnancem okresu a svou povinnost plním vrchovatì, ba skoro až pøespøíliš. Aèkoli mì špatnì platí, pøece jsem k chudým štìdrý a rád jim pomohu. Ještì o Rùženu se musím postarat, pak dám chlapci za pravdu a také chci umøít. Co tu mám co dìlat, v téhle nekoneèné zimì! Kùò mi zdechl a ve vsi se nenajde nikdo, kdo by mi pùjèil svého. Z praseèího chlívku abych vytáhl své spøežení; kdyby to náhodou nebyli konì, musil bych vyjet se svinìmi. Tak je to. A pøikyvuji rodinì. Ti o tom nevìdí nic, a kdyby vìdìli, nevìøili by. Recepty psát je snadné, ale v ostatním se s lidmi dorozumìt je tìžké. Nuže, zde by - 81 - tedy byla má návštìva u konce, zase jednou mì zbyteènì obtìžovali, na to jsem si zvykl, celý okres mì muèí pomocí mého noèního zvonku, ale že jsem musel tentokrát i Rùženu obìtovat, to hezké dìvèe, které léta žilo u mne v domì, skoro aniž jsem si ho všiml - tato obì je pøíliš veliká a já si musím vypomáhat všelijakou chytristikou, abych si to v hlavì nìjak srovnal, abych se neosopil na tu rodinu, která mi pøece pøi nejlepší vùli nemùže Rùženu vrátit. Ale když zavøu brašnu a pokynu, aby mi podali kožich, rodina stojí pohromadì, otec oèichává sklenku s rumem v ruce, matka, již jsem patrnì zklamal - ale co vlastnì èekají ti lidé? -, se slzami v oèích se kouše do rtù a sestra mává silnì zkrvaveným ruèníkem, tu jsem jaksi za jistých okolností ochoten pøipustit, že chlapec je pøece jen možná nemocen. Jdu k nìmu, on se na mne usmívá, jako bych mu snad nesl nejvydatnìjší polévku - ach, teï zaènou oba konì øehtat; ten povyk má asi z pøíkazu vyšších míst usnadnit vyšetøení -, a tu shledávám: ano, ten chlapec je nemocen. V jeho pravém boku, v krajinì kyèelní, se otevøela rána velká jako dlaò. Rùžová v mnoha odstínech, v hloubce temná, pøi krajích svìtlejší, jemnozrnná, krev v ní nestejnomìrnì prosakuje, otevøená jako povrchový dùl. Tolik zdálky. Zblízka to vypadá ještì hùø. Kdo by si pøi tomto pohledu tiše nehvízdl? Èervi tlustí a dlouzí jako mùj malíèek, sami už rùžoví a ještì potøísnìní krví, vìzí uvnitø v ránì a bílou hlavièkou i spoustu nožièek se derou ven. Ubohý chlapèe, tobì není pomoci. Nalezl jsem tvou velikou ránu; na tenhle kvìt v svém boku zahyneš. Rodina je šastna, vidí mì v èinnosti; sestra to øekne matce, matka otci, otec nìkolika hostùm, kteøí balancujíce po špièkách s pažemi rozpøaženými vcházejí mìsíèním svitem otevøených dveøí dovnitø. „Zachráníš mì?“ vzlykaje šeptá hoch, doèista oslnìn životem v své ránì. Takoví jsou lidé v mém kraji. Stále žádají po lékaøi nemožné. Starou víru ztratili; faráø sedí doma a cupuje mešní roucha jedno po druhém; lékaø však svou jemnou rukou chirurga má dokázat vše. Nu, jak je libo; já se nenabízel; spotøebujete-li mì pro posvátné úèely, i to si dám líbit; co lepšího si mohu pøát, já, starý venkovský lékaø, oloupený o svou služebnou! A oni pøicházejí, rodina a obecní starší, a svlékají mì; školní sbor s uèitelem v èele stojí pøed domem a zpívá velmi prostou melodii na slova: Svleète ho a bude léèit, a nebude-li, zabte ho! Je to lékaø, jenom lékaø. Pak jsem vysvleèen a s prsty ve vousech a hlavou sklonìnou hledím pokojnì na lidi. Cítím nad ostatními pøevahu a zùstávám naprosto klidný, i když mi to nic nepomáhá, nebo nyní mì berou za hlavu a za nohy a nesou mì do postele. Ke zdi mì kladou, po bok té ránì. Pak všichni ze svìtnice odcházejí; dveøe se zavøou; zpìv utichá; mraky zastíní mìsíc; høejí - 82 - mì peøiny; jako stíny se kymácejí koòské hlavy v okenních otvorech. „Víš,“ øíká mi hlas do ucha, „má dùvìra v tebe je nepatrná. Vždy i ty jsi jen odnìkud setøesen, nepøicházíš na vlastních nohou. Místo abys mi pomohl, zabírᚠmi místo na smrtelné posteli. Nejradìji bych ti oèi vyškrábal.“ „Mᚠpravdu,“ øíkám, „je to ostudné. Jenže já jsem už jenom lékaø. Co mám dìlat? Vìø mi, že ani mnì není lehko.“ „S touhle omluvou se mám spokojit? Ach, co jiného mi zbývá. Poøád abych se spokojoval. S krásnou ránou jsem pøišel na svìt; to byla veškerá má výbava.“ „Mladý pøíteli,“ øekl jsem, „tvá chyba je, že nemᚠpøehled. Byl jsem daleko široko v jizbách všech nemocných a øíkám ti: tvá rána není tak zlá. Dvakrát se v ostrém úhlu zaala sekera. Mnozí nabízejí svùj bok a stìží uslyší sekeru v lese, nemluvì o tom, že by se k nim pøiblížila.“ „Je to doopravdy tak, nebo mì klameš v horeèce?“ „Opravdu je to tak, dávám ti èestné slovo úøedního lékaøe.“ A on je pøijal a umlkl. Teï však bylo naèase, abych pomýšlel na svou záchranu. Vìrnì stáli ještì konì na svých místech. Rychle jsem posbíral šaty, kožich a brašnu; s oblékáním jsem se nechtìl zdržovat; pospíší-li si konì jako cestou sem, skoèím jaksi jen z této postele do své. Poslušnì couvl jeden z koní od okna; hodil jsem ranec do vozu; kožich zalétl pøíliš daleko, jen jedním rukávem se zachytil za hák. Staèí. Vyšvihl jsem se na konì. Volnì se vláèejí øemeny, jeden kùò s druhým sotva spøaženi, vùz vzadu poletuje sem a tam, naposled kožich ve snìhu. „Hybaj!“ øekl jsem, ale hýbali jsme se jen tak tak; pomalu jako starci jsme se vlekli snìžnou pustinou; dlouho znìl za námi nový, avšak klamný dìtský zpìv: Radujte se, pacienti, lékaø vám leží v posteli! Takhle nikdy nedorazím k domovu; má vzkvétající praxe je tatam; nìjaký nástupce mì okrade, ale nadarmo, nebo mì nemùže nahradit; v mém domì øádí hnusný èeledín; Rùžena je jeho obìtí; ani domyslit to nechci. Nahý, vydán na pospas mrazu tohoto obzvl᚝ neblahého období, s pozemským vozem, nepozemskými koòmi, potloukám se tu, já staøec. Mùj kožich visí vzadu za vozem, nedosáhnu však na nìj a nikdo z té èilé sebranky pacientù nehne ani prstem. Podveden! Podveden! Jednou poslechneš na klamné zazvonìní noèního zvonku - nikdy to nenapravíš. - 83 - NA GALERII Kdyby v manéži pøed neúnavným publikem celé mìsíce bez ustání kolem dokola kroužila na vrávorajícím koni nìjaká sešlá, souchotináøská krasojezdkynì, pohánìná nelítostným šéfem s bièem v ruce, trylkujíc na koni, posílajíc polibky, pohupujíc se v bocích, a kdyby tato hra za nepøetržitého burácení orchestru a ventilátorù pokraèovala do šedé budoucnosti, dál a dál se otvírající, doprovázena potuchajícím a znovu mohutnícím potleskem rukou, jež jsou vlastnì parními kladivy - pak by snad mladý návštìvník galerie sebìhl dolù po dlouhých schodech skrze všechna poøadí, vrhl se do manéže, a do fanfár orchestru, jenž stále drží krok, vykøikl: Stát! Ale jelikož to tak není, krásná dáma, bílá a èervená, vlétne dovnitø mezi závìsy, jež pøed ní rozhrnou pyšní mužové v livrejích; øeditel, oddanì hledaje její zrak, zvíøecky pøedklonìn jí vzdychá vstøíc; zvedá ji starostlivì na šedivého grošáka jak nade vše milovanou vnuèku, která se vydává na nebezpeènou pou; nemùže se odhodlat dát bièem znamení; pøemùže se koneènì a zapráská; uhání podle konì s ústy dokoøán; sleduje bdìlým okem skoky jezdkynì; nad její obratností mu zùstává rozum stát; pokouší se ji varovat anglickým pokøikem; k nejúzkostnìjší obezøetnosti zuøivì vybízí podkoní s obruèemi; pøed velkým salto mortale zdvihaje ruce zapøísahá orchestr, aby zmlkl; nakonec malièkou snáší z chvìjícího se konì, na obì tváøe ji líbá a žádná ovace publika mu není dost; kdežto ona, opírajíc se o nìj, vysoko na špièkách, zahalena v prach, s pažemi rozpøaženými, hlavièkou zvrácenou, chce sdílet štìstí s celým cirkusem - jelikož je to tak, položí návštìvník galerie tváø na zábradlí, a propadaje se do závìreèného pochodu jak do tìžkého snu, pláèe a neví o tom. - 84 - STARÝ LIST Zdá se, že v obranì naší vlasti se mnohé zanedbalo. Doposud jsme se o to nestarali a šli jsme za svou prací; události poslední doby nám však dìlají starosti. Mám ševcovskou dílnu na námìstí pøed císaøským palácem. Sotvaže za svítání otevøu krám, vidím, že ústí všech ulic sbíhajících se na námìstí jsou již obsazena ozbrojenci. Nejsou to však naši vojáci, nýbrž zøejmì nomádi ze severu. Nìjakým zpùsobem, mnì nepochopitelným, pronikli až do hlavního mìsta, kde je pøece velmi daleko od hranic. Buï jak buï, jsou tedy zde; zdá se, že jich každého rána pøibývá. Po svém zpùsobu táboøí pod širým nebem, nebo obytnými domy opovrhují. Zabývají se ostøením meèù, špièatìním šípù, cvièením na koni. Z tohoto tichého, vždy v úzkostlivé èistotì udržovaného námìstí udìlali uèinìný chlév. Obèas se sice pokusíme vybìhnout ze svých obchodù a uklidit aspoò ten nejhorší neøád, ale stává se to èím dál øidèeji, nebo je to zbyteèná námaha, a kromì toho se vystavujeme nebezpeèí, že se dostaneme pod kopyta divokých koní nebo budeme zranìni bièem. Mluvit s nomády nelze. Naši øeè neznají, ba kdo ví, jestli mají nìjakou vlastní. Mezi sebou se dorozumívají podobnì jako kavky. Ustaviènì je slyšet ten kavèí køik. Nᚠzpùsob života, naše zøízení jsou jim stejnì nepochopitelné jako lhostejné. Proto též odmítají jakoukoli posunkovou øeè. Mùžeš si èelisti vykloubit a ruce z kloubù vymknout, stejnì ti neporozumìjí a nikdy nebudou rozumìt. Èasto dìlají grimasy; to potom kroutí bìlmem oèí a od úst jim jde pìna, avšak nechtìjí tím ani nic øíci, ani postrašit; dìlají to, ponìvadž takové jsou jejich zpùsoby. Co potøebují, to si vezmou. Nelze øíci, že používají násilí. Sáhnou-li po nìèem, ustoupíme stranou a vše jim necháme. I z mých zásob si vzali nejeden pìkný kus. Ale nemohu si naøíkat, vidím-li pøíkladnì, jak se vede øezníkovi naproti. Sotva pøinese zboží, hned se mu vyrve z rukou a nomádi je zhltnou. I jejich konì žerou maso; èasto leží vedle sebe jezdec i kùò a oba se krmí z téhož kusu masa, každý na jednom konci. Øezník má strach a netroufá si dodávky pøerušit. Máme pro to pochopení, skládáme peníze a podporujeme ho. Kdyby nomádi nedostali maso, kdo ví, co by je napadlo udìlat; ostatnì kdo ví, co je napadne, i když dennì maso dostávají. Onehdy si øezník myslil, že si mùže ušetøit aspoò námahu s porážením, a pøivedl ráno živého vola. Víckrát už to nesmí opakovat. Snad hodinu jsem ležel až docela vzadu v dílnì natažen na podlaze a všechny šaty, pøikrývky a polštáøe jsem navršil na sebe, jen abych neslyšel øev toho vola, na nìhož se ze všech stran vrhali nomádi a zuby z nìho - 85 - rvali kusy teplého masa. Dávno už byl klid, když jsem se odvážil vyjít ven; jako pijáci kolem sudu od vína leželi unaveni kolem zbytkù vola. Zrovna tehdy se mi zdálo, že jsem v oknì paláce zahlédl samého císaøe; jinak nikdy nepøijde do tìchto vnìjších komnat, stále žije jen v nejvnitønìjší zahradì; tentokrát však - alespoò jsem mìl ten dojem - stál u jednoho z oken a se svìšenou hlavou hledìl na to øádìní pøed zámkem. „Co bude dál?“ ptáme se všichni. „Jak dlouho budeme snášet tohle bøímì a tato muka? Císaøský palác nomády pøilákal, avšak zahnat je nedokáže. Brána zùstává zavøena; stráž, která døíve vždy slavnostnì pochodovala dovnitø a ven, se drží za zamøížovanými okny. Záchrana vlasti je svìøena nám, øemeslníkùm a obchodníkùm; my jsme však nedorostli takového úkolu; také jsme se nikdy nechlubili, že bychom toho byli schopni. Je to nedorozumìní; a my na nì zajdeme.“ - 86 - PØED ZÁKONEM Pøed zákonem stojí dveøník. K tomuto dveøníku pøijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustili do zákona. Avšak dveøník øekne, že ho teï nemùže vpustit. Muž uvažuje a pak se zeptá, zda tedy bude smìt vstoupit pozdìji. „Možná,“ øekne dveøník, „teï však ne.“ Protože brána k zákonu je jako vždy otevøena a dveøník ustoupí stranou, shýbne se ten muž, aby se podíval bránou dovnitø. Když to dveøník zpozoruje, zasmìje se a øekne: „Jestliže tì to tak láká, zkus tam vejít pøes mùj zákaz. Ale pamatuj si: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveøník. Sál za sálem však stojí dveøníci, jeden mocnìjší než druhý. Už na tøetího z nich se ani já nemohu podívat.“ Takových nesnází se muž z venkova nenadál; zákon má být pøece pøístupný každému a vždy, myslí si, ale když se teï pozornìji podívá na dveøníka v kožichu, na jeho veliký špièatý nos, na dlouhé, tenké, èerné tatarské fousy, rozhodne se, že pøece jen radìji poèká, až dostane povolení vstoupit. Dveøník mu dá stolièku a dovolí, aby si sedl stranou od dveøí. Tam sedí dny a léta. Znovu a znovu se pokouší, aby byl vpuštìn, a unavuje dveøníka prosbami. Dveøník ho obèas tak trochu vyslýchá, vyptává se ho na domov a mnoho jiného, ale jsou to neúèastné otázky, jaké kladou velcí páni, a nakonec mu pokaždé øekne, že ho ještì nemùže vpustit. Muž, který se na cestu zásobil mnoha vìcmi, použije všeho, by to bylo sebecennìjší, aby dveøníka podplatil. Ten sice všechno pøijme, ale øíká pøitom: „Pøijímám to jen proto, abys nemyslel, žes nìco zanedbal.“ Po celá dlouhá léta pozoruje ten muž dveøníka skoro bez ustání. Zapomene na ostatní dveøníky a tento první se mu zdá být jedinou pøekážkou, pro niž nemùže vstoupit do zákona. Proklíná tu neblahou náhodu, první léta bez ohledu a nahlas, pozdìji, když zestárne, si už jen brumlá pro sebe. Zdìtinští, a ponìvadž za ta léta, co dveøníka zkoumá, poznal i blechy v límci jeho kožichu, doprošuje se i tìch blech, aby mu pomohly a dveøníka pøemluvily. Posléze mu ochabne zrak a on neví, stmívá-li se kolem nìho doopravdy nebo klame-li ho pouze vlastní zrak. Zato však teï rozeznává ve tmì jakousi záø, která se neuhasitelnì prodírá dveømi zákona. Má teï již života nakrátce. Pøed smrtí se mu v hlavì soustøedí všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, již dveøníkovi dosud nepoložil. Pokyne mu, nebo není již s to vztyèit tuhnoucí tìlo. Dveøník se k nìmu musí hluboko sklonit, jelikož rozdíl ve velikostí se znaènì zmìnil v mužùv neprospìch. „Copak chceš teï ještì vìdìt?“ zeptal se dveøník, „jsi nenasytný.“ „Všichni pøece dychtí po zákonu,“ øekne muž. „Jak to, že za všechna ta léta nikdo kromì mne nepožádal, aby byl vpuštìn?“ Dveøník pozná, že muž již skonává, a aby dostihl ještì jeho zmírající sluch, zaøve na nìho: „Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštìn, nebo tento vchod byl urèen jen pro tebe. Teï pùjdu a zavøu ho.‘‘ - 87 - ŠAKALI A ARABOVÉ Táboøili jsme v oáze. Druhové spali. Jeden z Arabù, vysoký a bílý, pøešel kolem mne; zaopatøil velbloudy a odešel na místo, kde se spalo. Pøevalil jsem se naznak do trávy; chtìl jsem spát; nešlo to; žalostné vytí šakala v dálce; opìt jsem si sedl. A co bylo pøed chvílí tak vzdálené, náhle bylo blízko. Hemžení šakalù kolem mne; matným zlatem se lesknoucí, pohasínající oèi; štíhlá tìla v zákonitém a hbitém pohybu jako pod bièem. Jeden pøišel zezadu, protlaèil se mi pod paží a tiskl se ke mnì, jako by potøeboval mé teplo, stoupl si pak pøede mne a mluvil se mnou skoro tváøí v tváø: „Jsem daleko široko nejstarší šakal. Jsem šasten, že tì zde ještì mohu pøivítat. Už jsem se témìø vzdal nadìje, nebo èekáme na tebe nekoneènì dlouho; má matka èekala a její matka a všechny matky až po matku všech šakalù. Vìø mi!“ „To mì udivuje,“ øekl jsem a zapomnìl jsem zažehnout hranici døeva, která tu byla pøichystána, aby dýmem zapudila šakaly, „udivuje mì, co slyším. Jen náhodou pøicházím z dalekého severu a jsem zde na krátké cestì. Copak chcete, šakali?“ A jako by je toto snad až pøíliš vlídné oslovení povzbudilo, stáhli se kolem mne v tìsnìjší kruh; všichni rychle oddychovali a prskali. „Víme, že pocházíš ze severu,“ zaèal nejstarší, „právì na tom se zakládá naše nadìje. Tam je rozum, který zde mezi Araby nelze nalézt. Z této chladné pýchy nelze vykøesat jiskru rozumu, víš? Zabíjejí zvíøata, aby je žrali, a zdechlinou opovrhují.“ „Nemluv tak nahlas,“ øekl jsem, „Arabové spí nablízku.“ „Opravdu jsi cizinec,“ øekl šakal, „jinak bys vìdìl, že ještì nikdy v historii svìta se šakal nebál Araba. Jich že bychom se mìli bát? Což není dost velké neštìstí, že jsme zahnáni mezi takový národ?“ „To je možné, to je možné,“ øekl jsem. „Neodvažuji se posuzovat vìci, které jsou mi tak vzdálené; je to patrnì velmi dávný spor; tkví tedy asi v krvi; ukonèí ho tedy zase snad až krev.“ „Jsi velmi chytrý,“ øekl starý šakal; a všichni oddychovali ještì rychleji; zchvácenými plícemi, aèkoli pøece nehnutì stáli; trpký, chvílemi jen se zaatými zuby snesitelný pach jim vycházel z otevøených tlam, „jsi velmi chytrý; co øíkáš, je ve shodì s naším starým uèením. Vezmeme jim tedy krev a starý spor je skoncován.“ „Och!“ øekl jsem prudèeji, než jsem chtìl, „budou se bránit; po celých houfech vás postøílejí svými puškami.“ „Špatnì nám rozumíš,“ øekl, „po zpùsobu lidí, jenž tedy ani na - 88 - dalekém severu nevymizel. My je pøece nebudeme zabíjet. Tolik vody by Nil nemìl, aby nás oèistila. Vždy už pøi pouhém pohledu na jejich živá tìla prcháme za èistším vzduchem na pouš, jež je proto naším domovem.“ A všichni šakali kolem, k nimž zatím zdálky pøibylo mnoho jiných, sklonili hlavy mezi pøední nohy a oèišovali si je tlapkami; jako kdyby chtìli skrýt hnus, který byl tak hrozný, že bych byl nejradìji vysokým skokem prchl z jejich kruhu. „Co tedy máte v úmyslu,“ zeptal jsem se a chtìl jsem vstát; ale nešlo to; dvì mladší zvíøata se mi zezadu zakousla do kabátu a košile; musel jsem zùstat sedìt. „Drží ti vleèku,“ øekl starý šakal vážnì na vysvìtlenou, „projev úcty.“ „A mì pustí!“ zvolal jsem obraceje se hned k starému, hned k mladým. „Ovšem že tì pustí, žádáš-li si to,“ øekl starý. „Ale chvilku to potrvá, nebo se podle zvyku zakousli hluboko a musí nejdøíve pomalu uvolnit zuby. Zatím poslyš naši prosbu.“ „Vaše chování mì k tomu zvl᚝ nenaladilo,“ øekl jsem. „Neoplácej nám naši neomalenost,“ øekl a poprvé si teï vypomohl naøíkavým tónem svého pøirozeného hlasu, „jsme ubohá zvíøata, máme pouze zuby; jediné, co nám zbývá ke konání dobrého i zlého, jsou zuby.“ „Co tedy chceš?“ zeptal jsem se jen málo upokojen. „Pane,“ zvolal, a všichni šakali zavyli; v nejvìtší dálce mi to pøipadalo jako melodie. „Pane, je na tobì, abys ukonèil ten spor, který rozdìluje svìt. Tak jako ty bude podle popisu našich pøedkù vypadat èlovìk, jenž to uèiní. Musíme mít pokoj od Arabù; dýchatelný vzduch; rozhled po obzoru od nich oèištìný; žádný náøek skopce podøezávaného Arabem; nech v pokoji zdechá každé zvíøe; nerušenì nech je do poslední kapky vysajeme a oèistíme na kost. Èistotu chceme, nic než èistotu,“ - a nyní plakali, vzlykali všichni - „jak to jen mùžeš snést v tomto svìtì, ty srdce šlechetné a sladká útrobo? Špína je jejich bìl; špína je jejich èerò; hrùza jde z jejich vousu; odplivuješ si, podíváš-li se jim do koutkù oèí; a zvednou-li ruku, rozevøe se jim v podpaždí peklo. Proèež, ó pane, proèež, ó vzácný pane, uèiò svýma všemohoucíma rukama, uèiò svýma všemohoucíma rukama a tìmito nùžkami jim prostøihni hrdla!“ Trhl hlavou, naèež poslušnì pøistoupil jeden šakal nesoucí na špièáku malé šicí nùžky pokryté starou rzí. „Tak tedy koneènì nùžky a tím to konèí!“ zvolal arabský vùdce naší karavany, který se k nám pøiplížil proti vìtru a zamával teï obrovským bièem. Všichni se co nejrychleji rozutekli, ale v jisté vzdálenosti pøece jen ta spousta zvíøat zùstala tìsnì k sobì schoulená, tak natlaèená a strnulá, že to vypadalo jako úzká ohrádka obletovaná bludièkami. „Tak jsi, pane, vidìl a slyšel i tohle divadlo,“ øekl Arab a zasmál se tak vesele, jak to dovoluje zdrženlivost jeho kmene. „Ty tedy víš, co chtìjí - 89 - ta zvíøata?“ zeptal jsem se. „Ovšem, pane,“ øekl, „to ví pøece každý; od té doby, co Arabové existují, putují tyto nùžky pouští a poputují s námi až do konce dnù. Každému Evropanu jsou nabízeny k velikému dílu; každý Evropan je právì ten, kdo se jim zdá povolaný. Nesmyslnou nadìji chovají tato zvíøata; blázni jsou to, opravdoví blázni. Máme je proto rádi; jsou to naši psi; krásnìjší než vaši. Jen se podívej, v noci pošel jeden velbloud, dal jsem ho sem pøitáhnout.“ Pøišli ètyøi nosièi a hodili pøed nás tìžkou zdechlinu. Sotva se tu octla, pozdvihli šakali svùj hlas. Jako by jeden každý z nich byl neodolatelnì pøitahován za provaz, pøicházeli vlekouce bøicho pøi zemi. Zapomnìli na Araby, zapomnìli na nenávist, oèarovala je vše zahlazující pøítomnost prudce zavánìjící mrtvoly. Již visel jeden na krku a na první kousnutí našel tepnu. Jako malá zbìsilá pumpa, která chce stùj co stùj, ale marnì uhasit obrovitý požár, zmítal se a škubal každý sval na jeho tìle. A již se všichni v stejné práci do výšky kupili na mrtvole. Vtom nad nimi vùdce køížem krážem mocnì šlehl ostrým bièem. Pozvedli hlavy; napolo v opojení a mrákotách; uvidìli pøed sebou stát Araby; teï ucítili biè na vlastních èumácích; skokem couvli a poodbìhli dál. Avšak velbloudí krev tu stála v kalužích, kouøilo se z ní, tìlo bylo na mnoha místech znaènì rozerváno. Neodolali; znovu byli zde: znovu vùdce zvedl biè; chytil jsem ho za paži. „Mᚠpravdu, pane,“ øekl, „necháme je, a konají své; také už je èas vyrazit dál. Vidìls je. Podivuhodná zvíøata, že? A jak nás nenávidí!“ - 90 - NÁVŠTÌVA NA DOLE Dnes byli u nás na dole nejvyšší inženýøi. Øeditelství vydalo jakési naøízení o zakládání nových štol, a tak inženýøi pøišli, aby zaèali s pøedbìžným vymìøováním. Jak jsou ti lidé mladí a pøitom už tak rozdílní! Všichni se svobodnì vyvíjeli a jejich jasnì vyhranìný charakter se nespoutanì projevuje už v mladých letech. Jeden z nich, èernovlasý, živý, pøelétá oèima na všechny strany. Druhý se zápisníkem si za chùze dìlá poznámky, rozhlíží se, porovnává, zapisuje. Tøetí jde zpøíma s rukama v kapsách, až se na nìm všechno napíná; dbá na dùstojnost; jen to, jak si ustaviènì kouše rty, prozrazuje netrpìlivé, nepotlaèitelné mládí. Ètvrtý cosi vysvìtluje tøetímu, o což ten nestojí; je menší než tøetí a bìží vedle nìho jako pokušitel, s ukazováèkem neustále ve vzduchu vypadá, jako by mu pøedzpìvoval litanii o tom, co je zde k vidìní. Pátý, hodností snad nejvyšší, nesnese žádný doprovod; hned je vpøedu, hned vzadu; spoleènost mu pøizpùsobuje krok; je bledý a slabý; odpovìdnost mu vyhloubila oèi; èasto si v zamyšlení tiskne ruku na èelo. Šestý a sedmý jdou trochu shrbeni, s hlavami u sebe, držíce se pod paží, v dùvìrném rozhovoru; kdyby toto zde vyslovenì nebyl nᚠuhelný dùl a naše pracovištì v nejhlubší štole, pomyslil by si èlovìk, že tito dva kostnatí, bezvousí, nosatí páni jsou mladí duchovní. Jeden z nich se povìtšinì smìje pro sebe, jako když pøede koèka; druhý, který se rovnìž smìje, má hlavní slovo a volnou rukou k tomu jaksi udává takt. Jak si tihle dva páni musí být jisti svým místem; ba jaké zásluhy si už asi pøes své mládí získali o naše doly, že se tu pøi tak dùležité obchùzce svému šéfovi pøed oèima mohou tak sebejistì zabývat vlastními záležitostmi nebo aspoò takovými záležitostmi, které nesouvisí s pøítomnými úkoly. Nebo že by si snad pøece jen pøes všechen smích a nepozornost velice dobøe všímali toho, co je zapotøebí? Èlovìk si o takových pánech ani netroufá udìlat pøesnìjší úsudek. Na druhé stranì je však pøece jen zase pochybné, že pøíkladnì osmý je na vìc nesrovnatelnì více soustøedìn než tito páni, ba než vùbec všichni ostatní. Na všechno si musí sáhnout a všechno oukat malým kladívkem, které co chvíli vytahuje z kapsy a znovu je do kapsy schovává. Obèas si klekne do té špíny, aèkoli má na sobì elegantní šaty, a oukává pùdu, pak zas jen v chùzi oukává zdi nebo strop nad hlavou. Jednu chvíli se natáhl na zem a zùstal nehnutì ležet; už jsme si myslili, že se stalo neštìstí; potom však rychle mrskl štíhlým tìlem a vyskoèil. Opìt tedy pouze nìco zkoumal. Máme za to, že známe svùj dùl a kamení v nìm, avšak co - 91 - tu tento inženýr takovým zpùsobem zkoumá, to nechápeme. Devátý pøed sebou strká dìtský koèárek s mìøicími pøístroji. Nadmíru drahocenné pøístroje, uložené hluboko v nejjemnìjší vatì. Tento vozík by mìl vlastnì strkat sluha, avšak sluhovi jej nesvìøí; musel se toho ujmout inženýr, a jak vidìt, dìlá to rád. Je asi nejmladší, snad všem pøístrojùm ještì ani nerozumí, avšak nespouští z nich oèi, nìkdy se tak skoro ocitá v nebezpeèí, že s vozíkem narazí na stìnu. Ale je zde jiný inženýr, který kráèí podle vozíku a dává pozor. Ten zøejmì pøístrojùm dùkladnì rozumí a je podle všeho jejich pravým strážcem. Aniž vozík zastaví, vyndá z nìho èas od èasu nìjakou souèást pøístrojù, podívá se skrze ni, uvolní nebo pøitáhne šroub, zatøepe jí a ouká, pøiloží k uchu a naslouchá; a posléze tu vìcièku, zdálky sotva viditelnou, co nejopatrnìji opìt uloží do vozíku, pøièemž øidiè vìtšinou vozík zastaví. Trochu panovaènì se chová tento inženýr, avšak pouze pokud jde o pøístroje. Už deset krokù pøed vozíkem máme na nìmý pokyn prstem ustoupit stranou, i tam, kde není kam ustoupit. Za tìmito dvìma pány jde sluha, který nedìlá nic. Pánové dávno odložili všechnu pýchu, což je samozøejmé pøi jejich velkém vìdìní, zato sluha ji, jak se zdá, posbíral. Jednu ruku za zády, druhou hladì pozlacené knoflíky vpøedu èi jemné sukno své livreje, kývne co chvíli napravo a nalevo, jako kdybychom ho byli pozdravili a on odpovídal, nebo jako kdyby pøedpokládal, že jsme ho zdravili, ale nemohl si to ze své výše ovìøit. Ovšem že ho nezdravíme, avšak pøece jen pøi pohledu na nìj by se èlovìk mohl skoro domnívat, že kanceláøský sluha na øeditelství dolù je nìco ohromného. Samosebou se mu za zády smìjeme, ale jelikož by ho ani hromová rána nepøimìla, aby se otoèil, chováme ho pøece jen ve vážnosti jako cosi nepochopitelného. Dnes už se moc práce neudìlá; bylo to notné vyrušení; taková návštìva vezme èlovìku každé pomyšlení na práci. Èlovìka pøíliš láká dívat se za pány do tmy pokusné štoly, kde všichni zmizeli. Také nám brzy skonèí smìna; návrat tìch pánù už neuvidíme. - 92 - SOUSEDNÍ VES Mùj dìdeèek øíkával: „Život je úžasnì krátký. Teï se mi ve vzpomínce tak zcvrkává, že kupøíkladu stìží pochopím, jak se nìjaký mladík mùže odhodlat, že si vyjede na koni do sousední vsi, a nebojí se pøitom, že - nehledì vùbec na nešastné náhody - již doba obyèejného, šastnì plynoucího života ani zdaleka na takovou vyjížïku nevystaèí.“ - 93 - CÍSAØSKÉ POSELSTVÍ Císaø - jak se proslýchá - poslal tobì, jedinci, ubohému poddanému, nepatrnému stínu, jenž pøed císaøským sluncem prchl do nejvzdálenìjší dálky, právì tobì poslal císaø ze svého smrtelného lože poselství. Nakázal poslovi, aby klekl u jeho postele, a do ucha mu pošeptal poselství; tolik mu na nìm záleželo, že si je dal znovu opakovat do ucha. Kývnutím stvrdil správnost toho, co bylo øeèeno. A pøede všemi, kdo pøihlíželi jeho smrti všechny pøekážející stìny jsou strženy a na schodišti, jež se vznáší do šíøe i výšky, stojí v kruhu ø횚tí velmožové -, pøed tìmi všemi posla odeslal. Posel se ihned vydal na cestu; silný, nezdolný muž; napøahuje pøed sebe hned jednu, hned druhou paži, klestí si cestu zástupem; narazí-li na odpor, ukáže na prsa, jež nesou znamení slunce; postupuje též bez nesnází kupøedu jak nikdo druhý. Avšak zástup je pøeveliký; jeho pøíbytky neberou konce. Jak by letìl, kdyby se pøed ním otevøelo volné pole, a brzy bys asi na svých dveøích uslyšel nádherné bušení jeho pìstí. Avšak místo toho, jak nadarmo se lopotí, stále ještì se prodírá komnatami vnitøního paláce; nikdy je nezdolá; a i kdyby se mu to podaøilo, nic by se tím nezískalo; musil by se probojovat dolù po schodech; a i kdyby se mu to podaøilo, nic by se tím nezískalo; bylo by tøeba pøejít dvory; a za dvory druhý palác, který obemyká první; a opìt schody a dvory; a opìt palác; a tak dál skrze tisíciletí -; a kdyby nakonec vyrazil poslední branou ven a - to však se nikdy, nikdy nemùže stát -, leží pøed ním teprve sídelní mìsto, støed svìta, zaplavené svou sedlinou. Tudy nepronikne nikdo, natož s poselstvím nebožtíkovým. - Ty však sedíš u svého okna a sníš o nìm, když se blíží veèer. - 94 - STAROST HLAVY RODINY Jedni øíkají, že slovo Odradek je slovanského pùvodu, a na základì toho se snaží dokázat, jak bylo utvoøeno. Jiní opìt soudí, že je pùvodu nìmeckého, slovanské jazyky je prý pouze ovlivnily. Z nejistoty obou výkladù lze však snad právem usuzovat, že správný není ani jeden z nich, zejména když žádný neodhaluje smysl toho slova. Nikdo by se samozøejmì takovými studiemi nezabýval, kdyby doopravdy neexistovala bytost zvaná Odradek. Pøednì vypadá jako plochá, hvìzdicovitá cívka na nitì a skuteènì se zdá, že je nitìmi potažen; budou to ovšem jenom zpøetrhané, staré, navazované, ale i zauzlované kousky nití nejrùznìjšího druhu a barvy. Avšak není to pouhá cívka, z prostøedka hvìzdice vychází malá šikmá hùlka a k této hùlce se pak v pravém úhlu pojí ještì jedna. Pomocí této druhé hùlky na jedné stranì a jednoho z paprskù hvìzdice na druhé mùže to celé stát zpøíma jako na dvou nohách. Èlovìk je skoro v pokušení domnívat se, že tento útvar míval døíve nìjakou úèelnou podobu a teï že je jen polámán. Tak tomu však patrnì není; alespoò tomu nic nenasvìdèuje; nikde nejsou vidìt žádné pahýly nebo stopy lomu; jako celek se to sice zdá nesmyslné, ale svým zpùsobem uzavøené. Ostatnì nic bližšího o tom nelze øíci, nebo Odradek je neobyèejnì pohyblivý a nedá se chytit. Pobývá støídavì na pùdì, na schodišti, na chodbách, v prùjezdu. Nìkdy se neukáže celé mìsíce; to se asi pøestìhoval do jiných domù; ale potom se pøece jen s jistotou opìt vrátí do našeho domu. Nìkdy, když vyjdete ze dveøí a on se zrovna opírá dole o zábradlí schodù, máte chu ho oslovit. Nekladete mu samozøejmì otázky, nýbrž jednáte s ním - už jeho titìrnost k tomu svádí - jako s dítìtem. „Jakpak se jmenuješ?“ zeptáte se. „Odradek,“ øekne on. „A kde bydlíš?“ „Bydlištì nestálé,“ øekne a smìje se; avšak je to smích, jaký lze vydávat bez plic. Zní to asi jako šelestìní spadlého listí. Tím obyèejnì rozprávka konèí. Ostatnì ani tìchto odpovìdí se vám nedostane pokaždé; èasto dlouho mlèí jak døevo, jímž se zdá být. Marnì se ptám, co s ním bude. Cožpak mùže umøít? Vše, co umírá, mívalo pøedtím jakýsi cíl, konalo cosi a tím se opotøebovalo; u Odradka tomu tak není. Že by se snad tedy jednou i mým dìtem a vnouèatùm kutálel pod nohama ze schodù dolù a tahal za sebou nit? Nikomu arci zjevnì neškodí; avšak pomyšlení, že mì snad i pøežije, je pro mne témìø bolestné. - 95 - JEDENÁCT SYNÙ Mám jedenáct synù. První je velmi nevzhledného zevnìjšku, ale vážný a chytrý; pøesto si ho nijak zvl᚝ nevážím, aèkoli ho jako dítì mám stejnì rád jako ostatní. Jeho myšlení mi pøipadá pøíliš jednoduché. Nedívá se ani napravo, ani nalevo a ani do dálky; neustále pobíhá nebo lépe øeèeno otáèí se ve svém tìsném myšlenkovém okruhu. Druhý je hezký, štíhlý, urostlý; je okouzlující vidìt ho v šermíøském postoji. I on je chytrý, ale kromì toho znalý svìta; hodnì vidìl, a proto se zdá, že i zdejší pøíroda k nìmu mluví dùvìrnìji než k tìm, kdo zùstali doma. Avšak za tuto pøednost jistì nemá co dìkovat pouze - a dokonce ani ne hlavnì - cestování, patøí spíše k nenapodobitelnosti tohoto dítìte, již napøíklad uzná každý, kdo chce napodobit tøeba jeho umìlecký skok do vody s øadou pøemetù a pøitom pøímo sveøepì zvládnutý. Odvaha a chu vystaèí obyèejnì až na konec skákacího prkna; tam si však napodobitel, místo aby skoèil, najednou sedne a omluvnì pokrèí rameny. - A pøes to všechno (mìl bych být vlastnì šastný z takového dítìte) není mùj vztah k nìmu nezkažený. Má levé oko trochu menší než pravé a hodnì jím mžiká; je to jen nepatrná vada, zajisté, èiní jeho tváø ještì smìlejší, než by byla jinak, a vzhledem k jeho nepøístupnì uzavøené povaze se o tomto menším mžikajícím oku nikdo káravì nezmíní. Já, otec, to èiním. Nemrzí mì pøitom ovšem tato tìlesná vada, nýbrž jistá nepravidelnost jeho ducha, která jí jaksi odpovídá, jakýsi jed bloudící v jeho krvi, jakási neschopnost dovršit osnovu svého života, již vidím pouze já. Na druhé stranì ovšem zase právì toto z nìho èiní mého pravého syna, nebo tato vada je zároveò vadou celé naší rodiny a u tohoto syna je jen obzvl᚝ zøetelná. Tøetí syn je rovnìž krásný, ale není to krása, jaká se mi líbí. Je to krása zpìváka: klenutá ústa; zasnìné oko; hlava, která potøebuje mít za sebou drapérii, aby pùsobila; nadmíru rozložitá hruï; snadno vylétající a pøíliš snadno klesající ruce; nohy, jež dìlají drahoty, protože nedovedou nosit. A mimoto: jeho hlas nemá plný zvuk; chvilku klame; pøimìje znalce, aby naslouchal; hned nato však pohasne. Aèkoli celkem vzato všechno èlovìka láká, aby takového syna vystavoval na odiv, pøece ho radìji držím stranou; on sám se nevnucuje, nikoli však proto, že zná své nedostatky, nýbrž z nevinnosti. Mimoto si pøipadá cizí v naší dobì; jako by sice patøil do mé rodiny, ale nadto ještì do nìjaké jiné, pro nìho navždy ztracené rodiny, bývá èasto posmutnìlý a nic ho nerozveselí. Mùj ètvrtý syn je snad nejpøístupnìjší ze všech. Jako pravé dítì své doby je každému pochopitelný, stojí na pùdì, která je všem spoleèná, a každý je v pokušení pøisvìdèovat mu. Snad díky tomuto všeobecnému - 96 - uznání nabývá jeho bytost jakési lehkosti, jeho pohyby jakési volnosti, jeho úsudky jakési bezstarostnosti. Nìkteré jeho výroky by se èasto èlovìku chtìlo opakovat, ovšem jen nìkteré, nebo vcelku pøece jen trpí pøílišnou snadností. Je jako èlovìk, který se podivuhodnì odrazí, jak vlaštovka rozetne vzduch, ale potom pøece jen žalostnì skonèí v bezútìšném prachu, nicka. Takové pomyšlení mi ztrpèuje pohled na toto dítì. Pátý syn je milý a hodný; sliboval mnohem ménì, než splnil; byl tak bezvýznamný, že se èlovìk v jeho pøítomnosti doslova cítil sám; ale pak si pøece jen zjednal jistou vážnost. Kdyby se mne nìkdo zeptal, jak se to stalo, sotva bych dovedl odpovìdìt. Nevinnost pøece jen snad nejspíš odolá zuøícím živlùm tohoto svìta, a nevinný on je. Snad až pøíliš nevinný. Ke každému pøívìtivý. Snad až pøíliš pøívìtivý. Pøiznám se: cítím se nesvùj, když ho pøede mnou vychvalují. Je to pak snadná chvála, vychvalovat nìkoho, kdo je tak oèividnì chvályhodný jako mùj syn. Mùj šestý syn se zdá, aspoò na první pohled, ze všech nejhlubokomyslnìjší. Svatoušek a pøitom žvanil. Proto se s ním tìžko nìco svede. Hrozí-li mu nebezpeèí, že podlehne, upadne do nepøekonatelné sklíèenosti; nabude-li odvahy, støeží si ji žvanìním. Avšak neupírám mu jistou nesobeckou náruživost; za bílého dne se èasto probíjí myšlenkami jako ve snu. Není nemocný - jeho zdraví je spíše velmi pevné - a pøitom nìkdy zavrávorá, zvl᚝ za soumraku, ale nepotøebuje pomoci, neupadne. Možná, že za to mùže jeho tìlesný vývin, je pøíliš velký na svùj vìk. To ho èiní vcelku nehezkým pøes nápadnì hezké jednotlivosti, napøíklad ruce a nohy. Nehezké má ostatnì i èelo; jak co do pleti, tak co do utváøení kostry jaksi zcvrklé. Sedmý syn mi náleží možná víc než všichni ostatní. Lidé ho nedovedou ocenit; nechápou jeho zvláštní žertování. Nepøeceòuji ho; vím, že je dosti nevýznamný; kdyby svìt nemìl žádnou jinou vadu než tu, že ho nedovede ocenit, byl by poøád ještì bezvadný. Ale já bych toho syna v rodinì nechtìl postrádat. Má v sobì jak neklid, tak hlubokou úctu k tradici, a obojí spojuje, alespoò já to tak cítím, v nepopiratelný celek. S tímto celkem si ovšem ví rady sám nejménì; kolo budoucnosti do pohybu neuvede; avšak tato jeho schopnost je tak povzbudivá, tolik je v ní nadìje; chtìl bych, aby mìl dìti a ty aby zase mìly dìti. Bohužel se nezdá, že by se toto pøání splnilo. Se sebeuspokojením, jež sice chápu, ale jež je nicménì nežádoucí a ovšem v ohromném protikladu k tomu, co soudí okolí, se samoten potlouká svìtem, o dìvèata se nestará, a pøesto nikdy neztrácí svou dobrou náladu. Mùj osmý syn mi pùsobí bolest a nevím vlastnì ani proè. Hledí na mne cize a já se s ním pøece cítím otcovsky pevnì spjat. Èas mnohé srovnal. Døíve však jsem se nìkdy celý roztøásl, jak jen jsem na nìj pomyslel. Jde svou vlastní cestou; pøerušil se mnou všechny styky; a se svou tvrdou lebkou, - 97 - se svým malým, atletickým tìlem - jen nohy mìl ten hoch hodnì slabé, ale to už se snad zatím srovnalo - urèitì prorazí všude, kde se mu zachce. Èasto jsem mìl chu zavolat ho zpátky, zeptat se ho, jak to s ním vlastnì je, proè se tak uzavírá pøed otcem a co má vlastnì v úmyslu, ale teï je už tak daleko a tolik èasu už uplynulo, a už to teï jen zùstane tak, jak to je. Slýchám, že jako jediný z mých synù nosí plnovous; hezky to u tak malého èlovìka ovšem nevypadá. Mùj devátý syn je velmi elegantní a má sladký pohled stvoøený pro ženy. Tak sladký, že když na to pøijde, svedl by i mne, a já pøece vím, že doslova staèí mokrá houba, aby se všechen ten nadzemský lesk setøel. Zvláštní na tomto chlapci však je to, že vùbec nemá v úmyslu nìkoho svádìt, staèilo by mu proležet celý život na kanapi a promrhat svùj pohled do stropu nebo ještì radìji nechat ho v klidu pod víèky. Když je v této oblíbené poloze, rád mluví a ne špatnì; jadrnì a názornì; pøece však jen v úzkých mezích; pøekroèí-li je, èemuž se pøi jejich tìsnosti nelze vyhnout, je jeho øeè náhle prázdná. Èlovìk by ho zarazil, kdyby tu byla nadìje, že to tento pohled plný spánku zpozoruje. O mém desátém synovi se øíká, že má neupøímnou povahu. Nechci tuto vadu ani rozhodnì popírat, ani docela potvrzovat. Jisto je, že kdo ho vidí pøicházet s honosivostí, jež daleko pøesahuje jeho vìk, ve vycházkovém plášti vždy upjatém, v starém, avšak pøepeèlivì vycídìném èerném klobouku, s nehnutou tváøí, ponìkud vystouplou bradou, víèky, jež se tìžce klenou nad oèima, s dvìma prsty, jež se obèas blíží k ústùm - kdo ho takto vidí, pomyslí si, že je neskonalý pokrytec. Ale jen si ho poslechnìte, když mluví! Rozumnì; rozvážlivì; úseènì; jeho otázky se køižují se zlomyslnou živostí; mluví v úžasném, samozøejmém a radostném souladu s všehomírem; v souladu, jenž mu nutnì napíná krk a povznáší tìlo. Mnohé, kteøí se považují za velmi chytré a kteøí se - podle jejich mínìní právì proto cítili odpuzováni jeho zevnìjškem, mocnì upoutal svým slovem. Jenže jsou zase lidé, které jeho zevnìjšek ponechává lhostejnými, zato jeho slova jim pøipadají pokrytecká. Jako otec tu nechci rozhodovat, avšak musím pøiznat, že tito pozorovatelé rozhodnì zasluhují spíše pozornosti než první. Mùj jedenáctý syn je útlý, snad nejslabší z mých synù; ale je to klamná slabost; chvílemi dovede být totiž silný a rozhodný, ale i pak ovšem zùstává slabost jaksi základní. Avšak není to zahanbující slabost, nýbrž cosi, co se pouze na této naší zemi zdá být slabostí. Není napøíklad i odhodlání vzlétnout slabostí, když je v nìm pøece i kolísání i neurèitost i tøepotání? Nìco takového je v mém synovi. Otce takové vlastnosti ovšem netìší; vždy smìøují k rozkladu rodiny. Nìkdy se na mne podívá, jako by chtìl øíci: „Vezmu tì s sebou, tatínku.“ Tu si pomyslím: „Ty bys byl ten poslední, komu bych se svìøil.“ A jeho pohled opìt jako by øíkal: „Nech - 98 - jsem tedy aspoò ten poslední.“ To je mých jedenáct synù. - 99 - BRATROVRAŽDA Je prokázáno, že k vraždì došlo takto: Schmar, vrah, se postavil za mìsíèné noci kolem deváté hodiny veèer na roh, kolem nìhož musel Wese, obì, zahnout z ulice, kde mìl kanceláø, do ulice, kde bydlel. Studený, každého prochvívající noèní vzduch. Ale Schmar mìl na sobì jen lehké modré šaty; kabátek mìl nadto rozepnutý. Necítil chlad; vždy se ustaviènì pohyboval. Vražednou zbraò, napolo bajonet, napolo kuchyòský nùž, držel stále úplnì obnaženou za rukoje. Prohlížel si nùž proti mìsíènímu svìtlu; ostøí se zablýsklo; Schmarovi to nestaèilo; køísl jím o cihlu v dláždìní, až jiskry odlétly; asi toho litoval; aby škodu napravil, pøejel jím jako smyècem po podrážce a stoje pøedklonìn na jedné noze naslouchal zvuku nože jedoucího po støevíci a zároveò nahlížel do osudné postranní ulice. Proè tohle všechno strpìl soukromník Pallas, který vše nablízku pozoroval ze svého okna v druhém poschodí? Dohlédni dna lidské duše! S vyhrnutým límcem, v županu pøepásaném kolem rozložitého bøicha, potøásaje hlavou díval se dolù. O pìt domù dál šikmo naproti paní Wesová s lišèím kožichem pøes noèní košili vyhlížela svého muže, který se dnes nezvykle dlouho zdržel. Koneènì se od dveøí Wesovy kanceláøe rozezní zvonek, pøíliš hlasitì na domovní zvonek, po celém mìstì až vzhùru k nebi, a Wese, ten noèní døíè, vyjde z domu, zde v ulici ještì neviditelný, pouze znamením zvonku ohlášený; už sèítá dláždìní jeho pokojné kroky. Pallas se hluboko vykloní; nesmí nic propást. Paní Wesová, uklidnìna zvonkem, s tøesknutím zavøe okno. Schmar však pokleká; a že v tu chvíli není jinde obnažen, tiskne jen tváø a ruce ke kamenùm; vše køehne mrazem, Schmar však žhne. Zrovna na hranici obou ulic zastaví se Wese, jen holí se opírá do druhé ulice. Rozmar. Noèní nebe ho upoutalo, temná modø a zlato. Nic nevìda pohlédne vzhùru, nic nevìda pohladí si pod nadzvednutým kloboukem vlasy; ani hnutí nahoøe, jež by mu naznaèilo nejbližší budoucnost; vše zùstává na svém nesmyslném, nevyzpytatelném místì. Samo o sobì je naprosto rozumné, že Wese jde dál, jenže on jde na nùž Schmarovi. „Wese!“ vzkøikne Schmar, stojí na špièkách, ruku vztaženou, nùž prudce napøažený. „Wese! Marnì èeká Julie!“ A zleva do krku a zprava do krku a do tøetice hluboko do bøicha bodne Schmar. Vodní krysa, rozpárána, vydává podobný zvuk jako Wese. - 100 - „Dokonáno,“ øekne Schmar a mrští nožem, zbyteènou a zkrvavenou pøítìží, hned vedle o zeï domu. „Blaženství vraždy! Úleva, rozlet z proudící cizí krve. Wese, starý noèní stíne, pøíteli, kumpáne od piva, temná pùda ulice tì vsákne. Proè nejsi prostì krvavá bublina, abych si na tebe sedl a tys doèista zmizel. Nevyplní se vše, nedozrály všechny blažené sny, tvé tìžké ostatky tu leží, nepøístupny už kopancùm. Co znamená ta nìmá otázka, kterou mi kladeš?“ Pallas, jehož tìlo se pøekotnì zalyká vším svým jedem, stojí mezi rozlétnuvšími se køídly domovních dveøí. „Schmare! Schmare! Vše jsem vidìl, neuniklo nic.“ Pallas a Schmar zkoumavì hledìli jeden na druhého. Pallas je uspokojen, Schmar neví, co si myslet. Paní Wesová, z obou stran obklopena houfem lidu, spìchá sem s tváøí hrùzou zestárlou. Kožich se rozvírá, ona se vrhá na Wesa, tìlo v noèní košili náleží jemu, kožich, uzavírající se nad manželským párem jak trávník nad hrobem, náleží davu. Schmar, s námahou polykaje hnus, tiskne ústa na rameno strážníka, jenž ho svižným krokem odvádí pryè. - 101 - SEN Josef K. mìl sen: Byl krásný den a K. si chtìl vyjít na procházku. Ale sotva uèinil dva kroky, už byl na høbitovì. Byly tam velice umìlé, neprakticky toèité cestièky, on však, neobyèejnì se vznášeje, klouzal po jedné takové cestièce jako po dravé vodì. Již zdálky zpozoroval èerstvì navršený hrob, u nìhož se chtìl zastavit. Ten hrob ho k sobì témìø vábil a on ani nevìøil, že k nìmu dost rychle dorazí. Chvílemi však ztrácel hrob z oèí, zakrývaly mu jej prapory, jež se kroutily a mocnì na sebe narážely; praporeèníky vidìt nebylo, ale vypadalo to, jako by tu všechno jen jásalo. Upíraje ještì pohled do dálky, uvidìl najednou onen hrob u cesty vedle sebe, ba skoro už za sebou. Honem skoèil na trávu. Protože cesta se pod jeho odskakující nohou hnala dál, zapotácel se a upadl rovnou pøed hrobem na kolena. Dva muži stáli za hrobem a ve vzduchu mezi sebou drželi náhrobní kámen: jak se K. objevil, vrazili kámen do zemì a on stál jako zazdìný. Ihned vylezl z jednoho køoví tøetí muž, v nìmž K. rázem poznal umìlce. Mìl na sobì jen kalhoty a špatnì zapjatou košili; na hlavì mìl sametovou èapku; v ruce držel obyèejnou tužku, a jak se blížil, už jí èrtal do vzduchu postavy. Tuto tužku nasadil teï nahoøe na kámen; kámen byl velmi vysoký, ani se nemusil shýbat, zato však se musil pøedklonit, nebo od kamene ho dìlil hrob, na nìjž nechtìl šlápnout. Stál tedy na špièkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Jakýmsi obzvl᚝ šikovným trikem se mu podaøilo napsat obyèejnou tužkou zlatá písmena; napsal: „Zde odpoèívá -“ Každé písmeno bylo èisté a krásné, hluboko a dokonale zlaté. Když napsal ta dvì slova, ohlédl se po K-ovi; K., který se nemohl doèkat, jak bude nápis pokraèovat, se o muže nestaral, ale hledìl jen na kámen. Muž se opravdu chystal psát dál, ale nešlo to, cosi pøekáželo, tužka mu klesla a on se znovu ohlédl po K-ovi. Tu K. pohlédl na umìlce a všiml si, že umìlec je ve velkých rozpacích, jejichž pøíèinu však nedovede vypovìdìt. Všechna jeho døívìjší èilost byla ta tam. I K. z toho zrozpaèitìl, bezmocnì na sebe hledìli; bylo tu jakési ošklivé nedorozumìní, jež žádný z nich nedovedl rozptýlit. Vtom se nevhodnì ozval i zvoneèek ze høbitovní kaple, avšak umìlec zamával zdviženou rukou a zvoneèek zmlkl. Po chvilce zaèal znovu; tentokrát docela tiše a bez zvláštního vybídnutí hned ustal; jako by si chtìl jen vyzkoušet svùj zvuk. K. byl zoufalý z umìlcovy situace, rozplakal se a dlouho vzlykal do dlaní. Umìlec poèkal, až se K. uklidní, a pak se pøece jen odhodlal psát dál, nebo jiné východisko nenašel. První èárka, kterou udìlal, byla pro K. vysvobozením, umìlec ji však provedl zøejmì jen s krajním odporem; písmo už také nebylo tak pìkné, pøedevším zlata - 102 - jako by se nedostávalo, bledì a nejistì se táhla èára, vzniklo pøíliš velké písmeno. Bylo to J, málem už bylo dokonèeno, vtom umìlec zuøivì dupl na hrob, až hlína kolem vylétla do výšky. Koneènì K. pochopil; na odprošování nebylo kdy; všemi prsty se zaryl do zemì, jež témìø nekladla odpor; všechno se zdálo pøichystáno; jen naoko byla navršena tenká vrstva hlíny; hned pod ní se rozevøela veliká jáma se strmými stìnami a K., obrácen jemným zavanutím naznak, do ní sklesl. Zatímco ho však už dole pøijala neproniknutelná hlubina a on ještì nadzvedl hlavu, jeho jméno nahoøe se s mohutnými okrasami hnalo po kameni vpøed. Uchvácen tou podívanou procitl. - 103 - ZPRAVA PRO JISTOU AKADEMII Slovutní èlenové Akademie! Dostalo se mi od vás cti, že jste mì vyzvali, abych podal Akademii zprávu o svém pøedchozím opièím životì. V tomto smyslu nemohu bohužel vyzvání vyhovìt. Bezmála pìt let mì dìlí od opièáctví, doba snad krátká podle kalendáøe, avšak nekoneènì dlouhá, máte-li ji procválat, jako jsem to uèinil já, doprovázen tu a tam výteènými lidmi, radami, potleskem i vyhráváním orchestru, avšak v podstatì samoten, nebo - abych setrval pøi obraze všechen doprovod se držel daleko za bariérou. Nebyl bych to mohl dokázat, kdybych byl umínìnì lpìl na svém pùvodu, na vzpomínkách z mládí. Právì vzdát se vší umínìnosti byl nejvyšší pøíkaz, který jsem si uložil; já, svobodný opièák, jsem na sebe vzal toto jho. Tím se mi však vzpomínky uzavíraly víc a víc. Jestliže zprvu - kdyby lidé byli chtìli - mi byla otevøena k návratu celá brána, již nebe klene nad zemí, zužovala se ta brána zároveò a nížila, èím dál mì bièoval mùj vývoj vpøed; cítil jsem se pøíjemnìji a bezpeènìji ve svìtì lidí; bouøe, která dula za mnou z mé minulosti, se utišila; dnes je to již jen prùvan, který mi zchlazuje paty; a otvor v dálce, jímž proniká a jímž jsem kdysi pronikl i já, se tak zmenšil, že kdybych vùbec mìl dost vùle a sil dobìhnout tam zpátky, musel bych si srst z tìla sedøít, abych prolezl. Upøímnì øeèeno, jakkoli rád se o tìch vìcech vyjadøuji v obrazech, upøímnì øeèeno: vaše opièáctví, pánové, pokud máte nìco takového za sebou, vám nemùže být vzdáleno víc než mé opièáctví mnì. Na patì však lechtá každého, kdo chodí po zemi: malého šimpanze jako velkého Achilla. Avšak ve velmi omezeném smyslu mohu snad na vᚠdotaz pøece jen odpovìdìt, a dokonce to èiním velmi rád. První, co jsem se nauèil, bylo podávat ruku; podat ruku znaèí upøímnost; i když se tøeba dnes, kdy jsem na vrcholu své životní dráhy, druží k onomu prvnímu podání ruky též upøímné slovo. Nepouèím Akademii o nièem podstatnì novém a zùstanu daleko za tím, co se po mnì žádá a co pøi nejlepší vùli nedovedu povìdìt pøesto však nech je z toho, co øeknu, patrný smìr, jímž bývalý opièák pronikl do lidského svìta a usadil se v nìm. Avšak ani to málo, co uslyšíte, bych urèitì nemohl øíci, kdybych si sám sebou nebyl zcela jist a kdyby se nebylo mé postavení neochvìjnì upevnilo na všech velkých varietních scénách civilizovaného svìta: Pocházím ze Zlatého pobøeží. O tom, jak jsem byl chycen, vím jen z cizích zpráv. Lovecká expedice firmy Hagenbeck - s jedním vùdcem jsem ostatnì od té doby vypil nejednu láhev èerveného vína - ležela na bøehu v køoví na èíhané, když jsem veèer s celým stádem pøibìhl - 104 - k napajedlu. Ozvaly se výstøely; já jediný byl zasažen, dostal jsem dvì rány. Jednu do tváøe; ta byla lehká; zanechala však velikou vyholenou èervenou jizvu, která mi vynesla protivné, naprosto nevhodné, vyloženì nìjakou opicí vymyšlené jméno Èervený Petr, jako bych se od nedávno pošlého, tu a tam známého cvièeného opièáka Petra lišil jedinì tou èervenou skvrnou na tváøi. To jen mimochodem. Druhá rána mì zasáhla pod kyèel. Byla tìžká, zavinila, že dodnes ještì trochu kulhám. Onehdy jsem èetl v èlánku nìkterého z tìch chrtù, kteøí se o mnì šíøí v novinách: že prý má opièí pøirozenost dosud není docela potlaèena; dùkazem toho prý je, že pøijde-li návštìva, s oblibou si stahuji kalhoty a ukazuji místo, kudy ona kulka vnikla. Tomu chlapovi by se mìly jeden po druhém ustøelit všechny prstíèky jeho píšící ruky. Já, já si mohu stahovat kalhoty, pøed kým se mi chce; nikdo neuvidí nic jiného než pìstìnou srst a jizvu po - užijme tu pro pøesný úèel pøesného slova, jemuž však nebudiž špatnì rozumìno - jizvu po zloèinné ránì. Vše je nabíledni; není co skrývat; jde-li o pravdu, každý velkomyslný èlovìk odhodí ty nejvybranìjší zpùsoby. Kdyby si naproti tomu stáhl pøed návštìvou kalhoty onen pisálek, vypadalo by to ovšem jinak, a já pøiznám, že to svìdèí o jeho uvážlivdsti, nedìlá-li to. Ale a mne potom nechá na pokoji i se svým útlocitem! Po onìch ranách jsem procitl - a zde pomalu zaèíná má vlastní pam읠- v jedné kleci v mezipalubí Hagenbeckova parníku. Nebyla to møížová klec o ètyøech stìnách; byly to spíše tøi stìny pøipevnìné k jakési bednì; bedna tedy tvoøila ètvrtou stìnu. Celé to bylo pøíliš nízké, aby se tam dalo stát, a pøíliš úzké, aby se tam dalo sedìt. Døepìl jsem tedy s ohnutými, vìènì se tøesoucími koleny, a jelikož jsem zprvu patrnì nechtìl nikoho vidìt a chtìl jsem být poøád jen potmì, døepìl jsem tváøí k bednì a møížoví se mi vzadu zaøezávalo do masa. Považuje se za užiteèné takto chovat divoká zvíøata po první dobu a já dnes po svých zkušenostech nemohu popøít, že tomu tak z lidského hlediska opravdu je. Na to jsem však tehdy nemyslil. Poprvé v životì jsem byl bez východiska; alespoò pøímou cestou to nešlo; pøímo pøede mnou byla bedna, jedno prkno pevnì spojené s druhým. Mezi prkny byla sice po celé délce mezera, a když jsem ji objevil, pozdravil jsem ji blaženým zavytím nevìdoucího tvora, avšak touto mezerou by se zdaleka neprostrèil ani ocas a vší opièí silou se nedala rozšíøit. Jak mi pozdìji øíkali, nadìlal jsem prý nezvykle málo hluku, z èehož usuzovali, že buï brzy pojdu, nebo podaøí-li se mi pøeèkat první kritickou dobu, budu se velmi dobøe hodit k výcviku. Pøeèkal jsem tuto dobu. Tlumené vzlyky, bolestné vybírání blech, znavené olizování kokosového oøechu, otloukání bedny lebkou, vyplazování jazyka, když se nìkdo pøiblížil - to - 105 - byly první poèiny mého nového života. Avšak pøi tom všem jen ten jediný pocit: žádné východisko. To, co jsem tehdy cítil jako opice, mohu teï ovšem vykreslit pouze lidskými slovy a tím to již zkresluji, avšak i když tu starou opièí pravdu nedokážu vystihnout, leží alespoò ve smìru mého líèení, o tom není pochyb. Mìl jsem pøece doposavad tolik východisek, a teï nemám žádné. Uvízl jsem. I kdyby mì pøibili, má touha po volnosti by nebyla o nic menší. Proè? Mùžeš si maso mezi prsty u nohou rozdrásat, nepochopíš proè. Tiskni se zády na møíže, až tì skoro rozpoltí, nepochopíš proè. Nemìl jsem východisko, ale musel jsem si je opatøit, nebo bez nìho jsem nemohl žít. Ustaviènì u stìny téhle bedny nevyhnutelnì bych zašel. Ale u Hagenbecka patøí opice k bednì - nuže, pøestal jsem tedy být opicí. Jasný, pìkný myšlenkový pochod, který jsem asi vykoumal nìjak v bøiše, nebo opice myslí bøichem. Obávám se, že není zcela jasné, co myslím tím východiskem. Užívám toho slova v nejobyèejnìjším a nejplnìjším smyslu. Úmyslnì neøíkám svoboda. Nemíním ten veliký pocit všestranné svobody. Jako opice jsem jej možná znal a poznal jsem lidi, kteøí po tom toužili. Pokud jde však o mne, netoužil jsem po svobodì ani tehdy, ani dnes. Mimochodem: mezi lidmi je svoboda až pøíliš èastým klamem. A jako se svoboda poèítá k nejvznešenìjším citùm, tak i pøíslušný klam je z nejvznešenìjších. Èasto jsem vídal v rùzných varieté pøed mým vystoupením, jak nahoøe u stropu cvièí nìjaká dvojice umìlcù na visutých hrazdách. Vymršovali se, houpali, létali jeden druhému do náruèí, jeden chytal druhého za vlasy do zubù. „I to je lidská svoboda,“ øíkal jsem si, „suverénní pohyb.“ Jaký posmìch posvátné pøírodì! Žádná stavba by neodolala chechtotu opièího plemene pøi této podívané. Ne, svobodu jsem nechtìl. Jen východisko; napravo, nalevo, kamkoli; nic jiného jsem nežádal; i kdyby to východisko byl pouhý klam; požadavek byl malý, klam by nebyl vìtší. Dostat se dál, dostat se dál! Jen nezùstat stát s pažemi vzhùru, pøimáèknut na stìnu bedny. Dnes je mi to jasné. Bez naprostého vnitøního klidu bych byl nikdy neunikl. A opravdu, za vše, èím jsem se stal, dìkuji snad onomu klidu, který jsem náhle pocítil po prvních dnech tam na lodi. Za ten klid mám ovšem zase co dìkovat lidem z lodi. Jsou to pøese všechno dobøí lidé. I dnes si ještì rád vzpomenu na zvuk jejich tìžkých krokù, který tehdy zaléhal do mé døímoty. Byli zvyklí poèínat si ve všem všudy velice pomalu. Když si nìkterý chtìl protøít oèi, zdvihal ruku jako závìsné závaží. Jejich žerty byly drsné, avšak srdeèné. Do jejich smíchu se mísil kašel, který znìl nebezpeènì, ale neznamenal nic. Vždycky mìli v ústech nìco k vyplivnutí a bylo jim jedno, kam to vyplivnou. Ustaviènì si stìžovali, že na nì skáèou mé blechy; ale pøesto - 106 - se na mne nikdy vážnì nehnìvali; vìdìli totiž, že v mém kožichu se blechám daøí a že blechy jsou skokani; smíøili se s tím. Když mìli volno, usedlo jich nìkdy pár do pùlkruhu kolem mne; skoro nemluvili, jen na sebe vrkali; rozvalovali se na bednách a kouøili dýmku; plácali se do kolen, jakmile jsem udìlal sebemenší pohyb; a tu a tam vzal nìkterý hùl a polechtal mì tam, kde mi to bylo pøíjemné. Kdyby mì dnes nìkdo pozval, abych si vyjel lodí, urèitì bych pozvání odmítl, ale stejnì jisté je, že bych se tam v podpalubí neoddával jen ošklivým vzpomínkám. Klid, jehož jsem nabyl v kruhu tìch lidí, mne pøedevším odvrátil od jakéhokoli pokusu o útìk. Dnes mi pøipadá, jako bych byl tehdy pøinejmenším tušil, že musím najít nìjaké východisko, chci-li žít, že však tohoto východiska nedosáhnu útìkem. Nevím už, byl-li útìk možný, ale myslím, že ano; pro opici by mìl být útìk vždycky možný. Se svými dnešními zuby musím být opatrný i pøi obyèejném louskání oøechù, zato tenkrát bych byl urèitì èasem dokázal pøekousnout zámek u dveøí. Neudìlal jsem to: Èeho bych tím byl také dosáhl? Sotva bych byl vystrèil hlavu, chytili by mne znovu a strèili do ještì horší klece; nebo bych byl mohl nepozorovanì utéci k druhým zvíøatùm, tøeba k hroznýšùm naproti, a v jejich objetí naposled vydechnout; nebo by se mi dokonce podaøilo doplížit se až na palubu a skoèit do vody, pak bych se byl chvilièku houpal na oceánu a utopil se. Èiny ze zoufalství. Neuvažoval jsem takto lidsky, avšak pod vlivem okolí jsem se zachoval tak, jako bych byl uvažoval. Neuvažoval jsem, zato však jsem s naprostým klidem pozoroval. Vidìl jsem, jak tito lidé chodí sem a tam, poøád ty samé tváøe, ty samé pohyby, èasto se mi zdálo, jako by to byl jen jediný èlovìk. Tento èlovìk nebo tito lidé si tedy chodili a nic je neznepokojovalo. Vysoký cíl mi vytanul. Nikdo mi neslíbil, že se møíž zvedne, stanu-li se takovým jako oni. Takové sliby, jejichž splnìní se zdá být nemožné, se nedávají. Dostaví-li se však splnìní, pak se dodateènì objeví i sliby právì tam, kde jsme je pøedtím marnì hledali. Na tìchto lidech nebylo tedy samo o sobì nic, co by mne obzvl᚝ lákalo. Kdybych byl stoupencem oné zmínìné svobody, urèitì bych byl dal pøednost oceánu pøed východiskem, jež se zraèilo v zasmušilých pohledech tìchto lidí. Jisto však je, že jsem je pozoroval už dávno pøedtím, než jsem na takové vìci pomyslel, ba teprve nahromadìná pozorování mì nutila do urèitého smìru. Bylo tak snadné napodobovat lidi. Plivat jsem umìl hned první dny. Plivali jsme si pak jeden druhému do oblièeje; rozdíl byl jen v tom, že já jsem si poté oblièej hned olízal; oni ne. Dýmku jsem brzy vykouøil jako starý chlap; když jsem potom ještì palcem pøimáèkl hlavièku dýmky, rozjásalo se celé mezipalubí; jen jsem dlouho nechápal, jaký je rozdíl mezi prázdnou a nacpanou dýmkou. Nejvíce jsem se namoøil s lahví s koøalkou. Ten pach mne muèil; - 107 - nutil jsem se vší mocí; ale ubìhly týdny, než jsem se pøemohl. Tyto vnitøní boje brali lidé kupodivu vážnìji než cokoli jiného na mnì. Ani ve vzpomínkách ty lidi od sebe nerozeznám, ale byl tam jeden, ten pøicházel stále znovu, sám i s kamarády, ve dne i v noci, v nejrùznìjší hodiny; stoupl si s lahví pøede mne a dával mi lekce. Nechápal mì, chtìl rozluštit záhadu mého bytí. Pomalu odzátkoval láhev a pak se na mne zkoumavì zadíval, jestli rozumím; pøiznávám, že jsem ho vždy sledoval s divokou, pøekotnou pozorností; takového lidského žáka nenajde na celé zemìkouli žádný lidský uèitel; když láhev odzátkoval, zvedl ji k ústùm; já svým pohledem za ním až do chøtánu; pøikyvuje spokojen se mnou a klade láhev ke rtùm; já, u vytržení nad pozvolným poznáváním, se s kvièením drbu køížem krážem, jak se dá; on má radost, nasadí láhev a polkne; já, v nedoèkavé a zoufalé snaze vyrovnat se mu, se v kleci zaneøádím, což je pro nìj opìt veliké zadostiuèinìní; a nyní se zeširoka rozpøáhne lahví, a pozvednuv ji vzletným obloukem, na jediný tah a v záklonu až pøehnanì nabádavém ji do dna vypije. Já, zemdlen pøílišnou touhou, ho nemohu již dále sledovat a ochable visím na møížích, zatímco on konèí teoretickou výuku hladì si bøicho a šklebì se. Teprve nyní zaèíná praktické cvièení. Nejsem snad už pøíliš vyèerpán teorií? Baže, pøíliš vyèerpán. To je mùj osud. Pøesto sahám, jak nejlépe dovedu, po podávané láhvi; rozechvìle ji odzátkuji; se zdarem se dostavují i nové síly; zvedám láhev, od originálu již sotva k rozeznání; nasazuji ji a - a s odporem ji odhazuji, aèkoliv je prázdná a naplòuje ji už jen ten pach, s odporem ji odhazuji na zem. K zármutku svého uèitele, k svému vlastnímu nejvìtšímu zármutku; ani jeho, ani sebe neusmíøím tím, že si po odhození láhve neopomenu znamenitì pohladit bøicho a zašklebit se pøitom. Až pøíliš èasto probíhalo vyuèování takto. A ke cti mého uèitele: nehnìval se na mne; leckdy mi ovšem pøiložil hoøící dýmku ke kožichu, až nìkde, kam tìžko dosáhnu, zaèal doutnat, ale pak to zase sám uhasil svou obrovitou dobrou rukou; nehnìval se na mne, chápal, že oba bojujeme na téže stranì proti opièí pøirozenosti a mnì že pøipadl t잚í údìl. Jaké pak ovšem vítìzství pro nìho i pro mne, když jsem jednou veèer pøed velikým kruhem divákù - snad byla nìjaká slavnost, hrál gramofon, nìjaký dùstojník se procházel mezi lidmi - když jsem ten veèer, právì nepozorován, popadl láhev s koøalkou, kterou mi nedopatøením nechali stát pøed klecí, za vzrùstající pozornosti spoleènosti ji odzátkoval jak správný žák, nasadil k ústùm a bez váhání, bez ošklbání, jako piják z povolání, s oèima vyvalenýma, s poskakujícím ohryzkem, jsem ji na mou pravdu vyprázdnil; ne už jako zoufalec, nýbrž jako umìlec jsem láhev odhodil; opomenul jsem si sice pohladit bøicho, zato však jsem vykøikl „Haló!“, protože jsem nemohl jinak, protože mì to nutkalo, protože mé - 108 - smysly byly opojeny, vyrazil jsem ze sebe zkrátka a dobøe lidský hlas a s tímto pokøikem jsem skoèil mezi lidi a jejich ozvìnu: „Slyšte, on mluví!“ jsem pocítil jako polibek na celém svém potem zbroceném tìle. Opakuji: nelákalo mì napodobovat lidi; napodoboval jsem, nebo jsem hledal východisko, z žádného jiného dùvodu. Rovnìž ono vítìzství znamenalo málo. Hlas mi hned zase selhal; teprve po mìsících se opìt dostavil; odpor k láhvi s koøalkou dokonce ještì vzrostl. Avšak smìr mi byl ovšem jednou provždy dán. Když mì v Hamburku pøedali prvnímu cvièiteli, brzy jsem poznal, že jsou pøede mnou dvì možnosti: zoologická zahrada nebo varieté. Neváhal jsem. Øekl jsem si: napni všechny síly, aby ses dostal do varieté; to je východisko; zoologická zahrada je nová klec; dostaneš-li se tam, jsi ztracen. A já se, pánové, uèil. Ach, když nelze jinak, pak se pustíte do uèení; pustíte se do uèení, chcete-li najít východisko; pustíte se do uèení beze všech ohledù. S bièem nad sebou bdíte; pøi sebemenším odporu sami sebe prozradíte. Opièí pøirozenost se ve mnì zmítala a zuøivì se drala ven a pryè, takže mùj první uèitel se z toho málem poopièil, musel zanechat vyuèování a byl dopraven do sanatoria. Naštìstí se zase brzy dostal ven. Já jsem však spotøeboval mnoho uèitelù, ba dokonce nìkdy nìkolik uèitelù zároveò. Když jsem si už byl jistìjší svými schopnostmi, když veøejnost sledovala mé pokroky a budoucnost se mi zaèínala jasnìji rýsovat, bral jsem si uèitele sám, usadil jsem je do pìti místností za sebou a uèil jsem se u všech najednou tak, že jsem ustaviènì skákal z jedné místnosti do druhé. Jaké to byly pokroky! Jak pronikaly paprsky vìdìní ze všech stran do procitajícího mozku! Nepopírám: blažilo mì to. Ale také pøiznávám: nepøeceòoval jsem to, již tehdy ne, a tím ménì dnes. S úsilím, jež doposud nemá na zemi rovna, jsem získal prùmìrné vzdìlání Evropana. To by snad samo o sobì vùbec nic neznamenalo, znamená to však nìco potud, že mi to pomohlo ven z klece a tak zjednalo toto zvláštní východisko, lidské východisko. Je jedno znamenité úsloví: vzít do zajeèích; to jsem uèinil já, vzal jsem do zajeèích. Nemìl jsem jiné cesty, za pøedpokladu, že svoboda se volit nedala. Když pøehlížím svùj vývoj a cíl, k nìmuž dosud dospìl, nestìžuji si, ani nejsem spokojen. S rukama v kapsách, láhev vína na stole, napùl ležím, napùl sedím v houpacím køesle a vyhlížím z okna. Pøijde-li návštìva, pøijmu ji, jak se sluší. Mùj impresário sedí v pøedpokoji, když zazvoním, pøijde a vyslechne, co mu chci øíci. Skoro každý veèer je pøedstavení a mé úspìchy sotva už lze stupòovat. Když se pozdì v noci vrátím domù z banketù, z vìdeckých shromáždìní, z pøíjemných setkání, oèekává mne malá polocvièená šimpanzka a s ní se po opièím zpùsobu dobøe pomìju. - 109 - Ve dne ji nechci vidìt; má totiž v oèích šílenství zmateného cvièeného zvíøete; to poznám jen já a nesnáším to. Celkem jsem nepochybnì dosáhl toho, èeho jsem chtìl dosáhnout. Neøíkejte, že to nestálo za tu námahu. Ostatnì nezajímá mì, co lidé soudí, chci pouze rozmnožit vìdomosti, podávám pouze zprávu. I vám, slovutní èlenové Akademie, jsem pouze podal zprávu. - 110 - V KÁRNÉM TÁBOØE - 111 - - 112 - V KÁRNÉM TÁBOØE „Je to zvláštní aparát,“ øekl dùstojník cestovateli a jaksi obdivnì pøejel pohledem po aparátu, který pøece dobøe znal. Cestovatel podle všeho jen ze zdvoøilosti vyhovìl pozvání velitele, aby se zúèastnil popravy jednoho vojáka, který byl odsouzen pro neposlušnost a urážku pøedstaveného. Ani v kárném táboøe nebyl ovšem nijak zvl᚝ velký zájem o tuto popravu. Alespoò tu v tom hlubokém, písèitém, malém údolí, uzavøeném kolem dokola holými stránìmi, byl kromì dùstojníka a cestovatele jen odsouzenec, tupì vyhlížející èlovìk s širokými ústy a zpustlými vlasy i oblièejem, a voják držící tìžký øetìz, k nìmuž se sbíhaly menší øetìzy, jimiž byl odsouzený spoután na kotnících a zápìstích i kolem krku a které též mezi sebou byly propojeny spojovacími øetìzy. Odsouzenec vypadal ostatnì tak psovsky oddanì, až se zdálo, že by ho mohli nechat volnì pobíhat po stráních a pøed zaèátkem popravy by staèilo jen zapískat a on by pøišel. Cestovatel nemìl valné porozumìní pro aparát a témìø s oèividnou neúèastí pøecházel sem a tam za odsouzencovými zády, zatímco dùstojník konal poslední pøípravy, tu vlezl pod aparát zapuštìný hluboko do zemì, tu se zas vyšplhal na žebøík, aby prohlédl hoøejší èásti. Tuto práci by byl vlastnì mohl nechat nìjakému strojníkovi, avšak dùstojník ji provádìl velice horlivì, buï že byl obzvláštním pøívržencem tohoto aparátu, nebo že z jiných dùvodù nemohla být tato práce svìøena nikomu jinému. „Teï je všechno hotovo!“ zvolal koneènì a slezl z žebøíku. Byl docela vysílen, oddychoval dokoøán otevøenými ústy a za límec stejnokroje si nacpal dva jemné dámské kapesníèky. „Tyto stejnokroje jsou pøece jen do tropù pøíliš tìžké,“ øekl cestovatel, místo aby se vyptával na aparát, jak dùstojník oèekával. „Jistì,“ øekl dùstojník a myl si ruce umazané od oleje a tuku v pøichystaném kbelíku s vodou, „ale znamenají vlast; nechceme ztratit vlast. - Teï se však podívejte na ten aparát,“ dodal ihned, utíral si ruce hadrem a zároveò ukazoval na aparát. „Až dosud bylo ještì zapotøebí práce rukou, od nynìjška bude však aparát pracovat docela sám.“ Cestovatel pøikývl a sledoval dùstojníka. Ten dodal, aby se pojistil pro všechny pøípady: „Vyskytnou se ovšem poruchy; doufám sice, že dnes žádná nenastane, pøece však je s nimi tøeba poèítat. Vždy aparát má být v chodu nepøetržitì dvanáct hodin. Ale i když nastanou poruchy, bývají docela nepatrné a ihned se odstraní.“ „Nechcete si sednout?“ zeptal se nakonec, vytáhl z hromady rákosových židlí jednu a nabídl ji cestovateli; ten nemohl odmítnout. Sedìl teï na okraji jakési jámy a letmo do ní pohlédl. Nebyla pøíliš hluboká. Na jedné stranì jámy se vršil násep vykopané hlíny, na druhé stranì stál aparát. - 113 - „Nevím, jestli vám už velitel podal o aparátu výklad,“ øekl dùstojník. Cestovatel udìlal neurèitý pohyb rukou; dùstojník si nic lepšího nepøál, nebo teï mohl podat výklad o aparátu sám. „Tento aparát,“ øekl, uchopil jakousi zalomenou tyè, opøel se o ni, „je vynález našeho døívìjšího velitele. Já jsem už od samého poèátku spolupracoval pøi pokusech a úèastnil jsem se také veškerých prací až do konce. Zásluha o vynález náleží ovšem jedinì jemu. Slyšel jste už o našem døívìjším veliteli? Ne? Nu, nepøeháním, øeknu-li, že zøízení celého kárného tábora je jeho dílem. My, jeho pøátelé, jsme už ve chvíli, kdy zemøel, vìdìli, že uspoøádání tábora tvoøí natolik pevný celek, že jeho nástupce, i kdyby mìl v hlavì tisíc takových plánù, nebude moci, aspoò po øadu let, zmìnit nic z toho, co bylo. Naše pøedpovìï se také splnila; nový velitel to musel uznat. Škoda, že jste neznal døívìjšího velitele! - Ale já tu povídám,“ pøerušil se dùstojník, „a jeho aparát tu stojí pøed námi. Skládá se, jak vidíte, ze tøí èástí. Èasem se pro každou z tìchto èástí vytvoøily jakési lidové názvy. Dolní se øíká postel, horní se øíká kresliè a zde té prostøední visuté èásti se øíká brány.“ „Brány?“ zeptal se cestovatel. Neposlouchal docela pozornì, slunce se pøíliš opíralo do údolí beze stínu, bylo tìžké soustøedit se. Tím více obdivoval dùstojníka, který tu v pøiléhavém, parádním vojenském kabátì obtìžkaném epoletami, ovìšeném šòùrami tak horlivì vykládal svou vìc a kromì toho za øeèi ještì tu a tam pracoval šroubovákem na nìjakém šroubu. Voják se patrnì cítil podobnì jako cestovatel. Kolem obou zápìstí mìl omotaný odsouzencùv øetìz, jednou rukou se opíral o pušku, hlava mu visela dolù a nièeho si nevšímal. Cestovatel se tomu nedivil, nebo dùstojník mluvil francouzsky a ani voják, ani odsouzenec francouzštinì nerozumìli. Tím nápadnìjší ovšem bylo, že se odsouzenec pøesto usilovnì snažil dùstojníkùv výklad sledovat. S jakousi ospalou vytrvalostí se pokaždé zadíval tam, kam dùstojník zrovna ukazoval, a když teï cestovatel pøerušil dùstojníka otázkou, podíval se i on, stejnì jako dùstojník, na cestovatele. „Ano, brány,“ øekl dùstojník, „je to výstižný název. Jehly jsou uspoøádány jako u bran, také se to celé pohybuje jako brány, i když jen na jednom místì a mnohem dùmyslnìji. Ostatnì hned vám to bude jasné. Sem na postel položíme odsouzeného. - Chci totiž nejdøíve aparát popsat a teprve potom dám provést proceduru. Budete ji pak moci lépe posuzovat. K tomu jedno ozubené kolo v kreslièi je znaènì opotøebované: za chodu silnì skøípe; není pak slovo rozumìt; náhradní souèástky se tu bohužel tìžko shánìjí. Zde tedy je postel, jak jsem øekl. Je celá pokrytá vrstvou vaty; ještì se dovíte proè. Na tuto vatu položíme na bøicho odsouzence, pøirozenì nahého; zde jsou øemínky pro ruce, zde pro nohy, zde pro krk, aby mohl být pøipoután. Zde v hlavách postele, kde, jak jsem øekl, leží muž nejdøíve oblièejem dolù, je tento malý plstìný špalík, který lze snadno posunovat tak, aby muži vnikl pøímo do úst. Je zde k tomu, aby nedovolil - 114 - muži køièet a pøekousnout si jazyk. Muž musí samozøejmì ústy uchopit plst, nebo jinak by mu krèní øemen zlomil vaz.“ - „Toto je vata?“ zeptal se cestovatel a sehnul se. „Ano, zajisté,“ øekl dùstojník s úsmìvem, „sáhnìte si.“ Uchopil cestovatelovu ruku a pøejel s ní po posteli. „Je to vata upravená zvláštním zpùsobem, proto ani nevypadá jako vata; pozdìji vám ještì povím, èemu slouží.“ Cestovatele už zaèal aparát trochu zajímat; zaclánìje si rukou oèi proti slunci, podíval se nahoru. Byla to veliká stavba. Postel a kresliè byly stejnì velké a vypadaly jako dvì tmavé truhly. Kresliè byl umístìn asi dva metry nad postelí; jejich rohy spojovaly ètyøi mosazné tyèe, které v slunci skoro záøily. Mezi truhlami se na ocelovém lanu vznášely brány. Dùstojník si sotva všiml cestovatelovy døívìjší lhostejnosti, teï ovšem mìl pro jeho poèínající zájem pochopení; ustal proto ve výkladech, aby mìl cestovatel kdy nerušenì si vše prohlédnout. Odsouzenec napodobil cestovatele; protože si nemohl rukou zaclonit oèi, mžoural do výšky nekrytýma oèima. „Tak odsouzenec tedy leží,“ øekl cestovatel, opøel se na židli a zkøížil nohy. „Ano,“ øekl dùstojník, trochu si posunul èepici do týla a rukou pøejel po rozpáleném oblièeji, „teï poslouchejte! Jak postel, tak kresliè mají vlastní elektrickou baterii; postel jí potøebuje pro sebe, kresliè pro brány. Jakmile je muž pøipoután, uvede se postel do pohybu. Chvìje se nepatrným, velmi rychlým škubáním ze strany na stranu a zároveò nahoru a dolù. Podobné aparáty jste možná vidìl v nemocnicích; jenže u naší postele jsou všechny pohyby pøesnì vypoèteny; musí být totiž nanejvýš dokonale sladìny s pohyby bran. Na tìchto branách je však, aby vlastnì vykonaly rozsudek.“ „Jakpak zní rozsudek?“ zeptal se cestovatel. „Ani to nevíte?“ øekl dùstojník s údivem a kousl se do rtù. „Promiòte, jsou-li snad mé výklady neurovnané; velmi vás prosím o odpuštìní. Døíve totiž obyèejnì podával výklad velitel; nový velitel se však z této èestné povinnosti vyzul; ale že tak vznešenou návštìvu“ - cestovatel se obìma rukama bránil té poctì, ale dùstojník na svých slovech trval - „tak vznešenou návštìvu neseznámí ani s formou našeho rozsudku, to je opìt novota, kterou“ - mìl na jazyku zaklení, vzpamatoval se však a øekl jen: „Nebylo mi nic oznámeno, má vina to není. Jsem ostatnì jistì nejspíš povolán, abych vyložil, jaké druhy rozsudkù máme, nebo zde“ - poklepal si na náprsní kapsu - „nosím pøíslušné vlastnoruèní nákresy døívìjšího velitele.“ „Vlastnoruèní velitelovy nákresy?“ zeptal se cestovatel. „Cožpak v sobì spojoval všechno? Byl to voják, soudce, konstruktér, chemik, kresliè?“ „Ovšem,“ øekl dùstojník pøikyvuje a zíraje zamyšlenì pøed sebe. Pak se zkoumavì podíval na své ruce; nezdály se mu dost èisté, aby do - 115 - nich mohl vzít nákresy; šel proto ke kbelíku a ještì jednou si je umyl. Pak vytáhl malé destièky a øekl: „Nᚠrozsudek není pøísný. Pøíkaz, který odsouzenec porušil, mu brány napíší na tìlo. Napøíklad tomuto odsouzenci“ - dùstojník ukázal na muže - „bude na tìlo napsáno: Cti svého pøedstaveného!“ Cestovatel se letmo na muže podíval; když na nìj dùstojník ukázal, mìl svìšenou hlavu a patrnì ze všech sil napínal uši, aby nìco pochytil. Avšak z pohybu jeho odulých sevøených rtù bylo zøejmé, že není s to cokoli pochopit. Cestovatel se chtìl na leccos zeptat, ale jak se podíval na muže, zeptal se pouze: „On zná svùj rozsudek?“ „Ne,“ øekl dùstojník a chystal se hned pokraèovat ve výkladu, avšak cestovatel ho pøerušil: „On nezná svùj vlastní rozsudek?“ „Ne,“ opakoval dùstojník, zarazil se na okamžik, jako by chtìl, aby mu cestovatel blíže odùvodnil svou otázku, a pak øekl: „Bylo by zbyteèné ohlašovat mu jej. Vždy ho zakusí na vlastním tìle.“ Cestovatel už chtìl zmlknout, tu ucítil, že na nìj odsouzenec upøel pohled; jako by se ptal, mùže-li být srozumìn s vylíèeným postupem. Proto se cestovatel, který se už opøel v židli, opìt pøedklonil a zeptal se ještì: „Ale že byl vùbec souzen, to pøece ví?“ „Také ne,“ øekl dùstojník a usmíval se na cestovatele, jako by èekal, co mu teï ještì podivného poví. „Ne,“ øekl cestovatel a pøejel si rukou èelo, „pak tedy ten muž ani teï ještì neví, jak byla pøijata jeho obhajoba?“ „On nemìl pøíležitost, aby se obhajoval,“ øekl dùstojník a díval se stranou, jako by mluvil pro sebe a nechtìl cestovatele zahanbovat vykládáním vìcí pro nìho tak samozøejmých. „Musel mít pøece pøíležitost, aby se obhajoval,“ øekl cestovatel a vstal ze židle. Dùstojník postøehl nebezpeèí, že jeho výklad aparátu se nadlouho zdrží; pøistoupil proto k cestovateli, vzal ho pod paží, ukázal na odsouzence, který se teï, když se pozornost tak zjevnì obrátila k nìmu, postavil do pozoru - voják též pøitáhl øetìz - a øekl: „Vìc se má tak. Jsem zde v kárném táboøe ustanoven soudcem. Pøes své mládí. Vypomáhal jsem totiž i døívìjšímu veliteli ve všech trestních vìcech a také v aparátu se vyznám nejlépe ze všech. Zásada, podle níž rozhoduji, zní: Vina je vždy nepochybná. Jiné soudy se nemohou øídit touto zásadou, protože jsou víceèlenné a mají též nad sebou ještì vyšší soudy. Zde tomu tak není, nebo aspoò za døívìjšího velitele tomu tak nebylo. Nový velitel dal už ovšem najevo, že má chu vmìšovat se do mého souzení, zatím se mi však daøilo zabránit mu v tom a i v budoucnu se mi to bude daøit. - Chtìl jste, abych vám vysvìtlil tento pøípad; je tak prostý jako všechny. Jeden kapitán uèinil dnes ráno udání, že tento muž, který mu byl pøidìlen jako sluha a spává pøed jeho dveømi, zaspal službu. Jeho povinností je totiž úderem každé hodiny vstát a zasalutovat pøed kapitánovými dveømi. Jistì nijak obtížná povinnost a pøitom potøebná, nebo sluha má zùstat svìží, aby posloužil. Kapitán se chtìl vèera v noci pøesvìdèit, jestli sluha plní - 116 - svou povinnost. Úderem druhé hodiny otevøel dveøe a našel ho schouleného, jak spí. Došel si pro jezdecký bièík a uhodil ho pøes oblièej. Místo aby vstal a poprosil o odpuštìní, chytil ten muž svého pána za nohy, zatøásl jím a zvolal: ,Zahoï ten biè, nebo tì sežeru.‘ - Taková je vìc. Kapitán pøišel pøed hodinou ke mnì, já jsem sepsal jeho údaje a hned poté jsem napsal rozsudek. Nato jsem dal toho muže spoutat øetìzy. To vše bylo velmi prosté. Kdybych byl toho muže nejdøíve pøedvolal a vyslýchal, vznikl by jen zmatek. Byl by lhal, kdyby se mi podaøilo jeho lži vyvrátit, pøišel by s novou lží a tak dále. Teï ho však držím a už ho nepustím. - Je už teï všechno jasné? Ale èas bìží, exekuce už dávno mìla zaèít a já ještì nejsem hotov s výkladem aparátu.“ Pøimìl cestovatele, aby si sedl, znovu pøistoupil k aparátu a zaèal: „Jak vidíte, tvar bran odpovídá tvaru èlovìka; zde jsou brány pro trup, zde brány pro nohy. Pro hlavu je urèena pouze tato malá jehla. Je vám to jasné?“ Vlídnì se naklonil k cestovateli, ochoten vyložit vše obšírnìji. Se svraštìným èelem hledìl cestovatel na brány. To, co slyšel o soudním øízení, ho neuspokojovalo. Pøitom však si musel øíci, že to zde je pøece kárný tábor, že jsou zde nezbytná zvláštní opatøení a že je nutno postupovat dùslednì vojensky. Mimo to ale vkládal jistou nadìji do nového velitele, který zøejmì hodlá, ovšem pozvolna, zavést nové øízení, jež tomuto omezenému dùstojníkovi nejde do hlavy. Zabrán v tyto úvahy zeptal se cestovatel: „Bude velitel pøítomen exekuci?“ „Není to jisté,“ øekl dùstojník, trapnì dotèen tou nenadálou otázkou, a jeho mírná tváø se zaškaredila: „Právì proto si musíme pospíšit. Budu muset dokonce zkrátit svùj výklad, aèkoli mì to mrzí. Ale zítra, až bude aparát opìt vyèištìn - to je jeho jediná vada, že se tak zneèistí - mohl bych výklad v nìkterých detailech doplnit. Teï tedy jen to nejnutnìjší. - Jakmile muž leží na posteli a postel se rozechvìje, spustíme brány na tìlo. Samy se nastaví tak, aby se jen tak hroty dotýkaly tìla; jakmile jsou správnì nastaveny, ihned se toto ocelové lano napne jak tyè. A teï to spustí. Nezasvìcenec navenek nepostøehne rozdíl v trestech. Zdá se, že brány pracují poøád stejnì. Zabodnou vibrující se hroty do tìla, které je navíc rozechvíváno postelí. Abychom každému umožnili ovìøit si, jak je rozsudek provádìn, byly brány zhotoveny ze skla. Vznikly urèité technické potíže s upevnìním jehel, ale po mnoha pokusech se to podaøilo. Nezalekli jsme se totiž žádné námahy. A teï se každý mùže podívat skrze sklo, jak se nápis na tìlo provádí. Pojïme, prosím, blíž a prohlédnìte si jehly.“ Cestovatel pomalu vstal, pøistoupil k branám a naklonil se nad nimi. „Vidíte dvojí druh jehel uspoøádaných nìkolikerým zpùsobem,“ øekl dùstojník. „Vedle dlouhé je vždy krátká. Dlouhá totiž píše a krátká vystøikuje vodu, která splachuje krev, takže písmo je stále zøetelné. Voda s krví je pak odvádìna sem do tìchto malých žlábkù a nakonec odtéká do tohoto - 117 - hlavního žlábku, jehož odtoková roura vede do jámy.“ Dùstojník prstem pøesnì ukazoval, kudy musí voda s krví protékat. Když ji u ústí odtokové roury doslova jakoby chytal do dlaní, aby uèinil celou vìc co možná názornou, zvedl cestovatel hlavu a tápaje za sebou rukou chtìl se vrátit na židli. Vtom ke svému zdìšení uvidìl, že stejnì jako on i odsouzenec poslechl dùstojníkova vyzvání, aby si zblízka prohlédl zaøízení bran. Ospalého vojáka popotáhl trochu za øetìz a naklonil se nad sklo. Bylo vidìt, jak také nejistýma oèima hledá to, co právì pozorovali oba pánové, že se mu to však nedaøí, nebo mu chybí výklad. Naklonil se tu a pak zase tam. Znovu a znovu jezdil oèima po skle. Cestovatel ho chtìl odehnat, nebo to, co dìlal, bylo patrnì trestné. Ale dùstojník jednou rukou zadržel cestovatele, druhou sebral z náspu hroudu hlíny a hodil ji po vojákovi. Ten rázem vzhlédl, uvidìl, èeho se odsouzenec odvážil, pustil pušku, podpatky se zapøel do zemì, trhl øetìzy, až odsouzenec upadl, a díval se pak na nìj, jak se zmítá a øinèí øetìzy. „Postav ho!“ køikl dùstojník, nebo si všiml, že odsouzenec pøíliš odvádí cestovatelovu pozornost. Cestovatel se dokonce nahnul pøes brány, nestaral se o nì a jen sledoval, co se dìje s odsouzencem. „Zacházej s ním svìdomitì!“ køikl zas dùstojník. Obìhl aparát, sám uchopil odsouzence pod paží a s vojákovou pomocí ho postavil, aèkoli odsouzenci nìkolikrát uklouzly nohy. „Teï už vím všechno,“ øekl cestovatel, když se k nìmu dùstojník zase vrátil. „Až na to nejdùležitìjší,“ øekl dùstojník, chytil cestovatele za paži a ukázal nahoru: „Tam v kreslièi je soukolí, které øídí pohyb bran, a toto soukolí seøizujeme podle kresby, na niž zní rozsudek. Používám ještì kreseb døívìjšího velitele. Tady jsou,“ - vytáhl z kožených desek nìkolik listù - „bohužel vám je však nemohu dát do ruky, jsou tím nejdražším, co mám. Posaïte se, ukážu vám je z této vzdálenosti, abyste všechno dobøe vidìl.“ Ukázal první list. Cestovatel by byl rád øekl nìco uznalého, ale vidìl jen labyrint èar, které se všelijak køížily a tak hustì pokrývaly papír, že jen stìží bylo mezi nimi možno rozeznat bílá místa. „Ètìte,“ øekl dùstojník. „Nemohu,“ øekl cestovatel. „Vždy je to zøetelné,“ øekl dùstojník. „Je to velice dovednì udìláno,“ øekl cestovatel, „ale já to neumím rozluštit.“ „Ano,“ øekl dùstojník, zasmál se a strèil zase desky do kapsy, „není to krasopis pro školáky. Musí se to dlouho èíst. I vy byste se v tom nakonec urèitì vyznal. Nesmí to být samozøejmì jednoduché písmo; vždy nemá usmrcovat hned, nýbrž prùmìrnì teprve za dvanáct hodin; podle výpoètu nastává šestou hodinu obrat. Musí být tedy okolo vlastního písma veliké množství okras; skuteèné písmo obepne tìlo pouze úzkým pásem; ostatní tìlo je urèeno pro ozdoby. Dovedete teï ocenit práci bran a ostatního aparátu? - Podívejte se!“ Vyskoèil na žebøík, otoèil jedním kolem, zavolal dolù: „Pozor, ustupte stranou!“ a vše se dalo do pohybu. Nebýt toho, že kolo skøípalo, bylo by všechno nádherné. Dùstojník, jako by byl - 118 - pøekvapen tím rušivým kolem, zahrozil mu pìstí, k cestovateli pak omluvnì rozpøáhl paže a honem slezl dolù, aby zdola sledoval chod aparátu. Nìco ještì nebylo v poøádku, èeho si povšiml pouze on; znovu vylezl nahoru, obìma rukama sáhl dovnitø kreslièe, potom, aby se rychleji dostal dolù, sjel po jedné tyèi, místo aby použil žebøík, a aby mu v tom rámusu bylo dobøe rozumìt, køièel ze všech sil cestovateli do ucha: „Chápete ten postup? Brány zaèínají psát; jakmile jsou hotovy s první osnovou písma na mužových zádech, odvine se vrstva vaty a pomalu otoèí tìlo na bok, aby brány mìly zase kam psát. Mezitím se písmem poranìná místa položí na vatu, která díky zvláštní úpravì ihned zastaví krvácení a pøipraví záda k dalšímu prohloubení písma. Zde ty zoubky na okraji bran strhnou pak pøi dalším obracení tìla vatu z ran, odhodí ji do jámy a brány mají zase co dìlat. Tak píšou dvanáct hodin èím dál hloub. Prvních šest hodin žije odsouzenec skoro jako døív, jenom trpí bolestmi. Po dvou hodinách odstraníme plst, nebo muž již nemá sílu køièet. Sem do této elektricky ohøívané misky v hlavách dáme teplou rýžovou kaši, z níž si muž, dostane-li chu, mùže vzít tolik, kolik dosáhne jazykem. Nikdo neopomine tu pøíežitost. Neznám žádného, a mám bohaté zkušenosti. Teprve kolem šesté hodiny ho pøestane tìšit jíst. Já si pak obyèejnì kleknu sem a pozoruji tento úkaz. Muž málokdy spolkne poslední sousto, pouze je pøevaluje v ústech a vyplivne do jámy. Musím se pak sehnout, jinak by mi plivl do oblièeje. Ale jak potom kolem šesté hodiny muž ztichne! I tomu nejzabednìnìjšímu zaène svítat. Nejdøíve to zaène kolem oèí. Odtamtud se to šíøí dál. Podívaná, která by dokázala èlovìka získat, aby si lehl pod brány též. Dál se už nic nedìje, muž pouze zaèíná luštit písmo, špulí ústa, jako by naslouchal. Sám jste vidìl, že není snadné rozluštit písmo oèima; nᚠmuž je však luští svými ranami. Dá to ovšem hodnì práce; potøebuje k ní šest hodin. Potom ho však brány úplnì nabodnou a hodí do jámy, kde sebou pleskne do zkrvavené vody a vaty. Pak je soud skonèen a my dva, já a voják, ho zahrabeme.“ Cestovatel naklánìl ucho k dùstojníkovi a s rukama v kapsách kabátu se díval, jak stroj pracuje. Rovnìž odsouzenec se díval, ale nechápal nic. Sehnul se trochu a sledoval chvìjící se jehly, když tu voják na dùstojníkùv pokyn mu zezadu nožem rozøízl košili a kalhoty, takže z odsouzence spadly; chtìl sáhnout po padajících šatech, aby zakryl svou nahotu, ale voják ho zvedl do výšky a støásl z nìho zbytek hadrù. Dùstojník zastavil stroj a za nastalého ticha položil odsouzence pod brány. Sundali øetìzy a místo nich pøipevnili øemeny; první chvíli se zdálo, že se tím odsouzenci skoro ulevilo. A potom se brány ještì o kousek spustily, nebo to byl hubený muž. Jakmile se ho hroty dotkly, naskoèila mu husí kùže; zatímco se voják zabýval jeho pravou rukou, vztáhl levou, ani nevìdìl kam; byl to však smìr, kde stál cestovatel. Dùstojník nepøestával ze strany - 119 - pozorovat cestovatele, jako by mu chtìl vyèíst z tváøe, jak na nìj pùsobí exekuce, již mu teï aspoò pøibližnì vysvìtlil. Øemen urèený pro zápìstí se pøetrhl; patrnì ho voják pøíliš utáhl. Dùstojník mìl pomoci, voják mu ukazoval pøetržený kus øemene. Dùstojník za ním také pøešel na druhou stranu a s tváøí obrácenou k cestovateli øekl: „Stroj je velmi složitý, tu a tam nutnì nìco praskne nebo se zlomí; ale tím se èlovìk nesmí dát mýlit v celkovém úsudku. Øemen se dá ostatnì ihned nahradit; použiji øetìzu; jemnost záchvìvù u pravé ruky se tím ovšem naruší.“ A uvazuje øetìz øekl ještì: „Prostøedky k údržbì stroje jsou teï velmi omezené. Za døívìjšího velitele jsem mìl k volnému použití pokladnu pouze pro tento úèel. Býval tu sklad s všemi možnými náhradními souèástkami. Pøiznávám se, že jsem tím skoro plýtval, myslím døíve, nikoli teï, jak tvrdí nový velitel, který ve všem hledá jen záminku, aby potíral stará opatøení. Spravuje teï sám pokladnu urèenou pro stroj, a pošlu-li k nìmu pro nový øemen, vyžaduje jako doklad pøetržený øemen, nový pøijde až za deset dní, jenže je potom horší jakosti a za mnoho nestojí. Ale jak mám zatím pracovat se strojem bez øemene, o to se nikdo nestará.“ Cestovatel uvažoval: Je vždycky na pováženou zasahovat nìjak zásadnì do cizích pomìrù. Nebyl ani obyvatelem kárného tábora, ani obèanem státu, jemuž tábor náležel. Kdyby chtìl exekuci odsoudit nebo dokonce pøekazit, mohli by mu øíci: Jsi cizinec, buï zticha. Na to by nemìl co odpovìdìt, mohl by jen dodat, že v tomto pøípadì sám sebe nechápe, nebo cestuje pouze s úmyslem vidìt, a rozhodnì ne proto, aby mìnil cizí soudnictví. Jenže zde ovšem situace velice svádí. Nespravedlnost soudního øízení a nelidskost exekuce jsou nepochybné. Nikdo nemùže cestovateli pøipisovat nìjakou zištnost, vždy odsouzenec je pro nìho cizí èlovìk, nikoli krajan a vùbec nevzbouzí soucit. Cestovatel sám má doporuèení vysokých úøadù, byl zde pøijat velice zdvoøile, a pozvání k této exekuci jako by naznaèovalo, že se má vyslovit o tomto soudu. A je to tím pravdìpodobnìjší, že velitel, jak teï velmi zøetelnì slyšel, vùbec není zastáncem tohoto øízení a chová se k dùstojníkovi témìø nepøátelsky. Vtom cestovatel uslyšel, jak dùstojník vztekle vykøikl. Strèil právì ne bez námahy - odsouzenci do úst plstìný špalík, když tu se odsouzenci zvedl žaludek, až se neudržel, zavøel oèi a zvracel. Dùstojník jej honem odtrhl od špalku, zvedl mu hlavu a chtìl ji natoèit nad jámu; ale bylo pozdì, neèistota už stékala po stroji. „Tím vším je vinen velitel!“ køièel dùstojník a vzteky bez sebe cloumal mosaznými tyèemi vpøedu, „teï mám stroj zaneøádìný jak chlév.“ Chvìjícíma se rukama ukazoval cestovateli, co se stalo. „Jako bych se byl celé hodiny nesnažil veliteli vysvìtlit, že den pøed popravou se už nemá podávat žádné jídlo. Ale nový umírnìný smìr je jiného názoru. Velitelovy dámy nacpou každého, než je odveden, sladkostmi. Celý život se živil páchnoucími rybami a teï musí mít sladkosti! - 120 - Ale budiž, nic bych proti tomu nenamítal, ale proè sem neopatøí novou plst, jak už ètvrt roku žádám? Jak se nemá nìkdo štítit brát do úst plst, kterou už cucalo a kousalo víc než sto umírajících mužù?“ Odsouzenec si položil hlavu a vypadal spokojenì, voják se zabýval tím, že odsouzencovou košilí èistil stroj. Dùstojník došel k cestovateli, který v jakési pøedtuše o krok ustoupil, ale dùstojník ho uchopil za ruku a táhl ho stranou. „Chtìl bych s vámi promluvít pár dùvìrných slov,“ øekl, „smím snad?“ „Zajisté,“ øekl cestovatel a poslouchal se sklopenýma oèima. „Toto øízení a tato poprava, již máte teï pøíležitost obdivovat, nemá už dnes v našem táboøe žádného otevøeného stoupence. Já jsem jejím jediným zastáncem, zároveò jediným zastáncem dìdictví starého velitele. Na další zdokonalování celého øízení není už ani pomyšlení, všechny své síly vypotøebuji na udržování toho, co zde je. Dokud žil starý velitel, mìl v táboøe plno stoupencù; ve mnì zèásti je pøesvìdèivost starého velitele, ale úplnì mi chybí jeho moc; proto stoupenci zalezli, je jich ještì mnoho, ale žádný to nepøizná. Zajdete-li dnes, tedy v den popravy, do èajovny a budete-li poslouchat, co se kolem mluví, uslyšíte možná jen samé dvojznaèné výroky. To jsou všechno stoupenci, ale za dnešního velitele a pøi jeho dnešních názorech nejsou pro mne vùbec k nièemu. A nyní se vás ptám: Což má kvùli tomuto veliteli a jeho ženám, které na nìj mají vliv, pøijít nazmar takovéto celoživotní dílo?“ - ukázal na stroj. „Cožpak je to možno dopustit? I když je tu u nás na ostrovì nìkdo pouze jako cizinec na pár dní? Avšak nelze ztrácet èas, proti mé soudní pravomoci se nìco chystá; na velitelství se už konají porady, k nimž nejsem zván; dokonce i vaše dnešní návštìva se mi zdá pøíznaèná pro celou situaci; jsou zbabìlí a posílají napøed vás, cizince. - Jak jinak vypadaly popravy døív! Už den pøed popravou bývalo celé údolí pøeplnìné lidmi; všichni pøicházeli, jen aby vidìli; èasnì ráno se objevil velitel se svými dámami; fanfáry probudily celé táboøištì; podal jsem hlášení, že je vše pøipraveno; spoleènost - ani jediný vysoký úøedník nesmìl chybìt - se rozesadila kolem stroje; tato hromada rákosových židlí je jen ubohý pozùstatek z oné doby. Stroj se leskl svìží èistotou, skoro pro každou exekuci jsem bral nové náhradní souèástky. Pøed stovkami oèí - všichni diváci stáli na špièkách až tam k tomu návrší - sám velitel položil odsouzence pod brány. Co dnes smí dìlat obyèejný voják, vykonával jsem já, pøedseda soudu, a byla to pro mne pocta. A pak zaèala poprava! Jediný nesouzvuk nenarušil práci stroje. Nìkteøí se už ani nedívali, nýbrž se zavøenýma oèima leželi v písku; všichni vìdìli: Nyní se dìje spravedlnost. V tichu bylo slyšet jen odsouzencovy vzdechy tlumené plstí. Dnes už stroj nedokáže vynutit z odsouzence tak silný vzdech, aby ho plst nestaèila zdusit; tenkrát však z píšících jehel odkapávala žíravá tekutina, které se dnes už nesmí používat. Nu, a pak pøišla šestá hodina! Nebylo možno splnit prosby všech, kdo se chtìli - 121 - dívat zblízka. Velitel ve své rozvážnosti naøídil, že zejména dìti mají mít pøednost; já ovšem z moci svého úøadu jsem pøi tom smìl být vždycky; èasto jsem tu sedìl v podøepu, drže na každé ruce jedno dítko. Jak jsme všichni pøijímali ten výraz promìnìní ze zmuèeného oblièeje, jak jsme nastavovali tváøe svìtlu té koneènì dosažené a již míjející spravedlnosti! Jaké to bývaly èasy, kamaráde!“ Dùstojník patrnì zapomnìl, kdo pøed ním stojí; objal cestovatele a položil mu hlavu na rameno. Cestovatel upadl do trapných rozpakù, netrpìlivì odvracel hlavu od dùstojníka. Voják byl hotov s èištìním a z plechovky teï ještì nasypal do misky rýžovou kaši. Odsouzenec už podle všeho pøišel k sobì, a sotva uvidìl kaši, zaèal po ní chòapat jazykem. Voják ho neustále odstrkoval, nebo kaše byla pøece urèena na pozdìjší dobu, ale na každý pád bylo nepøístojné i to, že voják sám svýma špinavýma rukama sahal do kaše a pøed laèným odsouzencem ji pojídal. Dùstojník se rychle vzpamatoval. „Nechtìl jsem vás snad dojímat,“ øekl, „vím, že ty èasy nelze dnes nikomu vylíèit. Ostatnì stroj dosud pracuje a jeho èiny hovoøí. Jeho èiny hovoøí, i když stojí v tomto údolí sám. A mrtvola vždycky ještì nakonec slétne tak nepochopitelnì mìkce do jámy, i když se kolem nehemží jak mouchy stovky lidí jako kdysi. Tehdy jsme museli kolem jámy postavit silné zábradlí, dávno už bylo strženo.“ Cestovatel chtìl uniknout dùstojníkovu pohledu a bez cíle se rozhlížel kolem sebe. Dùstojník mìl za to, že obhlíží pusté údolí; chytil ho proto za ruce, otáèel se kolem nìho, aby zachytil jeho pohled, a zeptal se: „Vidíte tu hanbu?“ Ale cestovatel mlèel. Dùstojník ho chvilku nechal být; s nohama rozkroèenýma a rukama v bok stál mlèky a díval se do zemì. Potom se povzbudivì usmál na cestovatele a øekl: „Byl jsem vèera poblíž, když vás velitel zval. Slyšel jsem to pozvání. Znám velitele. Hned jsem pochopil, co sleduje tím pozváním. Aèkoli by mìl dost velkou moc, aby proti mnì zakroèil, ještì si netroufá, zøejmì mne však chce vystavit vašemu soudu, soudu váženého cizince. Peèlivì si to vypoèítal; jste na ostrovì druhý den, starého velitele a okruh jeho myšlení jste neznal, jste v zajetí evropských názorù, možná že jste vùbec zásadním odpùrcem trestu smrti a obzvl᚝ takovéhoto strojového zpùsobu popravy, kromì toho uvidíte ubohou popravu bez úèasti veøejnosti, provádìnou strojem, který je už trochu porouchaný nemohlo by se tedy stát, když se to tak vezme (myslí si velitel), že nebudete mé øízení považovat za správné? A jestliže je nebudete považovat za správné, pak o tom nebudete mlèet (mluvím stále ještì v duchu velitele), nebo jistì pøece dùvìøujete svým mnohonásobnì osvìdèeným názorùm. Vidìl jste ovšem mnohé zvláštní obyèeje mnoha národù a umíte si jich vážit, nevyslovíte se patrnì proti tomuto øízení se vší naléhavostí, jak byste to tøeba uèinil ve své vlasti. Ale o to veliteli také - 122 - vùbec nejde. Staèí jedno letmé, pouze jedno neopatrné slovo. Ani nemusí odpovídat vašemu pøesvìdèení, jen když bude zdánlivì ve shodì s jeho pøáním. Jsem si jist, že se vás zdánlivì bude vyptávat velice vychytrale. A jeho dámy budou sedìt v kruhu kolem a napínat uši; vy tøeba øeknete: ,U nás vypadá soudní øízení jinak,‘ nebo ,U nás je obžalovaný pøed rozsudkem vyslýchán,‘ nebo ,U nás jsou i jiné tresty než trest smrti,‘ nebo ,U nás existovalo muèení jen ve støedovìku.‘ To všechno jsou poznámky, které jsou potud správné, že vám pøipadají samozøejmé, nevinné poznámky, které se nedotýkají mého øízení. Ale jak je pøijme velitel? Vidím ho, našeho dobrého velitele, jak ihned odsunuje køeslo stranou a rychle vyjde na balkón, vidím, jak se jeho dámy hrnou za ním, slyším jeho hlas - dámy øíkají høímavý hlas -, nu a pak promlouvá: ,Veliký západní badatel, pøímo pøedurèený, aby zkoumal soudní øízení všech zemí, právì øekl, že naše øízení podle starého obyèeje je nelidské. Soudí-li tak taková osobnost, nemohu už ovšem nadále toto øízení trpìt. Dnešním dnem tedy naøizuji - a tak dále.‘ Chcete zasáhnout, nic takového, co on prohlašuje, jste neøekl, nenazval jste mé øízení nelidským, naopak, podle vašeho nejhlubšího pøesvìdèení je nejlidštìjší a èlovìka nejdùstojnìjší, obdivujete se i tomuto soustrojí - ale je pøíliš pozdì; ani se nedostanete na balkón, který je už plný dam; chcete na sebe upozornit; chcete køièet, ale jakási dámská ruka vám zakryje ústa a já i dílo starého velitele jsme ztraceni.“ Cestovatel musel potlaèit úsmìv; tak snadná je tedy úloha, kterou pokládal za obtížnou. Øekl vyhýbavì: „Pøeceòujete mùj vliv; velitel èetl mùj doporuèující list, ví, že nejsem žádný znalec soudních øízení. Kdybych nìjaké mínìní vyslovil, bylo by to mínìní soukromé osoby, o nic významnìjší než mínìní kohokoli jiného a rozhodnì mnohem ménì významné než mínìní velitele, který má, nemýlím-li se, v tomto kárném táboøe velmi rozsáhlá práva. Jestliže má o tomto øízení tak jednoznaèný názor, jak vy si myslíte, pak se obávám, že ovšem nadešel konec tomuto øízení i bez mého skromného pøispìní.“ Chápe to už dùstojník? Ne, ještì nechápe. Živì zavrtìl hlavou, krátce se ohlédl po odsouzenci a vojákovi, kteøí sebou trhli a nechali rýže, pøistoupil docela blízko k cestovateli, nedíval se mu do oblièeje, ale kamsi na kabát, a øekl tišeji než pøedtím: „Neznáte velitele; vᚠvztah k nìmu a k nám všem je - promiòte mi ten výraz - ponìkud naivní; vᚠvliv nelze ani dost vysoko ocenit, vìøte mi. Byl jsem celý blažený, když jsem uslyšel, že se máte vy sám úèastnit exekuce. Toto velitelovo rozhodnutí mne mìlo zasáhnout, avšak já je teï obrátím ve svùj prospìch. Vyslechl jste mùj výklad a vaši pozornost nerozptylovalo nemístné našeptávání ani pohrdlivé pohledy, jimž by se nebylo možno vyhnout, kdyby se exekuce úèastnilo více lidí, prohlédl jste si stroj a teï za malou chvíli zhlédnete popravu. Jistì jste si už udìlal pevný úsudek; kdyby tu snad ještì byly nìjaké drobné - 123 - nejistoty, odstraní je pohled na popravu. A nyní vás o nìco prosím: pomozte mi proti veliteli.“ Cestovatel ho pøerušil: „Jakpak bych mohl udìlat nìco takového,“ zvolal, „to je úplnì nemožné. Mohu vám právì tak málo prospìt jako uškodit.“ „Mùžete mi pomoci,“ øekl dùstojník. Cestovatel si s jistými obavami povšiml, že dùstojník zaal pìsti. „Mùžete,“ opakoval dùstojník ještì naléhavìji. „Mám plán, který se musí zdaøit. Vy si myslíte, že vᚠvliv nestaèí. Já vím, že staèí. Ale dejme tomu, že máte pravdu; cožpak není nutné pokusit se o všechno, i o to, co je možná nedostaèující, aby bylo toto øízení zachováno? Poslyšte tedy mùj plán. K jeho provedení je pøedevším tøeba, abyste byl dnes v táboøe co možná zdrženlivý v soudech o tomto øízení. Nezeptají-li se vás pøímo, rozhodnì se o tom nesmíte sám vyslovovat; vaše výroky však musí být struèné a neurèité; je tøeba, aby si všimli, že je vám zatìžko mluvit o tom, že jste rozhoøèen, že kdybyste mìl mluvit otevøenì, nezdržel byste se pøímo klení. Nechci na vás, abyste lhal; naprosto ne; odpovídejte jen struènì, tøeba: ,Ano, vidìl jsem popravu,‘ nebo ,Ano, vyslechl jsem všechny výklady.‘ Jenom to, nic víc. K rozhoøèení, které na vás mají zpozorovat, je pøece dùvodù dost, i když ne v tom smyslu, jak myslí velitel. On to samozøejmì pochopí špatnì a vyloží si to po svém. Na tom je založen mùj plán. Zítra se na velitelství koná velké zasedání všech vyšších správních úøedníkù za velitelova pøedsednictví. Veliteli se ovšem podaøilo udìlat z takových zasedání podívanou. Byla postavena galerie, kterou vždy obsadí diváci. Jsem nucen úèastnit se tìch porad, ale hnus mnou otøásá. Nuže, vy budete urèitì v každém pøípadì na zasedání pozván; jestliže si dnes budete poèínat podle mého plánu, stane se z pozvání naléhavá prosba. Kdybyste však z nìjakého nepochopitelného dùvodu pøece jen nebyl pozván, musil byste ovšem o pozvání požádat; není pochyb, že se vám ho pak dostane. Tak tedy zítra sedíte spolu s dámami ve velitelovì lóži. On se obèas podívá nahoru, aby se ujistil, že jste pøítomen. Po všelijakých lhostejných, smìšných pøedmìtech jednání, jež jsou vypoèteny jen na obecenstvo - vìtšinou jsou to stavby v pøístavu, poøád, poøád a poøád stavby v pøístavu! - dojde též na soudní øízení. Kdyby to velitel vùbec nenavrhl nebo ne dost vèas, postarám se já, aby se tak stalo. Vstanu a podám hlášení o dnešní popravì. Docela struènì, nic než toto hlášení. Takové hlášení tam sice není obvyklé, ale já to pøece udìlám. Velitel mi jako vždy podìkuje s vlídným úsmìvem a potom se už neudrží a chopí se první vhodné pøíležitosti. ,Právì bylo podáno hlášení o popravì,‘ tak nebo podobnì promluví. ,Rád bych k tomuto hlášení dodal, že právì této popravì byl pøítomen veliký badatel, o jehož návštìvì, která je mimoøádnou poctou pro celý nᚠtábor, všichni víte. Také naše zasedání nabývá jeho pøítomností na významu. Což abychom se otázali tohoto velikého badatele, co soudí o - 124 - popravì podle starého obyèeje a o soudním øízení, které ji pøedchází?“ Odevšad samosebou potlesk, všeobecný souhlas, já si poèínám ze všech nejhlasitìji. Velitel se pøed vámi uklání a øíká: ,Pak se tedy jménem všech táži.‘ A tu vy pøikroèíte k zábradlí. Pokládáte na nì ruce tak, aby je všichni vidìli, jinak vás za nì dámy chytí a budou si vám hrát s prsty. - A nyní se koneènì dostáváte ke slovu. Nevím, jak vydržíte ty hodiny napìtí až do této chvíle. Ve své øeèi se nemusíte nijak omezovat. Dejte pravdì hluèný prùchod, nakloòte se pøes zábradlí, øvìte, ale ano, vyøvìte veliteli své mínìní, své nezvratné mínìní. Ale tøeba se vám nechce, neodpovídá to vašemu charakteru, u vás doma se tøeba v takové situaci zachováte jinak, i to je v poøádku, i to naprosto staèí, nevstávejte ani, øeknìte jen pár slov, zašeptejte je, aby je staèili zachytit sotva úøedníci pod vámi, to staèí, nemusíte ani mluvit o nedostateèné úèasti pøi popravì, o skøípajícím kole, pøetrženém øemenu, odporné plsti, nikoli, vše ostatní pøevezmu já, a vìøte mi, nevyžene-li ho má øeè ze sálu, srazí ho na kolena a on bude muset doznat: Starý veliteli, skláním se pøed tebou. - To je mùj plán; chcete mi pomoci pøi jeho provedení? Ale ovšemže chcete, vy dokonce musíte.“ A dùstojník obìma rukama chytil cestovatele a tìžce oddychuje díval se mu do tváøe. Poslední vìty tak køièel, že i voják a odsouzenec zaèali dávat pozor; aèkoli nemohli nic pochopit, pøece jen pøestali jíst a pøežvykujíce hledìli na cestovatele. Od samého poèátku cestovatel nepochyboval o tom, co má odpovìdìt; pøíliš mnoho v životì zakusil, aby zde mohl zakolísat; byl v podstatì poctivý a nebál se. Pøesto teï pøi pohledu na vojáka a odsouzence malièko zaváhal. Posléze však øekl to, co musel øíci: „Ne.“ Dùstojník nìkolikrát zamžikal, ale nespouštìl z nìho oèi. „Chcete vysvìtlení?“ zeptal se cestovatel. Dùstojník mlèky pøikývl. „Jsem proti tomuto øízení,“ øekl cestovatel, „ještì než jste mi vìnoval svou dùvìru této dùvìry ovšem za žádných okolností nezneužiji -, uvažoval jsem o tom, mám-li právo zakroèit proti tomuto øízení a mùže-li mít mùj zákrok sebemenší vyhlídku na úspìch. Na koho bych se pøitom musil nejdøíve obrátit, mi bylo jasné: na velitele samozøejmì. Po tom, co jste øíkal, je mi to ještì jasnìjší, ale tím nechci øíci, že jste mne snad utvrdil v mém rozhodnutí, naopak, vaše èestné pøesvìdèení mì dojímá, i když mì nemùže zmást.“ Dùstojník stále mlèel, obrátil se ke stroji, uchopil jednu z mosazných tyèí a zaklánìje se trochu, podíval se nahoru na kresliè, jako by zkoumal, je-li vše v poøádku. Voják a odsouzenec se podle všeho spøátelili; odsouzenec dával vojákovi nìjaké znamení, i když to šlo velmi nesnadno, nebo byl pevnì pøipoután; voják se k nìmu sehnul; odsouzenec mu cosi pošeptal a voják pøikývl. Cestovatel pokroèil k dùstojníkovi a øekl: „Nevíte ještì, co chci - 125 - udìlat. Øeknu sice veliteli, co si myslím o tom øízení, avšak nikoli na zasedání, nýbrž mezi ètyøma oèima; také tu nezùstanu tak dlouho, abych mohl být na nìjaké zasedání pøizván; odjíždím už zítra ráno, nebo alespoò nastoupím na loï.“ Nezdálo se, že dùstojník poslouchá: „Øízení vás tedy nepøesvìdèilo,“ øekl pro sebe a usmál se, jako se staøec usmívá pošetilostem dítìte a za ten úsmìv skryje své vlastní opravdové úvahy. „Pak tedy je èas,“ øekl koneènì a náhle se podíval na cestovatele jasnýma oèima, v nichž bylo jakési vybídnutí, jakási výzva k úèasti. „K èemu je èas?“ zeptal se cestovatel neklidnì, avšak odpovìï nedostal. „Jsi volný,“ øekl dùstojník odsouzenci jeho øeèí. Ten zprvu nevìøil. „Nu tak, jsi volný,“ øekl dùstojník. Poprvé se v odsouzencovì tváøi objevil skuteèný život. Je to pravda? Je to jen dùstojníkùv rozmar, jenž mùže pominout? Vymohl mu milost ten cizí cestovatel? Co to tedy bylo? Takto jako by se tázal jeho oblièej. Avšak ne dlouho. A to bylo cokoli, chce být volný, jestliže smí, a zaèal sebou zmítat, co jen brány dovolovaly. „Pøetrhᚠmi øemeny,“ køikl dùstojník, „lež klidnì! Však je rozvážeme.“ A pokynuv vojákovi pustil se s ním do práce. Odsouzenec se pro sebe mlèky beze slova smál. Tu otoèil tváø nalevo k dùstojníkovi, tu napravo k vojákovi, ani na cestovatele nezapomnìl. „Vytáhni ho ven,“ naøídil dùstojník vojákovi. Kvùli branám se pøi tom muselo postupovat dosti opatrnì. Odsouzenec si už ze samé nedoèkavosti zpùsobil na zádech nìkolik malých tržných ran. Od té chvíle si ho však už dùstojník ani nevšiml. Pøistoupil k cestovateli, znovu vytáhl malé kožené desky, probíral se v nich, koneènì našel list, který hledal, a ukázal ho cestovateli. „Ètìte,“ øekl. „Nemohu,“ øekl cestovatel, „už jsem øekl, že tyto listy nedovedu pøeèíst.“ „Jen se na ten list podívejte pozornì,“ øekl dùstojník a stoupl si vedle cestovatele, aby èetl spolu s ním. Když ani to nepomáhalo, jel malíèkem hodnì vysoko nad papírem, jako by se ani za nic nesmìl dotknout listu, a takto chtìl cestovateli usnadnit ètení. Cestovatel se také snažil, aby aspoò tímto zpùsobem dal dùstojníkovi najevo dobrou vùli, ale nešlo to. Tu zaèal dùstojník nápis slabikovat a pak ho pøeèetl ještì jednou souvisle: “,Buï spravedliv!‘ - stojí zde,“ øekl, „teï už to pøece dokážete pøeèíst.“ Cestovatel se sklonil tak hluboko nad papír, že jej dùstojník ze strachu pøed dotykem kus oddálil; cestovatel teï už sice nic neøíkal, ale bylo jasné, že to stále ještì nedokáže pøeèíst. “,Buï spravedliv!‘ - stojí zde,“ øekl dùstojník ještì jednou. „Možná,“ øekl cestovatel, „vìøím, že to tam stojí.“ „Nu, dobrá,“ øekl dùstojník, aspoò zèásti uspokojen, a vylezl s listem na žebøík; velice opatrnì uložil list vedle kreslièe a na pohled úplnì novì uspoøádal soukolí; byla to velice namáhavá práce, jistì šlo o docela malá koleèka, chvílemi - 126 - zmizela dùstojníkovi v kreslièi celá hlava, tak dùslednì bylo tøeba soukolí prozkoumat. Cestovatel nepøestával zdola sledovat tuto práci, krk mu ztuhl a oèi ho bolely od nebe zalitého sluneèním svitem. Voják a odsouzenec se zabývali pouze sami sebou. Špièkou bajonetu vytáhl voják odsouzencovu košili a kalhoty, které už ležely v jámì. Košile byla strašlivì špinavá a odsouzenec ji vypral v kbelíku s vodou. Když si pak košili a kalhoty navlékl, rozesmál se voják i odsouzenec hlasitì, protože obì èásti odìvu byly pøece vzadu rozøíznuty. Snad si odsouzenec myslel, že je povinen vojáka bavit, toèil se pøed ním dokola v rozøíznutých šatech a voják døepìl na zemi a smíchy se plácal do kolen. A to se ještì mírnili, protože tu byli páni. Když byl dùstojník nahoøe koneènì hotov, ještì jednou s úsmìvem pøehlédl celý stroj, souèást po souèásti, pøirazil tentokrát víko kreslièe, jež bylo dosud otevøeno, sestoupil dolù, podíval se do jámy a pak na odsouzence, s uspokojením zjistil, že si odsouzenec vytáhl své šatstvo, potom si šel umýt ruce ke kbelíku s vodou, pøíliš pozdì poznal, jaká je v nìm odporná špína, zesmutnìl, že si teï nemùže umýt ruce, nakonec je strèil do písku – tato náhrada mu nestaèila, ale musel se s ní smíøit -, pak vstal a zaèal si rozepínat kabát od stejnokroje. Pøitom mu nejdøíve pøišly do rukou oba dámské kapesníky, které si pøedtím vecpal za límec. „Tady mᚠty své kapesníky,“ øekl a hodil je odsouzenci. A cestovateli øekl na vysvìtlenou: „Dáreèky od dam.“ Aèkoli si svlékal kabát a pak vše ostatní se zjevným spìchem, pøece zacházel s každým kusem šatstva velice peèlivì, støíbrnou šòùru na blùze dokonce zvl᚝ pøejel prsty a jedním støapcem zatøepal, aby se srovnal. Pramálo se ovšem s touto peèlivostí srovnávalo, že jakmile nìkterý kus složil, hned jím nevrle mrštil do jámy. Naposled zbyl krátký meèík se závìsným øemínkem. Vytáhl meèík z pochvy, pøelomil jej a potom všechno najednou - kusy meèíku, pochvu i øemen - tak prudce odhodil, že dole v jámì jedno o druhé tøesklo. Stál tu teï nahý. Cestovatel se kousl do rtù a neøíkal nic. Vìdìl sice, co se stane, ale nemìl právo v nìèem dùstojníkovi bránit. Jestliže soudní øízení, na nìmž dùstojník lpìl, doopravdy nemìlo daleko k zrušení možná na cestovatelùv zákrok, jejž on pokládal za svou povinnost -, pak si teï dùstojník poèínal naprosto správnì; cestovatel by na jeho místì nejednal jinak. Voják a odsouzenec zprvu nic nechápali, zpoèátku se ani nedívali. Odsouzenec mìl velikou radost, že dostal zpìt kapesníky, avšak dlouho se z nich netìšil, nebo voják mu je rychlým, neèekaným hmatem sebral. Teï se zas odsouzenec pokoušel vytáhnout vojákovi šátky ukryté pod opaskem, ale voják si dával pozor. Tak se napùl žertem škorpili. Teprve když byl dùstojník úplnì nahý, zpozornìli. Zejména odsouzenec jako by - 127 - byl jat tušením jakéhosi velkého zvratu. Co se dìlo jemu, dìje se teï dùstojníkovi. Možná, že to tak bude pokraèovat až k tomu nejzazšímu konci. Nejspíš to rozkázal ten cizí cestovatel. Byla to tedy odplata. Aniž sám trpìl až do konce, pøece bude až do konce pomstìn. Široký, neslyšný smích se mu objevil na tváøi a již nezmizel. Dùstojník se však obrátil ke stroji. I když už døíve bylo zøejmé, že se ve stroji dobøe vyzná, zdálo se teï pøímo ohromující, jak s ním zachází a jak ho stroj poslouchá. Jen pøiblížil ruku k branám, nìkolikrát se zvedly a klesly, až dosáhly správné polohy, aby jej mohly pøijmout; jen se dotkl okraje postele, už se zaèala chvìt; plstìný špalík vyšel vstøíc jeho ústùm, bylo vidìt, jak ho dùstojník vlastnì nechce, ale zaváhání trvalo jen okamžik, hned se podrobil a pøijal ho. Vše bylo pøipraveno, jen øemeny visely ještì po stranách, ale zøejmì byly zbyteèné, dùstojníka nebylo nutno pøivazovat. Tu si odsouzenec všiml volných øemenù, podle nìho nebyla poprava dokonalá, jestliže nebyly utaženy øemeny, horlivì zamával na vojáka a oba se rozbìhli, aby dùstojníka pøipoutali. Ten už natáhl nohu a chystal se postrèit páku, která mìla uvést do pohybu kresliè; vtom uvidìl, že pøišli ti dva; stáhl proto nohu a dal se pøipoutat. Teï už ovšem nemohl na páku dosáhnout; ani voják, ani odsouzenec by ji nenašli a cestovatel se rozhodl, že se nehne z místa. Nebylo to tøeba; sotva byly øemeny upevnìny, zaèal už stroj pracovat; postel se chvìla, jehly tanèily po kùži, brány se zvedaly a klesaly. Cestovatel na to chvíli strnule zíral, než si vzpomìl, že jedno kolo v kreslièi by mìlo skøípat; ale všechno šlo tiše, nebylo slyšet ani sebemenší drnèení. Protože stroj pracoval tak tiše, nevìnoval mu už nikdo pozornost. Cestovatel se díval na druhou stranu na vojáka a odsouzence. Odsouzenec byl èilejší, všechno na stroji ho zajímalo, hned se shýbal, hned se natahoval, neustále nataženým prstem nìco ukazoval vojákovi. Cestovateli to bylo trapné. Rozhodl se, že tu setrvá až do konce, ale pohled na ty dva by dlouho nesnesl. „Jdìte domù,“ øekl. Voják by snad býval ochoten jít, ale odsouzenec bral ten rozkaz pøímo jako trest. Úpìnlivì prosil se sepjatýma rukama, aby tu smìl zùstat, a když cestovatel vrtìl hlavou a nechtìl povolit, klekl si dokonce. Cestovatel vidìl, že s rozkazy tu nepochodí, chtìl pøejít na druhou stranu a zahnat ty dva. Tu zaslechl shora z kreslièe jakýsi rachot. Pohlédl vzhùru. Tak tedy pøece jen to jedno ozubené kolo zlobí? Bylo to však nìco jiného. Pomalu se zvedal kryt kreslièe, až se docela odklopil. Ukázaly se zuby ozubeného kola a vystoupily do výšky, brzy se objevilo celé kolo, vypadalo to, jako kdyby nìjaká veliká síla stlaèovala kresliè, takže pro toto kolo už v nìm nezbývá místo, kolo se valilo až na okraj kreslièe, spadlo na zem, rovnì se kutálelo kus po písku a pak zùstalo ležet. Ale to už nahoøe vystupovalo druhé, za ním následovala další, velká, malá a sotva viditelná, se všemi se dìlo totéž, vždycky se zdálo, že teï už - 128 - rozhodnì musí být kresliè prázdný, vtom se objevila nová, obzvláštì poèetná skupina, vystoupila, spadla dolù, kutálela se po písku a zùstala ležet. Odsouzenec pro tu událost doèista zapomnìl na cestovatelùv rozkaz, byl celý u vytržení nad tìmi ozubenými koly, pokaždé chtìl jedno chytit, zároveò pobízel vojáka, aby mu pomohl, ale vždy ustrašenì ucukl rukou, nebo ihned následovalo další kolo, které ho polekalo aspoò v prvním okamžiku, jak se k nìmu valilo. Zato cestovatel byl velice spokojen; stroj se zøejmì rozpadal; jeho tichý chod byl klam; mìl pocit, že se teï musí dùstojníka ujmout, když on se už o sebe postarat nemùže. Avšak všechnu jeho pozornost zatím zaujala padající kola, a tak zapomnìl sledovat ostatní stroj; když však už poslední ozubené kolo opustilo kresliè a on se sklonil k branám, pøišlo nové, ještì horší pøekvapení. Brány nepsaly, pouze bodaly a postel nepøevalovala tìlo, nýbrž je pouze roztøesenì zvedala proti jehlám. Cestovatel chtìl zasáhnout, zastavit to všechno pokud možno, vždy tohle už nebylo muèení, jehož chtìl dùstojník dosáhnout, to byla vyložená vražda. Rozpøáhl ruce. Vtom se však už brány s nabodnutým tìlem zvedly ke stranì, jak to jindy dìlávaly teprve po dvanácti hodinách. Krev prýštila sterým proudem nesmíšena s vodou, i trubièky s vodou tentokrát selhaly. A teï selhalo i to poslední, tìlo se neoddìlilo od dlouhých jehel, vylévalo svou krev, avšak zùstávalo viset nad jámou a nepadalo. Brány se už chystaly vrátit do staré polohy, ale jako by samy zpozorovaly, že se ještì nezbavily svého bøemene; pøece jen setrvávaly nad jámou. „Tak pomozte!“ køikl cestovatel na vojáka a odsouzence a sám vzal dùstojníka za nohy. Chtìl se opøít do nohou, ti dva mìli na druhé štranì uchopit dùstojníka za hlavu a tak mìl být pomalu z jehel sòat. Ale tu se ti druzí dva nemohli odhodlat, aby pøišli; odsouzenec se docela odvrátil; cestovatel musel pøejít na druhou stranu k nim a násilím je dohnat k dùstojníkovì hlavì. Pøitom témìø proti své vùli pohlédl mrtvole do tváøe. Byla taková jako zaživa; ani známky slibovaného vykoupení nebylo vidìt; co nalezli všichni ostatní ve stroji, dùstojník nenalezl; rty byly pevnì sevøeny, oèi dokoøán, v nich výraz života, pohled byl klidný a pøesvìdèený, èelo probodla špice veliké železné jehly. Když cestovatel, s vojákem a odsouzencem v patách, dorazil k prvním domùm tábora, ukázal voják na jedny dveøe a øekl: „Zde je èajovna.“ V pøízemí domu byla hluboká, nízká místnost podobná jeskyni se zakouøenými stìnami a stropem. Po celé šíøce byla otevøena do ulice. Aèkoliv se èajovna málo lišila od ostatních domù tábora, které byly - až na palácové stavby velitelství - velmi zchátralé, pøece zapùsobila na cestovatele jako historická památka a on pocítil sílu minulých èasù. Pøikroèil blíž, následován svými prùvodci prošel mezi neobsazenými stolky na ulici - 129 - pøed èajovnou a vdechl chladný, zatuchlý vzduch pøicházející zevnitø. „Starý je pohøben zde,“ øekl voják, „faráø ho nedovolil pohøbít na høbitovì. Dlouho se nevìdìlo, kam ho pohøbít, nakonec ho pohøbili tady. O tom vám dùstojník urèitì nevyprávìl, nebo za to se ovšem stydìl nejvíc. Nìkolikrát se dokonce v noci pokusil starého vyhrabat, ale pokaždé ho zahnali.“ „Kde je ten hrob?“ zeptal se cestovatel, který nemohl vojákovi uvìøit. Oba, voják i odsouzenec, se hned rozbìhli napøed a napøaženýma rukama mu ukazovali, kde mìl hrob být. Vedli cestovatele až k zadní stìnì, kde u nìkolika stolkù sedìli hosté. Byli to asi pøístavní dìlníci, silní muži s krátkými, leskle èernými plnovousy. Všichni byli bez kabátu, mìli rozedrané košile, chudý, ponížený lid. Když cestovatel pøicházel, nìkteøí vstali, pøitiskli se ke zdi a hledìli k nìmu. „Je to cizinec,“ ozývalo se kolem cestovatele šeptem, „chce se podívat na hrob.“ Odsunuli jeden stùl a pod ním se opravdu objevil náhrobní kámen. Byl to prostý kámen, tak nízký, že se dal skrýt pod stolem. Nalezl nápis z velmi drobných písmen, cestovatel si musel kleknout, aby je pøeèetl. Znìl takto: „Zde odpoèívá starý velitel. Jeho stoupenci, kteøí teï nesmìjí mít žádné jméno, mu vykopali tento hrob a zasadili kámen. Jest takové proroctví, že po urèitém poètu let velitel vstane z mrtvých a z tohoto domu povede své stoupence, aby dobyli tábora zpìt. Vìøte a èekejte!“ Když to cestovatel pøeèetl a vstal, vidìl, že okolo stojí muži a usmívají se, jako by byli èetli nápis s ním, shledali ho smìšným a vybízeli ho, aby se pøidal k jejich mínìní. Cestovatel dìlal, že to nepozoruje, rozdal jim pár mincí, poèkal ještì, až pøistrèí nad hrob stùl, vyšel z èajovny a zamíøil k pøístavu. Voják a odsouzenec našli v èajovnì známé, kteøí je zdrželi. Ale nejspíš se od nich brzy odtrhli, nebo cestovatel byl teprve v pùli dlouhého schodištì, jež vedlo k èlunùm, a oni už bìželi za ním. Chtìli asi cestovatele na poslední chvíli donutit, aby je vzal s sebou. Zatímco cestovatel dole jednal s lodníkem, aby jej pøevezl k parníku, hnali se ti dva po schodech, mlèky, nebo køièet si netroufali. Když však dorazili dolù, byl už cestovatel v èlunu a lodník jej právì odvázal od bøehu. Byli by ještì mohli do èlunu skoèit, ale cestovatel zvedl tìžké, uzlovité lano ze dna, pohrozil jim a tak zabránil, aby skoèili za ním. - 130 - UMÌLEC V HLADOVÌNÍ ÈTYØI PØÍBÌHY - 131 - - 132 - PRVNÍ HOØE Jeden umìlec na hrazdì - jak známo, patøí toto umìní, provozované v kupolích velkých varietních scén, k tìm nejobtížnìjším, jež jsou lidem dostupna - zaøídil si, nejdøíve ze snahy po zdokonalení, pozdìji i z tyranského zvyku, svùj život tak, že dokud pracoval v témž podniku, zùstával na hrazdì dnem i nocí. Všechny jeho ostatnì zcela nepatrné potøeby uspokojovali støídající se sluhové, kteøí bdìli dole a vše, co bylo zapotøebí, vytahovali nahoru a spouštìli dolù ve zvl᚝ zkonstruovaných nádobách. Okolnímu svìtu tento zpùsob života nepøinášel žádné zvláštní obtíže; jen bìhem ostatních èísel programu trošku rušilo, že umìlec zùstával nahoøe, což se nedalo zakrýt, a aèkoli on se v takových chvílích vìtšinou choval tiše, zabloudil k nìmu tu a tam pohled z obecenstva. Ale øeditelství mu to promíjelo, nebo to byl mimoøádný, nenahraditelný umìlec. Též se samosebou uznávalo, že tak nežije ze svévole a že vlastnì jedinì tak si trvale udržuje cvik, jen tak si uchovává dokonalost umìní. Avšak i jinak bylo nahoøe zdrávo, a když za teplejšího roèního období se v klenbì kolem dokola odklopila postranní okna a se svìžím vzduchem se do zšeøelého prostoru uvnitø dralo i svìtlo, pak tam bývalo dokonce krásnì. Ovšem s lidmi mìl styk omezený, jen tu a tam vyšplhal k nìmu nahoru po provazovém žebøíku nìkterý kolega akrobat, posedìli pak spolu na hrazdì, zprava a zleva se opírali o záchytná lana a povídali si, nebo zas pokrývaèi opravovali støechu a prohodili s ním otevøeným oknem pár slov, nebo hasiè kontroloval nouzové osvìtlení na nejvyšší galerii a zavolal na nìj nìco uctivého, jenže málo srozumitelného. Jinak bylo kolem ticho; jen tu a tam nìkterý ze zamìstnancù zabloudil tøeba odpoledne do prázdného divadla a zamyšlenì se podíval vzhùru do témìø nedohledné výšky, kde umìlec na hrazdì, který nemohl vìdìt, že ho nìkdo pozoruje, provádìl své kousky nebo odpoèíval. Tak by si byl mohl umìlec na hrazdì nerušenì žít, nebýt toho nevyhnutelného cestování z místa na místo, jež mu bylo krajnì nepøíjemné. Impresário dbal sice na to, aby byl umìlec na hrazdì ušetøen jakéhokoli zbyteèného prodlužování útrap; k jízdám po mìstì se užívalo závodních automobilù, jež pokud možno v noci nebo za nejèasnìjších hodin uhánìly liduprázdnými ulicemi nejvyšší rychlostí, ale ovšem pro umìlcovu touhu pøíliš pomalu; ve vlaku se zamluvilo celé jedno kupé a tu nahoøe v síti na zavazadla nalezl umìlec ubohou, ale pøece jen jakous takous náhradu za svùj obvyklý zpùsob života; na pøíští zastávce pohostinského vystoupení byla už dávno pøed jeho pøíjezdem visutá hrazda na svém místì, rovnìž všechny dveøe do divadla byly dokoøán, všechny chodby uvolnìny - ale pøece jen nejkrásnìjší chvíle v impresáriovì životì byly ty, když pak umìlec - 133 - na hrazdì položil nohu na provazový žebøík a v mžiku koneènì zase visel nahoøe na své hrazdì. I když se impresáriovi už nìkolik cest zdaøilo, pøece mu každá nová znovu byla nepøíjemná, nebo nehledì k ostatnímu, cestování v každém pøípadì nièilo umìlci na hrazdì nervy. Jednou tak zase spolu jeli, umìlec na hrazdì ležel v síti na zavazadla a snil, impresário sedìl opøený naproti v koutì u okna a èetl knihu, a tehdy na nìj umìlec na hrazdì tiše promluvil. Ihned mu byl impresário k službám. Hryzaje se do rtù øekl umìlec na hrazdì, že teï musí mít ke cvièení místo dosavadní jedné vždy dvì hrazdy, dvì hrazdy proti sobì. Impresário okamžitì souhlasil. Avšak umìlec na hrazdì, jako by chtìl dát najevo, že impresáriùv souhlas je tu stejnì bezvýznamný, jako by byl jeho pøípadný odpor, øekl, že od nynìjška už nikdy a za žádných okolností nebude cvièit pouze na jedné hrazdì. Jako by se dìsil pøedstavy, že by k tomu pøece jen nìkdy mohlo dojít. Impresário ještì jednou prohlásil, váhavì a ve støehu, že naprosto souhlasí, dvì hrazdy že jsou lepší než jedna, i jiné výhody má prý toto zaøízení, zpestøí produkci. Vtom se umìlec na hrazdì najednou rozplakal. Impresário zdìšenì vyskoèil a ptal se, co se stalo, a když nedostal odpovìï, stoupl si na lavici, hladil ho a tiskl jeho oblièej k svému, až byl sám zkropen umìlcovými slzami. Ale teprve po mnohém vyptávání a lichotkách øekl umìlec na hrazdì vzlykaje: „Jen jedinou tyè v rukou - jakpak tak mohu žít!“ Potom už impresário ukonejšil umìlce na hrazdì snadnìji, slíbil, že hned z nejbližší stanice zatelegrafuje do místa, kde hostují, kvùli druhé hrazdì; vyèítal si, že tak dlouho nechával umìlce na hrazdì pracovat pouze na jedné hrazdì, a dìkoval mu a velice ho chválil, že koneènì na tu chybu upozornil. Tak se impresáriovi pomalu podaøilo umìlce na hrazdì upokojit a opìt se mohl vrátit do svého kouta. Sám však klidný nebyl, ustaranì pokukoval pøes knihu na umìlce na hrazdì. Jak ho už jednou takové myšlenky zaèaly trýznit, mohou kdy docela ustat? Nebudou se nutnì neustále stupòovat? Neohrožují jeho existenci? A opravdu teï impresáriovi pøipadalo, že v zdánlivì pokojném spánku, jímž skonèil pláè, se zaèínají na hladkém dìtském èele umìlce na hrazdì rýsovat první vrásky. - 134 - MALÁ PANÍ Je to jedna malá paní; aè od pøírody velice štíhlá, pøece chodí silnì sešnìrovaná; vídám ji poøád v jednìch šatech, jsou ze žlutavì šedé látky tak trochu barvy døeva a je na nich nìkolik støapcù èi pøívìskù podobných knoflíkùm v téže barvì; bývá vždy bez klobouku, její matnì svìtlé vlasy jsou hladké a nikoli nepoøádné, ale uvolnìné. Aèkoli nosí šnìrovaèku, pohybuje se lehce, pøehání ovšem tu pohyblivost, ráda nosí ruce v bok a znièehonic pøekvapivì rychle otoèí tìlem na stranu. Abych vyjádøil dojem, který na mne dìlají její ruce, musím øíci, že jsem ještì nevidìl ruku, jejíž jednotlivé prsty by byly tak výraznì od sebe oddìleny jako její; avšak její ruka nemá vùbec žádnou anatomickou zvláštnost, je to naprosto normální ruka. Nuže, tato malá paní je se mnou velice nespokojena, poøád proti mnì nìco má, poøád jí ubližuji, ustaviènì ji popouzím; kdyby se dal život rozdìlit na nejmenší èásteèky a každou èásteèku by bylo možno posuzovat zvl᚝, urèitì by každá èásteèka mého života v ní budila pohoršení. Èasto jsem pøemýšlel, proè ji tak pohoršuji; možná, že všechno na mnì odporuje jejímu smyslu pro krásu, citu pro spravedlnost, jejím zvyklostem, jejím tradicím, jejím nadìjím, jsou takové navzájem si odporující povahy, ale proè ona tím tolik trpí? Vždy mezi námi není vùbec žádný vztah, který by ji nutil, aby kvùli mnì trpìla. Staèilo by jen, aby se rozhodla, že se na mne bude dívat jako na docela cizího èlovìka, jímž také jsem, a já bych se takovému rozhodnutí nebránil, naopak bych je velice uvítal, jen by se musela rozhodnout, že zapomene na mou existenci, již jsem jí pøece nikdy nevnucoval a vnucovat nebudu - a bylo by po všem trápení. Nehledím pøitom na sebe ani na to, že její chování je pochopitelnì i pro mne trapné, nehledím na to, protože uznávám, že všechna ta trapnost není ve srovnání s jejím trápením nièím. Pøièemž je mi ovšem naprosto jasné, že tu nejde o utrpení z lásky; nijak jí nezáleží na tom, aby mì uèinila lepším, zejména když vše to, co proti mnì má, není takového rázu, aby to nìjak narušilo mùj životní úspìch. Jenže o mùj životní úspìch se ona nestará, stará se jedinì o svùj osobní zájem, totiž pomstít se za muka, která jí pùsobím, a zamezit muka, která jí v budoucnu ode mne hrozí. Už jednou jsem se jí pokoušel naznaèit, jak nejlépe skoncovat s tìmi mrzutostmi, ale tak jsem ji rozvzteklil, že už ten pokus nikdy nebudu opakovat. Též na mnì leží, abych tak øekl, jistá odpovìdnost, nebo aèkoli je mi ta malá paní cizí a aèkoli jediným vztahem mezi námi je zloba, kterou já v ní vzbouzím, èi spíše zloba, která se v ní proti mnì vzbouzí, pøece jen mi nemùže být lhostejné, jak oèividnì touto zlobou i tìlesnì trpí. Tu a tam, poslední dobou stále èastìji, mi docházejí zprávy, že byla zase po ránu - 135 - celá bledá, nevyspalá, že ji trápily bolesti hlavy a skoro nemohla pracovat; dìlá tím starosti pøíbuzným, hledají pøíèiny toho stavu v tom èi onom a doposud je nenašli. Jedinì já je znám, je to ona stará a poøád nová zloba. Starosti pøíbuzných ovšem nesdílím; ona je silná a nezlomná; kdo se dovede tak hnìvat, ten patrnì dovede i pøekonat následky hnìvu; mám dokonce podezøení, že alespoò zèásti - své utrpení pøedstírá, aby tak soustøedila podezøení lidí na mne. Je pøíliš pyšná, aby otevøenì øekla, jak ji má existence trýzní; pøipadalo by jí, že se ponižuje, kdyby se kvùli mnì dovolávala druhých; zabývá se mnou jedinì z odporu, z neutuchajícího, vìènì ji pohánìjícího odporu; hovoøit o této neèisté záležitosti ještì i veøejnì, to by bylo pøíliš mnoho na její stud. Avšak také naprosto mlèet o vìci, jejíž nepøetržitý tlak na ni doléhá, je na ni pøíliš mnoho. A tak to s ženskou vychytralostí zkouší støední cestou; mlèky, pouze vnìjšími náznaky tajného utrpení chce tu záležitost pøivést pøed soud veøejnosti. Snad dokonce doufá, že jestliže na mne jednou veøejnost zplna upøe svùj zrak, vyvstane proti mnì všeobecná veøejná zloba, jež mì svými znaènými mocenskými prostøedky odsoudí s naprostou koneèností a mnohem pádnìji a rychleji, než by to dokázala její pøece jen pomìrnì chabá soukromá zloba; potom se však ona stáhne, oddychne si a obrátí se ke mnì zády. Nuže, chová-li opravdu takové nadìje, pak se mýlí. Veøejnost nepøevezme její úlohu; veøejnost mi nikdy nebude mít tak nekoneènì mnoho co vyèítat, i když mì vezme pod svou nejsilnìjší lupu. Nejsem tak zbyteèný èlovìk, jak si myslí; nechci se vychloubat, zvl᚝ v této souvislosti ne; i když se snad nevyznaèuji žádnou obzvláštní užiteèností, urèitì nebudu nikomu nápadný ani jejím nedostatkem; jen pro ni, jen v jejích skoro bìlostnì sálajících oèích jsem takový, nikoho jiného o tom nedokáže pøesvìdèit. Mohu teï být v tomto ohledu docela klidný. Nikoli, pøece jen nikoli; nebo jestliže skuteènì vejde ve známost, že z mého chování pøímo ochoøela, a nìkteøí slídilové, právì ti nejsnaživìjší donašeèi, to už málem prohlédli, nebo se aspoò tváøí, že to prohlédli, a pøijdou lidé a zeptají se, proè tu ubohou malou paní trýzním svou nenapravitelností a chci-li ji snad dohnat až k smrti, a kdy už budu mít koneènì tolik rozumu a prostého lidského soucitu, abych s tím pøestal - jestliže se mne lidé takto zeptají, bude nesnadné jim odpovìdìt. Mám se pak pøiznat, že nijak zvl᚝ nevìøím onìm pøíznakùm nemoci, a mám tak vzbudit nepøíjemný dojem, že ve snaze zbavit se viny obviòuji druhé a ještì k tomu tak nepìkným zpùsobem? A mohl bych snad vùbec otevøenì øíci, že i kdybych vìøil, že je skuteènì nemocná, nemìl bych ani v nejmenším soucit, protože ta žena je mi pøece úplnì cizí, a vztah, který je mezi námi, vytvoøila pouze ona a jen ona ho udržuje? Nechci tvrdit, že by mi neuvìøili; spíše by mi ani nevìøili, ani vìøili; vùbec bychom se nedostali k tomu, aby na to došla øeè; pouze by si zaznamenali, co jsem jim odpovìdìl o té slabé, choré ženì, a to by pro mne bylo málo pøíznivé. - 136 - V tom pøípadì stejnì jako pøi jakékoli jiné odpovìdi by mi zatvrzele pøekážela neschopnost lidí potlaèit v takovém pøípadì podezøení z milostného vztahu, aèkoli je nanejvýš zøejmé, že tento vztah zde není, a kdyby byl, že by vycházel spíš ode mne, nebo já bych byl pøese všechno schopen obdivovat tu malou paní pro její pohotový úsudek a neumdlévající dùslednost, nebýt toho, že jsem právì jejími pøednostmi ustaviènì trestán. U ní však není ani stopy po pøívìtivém vztahu; v tom je upøímná a pravdivá; je to má poslední nadìje; ani kdyby se jí hodilo do váleèného plánu namluvit lidem, že ke mnì takovýto vztah chová, nezapomnìla by se do té míry, aby nìco podobného uèinila. Avšak veøejnost, která je v tomto smìru naprosto tupá, setrvá pøi svém mínìní a vždy rozhodne proti mnì. Tak by mi vlastnì už jen zbývalo zmìnit se zavèas, než zasáhnou lidé, natolik, abych ne snad odstranil zlobu malé paní, to je nemyslitelné, ale aspoò ji trochu zmírnil. A opravdu jsem se sám sebe už kolikrát tázal, zda mì mùj souèasný stav natolik uspokojuje, že ho vùbec nehodlám mìnit, zda bych se nemohl odhodlat k urèitým zmìnám sebe sama, by ne proto, že bych byl o nezbytnosti takových zmìn pøesvìdèen, nýbrž abych uchlácholil tu paní. A poctivì jsem to zkoušel, nikoli bez úsilí a svìdomitosti, dokonce mi to vyhovovalo, bavilo mì to skoro; ukázaly se ojedinìlé zmìny, byly daleko viditelné, nemusel jsem na nì tu paní upozoròovat, všimne si takových vìcí døíve než já, všimne si už toho, projeví-li se v mém chování nìjaký zámìr; avšak nebyl mi souzen úspìch. Jak by to také bylo možné? Její nespokojenost se mnou, jak už teï poznávám, je zásadní; nic ji nemùže odstranit, ani odstranìní mne samého; její zuøivost tøeba pøi zprávì o mé sebevraždì by nemìla konce. Nejde mi do hlavy, že tak dùvtipná žena, jako je ona, neuzná stejnì jako já jednak beznadìjnost svých snah, jednak mou nevinnost, neschopnost pøi nejlepší vùli vyhovìt jejím požadavkùm. Jistì že to uznává, ale jako bojovná povaha na to v zápalu boje zapomíná a má nešastná povaha, kterou si ovšem nemohu vybírat, nebo mi už jednou byla dána, mne vede k tomu, abych šeptem napomínal nìkoho, kdo je vzteky bez sebe. Takovým zpùsobem se ovšem nikdy nedohodneme. Dál budu tøeba vycházet z domu do blaženého èasného rána a vídat tu tváø kvùli mnì zkormoucenou, ty mrzutì našpulené rty, ten zkoumavý pohled, který zná výsledek døív, než zaèal zkoumat, který mì pøelétne a jemuž ani pøi sebevìtší zbìžnosti nic neunikne, ten trpký úsmìv vrývající se do dívèích tváøí, ten pohled žalující k nebesùm, a pak to rozhoøèené zblednutí a rozechvìní. Onehdy jsem - vùbec poprvé, jak jsem si pøi té pøíležitosti s údivem pøiznal - naznaèil jednomu dobrému pøíteli cosi o této záležitosti, jen tak mimochodem, letmo, nìkolika slovy, a jakkoli je pro mne význam celé vìci navenek v podstatì nepatrný, ještì jsem ho proti pravdì trochu ztlumil. Je podivné, že pøítel zmínku pøesto nepøeslechl, ba sám od sebe pøidal vìci - 137 - významu, nenechal se od ní odvést a setrvával pøi ní. Ještì podivnìjší ovšem je, že pøesto vìc v rozhodujícím bodì podcenil, nebo mi vážnì poradil, abych na èas odcestoval. Nemohlo být nerozumnìjší rady; celá záležitost je sice prostá, s trochou pozornosti ji každý mùže prohlédnout, ale tak prostá pøece zas není, aby se všechno, nebo aspoò to nejdùležitìjší, urovnalo mým odjezdem. Naopak, musím se spíš vyvarovat toho, abych odjel; mám-li se vùbec øídit nìjakým plánem, pak rozhodnì tím, že budu vìc udržovat v jejích dosavadních úzkých hranicích, které ještì nezahrnou okolní svìt, že tedy klidnì zùstanu tam, kde jsem, a nedopustím žádné velké, nápadné zmìny, jež by tato vìc mohla zpùsobit, k èemuž patøí i to, že o ní s nikým nebudu mluvit, avšak to vše nikoli proto, že by snad šlo o nìjaké nebezpeèné tajemství, nýbrž proto, že jde o drobnou, èistì osobní a tudíž pøece jen snadno snesitelnou záležitost, jež má takovou i zùstat. V tom tedy nebyly pøítelovy poznámky bez úèinku, nepouèily mì sice o nièem novém, zato posílily mé základní pøesvìdèení. Jakož se vùbec pøi dùkladnìjší úvaze ukazuje, že zmìny, jichž stav vìcí bìhem èasu zdánlivì doznal, nejsou zmìny vìci samé, nýbrž jen vývoj názoru na ni, a to potud, že tento názor se jednak stává klidnìjším, mužnìjším, blíží se jádru vìci, jednak ovšem pod nepøekonatelným vlivem ustavièných otøesù by sebelehèích se do nìho mísí i jistá nervozita. Uklidòuje mì vzhledem k té vìci dojem, že jakkoliv blízko se zdá být rozhodnutí, pøece jen asi ještì nenadejde; èlovìk mívá zvláštì v mladých letech velký sklon pøeceòovat tempo, jímž dochází k rozhodnutím; když se jednou má malá soudkynì, celá zesláblá od pohledu na mne, skácela na židli, jednou rukou se chytila opìradla, druhou rozepínala šnìrovaèku a po tváøích se jí koulely slzy hnìvu a zoufalství, pomyslel jsem si, že teï už je rozhodnuto a já budu pohnán k odpovìdnosti. Ale kdepak rozhodnutí, kdepak odpovìdnost, ženì se snadno udìlá zle, lidé nemají kdy dávat pozor na všechny pøípady. A cožpak se vlastnì za všechna ta léta stalo? Nic víc, než že se takové pøípady opakovaly, jednou prudèeji, podruhé slabìji, a že tedy rostl jejich celkový poèet. A že se poblíž potloukají lidé a rádi by zasáhli, kdyby mìli možnost; ale oni ji nenacházejí, spoléhají se zatím jen na svùj èich a èich sám staèí sice bohatì zamìstnat své majitele, ale jinak není k nièemu. Tak to ale bylo vlastnì vždycky, vždy existovali tihle nièemní zevlouni a darmošlapové, kteøí vždycky nìjak vychytrale omluvili svou pøítomnost, nejradìji pøíbuzenskými svazky, vždycky špehovali, vždycky èenichali, ale veškerý výsledek je, že tam poøád ještì postávají. Celý rozdíl je v tom, že jsem se je pomalu nauèil znát, že je poznám podle tváøe; døíve jsem mìl za to, že se sem ze všech stran pozvolna scházejí, že rozsah záležitosti vzrùstá a sám od sebe si vynutí rozhodnutí; dnes myslím vím, že to vše zde bylo odedávna a že to má s blížícím se rozhodnutím velmi málo nebo vùbec nic spoleèného. A - 138 - vùbec rozhodnutí, proè je nazývám tak velkým slovem? Kdyby jednou - a jistì ne zítra ani pozítøí a patrnì vùbec nikdy - mìlo dojít k tomu, že se veøejnost pøece jen bude zabývat touto vìcí, pro niž, jak budu neustále opakovat, není kompetentní, nevyjdu sice z toho øízení bez újmy, ale pøece jen se snad vezme ohled na to, že nejsem veøejnosti neznám, že jí odjakživa žiji na oèích, naplnìn dùvìrou a dùvìru zasluhuje, a že tedy tato trpící mladá paní, která se objevila až dodateènì a v níž by, mimochodem øeèeno, nìkdo jiný než já možná už dávno poznal lopuchovou kulièku a rozšlápl by ji, aniž by si toho veøejnost vùbec všimla, že tato malá paní by v nejhorším pøípadì mohla leda pøièinit malou ošklivou kudrlinku k diplomu, jímž mì veøejnost prohlásí svým úctyhodným èlenem. Takový je dnešní stav a nemusím se jím tedy obzvláštì znepokojovat. Že jsem s lety jen trochu zneklidnìl, nemá s vlastním významem vìci vùbec co dìlat; èlovìk prostì nesnese, aby ustaviènì nìkoho pohoršoval, i když je mu jasné, že ten hnìv je zcela bezdùvodný, zneklidní, zaène - jaksi pouze tìlesnì - èíhat na rozhodnutí, i když na jeho pøíchod rozumovì zvl᚝ nevìøí. Zèásti však jde též pouze o projev stáøí; mládí sluší vše; nepìkné jednotlivosti se ztrácejí v neutuchajícím prameni síly mládí; i když má nìkdo jako chlapec trochu èíhavý pohled, nikdo mu ho nezazlívá, nikdo si ho vùbec nevšimne, ani on sám ne; avšak v stáøí zùstávají jen zbytky, každého je potøeba, žádný se neobnovuje, každý je sledován a èíhavý pohled stárnoucího muže je právì docela zøejmì èíhavý pohled a není tìžké jej rozpoznat. Jenže ani zde to nemùže opravdu vìcnì pøitížit. A na to tedy pohlížím z kterékoli strany, vždy se ukáže, a na tom trvám, že jestliže nepatrnou vìc tøeba i jen docela zlehka zakryji rukou, budu moci ještì hodnì dlouho nerušen lidmi pokojnì vést svùj dosavadní život navzdory zuøení té paní. - 139 - UMÌLEC V HLADOVÌNÍ V posledních desetiletích znaènì ochabl zájem o umìlce v hladovìní. Kdežto døíve se vyplatilo poøádat velká pøedstavení toho druhu ve vlastní režii, dnes je to naprosto nemožné. Bývaly to jiné èasy. Tenkrát se umìlcem v hladovìní zaobíralo celé mìsto; úèast rostla každým okamžikem hladovìní; kdekdo chtìl umìlce v hladovìní vidìt aspoò jednou za den; v pozdìjších dnech byli abonenti, kteøí pøed malou zamøížovanou klíckou prosedìli celé dny; i v noci se konaly exkurze, pro zvýšení úèinku se zapalovaly pochodnì; za pìkných dnù se klec vynesla pod širé nebe a tu pak pøedvádìli umìlce v hladovìní zejména dìtem; pro dospìlé to èasto bývalo jen vyražení, jehož se úèastnili kvùli módì, zato dìti s ústy dokoøán, držíce se pro jistotu za ruce, hledìly užasle, jak sedí na nastlané slámì celý bledý, v èerném trikotu, s mocnì vystupujícími žebry, odmítaje dokonce i židli, sem tam zdvoøile pokývne, s namáhavým úsmìvem odpoví na otázky, i ruku møížemi prostrèí, aby si sáhli, jak je hubený, potom se však zas docela pohrouží do sebe, nikoho si nevšímá, ani toho, že hodiny, ostatnì jediné zaøízení v kleci, odbíjejí pro nìj tak významný èas, jen hledí pøed sebe oèima témìø zavøenýma a sem tam usrkne vody z malièké sklínky, aby si navlhèil rty. Kromì støídajících se divákù tu byli i stálí, obecenstvem zvolení hlídaèi, kupodivu obvykle øezníci, kteøí byli vždy najednou tøi a mìli za úkol ve dne v noci pozorovat umìlce v hladovìní, aby pøece jen snad potají nepojedl nìjaké potravy. Byla to však toliko formalita zavedená pro uspokojení mas, nebo zasvìcenci dobøe vìdìli, že umìlec v hladovìní by bìhem hladovìní nikdy, za žádných okolností, ani z donucení nesnìdl ani to nejmenší; jeho umìlecká èest to nedovolovala. Ne každý hlídaè to ovšem dokázal pochopit, stávalo se, že nìkteré noèní dozorèí skupiny provádìly dozor velmi ledabyle, schválnì se sesedly nìkde ve vzdáleném koutì a tam se zabraly do karet se zjevným úmyslem dopøát umìlci v hladovìní menší osvìžení, jež si podle jejich mínìní mohl vyndat z nìjakých tajných zásob. Nic netrýznilo umìlce v hladovìní víc než takoví hlídaèi; byl z nich sklíèen; strašnì mu ztìžovali hladovìní; nìkdy pøemohl slabost a po celou dobu takové hlídky zpíval, dokud to jen vydržel, aby tìm lidem dokázal, jak nespravedlivì ho podezøívali. Ale málo to pomáhalo; jenom pak obdivovali jeho šikovnost, že dovede jíst, i když zpívá. Daleko milejší mu byli hlídaèi, kteøí si sedli až tìsnì k møíži, nespokojili se s mdlým noèním osvìtlením v sále, ale svítili si na nìj baterkami, které jim poskytl impresário. Oslnivé svìtlo ho nijak nerušilo, vždy spát stejnì vùbec nemohl a podøimovat mohl kdykoli, za každého osvìtlení a v kteroukoli hodinu, i v pøeplnìném, hluèném sále. S takovými hlídaèi rád strávil noc docela - 140 - bez spaní; byl ochoten s nimi žertovat, vyprávìt jim historky ze svého tuláckého života, potom zas vyslechnout jejich vyprávìní, všechno jen proto, aby je udržel svìží, aby jim mohl znovu a znovu dokazovat, že v kleci nemá nic k jídlu, a že hladoví tak, jak by to žádný z nich nedokázal. Nejšastnìjší však byl, když jim pak ráno na jeho úèet pøinesli velice bohatou snídani, na niž se po namáhavé probdìlé noci vrhli s laèností zdravých mužù. Byli sice i takoví, kdo v této snídani vidìli nemístné ovlivòování hlídaèù, ale to pøece jen zacházelo pøíliš daleko, a když se jich nìkdo zeptal, jestli by snad oni byli ochotni pøevzít noèní hlídku v zájmu vìci, bez snídanì, ztratili se, ale podezøívat pøece jen nepøestali. To už ovšem patøilo k podezíravosti, jež je s hladovìním neodluèitelnì spojená. Vždy nikdo nedokázal sám nepøetržitì støežit umìlce v hladovìní po všechny ty dny a noci, nikdo tedy nemohl z vlastní zkušenosti vìdìt, jestli se hladovìlo nepøetržitì a bez závady; to mohl vìdìt jen umìlec v hladovìní sám, jenom on tedy mohl být zároveò divákem naprosto uspokojeným vlastním hladovìním. On však zase nebyl nikdy uspokojen z jiného dùvodu. Snad to ani nebylo z hladu, že byl tak vyhublý, až se nìkteøí ke své lítosti vùbec nemohli úèastnit pøedstavení, nebo se na nìho nesnesli dívat, jako spíš z nespokojenosti se sebou samým. Jedinì on totiž vìdìl - jinak ani ze zasvìcených nikdo -, jak lehké je hladovìt. Byla to nejlehèí vìc na svìtì. Také se s tím netajil, jenže nikdo mu nevìøil, považovali ho pøinejmenším za skromného, ještì spíš však za èlovìka chtivého reklamy, ne-li dokonce za podvodníka, jemuž se ovšem lehko hladoví, ponìvadž si to dovede ulehèit a ještì je tak nestoudný, že se k tomu napolo pøizná. To všechno si musel dát líbit, bìhem let si na to i zvykl, ale uvnitø ho ta neuspokojenost ustaviènì hryzla a ještì nikdy, po žádné hladovce - to je mu tøeba pøiznat - neopustil klec dobrovolnì. Jako maximální dobu hladovìní stanovil impresário ètyøicet dní, nikdy nedovolil hladovìt déle, ani ve svìtových metropolích ne, a to z dobrého dùvodu. Podle zkušeností se dal zájem mìsta roznìcovat pozvolna se stupòující reklamou asi tak ètyøicet dní, potom však obecenstvo polevilo, nastal podstatný pokles návštìvnosti; byly tu sice v tomto ohledu jisté rozdíly mezi mìsty a zemìmi, zpravidla však platilo, že ètyøicet dní je nejdelší doba. Pak se tedy ètyøicátého dne otevøely dveøe klece ovìnèené kvìtinami, nadšení diváci naplnili amfiteátr, vyhrávala vojenská kapela, do klece vstoupili dva lékaøi, aby na umìlci v hladovìní provedli potøebná mìøení, výsledky se hlásily megafonem do sálu a posléze vešly dvì mladé dámy, šastné, že právì na nì padl los, a chystaly se umìlce v hladovìní odvést z klece po nìkolika schùdcích ke stoleèku, na nìmž byly prostøeny peèlivì vybrané pokrmy pro nemocné. A v tomto okamžiku se umìlec v hladovìní vždy vzpíral. Vložil sice ještì své na kost vyzáblé paže dobrovolnì do vztažených ochotných rukou dam, jež se k nìmu sklánìly, avšak vstát - 141 - nechtìl. Proè má pøestat právì teï, po ètyøiceti dnech? Byl by ještì dlouho vydržel, neomezenì dlouho; proè pøestávat právì teï, když je v nejlepším, ba ještì ani ne v nejlepším hladovìní? Proè ho chtìjí pøipravit o slávu dalšího hladovìní, o slávu stát se nejen nejvìtším umìlcem v hladovìní všech dob, jímž pravdìpodobnì už je, ale pøímo nepochopitelnì pøekonat i sám sebe, nebo cítil, že jeho schopnost hladovìt je bezmezná. Proè ten dav, který ho naoko tolik obdivuje, má s ním tolik trpìlivosti; když on by vydržel ještì dále hladovìt, proè to nechce vydržet dav? Také byl unaven, na slámì se mu sedìlo dobøe a teï aby se narovnal a vstal a šel jíst, aèkoli už z pouhého pomyšlení na to pocioval nevolnost, jejíž projevy jen stìží potlaèoval z ohledu na dámy. A pohlédl vzhùru do oèí tìch zdánlivì laskavých, ve skuteènosti však krutých dam a zavrtìl pøetìžkou hlavou na slabém krku. Ale potom se stalo to, co se vždycky stávalo. Pøišel impresário, beze slova - mluvit se pøi té hudbì nedalo - zdvihl nad umìlcem v hladovìní obì paže, jako by vzýval nebesa, aby shlédla na své dílo zde na slámì, na tohoto politováníhodného muèedníka, jímž umìlec v hladovìní ovšem byl, i když ve zcela jiném smyslu; uchopil umìlce v hladovìní kolem tenkého pasu, dávaje mu pøehnanou opatrností najevo, s jak køehkou bytostí tu má co èinit; a odevzdal ho smrtelnì bledým dámám, pøièemž neopomnìl potají s ním trochu zatøást, až se umìlci v hladovìní bezvládnì rozklátily nohy i trup. Teï už umìlec v hladovìní strpìl vše; hlava spoèívala na prsou, vypadalo to, jako by se tam byla pøikutálela a z nepochopitelných dùvodù se tam držela; tìlo mìl vychrtlé; nohy se v pudu sebezáchovy pevnì tiskly koleny k sobì, ale pøece ještì hrabaly do zemì, jako by to nebyla skuteèná zem, tu skuteènou teprve hledají; a veškerá, arci nepatrná váha jeho tìla spoèívala na jedné z dam, která bezradnì, popadajíc dech - takto si ten èestný úøad nepøedstavovala - nejprve natahovala krk, jak mohla, aby se aspoò oblièejem nedotýkala umìlce v hladovìní, potom však, když se jí to nedaøilo a její šastnìjší družka jí nepøicházela na pomoc, nýbrž spokojila se s tím, že pøed sebou rozechvìle nesla ruku umìlce v hladovìní, malý raneèek kostí, - propukla za nadšeného smíchu celého sálu v pláè a musela být vystøídána sluhou, který tu byl už dávno pøipraven. Pak došlo na jídlo, z nìhož impresário do mdlobnì døímajícího umìlce v hladovìní trochu vpravil, tlachaje pøitom vesele, aby odvedl pozornost od umìlcova stavu; poté byl ještì pronesen pøípitek obecenstvu, jejž umìlec v hladovìní impresáriovi údajnì pošeptal; orchestr vše podtrhl mocným tušem, lidé se rozcházeli a nikdo nemìl právo být nespokojený s tím, co vidìl, jen umìlec v hladovìní, vždy jen on. Tak žil dlouhá léta s malými pravidelnými pøestávkami k oddychu, v zdánlivém lesku, uctíván svìtem, pøitom však vìtšinou v zasmušilé náladì, která byla èím dál zasmušilejší, nebo nikdo ji nebyl s to brát vážnì. Èím ho také utìšit? Co si mohl ještì pøát? A když se nìkdy našel dobrák, - 142 - který ho politoval a pokoušel se mu vysvìtlit, že ten smutek pochází patrnì z hladu, mohlo se zvl᚝ v pokroèilé dobì hladovky stát, že umìlec v hladovìní odpovìdìl výbuchem zuøivosti a k všeobecnému zdìšení zaèal jak zvíøe lomcovat møížemi. Avšak v takových situacích impresário používal svého oblíbeného trestu. Omluvil umìlce v hladovìní pøed shromáždìným obecenstvem, pøiznal, že jeho chování lze omluvit jen podráždìností, kterou vzbuzuje hladovìní a již sytí lidé nemohou jen tak pochopit; v souvislosti s tím se zmínil též o stejnì vysvìtlitelném tvrzení umìlce v hladovìní, že by mohl hladovìt ještì mnohem déle, než hladovìl; chválil vznešené úsilí, dobrou vùli, veliké sebezapøení, které jsou v tom tvrzení nepochybnì obsaženy; potom se ale snažil vyvrátit toto tvrzení docela prostì tím, že pøedložil a zároveò prodával fotografie zobrazující umìlce v hladovìní v ètyøicátý den hladovky, v posteli, vysílením skoro bez sebe. Toto pøekrucování pravdy, jež umìlec v hladovìní sice dobøe znal, ale jež ho vždy znovu pøímo ochromovalo, bylo pro nìho pøespøíliš. Co vlastnì bylo následkem pøedèasného ukonèení hladovky, uvádìlo se tu jako pøíèina! S touto pošetilostí, s tímto svìtem plným pošetilostí nebylo možno bojovat. Pokaždé ještì s dùvìrou a dychtivì naslouchal u møíží impresáriovi, ale když pøišly na øadu fotografie, pustil se vždycky møíží, s povzdechem se svalil na slámu a uspokojené obecenstvo mohlo opìt pøistoupit blíž a prohlédnout si ho. Když svìdkové tìchto scén si po létech na to vzpomínali, èasto už sami sebe nechápali. Mezitím došlo totiž k onomu zmínìnému obratu; stalo se to skoro rázem; snad to mìlo hlubší dùvody, ale kdo by po nich pátral; buï jak buï, jednoho dne shledal zhýèkaný umìlec v hladovìní, že dav chtivý zábavy ho opustil a radìji se hrne za jinou podívanou. Ještì jednou s ním impresário proletìl pùl Evropy, aby zjistil, neobjeví-li se ještì tu a tam bývalý zájem; všechno nadarmo; jako by se potají domluvili, všude se vyvinul takøka odpor k exhibicím v hladovìní. Samozøejmì že ve skuteènosti k tomu nemohlo dojít najednou a teprve teï dodateènì si èlovìk vzpomínal na nìkteré pøíznaky, jimž v dobách opojných úspìchù nevìnoval dost pozornosti a dost je nepotlaèoval, ale teï bylo pøíliš pozdì nìco proti nim podnikat. Bylo sice jisto, že jednou opìt pøijde doba i na hladovìní, ale to nebyla pro žijící žádná útìcha. Co mìl teï umìlec v hladovìní dìlat? Èlovìk, jenž býval obklopen jásotem tisícù, nemohl se ukazovat v koèovných cirkusech po jarmarcích, a na to, aby se chopil jiného povolání, byl umìlec v hladovìní nejen pøíliš stár, ale pøedevším pøíliš fanaticky oddán hladovìní. I rozlouèil se s impresáriem, druhem svého života, jemuž nebylo rovno, a dal se angažovat jedním velikým cirkusem; na smluvní podmínky se ani nepodíval, aby šetøil svùj jemnocit. Takový veliký cirkus s nesèíslným množstvím lidí stále se vzájemnì vyrovnávajících a doplòujících, zvíøat a aparátù, mùže upotøebit kdykoli - 143 - každého, i umìlce v hladovìní, má-li ovšem pøimìøenì skromné nároky, a kromì toho byl v tomto zvláštním pøípadì angažován nejen umìlec v hladovìní sám, ale i jeho dávno proslulé jméno, ba pøi svéráznosti tohoto umìní, jehož neubývá s pøibývajícím vìkem, se ani nedalo øíci, že se vysloužilý umìlec, který už nestojí na vrcholu své dráhy, hodlá uchýlit do poklidného místa v cirkuse, naopak, umìlec v hladovìní ujišoval, a nebylo proè tomu nevìøit, že hladoví stejnì dobøe jako døíve, ba tvrdil dokonce, že nechají-li to na nìm, jak mu ochotnì slíbili, teprve teï vlastnì uvede svìt v oprávnìný úžas, jenže toto tvrzení vzhledem k dobové náladì, na niž umìlec v hladovìní v svém zápalu snadno zapomnìl, vyvolalo u odborníkù pouze úsmìv. Vlastnì však ani umìlec v hladovìní nezavíral oèi pøed skuteènými pomìry a bral jako samozøejmost, že ho s jeho klecí nepostavili doprostøed manéže jako parádní èíslo, nýbrž že ho usadili ven na celkem velmi dobøe pøístupné místo poblíž stájí. Kolem klece byly veliké, pestøe malované nápisy, které oznamovaly, co je tu k vidìní. Když se o pøestávkách mezi programem obecenstvo tlaèilo ke stájím podívat se na zvíøata, témìø nevyhnutelnì procházelo kolem umìlce v hladovìní a na chvilku se tam zastavilo, možná že by u nìho byli setrvali déle, kdyby lidé, kteøí se tlaèili úzkou chodbou za nimi a nechápali to zdržování na cestì k vytouženým stájím, nebyli znemožnili delší klidné prohlížení. To byl také dùvod, proè se umìlec v hladovìní celý tøásl pøed touto návštìvní dobou, aèkoli ona byla smyslem jeho života a pøirozenì po ní toužil. První dobu se nemohl pøestávek ani doèkat; u vytržení hledìl vstøíc valícímu se davu, jenže až pøíiš brzy se pøesvìdèil - ani nejtvrdošíjnìjší, skoro uvìdomìlý sebeklam neodolal zkušenosti -, že se ti lidé, zpravidla zámìrnì, pøicházejí vždy, bez výjimky a výhradnì podívat na zvìøinec. Ale pohled zdálky býval poøád ještì to nejkrásnìjší. Nebo jakmile dorazili až k nìmu, ihned se kolem nìho rozzuøil povyk a nadávky znovu a znovu se vytváøejících stran, té, která si ho chtìla pohodlnì prohlížet, ne snad z pochopení, ale z rozmaru a vzdoru - a tahle právì byla brzy umìlci nejprotivnìjší -, a oné druhé, která toužila jedinì po stájích. Když pøešel velký houf, objevili se opozdilci a ti ovšem, aèkoli jim nic nebránilo, aby postáli, jak dlouho budou chtít, chvátali kolem dlouhými kroky, témìø se neohlížejíce napravo nalevo, jen aby byli vèas u zvíøat. Ani se zvl᚝ èasto nepoštìstilo, aby pøišel otec rodiny s dítky, prstem ukázal na umìlce v hladovìní, obšírnì vysvìtlil, oè tu bìží, o nìkdejších dobách vykládal, kdy navštìvoval podobná, jenže nesrovnatelnì velkolepìjší pøedstavení, a dítka, nepøipravená dostateènì školou ani životem, pak sice stále ještì nic nechápala - co pro nì znamenalo hladovìní? -, ale pøece jen lesk jejich zvídavých oèí prozrazoval cosi z nových, pøíštích, milosrdnìjších èasù. Snad, øíkával si nìkdy umìlec v hladovìní, by se pøece jen všechno trochu zlepšilo, kdyby nemìl - 144 - stanovištì tak blízko stájím. Lidem se tím pak pøíliš usnadòovala volba, nemluvì o tom, že ho velmi urážely a trvale trápily výpary stájí, neklid zvíøat v noci, roznášení syrového masa šelmám, øev pøi krmení. Ale netroufal si stìžovat na øeditelství; koneckoncù mìl zvíøatùm co dìkovat za ty zástupy návštìvníkù, mezi nimiž se tu a tam mohl najít i jeden urèený jemu, a kdoví kam by ho strèili, kdyby je upozornil na svou existenci a tím i na to, že je, pøesnì vzato, jen pøekážkou na cestì ke stájím. Malou pøekážkou ovšem, èím dál menší a menší pøekážkou. Lidé si už zvykli na tu podivnou vìc, že se v dnešní dobì chce nìkdo dožadovat pozornosti pro umìlce v hladovìní, a tím, že si zvykli, byl nad ním vysloven ortel. Mohl si hladovìt, jak umìl, a on to dìlal; ale nic už ho nemohlo zachránit, nevšímali si ho. Pokoušejte se nìkomu vyložit umìní hladovìt! Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat. Krásné nápisy zašly špínou a byly neèitelné, strhli je, nikomu ani nenapadlo, aby je nahradil; tabulka s poètem prohladovìlých dnù, již zpoèátku den co den peèlivì upravovali, se už dávno nezmìnila, nebo po prvních týdnech omrzela personál i tato nepatrná práce; a tak hladovìl sice umìlec v hladovìní dál, jak o tom kdysi sníval, daøilo se mu to bez námahy, jak to tenkrát pøedvídal, ale nikdo nepoèítal dny, nikdo, ani umìlec v hladovìní sám nevìdìl, jaký podává výkon, a kolem srdce mu zaèalo být tìžko. A když se tu jednou za èas zastavil nìjaký darmošlap, posmíval se starému èíslu a vedl øeèi o podvodu, pak to byla v tomto ohledu ta nejhloupìjší lež, jakou si mohla vymyslet lhostejnost a vrozená zlomyslnost, protože nepodvádìl umìlec, ten pracoval poctivì, ale svìt ho šidil o jeho mzdu. Avšak opìt minulo mnoho dnù a i to skonèilo. Jednou si jeden z dozorcù všiml té klece a zeptal se sluhy, proè zde takovou dobøe použitelnou klec se shnilou slámou nechávají zbyteènì stát; nikdo nevìdìl, až si pak jeden díky tabulce s èíslem vzpomnìl na umìlce v hladovìní. Tyèemi rozhrnuli slámu a vespod nalezli umìlce v hladovìní. „Ty poøád ještì hladovíš?“ zeptal se dozorce, „kdy už koneènì pøestaneš?“ „Odpuste mi všichni,“ zašeptal umìlec v hladovìní; jen dozorce, který držel ucho u møíže, mu rozumìl. „Samozøejmì,“ øekl dozorce a dotkl se prstem èela, aby personálu naznaèil umìlcùv stav, „odpouštíme ti.“ „Poøád jsem jen chtìl, abyste obdivovali mé hladovìní,“ øekl umìlec v hladovìní. „Také je obdivujeme,“ øekl dozorce vlídnì. „Ale nemìli byste je obdivovat,“ øekl umìlec v hladovìní. „Nu, tak je tedy neobdivujeme,“ øekl dozorce, „proèpak je nemáme obdivovat?“ „Protože já hladovìt musím, nemohu jinak,“ øekl umìlec v hladovìní. „To se podívejme,“ øekl dozorce, „proèpak nemùžeš jinak?“ „Protože,“ øekl umìlec v hladovìní, zvedl trochu hlavièku a s ústy našpulenými jako k polibku mluvil dozorci rovnou do ucha, aby mu nic neuniklo, „protože jsem nemohl najít pokrm, který by mi - 145 - chutnal. Kdybych jej byl našel, vìø mi, že bych nebyl dìlal rozruch a najedl bych se dosyta jako ty a všichni ostatní.“ To byla poslední slova, ale v jeho zlomeném pohledu bylo ještì pevné, i když ne už pyšné pøesvìdèení, že hladoví dál. „Teï to tu dejte do poøádku!“ øekl dozorce a umìlce v hladovìní pochovali i se slámou. Do klece však dali mladého pardála. I ten nejtupìjší duch se citelnì osvìžil pohledem na toto divoké zvíøe pøevalující se v té dávno zpustlé kleci. Jemu nechybìlo nic. Hlídaèi mu bez dlouhého rozmýšlení nosili potravu, která mu chutnala; ani svobodu podle všeho nepostrádal; toto ušlechtilé, vším potøebným až k prasknutí oplývající tìlo jako by i svobodu nosilo s sebou; jako by mu vìzela kdesi v chrupu; a radost ze života mu sálala z tlamy tak mocnì, že jí diváci stìží odolávali. Avšak pøemohli se, tísnili se kolem klece a nechtìli se hnout z místa. - 146 - ZPÌVAÈKA JOSEFÍNA ANEB MYŠÍ NÁROD Naše zpìvaèka se jmenuje Josefína. Kdo ji neslyšel, neví, jaká síla je ve zpìvu. Není nikdo, koho její zpìv nestrhne, což má tím vìtší cenu, že naše plémì hudbu vcelku nemiluje. Tichý poklid je nám nejmilejší hudbou; nᚠživot je tìžký, a i když se nìkdy pokusíme setøást všechny každodenní starosti, nedovedeme se už povznést k takovým vìcem, našemu ostatnímu životu vzdáleným, jako je hudba. Avšak nestìžujeme si na to pøíliš; ani nám to nepøijde na mysl; jistou praktickou chytrost, jíž máme ovšem též nanejvýš zapotøebí, považujeme za svou nejvìtší pøednost a úsmìv, v nìmž se ta chytrost zraèí, nám vždy dodá útìchy, i kdybychom nìkdy - což se nestává - zatoužili po štìstí, jež snad plyne z hudby. Jen Josefína je výjimkou; miluje hudbu a umí ji též poskytovat; ona jediná; jejím odchodem hudba - kdoví na jak dlouho - zmizí z našeho života. Èasto jsem pøemýšlel, jak to s touto hudbou vlastnì je. Jsme pøece docela nemuzikální; jak to pøijde, že Josefíninì zpìvu rozumíme, nebo, jelikož Josefína popírá, že bychom jí rozumìli, si to aspoò myslíme? Nejjednodušší odpovìï by byla, že krása toho zpìvu je tak veliká, že ani nejtupìjší mysl jí neodolá, avšak tato odpovìï neuspokojuje. Kdyby tomu tak doopravdy bylo, musili bychom mít pøi tom zpìvu pøedevším a vždy pocit nìèeho mimoøádného, pocit, že z tohoto hrdla zaznívá cosi, co jsme nikdy pøedtím neslyšeli a co vùbec nejsme s to slyšet, nìco, co nám právì tato jediná Josefína umožòuje slyšet a nikdo jiný. To však podle mého názoru není pravda, já to necítím a ani u druhých jsem nic takového nepozoroval. Mezi dùvìrnými pøáteli se jeden druhému upøímnì pøiznáváme, že Josefínin zpìv není nic mimoøádného. Je to vùbec zpìv? Pøes všechnu nemuzikálnost máme ve zpìvu tradice; za starých dob našeho národa existoval zpìv; vyprávìjí o tom povìsti a uchovaly se dokonce písnì, jež ovšem už nikdo nedovede zazpívat. Tušíme tedy, co je zpìv, a s tímto tušením se vlastnì Josefínino umìní nesrovnává. Je to vùbec zpìv? Není to pøece jen pouhé pištìní? Jenže pištìt dovedeme ovšem všichni, to je ta pravá dovednost našeho národa, èi spíše vùbec ne dovednost, ale charakteristický životní projev. Všichni pištíme, ale nikoho samosebou nenapadne vydávat to za umìní, pištíme, aniž bychom na to mysleli, ba aniž bychom to pozorovali, a jsou mezi námi dokonce takoví, kteøí ani nevìdí, že pištìní patøí k našim zvláštnostem. Kdyby tedy bylo pravda, že Josefína nezpívá, nýbrž pouze piští, a že snad dokonce, jak se aspoò mnì zdá, její pištìní sotva pøekonává obvyklé meze - ba nestaèí snad se silami ani na toto obvyklé pištìní, jež pøitom každý obyèejný podzemní pracovník bez námahy provozuje po celý den vedle své práce -, kdyby to všechno bylo pravda, pak by sice bylo - 147 - popøeno Josefínino údajné umìlectví, ale tím spíš by bylo potøeba vyøešit záhadu její mocné pùsobivosti. Jenže to, co ona vyluzuje, pøece jen není pouhé pištìní. Stoupnete-li si hezky daleko od ní a zaposloucháte-li se, èi ještì lépe, vyzkoušíte-li se v tomto ohledu, tøeba když Josefína zpívá mezi ostatními hlasy a vy si dáte za úkol rozpoznat její hlas, pak docela urèitì neuslyšíte nic jiného než docela obyèejné pištìní, trochu nápadné leda tím, jak je tenounké a slabé. Ale stojíte-li pøed ní, pøece jen to není pouhé pištìní; abyste pochopili její umìní, je tøeba ji nejen slyšet, ale i vidìt. I kdyby to bylo jenom to naše každodenní pištìní, pøece je zvláštní už to, že si tu nìkdo okázale stoupne a zaène provádìt nìco docela bìžného. Rozlousknout oøech vìru není žádné umìní, proto si také nikdo netroufne svolat obecenstvo a pro pobavení pøed ním rozlouskat oøechy. Jestliže to pøesto udìlá a jeho úmysl se mu zdaøí, pak to právì nemùže být jen pouhé louskání oøechù. Anebo je to louskání oøechù, avšak vyjde najevo, že jsme nevìnovali tomuto umìní pozornost, ponìvadž jsme je hladce ovládali, že nám tento nový louskaè teprve ukázal jeho pravou podstatu, pøièemž pak dokonce mùže být na prospìch úèinu, je-li v louskání oøechù ponìkud ménì zdatný než vìtšina z nás. Snad je to s Josefíniným zpìvem podobné; obdivujeme na ní to, co na sobì vùbec neobdivujeme; ostatnì je s námi koneckoncù v naprostém souladu. Byl jsem jednou pøi tom, když ji nìkdo, jak se ovšem èastìji stává, upozornil na všeobecné národní pištìní, to jen docela skromnì, jenže pro Josefínu bylo už to pøíliš. Tak nestoudný, nadutý úsmìv, jaký tehdy nasadila, jsem ještì nevidìl; ona, která je navenek vlastnì uèinìná jemnost, která je nápadnì jemná i v našem národì bohatém na takové ženské postavy, vypadala tehdy pøímo sprostì; ostatnì to asi dík své veliké vnímavosti také ihned sama pocítila a vzpamatovala se. Na každý pád tedy popírá jakoukoli souvislost mezi svým umìním a pištìním. Pro ty, kdo soudí opaènì, nemá než opovržení a patrnì nepøiznaný hnìv. Není to obyèejná ješitnost, nebo opozice, k níž i já napùl patøím, se jí jistì neobdivuje o nic ménì než dav, avšak Josefína nechce být pouze obdivována, chce být obdivována pøesnì tak, jak sama urèila, na prostém obdivu jí nezáleží. A když pøed ní sedíte, pochopíte ji; oponujete jí, leda když jste daleko; když sedíte pøed ní, je vám to zøejmé: její pištìní není žádné pištìní. Jelikož pištìní patøí k našim bezmyšlenkovitým návykùm, mohl by si nìkdo myslet, že se piští i mezi Josefíniným posluchaèstvem; je nám dobøe pøi jejím umìní, a když je nám dobøe, pištíváme; ale její posluchaèstvo nepiští, je tiché jako myška; mlèíme, jako by se nám dostávalo kýženého míru, v nìmž nám pøinejmenším naše vlastní pištìní zbraòuje. Uvádí nás do vytržení její zpìv, èi spíše slavnostní ticho obklopující slabý hlásek? Stalo se jednou, že nìjaké pošetilé mrnì zaèalo bìhem Josefínina zpìvu také - 148 - pištìt. Nu, bylo to úplnì stejné, jako to, co jsme slyšeli od Josefíny; tam vepøedu pøes všechnu rutinu poøád ještì chabé pištìní a tu v obecenstvu zapomenuvší se dìtský pískot; nedalo by se øíci, v èem tkvìl rozdíl; ale pøece jsme rušitelku okamžitì umlèeli syèením a pískotem, aèkoli to vùbec nebylo zapotøebí, nebo by byla beztak strachy i hanbou zalezla, jakmile Josefína nasadila triumfální pištìní a s rozpjatými pažemi a krkem, který už nešlo vypnout výš, upadla do vytržení. Tak je tomu ostatnì vždy, každá malièkost, každá náhoda, každá pøekážka, zapraskání v parteru, zaskøípání zubù, porucha v osvìtlení se jí hodí k zvýšení úèinku jejího zpìvu; má totiž za to, že zpívá hluchým uším; nadšení ani potlesk nechybìjí, avšak pravého pochopení, jak ona tomu rozumí, se už dávno nauèila odøíkat. Každé vyrušení je jí pak velmi vhod; vše, co zvenèí narušuje èistotu jejího zpìvu, co lze popøít v snadném boji, ba bez boje, je pouhou konfrontací, mùže pøimìt dav, aby se probudil, aby se odnauèil ne sice rozumìt, ale tušivì uctívat. Avšak poslouží-li jí tato malièkost, co teprve velké vìci. Nᚠživot je velmi neklidný, každý den pøináší pøekvapení, úzkosti, nadìje i hrùzy, že jedinec by to vše nemohl unést, kdyby kdykoli dnem i nocí nemìl oporu v svých druzích; i tak to však èasto bývá hodnì tìžké; nìkdy i tisíc ramen se chvìje pod bøemenem, jež bylo vlastnì urèeno jednomu. Tu pak má Josefína za to, že pøišel její èas. Již tu stojí, køehká bytost, zvl᚝ dole pod hrudí se znepokojivì zachvívá, jako by v tu chvíli všechnu svou sílu vložila do zpìvu, jako by vše, co na ní pøímo neslouží zpìvu, pozbylo veškeré síly, veškeré témìø životní možnosti, jako by byla obnažena, všanc vydána, jedinì dobrým duchùm svìøena v ochranu, jako by ji - takto sebe samé zbavenou a v zpìvu pøebývající - i zavanutí chladného dechu staèilo usmrtit. Avšak právì v takových okamžicích si my, domnìlí odpùrci, øíkáváme: „Ani pištìt nedovede; tak strašlivì se musí namáhat, aby ze sebe jakžtakž vyloudila ne zpìv - o zpìvu ani nemluvme -, ale naše bìžné národní pištìní.“ Tak nám to pøipadá, ale je to, jak øeèeno, sice nevyhnutelný, avšak letmý, rychle pomíjející dojem. Brzy i my se noøíme v cítìní zástupu, který vøele, tìlo na tìle, plaše dýchaje naslouchá. A k tomu, aby kolem sebe shromáždila tento zástup našeho skoro ustaviènì se pohybujícího, z dùvodù ne zcela jasných tu sem, tu tam se vrhajícího národa, staèí Josefínì vìtšinou jen, aby s hlavou zaklonìnou, pootevøenými ústy, oèima vzhùru obrácenýma zaujala onen postoj, jenž svìdèí o tom, že se chystá ke zpìvu. Mùže to uèinit kde chce, nemusí to být zdaleka viditelné místo, stejnì dobøe se hodí nìjaký skrytý kout, zvolený v náhodném chvilkovém rozmaru. Zpráva, že hodlá zpívat, se ihned rozhlásí, a brzy sem táhnou procesí. Nu, nìkdy se pøece naskytnou pøekážky a Josefína s oblibou zpívá právì ve vzrušených dobách, lecjaké starosti a svízele nás pak nutí k všelijakým cestám, pøi nejlepší vùli se nelze - 149 - shromáždit tak rychle, jak si Josefína pøeje, a tu ona tam setrvává ve svém velkolepém postoji tøeba i delší dobu bez postaèujícího posluchaèstva potom se ovšem rozzuøí, potom dupe nohama, kleje zcela nedívèím zpùsobem; ba dokonce kouše. Ale ani takové chování neohrozí její povìst; místo abychom trochu pokrotili její pøílišné nároky, dìlá každý, co mùže, aby jim vyhovìl; vysílají se poslové, aby pøivedli posluchaèe; toto opatøení se pøed ní tají; na cestách v okolí je pak vidìt hlídky, které kynou na pøicházející, aby si pospíšili; to vše tak dlouho, až je koneènì pohromadì obstojný poèet lidí. Co pobízí národ k tomu, aby se tolik o Josefínu ucházel? Otázka o nic snazší než otázka Josefínina zpìvu, s níž ovšem také souvisí. Bylo by to možno škrtnout a úplnì spojit s druhou otázkou, kdyby se tøeba dalo tvrdit, že je národ Josefínì bezpodmíneènì oddán kvùli jejímu zpìvu. Jenže tak tomu právì není; nᚠnárod sotva zná bezpodmíneènou oddanost; tento národ, který nade vše miluje prohnanost, arci bezelstnou, dìtinské šuškání, klípky, arci nevinné, které jenom splynou ze rtù, takový národ se pøece jen nedokáže bezpodmíneènì oddat, to ovšem cítí i Josefína, to je to, proti èemu bojuje s veškerým úsilím svého slabého tìla. V takových obecných soudech se ovšem nesmí zacházet pøíliš daleko, národ je Josefínì oddán, jenže ne bezpodmíneènì. Nedovedl by se napøíklad Josefínì smát. Pøiznejme si, na Josefínì je leccos k smíchu; a my, celkem vzato, nemáme nikdy k smíchu daleko; pøes všechnu bídu našeho života je tichý smích u nás takøíkajíc stále domovem; ale Josefínì se nesmìjeme. Mám nìkdy dojem, že národ chápe svùj vztah k Josefínì tak, že tato køehká, šetrnosti vyžadující, èímsi obdaøená, podle svého názoru zpìvem obdaøená bytost je mu svìøena a on se o ni musí starat; nikomu není jasné proè, pouze se zdá, že tomu tak je. Avšak tomu, co je nám svìøeno, se nesmìjeme; smát se tomu znamenalo by porušit povinnost; vrcholem zlomyslnosti, jíž se ti nejzlomyslnìjší z nás na Josefínì dopouštìjí, je, øeknou-li nìkdy: „Jak Josefínu uvidíme, zajde nám smích.“ Tak tedy peèuje národ o Josefínu jako otec, který se ujme dítìte, jež po nìm - není dost jasné zda prosebnì, èi vyzývavì - natáhne ruèku. Øeklo by se, že se nᚠnárod nehodí k plnìní takových otcovských povinností, ale ve skuteènosti je plní, aspoò v tomto pøípadì, vzornì; žádný jedinec by nedokázal to, co v tomto ohledu dokáže národ jako celek. Ovšem, rozdíl mezi silou národa a jedince je nesmírný, staèí, aby národ pøitáhl svého chránìnce do své høejivé blízkostí, a je v bezpeèí. S Josefínou se o tìch vìcech ovšem nikdo neodváží promluvit. „Kašlu na vaši ochranu,“ øekne na to. Tak, tak, kašleš, myslíme si. A kromì toho to doopravdy nic nevyvrací, jestliže se vzpouzí, jsou to spíš èistì dìtské zpùsoby, dìtský vdìk, a na otci je, aby na to nebral ohled. Jsou tu však pøece jen ještì i jiné vìci, které nelze jen tak vysvìtlit - 150 - tímto vztahem mezi národem a Josefínou. Josefína je totiž opaèného mínìní, myslí si, že ona ochraòuje národ. V politických èi hospodáøských situacích nás prý zachraòuje její zpìv, toho a nièeho menšího je schopen, a jestliže pohromu nezažene, dává nám aspoò sílu snášet ji. Neøíká to takto ani jinak, vùbec mluví málo, mlèí uprostøed mezi tlachaly, avšak její oèi tím srší, z jejích zavøených úst - jen málokdo u nás dovede držet ústa zavøená, ona to dovede to lze vyèíst. Jak pøijde zlá zpráva - a nìkteré dny stíhá jedna taková zpráva druhou, mezi nimi zprávy falešné a napùl pravdivé -, okamžitì se pozvedne, i když jindy klesá únavou, pozvedne se a natahuje krk a snaží se pøehlédnout své stádo jako pastýø pøed bouøí. Jistì, i dìti pøicházívají s podobnými požadavky po svém divokém a nespoutaném zpùsobu, avšak Josefíniny pøece jen nejsou tak bezdùvodné jako jejich. Ovšem že nás nezachrání a nedodá nám sil; je snadné hrát si na zachránce tohoto národa, jenž pøivykl utrpení, nezná k sobì šetrnosti, je rychlý v rozhodnutích, zná dobøe smrt, jen na pohled je ustrašený v ovzduší bláznivé odvážlivosti, v nìmž bez pøestání žije, a nadto stejnì plodný jako smìlý - je snadné, pravím, dodateènì si hrát na zachránce tohoto národa, který se vždycky ještì zachránil sám, by i s obìmi, nad nimiž dìjepisci my celkem vzato vùbec nedbáme o dìjepisectví - trnou hrùzou. A pøece je pravda, že zrovna v tísni nasloucháme Josefíninì hlasu ještì pozornìji. Pøed hrozícím nebezpeèím se stáváme tiššími, skromnìjšími, poslušnìjšími Josefíniny panovaènosti; rádi se scházíme, rádi se tlaèíme jeden na druhého, zvl᚝ je-li popudem k tomu nìco zcela mimo tu muèivou hlavní vìc; je to, jako bychom ještì v rychlosti ano, je tøeba spìchat, na to Josefína pøíliš èasto zapomíná spolu vypili pøed bojem pohár míru. Není to ani tak pìvecké pøedstavení jako spíš shromáždìní lidu, a to shromáždìní, pøi nìmž je až na tenké pištìní vepøedu naprosté ticho; je to pøíliš vážná chvíle, než abychom ji chtìli prožvanit. Takový vztah nemùže Josefínu uspokojit. Pøes všechnu podráždìnou nelibost, již v ní vzbuzuje její trvale nevyjasnìné postavení, leccos v svém zaslepení sebou samou nevidí a bez valné námahy ji lze pøimìt, aby pøehlédla i mnohem víc, v tomto smìru, tedy ve smìru obecného prospìchu, je bez ustání v èinnosti celé hejno pochlebníkù -, avšak zpívat jen tak, bez povšimnutí, kdesi v koutku lidového shromáždìní, tomu - aè to samo o sobì není málo - by svùj zpìv urèitì neobìtovala. Však to také nemusí dìlat, nebo její umìní nezùstává nepovšimnuto. Aèkoli nás vlastnì zamìstnávají docela jiné vìci a ticho tu zdaleka nevládne jen kvùli zpìvu a mnohý ani nezvedne oèi, nýbrž boøí tváø sousedovi do kožichu, a zdá se, že se tam nahoøe Josefína namáhá nadarmo, pøece jen - to nelze popøít - nìco z jejího zpìvu nutnì pronikne i k nám. Toto pištìní, pozdvihující se ve chvíli, kdy všem ostatním je uloženo mlèet, pøichází ke každému jedinci jako nìjaké poselství národa; Josefínino - 151 - tenké pištìní vprostøed tìžkých rozhodnutí se témìø podobá živoøení našeho národa uprostøed vøavy nepøátelského svìta. Josefína se prosadí, tato nicka co do hlasu, tato nicka co do výkonnosti se prosadí a prorazí si k nám cestu; pomyšlení na to blaží. Opravdového pìvce, kdyby se kdy vùbec u nás našel, bychom v takové chvíli nesnesli a svornì bychom odmítli nesmyslnost podobného pøedstavení. Kéž je Josefína navždy ušetøena poznání, že nasloucháme-li jí, je to jen dùkaz proti jejímu zpìvu. Asi to tuší, proè by jinak tak vášnivì popírala, že ji posloucháme, jenže ona zpívá a zpívá, pištìním pøemáhá to tušení. Ale i jinak by tu poøád ještì pro ni byla útìcha: vždy my ji do jisté míry opravdu posloucháme, patrnì podobným zpùsobem, jakým se naslouchá umìleckému pìvci; dosahuje úèinu, o nìjž by umìlecký pìvec u nás marnì usiloval a který je propùjèen právì jen jejím nedostateèným prostøedkùm. To asi souvisí zejména s naším zpùsobem života. V našem národì neznáme mládí, sotva kratièké dìtství. Vyskytují se sice pravidelnì požadavky, že by se dìtem mìla dopøát nìjaká obzvláštní svoboda, zvláštní úlevy, že by se mìlo uznat jejich právo na trochu bezstarostnosti, na trochu nerozumného prohánìní, na trochu hry, a že by se tomuto právu mìlo uèinit zadost; takové požadavky se objevují a skoro každý je schvaluje, nic si nezasluhuje spíše schválení než ony, ale zároveò nic nezapadá ménì do reality našeho života, požadavky se schvalují, èiní se pokusy v jejich smyslu, ale brzy je opìt vše pøi starém. Nᚠživot je už totiž takový, že dítì, jakmile aspoò trochu bìhá a aspoò trochu se vyzná v okolním svìtì, se musí o sebe postarat právì tak jako dospìlý; území, na nichž z hospodáøských dùvodù musíme žít roztroušenì, jsou pøíliš velká, našich nepøátel je pøíliš mnoho, nebezpeèí, která na nás všude èíhají, jsou pøíliš nevypoèitatelná - nemùžeme své dìti odvádìt od existenèních zápasù, kdybychom to èinili, byl by to jejich pøedèasný konec. K tìmto truchlivým dùvodùm pøistupuje ovšem i jeden povzbudivý: plodnost našeho plemene. Jedna generace - a každá je poèetná - dotírá na druhou, dìti nemají èas být dìtmi. Jestliže u jiných národù se dìtem vìnuje starostlivá péèe, zøizují-li se tam pro nì školy, proudí-li tam dennì z tìchto škol dìti, budoucnost národa, pak tam vždy delší dobu vycházejí den co den tytéž dìti. My školy nemáme, avšak z našeho národa proudí ve velice krátkých èasových úsecích nedohledné zástupy dìtí vesele sykajících èi pípajících, dokud ještì nedovedou pištìt, koulejících se èi valících tlakem vpøed, dokud ještì neumìjí bìhat, všechno s sebou v tom návalu nemotornì strhávajících, dokud ještì nevidí, ty naše dìti! A ne jako v tamtìch školách ty samé dìti, ne, poøád, poøád nové, bez konce, bez ustání, sotva se nìjaké dítì objeví, už pøestává být dítìtem, už se za ním derou nové dìtské tváøe navzájem nerozlišitelné v té spoustì a v tom shonu, rùžové blahem. Ovšem, jakkoli je to krásné a jakkoli nám to druzí právem závidí, opravdové dìtství - 152 - nemùžeme svým dìtem poskytnout. A to má své dùsledky. Jakési neodumírající, nevykoøenitelné dìtinství prostupuje nᚠnárod; pøímo v protikladu k tomu nejlepšímu v nás, k neomylnému praktickému rozumu jednáme nìkdy veskrze pošetile, a to tak pošetile jako dìti, nesmyslnì, marnotratnì, velkoryse, lehkovážnì, a to všechno èasto jen pro nìjakou nepatrnou zábavu. A i když pak naše radost samozøejmì už nemá sílu dìtské radosti, nìco z ní v tom pøece jistì žije. Z tohoto dìtinství našeho národa též odjakživa tìží Josefína. Avšak celý nᚠnárod je nejen dìtinský, ale do jisté míry i pøedèasnì starý, dìtství a stáøí vypadají u nás jinak než u jiných národù. My nemáme žádné mládí, jsme ihned dospìlí a dospìlými jsme pak pøíliš dlouho, jistá únava a beznadìj od té chvíle širokou stopu vyrývá v povaze našeho národa, která je pøece vcelku tak houževnatá a pevná v nadìji. S tím také souvisí naše nemuzikálnost; jsme pøíliš staøí na hudbu, její vzruch, její vzlet nejdou dohromady s naší tíhou, unavenì nad ní mávneme rukou; omezili jsme se na své pištìní; tu a tam si trochu zapištìt, to je to pravé pro nás. Kdoví nejsou-li mezi námi hudební talenty; kdyby však byly, charakter soukmenovcù by je musel potlaèit døív, než se rozvinou. Naproti tomu Josefína si mùže podle libosti pištìt èi zpívat èi jak to sama chce nazvat, to nás neruší, to nám vyhovuje, to dobøe snášíme; je-li v tom snad obsaženo trochu hudby, pak je to omezeno co možná na minimum; urèitá hudební tradice se zachovává, ale ani v nejmenším nás to nezatìžuje. Avšak Josefína dává takto naladìnému národu ještì víc. Pøi jejích koncertech, zvláštì ve vážných dobách, se o zpìvaèku jako takovou zajímají už jen ti docela mladí, jen oni v údivu pøihlížejí, jak špulí rty, jak vyráží vzduch skrz roztomilé pøední zuby, jak trne samým obdivem k tónùm, jež sama vyluzuje, a umdlévajíc roznìcuje se k novým, jí samé èím dál tím nepochopitelnìjším výkonùm, avšak vlastní dav - to je jasnì vidìt - se stáhl do sebe. Tu, v tìch skrovných pøestávkách mezi zápasy, národ sní, je to, jako by se každému uvolnily údy, jako by se nepokojná bytost jednou smìla po libosti natáhnout a protáhnout ve veliké teplé posteli národa. A do tìchto snù zazní tu a tam Josefínino pištìní; ona mu øíká perlivé, my škubavé; ale rozhodnì tu je na svém místì jako nikde jinde, jako sotva kdy hudba nalezne ten okamžik, na který èeká. Nìco z ubohého, krátkého dìtství je v tom, nìco ze ztraceného, nikdy už nenalezitelného štìstí, ale je v tom i nìco ze souèasného dìlného života, z jeho nepatrné, nepochopitelné a pøece trvající a neznièitelné èipernosti. A to vše opravdu není vyjádøeno mohutnými tóny, nýbrž lehce, šepotavì, dùvìrnì, nìkdy trochu chraptivì. Samozøejmì že je to pištìní. Jak by ne? Pištìní je øeèí našeho národa, jenže leckdo celý život piští a neví o tom, zde je však pištìní osvobozeno z pout všedního života a i nás na krátkou chvíli osvobozuje. Opravdu, nechtìli bychom být bez tìchto pøedstavení. - 153 - Ale odtud je ještì hodnì daleko k Josefíninu tvrzení, že nás v takových dobách posiluje a tak dále a tak dále. Pro obyèejné lidi ovšem, nikoli pro Josefíniny pochlebníky. „Jak jinak by tomu mohlo být,“ øíkávají s bezdìènou opovážlivostí - „jak jinak by se dal vysvìtlit ten veliký nával, zvláštì za bezprostøednì doléhajícího nebezpeèí, nával, který dokonce už nejednou znemožnil náležitou, vèasnou obranu?“ Nuže toto je bohužel pravda, jenže to zrovna nepatøí k Josefíniným slavným zásluhám, zvláštì pøipomeneme-li, že když taková shromáždìní byla znenadání nepøítelem rozprášena a mnohý z našincù pøi tom pøišel o život, Josefína, která vše zavinila, ba svým pištìním možná nepøítele pøivolala, vždycky zaujala nejbezpeènìjší místeèko a první potichu a co nejrychleji pod ochranou své družiny zmizela. I to však vlastnì všichni vìdí, a pøece znovu spìchají, jakmile zase Josefína, kdekoli a kdykoli se jí zlíbí, povstane, aby zapìla. Dalo by se z toho usoudit, že Josefína stojí témìø mimo zákon, že si smí dìlat, co chce, i když to ohrožuje celek, a že se jí vše promíjí. Kdyby tomu tak bylo, pak by i Josefíniny nároky byly naprosto pochopitelné, ba v této svobodì, již by jí národ dával, v tomto mimoøádném, nikomu jinak neposkytovaném, vlastnì protizákonném daru by bylo možno vidìt doznání, že národ, jak ona sama tvrdí, ji nechápe, že zírá na její umìní v bezmocném úžasu, necítí se být jí hoden, snaží se pøímo zoufalými poèiny vynahradit Josefínì pøíkoøí, které jí zpùsobuje, a že stejnì jako její umìní je mimo jeho chápavost, staví i její osobu a její pøání mimo dosah svých rozkazù. Nuže, to je ovšem veskrze nesprávné, možná že národ pøíliš kapituluje pøed Josefínou v jednotlivostech, ale jako pøed nikým, tak ani pøed ní nekapituluje bezpodmíneènì. Už odedávna, snad už od poèátku své umìlecké dráhy bojuje Josefína o to, aby s ohledem na svùj zpìv byla osvobozena ode vší práce; mìla by z ní být tedy sòata starost o denní chléb a vše, co je ještì spojeno s naším existenèním bojem -, a podle všeho - uvalena na národ jako celek. Pøekotný našinec - a našli se u nás takoví - by mohl už z tohoto podivného požadavku a z duchovního založení, jež dokázalo tento požadavek vymyslet, soudit na jeho vnitøní oprávnìnost. Nᚠnárod však vyvozuje jiné závìry a klidnì požadavek odmítá. Ani se nenamáhá vyvracet dùvody té žádosti. Josefína poukazuje napøíklad na to, že námaha pøi práci škodí jejímu zpìvu, že sice tato námaha pøi práci je nepatrná ve srovnání s námahou pøi zpìvu, ale že jí pøesto znemožòuje, aby si po zpìvu dostateènì odpoèinula a posilnila se k novému zpìvu, že prý musí pøi zpìvu ze sebe vydat vše a pøesto za tìchto okolností nikdy nemùže dosáhnout vrcholného výkonu. Národ ji vyslechne a jako by ji neslyšel. Tento národ, který tak snadno podléhá dojetí, se nìkdy nedá vùbec nièím dojmout. Odmítnutí je nìkdy tak tvrdé, že i Josefína se zarazí, naoko se podøídí, pracuje, jak se patøí, zpívá, jak nejlépe dovede, ale to všechno jen - 154 - chvíli, pak se s novými silami - na to jich má, zdá se, nekoneènì mnoho pustí do boje. Je tedy jasné, že Josefína neusiluje o to, co slovy požaduje. Je rozumná, neštítí se práce, jakož vùbec odpor k práci je u nás nìco neznámého, ani kdybychom svolili k jejím požadavkùm, urèitì by nežila jinak než døíve, práce by vùbec nepøekážela jejímu zpìvu a ani zpìv by se ovšem nestal krásnìjším - oè usiluje, je tedy pouze veøejné, jednoznaèné, vìky pøetrvávající, vše doposud známé pøekonávající uznání jejího umìní. Kdežto však témìø vše ostatní se jí zdá dosažitelné, toto se jí tvrdošíjnì odpírá. Snad mìla hned od poèátku vést útok jiným smìrem, snad teï sama uznává svou chybu, avšak nyní už nemùže uspìt, ustoupit znamenalo by zpronevìøit se sobì samé, nyní už musí s tímto požadavkem stát anebo padnout. Kdyby opravdu mìla nepøátele, jak se øíká, mohli by se bavit pohledem na tento zápas, aniž by sami hnuli prstem. Ona však nemá nepøátel, a i když leckdo má proti ní výhrady, tento zápas nedìlá radost nikomu. Už proto ne, že se tu národ zjevuje v chladném postoji soudce, což se u nás stává jen velmi zøídka. A i kdyby nìkdo v tomto pøípadì takový postoj schvaloval, už jen pøedstava, že by se jednou mohl národ takto zachovat k nìmu, vyluèuje každou radost. Nejde pøi tomto odmítnutí podobnì jako pøi onom požadavku o vìc samu, nýbrž o to, že se národ mùže vùèi jednomu z pøíslušníkù takto neproniknutelnì uzavøít, o to neproniknutelnìji, že jinak právì o toho druha otcovsky a více než otcovsky, pokornì peèuje. Kdyby na místì národa stál jednotlivec, dalo by se øíci, že tento muž celou dobu Josefínì ustupoval s ustaviènou palèivou touhou skoncovat jednou koneènì s tou shovívavostí; že ustupoval pøímo nadlidsky v pevné víøe, že ustupování pøes to všechno dojde svých správných mezí; a že ustupoval víc, než bylo nutno, jen aby vìc urychlil, jen aby Josefínu rozhýèkal a ponoukal k stále novým pøáním, až ona opravdu koneènì vznesla tento poslední požadavek; tu pak - zkrátka, nebo se na to dlouho pøipravoval - sáhl ke koneènému odmítnutí. Tedy tak tomu zcela urèitì není, národ nemá zapotøebí takových úskokù, kromì toho je jeho uctívání Josefíny upøímné a prokázané a Josefínin požadavek je tak veliký, že každé nezaujaté dítì by jí bylo mohlo pøedpovìdìt, jak to dopadne; pøesto je možné, že na Josefínin názor o té vìci pùsobily i takovéto dohady, jež k bolu odmítnuté pøidaly ještì trpkost. Ale i když má snad takové dohady, od zápasu se tím odstrašit nedá. Poslední dobou se zápas dokonce zostøuje; vedla-li ho doposud jen slovy, teï sahá k jiným prostøedkùm, jež jsou podle ní úèinnìjší, podle nás pro ni samu nebezpeènìjší. Mnozí soudí, že Josefína proto tak naléhá, že cítí, jak stárne, jak jí - 155 - slábne hlas, a proto se jí zdá, že je nejvyšší èas svést poslední boj o své uznání. Já tomu nevìøím. Josefína by nebyla Josefínou, kdyby to bylo pravda. Pro ni žádné stárnutí a žádné slábnutí hlasu neexistuje. Požaduje-li nìco, pak ji k tomu nevedou vnìjší vìci, nýbrž vnitøní dùslednost. Sahá po nejvyšším vavøínu ne proto, že visí v té chvíli trochu níž, ale proto, že je vavøínem nejvyšším; být to v její moci, zavìsila by ho ještì výš. Toto opovrhování vnìjšími nesnázemi jí ovšem nebrání, aby užívala nejnedùstojnìjších prostøedkù. Vùbec nepochybuje, že je v právu; co záleží tedy na tom, jak si práva dobude; zvláštì když v tomto svìtì, jak ona si ho pøedstavuje, právì dùstojné prostøedky nutnì selhávají. Snad dokonce proto pøesunula boj o své právo z oblasti zpìvu do jiné, jí ménì drahé oblasti. Josefínina družina pustila do svìta její výroky, podle nichž se cítí naprosto schopná zpívat tak, že by to pro národ ve všech jeho vrstvách až po nejskrytìjší opozici bylo pravou rozkoší, pravou rozkoší nikoli podle pøedstavy národa, který pøece tvrdí, že tuto rozkoš z Josefínina zpìvu cítí odjakživa, nýbrž podle pøedstavy Josefíniny touhy. Avšak, dodává, protože nemùže padìlat vznešené a lichotit nízkému, musí to právì zùstat tak, jak to je. Jinak tomu však je s jejím zápasem za osvobození od práce; sice je to též zápas o její zpìv, avšak tu nebojuje pøímo drahocennou zbraní zpìvu a je jí tudíž dost dobrý každý prostøedek, jehož použije. Tak se napøíklad rozšíøila povìst, že nebude-li vyhovìno, hodlá Josefína zkrátit koloratury. Já o koloraturách nic nevím, nikdy jsem v jejím zpìvu nepostøehl nìco jako koloratury. Josefína chce však koloratury zkrátit, zatím nikoli vynechat, jen zkrátit. Údajnì svou hrozbu uskuteènila, já ovšem žádný rozdíl proti jejím døívìjším pøedstavením nezpozoroval. Národ jako celek naslouchal jako vždy, aniž by se ke koloraturám nìjak vyslovil, a rovnìž ve vìci Josefínina požadavku se nic nezmìnilo. Josefína má ostatnì jak ve svém zjevu, tak nepochybnì i ve svém myšlení mnohdy cosi graciézního. Tak pøíkladnì po onom pøedstavení prohlásila - jako by snad její rozhodnutí stran koloratur bylo pøíliš tvrdé k národu nebo pøíliš náhlé -, že pøíštì pøece jen opìt zazpívá koloratury celé. Avšak po následujícím koncertu se rozmyslela zase jinak, teï prý je s velkými koloraturami definitivnì konec a nedojde na nì, dokud nebude v její vìci pøíznivì rozhodnuto. Nuže, národ jako by všechna tato prohlášení, rozhodnutí a nová rozhodnutí vùbec neslyšel, podobnì jako dospìlý v zamyšlení neposlouchá dìtské žvatlání, jsa v zásadì blahovolný, avšak nedosažitelný. Josefína však neustupuje. Tak napøíklad nedávno zaèala tvrdit, že si pøi práci zpùsobila zranìní na noze, takže je teï pro ni obtížné pøi zpìvu stát; jelikož však dovede zpívat jedinì vstoje, musí prý teï zkrátit dokonce i zpívání. Aèkoli kulhá a dává se podpírat svou družinou, nevìøí nikdo, že je doopravdy zranìná! I když pøipustíme, že její tìlíèko je obzvláštì choulostivé, pøece jen jsme národem pracovním a i Josefína k nìmu náleží; - 156 - kdybychom však chtìli kvùli každé odìrce kulhat, národ by vùbec z kulhání nevyšel. Ale a se dává tøeba vodit jako chromá, a se v tom politováníhodném stavu ukazuje èastìji než kdy jindy, národ naslouchá jejímu zpìvu stejnì vdìènì a nadšenì jako døíve - ale ze zkrácení si mnoho nedìlá. Ponìvadž nemùže kulhat ustaviènì, vynajde si nìco jiného, pøedstírá únavu, mrzutost, ochablost. Máme tedy kromì koncertu i podívanou. Vidíme za Josefínou její družinu, jak ji prosí, zapøísahá, aby zpívala. Chtìla by, ale nemùže. Chlácholí ji, lichotí jí, skoro ji donesou na pøedem vyhlédnuté místo, kde má zpívat. Koneènì v nepochopitelných slzách svolí, ale jak se zøejmì s posledním vypìtím vùle - chystá zpívat, sklesne, s pažemi ne jako jindy rozpjatými, ale bezvládnì svìšenými podél tìla, takže vzniká dojem, že jsou snad trochu krátké - jak se tak chystá zapìt, tu to pøece jen zas nejde, naznaèuje to bezdìèné potrhnutí hlavou a ona se pøed našima oèima hroutí k zemi. Poté se ovšem pøece jen zase vzchopí a zapìje, myslím, o nic jinak než jindy; snad, máte-li sluch pro jemnìjší nuance, vyposloucháte trochu mimoøádného vzrušení, které je však vìci jen na prospìch. A když skonèí, je dokonce ménì unavená než pøedtím, pevným krokem - pokud tak lze nazvat její cupitání - odchází, odmítajíc jakoukoli pomoc své družiny a chladným pohledem si mìøíc dav, jenž jí v hluboké úctì ustupuje z cesty. Tak tomu bylo ještì nedávno; poslední novinkou však je, že ve chvíli, kdy se èekal její zpìv, zmizela. Nehledá ji pouze její družina, mnozí nabízejí své služby pøi hledání, nadarmo; Josefína zmizela, nechce zpívat, nechce se dát ani prosit, opustila nás tentokrát nadobro. Je podivné, jak špatnì poèítá, ta chytrá hlava, tak špatnì, až se zdá, že vùbec nepoèítá, ale že je pouze dál hnána svým osudem, jenž v našem svìtì nemùže být než velice smutný. Sama se zøíká zpìvu, sama nièí moc, kterou si získala nad naším srdcem. Jak jen mohla získat tuto moc, když tak málo ta srdce zná. Skrývá se a nezpívá, avšak národ, klidný, bez zjevného zklamání, suverénní, masa sama v sobì spoèívající, jenž vyslovenì - aè napohled je tomu naopak - mùže dary pouze udìlovat, nikdy pøijímat, ani od Josefíny ne, tento národ jde svou cestou dál. S Josefínou to však nutnì pùjde z kopce. Brzy pøijde chvíle, kdy poslední její zapísknutí zazní a zmlkne. Je malou epizodou ve vìèných dìjinách našeho národa a národ tu ztrátu pøekoná. Lehké to pro nás, pravda, nebude; jak budou možná shromáždìní v naprosté tichostí? Ovšem, nebyla snad i s Josefínou tichá? Bylo její skuteèné pištìní nìjak zjevnì hlasitìjší a živìjší, než bude vzpomínka na nì? Což i za jejího života bylo nìèím víc než pouhou vzpomínkou? Nevyzvedl snad spíš nᚠnárod ve své moudrosti Josefínin zpìv proto tak vysoko, aby se tím stal nepomíjivým? - 157 - Možná, že tedy vùbec nebudeme obzvl᚝ mnoho postrádat, zato Josefína, vykoupena z pozemského soužení, jež je však podle ní uchystáno všem vyvolencùm, radostnì zmizí v nesèetném zástupu hrdinù našeho národa a brzy nebo dìjepis se u nás nepìstuje - dojde ve vyšším vykoupení stejného zapomenutí jako všichni její bratøi. - 158 - Obsah ROZJÍMÁNÍ .............................................................................................. 5 DÌTI NA SILNICI ................................................................................... 7 ODHALENÍ ŠEJDÍØE ........................................................................... 10 NENADÁLÁ PROCHÁZKA ................................................................. 12 ROZHODNUTÍ ................................................................................... 13 VÝLET DO HOR ................................................................................. 14 BÍDA STARÉHO MLÁDENCE .............................................................. 15 OBCHODNÍK ..................................................................................... 16 ROZTRŽITÉ VYHL͎ENÍ ...................................................................... 18 CESTA DOMÙ .................................................................................... 19 TI, KDO BÌŽÍ KOLEM ......................................................................... 20 PASAŽÉR ............................................................................................. 21 ŠATY ................................................................................................... 22 ODMÍTNUTÍ ....................................................................................... 23 K ÚVAZE PANSKÉMU JEZDCI ............................................................ 24 OKNO DO ULICE ............................................................................... 25 TOUHA STÁT SE INDIÁNEM .............................................................. 26 STROMY ............................................................................................. 27 TRÁPENÍ ............................................................................................. 28 ORTEL .................................................................................................... 31 ORTEL ................................................................................................ 33 PROMÌNA .............................................................................................. 41 PROMÌNA .......................................................................................... 43 VENKOVSKÝ LÉKAØ .............................................................................. 77 NOVÝ ADVOKÁT ............................................................................... 79 VENKOVSKÝ LÉKAØ ........................................................................... 80 NA GALERII ........................................................................................ 84 STARÝ LIST ......................................................................................... 85 PØED ZÁKONEM ................................................................................ 87 ŠAKALI A ARABOVÉ .......................................................................... 88 NÁVŠTÌVA NA DOLE ......................................................................... 91 SOUSEDNÍ VES .................................................................................. 93 CÍSAØSKÉ POSELSTVÍ ........................................................................ 94 STAROST HLAVY RODINY ................................................................. 95 JEDENÁCT SYNÙ ................................................................................ 96 BRATROVRAŽDA .............................................................................100 - 159 - SEN ................................................................................................... 102 ZPRAVA PRO JISTOU AKADEMII ..................................................... 104 V KÁRNÉM TÁBOØE ............................................................................ 111 V KÁRNÉM TÁBOØE ......................................................................... 113 UMÌLEC V HLADOVÌNÍ ..................................................................... 131 PRVNÍ HOØE .................................................................................... 133 MALÁ PANÍ ...................................................................................... 135 UMÌLEC V HLADOVÌNÍ .................................................................. 140 ZPÌVAÈKA JOSEFÍNA ANEB MYŠÍ NÁROD ..................................... 147 OBSAH ................................................................................................. 159 - 160 - http://atheneum.zde.cz - 161 - - 162 -