V�voj dramatu

Document Sample
V�voj dramatu Powered By Docstoc
					                    Vývoj dramatu

Obsah: 1) Co je to drama

            2) Antické drama

            3) Středověké drama

            4) Renesanční drama

            5) Drama klasicismu

            6) Drama baroka

            7) Drama národního obrození

            8) Realistické drama


1) Co je to drama

Drama je druh umělecké literatury určený k předvádění na jevišti. Děj je podáván aktuální
přítomnou formou a prostřednictvím dialogu,výjimečně i monologu. Ve všech kulturách
vzniklo z mystérií, spojeno s náboženskými představami, často s kultovním uctívání boha.

Myšlenka dramatu se objevila v mnoha starověkých civilizacích.

          Námětem dramatu bývá zpravidla vyhrocený konflikt. Celý děj je pak rozčleněn na
jednání, oddělená zpravidla přestávkou (akty) a na scény (výměna jednacích osob) a výstupy
(změna počtu osob).


2) Antické drama

ŘECKO:



        Počátky divadla spadají až do 5. – 4. st. př. n. l. – do atického období antické řecké
literatury, do doby rozkvětu Athén a vrcholu řecké otrokářské demokracie. Koncem března
konávali Řekové slavnosti zasvěcené bohu vína a veselí Dionýsovi. Při závěrečných obřadech
přednášel sbor pěvců, oblečených do kozích kůží, písně doprovázené tancem, zvané
dithyramby – z nich se časem vyvinulo divadelní představení – tragédie (v původním slova
smyslu "píseň kozlů"). Podobně se zrodila z žertovných a satirických písní řecká komedie.
Satyrská hra a tragédie pocházely z Peloponésu.

           Rozeznáváme zde tedy tři dramatické druhy: -tragédie

                                                      -komedie
                                                      -satyrská hra


Divadlo zde plnilo zprvu funkci náboženskou, později zábavnou. Bylo veřejnou záležitostí a
byl podporován jeho rozvoj.Řecké divadlo netvořilo souvislou budovu, jednotlivé části byly
odděleny průchody a nemělo střechu.

Bylo tvořeno:

- Orchestra – kruhovitý prostor, kde sbor předváděl za zpěvu obřadné tance
- Teatron – hlediště, upravené na svahu, řady, kamenných sedadel,

            obklopovaly orchestru v polokruhu
- Jeviště – pódium mezi budovou, kde se herci převlékali a mezi orchestrou


TRAGÉDIE:



AISCHYLOS – náměty z oblasti morálky, cti, konfliktu člověka a bohů – náměty z řeckých
mýtů – Prosebnice, Peršané, Sedm proti Thébám, Spoutaný Prométheus, tragédie – Oresteia –
3 díly; král Agamemnón je po návratu z trojské války zabit svou nevěrnou ženou a jejím
milencem, Agamemnónův syn, Orestes, po čase pomstí smrt otce zabitím své matky i jejího
milence, ale má výčitky svědomí a odchází do Tauridy, aby se před bohy očistil



SOFOKLES – náměty z oblasti trojských bájí a pověstí o Thébách, Král Oidipus – Théby
zachvátil mor jako trest ze vraždu krále Laia, nynější král Oidipus začne pátrat po vrahovi,
dozvídá se však je vrahem je on sám, když kdysi nevědomky zabil neznámého cizince,
kterého v hádce zabil a ještě se stal manželem své matky. Oidipus si vypíchne oči a odchází
do vyhnanství, aby se potrestal , Antigona – po Oidipově odchodu vedou jeho synové spor o
trůn. Polyneik je vyhnán, ale přitáhne s vojskem zpět. V bitvě oba bratři padnou, králem
Kreón, zakazuje pohřbít Polyneika, Oidipova dcera, Antigona, ho však pohřbí a za trest je
zaživa zazděna do královské hrobky. Bohové se však rozzlobí a Kreón chce vrátit Antigoně
svobodu, Antigona je však už oběšená, všemi opuštěn žádá Kreón bohy, aby ho zbavili života



EURIPIDÉS – psychologie postav, postavy otroků, všímal si nedostatků athénské
demokracie, pro E. je typický nadpřirozený zásah božstva při neřešitelné situaci (deus ex
machina), Medeia – Médea zachrání vůdce Argonautů Iasóna a pomůže mu zmocnit se
zlatého rouna, Iáson si však místo ní chce vzít za ženu Glauku, Médea se krutě pomstí, pošle
nevěstě šaty, které se na ní vznítí a ona uhoří, potom ještě Médea zavraždí obě své děti, které
měla s Iásónem , Elektra



znaky antické tragédie:
- čerpá z mytologie
- hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí
- končí tragicky
- forma = verš, existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění)
- děj se nečlení na dějství
- spojení mluveného slova, zpěvu, tance
- expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa



KOMEDIE:



ARISTOFANÉS – řeší aktuální politické otázky, názory, kritika společnosti – skvělý
pozorovatel, Žáby – Bůh Dionýsos odejde do podsvětí, aby odtud vyvedl oblíbeného
dramatika Euripida, Euripides však v soutěži s Aischylem prohrává (zde vtipně rozebírána
jejich tvorba), Dionýsos s sebou odváží Aischyla



znaky antické komedie:
- veselohra, komický účinek
- zesměšňuje jevy života, šťastný konec
- útok na politické poměry, morálku
- nevázaný žert
- dialog



ŘÍM:



Primitivní drama začalo se u Italiků jako u všech národů vyvíjet z náboženských obřadů a
slavnostního veselí. Dojista lze u nich předpokládati primitivní pantomimos spojený s
bohoslužbou. V úkonech provázených zpěvem, tancem a hudbou tajily se zárodky skutečného
dramatu. Ale není stop, že by se byly – jak tomu bylo u Řeků – v těchto zárodečných
výtvorech rozvíjely vážné prvky, které by byly vedly ke vzniku tragedie. Zato vzniklo několik
útvarů veselého rázu, což souhlasí s italskou zálibou pro vtip a posměšek. Byly např.
pořádány slavnostní průvody, při nichž lidé odění kozí nebo ovčí koží provozovali burleskní
tance. Také fescennijské písně byly původně hrubé šprýmy rolníků, při nichž osoby pitvorně
maskované střídavě zpívaly posměšné popěvky, tančilo se a hrálo na píšťalu. Jakožto svatební
zpěvy byly versus fescennini v pozdějších dobách patrně jen slabým ohlasem starodávné
nevázanosti venkovských kratochvílí. Obžínky a jiné venkovské slavnosti poskytovaly
vhodnou příležitost k dramatickým šprýmům.
Takovéto neumělé výtvory, obsahující dramatický živel, bujely v zábavách prostých lidí za
všech dob. Pro umělou římskou literaturu neměly celkem významu. Ta se později ujala jen
dvou předliterárních druhů lidové frašky: atellány a mimu.
Atellana (scil.fabula = divadelní hra) pojila se k Atelle, oskickému městu v Kampanii. To asi
bývalo dějištěm prostých improvizovaných burlesek, čerpajících látku z lidového života a
vyznačujících se několika ustálenými postavami (fabulae Oscae). Maccus představoval
hlupáka a žrouta, Bucco chytráka a žvanila, Pappus přihlouplého, lakotného starce, Dusennus
intrikána a břichopáska. Ženské úlohy hráli muži.

Mimos (řec. mímeisthai = napodobiti) předváděl realisticky krátké výjevy ze života, zejména
komické. Děj se zpravidla upínal k jedné hlavní osobě, charakterizované často dlouhým
monologem; býval proplétán i zpěvem a tancem. Ustálených figur v mimu nebylo, masek se
neužívalo, a vystupovaly v něm i ženy. Obsah býval často neslušný.

Jak atellská hra, tak mimos vznikly u Italiků samostatně, ale za vývoje měla na ně vliv řecká
fraška a mimos, druhy to s oblibou pěstované u Řeků sídlících v jižní Itálii a na Sicilii. Ale
také naopak těžila řecká fraška z italské.

Do Říma pronikly scénické hry poměrně brzy. Staly se po řeckém vzoru součástí
náboženských slavností. R.364 byl v Římě mor, a tu byli k slavnostem, konaným za jeho
odvrácení, také povoláni z Etrurie herci, či lépe tanečníci, kteří provozovali mimické tance za
průvodu píšťaly. Stalo se to patrně o tzv. Římských hrách; od té doby byla tato slavnost
vždycky spojena se scénickými hrami. Etruskové ovšem nepředváděli mluvené či zpívané
drama, nýbrž patrně pantomimos, jehož účel byl magický. Ale prostonárodní italská fraška –
atellána v oskické i latinizované podobě a mimos – v Římě brzy zdomácněla, a s ní pronikly i
řecké vlivy poprvé na římskou scénu.

V římských zprávách se vykládá o veselých dramatických představeních, která slula saturae.
Je podobno pravdě, že se u Římanů dramaticky předváděla zpěvní čísla spojená s tancem a
hudbou; bylo by je lze srovnat s kuplety nebo kabaretními výstupy, a o takových produktech u
Řeků nás poučují nové nálezy. Ale římské zprávy spojují tyto satury s vývojem římského
dramatu, a to je nesprávné.



TITUS MACCIUS PLAUTUS - čerpá ze života obyčejných lidí (otroků, opilci, nevěrné
ženy, vojáků, milenců), zachováno 21 her – Vychloubačný voják, Komedie o hrnci –
návaznost na řecké komedie, Lišák Pseudolus

3) Středověké drama

Středověké drama



Nemá vztah k antickému dramatu, vyvinulo se zcela samostatně z církevních obřadů
velikonočních a vánočních. Drama se vyvíjelo ve dvou směrech. Prvním směrem bylo
náboženské divadlo , ve kterém herci nacvičovali scény pro církevní slavnosti , druhým
směrem bylo lidové divadlo provozované potulnými herci , kejklíři a šašky na náměstích a
jiných veřejných prostranstvích pro pobavení měšťanů.Oba směry však záhy splynuly

         Ve Francii je takovéto zárodečné drama jako součást církevních obřadů přítomno již
v jedenáctém století. Drama bylo původně prozaické, v latině, avšak postupně do něj proniká
národní jazyk a verš, nabývá světského rázu, stává se rozpustilým a je z chrámů vykázáno.
Miraculum (angl. a fr. mirácle = zázrak), typickým představitelem je Ruteboeufův miracle
o Theofilovi, který se posmíval sv. Dorotě vedené na popravu, aby mu poslala růže a jablka
ze zahrady svého ženicha Krista, což se pak také stalo.



Mysteria jsou s látkou převzatou ze Starého či Nového zákona. Pojednávají jednak o
umučení Krista, tzv. pašijové hry (z passio=utrpení), jednak líčí výjevy ze života svatých,
jsou i na světské náměty (např. o zničení Tróje).



Komedie jsou zastoupeny jednak fraškou, která měla látku branou ze skutečného života
(Fraška o advokátu Pathelinovi), jednak moralitou, což byla komická hra jinotajného rázu,
mravoličné tendence, a smělé satirické kusy politické a sociální, tzv. soties.



V Německu vznikla obdoba frašky – masopustní hry.


České drama
       Počátky sahají do konce 12. Století. Postupně se ( podobně jako v antickém Římě )

       ustálily některé scény.

 První výstup určený k Velikonočním svátkům popisuje příchod tří Marií ke Kristovu hrobu ,
který však nalézají prázdný.Poté vznikl výstup o setkání tří Marií s apoštoly Petrem a Janem.
Třetí rozšířená scénka popisuje zjevení Ježíše Krista Máří Magdaléně.

   Původně se jednalo o hry, v nichž vystupovali mniši, jeptišky, později jsou najímáni herci.

Stejně jako ve světě i u nás drama vycházelo z náboženských obřadů, později však přibývalo
lidových prvků (vulgarismů) a divadlo bylo z chrámů vykázáno. Přesunulo se na tržiště a
podobně.



Hry:
Veselé Magdalény-je humorným příběhem o napravené hříšnici a tajemstvích víry křesťanů.

Tři planky- žalozpěvy , jejichž námětem je pláč Panny Marie nad ukřižovaným Kristem.
Mastičkář - je to široce rozvedená scéna z církevní velikonoční hry. Tato fraška vypráví o

             příchodu tří Marií k prodejci mastí , vydřiduchovi, který vydělává na důvěřivosti

            druhých. Marie u něj chtějí koupit mast k pomazání Kristova těla. Dílo se

            vyznačuje lidovým jazykem a humorem.

Svatojiřské officium – vzniklo z liturgických velikonočních slavností (je to velikonoční hra).

                        Základem byla úprava obřadu, který se nazýval Návštěva hrobu.
Tkadleček - hra napsaná ve formě sporu – hádá se mládenec s neštěstím.


4) Renesanční drama


Alžbětínské drama
       Je to období v anglické historii, kdy vládla Alžběta I. Jeho vrcholné období bylo od
poslední čtvrtiny 16. století po začátek 17. stol. V Anglii v této době působila celá skupina
vynikajících dramatiků, která se nazývala jako tzv. alžbětínské divadlo. Největší představitel
z nich byl:




William Shakespeare
       William Shakespeare se narodil roku 1564 v středoanglickém tržním městečku
Stratfordu nad Avonou, tehdy živém středisku zemědělského kraje. Jeho otec byl rukavičkář a
až do své rezignace působil ve městské samosprávě. Matka pocházela ze staré zemanské
rodiny. V mládí Shakespeare vystudoval gymnázium, kde se naučil latinsky a řecky. Ve svých
osmnácti letech se Shakespeare oženil s Annou Hathawayovou, jež byla o osm let starší než
on. Po pouhém půl roku po svatbě se jim narodila dcera Zuzana a později dvojčata Judita a
Hamnet, ten však v roce 1596 zemřel. Již před rokem 1592 působil jako herec a spisovatel v
Londýně. Měl přístup do londýnských právnických kolejí i ke dvoru královny Alžběty I.
(1533-1603), kde se hrály jeho hry. Stal se spolumajitelem a dramatikem vynikající londýnské
divadelní společnosti 'Služebníků lorda komořího', která od roku 1599 hrála v nové aréně 'The
Globe'. V roce 1613 aréna 'The Globe' vyhořela a tím se symbolicky a vlastně i prakticky
ukončila Shakespearova dramatická kariéra. Shakespeare zemřel 23.4. 1616 v rodném
Stratfordu nad Avonou po oslavě svých narozenin, provázené veselou pitkou se svými
kamarády        Benem Jonsonem a Michaelem Draytonem.



Dílo:
Shakespeare napsal celkem asi 39 divadelních her. Do roku 1600 se zabýval především
komediemi a historickými hrami z anglických dějin. Jeho dílo nenese ani stopy po antické
osudovosti nebo po středověké podřízenosti víře, naopak je světské, jeho neobyčejně
rozmanití hrdinové jsou sami strůjci svého osudu, jejich činy vyplývají z jejich charakteru.
Nejsou to také jen nositelé idejí, ale složité a často rozporné, živoucí povahy.

Shakespeare psal jak hry tragické,tak komedie i historické a to z anglických a antických dějin.

      Díla do roku 1600 jsou především komedie, kde vítězí spravedlnost a láska. Nemalou
úlohu zde mají ženy vynikající čestností a hrdostí. Patří sem tyto hry:

Komedie plná omylů,Zkrocení zlé ženy, Marná lásky snaha, Titus Andronicus, Sen noci
svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Veselé windsorské paničky,Večer tříkrálový aneb cokoli
chete, Jak se vám líbí, Romeo a Julie, Král Jindřich V., Král Jindřich VI., Král Richard II.,
Král Richard III., Kupec benátský, Julius Caesar
     V dílech v období let 1601-1608 panuje jistý pesimismus. Autor si není jistý, zda jsou
renesanční ideály ukutečnitelné. Tvorba v tomto období: Hamlet, Othello, Macbeth Král Lear,
Antonius a Kleopatra, Coriolanus Perikles, král tyrský, Timon Athénský

      Od roku 1609 napsal hry romantické jako Bouře, Zimní pohádka a historickou hru Král
Jindřich VIII.

Shakespeare psal také sonety. Dochovalo se jich 154 a jsou naplněny city milostnými i
přátelskými.



Další autoři:
Christopher Marlow (1564 – 1593)

Ben Johnson (1572 – 1637)


5) Drama klasicismu

Klasicismus
    Objevuje se ke konci 18. a počátkem 19. století. Centrem klasicismu byla Francie a poté
do rozšířil do celé Evropy. Navazuje na antiku.

            -zklidňují se tvary, objevují se čtyřúhelníkové půdorysy, základní linií je přímka,

              užívají se arkády, sloupováním

           - projevuje se to i v zahradní architektuře (zahrady – velice pravidelní, keře

              sestříhané, geometrické tvary, upravené, anglický park – v období romantismu,

              působí dojmem, že jsme ve volné přírodě)

Klasicismus zasáhl všechny sféry.

Klasické drama se řídilo zákonem trojí jednoty – jednota místa, času, děje (příběh se odehrává
na jednom místě, v průběhu 24 hodin, jedna časová linie)

Zařízení místností – stěny potaženy tapetami (barvy pastelové, světlé, jemné)

Objevují se prvky, které se používali v renesanci. Mění se móda, je obyčejnější a střízlivější

Roussau – hlásal návrat k přírodě, souviselo s tím oblečení, člověk s má navrátit k přírodě

Rozvíjí se přírodní jevy, je zájem o technické vědy, myšlenka – všichni lidé by si měli být
rovni.




Další znaky klasicismu:
-        jednotné principy a pevný řád

-        rozumová kázeň (cit podřízen povinnosti a rozumu)

-        krása je v pravdě a v obrazu přírody

-        vzor v antickém umění

-        literární žánry: · vysoká (óda, epos, tragédie) – o životě vysokých vrstev,

                          např. vladařů, vojevůdců

                        · nízká (komedie, fraška, bajka, satira) – postavy neurozené, náměty ze

                          současnosti, objevuje se verš i próza

-        dodržuje 3 jednoty – času, místa a děje (návrat k Aristotelově zásadě)



Moliere (1622 – 1673)

Byl největším autorem klasicistních komedií a jedním z nejvýznamnějších světových autorů
komedií vůbec.Od mala ho přitahovalo divadlo (jezdil s ochotnickým divadlem). Jeho díla
jsou živé dodnes, jeho hry se hrají i na současných světových jevištích. Celý život zasvětil
divadlu – jako autor, herec, režisér a později i jako ředitel královského divadla v Paříži.
Zemřel na jevišti. Ve svých 33 komediích předváděl soudobou pestrou mravní problematiku

a jeho postavy jsou ztvárněním snad všech výrazných typů. Náměty jeho her jsou různé:

-postavení ženy ve společnosti a v rodině, mravní cynismus feudálů, chorobná lakota,

    úlisnost, pokrytectví, přetvářka, snahy měšťanů po napodobení šlechty

Nejodvážnější hrou byla komedie Tartuffe. K vrcholům jeho tvorby patří i komedie Lakomec.

Dalšími známými komediemi jsou Misantrop, Škola žen, Zdravý nemocný


6) Drama baroka


Baroko
Slovo baroko pochází ze španěl. baroque – perla nepravidelného tvaru. Ve středověké logice
se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. Obecně se říká třeba, že každý stavební
sloh prodělává svůj barok ve smyslu stárnutí projevujícího se bohatostí a zprohýbaností tvarů.
Vzniklo v 16. století v katolické Itálii V 17. a 18. stol. se rozšířilo do celé Evropy. Proniklo
do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo,
hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Baroko obecně
dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným
proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry
architektury a malby).
Znaky baroka:
- důraz na city

- monumentálnost

- zakřivené tvary, zvlnění, kupole, morové sloupy, sochy v pohybu

- asymetrie staveb jak v půdorysech, tak ve vertikálním řezu

- využití perspektivy s podporou nástěnné malby a plastické štukatury

- využití fresek k zdůraznění a zveličení prostoru přetváření a zhodnocování krajiny




       Latinsky psané hry Karla Kolčavy a Bohuslava Balbína, založené na Bibli a životech
světců, případně oslavách Vánoc či Velikonoc. Vedle latinské tvorby existovala i česká,
prostší, ale zato přístupná lidovému publiku. Autoři her, jako je Hra o svaté Dorotě nebo
Kratochvilná komedie, jsou většinou anonymní. Oblíbená jsou zejména interludia, mezihry
vkládané původně do vážných her, postupně se však osamostatňující. Hráli je obvykle
venkovští učitelé a jejich žáci, nejčastěji o masopustu. Na venkově jsou rovněž oblíbené
potulné loutkářské společnosti, za národního obrození proslavené Matějem Kopeckým.



Jezuitské Drama: Výpravná představení, ve kterých hráli studenti.

                   U obyvatelstva poměrný úspěch.




Jan Amos Komenský
      Český pedagog, teolog, filozof, sociální a náboženský myslitel a spisovatel, kněz a
poslední biskup Jednoty bratrské, přichází na svět 28. března roku 1592, a to buď v Nivnici
nebo v Uherském brodě.

       V mládí Komenský studuje na přerovské Bratrské Akademii, fungující pod ochranou
Karla ze Žerotína, poté studuje na kalvínsky orientované Akademii v Herbornu, aby nakonec
krátce pobyl na univerzitě v Heidelbergu, kde v lednu roku 1614 kupuje od vdovy po
profesoru matematiky Christmannovi rukopis epochálního Kopernikovaspisu "De
revolutionibus orbium coelestium".

Po studiích se stává Jan Amos Komenský správcem přerovské bratrské školy ( na níž předtím
studoval). V této době, v letech 1614-18, Komenský koncipuje své první, historické a
encyklopedické, spisy.

V letech 1618-21 vede J. A. Komenský bratrskou školu a stojí v čele bratrského sboru ve
Fulneku, který pak v (patrně) roce 1622 opouští – následující léta, léta 1622-27, jsou pak v
Komenského životě léty nejtěžšími: v období pronásledování nekatolíků po porážce českých
stavů po bitvě na Bílé hoře ztrácí Jan Amos Komenský své nejbližší (umírá jeho žena a dvě
děti) a žije ve vlasti jako psanec. Úkryt nachází až na brandýském panství Karla st. ze
Žerotína (viz Karel st. ze Žerotína), kde koncipuje své kontemplativní literární texty,
především pak "Labyrint světa a ráj srdce", sociálně alegorické a kritické dílo.

V roce 1628 Jan Amos Komenský vlast navždy opouští – uchyluje se do polského Lešna, kde
píše své zásadní pedagogické spisy, jako např. spis "Velká Didaktika" (Didaktika Magna), a
též svá díla pansofická (např."Prodromus pansophiae"). Právě pro svou pansofii
(pansofie="všemoudrost", tj. sjednocení veškerého vědění lidstva na jediném základě) se ale
Jan Amos Komenský dostává v Lešně do konfliktu se svými konzervativními souvěrci, kteří
jej obviňují z kažení mládeže, kterou vzdělává na lešeňském gymnáziu a ze zatemňování
křesťanské moudrosti pohanským věděním.

V letech 1941-42 působí Jan Amos Komenský v Anglii, kam je pozván představiteli
anglického revolučního parlamentu, v roce 1642 vstupuje do služeb rodiny de Geerů, kteří
pak Komenského budou finančně podporovat až do jeho smrti.

V letech 1642-1648 působí Jan Amos Komenský ve Švédy ovládaném severopolském,
pruském Elblagu, kde má za úkol reformovat provést reformu školství. V letech 1644-1645 se
Jan Amos Komenský účastní mírových rozhovorů (je stále třicetiletá válka) mezi zástupci
katolíků, luteránů a kalvinistů v Toruni. Zhruba v této době začíná pracovat na svém hlavním
díle, a to na díle "Všeobecná porada o nápravě věcí lidských" (De rerum humanarum
emendatione consultatio catholica). Uzavření vestfálského míru roku 1948, které mu nedává
naději na návrat do vlasti, a smrt druhé manželky téhož roku pak v Komenském vyvolají
pocity beznaděje – vyjádří ho ve spise "Kšaft umírající matky jednoty bratrské".

Poté Jan Amos Komenský opět krátce pobývá v Lešně (v letech 1648-1650) – pak pobývá
několik roků (1650-54) v sedmihradském Blatném potoku (Sárospatak), kde má opět za úkol
zreformovat místní školství.

Po dalším krátkém pobytu v Lešně (1654-1656, kdy je Lešno vypáleno), odcházín Jan Amos
Komenský do Amsterodamu, kde pak žije příštích čtrnáct let a kde v letech 1656-1657
vycházejí jeho sebrané didaktické spisy pod názvem "Opera didactica omnia". V letech 1665-
70 si píše Komenský, kromě jiného, též svůj "myslitelský deník" ( "Clamores Eliae", rukopis
byl jako Komenského rukopis identifikován až v šedesátých letech 20. století), v němž se
pozoruhodným způsobem dovršuje vývoj jeho myšlení.

Komenského význam je obrovský, stejně jako jeho tvorba – Jan Amos Komenský spojuje
domácí reformační tradici s evropským náboženským a filosofickým myšlením (J. Böhme, M.
Kusánský, T. Bacon aj.), jeho dílo je hluboce humanistickou odpovědí na problémy tehdejší
společnosti, sužované třicetiletou válkou, na národní tragédii, počínající porážkou na Bílé
hoře, i na osobní, niterné zkušenosti z exulantského života.

Komenského myšlenkový vývoj lze přitom rozčlenit do zhruba tří hlavních etap, jež se od
sebe liší pojetím světa a člověka. V období prvém (přibližně 1614-1622) Komenský pojímá
svět jako divadlo. Hlavním dílem tohoto období je spis "Theatrum universitatis rerum". Druhé
období Komenského myšlenkového vývoje, léta 1622-27 je charakteristické tím, že Jan Amos
Komenský pojímá svět jako labyrint ("Labyrint světa a ráj srdce"). Ve svém třetím
myšlenkovém období (1628-70) pak Jan Amos Komenský chápe svět jako dílo nápravy a
člověk již není nahlížen ani jako divák v divadle světa ani jako matený poutník v labyrintu
světa, nýbrž jako zásadní účastník na jeho základní reformě. Hlavním dílem tohoto období je
"Všeobecná rozprava o nápravě věcí lidských".
Jan Amos Komenský svoji tvorbou usiluje o sjednocení veškerého vědění lidstva na
pansofickém základě, příkladem čehož je již zmíněné hlavní filosofické Komenského dílo, a
to "Všeobecná porada o nápravě věcí lidských" (toto dílo je v úplnosti nalezeno v rukopise až
v roce 1935).

Ve "Všeobecné poradě" Jan Amos Komenský pojednává o "lidských věcech, ... o jejich
narušení a o možnosti všeobecného osvícení". Na základě novoplatónské emanační teorie zde
dělí svět na čtyři stupně (čtyři pansofické světy) – sestupně od světa možného, přes svět
archetypů a svět andělský až po upadlý svět hmotný , který je iniciován stvořením tří
principů: hmoty, ducha a světla (materia, spiritus et lux), jejichž vzájemným prostupováním a
interakcemi vzniká stupnice vždy vyšších forem jsoucna – elementy, páry, nerosty, rostliny,
živočichové a člověk. Tento vzestupný proces nazývá Komenský "dílem přírody"(opus
naturae). Člověk, jakožto vrchol rozvoje přírody, je pak spolutvůrcem dalších tří pansofických
světů – světa tvorby (mundus artificialis), světa morálního (mundus moralis) a světa
duchovního (mundus spiritualis), který je předstupněm posledního světa pansofického, světa
věčného (mundus aeternus), v němž se vše vrací zpět k Bohu.

Co se týče Komenského díla pedagogického, hlavním Komenského požadavkem didaktickým
je přirozenost, tj. požadavek, aby se výchova vzdala násilných metod a respektovala přirozený
vývoj dítěte. V didaktickém díle "Brána jazyků otevřená" (Janua linguarum reserata) se Jan
Amos Komenský opět pokouší o sjednocující pohled na lidské vědění. Dalšími Komenského
didaktickými spisy jsou "Svět v obrazech" (Orbis sensualium pictus) a "Škola hrou" (Schola
ludus). Ve "Velké didaktice" (Didactica Magna) Komenský vypracovává ucelený systém
školské soustavy, mimo jiné utváří typologii vyjadřující přirozené rozdíly mezi dětmi, rozdíly,
které má a musí vychovatel respektovat.

Jan Amos Komenský, jeden z největších pedagogů Evropy všech dob a pozoruhodný filozof a
teolog umírá 15. listopadu roku 1670 v Amsterodamu, poblíž kterého, v Naardenu, je pak
pohřben.


7) Drama národního obrození

Obrozenecké divadlo
České divadlo za obrození se obtížně prosazovalo vedle divadla německého a italské opery.
Obrozenci se mu však soustavně věnovali pro jeho bezprostřední vliv na diváka. V pražském
divadle V Kotcích uvedli první českou hru roku 1771. Byl to překlad německé Krügerovy
jednoaktové veselohry Kníže Honzík. Později se hrálo česky v Nosticově (Stavovském)
divadle, za vydatné podpory císaře Josefa II..



Počátky divadla jsou spjaty s ofenzivní fází národního obrození. Divadlo mělo za úkol zajistit
pravidelná česká představení, vychovat české herce a vytvořit české hry.



Ve Stavovském divadle se hrálo česky jen výjimečně, ve Vlasteneckém divadle byl repertoár
domácí.

Václav Thám – Břetislav a Jitka (vlastenecká hra)
Prokop Šedivý – Masné krámy, Pražští sládci – veselohry



Rozkvět českého divadla nastává ve 20. letech 19. století. Česká představení se hrála nejvíce
ve Stavovském divadle především hry historické, rytířské a žánrové hry ze současnosti.



Jan Nepomuk Štěpánek – veselohry, frašky (např. Čech a Němec)



Václav Kliment Klicpera – Hadrián z Římsů, Divotvorný klobouk, Zlý jelen



Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)

-herec, dramatik, prozaik, novinář

Jako novinář působil v časopisu Květy, Sedlské noviny. V jeho době dosáhlo české
obrozenecké drama vrcholu

Dílo:

-hry historické (Kutnohorští havíři, Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova…)

 Historické hry jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847 – 48

- báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Lesní panna, …)

- ze současnosti (Pražský flamendr, Paličova dcera, Fidlovačka, …)

- adaptace (Paní Marjánka, Matka pluku)



Fidlovačka:-fraška s písněmi, pražské řemeslnické vrstvy  poněmčená Praha

Odtud pochází píseň Kde domov můj, která se stala státní hymnou.

Kutnohorští havíři-bouře havířů v Kutné Hoře koncem 15. století. Jako námět posloužily
stávky smíchovských dělníků ve 40. letech 19. století



Později sílí snahy po vybudovaní stálého českého divadla

- 1862 otevřeno Prozatímní divadlo (1. představení byla Hálkova historická hra Král Vukašín)

Prozatímní stav trval déle, než se čekalo a do divadelního života rušivě zasahovaly politické
spory mezi staročechy a mladočechy i osobní spory dramatiků.
Frašky

Ferdinand František Šamberk

Jedenácté přikázání

Rodinná vojna

Palackého třída 27

Blázinec v prvním poschodí




historické veselohry – zasazení frašky do historického prostředí



Emanuel Bozděch:-Světapán v županu – o Napoleonovi



Ladislav Stroupežnický:-Zvíkovský rarášek

                         -Paní mincmistrová

                         -Mikoláš Dačický z Heslova


1850 – zřízen sbor pro zřízení Národního divadla – předsedou F. Palacký – 1. veřejné sbírky

1868 – položen základní kámen Národního divadla

1881 – dokončeno, ale záhy vyhořelo => sbírka

1883 – znovuotevřeno

1883 – otevření Národního divadla (r. 1868 položen základní kámen, 1881 vyhořelo)

         Ředitelem byl dramatik F. A. Šubert a dramaturgem L. Stroupežnický

architektura (novorenesance): Josef Zítek, J. Schulze

výzdoba: M. Aleš, Vojtěch Hynais (opona), ...

sochaři: Myslbek, Schnirch,...
S otevřením Národního divadla souvisí rozvoj historického dramatu



Josef Jiří Kolár:- Smiřičtí (líčí zápas o dědictví rodu)



Jaroslav Vrchlický:-Drahomíra – z českých dějin

                        -Bratři – vztah knížete Václava a Boleslava (konflikt)

                        -Knížata – o charakterově nestálém a zlém Boleslavu III.

                        -Exulanti – osudy českých bratří v pobělohorské době

                        -Noc na Karlštejně

                        -trilogie Hippodamie – melodramatická tragédie

                         Námluvy Pelopovy

                         Smír Tantalův

                         Smrt Hippodamie



Julius Zeyer:-Radúz a Mahulena-romantická pohádka, slovenský námět ; o síle opravdové

                   lásky princezny Mahuleny k princi Radúzovi, která zachraňuje před mocí zla


8) Realistické drama

realistické drama



Ladislav Stroupežnický (1850 – 1892):dramaturg Národního divadla

                                             -veselohra Naši furianti




Gabriela Preissová (1862 – 1946):-otřesné tragédie ze slovácké vesnice

                                       Gazdina roba

                                       Její pastorkyňa

                                         (námět ze slovácké vesnice  nářečí)
Alois a Vilém Mrštíkové:-Maryša-realistická tragédie (5 jednání)

                                  ze slovácké vesnice; obraz sociálních rozdílů, úlohy peněz

                                  na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě

                                  událost z roku 1886 (drama uvedeno 1894 v ND)

Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou (věková
nerovnost, ale majetek)  citový vztah Maryšin k chudému Franckovi



Alois Jirásek (1851 – 1930): historická témata

-husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč- symbolizuje věrnost pravdě, boj za ni,

                                                 vytrvalost v boji až do smrti

-Magdalena Dobromila Rettigová- veselohra z období NO

                                 - litomyšlská idyla vlastenky a kuchařky

pohádková témata

Lucerna – historické prvky, vlastenecký charakter



hry ze současnosti

Vojnarka

Otec-zachycuje rodinné vztahy, které jsou podřízeny majetku

				
DOCUMENT INFO
Shared By:
Categories:
Tags:
Stats:
views:14
posted:6/19/2012
language:
pages:15