Amsterdamsk� smlouva - studie by 78VPkOr4

VIEWS: 5 PAGES: 65

									Parlament České republiky
Kancelář Poslanecké sněmovny


Parlamentní institut




   AMSTERDAMSKÁ SMLOUVA
       (překlad studie Amsterdamské smlouvy)


                       Překlad č. 1.106




    Přeložil: JUDr. PhDr. Zdeněk Masopust
                           srpen 1997


Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106



                                     Amsterdamská smlouva




                                                Studie 97/83
                                              25. června 1997




           Tato studie analyzuje konečnou verzi Amsterdamské smlouvy v podobě, jak byla
schválena na zasedání Evropské rady ve dnech 16. a 17. června 1997 v Amsterdamu.
Opírá se o text, který předsedající Nizozemsko zveřejnilo 19. června 1997
(CONF/4001/97). Smlouva má být podepsána v říjnu 1997 po další redakční práci a
překladech. Historii jednání a jejich pozadí shrnuje Studie 97/54 The IGC: The Story So
Far, souhrnnou bibliografii dokumentů a komentářů lze nalézt ve Studii 97/55 The IGC:
A Bibliography. Tato studie nahrazuje Studii 97/75 The Draft Amsterdam Treaty.




                       Tom Dodd, Richard Ware, Alison Westonová
                          International Affairs and Defence Section
                                    House of Commons Library



                     Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                     2

Úvod o používaných termínech

        O Smlouvě o Evropské unii (SEU) se hovoří také jako o "Maastrichtské
smlouvě". Byla podepsána v roce 1992 a vstoupila v platnost v červnu 1993. Vytvořila
zastřešující strukturu pod názvem Evropská unie (EU) se třemi složkami čili "pilíři".
Články Smlouvy, které tuto strukturu vytvářejí, jsou označeny písmeny A - F a L - S.
Článek G tvoří řada novel a dodatků ke Smlouvě o založení Evropského společenství
(SES), které se stalo "prvním pilířem" Unie. SES je rovněž známa jako Římská smlouva.
Pochází z roku 1957, při několika příležitostech však byla novelizována. Články, které v
SEU začínají písmenem "J", tvoří hlavu V čili "druhý pilíř" Unie a zřizují mechanismus
pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Články začínající písmenem
"K" tvoří hlavu VI čili "třetí pilíř", známý dnes jako justice a vnitřní věci (JVV).
        Výrazy jako "instituce Společenství" a "pravomoci Společenství" se týkají SES,
SZBP a JVV byly naopak dosud především mezivládní; Komise, Evropský parlament či
Evropský soudní dvůr (ESD) do nich nebyly výrazně zapojeny. "Schengen" označuje
soubor dohod mezi podskupinou členských států o hraničních kontrolách a věcech
souvisejících, který byl dosud vně rámce Společenství.
        Francouzského slova "acquis" se někdy užívá na označení souboru úmluv a
rozhodnutí, k nimž se již podle příslušné smlouvy dospělo a které musí jakákoli nová
strana přijmout. Proto se mluví o "acquis Schengenu" a o "acquis communautaire".
        SES se člení na části, hlavy a kapitoly, SEU je rozdělena na hlavy. K SEU je
připojen jeden protokol a několik prohlášení. K SES je protokolů a prohlášení připojena
řada, včetně 16 protokolů a 33 prohlášení, která přidala SEU. Protokoly jsou samostatné
závazné úmluvy, které se vztahují k hlavním smlouvám. Prohlášení zachycují záměry
stran nebo dojednání, která podle jejich záměrů mají pomáhat při výkladu smluv.
        Mezivládní konference (MVK) je fórem pro projednávání novel SEU a SES a
dodatků k nim. MVK, která probíhala v letech 1996 - 1997, byla zahájena v souladu s
článkem N.2 SEU.
        Amsterdamská smlouva obsahuje dodatky a novely jak k SEU, tak k SES.
Současný test obou smluv je v Cm 3151. Citace z Amsterdamské smlouvy jsou v této
studii tištěny kurzívou.


Poznámka překladatele.
       Český překlad návrhu Amsterdamské smlouvy (CONF/4001/97) nebyl vydán. Je to
pochopitelné, neboť další redakční práce na textu Smlouvy může, i když příliš
pravděpodobné to není, přinést určité změny. Vydání překladu bude mít smysl až poté, co
bude Smlouva v Amsterdamu v říjnu 1997 definitivně schválena. Zatím tedy pracuji s
překladem vlastním.
       Dosavadní smlouvy (SES a SEU) a texty na ně navazující cituji podle L. Tichý, J.
Zemánek, R. Král a P. Svoboda, Dokumenty ke studiu evropského práva, Univerzita
Karlova - Vydavatelství Karolinum, Praha 1996.

                  Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                              3

                                                                                      Z. M.




           Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         4

                                                  OBSAH


I.         Prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti                                          5

           A. Současná úprava                                                                    5
           B. Navržené změny                                                                     6


II.        Změny ve společné zahraniční a bezpečnostní politice                                  18

           A. Úvod                                                                               18
           B. Politická solidarita                                                               19
           C. Zaměření a nástroje SZBP                                                           20
           D. Rozhodování a flexibilita                                                          21
           E. Vedení, instituce a spolupráce                                                     22
           F. Útvar plánování a včasné výstrahy                                                  25
           G. Bezpečnost a obrana: ZEU                                                           25
           H. Financování SZBP                                                                   28


III.       Změny v institucích a postupech                                                       30

           A. Legislativní postupy                                                               30
           B. Velikost Evropského parlamentu                                                     34
           C. Rozhodování kvalifikovanou většinou                                                35
           D. Rada                                                                               36
           E. Komise                                                                             37
           F. Soudní dvůr                                                                        38
           G. Hospodářský a sociální výbor                                                       38
           H. Výbor regionů                                                                      38
           I. Sídla                                                                              39


IV.        Úloha národních parlamentů                                                            40


V.         Zaměstnanost a sociální kapitola                                                      42

           A. Zaměstnanost                                                                       42
           B. Sociální politika                                                                  43
                      Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                        5


VI.        Lidská práva                                                                         45

           A. Základní lidská práva                                                             45
           B. Zákaz diskriminace                                                                46
           C. Ochrana údajů                                                                     47


VII. Ostatní změny                                                                              48

           A. Péče o zvířata                                                                    48
           B. Občanství                                                                         48
           C. Ochrana spotřebitele                                                              48
           D. Boj proti podvodným machinacím                                                    49
           E. Kultura                                                                           49
           F. Problémy životního prostředí                                                      50
           G. Jednání EU s ostatními státy a mezinárodními organizacemi                         51
           H. Flexibilita ("užší spolupráce")                                                   52
           I. Mezinárodněprávní subjektivita                                                    54
           J. Ostrovní regiony                                                                  56
           K. Odlehlé regiony                                                                   56
           L. Zámořské země a území                                                             57
           M. Veřejné zdraví                                                                    57
           N. Sport                                                                             57
           O. Subsidiarita                                                                      58
           P. Zjednodušování a kodifikace                                                       58
           Q. Státní subvence ("služby ve veřejném zájmu")                                      59
           R. Transparentnost                                                                   59

VIII. Závěr                                                                                     61




                     Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                             6

I.         Prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti


A.         Současná úprava

Široká oblast evropské spolupráce, o níž se dnes hovoří jako o "svobodě, bezpečnosti a
spravedlnosti" (což se zhruba rovná oblastem, za které ve Spojeném království odpovídá
Ministerstvo vnitra) byla v posledních letech v pohybu.

Od vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost byla tato spolupráce rozdělena mezi:
      - Hlavu VI Smlouvy o Evropské unii (známou rovněž jako "třetí pilíř" či "pilíř
      justice a vnitřních věcí"), kde 15 členských států EU spolupracuje na mezivládní
      bázi; instituce EU jsou zapojeny daleko méně a důležité dohody mají formu
      úmluv;
      - Schengenskou dohodu, která je momentálně vně struktur EU, jíž se však 13
      členských států, spolu s nečlenskými státy Norskem a Islandem, zavazuje k
      postupnému odstraňování kontrol na společných hranicích;
      - určité články SES, které se týkají svobody pohybu, tj. článek 7a ("Vnitřní trh
      zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je v souladu s ustanoveními této
      smlouvy zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu") a čl. 100c (vízový
      režim pro státní příslušníky třetích zemí).

Jelikož na předchozí mezivládní konferenci v roce 1991 si některé členské státy kladly
za cíl začlenit některé z těchto úprav do struktur Společenství, byl dohodnut kompromis,
v důsledku něhož některé z věcí, na které se vztahuje hlava VI, bude později možno
jednomyslným rozhodnutím přenést do pilíře Společenství.1

Tato smíšená úprava narazila na řadu institucionálních obtíží. Hlava VI vedla k jen
pomalému pokroku v podobě plně ratifikovaných úmluv a existovaly spory (v nichž se
angažovalo i Spojené království) o optimální jurisdikci, kterou by ve vztahu k nim měl
mít Evropský soudní dvůr. Také mechanismy byly kritizovány jako zbytečně tajuplné a
neověřitelné, jelikož velkou kontrolu nad nimi nemají ani národní parlamenty, ani
Evropský parlament. Jakmile se více států připojilo k Schengenské skupině, stala se její
oddělenost od EU zdrojem nespokojensoti. Konečně existuje trvalý spor o významu
článku 7a a prohlášení, které bylo souběžně s ním v roce 1986 přijato. Zatímco Komise a
ostatní členské státy zastávají názor, že je všechny zavazuje pracovat na odstraňování
kontrol na vnitřních hranicích pro občany Společenství a třetích zemí, Spojené království
soustavně odmítalo tento výklad přijmout a poukazovalo na formulaci prohlášení:

1
      SEU, článek K. 9.


                          Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           7

           "Nic v těchto ustanoveních se nedotkne práva členských států přijmout opatření,
           která považují za nezbytná ke kontrole přistěhovalectví z třetích zemí a k boji
           proti terorismu, zločinnosti, obchodování s drogami a nepovolenému
           obchodování s uměleckými díly a starožitnostmi".2

Za těchto okolností jednou ze snah většiny členských států účastnících se mezivládní
konference, včetně Irska a Nizozemska, které postupně předsedaly, bylo dospět k
novému a sevřenějšímu řešení všech těchto úprav.


B.         Navržené změny

(1) Pozměněný cíl Unie

Nová smlouva skutečně přinese zásadní změny systémů rozhodování, které se budou
používat, a rozsahu jurisdikce Evropského soudního dvora v této oblasti. Dotkne se
rovněž úlohy Evropského parlamentu a práva Komise aktivně vedle vlád národních států
postupovat.

Součástí navržených změn je významný posun v používaném názvosloví. Začíná to
článkem B zastřešující SEU, kde se stanoví cíle Unie. Zatímco dnes je celý "třetí pilíř"
pokryt cílem:
       - rozvíjet těsnou spolupráci v justici a vnitřních věcech,

nová smlouva přichází s definicí obsažnější a "pro občany příznivější":
      - udržovat a rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, ve
      kterém je zaručen volný pohyb osob spolu s příslušnými opatřeními ve vztahu ke
      kontrolám na vnějších hranicích, přistěhovalectví, prevenci zločinnosti a boji
      proti ní.3


(2) Nová hlava o volném pohybu osob, azylu a přistěhovalectví

Podle Amsterdamské smlouvy bude dosavadní "třetí pilíř" rozdělen na dvě části, z nichž
jedna se stane novou hlavou SES jakožto oblast plnohodnotné působnosti Společenství,
zatímco druhá zůstane převážně mezivládní.


2
      Selected instruments taken from the Treaties, 1993, Book 1, Volume 1. p. 764.
3
      CONF/4001/97 EN 11.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                            8

Nová "hlava" SES bude věnována volnému pohybu osob a azylu. Nevytvoří ihned
"prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti", ale spíše zřídí mechanismy a v
některých případech stanoví i časový harmonogram k jeho "postupnému" vytváření.
Bude sestávat z jedenácti článků, šesti protokolů a deseti prohlášení.

Článek A zakotví obecnou povinnost Rady přijímat nezbytná opatření s využitím nových
i dosavadních pravomocí podle smluv. Článek B stanoví povinný pětiletý horizont
(počínaje vstupem nové smlouvy v platnost), ve kterém Rada přijme opatření ke zrušení
"jakýchkoli kontrol osob, ať občanů Unie nebo příslušníků třetích zemí, při překračování
vnitřních hranic". Jinak řečeno, dosavadní rozdíly ve výkladu článku 7a budou vyřešeny
ve prospěch výkladu Komise. Článek B je však třeba číst ve spojení s novými Protokoly
X a Y, které se týkají zvláštního postavení Spojeného království a Irska a které stanoví,
že Spojené království má právo provádět kontroly na hranicích bez ohledu na článek
7a.4

Podobně bude Radě dáno pět let, aby se dohodla na opatřeních k harmonizaci režimu
kontrol na vnějších hranicích Unie, včetně vízových pravidel pro krátkodobé
návštěvníky z třetích zemí. Odpovídající článek SES dohodnutý v Maastrichtu, který
lhůtu pro rozhodnutí nestanovil, bude zrušen.5

Článek C stanoví obdobný pětiletý harmonogram nových opatření o přistěhovalectví do
Unie, včetně těch, jež se týkají uprchlíků a vysídlenců a poskytování azylu. Pětiletý
harmonogram se nebude týkat ani nových opatření o sdílení břemene uprchlíků a
uchazečů o azyl, ani podmínek vstupu a pobytu přistěhovalců, ani opatření vztahujících
se k pohybu legálně pobývajících cizinců v rámci Unie. Konkrétní opatření, která se
mají přijmout, formulována nejsou; v každém případě jde však především o to, stanovit
minimální standardy zacházení s příslušníky třetí země, ať je důvod jejich vstupu do
Unie jakýkoli a podpořit "vyvážené úsilí členských států při přijímání a nesení důsledků
přijetí uprchlíků a vysídlenců".6

Článek D omezuje rozsah spolupráce ve věcech svobody pohybu podobnými slovy jako
výše citované prohlášení z roku 1986:
       Touto hlavou není dotčen výkon odpovědnosti členských států za udržování
       veřejného pořádku a zajišťování vnitřní bezpečnosti.



4
      Viz oddíl B/5/ níže.
5
      Článek 100c SES.
6
      Navrhovaný článek C2./b/, EN 15.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                     9

Právní význam tohoto článku jako možné protiváhy předchozích článků není zcela
jasný, rozhodně však jeho záměrem není odporovat závazku odstranit kontroly na
vnitřních hranicích. Článek D rovněž zakotvuje mechanismus, jímž může Rada přijmout
až na šest měsíců dočasná opatření, jak se vypořádat s výjimečnou situací, vzniklou
náhlým přílivem příslušníků třetí země. Ten by byl patrně uveden do chodu v takových
případech, jakým byl nedávný příliv Albánců do Itálie. Návrh musí však vzejít z Komise
a rozhodovat se bude kvalifikovanou většinou; jednotlivý členský stát nebude tudíž moci
automaticky suspendovat normální pravidla pro přistěhovalectví atd., dokonce ani za
výjimečné situace.

Článek E zakotví opatření na podporu větší spolupráce při přeshraničním fungování
soukromého práva, např. při doručování písemností, výkonu rozhodnutí a přeshraničním
obstarávání důkazů, a na podporu slučitelnosti pravidel mezinárodního práva
soukromého a příslušnosti soudů. Zde žádný stanovený horizont nebude. Bude to však
znamenat aktivnější přístup v rámci celého Společenství než dosavadní článek 220 SES.
V konečném návrhu smlouvy byl náznak, že čtvrtá odrážka tohoto článku, která členské
státy vyzývá jednat o vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, bude zrušena,
z poslední verze to však vypadlo. V Prohlášení se jasně řekne, že opatření podle tohoto
článku nelze užít k tomu, aby se zabránilo uplatňování ústavních ustanovení o svobodě
projevu v tisku a jiných sdělovacích prostředcích.

Článek F poskytuje Radě smluvní oporu pro opatření k zajištění spolupráce mezi
příslušnými správními útvary členských států a těmito správními útvary a Komisí při
prosazování cílů této hlavy; Prohlášení pak zaváže členské státy konzultovat rovněž
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

Článek G stanoví, jak se o všech výše uvedených opatřeních - s výjimkou problematiky
krátkodobých víz - bude hlasovat. Obecně bude platit, že během pěti let od vstupu v
platnost, což je také zamýšlený termín pro většinu opatření, se budou rozhodnutí přijímat
jednomyslně z iniciativy Komise nebo členského státu a po konzultaci s Evropským
parlamentem. Jakákoli rozhodnutí, která během pěti let zůstanou nepřijata, bude pak
moci iniciovat výlučně Komise. Rada pak nadto jednomyslně rozhodne, zda u
významných rozhodnutí přijmout spolurozhodovací postup, včetně jeho stádií s
kvalifikovanou většinou. Pokud této možnosti nevyužije, jednomyslnost, jak se z věci
podává, zůstane zachována coby pravidlo, jak hlasovat o všech důležitých rozhodnutích
podle této hlavy. Bude-li Rada souhlasit, že po pěti letech spolurozhodování využije,
stanoví článek G 2 rovněž, že může přizpůsobit pravidla týkající se Soudního dvora. To
se zřejmě týká pravomocí stanovených v článku H (viz níže) a lze v tom spatřovat záměr
vtáhnout Evropský parlament pod článek H. 3 v uznání jeho odpovědnosti jako
spoluautora legislativy v rámci spolurozhodování. Tento článek je ve dvou ohledech
neobvyklý - zjevně umožňuje Radě měnit jurisdikci Soudu a postupy při hlasování a

                  Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          10

nedovoluje, aby toto rozhodování bylo stvrzeno národní ratifikací, jako tomu bylo u
podobných ustanovení v minulosti.7

Problematika krátkodobých víz je výjimkou z obecného pravidla článku G. Jak společný
seznam, o němž již bylo stanoveno, že bude po 1. lednu 19968 podléhat rozhodování
kvalifikovanou většinou, tak unifikovaná rozhodnutí se budou nyní stanovovat takto: o
postupu vydávání a případných jednotných vízech se rozhodne spolurozhodovacím
postupem po pěti letech, aniž by se od Rady vyžadovalo jakékoli zvláštní rozhodnutí.

Článek H se týká úlohy Evropského soudního dvora. To, že je součástí SES, by
normálně znamenalo, že hlava by pod jurisdikci Evropského soudního dvora spadala.
Tento článek však modifikuje to, jak se článku 177 (žádosti, jimiž se národní soudy
obracejí na ESD, aby rozhodl o předběžných otázkách týkajících se práv Společenství)
na tuto hlavu použije. Pouze nejvyšší soudy jednotlivých států (a nikoli nejnižší soudy,
jak vyplývá z článku 177) mají mít právo takto žádat a požádat musejí, jestliže se
domnívají, že stanoviska ESD je k vydání rozhodnutí nutně zapotřebí. Jurisdikce nad
kontrolními opatřeními na vnitřních hranicích, "týkajícími se udržování veřejného
pořádku a zajišťování národní bezpečnosti" existovat nebude. Podle článku H. 3 se
Komise a členské státy9 mohou rovněž domáhat, aby ESD rozhodl "o otázkách výkladu
této hlavy nebo ustanovení přijatých na jejím základě", nemohly by však využít tohoto
postupu ke znovuotevření rozhodnutí, která již soudy členských států vynesly. Jinak
řečeno ani Komise, ani členské státy by nemohly využívat Evropského soudního dvora
ke zpochybňování rozhodnutí na úrovni jednotlivých států již přijatých.

Článek I podřizuje celou novou hlavu Protokolům X, Y a Z (viz oddíl B. 5 níže).

Ustanovení o azylu v článku C, o nichž se hovoří výše, se týkají výslovně občanů
nečlenských států. Obecně se předpokládá, že otázka poskytování azylu občanům jiných
členských států by neměla vyvstat. Byl však dohodnut zvláštní Protokol o výjimečných
okolnostech, za nichž by tento problém vyvstat mohl. Tento text stvrzuje, že takové
žádosti se nebudou považovat nebo prohlašovat za přijatelné, ledaže členský stát, jehož
je žadatel občanem, by buď vypověděl Evropskou úmluvu o lidských právech, nebo by
se rozhodovalo o jeho suspendování z EU pro vážné a soustavné porušování základních
práv, nebo by už suspendován byl. Nadto část (d) jediného článku by zachovala právo
členského státu v poslední instanci rozhodnout jednotlivé případy a zároveň zachovat
domněnku, že žádosti jsou evidentně neodůvodněné. Samostatné prohlášení Belgie
7
      Např. článek K. 9 SEÚ.
8
      Článek 100c SES, vložený v Maastrichtu.
9
      Toto právo by mohl získat rovněž Evropský parlament, bylo-li by po pěti letech přijato rozhodování
      spolurozhodovacím postupem - viz co bylo řečeno výše o článku G. 2.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         11

zaprotokolovává, že tato země zamýšlí využívat tohoto ustanovení a posuzovat každou
žádost o azyl jednotlivě. Další prohlášení všech členských států opětovně stvrzuje jejich
právo zajistit jednotlivé své povinnosti podle "výše zmíněných úmluv". Záměrem patrně
je, aby se to týkalo Úmluvy o uprchlících z roku 1951; jelikož však v protokolu se
zmiňují i tři další úmluvy, vyžadoval by patrně tento odkaz při závěrečné redakci
smlouvy vyjasnění.

Je třeba poznamenat, že první z výjimek uvedených v protokolu by se mohla týkat
Spojeného království, které vzhledem k veřejnému ohrožení vyplývajícímu z
bezpečnostní situace v Severním Irsku vyhlásilo odstoupení podle článku 15 Evropské
úmluvy o lidských právech.

Další protokoly a prohlášení stanoví, že na problémy jak krátkodobých víz, tak
bezpečnosti na hranicích mohou mít vliv zahraničněpolitické zřetele a že členské státy
budou nadále oprávněny sjednávat se třetími zeměmi smlouvy o hranicích za
předpokladu, že tyto smlouvy respektují jak smlouvy Společenství, tak další mezinárodní
smlouvy.10 Jedna z nejdelších hranic Společenství, totiž hranice mezi Švédskem a
Norskem, bude fakticky kryta účastí Norska na Schengenské dohodě.


(3) Pozměněná hlava VI: spolupráce v oblastech justice a vnitřních věcí

Vytvoření nové komunitární hlavy o volném pohybu osob, azylu a přistěhovalectví,
popsané v předchozím oddílu, si vyžádá značné opravy pilíře justice a vnitřních věcí,
vytvořeného hlavou VI Maastrichtu, jelikož čtyři oblasti, o nichž se v této hlavě hovoří,
budou převedeny do nové hlavy a tudíž do působnosti Společenství. Název "justice a
vnitřní věci" zmizí a hlava bude známa pod označením Ustanovení o spolupráci policií a
soudů v trestních věcech.

Přestože si tento pilíř zachová svůj mezivládní charakter, přiblíží se komunitárním
úpravám a dosavadní rozdíl mezi pilíři se výrazně naruší.

Novelizovaný text bude sestávat ze 14 článků (K. 1 - 14) se čtyřmi připojenými
prohlášeními. Bude existovat zcela nový "rámcový" článek K. 1, který vyjmenuje určité
kriminální jevy, na které se bude třeba zaměřit. Jsou to:

           rasismus a xenofobie,11

10
      EN 14.
11
      V konečné verzi smlouvy "rasismus a xenofobii" je třeba předcházet a bojovat proti nim; nadále se však
      neklasifikují jako zločiny, jako je tomu u ostatních položek tohoto seznamu - EN 30.

                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                       12

           terorismus,
           organizovaný a jiný zločin,
           obchodování s lidmi,
           trestné činy proti dětem,
           nedovolené obchodování s drogami,
           nedovolené obchodování se zbraněmi,
           korupce,
           podvodné machinace.


Článek K. 1 vymezuje rovněž tři metody spolupráce:

           mezi policejními silami, celními a jinými příslušnými orgány, přímo a
           prostřednictvím Europolu,
           mezi soudními orgány,
           aproximací (větší harmonizací) pravidel o trestních věcech.

Nový článek K. 2 rozšíří význam policejní spolupráce a vytyčí řadu cílů, jichž je k
usnadnění práce Europolu během pěti let třeba dosáhnout.

Nový článek K. 3 podobně vymezí rozsah společného postupu při spolupráci soudů v
trestních věcech, včetně výkonu rozhodnutí, vydávání, kompatibility pravidel, konfliktů
jurisdikcí a minimálních pravidel o trestech v oblastech organizovaného zločinu,
terorismu a obchodování s drogami, Prohlášení uvádí, že v rámci poslední z těchto
položek nedojde k pokusu zavazovat členské státy zavést minimální tresty, nestanoví-li
tak jejich právní řád. Nový článek K. 4 učiní Radu odpovědnou za stanovení podmínek,
za nichž mohou policejní a soudní orgány se souhlasem operovat na území jiného
členského státu.

Ustanovení článku K. 2 SEU, že tato hlava se nedotýká "výkonu odpovědnosti členských
států za dodržování veřejného pořádku a zajišťování vnitřní bezpečnosti" je v novém
textu zachováno jako článek K. 5. Odkazy na Evropskou úmluvu o lidských právech z
hlavy VI SEU zmizí, jelikož v nově navrhované smlouvě se prostřednictvím článku F
vztahují na Smlouvu jako celek.

Článek K. 6 nahradí starý článek K. 3 o postupech konzultování a rozhodování. Jako
dosud začne obecnou povinností se prostřednictvím Rady informovat, konzultovat a
koordinovat činnost. V novém textu se ze "společných postupů" stanou "společné
postoje". Smlouva rovněž zavede novou kategorii "rámcových rozhodnutí", která se



                     Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         13

budou podobat směrnicím podle SES, tj. nebudou bezprostředně závazná, ale budou
zavazovat členské státy, aby vnitrostátními prostředky dosáhly určitého výsledku. Jejich
účelem bude "sbližování zákonů a jiných právních předpisů členských států". Existovat
bude rovněž kategorie "dalších rozhodnutí", zahrnujících jakýkoli jiný účel slučitelný s
cíli hlavy. Pravidlem při hlasování, stejně jako dosud, bude u všech zásadních
rozhodnutí podle této hlavy jednomyslnost; k provádění "dalších rozhodnutí" na úrovni
Unie bude k dispozici rozhodování kvalifikovanou většinou. Úmluvy budou i nadále
podléhat ratifikaci jednotlivými členskými státy v souladu s jejich vlastními ústavními
požadavky, budou však moci nabývat platnosti poté, co je ratifikuje polovina členských
států.

Článek K. 7 rozšíří ve vztahu k policejní a soudní spolupráci úlohu Evropského
soudního dvora. V dosavadní smlouvě je omezena na opční jurisdikci (kterou Spojené
království dosud odmítalo) nad úmluvami. Podle nové úpravy bude mít Soud
automaticky pravomoc rozhodovat spory mezi členskými státy o budoucích úmluvách a
obdobnou jurisdikci získá ve vztahu k rámcovým a dalším rozhodnutím, pokud spor do
šesti měsíců neurovná Rada.

Soud získá rovněž pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách postoupených mu
soudy členských států a týkajících se této hlavy, pouze však ve vztahu k soudům v
členských státech, které se buď při podpisu nové smlouvy nebo následně rozhodnou tuto
formu jurisdikce přijmout. Prohlášení se může týkat buď pouze nejvyšších nebo všech
národních soudů. Jurisdikce nezahrne přezkum platnosti či přiměřenosti policejních
nebo jiných právo vynucujících operací a výkon odpovědnosti státu za dodržování
veřejného pořádku a zajišťování vnitřní bezpečnosti. Prohlášení k článku K. 2 říká, že
"činnost na poli policejní spolupráce podle článku K. 2, včetně činnosti Europolu, bude
podléhat náležitému soudnímu přezkumu příslušnými národními orgány podle pravidel
účinných v každém členském státě".12 Tam, kde se Evropský soudní dvůr věcí
postoupených mu národními soudy ujal, budou mít členské státy, které příslušné
prohlášení neučinily, nicméně právo adresovat mu prohlášení a komentáře. Komise a
kterýkoli členský stát budou mít rovněž právo Soud žádat, aby přezkoumal zákonnost
rozhodnutí, pokud se domnívají, že ke konkrétnímu opatření nebyla dána podle Smlouvy
příslušnost nebo že byla porušena závažná procesní ustanovení.

Nový článek nahradí dosavadní K. 4 o Koordinačním výboru vysokých úředníků bez
podstatných změn s výjimkou, že výbor se bude napříště zabývat pouze záležitostmi
policií a soudů, které v hlavě zůstaly. Dosavadní článek K. 5 o mezinárodní spolupráci
zůstane jako nový článek K. 9 nezměněn. Nový článek K. 10 Evropské unii umožní

12
      Odkaz na Europol zde zřejmě znamená činnosti, které vnitrostátní orgány provádějí jménem Europolu. Bylo
      by obtížné, přinejmenším ve Spojeném království, aby se soudní přezkum týkal přímo činnosti Europolu.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          14

uzavírat mezinárodní smlouvy o věcech spadajících pod hlavu o policejní a soudní
spolupráci.13

Nový článek K. 11 posílí úlohu Evropského parlamentu tím, že mu dá zvláštní právo být
konzultován o navržených řešeních a úmluvách. EP by však i nadále neměl legislativní
roli.

Bude existovat nový článek K. 12 věnovaný užší spolupráci podskupiny členských států
(viz zvláštní oddíl o flexibilitě).

Článek K. 13 obrátí domněnku ve prospěch nikoli financování z rozpočtu Společenství,
ale financování jednotlivými členskými státy. Na základě textu, jemuž jako předsedající
země dává přednost Nizozemsko, by operativní výdaje šly na vrub rozpočtu
Společenství, nerozhodne-li Rada jednomyslně o opaku.

Konečně, a stejně jako tomu bylo ve třetím pilíři SEU, nová smlouva skýtá v článku K.
14 passerelle (můstek) od mezivládního pilíře k pilíři Společenství. Jinak řečeno
kterýkoli z předmětů, zahrnutých do pilíře, by mohl přejít do působnosti Společenství,
bude-li jednomyslnost v Radě a jednotlivé státy toto rozhodnutí ratifikují. Byl by to
vlastně nový dodatek k základním smlouvám a není pravděpodobné, že členské státy by
ho přijímaly snadno.

Pilíř justice a vnitřních věcí, vytvořený Maastrichtskou smlouvou, obsahuje rovněž
ustanovení o celní spolupráci (dosavadní článek K. 1/8/). V Amsterdamské smlouvě se
to mění na nový článek SES, který bude následovat za rozšířeným článkem 209a o boji
proti podvodným machinacím namířeným proti Společenství. Nová ustanovení vytvoří
zvláštní smluvní základ legislativy Rady, týkající se jak machinací, tak celní spolupráce,
která bude využívat spolurozhodovacího postupu.


(4) Začlenění Schengenské dohody

Amsterdamská smlouva zahrnuje protokol o začlenění Schengenské dohody z roku 1985
do smluvního systému. Protokol hovoří o acquis Schengenu, tj. o celém souboru
pravidel a úmluv, jichž bylo dosud v rámci schengenského systému dosaženo. Ten je
definován v příloze k textu smlouvy. Všechny členské státy včetně Spojeného království
a Irska budou stranami Protokolu potud, pokud 13 států, které přijaly schengenské
závazky, opravňuje využívat institucí Společenství. Acquis Schengenu bude platit v
rámci třináctky v míře, v níž jsou jeho ustanovení slučitelná s Unií a komunitárním
13
      Viz oddíl o otázce právní subjektivity EU v části VII.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         15

právem. Jakmile protokol vstoupí v platnost, roli Schengenského výkonného výboru
převezme Rada a sekretariát Schengenu splyne s generálním sekretariátem Rady. V
Prohlášení se říká, že nahrazením schengenských pravidel o hraničních kontrolách
pravidly Společenství se úroveň ochrany a bezpečnosti nesníží. Článek B. 1 (třetí odst.)
stanoví, že Evropský soudní dvůr nebude mít jurisdikci nad opatřeními či rozhodnutími
týkajícími se udržování veřejného pořádku nebo zajišťování vnitřní bezpečnosti.

Skutečnost, že Spojené království a Irsko nejsou Schengenem vázány, je uznána v
preambuli navrhovaného protokolu i v následujících článcích, z nichž jasně vyplývá, že
jak acquis, tak na něm založená budoucí rozhodnutí se budou vztahovat pouze na 13
členských států.14 V článku C je Spojenému království a Irsku dána možnost přijmout
acquis Schengenu zcela nebo zčásti později a připojené prohlášení vyslovuje naději, že
se tak stane. Postavení Dánska se týká článek Ba Protokolu, který říká, že povinnosti
Dánska podle Schengenské dohody zůstanou v té fázi, v níž se promítají do svých
nových právních základů v nové hlavě o svobodě pohybu a v hlavě VI SEU. Další vývoj
rozvíjející acquis Schengenu se bude na Dánsko vztahovat jedině na základě ustanovení
v Protokolu Z (viz oddíl B. 5 níže).

Podle článku E má být s Islandem a Norskem uzavřena zvláštní dohoda, umožňující jim
podílet se na provádění schengenského Protokolu. Týž článek uznává, že k úpravě
režimu na hranicích mezi Islandem a Norskem a mezi Spojeným královstvím a Irskem
bude zapotřebí samostatné dohody. K ní bude nezbytná jednomyslnost v Radě.

Článek G stanoví, že Schengenská dohoda má být součástí souboru toho, čeho EU
dosáhla (acquis), který musí příští noví členové EU v plném rozsahu přijmout.


(5) Zvláštní úpravy týkající se Spojeného království, Irska a Dánska

Zatímco Nizozemsko jako předsedající země již dávno před amsterdamským summitem
akceptovalo, že Spojené království a Irsko budou požadovat zvláštní úpravu pokud jde o
začlenění Schengenské dohody do SEU a odstranění kontrol na vnitřních hranicích, do
návrhů, které Amsterdam předcházely, žádný text včleněn nebyl a podrobnosti
navrhovaných nových úprav vyšly najevo teprve poté, co byly po summitu zveřejněny
Protokoly X a Y. Protokol Z obsahuje soubor zvláštních úprav týkajících se Dánska.

Zvláštní stanovisko, k němuž se pokud jde o Spojené království dospělo, se opírá o
ustanovení "schengenského" protokolu spolu s článkem I nové hlavy a protokoly X a Y.

14
      Dánsko, Řecko, Itálie, Rakousko, Finsko a Švédsko, které nejsou signatáři Schengenské dohody a prováděcí
      dohody k ní, mají aplikovat schengenská pravidla v plném rozsahu počínaje dny, které stanoví Rada.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                    16

Jak bylo již výše uvedeno, v článku B schengenského protokolu je jasně řečeno, že
acquis Schengenu se vztahuje pouze na 13 států, které Schengenská ujednání podepsaly.
Podle článku C tohoto protokolu Spojené království a Irsko "mohou kdykoli požádat,
aby se podílely na některých nebo všech ustanoveních tohoto acquis"; jestliže o to
požádají, odpověď bude záviset na jednomyslném rozhodování ostatních třinácti.

Protokol X hovoří ve své preambuli "o mnohaleté existenci zvláštních úprav cestování
mezi Spojeným královstvím a Irskem" a stanoví, že Spojené království bude oprávněno
provádět kontroly na svých hranicích s ostatními členskými státy bez ohledu na článek
7a, jakákoli další ustanovení SEU a SES a jakékoli jiné dohody, k nimž se na základě
těchto smluv dospěje nebo které EU s jinými státy uzavře. Účelem takových kontrol
může být a) ověřovat právo občanů Evropského hospodářského prostoru (tj. patnáctky
EU a Norska, Islandu a Lichtenštejnska) a dalších států, s nimiž má Spojené království
zvláštní úpravy, vstoupit do Spojeného království a b) určovat, zda mohou vstoupit jiné
osoby. Tento článek se vztahuje i na území, za jehož vztahy navenek Spojené království
odpovídá, tj. na Gibraltar. Podle článku 2 mohou Spojené království a Irsko nadále
přijímat své zvláštní úpravy týkající se Společného prostoru cestování. Podle článku 3 je
ostatních 13 států oprávněno provádět tytéž kontroly osob, které na jejich území vstupují
ze Spojeného království (pro tyto účely včetně Gibraltaru) a Irska. I to bude navzdory
článku 7a, který jinak požaduje, aby tyto kontroly byly odstraněny.

Protokol Y upravuje poměr Spojeného království a Irska k nové hlavě o volném pohybu
osob, azylu a přistěhovalectví. Základním ustanovením v článcích 1 a 2 je, že Spojené
království a Irsko se nebudou podílet na této hlavě a že nic, co bude na jejím základě
dohodnuto, se na ně nebude vztahovat. Toto ustanovení se výslovně týká i jakýchkoli
příslušných rozhodnutí Soudního dvora. Ta se nevztahují na Spojené království a Irsko a
pokud jde o Spojené království a Irsko nestávají se ani součástí acquis communautaire
čili souhrnu práva Společenství. Spojené království a Irsko mají tudíž nejen zůstat vně
existujících schengenských úprav, ale budou také odděleny od příštího vývoje těchto
úprav na základě nové komunitární hlavy. Článek 3 Protokolu Y však Spojenému
království a Irsku umožňuje dobrovolně a výběrově se k opatřením přijatým na základě
této hlavy připojit. To by např. znamenalo, že Spojené království a Irsko by se mohly
rozhodnout, že se připojí k opatřením týkajícím se vnějších hranic EU a azylu a přitom
se na ně nebudou vztahovat jakákoli budoucí opatření co do vnitřních hranic EU. Článek
3 by oběma zemím umožnil podílet se na sjednávání opatření, oznámí-li svůj úmysl tak
učinit během 3 měsíců poté, co byl návrh předložen Radě. Vzhledem k tomu, že všechna
opatření podle této hlavy (kromě opatření týkajících se krátkodobých víz) musí být
přijata jednomyslně, přinejmenším po prvních pět let, získaly by Spojené království a
Irsko v procesu vyjednávání veto, pouze však "na rozumnou dobu".15 Jakmile uplyne,
15
      EN 23.


                  Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          17

pak, nelze-li dosáhnout se Spojeným královstvím a Irskem dohody o jejich účasti, bude
toto opatření přijato pouze pro třináctku a nikterak se nebude vztahovat na Spojené
království a Irsko.

Budou-li si to přát, budou se Spojené království a Irsko moci k němu později připojit.
Kdykoli se však Spojené království a Irsko rozhodnou opatření podle nové hlavy
přijmout, budou muset přijmout i jurisdikci ESD podle článku H nové hlavy.
Svrchu vylíčené úpravy popsal premiér Tony Blair ve svém prohlášení před Dolní
sněmovnou 18. června takto:
      "Získali jsme prostřednictvím právně závazného protokolu ke smlouvě právní
      zajištění našich hraničních kontrol. Je to úspěch trvalé hodnoty, dosažený
      poprvé... Zajistili jsme, že o naší hraniční politice budeme rozhodovat my a
      jedině my a že politika týkající se přistěhovalectví, azylu a víz se dělá v Británii,
      nikoli v Bruselu. Jiní si mohou zvolit jiné úpravy, které odpovídají jejich tradicím
      a zeměpisné poloze. Nevidím sebemenší důvod jim v tom bránit, jakkoli i nadále
      se bude na takové úpravy vztahovat jednomyslnost. Podle smlouvy se Spojené
      království může na oblastech, které jsou pro nás zajímavé, rovněž podílet, ovšem
      rozhodneme-li se tak svobodně. To není vylučování, ale včleňování se,
      rozhodneme-li se tak".16
Ve své reakci na toto prohlášení vůdce opozice John Major řekl:
      "Pokud jde o kontroly na hranicích, je si premiér vědom, že má naši plnou a
      ničím nepodmíněnou podporu, zachovává-li kontrolu této Sněmovny nad státními
      hranicemi této země? O tom nemůže být sporu. Není však pravdou, že dohody o
      hraniční kontrole bylo ve skutečnosti dosaženo v březnu minulého roku, kdy naši
      partneři souhlasili s tím, že Británie se kontroly na hranicích nikdy nevzdá?"17

Irsko, přestože má podle Amsterdamské smlouvy tatáž práva a požívá týchž výjimek
jako Spojené království, využilo Deklarace k tomu, aby dalo jasně najevo, že v
Protokolech X a Y je do jisté míry váhavým partnerem Spojeného království. Kdyby se
protokoly vztahovaly pouze na Spojené království, zničilo by to Společný prostor
cestování a navršilo nové překážky cestování mezi Spojeným královstvím a Irskem.
Prohlášení zdůrazňuje, že Irsko s Protokolem X souhlasilo, jelikož chce co největší
svobodu pohybu do Irska a z něho a že svých práv podle článku 3 Protokolu Y bude
využívat v maximální míře, která je se zachováním Společného prostoru cestování
slučitelná. Protokol Y také v článku 8 vytváří prostor pro možné jednostranné
rozhodnutí Irska se k Protokolu a k nové hlavě smlouvy jako plnoprávný partner připojit.
Obdobné ustanovení pokud jde o Spojené království neexistuje.

16
      HC Debates, 18. června 1997, c313.
17
      Tamt., c316. Vůdce liberálních demokratů se ve své reakci na prohlášení konkrétně tohoto tématu nedotkl.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          18


Rovněž Dánsko si v Amsterdamu zajistilo zvláštní úpravu. O zvláštním ustanovení o
Dánsku v Protokolu začleňujícím Schengenskou dohodu do EU již byla řeč. Ze všeho,
co se přijme podle nové hlavy o volném pohybu osob, přistěhovalectví a azylu Protokol
Z vyjímá Dánsko podobně, jako Protokol Y týkající se Spojeného království a Irska;
verze "začlenění" je však jiná. Na sjednávání nebo přijímání opatření stavících na acquis
Schengenu podle nové hlavy se Dánsko nebude podílet vůbec; do šesti měsíců po
rozhodnutí o jakémkoli takovém návrhu se však může rozhodnout, zda je v dánském
právu provede nebo neprovede. Takové rozhodnutí založí mezinárodněprávní závazek
mezi Dánskem a ostatními členskými státy, avšak bez jakékoli jurisdikce Evropského
soudního dvora. Protokol Z rovněž opakuje ustanovení Edinburgské úmluvy z prosince
1992, týkající se neúčasti Dánska na jakýchkoli rozhodnutích a akcích EU, které mají
dopad na obranu. Konečně Protokol Z otevírá možnost, že Dánsko by se v budoucnu
mohlo z Protokolu zcela nebo zčásti vyvázat; muselo by se tak však stát v souladu s
dánskou ústavou, což by téměř jistě znamenalo další referendum.

Ve zvláštních úpravách pro Dánsko se odráží neklid, který v dánské veřejnosti panuje
pokud jde o Schengenskou dohodu (která byla dánským parlamentem schválena k
ratifikaci 30. května 1997) a o navrhovaný "euroregion" zahrnující jižní Dánsko a
severní Německo. Amsterdamská smlouva bude předložena voličstvu v referendu patrně
počátkem roku 1998 a obecně se má za to, že by měla malou šanci na schválení, pokud
by Dánsko souhlasilo s "komunitarizací" citlivých problémů hranic a migrace.18 Zatím
se zdá, že dánský tisk a politické strany, s výjimkou těch, které stojí na extrémních
koncích politického spektra, přijaly Amsterdamskou smlouvu s jejím protokolem o
Dánsku poměrně dobře. Očekává se, že dánská vláda bude zdůrazňovat přípravy na
rozšíření EU na východ, aby smlouvu voličstvu "prodala".19




18
      J. Read, "Lone crusader Denmark battles on over border controls", The European, 5. - 11. června 1997.
19
      Ole Tonsgaard in Berlingske Tidende, 19. června 1997.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         19

II.        Změny týkající se společné zahraniční a bezpečnostní politiky


A.         Úvod

Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) byla Maastrichtskou smlouvou
vytvořena jako druhý pilíř Evropské unie. Podle Smlouvy je v mezinárodní politice
cílem Unie "prosazovat svou identitu na mezinárodní scéně, zejména prováděním
společné zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně dlouhodobého vymezení společné
obranné politiky, která by časem mohla vést ke společné obraně".20SZPB obsahovala
dva oddělené prvky, diplomatickou stránku, která se vyvinula z dřívějšího systému
Evropské politické spolupráce, a novou bezpečnostní a obrannou stránku, kterou by do
značné míry realizovala Západoevropská unie.21

Reforma druhého pilíře se uskutečnila na pozadí vnímaného selhání EU v reakci na
rozpad bývalé Jugoslávie. Po této balkánské zkušenosti se SZBP stala méně ambiciózní,
stále však existuje spektrum společných akcí a společných stanovisek a záplava
prohlášení.22 V mnoha změnách SZBP v Amsterdamské smlouvě se tento pragmatičtější
přístup odráží v podobě poměrně omezených funkčních změn mechanismů zahraniční
politiky a posílení role předsednictva navenek. Existuje rovněž určitý počet textových
přesunů a kodifikací. Daleko kontroverznější je, že se změnil i rozhodovací proces. V
zásadě se ovšem dá říci, že mezivládní struktura SZBP zůstala.

Amsterdamská smlouva reviduje rovněž stávající ustanovení o obraně a bezpečnosti.
Maastrichtská smlouva spatřovala v Západoevropské unii něco, co se stává jak obrannou
paží EU, tak nově posíleným evropským pilířem NATO. Byl to kompromis, který měl
smířit atlantisticky smýšlející členské státy, vedené Spojeným královstvím, které chtěly
zachovat převahu NATO v evropské bezpečnosti, se zeměmi "kontinentu", vedenými
Francií, které podporovaly ideál evropské bezpečnosti, potenciálně schopné vojenských
akcí nezávisle na USA.

V uplynulých pěti letech se charakter evropské bezpečnosti změnil. NATO se proměnilo
způsobem, kteří by mnozí považovali za nemožný. Tím, že z organizace do značné míry
vojenské se změnilo v organizaci politicko-vojensko-bezpečnostní, se NATO jako

20
      SEU, článek B
21
      Evropská organizace kolektivní bezpečnosti podle Bruselské smlouvy z roku 1948.
22
      Pokud jde o řadu studií o různých aspektech a akcích SZBP, viz M. Holland (ed.), Common Foreign and
      Security Policy: The Record and Reforms (1997) a Regelsberger, de Schoutheete de Tervarent and Wells
      (eds.), Foreign Policy in the European Union: From ECP do CFSP and Beyond.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         20

ústřední instituce evropské bezpečnosti oživilo. Dokonce i Francie a Španělsko, které se
nyní postupně připojují se k jeho vojenským strukturám, je uznaly za přední
bezpečnostní organizaci. Klíčem k této transformaci byl vnímaný úspěch NATO při
usnadnění mírového řešení v Bosně v roce 1997 v porovnání s dřívějším selháním EU a
dalších mezinárodních organizací. Zlepšené postavení NATO v evropské bezpečnosti se
promítá i v novém textu Smlouvy.

Přestože ambicióznější plány na Evropskou společnou obranu byly poznovu odloženy,
vynořila se celá série nových vojenských úkolů podle kapitol VII a VIII Charty OSN,
jakými jsou humanitární intervence, zvládání krizí a udržování míru. EU jasně řekla, že
je třeba sledovat cíle v této sféře, z deklarace ZEU známé jako "úkoly z
Petersbergu"23Bez vlastních vojenských prostředků by Unie potřebovala k naplnění
těchto snah pomoc ZEU; vzhledem k potřebě zvýšit účinnost byl však vztah mezi těmito
orgány změněn. Tento nový směr předpokládané Evropské společné obranné politiky se
prosadil na pozadí rozhodnutí USA zapůjčit svá na NATO napojená vojenská zařízení
ZEU pro omezené vojenské operace pod hlavičkou Mnohonárodního úkolového
seskupení sil (CJTF), odpovídající "evropeizaci" aliance s větší úlohou evropských
důstojníků ve velící struktuře NATO.24


B.         Politická solidarita

Všeobecně se má za to, že SZBP oslabil nedostatek kolektivní politické vůle.
Amsterdamská smlouva obsahuje dodatky k hlavě V, jejichž cílem je nastolit politickou
solidaritu. Patří mezi ně zjednodušení, avšak posílení dosavadního článku J. 1, který se
týká zahraničně politických cílů EU a vzájemné solidarity. V novém článku J. 1 (2) se
členské státy nadto zavazují "společně pracovat na rozšiřování a rozvíjení své vzájemné
politické solidarity". Jako další cíl SZBP bylo do článku zařazeno rovněž slovo
"integrita" Unie. To je zčásti reakcí na přání některých členských států, jako např.
Finska (ve vztahu k Rusku) a Řecka (ve vztahu k Turecku) zahrnout výslovný odkaz na
zajišťování území celistvosti Unie. V této věci Smlouva neobsahuje konkrétní kolektivní
bezpečnostní záruku, ale přidáním formulace "v souladu se zásadami Charty Spojených
národů" do nového článku J. 1 (1) skýtá odkaz na implicitní chápání kolektivní
bezpečnosti v Unii i na úkoly z Petersbergu.



23
      Schválené v Petersbergu u Bonnu v červnu 1992.
24
      Pojem CJTF byl původně uveden do oběhu v roce 1994; jeho vývoj se však zpomalil sporem mezi Francií a
      USA. Rada NATO v červnu 1997 tuto slepou uličku prolomila. Úmluva o CJTF má být ratifikována na
      summitu v červnu 1997 v Madridu.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          21



C.         Zaměření a nástroje SZBP

Stejně jako současná SEU (článek J. 8 (1) a (2) první věta), i Amsterdamská smlouva
definuje Evropskou radu jako toho, kdo v poslední instanci o SZBP rozhoduje a bude i
nadále její zásady a obecné směry formulovat (text se přesunul do nového článku 3),
přestože se budou vydávat i další vodítka ve "věcech, které mají dopad na obranu".
Vzhledem k přání zajistit větší účinnost byly změněny některé nástroje a rozhodovací
mechanismy.

Jako součást konsolidace textu věnovaného druhému pilíři Smlouva přenáší nástroje,
jejichž prostřednictvím může EU své zahraničně politické cíle prosazovat, z bývalého
článku J. 1 (3) do nového článku J. 2. Mezi tyto nástroje patří "definování zásad a
obecných směrů společné zahraniční a bezpečnostní politiky"; "posilování dosavadní
systematické spolupráce"; a přijetí současných nástrojů, jimiž jsou společné akce a
společné postoje. K nim se připojuje nový nástroj, totiž "Společná strategie".

Společnou strategií, o níž Evropská rada podle článku J. 3 rozhodne kdykoli mají
členské státy důležité společné zájmy, může být celkový přístup k určité zemi nebo k
určitému regionu nebo k širšímu politickému problému. Společné strategie stanoví své
cíle, prostředky a dobu svého trvání. Rada ministrů definuje a provádí SZBP a může
Evropské radě doporučit Společné strategie k rozhodnutí. Bude přijímat rozhodnutí
týkající se SZBP (buď společné akce podle článku J. 4 nebo společné postoje podle
článku J. 5 nebo prohlášení na základě obecných směrů vytyčených Evropskou radou
nebo společných strategií, o nichž Evropská rada rozhodla.25 Nová smlouva se snaží
jasněji vymezit dělící čáru mezi "společnými akcemi" a "společnými postoji". Podle
nového článku J. 4 (1) společné akce "se zaměří na konkrétní situace, kde se má za to, že
je zapotřebí operativního postupu. Stanoví své cíle, rozsah, nástroje, které se Unii mají
dát k dispozici, v případě potřeby i své trvání a podmínky svého provedení". Podle
nového článku 5 společný postoj definuje "přístup Unie ke konkrétní věci zeměpisné
nebo tématické povahy". Místo Komise při podpoře společných akcí je posíleno článkem
J. 4 (4), podle něhož Rada může Komisi požádat, aby předložila návrhy, které mohou
provedení společné akce zajistit. Zde se mohou mít na mysli ekonomické nástroje,
kterých Komise užívá např. na poli obchodních sankcí či rozvojové pomoci. Článek J. 3
(6) Maastrichtské smlouvy se přesunul do nového článku J. 4 (6): "V případech naléhavé
nutnosti, vyplývající ze změn situace, a nerozhodla-li Rada, mohou členské státy učinit
nezbytná naléhavá opatření, majíce na zřeteli obecné cíle společné akce".


25
      Článek J. 3. 3.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                       22

Povinnost členských států navzájem se informovat a konzultovat o zahraničních a
bezpečnostních záležitostech a co nejefektivněji uplatňovat vliv Unie prostřednictvím
koordinované činnosti se nezměnila, z dosavadního článku J. 2 (1) se však přesunula do
nového článku J. 6.


D.         Rozhodování a flexibilita

Pokud jde o proces rozhodování o SZBP, přináší Amsterdamská smlouva významné
změny. Současné stanovisko podle článku J. 3 Maastrichtské smlouvy je, že na radu
Evropské rady může Rada pro zahraniční věci rozhodnout, že určité věci by se měly stát
předmětem společné akce. Rada pro zahraniční věci je zmocněna jednomyslným
rozhodnutím souhlasit, že určitá rozhodnutí v rámci společné akce mohou být schválena
kvalifikovanou většinou. To ve svých důsledcích znamená, že kterýkoli členský stát
může trvat na tom, že o žádné konkrétní věci se nebude rozhodovat většinově a že
všechna rozhodnutí spojená se společnými akcemi se budou přijímat konsenzem.
Jakmile však Rada jednou rozhodla, že určitá konkrétní oblast má podléhat rozhodování
kvalifikovanou většinou, jsou všechny členské státy tímto rozhodnutím vázány. To je
předmětem řady výhrad, včetně prokazatelné změny okolností, která má vliv na oblasti
spadající pod společnou akci, velkých obtíží na straně členského státu při provádění a
národní akce v případě naléhavé nutnosti. Ve svém článku J. 2 Maastrichtská smlouva
definovala méně intenzivní spolupráci, totiž společný postoj, zaujímaný jednomyslně.

Amsterdamská smlouva přenáší text o rozhodování z článku J. 3 do nového článku J. 13.
Během mezivládní konference vyslovovala většina členských států názor, že
konsenzuální rozhodování o SZBP bylo jednou z hlavních příčin, proč se druhému pilíři
nepodařilo naplnit vnější aspirace EU. Nová Smlouva proto usiluje o novou rovnováhu
mezi jednomyslností (možností národního veta) a rozhodováním kvalifikovanou
většinou, kdy nejvýznamnější zásadní rozhodnutí (společné strategie či obecné směry) se
budou přijímat v Evropské radě jednomyslně a o většině otázek provádění se rozhodne v
Radě, kde za určitých okolností bude po ruce rozhodování kvalifikovanou většinou.

Podle článku J. 13 (1) se má o SZBP v Radě ministrů rozhodovat v zásadě jednomyslně.
Mějme na paměti, že možná rozhodnutí se budou opírat o definované směry či společné
strategie, jednomyslně přijaté Evropskou radou.

Kde jednomyslnosti nelze dosáhnout, umožní článek J. 13 (1) jednotlivým členským
státům nebo skupinám států zaprotokolovat konstruktivní zdržení se hlasování a dovolit
tak většině pokračovat. Jakkoli jsou vyňati z provádění, abstentující stát či státy budou
muset přijmout, že rozhodnutí zavazuje Unii jako celek a nemohou ho tudíž dodatečně
zpochybňovat. Reprezentují-li členové, kteří zaprotokolovávají svou abstenci, více než

                     Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                       23

třetinu hlasů, vážených podle článku 148 (2) SES, rozhodnutí se nepřijme. Důležité je,
že představitelé jednotlivých států v Radě musejí být v Radě přítomni, aby svou abstenci
dali zaprotokolovat.
Článek J. 13 (2) změkčuje obecné pravidlo jednomyslnosti při přijímání společných
akcí, společných postojů a dalších rozhodnutí založených na společných strategiích a
rovněž při provádění společných akcí a společných postojů. V těchto případech se za
podmínek článku 148 (2) bude rozhodovat kvalifikovanou většinou. Ke schválení bude
zapotřebí 62 kladných hlasů nejméně z 10 členských států. Tento odstavec však
umožňuje také národní veto, jelikož členský stát může přijetí jakéhokoli rozhodnutí
kvalifikovanou většinou odmítnout "ze závažných a uvedených důvodů národní
politiky". Jinak řečeno, k hlasování nedojde a příslušný konkrétní akt nebude
autorizován. Jestliže však počet ostatních členských států může dát dohromady
kvalifikovanou většinu podle tohoto článku, bude se přijetí rozhodnutí považovat za
pouze odložené. Delegace v Radě se pak mohou odvolat k příštímu zasedání Evropské
rady, konanému obvykle dvakrát do roka, kde se rozhoduje jednomyslně. Je jasné, že
použití veta v Radě ministrů bude považováno za vážný krok a Smlouva od něj zde i na
jiných místech odrazuje. Počet rozhodnutí přijatých kvalifikovanou většinou bude
nakonec určován počtem společných strategií, o nichž se v Evropské radě rozhoduje
konsenzem, a politickou vůlí konkrétní předsedající země vyzkoušet postupy využívající
kvalifikované většiny na rozhodnutích druhořadé povahy.

Významná výjimka podle článku J. 13 (2) spočívá v tom, že rozhodnutí, která mají
obranné nebo vojenské důsledky, se nikdy nebudou přijímat kvalifikovanou většinou. V
těchto případech se vždy použije článku J. 13 (1). Lze tedy říci, že Amsterdamská
smlouva nejspíš nepovede k širšímu využívání rozhodování kvalifikovanou většinou za
sporné situace. Nanejvýš může nutit vlády, které chtějí akci EU v určité oblasti blokovat,
aby formulovaly své důvody otevřeněji a byly připraveny svou věc na summitu
obhajovat.

Návrhy Amsterdamské smlouvy obsahovaly konkrétní klauzuli o flexibilitě či spolupráci
na vyšší úrovni s odvolávkou na obecnou klauzuli o flexibilitě zahrnutou do obecných
ustanovení. To by skupinám členských států umožňovalo těsnější zahraničněpolitickou a
obrannou spolupráci s využitím institucí, mechanismů a postupů EU podle článků J. 1 až
J. 11. Díky nesmlouvavému postoji Rakouska, Británie, Řecka a Irska byla však zvláštní
klauzule o flexibilitě v oblasti SZBP z konečné verze Smlouvy vypuštěna. Přesto určitý
prvek flexibility do SZBP zavádí článek J. 13 (1), který dovoluje konstruktivní zdržení
se hlasování a o němž lze říci, že existoval už za článku J. 4 (5) v Maastrichtu, který do
Amsterdamské smlouvy přešel v důsledku článku J. 7 (4).


E.         Vedení, instituce a spolupráce

                     Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           24


Slabinou SZBP byla její závislost na diplomatických zdrojích předsedající země.
Předsedající země zastupuje Unii v mezinárodních organizacích, na konferencích a v
bilaterálních vztazích. Když tuto funkci vykonávaly malé státy, např. Lucembursko,
často se ocítaly ve velmi obtížné situaci. Trojka (minulý, současný a příští předsedající,
pracující společně) byla vytvořena proto, aby tento defekt napravila, postrádá však
soudržnost. Maastrichtský článek J. 5 byl revidován, aby se k tomu přihlédlo.

Podle nového článku J. 8 bude předsedající i nadále zastupovat Unii, bude mu však
pomáhat generální tajemník sekretariátu Rady ve své nové funkci "Vysokého
představitele"26 Generální tajemník ve skutečnosti nahradí minulého předsedu v trojce,
jelikož v budoucnu bude ku pomoci současnému předsedovi volán pouze příští předseda.
Úloha Vysokého představitele při formulování, přípravě a provádění politických
rozhodnutí, včetně úlohy při politickém dialogu s třetími stranami, je definována v
novém článku J. 16. Tato reforma je dosti konzervativní, jelikož generální tajemník už
určitou roli, byť ji je do značné míry málo vidět, při tvorbě a uskutečňování SZBP má.27
Většina administrativní zátěže spojené s řízením sekretariátu Rady přejde na nového
náměstka generálního tajemníka, o jehož jmenování, stejně jako o jmenování
generálního tajemníka, se Rada bude usnášet jednomyslně.28 Amsterdamská smlouva
však pravomoci Rady rozšířila, jelikož jí umožnila jmenovat "zvláštního představitele s
mandátem pokud jde o konkrétní politické problémy".29 To je pouhé zakotvení stávající
praxe. EU už např. jmenovala zvláštního představitele v souvislosti s mírovým procesem
na Blízkém východě.

Článek J. 9 shrnuje dvě oddělené pasáže Maastrichtské smlouvy. Zahrnuje především
text dřívějšího článku J. 2 (2) o povinnosti členských států. Za druhé přidává znění
bývalého článku J. 5 (4), který členské státy zastoupené v mezinárodních organizacích a
na mezinárodních konferencích zavazuje informovat tam nezastoupené členské státy o
věcech a záležitostech společného zájmu. Toto ustanovení se vztahuje i na členské státy,

26
      Článek J. 8 (3).
27
      Mezi radikálnější návrhy na mezivládní konferenci patřilo jmenování někoho zvně existujících struktur, kdo
      by vystupoval jako představitel SZBP, tzv. "pan či paní SZBP". Měla by to být výrazná osobnost z některého
      členského státu. Některé státy si však dělaly starost s tím, že taková osobnost by si mohla svou agendu
      přivlastnit a případně se dostat do sporu s Evropskou radou. Generální tajemník Rady je veřejný činitel. Druhý
      návrh směřoval k tomu, aby v rámci sekretariátu byl jmenován někdo formátu generálního tajemníka, kdo by
      pracoval po boku současného generálního tajemníka a vzal na sebe úlohu představitele a poradce SZBP.
      Závěrečný kompromis se blíží návrhu uvedenému na prvním místě.
28
      Èlánek J. 8 (3) a èlánek 151 SES
29
      Článek J. 8 (5).


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          25

které jsou stálými nebo volenými členy Rady bezpečnosti, a které musí hájit zájmy Unie,
"aniž by tím byla dotčena jejich odpovědnost podle Charty Organizace spojených
národů".

Článek J. 10 v návrhu je starý nezměněný článek J. 6. Zdůrazňuje praktickou spolupráci
diplomatických a konzulárních zastoupení členských států a zastoupení Komise v třetích
zemích při podpoře SZBP.30
Čistě konzultativní úloha Evropského parlamentu ve Společné zahraniční a bezpečnostní
politice je zakotvena v novém článku J. 11. Jde o pouhé opakování znění článku J. 7
Maastrichtu. Článek předsedovi Rady a Komise ukládá Evropský parlament pravidelně o
SZBP informovat, žádá po něm, aby Parlament konzultoval a aby zajistil, že jeho názory
budou brány v úvahu. K plnění těchto požadavků mohou komisaři pro vnější vztahy
vystupovat na plenárních zasedáních Parlamentu s prohlášeními a mohou jim být
kladeny otázky. Totéž se týká představitelů momentálně předsedající země na úrovni
ministrů. Představitelé předsedající země a Komise mohou vystupovat před Výborem EP
pro zahraniční věci, bezpečnost a obranu a před jeho podvýbory.31

Článek J. 12, který shrnuje články J. 8 (4) a (4) Maastrichtu, se týká práva podávat
návrhy. Stejně jako je tomu dnes, nová Smlouva navrhuje, aby členské státy a Komise
mohly předkládat Radě jakékoli otázky týkající se společné zahraniční a bezpečnostní
politiky. Předsedající může z vlastní iniciativy nebo na žádost členského státu či Komise
svolat zasedání Rady do 48 hodin, v naléhavých případech i rychleji. Podle nového
článku J. 17, který je současným a nezměněným článkem J. 9, je Komise plně zapojena
do prací v oblasti SZBP, stojí však mimo vůdcovský triumvirát Vysokého představitele a
současného a příštího předsedy.

Článek J. 14 předsedajícímu umožňuje zahajovat jménem Evropské unie, vyjádří-li s tím
jednomyslný souhlas Rada, jednání o mezinárodních dohodách. Při tom mu bude


30
      Mezi patnáctkou existuje rozsáhlá praktická diplomatická spolupráce. V OSN se každý týden konají schůzky
      velvyslanců EU a k pravidelným schůzkám velvyslanců dochází ve třetích zemích. Existuje i mnoho vztahů na
      konzulární úrovni: podle článku 8c se může každý občan Unie obrátit ve třetích zemích na jakýkoli konzulát
      EU o pomoc. Britští diplomaté stále častěji sídlí ve stejných objektech jako diplomaté dalších zemí EU. Např.
      o úřadovny se dělí britské a italské velvyslanectví v Bělorusku (Foreign Affairs Committee Second Report,
      Public Expenditure: Spending Plans of the Foreign and Commonwealth Office and the Overseas Development
      Administration 1998 - 99, HC 370 - II, p. 37).
31
      EP má dvě významné pravomoci, jež se týkají zahraniční politiky, nejsou však součástí druhého pilíře. Za prvé
      musí na základě článků 228 a 238 SES schválit všechny asociační a kooperační dohody s třetími státy či
      skupinami států. Za druhé musí na základě článku O SES schválit absolutní většinou smlouvy o přístupu
      nových členských států. Vliv EP může dále narůstat vzhledem k jeho novým rozpočtovým pravomocem (viz
      níže).


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                       26

pomáhat Komise. Pokud jde o právní důsledky, viz oddíl o mezinárodněprávní
subjektivitě v části VII této studie.

Článek J. 15 opakuje text dosavadního článku J. 8 (5) o Politickém výboru. Politický
výbor (POCOM) se skládá z politických ředitelů ministerstev zahraničí všech členských
států, svolává se před každým zasedáním Rady pro zahraniční věci a koordinuje velkou
část práce spojené s SZBP mezi zasedáními na úrovni ministrů. Podle Prohlášení,
připojeného k Závěrečnému sktu, se POCOM bude scházet podle potřeby, případně i
velmi brzy po svolání. K usnadnění Amsterdamská smlouva dovoluje, aby své vlády
mohli na schůzích Politického výboru zastupovat zástupci politických ředitelů.

F.         Útvar plánování a včasné výstrahy

SZBP byla často kritizována za přílišnou reaktivnost. To může být zčásti důsledkem
jejího mezivládního charakteru. Na schůzky na úrovni ministrů přibývá dnes do Bruselu
představitel každého státu se svým národním hodnocením dané situace či krize a se
svým národním pohledem na ně. Pak lze spoustu času strávit formulováním společného
přístupu k problému, o který jde, a teprve potom je možno se věnovat možnými
řešeními. Všeobecně se má za to, že radám pro zahraniční věci se dostává malé podpory.
Útvar SZBP, zřízený na základě SEU a tvořený ředitelem a jedním diplomatem z
každého členského státu, se považuje za málo víc než centrum přesouvání papírů mezi
Radou, Komisí a Evropským parlamentem. Prohlášení ve Smlouvě zřizuje nový útvar
plánování a včasné výstrahy, který je součástí generálního sekretariátu a za který
odpovídá Vysoký představitel. Jak jeho název naznačuje, bude inter alia připravovat
politické alternativy pro zasedání Rady. Útvar bude tvořen pracovníky z členských států,
ZEU, Komise a sekretariátu Rady. Nadto bude moci využívat informačních zdrojů
členských států a Komise. Členské státy a Komise budou mít také právo navrhovat
konkrétní výzkumné či plánovací projekty.


G.         Bezpečnost a obrana: ZEU

V Maastrichtu bylo, byť s váháním rozhodnuto, že EU bude nadána obrannou identitou a
že rozhodnutí EU s důsledky pro obranu budou prezentována prostřednictvím oživené
Západoevropské unie (ZEU). Klíčovým v tomto směru byl článek J. 4. Článek J. 4 (1)
stanovil, že SZBP zahrnuje všechny otázky, které se týkají bezpečnosti Unie, "včetně
případného vymezení rámce společné obranné politiky, které by mohlo časem vést ke
společné obraně." V článku J. 4 (2) "Unie žádá Západoevropskou unii, která je nedílnou
součástí vývoje Evropské unie, aby vypracovávala a prováděla rozhodnutí a akce Unie,
které mají dopad na obranu." V obou těchto odstavcích byly obsaženy závažné
informace. Za prvé, v článku J. 4 (1) bylo přímé zapojení EU do obranných úkolů

                     Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          27

"případné", tj. bylo umístěno do budoucnosti; vytvoření organizace kolektivní
bezpečnosti v rámci Unie bylo časově vzdálenější a případně by k němu vůbec nemuselo
dojít. Za druhé, v článku J. 4 (2) byl vztah mezi EU a ZEU neformální a obě organizace
zůstávaly oddělené. Zčásti proto na žádost EU v článku J. 4 odpověděla ZEU
prohlášením, připojeným k Maastrichtské smlouvě. To v podstatě zopakovalo větší část
formulací článku 4, podtrhlo však také úlohu ZEU jako "nástroje k posílení evropského
pilíře Atlantické aliance".32

V průběhu mezivládní konference byly členské státy zajedno, že ZEU by se měla stát
motorem nových kvazivojenských petersberských cílů Unie, panovala však neshoda, v
jakém vztahu by přesně obě organizace měly být. Británie, kde se vystřídaly vlády,
Dánsko a tři neutrální země EU Rakousko, Irsko a Švédsko byly pro posilování
spolupráce mezi EU a ZEU, avšak bez jakéhokoli právně závazného propojení mezi
nimi. Ostatních deset členů podporovalo pohyb, různě ovšem rychlý, směrem k integraci
ZEU do EU. Nová Smlouva odráží hlavně politický přístup skupiny prvně zmíněné, aniž
by vyloučila integracionistické stanovisko pro budoucnost.

Kompromis je obsažen v podstatně pozměněné verzi bývalého článku J. 4, nynějšího
článku J. 7 Smlouvy. V článku J. 7 (1) je vymezování rámce společné obranné politiky
už nikoli "případné", ale "postupné" a je dále kvalifikováno v druhém odstavci článku.
Slova "by mohlo časem vést ke společné obraně" jsou zachována, stane se to však pouze
tehdy, rozhodne-li o tom Evropská rada.

Úlohou ZEU, jak se říká v druhém pododstavci článku J. 7 (l), je podporovat Unii "při
vymezování obranných stránek společné zahraniční a bezpečnostní politiky" a
umožňovat EU přístup k "operační schopnosti", umožňující jí podjímat se úkolů z
Petersbergu, popsaných v článku J. 7 (2). Jsou to "humanitární a záchranné úkoly, úkoly
spojené s udržováním míru a úkoly bojových sil při zvládání krizí, včetně udržování
míru".33 Těsnější vztah mezi EU a ZEU je dále podpořen v článku J. 7 (3). Místo, aby
Unie žádala ZEU, aby podnikala akce jejím jménem, Unie nyní "použije ZEU k
vypracovávání a provádění rozhodnutí a akcí, které mají dopad na obranu". S ohledem
na článek J. 3 bude Evropská rada rovněž moci stanovovat pro ZEU obecná vodítka,
využívá-li jejích služeb. Pět členských států, které jsou v ZEU pozorovateli (Rakousko,

32
      Declaration No. 30 on Western European Union, Para 4 (Cm 3151, str. 34).
33
      Smlouva používá maximalistický výklad petersberských misí. Odst. II. 4 Prohlášení z Petesbergu definuje
      úkoly jako "humanitární a záchranné, síly na udržování míru a síly bojové při zvládání krizí, včetně udržování
      míru". Odst. I. 2 hovoří o méně "účinném bránění konfliktu a opatřeních při zvládání krizí, včetně činností
      KBSE (nyní OBSE) nebo Rady bezpečnosti OSN při udržování míru" (Petersberská deklarace ZEU, červen
      1992). Široká definice "bojových sil při zvládání krizí" by mohla být např. chápána tak, že zahrnuje vojenské
      operace typu evropské angažovanosti na scénáři války v Perském zálivu.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           28

Dánsko, Finsko, Irsko a Švédsko) se bude moci zapojit do plánování, rozhodování,
vypracovávání a provádění operací ZEU, iniciovaných EU, pokud se tak rozhodne.34
Postavení Dánska je však nejasné, jelikož článek 6 Protokolu Z o postavení Dánska
uvádí, že dánská vláda se "nebude podílet na přípravě či provádění rozhodnutí a akcí
Unie, které mají dopad na obranu".35

Uvedené úpravy přibližují EU definici společné obranné politiky, nezakotvují však
společnou obranu EU, která by se zplna realizovala jedině tehdy, jestliže by ZEU
vplynula do EU. Klíčová formulace pokud jde o vztah mezi těmito dvěma organizacemi
je obsažena v druhém odstavci článku J. 7 (1). Ten stanoví, že "EU bude podporovat
těsnější institucionální vztahy se ZEU s cílem možné integrace ZEU do Unie,
rozhodne-li tak Evropská rada. V takovém případě doporučí členským státům přijmout
toto rozhodnutí v souladu s jejich příslušnými ústavními požadavky". Dalo by se tvrdit,
že myšlenka integrace ZEU do EU byla určitým způsobem ve Smlouvě uznána, skutečná
integrace je však "možností"; může k ní tedy dojít, ale nemusí. Nadto schválení integrace
bude věcí shody Evropské rady, kde všechny členské státy disponují vetem. Konečně
mělo-li by ke splynutí EU a ZEU dojít, muselo by být takové rozhodnutí ratifikováno
všemi členskými státy a některé z nich by musely vzhledem ke stávajícímu přihlášení se
k neutralitě změnit ústavu.

Vyhlídky na společnou obranu EU, realizovanou prostřednictvím ZEU, je třeba zvažovat
také vzhledem k formulacím nové Smlouvy pokud jde o NATO. ZEU je jak obrannou
složkou EU, tak evropským pilířem Atlantické aliance. Stejně jako článek J. 4 (4)
Maastrichtské smlouvy, respektuje i třetí pododstavec článku 7 (1) Amsterdamské
smlouvy "zvláštní charakter bezpečnostní a obranné politiky některých členských států".
Tím jsou pokryta obranná stanoviska neutrálů v EU a členských států se závazky v
NATO. Uznání států uváděných na druhém místě však bylo posíleno. Zatímco článek J.
4 (4) uváděl, že "Politika Unie podle tohoto článku.... respektuje závazky některých
členských států podle Severoatlantické smlouvy a je slučitelná se společnou
bezpečnostní a obrannou politikou vytyčenou v jejím rámci", nový článek J. 7 zahrnuje
formulaci "které svou společnou obranu vidí realizovánu v NATO".36



34
      Článek J. 7 (3), třetí odstavec.
35
      Tento článek připomíná podobné prohlášení v Decision of the Heads of Government, meeting within the
      European Union, concerning certain problems raised by Denmark on the Treaty on European Union,
      dohodnutém v prosinci 1992 v Edinburghu. Vzhledem k tomu, že některá rozhodnutí EU, která mají obranné
      či vojenské důsledky, mohou být prováděna Mnohonárodními úkolovými seskupeními sil pod hlavičkou
      NATO, nemusí článek 6 nutně bránit účasti Dánska na vojenských misích původně pod patronací EU.
36
      Článek J. 7 (3), čtvrtý pododstavec.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           29

O modalitách vztahu mezi EU a ZEU hovoří Protokol k článku 7. Ten volá po tom, aby
opatření k "užší spolupráci" mezi dvěma organizacemi byla navržena do roka poté, co
Protokol vstoupí v platnost. Za postupných předsednictví ZEU po Maastrichtu byly
navázány pracovní vztahy mezi ZEU a EU i NATO a ZEU byla připravena na vedení
omezených vojenských operací. ZEU je tudíž schopna reagovat na nové směrnice EU o
obraně a bezpečnosti a Deklarace ZEU o tom, o níž se stále jedná, bude připojena k
revidované Smlouvě o Evropské Unii.37 Je však významné, že podle Smlouvy zůstanou
obě organizace i nadále právně oddělené, byť těsněji propojené. Naposled uvedené je
zdůrazněno tím, že v článku J. 7 je zopakována formulace o národním charakteru obrany
a závazcích vůči NATO. Součástí Protokolu je Prohlášení o tom, že Rada přijala
příslušná opatření o bezpečnostních prověrkách pracovníků sekretariátu Rady, aby mohli
přicházet do styku s tajnými informacemi ZEU.38
Článek J. 7 zahrnuje rovněž závazek, "jak to členské státy považují za vhodné" ke
spolupráci na poli vyzbrojování jako součásti "postupného vymezování rámce společné
obranné politiky".39 Závazek studovat "užší spolupráci na poli vyzbrojování ve snaze
vytvořit evropskou vyzbrojovací agenturu" byl zahrnut do prohlášení o ZEU z
Maastrichtu. Článek J. 7 (1) pouze znamená, že ve Smlouvě se uznává praxe již
existující.40

I nyní, stejně jako podle Maastrichtské smlouvy, mohou členské státy pokračovat ve
vlastní bilaterální nebo multilateriální obranné spolupráci, pokud je slučitelná s
Atlantickou aliancí, ZEU a novou Smlouvou. Proto se formulace dosavadního článku J.
4 (5) opakuje v článku J. 7 (6). Ustanovení článku J. 7 jako celku, včetně perspektiv
splynutí EU a ZEU, budou v souladu s článkem N podrobena revizi na příští mezivládní
konferenci, žádné datum však pro ni nebylo stanoveno.41



37
      Pařížská deklarace ZEU, odst. 6.
38
      Členové ZEU mezi sebou uzavřeli bezpečnostní dohodu v roce 1995 (viz Cm 2971). Existuje i dohoda mezi
      NATO a ZEU o předávání tajných informací.
39
      Článek J. 7 (1).
40
      Od roku 1991 struktury evropské spolupráce na poli vyzbrojování výrazně pokročily. Západoevropská skupina
      pro vyzbrojování byla vytvořena v roce 1993 a od dubna 1997 jí jako agent zajišťující její výzkumné projekty
      pomáhá Západoevropská organizace pro vyzbrojování (WEAO). Čtyři evropské státy, zaujímající přední místa
      ve výrobě zbraní, Británie, Francie, Německo a Itálie, vytvořily odděleně čtyřstrannou agenturu pro
      vyzbrojování čili OCCAR (Organisme Conjoint de Cooperation en mati‚re d'Armement). V ZEU se nadále
      pracuje na perspektivách Evropské vyzbrojovací agentury, jejímž základem by mohlo být splynutí WEAO a
      OCCAR. Další podrobnosti viz Studii 97/15, European Defence and Armaments Cooperation, únor 1997.
41
      Článek J. 7 (5). Jde o ústupek členským státům, které si přály stanovit závazný časový harmonogram splynutí
      EU a ZEU.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          30


H.         Financování SZBP

Amsterdamská smlouva se zabývá rovněž otázkou financování SZBP. O tomto
problému existovala určitá diskuse v důsledku rozpornosti článku J. 11 Maastrichtské
smlouvy. Ten stanovil, že z rozpočtu ES se budou hradit (malé) administrativní výdaje
spojené se SZBP, že však operativní výdaje buď na základě jednomyslného schválení
Radou půjdou k tíži rozpočtu ES, ve kterémžto případě bude zapojen EP, nebo půjdou k
tíži samotným členským státům podle stanoveného klíče.42 Tento postup vyvolal určité
napětí s EP, který požadoval rozpočtovou kontrolu nad všemi oblastmi výdajů SZBP.

Nový článek J. 18 se tento problém snaží vyřešit stanovením, že stejně jako
administrativní výdaje, i operativní výdaje na provádění rozhodnutí týkajících se SZBP,
s výjimkou rozhodnutí, která mají dopady vojenské či obranné, půjdou k tíži rozpočtu,
nerozhodne-li Rada jednomyslně jinak. To je stručně řečeno opak současného stavu.
Bude to výdaj podrobený normálním rozpočtovým postupům ES, včetně přezkumu v
EP. Nejde-li výdaj k tíži rozpočtu Evropských společenství, půjde k tíži členských států
na základě národních podílů na HDP EU, nerozhodne-li Rada jednomyslně jinak.
Členové, kteří uplatnili konstruktivní zdržení se hlasování o aplikaci rozhodnutí, které
má podle článku J. 13 (1) důsledky vojenské či obranné, nebudou povinni přispívat na
jeho financování.43 Modality rozpočtového zabezpečení SZBP jsou vyloženy v přiložené
meziinstitucionální úmluvě mezi EP, Radou a Evropskou komisí. Rozpočet SZBP bude
obsahovat ustanovení o naléhavých akcích. Nadto Komise bude mít na základě Rady
možnost převádět částky mezi položkami v rámci celkového rozpočtu SZBP. Společně
by tato ustanovení měla přinést určité finanční zajištění akcí druhého pilíře. Autorizace
rozpočtu SZBP Evropským parlamentem by však mohla vést k tomu, že Parlament se
bude snažit rozšířit svůj vliv na jednotlivá rozhodnutí týkající se SZBP a na rozvíjení
této politiky jako celek.




42
      Dosavadní článek J. 11 (2).
43
      Nový článek J. 18 (3).


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           31

III.       Změny v institucích a postupech

Jedním z hlavních cílů této mezivládní konference bylo zreformovat instituce EU,
jeliokož budou muset být i po dalším rozšíření účinné. Ukázalo se, že jde o věci
kontroverzní a mnoho podrobnějších námětů obsažených v ranějších návrzích Smlouvy
bylo z konečné verze vypuštěno. Místo toho nový Protokol o institucích odkládá změny
týkající se velikosti a složení Komise a vážení hlasů v Radě na později.

Tento Protokol stanoví, že v den, kdy vstoupí v platnost první rozšíření Unie, budou
Komisi tvořit po jednom příslušníci všech členských států. To by znamenalo, že země,
které momentálně mají dva komisaře (Británie, Francie, Německo, Itálie a Španělsko), o
jednoho přijdou. Tato změna je dána do souvislosti s úspěšnou změnou vážení hlasů v
Radě. Navzdory podrobné přípravné práci předsedající země, na možném novém vážení
se členské státy nedokázaly v Amsterdamu shodnout, a přenechaly to tudíž k řešení v
budoucnu. Zejména šlo o to, že země, které přijdou o svého druhého komisaře, naléhaly
na kompenzaci cestou nového vážení hlasů ve svůj prospěch. Proti tomu se důrazně
postavily menší státy. Smlouva rovněž obsahuje Prohlášení, v němž se uznává potřeba
nalézt řešení "zvláštního případu Španělska".44 To se týká kompromisu, jímž za to, že
přijalo méně hlasů v Radě než Británie, Francie, Německo a Itálie, bylo Španělsko
kompenzováno tím, že mu byli zaručeni dva komisaři. To bylo potvrzeno na zasedání
Evropské rady v Ioannině v roce 1994. Přesto podle nového Protokolu Španělsko o
jednoho komisaře přijde, aniž by došlo k přerozdělení hlasů v jeho prospěch; proto tedy
zvláštní Prohlášení.

Nadto je zde ustanovení, podle něhož má být svolána "konference zástupců vlád
členských států" (mezivládní konference), aby "komplexně zrevidovala ustanovení Smluv
o složení a fungování institucí".45 Žádné pevné datum stanoveno nebylo, konference se
však má uskutečnit "nejméně rok před tím, než počet členů Evropské unie převýší
dvacet".


A.         Legislativní postupy

Počet legislativních postupů, jejichž účastníkem je Evropský parlament, byl zredukován
na tři: schvalování, spolurozhodování a konzultace s tím, že tzv. "kooperační postup" byl
zrušen. Pro ustanovení týkající se hospodářské a měnové unie je učiněna výjimka; tam
kooperace zůstává. Spolurozhodovací postup je rozšířen tak, že se bude týkat celé škály

44
       Prohlášení k Závěrečnému aktu, EN 114.
45
       Protokol o institucích s perspektivou rozšíření Evropské unie, článek 2, EN 114.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                    32

ustanovení za předpokladu, že příslušná matérie má v podstatě povahu legislativní.
Oblasti, v nichž se navrhuje zavést spolurozhodovací postup, zahrnují jak řadu nových,
tak řadu dosavadních ustanovení Smlouvy, která dnes podléhají schvalování,
kooperačnímu postupu nebo konzultaci. Ve všech případech, kdy se dříve aplikoval
kooperační postup (s výjimkou ustanovení o hospodářské a měnové unii) bylo navrženo,
že budou podléhat postupu spolurozhodovacímu. K tomu došlo téměř ve všech
navržených oblastech. Jediným článkem, který nebude podléhat navrženému
spolurozhodování, je článek 130d Strukturální fondy a fond soudržnosti, který bude i
nadále podléhat schvalovacímu postupu. Nadto článek 51 o pravidlech týkajících se
sociálního zabezpečení migrujících pracovníků ve Společenství bude podléhat, jak bylo
navrženo, spolurozhodování, bude se na něj však i nadále vztahovat jednomyslnost.

Spolurozhodování bylo zavedeno Smlouvou o Evropské unii, aby se rozšířila pravomoc
Evropského paralemtu v legislativním procesu ES, a je zakotveno v článku 189b
Smlouvy. Smyslem postupu je dát EP významnější roli, než jakou hrál v rámci
"kooperačního postupu", popsaného v článku 189c, a to zejména tím, že se mu umožní
zamítat texty navržené Radou. To je nesmírně složité a omezilo se to jen na určité oblasti
působnosti Společenství. Nová Smlouva nejen rozšiřuje sféru uplatnění
spolurozhodovacího postupu, ale také jej zjednodušuje.

Novelizovaný článek 189b řadu stádií z dosavadního spolurozhodovacího procesu
odstraňuje. První rozdíl spočívá v tom, že pokud by EP absolutní většinou všech svých
členů společné stanovisko Rady zamítl, akt není přijat. Původní článek konkrétně
uváděl, že EP má nejprve oznámit, že hodlá společné stanovisko zamítnout, načež se
návrh postoupí dohodovacímu výboru. Toto stádium dnes odpadá. Předloží-li EP ke
společnému stanovisku pozměňovací návrhy a Rada je odmítne, postoupí se návrh
dohodovacímu výboru, který má na zvážení společného stanoviska a navrhovaných
změn šest týdnů. Jestliže výbor společný text schválí, je zákon přijat, pokud jak Rada,
rozhodujíc kvalifikovanou většinou, tak EP - absolutní většinou - text schválí. To musí
proběhnout během šesti týdnů. Jestliže výbor společný text neschválí, akt není přijat. I to
je zjednodušením původního postupu, kde bylo zařazeno další stádium, jež umožňovalo
Radě původní text, pokud možno s pozměňovacími návrhy, schválit, pokud jej EP
během šesti týdnů absolutní většinou svých členů nezamítl. Toto stádium nyní odpadne.

Rada bude rozhodovat kvalifikovanou většinou ve všech případech s výjimkou případu,
kdy by měla schválit pozměňovací návrhy EP za situace, že Komise zaujala negativní
postoj; pak musí rozhodnout jednomyslně. Od EP se bude žádat, aby ve všech stádiích
procesu rozhodoval absolutní většinou svých členů. Je zahrnuto ustanovení, umožňující
prodloužení lhůt: tříměsíční o měsíc a šestitýdenní o dva týdny. Prohlášení však
zdůrazňuje, že o takových prodlouženích se má uvažovat "jen jsou-li zcela nezbytná" a


                  Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          33

že mezi druhým čtením v Evropském parlamentu a závěrem dohodovacího výboru nikdy
nesmí uplynout víc než devět měsíců.46
Nový postup dává Evropskému parlamentu větší pravomoc rovnou společné stanovisko
zamítnout, aniž by jej musel postupovat dohodovacímu výboru, a zachovává jeho
dosavadní pravomoc zabránit přijetí určitého aktu tak, že absolutní většinou zamítne
společný text schválený dohodovacím výborem. Zamítnutí Evropským parlamentem je
absolutní a nelze je zvrátit; odstranění další komplikace, kterou představovala povinnost
nejprve svůj úmysl zamítnout oznámit, může Evropskému parlamentu usnadňovat
vymáhání ústupků. Zjednodušený postup může však také znamenat větší nátlak na EP,
aby spíše pozměňovacími návrhy dospěl k určité shodě, než aby nechal opatření zcela
propadnout. Stručně řečeno, bude obtížné zjistit, zda změny významně mění mocenskou
rovnováhu mezi institucemi, dokud se na sporných legislativních návrzích nové postupy
nevyzkoušení.

Oblasti, které budou nyní podléhat spolurozhodovacímu postupu podle nové Smlouvy,
jsou níže uvedeny:

Nová smluvní ustanovení:

           Článek (5)                Zaměstnanost - Stimuly.

           Článek 119                Sociální politika - Rovnost příležitostí a rovné zacházení.

           Článek 129                Veřejné zdraví (dřívější základ článek 43 - konzultace)

                                     - minimální požadavky na kvalitu a bezpečnost orgánů,

                                     - veterinární a fytosanitární opatření, jejichž bezprostředním
                                     cílem je ochrana veřejného zdraví.


           Článek 119a               Obecné zásady transparentnosti.

           Článek 209a               Boj proti podvodným machinacím, dotýkajícím se finančních
                                     zájmů Společenství.

           Článek 209b               Celní spolupráce.

           Článek 213a               Statistika.



46
      Prohlášení k Závěrečnému aktu o dodržování lhůt při spolurozhodovacím postupu, EN 116.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         34

           Článek 213b              Zřízení nezávislého poradního orgánu pro ochranu údajů.




Dosavadní smluvní ustanovení:47

           Článek 6                 Pravidla zakazující diskriminaci z důvodů státní příslušnosti
                                    (kooperace).

           Článek 8a(2)             Ustanovení usnadňující výkon práva občanů Unie svobodně se
                                    pohybovat a usazovat na území členských států (souhlas).

           Článek 51                Vnitřní trh (konzultace)
                                    - pravidla o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků
                                    Společenství (mají fungovat na základě jednomyslnosti).

           Článek 56(2)             Koordinace ustanovení zákonů a jiných předpisů, které stanoví
                                    zvláštní režim pro cizí příslušníky (právo usazování)
                                    (konzultace).

           Článek 57                Koordinace ustanovení zákonů a jiných právních předpisů
                                    členských států, jež se týkají zahajování a provozování činností
                                    samostatně výdělečně činných osob (konzultace). Změny
                                    stávajících zásad obsažených v zákonech, jež upravují
                                    kvalifikační a jiné podmínky přístupu fyzických osob k určitým
                                    povoláním (konzultace).

           Článek 75(1)             Dopravní politika (kooperace)

                                    - společná pravidla pro mezinárodní dopravu do nebo z
                                    některého členského státu nebo přes území jednoho nebo
                                    několika členských států;

                                     - podmínky, za nichž budou k provozování dopravy uvnitř
                                    některého členského státu připouštěni dopravci, kteří na území
                                    tohoto členského státu nesídlí;

                                    - opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy.


           Článek 84                Dopravní politika (kooperace)
47
      V závorce dosavadní postup.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           35

                                      - námořní a letecká doprava.

           Sociální politika          Články vyplývající z toho, že do Smlouvy byla začleněna Dohoda
                                      o sociální politice (článek 2(2)), s výjimkou těch aspektů této
                                      Dohody, které jsou v současnosti předmětem jednomyslného
                                      rozhodování (článek 2(3)), (kooperace).

           Článek 125                 Provádění rozhodnutí týkajících se Evropského sociálního fondu
                                      (kooperace).

           Článek 127(4)              Odborné vzdělávání (kooperace)
                                      - opatření přispívající k dosažení cílů článku 127.

           Článek 129d                Ostatní opatření.
           3.pododst.

           Článek 130e                Prováděcí rozhodnutí týkající se Evropského fondu regionálního
                                      rozvoje.
           2. pododst.


           Článek 130o                Přijímání opatření uvedených v článcích 130k a l - výzkum
                                      (kooperace).

           Článek 130s (1)            Životní prostředí (kooperace)
                                      - činnost Společenství k dosažení cílů článku 130r.

           Článek 130w                Rozvojová spolupráce (kooperace).

Toto představuje podstatné rozšíření spolurozhodovacího postupu a jasně to posiluje
pravomoci EP. Znamená to, že ve Spojeném království bude nutné, aby pro účely
Zákona o volbách do Evropského parlamentu z roku 1978 Amsterdamskou smlouvu
výslovně schválil prováděcí zákon.


B.         Velikost Evropského parlamentu

Smlouva obsahuje dodatek k článku 137 SES, který zavádí limit velikosti Evropského
parlamentu, jenž nepřesáhne 700 členů. Dnes má Evropský parlament 626 poslanců. Z
toho vyplývá, že rozšíření si případně vyžádání změny pokud jde o rozdělení křesel mezi
jednotlivé státy.



                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          36

Doplněk k článku 128 (2) SES stanoví, že dojde-li ke změnám počtu poslanců EP z
každého členského státu, musí být zajištěna "náležitá reprezentace národů těch států,
které Společenství svedlo dohromady". Zde, zdá se, se má na mysli potřeba přihlédnout k
regionální a etnické různorodosti některých členských států. Novelizován je rovněž
článek 138 (3), aby Evropskému parlamentu umožnil vypracovat návrh pro volby do EP,
v nichž by se ve všech členských státech promítaly stejné postupy či společné zásady.
Nový odstavec umožňuje Evropskému parlamentu stanovit pravidla a podmínky. za
nichž jeho členové plní své povinnosti; vyžaduje to stanovisko Komise a jednomyslný
souhlas Rady.


C.         Rozhodování kvalifikovanou většinou

Amsterdamská smlouva rozšiřuje rozhodování kvalifikovanou většinou hlasů na řadu
oblastí, v nichž se momentálně rozhoduje jednomyslně. Jsou to:

           Článek 45 (3)             Obligatorní podpora dovozů surovin.

           Článek 56 (2)             Slaďování v zákonech, vyhláškách či rozhodnutích státních
                                     orgánů obsažených ustanovení o zvláštním zacházení s cizími
                                     státními příslušníky (právo usazování).

           Článek 130i (1)           Přijímání rámcového programu výzkumu.

           Článek 130i (2)           Měnění nebo doplňování rámcového programu výzkumu.

           Článek 130 o              Vytváření společných projektů ve vědeckotechnickém rozvoji.

Bylo rovněž navrženo, aby se k rozhodování kvalifikovanou většinou přešlo pokud jde o
řadu jiných článků, během závěrečných jednání se však tyto články ze seznamu
vypustily. Patří sem:

           Článek 8 a                Právo pohybu a usazování.

           Článek 51                 Opatření na poli sociální politiky, nezbytná k zajištění svobody
                                     pohybu.

           Článek 57(2)              Novelizování zásad obsažených v právu upravujícím výkon
                                     svobodných povolání v členském státě.

           Článek 128                Kultura.

           Článek 130                Průmysl.

                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         37


           Článek 130s (2)          Životní prostředí.

Rozšíření dosahu článku 113 SES (společná obchodní politika) znamená rovněž
rozšíření objemu rozhodování kvalifikovanou většinou; stejně je tomu u nových
ustanovení, která se pokud jde o rozhodovací proces navrhují pro společnou zahraniční a
bezpečnostní politiku. Doug Henderson v písemné odpovědi na parlamentní dotaz uvedl,
že "členský stát může z důležitých a uvedených důvodů národního zájmu zabránit, aby
se hlasovalo, načež se rozhodování může postoupit Evropské radě, aby rozhodla
jednomyslně."48 Rovněž otázky flexibility v článcích 5a a K 12 jsou předmětem
rozhodování kvalifikovanou většinou, ovšem s "podobným mechanismem národního
veta". Británie není povinna podílet se na spolupráci podle kapitoly o volném pohybu
osob, azylu a přistěhovalectví, kde existují určitá ustanovení o rozhodování
kvalifikovanou většinou, týkající se článků B (2) (b) a (iii).49

Předmětem rozhodování kvalifikovanou většinou bude rovněž řada nových ustanovení
Smlouvy. Jsou to:

           Článek 4, nová hlava o zaměstnanosti Vodítka pokud jde o zaměstnanost.

           Článek 5, nová hlava o zaměstnanosti Stimulační opatření.

           Článek 118 (2)                                Vylučování ze společnosti.

           Článek 119 (3)                                Rovnost příležitostí a rovné zacházení s muži a
                                                         ženami.

           Článek 129 (4)                                Veřejné zdraví.

           Článek 191 a                                  Transparentnost.

           Článek 129 a                                  Boj proti podvodným machinacím.

           Článek 213 a                                  Statistika.

           Článek 213 b                                  Ochrana jednotlivců pokud jde o zpracovávání a
                                                         volný pohyb osobních údajů.

           Článek 227 (2)                                Odlehlé regiony.


48
         HC deb., 23. června 1997, c 346 w.
49
      Tamt., cm. 347.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          38

           Nový článek                                    Celní spolupráce.


D.         Rada

Amsterdamská smlouva nahrazuje dosavadní článek 151 SES pojednávající o Radě
článkem zcela novým. Podle tohoto článku bude existovat nový náměstek generálního
tajemníka Rady, který bude generálnímu tajemníkovi pomáhat. Je to výsledek
rozhodnutí umožnit generálnímu tajemníkovi Rady působit jako Vysoký představitel EU
ve věcech společné zahraniční a bezpečnostní politiky a zároveň si podržet celkovou
odpovědnost za chod Rady.50 Jak generálního tajemníka, tak náměstka generálního
tajemníka bude jmenovat Rada na základě jednomyslnosti.

Článek obsahuje rovněž pravidla, podle nichž se v souladu s novým článkem 191a o
transparentnosti zveřejňují dokumenty a legislativní rozhodnutí Rady.51


E.         Komise

Dodatek k článku 158 (2) SES o jmenování členů Komise dává Evropskému parlamentu
nové právo schvalovat nominaci na předsedu Komise. To v této oblasti rozšiřuje
pravomoc Evropského parlamentu, protože podle dřívějšího článku 151 SES byl
Evropský parlament o předsedovi Komise konzultován. Komisi však musel schválit
(nebo zamítnout) jako celek. Žádné právo EP nominovat na funkci předsedy Komise
však neexistuje, ani zpočátku, ani náhradou za zamítnutého kandidáta. Nominace
předsedy Komise je i nadále doménou členských států. Druhý dodatek požaduje, aby
členské státy nominovaly další členy Komise "po dohodě" s tím, kdo byl nominován na
předsedu. To posiluje pozici předsedy Komise ve vztahu ke složení Komise i v rámci
Komise samé, jelikož předseda, jakmile jej Evropský parlament schválí, bude moci další
nominace do Komise vetovat. Nová vsuvka do článku 163 SES stanoví, že Komise by
měla pracovat za politického vedení předsedy. I to úlohu předsedy v rámci Komise
posílí.

Přestože reforma složení a organizace Komise byla jedním z cílů MVK, skutečné změny
byly odsunuty na dobu, kdy se započne s rozšiřováním. Protokol o institucích naznačuje
širokou shodu na posunu k jednomu komisaři z každého členského státu k maximálnímu


50
      Viz oddíl o Společné bezpečnostní a zahraniční politice.
51
      Viz oddíl o transparentnosti.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                            39

počtu dvacet, ačkoli sepětí mezi tímto problémem a novým rozdělením hlasů je zárukou,
že při budoucích jednáních to zase bude citlivé téma.

Prohlášení k Závěrečnému aktu naznačuje, že Komise připraví "přerozdělení úkolů v
kolegiu... aby zajistila optimální dělbu mezi tradičními resorty a konkrétními úkoly".52
Zde se mají na mysli náměty, že mohou existovat různé typy komisařů, z nichž někteří
přebírají zvláštní odpovědnost (Deklarace např. navrhuje místopředsedu s odpovědností
za vnější vztahy) a jiní tradičnější resorty. Deklarace rovněž předvídá silnější roli
předsedy Komise při rozdělování a přesouvání úkolů v ní.



F.         Soudní dvůr

Článek, který v SEU upravuje postavení Soudního dvora, je novelizován tak, že v
určitých oblastech pravomoc Soudního dvora rozšiřuje. Část b tohoto článku rozšiřuje za
podmínek článků K. 7 a K. 12 pravomoc Soudu na ustanovení hlavy VI (justice a vnitřní
věci). Změny v těchto článcích mohou znamenat rozšíření jurisdikce Evropského
soudního dvora; to závisí na tom, v jakém rozsahu se užije spíše úmluv než rámcových
rozhodnutí a v jakém rozsahu budou členské státy ochotny přivolit pravomoci
Evropského soudního dvora pokud jde o rámcová rozhodnutí.53

Část c tohoto článku skýtá Soudu jurisdikci vůči institucím pokud jde o článek F (2) ve
vztahu k "základním právům... jak je zaručuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod".54 Podle právních odborníků již dříve Evropský soudní dvůr
takovou jurisdikci vyvodil ze smluvních textů týkajících se Evropské úmluvy o lidských
právech a z precedenčního práva; nový text je tudíž svou povahou především
deklaratorní.


G.         Hospodářský a sociální výbor

Smlouva rozšiřuje okruh oblastí, v nichž je Hospodářský a sociální výbor konzultován:
zařadila mezi ně vodítka a stimuly na poli zaměstnanosti, legislativu o sociálních věcech,
aplikaci zásady rovných příležitostí a rovného zacházení a veřejné zdraví.

52
      Treaty od Amsterdam, EN 125.
53
      Viz část I této studie.
54
      Článek F SEU, Treaty of Amsterdam, EN 4. Pokud jde o další informace, jaké to má důsledky, viz Library
      Paper 97/68, The European Convention on Human Rights.


                          Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                      40

Dodatek k článku 168 SES rovněž dovoluje, aby byl Hospodářský a sociální výbor
konzultován Evropským parlamentem.


H.         Výbor regionů

Je zahrnuta řada ustanovení, která skýtají Výboru regionů větší autonomii. Protokol č.
13, který momentálně stanoví, že Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů by
měly mít společnou organizační strukturu, bude nyní zrušen. Článek 198a doplňuje
specifikací, že žádný člen Výboru nesmí být zároveň členem Evropského parlamentu.
Výbor může být konzultován Parlamentem a Smlouva rozšiřuje okruh oblastí, v nichž
konzultován bude: zařazuje mezi ně vodítka a stimuly na poli zaměstnanosti, legislativu
o sociálních věcech, veřejné zdraví, životní prostředí, prováděcí rozhodnutí týkající se
sociálního fondu, opatření související s odborným vzděláváním a dopravu.

I. Sídla

Existuje nový protokol o umístění institucí a některých orgánů a oddělení Evropského
společenství. Ten sídla různých institucí specifikuje. Instituce budou nadále rozděleny
mezi Brusel a Lucemburk a v případě Evropského parlamentu Štrasburk. Evropský
měnový institut a Evropská ústřední banka budou ve Frankfurtu a Evropský policejní
úřad (EUROPOL) bude sídlit v Haagu. Do nynějška rozhodovala o sídle každé instituce
Rada nebo Evropská rada. Např. současný model rozdělení zasedání Evropského
parlamentu mezi Štrasburkem a Bruselem stanovilo zasedání Evropské rady v prosinci
1992 v Edinburghu. Nový protokol poprvé začlení tato rozhodnutí do smlouvy.




                    Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         41

IV.        Úloha národních parlamentů55

Navržený Protokol o národních parlamentech56 má dvě části: první se snaží zajistit
národním parlamentům aktuální informace, aby mohly účinněji hrát svou roli při
projednávání evropských záležitostí; druhá dává Konferenci výborů pro evropské
záležitosti (běžně známé pod francouzskou zkratkou COSAC) status ve Smlouvě
zakotveného orgánu.

Obtíže při získávání dokumentů - padající na účet překladů, předávání a organizačních
průtahů - byly už dlouho pro národní parlamenty problémem, zejména pro ty, kde, jako v
parlamentu ve Westminsteru, se evropské záležitosti projednávají náročně a zevrubně.
Další obtíže zapříčiňují nepředvídatelné programy zasedání Rady, pozdě Komisí
podávané návrhy a nakupení otázek, které je třeba vyřídit v době, kdy se předsednictví
chýlí k závěru.

V roce 1994 Zvláštní výbor pro evropskou legislativu popsal evropskou legislativu
slovy, že vypadá, jako "by se dělala v soukromém klubu" a doporučil, aby k ochraně
zájmů národních parlamentů a občanů, které zastupují, byla zavedena čtyřtýdenní
oznamovací lhůta.

Výbor na tomto doporučení trval, vláda se s ním ztotožnila a na zasedání COSAC v říjnu
1996 v Dublinu je jednomyslně podpořily Výbory pro evropské záležitosti všech
členských států. Britská vláda poté navrhla příslušný dodatek ve Smlouvě, který se stal
základem návrhu Protokolu, jenž se objevil v textu Smlouvy, předloženém zasedání
Evropské rady v Dublinu.

Konečný text Protokolu stanoví, že
     - zelené a bílé knihy, jakož i sdělení (poslední slovo je dodatek k dublinskému
     textu) Komise budou "neprodleně" postupovány národním parlamentům;
     - legislativní návrhy Komise budou "včas zpřístupňovány", aby je vlády
     členských států mohly předávat parlamentům svých zemí;57
     - lhůta šesti týdnů (prodlouženo ze čtyř týdnů v dublinském textu) uplyne mezi
     dnem, kdy Komise legislativní návrh či návrh podle hlavy VI SEU (spolupráce

55
      Tímto oddílem přispěl Robert Rogers, tajemník Zvláštního výboru (britského Parlamentu - Z. M.) pro
      evropskou legislativu.
56
      EN 136 - 137.
57
      Definice legislativy v tomto oddílu návrhu Protokolu se opírá o dodatek k článku 151 (3), který byl rovněž
      dohodnut v Amsterdamu. Týká se otevřenosti a požaduje, aby Rada definovala případy, v nichž se na ni má
      hledět jako na orgán, využívající své zákonné pravomoci.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          42

           policií a soudů v trestních věcech) ve všech jazycích předá Evropskému
           parlamentu a Radě, a dnem, kdy Rada o přijetí aktu či společného postoje
           rozhodne s tím, že výjimky z důvodu naléhavosti jsou možné.

Pokud jde o COSAC, současný text Protokolu mu svěřuje úlohu komentovat pro
instituce EU legislativní texty - zejména pokud jde o subsidiaritu - nebo návrhy týkající
se prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, jež se mohou dotýkat práv a svobod
jednotlivců. Tato část Protokolu je novým zněním dublinského textu, avšak bez
podstatných změn. Závěrečný amsterdamský text obsahuje ještě jednu větu, která
zdůrazňuje, že příspěvky k projednávání konkrétních návrhů, které předložil COSAC,
národní parlamenty nezavazují.

Zvláštní výbor pro evropskou legislativu podal o dublinském textu zprávu v únoru
1997.58 Jeho hlavní komentáře pokud jde o oznamovací lhůtu byly:
       - zakotvení oznamovací lhůty v Protokolu ji učiní právně vynutitelnou, což je ve
       srovnání s Prohlášením č. 13 v Maastrichtské smlouvě velké zlepšení;
       - dokumenty, které přijetí legislativy předcházejí, by měly spíše podléhat
       oznamovací lhůtě než aby se spravovaly osvědčenou praxí;
       - oznamovací lhůta by měla začít běžet spíš předáním dokumentů národním
       vládám, nad nimiž mají národní parlamenty kontrolu, než Evropskému
       parlamentu a Radě jako celku, nad nimiž kontrolu nemají (prodloužení
       oznamovací lhůty ze čtyř týdnů na šest určitou možnost odkladů při předávání,
       která Výboru ležela na srdci, pohltí);
       - výjimky z důvodu naléhavosti by se měly přesně definovat, aby se nestalo, že z
       výjimky se stane norma. Od Rady by se mělo vyžadovat, aby důvody naléhavosti
       formálně uvedla.

Pokud jde o ustanovení týkající se COSAC Výbor konstatoval, že v ustanoveních
Protokolu se odráží kompromis mezi těmi, kdo volali po tom, aby formalizovaný
COSAC převzal některé z funkcí jakési druhé komory, a těmi, kdo (jako např. výbory ve
Westminsteru) spatřovali jeho sílu v neformálnosti, zejména když se zaměří na technické
problémy projednávání a na vztah mezi národními parlamenty a institucemi EU.

Výbor hodnotil ustanovení jako "zcela permisivní" a vyjádřil se, že "rozdíly mezi
návrhem Protokolu a tím, co by COSAC dělal, kdyby chtěl, tak jako tak, jsou okrajové".
Pokud by ovšem COSAC na sebe vzal úkol, že bude texty formálně probírat, musel by
mít ku pomoci skromný sekretariát.



58
      Thirteenth Report, HC 36-xiii of 1996 - 1997.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           43

V.         Zaměstnanost a sociální kapitola


A.         Zaměstnanost

Za hlavu VI SES (Hospodářská a měnová politika) je vložena nová hlava o
zaměstnanosti. To znamená, že tato hlava je součástí prvního pilíře EU, kde se uplatňují
instituce a postupy Společenství.

Hlava obecně dodává ke společným cílům cíl vysoké úrovně zaměstnanosti a činí z něho
prostor vhodný pro činnost Společenství. Článek 1 zavazuje členské státy a
Společenství, aby společně usilovaly o vypracování koordinované strategie
zaměstnanosti, zejména přípravy kvalifikovaných a adaptabilních pracovních sil a
vytváření trhů práce reagujících na ekonomické změny. Článek 3 této hlavy chápe cíl
vysoké úrovně zaměstnanosti jako něco, co na se musí myslet při formulování a
provádění politik Společenství. V budoucnosti to možná bude mít vliv na jednotnou
měnu, jelikož maastrichtská kritéria byla kritizována, že nepřihlíží k údajům o
nezaměstnanosti. Přihlášení se k vysoké zaměstnanosti bylo pochopeno jako důležitý
faktor zajišťování další veřejné podpory EU a jednotné měně zejména.

Ustanovení požadují, aby Rada a Komise vypracovávaly společné výroční zprávy a
stanovovaly vodítka, k nimž by měly členské státy při politikách zaměstnanosti přihlížet.
Rovněž od členských států se bude vyžadovat předkládání výročních zpráv. Společenství
již dnes může vydávat v oblasti hospodářské politiky nezávazná vodítka. Uznává se
rovněž "národní praxe co do odpovědnosti vedení a odborů" při podpoře zaměstnanosti
jako věci společného zájmu.59

Článek 5 nové hlavy dovoluje přijímat "stimulační opatření ve vztahu k zaměstnanosti",
a to na základě článku 189b o spolurozhodovacím postupu (zahrnujícím Evropský
parlament a rozhodování kvalifikovanou většinou).60 Není jasné, co tato "stimulační
opatření" budou; zřejmě to znamená určité finanční stimuly, možná programy
vzdělávání nezaměstnaných. To by šlo na vrub rozpočtu Společenství. Již dnes může
Společenství prostřednictvím Evropského sociálního fondu přispívat na vzdělávání a
podobné programy; tato ustanovení však nyní Společenství umožňují přijímat konkrétní
politiky. Výslovně se však uvádí, že "součástí těchto opatření nebude harmonizace
zákonů a jiných právních předpisů členských států".61
59
      Hlava o zaměstnanosti, článek 2 (2), EN 46.
60
      Pokud jde o spolurozhodovací postup, viz oddíl o institucionálních otázkách.
61
      Článek 5, EN 48.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           44

Prohlášení k Závěrečnému aktu o článku 5 dodává, že jakékoli výdaje na základě tohoto
článku budou spadat pod kapitolu 5 rozpočtu. Je to oblast, z níž se financují výzkumné a
vývojové programy, nikoli ta podstatně větší (kapitola 2), ze které se prostřednictvím
strukturálních fondů a fondu soudržnosti financuje většina existujících programů
týkajících se zaměstnanosti. To naznačuje, že podle tohoto článku se rozsáhlé výdaje na
projekty týkající se zaměstnanosti nepředpokládají.

Nový článek 6 zřizuje Výbor pro zaměstnanost, aby monitoroval situaci a politiky
členských států pokud jde o zaměstnanost a vydával stanoviska. Tento Výbor má
"konzultovat sociální partnery", čímž se myslí organizace zastupující národní organizace
zaměstnavatelů a odborové svazy, UNICE a ETUC. Jeho hlavní význam spočívá v tom,
že bude institucionalizovaným hlasem, který má zajistit, že záležitosti zaměstnanosti se
vezmou v úvahu.


B.         Sociální politika

V Amsterdamské smlouvě je kapitola 1 hlavy VIII SES, tedy současná kapitola
"Sociální ustanovení" nahrazena dohodou připojenou k současnému protokolu č. 14
Maastrichtské smlouvy, známou pod názvem Sociální kapitola nebo Sociální dohoda.
Podmínky této dohody se teď budou vztahovat na Spojené království, které se v
Maastrichtu rozhodlo "neúčastnit se". Sociální kapitola zůstává v podstatě stejná jako ta,
která je připojena k Protokolu č. 14 s tím hlavním rozdílem, že oblasti, které dnes spadají
pod článek 189c (kooperační postup), budou nyní spadat pod článek 189b
(spolurozhodovací postup). To odpovídá návrhům zjednodušit legislativní proces tím, že
počet postupů se omezí na tři, tzn. že kooperační postup odpadne.62

Do článku 118 (2) (bývalého článku 2 Sociální kapitoly) je vložen nový odstavec, který
Radě, postupující opět podle článku 189b, dovoluje přijímat opatření, která mají
"podněcovat spolupráci mezi členskými státy iniciativami směřujícími k lepšímu
poznání, širší výměně informací a zkušeností, k podpoře novátorských přístupů a k
vyhodnocování poznatků v zájmu boje proti vylučování ze společnosti".63 Zahrnutí
starých a invalidních osob do této klauzule v ranějších návrzích bylo ze závěrečné verze
vypuštěno.64 Tento odstavec nenaznačuje, že by se Společenství mělo dostat nějakých
nových legislativních pravomocí, ale zaměřuje se na spolupráci členských států.


62
      Viz legislativní postupy, výše.
63
      Článek 118 (2), EN 60.
64
      CONF/4000/97, EN 63.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                        45

Prohlášení jasně říká, že výdaje podle tohoto článku budou součástí kapitoly 3 rozpočtu,
což je část relativně malá.
Článek 119 (článek 6 Protokolu č. 14) doplňuje dosavadní ustanovení o rovnosti mezi
muži a ženami. Rada, postupujíc opět podle článku 189b (spolurozhodování), bude
přijímat opatření, aby zajistila provádění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení
s muži i ženami v záležitostech zaměstnanosti a povolání, včetně zásady stejné odměny
za stejnou nebo stejně hodnotnou práci. Podle dosavadního článku za to odpovídaly
členské státy; nový článek však zakotvuje legislativu Společenství na základě
spolurozhodování.

Smlouva zachovává klauzuli dovolující pozitivní diskriminaci, slovo "ženy" však
nahrazuje slovy "nedostatečně zastoupené pohlaví".65 V tom se má odrážet skutečnost,
že pohlavím, které je nedostatečně zastoupeno, nejsou vždy ženy. Prohlášení jasně říká,
že hlavním cílem této klauzule je zlepšit situaci žen v pracovním životě.




65
      Článek 119, EN 54.


                      Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         46

VI.        Lidská práva


A.         Základní práva

Smlouva posiluje oddanost Evropské unie tomu, co označuje jako "základní práva" a
článek F společných ustanovení SEU rozšiřuje o slova:
       "Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, úcty k lidským právům a
       základním svobodám a právního státu, společným všem členským státům"

Dosavadní závazek dodržovat Evropskou úmluvu o lidských právech zůstává a smlouva
potvrzuje, že pokud jde o instituce EU, spadá tento odstavec pod jurisdikci ESD.66

Nadto do preambule se vkládá nový odstavec, který říká:
      "Potvrzujíce svou oddanost základním sociálním právům, jak je vymezuje
      Evropská sociální charta, podepsaná 18. října 1961 v Turínu, a Charta
      základních sociálních práv pracujících Společenství z roku 1981."67

Tento závazek byl dříve obsažen v preambuli k Protokolu č. 14, Sociální kapitole, která
bude nyní začleněna do Smlouvy.

Do společných ustanovení vkládá Smlouva nový článek Fa, který zavádí postup, jak
určovat případy závažného a soustavného porušování základních zásad, o nichž se
hovoří v článku F, a umožňuje částečně pozastavit práva členského státu, u něhož se
zjistí, že tyto zásady porušuje.

O takovém porušování rozhodne Rada, složená z hlav států nebo vlád, jednomyslně po
obdržení souhlasu Evropského parlamentu a po vyzvání státu, o nějž jde, aby dal své
připomínky. Dospělo-li se k tomuto závěru, může se Rada kvalifikovanou většinou
rozhodnout pozastavit "některá z práv odvozených z aplikace Smlouvy na dotyčný stát,
včetně práv hlasovat". Článek rovněž upřesňuje, že povinnosti ze Smlouvy jsou pro
dotyčný členský stát i nadále závazné. Pokud jde o tento článek, Rada bude jednat, aniž
by přihlížela k hlasu zástupce dotyčného členského státu. Zdrží-li se přítomní nebo
zastoupení členové hlasování, přijetí rozhodnutí co do určení, že členský stát závažným
způsobem a soustavně své povinnosti podle článku f (1) porušuje,68 to nezabrání.

66
      O tom, jaké to může mít důsledky, viz Studii 97/68, The European Convention on Human Rights.
67
      Amsterdamská smlouva, EN 4.
68
      Tamt., EN 5.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                        47

To skýtá pojistku proti možnosti, že by se kterýkoli členský stát zřekl své povinnosti
zachovávat zásady lidských práv, vtělené do článku F. Na tom zvláště záleželo v
souvislosti s rozšiřováním o země střední a východní Evropy, kde lidská práva, právní
stát a demokracie jsou poměrně nové. Rada Evropy již má ve vztahu ke svým novějším
členům - zemím střední a východní Evropy - úpravy monitorování ad hoc, aby zajistila
respektování závazků pokud jde o lidská práva a práva menšin.

Existuje rovněž odpovídající článek v SES, který umožňuje pozastavení práv hlasovat a
dalších nekonkretizovaných "některých práv vyplývajících z aplikace této Smlouvy na
dotyčný stát".69

Dodatky k článku o SEU zavádějí konkrétní podmínky členství v EU. Jde o zásady
konkretizované v novém článku F, který staví existující situaci na smluvní základ.
Novelizovaný článek O zřejmě umožňuje zamítnutí nebo odložení žádosti z důvodů
nedostatečné věrnosti těmto zásadám. Evropský parlament se o záležitosti lidských práv
velice zajímal a hrozil z tohoto důvodu vetovat celní úmluvu mezi EU a Tureckem.

Existuje nové Prohlášení k Závěrečnému aktu o postavení církví a nekonfesních
organizací. Říká, že Unie bude respektovat vnitrostátním právem dané postavení církví,
náboženských obcí či sdružení nebo filozofických a nekonfesních organizací.

Zahrnuto je nové Prohlášení k Závěrečnému aktu o zrušení trestu smrti. Konstatuje, že
trest smrti se už v žádném členském státě EU neužívá a pozitivně odkazuje na Protokol
č. 6 k Evropské úmluvě o lidských právech, který stanoví, že trest smrti má být zrušen.
Británie tento Protokol nepodepsala. Pokud jde o trest smrti, Prohlášení neukládá
členským státům žádná závazná omezení.


B.         Zákaz diskriminace

Nový článek 6a SES o zákazu diskriminace dá ES nové pravomoci jednat v konkrétně
vymezených oblastech.70 Článek 6 SES již EU umožňuje postupovat proti diskriminaci z
důvodů státní příslušnosti. Existovalo už ustanovení o bránění diskriminaci z důvodů
pohlaví, v tomto článku však bylo formulováno jasněji; ostatní oblasti jsou uvedeny
nově. Tento článek dává Radě právo, aby po konzultaci s Evropským parlamentem
"vhodným způsobem zasáhla" proti diskriminaci z důvodů pohlaví, rasového či
etnického původu, náboženství a vyznání, invalidity, věku či sexuální orientace. Na tento

69
      Nový článek 236 SES, EN 6.
70
      Článek 6a, Amsterdamská smlouva, EN 8.


                      Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         48

článek se bude vztahovat jednomyslnost. Přestože jasně neříká, co se v něm má pod
slovy "vhodným způsobem zasáhla" na mysli, otevírá nové oblasti, ve kterých může
Společenství jednat.

Právo Spojeného království již obsahuje ustanovení proti diskriminaci z důvodů pohlaví,
rasy a etnického původu a invalidity. Diskriminace v zaměstnání z důvodů náboženství
není dovolena v Severním Irsku.

Britská vláda v Amsterdamu článek 6a podpořila. Nadto navrhla Prohlášení připojené k
článku 100a, jímž se instituce Společenství vyzývají, aby při vytváření legislativy o
vnitřním trhu přihlížely k potřebám invalidních osob. Tento návrh byl přijat.71


C.         Ochrana údajů

Do SES byl vložen nový článek o ochraně jednotlivců ve vztahu ke zpracování a
volnému pohybu osobních údajů. Směrnice o ochraně údajů72 žádá všechny členské
státy, aby do 24. října 1998 zavedly harmonizované postupy ochrany údajů. Patří mezi
ně pravidla převádění osobních údajů mezi členskými státy a do zemí mimo EU a právo
jednotlivců mít přístup k údajům o vlastní osobě. Aby právo Spojeného království této
směrnici vyhovělo (směrnice se např. vztahuje na údaje zpracovávané jak ručně, tak
elektronicky), bude v něm třeba provést určité změny; závazek, že za tímto účelem bude
přijat zákon, byl zahrnut do královniny Trůnní řeči.

Nový článek Smlouvy vztáhne Směrnici o ochraně údajů i na instituce EU, např. na
Evropskou komisi a ESD.




71
      HC Deb., 23. června 1997, c345w. Prohlášení lze nalézt v Amsterdamské smlouvě, EN 8.
72
      95 (46) EC.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         49

VII. Ostatní změny

A.         Péče o zvířata

Nový Protokol k SES, dohodnutý v Amsterdamu, žádá, aby Společenství a členské státy
"plně respektovaly požadavky na péči, které mají zvířata jako vnímající bytosti" přitom
však respektuje vnitrostátní ustanovení týkající se "náboženských rituálů, kulturních
tradic a regionálního dědictví".73

Mnoha lidem ve Spojeném království se zdálo, že Římská smlouva je defektní, tvrdilo-li
se, že členský stát nemůže zakázat vývoz živých zvířat z důvodů péče o zvířata, jelikož
všeobecná ustanovení (v SES článek 36) přesně vymezují okolnosti, za kterých lze
omezit svobodu obchodu v rámci Unie. Ministři britské konzervativní vlády proti použití
obratu "jako vnímající bytosti" protestovali s odůvodněním, že jeho význam je nejasný v
jednom jazyce, natožpak ve dvanácti. Nyní, kdy byl tento obrat zahrnut do prtokolu,
uvídíme, zda dokáže zviklat Evropský soudní dvůr v jeho úvahách o tom, mohou-li
členské státy omezit vývoz živých zvířat.

Pasáž o náboženských rituálech zřejmě znamená, že navržený protokol se nebude týkat
rituálního zabíjejí zvířat na košer nebo chalal maso. Pasáž o kulturních tradicích může
znamenat, že nebudou dotčeny býčí zápasy a zacházení se zvířaty při španělských
slavnostech; stejný význam má zřejmě mít odkaz na "regionální dědictví", který byl k
dřívějšímu návrhu přidán v Amsterdamu.


B.         Občanství

Novela článku 8 SES stanoví, že občanství EU vnitrostátní občanství doplní, nikoli
nahradí. Nový dodatek k článku 8a dává každému občanovi právo, aby se na kteroukoli
instituci či kterýkoli orgán Unie písemně obracel v jednom ze dvanácti jazyků Smluv a
ve stejném jazyce obdržel odpověď.


C.         Ochrana spotřebitele

K SES byla v Maastrichtu připojena krátká hlava o ochraně spotřebitele, tvořená
jediným článkem (129a). Amsterdamská smlouva tento článek reviduje a poněkud
rozšiřuje, aniž by jej jakkoli výrazně měnila. K existujícím snahám chránit zdraví,
bezpečnost a ekonomické zájmy spotřebitelů a poskytovat jim "odpovídající informace"
73
      Poznámku dodal Christopher Barclay z Oddělení vědy a životního prostředí.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                        50

návrh přidá podporu výchovy spotřebitelů a jejich práva "organizovat se na obranu
svých zájmů".
Kromě přijímání konkrétních opatření k prosazování těchto cílů přijme Společenství
následující závazek: "K požadavkům ochrany spotřebitele se bude přihlížet při určování
a provádění ostatních politik a činností Společenství".


D.         Boj proti podvodným machinacím

V reakci na širokou znepokojenost podvody v rámci Evropské unie je součástí Smlouvy
novela článku 209, obsahující ustanovení o čelení machinacím postihujícím finanční
zájmy Společenství. Členské státy se žádají, aby v boji proti machinacím postihujícím
finanční zájmy Společenství přijímaly stejná opatření, jaká přijímají v boji proti
podobným machinacím postihujícím jejich vlastní zájmy. Článek požaduje koordinaci
činnosti a organizování úzké a pravidelné spolupráce mezi příslušnými orgány ze strany
členských států a Komise.

Patrně nejvýznamnější stránkou této problematiky je to, co je obsaženo v článku 209a
(4); ten Radě ukládá, aby v souladu s článkem 189b (spolurozhodování) "přijímala
nezbytná opatření na poli prevence a boje proti machinacím postihujícím finanční zájmy
Společenství".74 Spolurozhodovací postup funguje na základě kvalifikované většiny. Ve
svém prohlášení před Sněmovnou 18. června předseda vlády tvrdil, že "pro tuto zemi je
důležité, abychom v určitých oblastech měli hlasování kvalifikovanou většinou.
Podvody jsou jednou z nich.75

Komise má každý rok podávat Radě a Evropskému parlamentu zprávu o opatřeních,
přijatých k provedení tohoto článku.


E.         Kultura

K článku 128 (4) SES je dodatek, který říká, že Společenství "při své činnosti na základě
jiných ustanovení této Smlouvy přihlédne ke kulturním aspektům".76 Zvláště se
zdůrazňuje respektování a podpora rozmanitosti kultur. Článek je velmi obecný a jeho
součástí nejsou žádná konkrétní opatření.

74
      EN 76.
75
      Prohlášení předsedy vlády o zasedání Evropské rady v Amsterdamu, učiněné před Sněmovnou 18. června
      1997.
76
      EN 75.


                      Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          51




F.         Problémy životního prostředí 77

(1) Nová slova v preambuli a nové cíle

Amsterdamská smlouva přinese řadu textových změn dosavadních smluv, aby přihlédla
k cílům v oblasti životního prostředí: zmínka o udržitelném rozvoji se dodá k preambuli
SEU; "vyvážený a udržitelný rozvoj" se stane jedním z cílů vytyčených v článku B SEU;
"vysoká úroveň ochrany a zvyšování kvality životního prostředí" se v článku 2 SES
stane úkolem Společenství; nový článek 3d SES bude požadovat, aby ve snaze
prosazovat udržitelný rozvoj se ochrana životního prostředí začlenila mezi hlavní cíle a
politiky Společenství.


(2) Prohlášení k Závěrečnému protokolu

Existuje již Směrnice o vyhodnocování vlivu na životní prostředí (85/337/EEC), která na
členských státech požaduje, aby zajistily, že projekty, které v důsledku své povahy,
velikosti či umístění nejspíš významně ovlivní životní prostředí, se stanou předmětem
vyhodnocování vlivu na životní prostředí. Toto Prohlášení obecně vztahuje tuto zásadu i
na Komisi; konstatuje, že Komise "se zavazuje připravovat při předkládání návrhů, které
mohou mít významné důsledky pro životní prostředí, studie vyhodnocující jejich vliv na
životní prostředí".


(3) Novelizace článku 100 (a) SES

Odstavec článku 100a SES, věnovaný okolnostem, za nichž mohou členské státy
postupovat podle svých národních předpisů o veřejném zdraví, bezpečnosti, ochraně
životního prostředí a ochraně spotřebitelů Amsterdamská smlouva pozmění a rozšíří.
Smyslem článku je zajistit, že úrovně ochrany, na nichž se shodne Společenství, budou
dostatečně vysoké, aby zdůvodnitelná národní ustanovení nemohla omezit svobodu
volného trhu. Původně jej zavedl Jednotný evropský akt spolu s rozhodnutím rozhodovat
o opatřeních k dovršení jednotného trhu kvalifikovanou většinou; v Maastrichtu se tento
mechanismus změnil ve spolurozhodování, zahrnující hlasování kvalifikovanou většinou
a Evropský parlament.

77
      Do této části jsou zahrnuty poznámky, které dodal Christopher Baclay z Oddělení vědy a životního prostředí.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          52


Amsterdamská smlouva dále doladí rovnováhu mezi odpovědností Komise předkládat
návrhy, které mají všechny členské státy přijmout, a právem národních států podržet si
národní předpisy, neslouží-li jako "nástroj svévolné diskriminace nebo zastřeného
omezování obchodu mezi členskými státy".78 Zejména bude na Komisi požadovat, aby
přihlížela k "jakémukoli novému vývoji, opřenému o nové vědecky zjištěné skutečnosti" a
členským státům dovolí přijímat národní ustanovení "opřená o nové vědecké důkazy
týkající se ochrany životního nebo pracovního prostředí a zabývající se problémem,
který je pro členský stát specifický a vyvstal po přijetí harmonizačního opatření". Stejně
jako dříve bude Komise moci taková národní opatření potvrdit nebo zamítnout; nyní
však bude muset rozhodnout do šesti měsíců, jinak se bude mít za to, že souhlasí. Tuto
lhůtu bude Komise moci o dalších šest měsíců prodloužit, je-li věc složitá a není-li
ohroženo zdraví lidí. Další nové odstavce budou mít Komisi k tomu, aby všem státům
předložila nové návrhy, kdykoli se kterémukoli z nich dostalo práva přijmout přísnější
národní opatření nebo přijde-li jeden z nich s konkrétním problémem veřejného zdraví.

V amsterdamských novelách se odráží obava, zejména ve skandinávských zemích s
vysokými standardy ochrany v těchto oblastech, že harmonizace by se mohlo dosáhnout
tím, že by přešly na nižší standardy ostatních zemí; tyto země proto vítají zejména nový
důraz na vědecky zjištěné skutečnosti.79 Dánský premiér Poul Nyrup Rasmussen se
vyjádřil, že nová smlouva "je zelenější, humánnější a demokratičtější" než její
předchůdkyně.80

Návrhy, aby se rozhodování kvalifikovanou většinou rozšířilo na všechny ostatní
problémy životního prostředí, na které se vztahují články 130r a 130s SES, však v
závěrečných jednáních na amsterdamském summitu neprošly. O ustanoveních převážně
fiskální povahy, o opatřeních týkajících se plánování a využívání půdy (kromě nakládání
s odpady a hospodaření s vodou) a o opatřeních dotýkajících se vyrovnanosti
energetických zdrojů členských států se tudíž i nadále bude rozhodovat na základě
jednomyslnosti, nerozhodně-li v budoucnu Rada jednomyslně jinak.


G.         Jednání EU s ostatními státy a mezinárodními organizacemi


78
      Tato formulace je dnes v článku 100a (4) SES; nová Smlouva ji přesune do článku 100a (6).
79
      Obava, že volný obchod by mohl poškodit ochranu životního prostředí nebo spotřebitele tím, že by zemím
      zabránil zakázat dovoz nižších standardů (nebo příležitostně zakázat i vývoz) sahá daleko nad rámec Evropské
      unie. Environmentalisté v USA kritizovali Uruguayské kolo GATT za to, že ustanovení tohoto typu
      nezahrnulo.
80
      Berlingske Tidende, 19. června 1997.

                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          53

Do návrhu předsedající země z 30. května byly zahrnuty podrobné návrhy na doplnění
postupů Společenství pokud jde o sjednávání obchodních dohod s ostatními státy a
mezinárodními organizacemi; v Amsterdamu však téměř zcela vypadly.

V konečném textu smlouvy je jen jeden dodatek k článku 113 SES o sjednávání
obchodních dohod. Radě, postupující na základě jednomyslnosti a po konzultování
Evropského parlamentu, umožní rozšířit existující úpravu tak, aby se vztahovala i na
jednání GATT/WTO o službách a duševním vlastnictví.

Drobné změny jsou i v článku 228 SES, který se obecně týká sjednávání dohod EU s
třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi. Tyto změny 1) dají jasnou smluvní
oporu prozatímnímu používání dohod, které ještě nevstoupily v platnost81 a 2) stanoví,
že o rozhodnutích dohod prozatímně používat, o rozhodnutích dohody pozastavit nebo o
rozhodnutích zaujmout v mezinárodní organizaci společné stanovisko EU se Evropský
parlament informuje, ale nekonzultuje. Výjimkou v naposled uvedeném případu bude,
jde-li o rozhodnutí měnící institucionální strukturu; v takových případech se bude
vyžadovat souhlas Evropského parlamentu podle článku 228 (3) SES.


H.         Flexibilita ("užší spolupráce")

Flexibilita byla jedním ze šlágrů mezivládní konference v letech 1996 - 1997, stejně jako
byla subsidiarita šlágrem mezivládní konference v roce 1991. Známá oficiálněji jako
"užší spolupráce"82, týká se škály mechanismů, které mohou podskupině členských států
dovolit integrovat se nebo spolupracovat těsněji než jako stanoví předpisy vztahující se
na všechny členské státy. V minulosti existovaly některé takové úpravy vztahující se jen
na některé členské státy, kterým smlouvy výslovně dávaly požehnání; šlo např. o dohodu
o Beneluxu, Sociální protokol, ustanovení o hospodářské a měnové unii a další, kupř.
Schengenská ujednání, stojící zcela vně úmluv.83 Úpravy tohoto druhu vzbuzují řadu
otázek a obav: Předjímají skutečně budoucnost i pokud jde o členské státy, které se na
nich nepodílejí? Mělo by se jim dovolit využívání společných institucí? Jak lze tyto
instituce uzpůsobit, aby si s podskupinami poradily? Jak daleko smí tento proces jít,
nemá-li ohrozit integritu struktury jako celku?
81
      Současná praxe je taková, že smluvní základ, kterým se bude spravovat formální uzavření dohody, se uvádí i
      jako základ jejího prozatímního používání - viz I. Macleod, I. D. Hendry a S. Hyett, The External Relations of
      the European Communities, 1996, str. 91.
82
      V rannějších návrzích se říkalo "spolupráce na vyšší úrovni".
83
      Maastrrichtská smlouva zavedla článek K. 7, který hovoří o možnosti užší spolupráce v oblastech justice a
      vnitřních věcí mezi dvěma či více členskými státy, čímž skýtá nejasnou smluvní oporu Schengenským
      ujednáním.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           54



(1) Ustanovení nové smlouvy

Amsterdamská smlouva vloží do SEU novou hlavu zakotvující obecné zásady projektů
"užší spolupráce" a do hlavy VI SES a SEU (policejní a soudní spolupráce v trestních
věcech) přidá rovněž konkrétní nové články o ní. Odvolávka na možnost užší spolupráce
na bilaterální úrovni nebo v rámci ZEU či NATO bude rovněž v hlavě o společné
zahraniční a bezpečnostní politice (J. 7. 4); podle téže hlavy (J. 13) bude existovat
možnost "konstruktivního zdržení se hlasování".84

Obecné zásady mají zajistit, že jakýkoli takový projekt v budoucnosti bude plně
slučitelný s cíli EU a s tím, čeho až dosud dosáhla. Měly by vznikat pouze jako poslední
možnost, nelze-li cílů dosáhnout jinak na základě smluv a přeje-li si většina členských
států se na nich podílet. Nesmějí drobit instituce EU nebo zasahovat do práv a zájmů
členských států, které se na nich nepodílejí; stejně tak nesmějí vylučovat žádný členský
stát, který se později rozhodne se připojit. Nepodílející se státy nesmějí takové
spolupráci nijak bránit. Všechny členské státy budou mít právo účastnit se úvah o užší
spolupráci, právo hlasovat však budou mít pouze ty, které se rozhodnou podílet se na její
realizaci. Správní výdaje ponesou běžným způsobem instituce, ostatní výdaje však
ponesou pouze podílející se státy, ledaže Rada rozhodne jednomyslně jinak.

Smlouva obsahuje rovněž nový článek (5a), vlastní pouze SES, který stanoví ještě
přísnější podmínky projektů "užší spolupráce", spadajících do sféry Společenství.
Taková spolupráce bude možná pouze v oblastech, na které se nevztahuje výlučná
působnost Společenství (např. zahraniční obchod). Nemůže se týkat občanství nebo
diskriminovat mezi příslušníky různých členských států a nesmí narušovat konkurenci v
rámci vnitřního trhu.

Návrhy, které těmto podmínkám vyhovují, bude prověřovat Komise, která bude
oprávněna je vetovat. Projde-li Komisí, bude o návrhu v zásadě s projektem rozhodovat
Rada jako celek, a to kvalifikovanou většinou; jestliže však kterýkoli členský stát uvede
závažné důvody národní politiky, proč by se takto postupovat nemělo, pak se buď
hlasovat nebude a věc zůstane nevyřešena, nebo se Rada kvalifikovanou většinou
usnese, že věc postoupí Evropské radě, kde se rozhodne jednomyslně.

Národní veto tak zůstane zachováno za předpokladu, že existuje ochota uvést důvody a
předložit věc summitu. Tato nová úprava se bude určitě přirovnávat k tzv.

84
      Viz oddíl II D této studie.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                      55

"lucemburskému kompromisu" z roku 1966, kdy se původních šest členů Evropského
společenství dohodlo, že ve věcech, na které by se podle smlouvy vztahovalo
rozhodování kvalifikovanou většinou, v nichž však jde o "velmi důležité zájmy jednoho
nebo více partnerů", se budou snažit dosáhnout jednomyslných řešení a Francie trvala na
tom, že diskuse bude muset pokračovat tak dlouho, dokud nebude možno dosáhnout
jednomyslnosti. Existují zde však dvě zásadní odlišnosti: na rozdíl od "lucemburského
kompromisu" má být nový systém užší spolupráce zakotven ve smlouvě, za druhé
Evropská rada (tj. vrcholná schůzka šéfů vlád), fungující na zásadě jednomyslnosti, bude
po ruce jako konečný arbitr.

Nový článek (K. 12) aplikuje myšlenku "užší spolupráce" na třetí pilíř, který se bude
napříště týkat pouze policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, zatímco ostatní
záležitosti justice a vnitřních věcí přejdou do SES. Zde bude návrh možný jedině tehdy,
posiluje-li snahu "umožnit Unii rychleji se měnit v prostor svobody, bezpečnosti a
spravedlnosti". V takovém případě, a v tom se odráží přetrvávající mezivládní povaha
třetího pilíře, bude mít Komise právo návrh komentovat, nikoli však vetovat.
Autorizovat bude Rada stejným postupem, jako v případě SES a Evropská rada bude
opět konečným arbitrem.

Není jasné, nakolik se postupů těsnější spolupráce, zakotvených v návrhu smlouvy, bude
skutečně využívat. Oblast, kde by se této myšlenky evidentně využívat mohlo,
Schengenská dohoda, má být začleněna do EU zvláštním protokolem, na který se
výslovně nová kritéria flexibility vztahovat nebudou. Rozhodnutí o tom byla fakticky už
v Amsterdamské smlouvě předjata. Zdá se, že kritéria užší spolupráce byla stanovena
tak, aby se častější uchylování se k novým mechanismům stalo nepravděpodobným.
Celá myšlenka se zrodila ve francouzsko-německých diskusích, kdy se vlády Francie a
Německa vyznačovaly, pokud jde o rychlou integraci, výrazně větším nadšením, než
vláda britská a některé jiné a domnívaly se, že jediná cesta vpřed vede úmluvami, které
by mohly obejít národní veta či blokující menšiny.


I.         Mezinárodněprávní subjektivita

Návrh výslovně poskytnout EU mezinárodněprávní subjektivitu, výrazně symbolicky
zabarvený, byl na amsterdamském summitu opuštěn a v konečné verzi smlouvy se
neobjevuje. Britská vláda dala před summitem jasně na srozuměnou, že se proti
návrhům předsedající země staví. Lord Whitty, vládní mluvčí ve Sněmovně lordů, 4.
června řekl:




                    Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                          56

           ... vláda se nedomnívá, že bychom měli subjektivitu rozšiřovat do oblastí, které
           jsou ve své podstatě mezivládní. Ty musejí zůstat věcí svrchovanosti jednotlivých
           členských států. Proto se stavíme proti tomu, co se dnes v této oblasti navrhuje.85

V současnosti mají tři oddělená společenství, která tvoří ES (první pilíř) a mají do
značné míry společné instituce (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské
hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii) každé svou
právní subjektivitu; neexistuje však právní subjektivita Evropské unie jako celku a tak
tomu bude i nadále.
Místo toho zakládá nový článek J. 14 v pilíři SZBP a nový článek K. 10 v pilíři policie a
soudů konkrétní pravomoci uzavírat dohody jménem EU. Tyto články skýtají EU právní
subjektivitu, avšak pouze k omezenému účelu, tj. "když je nezbytné k provedení této
hlavy uzavřít dohodu s jedním nebo více státy nebo s mezinárodními organizacemi".
Velká část práva týkajícího se právní subjektivity mezinárodních organizací se odvozuje
z posudku Mezinárodního soudního dvora z roku 1949, v němž Soudní dvůr dospěl k
závěru, že Spojené národy mají právní subjektivitu, přestože Charta žádné výslovné
ustanovení o tom neobsahuje. Oppenheimovo Mezinárodní právo dospívá k závěru:
       Z jednomyslně přijatého nálezu Soudu ve věci Reparations for Injuries lze
       legitimně vyvozovat, že mezinárodněprávní subjektivita je nezbytným atributem
       každé veřejné mezinárodní organizace, která má subjektivitu nezávisle na svých
       členech, a jejíž práva a povinnosti, ve světle jejích stanov a praxe, jsou takové, že
       bez toho, aniž by dotyčné mezinárodní organizaci byla mezinárodněprávní
       subjektivita přiznána, by nemohla účinně fungovat.86

Z nového článku J. 14 je zřejmé, že úmyslem členských států bylo, aby EU měla
pravomoc vstupovat do závazných dohod a že v tomto rozsahu také jejich úmyslem je,
aby byla nadána dostatečnou mírou mezinárodněprávní subjektivity.

Jedním z problémů, o které tu šlo, bylo, že bude-li se nové pravomoci využívat
extenzívně, mohla by EU postupně členské státy vyloučit z uzavírání bilaterálních smluv
v oblastech, na které se vztahují mezivládní pilíře, stejně jako jsou již vyloučeny z
uzavírání bilaterálních obchodních dohod. V praxi je většina Evropských dohod se
sousedními státy ve střední a východní Evropě a kolem Středozemního moře dnes
smlouvami kompetenčně smíšenými, jejichž stranami jsou jak ES, tak jednotlivé členské
státy; mnoho věcí se ovšem stále ještě spravuje bilateriálními dohodami, např. mezi
Spojeným královstvím a Ruskem. Aby nové články J. 14 a K. 10 nezasahovaly do
působnosti jednotlivých států, provází je v Amsterdamské smlouvě prohlášení, které

85
      HL Debates, 4. června 1997, c647.
86
      9. vydání, 19, pozn. 20.


                        Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                      57

říká: "Z ustanovení článků J. 14 a K. 10 a z dohod na základě nich uzavíraných neplyne
přenesení působnosti z členských států na Unii".

Dalším problémem v této oblasti je to, že podle nové úpravy nebudou úmluvy EU s
jinými státy či mezinárodními organizacemi o věcech, na které se vztahují mezivládní
pilíře automaticky podléhat národní ratifikaci, jako jí dnes podléhají smlouvy
kompetenčně smíšené. S touto námitkou se vyrovnává následující formulace J. 14:
        "Žádná úmluva nebude zavazovat členský stát, jehož představitel v Radě
        prohlásí, že musí vyhovět požadavkům jeho vlastního ústavního postupu; ostatní
        členové Rady se mohou shodnout, že na ně se bude úmluva vztahovat
        prozatímně".87
Diskuse o právní subjektivitě EU byla do značné míry odborná, má však i určitý
symbolický význam. Maastrichtská SEU ponechala zastřešující struktury Evropské unie
relativně slabé ve srovnání s jinými mezinárodními organizacemi, jakými jsou např.
NATO a OSN. Záměrem bylo, že struktury Unie mají být minimální a že hlavní funkcí
Unie je vytvořit společný rámec pro tři pilíře, z nichž jeden už silnou a etablovanou
právní identitu coby mezinárodní organizace svého druhu měl. Zásadní změny, které
předsedající země původně navrhovala, by byly dalším krokem v přenášení důrazu
evropské spolupráce z prvořadě ekonomických funkcí ES na mnohotvárné ekonomické
a politické funkce EU; ukázalo se však, že zasedání Evropské rady v Amsterdamu se
nedokáže na tomto dalším kroku shodnout.


J.         Ostrovní regiony

Pokud jde o úsilí o "snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje různých regionů a o
zmírňování zaostalosti nejméně rozvinutých regionů či ostrovů", jsou ostrovní regiony
začleněny do článku 130a. Prohlášení uznává, že legislativa Společenství by měla
přihlížet ke konkrétním "strukturálním nevýhodám", se kterými se ostrovní regiony
potýkají a že ve prospěch těchto regionů by se měla podnikat konkrétní opatření.


K.         Odlehlé regiony

Smlouva novelizuje článek 227 (2), který umožňoval rozvrhnout užití ustanovení SES
na francouzská zámořská území do jednotlivých etap. Nový článek uznává, že sociální a
hospodářské poměry ve francouzských zámořských departmentech, na Azorských
ostrovech, Madeiře a Kanárských ostrovech jsou specifické a stanoví zvláštní podmínky
použití ustanovení Smlouvy. Článek ukládá Radě
87
      EN 106.


                    Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         58

           "přihlížet k takovým oblastem, jakými jsou celní a obchodní politiky, fiskální
           politika, bezcelní zóny, politiky v oblasti zemědělství a rybolovu, podmínky, za
           nichž jsou dodávány suroviny a základní spotřební zboží, státní subvence a
           podmínky přístupu ke strukturálním fondům a horizontálním projektům
           Společenství".88

Existuje rovněž novela článku (článek 130a), která Společenství ukládá
       "usilovat o snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje různých regionů a o
       zmírňování zaostalosti nejméně rozvinutých regionů či ostrovů, včetně
       venkovských oblastí".89
Prohlášení uznává, že legislativa Společenství by měla přihlížet ke konkrétním
"strukturálním nevýhodám", se kterými se ostrovní rtegiony potýkají a že ve prospěch
těchto regionů by se měla podnikat konkrétní opatření.90


L.         Zámořské země a území

Prohlášení o zámořských zemích a územích (overseas countries and territories - OCTs)
uznává potřebu zvláštních úprav pro OCTs, konstatuje však, že počet OCTs se od přijetí
současných úprav v roce 1957 výrazně snížil. V Prohlášení se uvádí, že smyslem
přidružení je podporovat hospodářský a sociální rozvoj zemí a území a nastolit těsnější
hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím jako celkem a vyzývá Radu, aby do
února 2000 změnila asociační dohody mezi Společenstvím a OCTs.


M.         Veřejné zdraví 91

Součástí Amstrerdamské smlouvy jsou navržené novely článku 129 o zdravotnictví.
Cílem těchto novel je zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví lidí. Zdravotnictví již nyní
podléhá spolorozhodovacímu postupu podle článku 189b. Mezi změny zde patří
stanovení minimálních požadavků pokud jde o kvalitu a bezpečnost přenášených orgánů
a látek lidského původu, krve a krevních derivátů. Členské státy si však budou moci i
nadále podržet nebo zavést přísnější ochranná opatření; výslovně bylo stanoveno, že


88
      Prohlášení k Závěrečnému protokolu o ostrovních regionech, EN 78.
89
      Prohlášení k Závěrečnému protokolu o ostrovních regionech, EN 79.
90
      Prohlášení k Závěrečnému aktu o ostrovních regionech, EN 79.
91
      Poznámkou přispěl Alex Sleator z Oddělení vědy a životního prostředí.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           59

opatření se nedotknou národních ustanovení o darování a lékařském využívání orgánů a
krve.

Navrhovaná opatření v oblasti veterinárního lékařství a ochrany rostlin, jejichž cílem je
ochrana veřejného zdraví a která dnes spadají pod článek 43 (zemědělství), budou spadat
pod článek 129.


N. Sport

Prohlášení k Závěrečnému aktu o sporu zdůrazňuje "společenský význam sportu" a
vyzývá EU, aby "při projednávání důležitých otázek dotýkajících se sportu naslouchala
sportovním sdružením".92


O.         Subsidiarita

Subsidiarita, která je součástí SEU, byla předmětem mnoha diskusí.93 Do Smlouvy byla
vložena článkem 3b, tento článek byl však kritizován za nejasnost a za to, že neobsahuje
jasné návody, kdy a jak se ho má používat. Součástí Amsterdamské smlouvy je nový,
právně závazný protokol k SES, který zásady subsidiarity a proporcionality osvětluje.

Tento Protokol zavazuje Komisi, aby "při před předložením legislativních návrhů vedla
široké konzultace a aby, kdekoli je to na místě, dokumenty o konzultacích zveřejňovala"
a aby zdůvodňovala oprávněnost těchto návrhů z hlediska zásady subsidiarity. Zvláštní
zdůvodnění se vyžaduje, má-li být činnost Společenství zcela nebo zčásti financována z
rozpočtu Společenství. Od Komise se bude rovněž vyžadovat, aby o používání článku 3a
podávala Evropské radě, Radě a Evropskému parlamentu pravidelné výroční zprávy.
Faktem je, že výroční zprávu o zásadě subsidiarity zveřejňuje Komise už od roku 1993,
a to na základě dohody ze zasedání Evropské rady v Edinburghu v prosinci 1992. Nový
protokol požaduje, aby zdůvodnění závěru, že cíle Společenství může být lépe dosaženo
Společenstvím, bylo podepřeno kvalitativními a kdekoli je to možné i kvantitativními
ukazateli.94

V Protokolu se výslovně uvádí, že zásada subsidiarity se nedotýká primátu práva
Společenství a nezpochybňuje pravomoci, které Smlouvou, jak ji vykládá ESD, byly
92
      EN 75.
93
      Viz různé jiné studie.
94
      Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                       60

přeneseny na ES a že se vztahuje na oblasti, v nichž Společenství nemá výlučnou
působnost.

Potenciálním problémem tohoto Protokolu je, že kontrolování a zdůvodňování může
legislativní proces zpomalit.


P.         Zjednodušování a kodifikace

V počátcích MVK bylo rozhodnuto, že se bude souběžně ale odděleně pracovat na
zjednodušení a rekodifikaci celé smluvní struktury SES/SEU, včetně změn, které budou
přijaty v Amsterdamu. Tyto změny nemají nic měnit na právním dopadu smluv, ale mají
je uspořádat logičtěji, s menším počtem opakování a srozumitelněji.

Podle textu Amsterdamské smlouvy z 19. června 1997 budou návrhy na zjednodušení
smluv, o nichž se jednalo odděleně,95 představovat druhou část Smlouvy. Prohlášení
připojené k Závěrečnému aktu MVK vyjadřuje záměr členských států ukončit technický
proces kodifikace co nejdříve po podpisu a zaznamenává jejich rozhodnutí, že
kodifikace by neměla mít žádné právní důsledky.


Q.         Státní subvence ("služby v obecném zájmu")

Smlouva obsahuje nový článek 7d o "službách v obecném hospodářském zájmu".
Formulace je poněkud nejasná, příp. poněkud nejasný je anglický překlad; text však má
svůj původ ve francouzském návrhu odstranit některá omezení státních subvencí
službám ve veřejném vlastnictví. Proti tomu se postavily jiné členské státy, takže dnes se
výslovně uvádí, že článek se "nijak nedotýká" dalších smluvních článků pojednávajících
o státních subvencích. Na Společenství a národní vlády však klade společnou obecnou
odpovědnost, že zajistí životaschopnost těchto služeb, aby byly schopny "plnit své
poslání".96
       Zvláštní nový protokol stvrzuje pravomoc členských států financovat
veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání.97


R.         Transparentnost
95
      CONF/4156/1/97 REV. 1.
96
      EN 81.
97
      EN 82.


                     Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                    61


EU si vysloužila mnoho kritik za netransparentnost její legislativy a fungování.
Amsterdamská smlouva doplňuje článek A SEU, Společná ustanovení, slovy "...
rozhoduje se co nejveřejněji a co nejblíže občanovi".

Tato hlava je zčásti pokusem reagovat na kritiku neprůhlednosti rozhodovacích praktik.
Nový článek 191a SES dává občanům Unie a fyzickým a právnickým osobám bydlícím
nebo registrovaným v členském státě právo na přístup k dokumentům, vycházejícím z
institucí Společenství. Každá instituce má stanovit procedurální pravidla přístupu k jejím
dokumentům.

Nový článek 151 konkretizuje postup pokud jde o Radu.98 Rada má jasně říci, kdy jedná
jako zákonodárce, aby v takových případech umožnila větší přístup k dokumentům.
Jedná-li jako zákonodárce, zveřejní se výsledky hlasování, objasnění toho, proč se
hlasovalo pro nebo proti a prohlášení učiněná do protokolu. To mění současnou situaci.
Hlasování v Radě bylo neveřejné do října 1993, kdy změna pravidel dovolila
zveřejňovat podrobnosti o hlasování. V prosinci 1993 byla pravidla změněna znovu, aby
se umožnilo zveřejňovat výsledky hlasování častěji. Podrobnosti o hlasování o
legislativě se však stále ještě zveřejňovat nesměly, rozhodla-li tak Rada prostou
většinou.

Nový článek ukládá zveřejňovat hlasování ve všech případech, kdy Rada rozhoduje o
legislativě a staví zveřejňování na smluvní základ (na rozdíl od současnosti, kdy se opírá
o jednací řád). Ukládá rovněž zveřejňovat objasnění hlasů a prohlášení učiněná do
protokolu. Určitá diskrece pokud jde o volný přístup ke všem dokumentům zůstává,
existuje však domněnka ve prospěch většího přístupu, zejména ve věcech legislativy.

Do Smlouvy je zahrnuto Prohlášení o kvalitě přípravy návrhů legislativy Společenství,
které má zajistit náležité provádění příslušnými národními orgány a zvýšit
srozumitelnost pro veřejnost a podnikatelské kruhy. Prohlášení říká, že instituce
Společenství odpovídající za legislativu, to jest Komise, Rada a Evropský parlament,
mají formulovat vodítka. Uvádějí, že legislativa Společenství by měla být učiněna
přístupnější a vyhlašuje i podporu kodifikování legislativních textů.




98
      EN 123.


                  Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                         62

VIII. Závěr

Mezivládní konference, která započala v březnu 1996 v Turínu, vyvrcholila v červnu
1997 v Amsterdamu, kde čelní představitelé 15 členských států uzavřeli smlouvu, která -
jestliže ji později všechny členské státy ratifikují - bude další výraznou změnou v
základních strukturách západoevropské a středoevropské spolupráce, třetí takovou
smlouvou v rozmezí 11 let (Jednotný evropský akt 1986, Maastrichtská smlouva o
Evropské unii 1992, Amsterdamská smlouva 1997). V některých směrech Amsterdam
ukončil to, co zůstalo neukončeno v roce 1991, kdy se čelní představitelé "dvanáctky"
dostali do zásadního sporu o budoucím směřování Evropy a museli sáhnout ke
kompromisu, který téměř nikoho neuspokojil a překážku národní ratifikace nakonec
zdolal jen s největšími obtížemi. I Amsterdam však nechal některé otázky neuzavřeny:
zejména nevyřešil řadu institucionálních problémů, které vyřešeny být musí, přijme-li
EU počátkem příštího století nové členy.

Maastrichtskou smlouvu charakterizovala Helen Wallaceová jako "dokument sjednaný v
místnosti bez oken".99 K Amsterdamské smlouvě se dospělo vyjednáváním daleko
otevřenějším, jelikož různá národní podání, náměty předsedajících zemí a návrhy textů
se předaly národním parlamentům a dalším zainteresovaným stranám. Vyjednavači si
byli rovněž dobře vědomi potřeby učinit nový dokument sevřenějším a - nakolik je to u
tak právnicky složité struktury možné - přitažlivějším pro voliče. V některých směrech
uspěli: legislativní proces bude transparentnější a jednodušší. Potřeba dospět v
závěrečném stádiu jednání k subtilním kompromisům zaplevelila konečný text složitými
protokoly a prohlášeními. I když práce na konsolidaci a kodifikaci skončí, novelizovaná
smlouva se sotva stane snadnou a oblíbenou četbou.

Tato je několik zásadních rysů smlouvy:
       - struktura se v důsledku zjednodušení legislativního procesu, zahrnujícího
       Evropský parlament a samostatný úkol rekodifikace, poněkud zjednoduší a stane
       se logičtější;
       - rozlišení mezi pilířem "Společenství" a pilíři "mezivládními" zůstane, odlišnost
       se však v určité míře naruší, jelikož některé věci přejdou do působnosti
       Společenství. "Komunitární "prvek se posílí v mezivládním pilíři policejní a
       soudní spolupráce a EU bude rovněž zmocněna vstupovat do právně závazných
       úmluv s jinými státy a mezinárodními organizacemi pokud jde o oba mezivládní
       pilíře;
       - do určité míry se posílí všechny hlavní instituce Společenství: Evropský
       parlament získá na vlivu, jelikož procesu spolurozhodování se bude užívat

99
      H. Wallace, "European Governance in Turbulent Times", Journal of Common Market Studies, sv. 31, č. 3, str.
      296.


                       Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                           63

        častěji; postavení předsedy vůči ostatním členům Komise se posílí; Evropský
        soudní dvůr bude mít širší jurisdikci ve věcech volného pohybu (potenciálně
        zahrnující azyl a přistěhovalectví) a ve věcech policejní a soudní spolupráce;
        - jedno "vybočení" Spojeného království, ze Sociální úmluvy, skončí; druhé, ze
        Schengenské úmluvy o hraničních kontrolách, která se nyní má začlenit do
        smluv, začne. O dalších problémech volného pohybu se Spojené království, Irsko
        a Dánsko budou "rozhodovat pro" případ od případu. Obecná zásada, že některé
        státy mohou při integraci postupovat rychleji než jiné, se stane součástí smlouvy;
        - budou učiněny některé přípravy na příští rozšíření: zejména se stanoví "stop
        stav" budoucí velikosti Evropského parlamentu; nerespektují-li členské státy
        základní lidská práva, bude použito pozastavovacího řízení; velmi skromné
        rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou učiní pro kterýkoli jednotlivý stát
        obtížnější použít veta. Další zásadní reformy, např. početnosti Komise a systému
        vážených hlasů, byly odloženy na příště;
        - mechanismy pro koordinovaný přístup k otázkám zahraničí a obrany se posílí,
        zejména pomocí "společných strategií", o nichž se bude dohadovat Evropská
        rada, a jmenování generálního tajemníka Rady, který bude "Vysokým
        představitelem" EU pro zahraniční věci. Stále však bude v těchto otázkách
        existovat národní veto a nebude záruka větší sladěnosti v budoucnu tváří v tvář
        konfliktům kolem hranic Unie; ZEU bude nadále mostem mezi EU a NATO a
        nebude existovat žádný harmonogram splynutí ZEU s EU;
        - bude větší transparentnost v záležitostech Unie, vyjasněný přístup k subsidiaritě
        (vymezení otázek, které by se měly ponechat členským státům), nový závazek
        informovat a zapojovat národní parlamenty a větší důraz na práva a zájmy
        občanů, včetně potřeby vypořádat se s nezaměstnaností.
Většina hlav vlád se z Amsterdamu vrátila domů s prohlášeními, že nová smlouva je
úspěch. Kancléř Kohl ji popsal jako "celkově velký úspěch" a "solidní základ
pokračování evropské integrace".100 Dánský premiér řekl, že je "zelenější, humánnější a
demokratičtější", než Maastrichtská smlouva.101 Španělský premiér Aznar označil
smlouvu za "v rozumné míře pozitivní, konstruktivní, optimistickou a uspokojivou".102
Tony Blair konstatoval: "Četli jsme, že začneme vytvářet Evropu relevantnější pro
starosti národů Evropy - a udělali jsme to".103



100
      Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. června 1997.
101
      Berlingske Tidende, 19. června 1997.
102
      El Pais, 10. června 1997, str. 4.
103
      HC Deb., 18. června 1997, sl. 316.


                         Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.
PI 1.106
                                                   64

Teď bude chvíli klid, protože právníci a překladatelé vyrábějí v příslušných jazycích
čistopis k podpisu v říjnu 1997 v Amsterdamu. Pak bude na parlamentech všech
členských států, aby rozhodly, zda jsou ochotny smlouvu schválit či nikoli.




                 Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

								
To top