Rust, konkurenceschopnost, zamestnanost - V�zvy a cesty vpred

Document Sample
Rust, konkurenceschopnost, zamestnanost - V�zvy a cesty vpred Powered By Docstoc
					Růst, konkurenceschopnost, zaměstnanost - Výzvy a cesty vpřed do 21. století - Bílá kniha

         program reforem v sociální oblasti, řešení sociálních
obsah: problémů, zejména otázky nezaměstnanosti a otázek
         souvisejících
autor: Komise Evropských společenství
přijato: 1993


Obsah:
Část A Bílá kniha: Výzvy a cesty vpřed do 21. století
 Proč byla sepsána tato Bílá kniha
Jádro problému: tři typy nezaměstnanosti
 Cesty, jež vedou do 21. století
 Téma pro rozvoj č. 1 - Informační sítě
 Téma pro rozvoj č. II - Transevropské dopravní a energetické sítě
 Příloha - Investice do konkurenceschopnosti Evropy
Část B Podmínky růstu, konkurenceschopnosti a většího počtu pracovních míst (výchozí
studie)
I - Růst
 Makroekonomický rámec
II - Konkurenceschopnost
 Podmínky růstu a větší konkurenceschopnosti
 A - Na cestě ke globální konkurenceschopnosti
 B - Maximální využívání vnitřního trhu
 Transevropské sítě
 Výzkum a technologický rozvoj
 Měnící se společnost, nová technologie
 A - Informační společnost
 B - Biotechnologie a její šíření
 C - Audiovizuální sektor
 Společenství - otevřený a spolehlivý partner
III - Zaměstnanost
 Přispůsobení vzdělávací soustavy a systému přípravy na povolání
 Jak přeměnit růst v pracovní místa
 Zákonem stanovené výdaje na pracovní síly
IV - Na cestě k novému modelu rozvoje
 Myšlenky o novém modelu rozvoje pro Společenství
Část C Příspěvky členských států


                                           ČÁST A

                                          Bílá kniha

                                    Výzvy a cesty vpřed

                                        do 21. století

Proč byla sepsána
tato Bílá kniha?

Důvod je jediný: nezaměstnanost. Jsme si vědomi jejího rozsahu i jejích důsledků. Jak nás
naučila zkušenost, obtíž spočívá v tom, jak se s ní vypořádat.

Evropská rada na svém červnovém zasedání v Kodani (1993) vyzvala Evropskou komisi, aby
předložila Bílou knihu o střednědobé strategii v oblasti růstu, konkurenceschopnosti a
zaměstnanosti. Tomuto rozhodnutí předcházela zevrubná diskuse mezi hlavami států a šéfy
vlád, věnovaná slabým stránkám evropských ekonomik; jejím základem byla analýza
předložená předsedou Komise.

Bílá kniha se do značné míry opírá o příspěvky z jednotlivých členských států Evropské unie.
Řídila se i diskusemi – nezřídka rozporuplnými – probíhajícími dnes v našich zemích mezi
vládami a sociálnímí partnery (zaměstnavatelskými organizacemi a odbory).

Evropská komise si je vědoma, že jde o úkol obtížný. Kdyby řešení už existovala, naše země
by je nepochybně použily; kdyby byl po ruce zázračný lék, jistě by si ho někdo povšiml.
Jelikož situace v jednotlivých zemích se značně liší, je třeba jakýkoli návrh předk1ádat citlivě
a opatrně. Vzhledem k tomu se Komise ztotožňuje s názorem vyjádřeným řadou členských
států, že společné akce posílí postavení každého, kdo se na nich bude podílet, a tudíž i
postavení Evropské unie.

Žádný zázračný lék neexistuje

Není jím

· ani protekcionismus, který by pro Evropskou unii, největší obchodní mocnost světa, byl
sebevražedný a v zásadním rozporu s jejími vyhlašovanýmí cíli, zejména s podporou, kterou
ke svému startu potřebují ekonomicky nejchudší země;

· ani úprk směrem k ekonomické svobodě: otevřít kohoutek státních výdajů a vytváření
peněz může, stejně jako droga, vyvolat krátkodobou iluzi zdraví. Návrat do skutečnosti by
však byl o to bolestnější, že bychom museli napravovat škody způsobené inflací a vnější
nevyvážeností. Největší škodou by byla vyšší nezaměstnanost;

· ani všeobecné zkrácení pracovní doby a dělení se o pracovní místa na úrovni
jednotlivých států: to by vedlo k poklesu výroby, vyvolanému obtížemi spojenými s
nalézáním správné rovnováhy mezi poptávkou po kvalifikovaném osazenstvu, optimáním
využitím provozů a nabídkou pra covních sil;

· ani drastické snížení mezd, jež by naše náklady přiblížilo nákladům našich konkurentů
v rozvojových zemích: takový přístup, sociálně nepřijatelný a politicky neudržitelný, by krizi
jen zhoršil, jelikož by snížil domácí poptávku; i ta přispívá k růstu a udržení zaměstnanosti.

Jak k současné situaci došlo?

Nebudeme se zde obšírně zabývat rozbory, které byly předloženy v Kodani. Toto ovšem jak
národní zprávy, tak výzkum prováděný Komisí potvrdily a ilustrovaly: konkurenceschopnost,
růst a zaměstnanost jsou – a to už po jistou dobu – těsně vzájemně spjaty.
Za posledních 20 let

· se snížilo potenciá1ní tempo růstu evropské ekonomiky (ze zhruba 4 % na zhruba 2,5 %
ročně);

· nezaměstnanost od cyklu k cyklu soustavně vzrůstala;

· míra investic klesla o pět procentních bodů;

· naše konkurenceschopnost ve vztahu k USA a Japonsku se zhoršila, pokud jde o:

zaměstnanost,

náš podíl na vývozních trzích,

výzkum, vývoj a inovace a o převádění jejich výsledků do zboží uváděného na trh,

vývoj nových výrobků.

Přesto – a v tom se všichni pozorovatelé shodují – prožívá Společenství v posledních letech
období růstu a transformace vytyčených a motivovaných cílem pro rok 1992. Tento cíl nebyl
iluzí: okamžitě se mu dostalo široké podpory všech vrstev společnosti a na konto strukturální
změny, již vyvolal, připadá mnoho z 9 milionů pracovních míst, která byla vytvořena v letech
1986–1990.

Cíl pro rok 1992:

Hmatatelná skutečnost

· odstraněno 70 milionů celních dokladů;

· při mezinárodní dopravě ušetřena 3 % nákladů;

· za příslušně období se počet koupí a fúzí podniků ve Společenství ztrojnásobil;

· dvakrát víc evropských podniků se podílelo na fúzích a koupích v ostatním světě;

· v odvětvích dříve považovaných za chráněná před konkurencí se obchod v rámci
Společenství zdvojnásobil;

· v letech 1985–1990 vzrostly investice o třetinu;

· v letech 1986–1990 bylo vytvořeno 9 milionů pracovních míst;

· růst se každým rokem zvyšoval o půl procentního bodu.

Tento integrační proces není dosud završen, jelikož některá odvětví se otevírají konkurenci
teprve postupně; dostatečně však prokazuje, že Evropa byla schopna předjímat tendence
vývoje, vytvářet stimul a reagovat na něj.
Jak pak ovšem vysvětlíme, že toto vše, čeho bylo dosaženo, neumožnilo aspoň zmírnit
dopady celosvětové recese? Byl proces vytváření jednotného trhu pouhým okázalým gestem?
Pravdou je, že i když jsme se měnili my, ostatní svět se měnil ještě rychleji.

Současnou krizi lze pochopit jedině ve světle toho, že tendence utvářející globální ekonomiku
jsou univerzální a že se od konce 70. let zrychlovaly.

Změny prostředí

· Geopolitické: objevili se noví konkurenti, kteří prokázali, že jsou s to využívat nejnovějších
technických vymožeností;

· konec komunismu otevřel nové možnosti hospodářského růstu: v sousedních zemích žije
120 milionů lidí, jejichž životní úroveň je výrazně nižší než naše. Toho jsme však jako
stimulu nové dynamiky nedokázali využít.

Demografické

· obyvatelstvo stárne, rodinné struktury se mění.

Technologické

· probíhá nová průmyslová revoluce, která vede k rychlým a dalekosáhlým změnám
technologií. pracovních míst a kvalifikačních předpokladů;

· i ekonomika se stále více opírá o vědění, výrobní činnosti se vyčerpávají, lví podíl přebírají
služby a klíčem k úspěchu se stává vlastnictví informací a jejich přenos.

Finanční

· vzájemná nezávislost trhů plynoucí z volného pohybu kapitálu je spolu s novou technologií
realitou, jíž se ti, kdo se pouštějí do podnikatelských či finančních operací jednoduše
nemohou vyhnout.

                         Jádro problému: tři typy nezaměstnanosti


Od počátku 70. let – s výjimkou druhé poloviny 80. let – nezaměstnanost ve Společenství
soustavně narůstala. Dnes je bez práce 17 milionů lidí. Za posledních 20 let se objem
vytvořených hodnot zvýšil o 81 %, celková zaměstnanost však vzrostla o pouhých 9 %.
Mámeli to vysvětlit, musíme rozlišit tři různé typy nezaměstnanosti:

Cyklická nezaměstnanost

V situaci, kdy zdroje pracovních sil rostou o zhruba 0,50 % ročně, se jakékoli zpomalení růstu
okamžitě projeví prudkým růstem nezaměstnanosti. Je tomu tak zejména dnes, kdy Evropa
poprvé od roku 1975 zažila zpomalení růstu hospodářské aktivity.

Strukturální nezaměstnanost
Koncem 80. let, kdy se ekonomice dařilo, bylo přesto 12 milionů nezaměstnaných.

Důvody, proč se nezaměstnanost tak úporně držela na této úrovni, jsou dnes zřejmé:

• Role, kterou jsme museli hrát v nové mezinárodní dělbě práce, nebyla optimální, jelikož
jsme se příliš soustředili na zisky plynoucí z tradičních odvětví a na pozice v nich a zanedbali
jsme sektory, které mají před sebou perspektivu růstu.

• Relativně vysoká cena nekvalifikované pracovní síly urychluje racionalizaci investic a
zpomaluje vytváření pracovních příležitostí ve službách. To vyústilo ve ztrátu milionů
pracovních míst.

• Naše systémy zaměstnanosti zastaraly: tímto termínem označujeme celý komplex problémů,
jež dnes vytváří trh pracovních sil, linie sledovaná v oblasti zaměstnanosti, možnosti
flexibility v rámci podniků i mimo něj, příležitosti. které skýtá nebo neskýtá vzdělávací
soustava, systém přípravy na povolání a sociální ochrana.

• Konečně a zejména se dostávají do pohybu země Jihu a soutěží s námi – dokonce i na našich
vlastních trzích – na cenových úrovních, jimž prostě nedokážeme čelit.

Technologická nezaměstnanost

Tento problém je stejně starý jako sama průmyslová společnost, která se neustále – i když ne
vždy hladce – měnila tím, že absorbovala pokrok techniky. Ted však, jak se zdá, prochází
tento problém řádovou změnou. To neznamená, že by víc pracovních míst likvidoval než
vytvářel: situace – pokud jde o zaměstnanost –je např. v průměru příznivější v podnicích,
které zavedly mikroelektroniku než v těch, které ji nezavedly.

Je však pravda, že znovu procházíme fází, během níž se otevírá propast mezi tempem
technického pokroku, jenž se především dotýká toho, jak vyrábět (výrobních procesů a
organizace práce), a tedy likviduje pracovní místa, a naší schopností vymýšlet nové
individuální a kolektivní potřeby, na jejichž základě by nové pracovní příležitosti vznikaly.

Přes to všechno však technický pokrok přináší nové příležitosti růstu i zaměstnanosti, ovšem
za podmínky, že změníme model svého vývoje, vyrovnáme se s potřebami plynoucími z
převratů, k nimž dochází ve společenském životě a městské civilizaci, zachováme venkov a
zlepšíme kvalitu životního prostředí a přírodních zdrojů. Tak budeme razit cesty pro svůj
vstup do 21. století.

                                Cesty, jež vedou do 21. století


Má-li se změnit katastrofický směr, jímž se naše nezaměstnaností sužované společnosti
začínají ubírat, měla by si Evropská unie vytyčit cíl vytvořit ke konci století 15 milionů
pracovních míst.

Tím, co nám může poskytnout vodítko k přehodnocení zásad zděděných z časů, kdy lidského
potenciálu bylo málo, technologických inovací se dalo dosahovat napodobováním a přírodní
zdroje bylo možno využívat podle libosti, je ekonomika. Proto vytyčujeme řadu obecných
směrnic, jejichž základ je převážně ekonomický. Přesto, jak uvidíme, je nelze oddělit od
hlavních tendencí, které se dotýkají společnosti samé: jde o ekonomiku zdravou, otevřenou,
decentralizovanou, založenou na konkurenci a vycházející ze solidarity. Všechno toto úsili by
však bylo marné, kdybychom politiku zaměstnanosti opět neučinili středem své celkové
strategie.

Zdravá ekonomika

Lidé v Evropě potřebují stabilitu. Falešní proroci inflace a návratu k proměnlivým směnným
kurzům zastupují zvláštní zájmy. Neustá1e hrozí, že jejich špatné peníze vytlačí peníze dobré.

Bílá kniha je tudíž v souladu se směrnicemi předloženými Evropskě radě, které – ve shodě s
novou Smlouvou (čl. 103) – vyznačují počátek druhé fáze vývoje Evropské hospodářské unie,
jež bude úspěšná jedině tehdy. dosáhneli se jednotné měny. Naše myšlení musíme proto
zasadit do širšího makroekonomického rámce hospodářské i měnové konvergence, která
zvýší šance, jež se našim ekonomikám nabízejí Tuto strategii je třeba uplatňovat ve dvou
fázích: první bude co nejrychlejší likvidací současné recese, druhá – počínající uprostřed 90.
let – návratem na cestu silného a zdravého růstu. Makroekonomická opatření, jichž je třeba v
těchto dvou fázích použít, si jsou svým základem podobná; liší se však tím, na co je položen
důraz.

V první fázi je zdůrazněno postupné omezování schodků státních rozpočtů, jež časem ustoupí
jejich stabilizaci, určované společným cílem. To bude výzvou ke zvýšenému úsilí o změnu
struktury výdajů – zejména o omezování provozních výdajů – ve prospěch veřejných zdrojů
určených k investování.

Stabilní měnová politika odpovídající snaze o nízkou inflaci bude trvalým kritériem po celé
období. Povede k dalšímu omezování úrokové míry, která zvýší přitažlivost investování,
nezbytného pro modernizaci a konkurenceschopnost našich ekonomik. Zejménaje třeba
podpořit investice do infrastruktur, bytové výstavby a zlepšování životního prostředí.

Konečně je třeba sladit tendence příjmů všech kategorií s cíli měnové stability a omezování
nákladů. V první fázi je nutno zabránit zrychlování. jež by dlouhodobě ohrozilo snižování
úrokových měr; v druhé bude třeba zaručit přiměřenou míru návratnosti, která dovolí nárůst
jak míry investic, tak hospodářského růstu.

Porovnání růstové křivky

Otevřená ekonomika

Každý velký impuls, který v evropských ekonomikách vedl k růstu, začal kvalitativním
skokem v mezinárodním obchodě. Nejvýraznějším přínosem byl patrně systém
multilaterálního obchodování, který vznikl po 2. světové válce na základě brettonwoodských
dohod.

Dnes jsme nejspíše svědky počátku neméně důležitého skoku, kdy se do světového obchodu
rychle začleňují rozvojové země a bývalé komunistické země.

Kde je růst?
Společenství musí být otevřené a musí se na tuto perspektivu připravit. Proto bylo i z tohoto
důvodu důležité uzavřít jednání Uruguayského kola. Tato jednání poprvé přinášejí
celosvětovou shodu mezi průmyslově vyspělými a rozvojovými zeměmi, obsahující vyvážené
ústupky, jejichž cílem je spravedlivý přístup na všechny trhy.

Při těchto jednáních šlo mj. o to, aby se GATT změnil v plnohodnotnou mezinárodní
instituci, zaměřenou na „organizování multilaterálního obchodu“ ; to zaručí, že
mezinárodní obchod se bude trvale a harmonicky rozvíjet. Společenství je tato myšlenka
blízká: považuje ji za cestu, jak zaručit, aby se GATT s plnou autoritou postavil proti
hegemonii, účinně čelil nerovnováhám plynoucím ze světové lability měny a vypořádal se i s
dalšími problémy, kde budou mít multilaterální pravidla neocenitelnou hodnotu. Je skutečně
zapotřebí zajistit větší soulad mezi různými orgány, které odpovídají za podporu zdravé
soutěživosti, aby se dokázaly vypořádat s nerovností podmínek pro přímé investice a zaručily
spravedlivé rozdělování nákladů spojených s ochranou životního prostředí.

Posilování systému multilaterálního obchodu, jeho účinné používání i jasnost pravidel, jimiž
se řídí, jsou pro Spo1ečenství nejlepší zárukou, že i jeho vlastní úsilí o přizpůsobení bude
úspěšné. Je to nedílná součást toho, jak dosáhnout, aby se svět promyšleně a sladěně
vypořádal s problémy nerovnoměrného rozvoje a chudoby některých regionů.

Evropská unie musí především demonstrovat, že je v tomto směru prozíravá a uznává
nevyhnutelnou globalizaci ekonomiky ve směru ke svým jižním a východním sousedům. Zde
existuje obrovský potenciál, ktery však vyžaduje, abychom rozsáhle investovali. převáděli ve
značném rozsahu knowhow a šíře otevírali své trhy. Podaříli se všem těmto zemím účinně
sledovat linii přizpůsobování a modernizace, budou mít z našeho postupu značný prospěch,
který se nám vrátí v podobě nových trhů a tedy i nových pracovních míst. Jedině fungující
vzájemná závislost může zaručit pozitivní výsledek pro všechny.

Decentralizovaná ekonomika

Tržní ekonomika působí decentralizačně. Tak se uvažovalo, když se připravoval jednotný trh
(Cíl 92). Šlo přitom nejen o dosažení úspor ze zvýšené výroby, ale také o uvolnění dynamiky
a tvořivosti, jež s sebou nese konkurence.

V decentralizaci se dnes odráží i radikální změna organizace našich společností, jež jsou
vystaveny rostoucí složitosti hospodářských a sociálních jevů a legislativního či regulačniho
rámce.

Proto má stále větší význam místní úroveň, kde se nejúspěšněji spojují všechny součásti, jež
dohromady vytvářejí politické jednání.

Informační společnost

• Nástup multimediálního světa (zvuk – text –obraz) je zásadní změnou, srovnatelnou s první
průmyslovou revolucí.

• Svět zítřka je už kolem nás: koncem století bude desetkrát víc televizních kanálů a třikrát víc
abonentů kabelových sítí. Odhaduje se, že v USA pracuje už dnes 6 milionů lidí
prostřednictvím televize.
• v USA už jdou příkladem: 200 jejich největších podniků již dnes užívá tzv. informačních
dálnic (širokopásmových sítí).

• Tento problém je jádrem modelu vývoje pro 21. století; z hlediska toho, zda Evropa přežije
nebo bude upadat, má klíčový význam.

• Odpověď na nové potřeby evropských společností mohou dát komunikační sítě v rámci
podniků, široce využívaná práce prostřednictvím televize, rozsáhlý přístup k vědeckým
databázím i k těm, jež se týkají využívání volného času, a rozvoj preventivní léčebné péče a
domácí léčebné péče o staré lidi.

Pohyb směřující k decentralizaci se tudíž dotýká i obchodního světa. Malé a střední podniky
(SME) se často uvádějí jako modelové příklady. jelikož ztělesňují provozní pružnost a
integrační schopnost, kterou se dnes snaží napodobovat jednotky, jež dohromady vytvářejí
velké podniky. Hierarchická a lineární impéria dnes ustupují organizacím fungujícím na
principu interakce.

Tento pohyb směrem k decentralizaci. podporovaný novými technologíemi, nás dovádí ke
skutečné informační společnosti. Neoddělitelným průvodcem decentralizace je
shromaždování a předávání informací.

Evropská dimenze dá informační společnosti ty nejlepší startovní podmínky. V rámci
partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem proto Komise navrhuje urychlit zřizování
informačních dálnic a zřídit příslušné služby a aplikační programy (viz Téma pro rozvoj č. I).

Soutěživější ekonomika

Maximální využívání jednotného trhu

Zatímco průmyslová politika je i nadále věcí diskuse, nikdo sebeméně nepochybuje o
odpovědnosti jednotlivých vlád a Společenství za vytváření co nejpříznivějšíbo prostředí pro
konkurenceschopnost podniků. Jednotný trh je dnes už realitou. Pokud však jde o podniky, je
třeba dosáhnout pokroku ve třech oblastech.

První oblast se týká souboru norem (zákonů, vyhlášek, směrnic, standardů a certifikačních
procedur), které zajišují hladké fungování trhu. Tyto normy je třeba doplnit, a to v souladu s
cílem, který sledují (zda se např. týkají farmaceutických výrobků, duševního vlastnictví či
obchodního práva). Jejich další rozvoj je

však třeba především uchránit rizika nesouladu mezi právními řády jednotlivých států a
právem Společenství. To znamená, že vlády musí aktivně spolupracovat už ve fázi přípravy
návrhů právních předpisů. Rovněž je třeba zajistit sladěnost komunitárního práva, jež se
dotýká podniků (zejména pokud jde o životní prostředí).

Druhá oblast se týká malých a středních podniků (SMEs), které jsou pro velké podniky nejen
vzorem pružnosti, ale také stále více faktorem konkurenceschopnosti, a to v důsledku
zadávání prací a uzavírání subdodavatelských smluv. Proto se velké podniky snaší činit
kroky, jimiž by podněcovaly své dodavatele a zákazníky. Demografie malých a středních
podniků, tj. jejich vznik, růst a regenerace, je však také věcí politiky jednotlivých států.
Některé země budou muset přizpůsobovat své daňové soustavy, nástupnická práva a pravidla
regulující přístup k soudům a podobným orgánům a zjednodušit normy regulujfcí úvěry mezi
podniky i obchodní uzance. Větší díl práce je třeba vykonat na úrovni jednotlivých států;
Společenství však musí pomáhat malé a střední podniky začleňovat do dynamiky jednotného
trhu. Hlavním úkolem je proto zjednodušovat a informovat – v této souvislosti Společenství
brzy vystoupí s iniciativou.

Třetí oblast se týká urychleného vytváření transevropských infrastrukturálních sítí (viz Téma
pro rozvoj č. II).

V zájmu zřízení těchto sítí, rozvoje informační společnosti a vytvoření nových projektů
zlepšování životního prostředí Komise navrhuje urych1it administrativní postupy, působit
jako katalyzátor a využívat stávajících nástrojů spolupráce. To vyžaduje, aby se v letech 1994
– 1999 investovalo 20 miliard ECU ročně (viz Přílohu).

Zvyšování úsilí zaměřeného na výzkum a spolupráci

Aniž by eliminovala konkurenci, je schopnost spolupracovat a podílet se na rizicích stále více
projevem tvořivosti. Tomu je třeba přizpůsobit naše zákony, daňové soustavy a programy, a
to jak na úrovni jednotlivých států, tak na úrovni evropské. Politika, kterou v oblasti
konkurence Společenství sleduje, tyto nové formy spolupráce mezi podniky v široké míře
umožňuje.

Transevropská infrastruktura

Proč?

* Rychlejší, bezpečnější a levnější cestování.

* Účinné plánování v Evropě.

* Budování mostů k východní Evropě.

Jak?

* Odstranit právní a finanční překážky.

* Zapojit soukromé investory do projektů evropského zájmu (aplikace ustanovení Smlouvy
deklarující evropský zájem).

* Identifikovat projekty na základě vzorových plánů ať už přijatých (doprava), nebo
připravovaných (energie).

Podněcování spolupráce mezi podniky se postupně stane základní zásadou, nikoli jen jedním
z aspektů politiky výzkumu a vývoje, kterou Společenství sleduje. Tato zásada pomůže určit
hlavní priority a povede k tomu, že ti, jichž se to týká, se budou setkávat častěji. Komise
navrhne, aby členské státy realizovaly tuto novou formu vertikální spolupráce na základě
omezeného počtu velkých společných projektů, zaměřených na:

* nové informační technologie, jejichž význam jsme již zdůraznili;
* biotechnologii, kde brzké využívání výzkumných zdrojů povede k větší propojenosti
chemických podniků a velkých potenciálních uživatelů ve zdravotnictví a
zemědělskopotravinářské oblasti;

* ekotechnologie, což jsou radikální inovace, zaměřené na zdroje znečišování a usilující, aby
celý výrobní cyklus byl vhodný z hlediska ochrany životního prostředí. Ekotechnologie brzy
poskytnou významný konkurenční náskok.

Ekonomika vyznačující se solidaritou

Tyto varianty ukazují, jak může dynamika trhu napomoci podněcování růstu.

Zkušenost však také prokázala, že i trh může selhávat. Má tendence podceňovat dlouhodobé
cíle, rychlost jim stimulovaných změn se různých společenských skupin dotýká různě a
směřuje ke koncentraci, čímž vytváří nerovnost mezi regiony a městy. Zjištění těchto
nedostatků vedlo naše země k vypracování mechanismů kolektivní solidarity. Na úrovni
Společenství pomohl Akt o jednotné Evropě obnovit rovnováhu při vytváření jednotného trhu
tím, že jako součást hospodářské a sociální soudržnosti stanovil i společné kroky ke
zmenšování stávajících nerovnoměrností.

V mnoha členských státech se dnes znovu přezkoumává systém sociálního zabezpečení, aby
se s co největší odpovědností omezily výdaje. Nový model evropské společnosti vyžaduje
méně pasivní, aktivnější solidaritu.

Především jde o solidaritu mezi těmi, kdo práci mají a těmi, kdo ji nemají. Tato klíčová
koncepce v diskusích a jednáních posledních deseti let vůbec nefigurovala. Proto navrhujeme
jakousi evropskou společenskou smlouvu, resp. evropský sociální pakt, jehož zásada je zcela
prostá, podrobná ustanovení by se však musela přizpůsobit konkrétní situaci každé země a
každého odvětví. V duchu decentralizované ekonomiky a subsidiarity se výsledky dosažené
růstem produktivity v podstatě využijí na perspektivní investice a vytváření pracovních míst.

Jde rovněž o solidaritu mezi generacemi, která se týká důsledků demografického vývoje, jenž
vede ke snížení podílu lidí v produktivním věku. Všechna dnes přijímaná rozhodnutí nutně
musí vzít tento demografický rozměr v úvahu. Proto se nesmíme jen vypořádávat s
nezaměstnaností, která ohrožuje všechny naše systémy sociálního zabezpečení, ale musíme
také nikoli omezovat, ale rozšiřovat celkový objem práce, jenž vytváří bohatství a financuje
tak solidaritu.

Jde též o solidaritu mezi oblastmi bohatšími a chudými, resp. takovými, jež zápasí o svou
existenci. Posilování ekonomické a sociální soudržnosti je tudíž základním piliřem budování
Evropy.

Konečně ze všeho nejvíce jde o solidaritu v boji proti vylučování ze společnosti. Pokud by
bylo zapotřebí jen jednoho jediného důkazu, že naše ekonomiky dosud nedozrály a že stále
ještě existují potřeby, které je nutné uspokojovat, byla by jím skutečnost, že v Evropě žije
zhruba 40 milionů lidí pod hranicí chudoby. Uvádět do praxe sousedskou solidaritu je věcí
členskych států Evropské unie; je to však také věcí každého občana. Potřebujeme komplexní,
a to jak preventivní, tak následnou politiku boje proti chudobě, která lidi degraduje a
společnost rozděluje na dvě části. Oblasti, kde je třeba působit, jsou obecně známé:
* renovace chudobou zasažených městských oblastí,

* subvencovaná bytová výstavba,

* vytváření dostatečnými zdroji disponujících vzdělávacích soustav pro děti ze
znevýhodněných rodin,

* aktivní politika zaměstnanosti, která upřednostňuje činnosti nebo příležitosti ke zvyšování
kvalifikace, jež jsou dostupné každému, a nikoli registraci nezaměstnaných a vyplácení
podpor (i když i to je nadále nesmírně důležité v situacích, kdy všechny ostatní způsoby, jak
lidí znovu integrovat do společnosti, se momentálně zdají být vyčerpány).

Jak obstarat pracovní místa

Jak jsme již uvedli, Společenství se nepodařilo vyrovnat podstatný nárůst vyprodukovaného
bohatství vytvářením aktuálních pracovních příležitostt. Podívámeli se však na věc blíže,
rozdíly – pokud jde o to, jak si vedly jednotlivé státy – jsou značné. Např. míra růstu, kterou v
posledních letech prožívalo Německo a Španělsko – zhruba 2,5 % – je srovnatelná; průměrná
nezaměstnanost v těchto zemích však byla na úrovni 6 % v případě Německa a 16 % v
případě Španělska. Ve stejném období činila míra nezaměstnanosti ve Spojeném království,
Francii, Belgii a Itálii zhruba 9 % obyvatelstva v produktivním věku, míra růstu se však v
průměru pohybovala v rozmezí 1,8 – 2,5 %.

Tyto rozdíly obecně ukazují, že růst sám o sobě není z hlediska nezaměstnanosti řešením a že
k tomu, aby se vytvořila pracovní místa, je zapotřebí důrazné akce. Při ní je ovšem třeba vzít
v úvahu situaci jednotlivých zemí. Konkrétněji: nepružnost trhu práce, která nese
odpovědnost za velkou část strukturální nezaměstnanosti v Evropě, má svůj původ v
konkrétních institucionálních, právních i smluvních podmínkách v jednotlivých zemích.
Vzdělávací soustava, pracovní zákonodárství, pracovní smlouvy a jejich sjednávání i
systém sociálního zabezpečení jsou pilíři různých „systémů zaměstnanosti v jednotlivých
zemích“ a společně dodávají každému z nich specifickou tvářnost. V každém případě je k
lepšímu fungování trhu práce třeba mobilizovat systém jako celek. To znovu ukazuje, že
neexistuje žádné zázračné řešení; nezbytnou transformaci může ovlivnit pouze a jediné
koordinovaný postup těch, kdo za jednotlivé složky těchto systémů odpovídají.

Navíc se v metodách sociálního dialogu v každé zemi odrážejí její tradice.

Čemu je třeba dát při vytváření pracovních míst přednost

* celoživotní vzdělávání a odborná výuka;

* větší podnikatelská pružnost jak dovnitř tak navenek;

* větší přínos decentralizace a iniciativy;

* snížení relativní ceny nekvalifikované pracovní síly;

* celková prověrka politiky zaměstnanosti; úsilí vyrovnávat se s novými potřebami.

Investice do vzdělávání a odborné výuky:
znalosti a knowhow po celý život

Vzdělávací systémy našich zemí stojí před velkými problémy nejen rozpočtové povahy. Tyto
problémy mají své kořeny v negativních sociálních jevech: ve zhroucení rodiny a ve snížení
motivace, vyvolaném nezaměstnaností. Odráží se v nich rovněž změna samotného charakteru
toho, čemu se učí. Připravit se na život ve světě zítřka nelze tím, že člověk získá znalosti a
knowhow jednou provždy. Stejně důležitá je schopnost učit se, komunikovat, pracovat ve
skupině a odhadnout vlastní situaci. Vyžadujeli podnikání a obchod budoucnosti schopnost
diagnostikovat a navrhovat zlepšení na všech úrovních, bude opět nezbytná ze znalosti
vycházející samostatnost, nezávislostducha a schopnost analyzovat.

Celoživotní vzdělávání je tudíž souhrnným cílem, k němuž mohou obce učitelů a vychovatelů
v jednotlivých zemích přispět každá po svém. Bude třeba učinit obtížná rozhodnutí mezi
vzrůstající kapacitou univerzit a jejich kvalitou a mezi vyšším vzděláním a odbornou
přípravou na jednotlivá povolání. Každá země by se však měla snažit, aby kvalitni a moderní
příprava na povolání byla dostupná každému.

Jak ukazují příspěvky jednotlivých členských států, zásady a metody financování se mohou
lišit. V některých případech se zdůrazňuje rovná příležitost pro všechny a jako reakce se
navrhuje zajištění kapitálu nezbytného pro odbornou přípravu nebo šeků financovaných
redistribucí veřejných zdrojů. V jiných případech se kvalitní a moderní příprava na povolání
spojuje se světem podnikání. Proto se k investování do této přípravy, popř. ke
spoluinvestování, na němž se podílejí i pracující, navrhují smluvní mechanismy. Rozhodně
však musí dojít ke spojení veřejného i soukromého úsili, máli být v každém členském státě
vytvořen základ toho. aby každý měl skutečné právo na základní i další přípravu na
povolání po celý svůj život. Zde by měl probíhat hlavní sociální dialog na evropské úrovni.

Potřeba dvojí – vnitřní i vnější – flexibility na trzích práce

Obecně řečeno, flexibilita trhu práce poklesla v důsledku nakupení dílčích opatření, jež měla
omezit registrovanou nezaměstnanost. Všechna tato opatření musí dnes všichni zúčastnění
přezkoumat v souvislosti s odstraňováním překážek, které stojí v cestě zaměstnanosti.

Otázku flexibility trhu práce je nutno zkoumat ze dvou hledisek: z hlediska vnějšího trhu, kde
nabídka odpovídá poptávce, a z hlediska vnitřního trhu jednotlivých odvětví či podniků (tj.
vnitřních zdrojů, kterými disponuje a které přizpůsobuje svým potřebám).

Zlepšit vnější flexibilitu znamená umožnit, aby větší počet nezaměstnaných vyhověl
zřejmým potřebám podnikání. Prvním krokem je zde zlepšení geografické mobility. Tu lze
podnítit tím, že se dá nový popud akomodačnímu trhu a zejména že se odstraní překážky
vytváření nájemní akomodace (rented accommodation).

O vytvoření rámce, v němž lze využívat práva na kvalitní a moderní přípravu na povolání,
jsme se již zmínili. Je to důležitý pilíř flexibility, který rovněž volá po iniciativách, někdy
radikálních, vycházejících od obou stran, jež se na podnikání podílejí, a zahrnujících i
spolupráci se státními orgány:

* V některých zemích severní Evropy je součástí kampaně proti zaměstnávání „načerno“
omezování některých podpor v nezaměstnanosti a snižování přímého zdanění nízkých příjmů.
Podpory v nezaměstnanosti je však možno omezovat jen tak dlouho, dokud se nedosáhne
hranice chudoby. Těchto mezí bylo už v několika zemích dosaženo.

* V některých zemích jižní Evropy je třeba zpružnit zákony stanovící podmínky, za nichž
mohou být propouštěni ti, s nimiž je pracovní smlouva uzavírána na dobu neurčitou; větší
podporu je třeba poskytovat nezaměstnaným a méně se lze uchylovat k nejistým formám
zaměstnání.

* V mnoha zemích jak na severu, tak na jihu Evropy je rozdělení pracovních sil do mnoha
skupin na škodu jak mobilitě obyvatelstva v produktivním věku, tak rekvalifikaci
nezaměstnaných. Kolektivním vyjednáváním je třeba vytvořit cesty, jak tuto skutečnost
překlenout.

Vnitřní flexibilita je výsledkem optimálního zacházení s lidskými zdroji, kterě podnik má.
Cílem je pracovní síly přizpůsobovat, aniž by se lidé stávali nadbytečnými. Orientace na
trvalý vztah mezi podnikem a pracujícím maximalizuje investice do lidských zdrojů a
zainteresovanost personálu. Je na jednotlivých podnicích, aby zvýšily svou vnitřní flexibilitu
variabilní mnohostranností personálu, jednotnou organizací práce, pružnou pracovní dobou a
závislostí mzdy na výkonnosti. V podobě přizpůsobené modelu evropského podniku by to
mělo být jádrem vyjednávání, k němuž v rámci podniku dochází.

Výhody decentralizace a iniciativy

Optimální fungování trhu práce si žádá vysoký stupeň decentralizace v jednotlivých oblastech
využívání pracovních sil. Státní orgány by se naopak měly zaměřit na kvalitu přípravy na
povolání a homogenitu jednotlivých kvalifikací. Dobré zkušenosti některých členských států
ukazují, jak je důležité, aby se sociální partneři účinně podíleli na decentralizovaném řízení
oblastí, v nichž se pracovních sil využívá.

Podobně jedině díky decentralizaci, tj. na úrovni podniku, může přizpůsobování pracovní
doby vést k vyšší konkurenceschopnosti a podněcovat tak vytváření nových a udržení
existujících pracovních míst.

Např. u firmy Volkswagen vedlo nápadité vyjednávání založené na čtyřdenním pracovním
týdnu k citlivému, sociálně odpovědnému využívání částečných úvazků. Pružnější politika
důchodového zabezpečení, rozmanitost pracovní činnosti a větší možnost částečných úvazků
odpovídají v mnoha případech přání pracujících a zájmům podniků, které chtějí lépe využít
svého kapitálu. Takové úpravy pracovní doby směrem dolů jsou často blokovány nepružnou
praxí, která standardizuje pracovní týden v Evropě na 37 – 39 hodin. Aby byly tyto překážky
odstraněny, je třeba na základě konkrétních ustanovení přezkoumat pracovní zákonodárství
(úlohu, kterou ve vztahu k pracovní době hrají zákony) a smluvní praxi (mzdu za přesčasovou
práci) a zjednodušit výpočet nároků souvisejících s důchodem.

Snížení ceny nekvalifikované a částečně kvalifikované pracovní síly

V osmi ze dvanácti zemí Evropské unie doléhají příspěvky na sociální zabezpečení relativně
tíživěji na nižší příjmy. V důsledku toho tyto země nejvíce trpí strukturální nezaměstnaností a
zaměstnáváním načerno.
V některých zemích, kde jsou příspěvky na sociální zabezpečení značně vysoké, vzniklo
několik studií. Ukazují, že kdyby se příspěvky na sociální zabezpečení pracujících s nízkými
příjmy snížily o 30 – 40 %, zaměstnanost by se o 2 % zvýšila.V dalších zemích si možnost
nahradit existující formy zaručených mezd systémem záporné daně z příjmu zaslouží bedlivou
pozornost.

Pro všechny země Unie je nezbytné, aby k roku 2000 snížily cenu nekvalifikované a částečně
kvalifikované pracovní síly o celkový obnos rovnající se zhruba 1 – 2 bodům hrubého
národního produktu. Zvýšení daňového výnosu, které z tohoto kroku vyplyne, kompenzuje
zhruba 30 % s ním spojených nákladů. Zbytek bude financován z úspor nebo z jiných příjmů.
Jedním z nejlepších způsobů, jak vyrovnat snížení nákladů na zaměstnanost, je daň z energie
na bázi CO2, kterou Komise navrhuje. Jinou možností by bylo shodné zdaňování u zdroje
investičních příjmů, které Komise navrhuje od roku 1989.

Celková prověrka politiky zaměstnanosti

Investovat do lidských zdrojů není úkolem jen podnikatelského sektoru. Je to i úkolem státu.
Není nadále možné nechávat masy lidí v Evropě bez práce. Struktura státních výdajů na
nezaměstnanost je ovšem taková, že zhruba dvě třetiny jdou na podpory a zbytek na „aktivní
opatření“

Příspěvky zaměstnavatelů na sociální zabezpečení

(Srovnání na různých mzdových hladinách)

Tento poměr je třeba ve snaze zabránit dlouhodobé nezaměstnanosti úplně obrátit. Na jedné
straně by se nezaměstnaným, podle toho, jak dlouho jsou bez práce, měl především nabídnout
výcvik k potřebné kvalifikaci, a pak možnost po několik měsíců pracovat nejlépe ve veřejném
sektoru. Nezaměstnaní, jimž se takto poskytuje skutečná pomoc při návratu do zaměstnání, by
na oplátku sami do tohoto výcviku a zaměstnání investovali. I to je otázka sociálního dialogu,
do něhož by se měli zapojit sami nezaměstnaní.

Taková zásadní změna by vyžadovala podstatné zvýšení počtu pracovních úřadů; jde o to, aby
každý nezaměstananý byl soustavně sledován stále tímtéž zprostředkovatelem práce. Pracovní
úřady se musí více diverzifikovat, musí však plnit tři hlavní úkoly: poskytovat informace,
umísťovat nezaměstnané a zprostředkovávat podporu.

Na rozdíl od běžných představ by takováto prověrka politiky zaměstnanosti nebyla tak
nákladná, aby ji nebylo možno realizovat. Bylo např. zjištěno, že zvýšení nákladů spojených s
růstem počtu pracovních úřadů by v zemích Unie představovalo růst z 0,17 na 0,5 hrubého
národního produktu. Jestliže by se tyto náklady rozložily na tři roky, byly by téměř úplně
vyváženy poklesem nezaměstnanosti, který se v prvním roce odhaduje na 100 000, v druhém
na 400 000 a ve třetím na 1 000 000 osob.

Znovu zaměstnat dlouhodobě nezaměstnané, tedy ty, kdo byli bez práce více než 12 měsíců,
je úkol obtížný, nikoli však neřešitelný. Svědčí o tom úspěch, který měly v něko1ika zemích
iniciativy zaměřené na vytvoření cesty zpět do zaměstnání. Ve spolupráci s různými
sdruženími a místními orgány by se tyto iniciativy měly zobecnit.
Aktivní politika zaměstnanosti by mě1a být prioritní v oblasti zaměstnanosti mládeže.
Každému, kdo vyjde ze školy před dosažením 18 let a nezíská vysvědčení, které by z hlediska
povolání mělo skutečný význam, by měl být zaručen start do života (Youthstart). Navrhuje se
postupně vytvářet na státní úrovni systém opatření, která by všem otevřela přístup k uznané
formě přípravy na povolání, af už je provázena praktickou zkušeností ze zaměstnání či nikoli.
Kromě toho by se mohla na úrovni Společenství zřídit dobrovolná civilní služba Evropské
unie, která by zahrnula jak přípravu na povolání, tak veřejně prospěšnou práci v jiném
členském státě Unie a která by byla financována ze zkušebních iniciativ (pilot initiatives)
Evropského sociálního fondu. Tato inciativa by mohla podpořit opatření systému Youthstart.

Vypořádání se s novými potřebami

Mnoho potřeb ještě na své uspokojení čeká. Souvisejí se změnami životního stylu,
transformací rodinných struktur, nárůstem počtu pracovně činných žen a s novými aspiracemi
starých i přestárlých lidí. Vycházejí rovněž z nezbytnosti napravit škody způsobené na
životním prostředí a obnovit nejzanedbanější městské oblasti.

Zdroje nových pracovních míst

Místní služby

* Domácí práce pro staré lidi a pro invalidy, pečovatelská služba, příprava pokrmů a práce v
domácnosti;

* opatrování dětí v předškolním věku a školáků před vyučováním a po něm, včetně vodění
dětí do školy a ze školy;

* pomoc mladým lidem. kteří mají různé potíže, mj. pomoc se školními úkoly, zajišťování
zařízení pro trávení volného času, zejména sport, a pomoc těm, kdo jsou nejvíce
znevýhodněni;

* výkon funkce pečovatele o několik bytů;

* zajišování kulturních zařízení a zařízení pro trávení volného času, pokud se tím zvyšuje
jejich dostupnost a výhodnost všem (přizpůsobená provozní doba, nižší ceny, putovní
výstavy, školy umění atd.);

* malé obchody na venkově a na vzdálenějších předměstích.

Zazní námitka, že existujíli takové potřeby, měl by se o ně rychle postarat trh. Nabídka
uvedených nových služeb i poptávka po nich však naráží na překážky:

* na straně poptávky je problém ceny, o němž jsme se již zmínili v souvislosti s náklady na
zaměstnanost;

* na straně nabídky se projevuje určitý odstup pokud jde o zaměstnání, jež je chápáno jako
ponižující, jelikož se často rovná práci v domácnosti a nekvalifikované či částečně
kvalifikované práci.
Výsledkem je, že rozvoj příslušných služeb se buď ponechává na černém trhu práce, nebo je
financován z veřejných prostředků, a to je nákladné. Nová iniciativa by měla podnítit
poptávku i nabídku a vytvořit tak kontinuum možností, sahající od nabídky zplna kryté
veřejnými subvencemi k nabídce zcela otevřené konkurenci.

Zlepšení kvality života

* Renovace starých bytů s cílem zvýšit pohodlí (instalace toalet a koupelen a odhlučnění) a
bezpečnost.

* Rozvoj místní dopravy, která by měla být pohodlnější. provozovaná v častějších intervalech,
přístupnější (pro invalidy) a bezpečnější a zajištění nových služeb typu např. taxíků, kterých
může ve venkovských oblastech využívat více pasažérů najednou.

Ochrana životního prostředí

* Udržování přírodních oblastí a veřejných prostranství (odvoz odpadků, čištění ulic a
chodníků atd.).

* Čištění vody a znečištěných oblastí.

* Monitorování standardů kvality.

* Energeticky úsporná zařízení, zejména v bytech.

Tak by se zrodila sociální ekonomika, která by těžila:

* na straně poptávky ze stimulů, jakými jsou např. odpočitatelné položky při dani z příjmu
nebo v místech vydávané poukázky typu poukázek na oběd, jež by nahrazovaly sociální
služby běžně poskytované zaměstnavateli a místními orgány a které by bylo možno za služby
vyměňovat (poukázky na služby);

* na straně nabídky z tradičních subvencí určených na zakládání podniků a zařízení, jež by
bylo možné zvýšit v případech, kdy se „sociální zaměstnavatel rozhodne zaměstnat
nezaměstnané. K získání kvalifikace, jež je pro taková nová povolání nezbytná, by se se
zajistila zvláštní příprava.

Prostor pro vytváření pracovních míst závisí do značné míry na strukturách a službách, které v
každé zemi již existují, na životním stylu a na daňových předpisech.

Z různých odhadů však shodně vyplývá, že ve Společenství by se daly vytvořit zhruba tři
milióny nových pracovních míst, a to v místních službách, při zlepšování kvality života a při
ochraně životního prostředí.

Je třeba jednat

Rozpory, o nichž pojednává tento dokument, i naznačené možnosti jejich řešení by nás měly
orientovat k modelu rozvoje, který by byl udržitelný jak z hlediska účinného fungování v
rámci triády růst – konkurenceschopnost – zaměstnanost, tak pokud jde o životní prostředí a
zlepšování kvality života.
Práce, do níž je třeba se pustit, vyžaduje změny v chování a v politických opatřeních na všech
úrovních: na úrovni Společenství, států i jednotlivých regionů a míst. Jelikož jsme si vědomi,
že situace v jednotlivých členských státech se různí, považovali jsme za účelné raději
neformulovat možná řešení příliš přesně. Je na každém členském státě, aby si z dokumentu
vybral prvky, o nichž se domnívá, že jsou pozitivním přínosem pro jeho vlastní jednání.

Komise se přesto domnívá, že jednotlivé kapitoly Části B by měly být základem práce
různých speciálně zaměřených jednání Rady ministrů. Pokud by se zhruba k takovému závěru
dospělo na nadcházejícím zasedání Evropské rady, usnadnilo by to mobilizaci jednotlivých
institucí Společenství ke sledování vytyčených cílů a faktické zahájení konkrétních činností.
Pokud jde o jednání samého Společenství, navrhuje se dát mu nový impuls či novou formu,
ovšem pouze v souladu s těmito pěti prioritami:

* maximální využívání jednotného trhu;

* podpora rozvoje a přizpůsobování malých a středních podniků;

* pokračování v sociálním dialogu, který dosud napomáhal spolupráci mezi dvěma stranami,
podílejícími se na podnikání, usnadňoval společné rozhodování a přispíval tak činnosti
Společenství;

* vytváření hlavních sítí evropské infrastruktury;

* příprava na informační společnost a vytváření základů pro ni.

V posledních dvou prioritách je klíč k vyšší konkurenceschopnosti; umožní nám, abychom
technického pokroku využívali v zájmu zaměstnanosti a zlepšování životních podmínek.

Je třeba zdůraznit, že respektování těchto dvou priorit nikterak nezpochybňuje finanční
rozhodnutí, která (ve svém druhém souboru opatření) přijala Evropská rada na svém zasedání
v Edinburghu. Horní hranice zdrojů není tudíž třeba měnit.

Dalším zdrojem financování jsou úspory. Půjde o zdroj nevelký. Předpokládaný rozsah půjček
činí méně než 2 % celkového objemu trhu.

To, co prosazujeme, je nejen ekonomicky nezbytné, ale také finančně schůdné, a nenís tím
tudíž spojeno riziko růstu schodků jednotlivých státních rozpočtů.

Realizací těchto do budoucna zaměřených opatření bude Společenství klást základy zdravého
a trvalého hospodářského růstu; prospěch, který z něho vyplyne, daleko převáží náklady
spojené s nezbytným růstem finančních prostředků.

Nově nalezený soulad mezi makroekonomickou politikou a aktivní politikou zaměstnanosti
bude mít ještě jeden dopad, a i ten je jednou z dalekosáhlých změn našeho modelu růstu:
odstraní veškerou strnulost v chování i strukturách, na kterou padá část viny za
nezaměstnanost, s níž se teď musíme potýkat. Pak bude možné uspokojit řadu potřeb, které
dosud uspokojeny nebyly, i ty, které vyvstanou v důsledku změn jak v uspořádání společnosti,
tak v organizaci a dělbě práce.
Komise proto vyzývá všechny, aby provedli jasný a přehledný rozbor našich silných i slabých
stránek, přizpůsobili své chování prudkým změnám, k nimž v současném světě dochází, a
zaměřili se s veškerou rozhodností na to, co nás v budoucnosti čeká.

Téma pro rozvoj č. 1

Informační sítě

1. Proč?

V celém světě procházejí výrobní systémy, metody organizace práce a struktura spotřeby
změnami, jejichž dlouhodobé dopady jsou srovnatelné s první průmyslovou revolucí.

Je to výsledek rozvoje technologií v oblasti informací a komunikací. Zejména digitální
technologie umožnily spojit přenos informací zvukem, textem a obrazy do jednoho vysoce
výkonného systému.

Jsme svědky nástupu multimediálního světa.

To bude mít dalekosáhlé důsledky pro struktury a metody výroby. Projeví se to změnami
organizace podniků, odpovědnosti manažerů a vztahů s pracujícími. Největší výhody z toho
budou mít malé podniky. Pracovní podmínky se budou měnit – bude možná větší pružnost
pracovní doby, dojde ke změnám na samotném pracovišti (využití průmyslové televize) a
nevyhnutelně se změní i mzdové a další smluvní podmínky. Podle některých odhadů pracuje
již dnes 6 milionů Američanů doma. Nové systémy přenosu dat umožní podnikům dát své
činnosti a strategii globální rozměr a vynutí si sdružování a spolupráci v míře dosud
nemyslitelné.

Změna ovlivní rovněž strukturu spotřeby.

Nutnost tělesné mobility se sníží, jelikož bude možné si obstarat výrobky a služby, v nichž se
přednosti velkovýroby spojí s konkrétními, dokonce i individuálními požadavky spotřebitelů.

Pro všechny se rozvine nová, daleko bohatší škála dosud neznámých služeb v podobě
informací, přístupu k databázím i zařízením audiovizuálním, kulturním a těm, jež slouží k
využití volného času. Konkrétně bude možné získat přímý přístup k jakýmkoli informacím, a
to bez složité technologie, pouze pomocí přenosného počítače, napojeného v případě potřeby
na televizní přijímač nebo telefon.

Tato skutečnost se nás dotkne i jako občanů.

Služby poskytované státními orgány budou moci být rychlejší, selektivnější a méně neosobní,
ovšem s tím, že se přijmou opatření na ochranu soukromí. Určité služby, při nichž státní
orgány hrály tradičně vůdčí roli (zdravotnictví, školství, sociální zabezpečení atd.) bude
možno poskytovat v širším měřítku, rychleji a efektivněji. Tržní síly budou moci hrát větší
úlohu. Lékaři, učitelé a studenti budou mít okamžitý přístup k rozsáhlým databázím.

Nejde o technologický sen, který by se naplnil až v příštím století.
Některé stránky této nové společnosti se projevují již dnes a mnoho lidí z nich už začíná mít
prospěch. Přirozeně že v čele těchto změn půjde trojka (Společenství, USA a Japonsko),
postupně se však rozšíří i na ostatní země. Tím, kdo si je bude vynucovat, budou uživate1é –
podniky stejně jako spotřebitelé – a jejich potřeby. Průmysl se již začíná těmto novým
dimenzím přizpůsobovat. Tradiční rozlišování např. mezi elektronikou, informační
technologií, telekomunikacemi a audiovizuálním sektorem se v jejich důsledku již přežívá.
Boří se hradby mezi sekundárním a terciárním sektorem, mezi výrobou a službami. Mění se
rovnováha sil ve výrobní sféře: celková hodnota cenných papírů firmy Nintendo, výrobce
videoher, již dnes představuje třetinu hodnoty akcií IBM a její obrat je už dnes téměř
dvojnásobkem obratu firmy Microsoft, předního výrobce počítačových programů. Tento
proces už začal v USA, kde vede k bezprecedentnímu sdružování a slučování podniků.

Prosadí se i v Evropě. Na státních orgánech je přezkoumat právní rámec.

Pokud jde o zaměstnanost, bylo vyjádřeno určité znepokojení, neboť je obtížné zjistit, jaký
vliv na ni tento faktor má.

Rychlé šíření nových informačních techno1ogií může nepochybně urychlit přenos některých
výrobních činností do zemí, kde jsou výrazně nižší náklady na pracovní síly.

Zdokonalení výroby, kterou s sebou nové technologie v celém výrobním sektoru přinesou,
ovšem také zachrání spoustu pracovních míst, jež by byla jinak ztracena.

Jsme svědky racionalizace sektoru služeb. Obrovský potenciál, který se otevírá pro nové
služby v oblasti výroby, spotřeby, kultury a využívání volného času, vytvoří značné množství
nových pracovních míst.

Např. služby, které ve Francii vytvořil Minitel, si vyžádaly více než 350 000 nových
pracovních míst. Předpokládaný růst počtu audiovizuálních služeb podstatně zvýší poptávku
po nových programech. Na přelomu století by mělo existovat desetkrát víc televizních kanálů,
než jich je dnes, a počet abonentů kabelových sítí by se měl ve srovnání s dneškem
ztrojnásobit.

Rozhodně by bylo zbytečné nechat se vtáhnout – jako tomu bylo v případě první průmyslové
revoluce – do nového sporu o věk strojů. Celosvětovému rozšíření nových technologií se
nelze vyhnout.

Musíme se snažit změny vyvolané novými technologiemi nikoli zpomalovat, ale mít je pod
kontrolou a vyhnout se dramatickým situacím, jimiž se vyznačovalo přizpůsobování během
minulého století – ty by dnes byly již nepřijatelné.

Především jde o to, že tyto změny přivodil tlak trhu a vlastní iniciativa podniků. Rozhodnutí,
jež USA a v Japonsku přijal stát, podporují úsilí podniků proces změn organizovat a
urychlovat.

Důraz byl položen na zřizování základní infrastruktury a podporu nových aplikací a rozvoje
technologií. Program vytváření Federální informační infrastruktury, přijatý v USA, počítá s
celkovými investicemi ve výši několikanásobku toho, co bylo vynaloženo na projekt Apollo.
Je v zájmu Evropy se s tímto úkolem vypořádat – ekonomiky, které proces změn úspěšně
uskuteční jako první, budou totiž co do konkurenceschopnosti ve značné výhodě.

Ve srovnání se svými hlavními konkurenty je Evropa relativně ve výhodě z hlediska
kulturního, sociálního, technologického a výrobního. Počínaje 1. lednem 1993 se její trh do
značně míry integroval, přestože i nadále přežívá příliš mnoho monopolů a příliš mnoho
nadměrné regulace. Vzájemné sladěnosti nebylo dosud dosaženo.

Státy, jež – pokud jde o deregulaci – pokročily nejdále, však už dnes mají trhy, které
nejrychleji rostou, a ceny, které nejrychleji klesají.

Největším handicapem Evropy je roztříštěnost různých trhů a nedostatek významnějších
interoperabilních vazeb. K jeho překonání je nezbytné mobilizovat na evropské úrovni zdroje
a toky ve spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem.

2. Jak?

Plán činnosti v oblasti technologií je založen na pěti prioritách, uvedených v tabulce.

Klíčem k úspěchu tohoto plánu je jasně definovat jednotlivá opatření, přesně určit jejich
rozvržení v čase a zajistit zdroje. Navrhuje se zřídit zvláštní pracovní skupinu (task force) pro
evropské informační infrastruktury, která byměla mandát přímo od Evropské rady. Úkolem
této pracovní skupiny bude stanovit priority, rozhodnout o postupech a definovat potřebné
zdroje. Skupina by měla do 31. března 1994 předložit předsedovi Evropské rady svou zprávu,
aby bylo možno po konzultacích se všemi, jichž se bude týkat, a po odsouhlasení Evropskou
radou začít zhruba v polovině roku 1994 plán realizovat.

3. Jaké sítě?

Informační síť můžeme přirovnat k dopravní síti: zahrnuje dálnice o několika jízdních
pruzích, přístupové silnice a odpočívadla, kde se poskytují motoristům různé služby.

Informační sí tedy zahrnuje:

* dálnice, po nichž se budou šířit informace –budou to širokopásmové sítě s optickými
vlákny

* přístupové silnice a odpočívadla, kde se poskytují služby – např. diskové soubory,
databáze, služby elektronické pošty a hostitelské počítače

* uživatele dálnic, kteří si budou volit aplikace pro svou práci nebo soukromý život.

Telefonní sítě jsou v Evropě už mezinárodní, digitální sítě pro přenos informace v podobě
textu, dat či obrazů se však vyvíjejí převážně v rámci jednotlivých států.

Máli být zajištěn větší přístup k širšímu spektru interakčních služeb a vytvořen společný
informační prostor, je třeba přistoupit k :

* zajištění koordinovaného řízení projektu;
* propojení různých sítí a zajištění jejich funkční návaznosti;

* investování a inovování, aby bylo možno v co nejkratší době zajistit širokou škálu
informací.

Takový přístup je nezbytný pro stimulaci k vytváření nových trhů. Nové projekty je třeba
realizovat rychle a rozhodně, máli se prorazit začarovaný kruh, jehož existenci nedostatky na
straně jak poptávky, tak nabídky prodlužují.

V zájmu dosažení tohoto cíle se navrhují strategické projekty, uvedené na str. 25.

Zahrnují infrastrukturu, služby a aplikace.

Vybudování rychlé komunikační sítě

Tato infrastruktura je nezbytná k vytvoření multimediálních služeb. Bude používat
nejvyspělejších technologií přenosu dat (optical fibre) a v plné míře těžit z digitalizace a
vysokorychlostního přenosu informací (velmi kvalitních, interaktivních a multifunkčních
systé mů).

Tím se rozšíří integrované služby a v rámci celého Společenství bude možné zhruba v roce
2000 vytvořit digitální sítě.

Zahájení tří programů směřujících k rozvoji elektronických služeb

Tyto služby jsou nezbytné pro diverzifikaci aplikací v rámci dané infrastrukturální sítě:

* elektronické snímky (electronic images): interaktivní videoslužby zrevolucionizují
pracovní postupy, vycvik i trávení volného času. Cílem je zajistit funkční návaznost těchto
nových služeb "ŕ la carte" v evropském měřítku v roce 1997;

* elektronický přístup k informacím (electronic access to information): půjde o spojení
informací (dat z oblasti správy, vědy, kultury aj.) do databank, k nimž budou mít přístup
všichni uživatelé ve Společenství;

* elektronická pošta (electronic mail): různé na obchodní bázi provozované služby zajišující
přenos dokumentů se musí navzájem propojit; rozvoj těchto služeb je zvláště důležitý, máli se
zvýšit konkurenceschopnost malých podniků.

Prosazování čtyř prioritních aplikací: práce prostřednictvím televize (teleworking),
příprava na povolání prostřednictvím televize (teletraining), medicína prostřednictvím
televize (telemedicine) a propojení mezi správními orgány (links between
administrations).

* Práce prostřednictvím televize: ve členských státech jsou projekty již v běhu.
Společenství podpoří zkušební programy týkající se zřízení sítě překračující státní hranice, jež
poslouží řízení lidských zdrojů a nakládání s nimi.
* Příprava na povolání prostřednictvím televize: cílem je zřídit síť, která v roce 1996
propojí více než 100 univerzit a kolejí a všem zajistí přístup ke společným výchovně
vzdělávacím modulům.

* Medicína prostřednictvím televize: zhruba v roce 2000 mají být zřízena multimediální
spojení mezi hlavními onkologickými vědeckovýzkumnými středisky, bankami kostní dřeně a
centrálami sociálního zabezpečení.

* Propojení mezi správními orgány: k zajištění hladkého fungování vnitřního trhu (daní,
cel, statistiky) je nezbytné zdokonalit výměnu dat mezi správními orgány a usnadnit
podnikům i veřejnosti přístup k příslušným informacím.

4. Jaká rozhodnutí?

V současnosti pokračuje jak Rada ministrů, tak Evropský parlament v projednávání rozvoje
sítí dálkového přenosu dat (IDA). Komise před1ožila dva návrhy týkající se
telekomunikačních sítí, obsahující řadu směrnic (master plan) o integrované digitální síti
(ISDN) a o širokopásmových sítích.

Hlavní problém, na který se v diskusích naráželo, se týká zaměření práce: některé členské
státy se domnívají, že by se měla zaměřit pouze na infrastrukturu, většina však zastává názor,
že by se kromě toho měla zaměřit i na služby s ní spojené.

5. Možnosti financování

Odhaduje se, že k financování bude během příštích 10 let zapotřebí 150 miliard ECU. Zhruba
67 miliard ECU bude zapotřebí v letech 1994 1996, a to na vybrané prioritní projekty. Ty
budou většinou hrazeny soukromými investory. Finanční podpora ze strany států a
Společenství bude hrát pouze okrajovou roli; jejím smyslem bude podobně jako u ostat ních
sítí stimulování.

Společenství by mohlo za celé období vyčlenit ze svého rozpočtu na sítě 5 miliard ECU, a to z
fondů na struktury (Stuctural Funds) a zejména z vědeckovýzkumného programu. Ty by
mohly doplnit půjčky Evropské investiční banky (EIB) a záruky Evropského investičního
fondu, stejně jako nové mechanismy popsané v příloze.

Téma pro rozvoj č. 2

Transevropské dopravní a energetické sítě

1. Proč?

Vzestup, který zaznamenala Evropa v minulosti, byl důsledkem kvality komunikačních sítí,
které jejím obyvatelům poskytly snadný přístup k přírodním a technickým zdrojům. Tím, že
umožňovala stále lepší pohyb lidí a zboží, dokázala spojit hospodářskou prosperitu s kvalitou
života a efektivním podnikáním; dokázala se rovněž udržet v čele technologického rozvoje a
podpořit vysoce výkonný průmysl. Dobrým příkladem toho je Airbus. Naše dopravní,
energetické a telekomunikační systémy jsou jasným důkazem této tradice.

Rozvoj nových nebo lepších infrastruktur, dostupných všem obyvatelům, umožní:
* rychlejší, bezpečnější a levnější dopravu, a tudíž i rozvoj obchodu; zároveň sníží náklady,
zkrátí vzdálenosti a vytvoří tak prostor pro jiné činnosti;

* efektivní plánování v Evropě, které zabrání nástupu nové sociálně ekonomické nerovnováhy
ve všech členských státech Společenství;

* budování mostů k východní Evropě, nezbytných k tomu, aby se vyhovělo obrovským
požadavkům na investice, jež vyplývají z žalostněho stavu komunikací a z potřeby uvést do
chodu nezbytné hospodářské doplňky (economic complementarities).

Tímto směrem musíme pokračovat, vstoupit do nové fáze a nové hranice vidět ve světle
globalizace trhů, rostoucí mobility kapitálu a technologie a hladu po investicích, který se
projevuje na východě i na jihu. Rozvoj transevropských dopravních, telekomunikačních a
energetických infrastrukturálních sítí odpovídá potřebám, které ve svých sděleních
zdůrazňovaly všechny členské státy.

To dává rovněž příležitost

* umožnit našemu průmyslu zapojovat se do slibných střednědobých a dlouhodobých projektů
a vyvíjet nové výrobky;

* hledat optimální kombinaci existujících forem dopravy (multimodalitu), a tak zvyšovat
jejich výkonnost a zároveň omezovat jejich negativní vliv na životní prostředí.

Skutečnost. že doprava bude rychlejší, bezpečnější a sladitelnější s požadavky ochrany
životního prostředí, že usnadní obchod a dá mu nový impuls a že přiblíží členské státy jejich
východním a jižním sousedům, potvrdí zrod Evropské unie.

Infrastrukturální sítě jsou doplňkem jednotného trhu. Po značném společném úsilí
vynaloženém na likvidaci hranic mezi členskými státy Společenství je nyní nezbytné posílit
fyzické spoje, včetně spojů s nejvzdálenějšími zeměmi. To je rovněž klíčový faktor, pokud
jde o konkurenceschopnost, minimalizování nákladů podniků a fyzických osob a optimalizaci
existujících kapacit zvýšením jejich kompatibility.

2. Proč ted'?

Naše investice do infrastruktur se během posledních 10 let zpomalovaly.

To platí zvláště o dopravě; výsledkem je její strnulost, pomalé fungování a funkční defekty,
které hospodářské kruhy označují za jednu z hlavních příčin současného poklesu
konurenceschopnosti. To lze teď napravit pomocí nových ustanovení Smlouvy o Evropské
unii (čl. 129).

Skutečnost, že rozvoji infrastruktur se nevěnovala dostatečná pozornost, je jedním z důvodů,
proč klesla kvalita života.

Čas, promarněný dopravními zácpami, nedostatečné využívání nových komunikačních
prostředků a škody způsobené životnímu prostředíproto, že se nevyužívalo nejúčinnější
technologie, do určité míry přispěly k bídnému stavu našich měst a k sociálnímu napětí, které
z toho vyplývá. Totéž platí o řídce obydlených venkovských oblastech, jejichž izolovanost
ohrožuje samu jejich existenci.

Rychlý pokrok, jehož bylo dosaženo ve zpracování dat, při přijímání opatření na ochranu
životního prostředí a v oblasti pohonu, resp. jeho nových metod a nových materiálů,
perspektivy zcela mění. Jsme obklopeni jednotlivými navzájem oddělenými dopravními
sítěmi a dopravními prostředky, které často poškozují životní prostředí. Od nynějška bude
možné kombinovat různé druhy dopravy, využívat elektroniky k lepší organizaci spojů a
dopravy, propojovat sítě ve všech sektorech, za které odpovídají různé orgány jednotlivých
států, a integrovat přísné standardy ochrany životního prostředí při projektech týkajících se
infrastruktury. Na scénu nastupuje zcela nová generace projektů a naprosto odlišná logika
vývoje.

Země jako USA a Japonsko vynakládají na obnovu svých infrastruktur značně a přesně cílené
úsilí. Nové průmyslové velmoci, jako např. Singapur, Tchajwan a některé oblasti Číny a
Argentiny, vytvářejí sítě využívající nejnovějších technologických vymožeností.

Tím, že zaměříme nezbytné zdroje na transevropské projekty, budeme i nadále schopni
konkurovat ostatnímu světu a zlepšovat kvalitu života v Evropě.

Je nemyslitelné, že bychom jako podmínku pozdější širší asociace rozvíjeli hospodářské
partnerství se zeměmi střední Evropy a s Ruskem a přitom opomíjeli projekty týkající se
infrastruktur. Jedno i druhé se navzájem doplňuje.

3. Jak?

Čl. 129 Smlouvy o Evropské unii formuluje úkoly i nástroje Společenství, týkající se
zřizování sítí.

V rámci systému otevřených a konkurenčních trhů se postup Společenství zaměří jak na
zvyšování vzájemné propojenosti a sladitelnosti sítí, tak na rozšiřování přístupu k nim.
Zejména se při tom přihlédne k potřebě spojit ostrovní, vnitrozemské a periferní regiony s
centrálními regiony Společenství (čl. 129 b).

Bude připravena celá série směrnic týkajících se cílů, priorit a hlavních směrů, jimiž se
mají opatření ubírat; tyto směrnice vymezí projekty společného zájmu. Společenství podpoří
finanční úsilí jednotlivých členských států na vymezené projekty, a to zejměna
prostřednictvím realizačních studií, záruk za půjčky a subvencí zacílených do úrokových
sazeb; může rovněř pomoci při koordinaci postupů jednotlivých členských států a jejich
spolupráce s třetími zeměmi (čl. 129 c).

Evropský parlament a Rada ministrů rozhodují o směrnicích a o projektech společného zájmu
kvalifikovanou většinou; členské státy musí schválit směrnice a projekty, jež se týkají jejich
území.

Společenství má dva úkoly:

* povzbuzovat soukromé investory, aby se více podíleli na projektech evropského zájmu;

* za tímto účelem snižovat s tím spojená finanční a správní rizika.
Klíčovým faktorem hospodářského ozdravení Evropy jsou investice, které bude možno
koncem století vkládat a které se odhadují na více než 250 miliard ECU.

Proto se doporučuje postavit na první místo projekty, jež jsou v zájmu Společenství, pro něž
byla řádně připravena finanční a správní opatření a u nichž proběhlo řízení spojené se
zjištováním jejich dopadu na životní prostředí.

Vyhodnocování projektů se bude týkat finančních rizik, možných finančních zdrojů, právního
statutu (doby, na kterou se poskytují koncese), řízení a dopadu na životní prostředí.

Pro každý projekt se zpracuje správní a finanční plán, aby se investorům zajistila nezbytná
prediktabilita a stabilita.

4. Kde teď jsme?

a) Doprava

Plán týkající se vlaků dosahujících vysokých rychlostí přijala Rada už v roce 1990; v roce
1994 bude aktualizován z hlediska integrace do multimodální perspektivy.

29. října 1993 Rada a Evropský parlament schválily tři vzorové plány, jež se týkají

* kombinované dopravy s výhledem na 6 až 12 let;

* silnic – v rámci plánu se počítá s výstavbou 55 000 km transevropských dopravních cest
včetně 12 000 km dálnic;

* vnitrozemských vodních cest – plán počítá s tím, že během 10 let bude zřízena vzájemně
propojená síť.

Tři další plány budou předloženy v roce 1994. Budou se týkat:

* konvenční železniční infrastruktury – půjde v nich o integraci tras pro osobní (regionální,
městskou) a nákladní dopravu do intermodální sítě a o rozšíření spojů do střední a východní
Evropy;

* letištní infrastruktury s cílem zlepšit mezinárodní propojenost sítě Společenství a dále
zpřístupňovat některé regiony Společenství;

* mořských přístavů s cílem rozšířit obchod uvnitř Společenství i obchod s ostatním světem
a odlehčit některým vnitrozemským trasám; to bude mít příznivý vliv na životní prostředí.

b) Energie

Počátkem roku 1994 bude předložen vzorový plán a projekty společného zájmu týkající se
elektřiny a plynu.

5. Jaké jsou priority?
Projekty se zaměří především na transformovanou dopravní síť. Jde o sektor, který bude
vyžadovat nejrozsáhlejší investice a kde propast mezi dostupnými finančními zdroji a
potřebami je nejhlubší. Snahou je vypracovat skutečně multimodální strategii, která je
nezbytná pro zvýšení výkonnosti ekonomiky a zlepšení kvality života.

Navrhuje se, aby hlavní prioritní plány byly v zájmu celého Společenství vybírány na
podkladě už schválených vzorových plánů, s cílem sblížit všechny země evropského
kontinentu. Jde o:

* nové strategické spoje překračující hranice (železniční trasa přes Brenner, železniční spojení
Lyon – Turín, trat Paříž – Barcelona – Madrid a dálniční spojení Berlín – Varšava – Moskva);

* zlepšení spojení mezi různými druhy dopravy (tunel pod Lamanšským průlivem Londýn –
Heathrow);

* zlepšení propojenosti a zvýšení výkonnosti sítí instalací systémů řízení dopravy (letecké,
námořní, pozemní); tím se výrazně omezí negativní dopady dopravy na životní prostředí.

V rozvoji energetických sítí se odrážejí dvě priority, z nichž jedna se týká elektřiny a druhá
plynu: v obou případech jde o snižování nákladů lepším využíváním stávajících kapacita
zvyšování bezpečnosti dodávek. To umožní racionálnější využívání dostupné energie v rámci
celého evropskěho kontinentu. Pokud jde o elektřinu, cílem je zejména zvýšení propojenosti
sítí; tím se lze vyhnout přetížení (v některých případech) a (v jiných) poskytovat lepší služby
v odlehlejších oblastech.

Lepší využívání stávajících kapacit elektřiny pomůže chránit životní prostředí

Pokud jde o plyn, musí se Evropa vyrovnat s jeho rostoucí spotřebou, která bude ve stále
větším rozsahu kryta dovozem ze Severního moře, Alžírska nebo Ruska.

V zájmu hospodářské bezpečnosti je nezbytně nutné urychlit výstavbu transevropských
plynovodů a vytvořit prostor pro dlouhodobou spolupráci se zeměmi, v nichž se plyn těží.

S tímto závěrem bude Radě v krátké době navrženo osm významných programů. Jejich
úspěch je těsně spjat s rozšířením mezinárodního trhu.

6. Varianty financování

Finanční požadavky na příštích 15 let lze odhadnout na více než 400 miliard ECU; jen ke
konci století půjde zhruba o 250 miliard ECU (220 miliard na dopravu a 30 miliard na
energii).

Celkové investice, s nimiž se v navržených projektech počítá, dosahují 82 miliard ECU na
dopravu a 13 miliard ECU na energii.

Účelem těchto odhadů je vytvořit co nejlepší podmínky pro financování trhem v rámci
partnerství veřejného a soukromého sektoru.

Pokud jde o 26 projektů týkajících se dopravy, které byly už zkoumány v rámci vzorových
plánů (23) nebo v jiných orgánech Rady (3),
Společenství již financovalo realizační studie a práce, a to v úhrnné výši 332 milionů ECU.

Financování je založeno na třech zásadách:

* finanční rovnováha: tu lze do značné míry zajistit prostřednictvím soukromých investorů;

* kompatibilita s veřejnými financemi: jakékoli příspěvky členských států musejí odpovídat
směrnicím týkajícím se veřejného dluhu;

* subsidiarita: Společenství podpoří realizační studie, poskytne garance na půjčky nebo se
postará o zaplnění mezer v rámci projektů ve společném zájmu.

Z různých svých zdrojů může Společenství v letech 1994–1999 zajistit téměř 15 miliard ECU,
které budou přidány k půjčkám ve stejné výši (opatření k iniciování růstu).

Hlavní programy týkající se energie si vyžádají 13 miliard ECU, z nichž 10 musí poskytnout
trh. Společenství může za toto období poskytnout 1,2 miliardy ECU, a to prostřednictvím
svých strukturálních opatření, nástrojů subvencování úrokových měr a financování
realizačních studií. Za těchto podmínek budou mít příspěvky jednotlivých členských států
okrajový význam.

Příloha

Investice do konkurenceschopnosti Evropy

Transkontinentální sítě jsou nezbytným prvkem konkurenceschopnosti evropské ekonomiky a
hladkého fungování jednotného trhu.

1. Dopravní a energetické sítě 250 miliard ECU k roku 2000

Tyto sítě dopravních infrastruktur umožní našim občanům cestovat rychleji, bezpečněji a
levněji. Budou rovněž pojítkem s východní Evropou a severní Afrikou. Celkem bude během
příštích 15 let zapotřebí investovat do transevropských dopravních a energetických sítí zhruba
400 miliard ECU, z toho zhruba 220 miliard do roku 1999.

Čl. 129 Smlouvy hovoří jasně o tom, jak postupovat. Společenství vydá soustavu směrnic,
které identifikují projekty společného zájmu. Pak podporuje finanční úsilí členských států
(realizační studie, záruky za půjčky, subvencování úrokových měr). Může rovněž přispět na
koordinaci postupu členských států a spolupracovat s třetími zeměmi.

Rámcové směrnice (schémas directeurs) už Rada navrhla, popř. Rada a Parlament schválily.
Komise identifikovala řadu prioritních projektů na nejbližších 5 let (25 projektů týkajících se
dopravy, na něž je úhrnem zapotřebí 83 miliard ECU, a 10 projektů týkajících se energie,
které budou stát 13 miliard ECU). Tyto projekty pokrývají území Společenství, zasahují však
také (energie) do střední Evropy a severní Afriky.

2. Telekomunikace – 150 miliard ECU k roku 2000

Systém informačních dálnic pro Společenství umožní co nejlépe produkovat, obhospodařovat,
zpřístupňovat a přenášet informace. Zahrnuje:
* vytváření infrastruktur (kabelovou a pozemní, resp. satelitní rozhlasovou komunikaci),
včetně integrovaných digitálních sítí;

* rozvoj služeb (elektronické snímky, databáze, elektronická pošta);

* podporování aplikací (teleworking, teletraining, telemedicine, propojení mezi správními
orgány).

Objem investic, jichž bude možno koncem století účinně využít, se odhaduje na 150 miliard
ECU.

3. Životní prostředí – 174 miliard ECU na hlavní projekty v oblasti životního prostředí k
roku 2000

Životní prostředí je nedílným prvkem transevropských sítí, např. kombinovaných dopravních
sítí, sloužících k převedení dopravy ze silnic na železnici. Komise má i dostatečně rozsáhlé
další programy pro oblast životního prostředí, aby je bylo možno vybrat pro finanční podporu
Společenství. Týkají se nakládání s odpadními vodami ve městech a renovace vodovodních
sítí s úhrnným nákladem 280 miliard ECU během příštích 12 let nebo 140 miliard ECU do
konce století. Společenství by mohlo v letech 1994 – 1999 přispět v této oblasti týkající se
životního prostředí zhruba 25 miliardami ECU.

4. Financování transevropských sítí a velkých projektů

týkajících se životního prostředí

Hlavní cíl financování těchto investic se získá na úrovni členského státu, a to bu
prostřednictvím soukromých investorů (zejména v sektoru telecoms), nebo veřejných
podniků. Společenství tu však může hrát určitou roli, o níž se hovoří ve Smlouvě, a to tím, že
podpoří finanční úsilí členských států a bude mobilizovat soukromý kapitál. To vyžaduje
celou škálu finančních nástrojů, vyznačených v tabulce, z nichž některé už existují a dva
(Union Bonds a „Convertibles) jsou nové. Nových nástrojů je zapotřebí pro projekty výslovně
zařazené do vzorových plánů; budou doplňkem půjček Evropské investiční banky (European
Investment Bank – EIB), které jsou obecnější. Rozpočtové prvky zůstávají v rámci horních
limitů stanovených v Edinburghu. Od státních rozpočtů se bude vyžadovat, aby podpořily
dodatečné financování. V případě nových nástrojů bude kapitál a úrok splacen iniciátory
projektu; rozpočet Společenství může podpořit splácení Union Bonds; v případě Convertibles
bude k dispozici kapitál Evropského investičního fondu. Riziko destabilizace kapitálových
trhů nenastane, jelikož částky, o něž jde, nepředstavují ani 1 % trhů s Eurobonds a
bankovními úvěry.

                                           Část B

  Podmínky růstu, konkurenceschopnosti a většího počtu pracovních míst (výchozí studie)

                                           I - Růst


Kapitola 1
Makroekonomický rámec

Nezaměstnanost ve Společenství od počátku 70. let soustavně vzrůstala; výjimku
představovala 2. polovina 80. let, kdy díky spojení vhodných opatření na úrovni států,
příznivého vnějšího prostředí a dynamiky plynoucí z perspektivy jednotného trhu bylo
vytvořeno 9 milionů pracovních míst. Celkově však od počátku 70. let vedly demografické
faktory k tomu, že počet osob hledajících práci vzrůstal, zatímco počet dostupných
pracovních míst stagnoval, popř. rostl jen velmi málo. Jiné vyspělé ekonomiky byly při
vypořádávání se s problémem vytváření pracovních míst zjevně úspěšnější.

Příčiny, proč si Společenství v této oblasti vedlo relativně špatně, jsou četné a mají hluboké
kořeny. Nejdůležitější z nich lze shrnout pod hlavičkou suboptimálního makroekonomického
řízení ekonomiky a nedostatečného úsilí přizpůsobit se změnám, probíhajícím ve struktuře
ekonomiky Společenství a v mezinárodním prostředí, v němž se pohybuje. Osmdesátá léta
byla svědkem, že zaměření přijímaných opatření se změnilo. Důraz se přesunul spíše na
vytváření stabilnějších makroekonomických podmínek a na zmírňování obtíží spjatých se
sktrukturální změnou než na její zpomalování. Tato změna orientace přinesla pozitivní
výsledky ve druhé polovině dekády, jež se projevily v příznivém růstu, nikoli však v tom, že
by se vytvořilo dostatečné množství nových pracovních míst. V letech 1992–1993 však
důvěra poklesla, zčásti v důsledku pohybů mimo rámec ekonomické sféry. Tyto a další omyly
dovedly ekonomiku do nejhorší recese.

Pokud jsou současné problémy výsledkem nepřiměřených opatření přijatých ve
vzdálenější či méně vzdálené minulosti, není na tomto stavu věcí nic nevyhnutelného.

Kromě toho existují četné faktory, jež jsou rychlému návratu k trvalému růstu příznivě a jež
mohou a měly by být využity. To, že se Společenství podařilo vytvořit největší jednotný trh
na světě, je velkým pozitivem, na němž bude možno stavět, jakmile dojde k hospodářskému
ozdravení. Recese, jakkoli bolestná, urychlila proces adaptace firem na nové prostředí.

Světová ekonomika v posledních letech nadále rostla a řada rozvojových zemí zaznamenala
značně vysoké míry růstu. Prudký rozvoj ekonomik v Asii a brzy i ve východní Evropě není
pro naši životní úroveň hrozbou, ale velkou šancí. Tyto země budou na světových trzích
nakupovat v míře, v jaké budou svými vývozy vydělávat. Ostatní svět dnes opět zaznamenává
pozitivní tempa růstu mezi 2 a 3 %, zatímco světový obchod mimo rámec Společenství se v
reálných hodnotách rozšiřuje o 5 – 6 %. Cena ropy se znovu vrátila k nízkým úrovním
poloviny 80. let.

V posledních letech byly provedeny zevrubné komplexní analýzy. Prokazují, že žádný
zázračný lék neexistuje; naznačují však, že existuje široká škála opatření, jimiž lze růstu,
konkurenceschopnosti a zaměstnanosti napomoci. Dnes je nutné zhodnotit velikostní řád
pravděpodobných výsledků spjatých s různými opatřeními, stanovit jejich vhodnou
kombinaci a s veškerou rozhodností uvádět do života nejvhodnější strategii. To nebude
snadné. Faktory, které v minulosti bránily realizaci správných opatření, do značné míry
stále ještě existují. Zaútočit na zdroje současných problémů spojených s
nezaměstnaností si tudíž žádá jasně se rozejít s minulostí. To bude možné jedině tehdy,
dospějeli se k širokému konsenzu o směru, jimž je nezbytně nutné se vydat: v rámci každé
země, mezi řídícími orgány průmyslu a pracujícími a mezi členy Evropského společenství.
Tato kapitola načrtává makroekonomický rámec, který musí politické postupy (policies)
vytvořit a v němž budou strukturální zásady, naznačené v následujících kapitolách,
nejúspěšnější.

1. 1 Názory členských států

Ve svých příspěvcích pro Bílou knihu členské státy do značné míry s provedeným
hodnocením souhlasí. Volají po jasné analýze hospodářské situace s cílem zajistit, aby všichni
účastníci hospodářských procesů pomohli hledat řešení, vyžadující si obětí, které je třeba
spravedlivě rozdělit.

Problémy zaměstnanosti a konkurenceschopnosti, které, jak bylo řečeno, leží na srdci vládám,
Evropské radě, zaměstnavatelům i odborům, jsou výsledkem vývoje, jehož jsme byli po řadu
let svědky, ktery však dosud nevyvolal přiměřenou politickou reakci. Tlaky plynoucí ze změn,
jimiž prochází světová ekonomika, situaci jen dále komplikují. Výrobní procesy, a tedy i
charakter zaměstnanosti zároveň prodělaly zásadní změnu, kterou lze z určitých hledisek
srovnat se změnami, jež přivodila první průmyslová revoluce. Výkonnost ekonomik závisí na
jejich schopnosti se těmto novým okolnostem přizpůsobit; právě v této oblasti však
Společenství zaostává.

Makroekonomický rámec ve Společenství je ovlivněn několika zásadními nevyváženostmi,
které vedly k vytváření začarovaného kruhu. Současné úrovně veřejných výdajů, zejména v
oblasti sociální, se staly neudržitelnými a pohltily zdroje, které mohly být převedeny do
výrobních investic. Vyvolaly tlak na zdaňování pracovních sil a zvýšily cenu peněz. Zároveň
soustavný růst ceny pracovní síly – dotýkající se jak mzdy, tak nemzdových složek a
způsobený, přinejmenším zčásti, nadměrně přísnou regulací – bránil vytváření pracovních
míst. Výsledkem byl pokles dlouhodobých investic a nedostatek důvěry účastníků
ekonomického procesu. což vyústilo v poptávku po (pracovních) smlouvách.

Životní nutnost obnovit stabilní makroekonomický rámec jako základ udržitelného a
pracovní místa vytvářejícího růstu pocitují všechny členské státy Společenství. Všechny
poukazují na sepětí mezi úsilím zlepšit hospodářskou situaci a procesem ekonomické
konvergence v rámci hospodářské a měnové unie. To se obecně považuje za správný nástroj,
pomocí něhož lze řešit strukturální problémy. Řada členských států prosazuje používání
směrnic pro hospodářskou politiku, o nichž hovoří Smlouva o Evropské unii jako o
konkrétním způsobu, jak se s těmito věcmi vypořádat.

1. 2 Problém

Úroveň nezaměstnanosti ve Společenství dosáhla velmi znepokojivých rozměrů. Po pěti
letech jejího soustavného poklesu se celkový počet nezaměstnaných v rámci Společenství
začal počátkem 90. let znovu zvyšovat. Nadto se nezaměstnanost ve Společenství vyznačuje
jak vysokým podílem dlouhodobě nezaměstnaných, kteří představují téměř polovinu všech
nezaměstnaných, tak tím, jaký má dopad zejména na lidi s nízkou kvalifikací.

Zvláště znepokojivé je to, že v nedávné minulosti se výrazně oslabily základní předpoklady
zaměstnanosti. To má přirozeně své identifikovatelné ekonomické příčiny: jde zejména o vliv
vysokých úvěrových měr na investice, o nadměrně vysoké rozpočtové schodky v některých
členských státech, o neudržitelné směnné kurzy a o problémy měnové nestability. Rychlost
poklesu zaměstnanosti však také naznačuje, jak důležitý je faktor důvěry, který se odráží v
poklesu spotřebitelské i podnikatelské důvěry spjatém jak s ekonomickými tlaky, tak s
nejistotami vyplývajícími z dalších příčin, zejména z obtíží, na které narážel proces ratifikace
Maastrichtské smlouvy. Budouli pokračovat současné trendy, nelze očekávat, že by se míra
nezaměstnanosti stabilizovala dříve než koncem roku 1994. To bude nezaměstnaných možná
víc než 18 milionů – což je počet, rovnající se počtu obyvatelstva Belgie, Dánska a Islandu
dohromady.

Rozdíl mezi mírou nezaměstnanosti, s níž se dnes setkáváme v hlavních hospodářských
oblastech světa – 11 % civilních pracovních sil ve Společenství versus 7 % v USA a 2,5 % v
Japonsku – nastolil otázky existence zvláštního problému evropské nezaměstnanosti.
Srovnámeli však, jak si v minulosti vedlo Společenství a jak si vedly ostatní hospodářské
oblasti, vychází nám, že by se neměly vyvozovat žádné překotné negativní závěry.

Před prvním šokem vyvolaným růstem cen ropy byla nezaměstnanost nízká a ve srovnání se
svými hlavními konkurenty si Společenství vedlo dobře. Míra nezaměstnanosti byla ve
Společenství během let 1960–1980 v každém roce nižší než v USA. I ve srovnání s
Japonskem, které úspěšně po dlouhé období udržovalo nezaměstnanost na nízké úrovni, si
Společenství vedlo dost dlouho dobře – začalo se od Japonska odchylovat teprve po prvním
ropném šoku.

Mámeli pochopit, jak se výkonnost Společenství, pokud jde o nezaměstnanost, během doby
zhoršovala, musíme se na celou záležitost podívat z širší časové perspektivy. K tomu nám
napomůže, rozlišímeli čtyři hlavní období: a) období bezprostředně před prvním ropným
šokem, b) období od prvního ropného šoku do poloviny 80. let, c) druhou polovinu 80. let, d)
současné období pomatého růstu či přímo recese.

a) Období let 1960–1973 se vyznačovalo vysokou mírou růstu hrubého domácího produktu
(4,8% ročné). Zatímco růst byl značný, složka, kterou v něm představovala zaměstnanost
(employment content of growth), byla dost ma1á. Přesto problém nízké míry vytváření
nových pracovních míst (0,3% ročně) v této době neexistoval, jelikož i nabídka pracovních sil
rostla povlovně (týchž 0,3% ročně). V důsledku toho byla po celé toto období nezaměstnanost
ve Společenství relativně stabilní; průměrná úroveň činila 2,6% (viz graf č. 1).
b) V průběhu následujícího období let 1974–1985 míra růstu výrazně poklesla na 2,0% ročně.
Intenzita zaměstnanosti stoupla, ne však natolik, aby se udržely pozitivní míry jejího růstu.
Důsledkem bylo, že vytváření zaměstnanosti stagnovalo (zaměstnanost v soukromém sektoru
se dokonce snížila, tento pokles byl však vyvážen nárůstem pracovních míst ve veřejném
sektoru) právě v době, kdy pod vlivem demografických faktorů počet pracovních sil prudce
vzrůstal (o 0,7% ročně). To nutně vedlo ke stálému a prudkému růstu míry nezaměstnanosti –
od méně než 3% v roce 1974 k vrcholu 10,8% v roce 1985.

c) V letech 1986–1990 plody strukturálního přizpůsobování a reorientace politiky, k nimž od
počátku 80. let docházelo, dozrávaly a Společenství se těšilo vyšším mírám růstu: 3,2% ročně.
Přestože tato průměrná míra růstu byla na hony vzdálená tomu, co Společenství prožívalo v
60. letech, stačila vyprodukovat výrazny nárůst počtu pracovních míst, jelikož intenzita
zaměstnanosti se udřžela na vyšších úrovních, dosažených v předchozím období.
Zaměstnanost rostla v tomto období o 1,3% ročně a nezaměstnanost poklesla z 10,8 % v roce
1985 na 8,3% v roce 1990.

d) Od roku 1991 se míra růstu hrubého domácího produktu podstatně zpomalovala a v r. 1993
byla poprvé od roku 1973 záporná. Začal znepokojivý vzestup nezaměstnanosti, který se
prudce zrychloval, zatímco zaměstnanost se v letech 1992 a 1993 snižovala.Tento stručný
přehled toho, jak si v minulosti Společenství, pokud jde o zaměstnanost, vedlo, jasně ukazuje,
že ekonomika Společenství, s výjimkou období let 1986–1990, se vždy vyznačovala nízkou
tvorbou zaměstnanosti (viz graf č. 2 a bod b) výše) a původ problémů s nezaměstnaností sahá
až do počátku 70. let, kdy nedokázala zvýšit míru vytváření pracovních míst, jíž by čelila
vzrůstajícímu počtu lidí hledajících zaměstnání.

USA naopak dokázaly reagovat na ještě větší vzrůst počtu lidí hledajích zaměstnání výrazným
růstem tvorby nových pracovních míst. Rovněž Japonsko dokázalo tempo vytváření
pracovních míst zvýšit. Růst byl sice nižší, než jaký zaznamenaly Spojené státy, přesto však
víceméně odpovídal tempu růstu počtu aktivního obyvatelstva. V čem se ovšem tyto dvě
oblasti značně liší, je způsob, jakým se růstu vytváření pracovních míst dosahovalo. V USA
bylo vytváření nových pracovních míst během posledních 20 let v podstatě výsledkem
skromného tempa růstu výstupů a velmi vysoké zaměsinanosti (nízké průměrné produktivity)
s tímto růstem spojené. V Japonsku naopak byla zaměstnanostni složka růstu nižší než ve
Společenství (vyšší průměrná produktivita); Japonsko to však dokázalo spojit s daleko větší
mírou růstu, pokud jde o výstupy.

Makroekonomické příčiny nezaměstnanosti

Jak ukazují příspěvky, jež jsme obdrželi od členských států, dnes se běžně uznává. že pokles
míry vytváření pracovních míst ve Společenství po prvním ropném šoku je do značné míry
důsledkem chabé makroekonomické politiky. Rovněž strukturální a vnější faktory hrály
velkou úlohu, zejména nedostatečné přizpůsobení struktury průmyslu novým příležitostem na
trhu jak uvnitř Společenství, tak v okolním

světě. Hlavní vysvětlení toho, proč si – pokud jde o vytváření pracovních míst – vedlo
Společenství v posledních dvou desetiletích tak špatně, je však třeba hledat v omezeních,
která v důsledku neřešených konfliktů o distribuci a nedostatečného strukturálního
přizpůsobování svazovala makroekonomickou politiku.
Nízké investice jsou jedním z hlavních důsledků. Nižší míry akumulace kapitálu se zase
podepsaly na konkurenceschopnosti ekonomiky Společenství a na její výrobní kapacitě, která
se nyní rozšiřuje daleko pomaleji než v minulosti. Potenciální míra růstu, tj. míra růstu, která
stoupá celá léta, aniž by se narazilo na problémy vyvolané přehřátím, se dnes odhaduje na
podstatně méně, než kolik činila v 60. letech: na něco přes 2 % ve srovnání s více než 4,5%
(viz graf č. 4).




Současná recese je do značné míry důsledkem spojení nižší potenciální míry růstu a politic
kých chyb, jež vedly k tomu, že skutečné míry růstu překročily potenciální míru. Koncem
roku 1987 vedl strach, že zhroucení burzy by mohlo vyvolat náhlý propad k celosvětovému
podstatnému uvolnění monetární politiky. Tehdy se však míra růstu ekonomiky Společenství
začala zvedat, i když v dostupných statistikách se to ještě zplna neodráželo. Vyhlídky, jež
otevřel projekt jednotného trhu a případné napájení (feeding) vyvolané pozitivními důsledky
nižších cen ropy, právě odstartovalo období značné expanze investic, kterou statistiky
odhalily teprve na jaře 1988. Monetárním stimulem tedy vyvrcholil celkový pozitivní trend.
Jelikož nedošlo k žádnému přiškrcení rozpočtově politiky, které by to vyvážilo, zažila
ekonomika Společenství v roce 1988 velmi vysokou míru růstu: 4,1 % (ve srovnání s 1,3 %,
které v lednu 1988 předpověděly odborné orgány Komise spolu s řadou dalších prognostiků).

Tato míra růstu, i když z historického hlediska nepříliš vysoká, byla vyšší než míra
potenciální. Vzhledem k tomu, že míra růstu převažovala míru potenciální až do roku 1990,
objevila se napětí. Inflace se v roce 1989 prudce urychlila a mzdy ji v roce 1990 následovaly.
Jelikož se státní orgány přidržovaly kurzu orientovaného na stabilitu, monetámí politika se
stala restriktivnější. Tato nevyrovnaná ekonomickopolitická směsice měla očividně negativní
důsledky na investice i růst. Fiskální impulz plynoucí ze sjednocení Německa věci dále
zkomplikoval. Na jedné straně udržel růst, kdy poptávka ve světě klesla, na druhé straně však
učinil nezbytným další kompenzační utužení monetární politiky a vedl k ještě horší směsici
opatření a k hlubší recesi.
Konflikt mezi tendencemi rozpočtů a mezd, které se přizpůsobovaly velmi pomalu na
straně jedné, a neustálým tlakem monetární politiky na straně druhé je nejdůležitějším
faktorem, který přivodil současnou recesi.

Intenzita zaměstnanosti

Intenzita zaměstnanosti je poměr mezi mírou růstu ekonomiky a mírou vytváření
zaměstnanosti. Často se měří pomocí tzv. prahu zaměstnanosti, což je čistě deskriptivní
měřítko zaměstnanostní složky růstu. Tento práh je percentuální změna, nad níž míra růstu
hrubého domácího produktu vede k růstu zaměstnanosti. V rozporu s rozšířeným názorem –
často slýcháme formulaci růst bez pracovních míst – se zaměstnanostní intenzita růstu v
posledních letech nezhoršila. Ve skutečnosti je dnes vyšší (práh zaměstnanosti je nižší) než v
60. letech a za posledních 15–20 let se prakticky nezměnila (viz graf č. 5).




Růstovou intenzitu zaměstnanosti určuje řada faktorů, např. relativní cena pracovní síly
(zejména při nekvalifikované práci) a kapitálu, pracovní doba včetně práce na částečný
úvazek, rozložení zaměstnanosti v jednotli vých sektorech, vývoj technologie a řada
mikroekonomických okolnosti. Dopad kteréhokoli z těchto faktorů na zaměstnanost je obtížné
odseparovat; proto je snazší soustředit se na široký souhrnný vztah mezi růstem a
zaměstnaností, tj. na práh zaměstnanosti.

Práh zaměstnanosti (employment treshold) per definitionem odpovídá tendenci zjevné
(apparent) produktivity práce v ekonomice jako celku. Snížit práh zaměstnanosti tedy
znamená snížit celkovou produktivitu ekonomiky. Neexistuje však žádný rozpor mezi
voláním po vyšším růstu produktivity ve všech sektorech otevřených mezinárodní konkurenci
a současným voláním po opatřeních, která zvyšují váhu sektorů, v nichž jsou přírůstky
produktivity nízké. Naopak – proces, kdy zvýšená produktivita vyvěrající ze sektorů s
vysokou produktivitou působí ve všech sektorech ekonomiky, je jádrem jakéhokoli modelu
rozvoje. Produktivita se musí zvýšit, aby se zajistila konkurenceschopnost země v
mezinárodním měřítku a aby vzrostl objem statků, které lze v rámci celé společnosti
rozdělovat. S tím, jak vzrůstá bohatství země, může zároveň vzrůstat relativní význam
některých sektorů, obvykles vyšším obsahem práce, které pomáhají distribuovat takto
vytvořené statky a zároveň vytvářet podmínky pro jejich další růst.

1. 3 Nezaměstnanost lze snížit
Komise doporučuje, aby si Společenství vytklo za cíl vytvořit do roku 2000 přinejmenším 15
milionů nových pracovních míst, a tak snížit současnou míru nezaměstnanosti na polovinu.
Nemůže jít o nic jiného než o směrné číslo; i to však může být velice důležité pro naše
občany, zejména mladé, kteří cítí, že mají – pokud jde o zaměstnání – nedobré vyhlídky.
Směrné číslo tohoto řádu je minimem nutným k tomu, aby se výrazně omezilo plýtvání
lidskými silami, které nezaměstnanost představuje.

Vytyčená meta, jakkoli ambiciózní, nevybočuje z toho, jak si ekonomika Společenství
vedla v minulosti, nebo co jako možné naznačuje chování jiných ekonomik. Během
příštích pěti až deseti let poroste nabídka pracovních sil ve Společenství patrně o zhruba půl
procentního bodu ročně. Počet obyvatel v produktivním věku poroste ročně zhruba o 0,3 %,
tedy podstatné pomaleji než v posledních dvaceti letech. V souladu s dřívějšími tendencemi
lze rovněž očekávat růst míry participace (o 0,7 % ročně); jakmile budou pracovní místa opět
k dispozici, vyrovná se tak zbytek předpokládaného nárůstu nabídky pracovních sil.
Společenství potřebuje, aby zaměstnanost každoročně vzrůstala o půl procentního bodu,
chceli nezaměstnanost stabilizovat. To znamená vytvořit do roku 2000 téměř pět milionů
pracovních míst jen proto, aby se zabránilo nárůstu nezaměstnanosti. Snížit nezaměstnanost
do roku 2000 na zhruba polovinu současné úrovně (tj. na cca 5–6 % aktivního obyvatelstva) si
žádá vytvořit dalších 10 milionů pracovních míst.

Pokud by v důsledku strukturálních změn měly míry participace (participation rates) růst
rychleji, než naznačuje zkušenost z minulosti, pak by se buď musely cíle týkající se
nezaměstnanosti zredukovat, nebo by se ambice – pokud jde o vytváření zaměstnanosti –
musely zvýšit.

Měloli by být dosaženo vytyčeného cíle. tj. vytvořit k roku 2000 přinejmenším 15 milionů
pracovních míst, vyžadovalo by to, aby si počínaje rokem 1995, jakmile bude překonána
současná recese, zachovala tvorba zaměstnanosti stabilní tempo zhruba 2 % ročně; to je
nepochybně cíl impozantní a ambiciózní.

V letech 1984–1990, tedy v době o málo kratší, než jaká nás dnes dělí od roku 2000, dokázala
ekonomika Společenství vytvořit netto více než 9 milionů nových pracovních míst. V letech
1988 –1990 představoval průmérný roční nárůst zaměstnanosti 1,6 %. Vytyčený cíl vyžaduje
dosahovat lepších výsledků, než jakých se dosahovalo v těchto letech; rozdíl však není tak
velký, aby z něho vyp1ývalo, že jde o cíl nedosažitelný. Jiné ekonomiky si ved1y ještě lépe.
Např. v USA byl během 17 let (1974–1990) zaznamenán průměrný roční nárůst
zaměstnanosti ve výši 1,9 %!

Bezprostředním cílem politiky Společenství musí být překonat recesi a začít znovu vytvářet
pracovní místa. O tom pojednává oddíl 1.6. Volba opatření, pomocí nichž bude recese
překonána, závisí do jisté míry na tom, jaká střednědobá strategie růstu se považuje za
nejvhodnější, máli se požadovaného nárůstu zaměstnanosti dosáhnout. Je proto užitečné
specifikovat střednědobou strategii, o niž je třeba usilovat. a to ještě dříve, než začneme
diskutovat o opatřeních vedoucích k ozdravení; s ní totiž musí být tato opatření v souladu.

Současná recese vede k rozsáhlé netto likvidaci pracovních míst (v letech 1992 – 1994
zmizely zhruba 4 miliony pracovních míst). Problém nezaměstnanosti, s nímž se Společenství
v současné době potýká, má však blubší příčiny. Spojením současné potenciální míry růstu a
intenzity zaměstnanosti, kterou s sebou tento růst nese, nelze vyprodukovat nezbytný nárůst
počtu pracovních míst. Kdyby se růst měl vrátit k tempu, které se jen blíží současné
potenciální míře růstu (něco málo nad 2 %), neumožnila by momentální intenzita
zaměstnanosti s růstem spojená ani takový růst zaměstnanosti, který by držel krok s růstem
nabídky pracovních sil; nezaměstnanost by tudíž i nadále stoupala.

Vyšší míry tvorby pracovních míst lze dosáhnout pomocí různých kombinací rychlejšího
růstu a vyšší intenzity zaměstnanosti. V příspěvcích, jež jsme obdrželi od členských států
Společenství a od zemí ESVO, se vyskytuje široké spektrum opatření, jež pomáhají snížit
nezaměstnanost. Některým jde v podstatě o zvýšení míry růstu, jiná se snaží zvýšit jeho
zaměstnanostní složku, zatímco několik jich vede k pozitivním výsledkům v obou směrech.

Není nutné a nebylo by ani rozumné předem stanovit, jaké přesné kombinace růstu a
větší zaměstnanostní složky růstu by mělo být dosaženo. Úsilí je třeba napřít oběma směry
zároveň. Vzhledem k tomu, že pokročit v těchto oblastech je obtížné, jelikož obě se vymykají
přímé kontrole těch, kdo politiku tvoří, není nebezpečí, že by se v tom či onom směru zašlo
příliš daleko.

Přesto existují významné rozdíly, pokud jde o to, jakého pokroku lze dosáhnout na cestě k
udržitelnému růstu a s jakým lze počítat na cestě k vyšší intenzitě zaměstnanosti. Rovněž
sociální důsledky mohou být značně rozdílné a existují zde některé důležité souvislosti. Je tedy
na místě zkoumat míru realismu a důsledky hlavních alternativ: skromného růstu a velmi
vysoké intenzity zaměstnanosti a výraznějšího růstu a vyšší intenzity zaměstnanosti.

a) Skromný růst a velmi vysoká intenzita zaměstnanosti

Pesimismus – pokud jde o šance, že se podaří dosáhnout výraznějšího růstu a obavy o jeho
dopady na životní prostředí – vede k předpovědím, že nutného tempa vytváření pracovních
míst lze dosáhnout jedině prostřednictvím relativně skromné míry růstu a mnohem vyššího
zaměstnanostního obsahu tohoto růstu. Podle některých hledisek je lépe např. usilovat, aby se
míry růstu znovu přiblížily současnému potenciálnímu tempu růstu Společenství (něco málo
přes 2% ročně) a zároveň aby se dosáhlo intenzity zaměstnanosti, která by byla mnohem vyšší
než současná (rozdíl mezi růstem produkce a růstem zaměstnanosti menší než půl procentního
bodu).

Tato teze je obvykle inspirována tím, jak si vedou USA. V letech 1973–1990 činila míra růstu
v USA 2,3% ročně, produktivita práce však vzrostla o 0,4% ročně; za 17 let tedy činil růst
zaměstnanosti průměrně 1,9% ročné. Tento růst šel prakticky ruku v ruce s růstem nabídky
pracovních sil, který byl mnohem větší než v Evropě; nezaměstnanost tak soustavně cyklicky
kolísala kolem průměru téměř konstantního (5,6% v roce 1972, 5,5% v roce 1990). Ve
stejném období však reálné mzdy na hlavu rostly o 0,4% ročně ve srovnání s 1,5% ročně ve
Společenství. Není ovšem jasné, zda nárůst intenzity zaměstnanosti, jebož by bylo
zapotřebí pro dosažení tohoto modelu růstu, je v evropském ekonomickém a sociálním
kontextu vůbec možný.

K tomu, aby se růst intenzity zaměstnanosti doprovázející růst Společenství vyrovnal tomu,
co ukazují Spojené státy, by bylo zapotřebí široce uplatňovat opatření zvyšující ochotu
zaměstnávat pracovníky a zejména:

(i) výrazně rozšířit směrem dolů škálu nákladů na mzdy ve snaze reintegrovat ty tržní aktivity.
které jsou v současnosti cenově vytlačovány;
(ii)omezit všechny ostatní náklady spojené s přijímáním pracovních sil či s jejich zachováním
v pracovním procesu, např. pravidla upravující sociální zabezpečení.

Zkušenosti posledních 15 – 20 let naznačují, že dosáhnout takového nárůstu může být velmi
obtížné. Během 80. let bylo dosaženo určitého pokroku v revizi předpisů bránicích vytváření
pracovních míst a podstatným omezením mezd se snížila relativní cena pracovní síly jako
výrobního faktoru. Intenzita zaměstnanosti, spojená s růstem dosahovaným ve Společenství,
se však sotva změnila (viz graf č. 5).

Pokrok, jehož bylo na cestě ke zvyšování zaměstnanosti dosaženo, patrně pouze vyvážil jiné
faktory působící opačným směrem, např. růst produktivity v důsledku zavádění účinnějších
metod výroby a racionalizaci, kterou umožnilo vytvoření jednotného trhu.

Takový model růstu by měl nadto závažné důsledky pro tendence v oblasti mezd. Jelikož pro
danou míru růstu by se vytvořila větší zaměstnanost, byla by zjevná produktivita práce
(apparent productivity of labour – reálný hrubý domácí produkt na zaměstnanou osobu) per
definitionem nižší. V důsledku toho by se zmenšil rovněž prostor pro reálný růst mezd.
Vzhledem k potřebě zvýšit rentabilitu investic, aby se současná nízká konkurenceschopnost
Společenství alespoň zvýšila, budou muset hrubé reálné mzdy na hlavu zůstat v podstatě
stabilní. Konsolidace rozpočtů by kromě toho napomohla poklesu průměrných čistých
reálných mezd.

Zdůraznit je třeba i některé další makroekonomické důsledky. Tento scénář počítající nižším
růstem by byl rovněž méně pozitivní pro okolní svět, protože by znamenal pomalejší růst
dovozů se škodlivými dopady na vývoz a vývoj příjmů rozvojových zemí a zemí východní
Evropy. Nadto by konkrétní opatření vedoucí k růstu vytvářejícímu větší zaměstnanost mohla
mít jisté nevítané sociální stránky. Zejména rozšpení škály mezd směrem dolů by vyústilo v
podstatný reálný pokles nejnižších mezd. To by nebylo možné bez snížení podpor v
nezaměstnanosti a sociálně ochranných opatření, resp. jejich výpočtů. Spolu s větším
rozšířením práce na částečný úvazek by to rovněž, ceteris paribus, rozšířilo existující
distribuci příjmů směrem k větší nerovnosti a mohlo by to koneckonců vyprodukovat
pracující chudé, neschopné důstojně žít ze svých mezd, a vyústit tak ve vyloučení ze
společnosti, což je stejně škodlivé jako nezaměstnanost. Mělli by být i nadále respektován
duch evropského sociálního modelu, musela by se podniknout kompenzační opatření (např.
záporná daň z příjmu u nejnižších příjmových skupin); to by ovšem citelně zasáhlo státní
rozpočet.

b) Výraznější růst a vyšší intenzita zaměstnanosti

Obtíže a problémy, o nichž jsme hovořili výše, naznačují, že nezbytného tempa vytváření
pracovních míst lze spíše dosáhnout pomocí modelu růstu, který spojí skromnější nárůst
intenzity zaměstnanostní složky s vyšši mírou růstu. Kdyby např. počínaje rokem 1995 mohlo
Společenství dosáhnout, aby míra intenzity zaměstnanosti spojená s růstem stoupala o půl
procentního bodu až jeden bod (tj. rozdílem mezi růstem výstupů a růstem zaměstnanosti v
rozmezí 1 – 1 1/2 procentního bodu na rozdíl od současných 2 bodů), a přitom se dosahovalo
stabilního růstu minimálně o 3 % ročně, bylo by možno také dosáhnut cíle, který byl vytyčen
pro rok 2000, pokud jde o nezaměstnanost. Zhruba dvě třetiny nových pracovních míst by
byly výsledkem výraznějšího růstu a zhruba jedna třetina by vyplynula z vyšší intenzity
zaměstnanosti s růstem spojené.
Reálné mzdy na hlavu by mohly mírně vzrůstat, vzhledem k výslednému růstu zaměstnanosti
(2 %) by však reálná hodnota veškerých mezd dohromady rostla v rozmezí 2 – 2,5 %.

To by bylo poněkud omezeno dopady nezbytných konsolidačních rozpočtových opatření.
Přesto by byl prostor pro výraznější reálné zvýšení životní úrovně a přiměřený růst osobní
spotřeby.

Míry růstu tohoto řádu lze sladit s modelem růstu, udržitelného s ohledem na životní
prostředí. Dokonce by umožnily vytvářet zdroje k omezení současných úrovní znečišťování.
Rovněž větší investice by působily z hlediska životního prostředí pozitivně, jelikož by
urychlily zavádění nových, méně znečišujících technologií.

Zvýšení s růstem spojené intenzity zaměstnanosti řádu v tomto druhém scénáři předvídaného
rozhodně nebude snadné dosáhnout. Nebude si to však vyžadovat drastická opatření, jichž
bylo zapotřebí v USA, mělyli dosáhnout své současné výkonnosti. Kromě toho by se k němu
mohlo dospět se souhlasem většiny těch, jichž se týká; tím by se zároveň zvýšily šance na
realizaci makroekonomických opatření, kterých je k dosažení růstu zapotřebí.

Otázkou, jak zvýšit zaměstnanostní složku růstu, se budeme konkrétněji zabývat v kapitole 8.

1. 4 Cesta k vytváření vyšší zaměstnanosti

Zvýšit míru růstu, který by ekonomika Společenství mohla po mnoho let udržet a zvýšit
zaměstnanostní složku růstu, si žádá strategii založenou na třech navzájem nedělitelných
prvcích:

a)vytvoření a udržení makroekonomického rámce, který – místo aby tržní síly podvazoval,
jak se často v nedávné době dělo – je podpoří;

b)cílevědomé akce ve strukturální oblasli, zaměřené na zvýšení konkurenceschopnosti
evropského průmyslu a na likvidaci nepružností, které omezují jeho dynamiku a brání mu
zplna využívat všech výhod vnitřního trhu; je třeba vytvořit přiměřený rámec pro rozvoj
nových tržních šancí;

c)aktivní opatření a strukturální změny natrhu práce a v normativních úpravách, které kladou
meze rozvoji některých sektorů (zejména sektoru služeb); to usnadní zaměstnávání lidí a
dosáhne se tak zvýšení zaměstnanostní složky růstu.

O nezbytných krocích ve strukturální oblasti pojednáme v dalších kapitolách Bílé knihy.
Tento oddíl věnuje pozornost nejdůležitějším makroekonomickým faktorům ve snaze
zdůraznit řadu důležitých důsledků a pomoci identifikovat některé užitečné politické cíle,
které k nim vedou. Jeho závěry pomáhají vymezit rámec, který musí být realizován, máli se
zajistit, že opatření v dalších oblastech vyústí ve skutečně rychlejší vytváření pracovních míst.

Rychlejší růst je nezbytnou složkou jakékoli strategie usilující o výrazně snížení
nezaměstnanosti. Dosažení tohoto cíle závisí na řadě prvků, z nichž některé jsou mimo
přímou kontrolu těch, kteří politiku Společenství formulují. Příkladem může být zdravá
světová ekonomika a udržení systému volného obchodu. Ve značné a fakticky stále rostoucí
míře závisí dosažení rychlejšího růstu na realizaci správných politických opatření uvnitř
Společenství.
Skutečný problém, před nímž tvůrci politické linie Společenství stojí, není jen zvýšit míru
růstu (i to je úkol, který nahání strach), ale zajistit, aby vyšší míru růstu bylo možno po
mnoho let udržet, tedy zajistit, aby počínaje rokem 1995 se růst udržel na požadované vyšší
úrovni do roku 2000 i po něm, a aby nedošlo k přehřátí, které se dostavilo v letech 1989–
1990. K tomu je zapotřebí zvýšit produkční kapacitu ekonomiky Společenství, jinak řečeno
zvýšit její potenciální míru růstu.

Jelikož poměr mezi kapitálem a výstupy se v čase mění velmi pomalu, vyžaduje udržitelný
růst produkce zvýšení objemu disponibilního kapitálu. To zase předpokládá větší řízení
investic (investment leading) v čase, aby se dosáhlo vyššího podílu investic do hrubého
domácího produktu. Ten by se měl zvýšit ze současných 19 na zhruba 23–24 % (viz graf č.
6).




Tak velkého posunu lze dosáhnout jedině v dlouhodobé perspektivě.

Naštěstí ovšem skutečná míra růstu Společenství může dosáhnout cílové hodnoty minimálně 3
% rychleji než potenciální míra růstu, jelikož v prvních letech bude možno využívat volných
kapacit vytvořených v současném období subpotenciálního růstu.

Hospodářská politika musí tudíž usilovat o podporu vyšší míry růstu a zároveň o podněcování
investic, aby rostly rychleji než spotřeba. Toto relativně pomalejší reálné rozšiřování spotřeby
je cenou, kterou bude muset společnost během několika příštích let platit, máli zajistit
spravedlivější dělbu přístupu k výdělečné činnosti a svou celkovou prosperitu v budoucnu.

Vyšší investice povedou i k jiným pozitivním výsledkům, než představuje mechanický vztah
mezi kapitálem a výstupy, o němž jsme právě hovořili. Urychlí např. zavádění nových
technologických postupů do výroby a povede tak k efektivnější a z hlediska životního
prostředí udržitelnější výrobě. Konkurenceschopnost ekonomiky Společenství se značně
zvýší.

Vytvoření podmínek pro růst na základě investic (investmentled growth) je ovšem rovněž
obtížný úkol. Nutnou, nikoli však dostačující podmínkou je zajistit růst rentability investic.
Klíčovým prvkem je však zvýšit důvěru v podnikání a obchod.

(i)Zvýšení rentability investic (investment profitability) vyžaduje, aby se růst produktivity
dělil mezi kapitál a pracovníky. Po větší část 80. let rostly reálné mzdy ve Společenství v
průměru o jeden procentní bod pomaleji než produktivita. Z toho by bylo možno odvodit
pravidlo, které je třeba respektovat, máli se dosáhnout nezbytného zvýšení rentability a
konkurenceschopnosti. Spolu s očekávaným růstem zaměstnanosti by takový růst zajistil
soustavné zvyšování reálných disponibilních příjmů domácností a osobní spotřeby.

(ii)Zvýšení důvěry v podnikání a obchod vyžaduje řadu dalších kroků, které sahají od
udržování stabilního makroekonomického prostředí a přiměřeného růstu poptávky k
rozhodnutí pokračovat v procesu strukturální adaptace a zahájení velkorysých projektů,
potvrzujících ochotu a schopnost vlád členských států Společenství růstu napomáhat (další
liberalizace obchodu v rámci GATT a plný chod jednotného trhu, transevropské sítě,
prozíravost v oblasti výzkumu a vývoje, další infrastrukturální projekty atd.).

Růst investic, at se ho dosáhne jakkoli, musí být provázen odpovídajícím růstem míry
národních úspor (national saving), aby se předešlo inflačním tlakům a nevyrovnanosti
platební bilance. Na současném účtu Společenství je schodek: postavení Společenství jako
vyspělého industrializovaného uskupení je však zárukou přebytku, který by umožňova1
převádět reálné zdroje do rozvojového světa. Nezbytný růst míry národních úspor musí v
podstatě vycházet z růstu veřejných úspor (snižování veřejné zadluženosti), protože chování
soukromého sektoru (domácností a podniků), pokud jde o spořivost, je velmi obtížné ovlivnit
(viz graf č. 7, který ukazuje, jak málo se za léta změnilo).




Zhoršování v oblasti národních úspor, k němuž ve Společenství za posledních 30 let
docházelo, padá téměř plně na konto zhoršujícího se postavení veřejného sektoru.

1. 5 Opatření ke snížení nezaměstnanosti

Analýzy prováděné po řadu let ukázaly, že existuje mnoho politických opatření, která
ovlivňují míru růstu a intenzitu zaměstnanosti, jež ho provází. Většina těchto opatření byla už
vyzkoušena a vedla k určitým úspěchům. Jejich realizace není bezbolestná, protožev nich
často nutně jde o rozhodování mezi nynějšími obětmi a pozdějším prospěchem. Nepřekvapuje
tedy, že v jejich uvádění do života často existovaly přestávky nebo že se neuváděla do života
dostatečně dlouho.

Kombinace makroekonomických a strukturálních opatření
Důležitá je rovněž kombinace opatření. Vhodná kombinace často vede k lepším výsledkům,
než kolik představují celkové výsledky, které lze očekávat od každého jednotlivého opatření.
Kromě toho existují výrazné interakce mezi makroekonomickými a strukturálními
opatřeními. Strukturální opatření zvyšují účinnost makroekonomických tím, že odstraňují
určitá omezení, jež limitují jejich užití; pozitivní vliv strukturálních opatření se projevuje
pouze ve zdravém makroekonomickém kontextu, který umožňuje větší růst; konečně
realizovat strukturální opatření je snazší v kontextu většího růstu.

Opatření nezbytná ke konsolidaci růstu a ke zvýšení jeho zaměstnanostní složky se do značně
míry kryjí s opatřeními, jež jsou nezbytná k vyvedení ekonomiky Společenství z recese.
Vážnost současné situace zvyšuje pravděpodobnost, že tato opatření budou realizována s
dostatečnou rozhodností. Největším problémem, s nímž se tvůrci politické linie budou
muset vyrovnat, je neztratit ze zřetele nutnost prosazování vhodných
makroekonomických a strukturálních opatření i poté, co bude recese překonána.

Jakmile se určí nejlepší kombinace opatření nezbytných k dosažení střednědobého cíle
vyššího růstu s vyšší intenzitou zaměstnanosti, bude nezbytné také zjistit, do jaké míry
napomáhá dosažení bezprostředního cíle překonání recese. Pokud by se ukázalo, že tato
opatření nedostačují, bude nutno zkoumat, jaká jiná krátkodobější opatření jsou možná, aniž
by se ohrozilo dosažení důležitých střednědobých cílů. Takové zhodnocení provedeme v
oddílu 1. 6.

(a) Strukturální opatření

Hloubka současné krize je do značné míry způsobena nedostatečným pokrokem při
přizpůsobování ekonomiky Společenství měnícímu se technologickému, sociálnímu a
mezinárodnímu prostředí. Přestože v 80. letech se dospělo ke shodě, že strukturální změny
je třeba zrychlovat, tempo, jímž se evropská ekonomika přizpůsobovala změnám, pouze
drželo krok s tempem jejích hlavních konkurentů a nedokázalo je předstihnout. Výsledkem
byla přetrvávající vysoká zranitelnost ekonomiky cyklickými poklesy a nárazy zvějšku.
Nicméně tendence příznivá změně a ochota zásadně přehodnotit počínání podniků v Evropě
za poslední desetiletí narůstala. Máli však být dosaženo optimálních výsledků, je třeba, aby
tomuto vývoji napomáhaly a dále jej podněcovaly státní orgány, a to tak, že budou
identifikovat a odstraňovat překážky, jež stojí jednotlivým firmám v cestě úspěšné realizace
strategie směřující ke změně. Jedině strukturálním přizpůsobováním průmyslu lze dosáhnout
splnění obou vzájemně spjatých požadavků – vyšší produktivity a většího počtu pracovních
míst.

Za kroky ve strukturální oblasti odpovídají v podstatě členské státy Společenství. Mnoho
oblastí, v nichž se opatření realizují a které mají rozhodující vliv na strukturální
přizpůsobování a konkurenceschopnost je však bu ovlivňováno postupy Společenství, nebo se
o nich převážně jedná na úrovni Společenství. Společenství může tedy hrát véhni užitečnou
roli při realizaci vhodných kroků v oblastech, za které nese hlavní odpovědnost (je to např.
obchodní politika a politika v oblasti konkurence).

Soutěživé prostředí je základem účinného rozmísťování zdrojů a stimuluje inovaci investic,
výzkum a rozvoj. V rychle se měnícím ekonomickém kontextu (globalizace trhů, rychlost a
nákladnost technologických změn) je však nezbytné, aby se výrazně restrukturovaly a
adaptovaly jednotlivé firmy. Aby se s tímto problémem vyrovnaly, musí být schopny se
restrukturovat unilaterálně nebo bilaterálně ve spolupráci s jinými firmami (fúze, strategická
spojenectví atd.). Toto restrukturování může být usnadněno a urychleno včasným a uvážlivým
využíváním dostupných nástrojů, jakými jsou např. pomoc ze strany státu, spolupráce mezi
podniky atd. Takovou činnost firem a států je třeba odlišit od antikonkurenčních praktik firem
a států, které mohou nezbytné strukturální přizpůsobování zpomalovat.

Kroky v oblasti strukturální mohou rovněž pomoci vytvářet správné podnikatelské a
spotřebitelské prostředí tím, že zajistí, aby právní a jiná regulativní infrastruktura, vytvořená
jako základ jednotného trhu, fungovala řádně a efektivně. Společenství konkrétně může
zajistit, aby regulativní prostředí, v němž podniky, obchod a spotřebitelé fungují, bylo
stabilní a prediktabilní a aby kladlo minimální byrokratická břemena na ekonomické
subjekty, zejména na malé a střední podniky. Konečně může Společenství podněcovat,
podporovat a koordinovat snahy členských států urychlit v celém evropském trhu šíření těch
technologií (např. informačních technologií a biotechnologií), které budou napříště utvářet
naši společnost a jež jsou klíčovým faktorem formujícím globální konkurenci v
nadcházejících desetiletích.

Společenství potřebuje přiměřený rámec pro rozvíjení nových tržních příležitostí. V Evropě
jsou některé sektory již tradičně výlučnou doménou netržních služeb nebo podniků veřejného
zájmu, zejména jdeli o uspokojování veřejných potřeb. Reformy usilující o to, aby se při
zajištování takových služeb – např. ve sféře zdravotnictví, telekomunikací atd. – odlišily
jednotlivé funkce státních orgánů (funkce producenta, kupujícího a regulujícího), by měly
vést k tomu, aby potřeby uživatelů byly lépe uspokojovány, aby se z veřejných prostředků za
to platilo méně a aby se rozvíjel potenciál tvořící trh.

Při doporučování kroků, které by měly členské státy v určitých situacích podniknout, není
příliš vhodné hovořit obecně, protože okolnosti jednotlivých případů se značně liší.

Proti konkrétním krokům, jež by v určité zemi řešily její aktuální problémy, se staví
představitelé jiných zemí, kde tyto problémy bud nikdy neexistovaly, nebo byly do značné
míry vyřešeny. V následujících odstavcích se pokusíme vyjmenovat oblasti. v nichž může
podnikat totožné kroky co největší počet členských států. Doporučení je třeba chápat jako
rámec, v němž si členské státy budou muset samy zjistit, jaký prostor pro jednání každý z nich
má.

O nezbytných strukturálních opatřeních pojednáme v dalších kapitolách této Bílé knihy. Zde
pouze uvádíme, že kroky je třeba podniknout ve třech hlavních oblastech:

(i) Do ekonomiky jako celku je třeba vnést větší pružnost. Zejména regulativní rámec by
měl být příznivější pro podnikání.

(ii)Je třeba vypracovat strategie směřující k vytvoření účinného trhu práce, schopného
reagovat na nové situace ve sféře konkurence.

(iii)Je nutno zachovat otevřenost mezinárodního prostředí, která by Společenství umožnila
plně se podílet na rozvoji v těch částech světa, kde je v současnosti největší potenciál
neuspokojené poptávky a kde je pravděpodobnost vysokého tempa růstu v příštím desetiletí.

(b) Makroekonomická opatření
Hlavním úkolem tvůrců makroekonomické politiky je odstranit konflikty mezi cíli jednot
livých politických opatření, jež sužovaly Společenství v posledních dvaceti letech, ve
vyhrocenější podobě pak v letech zcela nedávných. Jestliže se tyto konflikty odstraní, bude
možné znovu sladit růst, zaměstnanost a skutečnou konvergenci se stabilitou cen a
konvergencí deklarovanou a zajistit, že pokrok na cestě k Evropské měnové unii (EMU) půjde
ruku v ruce s výraznějším vytvářením zaměstnanosti. Ve stabilním a trhu příznivém
makroekonomickém rámci budou moci nerušeně působit tržní síly a využije se možností,
které jednotný trh skýtá.

Prvním střednědobým cílem na makroekonomické úrovni bude zajištění stability měnové
politiky. Orgány činné v této oblasti v posledních letech postupovaly způsobem
odpovídajícím vytyčenému záměru udržet inflaci mezi 2–3 %. Tomuto cíli se musí co
nejdříve přizpůsobit rozpočtová a mzdová politika; obojí s ním musí být v souladu trvale.
Úrokové sazby se sníží, jakmile se stabilizují očekávání týkající se inflace a jakmile se otevře
perspektiva nižších rozpočtových schodků.

Kromě toho bude důležité zefektivnit koordinaci politických opatření, nastolit stabilní měnové
kurzy a posílit perspektivu Evropské měnové unie. To pomůže zvýšit stabilitu
makroekonomického rámce a zkrátit čas nezbytný k tomu, aby bylo možno v plné mífe užívat
výhod. které Evropská měnová unie přinese. Realizace na růst orientované strategie stejného
typu jako ta, která je prezentována v tomto dokumentu, zvýší věrohodnost úsilí o stabilitu
měnových kurzů.

Rozpočtová politika bude muset napomáhat dosažení střednědobého cíle vyššího růstu a
vyšší zaměstnanosti v podstatě dvěma směry: (1) dosahováním udržitelnosti dluhu, (2)
přispíváním k nezbytnému nárůstu státních úspor. První cíl je nezbytný, máli se omezit
břímě, jímž nevyrovnaná rozpočtová politika doléhá na měnovou politiku a fiskální
pružnost. Maastrichtské kritérium rozpočtových deficitů (méně než 3 % hrubého domácího
produktu) bude při sledování tohoto prvního cíle užitečným východiskem. Vrátíli se
Společenství k politice výraznějšího růstu, bude se jako celek moci s kritériem rozpočtového
schodku vyrovnat do roku 1997. Jednotlivé země mohou tohoto cíle dosáhnout dříve než
Společenství v průměru, nebo také později, podle toho, jaké je jejich postavení na startu.

V dlouhodobější perspektivě bude muset rozpočtová politika přispět k větším státním
úsporám. K tomu bude nezbytné podstatně zvýšit veřejné úspory a snížit rozpočtové deficity
mnohem více. než jak naznačuje kritérium obsažené v Maastrichtské smlouvě (mezi nulou a
jedním procentním bodem).

Podstatným prvkem omezování rozpočtové politiky bude přijetí opatření ke zlepšení finanční
situace systému sociálního zabezpečení.

Mzdy. Existuje široký konsenzus, pokud jde o nezbytnost další umírněnosti v oblasti mezd i
pokud jde o pozitivní výsledky. které by mola přinést. Ve svém společném stanovisku ze 3.
července 1992 předložili sociální partneři na evropské úrovni shodný názor týkající se
správného vývoje v oblasti mezd: Za mzdové vyjednávání odpovídají sociální partneři. Čím
důvěryhodnější a sociálně přijatelnější jsou ekonomickopolitická opatření, tím snáze mohou
sociální partneři v závěrech svých mzdových vyjednávání předjímat nízkou nebo snižující se
míru inflace. To zmírní tlak na měnovou politiku a přispěje ke snížení krátkodobých
úvěrových sazeb. Vývoj mezd bude muset nadto zohlednit požadavky výnosnosti investic,
vedoucích k tvorbě zaměstnanosti a konkurenceschopnosti podniků na světových trzích a
důsledky úplné hospodářské a měnové unie. Takto generovaný proces neinflačního a
udržitelného růstu otevře náležitý prostor pro reálný růst mezd; tím se zdůrazňuje vzájemná
spjatost procesu evropské integrace a růstu životní úrovně. Obtíže začínají ve chvíli, kdy se
tyto obecné zásady převádějí do konkrétních rozhodnutí o mzdách.

Jsou důkazy, že mezi cíli spjatými se stabilitou, jež sledují ústřední banky, a současným
chováním ve sféře mezd existuje nesoulad, který zčásti odpovídá za přetrvávající vysokou
hladinu krátkodobých úrokových měr. To lze prokázat několika jednoduchými výpočty. Za
normálních podmínek by nominální mzdy na hlavu mohly růst o částku, jež se rovná cílům,
které si vzhledem k inflaci vytyčují orgány působící ve sféře měn (2 – 3 %), plus o tu část
nárůstu produktivity, kterou je možno rozdělovat mezi pracující. Za současné situace je růst
produktivity pouze výsledkem většího propouštění pracovních sil, než jaké by pokles
vyžadoval, a nikterak neodpovídá vytváření statků, které by bylo možno rozdélovat.
Nominální mzdy na hlavu by tudíž dnes neměly růst o více než 2 – 3 % ročně. Nehledě k
výraznému poklesu, k němuž nedávno došlo, však současné tendence v některých členských
státech i ve Společenství jako celku stále toto číslo převyšují; orgány odpovídající za
měnovou politiku mají tedy důvod ke starostem.

Odstranění tohoto rozporu je za současné situace nezbytnou podmínkou návratu k růstu;
jakmile se však ekonomika Společenství znovu na cestu růstu vrátí, bude důležité zajistit, že
mzdy budou i nadále růst v souladu s cílem stability a s potřebou umožnit růst rentability
investic a konkurenceschopnosti (praktická zásada produktivita minus jeden procentní bod, o
níž se hovoří v oddílu 1.4). Je třeba zdůraznit, že tyto směrnice týkající se Společenství jako
celku, resp. všech jeho členských států, by měly vytvořit prostor pro náležitou
diferencovanost mezi členskými státy, regiony, povoláními a kvalifikačními úrovněmi v jejich
rámci.

1. 6 Překonání recese

Hlavní požadavek, že zamýšlená politická opatření musí napomáhat překonání recese,
znamená, že musí být v souladu se záměry střednědobého modelu růstu. V tomto rámci
vyžaduje překonání recese především obnovení důvěry. Představitelé podnikatelského světa,
pracující a občané vůbec musí být přesvědčeni, že příslušné orgány dokáží napravit současnou
nevyváženost a na mnoho let udržet zdravé a stabilní makroekonomické prostředí.

To si vyžaduje opatření jak v oblasti makroekonomické, tak ve strukturální.
Makroekonomická opatření mohou rychle změnit prostředí podnikání; strukturální opatření
jsou však nezbytná ke zlepšení důvěry v podnikání. Vliv strukturálních opatření se pocítí v
podstatě až ve střednědobém horizontu, rozhodné akce nyní jsou však životně důležité pro to,
aby se ekonomické subjekty přesvědčily, že už te se dělá něco, co později přinese výsledky.

Kromě toho bude nezbytné dát nový a vidite1ný podnět procesu kooperace na mezinárodní
úrovni. Rychlá realizace ustanovení Maastrichtské smlouvy, dovršení jednání v rámci
Uruguayského kola GATT a rozsáhlé nové iniciativy směrem k zemím východní Evropy a
třetího světa by byly velice důležitými signály.

Jakmile se dospěje k ozdravení, bude ekonomika v plné míře schopna těžit z výhod
strukturální adaptace, která probíhala v posledním desetiletí, a z dobudování vnitřního trhu.
Tato strukturální opatření přinesou výrazný růst efektivity, který v obdobích pomalého růstu
zůstává nevyužit.
Rychlé zkvalitnění souboru politických opatření

Nižší úrokové míry jsou mocným nástrojem, jímž lze v krátkém čase pozvednout ekonomiku
Společenství. Za posledních 12 měsíců se úrokové míry už podstatně snížily. Vzhledem k
hloubce současné recese jsou však stále ještě v mnoha zemích – zejména pokud jde o
krátkodobé úvěry – příliš vysoké. Za tétosituace je prvním požadavkem vytvořit podmínky
dalšího výrazného snižování krátkodobých úrokových měr. To zejména vyžaduje, aby
očekávaný vývoj ve sféře rozpočtů a mezd byl i nadále v souladu s cíli stability, které si
měnové orgány vytyčily. Jakékoli snížení krátkodobých úrokových měr, které by nebylo
podepřeno odpovídajícím chováním v oblasti rozpočtů a mezd, by mohlo byt znehodnoceno
očekáváním vyšší inflace a vyšších dlouhodobých úvěrových měr v budoucnu. Pokud by se
však realizovaly důvěryhodné plány co do konsolidace rozpočtů a pokud by došlo k dohodám,
jež by vyústily v pozvolnější růst mezd, pozitivně by se ovlivnily expanzivní tendence a
ústřední banky by mohly krátkodobé úrokové míry snížit dřív, než k vývoji skutečně dojde.

Podstatné snížení krátkodobých úrokových měr v rámci celého Společenství by snížilo napětí
uvnitř ERM a zlepšilo finanční situaci firem a veřejných rozpočtů. Prostor pro snižování je
velký: v Německu mohou úrokové míry výrazně klesnout, jestliže se realizují přislušná
opatření v ostatních zemích může být snížení ještě větší, a to natolik, nakolik lze omezit
rozdílyv úrokové míře. Další vyrazné snížení by ekonomickým subjektům naznačilo, že
nejhorší je už za námi, že měnová politika byla v nejvyšší možné míře uvolněna a že dalším
odkládáním rozhodnutí týkajících se investic, jež mohou záviset na dostupnosti nejlepších
finančních podmínek, se už nedá nic získat.

Snížení krátkodobých úrokových měr ve Společenství by se pozitivně odrazilo na
konkurenceschopnosti evropských podniků. Spolu s ob novením důvěry by to v rámci
Společenství podnítilo cyklickou fázi vzestupu motivovaného vývozem a investicemi (export
/ investmentled cyclical upswing).

Rozpočtová politika

Postup v oblasti rozpočtů závisí na vyhodnocení toho, jaký pravděpodobný dopad budou mít
změny v současném rozpočtování (budgetary stance) na poptávku a na důvěru podnikatelů a
spotřebitelů. V letech 1991 a 1992 připustily členské státy nárůst rozpočtových schodků; mělo
se totiž za to, že se tak podpoří domácí poptávka. Počátkem roku 1993 se na úrovni
jednotlivých států podnikly další kroky v rámci Edinburské iniciativy pro růst. Zhruba v
polovině roku 1993 se však členské státy shodly, že pro krátkodobé manévrování už není
prostor; jakékoli další zvyšování rozpočtových schodků by nejspíš snížilo celkovou poptávku,
protože by vyvolalo nedůvěru. Naopak byla uznána potřebnost konkrétních a důvěryhodných
krátkodobých konsolidačních programů.

Bezprostředním cílem těchto programů by mělo být zabránit dalšímu zhoršování rozpočtové
bitance a vytvořit předpoklady pro konsolidaci ve chvíli, kdy dojde k ozdravení. To, jak bude
nezbytné přizpůsobování tvrdé, bude záviset na konkrétních podmínkách jednotlivych
členských států. Úsilí zaměřeného tímto směrem je však zapotřebí téměř ve všech zemích.
Všechny vlády by se nadto měly pokusit pokud možno převést vydaje na ty položky, které
bezprostředně ovlivňují vyhlídky růstu: vzdělání, výzkum a vyvoj, investice do infra struktury
atd.

Mzdy
V předchozím oddílu jsme si ukázali, že v mnoha zemích existuje nesoulad mezi cíli, které v
oblasti inflace sledují orgány odpovědné za měnovou politiku, a skutečným mzdovým
vývojem. Čím dříve se tento nesoulad odstraní, tím dříve lze snížit krátkodobé úrokové míry.
Tripartitních dohod mezi sociálními partnery a vládami by se mělo využívat všude, kde to jen
lze.

Dosahování širokého sociálního konsenzu

Pokračování procesu Evropské měnové unie je klíčem k zajištění stabilního
makroekonomického rámce, který umožní dosáhnout vyššího udržitelného růstu. Společenství
si je už dávno vědomo, jak negativní vliv má nestabilita směnných kurzů na důvěru v
podnikání, a argumenty, že výhod trhu lze zplna využívat jedině v rámci jednotného trhu, mají
skutečně pevný základ. Tyto úvahy byly u zrodu Smlouvy o Evropské unii a platí dodnes, bez
ohledu na krizi, kterou ERM v posledních 12 měsících procházel a prochází. Skupina zemí
tak pevně spjatá obchodními a finančními pouty jako Evropská unie potřebuje stabilní
měnové prostředí jak uvnitř, tak navenek.

Majíli členské státy obnovit důvěru v proces EMU, musí znovu potvrdit, že jsou i nadále
tomuto cíli věrny a svá slova musí podložit činy. Koordinace hospodářské politiky mezi
členskymi státy se musí zefektivnit. Proto je zapotřebí vytvářet co nejširší konsenzus na bázi
politického rámce vytyčeného v tomto dokumentu, a rozdělit na členské státy úsilí, které se
vyžaduje od všech stran (s využitím procesu sociálního dialogu, kdekoli je to možné). Ti, kteří
zaměstnání mají, se musí přesvědčit, že opatření, po nichž sev tomto dokumentu volá, budou
účinná. Musejí také vidět, že solidarita, kterou projeví přijímáním jistých obětí, opravdu
přinese šanci pro ty, kteří jsou dnes o výdělečné zaměstnání připravováni. Zvýšené úsilí
zlepšit situaci veřejných financí a vyrovnat se tak s kritérii vytyčenými Maastrichtskou
smlouvou vyžaduje, aby se aktualizovaly konvergenční programy, které jsou i nadále
užitečným nástrojem pro rozvinutí debaty vedoucí k takovému konsenzu. Na směrnicích pro
hospodářskou politiku usilující o vypořádání se s nedostatky, o nichž se v této knize
hovoří, se všichni musejí shodnout co nejdříve, máli se obnovit důvěra v podnikání.

Dimenze Společenství

Zda takový politický kurz na obnovu růstu bude mít úspěch, závisí ovšem na různých
faktorech, které se více nebo méně vymykají z dosahu těch, kdo politická opatření formulují.
Jde zejména o důvěru podnikatelů a spotřebitelů a to, jak si povedou hlavní obchodní partneři
Společenství. Vzhledem k vážnosti současné situace a k rozsahu, v jakém se budou muset v
mnoha zemích přizpůsobit rozpočty, je pravděpodobné, že ozdravování bude povlovné a
pomalé. To může vyvolat potřebu zintenzivnit iniciativy, na nichž se Společenství shodlo na
zasedáních Evropské rady. V ovzduší rostoucí důvěry v podnikání lze různých projektů
Společenství (např. projektu transevropských sítí) využít pro iniciativy, které mohou
mobilizovat velké, v podstatě ze soukromého sektoru pocházející zdroje financování
užitečných projektů.

                                 II - Konkurenceschopnost


Kapitola 2

Podmínky růstu a větší konkurenceschopnosti
A - Na cestě ke globální konkurenceschopnosti

Máli se zvýšit úroveň zaměstnanosti ve Společenství, musí podniky dosáhnout globální
konkurenceschopnosti na otevřených a konkuren čních trzích, a to jak v Evropě, tak mimo ni.
Státní orgány i orgány Společenství odpovídají za to, že podnikům vytvoří příznivé
podmínky, otevřou před nimi jasné a spolehlivé perspektivy a dovedou je k mezinárodní
konkurenceschopnosti. Tato odpovědnost je dnes zakotvena ve Smlouvě o Evropské unii. Už
v roce 1991 přijala Rada ministrů směrnice, jimiž by se Společenství v hospodářské politice,
orientované na tento cíl, mělo řídit.

Globalizace ekonomik a trhů (jejíž součástí je podněcování konkurence v mezinárodním
rámci) založená na vzniku potenciálně jednotného celosvětového trhu zahrnujícího stále širší
spektrum zboží, služeb a faktorů ukazuje význam odpovědnosti státních orgánů i orgánů
Společenství za konkurenceschopnost. Stále více musíme uvažovat v kategoriích nikoli
relativních, ale konkurenčních výhod. Relativní výhody spočívají např. v přírodním bohatství;
do značné míry jsou tedy neměnné. Konkurenční výhody jsou založeny spíše na kvalitativních
faktorech; strategie podniků a politická opatření veřejnoprávních orgánů je tudíž mohou do
značné míry ovlivnit. V takové situaci se mobilita faktorů, schopnost účinně je spojovat a
organizovat sociální konsenzus, pokud jde o podíl na přidané hodnotě, stává daleko důležitější
než faktory, které byly k dispozici zpočátku.

Společenství dokáže podstatně zvýšit svou globální konkurenceschopnost, dosáhneli
výrazného ozdravení co do míry investic (viz kapitolu 1). K tomu má řadu relativních
výhod: potenciál svých pracovních sil a sociální konsenzus, který umožňuje, aby tohoto
potenciálu bylo využito; má rovněž své vědecké a technické knowhow, svůj jednotný trh,
husté a kvalitní infrastruktury, zdokonalené finanční struktury svých firem i různorodé kultury
a regiony. Ekonomika založená na tvořivosti a na rozšiřování a využívání znalostí bude mít
dominantní rysy, odpovídající ekonomice 21. století. Opora v takových konkurenčních
faktorech bude hrát klíčovou roli při navozování ozdravení v oblasti růstu a při vzestupu
zaměstnanosti.

Vytvoření evropského trhu neznajícího žádné hranice k 31. prosinci 1992 a zdokonalování
jeho fungování, které strategický program předvídá, umožní firmám profitovat z rozsáhlé
ekonomiky, snížit své správní a finanční náklady, snazší a více na konkurenci spočívající
přístup k soukromým i veřejným zakázkám a účinnější vzájemnou spolupráci. To poskytne
Společenství pevný a dobře organizovaný základ, aby se vyrovnávalo s novými problémy,
které mezinárodní konkurenceschopnost přinese.

Společenství však bude muset také překonat nevýhody, které přispěly k tomu, že jeho
konkurenceschopnost v rámci trojky (Spo lečenství, Spojené státy a Japonsko) se v
posledních letech oslabila. Vedle makroekonomickopolitických nevyvážeností, které
napomohly k reálnému zhodnocení měn Společenství, jde především – jak členské státy
zdůraznily – o to, že průmysl členských států není dostatečně ani geograficky, ani co do
produkce zastoupen na rozšiřujících se nových trzích, o to, že jeho podniky jsou někdy v
nevýhodě tváří v tvář dominantnímu postavení, jež někdy zaujímají určitá mezinárodní
uskupení, a o to, že jsou občas v nevýhodě vzhledem k nárůstu strategických svazků.
Regulativní prostředí je stále až příliš rigidní a správní i manažerské tradice jsou stále až příliš
centralizované a diverzifikované. Konečně politická opatření vlád jsou často stále ještě přiliš
defenzívní a neberou dostatečně v úvahu nová omezení, jež s sebou globální konkurence nese.
Průmysl a jednotlivé státy musí společně sledovat čtyři hlavní cíle, máli konkurencechopnost
podniků v rámci Společenství vyústit v co nejvyšší úroveň zaměstnanosti:

· Napomáhat evropským firmám přizpůso bovat se novému globalizovanému a
navzájem závislému konkurenčnímu prostředí.

· Využívat konkurenčních výhod, které s sebou nese postupný přechod k ekonomice
založené na poznání a znalostech.

· Stimulovat a podporovat udržitelný rozvoj průmyslu.

· Snižovat časový odstup mezi tempem, jímž se mění nabídka, a tempem, jímž se
odpovídajícím způsobem přizpůsobuje poptávka.

Tato kapitola analyzuje silné i slabé stránky Společenství, které se projevují při zvládání
problémů a při stanovení hlavních složek politiky globální konkurenceschopnosti.

2. 1 Názory členských států

Z faktorů, které výrazně ovlivňují konkurenceschopnost ekonomiky Společenství, zdůrazňují
členské státy zejména následující: negativní dopady veřejných schodků na investice; narušené
fungování trhu práce vedoucí – pokud jde o náklady, kvalifikaci nebo pružnost ve sféře
organizace práce – k tomu, že nabídka pracovní sily a poptávka po ní jsou v nerovnováze;
nedostatečné využívání nových technologií, které spolu s neschopností náležitě zužitkovávat
výsledky výzkumu a technologického rozvoje vede k tomu, že produkce zboží a služeb se
obtížně koncentruje do technologicky nejvyspělejších podniků, v nichž dochází k přidání
vysoké hodnoty.

Řada členských států hovoří o rigiditě trhu nebo o poruchách v umísťování zdrojů, k nimž
vedou státní zásahy, at již mají podobu nadměrné regulace, či nejrůznějších omezení
konkurence. Některé členské státy poukazují na to, že na ekonomiku klade stále větší
břemeno stárnutí obyvatelstva. Jeden z nich uvádí do souvislosti konkurenceschopnost a
skutečnost, že ve Společenství se v průměru pracuje méně hodin než u jeho hlavních partnerů.

2.2. Konkurenceschopnost Společenství

v globalizované ekonomice:

slabé a silné stránky

Od roku 1989 ve Společenství postupně klesala míra růstu produkce zboží a služeb. Přestože
znepokojivá je i tendence konkurenceschopnosti jeho průmyslu, má Společenství výrazně
silné stránky, o něž se může opřít, chceli zmírnit současnou situaci a úspěšně zvládnout svůj
vstup do 21. století.

Slabé stránky

Uprostřed ostré konkurence na světových trzích je průmysl Společenství znevýhodněn tím, že
se zhoršuje jeho obchodní konkurenceschopnost, že se mu nepodařilo úspěšně se prosadit na
rozšiřujících se nových trzích, že nedostatečně investuje do výzkumu a vývojea že jeho
produktivita stále ještě zaostává za produktivitou jeho hlavních konkurentů. S tímto
hodnocením souhlasí většina členských států.

a) Obchodní úspěšnost průmyslu Společenství se od roku 1980 zhoršovala, jak ukazuje
soustavný pokles míry, v níž dovoz je kryt vývozem (viz graf č.1).

V posledních letech průmysl Společenství přišel – jak se ostatně dalo předvídat – nejen o
podíly na trzích v důsledku růstu moci nových průmyslově vyspělých zemí, ale musel také
ustoupit Spojeným státům a Japonsku.

Situace ve vztahu ke Spojeným státům se zhoršila v důsledku nepříznivé tendence směnných
kurzů. V případě Japonska je důvodem spíše neschopnost Společenství pronikat na rozšiřující
se nové trhy stejně rychle jako japonský průmysl. Pokles podílu průmyslu Společenství na
trhu byl zvýrazněn tím, že stále větší část světového obchodu připadá na nové průmyslově
vyspělé země jihovýchodní Asie.

Průmysl Společenství si obchodně vede různě. Velká část průmyslu (dvě třetiny co do
činnosti) část svých podílů na trzích v letech 1986 – 1991 ztratila, ať již proto, že na trh
Společenství rostoucí měrou proniká svým dovozem někdo jiný, nebo v důsledku ztrát v
oblasti vývozu; někdy šlo i o kombinaci obou těchto faktorů.

b)Průmysl Společenství zlepšil své postavení na pomalu rostoucích trzích (zařízení pro
železnice, bavlna, textilní a šicí stroje, různé textilie, výrobky kožedělného a oděvního
průmyslu, jatečné zpracování masa a výroba masných pokrmů, obilné výrobky, destilace
etylalkoholu), zatímco na trzích s vysokou přidanou hodnotou si vedl stále hůře
(automatizace kancelářských prací, informační technologie, elektronika, zdravotnické potřeby
a chirurgické nástroje). Jeho struktura se tedy ještě nepřizpůsobila struktuře rozšiřujících se
nových trhů. Toto zaostávání je škodlivé o to víc, že trhy s vysokou přidanou hodnotou se
vyznačují prudkým růstem produktivity práce, vysokými platy a pronikáním pokroku v
technologii na další trhy.

Produktivita práce ve výrobě v rámci Společenství stále ještě značně zaostává za
produktivitou v americkém a japonském průmyslu. Nejsou náznaky, že by se tato propast ve
vztahu k USA (více než 10 %) zužovala; rozdíl mezi Evropou a Japonskem je stále zhruba40
%. K překlenutí této propasti je především nezbytné dosáhnout ozdravení v oblasti míry
investic. Růst produktivity hraje klíčovou roli v mezinárodní konkurenceschopnosti; zároveň
vede k růstu životní úrovně doma. V úvahu je třeba brát jak úroveň produktivity, tak míru
jejího růstu. Faktory ovlivňující růst produktivity jsou: technologický rozvoj, investice, míra
využívání kapacit, množství pracovních sil, jež jsou k dispozici, a jejich kvalifikace, kvalita
řízení, organizace výroby a využívání zdrojů, jako jsou energie a suroviny.

c) Investice podniků do výzkumu a vývoje jsou jednou z oblastí, kde musí Společenství
vyvinout velké úsilí. Za poslední léta byl průměrný roční růst výdajů na výzkum a vývoj
nejvyšší v Japonsku (10 %). Následuje Společenství (8,1 %) a USA (7,9 %). Zlom, k němuž v
celkové tendenci výdajů podniků na výzkum a vývoj v roce 1992 ve Společenství (a v
Japonsku) došlo, je v tomto směru velmi znepokojivý (viz graf č. 2).




Silné stránky

Průmysl Společenství se však může opřít i o silné stránky, jež mu mohou pomoci přizpůsobit
se novým podmínkám světové konkurenceschopnosti. Je málo zadlužený a ziskové míry,
jichž dosahuje, jsou srovnatelné se ziskovymi měrami jeho konkurentů. Byl schopen se
restrukturalizovat, jak si to vyžadovala opatření směřující ke zřízení jednotného trhu. Pracovní
síly, jimiž disponuje, jsou velmi kvalifikované. Má účinné a velmi husté infrastruktury.

a) V posledních letech udržely firmy Společenství svou zadluženost pod kontrolou,
třebaže se tak dělo za cenu určitého zastarávání jejich základního kapitálu. Dnes jsou mnohem
méně zadluženy než jejich konkurenti. Firmy Společenství jsou tak relativně méně zranitelné,
zvýšíli se úrokové míry; budou však také relativně méně profitovat, pokud se i nadále budou
úrokové míry snižovat. (Viz graf č. 3).
I japonské firmy mají velké problémy, aby se přizpůsobily poklesu spotřeby a negativnímu
vlivu, který má posílení jenu na objem jejich vývozu

b) Když se koncem 80. let stalo konkurenční prostředí náročnější, firmy Společenství a firmy
USA výrazně omezily své ziskové míry. I u japonských firem, které tradičně pracují s
nižšími měrami zisku než jejich konkurenti ze Společenství, došlo k poklesu ziskových měr, i
když v menším rozsahu. Tento vývoj vedl k tomu, že propasti mezi třemi obchodními bloky
se zúžily (viz graf č. 4).




Jak v Evropě, tak ve Spojených státech se však míry zisku jednotlivých trhů značně liší, a to
daleko víc než v Japonsku. Evropská průmyslová odvětví, jež jsou vystavena relativně menší
mezinárodní konkurenci, stále ještě dosahují vysokých ziskových měr, zatímco u těch, jež
jsou mezinárodní konkurenci vystavena víc, míry zisku znepokojivě poklesly a v některých
případech fakticky vůbec zmizely.

c) Náklady na pracovní síly jsou důležitým prvkem konkurenceschopnosti evropského
průmyslu, i když zdaleka ne jediným. Jednicové pracovní náklady závisí na poměru mezi
mzdovými a jinými než mzdovými náklady na jedné straně a produktivitou na straně druhé.
Máli být zachována konkurenční výhoda, musí se tudíž vysoké náklady na pracovní síly
kompenzovat vysokou produktivitou. Nejdouli náklady na pracovní síly ruku v ruce s
produktivitou, vznikají v oblasti konkurenceschopnosti problémy. Relativně vzato, odrazily se
velké vzestupy a poklesy, k nimž ve Společenství ve srovnání s jeho hlavními konkurenty od
roku 1980 docházelo, ve fluktuaci bilaterálních směnných kurzů mezi ECU, americkým
dolarem a jenem.

Náklady na pracovní síly se konkurenceschopnosti dotýkají jinak ve vztahu k dalším
vyspělým zemím a jinak ve vztahu k zemím, jež procesem industrializace procházejí.
Nenákladové položky, jakými jsou jakost, dodání, design a přizpůsobení se zákazníkovi,
mohou při udržování konkurenceschopnosti napomáhat. I nadále je však důležité věnovat
pozornost relativním nákladům včetně nákladů na pracovní síly. Ve srovnání s
industrializujícími se zeměmi, zejména s těmi, které – jako např. Čína – na cestu
industrializace teprve vstupují, je rozdíl v nákladech na pracovní síly příliš velký, než aby
se ve zpracovatelském průmyslu v Evropě cokoli podstatného, pokud jde o zaměstnanost,
dalo získat snížením mezd. Udržet konkurenční výhodu mohou Evropě pomoci jedině
vysoká produktivita a vysoce kvalitní výrobky.

2.3. Hlavní směry politiky globální konkurenceschopnosti

(a)Pomoc evropským firmám při při jejich adaptaci na novou situaci vyvolanou
globalizovanou a navzájem propojenou konkurencí

Na prahu globalizace ekonomik a trhů už nelze rozdělovat průmysl a zeměpisné oblasti na
jasně vymezené a relativně nezávislé části. Evropské firmy se podílejí na výrobě jak v rámci
Společenství. tak na třetích trzích. Jejich konkurenti mají ve Společenství stále více poboček.
Existuje mnořství mezinárodních dohod mezi podniky: v posledních pěti letech vstupovaly
velké firmy každoročně do více než 400 mezinárodních strategických svazků.

Evropské firmy musejí konkurovat mezinárodním uskupením, působícím v mnoha odvětvích.
Hranice mezi tradičními průmys lovými odvětvími jsou stále méně přesně. To je zřejmé
zejména v oblasti multimediálních aktivit. Firmy, kterě se zabývají telekomunikacemi,
informační technologií, spotřební elektronikou, programováním a řízením síti, se spojují a
sdružují do velice složitých uskupení a svazků, které budou během příštího desetiletí do
značné míry určovat tvorbu a distribuci hodnot (včetně hodnot kulturních) na rozšiřujících se
nových trzích perspektivně nesmírně důležitých.

Globalizace průmyslu znamená, že je třeba hledat nové proporce mezi konkurencí a
spoluprací. Při tvorbě politiky globální konkurenceschopnosti průmyslu jsou zvláště důležité
čtyři směry:

(i) Těžit ze silných stránek průmyslu Společenství a tak zabezpečovat produktivní a
inovativní potenciál a pracovní místa vytvářející průmysl, rozmístěný po celé Evropě,
zejména na trzích s vysokým potenciálem růstu (zdravotnictví, životní prostředí,
biotechnologie, činnost multimediál ho charakteru a kultura). Tento aspekt musí zohlednit
změny, vyplývající z globalizace trhů, výroby a provozovatelů a z politiky. kterou v oblasti
průmyslu hledají hlavní konkurenti Společenství.

(ii) Rozvíjet aktivní politiku spolupráce v oblasti průmyslu zejména s ekonomikami
východní Evropy, jež se nacházejí ve fázi přechodu. a s ekonomikami tichomořského
oblouku, které dosahují vysokých měr růstu. Pokud jde o země východní Evropy, je v zájmu
současného zajištění rychlé modemizace jejich ekonomik, lepší dělby práce v rámci Evropy a
optimálního využívání zájmů všech zúčastněných nezbytná mnohem těsnější spolupráce.
Spolupráce se musí opírat o užší sepětí veřejné podpory a soukromých iniciativ a o rychlejší
postup při vytváření právního rámce, podmínek pro investování a formulování záruk, které
naše firmy požadují. Pokud jde o průmyslová odvětví, jichž se to týká, mělo by to být
provázeno přechodným obdobím, které by umožnilo realizaci nezbytných restrukturalizačních
opatření za co nejlepších podmínek. Pokud jde o Tichomoří, může být větší pronikání
evropských firem na trh značně usnadněno sladěným úsilím státních orgánů, zaměřeným na
odstraňování regulačních, správních a v širo kém slova smyslu kulturních bariér, které až
dosud toto pronikání brzdily nebo mu přímo stály v cestě.
(iii) Dospět k promyšlenému a sladěnému přístupu ke strategickým svazkům, jejichž
živelný vývoj by mohl vyústit ve vznik oligopolistických poměrů, bránících soutěži na
světové úrovni. Zvyšující se počet průmyslových a technologických svazků se promítne na
všech trzích. Toto vše tedy musí příslušné orgány paralelně a sladěně sledovat, dokud se
nezavedou příslušná mezinárodní pravidla upravující konkurenci. Jde o to, aby přísná
pravidla, která si Společenství v této souvislosti ukládá, je nepřivedla do nevýhodného
postavení. Kromě toho musí mít firmy Společenství možnost spolehnout se na pružné
nástroje spolupráce, a to v záležitostech právních, daňových i jiných, a tudíž vstupovat do
svazků nezbytných k vyvážení síly některých jejich amerických a japonských konkurentů.

(iv) Zaměřit opatření na odstranění překážek hladkého fungování trhu v oblastech, kde
je odbyt a růstový potenciál evropských firem ve velmi nevýhodném postavení. Schopnost
evropských firem vyvážet do dalších zemí a usazovat se v nich je nezřídka značně nevyužita v
důsledku překářek, plynoucích ze strukturální nepronik nutelnosti některých trhů. Určit a
pojmenovat takové překážky růstu a podniknout konkrétní kroky k jejich odstranění
může průmyslu Společenství významně napomoci prodávat výrobky na těchto trzích. Vzorem
zde může být např. mechanismus vyhodnocování obchodu, který byl dohodnut s Japonskem a
jehož úkolem je konkrétně zjištovat povahu a příčiny nedobrých obchodních výsledků
Společenství v Japonsku, a to v oblastech, v nichž má průmysl Společenství v mezinárodní
konkurenci velice dobré postavení.

(b) Využívání konkurenčních výhod, jež s sebou nese postupný přechod k ekonomice založené
na znalostech

Bohatství národů je ve stále větší míře založeno na produkci a využívání znalostí. Z této nové
formy pokroku, jež je firmám ve Společenství dostupná, je třeba co nejvíce těžit; jde totiž o
oblast, v níž při startu mělo Společenství značný náskok.

Přechod k ekonomice založené na znalostech (knowledgebased economy) se projevuje
zejména extemalizací určitých činností průmys1ových firem a rychlejším růstem služeb. To
neznamená, že průmysl produkující výrobky ztrácí na významu – je totiž jádrem tohoto
vývoje a i nadále určuje celkovou konkurenceschopnost výrobního systému.

Klíčové prvky konkurenceschopnosti se dnes už neomezují na relativní výši nákladů na
různé vyrobní faktory. Zahrnují zejména kvalitu vzdělání a přípravy na povolání, účinnost
organizace průmyslu, schopnost soustavně zdokonalovat výrobní procesy, intenzitu výzkumu
a vývoje a využití jeho výsledků v průmyslu, pružnost a přizpůsobivost podmínek, za nichž
fungují trhy, dostupnost konkurenceschopně servisní infrastruktury, kvalitu výrobků a
schopnost podniků zohledňovat ve své strategii důsledky společenských změn (např. zvýšená
ochrana životního prostředí).

Ještě závažnější je schopnost včleňovat všechny tyto prvky do promyšlené strategie. Zhruba
75 – 95 % obnosu, který firmy vydávají na mzdy a platy, souvisí dnes nikoli s funkcemi
spjatými bezprostředně s výrobou, ale s organizováním, jako je např. informační technologie,
technika a inženýrství (engineering), zacvičování pracovníků, účetnictví. marketing a
výzkum. Organizační schopnosti jsou tedy jednou z nejdůležitějších složek
konkurenceschopnosti firmy.

Řadu těchto faktorů, např. zacvičování pracovníků, výzkum a služby lze zahrnout pod
hlavičku nemateriálních investic založených na znalostech, jimž státní politika musí do
budoucna přiznávat přinejmenším stejnou prioritu, jakou přiznává investicím materiálním.
Investice tohoto typu se stávají klíčem k růstu, který je trvalý, vytváří kvalifikovaná pracovní
místa a hospodárně využívá zdroje.

To s sebou nenese žádné zvýšení veřejných schodků, předpokládá to však dalekosáhlé
reformy:

· Pokud jde o daně: relativní daňové zatížení, které jednotlivé faktory
konkurenceschopnosti nesou, je třeba přizpůsobit tak, aby se omezily daňově složky z
hlediska zaměstnanosti působící kontrastimulačně, a posílily ty, jež vedou k
efektivnějšímu a životní prostředí méně znečišťujícímu využívání vzácných zdrojů.

· Pokud jde o kritéria, jimiž se řídí užívání finančních nástrojů států a Společenství:
především je třeba přehodnotit kritéria, na základě nichž se poskytuje pomoc průmyslu a
která, použijemeli většiny dnes existujících modelů, stimulují firmy, aby zvyšovaly kapitálovou
náročnost výroby a ve snaze zvýšit výkonnost výroby stupňovaly své investice spíše do
materiální sféry. Snahou by mělo být v plné míře zohlednit vytváření té složky růstu, kterou
představuje přidaná hodnota a nemateriální obsah.

· Pokud jde o priority, jimiž se řídí využívání veřejných fondů: k investicím do zaučování a
školení pracovníků, do výzkumu a do zavádění inovací, tedy do nemateriálních složek přidané
hodnoty, se musí přistupovat přinejmenším stejně pozitivně jako k tradičním investicím. Snaha
by měla být dvojí: zajistit, že se objeví nová generace výrobků, které optimálně využívají
všech technologií dostupných na světovém trhu, a podnítit dynamické zavádění inovací do
procesů, výrobků a organizace. Nezbytným předpokladem je zvýšení výzkumných aktivit
firem Společenství a větší výběrovost při poskytování pomoci státem.

· Pokud jde o regulativní rámec: je třeba udělat víc k zajištění účinného fungování
jednotného trhu, zejména pokud jde o modernizaci a racionalizaci norem a pravidel, která by
měla usnadnit zavádění nových forem organizace práce a odklon od taylorismu. Je třeba
sledovat politiku, která se zaměřuje na jakost a která odpovídá přístupu Společenství ke
standardizaci, máli se využít knowhow firem Společenství a zabránit fragmentarizaci trhu.

(c) Podpora udržitelného rozvoje průmyslu

Politika zabraňujcí znečišťování životního prostředí zejména rozšířeným vývojem ekologicky
čistých výrobků a procesů nejen že zastaví stálý růst nákladů vynakládaných na čištění, ale
podnítí také rychlejší aplikaci výsledků výzkumu a vývoje. Z toho plynoucí výhoda pomůže
posílit celkovou konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Význam tzv. ekoprůmyslu jako rychle se rozšiřujícího průmyslového trhu se dnes široce
uznává a v tomto desetiletí (podle studií Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
OECD) výrazně vzrostl. Ekoprůmysl nedodává jen zboží a služby sloužící kontrole
znečištování a boji proti němu; zahrnuje i výdaje ve prospěch životního prostředí,
vynakládané v celkovém kontextu zdokonalených výrobních postupů či výrobků, a trhy pro
zdravé, resp. neškodné výrobky.

V současném kontextu globální konkurenceschopnosti se používané technologie a organizační
postupy nezbytné při zavádění čistých technologií často podobají technologiím a postupům,
jež jsou spojeny s novým výrobním paradigmatem. Koncepce „lean“ (tj. less energy, fewer
raw materials, tedy méně energie a méně surovin) je významným posunem ve sladitelnosti
výrobních postupů s ochranou životního prostředí, což napomáhá zvýšit konkurenceschopnost
průmyslových odvětví a podniků, jež se jí řídí.

Další dimenzí konkurenceschopnosti průmyslu je přechod od výrobních procesů k trhům, na
nichž se výrobky prodávají. Trhy pro výrobky ekologicky zdravé jsou pro firmy stimulem,
jelikož jsou zdrojem potenciálních zisků. Protože na exportní trhy se vztahují přísnější
ekologické požadavky, stává se využívání čistých technologií podmínkou vstupu na ně.

V zájmu podpory udržitelného rozvoje evropského průmyslu by Společenství mělo:

(i) podstatně zvýšit a koordinovat vědeckovýzkumné úsilí na poli čisté technologie;

(ii) vyvinout ekonomické stimuly, které by podpořily převádění výsledků výzkumu a vývoje
do výrobků a výrobních postupů.

(d) Zkrácení časového odstupu mezi tempem změny nabídky a této změně odpovídajícím
přizpůsobováním poptávky

Stejně jako u dřívějších průmyslových revolucí existuje i nyní značný časový odstup mezi:

· změnami v nabídce, kde dochází dnes díky používání stále výkonnějších technologií k
rychlejší modernizaci, vyústující v rychlý růst produktivity práce, který uvolňuje značné
lidské zdroje;

· změnami v poptávce, které zaostávají za změnami v nabídce v důsledku těžkopádnosti v
rozdělování příjmů, ve způsobech spotřeby, v relativně malé otevřenosti inovacím v rámci
Společenství, v zeměpisné struktuře růstu a v neuspokojivém fungování trhů.

Je naprosto nezbytné pokusit se tento časový odstup zkrátit a co nejlépe využívat lidských
zdrojů, uvolněných v důsledku rostoucí produktivity výrobního systému. To lze učinit
jedině tak, že se politickýmí opatřeními zaměřenými zároveň na poptávku, nabídku a na
založení interakce mezi nimi napomůže rozšiřování prodejních příležitosti, jež se průmyslu
Společenství nabízejí.

Na straně poptávky to znamená :

· Realizovat iniciativy, zaměřené na urychlení sladěného ozdravení spotřeby na světové
úrovni a napomáhat oživení poptávky po produkci průmyslu Společenství. Nesrovnalosti
vyplývající z přetrvávajících značných rozdílů mezi mírou otevřenosti trhů (kde na jedné
straně jsou oblasti velice otevřené – především jde o Společenství – a na druhé straně oblasti
ze strukturálních či politických důvodů do značné míry chráněné) se odrážejí v chronickém
růstovém deficitu na světově úrovni. Máli se tento růstový schodek vyrovnat, je absolutně
nezbytná rozhodná podpora iniciativ vedoucích ke sladěnému ozdravení poptávky a k
otevření a průmyslové modernizaci chráněných zemí.

· Prozkoumat různá opatření, která by vedla k nalezení nových trhů pro zboží a služby. Zde
máme na mysli především trhy, kterě vyvolává v život zlepšená ochrana životního prostředí
(kde jsou podniky Společenství zvlášť konkurenceschopné), využívání biotechnologií a
produkci, řízení a šíření informací. Nástup „multimediál ních“ aktivit, které využívají
prostoru vytvořeněho digitalizací informace ve všech jejích podobách (psané slovo, obraz a
zvuk), přivodí v tomto směru převratné změny, z nichž budou těžit fumy a ekonomiky, které
budou schopny se na těchto nových trzích etablovat .

Na straně nabídky musíme:

· Podněcovat soustavnou strukturální adap taci průmyslu Společenství. To znamená
usnadňovat procesy privatizace, jež mohou ve značné míře urychlování této adaptace
napomáhat.

Průmysl Společenství dostatečně nevyužil všech příležitostí, které skýtá rychlý růst trhů v
Asii a v Latinské Americe.

· Podpořit dynamiku malých a středních podniků (SMEs). Pro malé a střední podniky je
ve srovnání s velkými nepochybně obtížnější a relativně nákladnější nalézt místo v
globalizovaně ekonomice, mít přístup ke světovému technologickému kapitálu a vybavit se
nejdůmyslnějšími a nejnovějšími metodami řízení a podnikatelskými službami. Opatření na
podporu malých a středních podniků musí tedy vzít tato nová omezení v úvahu a podle toho
musí být posílena.

Konečně je třeba výrazně podpořit interakci mezi nabídkou a poptávkou, a to:

· podporou partnerských vztahů mezi velkými firmami a jejich subdodavateli. Účinná
spolupráce mezi dodavateli součástek a těmi, kdo je montují, je jedním z důležitých
předpokladů zkracování času nezbytného pro inovace, optimalizace výdajů na výzkum a
vývoj, omezování režijních nákladů, zajišťování technické homogenity výrobků a zvyšování
jejich jakosti. Ukazuje se, že kroky, které průmysl v tomto směru již podnikl, jsou velice
pozitivní a že si zaslouží větší podporu státních orgánů;

· zlepšováním spojení mezi výrobci a uživateli. Tento cíl, přestože je značně široký, je
důležitý zejména pro výzkum, majíli se v opatřeních ve sféře výzkumu a technologického
rozvoje rychleji a citlivěji odrážet požadavky trhu a majíli na sebe těsněji navazovat Eureka a
výzkumné programy Společenství. Výzkumné úsilí, celkově nedostatečné, se musí
vystupňovat, musí být zacílenější a jeho aplikace se musí využívat efektivněji. Je nutně zajistit
co největší šíření informací a ustavením multidisciplinární spolupráce usnadňovat styky mezi
všemi, jichž se to týká, máli se podněcovat nejen konkurence při vývoji technologií, ale i
efektivita při jejich využívání;

· podněcováním rozvoje souborů konkurenčních aktivit, které využívá i regionální
rozrůzněnosti Společenství. Šířit v rámci Společenství soubory, v nichž se spojují
průmyslové, technologické a zeměpisné přednosti, znamená držet v ruce jeden z klíčů k
vytváření nových pracovních míst. Vyžaduje to aktivní účast všech dotčených subjektů; to lze
značně usnadnit strukturálními opatřeními na úrovni Společenství i na úrovni jednotlivých
států. V této oblasti. stejně jako v předchozích, je třeba hlavní důraz položit na horizontální,
průřezový a multidisciplinární přístup. Tato vodítka jsou shrnuta v tabulce.

Závěr
Ve snaze vytvořit základy takové politiky globální konkurenceschopnosti a zajistit, že její
pozitivní výsledky v zaměstnanosti se dostaví co nejdříve, Společenství navrhuje, aby
Evropská rada přijala následující cíle a směrnice:

(i) Těžiště státních zásahů do průmyslu se musí přenést do horizontálních opatření a na
růstové trhy, kde se evropskému průmyslu otevírají velké možnosti rozvoje v oblastech, jako
je zdraví, životní prostředí, biotechnologie, multimediální aktivity a kultura. To rovněž
znamená stanovit přesné a krátké termíny pro restrukturalizaci tam, kde z hlediska trhů nejsou
její perspektivy uspokojivé.

(ii) Mechanismus státní intervence a kritéria pro ni, jež vytvářejí konflikt mezi sledováním
konkurenceschopnosti průmyslu a vytvářením nových pracovních míst, je třeba revidovat.
Přitom je třeba přerozdělit daňové zatížení tak, aby se snížilo zatížení spojené s pracovními
silamia zvýšilo zatížení spojené s využíváním přírodních zdrojů. Kritéria poskytování pomoci
ze strany státu je třeba revidovat, aby více zohledňovala přidanou hodnotu a aby
nestimulovala neodůvodněný růst kapitálové náročnosti výroby. Regulativní rámec musí být
srozumitelný, stabilní a prediktabilní.

(iii) Podněcování investic do nemateriální sféry, investic opírajících se o znalosti, se musí
stát vrcholnou prioritou celkové politiky na podporu investic. K zaučování pracovníků, k
výzkumu a ke knowhow vůbec je třeba přistupovat jako k náležitým cílům investic jako
takových. Nezbytné důsledky je třeba vyvodit, zejména pokud jde o změny v daňových
předpisech a v předpisech upravujících účetnictví.

(iv) Je třeba uvést do pohybu dynamickou politiku průmyslové spolupráce, země mi
východní Evropy a tichomořské oblasti počínaje. Podrobnosti takové politiky je třeba vyjasnit
co nejrychleji ve spolupráci s příslušnými subjekty ze soukromého i veřejného sektoru, na
základě jasně vymezených vzájemných a recipročních zájmů.

(v) V krátké době je třeba přijmout opatření ke konkurenčnímu fungování trhů. Měl by
být vypracován evropský přístup, který zohlední šíření strategických svazků, zejména ve sféře
konkurence, aby se zabránilo vytváření dominantního postavení na světové úrovni. Je třeba
vytvořit mechanismus identifikace problémů, jež s sebou fungování trhu nese, a
vyhodnocování jejich dopadů na průmysl, aby se rychle zjišťovaly a odstraňovaly překážky,s
nimiž se evropské firmy na pozadí propadu celosvětové konkurence setkávají.

(vi) Musí se posílit koordinace kroků, jež by usnadnily oživení ve spotřebě a podpořily
interakci mezi změnami nabídky a po ptávky jak na mezinárodní úrovni, tak na úrovni
Společenství. Priority by se mělo dostat využívání všech dostupných zdrojů a zejména
stukturálních opatření k urychlenému vypracování souborů konkurenčních aktivit těžících z
regionálních výhod, které Společenství má. Multidisciplinárně a multisektorově je třeba
posílit spolu práci mezi subjekty (malými a středními podniky a velkými firmami, výrobci a
uživateli a veřejnými a soukromými subjekty). Konečně musí existovat evropská politika
týkající se jakosti, která naváže na politiku v oblasti standardizace a zaměří se na podporu
aktivit, při nichž dochází k tvorbě vysoké přidané hodnoty.

B. Maximální využívání vnitřního trhu

Dohoda, podle níž se má na základě Aktu o jed notné Evropě zřídit prostor bez vnitřních
hranic, v jehož rámci je zajištěn volný pohyb zboží, služeb a osob, je nejdůležitějším krokem
Společenství na cestě k racionálnější ekonomice a větší prosperitě. Zajištění toho, aby se tento
smělý cíl změnil v realitu, je základní podmínkou hospodářského růstu, konkurenceschopnosti
a zaměstnanosti ve Spole čenství.

Společenství se vyrovnalo s většinou původních cílů, které si pro vytvoření jednotného trhu
vytyčilo. Jedním z výrazných nedostatků jsou dosud přetrvávající fyzické kontroly volného
pohybu osob; hospodářský dopad tohoto nedostatku se však dá omezit, jelikož v ekonomicky
nejvýznamnějších částech Společenství se zákony, které se této oblasti týkají, tj. které
uznávají právo usazovat se a kvalifikaci pro výkon povolání, již připravují.

Zřízení skutečného jednotného trhu ve Společenství však není věcí, která se dá vyřídit jednou
provždy tím, že do stanoveného dne přijme Společenství určitý zákon. Je to nepřetržitý
proces, v jehož rámci se zajišťuje, že co nejširší jednotný legislativní rámec regulující
hospodářskou činnost se uplatňuje a v případě nutnosti doplňuje v souladu s neustále se
měnícím prostředím. Rozhodnutí jednotlivých podniků a občanů jsou jádrem fungujícího
jednotného trhu. Problémem, který dnes před Společenstvím stojí, je zajistit, že se jim nebude
bránit v plném využívání trhu a v rychlém reagování na jakékoli známky, že dobře nefunguje.

Názory členských států

Maximální využívání výhod, které jednotný trh nabízí, se v příspěvcích členských států chápe
jako jeden z klíčů k větší konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Za priority se považuje
liberalizace sektorů dosud konkurenci neotevřených (zejména energetiky a te lekomunikací),
rozvoj standardizace v některých oblastech, důkladnější monitorování aplikace právních
předpisů o jednotném trhu, odstraňování daňových bariér a slaďování určitých daní. Několik
členských států zdůrazňuje potřebu vytvořit pro podnikání a obchod příznivé prostředí; v této
souvislosti navrhují sladit existující správní pravidla a postupy, provádět rozbory nákladů a
přínosů, dříve než se podniknou nová opatření, a studovat formy a metody, jak snižovat
náklady podnikatelského sektoru na byrokratický formalismus.

2. 4. Vypracování strategického programu

Proto se Komise rozhodla, že souběžně s touto Bílou knihou zveřejní strategický program
vnitřního trhu, který zahrne ucelený pohled na priority této oblasti a který poslouží jako
silniční mapa rozvoje jednotného trhu.

Strategický program má tři části:

(a) Završení legislativního programu

Komise bude naléhat, aby se urychleně rozhodlo o určitých opatřeních, o nichž se hovořilo v
Bílé knize z roku 1985 a která dosud nebyla přijata, i o nových návrzích směřujících k
zajištění volného pohybu osob.

Je třeba uznat, že v některých sektorech, v nichž právní předpisy jednotlivých států a
poskytnutá výlučná práva odpírají přístup na trh a znemožňují jakoukoli konkurenci, se
vnitřní trh dosud nestal skutečností. Byly např. předloženy návrhy, týkající se energetiky,
telekomunikací a pošt; je ovšem možné, že je bude třeba zvýraznit, aby se dosáhlo
liberalizace při současném zajištění, že cíle veřejné politiky (jako např. „univerzalita služeb“)
budou plně realizovány všude, kde je to na místě. Bez ohledu na značný pokrok, jehož bylo v
posledních letech dosaženo, je potřebná rovněž další liberalizace sektorů dopravy.

(b) Řízení prostoru Společenství

Tato část programu má zajistit, aby byla po ruce nezbytná opatření, jež by garantovala
účinnou a hospodárnou aplikaci přijatých právních předpisů a jednotlivcům i podnikům
umožňovala v plné míře a korektně využívat možností, které jim vnitřní trh nabízí. Nejde jen
o administrativní činnost. Jde o společnou snahu členských států Společenství a podniků
vyhnout se zbytečným nákladům, zajistit korektní konkurenci, vytvořit důvěru jak výrobců,
tak spotřebitelů ta je podmínkou hospodářského ozdravení a zaručit, že jednotný trh se stane
každodenní skutečností.

Hlavními prioritami jsou účinná kontrola toho, jak se právo Společenství (komunitární
právo) promítá do práva jednotlivých států, posilování administrativní spolupráce mezi
členskými státy při aplikaci a prosazování komunitárního práva, notifikační procedury, jejichž
smyslem je zabránit, aby se objevily nové překážky volného pohybu, dohled nad realizačními
opatřeními na úrovni členských států a opatřeními, jež mají usnadňovat právní pomoc v
případech, kdy se komunitární právo porušuje.

Potřeba administrativní spolupráce si žádá rovněž zřízení účinného, spolehlivého a pro
uživatele optimálního systému komunikace a výměny údajů mezi správami. Dokud
nebude tento systém řádně fungovat, ponese zbytečné náklady, vyplývající z nevýkonné
správy, ekonomika jako celek. Je zapotřebí:

(i) urychleně a ve stále větším rozsahu zřizovat sí elektronické pošty;

(ii) v rozsáhlé míře koordinovat 13 správních systémů;

(iii) realizovat sérii paralelních opatření, aby se usnadnilo operativní využívání sítě a její další
rozvíjení.

Navrhujeme, aby zřízení efektivní komunikační sítě – nové transevropské sítě pro efektivní
správu – iniciovaly veřejné orgány Společenství urychleně; usnadní se tak naplňování
prioritního cíle efektivního řízení vnitřního trhu a zároveň se přispěje ke snížení nákladů, jež
musí nést podnikatelská sféra a občané.

(c) Rozvíjení jednotného trhu

Na jednotný trh je třeba pohlížet dynamicky, máli se to, čeho Společenství dosáhlo, udržet a
rozvíjet. Třetí část strategického programu chce zajistit, aby se vnitřní trh mohl rozvíjet a
reagovat tak na nové potřeby; chce zároveň zahájit nové iniciativy, které by zajistily plné
uplatnění volného trhu v měřítku celého světadílu. Ne všechny tyto iniciativy jsou legislativní;
zahrnují rovněž těsnou spolupráci mezi Komisí a členskými státy a mezi státními orgány a
soukromým sektorem.

Aby se toho dosáhlo, považuje strategický program za nanejvýš důležité tyto záměry:

(i) zlepšit vyhodnocování účinnosti komunitárních norem a potřebnosti jejich eventuálního
zjednodušení;
(ii) vytvořit příznivější prostředí pro podnikání. To je jádro celého programu – jde zde o
iniciativy, které mají zajistit větší konkurenci, ochranu duševního vlastnictví, platby přes
hranice států, přímé i nepřímé daně,standardizaci a opatření na poli jakosti a o komplex
opatření, která mají malým a středním podnikům napomoci k efektivnějšímu fungování.
Rozhodná realizace konkurenční politiky a kontrola pomoci ze strany státu je jedním z
podstatných prvků, které mají zajistit větší pružnost systému a tím zvýšit
konkurenceschopnost;

(iii) rozvíjet transevropské sítě;

(iv) zajistit udržitelnost rozvoje vnitřního trhu. Přihlášení se k „udržitelnému a neinflačnímu
růstu, respektujícímu životní prostředí“, obsažené ve Smlouvě o Evropské unii, se musí
projevit v praktických krocích na úrovni Společenství, jež zajistí, aby opatření na ochranu
životního prostředí byla plně účinná a sladitelná s jednotným trhem;

(v) zajistit bezpečné životní prostředí pro občana, zaměstnance a spotřebitele;

(vi) větší průhlednost přípravy jakýchkoli nových komunitárních právních předpisů, ukáželi
se její potřeba.

2.5. Vliv vnitřního trhu na růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost

Dnes ještě nelze zplna zhodnotit vliv všech opatření, jejichž cílem byl jednotný trh, protože
dosud v plné míře nenabyla účinnosti. Přestože vnitřní trh ještě nedosáhl všeho, čeho je
schopen, jeho věrohodnost a nezvratnost hluboce ovlivnila chování podniků.
Hospodářskévýpočty ukazují, že v letech 1986 – 1992 přispívala integrace hospodářskému
růstu v průměru zhruba na úrovni 0,4 % ročně.

Následující údaje naznačují, že vnitřní trh působí jako katalyzátor změn v konkurenčním
prostředí, a to ku prospěchu spotřebitele a větší prosperity v nadcházejících letech:

(i) odstranění hraničních formalit usnadňuje obchod překračující hranice, přestože vliv zákonů
o vnitřním trhu, které mají usnadnit přístup k trhům státních zakázek a odstranit technické
překážky, stojící v cestě obchodu, se ještě plně neprojevil;

(ii) význam obchodu uvnitř Společenství jako podílu na celkovém obchodu soustavně narůstal
(v letech 1985 – 1992 vzrostl podíl importu na celkovém importu z 53,4 na 59,3 %; v případě
exportu podíl vzrostl z 54,9 na 61,3 %);

(iii) odstranění kontrol pohybů kapitálu umožnilo, aby se výrazně zvýšila míra začlenění
některých členských států do mezinárodních kapitálových trhů; to usnadní investice z jedné
země do druhé a oslabí úvěrové restrikce v některých členských státech, jež přispěly k tomu,
že v těchto státech byl kapitál dražší. Volný pohyb kapitálu je rovněž předpokladem účinné
liberalizace trhů finančních služeb ve Společenství. Přímé investice formou fúzí a koupí v
jiných členských státech značně vzrostly; počet případú se z 2190 v roce 1987 zvýšil na 4553
v roce 1992;

(iv) zřízení vnitřního trhu bylo doprovázeno růstem přímých zahraničních investic v rámci
Společenství, zaměřených především do sektorů, jichž se liberalizace vnitřního trhu dotkla
nejbezprostředněji;
(v) program vnitřního trhu vyvolal rovněž značný zájem zahraničních investorů, zejména
společností amerických, japonských a zemí Evropského sdružení volného obchodu;

(vi) část těchto investic měla podobu fúzí a kou pí, překračujících státní hranice; to jasně
naznačuje, že společnosti mají zájem prosadit se na trzích partnerské země;

(vii) v bankovnictví a pojišťovnictví, kde byly překážky obchodu překračujícího hranice
zvláště citelné, lze zaznamenat výraznou změnu povahy konkurence překračující hranice,
odrážející se v rostoucím počtu poboček a detašovaných pracovišť v dalších zemích
Společenství a v růstu podílu, který v rámci pojišťovacích trhů jednotlivých států připadá na
subjekty z partnerské země, které poskytují pojištění;

(viii) nepřímé investice (portfolio investment) členských států v druhých státech Společenství
výrazně vzrostly (v letech 1983 –1993 se zvýšily pětinásobně ve Spojeném království,
dvojnásobně ve Francii a na jedenapůlnásobek v Německu);

(ix) jsou náznaky, že odstranění mimotarifních bariér již dnes usnadňuje obchod a konkurenci
ve Společenství, a to v sektorech, jichž se program vnitřního trhu dotkl nejvíce (zboží sloužící
dopravě, e1ektrotechnika, spotřební elektronika, kancelářská zařízení, stroje a nářadí). Že k
takovému vývoji dochází, naznačují statistiky, jež zachycují vzrůstající podíl obchodu
členských států orientovaného do druhých zemí Společenství a vzrůstající podíl vnitrostátní
spotřeby, uspokojované dovozy v rámci Společenství. Tento vývoj znamená, že na
vnitrostátních trzích je přítomno více subjektů a že domácí podniky jsou pod větším
konkurenčním tlakem.

V souladu s rezolucí Rady ze 7. prosince 1992 o fungování jednotného trhu bude Komise v
letech 1994–1996 (tedy v období, kdy se příslušná právní úprava Společenství bude aplikovat
šíře) vliv jednotného trhu studovat. Studie se zaměří jak na jednotlivá odvětví, tak na možné
makroekonomické projevy.

2.6 Podpora rozvoje malých a středních podniků

– cesta k plné účinnosti vnitřního trhu

Pro mnoho malých a středních podniků je završení jednotného trhu změnou prostředí, v němž
fungují; ne vždy však vidí prostor pro aktivní využívání nových možností, které se jim
nabízejí. Chybí totiž evropský či mezinárodní rámec pro jejich trhy nebo výrobní procesy.

Jestliže se neobnoví důvěra malých a středních podniků v perspektivy, které jednotný trh
otevřel, zůstane významný růstový potenciál nevyužit. Společenství musí tudíž vypracovat
strategii podpory, která by podnikům, zejména malým a středním, usnadnila
přizpůsobit se novým požadavkům konkurenceschopnosti a zajistila náležitou mobilizaci
ekonomických subjektů k podpoře růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti. Malé a
střední podniky hrají ve vazbě mezi růstem a zaměstnaností klíčovou roli. Vycházímeli z
běžné definice malých a středních podniků (do 500 zaměstnanců), pak jsou to ony, kdo
zajišťuje více než 2/3 zaměstnanosti ve Společenství (70,2 %, z čehož 29 % připadá na firmy
s méně než 10 zaměstnanci) a kdo produkuje více než 2/3 (70,3 %) obratu Společenství a 65 –
85 % přidané hodnoty v zemích, pro něž jsou k dispozici údaje. Jsou považovány za největší
potenciální tvůrce pracovních míst. Z kvalitativního hlediska jsou to malé a střední podniky,
kdo hraje důležitou roli při zajišťování prvních pracovních míst mládeži; pomáhají tedy při
zaučování a výcviku pracujících. Rovněž přispívají k zajišfování společensky prospěšného
zaměstnání těm skupinám lidí, po nichž je na trhu pracovních sil menší poptávka;
zaměstnávají totiž neproporcionálně velké množství mladých lidí, žen a nekvalifikovaných
pracovníků a samy si zajišťují své vlastní struktury mezd a produktivity.

Počet úpadků malých a středních podniků, který podle některých ukazatelů ve většině
členských států vzrůstá, je z hlediska udržení a růstu celkové zaměstnanosti znepokojivým
faktorem.

Analýza / hodnocení

Malé a střední podniky mají však i své silné stránky, které jim mohou pomoci vyrovnat se se
změnami hospodářské situace Společenství, konkrétně s recesí evropské ekonomiky a
ekonomiky ostatních vyspělých zemí.

K silným stránkám malých a středních podniků patří za prvé jejich přítomnost na
rozšiřujících se nových trzích (činnosti méně vystavené mezinárodní konkurenci, oblast
služeb, sféry s dosud nefungujícím trhem, rozvoj obzvláště inovativních technologií) a za
druhé jejich vnitřní uspořádání (pružnost daná zaměstnáváním neproporcionálně velkého
množství příslušníků určitých kategorií pracujících, zejména mladých lidí a žen, a větší
ochotou přizpůsobovat pracovní podmínky, jakmile je to zapotřebí).

Slabé stránky malých a středních podniků budou záviset na jejich strukturální schopnosti
vypořádat se se složitostí správního a právního prostředí (požadavky správy a práva,
včetně požadavků uplatňovaných státními orgány, jako jsou např. formality spojené s daní z
přidané hodnoty, se srážkami daní a příspěvků na sociální zabezpečení zaměstnanců; zavádění
nových norem týkajících se ochrany životního prostředí či sociálního zabezpečení a nový
systém standardizace a certifikace v rámci opatření směřujících k realizaci jednotného trhu;
překážky provozování určitých činností, především v oblasti služeb na linii rozdělující služby
tržní a služby netržní); překonávat finanční obtíže bez ohledu na to, že počet a rozmanitost
firmám dostupných fmančních nástrojů narůstá; vyrovnávat se se složitostí činností
spojených s řízením. firmy a vypracováním strategické orientace, což je problém, který
vyplývá zejména z toho, že v malých podnicích plní většinu řídících funkcí sám šéf, přestože
ne vždy má dostatek nezbytných odborných znalostí a zkušeností a musí se neustále
přeorientovávat z funkce výrobní na funkci řídící a naopak.

2. 7 Názory členských států

V příspěvcích, které v rámci přípravy Bílé knihy Komisi členské státy Společenství zaslaly,
poukázala většina z nich na prioritu, kterou dává opatřením na podporu činnosti a rozvoje
malých a středních podniků. Byly navrženy způsoby, jak zlepšit přístup malých a středních
podniků k finančním zdrojům, k výsledkům výzkumu a profesionálnímu výcviku. Další
náměty se týkaly podpory, která by měla usnadnit vztahy subdodavatelství a spolupráce mezi
malými a středními podniky a jejich účast na informačních, poradních a kooperačních sítích.
Některé státy zdůraznily rovněž potřebu zjednodušení správních postupů a formalit, včetně
těch, jež se týkají sociálního zabezpečení a pracovněprávních a daňových předpisů, a potřebu
opatření, jež by umožnila malým a středním podnikům vytvářet více pracovních míst. To
ukazuje, že členské státy si jsou vědomy, že musí zvýšit své úsili, jež by Společenství mohlo
svým akčním programem, přijatým 14. června, podpořit. Aby se však vyhovělo očekávání
členských států a jednotlivých firem, je třeba společně usilovat o hromadný efekt, jímž lze
zvýšit účinnost, sladěnost a viditelost opatření na podporu malých a středních podniků. V
této souvislosti může Společenství v rámci jednotného programu začít s realizací řady
konkrétních opatření.

2.8. Návrhy a cesty k nápravě

Ve světle výše uvedených hodnocení je nezbytné konkretizovat sérii podpůrných opatření, jež
může Společenství zahájit a rea lizovat v rámci snahy zohlednit na jednotném trhu požadavky
malých a středních podniků při respektování potřeby zvýšit konkurenceschopnost.

Obecným cílem těchto opatření by mělo být těsnější začlenění malých a středních podniků
do jednotného trhu a tím i podpora jejich konkurenceschopnosti ve chvíli, kdy se začnou
vyrovnávat s problémy, které před nimi vyvstávají na úrovni jednotlivých států, na úrovni
Společenství a na úrovni mezinárodní. Přitom by mělo zároveň jít o (i) pomoc při zachování
stávajícího počtu pracovních míst ve Společenství tím, že se podpoří existující malé a
střední podniky a že se jim dostane pomoci při obnově výrobní základny a (ii) zvýšení počtu
pracovních míst tím, že se podpoří firmy, které disponují potenciálem vysokého růstu nebo
zaměstnanosti.

Aby se podniky mohly vyrovnat s dvojím problémem, totiž růstu a konkurenceschopnosti na
jedné straně a zaměstnanosti na straně druhé, mohl by být navržen jakýsi pakt podniků pro
zaměstnanost. Jako součást komplexního programu by se taková opatření dala shrnout do
dvou oddílů:

(a) Podpořit v krátké dobé důvěryhodnost potenciálu, jenž je malým a středním podnikům
otevřen v rámci jednotného trhu

Posílit důvěru firem, dříve než se začnou po dněcovat ke zvyšování své konkurenceschopnosti
a schopnosti vytvářet pracovní místa, vyžaduje dva druhy akcí:

(i) Zjistit, co v oblasti daní, sociálního zabezpečení, správy, financí či jiné brání zakládání či
dalšímu fungování malých a středních podniků, a tyto překážky zmírnit.

Bylo by možno navrhnout akci, koordinovanou s členskými státy a s organizacemi
zastupujícími malé a střední podniky, jejímž cílem by bylo přezkoumat dosavadní právní
úpravu, která brání zakládání a rozvoji podniků; bylo by možno podniknout kroky k výměně
informací, jak nejlépe zjednodušovat a slad'ovat právní úpravu a navrhnout zlepšení v
prioritních oblastech (např. platební podmínky, daně, převádění podnikání).

Vzhledem k obtížím, které pro malé a střední podniky představují předpisy o sociálním
zabezpečení a předpisy pracovněprávní, by se pozornost měla zaměřit zejména na tyto
aspekty, a to jak pokud jde o normy, jež je třeba aplikovat, tak pokud jde o zjednodušení
jejich aplikace, včetně poskytování informací, aby se umožnilo pružnější využívání
pracovních sil, zejména u velmi malých firem.

(ii) Zlepšit financování firem

V této oblasti, která má pro malé a střední podniky zásadní význam, by hlavní snahou mělo
být promítnout do praxe požadavky hlav států a šéfů vlád na rozšíření a zkvalitnění
finančních zdrojů, které jsou malým a středním podnikům k dispozici (prostředky
obsažené v dokumentech z Edinburghu a Kodaně a v rozhodutích z Bruselu). Měly by se
rovněř podniknout kroky ke zlepšení vztahů mezi finančními institucemi a malýmia
středními podniky, čímž by se otevřely možnosti velkorysejšího umísťování soukromých
financí do malých a středních podniků a širšího využívání nejvhodnějších finančních
nástrojů.

(b) Využívat dynamiky jednotného trhu k podnícení konkurenceschopnosti ve střednědobém
horizontu

(i) Podpořit spolupráci mezi firmami

Společenství by mohlo své úsilí zaměřené na podporu spolupráce mezi firmami zvýšit tím, že
by zajistilo financování nad rámec prvního stadia vyhledávání partnerů. Kroky
podporující především vyhledávání partnerů a počáteční kontakty mezi podnikateli už
realizovalo; v mnoha případech by však vhodná podpora (na státní či regionální úrovni) na
určité stanovené období umožnila rozšířit prostor pro spolupráci mezi malými a středními
podniky.

Jiným způsobem podněcování spolupráce by byla podpora účasti malých a středních
podniků na podnikových sítích, usilujících o zavádění pružných a specializovaných
výrobních systémů. To se týká zejména vytváření vazeb mezi subdodavatelskými firmami
tváří v tvář hrozbám, které pro ně představují velké změny, k nimž dochází v jejich vztazích s
hlavními odběrateli.

(ii) Zlepšit kvalitu řízení malých a středních podniků

Klíčovým faktorem při zajišťování konkurenceschopnosti malých a středních podniků, a tedy
i jejich dlouhodobého potenciálu tvorby pracovních míst, je zlepšení manažerských
dovedností přispívajících k odstranění strukturálních nedostatků malých a středních podniků.
Opatření, která byla již v této oblasti realizována, by mohla být daleko efektivnější, kdyby se
akce, koordinovaná na všech mezičláncích, zaměřila na určitý počet klíčových oblastí tak,
aby si řídící pracovníci malých a středních podniků mohli uvědomit, jaké změny ve svých
rolích musejí učinit.

Ve spolupráci s členskými státy a s obchodními a průmyslovými komorami je třeba
podněcovat poptávku po informacích, ško leních a poradenských službách, majíli se
překonat překážky, které stojí v cestě podnikání. Vhodné poradenství by mohlo výrazně
zvýšit podíl malých a středních podniků schopných přežít.

Aby toho bylo dosaženo, měl by být plně využit potenciál podnikových mezičlánků.
Společenství by mělo rovněž přezkoumat možnosti zlepšení nabídky přímého poradenství
jednotlivým firmám, týkajícího se různých stránek jejich každodenního řízení.

(iii) Podpořit rozvoj firem s vysokým potenciálem růstu

Pokud jde o nejmenší firrmy, pak největší pravděpodobnost vytvoření velkého počtu trvalých
pracovních míst existuje u těch, jež jsou rozhodnuty a dokáží rozvinout své podnikání bud
proto, že jejich trhy nejsou ještě saturovány, nebo proto, že působí na trzích dosud
nezmapovaných. Takové firmy lze nalézt jak ve výrobním sektoru, tak v sektoru služeb;
problém je ovšem zjistit, které to jsou. Je to možné pouze tehdy, budouli firmy podněcovány,
aby se dobrovolně snažily dosáhnout růstu, a připravovaly se na to. Byla vyzkoušena řada
opatření, jak povzbuzovat firmy, aby se chopily iniciativy; ta lze široce aplikovat. Jde o to,
zvolit bud synergický přístup (členství v „klubech podnikatelů“), nebo využít metody auditu
(např. „Euro management). Koordinace na úrovni Spo lečenství a kontrola jakosti by
umožnila přimět firmy k účasti na technologických auditech, které by potvrdily, že jsou
schopny podílet se na programech RTD (výzkumu a technologického rozvoje) na úrovni
jednotlivých států nebo Společenství.

(iv) Podpořit rozvoj zaměstnanosti v malých a středních podnicích

v oblasti služeb

Nedávná práce věnovaná rozvoji služeb ukázala, jak je důležité zvyšovat v této oblasti
produktivitu. Takový vývoj nejen že nezpůsobí problém z hlediska zaměstnanosti, ale mohl
by být naopak rozhodující pro růst firem, které v této oblasti působí, a pro budoucí
konkurenceschopnost vyspělých ekonomik. Od zvyšování produktivity v klasickém slova
smyslu se musíme zaměřit na zlepšování výkonnosti, tj. na spojení kvantitativního rozvoje s
vyšší kvalitou.

Zlepšená výkonnost závisí především na realizaci uvědomovací a mobilizační kampaně mezi
firmami působícími v oblasti služeb a organizacemi, které je zastupují. Přestože se
anticipativní a podpůrná role Společenství mění, může ve spolupráci s příslušnými partnery
napomoci vytipování a šíření vzorů činností v oblasti služeb, které by bylo možno rozvíjet v
budoucnu, které se však dosud nevytvoři1y pro nedostatek znalostí těch, kdo tvoří trhy, pro
nedostatek potenciálu nebo s ohledem na pravděpodobné technologické změny, jež
poskytování služeb a trh služeb ovlivní. Může rovněž podpořit rozvoj profesionalismu v
oblasti služeb, jenž je nezbytný, máli se v těchto odvětvích využít potenciálu růstu a
zaměstnanosti. Tato podpora může mít zejména podobu určení (pokud možno v rámci
sociálního dialogu) profesionálních profilů a pořádání korespondenčních kurzů připravujících
na povolání, které končí vydáním kvalifikačního osvědčení.

2. 9. Vodítka pro komplexní program pomoci malým

a středním podnikům

Máli se v rámci širších partnerských vztahů zvýšit účinnost, sladěnost a viditelnost opatření
na pomoc malým a středním podnikům, je třeba prověřit praktické návrhy komplexního
programu iniciativy Společenství na pomoc malým a středním podnikům.

Ze všech shora uvedených opatření by se měl komplexní program prioritně zaměřit na tři cíle.
Tyto cíle odpovídají opatřením, která nelze realizovat bez náležitého financování a jejichž
rozsah nelze omezovat schopností členských států nebo příslušných mezičlánků jejich
obecnou aplikaci financovat:

(i) zavádění nových finančních nástrojů a prostředků pro malé a střední podniky;

(ii) podpora spolupráce mezi firmami;

(iii) podpora zaměřená na zvýšení kvality řízení.
Takový program by musel znovu potvrdit zásadu partnerství mezi Společenstvím a
členskými státy při projektech spolufinancovaných v rámci Společenství; musel by být
pružný co do zeměpisných priorit a musel by zajišovat aktivní spolupráci středních článků,
které nad malými a středními podniky stojí.

Kapitola 3

Transevropské sítě

3.1. Co je v sázce?

Dopravní zácpy nám jdou nejen na nervy –Evropa za ně také draze platí produktivitou,
úzkými profily a chybějícími spoji v předivu infrastruktury, nedostatkem propojenosti mezi
prvky a systémy, chybějícím spojením mezi příliš mnoha uzavřenými a rozptýlenými obvody
telekomunikací. Sítě jsou tepnami jednotného trhu. Jsou krví konkurenceschopnosti a jejich
špatné fungování se odráží v promarněných příležitostech při vytváření nových trhů a tedy i v
míře vytváření nových pracovních míst, která je hluboko pod našimi možnostmi.

Zřízení sítí nejvyšší kvality v rámci celého Společenství i za jeho hranicemi je prvořadým
úkolem. Vyžádá si společné, úporné a trvalé úsilí státních orgánů na všech úrovních i
soukromých provozovatelů. Možnosti vytvářet nová pracovní místa jsou značné, a to jak
bezprostředně, v krátkodobém horizontu realizací navržených projektů, tak využitím
pozitivního vlivu, který tyto projekty budou dlouhodobě mít na výrobní poměry v Evropě.

Analýza provedená Komisí ukazuje, že celkový objem přímých investic, které je třeba k roku
1999 mobilizovat, může dosáhnout až 400 miliard ECU; z toho 220 miliard půjde na dopravu,
150 miliard na telekomunikace a 13 miliard na přenos energie. Sumy, o které jde, jsou
opravdu značně vysoké. Možné zisky, pokud jde o vytváření zaměstnanosti, provázanost
ekonomik a pomoc oblastnímu plánování, však nejsou o nic menší.

Rámec pro rozvíjení transevropských sítí vytváří nová Hlava XII Smlouvy o Evropské unii.
Cílem je umožnit občanům, ekonomickým subjektům, regionům i místům plně využívat toho,
že se vytvoří: prostor bez vnitřních hranic, a spojovat okrajová území s centrem. Politický
stimul dala poté Evropská rada na svém zasedání v Kodani; vyzvala Komisi a Radu, aby
urychlily přijímání vzorových plánů v oblasti dopravy, energie a telekomunikací a
prověřování Komisí předložených návrhů týkajících se telematických sítí; rozšířila rovněž
objem a prodloužila časovou platnost nástrojů schválených v Edinburghu, takže financování
ze strany Společenství může v některých případech dosáhnout až 90 %. Projekty, které
Společenství podpořilo, mohou navíc získat přednostní přístup k finančním nástrojům
Společenství. Evropská rada na své schůzi v Bruselu, konané 29. října, rozšířila půjčky
dohodnuté v Edinburghu i na dopravní infrastruktury.

Dnes máme před sebou čtyři vzorové plány týkající se dopravy a plán týkající se
telematických systémů. O některých plánech se již v Radě diskutuje a Komise chce další
návrhy plánů v krátké době předložit. I nadále existují velké překážky, které zdržují realizaci
záměrů formulovaných v čl. 129 b Smlouvy o Evropské unii v rámci zde zakotveného
systému otevřených a konkurenčních trhů.

Je nutné znovu přidat plyn. Sítě mohou – a za za současné hospodářské situace musejí – dát
nový stimul. Analýza provedená Komisí ukazuje, že instalace či dokončování sítí postupuje
příliš pomalu. To má mnoho příčin, jež do značné míry závisejí na specifikách jednotlivých
typů sítí.

3.2. Názory členských států

Členské státy se domnívají, že levné a výkonné infrastruktury jsou k dosažení
konkurenceschopnosti nezbytně nutné; vytvoříli se transevropské sítě, bude možno lépe
využívat výhod vnitřního trhu. Některé členské státy se domnívají, že účinnost infrastruktar
závisí na jejich propojenosti na úrovni Společenství a na jejich deregulaci, jakož i na větší
konkurenci, zejména v oblasti energie a telekomunikací. V oblasti dopravy – naznačují
některé členské státy – by se měla dát přednost přetíženým oblastem a tranzitu, spojení s
okrajovými oblastmi, systému řízení dopravy, kombinované dopravě a tratím, jež umožňují
provoz vlaků dosahujících vysokých rychlostí.

Pokud jde o zákládání sítí, zdůrazňují některé členské státy nutnost užívat řešení
orientovaných na trh a podněcovat účast soukromého sektoru na financování. Velmi jim
rovněž zá leží na tom, aby se v rámci současných rozpočtových limitů rychle a optimálně
využívalo zdrojů a přitom se náležitě přihlíželo k principu subsidiarity.

Některé členské státy se domnívají, že by se při plánování transevropských sítí mělo
přihlédnout ke spojům do zemí střední a východní Evropy .

3.3. Čtyři základní prvky iniciativy

Z analýzy vyplynuly čtyři faktory, jež jsou pro návrhy nejdůležitější:

(i) Stav financí Společenství a členských států fakticky neskýtá žádnou rezervu,
prostřednictvím níž by se veřejné financování mohlo zvýšit nad plánovanou úroveň. Návrhy
Společenství to respektují a neobsahují požadavky na další financování z veřejných zdrojů.

(ii) Rozsáhlé investice, které některé sektory, zejména dopravní infrastruktury, vyžadují, si
vynucují nové typy spolupráce mezi financováním ze soukromých a veřejných zdrojů,
podpořené finančním programováním (financial engineering), pokrývajícím všechny zdroje a
typy financování.

(iii) Nepřítomnost otevřených a konkurenčních trhů negativně ovlivňuje – v různé míře –
optimální využívání existujících sítí a jejich dokončení v zájmu jak spotřebitelů, tak
provozovatelů.

(iv) Pomalost a zdlouhavost procesů přípravy, plánování, schvalování a vyhodnocování je
značnou překážkou realizace velkých projektů.

V příspěvcích, zaslaných vládami členských států Společenství, se odráží podstata těchto
jednotlivých bodů. Všechny příspěvky podtrhují důležitost sítí pro efektivitu a správné
fungování vnitřního trhu, spojení okrajových oblastí s centrem i jejich vliv na hospodářskou
provázanost celého Společenství. Členské státy souhlasí, že soukromé financování a lepší
finanční programování musejí sehrát výraznější roli. Souhlasí rovněž s tím, že je nezbytné
usilovat o co nejefektivnější využívání sítí na základě propojenosti a funkční návaznosti.
Některé členské státy podtrhují nezbytnost vytvořit či posílit tržní podmínky, potřebu
respektovat finanční perspektivy na úrovni Společenství a princip subsidiarity.
V návrzích předkládaných Komisí musí tudíž jít o získání soukromých investic do sítí, a to
vytvořením podmínek, za nichž budou tyto investice přinášet plody. Toho lze dosáhnout
odstraněním přetrvávajících překážek (např. pomalých postupů na různých úrovních) a
podporou soukromých investic veřejnými fondy. Stimulování účasti soukromých investorů
přímo ovlivní růst, konkurenceschopnosta zaměstnanost v rámci Společenství a pomůže
urychlit projekty, které by se jinak nerealizovaly, ať jsou sebevíce nutné a „zralé“, nebo
jejichž realizace by se jinak zbytečně pro tahovala. Komise proto navrhuje pragmatický
přístup, jehož součástí jsou komplexní projekty.

Každý ze tří typů sítí, o nichž se jedná, má své zvláštnosti a problémy, vyžadující reakci
přiměřenou podmínkám, za nichž fungují. Jednotlivé reakce rozebereme dále. Něco mají
společného, a to umožňuje společný pragmatický přístup. Na základě širokého konsenzu
politických a hospodářských kruhů o nutnosti zřízení těchto sítí by se mělo usilovat o
skutečné partnerství všech zainteresovaných stran: státních orgánů na všech odpovídajících
úrovních v souladu s principem subsidiarity, provozovatelů sítí, uživatelů, těch, kdo poskytují
služby, bankéřů a průmyslníků. Velký počet zainteresovaných stran je už sám o sobě
problémem; je totiž nezbytné, aby byly schopny slaďovat své zájmy a řešit jakékoli
eventuální názorové rozdíly. U každého z jednot livých typů sítí se charakter partnerství může
lišit v důsledku problémů, které je třeba řešit, a cílů, jichž je třeba dosáhnout. Např. při řešení
problémů spojených s financováním dopravní infrastruktury by měla být zdůrazněna klíčová
role těch, kdo jsou schopni mobilizovat soukromé investice. Na druhé straně je v případě
telekomunikací zapotřebí partnerství s uživateli sítí, aby bylo možno rozvinout trh reagující na
jejich očekávání. Kde jde o energii, měly by být do partnerství zahrnuty subjekty, které dokáží
optimalizovat efektivitu sítě, aniž by omezily úroveň konkurence, jež je v tomto sektoru
žádoucí a potřebná.

Toto partnerství je v podstatě modus operandi, který je třeba diferencovaně aplikovat na
úrovni Společenství, popř. – pokud se sítě rozšiřují na úrovni vyšší. Nezanedbatelným
problémem je dojít ke konsenzu co do řešení, jež se mají realizovat. Musí zde existovat
ochota nacházet společná řešení, zahrnující opatření na všech úrovních rozhodování; na
úrovni Společenství, států, regionů, veřejnoprávních orgánů, ekonomických subjektů atd.
Realizaci tohoto partnerství by napomohl silný politický signál vyzývající k co
nejpragmatičtějšímu přístupu k určeným problémům.

Role jednotlivých úrovní rozhodování se navzájem doplňují a pokud jde o veřejnoprávní
orgány, jsou jasně vymezeny v různých zákonech a správních předpisech členských států
Společenství. Na úrovni Společenství je to nová Hlava XII Smlouvy, která z hlediska
subsidiarity definuje odpovědnost a její meze. Jednou z odpovědností je koordinace mezi
členskými státy; k tomu jsou na úrovni Společenství k dispozici četné a působivé prvkya
podpůrné nástroje.

Je třeba iniciovat sjednocování všech zainteresovaných úrovní odpovédnosti a nezbytných
pravomocí a společné písemné vyhotovování přehledu toho, co si každý z vybraných projektů
vyžádá. Komise navrhuje, že v tomto směru bude působit jako katalyzátor.

Na úrovni Společenství bude třeba hrát aktivní roli, aby se v novém, otevřeném,
konkurenčním ovzduší jednotného trhu otevřela možnost soukromých investic. Přestože o
financování a realizaci konkrétních případů bude třeba jednat případ od případu, neméně
důležité je zlepšovat tržní podmínky vcelku, a to pomocí rámce vhodného pro zapojování
institucionálních i soukromých investorů. Situaci na finančních trzích by mohla ovlivnit řada
faktorů, např. novátorský přístup k zárukám a k pojišování v rámci Evropského investičního
fondu (EIF, subvencování úrokových měr při půjčkách Společenství nebo daňové stimuly,
které mohou přilákat dlouhodobý kapitál. V této věci Komise předloží návrhy.

Na úrovni Společenství je třeba se také zaměřit na zvýšení významu a úlohy prohlášení o
zájmu Společenství. Máli mít toto prohlášení žádoucí podobu a vliv na dostupnost
soukromého kapitálu, je třeba, aby s ním související projekty měly snazší přístup k finančním
nástrojům Společenství a výhodu ze závazného rozvrhu ukončení nezbytných správních
řízení.

3.4. Dopravní infrastruktury:

problém financování

Problémy financování vynikají zejména v souvislosti s dopravními infrastrukturami, tedy
sektorem, který má značný vliv na zaměstnanost ve stavebnictví.

Do roku 1999 bude jen do transevropských dopravních sítí třeba investovat 220 miliard ECU,
tj. 30 – 35 miliard ročně. Z toho může Společenství zmobilizovat 90 miliard, počítaje v to
příspěvky členských států. Vzhledemk stavu, v němž se finance členských států momentálně
nacházejí, je však nemyslitelné, že by zbytek mohl být financován prostřednictvím rozpočtu.
Kromě toho potřeba vysoce kvalitních sítí nekončí na vnějších hranicích Společenství; sítě
bude nezbytné rozšiřovat zejména v rámci Evropského hospodářského prostoru (EEA) a
směrem na Východ. Výše schodku je značná a znepokojivá. Přestože úroveň úspor je stále
vysoká, ukázalo se, že je obtížné mobilizovat v této oblasti investice soukromého sektoru. To
má dva důvody: za prvé a především, jakékoli riziko obsažené v projektu tlumí nadšení
soukromého investora. Může jít o proveditelnost, technickou zvládnutelnost, autorizace,
terrmíny nebo konkurenci ze strany dalších dopravních prostředků. Tyto prvky je třeba
vyjasnit, zhodnotit a vyvodit závěry. Stejně je třeba reagovat na druhý kontrastimul, který z
prvního přirozeně vyplývá: nejistotu návratnosti investic, a tudíž i jejich rentability.

Úkol je tedy jasný. Máli se s úvahami o part nerství a s přípravami na ně začít okamžitě a
účinně, je třeba rychle sestavit výchozí seznam projektů, které jsou v zájmu Společenství a
mohou také mobilizovat soukromé ekonomické subjekty. Přitom je možné použít těchto
výběrových kritérií:

(i) Zájem Společenství na projektech, které musí figurovat v předloženém hlavním plánu
transevropských sítí, resp. v plánu, který má být v krátké době předložen, je zřejmý v případě
nových přeshraničních spojení strategického významu (např. spojení přes Alpy nebo
Pyreneje, spoje, resp. přejezdy přes moře, spojení s Východem). Je zřejmý rovněž v případě
projektů, které propojují sítě jednotlivých států a zajištují jejich návaznost a přístup ke
globálním sítím, včetně přechodu z jednoho způsobu dopravy na jiný, a u projektů, které
zohledňují zvláštní potřeby zemí v okrajových oblastech Společenství.

(ii) Navrhované financování těchto projektů musí umožňovat soukromé investice, jejichž výše
bude záviset na zhodnocení rizik předložených v každém projektu nebo v každé sérii projektů
týkajících se dané sítě.

(iii) Priorita bude dána projektům, které mohou být realizovány na požádání, tj. těm, které
jsou dobře připravené a schůdné.
(iv) Hospodářský význam co do tvorby zaměstnanosti a vlivu na průmysl je důležitější než
ekonomická schůdnost projektu jako taková. Zvláštní pozornost si v této souvislosti zaslouží
růst konkurenceschopnosti technologicky vyspělých výrobků a služeb.

(v) V neposlední řadě mohou být vybrány jen projekty, které úspěšně absolvovaly test dopadu
na životní prostředí.

Komise sestavila orientační seznam 26 významných projektů, jež vyžadují celkové investice
ve výši zhruba 82 miliard ECU. Na jeho základě zahájí co nejdříve rozhovory s příslušnými
orgány a hospodářskými kruhy.

Každý projekt, který je na tomto seznamu, bude hodnocen společně se všemi subjekty, jichž
se týká, a to v souladu s výše vymezeným principem partnerství. Hodnocení se zaměří
především na rizika spojená s projektem a na možnosti jejich krytí za přijatelných podmínek.
Rovněž bude zapotřebí určit zdroje veřejného financování, které je možno mobilizovat, a
charakter nástrojů ke zjištění výnosu z projektované dopravy, a zvážit možné trvání koncese,
nejvhodnější právní formu zapojení zainteresovaných stran, to, jak bude projekt řízen, i
administrativní překážky a dopad na životní prostředí. Toto hodnocení by mělo vyústit v
předložení akčního plánu pro každý projekt, a to v podobě, která dává projektu politický
profil nezbytný k urychlení jeho realizace a k zajištění jeho financování.

3.5. Infrastruktura přenášející energii: na cestě

k lepšímu využívání kapacit

Spolehlivost a účinnost přívodů energie jsou klíčovými faktory konkurenceschopnosti
průmyslu a toho, jak se tyto přívody dotýkají kapes spotřebitelů. Má to řadu příčin; jednou z
nich, která je hlavním problémem zejména v centrálních částech Společenství a těsně souvisí
se situací na trhu elektřiny a plynu, je suboptimální využívání existujících sítí a pře kážky, jež
stojí v cestě jejich žádoucímu rozšiřování.

Na rozdíl od dopravy jako takové není plánování transevropských sítí přenášejících energii v
prvé řadě problémem financování. Investice do těchto sítí jsou všeobecně lukrativnější a
nevyžadují stejnou míru finanční podpory veřejného sektoru. Jen v některých okrajových
regionech Společenství je nutná a užitečná veřejná pomoc určitým projektům. V těchto
případech skýtají vhodný rámec Regionální a strukturální fondy Společenství a Evropská
investiční banka (EIB); podmínky na trhu v podstatě nejsou problémem.

Problémem však začíná být, že investicím soukromého sektoru stojí často v cestě
administrativní překážky. Jsou především důsledkem výsadních vývozních a dovozních práv,
monopolů v dopravě a omezených možností budovata provozovat plynovody a rozvodné
trasy.

Majíli se znovu uvést do pohybu investice a plánování sítí, je nezbytně nutné tyto překážky
odstranit. Otevření trhů a deregulace nadto znamenají větší konkurenci, a tedy větší
hospodárnost při nakládání s energií. V důsledku toho by bylo možno celkově posílit
konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Rozvoj energetických sítí rovněž přispívá k ochraně životního prostředí; pomáhá totiž
využívat prvotních paliv, z nichž jsou emise kysličníku uhličitého nejnižší, a zintenzivňovat
spolupráci s těmi zeměmi v Evropě a ve Středomoří, jež nejsou členy Společenství a jsou v
této oblasti hlavními dodavateli. Proto je životně důležité urychlit rozvoj sítí a jejich
efektivnější využívání. Spotřeba a dovoz plynu už vzrůstají; pokud jde o elektřinu, propojení a
zdokonalení elektrorozvodných systémů v rámci celého kontinentu nedrží krok s tím, co se
pro správné fungování jednotného trhu považuje za podstatné.

Rovněž pomalost a složitost správních řízení brání rozvoji energetických sítí. Stejně jako v
případě dalších dopravních sítí, o nichž jsme hovořili výše, by stálo za to vyzkoušet
důraznější deklarování zájmu Společenství.

Podle odhadů opřených o projekty, které průmysl realizuje a plánuje a se kterými počítá, by
celková výše investic do transevropských elektrorozvodných sítí a plynovodů mohla koncem
desetiletí dosáhnout 13 miliard ECU.

Zatím se činnost Společenství, zaměřená na rozvoj sítí přepravujících energii, soustředila
v podstatě na financování. Evropská rada vyzvala EIB, aby tuto pomoc zvýšila. O první sérii
půjček z tohoto zdroje bylo už rozhodnuto. Komise hodlá zvláště podpořit realizační studie
jako podnět k provádění technických, ekonomických a ekologických studií nezbytných k
vybírání projektů a mobilizaci různých fondů a finančních nástrojů a programů Společenství.
Chce tak přispět k financování projektů infrastruktur přenášejících energii, jejichž realizace na
této podpoře závisí.

Na obecnější úrovni musí však Společenství odstranit překážky bránící rychlému zřizování
těchto sítí. Se zřetelem na hlavní překážky, o nichž jsme již hovořili, se Komise snaží získat
podporu Evropské rady a požádá Radu a Evropský parlament, aby urychlily práce na
dokončení proponovaného vnitřního trhu energie. Sama Komise znovu přezkoumá návrh
týkající se přístupu třetích stran k sítím za situace, kdy rozvoj národních monopolů dovozu a
vývozu a stanovení kvót a prodejů jsou významným faktorem.

3.6. Telekomunikační sítě:

vytváření nových trhů

Vytvoření transevropských telekomunikačních sítí je předpokladem vytvoření „společného
informačního prostoru“. Pro dokončení jednotného trhu je to zvlášť důležité.

Sociálně a ekonomicky vzato jde o hodně. Průmysl telekomunikací se dnes podílí na ročním
trhu služeb celosvětově 285 miliardami a na úrovni Společenství 84 miliardami ECU. Trh se
zařízením má na světové úrovni hodnotu 82 miliard, na úrovni Společenství 26 miliard ECU.
Do roku 2000 se očekává roční míra růsu na úrovni 8 %, pokud jde o trh služeb, a na úrovni 4
%, pokud jde o trh zařízení. Odhaduje se, že jen na tento sektor připadne koncem století 6 %
hrubého národního produktu, nepřímé vlivy instalace a fungování sítí na ekonomiku jako
celek v to nepočítaje.

V nepříliš vzdálené budoucnosti budou telekomunikační sítě schopny okamžitě přenášet hlas,
text a obrazy mezi jakýmikoli lokalitami, at již jde o domácnosti, úřady nebo podniky, a to
díky digitalizaci a elektronickému zpracování informací. Tyto sítě budou tudíž „nervovou
soustavou“ ekonomiky a vůbec společnosti zítřka.
Pomocí těchto nových sítí bude možno přenášet v podstatě neomezené množství textů
(obchodních sdělení, novin, korespondence, zaškolovacích kurzů, katalogů, technických zpráv
atd.), obrazú (filmů, lékařských snímků, grafických děl atd.) a zvuků (lidských hlasů, hudby
atd.), uložených a kombinovaných v databázích, a to k nejrůznějšímu použití (trávení volného
času, vzdělání, lékařská péče, výroba atd.).

Přestože telefonní sítě a služby jsou už mezinárodní, neplatí totéž o dalších sítích a službách
týkajících se informací v podobě textu, dat a obrazů. Tyto sítě se v současnosti vyvíjejí pouze
na úrovni jednotlivých států.

Máli být skutečně zřízen společný informační prostor, musí být digitální sítě jednotlivých
států, obdobně jako síť telefonní, navzájem propojeny a shodně řízeny, aby se vytvořily
transevropské sítě, jež umožní přístup k široké škále interakčních služeb. Nové
telekomunikační sítě, používající různých nosičů (kabely, pozemní a družicemi zprostředkova
né rádiové spojení atd.), budou tak mít blahodárný vliv na všechny ekonomické činnosti a
změní způsob života obyvatel Evropy.

V současnosti je přechod na interaktivní transevropské sítě a služby brzděn fragmentací trhů,
nedostatečným propojením, nedostatečnou funkční návazností a absencí mechanismů
zajišťujících sladěné řízení. Ačkoli jde o zjevné nedostatky, liší se problémy týkající se tele
komunikačních sítí a služeb výrazně od problémů, s nimiž se setkávají ostatní transevropské
sítě. Příčina je tato: nabídka služeb je nedostatečná, resp. tam, kde existuje, je příliš nákladná.
V důsledku toho je i poptávka příliš nízká. V tomto případě totiž nabídka určuje poptávku.

Poptávka se tudíž neprojevuje, což zase odrazuje od vytváření náležité nabídky. Je to
začarovaný kruh. Celková hospodářská situace tuto tendenci dále zhoršuje a soukromý sektor
bude do této oblasti služeb, již liberalizovaných, investovat tehdy, snížíli se se rizika na
přijatelnou úroveň.

Ve snaze prolomit tento začarovaný kruh a pod nítit vznik nových trhů Komise navrhuje, aby
se ve spolupráci se všemi zúčastněnými stranami určily strategické transevropské projekty. Je
nutné zaměřit činnost na identifikaci potenciálních nových trhů; poradit si s překážkarni, jež
stojí jejich rozvoji v cestě, ať už mají povahu finanční, regulativní nebo standardizační;
vymezit konkrétní detaily navrhovaných služeb a typologii potenciálních dodavatelů. Stejně
jako v případě dopravních sítí omezí příslušné orgány jednotlivých států i orgány
Společenství své finanční zapojení na roli okrajovou, katalytickou.

Znamená to, že – s přihlédnutím i k podmínkám konkurence na světových trzích – činnost
Společenství bude spočívat v odstraňování překážek obecné povahy (problémy průmyslového
vlastnictví, bezpečnosti, zaškolování, ochrany soukromí atd.), v poskytování
vědeckovýzkumné podpory při realizaci projektů, v přispěvcích k provádění realizačních
studií, v poskytování záruk na půjčky a v subvencování úrokové míry.

Strategické projekty budou realizovány na každé ze tří nezávislých „úrovní, jež dohromady
vytvářejí telekomunikační sítě: sítě nosičů pro přenášení nformací, obecně použitelné služby a
telematické aplikace.

Pokud jde o sítě sloužící přenosu informací (hlasu, dat, obrazů), je třeba zkonsolidovat
digitální síf integrovaných služeb a uvést do provozu vysokorychlostní komunikační síť
využívající vyspělých technik přenosu a spínání (asynchronní přenos – asynchronous transfer
mode: ATM), které digitalizovaným multimediálním službám pomohou výrazně pokročit
vpřed.

Pokud jde o obecně použitelné (univerzální) služby, které jsou společným základem všech
telematických aplikací, budou vzaty v úvahu tři oblasti:

(i) přístup k informačním službám, jenž by měl všem uživatelům maximálně usnadnit
dostupnost databází zahrnujících všechny typy informací obsažených v multimediálních
knihovnách, laboratořích a správách (správních orgánech);

(ii) elektronická pošta, která umožní rychlý a levný přenos dokumentů. Nejvíce se to týká trhu
malých a středních podniků;

(iii) interaktivní digitalizované videoslužby, pokrývající území celého Společenství. Je
nesmírně důležité podpořit a zajistit jejich fungování. Jejich obecná dostupnost totiž
zrevolucionizuje pracovní postupy, trávení volného času a přípravu na povolání. Nabízejí
nové možnosti služeb přizpůsobených přání zákazníků (služby „pla, když se díváš a „video na
požádání), vytvářejí novou poptávku a tudíž i nová pracovní místa.

Obecná dostupnost těchto služeb ve Společenství napomůže rozvoji práce prostřednictvím
televize“ (teleworking); to umožní optimalizovat rozmístění aktivit a přístup k nabízejícímu se
zaměstnání.

Telematické aplikace jsou třetí úrovní, která se týká přizpůsobení služeb specifickým
potřebám skupin uživatelů. Jak jsme o tom hovořili již v kapitole 2. B, zvláště je třeba se zde
zaměřit na veřejnou správu. Výměna data koordinované a urychlené zavádění sítě elek
tronické pošty mezi správními orgány, které mají co činit s řízením jednotného trhu, by mohly
rovněž umožnit podnikům a občanům získat snadný přístup ke správním informacím. Tohoto
cíle se Společenství snaží dosáhnout v rámci projektu TNA – IDA.

Další oblastí, o niž má veřejnost značný zájem, je učení na dálku, které umožní soustavné
zvyšování profesní kvalifikace, aniž by k tomu bylo zapotřebí nákladných infrastruktur. Totéž
platí o medicíně prostřednictvím televize, jejímž smyslem je umožnit praktickým Iékařům
spojovat se s nejpřednějšími specializovanými pracovišti, mít přístup k diagnostickým
pomůckám a k podkladům pro rozhodování a terapii, napomoci výměně vědeckovýzkumných
výsledků z oblasti boje proti těžkým chorobám, např. rakovině a AIDS. Konečně jsou zde
aplikace telematiky na dopravu (pozemní, námořní, leteckou), které se nyní stávají důležitou
stránkou dopravních infrastruktur.

Odhaduje se, že objem financí, které budou muset veřejní i soukromí investoři nashromáždit v
oblastech dnes považovaných za příznivé pro vytváření nových trhů ve sféře služeb, dosáhne
za období 6 – 10 let (od roku 1994) výše 150 miliard ECU. Prioritní projekty navrhované k
realizaci do roku 1999 si vyžádají celkem 67 miliard ECU.

Kapitola 4

Výzkum a technologický rozvoj

Výzkum a technologický rozvoj (RTD) může přispět k tomu, aby se ve Společenství obnovil
růst, posílila konkurenceschopnost a dostalo se nového podnětu zaměstnanosti. Máli se toho
však dosáhnout, musí se splnit řada podmínek: musí být zajištěna příslušná úroveň finančního
zabezpečení, musí se pokryt vhodné spektrum výzkumných činností a musí být po ruce
účinný mechanismus uvádění výsledků do praxe.

4.1. Názory členských států

Jelikož je obtížné zvyšovat výdaje z veřejných zdrojů, shodují se členské státy, že je zapotřebí
především posilovat investice do RTD ze strany soukromého sektoru a zvyšovat účinnost
jejich RTD spoluprací podniků s univerzitami a vědeckcvýzkumnými středisky i mezi
podniky navzájem.

Pokud jde o RTD organizcvaný Společenstvím, zdůrazňuje se koordinace RTD prováděného
Společenstvím a RTD prováděného členskými státy. Přitom je třeba se zaměřit na klíčové
oblasti, na zjednodušení procesů, především pokud jde o přístup malých a středních podniků k
RTD, a zejména na šíření a aplikaci výsledků, konkrétně podporou standardizace.

Mezi navrhovanými praktickými kroky se hovoří o daňových stimulech pro RTD, o podpoře
podniků specializujících se na nové technologie a o zahajování velkých projektů výzkumu a
technologického rozvoje.

4.2. Zhodnocení výzkumu ve Společenství

Podle názoru Komise má výzkumná a průmyslová základna Evropy řadu slabin.

(a) Úroveň zdrojů

První z těchto slabin jsou finance. Společenství investuje do výzkumu a technologického
rozvoje relativně méně než jeho konkurenti. Např. v roce 1991 vydalo na veřejný, soukromý,
civilní i vojenský RTD zhruba 104 miliardy ECU, USA 124 miliard ECU a Japonsko 77
miliard ECU. To v průměru představovalo 2% hrubého domácího produktu v případě
Společenství, 2,8% v případě USA a 3% v případě Japonska, resp. v přepočtu vyjádřeno,
302 ECU na osobu ve Společenství, 493 ECU v USA a 727 ECU v Japonsku. Pokud jde o
výdaje na výzkum, jsou mezi členskými státy značné rozdíly: např. v Německu představují
2,6% hrubého domácího produktu, zatímco v Řecku a Portugalsku pouze 0,7%. Zvláště malé
jsou investice podniků, které v Evropě financují pouze 52% veškerého výzkumu, zatímco
např. v Japonsku 78%.

Společenství má rovněž relativně méně výzkumných pracovníků a inženýrů než USA a
Japonsko: 630 000 (4 na každých 1000 pracovně činných obyvatel), 950 000 (9 na 1000) v
USA a 450 000 (9 na 1000) v Japonsku.

Tyto a podobné údaje jsou z absolutního hlediska bezvýznamné a je třeba s nimi zacházet
opatrně. To, jak se fondů využívá, je důležitější, než kolik peněz se vydá. Daleko závažnější
než počet výzkumných pracovníků je jejich kvalifikace, schopnost vyhovět potřebám
rozvíjejících se průmyslových odvětví a to, do jaké míry se využívá kapitálu, který
představují. Jako celek je přesto tato nižší investice z hlediska jak finančního, tak lidského
důvodem k zamyšlení.

(b) Koordinace výzkumu
Druhou slabinou je nedostatek koordinace na různých úrovních práce spojené s výzkumem
a technologickým rozvojem a na různých úrovních programů a strategií výzkumu a
technologického rozvoje v Evropě. Chybí především koordinace mezi postupem
jednotlivých států v oblasti výzkumu. Prostředky, které na výzkum věnuje Společenství,
tvotí pouhá 4% prostředků, které na výzkum věnuje 12 členských států. I když připočteme
zdroje, které se na společné činnosti v oblasti RTD věnují v rámci jiných projektů (např.
Eureka, ESA, CERN, EMBL atd.), jde pouze o zhruba 10% celkových výdajů na RTD.

Nedostatek koordinace se projevuje zejména mezi civilním a vojenským výzkumem v rámci

každého členského státu; civilní i vojenský výzkum se realizuje v relativně uzavřených
institucionálních rámcích a spojení mezi nimi se teprve začíná vytvářet. V některých
členských státech představuje vojenský výzkum značnou část celkového výzkumu (44% ve
Velké Británii, 37% ve Francii a 17% ve Španělsku).

Negativní dopady, jejichž intenzita se může v jednotlivých sektorech lišit, má nedostatek
koordinace podnikatelských strategií, a to nejen s postupy veřejnoprávních institucí na poli
výzkumu a s činností univerzit a dalších výzkumných veřejnoprávních center v rámci
jednotlivých členských států, ale i se strategiemi ostatních evropských podniků.

(c) Aplikace výsledků vědeckovýzkumné činnosti

Největší slabinou evropské výzkumné základny je relativně omezená schopnost předávat
zásadní vědeckovýzkumné poznatky a technologické inovace do praxe podniků a
obchodu. Ve většině hlavních oborů a vědních disciplin je Evropa souměřitelná s nejvyššími
světovými standardy, pokud jde např. o množství vědeckovýzkumných publikací a odkazů na
ně. V některých oborech, které jsou na značné míry závislé na činnosti veřejného sektoru
(např. telekomunikace, doprava a letecký a kosmický průmysl), se evropské firmy mohou
vykázat i nepopiratelnými technologickými úspěchy. Evropský chemický průmysl zaujímá
přední místo na světových trzích. V ostatních oborech vyspělé technologie se však evropským
firmám nedařilo aplikovat výsledky vědeckovýzkumné práce a pokroky v technologii na
výrobky a konkurenceschopnost.

Tato slabina vyplývá z kombinace několika faktorů: stále nedostatečné vazby mezi
univerzitami a podniky, a to navzdory pokroku, jehož se ve většině členských států v tomto
směru dosáhlo; nedostatek rizikového kapitálu, který by firmám pomáhal v době, kdy
procházejí fází rozvoje; zdráhavost soukromých finančníků investovat do aktivit, považujíli
rizika za příliš velká nebo návratnost za příliš nejistou; nedostatečné zohledňování výzkumu a
technologického rozvoje v podnikatelské strategii a absence koordinované strategie podniků,
univerzit a státních, resp. veřejných orgánů (ve srovnání např. s Japonskem); nedostatečná
pomoc, vědeckovýzkumných pracovníků při zakládání podniků, překážky v důsledku
regulace a absence mechanismů pro přenos některých poznatků a technologií z výzkumu v
oblasti obrany do nevojenské oblasti; soustředění na příliš malé trhy, malé schopnosti
anticipace potřeb a poptávky atd.

4.3. Řešení

(a) Nové směry výzkumu
Máli se obnovit dynamická kombinace technologie, růstu a zaměstnanosti, musí Společenství
i členské státy přijmout opatření, která lze rozdělit do dvou hlavních skupin. První skupina
zahrnuje opatření usilující v podstatě o obnovení konkurenceschopnosti evropského podnikání
a znovunastolení růstu. Jedním aspektem bude napravit tradiční slabiny výzkumu a
průmyslové základny v Evropě a opět dostat firmy Společenství do popředí světové
ekonomiky. Do druhé skupiny patří opatření k rozšíření zeměpisného záběru trhů a
zohlednění nových potřeb společnosti ve Společenství a ve světě vůbec.

Vliv těchto opatření k obnově konkurenceschopnosti na podnikatelskou aktivitu v rámci
Společenství se pozitivně nepřímo odrazí na zaměstnanosti. Koordinovaná opatření k
zohlednění nových potřeb společnosti by měla zase vytvořit množství pracovních míst. Vedle
těchto hlavních opatření by však měla být podniknuta i opatření, zaměřená konkrétněji na
zlepšení situace v oblasti zaměstnanosti.

(i) Obnovení konkurenceschopnosti

a znovunastolení růstu

Majíli se evropské podniky stát konkurenceschopnější, je třeba se vyrovnat s třemi již
uvedenými slabinami vědecké a průmyslové základny Evropy (viz 4. 2). V první řadě je třeba
podniknout kroky, které umožní lepší aplikaci výsledků výzkumu, prováděného ve
Společenství, tj. vytvoří operační mechanismy na státní i evropské úrovni pro přenos
technologií z univerzitních laboratoří do podniků, z jednoho podniku do druhého a z
vojenského výzkumu do výzkumu civilního. Klíčovým aspektem musí být podstatně uspíšit
a zintenzivnit kroky ke zlepšení podnikatelského prostředí: vědecké a technické informace,
finanční služby, ochrana inovací, výcvik v nových technologiích atd.

V této souvislosti je třeba věnovat dostatečnou pozornost malým podnikům. Malé podniky
působí v sektorech s vyspělou technologií, produkujících základní prostředky a moderní
spotřební zboží nebo aplikujících vyspělé technologie ve zpracovatelském průmyslu; jsou
významným potenciálním zdrojem růstu. V USA byla velká část nových technologií vyvinuta
poprvé malými firmami, které jsou lépe uzpůsobeny předjímat potřeby trhu a rych le na ně
reagovat.

Měly by se podniknout kroky k další účinné koordinaci výzkumných aktivit, strategií a
programů v Evropě. Prvním musí být koordinace mezi veřejnými výzkumnými pracovišti
v rámci států: koordinační struktury, které se nyní vytvářejí mezi většinou významných
státních orgánů, je třeba posílit a institucionalizovat. Rovněž je třeba vytvořit fórum pro
sladování činnosti a výměnu zkušeností rúzných evropských výzkumných středisek a
ústavů. Na podporu vývoje sladěných strategií spjatých s činností Společenství je třeba
rovněž ustavit shromáždění pro vědu a technologii, založené na existujících poradních
výborech Společenství.

Podniky, které se v rozsáhlé míře zabývají vědeckovýzkumnou činností, by měly rovněž lépe
koordinovat své strategie v rámci projektů Společenství. Na bázi existujících konsorcií by
se měly na úrovni Společenství vytvářet rámce pro spolupráci mezi podniky. Tyto rámce
pro těsnou spolupráci mezi potenciálními uživateli nových výrobků a výrobci, dodavateli
součástek a těmi, kdo z nich vytvářejí finální produkty, by umožnily maximálně těžit z
činnosti výzkumných pracovišt podniků a dospívat ke sladěné strategii, určované včasnější
anticipací potřeb trhu. Mohly by být plánovány v návaznosti na definování a realizaci velkých
projektů a přimět tak konkurující si evropské firmy k vypracování pečlivě zacílených
technologických záměrů.

Pokud jde o celkové financování výzkumu, měli bychom mít na zřeteli cíl jeho postupného
zvyšování na úroveň 3 % hrubého národního produktu. Nejde o to, aby „výzkumu bylo
víc“. Vzhledem k omezením, jimž jsou vystaveny rozpočty ve všech evropských zemích, by
se financování měly větším dílem účastnit podniky. Jejich cílem by mělo být dosáhnout
úrovní investic srovnatelných s konkurenty, a to tak, že věnují větší prostředky na vlastní
výzkum a výzkum na univerzitách. Aby se soukromému sektoru usnadnilo nést větší část
výdajů na výzkum, měla by být přijata přiméřená opatření regulativní i daňová.

(ii) Nové zeměpisné trhy a nové potřeby společnosti

Vedle konkurence a tržních sil spočívá značný růstový potenciál v tom, že se zaměříme na
širší zeměpisnou oblast, než jakou představuje „trojka“ (Evropské společenství, USA a
Japonsko) a na objevující se nové potřeby společnosti. Nedávno industrializované země
tichomořské oblasti soutěží se Společenstvím v základních a středních technologiích a samy
budou brzy schopny vyvíjet vyspělejší technologie. Zatím však mají eminentní zájem získávat
nové výrobní technologie, protože – v dů sledku svého prudkého rozvoje – mají vážné
problémy s životním prostředím. Z toho důvodu jsou velkými potenciálními trhy.

Jako zdroj vyspělého vědeckého a technického know–how a zároveň jako trh pro některé
konkrétní technologie a vyspělé výrobní postupy jsou dalším zdrojem potenciálních inovací
země střední a východní Evropy, které jsou Společenství nejen zeměpisně, ale i historicky
blízké. S těmito inovacemi by se měli Západoevropané a Východoevropané vypořádat
společně.

Spolu s opatřeními, jejichž cílem je vytvářet v příslušných zemích životaschopnou poptávku,
by rovněž vytvoření skutečně účinných mechanismů převádění technologií do
rozvojových zemí mohlo otevřít Evropě značné potenciální trhy pro konkrétní výrobky a
potřeby.

Jedním z klíčových aspektů rezšiřování obzorů výzkumu v rámci Společenství by méla být
těsnější spolupráce při realizaci velmi rozsáhlých programů, v nichž se odrazí
celosvětové potřeby příštího století: energie, globální změna a potraviny.

Nové potřeby, které by mohly významně přispět k obnově růstu, se projevují ve třech
oblastech: životního prostředí, zdravotnictví a sdělovacích prostředků. Trh výrobků a
služeb, důležitých z hlediska životního prostředí, zahrnuje např. technologie spojenés
detekcí a monitorováním znečištění, technologie směřující ke zlepšení životního prostředí,
čisté technologie (tj. zdokonalování konvenčních technologií v souladu s požadavky životního
prostředí) a ekotechnologie (zcela nové technologie, založené na nových surovinách a nových
zdrojích energie). Nejnovější odhady ukazují, že tento světový trh výrobků a služeb
ekologického charakteru má dnes hodnotu zhruba 190 miliard ECU ročně a v roce 2000 by
mohl dosáhnout hodnoty 270 miliard ECU.

Druhou oblastí je zdravotnictví. Kromě nových preparátů pro lěčbu chorob nervového
systému a degenerativních a virových onemocnění, které vlastně dosud ještě nejsou pod
kontrolou, spočívá trh v této oblasti ve vyspělých preventivních technologiích a metodách,
jichž mohou uřívat bud sami pacienti doma, nebo nespecializovaný zdravotnický personál, v
automatizovaných systémech monitorování a diagnostikování, v monitorování na dálku atd.

V oblasti sdělovacích prostředků se očekává mohutný rozvoj multimediálních výrobků
(CDROM, CDI, CDTV atd.) a jim odpovídajícího technického vybavení. Díky schopnosti
uchovávat obrovské množství textu, zvuku a pohyblivých i nepohyblivých obrazů na jednom
jediném médiu (navíc s možností účinky multiplikovat napojením na telekomunikační
systémy) zrevolucionizují tyto výrobky průmysl sdělovacích prostředků.

Na hranici mezi uspokojováním celosvětových potřeb v oblasti energie, zdravotnictví a
životního prostředí a mezi požadavky na konkurenceschopnost skýtá velký potenciál inovace
biotechnologie, která je zároveň velmi významným zdrojem růstu. Podstatnou část výzkumu
a rozvoje zde realizují malé a střední podniky. Máli se však zajistit, aby činnost v této oblasti
odpovídala skutečným a potenciálním potřebám, je třeba přijmout opatření k vytvoření
náležitého regulativního rámce, k harmonizaci kroků činěných v různých zemích, a definovat
globální strategii tak, že se spojí státní orgány, výzkumná střediska, podniková sféra a různé
sektory příslušné společnosti.

Vliv na zaměstnanost

Výše popsaná opatření, která mají obnovit konkurenceschopnost a zohlednit nové potřeby
společnosti, by měla mít mírný, nepochybně však pozitivní vliv na zaměstnanost. Růst
průmyslu spjatého s ochranou životního prostředí by mohl výrazně ovlivnit
konkurenceschopnost. Pokud jde o zabezpečení stávajících pracovních míst. mohl by mít
přinejmenším týž vliv, jako měla před několika lety jakost. Ve sféře zdravotnictví a
sdělovacích prostředků nepochybně existuje značný potenciál tvorby pracovních míst.
Vývoj nových léčebných postupů uplatňovaných doma a založených na decentralizované péči
a na decentralizovaných zdravot nických technologiích vyvolává potřebu pracovníků
zabývajících se zdravotnickými službami, pečovatelstvím a odborným výcvikem. Rovněž
nový trh médií, která spíše rozšíří než nahradí současná média pracující s tištěným slovem a
média audiovizuální, by měl zaručit množství nových pracovních příležitostí.

Pozitivní vliv na zaměstnanost by měla přirozeně mít opatření, jejichž cílem je
povzbudit zákládání podniků v sektorech vysoce vyspělé technologie. V USA zakládají
firmy tohoto druhu často vědeckovýzkumní pracovníci, kteří odcházejí z univerzit nebo z
velkých podniků. Růst počtu firem tohoto druhu by měl vytvořit určité množství pracovních
příležitostí pro pracovníky vývoje, pro administrativní síly atd. Totéž se týká opatření, jejichž
cílem je zvýšit celkový počet vědeckovýzkumných pracovníků a inženýrů ve Společenství.
Prvotním cílem by samozřejmě měla být optimalizace dostupných zdrojů tím, že se novým
potřebám přizpůsobí dovednosti současného vědeckého a technického personálu.
Nejefektivnější cestou k zajištění čistého přírůstku zdrojů vložených do vědeckovýzkumné
činnosti by ovšem mělo být vytvářet nová pracovní místa pro vědeckovýzkumné pracovníky a
inženýry tak rychle, jak je vědecká a průmyslová základna Evropy může absorbovat.

Činnost a programy členských států a Společenství by se měly rovněž zaměřovat na
prosazování technologii, které zachrání existující pracovní místa nebo budou vyžadovat
či podporovat vytváření nových pracovních míst v takové míře, v jaké budou ovlivňovat
konkurenceschopnost a růst a uspokojovat současné i předvídané potřeby společnosti. Je třeba
vyvinout nástroje a metody, jak určovat vliv spektra technologií na zaměstnanost.
(b) Konkrétní prostředky

(i) Opatření členských států

Jelikož většinu výdajů na výzkum a rozvoj v rámci Společenství mají pod kontrolou členské
státy, je třeba převážnou část opatření, o nichž jsme hovořili, přijímat na úrovni států.
Vytyčené směrnice by měly být uváděny do života v podobě politických opatření a
programů států. Vzhledem k současným omezením rozpočtových výdajů na výzkum a k po
třebě jednat z hlediska nákladů a přínosů co nejefektivněji, je třeba dát přednost nepřímým
nástrojům regulace, o nichž rozhodují a jimiž disponují členské státy.

V souvislosti s přenášením větší části nákladů na výzkum na soukromý sektor a s tím, že
těžiště státního zasahování by se mělo z přímé podpory přeněst na nepřímé nástroje. by mohly
být vypracovány soustavy daňových úvérů na výzkum, které by podněcovaly podniky k
větším investicím do vědy, a to i dlouhodobě. Měly by být vypracovány zvláštní formule
motivující podniky k financování výzkumu prováděného na univerzitách.

Členské státy by mohly přijímat opatření, jak zmírnit dopad příspěvků na sociální
zabezpečení u těch firem a vědeckovýzkumných pracovišť, jež vytvářejí nová pracovní
místa pro výzkumníky a inženýry. Rovněž by mohly poskytovat finanční či postupově
stimuly pro další zvyšování kvalifikace vědeckého a technického personálu realizované
při zaměstnání. Kromě vlivu na zaměstnanost by takový postup mohl napomoci šíření
poznatků a nových technologií. V rámci existujících opatření na pomoc zakládání nových
podniků by rovněž mohly být vypracovány postupy, jak pomáhat vědeckovýzkumným
pracovníkům pouštět se do podnikání. Finanční nástroje, které mají pod svou přímou či
nepřímou kontrolou státní orgány, by se da1y uzpůsobit tak, aby podnikům, zejměna malým,
zajistily rizikový kapitál k rozvíjení inovací, které tyto podniky připravily.

(ii) Opatření Společenství a sladěné postupy

Na podporu těchto aktivit by mělo přijmout opatření rovněž samo Společenství. Teze
čtvrtého rámcového programu (1994 –1998), o nichž se v současnosti diskutuje, už jasně
míří k vytváření mechanismů ke koordinaci úsilí v jednotlivých státech (výzkum ná
konsorcia) a opatření na poli průmyslového výzkumu (zejména podporou projektů Eureka),
ke koncentraci na omezený počet klíčových technologií, které výrazně ovlivňují řadu
průmyslových oblastí, k větší podpoře šíření výsledků výzkumu prováděného ve
Společenství, k vytváření systému přístupu zejména malých a středních podniků k programům
a participace na nich atd.

V souvislosti se čtvrtým rámcovým programem a s přípravou příštího programu by měly být v
součinnosti s výzkumnými pracovišti a pod niky členských států definovány nové
rozsáhlé výzkumné projekty.

Realizace navržených směrnic bude rovněž vyžadovat změny v pravidlech, jimiž se výzkum
Společenství řídí, a v nástrojích, jichž používá. Prakticky řečeno: prostá formule hovořící o
financování 50 % nákladů na výzkumné projekty čelící konkurenci má evidentně svě meze.
Bude třeba zkoumat formule, které vytvoří pružnější sepětí mezi financováním projektu a
povinností dodat výsledky, a přizpůsobí úroveň veřejné podpory hospodářskému a
společenskému významu výsledků. Bude třeba vypracovávat praktičtější formule co do
nákladů a výsledků. jako jsou např. nízko úročené půjčky, splatné během velmi dlouhého
období.

V zájmu snazšího přijímání konvergenci i činnost povzbuzujících opatření v členských státech
bude třeba studovat možnost, jak na úrovni Společenství dospívat ke směrnicím pro
zakládání nových podniků. financování využití výsledků výzkumu nebo pro změny
pracovněprávních podmínek vědeckého personálu. Bude rovněž třeba podniknout kroky, jež
by zajistily soulad realizovaných opatření s politikou konkurence. zejména pokud jde o
dohody a o pomoc ze strany státu. Máli se maximalizovat vliv opatření přijatých na úrovni
Společenství a v členských státech, bude nutno více sladit postupy Společenství v oblasti
výzkumu, vnějších vztahů a obchodu.

Kapitola 5

Měnící se společnost, nové technologie

Úvod

Informační a komunikační technologie (ICTs) dramaticky mění řadu aspektů hospodářského a
společenského života, jako jsou např. metody práce a pracovní vztahy, organizace firem,
zaměření přípravy na povolání a vzdělání a způsob vzájemné mezilidské komunikace. Vedou
k velkému růstu produktivity průmyslu a kvality poskytování služeb. Na scénu nastupuje nová
informační společnost, v níž jsou k1íčovými faktory konkurenceschopnosti řízení, kvalita a
rychlost informování. Jako vstup do průmyslu jako celku i jako služba poskytovaná
konečnému uživateli informační a komunikační technologie ovlivňují ekonomiku ve všech
fázích.

Srovnatelných změn produktivity se dosáhne dalším pokrokem v biotechno1ogii tím, že se ino
vují vysoce konkurenceschopné oblasti průmyslu a zemědělství.

Konkurenceschopnost evropské ekonomiky bude do značné míry záviset jak na podmínkách
využívání nových technologií, tak na jejich rozvoji a aplikaci. Jelikož tyto technologie patří k
činnostem, které jsou v industrializovaných zemích spjaty s nejvyšším růstem a jelikož
vyžadují vysoce kvalifikovanou pracovní sílu, mají značnou schopnost vytvářet zaměstnanost,
zejména v oblasti nových služeb. Zároveň je třeba vhodnými opatřeními bojovat proti
potenciálním nevýhodám, které s sebou široké užívání těchto technologií nese (např. riziko, že
v důsledku pokroku v informačních technologiích budou nekvalifikovaní lidé zaostávat).

Optimální využívání těchto technologií narazilo v Evropě na různé překážky, které je třeba
odstraňovat. Je třeba podporovat šíření optimálního přístupu k podnikání a obchodu a dávat
přednost aplikacím v měřítku celého Společenství. K tomu je třeba vytvářet vhodné
regulativní a politické prostředí a podporovat realizaci transevropských telekomunikačních
služeb. Aplikaci nových technologií by měly napomáhat systémy přípravy na povolání.
Evropa by měla vytvářet podmínky pro dostatečnou úroveň zvládání technologií a v rámci
otevřeného a konkurenčního prostředí profitovat z inovativního a konkurenceschopného
průmyslu ICT.

Názory členských států
Příspěvky členských států, které se týkají tohoto tématu, zdůrazňují spolupráci mezi
Společenstvím a členskými státy, která umožní profitovat z rozvinuté ekonomiky, resp.
dosahovat úspor ze zvýšené činnosti. Společenství by mělo soustředit úsilí na napomáhání
rozvoji tržních sil a zároveň zajišťovat volnou konkurenci a kompatibilitu systémů.

A. Informační společnost

5.1. Úvod

Toto desetiletí je svědkem vytváření bezprecedentně velkého a významného sepěti mezi
procesem technologické inovace a hospodářskou a společenskou organizací. Bezpočet inovací
se spojuje k uskutečnění obrovského převratu v uspořádání společenských činností a vztahů.
Rodí se nová informační společnost, kde hrají důležitou roli služby poskytované
informačními a komunikačními techno logiemi. Tento veliký zvrat však může nabídnout
perspektivu nových pracovních míst.

Díky lepšímu přístupu k informacím je stále snazší hospodářské aktivity ve všech sektorech
identifikovat, hodnotit, a tím přispívat k rozvoji konkurenceschopnosti. Tlak trhu roste a nutí
podniky, aby ke zvýšení produktivity a efektivity využívaly všech existujících možností.
Strukturální adaptabilita se stává významným předpokladem hospodářského úspěchu.
Rostoucí propojenost ekonomiky vede ke značným posunům v produktivitě jak při výrobě
zboží, tak při poskytování služeb. Hranice mezi zbožím a službami se stále více stírá. Na
celém světě se setkáváme s tendencí ke specializaci a profesionalizaci ekonomických aktivit,
která se postupně rozšiřuje na subdodavatele a sektory služeb. Máli být evropský průmysl
schopensoutěžit v celosvětovém měřítku, musí využít všech způsobů, jak zvyšovat svou
konkurenceschopnost stále širším a efektivnějším využíváním informačních a komunikačních
technologií. Musí dávat přednost inovativním a průbojným strategiím, při nichž jde o
získávání podílů na trhu a ne o pouhé přizpůsobování se snižováním výrobních nákladů.

Podniky jsou si velice dobře vědomy, jak je důležité aplikovat informační a komunikační
technologie, chtějíli zůstat konkurenceschopné. Pokud jde o pracovní místa, situace je
příznivější v podnicích, které zavedly mikroelektroniku než v těch, které této technologie
nevyužily. Hlavním důsledkem zatím bylo nahrazování jedněch pracovních míst jinými na
základě různé kvalifikace. Rozšiřování informačních a komunikačních technologií v rámci
Společenství zvýšilo produktivitu a hrubý národní produkt a snížilo míru inflace. Celkový vliv
na zaměstnanost ale závisí do značné míry na tom, jak je evropský průmysl ICT
konkurenceschopný: čím lépe si vede, tím větší vliv na zaměstnanost získává. Ze současně
znepokojivé situace v oblasti zaměstnanosti, s níž se země Společenství potýkají, však nelze
vinit samo pronikání ICT do průmyslové a společenské struktury.

Hospodářský vliv technologického pokroku na růst a zaměstnanost závisí na procesu inovace,
který se stal interakčním. Lineární model inovace, v němž akt inovace je aktem izolovaným,
byl v současném světě nahrazen složitými mechanismy: inovace vyžaduje stálou a
organizovanou vzájemnou závislost vzhůru směřujících (upstream) fází spjatých s technologií
a dolů směřujících (downstream) fází spjatých s trhem.

Prostředky, jimiž lze produkovat, zpracovávat, zpřístupňovat a přenášet informace přetvářejí
vztahy v našich společnostech. Jedním z nejdůležitějších aspektů současného vývoje je
rozsáhlé šíření prostředků, jež umožňují sdělovat a zpracovávat informace (zvuk, text, obrazy)
v digitální podobě.
Provoz podniků je dnes už bez použití ICT nemyslitelný. Tyto technologie umožňují
podnikům usilovat o úplnou integraci svých funkcí v prostoru a čase i s ohledem na prostředí,
v němž se nalézají. Zavádění ICT, globalizace a mezinárodní konkurence nutí podniky znovu
promýšlet organizaci své výroby. Pokud jde o veřejnost jako celek, je pronikání výrobků a
služeb závislých na ICT do každodenní činnosti rovněž pozoruhodné. To vede ke zrodu
nových forem hospodářské a společenské organizace, jejíž struktura už není vystavena
zeměpisným omezením, ale závisí na komunikačních sítích či teleportech: pracovní činnost
prostřednictvím televize se stává významným sociálním jevem. Po ICT sahají rovněž státní
orgány spravující veřejné finance, které chtějí zajistit svým voličům kvalitnější služby.
Vztahy mezi veřejností a státními orgány se mění a – což je ještě důležitější – mění se hranice
mezi úlohou státu a úlohou trhu.

Přes nepopiratelný pokrok, jehož bylo dosaženo, není pronikání ICT jen pouhým
nepřerušovaným řetězem úspěchů. Přechod k infor mační společnosti klade na adaptabilitu
těch, jichž se týká, tvrdé požadavky. Např. riziko, že někdo bude ze společnosti vyřazen v
důsledku nedostatečných schopností nebo nedostatečné kvalifikace a že vznikne
dvourychlostní společnost, by se nemělo podceňovat. Evropa se musí na tento přechod
připravit, aby dokázala těžit z ekonomických a společenských výhod a zároveň analyzovat a
mírnit různé nepříznivé jevy: růst izolace jednotlivců, vpády do soukromí i morální a etické
problémy. Je důležité nacházet možnosti, jak zaměstnat jedince, kteří mají potíže se
začleňováním do stále složitějšího a náročnějšího světa práce. Sociální odpovědnost je věcí
zaměstnavatelů, zaměstnanců a státu. Informační společnost vede k velkému urychlení
ekonomických a sociálních změn; objevují se nové a pružnější formy zaměstnání, které často
vyžadují nové formy sociální ochrany.

5.2. Společný informační prostor

Směřování k informační společnosti je nezvratné a dotýká se všech stránek života společnosti
i vzájemných vztahů mezi hospodářskými partnery. Vytvoření společného informačního
prostoru uvnitř Společenství umožní, aby se Společenství plně těchto šancí chopilo.

(a) Co je společný informační prostor?

Společný informační prostor se skládá z několika navzájem neoddělitelných rovin. Jsou to:

(i) samy informace převedené a shromážděné do elektronické, tj. digitální podoby (databáze,
báze dokumentů, obrazové báze, CDI atd.);

(ii) technické vybavení (hardware), součásti (components) a programové vybavení
(software), které má uživatel při zpracování informací k dispozici;

(iii) fyzikální infrastruktura (pozemní kabelová infrastruktura, sítě rádiové komunikace a
družice);

(iv) základní telekomunikační služby, zejména elektronická pošta, přenos souborů dat,
interaktivní přístup k databázím a interaktivní digitální přenos obrazů;

(v) aplikace, pro které výše uvedené roviny plní funkce ukládání, zpracování a přenosu a
poskytují tak uživatelům požadované služby. Obvykle uživatelé vidí pouze aplikaci, na niž
jsou napojeni; musí být pro ně průhledná i přenosová stránka. Aplikace jsou tudíž oblastí, kde
je třeba vynaložit největší úsilí o zdokonalení struktu rování a přizpůsobení informace
uživateli (userfriendliness).Prostřednictvím aplikací, jejich výkonnosti a podmínek, za nichž
jich lze užít, bude mít společný informační prostor hospodářský a společenský význam a
může napomoci situaci na poli zaměstnanosti;

(vi) uživatelé, kteří nejen umějí používat aplika cí, ale jsou si také vědomi potenciálu ICT a
podmínek, za nichž jej lze optimálně využívat.

(b) Jaké jsou šance?

Společný hospodářský prostor je faktorem hospodářského a sociálního zlepšování. V sou
časném konkurenčním prostředí se přístup k informacím a jejich mobilizace stává hlavním
předpokladem produktivity a konkurenceschopnosti, zejména ma1ých a středních podniků.
Kapitálové a nekapitálové investice, nezbytné k vytváření infrastruktur informační
technologie, přímo podporují růst a přispívají ke strukturálnímu zdokonalováni podmínek
nabídky. Společný informační prostor je rovněž faktorem hospodářské a společenské
soudržnosti: umožní znovu promýšlet vhodné rozmístění pracovních činností a prosazovat
nové decentralizované metody organizace práce (např. pracovní činnost prostřednictvím
televize). Zvýší výkonnost dalších důležitých, zejména dopravních infrastruktur, přispěje k
ochraně životního prostředí a zvládání rizik. V neposlední řadě jsou infrastruktury důležitým
nástrojem vytváření nových služeb, čímž mohou napomoci zlepšování situace v oblasti
zaměstnanosti. Jde zejména o to, že některé služby, za něž dosud odpovídal stát a jež jsou
vystaveny stále většímu omezování ze strany rozpočtu, bude možno natrvalo přesunout na trh.
Existuje mnoho příkladů těchto nových služeb, souvisejících s komunikací a společenskými
vztahy: vzdělání a příprava na povolání, kultura, bezpečnost atd. Tyto služby nelze
provozovat bezplatně, tudíž nepřímo na účet daňového poplatníka. Vyžadují zavedení nových
systémů placení. jako je např. systém plať, když užíváš.

Moderní technologie od základu mění vztah mezi státem a veřejností. Řadový občan může
mít individuální přístup k „veřejným službám“ a tyto služby budou uváděny do provozu tím,
že jich někdo využívá. Přesun těchto služeb na trh bude znamenat, že soukromý sektor bude
moci nabízet nové služby a bude mít spoustu příležitostí vytvářet nová pracovní místa. To
ovšem bude muset být doprovázeno snižováním částek, které bude uživatel platit, jinak by
nikdo nebyl ochoten nových služeb využívat. Důležité bude rovněž zajistit, aby přesun služeb
na trh s sebou nenesl sociální nevýhody.

(c) Politika, kterou sleduje trojka

(Evropské společenství, USA a Japonsko)

Posun směrem k informační společnosti, stejně jako příležitosti. které s sebou přináší, budou v
dlouhodobě perspektivě stejně významné jako první průmyslová revoluce. Je těžké předvídat
tempo, jímž bude tato změna postupovat. Ekonomiky, které dokáží touto změnou úspěšně
projít jako první, budou mít značné konkurenční výhody. USA a Japonsko se proto snaží
proces změn urychlit.

V USA vyvíjejí státní orgány velkou snahu zachovat technologickou prioritu Spojených států,
zejména z důvodů národní ekonomické bezpečnosti, a činí z technologie hybnou páku obnovy
svého hospodářského růstu a konkurenceschopnosti. Orientace na zřízení infrastruktury
informační technologie, pokrývající celé Spojené státy, je z hlediska růstu země považována
za životně důležitou. Záměr urychlit zavádění nových vysokorychlostních sítí, počítačových
systémů a komunikačních technologií se neomezuje jen na investice do fyzikálních
infrastruktur. Zahrnuje rovněž vývoj a zavádění nových technologií a aplikací.

V Japonsku se politické vědomí, jak strategicky důležité jsou IC'T pro hospodářský rozvoj
země, datuje od 60. let. Už tehdy bylo dosaženo sociálního konsenzu o prioritách a o
nezbytnych prostředcích a programech. Uznání významu informačních infrastruktur pro
udržení rozvoje Japonska stálo u zrodu zvláštního programu v rámci plánu nového
ekonomického ozdravení země.

Společenství a jeho členské státy přijaly k vytvoření informačních infrastruktur řadu opatření:
šlo o revizi regulativního rámce pro telekomunikace, zejména o libera1izaci služeb, kde
dochází k přidání hodnoty, o program, který má vyvrcholit v roce 1998 liberalizací telefonní
sítě, o program podpory výzkumu a technologického rozvoje, o podporu rozvoje systémů
sdělování nejžádanějších dat, o formulaci politiky v oblasti standardizace a inovací a o pomoc
politickým opatřením v regionech.

Vytváření informační společnosti bude globálním fenoménem, jehož vůdčí silou bude
především trojka. Postupně se však rozšíří po celém světě. Při uplatňování své strategie by se
Evropa měla snažit dosáhnout tří cílů:

(i) od počátku začlenit svůj přístup do světové perspektivy a tím podpořit strategii svých
podniků a ekonomických subjektů zaměřenou na vytváření mezinárodních svazků; kdekoli to
je možné, podporovat rozvoj otevřených systěmů a mezinárodních standardů; rezolutně
usilovat o otevírání trhů třetích zemí v zájmu skutečné reciprocity a bez jakékoli
diskriminace;

(ii) zároveň zajistit, že vyvíjené systémy náležitě zohlední charakteristické rysy Evropy:
mnohojazyčnost, kulturní rozrůzněnost, hospodářskou různorodost, obecněji pak zachování
jejího sociálního modelu;

(iii) vytvářet podmínky, za nichž by Evropa v otevřeném a konkurenčním mezinárodním
systému i nadále disponovala základními technologiemi a výkonným a konku renceschopným
průmyslem.

Širší využití potenciálu, který skýtají informační a komunikační technologie, může:

· vytvořit nové trhy služeb;

· usnadnit poskytování služeb spíše soukromým než veřejným sektorem, včetně nového
partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem, např. pokud jde o přípravu na povolání;

· urychlit správní rozhodovací procesy.

5.3. Cíl: vytvořit nové trhy služeb

K vytvoření společného informačního prostoru má Evropa knowhow i zkušenosti. K jejich
využití je však zapotřebí společného úsilí a politického rámce, aby nezbytná opatření mohla
být realizována co nejrychleji. V čele tohoto procesu půjde především soukromý sektor
podporovany nástupem nových potřeb a nových trhů. Proto je nezbytné zcela jednoznačně
vymezit roli státních orgánů.

Především státní orgány budou odpovědné za vypořádávání se se společenskými důsledky
tohoto procesu jako celkem, za to, že se vyhneme projevům vylučování ze společnosti, že se
bude zvyšovat jeho vliv na zaměstnanost, že se přizpůsobí systémy vzdělávání a přípravy na
povolání a že se náležitě zohlední kulturní a etické dopady na veřejnost (včetně ochrany
soukromí).

Druhým úkolem státních orgánů bude odstraňování přetrvávajících regulativních překážek,
jež stojí v cestě rozvoji nových trhů. Postoj „počkáme a uvidíme“, který investoři často
zaujímají, lze však vysvětlit i tím, že v důsledku neexistence komunikačni infrastruktury se
poptávka nemůže vyjádřit dostatečně jasně. Máli se toto dilema vyřešit, musí státní orgány
motivovat, řídit a vytvářet předpoklady pro slaďování.

Třetím úkolem státních orgánů je vytvářet podmínky, za nichž budou evropské podniky
rozvíjet svou strategii v otevřeném vnitrostátním a mezinárodním konkurenčním prostředí a i
nadále zajištovat, že v Evropě se budou vyvíjet a zvládat technologie zásadního významu.

Přechod k informační společnosti je velice složitý proces, který vyžaduje nové formy
partnerství a spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem. Při opatřeních, jež dále
navrhujeme, se musí zplna uplatnit princip subsidiarity mezi soukromým sektorem a státními
orgány i mezi orgány Společenství a správními orgány jednotlivých států.

Strategie vytváření společného informačního prostoru musí vyhovět čtyřem konkrétním
požadavkům:

(i) šíření nejlepšího způsobu praktického vyu žívání a vývoje evropských aplikací ICT, jež
může přispět k obnově růstu a posílení konkurenceschopnosti;

(ii) liberalizace sektoru telekomunikací, který jediný může uvolnit tržní síly informační
společnosti; uživatelům musí být nabídnuto široké spektrum možností za lákavé sazby;

(iii) rychlejší standardizace, která jediná může z fragmentarizovaných informačních prostorů
vytvořit společný informační prostor;

(iv) transevropská komunikační infrastruktura, jež je nezbytnou součástí základu informačí
společnosti.

Orientace na vytvoření společného informačního prostoru musí vycházet z následujících
priorit:

(a) Šíření nejlepšího praktického využívání a vývoje evropských aplikací ICT. To je základní
cíl z hlediska obnovy růstu, posílení konkurenceschopnosti a zlepšení situace v zaměstnanosti.

(b) Vytváření a prosazování právního, regulativního a politického prostředí, které podpoří
soukromou iniciativu tím, že otevře trh konkurenci a přitom náležitě přihlédne k zájmům
Společenství (existence univerzálních služeb a nástup evropských provozovatelů) i
jednotlivých občanů (ochrana údajů a soukromí, bezpečnost atd.).
(c) Rozvoj základních transevropských komunikačních služeb, jež jsou podmínkou sine qua
non volného pohybu informací.

(d) Zajištění zvláštní přípravy, zaměřené na rozsáhlé využívání informací a na uspokojování
potřeb průmyslu ICT, pokud jde o kvalifikované lidské zdroje.

(e) Technologický rozmach a zdokonalení fungování evropského průmyslu ICT. To je
předpoklad adaptace aplikací na evropská specifika, plného využívání technologického
pokroku a zvyšování vlivu navr žených opatření na zaměstnanost.

Těchto pět navzájem se doplňujících priorit tvoří nedílný celek. První vytyčuje cíl, další určují
prostředky k jeho dosažení. V současném ovzduší rychlých proměn technologií a průmyslu je
třeba co nejdříve vytvořit evropskou informační infrastrukturu a dát zelenou záměrům
podnikatelů. Rovněž nástroje či orgány nezbytné k zajištění kompatibility a vzájemné funkční
návaznosti výrobků a služeb je třeba vytvořit bezodkladně.

(a) Šíření nejlepšího praktického využívání a vývoje evropských aplikací ICT

Máli se využít potenciálu ICT, je zapotřebí přesných podminek pro jejich realizaci. Zejména
zavádění počítaáových systémů musí probíhat současně s identifikací strategických cílů
jednotlivých podniků, funkcí, které bude systém plnit, podpory, kterou bude skýtat, a vhodné
organizace práce. To je oblast, kde se musí zlepšit připravenost podniků vystupujících v roli
uživatelů.

Doporučuje se postupovat takto:

(i) Šířit nejlepší zkušenosti s používáním ICT. Pozornost by se měla zaměřit na okolosti, za
nichž se ICT užívá: program šíření nejlepších zkušeností s používáním ICT, zaměřený na
podnikatelskou sféru, zvláště pak na malé a střední podniky, by výrazně zvýšil vliv ICT na
konkurenceschopnost těchto podniků a na jejich schopnost vytvářet pracovní místa.

(ii) Zahájit projekty evropských aplikací. Jádrem není technologie, ale organizace. Mámeli
se vyhnout tomu, že se v Evropě budou šířit nekoordinované a navzájem nesladitelné
aplikace, je třeba začít s několika velkými aplikačními projekty, které se stanou katalyzátory
trhu a povedou k větší homogenitě, zejména co do standardů. Je třeba jasně definovat priority.
Tyto priority skýtají perspektivu, že se vytvoří trh dostatečně velký, aby investice do
telekomunikační infrastruktury byly výnosné a aby byla zaručena uspokojivá amortizace.
Měly by se týkat:

Administrativy, a to prostřednictvím rozšířené verze programu IDA.

Hlavních veřejných služeb. Na základě toho, co již bylo vykonáno, by se úsilí mělo zaměřit
na efektivní realizaci omezeného počtu hlavních projektů, vyúsujících v politický svazek:
integ rovaný systém kontroly letecké dopravy, evropskou sí řízení silničí dopravy, evropský
systém lékařských informací, síť vědeckovýzkum ných středisek, evropskou službu učení na
dálku, program počítače ve školách nebo evropský systém civilní ochrany.

Pracovní činnosti prostřednictvím televize (teleworking) a partnerství prostřednictvím
televize (telepartnership). Pracovní činnost a partnerství prostřednictvím televize musí sehrát
významnou roli v přemístování činnosti a podnikání do znevýhodněných oblastí Evropy
(venkov, okrajové oblasti, staré průmyslové oblasti atd.). Bylo by možné uvést v život
evropský projekt, jehož cílem je podpora rozvoje pracovní činnosti a partnerství
prostřednictvím televize.

Většího zapojení uživatelů ICT do formulování a realizace programů Společenství.

Zlepšování koordinace programů.

(b) Vytváření regulativního a politického prostředí

Vytvoření společného informačního prostoru bude záviset především na investicích
soukromého sektoru. Proto je nezbytně nutné vytvářet právní prostředí, které bude tyto
investice podněcovat a které zaručí jejich užití ve veřejném zájmu. K dosažení tohoto cíle lze
podniknout několik druhů akcí; většina z nich byla již zahájena a všude, kde to je na místě, je
třeba je zintenzivnit.

(i) Otevírání se konkurenci v zájmu zajištění co nejširšího spektra služeb za cenu
nejpřijatelnější pro trh.

(ii) Univerzální služby: protože tradiční provozovatelé jsou stále méně závislí na státu a jsou
vystaveni větší konkurenci, je nutné přesně vymezit povinnost poskytovat univerzální služby,
jejich cenu a způsob jejich financování.

(iii) Standardizace: vzhledem k tomu, jaká linie standardizace se dosud na úrovni
Společenství sledovala, znamená zvýšení účinnosti současného systému urychlení
standardizačních řízení, zajištění průhlednosti standardizace (vyhlašování patentů ab initio
těmi, kdo standardy navrhují). Všem podnikům je třeba zajistit rovná práva využívat patentů,
jež jsou podkladem ke standardizaci.

(iv) Ochrana dat a soukromí, zejména zajištění naprosté spolehlivosti systémů přenášení
dat.

(v) Bezpečnost informačních a komunikačních systémů: jak podnikatelská sféra, tak
členské státy Společenství si přejí sladěný postup, který by vyřešil problémy bezpečnosti
informačních a komunikačních systémů.

(c) Vybavení Společenství základními transevropskými telekomunikačními službami

Evropské telekomunikace se potýkají se značnými obtížemi, zejména s inkompatibilitou a
nedostatkem funkční propojenosti sítí telekomunikačních služeb jednotlivých států. Hlavní
problém není technologický, ale je výsledkem struktury a organizace trhu: absence
provozovatelů telekomunikací evropského formátu a neexistence základních služeb na
evropské úrovni (elektronická pošta a přenos dokumentů, přístup k databázím na dálku a
interaktivní služby přenášení obrazů).

Je možno doporučit:

(i) rozvíjení podpůrných sítí: Euro–ISDNa integrovaného širokopásmového komunikačního
systému (IBC).
Mobilní radiokomunikace (GSM, PCN) jsou další oblastí, v níž by se mělo vyvi nout úsilí
zaměřené na urychlení vývoje;

(ii) zrychlení procesu standardizace a integrace standardů do služeb, zejména těch, jež jsou
z hlediska funkční propojenosti služeb životně důležité;

(iii) zlepšení koordinace, zejména mezi postupy v oblasti telekomunikací a Strukturálními
fondy.

(d) Zajištění náležité přípravy na povolání

Konkurenční tlak na evropský průmysl vyžaduje. aby všichni pracující měli stále vyšší
kvalifikaci a stále větší schopnost účinně používat nových technologií. Řídící pracovníci
potřebují speciální přípravu, aby si uvědomili potenciál ICT a jejich organizační a
sociálněprofesi onální důsledky. Techničtí a další pracovníci potřebují, aby konkrétní aspekty
týkající se ICT byly lépe včleněny do jejich profesní přípravy. Žáci a studenti by se měli učit
ICT používat, zejména při řešení obecných problémů vzdělávání a přípravy na povolání.
Výchova potenciálních uživatelů ICT k účinnému využívání ICT vede k tomu, že základní
dovednosti si osvojí co nejvíce lidí a že některým se dostane specializovaného výcviku.

Evropa vyvinula velké úsilí na vypracování základní přípravy ve vědě o počítačích. Zatím
však nevěnovala dostatečnou pozornost aplikaci nových technologií ve vzděláváni a přípravě
na povolání. Nemá pro to ani dostatečně kvalifikovaný personál. Lépe by se mělo využívat
zejména možností, jež s sebou nese příprava realizovaná na dálku (distancetraining).

Předkládají se tato doporučení:

(i) Musí být provedena důkladná analýza, jaký význam má, dostaneli se co největšímu počtu
lidí základních znalostí nezbytných k co nejlepšímu využívání systémů zpracování dat i
podmínek a zdrojů, jež jsou k dosažení tohoto cíle nezbytné. Při přípravě zaměřené na
uživatele je nutno rozšířit využívání nových technologií ve vzdělávání a přípravě na povolání
zejména tím, že se vyvine příslušný software a že se vyškolí učitelé a instruktoři.

(ii) Při přípravě zaměřené na výrobce je nezbytné vychovávat inženýry a vědeckovýzkumné
pracovníky, které evropský průmysl ICT potřebuje, a koordinovat přípravu spjatou s ICT,
kterou skýtají různé programy Společenství týkající se výzkumu a technologického rozvoje.

(e) Využití technologií a zlepšení výkonnosti evropského průmyslu ICT

Na rozdíl od svých konkurentů nemá evropský průmysl ICT svůj domácí trh pevně v rukou.
Evropě se musí dostat aplikací nutných k uspokojování jejích potřeb a schopnosti vytvářet
nezbytný aplikační software. Solidní základna průmyslu vyrábějícího software je nemyslitelná
bez těsné spolupráce s dodavateli zařízení a bez znalostí, jak toto zařízení funguje. Vzhledem
k rychlosti vývoje je nezbytně nutné znát konkrétní údaje o zařízení a jeho komponentech
ještě dříve, než se objeví na trhu; jinak se lze jen vézt s vývojem, což dává velmi malý prostor
iniciativě. Budeli mít Evropa silný průmysl ICT, bude to výrazná pomoc i při udržování
vědecké a technologické obce a zejména při využívání široce použitelné výrobní technologie.
Doporučuje se podniknout kroky v těchto oblastech:
(i) Zřízení strategické stráže (strategy watch) na evropské úrovni. Měla by se podniknout
opatření, jak zvýšit povědomí o nezbytnosti hlídání strategie, jak zvyšovat účinnost již
realizovaných kroků a jak koordinovat a racionalizovat existující zdroje, aby se napravily
důsledky absence mechanismů, které by se zabývaly hlídáním strategie.

(ii) Podpora úsilí zaměřeného na výzkum a vývoj. Rychlý pokrok v technologii si žádá
zvyšovat úsilí v oblasti výzkumu a vývoje. Mezi prioritami čtvrtého rámcového programu
týkajícího se obecně použitelných technologií nezbytných ke vzniku informační a
komunikační infrastruktury se zvláštní důraz položí na respektování potřeb uživatelů a trhu a
na celkovou snahu zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky. Význam programů se zvýší,
zapojíli se do nich uživatelé, využijeli se lépe výcviku a zaškolování, budouli slaďovány
iniciativy jednotlivých států s Eurekou a posílíli se mezinárodní spolupráce. Pečlivě je třeba
zvažovat větší respektování významu výzkumu po jednotlivých krocích, reálného stavu
průmyslu a interaktivního charakteru procesů inovací.

(iii) Využívání projektů výzkumu a technologického rozvoje prostřednictvím
průmyslové politiky. Bylo by možno podnik nout konkrétní kroky spočívající v přípravě
zkušebního předvádění v oblastech, kde jsou tržní síly slabé na to, aby komercializovaly
výsledky výzkumu a technologického rozvoje (jde zejména o multimédia).

(iv) Přizpůsobování průmyslové a obchodní politiky nové mezinárodní situaci.
Globalizace ekonomiky a přítomnost nekalých soutěžních praktik na různých trzích trojky
vytvářejí konkurenční výhody, které by mohly vážně poškodit evropské podniky. V souladu s
rezolucí Rady z listopadu 1991 by se měla více upřednostnit konkrétní opatření, jejichž cílem
je vyrovnání konkurenčních praktik a zahájení programů mezinárodní spolupráce.

5. 4. Závěry:

spojme své úsilí

Politika Společenství směřující k vytvoření společného informačního prostoru pomůže zvýšit
konkurenci a zlepšit konkurenceschopnost Evropy. Pomůže vytvořit nová pracovní místa.
Měla by být podpořena konkrétními kroky, zaměřenými na usnadňování hospodářských a
společenských změn a na zajišťování pracovních míst odpovídajících kvalifikaci jednotlivých
pracovníků. V zájmu toho by se měla realizovat opatření na podporu vytváření nových
pracovních míst, např. v nových sociálních službách.

Formulování politiky, jejímž cílem je vytváření společného informačního prostoru, vyžaduje
zejména účinný systém spolupráce zainteresovaných stran. Vzhledem k politické struktuře
Společenství je to v Evropě daleko obtížnější než v USA či v Japonsku.

K vytvoření informační infrastruktury bude zapotřebí rychlých a promyšlených opatření.
Majíli být věrohodná a úspěšná, Je třeba je jasně definovat, stanovit termíny jejich realizace a
zajistit jejich dodržení. Musíme tedy spojit úsilí a lépe využívat synergie, chcemeli co
nejdříve dosáhnout vytvoření účinné evropské informační infrastruktury a přijetí nezbytných
opatření k vytváření nových služeb.

Navrhuje se vytvořit pracovní skupinu pro evropské informační infrastruktury, jejíž mandát
by vycházel přímo od Evropské rady. Tato pracovní skupina na vysoké úrovni by se řídila
směrnicemi Evropské rady; jejím úkolem by bylo vytyčovat priority, rozhodovat o postupech
a stanovit termíny. Měla by nejpozději do tří měsíců podat zprávu Evropské radě s tím, že by
nejprve konzultovala všechny zúčastněné strany.

Skupinu by tvořil jeden člen Komise, několik členů vlád členských států Společenství,
představitelé Evropského parlamentu a přední představitelé průmyslu, provozovatelů,
uživatelů a finančních institucí.

Pracovní skupina měla být vytvořena do konce roku 1993. Evropská rada by měla zároveň
uložit Radě urychlit práce, které se již dnes v zájmu vytváření informačních infrastruktur
podnikají.

B. Biotechnologie a její šíření

5.5. Úvod

Intenzivní vědecký výzkum a významné objevy v molekulámí biologii v posledních čtyřech
desetiletích vedly k tomu, že se biotechnologie stala jednou z nejslibnějších a nejdůležitějších
technologií pro udržitelný rozvoj příštího století. Moderní biotechnologie zahrnuje stále se
rozšiřující škálu technik, postupů a procesů, jako je např. fúze buněk, technologie r–DNA a
biokatalýza, jež mohou nahradit nebo doplnit klasické biotechnologie selektivního
rozplozování a fermentace. Toto spojení klasických a moderních technologií umožňuje
produkovat nové výrobky a zavádět vysoce konkurenceschopné procesy ve velkém počtu
průmyslových a zemědělských činností i ve zdravotnictví. Tím se podnítí radikální
transformace konkurenceschopnosti a růstového potenciálu řady činností a vzniknou nové
možnosti v dalších sektorech, jako je diagnostika, bioterapie a výroba zařízení (biohardware).
Pokud jde o kvalitu životního prostředí, neměli bychom podceňovat významný potenciál
biotechnologie napomáhající odstraňování nebo omezování znečištění a zlepšování
zdravotního stavu obyvatelstva prevencí nebo léčbou onemocnění a jiných somatických
problémů.

Společenství uskutečnilo řadu iniciativních opatření jak ke zvýšení konkurenceschopnosti
průmyslových odvětví využívajících biotechnologií, tak k zajištění bezpečnosti jejich
využívání. Jde zejména o financování výzkumu a vývoje a o vytváření regulativního rámce.

5.6. Potenciál biotechnologie a její podobnost s informační technologií

Potenciál biotechnologie umocňuje řada rysů, jež má biotechnologie společně s elektronikou a
informačními technologiemi: opírá se o vědu, protože vědecký vstup je nejdůležitějším
prvkem trajektorie jejího vývoje; časový odstup mezi základním a aplikovaným výzkumem je
malý a neustále se zkracuje; rostoucí stimul lze očekávat v sektorech zabývajících se výrobou
zařízení, nástrojů a techniky vůbec; vliv procesů, technik a zařízení, jež biotechnologie
reprezentuje, zasahuje do řady odvětví.

V těchto odvětvích, která zahrnují chemikálie, farmaceutické výrobky, zdravotnictví,
zemědělství a zpracovatelský průmysl, univerzální i specializované přípravky na ochranu
rostlin, dekontaminaci, zpracování odpadů a jejich likvidaci, je Společenství vysoce
konkurenceschopné. Na odvětví přímo ovlivňovaná biotechnologií dnes připadá 9 % hrubé
přidané hodnoty (zhruba 450 miliard ECU) ve Společenství a 8 % jeho zaměstnanosti (zhruba
9 milionů pracovních míst). Navíc patrně použe moderní biotechnologie je schopna vést k
zásadním změnám, jež nezávisí na provozních subvencích a přitom získávají nová odbytiště
zemědělských surovin ve sféře energie, resp. paliv, a v průmyslu. Důležitá role, kterou
biotechnologie v těchto odvětvích sehrává, pravděpodobně udrží zaměstnanost, jelikož zvýší
produktivitu a vytvoří zároveň poptávku po vysoce kvalifikovaných pracovních silách.

Biotechnologie má dva závažné ukazatele potenciálu: tempo mezinárodní inovativní aktivity a
doklady o růstu produkce výrobků získaných pomocí biotechnologie a o přidaně hodnotě v
nich obsažené. Měření inovativní činnosti pomocí patentů, jež byly na relevantní výrobky
přihlášeny v USA, ve Společenství a v Japonsku, ukazuje, že počet přihlášených patentů
vzrostl ze 1 100 ročně počátkem 80. let na 3 350 za rok 1990. V roce 1980 stálo Společenství
v čele; v roce 1990 bylo v USA přihlášeno o 50 % patentů víc než ve Společens tví. Statistiky
Evropského patentového úřadu (European Patent Office – EPO) ukazují podobný vývoj: v
letech 1980–1991 počet patentů v oblasti biotechnologie, přihlášených u EPO, vzrůstal
faktorem 10; většinu podaly firmy se sídlem v USA.

Současné ukazatele růstových vyhlídek biotechnologického průmyslu jsou následující: v USA
měl v roce 1992 průmysl založený na moderní biotechnologii obrat více než 8 miliard dolarů,
míru růstu 28% a zaměstnanost vzrostla o 13%. Na základě zjištěných temp šíření
biotechnologie se odhaduje, že příjmy amerického biotechnologického průmyslu porostou v
průměru o 40% a v roce 2000 dosáhnou 52 miliard dolarů. Objem odpovídajícího japonského
průmyslu se dnes oficiálně udává na úrovni 3,8 miliardy dolarů; japonské Ministerstvo
mezinárodního obchodu a průmyslu odhaduje, že koncem století dosáhne 35 miliard dolarů.
Přestože ve Společenství vzniklo značné množství firem a významně vzrostly trhy zejména
biofarmaceutických výrobků, jejichž objem přesáhl 3 miliardy dolarů, je při současné míře
růstu hodnota výstupů a úroveň zaměstnanosti zhruba stejná jako v Japonsku. Je tedy jasné, že
v roce 2000, kdy světový trh biotechnologického průmyslu má podle odhadů dosáhnout 100
miliard ECU, bude muset být míra růstu Společenství podstatně vyšší než dnes, máli se
zajistit, aby se Společenství stalo významným producentem těchto výrobků a získalo nejen
výhody, vyplývající z produkce a zaměstnanosti, ale zároveň zůstalo klíčovým aktérem v
oblasti biotechnologického výzkumu.

5.7. Faktory napomáhající růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti ve Společenství

Sektory s největším potenciálem možných aplikací biotechnologie patří ve Společenství mezi
nejdravější a nejvíce konkurenceschopné; dlouhodobě vykazují trvalý růst, vzestup
produktivity a vysoce konkurenceschopné chování na trzích.

Firmy, které ve Společenství v těchto odvětvích působí (chemické, farmaceutické,
zpracovávající zemědělské produkty) mají ve světě vedoucí pozici a prokazují vysokou
schopnost v oblasti inovací.

K dalším faktorům napomáhajícím investicím do biotechnologie patří silná vědecká základna
a infrastruktura, kvalifikované pracovní síly a vysoká úroveň technologie výrobních procesů a
výrobních zařízení.

5.8. Nepříznivé faktory

Rozšiřování biotechnologických aplikací ve Společenství mohou ohrozit následující klíčové
faktory:
(i) V oblasti, kde další vývoj technologie závisí v rozhodující míře na základním výzkumu,
veřejné výdaje na výzkum a vývoj ve Společenství zaostávají. Ve Spojených státech mají
veřejné výdaje na výzkum a vývoj v oblasti biotechnologie ve finančním roce 1993 převýšit 4
miliardy dolarů; v Japonsku převýšily v roce 1991 900 milionů, zatímco výdaje Společenství
a členských států činily zhruba 600 milionů dolarů. Čtvrtý rámcový program výzkumu a
vývoje navrhuje, aby se během pěti let vydalo na biotechnologii 650 milionů ECU. Rovněž
členské státy Společenství mají své programy výzkumu a vývoje v oblasti biotechnologie.

(ii) Výzkum a vývoj v oblasti biotechnologie, financovaný ve Společenství ze soukromých
zdrojů, schodek způsobený nedotatečným financováním z veřejných zdrojů nevyrovnal.
Z dostupných údajů naopak vyplývá, že dochází k odlivu investic z firem Společenství, a to
především do USA a Japonska. Od roku 1984 představoval tento odliv 2,2 miliardy dolarů. V
nejaktivnější oblasti biotechnologie – biofarmaceutickém průmyslu – byly v roce 1990 držiteli
67 % patentů podniky se sídlem v USA. Podniky se sídlem ve Společenství byly držiteli
pouhých 15 % patentů. Existuje nebezpečí, že v budoucnosti bude Společenství sice hlavním
trhem biofarmaceutických výrobků, nikoli však jejich hlavním producentem. Mezi šířením
technologie a investicemi ze soukromého sektoru je zcela zřejmá zpětná vazba.

(iii) K zajištění harmonizace, bezpečnosti a přijetí veřejností je nezbytná regulace bezpečnosti
aplikací nové biotechnologie. Současný horizontální přístup však jak vědci, tak průmysl
přijímají s nelibosti jako omezování základního a aplikovaného výzkumu a šíření jeho
výsledků, a tedy negativní ovlivňování konkurenceschopnosti ES.

[iv) Nedůvěra, resp. nepřátelské postoje vůči technologii a sociální inerce ve vztahu k
biotechnologii se výrazněji projevovaly ve Společenství než v USA a Japonsku. Dnes je jasné,
že tyto problémy je třeba podrobněji sledovat a zkoumat, aby bylo možno se s těmito
znepokojivými jevy náležitě vyrovnávat. Podnikly se některé podpůrné kroky, jako např.
opatření v rámci programu Biotech a ustavení skupiny poradců, kteří by se zabývali etickými
problémy aplikace biotechnologie.

5.9. Závěry a doporučení

Potenciál biotechnologie s nejvýraznějším vlivem na konkurenceschopnost Společenství
spočívá v oblasti některých chemikálií, farmaceutických výrobků. přístrojů a zařízení
výrobního charakteru. zemědělství a zpracování zemědělských produktů. Tato odvětví
významně přispívají k tvorbě přidané hodnoty a zaměstnanosti. Skutečnost. že
nejdynamičtější na biotechnologii závislá odvětví a s nimi spojené nevýrobní činnosti (např.
výzkum, zdravotnictví), vysoce náročné na pracovní síly, rostou – pokud jde o výstup v
celosvětovém měřítku – tempem zhruba 30 – 40 %, znamená, že se mohou stát cenným
stimulem růstu zaměstnanosti.

Prostředky k lepšímu využívání potenciálu, jímž Společenství v biotechnologii disponuje, je
třeba hledat v překonávání existujících omezení tím, že se vytvoří vhodné cesty k rozvíjení a
koorkoordinaci stávajících opatření tím. že se bude jednat v duchu těchto doporučení:.

(a) Vzhledem k významu, jaký má pro vytvoření stabilního a předvídatelného prostředí pro
průmysl právní úprava ovlivňující faktory, jež působí na lokalizaci činnosti (např. vědecké
pokusy či zkoušky na místě), by Společenství mělo přistoupit k revizi svého regulativního
rámce. Ta by zajistila, že pokroky, jichž se ve vědeckém poznání dosahuje, se ve všech
členských státech respektují a že regulativní dohled se opírá o potenciální rizika.
Vědeckovýzkumnou činnost ve všech členských státech by stimulovalo vzájemné uznávání.
Máli se Společenství vyhnout situaci, kdy by se stalo spíše trhem výrobků závislých na
biotechnologii než jejich producentem, musí sladovat své vlastní normy s mezinárodní praxí.
Vypracování norem doplní úsilí v oblasti právní regulace.

(b) Společenství chce plně využít možností, které současný regulativní rámec skýtá pro
zpružňování a zjednodušování postupů a technické přizpůsobování. Máli se udržet vysoká
úroveň ochrany životního prostředí a zajistit podpora veřejnosti, je důležité posílit a sjednotit
vědeckou bázi právní úpravy. Vědecký poradní sbor pro šíření biotechnologie na úrovni
Společenství, který by vycházel ze svých odborných znalostí i ze znalosti, jimiž disponují
příslušné výbory Společenství i jednotlivých států, by mohl sehrát rozhodující ro1i při
zintenzivňování vědecké spolupráce a při jednotném přístupu k hodnocení rizik, na němž
závisí schvalování výrobků. Poradní sbor by rovněž mohl přispívat k vypracovávání další
strategie Společenství v oblasti biotechnologie.

(c) Protože Společenství nevydává na výzkum a vývoj tolik, jako ostatní vyspělé státy, musí
tento rozdíl vyrovnat tak, že se soustředí na oblasti, v nichž výzkum a vývoj na poli
biotechnologie postupuje nejrychleji, a že zvýší koordinaci mezi členskými státy ve snaze
zabránit duplicitě, povzbudit spolupráci ve výzkumu a zvýšit účinnost prostředků
vynakládaných na výzkum a vývoj.

(d) Malé a střední firmy, zaměřené na výzkum, hrají při šíření biotechnologie důležitou roli.
Růstu tohoto sektoru by významně prospělo vytvoření sítě stávajících i nově vzniklých
vědeckých parků (science parks) biotechnologie ve Společenství. V nich by se spojily
vysoké školy a jejich ústavy, vědecké laboratoře a malé a střední podniky. To by
umožnilo zvýšení investic do vzdělání v oborech molekulární biologie a biovybavení
(biohardware) i širší zapojení podnikatelského kapitálu a dalších finančních institucí.
Důležitou roli by mohly sehrát strukturální fondy.

(e) Členské státy by měly vytvořit dodatečné stimuly k dalšímu zlepšování klimatu,
příznivého investováni do biotechnologie, a k usnadňování přenosu aplikovaněho výzkumu
a vývoje na trh. Patřily by sem finanční stimuly, jež respektují existující směrnice
Společenství o biotechnologických inovacích a investicích do biotechnologie.

(f) Komercializace biotechnologie si v některých oblastech vyžádá konkrétní kroky, jejichž
cílem je zvýšit porozumění veřej nosti pro biotechnologii. Členské státy by měly vést
zájmově skupiny k tomu, aby dávaly veřejnosti objektivní informace a podporovaly dialog.

(g) Je nezbytné objasňovat hodnotové problémy týkající se některých aplikací
biotechnologií. Proto Komise posílí úlohu Sboru poradců pro otázky etických důsledků
biotechnologie a dalších skupin, které zkoumají zejména etické problémy související s
výzkumem v biomedicíně.

C. Audiovizuální sektor

5.10. Úvod

Audiovizuální sektor, zahrnující výrobu a distribuci programů (software), k níž lze přičlenit
výrobu zařízení (hardware), má ekonomický význam, který se často – ve srovnání s jeho
nesporným významem kulturním – podceňuje.
Dnes se odhaduje, že tržní hodnota tohoto sektoru, zahrnující obě jeho složky, činí v
celosvětovém měřítku 257 miliard ECU.3) Sektor softwaru představuje 54 %.

celkové tržní hodnoty 4) Jedním z hlavních charakteristických rysů tohoto sektoru je, že
prochází jak technologickou transformací, tak transformací regulativní; obojí se výrazně
dotkne jeho dalšího růstu a vývoje.

5. 11 Evropa – prognózy vývoje

a zaměstnanost

Evropský trh byl jedním z nejrychleji rostoucích na světě; v současnosti jeho reálná hodnota
vzrůstá o 6 % ročně a tato míra růstu se udržuje i při nynější recesi. Z růstu v Evropě měly
největší prospěch Spojené státy: prodej jejich programů v Evropě stoupl z 330 milionů dolarů
v roce 1984 na 3,6 miliard dolarů v roce 1992. V roce 1991 směřovalo 77 % amerického
vývozu audiovizuálních programů do Evropy, z toho téměř 60 % do Společenství. Byl to co
do vývozu druhý největší průmyslový sektor USA. Roční deficit Evropské unie v této oblasti
naopak dosahuje zhruba 3,5 miliardy dolarů.

Nedávné výzkumy jasně ukazují, že koncem tohoto století se v Evropě poptávka po
audiovizuálních výrobcích zdvojnásobí a že výdaje na audiovizuální hardware a software
vzrostou ze 23 na 45 miliard ECU.

Tento růst se urychlí vlivem nových přenosových technologií, které znásobí způsoby šíření
audiovizuálních informací (satelitní televize, plať, když se díváš, video na požádání, inter
aktivní televize atd.). Očekává se, že počet televizních kanálů se ze současných 117 zvýší v
roce 2000 na 500 a počet vysílacích hodin vzroste ve stejném období ze 650 000 na 3 250
000. Kromě toho se předvídá, že počet hodin, pro něž se programy vytvářejí v šifrované
podobě (encrypted programming hours), poroste koeficientem 30; to znamená rovněž zásadně
odlišný (a větší) přísun tržeb.

Audiovizuální sektor má pracovně vysoce náročnou strukturu. Náklady na personál činí až 47
% rozpočtu běžného filmu a v průměru 17% provozních nákladů televizních kanálů
(nepočítaje tedy personál zapojený do výroby programů, které se mohou budou kupovat, nebo
vyrábět pod vlastní střechou).

Audiovizuální sektor ze samé své podstaty poskytuje množství pracovních míst, vyžadujících
vysoce kvalitní šedou kůru mozkovou – jde o místa techniků, výkonných umělců, scénáristů,
režisérů atd. Konkurencí ze strany trhů levnějších pracovních sil je tudíž potenciálně méně
zranitelný.

Přestože je nedostatek spolehlivých statistic kých údajů o zaměstnanosti v tomto sektoru, bylo
odhadnuto, že v audiovizuálních službách ES (tj. v sektoru softwaru) se živí minimálně 1,8
milionů lidí. Z výrazné tendence růstu poptávky, která se v Evropě v audiovizuálním sektoru
softwaru projevuje a která je umocňována rozvojem technologií, stejně jako z povahy a
struktury zaměstnanosti, kterou může poskytovat, je zřejmé, že potenciál vytváření nových
pracovních míst v tomto sektoru je značný. Odhady z nedávné doby ukazují, že část rozpočtu
domácností, vydávaná na audiovizuální software, se zdvojnásobila. Pokud se současná situace
nezmění, mohl by zvýšený růst, jenž se tomuto sektoru předpovídá (za podmínky, že růst se
promítne do pracovních míst v Evropě a nikoli do převodu financí z Evropy do jiných částí
světa), vést k tomu, že do roku 2000 by počet nových pracovníeh míst mohl dosáhnout řádově
dvou milionů. Zvážímeli, že je zde možnost, že – použijeli se náležitých zdrojů – se náš podíl
na trhu zvýší, není nerealistické očekávat, že sektor audiovizuálních služeb by mohl, přímo
nebo nepřímo, poskytnout pracovní místa čtyřem milionům lidí.

5.12 Závěry

Je nezbytně nutné, aby se růst, který se audiovizuálnímu trhu v Evropě předpovídá, přeměnil
v pracovní místa v Evropě? Vzhledem k cha rakteru, který je audiovizuálním produktům
vlastní (tj. že se musí amortizovat na velkých domácích trzích), je k dosažení tohoto cíle
zapotřebí sladit postupy jednotlivých států a postupy na úrovni Společenství. Snahou musí být
navodit takový vztah mezi růstem a zaměstnaností, který by byl pozitivní v rámci
audiovizuálního sektoru Evropy, a zabránit tomu, aby se stále více zdrojů proměňovalo v
pracovní místa v jiných částech světa. Tím by

se Evropa stávala pasivním konzumentem audiovizuálních produktů jiných zemí a její
ekonomika i kultura by také závisely na někom jiném. Z této úvahy Společenství vychází,
když zaujímá pevné postoje při jednáních v rámci GATT, a z ní se odvíjejí i politické
nástroje, které byly vypracovány po zasedání Evropské rady, konaném v roce 1988 na ostrově
Rhodos. Kromě toho v první polovině roku 1994 Komise předloží Zelenou knihu o postupech
v rámci audiovizuálního sektoru. V ní budou návrhy, jak by se již existující nástroje v této
oblasti mohly rozvinout a zdokonalit, aby se maximalizoval jejich vliv a aby přispěly k tomu,
že fungující průmysl audiovizuálního softwaru v Evropě do roku 2000 nejen nezanikne, ale že
zaznamená růst.

Jde o hodně. Audiovizuální sektor už není okrajovým sektorem ani z hlediska ekonomic kého,
ani z hlediska zaměstnanosti. Naopak v 21. století bude jedním z nejvýznamnějších sektorů
služeb a měla by se mu věnovat odpovídající pozornost.

Kapitola 6

Společenství – otevřený a spolehlivý partner

Shrnutí

Hospodářské vztahy ve světě se už neomezují jen na mezinárodní obchod se zbožím a
službami. Ve světové ekonomice jsou Společenství a všichni ostatní významní partneři
navzájem závislí: politika Společenství musí tuto skutečnost odrážeta vycházet z ní.

V zájmu Společenství bylo dovést k rychlému závěru Uruguayské kolo GATT, které zahrne
všechny dnešní problémy a otevře dveře k přechodu ke světové obchodní organizaci.

V souvislosti s liberalizací celosvětového obchodu a celosvětových hospodářských vztahů
přispěje začlenění střední a východní Evropy a někdejšího Sovětského svazu do světové
ekonomiky k posílení růstu v těchto zemích a ve světě vůbec. Podobně by ze stejných důvodů
mělo Společenství podporovat hladké a postupné začleňování rozvojových zemí do světové
ekonomiky.

Perspektiva přístupu přidružených zemí, kterou schůzka na nejvyšší úrovni v Kodani
potvrdila, vytváří základ postupného vzniku celoevropské zóny volných trhů a hospodářské
spolupráce, který podpoří růst v přidružených zemích a dá výrazný stimul vývozu, a tedy
růstu Společenství. Tento proces integrace přispěje k větší konkurenceschopnosti
západoevropských i vý chodoevropských podniků na světových trzích.

6.1. Diagnóza

Ekonomika Společenství je ekonomikou globální. Na Společenství připadá pětina světového
obchodu se zbožím; 12 milionů pracovních míst v Evropě přímo závisí na vývozu zboží. Na
obchodovatelné služby připadá čtvrtina celkového vývozu zboží a služeb. Hospodářské
vztahy Společenství s celým světem se však neodrážejí jen v číselných údajích týkajících se
obchodu. Přímé evropské investice do dalších zemí představují více než třetinu zahraničních
investic v celosvětověm měřítku. Společenství má úzké vztahy s preferovanými partnery, ty
však v obchodě nepřevládají: vývoz ze Společenství do zemí Evropského společenství
volného obchodu, do východní Evropy, do Středozemí a do afrických, karibských a
pacifických zemí, které jsou s ES spjaty dohodou z Lomé, představuje jen o málo víc než 40
% celkového vývozu.

Za těmito statistickými údaji se skrývá prudká změna, jíž prochází struktura světové
ekonomiky. Poválečný obraz mezinárodního obchodu, jenž je ve stále větší míře provázen
investicemi ze zahraničí a v němž privilegovanými subjekty jsou obří podniky, je stále
nespolehlivější. Obchod se zbožím je stále častěji obchodem mezi firmami a jeho předmětem
jsou polotovary. Rozvoj informačních sítí podnikům umožňuje, aby spolupracovaly pružněji
než jen prostřednictvím společných podniků nebo licencí.

To znamená, že klíčové faktory, jež ovlivňují chování obchodníků a podnikatelů, budou
jiné. Už dnes obecně platí, že dovozní cla jsou pro vývozce méně důležitá než vnitrostátní
právní úprava (daně, bezpečnost, ochrana spotřebitele). Národní stát či hospodářské
společenství má stále menší prostor pro samostatné postupy svých podnikatelů a obchodníků.
Ani v mezinárodním měřítku nelze přijmout určitou obchodní politiku bez ohledu na politické
vazby (obchod/směnné kurzy, obchod/životní prostředí, obchod/bezpečnost, obchod/lidská
práva), jimiž se před 10 lety sotvakdo zabýval.

Integrace v globální ekonomice přesto závisí na pevné soustavě obchodních vztahů. Rozbor
konkurenceschopnosti již prokázal, že vývoz zboží mimo Společenství je až příliš často
soustředěn do odvětví, kde lze dlouhodobě očekávat nízkou poptávku. Vývozci Společenství
by se měli ještě více zaměřit na asijskotichomořskou oblast, kde je střednědobý potenciál
růstu nejvyšší. V případech, kdy se vývoz ze Společenství na některé asijské trhy výrazně
zvýšil, ukázala se vzájemná výhodnost volného obchodu. Musíme však svou přítomnost
rozšířit a v celosvětovém měřítku usilovat o další otevírání trhů.

Výkyvy nominálních směnných kurzů mohou zvyšovat obchodní nejistotu na třetích trzícha
Společenství se jimi musí zabývat (viz str. 107); konkurenceschopnost Společenství však
zásadním způsobem neovlivňují.

Množí se případy nekorektního obchodování. Některé souvisí s tradičními problémy
(dumping, subvence, unilateralismus), jiné s tím, že se někdo veze v nových oblastech
mezinárodněpolitickě koordinace (sociální a ekologický dumping, mezinárodní vliv
protikonku renčních praktik). I nadále přetrvává pocit, že otevírání trhů postupuje pomaleji,
než jak by odpovídalo hospodářskému růstu a úrovni vývozu mnoha nedávno
industrializovaných zemí.
6.2. Názory členských států

V příspěvcích řady členských států se zdůrazňuje blahodárný vliv otevřené tržní ekonomiky a
volné konkurence, jež prosazuje Smlouva o Evropské unii. To by Společenství umožnilo
zplna využít konkurenčních výhod, které v rámci mezinárodní dělby práce má. Otevřená
ekonomika pomáhá rozmísťovat zdroje tam, kde jsou nejproduktivnější, a tudíž i specializovat
se na výrobky a služby s vysokou přidanou hodnotou a konkurenceschopnější. Podle názoru
členských států tyto argumenty platí i pokud jde o výrobky ze zemí s nižšími mzdovými
náklady. Vývoj těchto zemí, doprovázený otevíráním jejich trhů, skýtá evropskému průmyslu
nové příležitosti.

Všechny členské státy se domnívají, že ukončení Uruguayského kola GATT je pro světovou
ekonomiku nezbytností. Některé poukazují na to, že při budoucích jednáních se musí
přihlédnout k takovým faktorům, jež se obchodu přímo dotýkají (životní prostředí, podmínky
konkurence a monetární aspekty). Neexistuje však jednota, pokud jde o to, aby se do jednání
zahrnuly sociální aspekty, nebo pokud jde o využití nástrojů obchodní politiky a o jejich
podobu.

Většina příspěvků se zaměřuje na výhody, jež mohou vyplynout z evropského ekonomického
prostoru a z postupujícího začleňování ekonomik střední a východní Evropy.

Některé členské státy žádají výrazně rozšíření mezinárodní hospodářské spolupráce, zejména
v rámci skupiny G 7.

6.3. Evropa ve světové ekonomice

Jedním z cílů, které Smlouva o Evropské unii sleduje, jsou otevřené trhy s volnou konkurencí.
Státy, které Smlouvu uzavřely, jsou hluboce zainteresovány na vytváření otevřených trhů, a to
jak uvnitř Společenství, tak mimo ně. Otevřené trhy jsou klíčovým prvkem mezinárodní
konkurenceschopnosti. V rámci Společenství usnadňují mezinárodní dělbu práce a umís ování
zdrojů tam, kde jsou nejúčinnější. Umožňují rovněž, aby průmysl Společenství nakupoval
zboží a služby (pro výrobní nebo konečnou spotřebu) či získával kapitál v celosvětověm
měřítku za co nejlepších podmínek. V měnící se světově ekonomice se rychle mění i sama
Evropa; to přináší Evropskému společenství rizika, ale i velké šance.

Úspěšné završení rozhovorů o přístupu čtyř členských zemí Evropského sdružení volného
obchodu (EFTA) vede k dalšímu výrobnímu i obchodnímu posílení Společenství.

Nedávné změny ve východní Evropě a v někdejším Sovětském svazu mají významné
důsledky. Skýtají nové možnosti rozšíření celkového objemu obchodu v uvedené oblasti a
podniky Společenství vyzývají, aby hrály aktivnější roli při podpoře těchto zemí na cestě k
plně tržním ekonomikám. Evropská rada na svém jednání v Kodani vytyčila parametry
rozvíjení dalších vztahů.

Začlenění přidružených zemí střední a východní Evropy do Společenství, které z rozhodnutí
přijatých na kodaňském setkání na nejvyšší úrovni vyplyne, zvýší obchodní kapacitu
evropského kontinentu a posílí jeho konkurenceschopnost na světových trzích.
Obdobný prospěch a obdobnou šanci může Společenství v širším časovém horizontu očekávat
od toho, že aktivně přispěje hladkému a postupnému začleňování rozvojových zemí do
světové ekonomiky.

6.4. Strategie

Jediným receptem, jak maximalizovat růst ve vzájemně propojeném světě, je otevřený a
komplexní rámec obchodu a hospodářských vztahů podle mezinárodně dohodnutých a mul
tilaterálně prosazovaných pravidel, doprovázený koordinací přijímání politických opatření ve
všech oblastech, které tato pravidla nezasahují. Tento recept však bude účinný jen tehdy,
získáli ekonomika Společenství znovu dlouhodobě konkurenceschopné postavení na
světových trzích.

Dosáhnout konkurenceschopnosti a pevného postavení na světověm trhu je možné v
dlouhodobé perspektivě: dvaceti let, nikoli dvou let.

Systém otevřeného obchodu je třeba zdokonalovat a rozšiřovat, mámeli se vyrovnat s výzvou,
kterou představuje vzájemná hospodářská závislost v globálním měřítku. Máli tento systém
znovu získat důvěru veřejnosti, musí jí ukázat, že reaguje na to, co ji znepokojuje.

Veřejnost musí vidět, že Společenství tohoto systému zplna využívá. Instituce Společenství
musí rychleji reagovat na hrozby i šance. Podnikatelská sféra Společenství musí usilovněji
vytvářet pevná pouta se zahraničními firmami a spotřebiteli.

Musíme se vyhnout tomu, abychom pojímali mezinárodní obchod jako všelék na současné
problémy nebo jako obětního beránka, na kterého se všechny současné problémy svedou.
Významný růst vývozu může usnadnit nezbytnou vnitřní transformaci; žádná akce podnikaná
pouze na vnější frontě, byť sebedrastičtější, však nemůže vyřešit problém, kterým je dnes
nezaměstnanost.

V prioritách Společenství se musí odrážet strukturální změna na světových trzích, a to
jak vyhlídky, které v dlouhodobé perspektivě mají oblasti s rychlým růstem, jako je např.
Asie, tak obrovské příležitosti, které s sebou nese transformace, probíhající ve střední a vý
chodní Evropě a v SNS.

Těchto příležitostí je třeba se chopit, protože nepředstavují jen rozsáhlé budoucí trhy; pro
podniky v zemích Společenství budou rovněž šancí, jak zvýšit konkurenceschopnost na
světových trzích. Bude třeba dále pokročit v liberalizaci přístupu na trh a vytvářet
hospodářské vztahy v takových oblastech, jako je např. spolupráce v průmyslu, aby bylo
možno maximalizovat výhody, které postupující hospodářská integrace Společenství a
přidruženým státům přinese.

Vytváření nových tržních příležitostí ve vysoce zadlužených zemích však bude záviset na
tom, jak účinně se odlehčí břímě dluhů, které dovozní schopnost těchto zemí výrazně
podvazuje. Společenství bude spolu s ostatními partnery usilovat, aby se problém zadluženosti
trvale a uspokojivě vyřešil.

6.5. Doporučení

(a) Reformovat pravidla volného trhu ve světové ekonomice
Uruguayské kolo je potřebným prvním krokem k tomu, aby pravidla GATT odrážela širší a
složitější soustavu současných mezinárodních hospodářských vztahů. Kdyby se dohody v
rámci Uruguayského kola nedosáhlo, dostal by se systém volného obchodu do ostrých
protekcionistických tlaků: tím by trpěl i současný tok obchodu Společenství a vyhlídky na
další růst.

Krátkodobě i pro další období jsou priority Společenství jasné:

(i) Otevírání trhů jak zboží, tak služeb

Jednání, k nimž v poslední době došlo, přinesla pokrok v oblastech, v nichž je Společenství
přinejmenším mezi významnými vyspělými zeměmi – konkurenceschopné, a položila základy
dalšího pokroku mezi všemi účastníky GATT.

Jednání o přístupu Číny a Ruska ke GATT poskytla příležitost k zajištění jasných závazků,
pokud jde o další otevírání trhů.

Máli se všech těchto výhod skutečně dosáhnout, musí být přístup Společenství vstřícný.

I úspěšně uzavřené Uruguayské kolo GATT však představuje v podstatě jen takový přístup k
liberalizaci obchodu, který se zaměřuje pouze na překážky kladené obchodu státem. Je
důležité, aby byla vypracována multilaterální pravidla, která by se zaměřila na soukromé
osoby a soukromé struktury, jež obchodu brání. S tím se Společenství náležitě vyrovnává
prostřednictvím aktivní politiky, otevírající dveře konkurenci. Konkurenční politika jeho
hlavních obchodních partnerů však není, pokud jde o překážky soukromého charakteru, jež
stojí v cestě obchodu, zařazena na stejný rychlostní stupeň. Multilaterá1ní pravidla v této
oblasti by tudíž měla pro firmy Společen ství vytvořit prostor, který klade všechny na jednu
rovinu, a měla by vytvořit dodatečné příležitosti k obchodování.

(ii) Pravidla pro globální ekonomiku

V globální ekonomice se oblast, v níž se rozhodnutí učiněná v zahraničí budou dotýkat
podniků Společenství, rychle rozšiřuje. Prostor, v němž si Společenství může jednostranným
postupem získávat konkurenční výhody na úkor ostatních ekonomik, se však zužuje. Ve všech
oblastech, o nichž se politicky rozhoduje, by se mělo postupovat na základě stejné strategie:
usilovat, aby se společně s partnery směřovalo k dosažení cílů Společenství. To si vyžádá
urychlené postupy v řadě oblasti: některé, jako např. práva týkající se duševního vlastnictví a
investic, jsou do Uruguayského kola zahrnuty; jiné, jako např. životní prostředí a
multilaterální normy, vytvoří pole, které klade všechny na jednu rovinu.

(iii) Jasný a pevný rámec

Ten je pro garantování rychlého postupu v důležitých věcech nezbytný. GATT je orgán příliš
vágní, než aby reagoval s nyní nezbytnou rychlostí na nové problémy, integroval spektrum
vzájemně se prolínajících a ovlivňujících politických opatření, či zabezpečoval důs1edné
dodržování stále složitějších multilaterálních pravidel. Vliv obchodu na ochranu životního
prostředí je jedním z problémů, jimiž se budeme muset zabývat okamžitě po skončení
Uruguayského kola GATT. Komise vyžaduje, aby v nové multilaterální obchodní organizaci
existoval stálý výbor pro životní prostředí. Posílená organizace, která by řídila multilaterální
systém, je nezbytnou zárukou trvalé hodnoty závěrů Uruguayského kola GATT.
(iv) Sladěnější pravidla

Postupujeli se v každém odvětví jinak, vznikají meziodvětvové deformace, které brzdí
hospodářský růst v Evropě. V rámci Uruguayského kola Společenství usiluje o komplexní
dohodu, která umožní, aby se pravidla týkající se textilií a oděvů, zemědělství a dalších
odvětví spadajících do rámce GATTem uznaných nebo skrytých obchodních omezení
postupně vracela do normálních kolejí. Kupředu lze jít jedině postupně; proces musí být
závazný pro všechny účastníky a musí být zasazen do kontextu celkového posilování pravidel
GATT a uznání postupů Společenství v uvedených oblastech. Tak prospěje výrobcům ve
Společenství i ekonomice jako celku.

(v) Přísnější pravidla

Toto nutně musí doprovázet všechny postupy, o nichž jsme hovořili výše. Dumping a
subvencování vyvozu i nadále ohrožují korektní konkurenci. Pravidla GATT, jejichž cílem je
předcházet nekalé soutěži, je třeba zpřísnit. Rovněž postupy, které mají zajištovat jejich
dodržování, musí být účinné a průhledné, aby Společenství mohlo – jak to GATT předpokládá
přijmout dočasná opatření, která by umožnila transformaci průmyslu. Kdekoli to lze, měly by
tyto kroky vycházet nikoli z jednostranných postupů, ale z dohody všech. jichž se týkají.
Cílem a motivem této dohody je spolupráce.

(b) Zdynamizovat rozhodování ve Společenství

Obchodní politika by se měla orientovat na občana (průhlednost, zajištování zájmu
spotřebitelů) a na větší autonomii Komise (podléhající v tomto ohledu dílčí kontrole
Evropského soudu). Důvěra výrobců Společenství, že nezbytná rozhodnutí lze přijímat rychle,
se tím zvýší. To si ovšem vyžádá nejen pravomoci, ale i rozsáhlejší zdroje, jimiž Komise
může disponovat, a lepší spolupráci ze strany správních orgánů jednotlivých států (např.
statistických úřadů a celních správ). Klíčovými oblastmi, kde se zdroje musí rozšířit, jsou
akce a garance proti dumpingu a subvencím, nový politický nástroj, mezinárodní dimenze
konkurenční politiky a postupy, jejichž cílem je zabránit obcházení nebo podvodnému
využívání kvót na základě Multifibre Agreement.

(c) Prosazovat obchodní strategii Společenství vyplývající ze závěrů Uruguayského kola
GATT

Opatření, jež jsou součástí Uruguayského kola GATT a v nichž jde o otevírání trhů, se budou
realizovat postupně. Už dnes však je možné diskutovat o optimální strategii, na základě níž by
mohlo Společenství získat určité výhody na světových trzích, které ze závěrů Uruguayského
kola vzejdou (zisky, podíl na trhu, nové investice a nové obchodní vztahy). Tato diskuse by
měla směřovat dál než k pravděpodobnému vlivu závěrů Uruguayského kola na obchodní
důvěru ve světě a měla by předjímat korekce nezbytné pro respektování nových
konkurenčních poměrů na trzích jak v rámci Společenství, tak v zámoří.

Není zapotřebí, aby Společenství duplikovalo proexportní opatření členských států.
Společenství ale musí vyvinout úsilí k vytvoření obchodních organizací, které by pokrývaly
celé Společenství, a organizací, které by se zabývaly spíše regionálními než pouze státními
vývozními trhy. Pokud jde o činnost zaměřenou tímto směrem, je vysoko na žebříčku priorit
Asie. Pozitivní vývoj v Latinské Americe (vytvoření NAFTA, Mercosur atd.) otevírá stále
větší možnosti činit kroky i v tomto regionu.
V zárodečné podobě rámec existuje – představue ho předivo bilaterálních dohod, které bude
sílit souběřně s tím, jak se příslušné země budou těsněji sjednocovat na multilaterálních
zásadách volného trhu. Společenství stojí v čele úsilí, jež pro spolupráci vynakládá skupina G
24; prostřednictvím TACIS a PHARE si zároveň vytváří své vlastní nástroje.

Širší podnikatelské investice na těchto trzích, ať poskytované na základě bilaterálních dohod,
nebo ve spolupráci s asijskými a americkými podniky, jsou prvkem, který je třeba
podporovat. Takováto ěsnější hospodářská integrace urychlí postup reforem směrem na
východ a omezí třenice, k nimž v odvětvích s nadměrnou strukturální kapacitou nevyhnutelně
dochází.

Měli bychom zlepšit koordinaci mezi podněcováním vývozu a dalšími opatřeními,
chcemeli zvýšit vývozní šance, a to zejména tam, kde se nejvýrazněji projevuje technologický
rozvoj. Souběžně s tím, jak se rozšiřuje spolupráce při přijímání a realizaci politických
opatření (např. v oblasti životního prostředí či biotechnologie na základě deklarace přijaté
Společenstvím a Japonskem nebo jinak), by si příslušní funkcionáři měli uvědomit, jaký
prostor se otevírá pro vytváření nových forem spolupráce v průmyslu či při vytváření nových
trhů pro výrobky Společenství.

Globalizace ekonomiky nastoluje otázku adek vátnosti současných nástrojů obchodní politiky.
Měli bychom nyní vytvářet pozitivnější nástroje obchodní spolupráce i spolupráce mezi
vládami.

(d) Rozvíjet vztahy s východní Evropou a bývalým Sovětským svazem

Dohody, které Evropa uzavřela s Polskem, Maďarskem, Českou republikou a Slovenskou
republikou, s Bulharskem a s Rumunskem, smluvní strany zavazují navazovat rozsáhlou
politickou a hospodářskou spolupráci, založenou na oblasti volného trhu. Na summitu v
Kodani se Evropská rada rozhodla urychlit postup odstraňování překážek, které obchodu
klade Společenství. Uznala tak, že lepší přístup na trh je k podpoře reformního procesu v
těchto zemích nezbytně nutný.

Vedle již vytvořeného rámce budoucích obchodních vztahů je třeba rozvíjet rozsáhlé a
dynamické hospodářské vztahy tím, že se bude podporovat. obchodní a hospodářská
spolupráce západní a východní Evropy a že se pro tuto spolupráci vytvoří rámec, který zahrne
aplikaci běžných pravidel konkurence v širším evropském prostoru. Užší hospodářská
spolupráce by měla mj. přinést omezení obchodních třenic tím, že se usnadní přizpůsobování
a že se na minimum sníží používání nástrojů k ochraně obchodu.

Společenství v současnosti sjednává dohody o partnerství a spolupráci s Ruskem a řadou
dalších odnedávna nezávislých států. Vymezuje pravidla, jimiž se budou obchodní vztahy
napříště řídit a jež jsou základním prvkem těchto dohod. Společenství vyjádřilo ochotu
vycházet z předpokladu, že v budoucnu bude společně s Ruskem vytvořena zóna volného
obchodu.

Konečně musí Společenství sledovat proces multilaterálního otevírání se a integrace mezi
účastníky projektů TACIS a PHARE a podporovat příslušnou regionální spolupráci, která by
obcházela starý model totálních preferencí.
Aby byly bývalé ústředně plánované evropské ekonomiky schopny úspěšně realizovat
reformy směřující k tržnímu hospodářství, bude muset Společenství zvolit nový přístup, který
kromě otevírání trhů a finanční podpory zahrne nezbytné přenášení dovedností, resp.
kvalifikace.

V tomto směru může sehrát klíčovou roli spolupráce mezi podniky Společenství a novými
privatizovanými firmami.

(e) Začlenit jižní Středomoří do evropské ekonomiky

Středozemní sousedé od Maroka po Turecko představují jižní křídlo hospodářského a
sociálního prostředí, v němž bude Evropská unie existovat. Tyto země, kde žije zhruba 200
milionů lidí a jejichž obyvatelstvo se rychle rozrůstá, jsou jako vývozní trh potenciálně stejně
důležité jako východní Evropa.

Pro Evropskou unii je politicky i hospodářsky životně důležité, aby se tento vztah vyvinul v
užší hospodářskou symbiózu.

První kroky na cestě k eventuální zóně volného trhu zahrnující Evropu a Středomoří už byly
učiněny: dohoda o volném obchodu s Izraelem (1989), celní unie s Tureckem (má být
dovršena v roce 1995) a s Kyprem, asociační dohoda s Marokem (má být sjednána v roce
1994), později s Tuniskem a možnái s dalšími zeměmi této oblasti.

Očekává se rovněž, že stimulem obchodu uvnitř regionu se stane úspěšné završení mírových
jednání na Středním východě a probíhající proces hospodářské liberalizace.

Celý tento vývoj by v nadcházejícím desetiletí měl vést k podstatnému nárůstu podnikatelské
aktivity ve Středomoří, vyznačující se větším objemem přímých investic, větším počtem
podniků s cizí účastí, více smlouvami o podílu na výrobě a v obecné rovině mnohem vyšší
úrovní interakce v průmyslu a obchodě.

Tento geostrategický vývoj na jižním křídle Evropy musí nutně mít pozitivní vliv na situaci
evropské zaměstnanosti, a to díky hospodářské dynamice, která se v oblasti Středozemního
moře uvede do pohybu.

(f) Zvýšit konkurenceschopnost

Obchodní a hospodářská opatření nemohou suplovat proces, v němž obchod bude vyvíjet jak
výrobky prodejné na trhu, tak prostředky, jak je na světové trhy dodávat včas, za náležitou
cenu a v potřebné kvalitě. Pokud jde o sociální náklady, není obava z tzv. sociálního
dumpingu na místě, vímeli, že v některých zemích se sociální ochrana uměle udržuje na nízké
úrovni, aby bylo možno získat konkurenční výhody někde jinde. Neměli bychom přijímat
zjednodušenou představu, podle níž existují průmyslově vyspělé země s vysokými mzdami a
rozvojové země, v nichž jsou mzdy nízké. Pouhé rozdíly v dělnických mzdách mohou mýlit.
Je pravda, že moderní technologie se dnes do různých částí světa šíří rychleji a snáze než v
minulosti. Nižší vzdělání a kvalifikace, méně celkových kapitálových investic a nevhodná
infrastruktura však mohou vyvážit případné výhody, plynoucí z nízkých mezd.

To ale neznamená, že konkurovat se zeměmi, kde je pracovních sil nadbytek, nečiní
Společenství obtíže. Konkurenceschopnost Evropy však v zásadě klesá nikoli pod vlivem
rozdílů, které se v některých odvětvích projevují různými sociálními náklady v
jednotlivých zemích, ale protože my sami v Evropě trpíme strukturálními deformacemi.
V rozvojovych zemích se propracovanější sociální ochrana stává obecně přijímaným
politickým cílem ve chvíli, kdy růst příjmů jednotlivých zemí dosahuje úrovní, jež činí tento
cíl realizovatelný. V delším časovém horizontu bude řešení z větší části spočívat v poskytnutí
pomoci těmto zemím vytvářet podmínky nezbytné ke vzniku poptávky a zvýšení životní
úrovně.

Úsilí o větší konkurenceschopnost jak prostřednictvím obchodu, tak prostřednictvím dalších
opatření neznamená, že sociální ochrana by se v Evropě měla zpochybňovat nebo mimo její
rámec ignorovat. Právem jsme hrdi na to, čeho jsme v tomto směru dosáhli a co lze srovnávat
s tím nejlepším, co ve světě existuje. Oprávněně se i nádále cítíme zavázáni prosazovat
celoevropské standardy sociální ochrany všude, kde je to na místě.

Společenství a jeho členské státy mohou využívat všech příležitostí, aby společně se zeměmi,
jichž se to týká, posilovaly potřebu změn jejich právního řádu. To můžeme podporovat
pozitivními kroky, např. poskytováním právních rad nebo technickou spoluprací, kdykoli o to
budeme požádáni. Jsou to legitimní cíle rozvojové pomoci a hospodářské spolupráce.
Obchodní politika však není nástrojem, pomocí něhož lze těchto cílů dosahovat.

Právem se stavíme proti tomu, aby se jiní snažili svými postupy vnutit Evropě své představy,
jak by měl byt svět spravován. Mezinárodní organizace, jež odpovídají za multilaterální
pravidla, musí samy posoudit, jak a nakolik Společenství tato pravidla respektuje. Stejný
princip musí platiti při posuzování, jak tato pravidla respektují ostatní.

Existují tři fronty, na nichž lze postupovat:

(i) Podpořit lepšími informacemi diskuse o sociálním dumpingu, které dnes ve Společenství
probíhají, vysvětlovat, proč Společenství usiluje o multilaterální tvorbu norem a proč by
nemělo jednotlivým zemím dovolovat, aby posuzovaly vnitrostátní zákonodárství ostatních
zemí nebo to, jak a nakolik ostatní země respektují mezinárodní dohody.

(ii) Vytvářet pozitivní komunikační politiku hospodářské spolupráce, která by v celosvětovém
měřítku zvyšovala sociální standardy, aniž by k tomu využívala jednostranné obchodní
diskriminace.

(iii) Pro diskuse, jež budou po Uruguayském kole nezbytné v Mezinárodní organizaci práce i
jinde, připravit návrhy, jak co nejlépe zajistit respektování současných i budoucích úmluv v
oblasti sociální politiky.

(g) Vyváženě přistupovat k preferenčním úmluvám

Souběžně se snižováním úrovně ochrany v celosvětovém měřítku, klesá i význam obchodních
preferencí. Výjimku představují případy, kdy do systému volného obchodu v rámci světového
tržního hospodářství vstupuje někdo nový.

Preference jsou důležitým signálem, že Společenství má vůči tomu či onomu svému
sousedovi či partnerovi politický závazek, měly by však být sladěny se zdravým vývojem
stabilitou multilaterálního systému. Stejně tak by se zvláštní bilaterální hospodářské vztahy
neměly omezovat na obchodní preference. Hospodářské integrace nelze však dosáhnout
pouhým omezováním celních a jiných překážek. Žádá si rovněž odstraňování deformací
konkurence, vyplývajících z protikonkurenčního chování nebo z pomoci státu.

(h) Delokalizace

Vyšší přímé investice jsou dobré z hlediska pracovních míst, omezování nerovnováhy v
obchodu, pro lepší chápání kultury jiných zemí a pro to, aby se evropská identita promítala do
obchodního partnerství. Jako stimul světovému hospodářství jsou nejužitečnější tam, kde
překážky kladené obchodu jsou nízké, takže větší mezinárodní investice mohou jít ruku v ruce
s úsilím zaměřeným na další otevírání trhů, zejména v nedávno industrializovaných zemích.

Společenství žádná omezení zahraničních investic nezná, přestože některé členské státy i
nadále směrují investice do určitých odvětví. Podporujeme investice, podporujeme však také
plnou integraci těch, kdo do podniků v rámci Společenství investují, do evropské ekonomiky.
Nechceme tzv. vyděračské operace; nepovažujeme je ani za potenciálně atraktivní v
dlouhodobých přístupech k operacím v Evropě, protože máme vysoké náklady na pracovní
síly a vyděračská operace je závislá na nízkých nákladech na ně. Pro nás je budoucnost v
investicích směřujících dovnitř, které jsou plně začleněny do místní ekonomiky a při nichž
jsou kromě výroby, prodeje a služeb zaváděny do Evropy i funkce výzkumu, vývoje,
marketingu a řízení. Taková je tendence, v neposlední řadě proto, že fúze a koupě v rámci
celkových zahraničních investic do Evropy výrazně nenastaly.

Zahraniční investice směřující do Evropy začali občané evropských zemí postupně přijímat
jako první krok k užší spolupráci mezi odvětvími v Evropě a jejich protějšky na klíčových
mimoevropských trzích. To zatím neplatí o investicích, které směřují z Evropy do
mimoevropských zemí; ty byly více než 30 let kritizovány jako nástroj „vývozu pracovních
míst“. V rámci této argumentace se tvrdí, že investice, směřující z Evropy do
mimoevropských zemí, připravují Evropu o činnosti, při nichž se přidává hodnota a které
zvyšují náš dovoz a snižují náš vývoz. Více než 80% investic, které směřují ze Společenství
do zemí mimo ně, cílí do ostatních členských států Organizace pro hospodářskou
spolupráci a rozvoj (OECD). Méně než 10% jde do nedávno industrializovaných zemí
Asie a Latinské Ameriky. V některých částech Společenství je úroveň investic do zemí s
nízkými mzdami ještě nižší. Pokud jde např. o Francii, představují investice do zámoří 4 %,
přičemž tento údaj se v čase prakticky nemění. Průmyslníci, kteří investují do
mimoevropských zemí, tak činí zpravidla proto; aby dodávali na jiné než vlastní trhy. Přitom
pouze necelých 10 % svých vnitropodnikových prodejů reimportují ze zemí, kde jsou nízké
mzdy a do nichž investovali.

(i) Multilaterálně postupovat při minimalizaci výkyvů směnných kurzů

Spolu s makroekonomickými nerovnováhami a z nich vyplývajícími problémy běžných účtů
hlavních obchodujících zemí jsou to výkyvy směnných kurzů, jež zvyšují nejistotu a vyostřují
obchodní třenice, čímž omezují důvěru v obchodování a zpomalují hospodářské ozdravení.

Je to problém, který nemůže řešit Společenství samo. Je nutné multilaterální řešení, při němž
dochází k lepší koordinaci makroekonomických a strukturálních opatření nejdůležitějších
ekonomik, jež nejsou zaměřeny pouze na směnné kurzy. To může Společenství podporovat
pravidelným dohledem nad koordinací své vlastní hospodářské politiky.
Nedávný vývoj v Evropě nesnižuje naléhavost jednání v tomto směru. Zájmům Společenství
se v celosvětové diskusi o problémech směnných kurzů dostane náležité váhy jedině tehdy,
budeli se na nás ostatní svět dívat v souvislosti s pohybem směřujícím k evropské měnové
unii (EMU).

(j) Mezinárodní rozměr konkurenční politiky

Konkurenční politika byla ve většině zemí tradičně chápána jako zá1ežitost čistě vnitrostátní.
Společenství jako první sledovalo politiku, jež se pokoušela zabývat se vlivem, který má na
obchod narušení konkurence. Tento přístup, původně používaný pouze v rámci Společenství,
byl postupně rozšiřován i na obchod s hlavními obchodními partnery Společenství v Evropě.
Konkurenční politika tak hrála vyznamnou roli v rozšiřování mezinárodního obchodu a
zejména v rozšiřování možností našich podniků vyvážet na další trhy. dosud uzavřené v
důsledku protikonkurenčních praktik, pomoci ze strany státu nebo veřejných monopolů.

Ne všichni hlavní obchodní partneři Společenství se však drželi stejného přístupu a aplikovali
svou konkurenční politiku tak, aby otevírali své trhy dovozům. Takový postup postrádáme
zejména u řady zemí jižní a jihovýchodní Asie, jejichž trhy jsou uzavírány ani ne tak celními
a jinými bariérami, ale především protikonkurenčními praktikami. Japonský keiretsu a
uzavřené distribuční systémy v několika zemích jsou pouze dvěma závažnými příklady tohoto
jevu.

Společenství by mělo v první řadě usilovat o zavedení pravidel, jež by se vztahovala na tyto
problémy konkurence. ldeální by bylo, kdyby tato pravidla mohla být dohodnuta
multilaterálně; tím by se zajistilo, že pokryjí co nejširší okruh případů. Jak jsme již ukázali,
poslední kolo GATT se tímto problémem nezabývalo, přestože některé kodexy (zejména
TRIPS a Kodexy služeb) obsahují ustanovení o restriktivních obchodních praktikách.
Multilaterální obchodní organizace vytvořená jako součást „balíku“ Uruguayského kola
GATT, by měla do své agendy mj. zahrnout problémy konkurenční politiky a soustředit se
zejména na restriktivní obchodní praktiky a kartely. Snahou by nepochybně mělo být
shodnout se na určitém minimu hmotněprávních norem; ještě důležitější by však bylo vytvořit
procesní postupy, jimiž by se zajistilo dodržování těchto norem všemi smluvními stranami.
Jedině dodržováním těchto norem v jednotlivých případech lze totiž dosáhnout, že trhy se
skutečně otevřou.

Mělo by se posílit právo obrátit se na poroty GATT, stejně jako by se měla zvýšit účinnost
jejich výroků. Dospět k normám tohoto typu bude obtížné a vyžádá si to nějakou dobu; bylo
však nanejvýš na čase, aby tento proces začal.

V krátkodobém horizontu je prvním krokem dohodnout se o systému vzájemných konzultací
orgánů, které mají v jednotlivých zemích na starosti konkurenci, a spolupráce mezi nimi, aby
se předešlo možným konfliktům. Komise uzavřela administrativní dobodu s antitrustovými
orgány Spojených států, jejímž cílem je omezovat konflikty konzultacemi, spoluprací a
koordinací.

Budeli tato dohoda, kterou v současnosti zkoumá Soud, potvrzena, může se stát vzorem pro
další jednání. K tomuto cíli směřovaly již rozhovory s kanadskými orgány a následovat by
mohli další kandidáti. Jelikož jedním z hlavních záměrů těchto rozhovorů je omezit konflikty
v případech, kdy dochází k prosazování norem státní mocí, lze tyto dohody uzavírat pouze s
orgány, které své normy upravující konkurenci aktivně prosazují.
                                     III - Zaměstnanost


Kapitola 7

Přizpůsobení vzdělávací soustavy a systému přípravy na povolání

7.1. Příprava na povolání – katalyzátor měníci se společnosti

Nemůže být pochyb, že vzdělávání a příprava na povolání mohou vedle své hlavní úlohy,
kterou je zajištování rozvoje jednotlivce a šíření hodnot občanství, sehrát klíčovou roli i při
podněcování růstu a obnově konkurenceschopnosti Společenství a sociálně přijatelně úrovně
zaměstnanosti v něm. Zásadní význam však má pochopení povahy této role, jejího rozsahu i
mezí. Vzhledem k hospodářským a sociálním problémům, jimž jsou dnes naše společnosti
vystaveny a jež jsou v některých případech cyklické, zatímco v jiných v podstatě strukturální,
je na vzdělávací soustavu a systém přípravy na povolání kladeno mnoho naléhavých a
někdy i navzájem si odporujících požadavků. Od vzdělání a přípravy na povolání se
očekává, že vyřeší problémy konkurenceschopnosti podniků, krizi zaměstnanosti i tragédii
vylučování ze společnosti a života na jejím okraji. Stručně řečeno, očekává se od nich, že
společnosti pomohou překonat její současné obtíže a zvládnout hluboké proměny, jimiž dnes
prochází.

Některé z těchto požadavků a očekávání jsou plně opodstatněné. Nadto – ceteris paribus sou
to země s nejvyšší úrovní všeobecného vzdělání a přípravy na povolání (např. Německo či
Japonsko), jichž se problémy konkurenceschopnosti a zaměstnanosti dotýkají nejméně. Na
vzdělání a přípravu na povolání by se však nemělo pohlížet jako na jediný způsob řešení
nejnaléhavějších otázek. Mohou pomáhat řešit existující problémy, ovšem jen do určité
míry a společně s opatřeními v jiných oblastech (průmyslová a obchodní politika, politika
na poli výzkumu atd.). Nepochybně mohou sehrát významnou roli v tom, že ve Společenství
se během nadcházejících let vynoří nový model vývoje. Existující evropské systémy
vzdělávání a přípravy na povolání splní své poslání jedině tehdy, budouli tomuto úkolu
uzpůsobeny. V první řadě je třeba promyslet a prověřit místo, jež vzdělávání a příprava na
povolání ve společenském předivu zaujímají, i jejich vztahy k hospodářské a společenské
aktivitě jako celku. Ve společnosti, založené spíše na produkci, přenášení a sdílení
poznatků než na obchodu se zbožím, musí přístup k teoretickým i praktickým znalostem
nutně hrát mimořádně dáležitou roli.

Tyto adaptační kroky bude třeba činit postupně a jejich vliv se projeví teprve s určitým
odstupem. Rozšíříli se však některá opatření, která Společenství a členské státy v nedávných
letech přijaly, mohly by správně naplánovaně postupy v oblasti vzdělávání a přípravy na
povolání přesto přinést pozitivní výsledky ve třech směrech: v boji proti nezaměstnanosti
tím, že se budou na povolání připravovat mladí lidé a rekvalifikovat ti, které připravil o
zaměstnání růst produktivity vyvolaný pokrokem na poli technologií; při stimulování
růstu zvyšováním konkurenceschopnosti podnikání; vytvářením takové formy růstu,
která přinese vyšší zaměstnanost, a to tak, že obecná i konkrétně zaměřená kvalifikace se
bude stále více přizpůsobovat změnám na trzích a společenským potřebám. Mámeli přesně
stanovit podobu a obsah nezbytných opatření. musíme především přesně zjistit, v jakém stavu
se vzdělávání a příprava na povolání ve Společenství v současnosti nacházejí.

7. 2. Názory členských států
Příspěvky členských států se zaměřují na dvojí roli, kterou hraje systém přípravy na povolání:

(i) příprava na povolání je nástrojem aktivní politiky ve vztahu k trhu práce; přizpůsobuje
pracovní kvalifikaci potřebám trhu a je tudíž klíčovým prvkem zpružňování trhu práce;
systém přípravy na povolání braje důležitou roli v boji s nezaměstnaností tím, že usnadňuje
mladým lidem vstup na trh práce a umožňuje znovu zaměstnat dlouhodobě nezaměstnané;

(ii) investice do lidských zdrojů jsou nezbytné, máli se zvýšit konkurenceschopnost a zejména
máli se usnadnit vstřebávání a šíření nových technologií.

Pokud jde o politiku ve vztahu k trhu práce, všechny příspěvky členských států poukazují na
potřebu kontinuální přípravy na povolání, realizované v různých formách (zvyšování
kvalifikace souběžně s výkonem zaměstnání – sandwich training – a dodatečné zvyšování
kvalifikace, systémy rotací a pracovního volna za účelem zvyšování kvalifikace); některé
členské státy se domnívají, že prioritu by měla dostat preventivni opatření, zaměřená na lidi
s nízkou kvalifikací, jejichž pracovní místa jsou nejvíce ohrožena, a opatřením, jejichž cílem
je integrovat nezaměstnané a mladé lidi do trhu práce.

Členské státy jsou zajedno, pokud jde o potřebu většího zapojení soukromého sektoru do
vzdělávací soustavy a/nebo systému přípravy na povolání a do formulování takových
opatření, která by přihlížela k potřebám trhua místním podmínkám. Toho lze dosáhnout např.
povzbuzováním podniků, aby se zapojily do vzdělávací soustavy a systému přípravy na
povolání a aby do svých strategických plánů zahrnuly soustavně zvyšování kvalifikace. Pokud
jde o konkrétní způsoby, jak zdokonalovat systém přípravy na povolání, byly předloženy
následující návrhy:

(i) přechod ze vzdělávací soustavy do světa práce by měl být usnadňován stále větší
praktickou zaměřeností přípravy na povolání a zajištěním, že studenti dosáhnou vyšší
minimální úroveň, ještě než vzdělávací soustavu opustí;

(ii) vzdělávání by se mělo racionalizovat tím, že kratší období bude věnováno všeobecnému
vzdělání více zaměřenému na potřeby trhu a že se prosadí příprava na povolání jako
alternativa univerzity;

(iii) je zapotřebí lépe koordinovat kroky různých státních orgánů a zařízení i odpovědnost v
oblasti přípravy na povolání a trh práce.

Podle smlouvy o Evropské unii se Společenství má zaměřit na rozvíjení spolupráce mezi
členskými státy a na podporování postupů jednotlivých států, jejichž cílem je zvyšování
kvality přípravy na povolání a zlepšování jejích výsledků, vytváření volného vzdélávacího
prostoru ve Společenství širším uznáváním kvalifikace a vypracovávání programů
Společenství, jejichž cílem je dát přípravě na povolání evropský rozměr.

7.3. Diagnóza

Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že situace v jednotlivých členských státech se značně liší. V
některých je úroveň základního vzdělání uspokojivá, zatímco kvalita přípravy na povolání
neodpovídá potřebám; v jiných je trvale přítomen slabý prvek přípravy na povolání a silný
prvek obecného zvyšování kvalifikace; zde pak mohou nastávat i situace, že trvalá příprava na
povolání je organizována dobře, zatímco základní příprava vykazuje slabiny.
Diagnóza této současné situace vyúsťuje v obraz, v němž se slabiny mísí s určitým počtem
silných stránek.

(a) Slabiny

S hlavními slabinami vzdělávací soustavy a systému přípravy na povolání se lze setkat v
kritice, s níž nejčastěji vystupuje průmysl, rodiče, odborníci ve společenských vědách atd.
První je relativně nízká úroveň přípravy, zvláště pak skutečnost, že mnoho mladých lidí
vychází ze školy, aniž by se jim dostalo nezbytné základní přípravy na povolání. Ve
Společenství je podíl mladých lidí opouštějících vzdělávací soustavu ve věku, kdy se běžně
vychází ze školy, se středoškolskou kvalifikací 42% proti 75% v USA a 90% v Japonsku.
Podíl mladých lidí kterékoli věkové kategorie, kterým se ve Společenství dostává vyššího
vzdělání, představuje v průměru 30% ve srovnání se 70% v USA a 50% v Japonsku.

Existuje přímá vazba mezi tímto problémem a problémem selhávání vzdělávání, což je
nejrozšířenějším faktorem hospodářského a sociálního vylučování lidí ze společnosti a
vytlačování na její okraj. Ve Společenství opouští 25 – 30% mladých lidí, kteří jsou obětí
tohoto selhávání, vzdělávací systém, aniž by se jim dostalo přípravy pro řádnou integraci do
pracovního procesu. Mnozí z nich se přiřazují k zástupům mladých dlouhodobě
nezaměstnaných lidí.

Zpočátku překvapující kombinace vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatku kvalifikace v
různých oblastech ukazuje, že druhou sférou, v níž níž se projevují slabiny, je trvale
nedostatečné vytváření systémů a typů pokračující přípravy na povolání, nedostatečný
přístup k ní, omezené možnosti lidí zaměstnaných v malých a středních podnicích atd. Tyto
slabiny – na pozadí stále se zrychlujícího přívalu poznatků a stále kratší životnosti technologií
a typů organizace práce – ovlivnily vznik druhé rozsáhlé skupiny nezaměstnaných.

Zatímco problém vhodné kvalifikace se týká především kvalifikace nízké a střední, existuje i
reálný nedostatek kvalifikace v řadě oblastí spjatých s aplikací vědy a technologie a se
vztahy mezi nimi a společností: jde o informační technologie, o aplikace biotechnologií, o
používání právních předpisů týkajících se životního prostředí, o kombinace technických a
řídících schopností atd.

V situaci, kdy systém univerzit – a je tomu tak už od počátku 70. let – se musí vypořádávat s
problémem, jak absorbovat stále větší počet studentů a zároveň udržet úroveň výuky a kdy
profesní příprava se dostává na okraj pozornosti, je většina vzdělávacích soustav a systémů
přípravy na povolání v členských státech Společenství stále více omezována. Zatěžuje je
spojení nových očekávání (že budou zvyšovat úroveň počáteční přípravy a schopnost
jednotlivců po celý život se přizpůsobovat profesním i společenským změnám) a starých
úkolů (socializovat lidi a vštěpovat jim základní občanské hodnoty).

Vedle těchto rysů, které jsou v té či oné, vždy však významné míře přítomny ve všech
členských státech Společenství, však existuje řada slabin na úrovni vpravdě evropské:
nepřítomnost skutečnébo evropskébo trbu kvalifikací a povolání; nedostatek vzájemné
transparentnosti a omezené uznávání kvalifikace a profesní připravenosti na úrovni
Společenství a neexistence vskutku evropskébo prostoru pro otevřené učení (open
1earning) a učení na dálku.

(b) Pozitivní aspekty
Ve vzdělávací soustavě a v systému přípravy na povolání však existují i pozitiva a
povzbudivé vývojové tendence.

V posledních letech se např. ve většině členských zemí významně pokročilo v kvalitě i
kvantitě: celkově se zvyšila úroveň přípravy obyvatelstva na povolání; vzrostl počet žáků,
resp. studentů na školách; vývoj investic do vzdělávání se ozdravil; zvýšil se počet
vyučujících atd. Byly vypracovány a provedeny reformy systémů univerzit a opatření i
struktur v oblasti vzdělávání. Některé z nich jsou velmi rozsáhlé a jejich důsledky by se
měly projevovat po celá 90. léta: větší zapojení soukromého sektoru; decentralizace
vzdělávacích soustav; růst iniciativ v místech a regionech.

Tato opatření byla provázena změnami postojů, jež vedly ke sblížení (ne vždy
bezrizikovému) mezi vzdělávacími soustavami a průmyslem. Představitelé vzdělávacích
systémů si stále více uvědomují nutnost takové výuky, která studenty připravuje pro svět
práce a představitelé průmyslu akceptují skutečnost, že v situaci, kdy se vytvářejí nově formy
organizace práce a odpovědnost se decentralizuje, je vedle čistě odborných znalostí důležitě i
všeobecné vzdělání. Členské státy a Společenství by nyní měly přizpůsobit evropský systém
vzdělávání a přípravy na povolání tím, že budou stavět na zmíněných opatřenícha s ještě
větším úsilím budou pokračovat v tom, co již bylo vykonáno.

7.4. Prvky reformy vzdělávacích soustav a systémů přípravy na povolání

(a) Obecné záměry a hlavní směry

Hlavní zásadou různých druhů opatření, jež by se měla přijmout, by mělo byt rozvíjet lidské
zdroje po celý pracovní život lidí, počínaje základním vzděláním, přes počáteční přípravu na
povolání až k soustavnému zvyšování kvalifikace. Využijíli se všude ty nejlepší výsledky,
jichž se v jednotlivých členských státech dosáhlo, podaří se nám vytvořit systém vzdělávání a
přípravy na povolání v takově kvalitě, o jakou usilujeme.

Cílem boje s nezaměstnaností v řadách nekvalifikovaných mladých lidí by mělo být vytváření
systémů a postupů přiměřeného základního výcviku a zajišťováni sepětí školní výchovy s
pracovním životem. Kvalifikace nezbytná k začlenění mladých lidí do společnosti zahrnuje
zvládnutí základní znalosti (jazykové, přírodovědně a jiné) a technologické a sociální
dovednosti, tedy schopnosti existence ve složitém a vysoce technologickém prostředí,
vyznačujícím se zejména důležitostí informačních technologií; schopnosti komunikovat,
navazovat kontakty, organizovat atd. Mezi tyto dovednosti patří zejména základní schopnost
osvojovat si nové poznatky a dovednosti – učit se, jak se učit po celý život. Životní dráhy
lidí se budou odvíjet od neustálého rozšiřování dovedností.

V zájmu zajištění plynulejšího a účinnějšího přechodu ze vzdělávacího systému do
pracovního života by se měly vyvíjet a systematizovat typy učení a zácviku při
zaměstnání, které umožní získávat kvalifikaci ve světě práce. Vedle normálních učebních
poměrů by se značné úsilí mělo vynakládat na vypracování vstupní přípravy na povolání ve
zvláštních výcvikových střediscích, která by se mohla stát alternativou univerzity. Podporovat
by se měly kratší a praktičtěji zaměřené formy přípravy na povolání. Studenti by však
měli získávat dostatečné množství obecných poznatků, což by zajistilo nezbytnou míru
adaptability a zabránilo nadměrné specializaci.
Při svém úsilí formulovat a realizovat taková opatření v oblasti vzdělávání a přípravy na
povolání, jež mohou stimulovat růst a zaměstnanost, musí Společenství i členské státy
respektovat také skutečnost, že 80 % těch, kteří budou představovat pracovní sílu Evropy v
roce 2000, už na trhu práce je. Všechna opatření se tedy musí nutně opírat o koncepci
vytváření, zobecňování a systematizování celoživotníbo vzdělávání a neustálého
kvalifikačníbo růstu. Vzdělávací soustavy a systémy přípravy na povolání je třeba
přepracovat tak, aby byla zohledněna již dnes rostoucí a v budoucnu dále nutně narůstající
potřeba permanentního přeskupování a obnovování znalostí a knowhow. Budování
pružnějších a otevřenějších systémů přípravy na povolání a rozvíjení adaptability jednotlivců
bude stále důležitější, a to jak pro průmysl, který tak bude moci využívat vyvíjených nebo
získávaných technologických inovací, tak pro jednotlivce, kteří ze značně části budou možná
muset měnit své pracovní zaměření čtyřikrát nebo pětkrát za život.

Vzdělávací soustavy a systémy přípravy na povolání budou muset v tomto procesu adaptace
sehrát důležitou roli. Ve Společenství je zřejmý nedostatek určitého vysoce kvalifikovaného
personálu, např. lidí schopných udržovat v chodu pružné výrobní systémy nebo zvládat
systémy monitorování znečišťujících emisí. V mnoha odvětvích „hightech nemá Evropa ještě
dostatek lidí, kteří by se mohli zabývat špičkovým výzkumem. Tento problém lze vyřešit
společným úsilím specializovaných ústavů a zařízení poskytujících odbornou přípravu a
vysokoškolské vzdělání. Spolupráce mezi univerzitami a světem podnikání je další
důležitou metodou přenášení poznatků, hybnou silou inovací a způsobem, jak zvyšovat
produktivitu v rozvíjejících se oborech, schopných vytvářet nová pracovní místa.

Univerzity musí rovněž dostat potřebné zdroje, aby mohly hrát specifickou roli, jež jim při
zajišťování celoživotního vzdělávání a soustavného růstu kvalifikace náleží. Spolus veřejnými
i soukromými partnery na státní a regionální úrovni mohou podporovat celoživotní
vzdělávání např. tím, že umožní výcvik instruktorů, rekvalifikaci učitelů základních a
středních škol, rekvalifikaci řídících pracovníků na střední a vysoké úrovni atd.

Aby byla tato opatření co nejúčinnější, je nezbytné správně a včas předvídat, jakých
kvalifikací bude zapotřebí, a to tak, že se vymezí sféry rozvoje, nové hospodářské a sociální
funkce, jež mají byt plněny, a kvalifikační předpoklady, jichž je pro ně zapotřebí. Přestože
okamžité přizpůsobení není možné (určitému adaptačnímu období se totiž nelze vyhnout),
mělo by zorganizování veškerého v této oblasti nezbytného výzkumu a zavádění nástrojů
pozorování a mechanismů přenášení získaných informací do vzdělávání časový odstup mezi
požadovanou a dostupnou kvalifikací minimalizovat.

Máli být zabezpečen úspěch tohoto procesu adaptace systému vzdělávání a přípravy na
povolání a majíli být realizována výše vytyčená opatření, nepůjde jen o otázku zvýšení
úrovně veřejného financování této oblasti; rovněž nebude nutný ve všech případech týž
nárůst. Spíš jde o to zdroje na vzdělání reorganizovat, a to společně se službami
zajišťujícími zaměstnanost.

Obecně řečeno, soukromý sektor, a podnikatelská sféra zejména, by se měly více zapojit
do činnosti systémů přípravy na povoláni. Pro usnadnění by měly být vytvořeny vhodné
(fiskální a právní) stimuly. Dimenze přípravy na povolání by měla být začleněna do
strategických plánů podniků. Měl by být rovněž přijat předpis, který umožní, aby významná
část prostředků vyčleněných na dávky vyplácené nezaměstnaným mohla být přesunuta na
opatření týkající se přípravy na povolání. Máli být zajištěno optimální celkové využívání
prostředků, je nezbytně nutné zlepšit koordinaci mezi šancemi, které pro přípravu na
povolání nabízí veřejný a soukromý sektor.

Státní orgány by vedle své úlohy při zajištování stimulů a vytváření obecného rámce
jednotlivých opatření odpovídaly za stanovení směr nic a dávání jasných pokynů, jakých
cílů se má na různých úrovních dosahovat.

Vzdělávací soustavy a předevšim příprava na povolání se kromě toho v posledních dvou
desetiletích vyvíjely v kontextu života ovládaného prací. Vzhledem k neustálému růstu
produktivity a snaze práci spravedlivěji rozdělit a to tempem a způsoby dosud ještě
neznámými – se patrně bude pracovní doba dále zkracovat a poměr mezi pracovní dobou a
dobou věnovanou přípravě na povolání se bude dále měnit. Objevují se nové možnosti, jak
spojit nové systémy uspořádání pracovní doby s rozvíjením přípravy na povolání: tyto
možnosti by se měly zkoumat a využívat. Experimenty v této oblasti, zejména ty, jež se
opírají o dohody mezi různými stranami zapojenými do podnikání, by se měly podnikat
častěji, měly by se vyhodnocovat a zkušenosti z nich, kdykoli je to na místě, by se měly
zobecňovat.

(b) Konkrétní prostředky

(i) Postup na úrovni členského státu nebo sladěný postup

Sladěným postupem na evropské úrovni, pokud možno dokonce v rámci Společenství a s
využitím nástrojů Společenství, by měly členské státy při dosahování výše vytčených cílů
využívat nástrojů, které mají pod svou kontrolou. Klíčovým aspektem by měla být formulace
skutečné politiky přípravy na povolání za účasti státních orgánů, podnikové sféry a
sociálních partnerů. Pro zajištění dostatečné transparentnosti na evropské úrovni a v zájmu
toho, aby se členským státům umožnilo využívání zkušeností ostatních členských států a
přizpůsobovat své kroky těm, jež se činí jinde, by realizovaná politika a uplatňovaná strategie
měly vést k pravidelnému zveřejňování a široké distribuci dokumentů, v nichž se vytyčují
cíle a jež obsahují popisy a hodnocení.

Zvláštní pozornost by se měla věnovat průběžné přípravě pracovníků malých a
středních podniků, na které připadá významná část podnikání ve Společenství a jejichž
inovační potenciál zdaleka není zanedbatelný. Není pochyb, že zvláštní roli musí v této oblasti
sehrát orgány regionů a míst, a to tím, že budou vytvářet mechanismy umožňující šířit a
aplikovat místní formy partnerství v oblasti průběžného zvyšování kvalifikace a průběžné
rekvalifikace pracujících.

Rovněž by se mělo využívat fiskálních nástrojů (snížení příspěvků na sociální zabezpečení
těm podnikům, které podnikají opatření ke zvyšování kvalifikace pracujících atd.), jimiž
členské státy disponují; tyto nástroje totiž omezují veřejné rozpočty méně než přímé
financování. Systémy podpor v nezaměstnanosti by se měly modifikovat a měly by se
vypracovat vzorce, jak část těchto prostředků přesunout na opatření pro připravu na
povolání, zejména na ta, jež slouží dlouhodobě nezaměstnaným a mladým lidem, kteří
vstupují na trh práce bez kvalifikace.

Důležité je vytvořit dostatečně obecné a účinné systémy úvěrů na přípravu na povolání
(poukázek na připravu – training vouchers), které by dostávali všichni mladí lidé a které
by mohli relativně volně během svého pracovního života vydávat na získáváni poznatků a
aktualizování své kvalifikace. Takové systémy již v některých členských státech existují, jsou
však omezené jak co do sféry své použitelnosti, tak co do obyvatelstva, na něž jsou zacíleny.
Zkoumat a vypracovávat by se mě1y ambicióznější programy se širším záběrem, a to na
základě modelů, jež jsou nejlépe přizpůsobovány různým národním kulturám: zákonný nárok
na „volno pro přípravu na povolání se státní finanční podporou; zahrnutí práva na přípravu na
povolání do kolektivních smluv atd. V této souvislosti by se měly studovat a zkoušet způsoby,
jak lze tyto programy spojit s opatřeními zaměřenými na zpružňování podmínek, na
jejicbž základě lze zaměstnávat, a na rozdělování pracovní doby mezi více pracovníků.

Na základě partnerství mezi univerzitami, státními orgány a podnikatelskou sférou by
se systémy vstupního zácviku a trvalého zvyšování kvalifikace měly vytvářet v oblastech,
jež odpovídají technologickým a sociálním dovednostem, vyžadovaným pro rozvoj funkcí a
povolání (multidisciplinární formy přípravy na povolání; příprava na práci v prostředí, kde se
široce využívá informačních technologií; kombinované, technické a řídící dovednosti atd.).
Jedním z klíčových aspektů by mělo být vypracování přípravy na povolání s využitím
nových technologií, konkrétně informačních, s cílem zvýšit kvalitu a diferencovanost
základního vzdělání a základní přípravy na povolání a vnést do nich modulární (stavebnicové)
a interaktivní prvky.

Na základě opatření realizovaných v některých státech by země Společenství měly rovněž
přijímat předpisy nezbytné ke zpružnění různých částí vzdělávacích soustav a k větší
decentralizaci jejich řízení. V rámci určitých mezí a s respektováním rizik, že se zvyší
nerovnost vzdělávání a naruší jeho humanistické a kulturní poslání, je rovněž žádoucí
umožňovat studentům větší vyběr a podněcovat konkurenci mezi vysokými školami.

(ii) Postup Společenství

Na podporu všech těchto opatření a k jejich doplnění by Společenství mohlo a mělo učinit
řadu konkrétních kroků. Lze je rozdělit do tří hlavních skupin.

Při rozšiřování existujících programů a právních úprav a ve snaze zajistit realizaci směrnic pro
programy vzdělávání a přípravy na povolání v budoucnu by prvním cílem mělo být dále
rozvíjet evropský rozměr vzdělávání: zvyšovat kvalitu výcviku a prosazovat inovace ve
vzdělávání širší výměnou zkušeností, informováním o tom, co se kde podařilo, a rozvíjením
společných projektů; vytvářet skutečně evropský prostor – a trh – kvalifikace a přípravy na
povolání větší transparentností a rozsáhlejším vzájemným uznáváním kvalifikací a
dovedností; na evropské úrovni prosazovat mobilizaci učitelů, studentů a dalších, kteří
procházejí přípravou na povolání, tj. fyzickou a skutečnou (virtual) mobilitu, již umožňují
nové komunikační technologie; budovat společné databáze a shromažďovat poznatky o tom,
co která kvalifikace potřebuje; provádět srovnávací výzkum používaných metodologií a
realizovaných opatření; zvyšovat funkční propojenost systémů učení na dálku a úroveň
standardizace nových decentralizovaných multimediálních nástrojů přípravy na povolání atd.

Společně s opatřeními, jež se na úrovni Společenství přijímají v oblasti sociální politiky a
politiky zaměstnanosti, a v součinnosti s členskými státy by Společenství mělo vytvořit
politický rámec střednědobých a dlouhodobých opatření, jak systémy průběžné
přípravy a úvěrů na přípravu spojit s opatřeními, jejichž cílem je zvýšit pružnost
pracovní doby a zkrátit ji.
Obecně řečeno, Společenství by mělo pevně a jasně formulovat základní požadavky na
opatření a postupy v této oblasti a jejich dlouhodobé cíle ve snaze usnadnit vypracování
nového modelu růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, v němž klíčovou roli hraje
vzdělávání a příprava na povolání, a zajistit zásadní rovnost příležitostí a sladěný rozvoj tří
dimenzí, které evropský systém vzdělávání a přípravy na povolání má (vzdělávání, příprava
na povolání a kultura). Jedním ze způsobů, jak vyslat důležitý signál a zvýšit vědomí
závažnosti této oblasti, by bylo vyhlášení a zorganizování Evropského roku vzdělání (patrně v
roce 1995).

Kapitola 8

Jak přeměnit růst v pracovní místa

8.1. Úvod

Máli Společenství dosáhnout svých cílů v oblasti zaměstnanosti a nezaměstnanosti, bude
potřebovat jak trvalý hospodářský růst, tak růst, který více podněcuje zaměstnanost.

To si vyžádá změny hospodářské a sociální politiky a změny v prostředí zaměstnanosti,
projevující se strukturou trhu práce a stimuly v oblasti zdaňování a sociálního zabezpečení.

K tomu, aby Společenství mohlo z jakýchkoli temp růstu, jichž se mu podaří dosáhnout,
vytvářet nová pracovní místa, je zapotřebí nové solidarity – mezi těmi, kdo pracují a těmi,
kdo jsou bez práce, stejně jako mezi těmi, kdo si vydělávají na živobytí prací, a těmi, jejichž
přímy plynou z investic.

Zároveň musí Společenství zvýšit svou dlouhodobou konkurenceschopnost a vystříhat se
nepřiměřených reakcí na krátkodobé změny cenové konkurenceschopnosti, vyplývající z
pohybů směnných kurzů. To znamená jednak investovat do lidí, jednak vypracovat aktivní
politiku podpory nové hospodářské činnosti a růstu zaměstnanosti v odvětvích z domácího
i mezinárodního hlediska konkurenceschopných.

Tato kapitola uznává potřebu účinnějšího trhu práce a s ním spojených opatření. Uznává
však rovněž, že sám trh nemůže vyřešit problémy zaměstnanosti, nezaměstnanosti a s tím
spojené sociální problémy, před nimiž Společenství stojí. Při utváření fiskálního trhu a trhu
práce a při formulování sociální politiky je třeba plně respektovat reálné náklady, které s
sebou nezaměstnanost nese jak pro společnosti, tak pro ekonomiky.

Znamená to významné změny evropských trhů práce, nikoli však jejich prostou deregulaci.
Spíše půjde o přetvořený, racionální a zjednodušený systém regulace a stimulů, který
povede k vytváření zaměstnanosti, aniž by břímě změny uvaloval na ty, kdo už nyní jsou na
trhu práce znevyhodněni.

Všechny členské státy trpí vážnými problémy krátkodobé nezaměstnanosti. Velikost těchto
problémů by však neměla Společenství odvést od dlouhodobých úkolů. Konec recese
nepřinese konec problémů se zaměstnaností. Krátkodobé problémy by se měly vyvažovat
dlouho dobými imperativy rozšiřování příležitostí získat zaměstnání a zajišťováním souladu
hospodářského a sociálního pokroku.
Přístup, který je v této kapitole zvolen, i návrhy, které jsou v ní předloženy, podporují
střednědobou strategii „vstupu do 21. století“. Máli se tohoto cíle dosáhnout a majíli být
všechny činnosti a jejich výsledky v náležité proporci, bude nezbytně nutné zajistit aktivní
účast co nejširšího spektra ekonomických a sociálních subjektů na všech úrovních. Iniciativy
„zdola“ je třeba co nejvíce povzbuzovat. Zejména sociální partneři mají značnou odpovědnost
a šanci spolupracovat jinak než dosud. Prostřednictvím mechanismu vytvořeného na
základě Sociálního protokolu mohou nacházet nová řešení, a to i na evropské úrovni.

8.2. Názory členských států

Všechny členské státy se ve svých příspěvcích – byť s jistými rozdíly – shodují, proč je
nezaměstnanost ve Společenství tak vysoká; jejich diagnóza zní, že nezaměstnanost a
nedostatečná úroveň vytváření nových pracovních míst padají převážně na konto
strukturálních faktorů, dále posilovaných vlivy současné recese.

Existuje jednomyslná shoda, že trhy práce nefungují efektivně, že nejsou dostatečně pružné
– zejména pokud jde o organizaci pracovní doby, mzdy a mobilitu – a že nedostatečně
přizpůsobují nabídku pracovních sil potřebám trhu, zejména co do kvalifikace a úrovně
připravenosti pracovních sil. Tato rigidita je hlavní příčinou relativně vysokých nákladů na
pracovní síly, které ve Společenství rostou daleko rychleji než u jeho hlavních obchodních
partnerů. V důsledku toho jsou firmy nuceny činit nezbytné podnikatelské změny tím, že
manipulují pracovním faktorem, a to tak, že lidskou práci postupně nahrazují kapitálově
náročnějšími faktory.

Programy sociální ochrany – přinejmenším zčásti – negativně ovlivnily zaměstnanost
především tím, že se snažily chránit lidi již zaměstnané zajišťováním jejich postavení a
garantováním určitých výhod. Ve skutečnosti se to projevilo jako překážka přijímání těch,
kdo hledali nové zaměstnání nebo poprvé vstupovali na trh práce. Řada členských států v této
souvislosti poukazuje na dvojí úroveň přístupu, která znevýhodňuje lidi bez práce.

Zmiňují se rovněž další faktory, které vystupují proti pracovním místům, jako jsou např.
vysoké nemzdové náklady, zejména v podobě zákonem stanovených odvodů a dávek, a ne
dostatečná motivace k práci, plynoucí z nevhodných systémů sociální ochrany a z ne
dostatečného fungování zprostředkovatelen práce. Některé členské státy upozorňují, že
konkurence zemí s nízkými mzdami přispívá ke ztrátě pracovních míst zejména v odvětvích
pracovně náročných nebo využívajících nekvalifikovaných pracovních sil.

Širokou shodu mezi členskými státy v diagnóze situace provází i značná shoda v opatřeních k
její nápravě. Žádná zázračná terapie to samozřejmě nebude – je však nutná zásadní reforma
trhu práce, která vnese větší pružnost do organizace práce a rozdělení pracovní doby, sníží
náklady na pracovní síly, povede ke zvýšení kvalifikace a uplatní aktivní opatření ve vztahu k
pracovním silám. Existuje rovněž dosti značná shoda co do potřeby zachovat systémy sociální
ochrany. Hovoří se i o tom, že je třeba bojovat především s nezaměstnaností mezi mladými
lidmi, s dlouhodobou nezaměstnaností a s vylučováním ze společnosti.

Větší pružnost v organizaci práce by se měla projevit tím, že se odstraní bariéry, v jejichž
důsledku je obtížnější nebo nákladnější zaměstnávat pracovníky na částečný úvazek nebo na
dobu určitou, že životní dráhy se budou více spojovat se zaměřením jednotlivce nebo že se
usnadní postupné odchody do důchodu. Pokud jde o rozdělení pracovní doby, existují návrhy,
aby se pracovní doba počítala ročně a v časech recese se zkracovala. Rovněž by se měly
odstranit překážky (ať již odvětvové, zeměpisné či vnitropodnikové), jež brání mobilitě. Tato
větší pružnost by se měla odrazit v pravidlech, jimiž se řídí kolektivní vyjednávání, a v
systémech, v jejichž rámci probíhá; pravidla a systémy by se měly lépe přizpůsobovat
konkrétní situaci na místních trzích nebo v podnicích.

Pokud jde o snižování nákladů na pracovní síly, navrhuje se spojit mzdové kategorie s tím,
jak si podnik vede a jaká je jeho produktivita. V tom se vidí způsob, jak podnítit přijímání
mladých lidí do pracovního poměru, a alternativa propouštění v období recese. Řada
členských států volá po mzdové zdrženlivosti, v níž by se odrážela hospodářská situace na
místní, odvětvové či obecnější úrovni a která by pomohla zvyšovat konkurenceschopnost,
držet na uzdě inflaci a podněcovat vytváření pracovních míst. Některé členské státy však
upozorňují, že mzdová zdrženlivost by neměla vyústit v nadměrné požadavky na straně
poptávky.

Většina členských států se o této věci zmiňuje a navrhuje různé způsoby, jak omezit příspěvky
na sociální zabezpečení, zejména tak, že krácení se soustředí na pracovní místa nevyžadující
kvalifikaci. Mezi návrhy, jak tuto ztrátu na straně příjmů vyrovnat, se objevují náměty na
zdaňování aktivit či výrobků znečišťujících životní prostředí, energie a vzácných přírodních
zdrojů či na podporu systémů soukromého pojištění. Na myšlenku zavést „zelenou daň“ se
reaguje různě; některé členské státy mají výhrady, jež se týkají vlivu, který by tyto daně
mohly mít na konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku.

Ve snaze vytvořit více pracovních míst pro mladé lidi se navrhuje zavést větší pružnost,
pokud jde o minimální mzdu, omezené příspěvky na sociální zabezpečení nebo o další
náležitosti pracovní smlouvy, např. zavedením pružnějších forem výuky, přípravy na povolání
či zapracovávání.

Myšlenky, jež se týkají aktivní politiky ve vztahu k pracovním silám, se soustřeďují na tři
hlavní aspekty. Některé se zaměřují na služby, spojené se zajišťováním zaměstnání, např.
na zvyšování a zkvalitňování úlohy zprostředovatelen práce, resp. pracovních úřadů a trhu
práce těsnějšími styky s podniky a místními trhy a budováním soukromých
zprostředkovatelen práce. Většina členských států je přesvědčena, že značné vyhlídky v
oblasti zaměstnanosti by mohl přinést rozvoj služeb, zaměstnávajících velký počet lidí (např.
větší liberalizací), a zavádění služeb zcela nových, např. ve sféře sociální a kulturní, ve
zdravotnictví a při ochraně životního prostředí a kvality života vůbec. Mnoho členských států
požaduje prověření systémů sociální ochrany, které by zajistilo, aby tyto systémy skutečně
stimulovaly lidi k práci; výhody plynoucí z těchto systémů by měly být těsněji spjaty s
konkrétní situací na trhu a výdaje by se měly zacílit přesněji, aby se úsili soustředilo na
skutečně potřebné.

Mnoho členských států navrhuje zavedení určité formy analýzy poměru vynakládaných
prostředků k celkovému prospěchu, který se jimi dosahuje. Tato analýza by se měla vztahovat
na legislativní návrhy, které se ve Společenství v sociální oblasti předkládají.

Pokud jde o nástroje nezbytné k realizaci těchto významných reforem, členské státy
zdůrazňují potřebu sociálního konsenzu a solidárního přístupu všech zúčastněných stran;
některé navrhují usilovat o konsenzus na úrovni Společenství.

8.3. Rozsah a povaha problému
(a) Vysoká vykazovaná a skrytá nezaměstnanost

Nezaměstnanost vykazovaná ve Společenství za poslední tři roky prudce vzrostla.
Dosahuje počtu téměř 16 milionů lidí, resp. zhruba 10,5 % registrovaných pracovních sil.
Postiženy byly všechny členské státy, přestože míra nezaměstnanosti se v jednotlivých
státech výrazně liší.

Během předchozího období nezaměstnanost klesala; hospodářský růst se zvýšil a byl stabilní.
Přesto i po čtyřech až pěti letech stabilního hospodářského růstu koncem 80. let, kdy
nezaměstnanost dosáhla nejnižší úrovně za celé desetiletí, představovala 12 milionů lidí,
resp. více než 8 % pracovních sil, přičemž zaměstnáno bylo pouze 60 % osob v
produktivním věku. Jedním z důsledků bylo, že z 10 milionů pracovních míst navíc,
vytvořených v tomto období, jich pouze 3 miliony připadly vykazovaným nezaměstnaným a
zbytek lidem, vstupujícím poprvé na trh práce.

(b) Nízká míra zaměstnanosti

Míra zaměstnanosti v Evropě – ta část evropské populace v produktivním věku, která
pracuje – je ze všech industrializovaných částí světa nejnižší. Nadto za poslední dvě desetiletí
poklesla – z úrovně o něco málo nad 60 % na úroveň o něco málo pod 60 %. Míry
zaměstnanosti v Japonsku a ve Skandinávii se naopak soustavně držely nad hranicí 70 %; ve
Spojených státech, které v roce 1970 začínaly na obdobné úrovni, jakou mělo Společenství,
míra zaměstnanosti po celá dvě desetiletí vzrůstala až na současných 70 %.

Rozdíly ve schopnosti vytvářet zaměstnanost, a to jak mezi Společenstvím a jinými
vyspělými ekonomikami, tak mezi členskými státy, jsou daleko větší, než jak by vyplývalo z
rozdílů ve výkonnosti ekonomik. V letech 1970 – 1992 vzrostla ekonomika Spojených států v
reálných hodnotách o 70% – tedy o něco méně, než činil růst Společenství, představující 81%.
Přesto zaměstnanost vzrostla v USA o 49%, zatímco ve Společenství o pouhých 9% . V
Japonsku, kde ekonomika vzrostla od r. 1970 o 173%, se zaměstnanost zvýšila o 25%.

Ve většině evropských zemích absorbují plody hospodářského růstu převážně ti, kdo zůstali
zaměstnáni; existuje však velké množství nezaměstnaných, kteří jsou z tohoto procesu
vyloučeni.

Nejvýraznějším příkladem je španělská ekonomika. V letech 1970–1992 vzrostla o 103%.
Zaměstnanost však byla v roce 1992 o 0,3% nižší než v roce 1970. Rovněž ostatní ekonomiky
ES vykazují ve srovnání s produkcí relativně nízký růst zaměstnanosti. Za léta l970 – 1992
činil celkový růst produkce a zaměstnanosti v Německu 70% a 11%, ve Francii 77% a 6%, v
Itálii 85% a 18% a ve Spojeném království 51% a 3%.

Zatímco míry zaměstnanosti ve Společenství zhruba odpovídají úrovni rozvinutosti (v jižních
státech se pohybují mezi 50–55%), přesto existují velké rozdíly mezi ekonomikami na
obdobné úrovni rozvinutosti. Např. Nizozemsko má mnohem vyšší úroveň zaměstnanosti než
Belgie a Portugalsko mnohem vyšší než srovnatelné ekonomiky jižních zemí.

(c) Změny pracovní doby

Zkoumámeli změny pracovní doby a uvažujemeli o existujícím potenciálu tvorby pracovních
míst ve Společenství, musíme rozlišovat objem práce a počet zaměstnaných. Řadě členských
států se dosud lépe než jiným dařilo převádět daný objem práce na pracovní místa, a to jak
různými způsoby krácení pracovní doby, tak zvyšováním počtu míst se zkrácenou pracovní
dobou.

Nizozemsko došlo v tomto směru mnohem dále než jiné země. Zaměstnaní zde v roce 1991
pracovali v průměru jen 33 hodiny týdně ve srovnání s 39 hodinami ve Společenství jako
celku. V Dánsku šlo o podobně nízké číslo méně než 35 hodin týdně. V obou případech se v
těchto údajích odráží relativně vysoký podíl lidí, kteří pracují na částečný úvazek – 33% v
Nizozemsku a 23% v Dánsku; to je víc než kdekoli jinde ve Společenství.

V letech 1983 – 1991, což je nejdelší období, za které jsou k dispozici srovnatelné údaje, se
průměrný počet odpracovaných hodin na osobu a týden ve Společenství jako celku snížil o
pouhá 3%, tedy o něco málo víc než 1 hodinu. Naopak v Nizozemsku činil pokles 13%; to
znamená, že každý pracoval v roce 1991 v průměru o 5 hodin týdně méně než před pouhými
osmi léty.

Snížení počtu odpracovaných hodin, k němuž ve Společenství během 80. let došlo, je s
výjimkou Nizozemska nepodstatné. Přesto se zdá, že v severních členských státech
Společenství, s výjimkou Spojeného království, za toto období trh práce ovlivnilo. Objem
vykonané práce měřený celkovým počtem odpracovaných hodin se v Dánsku a Belgii zvýšil
pouze o zhruba 2%; v důsledku snížení průměrného počtu odpracovaných hodin se však počet
zaměstnaných zvýšil o 8%. V Německu se objem práce zvýšil o 7% a počet zaměstnaných o
12%. V Nizozemsku zřejmě více než polovina třicetiprocentního nárůstu zaměstnanosti padá
na konto snížení průměrné pracovní doby.

Zkušenosti z nedávné minulosti jsou velice důležité z hlediska vyhlídek na vytváření
pracovních míst v budoucnu a z hlediska diskuse o rozdělování práce a příjmů. K reálnému
přerozdělení v tomto směru došlo během 80. let v mnoha členských zemích, i když pouze v
Nizozemsku a snad i v Dánsku šlo o zamýšlenou součást politiky vůči trhu práce. Problém je
však složitý a schopnost vytvářet pracovní místa závisí na řadě sociálních, fiskálních a
regulativních faktorů. Ne všechny země jsou v situaci, která umožňuje něco takového učinit,
zejména jeli úroveň jejich příjmu na hlavu nižší, takže nižší je i disponibilní příjem, o který se
lze podle práce dělit.

(d) Obtíže, s nimiž se setkávají některé skupiny

Míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi (pod 25 let) je dvakrát vyšší než mezi dospělými.
Kolísá však od méně než 10% v Německu a Lucembursku do 20–30% na většině jihu
Společenství a ve Francii a Irsku.

U žen je výskyt nezaměstnanosti výrazně vyšší než u mužů. V květnu 1993 činila
průměrná míra nezaměstnanosti žen více než 12% zatímco v případě mužů to bylo zhruba 9%.

Dloubodobá nezaměstnanost se ve Společenství stala endemickou chorobou. Více než
polovina nezaměstnaných byla déle než rok bez práce – to je zejména problém mladých lidí
na jihu, kde tvoří 50% dlouhodobě nezaměstnaných. Na severu, zvláště pak mezi muži, se
nezaměstnanost často více týká nekvalifikovaných dělníků středního věku, kteří přišli o práci
v důsledku uzavření podniku. V těchto oblastech představuje nezaměstnanost mladých lidí
pouze 15–20% celkové nezaměstnanosti.
8.4. Kolik stojí nezaměstnanost a jaké jsou její příčiny

Ekonomické a sociální náklady na nezaměstnanost jsou nesmírné. Zahrnují nejen přímé
výdaje spojené se zajištováním podpor, které nezaměstnaným plynou ze sociálního
zabezpečení, ale i ztrátu na výnosu daní z příjmu. Nezaměstnanost znamená i větší zátěž na
sociální služby, růst chudoby, kriminality a nemocnosti i neúspěšnosti v procesu vzdělávání.

Graf ilustruje přímé náklady na nezaměstnanost v každém z členských států. Tyto náklady
zahrnují částky vyplácené v podobě podpor v nezaměstnanosti a ztrátu na straně příjmů, tj.
obnosy, které by byly získány z daní a příspěvků na sociální zabezpečení, kdyby
nezaměstnaní měli práci.

Pokud jde např. o Německo, údaje ukazují, že v roce 1993 přijde nezaměstnanost stát na 40
miliard ECU – 19 miliard tvoří podpory v nezaměstnanosti, 21 miliard ušlé příjmy. Z odhadů
vyplývá, že v celém Společenství přijde nezaměstnanost v roce 1993 státy na více než 200
miliard ECU, což se rovná hrubému národnímu produktu Belgie. Budiž připomenuto, že v
těchto nákladech nejsou zahrnuty širší sociální náklady, o nichž jsme hovořili výše.

Část současné nezaměstnanosti ve Společenství je dědictvím, které po sobě zanechaly snížená
míra hospodářského růstu a nepružnost trhu práce.

Pomalý růst neznamenal ovšem jen nízké míry vytváření zaměstnanosti. Rovněž zbrzdil
proces strukturální adaptace ekonomiky. Před rokem 1993 bylo vytváření nových
pracovních míst v růstových odvětvích dostatečně velkě, aby získali práci ti, kteří přicházeli o
svá pracovní místa v zemědělství a v upadajících odvětvích; nezaměstnanost se přitom
většinou držela pod 2–3 %.

Po roce 1973 bylo vytváření pracovních míst v růstových odvětvích daleko pomalejší. Posun
v zaměstnanosti byl daleko bolestivější vzhledem k nedostatku náhradních pracovních
příležitostí, omezeným možnostem podniků přejít od upadajících činností k činnostem
perspektivním a velkému vlivu nových technologií nahrazujících pracovní sily, zejména v
manuálních a málo kvalifikovaných zaměstnáních.

Přestože zaměstnanost ve výrobě začala v průběhu období rychlého růstu koncem 80. let
narůstat, ve světě se prosazovala tendence vedoucí k poklesu zaměstnanosti v odvětvích
vyrábějících zboží a v zemědělství. Zaměstnanost v sektoru služeb vzrůstala a částečné tak
vyrovnávala ztráty v jiných odvětvích. Existují náznaky, že růst v oblasti služeb, kterého se
dosahovalo dříve, nebude na některých úrovních nadále možný. Jde především o to, že sektor
služeb představuje dnes tak velkou část všech vyspělých ekonomik, že zisk plynoucí z
podniků produkujících zboží nepostačí na to, aby financoval nárůst zaměstnanosti v jiných
hospodářských oblastech.

Další příjmy budou muset nyní plynout převážně ze zisků vytvořených růstem produktivity v
rámci samotného sektoru služeb. Takové zisky jsou skutečně možné a mohou být nejspíš
výsledkem spojení úspěšné aplikace informačních technologií s novými způsoby
organizace a konkurečních tlaků na ty podniky v rámci sektoru služeb, které jsou vystaveny
mezinárodní konkurenci nebo které vytvářejí významné vstupy do jiných podniků.
Důsledkem zásadní transformace sektoru služeb bude skutečnost, že nezaměstnanost se
zřejmě dotkne lidí s vyšším vzděláním, nikoli jen nedostatečně připravené, nekvalifikované
části pracovních sil. To zase vytvoří další problém boje s nezaměstnaností.

Ekonomiky a trhy práce členských států Společenství se pomalu vyrovnávaly i s dalšími
strukturálními změnami. Mezi ně patřily vlivy pokračující industrializace méně rozvinutých
částí světa, spojené s případným přemísováním činností. Patří sem rovněž důsledky
integrace Společenství – na jedné straně dobudování vnitřního trhu, vedoucí k racionalizaci,
transformaci a přemísování činnosti, na druhé straně postupující konvergence bohatších a
chudších členských států. To vše znamená, že změněné situaci se budou muset přizpůsobovat
i trhy práce.

Významné byly rovněž sociální a demografické změny:

(i) pokračující pokles významu tradičních domácností (manžel, manželka a děti) jako
hlavních hospodářských a sociálních jednotek společnosti a rostoucí podíl žen na trhu práce;

(ii) demografické změny, kde klesající porodnost přispívá ke stárnutí obyvatelstva. I když
zatím nedošlo ke stárnutí obyvatelstva v produktivním věku – vliv je totiž vyvažován
rostoucím podílem mladších žen, – po roce 2000 se tak stane. Demografické změny ovšem
vytvářejí tlak na rozpočty sociálního zabezpečení;

(iii) posun spotřebitelských a politických preferencí od veřejného zajišťování zboží a
služeb k zajišování spíše soukromému přivodil pokles činnosti veřejného sektoru, a tudíž i
zaměstnanosti v mnoha oblastech národního hospodářství, včetně těch, kde zaměstnanost
mohla narůstat.

8.5. Důsledky změn

Celkový vliv těchto různých hospodářských a sociálních faktorů se projevil v tom, že se:

(i) zrychlilo tempo změn, k nimž v hospoářských strukturách a ve strukturách trhu
práce musí docházet, máli se udržet konkurenceschopná hospodářská výkonnost
Společenství, a tudíž i zaměstnanost a úroveň reálných příjmů;

(ii) změnilo složení pracovní síly Společenství, a to tak, že je zapotřebí velkých změn v
organizaci trhu práce i v podpůrných činnostech – přípravou na povolání počínaje a péčí o
děti konče;

(iii) omezila schopnost států přímo zasahovat do procesu vytváření zaměstnanosti; státy se
musí více spoléhat na vytváření správných tržních podmínek a na zajišťování vhodných
stimulů k vytváření zaměstnanosti.

8.6. Potřeba nových politických opatření

Tváří v tvář trvale vysokým úrovním nezaměstnanosti ve Společenství a důkazům o růstu její
strukturální dimenze se někteří pozorovatelé vyslovili pro celkovou deregulaci trhu práce –
zejména pokud jde o právní předpisy chránící zaměstnanost a o stanovování mezd – jako
jedinou cestu, jak uvést trhy práce ve Společenství do rovnováhy.
Většina členských států se tak trochu tímto směrem vydala – s důrazem na podporu
umírněnosti, pokud jde o mzdy, na zvyšování vnější pružnosti trhu práce a na omezování
růstu výdajů na sociální zabezpečení. Mnoho podniků šlo stejnou cestou – s důrazem na
zvyšování vnitřní pružnosti a omezování fixních nákladů na pracovní síly.

V postupech států se zároveň odrážely širší zájmy, jako je např. potřeba udržet obecný
sociální smír a smír na závodech a vyhnout se stupňování chudoby těch skupin, které už dnes
mají na trhu práce nejslabší postavení.

Argumenty nejsou jen sociální nebo politické. K obezřelosti nabádají důkazy, že se v
některých členských státech zhoršila distribuce příjmů. Společenství nemůže doufat, že s
důsledky přemísťování mnoha pracovních míst v mezinárodním měřítku se bude vyrovnávat
mzdovou konkurencí a že mnohé problémy konkurenceschopnosti – pokud jde o ceny –
padají spíše na konto výkyvů směnných kurzů. Z toho vyplývá potřeba spíše dlouhodobých,
strategických opatření než opatření krátkodobých. V jednom se však většina opatření
členských států shodovala, resp. sbližovala: šlo o snahu spíše omezovat nezaměstnanost než
zvyšovat zaměstnanost. To se odrazilo ve velkém počtu programů zaměstnanosti a přípravy
na povolání určených nezaměstnaným a v konkrétních stimulech, které měly podnítit
zaměstnávání příslušníků určitých skupin, na něž by1y tyto programy zaměřeny. Málo se však
bohužel učinilo pro to, aby se širší právní a finanční prostředí a právní a finanční režimy,
které vytvářejí hlavní stimuly na trhu práce, přizpůsobovaly novým hospodářským a
sociálním realitám nebo aby se modifikovaly institucionálni struktury, jež je obklopují.

Obecně jde o to, že způsob, jakým se vybírají daně a příspěvky na sociální zabezpečení,
zřejmě málo respektuje (popř. nerespektuje vůbec) jejich potenciální vliv na úroveň
zaměstnanosti, tím méně pak vliv, který mohou mít např. na to, aby odrazovaly firmy od
nabízení pracovních míst méně kvalifikovaným a hůře placeným dělníkům.

Rovněž mnoho fiskálních systémů jednotlivych států je málo uzpůsobeno současným a
vytvářejícím se potřebám, pokud jde o zaměstnanost; kontrastimulů a administrativních
překážek, jež stojí v cestě formování pružných či proměnných způsobů práce, je celá řada.

Pokusy snížit – v zájmu větší pružnosti trhů práce – ochranu pracovních míst často vedly k
vytváření dvourychlostních (twotier) trhů práce – trhů se zajištěnými trvalými pracovními
místy a trhů s pracovními místy nezajištěnými a dočasnými.

Tlaky na zvyšování pružnosti trhu práce, které nebyly provázeny vyvažujícími postupy, nadto
často spíše omezily než zvýšily stimuly, aby firmy a jednotlivci investovali do tolik
potřebného zvyšování kvalifikace či rekvalifikace; příkladem je neexistence daňových stimulů
k přípravě na povolání.

Rovněž škála zvláštních opatření a stimulů, které pomáhají znovu zapojovat do pracovního
procesu dlouhodobě nezaměstnané, mladé tidi; osamělé matky, ty, kteří se vracejí na trh
práce, invalidy či znevýhodněné skupiny se rozšířila a zkomplikovala tak, že rozhodnutí
firem při jímat pracovní síly činí až příliš složitými.

Neschopnost vyrovnat se při formulaci opatření s těmito základními problémy je jádrem
obtíží, které Společenství s trhem práce má. Důležité je nalézt lepší rovnováhu mezi bojem
s nezaměstnaností a vytvářením nových pracovních míst a zajistit, abychom nespoléhali jen
na tržní síly, že vyřeší nanejvýš složité problémy, jak dosahovat vyšší hospodářské
výkonnosti, i problémy zaměstnanosti. Rovněž je důležité uznat, že všechny tyto faktory,
spolu s neúčinným řízením opatření na trhu práce a jiných opatření a s neúčinným propojením
jedněch s druhými, bránily růstu účinnějších trhů práce.

8.7. Návrhy postupů: obecné závěry

(i) Přestože je Komise přesvědčena o nezbytnosti další reformy regulace trhu práce, musí jít
zároveň i o další úkoly, konkrétně(i) zvýšit úrovně zaměstnanosti, nikoli jen snížit úrovně
nezaměstnanosti;

(ii) zaměřit se nikoli na fungování trhu práce v úzkém slova smyslu, ale na širší prostředí
zaměstnanosti, a věnovat pozornost zejména vlivu finančních deterentů na vytváření
pracovních míst, jež plyne z daňových a s nimi spjatých systémů;

(iii) zvýšit investice Společenství do lidských zdrojů, na nichž konec konců závisí
dlouhodobá konkurenceschopnost.

Že lze v rámci dané úrovně hospodářské činnosti dosáhnout vyšší míry zaměstnanosti,
dostatečně prokazují příklady nejen ze zemí, jež nejsou členy Společenství – USA, Japonska a
skandinávských zemí –, ale i z členských států Společenství. Dánsko má jednu z největších
měr zaměstnanosti na světě.

Rozmanitost výsledků prokazuje, že lze jít mnoha cestami. Problémem, který před
Společenstvím stojí, je dosáhnout vysokých výsledků v oblasti zaměstnanosti způsoby, jež
lze sladit s jeho celkovými hospodářskými a sociálními cíli a kritérii.

Je však zapotřebí zásadních hospodářských a sociálních změn, majíli se příjmy a šance
získat zaměstnánl šíře rozdělit mezi ty, kdo chtějí nebo musí pracovat. Základem není statická
představa vytváření pracovních míst a bohatství. Cílem musí být soustavné
zvyšovánícelkového počtu pracovních míst a celkového objemu bohatství tím, že poroste
konkurenceschopnost a přidaná hodnota. Není však určen způsob, jakým se tento proces
přemění v nové a další pracovní příležitosti. Různé společnosti se mohou politicky a sociálně
rozhodovat různě a také se různě rozhodují, což vede k různým výsledkům. Máli si Evropa
vytyčit cíl, že omezí nezaměstnanost, který zase vzhledem k existenci skryté nezaměstnanosti
vyžaduje, aby se maximalizovaly šance získat zaměstnání, bude nutně potřebovat celkovou
reformu systému stimulů, jež se na trhu práce týkají zaměstnanosti. Mámeli se vyhnout
situaci, kdy významná menšina obyvatel Evropy bude soustavně zbavována svých
občanských práv, není skutečně jiné cesty.

Je třeba se zaměřit na čtyři vzájemně spolu související cíle:

(i) zjistit, k jakým změnám – zejména pokud jde o sníženou a pohyblivou pracovní dobu –
dochází na trhu práce, a dospět k širší distribuci pracovních míst a příjmů. To mj. znamená
změnit rozvržení a celkový rozsah pracovní doby, aby se v ní odrážela nová organizace práce
a potřeba nových pracovních míst; přizpůsobit rozsah zdaňování tak, aby povzbuzoval k
větší zaměstnanosti; zvýšit adaptabilitu trhu práce tím, že se upraví regulativní rámec;

(ii) zlepšit přístup na trhu práce, zejména v méně rozvinutých oblastech a v řadách
znevýhodněných sociálních skupin. To znamená zejména: zaměřit se na problémy
zaměstnanosti mladých lidí; bojovat s dlouhodobou nezaměstnaností a s vylučováním z
trhu práce; zvyšovat úsilí při vyrovnávání příležitostí žen a mužů. V tomto směru budou
muset sehrát velice důležitou roli veřejné pracovní úřady spolu se soukromými agenturami, a
to tím, že budou při zajišťování pracovních míst postupovat aktivněji;

(iii) zvýšit objem lidského kapitálu tak, aby se optimalizovala konkurenceschopnost
Společenství. Zvláštní pozornost je třeba věnovat soustavnému výcviku a zvyšování
kvalifikace, základní a vstupní přípravě na povolání a zvládání nové technologie;

(iv) předvídat a urychlovat vytváření no vých pracovních míst a rozvíjení nových
činností, zejména těch, jež jsou pracovně náročné. Sem patří i využívání potenciálu malých
a středních podniků a vytváření nových pracovních míst v průmyslových odvětvích a
službách souvisících s ochranou životního prostředí – jde zejména o pečovatelství a o průmysl
audiovizuální, umělecký, kulturní a turistický.

8.8. Konkrétní opatření

(a) Náklady na pracovní síly a vytváření pracovních míst

Existují důkazy, že v té části trhu práce, která zahrnuje pracovníky s nízkou kvalifikací,
existuje nesoulad mezi produktivitou a mzdovými náklady.

Dosavadní způsoby kolektivního vyjednávání a s ním spojené úpravy daní a nákladů na
pracovní síly vedou k tomu, že zisky z hospodářského růstu pohlcují ani ne tak ti, kdo
vytvářejí více pracovních míst, ale především ti, kdo už zaměstnání mají. Aby se tato
skutečnost změnila, museli by političtí a sociální partneři usilovat o dohodu, jež by se týkala:

(i) toho, že přírůstky hodinové mzdy budou nižší než růst produktivity;

(ii) doprovodných opatření, jež by nejrůznějšími nástroji zajistila, že hospodářský růst se více
než dosud projeví v nových pracovních místech a ve snižování nezaměstnanosti.

(b) Pružnost a vytváření nových pracovních míst

Členské státy Společenství by se měly snažit odstraňovat překážky již se měnících tendencí,
preferencí a požadavků zaměstnanců a zaměstnavatelů co do rozvržení a celkového objemu
pracovní doby, které vedou k tomu, že se počet pracovních míst odpovídající dané úrovni
produkce bude zvyšovat. To nelze prosazovat shora, direktivně, tak, že by se kratší pracovní
týden stanovil zákonem. O to by se mělo spíše usilovat pomocí spektra vhodných cest a
nástrojů, mezi něž by mohlo patřit:

(i) přizpůsobování právního rámce, aby ti, kdo jsou ochotni a často přímo chtějí pracovat
méně hodin, za to neplatili ztrátou sociální ochrany a horšími pracovními podmínkami;

(ii) sjednávání vyváženosti sociální ochrany těch, kteří pracují na částečný úvazek a těch, kteří
pracují na plný úvazek; jde o to, vyhnout se výrazné diskontinuitě a zajistit, že jak
zaměstnanci, tak zaměstnavatelé se budou o rozvržení pracovní doby. jemuž dávají přednost,
rozhodovat s větší nestranností;

(iii) minimalizování umělých finančních stimulů, které by pracovníky s nadprůměrnými
příjmy vedly k tomu, aby pracovali déle, než kolik činí průměrný počet odpracovaných hodin;
(iv) povzbuzování cyklických tendencí, jež se v jednotlivých státech projevují a jež směřují ke
kratšímu pracovnímu týdnu; tato podpora by se měla poskytovat všude, kde je na místě.
Zároveň by se měla zvyšovat úroveň vybavení základními prostředkya zajištovat
konkurenceschopnost;

(v) formulování opatření stimulujících k tomu, aby nových pracovních příležitostí využívali
lidé, kteří jsou na seznamech nezaměstnaných; jde např. o soustavy rotace pracovních míst,
které se zavádějí v Dánsku;

(vi) omezování počtu hodin odpracovaných za rok a pozitivní přístup k dovoleným, jichž se
využívá ke zvyšování kvalifikace, k přípravě na povolání, k péči o děti a k vědeckému růstu
po určitém počtu let strávených na vysokých školách (sabbatical leave).

(c) Daně a stimuly: vytváření pracovních mís vyžadujících nízkou kvalifikaci

Členské státy by se měly snažit vyřešit současné kontrastimuly, které brání zaměstnávání
méně kvalifikovaných pracovníků; činí tak řadou opatření, mezi něž patří:

(i) přizpůsobování daňových systémů tam, kde se dotýkají zaměstnavatelů, a to zejména
změnou nemzdových nákladů zaměstnavatelů z regresivních (jakými jsou dnes – viz graf )
na neutrální nebo progresivní; smyslem je zajišťovat vytváření většího počtu pracovních
míst pro méně kvalifikované pracovníky tím, že se sníží náklady,které na ně musejí vydávat
zaměstnavatelé (při tomto přístupu jde o přizpůsobení a zacílení zdaňování, nikoli o to, aby se
snížil celkový příjem z daní);

(ii) snižování relativních nákladů na pracovní síly ve srovnání s ostatními faktory
ovlivňujícími produktivitu (kapitálem, energií a jinými než energetickými vstupy), např. tak,
že se snižují příspěvky zaměstnavatele na sociální zabezpečení a zvyšují se jinak získávané
příjmy, aby se neutralizovaly vlivy sociální ochrany pracovníků;

(iii) zlepšení vyhlídek vstupu na trh práce pro nejméně konkurenceschopné tím, že státní
podpory příjmů se transformují, aby příjem z pracovní činnosti byl doplňován příjmem ze
sociálního zabezpečení; k tomu je třeba vytvořit propojené systémy podpory příjmů a
daní s příslušnými garancemi. Schopnost těchto opatřeni vytvářet nová pracovní místa lze
zvýšit tím, že je bude realizovat jeden státní orgán;

(iv) přezkoumání způsobů, jak současnou propojenost daní, regulace a s nimi spjatých
struktur uzpůsobit, aby bylo možno rozšířit pojem práce tím, že se všechny formy placené či
částečně placené práce zahrnou do společného rámce, pokrývajícího sociální ekonomiku,
bezprostředně zaměstnávající podniky a neformální ekonomiku; tak se umožní, aby se na
formální trh práce znovu vrátili mnozí z těch, kteří musí pracovat na okraji.

(d) Malé a střední podniky, nové činnosti a vytváření pracovních mist

Členské státy by se měly zabývat překážkami, které brání maximálnímu využití
potenciálu vytváření pracovních míst, kterým disponují malé a střední podniky a který
existuje v oblasech nového růstu zaměstnanosti; měly by tak činit celou škálou opatření, která
předjímají růst malých a středních podniků a vytváření pracovních míst a obojí urychlují.

(i) Pokud jde o malé a střední podniky, moho by jít o opatření zaměřená na:
· usnadňování a maximální rozšiřování účasti malých a středních podniků na společném
vnitřním trhu posilováním jejich konkurenceschopnosti co do přístupu k financím, ke
zdrojům inforací, k výsledkům výzkumu a vývoje a to i poskytováním podpory v rámci Cíle
č. 4 nového Evropského sociálního fondu;

· identifikaci a revizi finančních, fiskálních, správních a právních bariér, které
nepřiměřeně dopadají na malé a střední firmy; je nutné zabránit, aby tato opatření brzdila růst
zaměstnanosti. Malé firmy jsou důležité jako tvůrci nových pracovních míst, jsou však
nejméně schopné vypořádávat se s náklady, jelikož mají malou moc na trhu a pro
nedostatek specializovaného personálu je pro ně nákladné i dodržování právních předpisů;

· důležitá část rozvoje malých a středních podniků a vytváření nových pracovních míst se
týká nejlepšího využívání a rozšiřování práce žen způsoby, jež umožňují lepší vytváření
pracovních míst a představují určitou formu boje s nerovností mezi ženami a muži. Od plného
začlenění žen do trhu práce se očekává vytvoření nových pracovních míst v zajišťování
služeb a zboží, jež dosud netvoří součást trhu a jsou obstarávány bud neplacenou ženskou
prací, nebo ženskou prací placenou neformálně.

(ii) Pokud jde obecněji o nová pracovní místa a nové činnosti, mohlo by jít o opatření, která
:

· podpoří vytváření nových pracovních příležitostí využíváním partnerství mezi veřejným
a soukromým sektorem na všech úrovních, zejména v oblastech potenciálně růstových,
jakými jsou životní prostředí, energie, doprava, trávení volného času, umění, sport a
pečovatelství;

· při respektování současné konkurenční politiky podpoří konkrélní odvětví (např.
audiovizuální průmysl), která by mohla míl velký vliv na domácí investice, příjmy z vývozu a
z různých typů a úrovní zaměstnanosti v rámci rostoucího trhu médií a volného času. Vládní
investice sloužící oživování mohou být důležité zejména tam, kde je potenciálně velký zisk
vyvažován velkým rizikem;

· plně využijí potenciálu, který v oblasti zaměstnanosti představuje odvětví životního
prostředí. Nejde jen o činnosti odstraňující důsledky dosavadního znečišťování, ale i o nové
oblasti monitorování, jakož i formulování a dodržování standardů, které jsou dnes problémem
zaměstnávání ve vědě a technologii a zároveň příležitostí k němu. Veřejné výdaje na
programy ES by mohly výrazně přispět k vytváření pracovních míst spojených s
dodáváním zařízení, s výstavbou a se smluvním zajišťováním služeb, zejména v oblastech
Cíle č. l. To by v letech 1993– 2000 mohlo představovat v průměru 2,5 miliardy ECU ročně;
do konce století by se tak mohlo vytvořit 100 000 trvalých pracovních míst a 200 000 míst
spojených s dodáváním zařízení, s výstavbou a se smluvním zajišťováním služeb v těchto
oblastech;

· podnítí růst v oblastech z hlediska zaměstnanosti velmi náročných, jako je pečovatelství a
zajišťování služeb pro domácnosti. Je nutné docílit toho, aby lidé přikládali těmto oblastem
větší význam; tím se zvýší potřeba vyšší kvalifikace v těchto odvětvích;

· na podporu všeho výše uvedeného posílí úlohu hospodářského rozvoje a rozvoje místní
zaměstnanosti, a to tím, že se decentralizuje činnost státních orgánů, rozhodování v nich a
státní financování a že se to vše podpoří mezioblastní spoluprací v rámci celého Společenství,
jejímž cílem bude šíření knowhow a přenášení zkušeností;

· konečně: pokrok ve všech těchto směrech závisí na tom, aby na všech úrovních byli sociální
partneři vedeni k rozvíjení nových typů vztahů na pracovištích, které by zvýšily pružnost a
držely krok s měnícími se strukturami výroby jak ve velkých, tak v malých firmách.

(e) Zvýšení objemu lidského kapitálu

Současné vzdělávací soustavy a systémy přípravy na povolání neodpovídají potřebám
dlouhodobé konkurenceschopnosti. S tím je třeba se vyrovnávat tak, že se v rámci struktur
jednotlivých států vypracuje soustava opatření, která:

(i) v rámci celého Společenství zajistí, že lidé mladší než 18 let nemohou být nezaměstnaní:
mělo by se jim zaručit místo ve vzdělávací soustavě, v přípravě na povolání nebo v praxi s tím
související;

(ii) vytyčí postupné cíle, které do roku 2000 zaručí, že bude zlikvidována základní
negramotnost a odstraněn nedostatek dalších základních kvalifikačních předpokladů u těch,
kdo opouštějí školu;

(iii) zvýší status základní výchovy a přípravy na povolání, podnítí rozvoj podnikatelských
schopností mladých lidi a vhodnou pracovní zkušeností zvýší jejich schopnost využívat
nových technologií;

(iv) v aktivní součinnosti s ostatními sociálími partnery rozšíří škálu a zvýší objem učňovské
přípravy a/nebo dalších forem s ní spjaté práce a výchovy;

(v) zlepší koordinované poskytování poradenských a rozmísťovacích služeb, zejména na
místní úrovni, které by m1adé 1idi informovaly, jak a kde zahájit životní dráhu a sehnat
místo;

(vi) podnítí univerzity a další vysoké školy k intenzivnější spolupráci s průmyslem a
obchodem, zejména s cílem zajistit prostřednictvím soustav průběžného vzdělávání přenášení
inovací a technologických vymožeností do firem, zejména malých a středních;

(vii) přezkoumají způsoby zavádění daňových stimulů, aby firmy a jednotlivci investovali do
průběžného vzdělání; byl by to důkaz, že politika státu cítí povinnost umožňovat dospělým se
po celý život učit;

(viii) sociální partneři by měli být podněcováni, aby – a to i na evropské úrovni – dospívali ke
kolektivním smlouvám, které rozšíří přístup k průběžnému vzdělávání a účast na něm jako
základní formy, jak zvyšovat motivaci a vůbec kvalitativní úroveň pracujících. Vytváření
programů vzdělávání a přípravy na povolání, které mají svůj základ v podniku a jsou spjaty s
jeho podnikatelskými záměry, by se mělo široce podporovat s vhodným využitím možností,
jež skýtá nový Cíl č. 4 Evropského sociálního fondu. Důraz by měl být položen na
anticipativní, do budoucna orientovanou přípravu na povolání v rámci jednotlivých podniků
jako na projev přípravy na transformaci a nový způsob osvojování technologických změn. Je
třeba se vyhnout nebezpečí přílišného zdůraznění automatizace, jež vede ke kultuře bez
kvalifikace a ke ztrátám pracovních míst, priority a náležité podpory by se mělo dostávat
experimentům zaměřeným na vývoj technologií, v jejichž centru je člověk (humancentered
technologies).

(f) Zaměření se na konkrétní skupiny

Členské státy musí zajistit, že další pracovní místa budou efektivně dávána k dispozici těm,
kdo jsou na trhu práce znevýhodněni. To se v období růstu zaměstnanosti ve 2. polovině 80.
let nepodařilo a Společenství stojí dnes tváří v tvář nebezpečí nejen dvojího trhu práce, ale i
dvojí společnosti. Máli se tomuto ohrožení sociální soudržnosti čelit, jsou členské státy
vyzývány, aby za prvé přihlédly k reintegračnímu potenciálu, který výše formulované návrhy
mají co do tvorby pracovních míst, změn nákladů na pracovní síly, pružnosti, daní a stimulů, a
za druhé zvážily zkvalitnění konkrétních integračních a reintegračních opatření, aby mj.:

· vystupňovaly své úsilí o integraci, resp. reintegraci dlouhodobě nezaměstnaných a mladých
nezaměstnaných tím, že pro ně vytvoří lepší podmínky přístupu k formálnímu trhu práce a
naleznou hodnotné alternativy nečinnosti. To by zahrnovalo rovněž zavedení minimálních
standardů, jimž by členské státy musely vyhovět, pokud vyžadují od Společenství podporu
pro určitá opatření. Takové standardy by mohly zahrnout:

promyšlené vztahy s trhem práce;

minimální standardy přípravy na povolání, resp. kvalifikace;

nezávislé poradenství;

přiměřené umísťování po skončení určité činnosti;

spravedlivé odměňování;

celou škálu podpory ze strany měkké infrastruktury (péče o děti, gramotnost atd.);

· skýtaly větší podporu v podobě zdrojů a přenesené odpovědnosti, podporovaly vztahy k
soukromému sektoru a zprostředkovatelnám práce, k široké škále pomocných agentur trhu
práce (často jde o činnosti na základě dobrovolnosti a o orgány na úrovni míst a regionů),
které prokázaly, že dokáží hrát významnou roli při zajišťování účinných odrazových
můstků k formálnímu trhu práce;

· při tom všem zkoumaly způsoby, jak daňovými výjimkami, partnerstvím mezi
veřejným a soukromým sektorem, prací na dílčí úvazek a způsoby doplňování
částečných příjmů podporou povzbuzovat sociální ekonomiku a jak na bázi
dobrovolnosti zapojovat nezaměstnané do činností, jež překlenou propast mezi lidmi,
kteří si přejí pracovat, a neuspokojovanými sociálními potřebami;

· posílí opatření k zajišťování rovných příležitostí v zaměstnání pro ženy a muže:

(i) odstraňováním jakýchkoli potenciálně diskriminačních opatření v oblasti fiskální a na
poli sociální ochrany, která by mohla bránit rovné účasti žen na formálním trhu práce;
(ii) zlepšováním šancí, které ženy – pokud jde o kariéru, resp. pracovní uplatnění – mají, a
tím vytvářet poptávku po podpůrných službách a službách technickopomocných, jako je péče
o děti a příprava na povolání;

(iii) zajišťováním, aby se v daňové politice a systémech sociálního zabezpečení odrážela
skutečnost, že při hledání zaměstnání a při slaďování rodinného života s pracovním mohou
ženy a muži vystupovat prostě jako jednotlivci.

V rámci veškerého výše zmíněného úsilí zaměřeného na znevýhodněné skupiny je důležité
posílit a lépe zacílit úlohu pracovních úřadů, resp. zprostředkovatelen práce. Pracovní úřady
by měly zkvalitnit rady a služby poskytované nezaměstnaným a účinněji se zaměřovat na
příslušné jednotlivce na místní úrovni. Poskytování těchto služeb by mělo být koordinováno s
navazujícími, často však oddělenými poradenskými místy, a pravidelně monitorováno.

Pracovní úřady by měly být rovněž podněcovány, aby na úrovni míst zajišťovaly
koordinované audity (prověrky) potřeb, pokud jde o pracovní místa, aby zjišťovaly
potenciální okruh existujících pracovních příležitostí a neprodleně o nich informovaly.
Výsledky těchto auditů by se mohly šířit jak prostřednictvím příslušných orgánů v rámci
států, tak na evropské úrovni prostřednictvím systému EURES.

Start do života

V zájmu účinnější reakce na problémy, s nimiž se na trhu práce setkávají mladí lidé, budou
členské státy vyzvány, aby na úrovni Unie spolupracovaly na vytváření soustavy záruk pro
mládež, označované jako Start do života (Youthstart). V rámci této soustavy by členské státy
měly postupně přijímat nezbytná opatření, jimiž by zajistily, že všichni mladí lidé do 18 let
budou mít přístup k uznaným formám vzdělávání a přípravy na povolání, včetně učebních
poměrů nebo dalších forem spojení práce a přípravy na povolání. Pomoc členským státům,
aby se s tímto záměrem vyrovnaly, je k dispozici za podmínek stanovených Cílem č. 3
Evropského sociálního fondu. Zvláštní úsilí by měly členské státy zaměřit na ty mladé lidi,
kteří vycházejí ze školy bez závěrečného vysvědčení nebo základní kvalifikace.

V rámci Startu do života by se mladým lidem, kteří o to mají zájem, měla umožňovat účast na
dobrovolných mezinárodních výměnách, zahrnujících praxi a výchovy k povolání v jiném
členském státě. Na takové akce by se měly napojovat dobrovolné organizace a sociální
partneři. Mladí lidé by měli být vedeni k rozvíjení svých profesioná1ních. osobních,
podnikatelských a jazykových schopností a dovedností tím, že budou získávat zkušenosti v
projektech týkajících se ochrany životního prostředí, obnovování měst nebo restaurování
kulturních památek. Podpora novátorských mezistátních akcí, které jsou základem Startu do
života, bude poskytována v rámci části Evropského sociálního fondu, nazvané Innovation;
využívat se bude rovněž zkušeností, které byly dosud získány v rámci programu PETRA.

Zapotřebí je rovněž podporovat vše, co se osvědčilo v praxi současných zprostřdkovatelen
práce. Z empirických dat vyplývá, že sezónní práce, jíž se v řadě členských států aktivně
využívá, může vést k vytváření trvalých pracovních míst; napomáhá totiž získávání
pracovních zkušeností, výchověk povolání a slouží případně jako zkušební doba. Je také
mnoho lidí,. kteří chtějí za takových podmínek pracovat. Podstatné ovšem je, aby takové
nástroje byly cestou k trvalému zaměstnání a ne jeho náhražkou.

8.9. Závěry
Ke snižování nezaměstnanosti je nutně zapotřebí, aby se příležitosti k zaměstnání
rozšiřovaly v dosud nebývalém měřítku. Aktivní politika ve vztahu k trhu práce bude
základem této strategie a vyžádá si zásadně nový pohled na celé spektrum dostupných
nástrojů, které mohou pracovní prostředí ovlivnit, ať již jde o stimuly regulativní, fiskální či z
oblasti sociálního zabezpeče ní. O širokě škále těchto opatření musí rozhodovat členské státy
podle své konkrétní situace.

Společenství však může a musí plnit důležitou podpůrnou roli tím, že:

(i) poskytne fórum, na němž se lze dohodnout o společném širokém strategickém rámci, že

(ii) podpoří opatření jednotlivých států doplňkovými postupy Společenství, at již půjde o
poskytování finančních příspěvků prostřednictvím Evropského sociálního fondu (který dnes
představuje 13 % výdajů všech členských států na aktivní politiku ve vztahu k trhu práce),
nebo o budování sítí a dalších nástrojů, které zajistí přenos zkušeností a všeho, co se kde
osvědčilo.

Souhrnným cílem by měla být podpora toho, aby se trhy práce jednotlivých států postupně
měnily v trh práce Společenství. To by mohlo vést ke vzniku kvalifikovanějších,
pružnějších, mobilnějších, jazykově vybavených a kulturně vyspělejších pracovních sil,
schopných při formování světových trhů využít výhod, jež jsou evropským dědictvím.

Kapitola 9

Zákonem stanovené výdaje na pracovní síly

Koordinovaná strategie Společenství, která má znovu otevřít cestu k růstu a překonat
strukturální krizi, nesmí přejít bez povšimnutí význam a strukturu zákonem stanovených
výdajů na pracovní síly, které dohromady představují částku rovnající se 40% hrubého
domácího produktu Společenství.

V letech 1970–1991 vzrostly zákonem stanovené výdaje ve Společenství ze 34 na 40%
hrubého domácího produktu. Ve Spojených státech se ve stejném období neměnily; činily o
něco méně než 30 % hrubého domácího produktu. V Japonsku zákonem stanovené výdaje
výrazně vzrůstaly od roku 1981 a v roce 1991 představovaly 31 % hrubého domácího
produktu; byly tedy na stejné úrovni jako v USA a o čtvrtinu nižší než kolik činila jejich
průměrná výše zaznamenaná v Evropské unii.

V rámci Evropské unie se výše zákonem stanovených výdajů v jednotlivých členských státech
liší. V řadě zemí se jejich celková úroveň blíží 45 % hrubého domácího produktu, případně je
přesahuje. Tak je tomu v Dánsku, Nizozemsku, Belgii a Francii. Naopak Spojené království
ustálilo po roce 1980 zákonem stanovené výdaje na úrovni výrazně nižší, než kolik je průměr
Společenství.

Rostoucí význam zákonem stanovených výdajů klade otázku, zda takový nárůst, který je
zčásti výsledkem zpomalování hospodářského růstu (ve srovnání s předchozím dvacetiletým
obdobím), se sám nestává příčinou tohoto zpomalování. Tím se vysvětluje rozhodnost s níž se
vlády většiny členských států snaží stabilizovat nebo omezit zákonem stanovené výdaje ve
srovnání s hrubým domácím produktem jako celkem. Taková opatření, jež mají zákonem
stanovené výdaje stabilizovat, však předpokládají dlouhodobé úsilí kontrolovat veřejné výdaje
a často se dostala do konfliktu s prioritou

Zákonem stanovené výdaje ovlivňují růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost rovněž v
důsledku své struktury. Pokud jde o podniky, ovlivňuje jejich struktura zčásti rozhodnutí
týkající se přijímání pracovníků a investic, jelikož mění náklady na jednotlivé výrobní faktory
(pracovní síly, kapitál, energii a další vzácné zdroje). Zejména tam, kde poptávka váhá, se
zákonem stanovené výdaje s přímým vlivem na výrobní náklady pociťují intenzivněji než
dávky, uvalené na prodávané výrobky nebo na zisky.

Je tudíž třeba provést analýzu, zda by se struktury daňových systémů, jež se v jednotlivých
členských státech výrazně liší, neměly postupně přizpůsobovat, čímž by se zmenšila i
existující předpojatost vůči pracovním silám. To by znamenalo omezit nemzdové náklady,
tj. zákonem stanovené dávky (daně a příspěvky zaměstnavatelů a zaměstnanců na sociální
zabezpečení), které jsou na pracovní síly uvalovány. Snižování zákonem stanovených dávek,
jež zvyšují náklady na pracovní síly, bude účinnější, sladíli se s aktivními opatřeními ve
prospěch zaměstnanosti. To by mohlo být součástí úsilí o znovuotevření cesty k růstu
obnovením důvěry (oživováním poptávky), zvyšováním investic – zejména nefyzických
(příprava na povolání, výzkum) – a optimálním využíváním strojového parku (na základě
vhodnější organizace pracovní doby).

V zájmu zachování vysoké úrovně sociální ochrany a ve snaze snižovat rozpočtové schodky
by snižování zákonem stanovených dávek, jež by dosáhlo výše 1 – 2% hrubého
domácího produktu, bylo do značné míry kompenzováno růstem jiných dávek, resp. výdajů.
V zájmu zlepšování ochrany životního prostředí by šlo především o výdaje na vzácné přírodní
zdroje a na energii. popř., kdekoli by to bylo vhodné, o daně spotřební a o daně z výnosu
investic.

Pro snížení zákonem stanovených výdajů na pracovní síly a jeho kompenzaci jinými daněmi
by měl každý členský stát přijmout opatření, jež odpovídají jeho vlastní situaci a jsou
sladitelná s hladkým fungováním jednotného trhu.

9.1. Názory členských států

Většina členských států se ve svých příspěv cích o tomto problému zmiňuje. Vyslovují se pro
snížení příspěvků na sociální zabezpečení. Tohoto snížení lze dosáhnout zejména tím, že se
soustředí na nekvalifikovaná pracovní místa. Návrhy na kompenzaci snížení příjmů zahrnují
jednak možnost zdaňování činnosti či výrobků znečišťujících životní prostředí, zdaňování
energie nebo vzácných přírodních zdrojů, jednak podporu soukromého sjednávání podmínek
pojištění. Na možné zavedení zelených daní však není jednotný názor, protože některé
členské státy mají výhrady k vlivu takových daní na mezinárodní konkurenceschopnost.

9.2. Současné struktury a vliv na zaměstnanost

(a) Výdaje na pracovní síly

Dávky přímo uvalované na pracovní síly se rovnají 23,5% hrubého domácího produktu
Společenství; představují tedy více než polovinu celkových zákonem stanovených výdajů
na pracovní síly. Od roku 1970 vzrostly tyto dávky ve Společenství v reálné hodnotě o 40%;
rostly tedy dvakrát tak rychlejí než v USA.
V řadě členských států se dávky na pracovní síly rovnají více než 25%, v některých případech
(Nizozemsko, Belgie, Dánsko, Německo a Francie) téměř 30% hrubého domácího produktu.

Ve Spojeném království se dávky na pracovní síly stabilizovaly, na úrovni výrazně nižší než
průměr Společenství a jsou srovatelné se současnou úrovní v Japonsku.

Vyjádříli se tyto dávky na daně a sociální zabezpečení jako část nikoli hrubého domácího
produktu, ale celkových nákladů na pracovní síly, představují v průměru více než 40%
celkových nákladů na pracovní síly ve Společenství. To je mnohem více než v Japonsku
(20%) a v USA (30%).

(b) Rozdíly v dávkách

V některých členských státech tvoří dávky na pracovní síly především daň z příjmu, zatímco
příspěvky na sociální zabezpečení hrají pouze malou nebo velmi malou roli; tak je tomu v
Dánsku, ve Spojeném království a v Irsku. (viz tabulku)

V jiných členských státech jsou naopak velmi vysoké příspěvky na sociální zabezpečení a
relativně nízká daň z příjmu. Tak je tomu zejména ve Francii a v Řecku.

Ve Společenství platí průměrně dvě třetiny příspěvků na sociální zabezpečení zaměstnavatelé
a jednu třetinu zaměstnanci. V některých členských státech, např. v Belgii a ve Francii, je
však díl připadající na zaměstnavatele vyšší a představuje zhruba tři čtvrtiny celkových
příspěvků na sociální zabezpečení; naopak v Nizozemsku představují příspěvky
zaměstnavatelů méně než polovinu všech příspěvků na sociální zabezpečení.

(c) Vliv na zaměstnanost

Vysoká úroveň nemzdových nákladů na pracovní síly zaměstnanosti škodí, protože přispívá k
nahrazování pracovních sil kapitálem a podporuje paralelní (černou) ekonomiku. Ovlivňuje
zvláště zaměstnanost v malých a středních podnicích a vede k přemísťování investic nebo
činností.

Vzhledem k nedostatečné poptávce se firmy snaží omezovat náklady především propouštěním
pracovníků; pracovní síla je totiž proměnnou, umožňující přizpůsobování. Růst
nezaměstnanosti zvyšuje příspěvky a snižuje počet přispěvatelů; náklady na pracovní sílu
stoupají atd. – vytváří se svého druhu začarovaný kruh. Firma, která propouštěním dělníků
snižuje své náklady, přenáší rovněž náklady spojené s nezaměstnaností na jiné firmy v
odvětvích, kde nelze propouštět tak snadno; i jejich situace se však zhoršuje.

Vysoce pracovně náročné podniky, jejichž náklady na pracovní síly a rozpočty sociálního
zabezpečení jsou relativně vysoké, jsou pak zase nuceny propouštět, přemísťovat své činnosti
či se bud přímo, nebo prostřednictvím dodavatelských smluv uchylovat ke stínové ekonomice.

Objem stínové ekonomiky se v jednotlivých státech liší a liší se rovněž podle metod
užívaných k jeho odhadu; nejspíš se však pohybuje mezi 5 a více než 20% hrubého domácího
produktu. Pokud by skutečnost představovala 10%, znamenalo by to, že se na zákonem
stanovených dávkách tratí řádově 5% hrubého domácího produktu. Pokud jde o pracovní
místa, je ztráta ještě větší, protože pracovníci činní v oblasti stínové ekonomiky jsou
neprávem vedeni jako nezaměstnaní, a to de facto brání snižování nezaměstnanosti.
Snížení dávek na pracovní síly, doprovázené přísnější kontrolou zamezující podvodům,
nejspíš všechny činnosti stínové ekonomiky do normální ekonomiky nevrátí, alespoň však
zpomalí jejich růst.

(d) Zvláštní případ malých a středních podniků

Přestože 70% pracovních míst v soukromém sektoru vzniká v malých a středních podnicích,
dotýkají se administrativní složitosti a vysoké dávky na pracovní síly nejvíce právě jich: za
prvé – nikoli čisté mzdy, ale právě výše dávek vytváří psychologickou bariéru při najímání
pracovních sil; za druhé – kontroly, formuláře atd., ať jsou sebeoprávněnější, je třeba násobit
počtem správních resortů, jež se na nich podílejí – tím zvyšují pracovní náklady. Toto břímě
je ještě tíživější, máli ho nést někdo, kdo není s těmito věcmi obeznámen a týkáli se jen
malého počtu pracovních míst.

Malým a středním podnikům by tudíž mohla pomoci daňová opatření několika typů:

– administrativní úkoly by se mohly zjednodušit. Pokud by se pro všechny zákonem
stanovené dávky vytvořil jen jediný orgán, s nímž by bylo možno korespondovat, znamenalo
by to značně zlepšení;

– malé a střední podniky, které nemají charakter společností s ručením omezeným, by se
mohly rozhodnout, že budou zdaňovány podle příslušné sazby důchodové daně, a ne podle
sazeb daně z příjmu, jako je tomu dnes;

– mělo by se podporovat financování zvnějšku, a to tak, že se upustí od dvojího zdaňování
společností s cizí kapitálovou účastí;

– přežívání malých a středních podniků by se mělo zaručit tím, že se zabrání, aby daně, jimiž
se zatěžuje přenášení podnikání jinam (zejména za hranice), ohrožovaly jejich existenci.

9.3. Směrnice pro snižování nákladů na pracovní síly

(a) Cíl

Máli se napomoci udržování zaměstnanosti a vytváření nových pracovních míst, aniž by se
snižovaly mzdové hladiny, je třeba podniknout kroky ke snižování nemzdových nákladů,
zejména na méně kvalifikované pracovní síly. Nezaměstnanost je zvláště vysoká mezi
nekvalifikovanými pracovníky. Kromě toho ve většině členských států se nemzdové náklady
váží spíše na ty, kdo vykonávají hůře placenou práci.

Členské státy by si měly vytyčit cíl, že nemzdové náklady na pracovní síly sníží o částku,
rovnajicí se 1 – 2% hrubého domácího produktu.

(b) Realizace

Jelikož cílem je snížit náklady na pracovní síly, musí se řešení jednotlivých členských států
lišit v závislosti na tom, vztahujeli se na příspěvky na sociální zabezpečení, jež platí
zaměstnavatelé, na ty, jež platí zaměstnanci, nebo na daně uvalované přímo na mzdy.
Samy příspěvky na sociální zabezpečení se někdy dělí podle různých cílů: rodina, zdraví,
důchodový věk, nezaměstnanost.

V těchto případech by omezování mělo brát ohled především na příspěvky, z nichž se
financují výdaje, jež se normálně vztahují k národní solidaritě: rodinné přidavky, minimální
starobní důchody, podpory při vážných onemocněních nebo dlouhodobé nezaměstnanosti.
Tam, kde jsou dávky úžeji vázány na příspěvky (např. důchodové zabezpečení), je na každém
členském státě, aby stanovil proporce mezi povinnými a dobrovolnými příspěvky, jež je třeba
podle jednotlivých typů pojištění nebo spoření odvádět.

Konečně by se omezování zákonem stanovených výdajů na pracovní síly mělo především
týkat nejnižších výdělků. To umožní snížit rozpočtové náklady, které v rámci příslušného
opatření připadnou na každé zachované nebo vytvořené pracovní místo, a zároveň reagovatna
to, jak velká je nezaměstnanost v řadách nejméně kvalifikovaných dělníků.

Podporovat by se měla rovněž větší pružnost práce.

Zkušenosti z některých členských států naznačují, že vytváření pracovních míst napomůže
pružnější organizace práce. Prosazování pružnějšího uspořádání práce a pracovní doby by
mělo podpořit omezování zákonem stanovených dávek.

Pokud jde o služby, a obchodní či jiné, umožnilo by přizpůsobení pracovní doby,
doprovázené daňovými stimuly, zvyšovat zaměstnanost, lépe využívat zařízení (delší
provozní doba) a vycházet vstříc poptávce (vhodnější provozní doba, delší volno). Omezování
zákonem stanovených výdajů by se rovněž mělo konkrétně zaměřit na vytváření nových
pracovních míst a na přijímání mladých lidí do zaměstnání.

Je však jasné, že majíli být opatření k výraznému snížení zákonem stanovených výdajů a
dávek účinná, musí být jednoduchá. Přestože se může zdát žádoucí podmínit některé výhody
přijetím opatření odpovídajícího cílům aktivní politiky zaměstnanosti, je důležité se vyhnout
takovému opatření, které vzhledem ke své složitosti nemůže dobře fungovat.

(c) Vliv na zaměstnanost

Výsledky několika ekonometrických modelů (viz tabulku č. 4) potvrzují, že omezení
příspěvků na sociální zabezpečení vyvážené růstem jiných příspěvků má výrazně pozitivní
vliv na zaměstnanost. Nejpříznivější výsledky jsou tam, kde omezení zaměstnavatelských
příspěvků na sociální zabezpečení je zacíleno na kategorie méně, resp. málo kvalifikovaných
pracovníků a jeli spíše zavedena daň z energie získávané pomocí CO2 než zvýšena daň z
přidané hodnoty. V případě příznivé hypotézy tyto modely ukazují, že snížíli se příspěvky
zaměstnavatelů na sociální zabezpečení o 1 % hrubého domácího produktu, míra
nezaměstnanosti klesne za čtyři roky o 2,5%.

9.4. Možná kompenzační opatření

Vzhledem k potřebě zajistit, aby rozpočtové schodky byly i nadále co nejnižší, měla by se
zavést kompenzační opatření vyvažující snížení zákonem stanovených výdajů, které má
omezit náklady na pracovní síly.
Omezení příspěvků na sociální zabezpečení by mohlo být zčásti financováno příspěvky těch,
pro něž byla pracovní místa vytvořena, snížením podpor v nezaměstnanosti, jehož se dosáhne
růstem zaměstnanosti a přísnější kontrolou veřejných výdajů, která zajistí jejich účelnější
vynakládání.

Ve většině případů však budou nezbytná kompenzační opatření v daňové oblasti, která
zajistí daňovou neutralitu prováděných snížení. Z různých možností by měly být vybrány ty,
které nebudou mít negativní vliv na konkurenceschopnost průmyslu Společenství.

Vliv těchto opatření, stejně jako jejich možných kombincí, je samozřejmě třeba pečlivě
prostudovat.

(a) Ekologické daně

Je možné uvažovat o ekologických daních uvalovaných např. na využívání omezených
přírodních zdrojů a energie.

Daň na energii získávanou pomocí CO2, kterou Komise navrhla v roce 1992, by mohla zvýšit
daňový výnos o částku, jež se rovná zhruba 1% hrubého domácího produktu. Další možností
jsou daně uvalované na znečištování nebo energeticky náročná zařízení, z nichž některé by
měly tu přednost, že by náklady na životní prostředí internacionalizovaly. Ve všech těchto
případech by musela být zajištěna prediktabilita a daňová neutralita, aby nebyla
znevýhodněna odvětví, vystavená mezinárodní konkurenci; studovat by se měly vhodné
daňové stimuly.

Součástí politiky ochrany životního prostředí, která by se těšila poměrně široké podpoře
veřejnosti, by mohl být i růst nepřímých daní na energetické výrobky. Jednou z možností by
např. spolu se zavedením daně z CO2 – mohlo být rozšíření existujících nepřímých daní
uvalovaných na minerální oleje a na další energetické zdroje (zemní plyn, uhlí), které rovněž
poškozují životní prostředí.

Z různých studií, prováděných jak odbornými pracovišti Komise, tak pracovišti řady
členských států vyplývá, že přesunout příspěvky na sociální zabezpečení ve výši zhruba 1 %
hrubého domácího produktu na daň z CO2 a energie ve výši cca 10 dolarů na barel by
příznivě ovlivnilo ejen životní prostředí, ale i využívání CO2.

(b) Spotřební daně

Zvýšení spotřebních daní z tabáku a alkoholu je zdrojem dalších rozpočtových příjmů a
nástrojem prevence rozsáhlých sociálních problémů; může také přispět k úsporám rozpočtů, z
nichž je financováno sociální zabezpečení (omezí nutnost léčby rakoviny a alkoholismu).

Jelikož daň z přidané hodnoty má velice malý vliv na mezinárodní konkurencescbopnost (při
vývozu ji lze odečíst), byla nadhozena myšlenka sociální daně z přidané hodnoty. V některých
kruzích se má za to, že daň z přidané hodnoty by mohla být zvýšena, čímž by se vyvážilo
snížení příspěvků na sociální zabezpečení. Teoreticky vzato by zvýšení daně z přidané
hodnoty doprovozené snížením příspěvků na sociální zabezpečení mohlo zvýšit
konkurenceschopnost obchodu ve Společenství. Kromě toho systém minimálních sazeb, jehož
se nyní ve Společenství užívá, dává členským státům právo zvýšit si své sazby daně z přidané
hodnoty. Jakékoli zvýšení daněz přidaně hodnoty a tudíž i cen nutně omezuje spotřebu a může
být ekonomicky nevýhodné. Otázku je tedy třeba v každém konkrétním případě pečlivě
zkoumat. V rámci Společenství by bylo třeba zajistit, aby chaotické zvyšování daně z přidané
hodnoty (zejména v zemích, kde běžně sazby této daně jsou už nyní vysoké) nevyústilo v
deformace konkurence nebo nezpochybnilo sbližování sazeb, k němuž má dojít, jakmile
vstoupí v platnost jednotný trh. Přejíli si členské státy daň z přidané hodnoty zvyšovat, bylo
by lepší zvážit, zda by ke změně nemělo dojít na úrovni Společenství, konkrétně tak, že
společná minimální sazba 15% by se zvýšila. Jestliže by se totiž opustila cesta sbližování
sazeb, jíž se Společenství v posledních letech ubíralo, bylo by ohroženo definitivní
uspořádání, k němuž pokud jde o daň z přidané hodnoty (její placení v zemi původu) – má
dojít v roce 1997.

(c) Jiné daně

Z dalších možností je nutno zmínit kroky, týkající se zdaňování kapitálu.

Aniž by stálo v cestě investování, znamenalo by změnu struktury zákonem stanovených
výdajů na různé výrobní faktory (práce, kapitál, vzácné přírodní zdroje), která by
povzbuzovala zaměstnanost. Daň z příjmu z finančního kapitálu, kterou Komise
prosazuje od roku 1989, by měla i tu výhodu, že by v jejím důsledku bylo atraktivnější
úspory investovat do výroby a do zakládání podniků.

9.5. Závěr

Podstatné snížení nemzdových nákladů na pracovní síly (1 – 2 procentní body hrubého
domácího produktu), zejména na nejméně kvalifikované pracovníky, by sehrálo klíčovou roli
v účinném boji s nezaměstnaností a při podpoře vytváření pracovních míst.

Toto zmírnění zákonem stanovených výdajů, k němuž by došlo v rámci aktivní politiky
zaměstnanosti, by muselo být vyváženo daňovými opatřeními, aby se neprohlubovaly
rozpočtové schodky.

Vzhledem k různosti daňových systémů (systémů daní a příspěvků na sociální zabezpečení) v
Evropské unii nelze určit jednu jedinou metodu, jak některé zákonem stanovené výdaje na
pracovní síly přesunout na jiné výrobní faktory nebo na spotřebu. Mezi možná kompenzační
opatření však patří ekologické daně (zdaňování CO2 nebo spotřební daně uvalované na
energii), daně ze zdraví škodlivých spotřebních výrobků, zdanění příjmů z úroků, které by se
vztahovalo na všechny osoby sídlící ve Společenství a kdekoli to je na místě a za určitých
podmínek zvýšení daně z přidané hodnoty.

Máli se zajistit, že tyto změny struktury zákonem stanovených výdajů povedou ke
koordinovanému ozdravení evropských ekonomik, musí si být členské státy vědomy, jak je
důležitě se v této oblasti radit a spolupracovat.

                          IV - Na cestě k novému modelu rozvoje


Kapitola 10

Myšlenky o novém modelu rozvoje pro Společenství
10.1. Strukturální vazby meziživotním prostředím a zaměstnaností

(a) Neefektivní využívání zdrojů ve Společenství

Současný model rozvoje ve Společenství vede k suboptimální kombinaci dvou jeho hlavních
zdrojů, tj. pracovních sil a přírody. Model se vyznačuje nedostatečným využíváním zdrojů
pracovních sil a nadměrným využíváním přírodních zdrojů; výsledkem je zhoršující se kvalita
života. Společenství musí analyzovat způsoby, jak prosadit udržitelný ekonomický růst, který
přispěje k větší intenzitě zaměstnanosti a k nižší intenzitě spotřeby energie a přírodních
zdrojů.

(i) "Nedostatečné využívání" zdrojů pracovních sil

Několik desetiletí se soustavně zabraňovalo využívání zdrojů pracovních sil. Přestože
klíčovým prvkem, který přispěl k neustálému růstu čistého příjmu na hlavu. byl růst
produktivity práce, zdá se, že bylo dosaženo kritického bodu.

Na jedné straně nahrazování pracovní síly kapitálem bylo provázeno neustálým růstem
spotřeby energie a surovin, který vedl k nadměrnému využívání přírodních zdrojů.

Na druhé straně jsou podnikatelské strategie motivovány ohledy na úsporu pracovních
sil natolik, že to, co se na úrovni podniku získá růstem produktivity, se zdá být stále více
neutralizováno růstem nákladů v odvětví. Jedním z nejmarkantnějších příkladů je
nezaměstnanost, kdy pracovní síly jsou z podnikání vytlačovány, ovšem za cenu růstu podpor
v nezaměstnanosti.

Finanční nároky, které s sebou tato sociální opatření nesou, dále zvyšují nepřímé náklady na
pracovní síly a podporují tendenci počet pracovních sil omezovat. Tento mechanismus vedl
navíc ke značně ztrátě konkurenceschopnosti na vnějších trzích, protože v zemích s nízkými
mzdami se ve stále větším měřítku zavádí vyspělá technologie.

Mnoho zemí se pokusilo se s tímto problémem vypořádat oklešováním ustanovení o
sociálním zabezpečení, avšak jen s omezeným úspěchem. Výsledný nárůst chudoby a
nerovnosti příjmů vedl k sociálním napětím a ke snižení kvality života. Nedostatečné
využívání pracovních sil má evidentně charakter nejen kvalitativní, ale i kvantitativní.
Standardní orga nizace práce, nezřídka v obrovských výrobních jednotkách, vedla k odtržení
jednotlivce od výsledků jeho práce. Z toho plynoucí ztráta motivace a tvořivosti (zejména ve
srovnání s malými podniky a malými firmami) zřejmě rovněž negativně ovlivnila
hospodářskou produkci a radost z práce. Některým podnikům se dařilo vyvážit ztracený
lidský kapitál tím, že účinně a pružně kombinovaly malé, více či méně nezávislé výrobní
jednotky.

(ii) "Nadměrné využívání" ekologických zdrojů

Nedostatečné využívání pracovních sil je spjato s nadměrným využíváním přírodních a
ekologických zdrojů. Během posledních dvou desetiletí, zejména pak po roce 1973, bylo stále
jasnější, že tyto zdroje nejsou k dispozici v neomezeném množství. Jelikož v tržních cenách
se nedostatečně odráží jak omezená dostupnost přírodních zdrojů, tak negativní vliv jejich
využívání na životní prostředí, stal se z jejich nadměrného využívání systém. Tuto situaci
nelze dále trpět, a to z několika důvodů:
(i) na odstranění následků dosavadního znečištění je třeba vydávat stále více prostředků;

(ii) snížená dostupnost a kvalita přírodních a ekologických zdrojů zatěžuje budoucí generace a
snižuje schopnost dosáhnout dlouhodobé hospodářské prosperity;

(iii) kdyby se dnešní modely průmyslové spotřeby a výroby měly rozšířit na celý svět, bylo by
zapotřebí zhruba desetinásobkuexistujících zdrojů; to ilustruje, jakých rozměrů by mohla na
globální úrovni nabýt napětí ve sféře rozdělování, kdyby se současné tendence nezastavily;

(iv) některé formy znečišování ohrožují nejen místní ekosystémy, ale přírodní rovnováhu celé
planety, např. klimatické změny, ozónovou vrstvu a biodiverzitu.

Tyto případy neefektivnosti jsou – co do bohatství, resp. blahobytu – značnou, avšak
skrytou ztrátou. Vzhledem k tomu, že v současných ekonomických kalkulacích se
nezachycují neoceněné zdroje, jako je životní prostředí, jsou po ruce pouze dílčí odhady.
Obecně se např. uznává, že jen vnější náklady na současné dopravní systémy dosahují
minimálně 3 – 4 % hrubého domácího produktu (znečišování životního prostředí, nehody,
dopravní zácpy). Čím více se výzkum zintenzivňuje a čím víc se ví o těchto skrytých
nákladech, které koneckonců někdo musí nést, tím větším důvodem znepokojení se tyto
odhady stávají.

Další neúčinnost současného modelu rozvoje vyplývá z vnějších vlivů spjatých s využíváním
energie z pevných paliv a jaderné energie. Přestože technologický pokrok může mnoho
problémů vyřešit, pravdou rovněž je, že na energii už nelze pohlížet jako na neomezený
zdroj, zejména ne za cenu klimatických změn, okyselování, zdravotních rizik, jaderného
odpadu a jaderného rizika. Relativní postavení energie v novém modelu rozvoje je tudíž
klíčovým prvkem. který je nutno vzít v úvahu.

Bližší pohled, jak Společenství využívá svých zdrojů pracovních sil a svých ekologických
zdrojů, ukazuje některé zásadní slabiny ve struktuře stimulů, kterých ekonomika ES využívá v
důsledku jak státní intervence (např. způsob, jakým se ve fiskální sféře zachází s náklady na
pracovní síly a dopravní infrastrukturu), tak tržních sil (vedlejší účinky na životní prostředí).

Je tedy otázkou, zda stále větší část údajů o naměřeném ekonomickém růstu se netýká
hospodářského pokroku spíše iluzorního než reálného a zda mnohé tradiční ekonomické
pojmy (např. hrubý domácí produkt ve svém tradičním chápání) neztrácejí význam z hlediska
budoucího projektu politiky.

(b) Požadavek nového modelu "udržitelného rozvoje"

Nepřiměřené využívání dostupných zdrojů příliš malé využívání pracovních sil, příliš velké
využívání ekologických zdrojů – evidentně neodpovídá tomu, čemu – jak se prostřednictvím
demokratického systému ukazuje – dává přednost společnost. Lidé očekávají, že oni sami i
jejich děti budou mít na jedné straně víc pracovních míst a stabilní příjem, na druhé straně
však i vyšší kvalitu života. Naposled zmíněný prvek se odráží ve stále se zvyšující poptávce
po zaměstnáních přinášejících radost z práce a po výrobcích a veřejných statcích, jež
nepoškozují životní prostředí.

Jakákoli nová politická orientace bude muset zahrnovat zásadní odpovědi, jak omezovat
znečištování a v širokém smyslu slova zvyšovat kvalitu života. První z obou prvků se týká
zvratu současného negativního vztahu mezi klasickým hospodářským růstem a větším
znečištováním. Lidé nechápou, proč by se větší množství obalů nebo reklamních letáků v
jejich poštovních schránkách mělo promítat do údajů o vyšším hospodářském růstu, jež se
objevují v oficiálních výkazech.

Zvyšování kvality života se však netýká jen míst, kde lidé žijí, a nezahrnuje jen ochranu
přírody; zahrnuje i krásu krajiny, vhodnější začleňování nových budov a dopravní
infrastruktury do historického jádra měst či dostupnost parků a dalších zón zeleně v
městských oblastech. Tímto způsobem lze kvalitu života milionů lidí podstatně zvýšit.

Přiměřenější politická orientace by měla být schopna nabídnout společnosti vyšší kvalitu
života s nižší intenzitou spotřeby, a tedy i méně zatěžující ekologické zdroje. Do téhož
kontextu je třeba začlenit vytváření lákavějších pracovních míst, valorizaci lidského kapitálu
v místních sítích a podporování individuální odpovědnosti a sociální participace. Nový model
vývoje Společenství se tedy musí zabývat neefektivn(m využíváním dostupných zdrojů v
širší perspektivě, tj. s ohledem na celkovou kvalitu života občanů.

Některé z těchto otázek mají komunitární dimenzi. Přechodné období na cestě k lepšímu
ekonomickému modelu se dá lépe zvládnout,budeli několik zemí postupovat společně; tím se
totiž minimalizují náklady a maximalizují výsledky. Kromě toho se mnoho opatření přímo
nebo nepřímo dotýká postupů v jednotlivých odvětvích i řízení tržních sil v rámci vnitřního
trhu. Tuto potenciální novou roli Společenství dnes Smlouva o Evropskě unii výslovně
uznává, jelikož jako základní cíl Společenství zakotvuje udržitelný rozvoj.

(c) Klíčem je čistá technologie

Hlavním prvkem nového rozvoje modelu bude oddělení budoucí hospodářské prosperity od
znečišťování životního prostředí a dokonce změna vztahu mezi ekonomikou a ekologií z
negativního na pozitivní. Klíčem k tomu bude vytváření nové základny čisté technologie.

Existují už příklady, jež ukazují, že výslovné včlenění ekologických zdrojů do produkční
funkce může takové oddělení umožnit. Hospodářského růstu Německa a Japonska za poslední
dvě desetiletí, přestože v průmyslově vyspělém světě vykazují největší úspěchy, bylo možno
dosáhnout při nepatrném zvýšení spotřeby energie, a to ještě o něco dříve, než se lineární
vztah začal uznávat za diktát zdravého rozumu. Hnací silou této zásadní změny byla vysoká
cena energie, která – v rozporu s tím, co se běžně očekávalo – hospodářský růst nezpomalila,
ale spíše podnítila.

Přestože ekonomické modely obvykle pohlížejí na technologické vymoženosti jako na
exogenní, mělo by se uznat, že jsou v podstatě výsledkem základních stimulů vyplývajících z
veřejného i soukromého sektoru. Kromě toho by se mělo jasně říci, že všechnu technologii
vytváří člověk a že z tohoto hlediska má zásadní význam soustavné investování do lidského
kapitálu. Vyřešit současné ekologické problémy je hlavním problémem nadcházejících let.

Nová integrovaná technologie, z níž se zatím nejspíš objevila jenom špička ledovce, by měla
vyústit ve sníženou spotřebu nových ekologických zdrojů, a to díky:

(i) zvýšené přírodní produktivitě výrobků, např. efektivnějším využíváním energie a menší
materiálovou náročností výrobků (lehčí automobily atd.);
(ii) delší životnosti výrobků: poskytnout vhodné stimuly v oblasti opravárenských služeb a
služeb spojených s kontrolou, což jsou pro pracovní síly náročné činnosti par excellence;

(iii)většímu objemu opětného využívání a opětného zpracovávání: mnohem častěji využívat
týchž surovin nebo součástek;

(iv) zlepšené technologii zpracovávání: jsou to výrobní procesy (nikoli koneční spotřebitelé),
které produkují největší množství odpadních vod, pevných odpadů atd.

Postupné zavádění nové čisté technologie povede k průběžné obnově základního kapitálu
Společenství a vytvoří potřebu speciální přípravy inženýrů a řídících pracovníků, kteří právě
získávají svou kvalifikaci. Vysledné včleňová ní nových technologií do průmyslu bude daleko
důležitější, než je např. čištění odpadních vod, přestože pro nejbližší budoucnost je důležité.
Relativní a dokonce i absolutní význam těchto činností bude, jak lze očekávat, klesat tím víc,
čím se bude společnost blížit modelu udržitel ného rozvoje.

Nová čistá technologie nejspíš Společenství přinese vedle výrazně zlepšeného životního
prostředí i značné sekundární výhody:

(i) z hlediska konkurenceschopnosti dvojí: Společenství zvýší celkovou sílu ekonomiky
optimálním využiváním svých zdrojů a zároveň předejde nákladným operacím odstraňujícím
následky znečištění, přičemž lze využít výhody prvního hybatele; druhý z obou prvků se
nesmí podceňovat, jelikož nová technologie je nutností nejen v prů myslově vyspělém světě,
ale i v nově industrializovaných zemích (NICs) a v zemích rozvojových (LDCs);

(ii) z hlediska strategického: obrovská závislost Společenství na ostatním světě, pokud jde o
dovoz energie a surovin, se sníží a bude lépe řízena; úspor, jichž se díky neuskutečněným
dovozům dosáhne, bude možno využít na podporu udržitelného rozvoje zejména tím, že čistá
technologie se bude přenášet do rozvojových zemí;

(iii) Společenství v mezinárodním měřítku prokáže, jak lze v praxi realizovat udržitelný
rozvoj, sníží své nadměrné využívání přírodních zdrojů a tak výrazně zmírní budoucí
problémy s rozdělováním vzácných ekologických a přírodních zdrojů na globální úrovni.

10.2. Jak usnadňovat strukturální změnu

(a) Potřeba strategické mikroekonomické politiky

Oddělení hospodářské prosperity od zhoršování životního prostředí vytvářením základny nové
čisté technologie je zřejmě nemyslitelné bez aktivní a vynalézavé politické podpory. Proto
budou muset být současné politické nástroje změněny tak, aby podněcovaly efektivní
využívání zdrojů ve Společenství. Zvláštní pozornost se bude muset zaměřit na řadu
právních úprav, přijatých za posledních několik desetiletí, avšak dnes už neslouží cílům, jež
jsou součástí nového modelu udržitelného rozvoje. Jde především o to, že do tržních cen se
budou muset systematicky zahrnovat všechny vnější náklady. Taková prověrka by měla
vyústit v soustavu jasných signálů a stimulů všem ekonomickým subjektům a všem, kteří ve
sféře ekonomiky rozhodují.

První klíčový prvek strategické mikroekonomické politiky se týká významné reorganizace a
podpory základního výzkumu v oblastech, které jsou z hlediska modelu udržitelného rozvoje
zvláště důležité (obnovitelná energie, opětné zpracovávání a nově materiály, biotechnologie
atd.). Tato reorganizace se týká i ekonomické vědy, zejména oblasti tzv. zeleného účetnictví,
což je v podstatě soustavné analyzování a oceňování všech vnějších dopadů. Spojením
přírodovědeckých a ekonomických informací se dospěje k lepšímu chápání problémů a k
řešením, jež se týkají využívání přírodních zdrojů a jejich relativní důležitosti.

Druhý klíčový prvek se týká urychleného převádění vysledků základního vyzkumu do
inovací, jež je možno umístit na trhu. Za tímto účelem je třeba vytvořit ucelenou soustavu
pragmatických stimulů, kterými se budou moci ekonomické subjekty řídit při zvažování
investic na nové výrobky a výrobní postupy včetně nových a novátorských forem organizace
práce. Tím se vytvoří magický kruh důvěry mezi spotřebiteli a investory, v němž jde o projekt
společnosti s udržitelnou hospodářskou budoucností.

(b) Nástroje politiky na makroekonomické úrovni

Soustava výše uvedených stimulů se týká postupného a soustavného prověřování mnoha
politických nástrojů, z nichž některé se týkají celého Společenství. V této souvislosti si
zvláštní pozornost zaslouží následující nástroje:

(i) Nepřímé daně za znečišťování životního prostředí jsou velice účinným způsobem
vypořádávání se se skrytými dotacemi, týkajícími se vnějších nákladů, které nese společnost
jako celek. Tržní ceny by tedy měly být upraveny tak, aby kryly škodu na životním prostředí,
kterou působí užívání určitých výrobků, např. energetické zdroje podle obsahu CO2.

(ii) Fiskální regulace, zvláště pak předpisy týkající se systémů odpočtů ze zdanitelných
základů, jsou velice účinným způsobem pro povzbuzování udržitelné ekonomické aktivity
(např. průzkum potenciálního trhu pro zelené inovace); v současnosti však mají v mnoha
případech negativní vliv na životní prostředí (např. velkorysé úpravy odpočtů v souvislosti s
používáním soukromých automobilů, daně z nemovitostí, které upřednostňují zástavby na
předměstích atd.).

(iii) Dynamiku vnitřního trhu lze orientovat tak, aby vedla k optimálnímu využívání zdrojů
ve Společenství: za prvé, zdravá konkurence v příslušné oblasti skýtá větší šanci, že povede k
nezbytným technologickým změnám a k obnovování základního kapitálu; za druhé, úpravu
veřejných zakázek je možno otevřeně orientovat na udržitelné cíle; za třetí, vnitřní relokace
ekonomických aktivit přispěje k nejúčinnějšímu využívání ekologických zdrojů ve
Společenství a k snížení velkých tlaků, jimž je životní prostředí v mnoha oblastech vystaveno.
Totéž se přirozeně týká rozšiřování Společenství.

(iv) Politika v oblasti mezinárodního obchodu a mezinárodní spolupráce: vzhledem k
tomu, že ekologické problémy často překračují hranice jednotlivých států a mají globální
aspekty, vedou k intenzivnější mezinárodní spolupráci. V mnoha případech se ukazuje, že
řešíli se cizí ekologické problémy s použitím zdrojů Společenství, má to z hlediska nákladů
příznivý vliv na řešení ekologických problémů uvnitř Společenství (odkyselování, čištění
vodních toků, snižování obsahu CO2). Totéž platí i o strukturálních problémech v oblasti
růstu a zaměstnanosti. V obou případech, máli jít o řešení reálná a udržitelná, je třeba zvážit
tento mezinárodní rozměr, zejména v souvislosti s regiony blízkými území Společenství
(např. střední a východní Evropa, Společenství nezávislých států a Středomoří).

(c) Nástroje politiky na odvětvové úrovni
Vedle nástrojů, jichž je třeba použít na makroekonomické úrovni, Společenství do určité míry
disponuje nástroji v oblasti některých konkrétních odvětví, jejichž význam pravděpodobně
bude o to větší, oč víc bude Společenství usilovat o nový již zmíněný ekonomický model.
Následující odvětví si zaslouží zvláštní pozornost a pátý akční ekologický program se jimi
vyslovně zabýval:

(i) Energie: způsob, jakým se spotřebovává energie, je jádrem nového modelu rozvoje.
Souběžně s liberalizací vnitřního trhu elektřiny a plynu bude muset Společenství přijímat
strategická rozhodnutí, jež až dosud byla ve sféře výlučné odpovědnosti států. Tyto
alternativy se týkají zejména razantního rozvoje řízení orientovaného na poptávku a
diverzifikování nabídky tak, aby se do popředí dostávaly ekologicky nezávadné energetické
zdroje. Už v minulosti se užívalo důležitých nástrojů (např. Euratom); je třeba je
přeorientovávat a posilovat.

(ii) Doprava: obrovské ztráty na společenském bohatství, o nichž jsme se již zmínili, je třeba
eliminovat revizí investování a plánování v oblasti dopravní infrastruktury (zejména v
městských oblastech). Daňové a dotační nástroje, jichž se v minulosti běžně užívalo, stejně
jako koncepce územního plánování a urbanismu, by moh1y být zásadním způsobem
revidovány.

(iii)Zemědělství: probíhající prověrka reformy agrární politiky Společenství vede ke
snižování celkovébo subvencování cen, které se vyvažuje přímou finanční podporou
zemědělců a doprovází dalšími opatřeními, jež umožňují odměňovat zemědělské praktiky
příznivé životnímu prostředí, a spravedlivým odměňováním činností, jež zajišťují
hydrogeologickou rovnováhu (kvalita pitné vody, předcházení erozím půdy atd.) nebo zvyšují
krásu krajiny. Tato tendence by se měla v nadcházejících letech postupně posilovat. Tímto
způsobem se bude stále více odstraňovat současná ekologická nerovnováha a bude se vytvářet
nová základna udržitelných aktivit a zvýšené kvality života ve venkovských oblastech. V
tomto směru je rovněž důležité ekonomicky i ekologicky vybodnocovat zkušební projekty,
které vypracovává několik členských států a jež se týkají výroby biopaliv (diester,
bioethanol), zejména ve snaze dospět k takovým energetickým scénářům, jež budou z
ekologického hlediska přijatelné.

(iv) Průmysl: je třeba využívat nového souboru nástrojů podporujících podnikání. Realizace
byla již zahájena v podobě ekoauditingu, ekoznámek, dohod uzavíraných na základě
dobrovolnosti, úprav odpovědnosti atd. Některé z těchto nástrojů vytvoří nová pracovní místa,
zejména v ekoslužbách.

(d) Krátkodobá politická doporučení

Jestliže se uzná, že současná recese svým rozměrem překračuje hospodářský cyklus, je třeba s
přípravami na dlouhodobý projekt začít už teď. Znamená to nejen systematicky
přeorientovávat státní, resp. veřejnou politiku, ale také formulovat anticyklická politická
opatření, která by mohla zároveň napomáhat k dosahování cílů modelu udržitelného rozvoje.

Základní doporučení se týká prevence dalšího zhoršování životního prostředí vytvářením
ekologické infrastruktury. Kromě postupného vyvoje čisté technologie si v krátkodobém a
střednědobém horizontu aktivity odstraňující následky znečištění zřejmě podrží svůj význam
a v nejbližší budoucnosti by se měly dokonce podstatně rozšířit. Mělo by být odstraněno
značně opoždování investic do zařízení na opětné zpracování odpadů (srv. přebytek nabídky
sběrového papíru), do spaloven odpadů (při nichž se dodrží nejvyšší možné technologické
standardy) a do čističek odpadních vod.

Řada těchto aktivit se týká výstavby a v krátkodobé perspektivě nejspíš vytvoří značný počet
nových pracovních míst; financovat by se mohly z dávek a odvodů, odpovídajících zásadě, již
předvídá Smlouva o Evropské unii a která zní: Platí ten, kdo znečišuje. Veřejné výdaje a
schopnost vytvářet zaměstnanost mohou být o to významnější, protože základní infrastrukturu
(např. kanalizační sítě) je stále třeba budovat.

Stejná možnost vytvářet zaměstnanost se týká rozšiřování kapacity systémů veřejné dopravy,
jež jsou s to podstatně zvýšit kvalitu života milionů lidí žijících v městských aglomeracích.

Z odpovědí na dotazy rovněž vyplývá, že existuje značná poptávka po vytváření ekologicky
zdravých a život zpříjemňujících projektů na místní úrovni (včetně zakládání parků, budování
stezek pro procházky, jogging a jízdu na kole) i výslovně formulovaná ochota to vše platit.

Využívání energie bylo mnohokrát označeno za jednu z klíčových oblastí nového modelu
ekonomického rozvoje. Zejména v domácnostech lze účinnost využívání energie podstatně
zvýšit, často se hovoří o 40 – 50% , jestliže se do bydlení nátežitě investuje (dvojitá či trojitá
okna, střešní izolace, bojlery využívající nejlepších dostupných technologií). V souvislosti s
tím lze vytvořit – vypracujíli se ovšem dostatečné stimuly – značný počet nových pracovních
míst.

Mámeli se vypořádat s dvojím problémem nezaměstnanosti a znečištováním životního
prostředí – , dá se předpokládat, že snížené náklady na pracovní síly budou vyváženy vyššími
poplatky za znečištování. Jeden z konkrétních návrhů, s nímž Komise přišla a který zcela
zapadá do perspektivy dlouhodobých strukturálních změn, se týká daně z uhlí a energie: jde o
vnější náklady spjaté s využíváním energie, zatímco podstatného příjmu (přibližně 1%
hrubého domácího produktu) lze využít jako prvního kroku, jak vyjít vstříc vyšším nákladům
na mzdy, které musí zaměstnavatelé nést.

Důležitá dimenze návrhu se týká široce prosazovaného posunu k intenzivnějšímu využívání
nepřímých daní a k rozšíření a vyvážení daňového základu při energetických výrobcích. Ve
Společenství se tyto návrhy těší značné podpoře veřejnosti: pro takovou daň je zhruba 60 %
občanů Evropy.

10.3. Závěry

Povahu strukturální změny, kterou Společenství prochází, je třeba uznat a je třeba se jí
zabývat. Je důležité vypracovat společný plán zvýšení kvality života ve Společenství, který by
dokázal lidi motivovat a vytvořil potřebnou lidskou energii:

(a) Vážné hospodářské a společenské problémy, s nimiž se dnes Společenství potýká, jsou
výsledkem dvojí zásadní neschopnosti: nedostatečného využívání kvality a kvan tity
pracovních sil, spjatého s nadměrným využíváním přírodních a ekologických zdrojů. Oba
prvky jsou jádrem modelu hospodářského rozvoje, kterému se Společenství během několika
posledních desetiletí podřizovalo.

(b) Základními úkoly nového modelu hospodářského rozvoje jsou na jedné straně zvrat
dnešního negativního vztahu mezi podmínkai, které vytvářejí životní prostředí, a kvalita
života všeobecně, a na druhé straně hospodářská prosperita. V tomto smyslu je klíčovým
aspektem široké využívání čisté technologie. Nutno zdůraznit, že k dispozici je množství
vědeckých poznatků, které zatím na své využití v ekonomickém systému čekají.

(c) Přechod k novému modelu udržitelného rozvoje vyžaduje vypracování ucelené soustavy
tržních stimulů. Hlavním úkolem bude systematicky prověřit dosavadní politiku na
makroúrovni a na úrovni odvětví, a to při respektování základní směrnice, že do tržních cen se
musí promítnout všechny vnější dopady. Faktem je, že mnoho politických opatření v oblasti
daní, subvencí, konkurence, infrastruktury, organizace pracovních sil, nakládání s pozemky,
urbanismu atd. se formulovalo postupně a ad hoc, případně s očima upřenýma na dlouhodobé
záměry, které už neodpovídají cíli udržitelného rozvoje. Ještě více to platí o opatřeních v
energetice, dopravě, průmyslu a zemědělství, kde by se měla přezkoumat řada rozhodnutí
přijatých v 50. a 60. letech.

(d) Jakékoli krátkodobé politické opatření k překonání současné recese by se mělo nejprve
zaměřit na reorganizaci politiky, o níž jsme hovořili výše. Použijeli se téže perspektivy
dlouhodobé, lze vytvořit značné možnosti zaměstnanosti v ekologické infrastruktuře, ve
zlepšování využívání energie, ve vytváření příjemných přírodních oblastí a při odstraňování
následků znečištění.

ČÁST C

Příspěvky členských států

(vydáno jako samostatný svazek v jazycích členských zemí, který není součástí této
publikace)

				
DOCUMENT INFO
Shared By:
Categories:
Tags:
Stats:
views:26
posted:6/17/2012
language:
pages:142