Docstoc

Posudek_Pilar

Document Sample
Posudek_Pilar Powered By Docstoc
					                  Táňa Alešová: Recepce díla Bohumila Hrabala v Itálii

                                  (posudek disertační práce)




       Předložená práce vznikla na Ústavu románských jazyků a literatur FF MU pod
vedením prof. PhDr. Petra Kylouška, CSc. Jde o práci přehledně a logicky strukturovanou.
Téma považuji za velmi nosné, neboť informace o recepci Hrabalova díla v Itálii byly dosud
rozptýlené, atomizované a především neúplné. Pro českou i italskou odbornou veřejnost je
takovýto pokus o posbírání, systematizaci a zhodnocení ne vždy snadně dostupných
literárněhistorických faktů přínosné, neboť nejde pouze o komparaci na úrovni autor a jeho
recipienti v určité jinojazyčné oblasti, ale zároveň o srovnání kontextů dvou různých
národních literatur v relativně dlouhém období od prvních překladů Hrabala do italštiny až po
konkrétní vliv jeho textů na tvorbu současných italských spisovatelů. Jakožto bohemista jsem
si vědom toho, že podobnou práci mohl vytvořit pouze někdo, kdo ovládá italštinu a zná
současnou italskou literaturu, ale zároveň dokázal na přinejmenším nadprůměrné úrovni
proniknout do rozsáhlého a mnohovrstevnatého Hrabalova díla, které badatelům klade mnoho
textologických překážek.

       Disertační práce Táni Alešové je rozčleněna do čtyř kapitol, přičemž dvě vstupní
kapitoly jsou obecnějšího charakteru a je jim vymezena zhruba první třetina textu. Jádro práce
je obsaženo ve zbývajících dvou třetinách textu, které obsahují výsledky výzkumu a nabízejí
badatelské obci řadu méně známých i neznámých skutečností vztahujících se k zadanému
tématu. Úvodní kapitola nabízí literárněhistorický přehled toho, jak v Itálii vznikla
bohemistická studia a jakými peripetiemi procházela od 20. let minulého století do
současnosti. Již z názvu dvou ústředních podkapitol (Od konce války po Magickou Prahu;
Období normalizace a mýtus Magické Prahy), je patrné, jakou důležitost měla osobnost A. M.
Ripellina pro vzedmutí italského zájmu nejen o Prahu, ale obecně o překládání a čtení české
literatury. Vydání jeho knihy Praga magica v roce 1973 vzbudilo zájem, který autor sám
nečekal, a způsobilo mytizování Prahy, které sice vycházelo z již existujících místních tradic
(F. Kafka, švejkovství, Nezvalův Pražský chodec aj.), ale jež náhle nabylo takových rozměrů,
že se při doslovném chápání Ripellinových téměř básnických obrazů mohl povrchní čtenář
ocitat na hranicích jakéhosi magicko-barvotiskového pražského kýče. Podotýkám, že v tomto
případě nemusí jít jen o modelového méně zkušeného čtenáře, ale že se s podobným vztahem
k Magické Praze setkávám i na předních bohemistických pracovištích ve Velké Británii, kde
je Praga magica nahlížena podstatně kritičtěji, než si Italové a Češi dokážou představit. Táňa
Alešová komentuje tuto v Itálii zřejmě velice vlivnou knihu střízlivě, k čemuž jí jistě pomohla
i autorova schopnost kritické sebereflexe. Správně konstatuje, že se ze spojení „magická
Praha“ stalo otřepané klišé, nicméně by se při obhajobě mohla vyjádřit k tomu, zda lze v
Ripellinově textu skutečně spatřovat jisté prvky kýčovitosti (byť třebas nechtěné…).

       Druhá kapitola je nazvána „Hrabalovo dílo a problematika jeho publikování ve vlasti“.
Autorka zde měla možnost opřít se o dosti bohatou hrabalovskou odbornou literaturu české
provenience, čímž by však tato kapitola – jež zaujímá v práci své místo, nikoliv však ústřední
– mohla neúměrně rozkošatět. Aby se nevzdálila italskému prostředí, čerpala především ze
dvou studií, jimiž je uveden obsáhlý italský výbor z Hrabalova díla z roku 2003, tedy
z Pelánovy kritické studie Bohumil Hrabal: pokus o portrét a z Chronologie autorova života a
díla od Annalisy Cosentino. Toto zaměření na odbornou literaturu italské provenience s sebou
přineslo i menší faktografické chyby, jimž by se bylo možné vyhnout důkladnějším
srovnáváním s českými odbornými studiemi. Například na s. 29 je jako název jednoho
Hrabalova díla uveden Mortomat namísto Mrtvomat. Jde o italský překlad tohoto Hrabalova
neologismu, který je v Itálii zřejmě vžitý (nalezl jsem jej i v monografii Alessandra Catalana).
Na s. 38 se poté píše o Jazzové sekci (která polosamizdatově vydala román Obsluhoval jsem
anglického krále). Tato zájmová organizace, která byla oficiálně registrována pod hlavičkou
Svazu hudebníků ČSR, je v disertaci označena jako „soukromý spolek“. Ty ovšem v době
husákovské „normalizace“ nesměly existovat. Opět tedy zřejmě jde o nepřesný překlad
z italštiny bez přihlédnutí k tehdejším reálným možnostem nezávislé české kultury. A
konečně na s. 39 je závěrečný díl Hrabalovy autobiografické trilogie (tedy Proluky) velmi
frázovitě charakterizován jako „věrný obraz hrůz normalizace“. Ať už byl tento popis převzat
odkudkoliv, je historicky nepřesný, neboťpříběh románu Proluky končí několik měsíců po
vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kdy sice již byly skartovány některé
čerstvě vytištěné knihy, ale ještě nenastoupil k moci Gustáv Husák, a proto nelze hovořit o
„normalizaci“. Takovéto nepřesnosti jsou nemilé a zbytečné, znovu však zdůrazňuji, že se
vyskytují v nejstručnější kapitole, jež má víceméně kompilativní charakter a v níž
doktorandka neusiluje o předložení výsledků své výzkumné práce. Je mi sympatické, že zde
Táňa Alešová pracovala také s italským překladem knihy A. Kaczorowského Gra v żicie
(2004). Na jedné straně nesouhlasím se zařazením této v Polsku populární knihy do rubriky
monografie, protože jde o popularizující publicistiku bez větších odborných ambicí, byť
poměrně poučenou. Na druhé straně doktorandku chválím za to, že si od některých tvrzení
Kaczorowkého udržela kritický odstup a že s nimi argumentovaně polemizovala (např. na s.
40).

       Následující kapitola „Vydávání a ohlas díla Bohumila Hrabala v Itálii“ je
nejrozsáhlejší a doktorandka v ní plně zúročila svou italistickou erudici. Jde o podrobný
chronologický přehled překladů a kritické i čtenářské recepce Hrabalova díla v kontextu
italské národní literatury. Táňa Alešová se z hlediska literárněvědných přístupů pohybuje
hlavně mezi mantinely vymezenými literární historií a literární kritikou. Jen minimálně a na
velmi omezeném prostoru přesahuje k sociologii a psychologii literatury. Důvody neobvykle
vřelého italského zájmu o Hrabala jsou spatřovány v tom, že každá národní literatura má svá
„bílá místa“, jež jsou obvykle zaplňována specifickým výběrem překladů z jiných literatur.
Takovýto úhel pohledu je přijatelný, protože dané téma je zpracováváno poprvé, a tudíž bylo
zapotřebí ctít základy literárněvědného „řemesla“. Nabízí se ovšem i volba jiných kritérií
(např. mezioborových), která by mohla být při obhajobě alespoň lehce načrtnuta. V disertaci
se konstatuje, že Hrabal znal italskou kinematografii, mj. filmy F. Felliniho. Který Felliniho
film je nejvíce srovnatelný s hrabalovskou poetikou „totálního realismu“? Nelze právě zde
hledat sociologické a psychologické důvody, proč je Hrabalův román Obsluhoval jsem
anglického krále tak populární v Itálii?

       Po načrtnutí několika otázek, nad nimiž bude možno diskutovat při obhajobě, je mou
povinností vyjádřit se k těm částem disertační práce, které jsem zatím nekomentoval. Ve
velmi přínosné třetí kapitole Táňa Alešová člení dlouhodobý a proměnlivý proces recepce
Hrabalova díla do několika období, v nichž docházelo k oživení či dočasnému utlumení zájmu
o tohoto českého autora v Itálii. Velmi poučeně komentuje přínos a význam hlavních
osobností italské bohemistiky, oceňuje a zároveň kriticky komentuje vydání obsáhlého výboru
z Hrabalova díla a v závěru přehledně shrnuje výsledky svého výzkumu. Jakožto italistka si
rovněž všímá problematiky nesnadné přeložitelnosti Hrabalova specifického jazyka do
italštiny, v níž neexistuje jazyková vrstva odpovídající obecné češtině. Zajímavé jsou příklady
toho, jak si překladatelé poradili s Hrabalovými neologismy, přičemž např. Giorgio Cadorini
ponechal slovo „pábitel“ beze změny a odvodil z něj italský novotvar slovesa: pabitare. Při
sledování recepce Hrabalova díla si Alešová nevšímá pouze tradičních podob tištěné
literatury, ale její pozornosti neunikly ani další součásti literárního života, např. velmi úspěšná
putovní výstava Hrabalových fotografií z archívu Tomáše Mazala. Z odborného hlediska byly
důležité rovněž v Itálii uspořádané hrabalovské konference, z nichž vyšly některé velmi cenné
sborníky.
       Závěrečnou kapitolu práce, nazvanou „Hrabalova pozice v italském literárním
kontextu“, jsem jakožto bohemista byl schopen posoudit pouze částečně, protože se v ní
Alešová věnuje konkrétnímu vlivu Hrabala na italské autory a poté se podrobně zabývá
italskými divadelními adaptacemi Hrabalových děl. Z příkladů uvedených v disertační práci
je patrné, že Alešová citlivě vystihla specifičnost jednotlivých adaptací, které jsou
Hrabalovými texty inspirovány různou měrou, a některé dokonce velmi volně (takže vlastně
jde spíše o jakousi „poctu“ Hrabalovi než o adaptaci). Citované italské texty sice neznám, ale
dovolím si konstatovat, že způsob zpracování závěrečné kapitoly je metodologicky čistý a že
zde nabízená srovnání jsou přínosná a atraktivní i pro české interprety a ctitele Hrabalova díla.

       Domnívám se, že disertační práce Táni Alešové naplňuje všechny požadavky, jež jsou
kladeny na práce tohoto druhu, a proto může být podkladem pro udělení doktorské vědecké
hodnosti.




Ostrava 1. 6. 2012                                      doc. PhDr. Martin Pilař, CSc.
                                                        katedra české literatury a literární vědy
                                                        FF OU

				
DOCUMENT INFO
Shared By:
Categories:
Tags:
Stats:
views:17
posted:9/19/2012
language:Czech
pages:4