teorie lucka

Document Sample
teorie lucka Powered By Docstoc
					                                                                                       Lucka Šmahelová



1. ADAPTACE: ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ, HLAVNÍ TEORIE ADAPTACE.
ADAPTAČNÍ MECHANISMY V PROCESU ONTOGENETICKÉHO VÝVOJE.
PORUCHY ADAPTACE – SOCIÁLNÍ KONTEXT,ADAPTACE NA ZMĚNU.

ADAPTACE:

asimilace – akomodace -> ekvilibrium – J. Piaget

      -   je ústředním motivem evoluce
      -   nejrozšířenějším adaptačním projevem u člověka jsou imunitní děje

      -   biologická
      -   psychologická
      -   sociální – adjustace ( x maladjustace)
      -   smyslová

      --- nejde o jakoukoli zátěž, ale o zátěž, která je pro jedince nadlimitní
      ---v posledních letech se spektrum zátěžových situací rozšiřuje také o drobné, běžné,
      každodenní nepříjemnosti (daily hassles), které jsou sice malé, ale působí dlouhodobě a
      jejich účinek se může kumulovat

maladaptace
         – vzniká deprivaci v raném vývoji
         – projevuje se poruchami chování, neurózami, psychopatiemi, psychózami,
            delikvencí, extravagancí

(specifická adaptace – např. v práci)

mechanismy adaptace:
   - přizpůsobení obranou
   - přizpůsobení únikem
   - přizpůsobení úzkostí
   - přizpůsobení chorobou
   - přizpůsobení neurózou

proces přizpůsobení :
                                                  = vědomé se adaptování na stresor; tím
                                     ZVLÁDÁNÍ (COPING)
                            se liší od obranné (stresové) reakce, která bývá neuvědomovaná
zahrnuje buď reakci na bezprostředně přicházející či už působící stresor (zvládací strategie)
nebo konzistentní způsob, jímž se jedinec vyrovnává se stresory působícími v různé době a
v různých situacích (zvládací styl). Pro proces přizpůsobení se od konce 20. století používá výraz coping
styles (styly zvládání). Mohou mít různé podoby: snaha o aktivní řešení problému, pasivní emocionální reakce
(pláč), řešení prostřednictvím jiných lidí (sociální opora).
Zralé obrany podle Vaillanta jsou:

sublimace - jedinec převede svoje chování sociálně žádoucím směrem, např. vyjádření agrese prostřednictvím
hry



                                          http://abudehur.wz.cz/                                          1
                                                                                                Lucka Šmahelová

altruismus – poskytován hezkých věcí které bych chtěl sám druhým lidem

anticipace – předvídáme problém a připravujeme se na jeho řešení

humor

patří sem i již zmiňovaná suprese (potlačení), kdy odsuneme nepříjemnost s tím, že se jí budeme věnovat
později



                                    OBRANNÉ MECHANISMY
- cílem je uchovat konstantní sebepojetí a zmírnit či odstranit úzkost vznikající jako následek ohrožení sebepojetí,
uchovat psychickou pohodu. O obranných mechanismech hovořil první S. Freud, rozvinula je Anna Freudová.

Nejvíce zkoumanými mechanismy jsou:

1.   vytěsnění - týká se situací, kdy člověk zažívá pocit méněcennosti, úzkosti, viny, studu, když selže nebo
     zažívá něco nepříjemného a znamená vytlačení těchto pocitů do nevědomí (nevědomý proces)
2.   popření - zaměřuje svou pozornost jinam a popírá skutečnost, která ho ohrožuje, jiné než ohrožující info
     nepřijímá

(popření, vytěsnění, amnézie, zapomínání, můžeme nazvat souhrnným obranným mechanismem „Anestézií“, resp.
psychologicko anestézií. Obrana fyziologickou anestézií potom zahrnuje alkohol, drogy, atd.)

3.   potlačení - tendence zbavit se ve vědomí pocitů a pohnutek, které jsou subjektivně nepříjemné a
     nepřijatelné (záměrný proces). Snaží se na ně nemyslet, usiluje o jejich zapomenutí.
4.   projekce - proces, v němž člověk aby se zbavil úzkosti, připisuje svému sociálnímu okolí nebo jiným lidem
     to, co se odehrává v něm samém, tedy vlastní potlačované impulzy, potřeby, hodnocení, názory sklony a
     pocity. Činíme okolí odpovědně za to, co vzniká v našem „já“.
5.   racionalizace - jedinec zpětně přikládá svým činům logické a společensky i osobně žádoucí motivy, aby se
     jevily jako rozumné. Většinou probíhá v podobě omlouvání se, sebeospravedlňování, zdůvodňování. Typickou
     racionalizací je tzv. reakce „sladkých citronů“ (je dobře, že jsem vyletěl od zkoušky, aspoň se to důkladněji
     naučím), nebo reakce „kyselých hroznů“ (neúspěch u partnera hodnotit slovy: „stejně je málo citlivý“).
     Racionalizací je i výmluva a omluva („právě jsem vám chtěl zavolat) nebo srovnávání se s druhými („když
     může pozdě chodit on, tak já můžu taky“).
6.   kompenzace - když je cíl nedosažitelný, stanoví si jedinec náhradní cíl; jedinec je zpracovává tak, že si
     najde jinou oblast, kde chce vyniknout
7.   regrese - sestup na vývojově nižší stupeň psychické činnosti v situacích těžké frustrace
8.   fantazie - její funkcí je únik ze skutečnosti, v níž je jedinec frustrován, zde si pak vytváří svět náhradní, v
     němž zažívá, co nemá ve skutečnosti
9.   stereotypie - jednotvárné opakování stejných pokusů i přes neúspěch
10. introjekce - mechanismus nekritického přejímání idejí, pravidel od významných osob; přijetí něčeho bez
     přemýšlení, jde o přijetí postojů, přesvědčení, hodnot…

11. izolace – způsob jak zamezit pocitům viny, hanby, studu, ale za cenu likvidace veškerých pocitů.

12. identifikace - pokus o posílení vlastní hodnoty ztotožnění se s někým, koho lze obdivovat, posiluje
     sebevědomí a snižuje méněcennost




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                  2
                                                                                           Lucka Šmahelová

13. substituce – vede k volbě náhradního objektu uspokojení nějaké potřeby, jestliže původní cíl je
    nedosažitelný. Neodstraní zcela frustraci ale přispěje ke snížení intenzity zklamání

14. agrese – druh obrany útokem

15. negativismus/hostilita – nevraživost obrácená vůči vnějšímu světu nebo na sebe sama. Jedinec vyhledává
    v druhých důvod, který by ospravedlnil jeho naštvanost na lidi, na svět. Často funguje v určitých situacích
    s konkrétními lidmi.

16. workoholismus



                                   Některé DALŠÍ ZPŮSOBY zvládání nesnází:

                                    - MANIPULATIVNÍ         CHOVÁNÍ      – protějšku jde o to, aby prosadil
  svou, aby bylo po jeho. Erik Berne je popisuje jako „hry, které lidé hrají“.
                                    - EMOCE – lidé s expresivní emotivitou se rychle emočně
  odreagují a jsou pak v pohodě, lidé s impresivní emotivitou mají sklon vnější reakce
  potlačovat, což je doprovázeno zvýšenou vegetativní reakcí.

vývojová psychologie – adaptace jako proces, který se ve vývoji člověka neustále opakuje
psychologie osobnosti – adaptace = znak osobnosti (+ stálost, organizace, svoboda)
sociální psychologie – adaptace jako součást interakce člověka s prostředím
(vnitřním/dědičnost i vnějším/prostředí)

úrovně adaptace podle SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE:
   - jedinec
   - skupina
   - organizace
         – druhy adaptace:
                 pracovní
                 sociální
                        adaptace     na    organizační       kulturu                       (formalizovaná,
                          neformalizovaná) => identifikace s kulturou
                        adaptace na pracovní skupinu


self-handicapping strategies – člověk, pokud cítí hrozbu selhání sahá po určitém handicapu
jako výhodném vysvětlení případného nezdaru na další handicapy
    - tato strategie patří mezi nevhodné postupy zvládání zátěže, jde o variantu vyhýbavého
       chování (avoidant behavior)
    - = strategie záměrného sebeznevýhodňování
    - cílem je dobře obstát při sociálním hodnocení, chránit svoje já

ADAPTAČNÍ MECHANISMY V PROCESU ONTOGENETICKÉHO VÝVOJE:

novorozenecké období – na svět mimo dělohu
kojenecké období – asimilace a akomodace
batolecí období – separace od matky


                                          http://abudehur.wz.cz/                                             3
                                                                                          Lucka Šmahelová

               fáze:
            – protestu
            – zoufalství
            – odpoutání se
úspěšná adaptace je podmínkou zdravého utváření sociálních vztahů
předškolní období – na MŠ
školní věk – z fantazie do reality
               důsledky úspěšné sociální adaptace:
            – přisvojení specifického chování vůči malým dětem
            – vytváření rodičovských postojů
            – vytváření mužské a ženské identity
adolescence – „očekávání lidí okolo“
dospělost – nové role – manželství, kariéra
            – životní změny – prázdné hnízdo ...
stáří – selekce, optimalizace, kompenzace

Erikson

Poruchy přizpůsobení (adaptace)
Každý jedinec má určitou adaptační kapacitu, což je schopnost vypořádat se s problémy, přizpůsobit se jim, řešit
je a zvládat nové situace. MKN-10 přímo hovoří o chybné adaptaci při stresové zátěži:
       akutní reakce na stres
       posttraumatická stresová porucha
       poruchy přizpůsobení


Poruchou adaptace je i převažování „nezralých“ obranných mechanismů v životě jedince, které se stávají
dominujícími a jsou pak překážkou osobnostního růstu.

obrana
   - útok – agrese
   - únik – popření
   - změna postoje

Další poruchou je odmítnutí adaptovat se, jehož příčinou můžou být poruchy chování nebo špatná
adaptace na základě úzkostných poruch nebo fobií.




                                         http://abudehur.wz.cz/                                               4
                                                                                               Lucka Šmahelová



2. DIFERENCIACE, INTEGRACE JAKO POJMY OBECNÉ PSYCHOLOGIE.
DIFERENCIACE A INTEGRACE V PROCESU VÝVOJE. TEORETICKÉ PŘÍSTUPY,
VE KTERÝCH HRAJÍ POJMY INTEGRACE A DIFERENCIACE CENTRÁLNÍ
ÚLOHU. INTEGROVANÁ A DEZINTEGROVANÁ OSOBNOST.

Diferenciace v obecném slova smyslu znamená rozlišování či dělení celku na části, přičemž existují dva možné
způsoby chápání:
           diferenciace jako poznávací proces, jímž subjekt rozlišuje podstatné informace od nepodstatných, nové
            od starých, atd
           diferenciace   jako   proces   dozrávání   struktur   organizmu,   během   něhož   organismus   nabývá
            charakteristické vlastnosti a také schopnosti mohou plnit specializované funkce


Můžeme rozlišit:
diferenciaci korovou (vnitřní) - rozlišování vnímaných předmětů a jevů v mozkové kůře
diferenciaci smyslovou - zachycení jen těch podnětů, které receptory dokáží zpracovat
diferenciaci sociální - rozlišení jednotlivých částí sociální struktury a vztahů mezi nimi


Integrace naopak znamená spojení, sjednocení či vytvoření jednoho celku. Jde o jednotné neoddělitelné
spolupůsobení, součinnost různých psychických procesů či vzájemné slučování činnosti jednotlivých částí systému.
Můžeme hovořit o integraci osobnosti            jako jednotě biogenních, psychogenních a sociogenních struktur a
funkcí, které je základem duševního zdraví nebo o integraci psychiky jako požadovanému výsledku procesu
ontogenetického vývoje, v němž psychické stavy přerůstají v rysy osobnosti.


Kvalitu integrace lze hodnotit na základě dvou hledisek:
           komplexnosti – kdy hodnotíme, zda jsou vytvořeny vztahy mezi jednotlivými složkami systému a mezi
            systémem a prostředím
           efektivnosti – kdy hodnotíme harmonickou součinnost složek systému a interakci systému s jeho
            prostředím


Diferenciace, integrace patří spolu s fixací k obecným zákonitostem psychického vývoje. Vývoj je v tomto smyslu
otevřený proces, v němž neustále vzniká nové (tj. diferenciace) a zaniká nebo se přetváří staré začleněním do
nového (tj. integrace). Fáze diferenciace se vyznačuje akomodací, tj. přizpůsobováním se vnějším podmíním,
kdežto fáze integrace se vyznačuje asimilací, tj. přizpůsobováním si podmínek. Vývojové výsledky se potom
upevňují (tj. fixace) jako jednotky osobnosti nebo nástroje adaptace (jako adaptační procesy či dynamismy).
Posloupnost diferenciace-integrace-fixace nazýváme ortogenetickým principem.


Psychologie osobnosti chápe lidského jedince jako celek jeho psychických i psychofyziologických funkcí, tedy
prožívání a jednání. Osobnost je integrována na těchto třech úrovních: senzomotorické, emocionální a na úrovni
jáství. Nejvyšší úrovní integrace je potom obraz sebe sama (self-image), zahrnující životní názor i životní styl.
Integraci osobnosti pomáhá udržovat osobní smysl každého člověka, který se uplatňuje při dosahování osobních
cílů.




                                            http://abudehur.wz.cz/                                              5
                                                                                              Lucka Šmahelová

Jestliže osobnost chápeme jako otevřený systém v interakci s prostředím, pak úroveň její integrovanosti dokazují
funkční vztahy jednotlivých složek osobnosti. Diferenciace se potom v tomto ohledu týká především vývoje
potřeb, postojů, zájmů atd.


TEORETICKÉ PŘÍSTUPY


Lewin – diferenciace (z tvarové psychologie) – proces vývoje osobnosti; členění celostního jevu do částí
diferencovaná představa (části města)
vede k rozrůstání bohatství záměrů a k rozšiřování zájmů člověka
konečným krokem k plné zralosti je proces integrace


tvarová psychologie – Köhler, Koffka – diferenciace – proces vydělování tvaru oproti pozadí
vede k vnímání a vnímání vede k chování
na úrovni diferenciace máme svobodu volit si objekt


integrační teorie kognitivních procesů a emocí – Sternberg, Scheerer
řešení:
úspěšné -> radost
neúspěšné -> rezignace




Diferenciace a integrace v procesu vývoje
Oba tyto procesy jsou součástí ontogeneze lidské psychiky           - psychický vývoj znamená zvyšování osobní
autonomie a jednou z jeho zákonitostí je právě proces diferenciace. Tedy směřování od difúzních nespecifických
projevů ke specifickým a více diferencovaným - od náhodných pohybů k pohybům cíleným. Toto je patrná
například u kojence, kdy se jeho jednání stává postupně zaměřené na cíl (nejprve se vyskytují zcela náhodné
pohyby, resp. reflexy, např. tonický šíjový reflex), později dochází k účelným a záměrným pohybům (např.
záměrné sahání pro hračku). Jednotlivá stádia ve vývoji představují logický pokrok, kdy se integruje to, čeho
bylo dříve dosaženo. Integrace je tedy vlastně vyšším stupněm adaptace.
Z vývojového hlediska proběhne nejdříve akomodace jedince, kdy se jedinec přizpůsobuje požadavkům nového
prostředí do nějž se narodil. Poté prostřednictvím socializace proběhne postupná asimilace. V procesu
senzomotorické diferenciace, ke které dochází, se asimilace a akomodace koordinují.
Pokud se zaměříme na zkoumání vývoje jediné psychologické charakteristiky, např. citového prožívání - setkáme
se na začátku s malým počtem projevů, které jsou jednoduché a nepročleněné a postupně se stále více
diferencují (proces diferenciace citových zážitků od nepročleněného prožívání potřeb celého organismu až po vyšší
city). Emocionální projevy novorozence tvoří nepročleněné reakce libosti a nelibosti související s potřebami
organismu. Počátky citového prožívání jsou ve znamení jednoty dítě-matka a dost dlouho trvá než se diferencuje
prožívání vlastního já. Dochází k narůstání druhů a odstínů emocí a citů, které se stále více integrují a stabilizují
(projevy emocí jsou trvalejší a stabilnější). Na konci tohoto vývoje je člověk, jehož citové zážitky se neliší pouze
kvantitou, ale také kvalitativně.
Je tedy zřejmé, že diferenciace zákonitě předbíhá integraci, i když je žádoucí, aby v zájmu celistvosti osobnosti
nezůstávala bez integrace.




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                   6
                                                                                                  Lucka Šmahelová

Procesy diferenciace a integrace se mohou dále týkat: motorického vývoje, rozvoje řeči, rozvoje myšlení,
rozvoje citového prožívání


S procesy diferenciace a integrace souvisí i jeden z ego obranných mechanismů tj. konfluence. Jedná se o stav,
kdy organismus a prostředí nejsou diferencované nebo hranice mezi nimi nejsou jasné. Člověk má pocit, že je
totožný s někým nebo něčím ve svém prostředí. Člověk si neuvědomuje hranici mezi sebou a jinými a nemůže
s nimi tudíž navázat dobrý kontakt. Tento obranný mechanismus je už na samé hranici patologie adaptace. Pocity
splynutí jsou například součástí rituálů přírodních národů. Stav splynutí je ale normální pro novorozence. O tomto
pojednává Mahlerová, která člení vývoj dítěte na 3 fáze:

        autistickou - dítě nerozlišuje mezi matkou a sebou

        symbiotickou - nerozlišuje mezi matkou a sebou, odlišuje však okolí

        separačně-individuační fáze – ta má 4 subfáze:

              -    diferenciační - začíná rozlišovat matku od druhých a od sebe, projevují se počátky strachu z
                   cizích lidí, objevuje se silný zájem o exploraci okolí, vlastního těla i těla matky

              -    praktikující - vzdaluje se od matky, vždy se k ní opět vrátí, to mu pomáhá k odlišení sebe od
                   matky i k upevnění vztahu k ní, dochází k nárůstu separační úzkosti

              -    znovusbližovací - dítě začíná navazovat vztahy k dalším lidem, aktivně zapojuje matku i ostatní
                   do interakcí, stává se odolnějším vůči frustraci, potřeba kontroly matky

              -    ustálení individuality a dosažení objektní stálosti - separace dítěte a následná adaptace na další
                   vývojová stádia



S procesem diferenciace se setkáme například v gestalt psychologii, kdy ve funkci vnímání funguje diferenciace
jako proces vydělování tvaru oproti pozadí a odvozují se od ní vlastnosti vnímání (blízkost, stejnost, uzavřenost
atd. – tj. zákony gestaltu).



Proces integrace lze zase například nalézt u E. Eriksona, podle něhož dochází ve stáří ke konfliktu, zda se smířit
s vlastní minulostí a získat integraci ega nebo žít s pocitem, že minulé události nelze napravit a propadat
zoufalství. Člověk by měl dosáhnout osobní integrity, což znamená přijetí vlastního životního běhu jako něčeho, co
muselo být a nemohlo to být jinak. Nedostatek integrace působí strach ze smrti a zoufalství v tom, že už nestihne
začít život znovu. Toto vývojové stadium Erikson nazývá integrita x zoufalství.


Sternberg a Scheerer ve své integrační teorii kognitivních procesů a emocí hovoří o provázanosti emocí s
průběhem a úspěšností myšlení. Emoce podněcují střetávání se s problémem a určují průběh myšlenkových
procesů ve smyslu řešení daného problému. Řešení může být úspěšné (prožíváme radost, pocit triumfu) nebo
neúspěšné (vede k rezignaci, racionalizaci nebo také k bezmoci a depresi). Emoce neovlivňují jen průběh myšlení,
ale také aktuální stav člověka.




                                           http://abudehur.wz.cz/                                                  7
                                                                                              Lucka Šmahelová

Osobnost integrovaná - osobnost, kterou tvoří organizovaný harmonický celek; lidé tohoto typu se dělí do 3
skupin: reorganizátoři (jakmile se staré aktivity stávají namáhavými, hledají si nové), specialisté (jejich zájem se
omezuje pouze na výběr vhodných aktivit), odcizení (vědomě se vyhýbají přílišné odpovědnosti).

self-image (obraz sebe sama)  – nejvyšší úroveň integrace
    -    zahrnuje životní názor i životní styl
osobnost je integrována ve 3 úrovních:
    -    senzomotorické
    -    emocionální
    -    na úrovni jáství

Osobnost dezintegrovaná - osobnost, u níž je průběh základních psychických procesů v hlubokém nesouladu a
je značně nevyvážen; člověk proto není schopen běžného praktického života (např. u schizofrenie nebo těžké
deprese atd.). Rozpad (dezintagerace) osobnosti je nejzávažnější poruchou osobnosti. Všechny kvality
psychiky jsou postiženy, ztrácí kontakt s minulostí, reaguje jinak než dříve, většinou neadekvátně situaci.



S pojmem integrace se setkáváme například i ve školní psychologii ve smyslu integrace postižených dětí do
běžných škol. Rozeznáváme integraci individuální, což je začlenění jedince v rámci třídy nebo integraci
skupinové, což je začlenění třídy postižených dětí v rámci školy. V tomto smyslu hovoříme tedy o integraci
sociální, kterou rozumíme proces rovnoprávného společenského začleňování do výchovně vzdělávacího i
pracovního procesu a do života spolčenosti. Integrace je nejvyšším stupněm socializace jedince, kterou
definujeme jako schopnost zapojit se do společnosti, akceptovat její normy a pravidla, vytvářet a formulovat k ní
pozitivní vztahy a postoje.




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                  8
                                                                                             Lucka Šmahelová



3. PERCEPCE. ZÁKLADNÍ POJMY, SOUČASNÉ VLIVNÉ TEORIE V OBECNÉ
PSYCHOLOGII. SOCIÁLNÍ PERCEPCE, DEDTERMINACE A ZKRESLENÍ
PERCEPCE V SOCIÁLNÍM KONTEXTU. PSYCHOPATOLOGIE PERCEPCE.

Percepce = vnímání, v širším významu jde o chápání situace. V podstatě jde však o odrážení reality
prostřednictvím smyslových orgánů. Percepci lze tedy definovat jako organizaci a interpretaci senzorických
informací. Díky němu poznáváme vlastnosti předmětů okolo nás, což obohacuje naší zkušenost. Je to proces,
jehož výsledkem je vjem. Na percepci se podílejí rovněž postoje, emoce, zájmy, hodnoty, očekávání a dosavadní
zkušenosti a je ovlivnitelné naší vůlí. Podstatou percepce je odhalování smysluplných celků v chaotických
senzorických informacích. V souvislosti s tím používáme pojem apercepce, kterým vyjadřujeme to že k vnímání
vnějších znaků a vlastností přistupuje něco vnitřního (předchozí životní zkušenosti, momentální psychický stav a
nálada). Základní funkcí vnímání je potom adaptace (proces regulace chování).


Z vývojového hlediska jde o hlavní nástroj orientace organismu v životním prostředí. Člověk potřebuje znát
vlastnosti prostředí a objekty, které jej tvoří. Díky poznávání může účelně reagovat na svou situaci a zabránit
tak svému ohrožení, přičemž původní vývojovou formou poznávání je právě vnímání.


Vnímání je základní psychická funkce, která umožňuje poznávání vnějšího světa a změn ve vlastním těle
prostřednictvím smyslových orgánů. Vnímání je základní složkou poznávací schopnosti člověka. Základní
jednotkou jsou počitky, složitější jsou vjemy. Vjem je základním článkem duševní činnosti a je subjektivním
odrazem vnějšího světa v našem vědomí. Naproti tomu představa je obraz předmětů nebo dějů , které v daném
momentě nevnímáme, a které vznikají bez současného vnějšího podnětu. Představa vzniká jako subjektivní
produkt na základě minulých vjemů. Vytváření nových představ = obraznost. (přepracování představ, které byly
vytvořeny na základě reálné skutečnosti). * neúmyslná obraznost (volné asociace), * reproduktivní obraznost
(vytváří obrazy toho co existuje), * produktivní obraznost (fantazie = nové obrazy myšlenkovým přetvářením
skutečnosti).


Vnímání nemění vnější svět, ale mění vnímajícího, a tak přímo nebo nepřímo ovlivňuje jeho činnost (Neisser).
Základními jednotkami vnímání jsou počitek a vjem. Vnímání je možné jednoduše vysvětlit jako přijímání těch
nejjednodušších prvků, tzv. počitků. Počitek je odraz jednoduchých vlastností předmětů a jevů okolního světa,
který bezprostředně působí na smyslové orgány (receptory), jeho obsah nelze dále analyzovat. Je třeba jej odlišit
od pojmu vjem. Každý vjem má subjektivní význam a na podkladě minulé zkušenosti mu přisuzujeme určitý
smysl. Vjem je produktem vnímání, který umožňuje orientaci v prostředí a kontrolu chování; nejde o pasivní
odraz skutečnosti, ale aktivní konstrukci, která má adaptivní funkci. Vnímání není pouhý pasivní odraz.
Společným znakem počitku a vjemu je to, že oba vznikají působením skutečnosti na receptory (vjem vzniká
součinností několika receptorů a    analyzátorů × počitek je dějem izolovaným v oblasti jednoho analyzátoru).
Počitky jsou prakticky abstrakcí, kdežto vnímání je skutečností. Každý vjem je dotvářen subjektivními faktory a
každé vnímání je spjato s minulou zkušeností.


Analýza komplexních podnětů probíhá v rámci jednotlivých receptorů, tedy každý receptor si vybírá z prostředí jen
takové vlastnosti pro jejichž odraz je funkčně přizpůsoben (barvy, tvary, zvuky atd.) Pokud chceme, aby se člověk
zaměřil zvlášť na některé podněty z prostředí, je třeba, abychom tyto vjemy, které jsou jejich podstatou, učinili -



                                         http://abudehur.wz.cz/                                                  9
                                                                                              Lucka Šmahelová

nápadnými, zajímavými a potřebnými. Z působících podnětů vnímáme jen některé = výběrovost (selektivita)
vnímání. Dalšími charakteristikami vnímání jsou: celostnost (jako celek vnímáme to, na co je zaměřena naše
pozornost), významovost (vnější objekty vnímáme jako nositele významů), konstantnost (za určitých podmínek
vnímáme objekty přibližně jako stejně velké, stejně zbarvené, i když se mění, zůstávají tím, čím jsou),
subjektivnost vnímání (závislost vnímání na subjektu).


Vnímat můžeme:
        bezděčně (neúmyslně) - cíl není stanoven předem a často jde jen o orientační reakci, kdy čl. vnímá
         něco nápadného (hluk, pohyb)
        záměrně (úmyslně) - je to záměrné pozorování, kdy je cíl stanoven buď námi samými nebo jinými
         osobami, významnou úlohu zde hraje motivace - pozorování musí být plánovité, cílevědomé, soustavné


Člověk je obklopen mnoha podněty, ale vnímá jen některé. Podněty, které člověk vnímá jsou vybírány pozorností.
To, co je v daném okamžiku vyčleněno z okolí a co tudíž vnímáme označujeme jako předmět vnímání, všechno
ostatní je pozadí. Mezi předmětem a pozadím existují reverzibilní vztahy, což znamená, že to, co je v daném
okamžiku předmětem, může být jindy pozadím a naopak.
Všechno to, co si v daném okamžiku uvědomujeme tvoří tzv. senzorické pole, v němž něco vnímáme přesněji než
to ostatní. Při tomto vyčleňování působí objektivní faktory (intenzita podnětů, jejich dynamika, neobvyklost a
originalita) a subjektivní faktory (biopsychické vlastnosti individua a jeho společenská praxe, zkušenosti, tendence
a zaměření). City mohou vnímání zostřit i zeslabit; pozitivní vliv na zvýšení vnímavosti vůči urč. podnětům mívá
motivace. Nezbytným činitelem optimálního vnímání je motorická složka, díky ní vysvětlíme vnímání velikosti,
prostoru, tvaru apod.


typy vnímání:     1) syntetický (slabší analýza vnímaných předmětů)
                  2) analytický (vjemy jsou konkrétní, představy jsou věcné)
                  3) analyticko - syntetický (proces analýzy a syntézy je vyvážen)


vlastnosti vnímání (zabývala se jimi gestalt psychologie - tvarové zákony vnímání, cca 114 zákonů): celost
(vnímané části vjemového pole se snažíme nějakým způsobem seskupit, spojovat do celku); blízkost (objekty,
události a jevy, které se objevují v těsné blízkosti sebe v prostoru nebo v čase, máme tendenci vnímat jako
jednotlivé části určitého celku - celek tvoří ty části, které jsou si blíže; vidímeme-li množství podobných objektů,
vnímáme je jako vzájemně blízké); podobnost (objekty, události a jevy, které mají podobné charakteristiky,
sdružujeme do určitých kategorií); spojitost (objekty, události a jevy máme tendenci vnímat stejně na začátku
jako na konci, snažíme se vnímat tu linii, která byla ustanovena na začátku), figury a pozadí (Rubinova váza –
vidíme buď nádobu nebo siluety).




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                 10
                                                                                                Lucka Šmahelová

Současné vlivné teorie v obecné psychologii
V současné době existují 2 hlavní teorie percepce:
1). Teorie konstruktivní percepce (empirický pohled): jedná se o konstruktivní mentální děj, který je výrazně
ovlivněn dřívějšími zkušenostmi (učením) a dalšími kognitivními procesy, včetně myšlení. Naše vjemy jsou
výsledkem nevědomého usuzování, při kterém využíváme aktuální senzorické informace a dosavadní zkušenotsi.
Na tvorbě vjemů se podílí inteligence, myšlení i učení . Irvin Rock proto hovoří o inteligentním vnímání.
2). Teorie „přímé“ percepce (nativistický pohled): každý živý organismus je vybaven vrozenou senzitivitou
vůči biologicky či psychologicky významným podnětovým vzorcům. Vnímání je tedy v podstatě nezávislé na
zkušenosti. Struktura podnětu sama o sobě poskytuje všechny nezbytné informace. Teorie Jamese Gibsonova je
známá také jako ekologická teorie vnímání, protože zdůrazňuje jeho vrozené aspekty a využívání informací
z přirozeného přírodního prostředí.
Gedeon Fink, John Marschall – mozkové hemisféry se liší jen „pracovním stylem“. Levá hemisféra se
soustředí na jednotlivosti, pravá má za úkol celostní pohled. Pravá hemisféra tak například vnímá dav lidí, zatímco
levá se soustředí na rozpoznání jednoho konkrétního člověka mezi ostatními.


(Teorie počitková - elmentová, která pokládá za základní smyslový údaj, děj, počitek. Vjemy jsou jednotky
vyššího řádu. Skládají se z řady počitků.
Teorie tvarová - původním útvarem vědomí je tvar (Gestalt). Tvar má charakter celistvosti. Tato teorie
upozornila na celostní charakter psychických pochodů a struktur. Celek je více než část, resp. soubor částí.
Teorie vztahová - vnímání vzniká z primárních senzomotorických reakcí. Piaget odmítá počitky jako elementy
duševního života. Nepokládá vjemy za nezávislé na vjemovém polil. Vjemy nejsou výsledkem vnímání. Jejich
struktura je činností jedince, který se stýká s realitou a vytváří senzoricko-motorickou činností celostní, ale vysoce
neadekvátní schemata. Percepce je pozorování předmětů nebo jejich pohybu na základě přímého styku, k němuž
dochází v daném okamžiku.)



Sociální percepce
Je zvláštním případem společenského charakteru vnímání; jde o speciální prostředek komunikace a sociální
signalizace; pro sociální percepci jsou základními podněty výrazy radosti, pohrdání, sympatií, antipatií, odporu
atd. S kultivovaností roste i okruh sociální percepce a příslušné reakce jsou stále více podmiňovány kulturními
návyky a společenskými požadavky a normami (důležité je, co říkají jiní, co je konvenční).
- v širším slova smyslu je to sociální poznávání o tom, jak člověk poznává sociální realitu, která jej obklopuje,
    jak poznává svůj sociální svět; jde o poznávání lidí, skupin lidí, interpersonálních vztahů a situací
- v užším slova smyslu je to interpersonální percepce poznáváním člověka člověkem, které zahrnuje jak si
    člověk vytváří dojmy o jiných lidech, jak vnímá jejich emoce, jak interpretuje jejich jednání


Podstatou procesu interpersonální percepce je utváření dojmu o druhých lidech, přičemž výsledky tohoto procesu
závisí na několika okolnostech: na informacích, které poskytuje poznávaná osoba (vliv mají efekty primárnosti =
první dojem, novost, rozptýlení = slabší vliv informace, která je podána v kontextu dalších informací, důležité jsou
i fyzické charakteristiky), na charakteristikách poznávajícího (krátkodobé psychické stavy a stabilnější psychické
struktury - např. stereotypy, cíle, emocionální a motivační faktory, hodnotové orientace) a na kontextu situace.


Determinanty percepce:
Determinanty na straně posuzovatele




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                   11
                                                                                               Lucka Šmahelová

     1.   Implicitní teorie osobnosti - intuitivní chápání toho, jaké osobnostní rysy se vyskytují pohromadě;
          umožňuje člověku usuzovat o jiných lidech i z omezených informací (s rizikem chyb). Kaická chyba
          spočívající v rozvíjení určité zjištěné vlastnosti do dalších charakteristik.
     2.   Stereotypy - soubor charakteristik, o kterých se předpokládá, že vystihují konkrétní skupinu lidí.
          Obsahují takový identifikační znak, na jehož základě se dané skupině přiřazují další vlastnosti.
          Stereotypy jsou společensky sdílené. Jsou to skupinou sdílené implicitní teorie osobnosti o této nebo
          jiné skupině (jsou druhem předsudků).
     3.   Motivační a emocionální faktory - vstupují hlavně v případě ambivalentního chování osoby.
          Sympatie, nálady formují obraz o jiných lidech. Veselý člověk si více všímá pozitivních charakteristik.


Determinanty na straně posuzované osoby
    1.    Efekt primárnosti - vlastnosti vnímané na prvních místech mají větší vliv než následující (první dojem,
          který převažuje nad ostatními dojmy o osobě).
    2.    Haló efekt - dominance některé (centrální) vlastnosti při vytváření dojmu o člověku (tomu, kdo je
          vnímán jako sympatický, jsou rovněž přisuzovány dobré vlastnosti)
    3.    Efekt rozptýlení - jednání osoby je méně důležité pro utváření dojmu tehdy, když jsou současné
          podávány jiné, s tímto jednáním nesouvisející informace
    4.    Nápadnost v jednání a fyzická nápadnost - extrémní jednání a fyzická nápadnost upoutává
          pozornost a má větší vliv. S tím souvisí efekt zdánlivé korelace - tendence přisuzovat nápadným
          lidem extrémnější projevy jednání, vlastnosti a charakteristiky
Posuzovatel si na posuzované osobě všímá také výrazu tváře, hlasu, mimiky, gestiky, postoje těla apod.


Zkreslení v sociální percepci: „hallo efekt“, implicitní teorie osobnosti, efekt mírnosti a shovívavosti, efekt
rozptýlení.


Existují také různé styly percepce, např. optimista, který vidí všechno růžově, versus pesimista, který ulpívá na
negativních aspektech věcí.


Osobnostní faktory hrající roli v sociální percepci:
fyzický vzhled
pohlaví
sociální status - příslušnost ke skupině
osobnostní typ


Na percepci má vliv:
a) obsah verbálního sdělení
b) způsob sdělení (metakomunikace)
c) doprovod - neverbální chování (proxemika, haptika, posturologie, kinezika, gestika)


Psychopatologie percepce (poruchy vnímání)
Poruchy vnímání jsou takové poruchy, které nesouvisí s funkcí smyslových orgánů, ale vznikají na základě
abnormální činnosti některých psychických funkcí, především myšlení. Dělíme je kvantitativní a kvalitativní.
Kvantitativní poruchy vnímání:



                                            http://abudehur.wz.cz/                                                  12
                                                                                             Lucka Šmahelová

       Zvýšená vnímavost – jedinec je schopen percipovat podněty v širším rozsahu než obvykle (při intoxikaci
        psychofarmaky, manické stavy). Obyčejně se děje na úkor přesnosti.
       Snížená vnímavost – percepční kapacita je snížena (při únavě, depresi, intoxikaci psychofarmaky
        s tlumivým účinkem)


Kvalitativní poruchy vnímání:
Tato skupina poruch je specifická pro diagnostiku psychických poruch.
       iluze – vjemy, při kterých není objektivní skutečnost správně vnímána (zobrazena). Jsou vyvolány
        skutečným podnětem, ale neodpovídají mu. Objekt vnímáme jinak než se ve skutečnosti jeví. Dělíme je
        na iluze pravé (existuje zde subjektivní přesvědčení o skutečnosti vnímaného) a nepravé, tzv.
        pseudoiluze (subjektivní přesvědčení o tom, že vnímání je klamné).
       Halucinace – vjemy, které vznikají bez současného vnějšího podnětu a mají přitom pro jedince charakter
        skutečnosti. Od iluzí se liší tím, že zde chybí zevní podnět nebo je hrubě neadekvátní.
             -   sluchové/akustické; zrakové/vizuální; čichové; chuťové
       pseudohalucinace – pokud je jedinec schopen nesprávnost vnímání nahlédnout, uvědomuje si, že
        halucinace není skutečná.


Vedle výše uvedených hlavních poruch se setkáváme ještě s některými zvláštními stavy až poruchami vnímání:
       eidetismus – schopnost vyvolat představu se značnou přesností, takže má charakter vjemu (nejčastěji u
        dětí)
       synestézie – představy, které doprovázejí některé vjemy, i když svým charakterem patří do jiné oblasti
        (barevné slyšení, hudební vidění)
       paobrazy – udržování dříve vnímaného obrazu po delší dobu, i když podnět už přestal působit. Vznikají
        s krátkou latencí po vlastním vjemu, mají krátké trvání.
       Pareidolie – schopnost vytvářet z nepřesně ohraničených počitků jasné vjemy. V neurčitých skvrnách vidí
        obrazy zvířat, lidí, atd. (rorshach :-)
       Smyslové klamy – vjemy, které neodpovídají skutečnosti, souvisí s nedokonalostí našich smyslových
        receptorů, vyskytují se i u zdravých lidí (Mullerův-Lyerův klam = déllka úseček se nejeví jako stejná, ale
        ve skutečnosti stejná je)
       Psychosenzorické poruchy – podstatou je anomálie ve vnímání vlastního těla i různých kvalit vnější
        skutečnosti (depersonalizace; dejávu=pocit už někdy viděného, slyšeného, prožitého; fantom údu=
        vnímání orgánu, který již není, např. po amputaci).


Ke zúžení zorného pole, tedy zastřenému vnímání, mohou vést afekty. Např. dítě propadne panice ze strachu, že
mu rodiče, kteří vyšli z domu krátce před ním utekli, tak vyběhne s křikem ven a nevnímá rodiče, kteří stojí
několik metrů od něho.




                                           http://abudehur.wz.cz/                                              13
                                                                                                Lucka Šmahelová



4. POTŘEBY. ZÁKLADNÍ KATEGORIE A PŘÍKLADY PSYCHOLOGICKÝCH
KLASIFIKACÍ POTŘEB Z VÝVOJOVÉHO HLEDISKA. ZÁKLADNÍ SOCIÁLNÍ
POTŘEBY A JEJICH MANIFESTACE V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ. PATOLOGICKÉ
PROJEVY VZTAHUJÍCÍ SE K USPOKOJOVÁNÍ ZÁKLADNÍCH PSYCHICKÝCH A
SOCIÁLNÍCH POTŘEB


Obsah činnosti je determinován a regulován systémem rysů, stavů, potřeb a procesů, které se
souhrnně označují jako motivy. Slovo motiv pochází z lat. Termínu moveo-ere=hýbu, resp.
motivus=hýbající. Jde tedy o pojmenování hnacích sil lidské činnosti, které se nacházejí v individuu, na
rozdíl od incentiv, které představují pobídky k jednání přicházející zvenčí (příkaz, úkol, očekávaná
odměna). V současné psychologii se motivy nejčastěji označují slovem potřeba.
Potřeba - obecně se tímto pojmem vyjadřuje stav nějakého nedostatku organismu („živočich, který něco
potřebuje, je živočich, kterému se něčeho nedostává“). Behavioristé rozlišovali potřeby a popudy - potřeba je
psychický stav vyznačující se puzením k dosažení určitých cílů, popud může být nazýván energetickou složkou
potřeb. Potřeby jsou základní motivy, které vyjadřují nedostatky na fyzické nebo sociální úrovni bytí a cílem
chování je aktivita, která vede k redukci těchto potřeb a je prožívána jako uspokojení (nasycení, odpočinek, úleva,
jistota,úspěch, atd.).


Potřeby jsou zakotveny v osobnosti jako dispozice, a některé z nich mají i prozkoumaný neurofyziologický aparát
(zejména fyziologické: jídlo, pití, sex). V pevné vázanosti na potřeby potom existují zájmy. Zájmy o ideje, o lidi, o
věci. Zájmy o ideje: vědecké (proč jsou věci takové jaké jsou), literární (práce se slovy a jazykem), estetického
vnímání a estetického vyjádření; zájmy o lidi: kontaktní (setkávání se s lidmi), sociální (zájem o lidi jako takové);
zájmy o věci: systematizační (o sbírání a třídění materiálu), materiální (zacházení s věcmi, zvířaty, rostlinami).
         Na základě výše uvedeného třídění zájmů existuje diagnostický nástroj – dotazník hierarchie potřeb.


Komplementárním pojmem k potřebám jsou hodnoty, jejich výběrem totiž mohou být potřeby uspokojovány;
hodnoty jsou tedy jakési názory na to, co je dobré, co špatné, diferencují se v procesu socializace - hodnoty
etické, morální ( morálka je spíše psychologický pojem × etika je spíše filozofický pojem; etika je teorií morálky).


        potřeby fyziologické: jsou spojené s tělesnými funkcemi nebo metabolickými procesy organismu.
         Uspokojení fyziologické potřeby znamená obnovení homeostázy. Patří sem hlad, žízeň, potřeby dýchat
         atd.
        potřeby psychické: fungují analogicky s fyziologickými, ale složitěji; souvisí s psychickým stavem
         subjektu
        ego-vztažné potřeby: potřeby, které souvisí s udržování a zvyšováním hodnoty jáství (projevy uznání,
         úcty, atd.)
        ekonomické potřeby: nutnost vlastnit a užívat určitý objekt (např. televizi)
        potřeby sociální, též sociogenní: zdrojem jsou různé nedostatky jedince v sociálních vztazích (např.
         nedostatek jistoty)


Třídění motivů:



                                          http://abudehur.wz.cz/                                                     14
                                                                                               Lucka Šmahelová

        Elementární x komplexní (hlad x zájem o studium psychologie)
        Primární x odvozené (Lewin): za primární můžeme považovat především motivy původní, nepodmíněné,
         směřující k přímému uspokojení (motiv hladu = jakékoli jídlo); odvozeným motivem je např. potřeba
         určitého druhu jídla. Odvozené motivy neboli kvazipotřeby Lewin definoval jako nutkání k akci i
         v situacích, které neposkytují podmínky pro uspokojení potřeby.
        Genomotivy x fenomotivy (Kratina). /genomotiv=skutečná, podstatná motivace; fenomotiv=jevový,
         někdy i zdánlivý motiv/
        Vrozené x získané (péče o potomstvo jako vrozený pud sebezáchovy rodu x péče o nemocného jako
         projev získaného ideálu lásky k bližnímu)
        Biogenní, psychogenní, sociogenní a ideové
        Neuvědomované x vědomé


Obsahem činnosti je cíl, který ukazuje co je třeba udělat, kdežto potřeba či obecněji motiv se týká důvodu, proč
je třeba usilovat právě o tento a ne jiný cíl. Potřeba je stav osobnosti odrážející rozpor mezi tím, co je dáno, a
tím, co je nutné pro přežití a rozvoj, stav podněcující osobnost k činnostem zaměřeným na odstranění tohoto
rozporu. Potřeba jako to, co jedinec potřebuje k efektivnímu a produktivnímu životu. Potřeba energetizuje,
zaměřuje a udržuje jednání ve směru k cílovému objektu tak, aby cíle bylo dosaženo. Proto může být
potřeba chápána jednak jako příčina jednání, jednak jako mechanismus aktivace a zaměření činnosti.

I na potřebách (stejně jako na postojích) můžeme rozlišit jejich kognitivní, konativní a afektivní stránku:
Kognitivní = obsah, čeho je zapotřebí; čeho se nedostává; čeho je nadbytek
Konativní = úsilí odstranit odchylku od normálu a dosáhnout žádoucího stavu
Afektivní = nelibost z úchylky od normálu (když je něčeho moc nebo málo); libost z uspokojení
         Afektivní a kognitivní aspekty jsou pasivními stránkami potřeb, konativní aspekt vyjadřuje aktivitu
potřeby. Potřeby jsou pociťovány jako napětí či puzení a jsou uvědomovány podle stupně jasnosti jako méně
zřetelné touhy a výrazná přání.



         Uspořádání potřeb podle jejich vnitřní naléhavosti, je hlavním principem lidské motivace. Hierarchické
uspořádání potřeb je dáno vývojově a naléhavostí, s jakou vstupují do vědomí - obecně platí, že vývojově vyšší
potřeby vystupují jako naléhavé motivy, až když jsou, alespoň do určité míry, uspokojeny potřeby nižší.


Jedna z nejoblíbenějších klasifikací potřeb je hierarchie potřeb Abrahama Maslowa
     Teorie předpokládá vertikální řazení potřeb, v němž musí být uspokojeny nižší potřeby, aby se mohly rozvíjet
aktualizovat potřeby vyšší. Neuspokojení nižších potřeb je prožíváno jako trýznivý stav nedostatku (deficitu)
navozující další konkrétní pocity strachu, smutku nebo hněvu. Neuspokojení vyšších potřeba je prožíváno jako
úzkost a neklid, jehož příčinu si jedinec často ani neuvědomuje.
a.        tělesné/fyziologické potřeby - vývojově nižší (hlad, spánek, sex)
b.        psychogenní potřeby - vývojově vyšší:
          potřeba bezpečí a jistoty
          potřeba náležení a lásky
          potřeba ocenění a uznání (sebeúcta)
c.       potřeba sebeaktualizace a seberealizace - tvoří jádro potřeb růstu; je to tendence být vším, čím člověk
může být, potřeba realizovat svůj lidský potenciál, je to touha člověka po dokonalosti (chci se ztotožňuje s



                                          http://abudehur.wz.cz/                                               15
                                                                                                Lucka Šmahelová

musím), zahrnuje kognitivní a estetické potřeby; podstatnou složkou je tvořivost a sebevyjádření, přičemž
specifická forma je interindividuálně různá; vyskytuje se však u lidí se zajištěnou existencí a u lidí zdravých

    Pokud nejsou uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojování potřeb vyšších. Tělesné potřeby, potřeby
bezpečí a potřeba lásky se projevují už od narození. Jestliže nejsou náležitě uspokojované, pak ani v dospělosti
jedinec nevěnuje pozornost žádným jiným potřebám, ani nevyvíjí úsilí k jejich uspokojení.
U fyziologických potřeb je způsob uspokojování naučen, uspokojování vyšších potřeb je výsledkem učení



Obrácení v pořadí potřeb se vyskytuje u lidí, jejichž potřeba byla dlouhodobě uspokojována neboli mají vysokou
toleranci k frustraci fyziologických potřeb (základní potřeby mohou ztratit na dlouhou dobu svůj význam, např. ti
kdo netrpěli chronickým hladem mohou pohlížet na jídlo jako na něco naprosto nedůležitého a mohou mít vyšší
potřeby, i když se u nich vyskytne frustrace nasycení nebo pohodlí)



Klasifikace potřeb podle Murraye:
    -       viscerogenní a psychogenní potřeby: ty, které jsou determinovány organickými podmínkami a ty, kt. jsou
            určovány psychickými podmínkami
    -       pozitivní a negativní potřeby: ty, které vyvolávají tendenci k přiblížení se a ty, kt. vyvolávají snahu
            vyhnout se určitým stimulacím či situacím
    -       zjevné a skryté potřeby: první se projevují v chování, druhé pouze ve fantazii a vyjadřují různé
            nevědomé touhy a prožívané tlaky
    -       vědomé a nevědomé potřeby



Individuální psychologie předpokládá, že každý jedinec touží po sebeuplatnění (po moci) a po začlenění do
pospolitosti. Jestliže obě tyto tendence jsou v rovnováze, je chování osobnosti konstruktivní, jestliže převládne
tendence k sebeuplatnění, zmenšuje se sociální zájem a chování se stává nežádoucí. - Adler - potřeba
někomu náležet, patřit – společenský cit; potřeba moci, kompetence


Rogers
potřeba dostávat pozitivní zpětnou vazbu, sebeaktualizaci


Systematologická analýza potřeb (Madsen) dospěl k seznamu 12 primárních (hlad, žízeň, sex. touha, atd.) a
4 sekundárních potřeb (potřeba sociálního kontaktu, dosažení úspěšného výkonu, moci, vlastnictví). Ty první jsou
dány od narození, jsou biogenní, představují centrální motivaci. Ty druhé představují psychogenní centrální
motivaci.



Základní psychické potřeby z vývojového hlediska:

(Matějček, Langmeier)

Potřeba stimulace, potřeba optimálního přísunu podnětů - stimulace individuálně přiměřené: aby se organismus
    dítěte mohl stát aktivním a vnímavým, potřebuje být zásoben podněty, přiměřenými co do množství, míry a
    rozmanitosti.

Potřeba podmínek pro účinné učení, potřeba smysluplného světa - přísun podnětů musí být dávkován, dítě musí
    vstupovat do světa krůček po krůčku, v podnětech musí být jistý řád, který je dítěti srozumitelný.


                                           http://abudehur.wz.cz/                                                  16
                                                                                              Lucka Šmahelová

Potřeba citového vztahu a z něho vyplývající potřeba jistoty a bezpečí, u dítěte potřeba citového vztahu k
    dospělému vychovateli, především k mateřské osobě.

Potřeba identity, potřeba společenského uplatnění, vlastního místa ve společnosti; potřeba autonomie vlastní
    osobnosti a vědomí vlastní hodnoty vyrůstá právě z této skutečnosti; náleží sem i potřeba sociálního
    začlenění.

Potřeba životní perspektivy, naděje, otevřené budoucnosti. Malé dítě žije převážně v přítomnosti, nemá ještě
    diferencované pojetí času, vlastní osobní minulost, přítomnost a budoucnost; otevřená budoucnost je
    zdrojem naděje, uzavřená budoucnost naopak zdrojem zoufalství.

Tam, kde nejsou tyto základní potřeby v dostatečné míře a po delší dobu uspokojovány, dochází ke stavu
psychického strádání, k psychické deprivaci, jejíž následky mohou být nejen krátkodobé, ale i dlouhodobé -
mohou deprivované dítě provázet až do dospělosti a stáří. Pokud se nenaskytne příležitost zažít korektivní,
„nedeprivační“ zkušenost, která vyplní prázdno vzniklé následkem deprivace v dětství.



Psychické potřeby z vývojového hlediska:
Novorozenec: potřeba stimulace, potřeba učení a nových zkušeností, potřeba citové vazby, bezpečí a jistoty (po
celý život)

Kojenec: potřeba získat základní důvěru, potřeba uspokojovat ihned biologické potřeby, stimulace a učení (rozvoj
jedincových dispozic)

Batole: potřeba aktivity a pohybu, potřeba stimulace (motorický vývoj), na jedné straně potřeba osamostatnění a
na druhé jistota stability (emancipace × stud), potřeba autonomie (sebeprosazení a sebepotvrzení vlastní
osobnosti) je opakem intimity (vzájemného vztahu, sounáležitosti a sdílení s důrazem na vztah)

Předškolní věk: potřeba aktivity a sebe prosazení, potřeba orientace (poskytuje informace o tom, jaký výkon je
žádoucí), potřeba pečovatelského chování (ve vztahu ke zvířeti, součástí budoucí rodičovské role), potřeba
pozitivního hodnocení

Školní věk: potřeba ověřit své schopnosti a možnosti, potřeba soc. kontaktu (hlavně s vrstevníky)


Adolescence: potřeba nalezení vlastní identity, potřeba konformity, potřeba potvrdit si své kompetence vůči
autoritám,potřeba otevřené budoucnosti, potřeba partnerského vztahu (intimity), potřeba samostatnosti a
nezávislosti (osobnostní)
    Potřeby rodičů neberou adolescenti vesměs v úvahu, vyplývá to z jejich egocentrického zaměření, které se
zabývá jen tím co se jich týká a co je zajímá.


Dospělost: potřeba pečovatelského chování (pokud v blízkém okolí nejsou děti promítá se do péče o zvíře),
potřeba rodičovství (generativita), potřeba samostatnosti a nezávislosti (v práci), potřeba seberealizace



Okolo 7. měsíce života je pro dítě nezbytně důležité umožnění navázaní specifického vztahu k jedné osobě, dále
od 10. měsíce probíhá separace a individuace, navazování přátelských vztahů, kterým by se nemělo zabraňovat
(viz Mahlerová a její teorie zrození psychického já), v adolescenci vzniká potřeba navázání intimního partnerského
vztahu a separace od rodičů, v dospělosti potřeba založit rodinu a mít děti (generativita)



                                          http://abudehur.wz.cz/                                               17
                                                                                             Lucka Šmahelová

Manifestace psychických neboli sociálních potřeb v běžném životě : potřeba náležení a lásky se
projevuje touhou být milován druhými být akceptován, vytvořit si nějaký úzký citový vztah, který dává jedinci
nejen pocit jistoty a bezpečí, ale i vlastní hodnoty; potřeba úcty a uznání se projevuje potřebou výkonu,
respektu a důvěry ze strany druhých i sebe samého; potřeba sebeaktualizace a seberealizace je tendence
být vším, čím člověk může být, prostřednictvím ní realizuje svůj lidský potenciál, sebezdokonaluje se.

         Všechny tyto potřeby se manifestují zejména v rámci vztahů s druhými lidmi. Nejdůležitější je tedy
skupina, společnost, která jedinci umožňuje saturovat sociální potřeby, bez společnosti nebo alespoň jednoho
blízkého sociálního (citového) vztahu by jedinec byl deprivovaný.



Patologie - nadměrné uspokojování potřeb, uspokojování „nesociálních“ potřeb či nevhodná forma uspokojování
potřeb, nedostatečné uspokojování potřeb, obsedantně-kompulzivní porucha.

Pokud nejsou uspokojovány naše potřeby, může se jednat až o deprivaci. Záleží na tom, zda se jedná o
dlouhodobou nebo krátkodobou záležitost. Dojde-li k tomu, že je zmařeno aktuální dosažení určité potřeby, jedná
se o frustraci, která může mít za následek pokles úrovně činnosti na primitivnější úroveň. Základními způsoby
vyrovnání se s frustrací jsou (pro celý živočišný svět společné) dvě reakce: agrese a únik, útěk. Někdy bývají
pojmy deprivace a frustrace též zaměňovány, jelikož jsou si svým pojetím blízké, ale rozhodně nejsou shodné. Je
pravděpodobné, že při déletrvající frustraci vznikne deprivace.

Frustrace: stav zklamání, zmarnění, většinou je vyvolána překážkou na cestě k cíli, ohrožením, oddálením nebo
znemožněním uspokojit potřebu. Překážka může být vnější (fyzická) nebo vnitřní (psychická - výčitky svědomí,
pocity viny,…) odolnost vůči ní je různá; skutečnost která brání uspokojení (frustrační tolerance - míra frustrace,
kterou snášíme bez porušení ekvilibria - psychologická homeostázy)

Deprivace: Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není
dána příležitost k ukojení některé jeho základní (vitální) psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou

dobu; skutečnost, která brání uspokojení.    Duševní   stav dlouhodobějšího neuspokojování základních duševních

potřeb v oblasti emocí, intelektu, motoriky a celé osobnosti.

Subdeprivace (Matějček): mírnější forma deprivace, skryté strádání.




                                          http://abudehur.wz.cz/                                               18
                                                                                             Lucka Šmahelová


5. INTERAKCE KOGNITIVNÍ A EMOČNÍ STRÁNKY LIDSKÉ PSYCHIKY.
RELEVANTNÍ TEORETICKÉ KONCEPCE. POJEM POSTOJE, VZTAH POSTOJ A
CHOVÁNÍ. HODNOTY. OSOBNOSTNÍ DETERMINACE KOGNITIVNÍCH A
EMOČNÍCH PROCESŮ. EMOČNÍ, KOGNITIVNÍ A SOCIÁLNÍ DEPRIVACE
(SUBDEPRIVACE), JEJÍ DŮSLEDKY.

Lidská psychika je hlavním předmětem studia psychologie. Má dvě dimenze - prožívání a chování, jež jsou
nedílnou jednotou, neboť chování vyjadřuje prožívání navenek. Projevy chování pak mohou být subjektivní
(emoce, pocity, vjemy, myšlenky a snahy) i objektivní, a ty jsou důsledkem objektivního poznávání světa okolo
nás. Osobnost se tedy nachází v neustálé interakci dvou systémů - kognitivního a emočního - jež tvoří jednotlivé
stránky lidské psychiky. V této interakci jde především o výměnu informací, citů a přejímání způsobu chování.
Kognitivní systém je systém poznávací, jež zahrnuje poznávací procesy, které se podílejí na poznávání situací a
řešení úkolů. Patří mezi ně - vnímání, pozornost, paměť, usuzování, řeč, učení, myšlení a další pochody v naší
mysli. Tento „svět“ je svět objektivních daností.
Druhý svět je světem našich smyslových vjemů a citových stavů a nazýváme jej emočním systémem. Patří do
něj pocity a vjemy, myšlenky a snahy. Tento „svět“ je značně subjektivní.


Interakce kognitivní a emoční stránky lidské psychiky
Emoce mají nesporný vliv na veškeré kognitivní procesy. Vnímání je záležitostí organismu, které je primárně
spíše kognitivní než afektivní či konativní, je však těžko oddělitelné od asociací, pamětních obsahů a pocitů.
Koncentrace pozornosti závisí na stupni motivace a na její interindividuálně odlišné odolnosti vůči rušivým
vlivům. Ty mohou být vnější (okolnosti prostředí - hluk) a vnitřní (psychický stav jedince - emoce, nálady a přání).
Stejně tak se stálost pozornosti odvíjí od působení vnitřních a vnějších činitelů -> fluktuace (kolísání) a oscilace
(přesouvání) pozornosti. Paměť - proces zapamatování sestává ze 3 kroků - vštípení, uchování vštípeného,
vybavení informací. Na zapamatování (resp. vštípení) má vliv řada vnějších činitelů (fyzicky i sociálně přiměřená
situace, dostatek místa a času, přítomnost rušivých podnětů apod.). Stejně tak se v zapamatování uplatňují
vlastnosti učícího se jedince, resp. jeho psychický stav - silné motivy a emoce zapamatování narušují - nutné je
optimální emoční vyladění a záměr naučit se danému materiálu. Silné emoce narušují rovněž průběh procesu
vybavení vštípeného materiálu a opětovné znovuvybavení po čase. Existuje tzv. emociogenní paměť , jež se
vztahuje na zapamatování emociogenních zážitků, tedy zážitků se silným emočním nábojem či zážitků pro jedince
osobně významných. S pamětí úzce souvisí schopnost učení. Paměť je v užším slova smyslu vědomým
osvojováním určitých zkušeností, poznatků a dovedností, tedy vlastně učením (paměť je dispoziční základnou
učení). Emoce ovlivňují v neposlední řadě i myšlení (úspěšnost myšlení) - schopnost soustředit se a dojít tak ke
konečnému řešení. Vztah myšlení a emocí je chápán jako vztah protikladů, ve skutečnosti jde o komplementární
vztah. Racionální a emocionální jsou dva aspekty téže činnosti, v níž může jedno dominovat nad druhým. Emoce
hrají v procesu řešení problémů (jehož je myšlení součástí) různé regulativní role, emoce ovlivňují průběh
myšlení. Emocionální aktivace je nutným předpokladem „produktivní intelektuální činnosti“ (tvořivého myšlení).


Osobnostní determinace kognitivních a emočních procesů

Kognitivní procesy jsou poznávací procesy, jejichž prostřednictvím člověk poznává okolní svět i sebe sama;
řadíme mezi ně: vnímání, pozornost, představivost, paměť, myšlení, řeč, fantazie, učení




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                 19
                                                                                                           Lucka Šmahelová

Kognitivní i emoční procesy jsou ovlivňovány různými proměnnými: situační proměnné (kontext), osobnostní
proměnné (na straně dané osoby): extraverze-introverze, submise-dominance, vztahové proměnné (blízké
interpersonální vztahy)
Mezi osobnostní proměnné patří osobnostní vlastnosti člověka:
         Temperament = vzrušivost - určuje formální vlastnosti reagování osobnosti (síla, trvání, atd.). 3
          dimenze temperamentu: emocionalita (emoční vzrušivost), aktivnost - pasivnost, primární funkce -
          sekundární funkce. Na základě typu temperamentu, lze lidi rozdělit na sangviniky, melancholiky,
          flegmatiky a choleriky. Jiné dělení: extraverze - introverze, submise - dominance, emocionální labilita -
          stabilita.
         Schopnosti = dispozice k výkonu - intelektové (vědomosti, dovednosti), percepční, motorické
          (dimenze vnímání, psychomotoriky a inteligence).




Interakcí chování, myšlení a emocí je tvořen systém morálky. Morálka je soubor principů posuzovaných
z hlediska dobra a zla, které řídí chování a jednání lidí dané společnosti, je to jakýsi mravní kodex. Hierarchie
hodnot je uspořádaný systém hodnot podle důležitosti; určuje nejobecnější postoje, životní styl a morálku
každého člověka. Etika je teorií morálky (filozofický pojem).


Koncepce morálního vývoje

S.Freud byl první, kdo se pokusil uchopit pojem „svědomí“; podle něj vznikají morální postoje vlivem superega; superego je
oblastí zvnitřněných morálních norem a soudů, je to zásobárna zákazů a příkazů, které jsou součástí osobnosti a projevují se
jako vnitřní hlas svědomí (ekvivalent trestající autority - rodiče); význam morálního vývoje pro jedince spočívá v možnosti žít ve
společnosti lidských vztahů, ve své pravé podstatě jedinci nedisponují žádnou výbavou ani smyslem pro morální zákon; figuruje
zde však tlak okolí, které omezuje touhy a sebeuspokojení (jedinec musí být donucen odvyknout si svému přirozenému sklonu
uspokojovat okamžitě své potřeby a musí si hledat jiné cesty uspokojování ve shodě s normami společnosti.)


J.Piaget - vývoj morálního vědomí a jednání podle něj spočívá v chápání mravních norem a hodnot a jednání podle nich, to
však závisí zejména na kognitivním vývoji dítěte, proto Piaget ve 30.letech vytvořil 3 základní etapy vývoje morálky, které
odpovídají etapám poznávání světa vůbec:
          1. heteronomní morálka - typická pro děti předškolního věku, spočívá v morálním nátlaku z okolí, je určována
druhými, příkazy a zákazy dospělých, zejména rodičů a učitelů, mravní hodnocení je plně závislé na autoritě dospělého - on
určuje co je správné a co ne
          2. autonomní morálka (7-8 let) - školní věk, hodnocení toho, co je nesprávné a správné není již tolik závislé na
autoritě dospělého, dítě se stává nezávislejší a vůči dospělým je kritičtější, je to velmi rigidní morálka (stanovené zásady platí
pro všechny a za všech okolností stejně)
         3. až od 11-12 let dítě začíná přihlížet k motivům jednání a neočekává tedy, že by za stejné jednání měl být vždy
uložen stejný trest či stejná odměna, bere v potaz situaci, vnější podmínky i vnitřní pohnutky
Piaget tvrdil, že dítě není pasivní pozorovatel, morální poznání se rodí z interakce dětské zkušenosti a okolí.


Lawrence Kohlberg kriticky ověřoval Piagetovu teorii a poté ji rozpracoval ve svou teorii morálního usuzování jedince;
podle něj existuje neměnný univerzální soubor stádií, kterými jednotlivec postupuje; vyšší úroveň morálního usuzování odpovídá
vyšší úrovni logického usuzování; rozlišil 3 základní stádia morálního usuzování:
předkonvenční (premorální) - dítě jedná morálně pouze ze strachu před trestem, snaží se chovat tak, aby se vyhnulo trestu a
     případně získalo odměnu




                                                http://abudehur.wz.cz/                                                        20
                                                                                                        Lucka Šmahelová

konvenční - jedná tak, aby splnilo společenské závazky, sociální očekávání, potřebuje souhlas „významných druhých“ a obává
     se odsouzení, jde o „morálku hodného dítěte“ (dítě jedná tak, jak se od hodného dítěte očekává) -> morálka svědomí a
     autority (jedná podle sociálních norem, aby předešlo kritice autorit a současně pocitům viny); objevuje se určitá empatie
postkonvenční (autonomní) - probíhá v dospívání a dospělosti a vyznačuje se interiorizovanými normami, morální principy
     jsou řízené vlastním svědomím; považuje empatii a porozumění za důležitější než uspokojování svých potřeb; jedinec je
     schopen samostatně se rozhodovat a jednat podle morálních zásad a principů, které si osvojil
Kohlberg nepovažoval emoce za součást systému morálky!!!!


C.Gilliganová - na morální vývoj mají podle ní vliv společenské hodnoty a instituce. Muži a ženy se liší v pohledu na morálku:
ženská morálka = morálka péče - orientace na péči reflektuje ideál vazby, lásky a náležení, naslouchání a možnosti být slyšen,
odpovědnost, naproti tomu mužská morálka = morálka spravedlnosti - orientace na spravedlnost reflektuje ideál rovnosti,
vzájemnosti a čestnosti mezi lidmi
Morálka není chápána jako absolutně autonomní, její obraz vyplňují konkrétní osoby, vůči kterým člověk zaujímá vztah - v rámci
těchto vztahů je člověk schopen jednat.
Podle Gilliganové je morálka tvořena myšlením, chováním i emocemi!!!!!!!


Hodnoty
Zatímco potřeby jsou zakotveny v osobnosti jako dispozice a zájmy existují v pevné vázanosti na potřeby či
schopnosti , u hodnot a hodnotových orientací předpokládáme, že mají povahou své existence blíže k cílům. O
hodnotách se velmi často předpokládá, že jsou zdrojem postupů nebo abstrakcí z postojů a přesvědčení
vztahovaných k určitým objektům.
Hodnoty jako:
         obecné cíle o něž člověk usiluje, resp. jako smysl či cena, kterou objekt či událost pro osobnost má
         prostředky, jejichž využíváním dosahujeme něčeho pro sebe významného
         to, kvůli čemu stojí za to usilovat o nějaký objekt nebo se mu vyhýbat
         kritéria, na jejichž základě oceňujeme, posuzujeme různé předměty a události našeho světa. Toto pojetí
          hodnot představuje hodnotové orientace v užším a specifickém smyslu tohoto slova.


Navzdory tomu, že hodnoty jsou osobnostními útvary získanými a vysoce nádstavbovými, mohou být někdy
silnější než biologicky zakotvené potřeby (např. položit život za vlast).


Postoje, hodnoty a názory: je třeba odlišit pojem názor a postoj, rozdíl mezi nimi spočívá v jejich emocionální
dimenzi - názory jsou v podstatě neutrální - jsou to jen výroky, o kterých si myslíme, že jsou pravdivé. Jedná se
o myšlenkové ztvárnění určité skutečnosti. Konkrétní jedinec smýšlí o daném problému způsobem sobě vlastním.
Ve verbální komunikaci se nejčastěji uvádí slovy: „myslím si“ nebo „domnívám se“. Nemají hodnotící složku.
          Postoje jsou však hodnotící - indikují pocity ve vztahu k určité. záležitosti. Postoj je sklon ustáleným
způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama. pokud to daná situace dovoluje, jsou
konzistentní se způsobem jednání. Postoje vznikají během života vzděláváním a širšími sociálními vlivy (sociálními
kontakty, atd.) a stávají se součástí životního stylu; jsou relativně trvalé a neměnné, mění se s tím, jak se mění
potřeby jedince.Postoje a jejich vlastnosti závisí na hodnotách, na jejich osobním významu a kultuře společenské
skupiny, k níž se jedinec pozitivně vztahuje.
          Hodnoty jsou poměrně stálé osobní předpoklady, které leží v samém základu postojů. Hodnoty nám
slouží jako standardy podle nichž posuzujeme vlastní chování i chování druhých, a proto jsou s postoji jistým
způsobem svázány. Hodnoty jsou tedy názory na to, co je dobré, co špatné a diferencují se v procesu socializace.




                                              http://abudehur.wz.cz/                                                         21
                                                                                              Lucka Šmahelová



Postoje mají 3 základní atributy:
1) jsou intencionální (vztahují se k něčemu)
2) mají směr ve smyslu pozitivního, neutrálního nebo negativního hodnocení objektu
3) mají intenzitu (objekt je oceňován v určité. míře)


Postoje se většinou popisují pomocí tří dimenzí:
- poznávací (kognitivní) - týká se názorů a myšlenek, které osoba má o předmětu postoje
- emocionální (afektivní) - týká se toho, co osoba cítí k předmětu postoje, týká se tedy emocí a emocionálních
  reakcí
- konativní (behaviorální) - týká se sklonů k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje; snaha či
    pohotovost chovat se vůči objektu postoje určitým způsobem


Funkce postojů:
          hodnocení objektů – usměrňují naše reakce vůči věcem a událostem v okolí, takže nemusíme pokaždé
           když se s nimi setkáme znovu hledat vhodný způsob reagování
          sociální přizpůsobení – pomáhají utužovat sounáležitost se skupinou, mám-li podobný postoj jako
           členové mé referenční skupiny, vlastně se jim do jisté míry podobám. U negativních referenčních skupin
           mohu odlišným postojem zdůrazňovat rozdíl, který je mezi mnou a nimi
          externalizace – spojování nevědomých motivů či vnitřních stavů s něčím, co právě probíhá
           v bezprostředním okolí (např. jedinec má skepsi vůči manželství a jeho postoj mu umožňuje vyjádřit
           vnitřní pocity týkající se vztahů)


Vztah postoj - chování: postoje ovlivňují chování každého člověka; chování znamená konkrétní činnost
(vyjádření postoje člověka), kdežto postoje jsou pouhou pohotovostí či připraveností k jednání (mají v sobě
konativní složku), chování je souhrn vnějších projevů, činností, jednání a reakcí organismu. LaPiére: postoje,
které lidé vyjadřují nemusí být vždy přesným indikátorem budoucího chování × I.Ajzen: lidé se chovají v souladu
se svými postoji, postoje se však mohou lišit svou globálností či konkrétností


Sebepercepční teorie - D.J.Bem
Postoje jsou důsledkem percepce vlastního chování a okolností tohoto chování (chování vede k postoji).
Pozorováním vlastního chování si utváříme určité postoje a stejně usuzujeme i u druhých. Nemá-li člověk pro své
chování věrohodné vysvětlení, přejde se od chování k motivům chování a sebepercepce se mění v introspekci. Je
třeba odlišit sebepercepci od introspekce. Introspekce se více zaměřuje na analýzu vlastního prožívání, nebo na
hledání motivů vlastního chování.
           Na své postoje usuzujeme na základě pozorování vlastního chování. Domníváme se, že naše chování je
vyjádřením našich názorů. Příčiny vlastního chování tedy posuzujeme podobně jako příčiny chování druhých lidí.


Teorie vysvětlující postojovou změnu:

Balanční teorie - teorie rovnováhy - F.Heider
Heider zastával názor, že lidé se snaží dosáhnout kognitivní rovnováhy či souladu a usilují o to, aby jejich postoje
byly v souladu s jinými postoji. Za výchozí považuje kognitivní strukturu, sestávající ze tří objektů a vztahy mezi
nimi. Objekty mohou být lidé, věci nebo názory. Každý ze vztahů může být pozitivní nebo negativní. V triádě



                                                http://abudehur.wz.cz/                                           22
                                                                                             Lucka Šmahelová

vzniká několik kombinací vztahů, jejichž charakter určuje stav rovnováhy nebo nerovnováhy. Lidé, objekty a
události tvoří dynamický kognitivní systém, který má převládající tendenci k rovnovážnému stavu.
Rovnovážný stav je prožíván příjemně, zatímco nerovnováha nepříjemně a se snahou o nastolení rovnováhy.
Nesoulad mezi postoji vede ke stavu kognitivní nerovnováhy, která představuje pro člověka stresor. Proto se
snažíme jednat tak, abychom redukovali tenzi, ať už pomocí změny situace nebo jejího chápání.
rovnovážný stav = když se dva lidé mají rádi a shodují se v názoru na třetí objekt
narušená rovnováha = 2 lidé se mají rádi, ale rozcházejí se v názoru na diskutovaný objekt
nerovnováha = je mezi lidmi, kteří nejsou spojeni těsným vztahem a tudíž souhlas nebo nesouhlas názorů není
důležitý


Teorie kognitivní disonance Leon Festinger
Tato teorie (ovlivněná Heiderovými myšlenkami) říká, že člověk cítí napětí a neklid, když zastává protichůdné
názory (např. „ten čl. je kecal a otrava“ ale „potřebuju ho jako přítele a spojence“) a bude hledat cesty, jak tuto
disonanci (= nesoulad) snížit. Kognitivní disonance je důležitým zdrojem změny postojů. Kognitivní disonance se
objeví tehdy, když zjistíme, že si naše postoje nebo přesvědčení odporují – ať už proto, že nejsou vyvážené, jako
v Heiderově teorii nebo proto, že jsou v přímém konfliktu. S tenzí se vyrovnáme buď změnou jednoho z postojů
nebo přidáním dalšího, který nám umožní interpretovat situaci jiným způsobem („vždyť on nebude tak špatný,
když ho lépe poznám“ nebo „vlastně ho nepotřebuji, obejdu se bez něj“). Kognitivní disonance = teorie, podle
které nesoulad mezi dvěma kognitivními elementy postoje produkuje tlak, který člověka nutí uvést tyto elementy
v soulad. Disonance vzniká obecně mezi:
postojem a chováním
prožitkem a poznatkem
mnou (já) a druhými


Emoční, kognitivní a sociální deprivace (subdeprivace), její důsledky

Na úvod je nutné vysvětlit si pojmy, jež se k sobě úzce váží, v důsledku čehož bývají zaměňovány.
Deprivace = strádání, nedostatečné uspokojování základních psychických potřeb; ztráta něčeho, co organismus
potřebuje, dále ji dělíme na:
           biologická - nedostatek potravy, tepla atd.
           motorická - nemožnost přiměřeného pohybu
           senzorická - smyslová - nedostatek podnětů
           sociální - ztráta sociálních kontaktů
           citová - neuspokojení potřeby lásky a jistoty
Subdeprivace = mírnější forma deprivace, která je však obtížněji zjistitelná, dochází k ní v rodinách bez
nápadné patologie (může jít o rodiny s vyšší socioekonomickou úrovní, ale nízkou mírou akceptace dítěte, nízkou
empatií), projevuje se zhoršenou adaptací na požadavky školy, i když dítě nemá sníženou inteligenci
Depravace = mravní zhrubnutí osobnosti vlivem nevhodných sociálních podmínek nebo vlivem duševní choroby
Deprimace = pocity stísněné nálady, zpravidla z vnějších příčin
Hospitalizmus (Spitz) = syndrom vývojových poruch dítěte jako následek nedostatečného množství potřebných
podnětů při delším umístění dítěte v nemocnici n. jiném kolektivním zařízení; zakrnění ve schopnosti rozvíjet
citové vazby k jiným lidem, zpustnutí, duševní umrtvení




                                             http://abudehur.wz.cz/                                             23
                                                                                               Lucka Šmahelová

Anaklitická deprese = specifický typ separační úzkosti, přerušením silné citové vazby mezi matkou a dítětem
vzniká u dítěte stav deprese doprovázený naprostou apatií, odmítáním jídla, křikem, křečemi => separační reakce
- rigidní chování - může to být vratné, při kontaktu s blízkou osobou


Okolnosti vedoucí k deprivaci:
        extrémní sociální izolace – nejtěžší
        ústavní výchova - způsobuje trvalé poruchy (nedostatek pojmového myšlení, nedostatek normálního
         útlumu, hlad po lásce, agresivita a hostilita, emoční nezralost, opožděný sociální vývoj)
        deprivace v rodině: a). neúplná rodina b). nepříznivý ekonomický nebo sociokulturní stav rodiny
                                  c). deprivace z vnitřních  příčin
        děti se zvýšenou vnímavostí vůči deprivačním vlivům - poruchy smyslové, motorické, psychické


Souvislost míry deprivace s identitou jedince:
a) děti nalezené - silně otřesená identita
b) děti, které znají své rodiče
c) děti, které neznají své rodiče, ale mohou se jich dopátrat
Vědomí, že odněkud jsem a někam patřím je pro člověka velmi důležité.


Jednotlivé typy chování pod vlivem deprivace:
        normativní = relativně dobře přizpůsobený typ - tzv. „miláčkové“, kladná citová odezva, vyrovnanost
         vratká, nejméně dotčený ústavním prostředím
        hypoaktivní = útlumový - emoční apatie, snížení aktivity, důležitý je svět věcí ne lidí, „neúčastní“
        sociálně hyperaktivní - snaží se získat co nejvíc pozornosti a podnětů, citově se neváží, nevěrní, mají
         rozptýlený sociální zájem - málo si hrají a málo se učí
        sociálně provokativní typ - kontakt navazují násilným způsobem, jsou vzdorovité, neovladatelné, o
         samotě jsou přítulné a hodné
        typ charakterizovaný náhradním uspokojováním potřeb - snaha o získání podnětů z jiných oblastí na nižší
         úrovni - masturbace, přejídání, žalování, agrese


4 skupiny subdeprivovaných dětí:
a). děti nechtěné b). děti alkoholiků c). děti narozené jako nemanželské d). děti rozvedených rodičů
         Podněty různého druhu stimulují rozvoj daných schopností dítěte. Pokud však nejsou tyto vlivy prostředí
harmonizovány s individuální potřebou, úrovní zralosti i aktuálními dispozicemi dítěte, může dojít ke dvěma
nežádoucím situacím. V případě nadměrné nebo nepřiměřené stimulace bývá dítě přetěžováno a vyčerpáno.
Naopak je-li dítě stimulováno velmi málo, hovoříme o deprivaci, tedy strádání. V důsledku toho se vývoj
zpomaluje a deformuje. Citově chladná matka nemůže uspokojit jeho potřebu citové jistoty a bezpečí a pokud se
v okolí nenajde jiná „mateřská“ osoba, trpí dítě deprivací, resp. subdeprivací. Ta bývá příčinou poruch ve vývoji,
především ve vztahu k jiným lidem i sobě samému. Důsledkem emoční deprivace bývají problémy v té oblasti
socializace, kde jde o přijetí hodnot, norem, o rozvíjení rolí a diferenciaci mezilidských vztahů. S tím souvisí
později pochybnosti o sobě samém a nejasnost, nevyhraněnost nebo nezralost sebepojetí.




                                              http://abudehur.wz.cz/                                            24
                                                                                              Lucka Šmahelová



6. ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ (UTVÁŘENÍ ALGORITMŮ, KREATIVNÍ ŘEŠENÍ
PROBLÉMŮ, EXPERIMENTOVÁNÍ, UVÁŘENÍ ZKUŠENOSTI). SOUČASNÉ
OBECNĚ PSYCHOLOGICKÉ TEORIE. SOCIÁLNÍ A INTERPERSONÁLNÍ
POZNÁVÁNÍ, ATRIBUCE A INTERPRETACE.

Řešení problémů je hlavní funkcí myšlení. Je to vědomý proces, ve kterém redukujeme rozdíl mezi existující
situací a požadovanou situací. Řešení tedy spočívá v řadě rozhodnutí a předpokládá jisté racionální kroky (nastane
problém, problém se musí identifikovat, následuje tvorba hypotéz, vyvození důsledků z hypotéz tedy plán nápravy
a konečně verifikace, tedy ověření, jak náprava funguje). Na nejobecnější úrovni mohou být problémy řešeny
dvojím způsobem, kdy 1). musíme nalézt zcela nové prostředky řešení problémů nebo 2). využít stávajících prvků
a nově je přeskupit (viz. pokus s opicemi, kterým za mříží ležely do té doby nezajímavé hrábě, ale když se
nemohly dostat k banánu, hrábě použily)


Problém lze definovat jako situaci v níž známe cíl, ale neznáme prostředky k jeho dosažení.
Nejjednodušším postupem řešení problému je metoda pokus-omyl (používá se zejména tehdy, pokud je o
problémové situaci málo informací). O něco složitější je metoda algoritmického ověřování všech alternativ tak
dlouho, dokud se některá z nich neosvědčí (např. svazek neoznačených klíčů a musí se hledat, který z nich patří
do zámku). Lidé mnohdy prověřují různé alternativy řešení pouze ve své mysli. Na základě očekávaných důsledků
vyberou vhodný postup, jehož realizaci si předem promyslí a naplánují. Nejčastěji však lidé používají k řešení
problémů heuristické postupy, což jsou neformální spíše intuitivní strategie řešení, přičemž nemusí vždy najít
řešení efektivní. K heuristickým strategiím patří řešení problémů na základě analogie, při němž využíváme
metodu, která se nám osvědčila v minulosti.
Některé problémové situace lze řešit s pomocí dobře známých pojmů, dovedností a návodů, tedy utváření
algoritmů (např. řešení v případě matematických rovnic). Tento způsob řešení se vyznačuje dopředu známou
procedurou řešení.
Druhy problémů:
        podle náročnosti je můžeme rozdělit na jednoduché a složité
        praktické a teoretické (toto dělení se do značné míry kryje s rozdělením na problémy řešitelné názorně a
         řešitelné pojmově-logicky)
        problémy dobře strukturované (tj. přístupné algoritmickým postupům řešení) a špatně strukturované (tj.
         řešitelné spíše heuristicky)


Je otázkou, nakolik se uvedené rozdělení kryje se známým Guilfordovým rozdělením myšlení na myšlení
konvergentní a divergentní, ale zdá se, že úkoly či problémy ze své podstaty konvergentní (tj. s jedním či
několika málo možnými řešeními - viz. matematický příklad) nás mají tendenci stahovat k algoritmickým řešením,
zatímco u úkolů ze své podstaty divergentních (tj. se zdánlivě neomezeným počtem možných řešení - např. počet
způsobů, jimiž je možno zařídit interiér pokoje) dochází ponejvíce k uplatnění heuristických postupů.


Z názvosloví by neměly vypadnout tzv. izomorfní problémy. Tzn. navzájem si podobné. Příkladem by mohl být
příklad z učebnice, který se žáci naučí řešit, ale když pak u písemné práce obdobný, jen co do konkrétních hodnot
obměněný příklad, selžou. Nedošlo u nich k tzv. transferu - analogickému přesunu poznatků z jedné oblasti do
druhé. Neprokázali schopnost hledat analogie.



                                          http://abudehur.wz.cz/                                               25
                                                                                            Lucka Šmahelová



Při řešení problémů je nutné vzít v úvahu také interindividuální rozdíly v kognitivních dispozicích k řešení
problémů. Tyto kognitivní dispozice jsou dány dvěmi složkami: intelektem jakožto obecnou schopností řešit
problémy a věděním (v podstatě jde o záležitost zkušeností či vzdělání).


Rychlost a kvalitu řešení problémů ovlivňují:
        dřívější učení (existuje kritická úroveň znalostí, jejíž překročení řešení problémů znesnadňuje;
         odborníkům se potom nedaří ustoupit od zažitých kognitivních schémat a hledat nové postupy). Příčinou
         rušivého vlivu dřívějšího učení na řešení problémů je lpění na osvědčených myšlenkových postupech,
         které bývá označováno jako mentální nastavení. Zvláštním druhem mentálního nastavení je tzv. funkční
         fixace, která se projevuje především při řešení praktických problémů. Opakovaným užíváním určitých
         předmětů vzniká přesvědčení, že každý předmět má určitou funkci, což lidem brání použít ho v případě
         potřeby méně obvyklým způsobem.
        porozumění problému (vytvoření jeho přesné mentální reprezentace, u verbálně vymezených
         problémů je třeba pochopit význam všech pojmů a jejich vzájemné vztahy)
        odbornost
        tvořivost
Skutečnou podstatou lidského myšlení je vedle porozumění významům objevování originálních teoretických či
praktických postupů. Uplatňuje se zde tedy tvořivost.
Tvořivost je definována jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností,
vlastností osobnosti a některých motivů.        Hlavním kritériem tvořivosti je novost, originalita řešení, ale i
společenská prospěšnost, hodnotnost. Tvořivost se projevuje produkcí nových, původních a vhodných
(vyhovujících) myšlenek a nápadů a často vede k vyřešení problému.


Předpokladem vzniku tvořivosti je současný výskyt těchto faktorů:
    -    intelektuální schopnosti (schopnost nahlížet na problém z nezvyklého úhlu, nacházet mezi poznatky
         neobvyklé souvislosti)
    -    expertní znalosti a dovednosti
    -    styly myšlení (tvořiví lidé uvažují současně lokálně i globálně)
    -    osobnostní rysy (tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalosti, odvaha riskovat)
    -    vnitřní motivace
    -    podpůrné prostředí


Etapy tvůrčí činnosti:
        fáze přípravná (vytyčení problému)
        fáze inkubace (problém se nechá „uležet“)
        fáze iluminace (osvícení, vynoření nápadu); iluminaci provází tzv. „aha zážitek“ = vhled; známé zvolání
         „heuréka“, což znamená „nalezl jsem“
        verifikace (ověřování kvality nalezeného řešení)


SOUČASNÉ TEORIE:
        Campbellova a Simontova teorie náhodných konfigurací: podle této teorie jsou součástí
         kreativního myšlení slepé variace na symbolické úrovni (např. metoda pokus-omyl), tyto variace jsou



                                          http://abudehur.wz.cz/                                              26
                                                                                                Lucka Šmahelová

         slepé v tom smyslu, že jedinec dopředu neví, která z nich je správná. Během jejich vytváření se však
         může objevit nápad, který znamená „trefu do černého“. Klíčovým mechanismem tvůrčího myšlení je tedy
         náhodný objev. Ty alternativy, které vyhověly kritériím výběru zůstávají zachovány v mysli jedince pro
         další využití v podobném kontextu.
        Ke zkoumání tvořivosti významně přispěl i Max Wertheimer, který rozlišil dva typy myšlení:
         reproduktivní (lidé při něm opakují myšlenkové postupy, které použili dříve, v jiných situacích) a
         produktivní myšlení (vede k postupné restrukturaci vztahů uvnitř dané problémové situacie).
        Guilford rozlišil dva známé druhy myšlenkových operací: myšlení konvergentní (vyvozování závěrů na
         základě logického usuzování; užívá se u úloh, které mají jediné nebo jednoznačné řešení) a myšlení
         divergentní (uplatňuje se při řešení problémů, které mají několik různých řešení nebo k jejichž vyřešení
         vede několik různých cest)
        U nás se problematikou tvořivosti zabýval Jaroslav Hlavsa
        V soudobé kognitivní psychologii dominuje integrativní přístup Todda Lubarta, který pro vznik kreativity
         předpokládá současný výskyt těchto šesti faktorů: intelektuální schopnosti, expertní znalosti a
         dovednosti, styly myšlení, osobnostní rysy, vnitřní motivace, podpůrné prostředí.
        Funkční fixace Karla Dunckera


SOCIÁLNÍ a interpersonální poznávání, atribuce a interpretace
Sociální percepce je zvláštním případem společenského charakteru vnímání; jde o speciální prostředek
komunikace a sociální signalizace; pro sociální percepci jsou základními podněty výrazy radosti, pohrdání,
sympatií, antipatií, odporu atd. S kultivovaností roste i okruh sociální percepce a příslušné reakce jsou stále více
podmiňovány kulturními návyky a společenskými požadavky a normami (důležité je, co říkají jiní, co je
konvenční).
- v širším slova smyslu je sociální poznávání o tom, jak člověk poznává sociální realitu, která jej obklopuje, jak
    poznává svůj sociální svět; jde o poznávání lidí, skupin lidí, interpersonálních vztahů a situací
- v užším slova smyslu je interpersonální percepce poznáváním člověka člověkem, které zahrnuje jak si člověk
    vytváří dojmy o jiných lidech, jak vnímá jejich emoce, jak interpretuje jejich jednání
Sociální percepce:
a). je výběrová (spjatá s motivací)
b). je závislá na širším kontextu
a). je situačně podmíněna


Percepci chápeme jako bezprostřední smyslové poznávání a přijímání podnětů z okolí, kdežto poznávání
(kognice) je pojem širší - začíná vnímáním, které je ovlivněno kognitivními procesy jako pozornost a paměť; na
toto aktuální vnímání nasedá zkušenost a poté dochází ke:
schematizaci (uspořádávání do celků podle určitých klíčů)
konceptualizaci (hledání podstatných charakteristik chování)
kategorizaci (třídění podle abstraktních kritérií)
hodnocení (přiřazujeme těmto kategoriím subjektivní význam)
-> vše je zakončeno procesem atribuce = přisuzování příčin chování vlastnímu i ostatních - proč se lidé chovají,
jak se chovají
Podstatou procesu interpersonální percepce je utváření dojmu o druhých lidech, přičemž výsledky tohoto procesu
závisí na několika okolnostech: na informacích, které poskytuje poznávaná osoba (vliv mají efekty primárnosti =



                                            http://abudehur.wz.cz/                                               27
                                                                                                  Lucka Šmahelová

první dojem, novosti, rozptýlení = slabší vliv informace, která je podána v kontextu dalších informací, důležité
jsou i fyzické charakteristiky), na charakteristikách poznávajícího (krátkodobé psychické stavy a stabilnější
psychické struktury - např. stereotypy, cíle, emocionální a motivační faktory, hodnotové orientace), na kontextu
situace.


Determinanty percepce:
* Determinanty na straně posuzovatele
        1.   Implicitní teorie osobnosti - intuitivní chápání toho, jaké osobnostní rysy se vyskytují pohromadě;
             umožňuje člověku usuzovat o jiných lidech i z omezených informací (s rizikem chyb).
        2.   Stereotyp - soubor charakteristik, o kterých se předpokládá, že vystihují konkrétní skupinu lidí.
             Obsahují takový identifikační znak, na jehož základě se dané skupině přiřazují další vlastnosti.
             Stereotypy jsou společensky sdílené.
        3.   Motivační a emocionální faktory - vstupují hlavně v případě ambivalentního chování osoby.
             Sympatie, nálady formují obraz o jiných lidech. Veselý člověk si více všímá pozitivních charakteristik.
* Determinanty na straně posuzované osoby
    1.       Efekt primárnosti - vlastnosti vnímané na prvních místech mají větší vliv než následující (první dojem,
             který převažuje nad ostatními dojmy o osobě
    2.       Haló efekt - dominance některé (centrální) vlastnosti při vytváření dojmu o člověku
    3.       Efekt rozptýlení - jednání osoby je méně důležité pro utváření dojmu tehdy, když jsou současné
             podávány jiné, s tímto jednáním nesouvisející informace
    4.       Nápadnost v jednání a fyzická nápadnost - extrémní jednání a fyzická nápadnost upoutává
             pozornost a má větší vliv. S tím souvisí efekt zdánlivé korelace - tendence přisuzovat nápadným
             lidem extrémnější projevy jednání, vlastnosti a charakteristiky
Posuzovatel si na posuzované osobě všímá také výrazu tváře, hlasu, mimiky, gestiky, postoje těla apod.


Osobnostní faktory hrající roli v sociální percepci: fyzický vzhled, pohlaví, sociální status - příslušnost ke skupině
osobnostní typ
Na percepci má vliv:
a) obsah verbálního sdělení
b) způsob sdělení (metakomunikace)
c) doprovod - neverbální chování (proxemika, haptika, posturologie, kinezika, gestika)


Atribuční procesy = komu a jak lidé v každodenním životě připisují příčiny svého jednání (to, co se nezáměrně
přihodí můžeme vysvětlit příčinami, úmyslné jednání má však důvody). Atribuce je proces přisuzování, na
základě něhož si lidé utvářejí závěry o tom, proč se druzí chovají tak, jak se chovají.
Kdy vzniká atribuce:
    -        neobvyklá situace
    -        nečekaná situace
    -        nepříjemná situace
    -        významná situace
    -        složitá situace (extrémní)


Kelley rozlišoval:



                                              http://abudehur.wz.cz/                                                   28
                                                                                                         Lucka Šmahelová

         vnitřní atribuci - chování přisoudíme vnitřním příčinám (špatná známka, protože mě učitel nemá rád)
         situační atribuce - to, co se stalo se stalo kvůli situačních příčin (kvůli horku v místnosti dostala špatnou
          známku)
         dispoziční atribuce - událost připisujeme osobnostním dispozicím toho, koho se týkala


Průkopníkem teorie atribuce je Fritz Heider (1958). Říká, že člověk dává přednost příčinám, které jsou stálé a
trvalé před přechodnými a snaží se nabýt smysluplný dojem z druhých lidí. Zavedl pojem vnitřní a vnější
lokace příčin jevů. Např. nálada je interní, nestabilní, nekontrolovatelná příčina, tendence učitele je externí,
stabilní, kontrolovatelná.
Atribuční teorie = soubor principů a pravidel, kterými se čl. řídí, když vysvětluje chování druhých lidí nebo když
o nich uvažuje.
Základní atribuční chyba - sklon uplatňovat odlišná měřítka v přisuzování příčin vlastnímu a cizímu jednání.
Máme tendenci posuzovat vlastní jednání jako důsledek situace, ale jednání druhých jako důsledek dispozičních
příčin (toho jací jsou, jaké mají názory). Uvádí se také tendence sebeochranných atribucí - aktéři připisují
úspěch sobě, neúspěch situaci. To umožňuje zachovat si sebeúctu. Je-li člověk členem skupiny, připisuje úspěch
sobě a neúspěch jiným členům = egocentrická tendence. Pozorovatelé mají tendenci přisuzovat zodpovědnost
členům skupiny, kteří jsou něčím nápadní = tendence nápadnosti.


Teorie odpovídajících závěrů – Jones a Davis
Podle této teorie je jedním z nejdůležitějších momentů při vytváření úsudku o druhých lidech hodnocení jejich
úmyslu. Pokud usoudíme, že čin je úmyslný, vyvozujeme z toho něco o osobnosti nebo o povaze osoby, od níž
záměr vzešel.
Kovariace – Kelley
Kelley se domnívá, že při posuzování příčin událostí posuzujeme kovariaci, tzn. že sledujeme, kdy a jak často
dochází k podobných událostem. Kovariace má tři dimenze: konzistentnost (týká se stálosti jednání určité osoby,
kterou vyvodíme na základě znalosti jejího jednání při předchozích příležitostech); konsenzus (týká se toho, jestli
se druzí chovají podobně); charakteričnost (týká se toho, na koho je jednání zaměřeno). Tato teorie byla
kritizována, protože lidé nejsou tak naivní a mají velké množství se sociálními situacemi.
Sociální kategorizace - H.Tajfel
kategorizace = první stádium sociální identifikace, kdy jedinec řadí druhé osoby do sociálních kategorií nebo
skupin; sociální kategorizace = jedinec si uspořádává své sociální prostředí tak, že si jednotlivé lidi seskupuje
způsobem, který je pro něj smysluplný
procesy kategorizace:
               lidé uvnitř skupiny jsou si podobnější
               lidé z různých skupin mají více odlišností (hledáme, co chceme hledat)
minimal intergroup discrimination effect - již pouhá kategorizace produkuje diskriminaci
outgroup homogenity bias - tendence vidět vyšší homogenitu uvnitř jiných skupin než uvnitř vlastní skupiny
J.B.Rotter - locus of control = místo kontroly/řízení
Vyjadřuje to, jak vnímáme důsledky svých činů, zda je přisuzujeme sobě nebo okolí
         externí kontrola - když člověk vnímá důsledky svých činů jako nezávislé na své činnosti (jako náhodu)
         interní kontrola - když člověk vnímá důsledky svých činů jako závislé na vlastním konání
internalita, externalita je očekávání týkající se souvislosti mezi vlastním jednáním a výsledky tohoto jednání (internalisté věří,
že výsledky jejich jednání závisí na nich samotných, externalisté, že výsledky jsou dané působením vnějších sil)




                                               http://abudehur.wz.cz/                                                         29
                                                                                                  Lucka Šmahelová



7. REGULAČNÍ FUNKCE EMOCÍ (USMĚRNOVÁNÍ, OBRANA INTEGRITY).
SOUČASNÉ VLIVNÉ PSYCHOLOGICKÉ TEORIE EMOCÍ. VÝVOJOVÝ POHLED
NA EMOCE. TEORIE EMOČNÍ VAZBY (ATTACHMENT) V RANÝCH FÁZÍCH
VÝVOJE A V DOSPĚLOSTI. PSYCHOPATOLOGIE EMOCÍ. BLÍZKÝ
INTERPERSONÁLNÍ VZTAH.

Emoce hrají významnou roli v našem psychické životě i v interpersonálním světě. Lidské chování je podmíněno
emočním prožíváním, které nemusí být plně uvědomováno. Uvědomujeme si ty emoční stavy, které mají určitou
intenzitu. Neutrální pocity znamenají, že momentální činnost probíhá normálně, bez problémů. Emoce spadají do
kategorie citových zážitků, mezi něž patří radost, hněv, smutek, nadšení, strach … jsou prožíváním našeho
vztahu k tomu s čím se setkáváme.
Emoce jsou uvědomované pocity různého ladění, které vyjadřují vztah člověka k relevantním událostem vnějšího
prostředí i k sobě samému; mají situační ráz (krátkodobé), z hlediska obsahu jsou jednoduché.


Základní projevy lidského cítění:
Veškeré prožívání má více či méně zřetelnou citovou komponentu. Je-li relativně výrazná a stabilní, označujeme ji
pojmem nálada. City jsou zřetelné emoční prožitky, které označujeme slovy radost, smutek, hněv, zoufalství,
atd. k pojmenování komplexních citů užíváme pojem pocity (např. pocit méněcennosti). City často vznikají jako
odezva na vnější situaci a její kognitivní hodnocení. Většina typicky lidských komplexních citů (důvěra, naděje,
soucit) se rozvíjí v rámci citového vztahu k druhým lidem nebo ve vztahu k sobě samému. Základními projevy
lidského citového života jsou tedy nálady, city a citové vztahy a lze je popsat z hlediska několika obecných
charakteristik: trvání, intenzita, polarita, relace ke vnějšímu nebo vnitřnímu podnětu či předmětu, nakažlivost,
spontánnost, neopakovatelnost.


Dále rozlišujeme:
        afekty zážitky silné intenzity, krátkého a prudkého nástupu
        vášně zážitky silné intenzity a dlouhodobého trvání
        nálady jsou slabé intenzity, ale dlouhodobého trvání


Emoce se skládají ze tří vzájemně propojených složek:
        subjektivní fenomenologická komponenta (pozitivně či negativně zabarvená pocitová složka, tj.
         prožitková stránka emoce)
        výrazová složka (zvláště mimika)
        fyziologický doprovod citových prožitků (zrychlený tep, svalové napětí, pocení, stažení žaludku)


Rozlišení emoce podle vlivu na činnost:
             -      stenické (aktivní) emoce – podněcují, posilují, dodávají energii a chuť do činnosti, zvyšují
                    sebevědomí a radost ze života
             -      astenické (pasivní) emoce – oslabující, zvyšující nesamostatnost, závislost


Vyšší a nižší emoce: vyšší - morální, estetické a intelektuální - zahrnují postoj osobnosti k hodnotám (jsou
naučené); nižší - vztek, strach, úzkost, radost - jsou vrozené.



                                           http://abudehur.wz.cz/                                             30
                                                                                               Lucka Šmahelová



Pro vznik emoce je třeba emociogenního podnětu. Sídlem emocí jsou limbický systém a hypothalamus. Základní
emoce: radost, smutek, strach, hněv, odpor (jsou geneticky naprogramované).


Regulační funkce emocí (usměrňování, obrana integrity)
Dvojí chápání problematiky regulace emocí:
        jako regulaci, kontrolu či řízení vzniku, intenzity a trvání emoce včetně vnějšího výrazu
        jako vliv, podíl emocí na regulaci chování


Emoce a city jsou regulovanými i regulujícími složkami psychických procesů.
- podle Rohrachera existují určité emoční prožitky (zážitky), u nichž se uplatňuje princip regulace sloužící k
    udržení úrovně sebecitu a sebevědomí po frustraci (urážka, zklamání apod.). v takových situacích se objevují
    charakteristické projevy chování, které mají přispět k vyrovnání na stálou úroveň sebeprožívání a
    sebevědomí. Takto mohou posloužit různé obranné mechanismy (racionalizace, náhradní uspokojení v
    případě neúspěchu).
- podobně fungují i homeostatické mechanismy u emocí, které jsou vývojově nejstarší. Při požívání strachu a
    hněvu se zvyšuje aktivační úroveň spolu s biochemickými změnami, které vedou k biologicky účelným
    projevům - hněv je provázen tendencí k napadání, strach tendencí vzdálit se apod. Na primitivní úrovni jsou
    emoce v daleko větší míře regulujícími složkami, zatímco u kulturního člověka jsou více regulovány
    společenskými normami.


V souvislosti s regulací emocí můžeme hovořit o principu optimální aktivace – jedná se o organizované,
    efektivní chování, kdy výkony jedince jsou úměrné stupni aktivace. Aktivační teorie byla přínosem k
    pochopení regulační úlohy emocí a motivace. Při častém opakování libé činnosti dochází k tendenci tuto
    činnost opakovat, podobně dochází k odmítání nelibě zabarvené činnosti. Nicméně, pokud je určitá činnost
    opakována mnohokrát, může dojít k přesycení a odporu k činnosti. Yerkes-Dodsonův zákon tvrdí, že
    emoce mají motivační účinek, tedy že se člověk má tendenci zbavovat nepříjemných emocí (strachu,
    úzkosti) tím, že uniká ze situací, které je vyvolávají nebo odstraňuje příčiny a snaží se dosáhnout situací
    příjemných.


Emoce jsou ve službách optimální adaptace jedince v daných životních podmínkách tím, že odrážejí vztah jedince
ke skutečnosti (kladný, záporný) a přispívají k regulaci činnosti v souladu s danými normami společenského
soužití. Běžně sice člověk usiluje o dosažení libosti, ale toto ustupuje do pozadí, pokud se jedná o povinnost či o
dosažení potřebného výkonu. Dosáhne-li splnění svých cílů, prožívá citové uspokojení a tak city přispívají
k homeostáze jedince jako člena určitého společenství.


obrana integrity - obranné mechanismy: vytěsnění, potlačení, prokjekce, racionalizace, kompenzace, regrese,
fantazie, stereotypie, sublimace, introjekce, popření, izolace, identifikace, substituce, agrese, negativismus


Teorie emocí
James, Lange – periferní teorie emocí
Cannon, Bard – talamická teorie emocí

aktivační teorie emocí



                                          http://abudehur.wz.cz/                                                  31
                                                                                                Lucka Šmahelová



Schachter – kognitivní teorie emocí

Arnold – vznik emoce lze vyvozovat z hodnocení událostí

Higgins – sebediskrepanční teorie emocí
chtěné já – požadované já – reálně uvědomovaný stav
rozpor mezi chtěným já a reálem vyvolává smutek, depresi
rozpor mezi požadovaným já a reálem vyvolává vinu, úzkost


Vývojový pohled na emoce
Ontogeneze lidské psychiky (ontogeneze emocí) - spadá sem dynamika emocí v průběhu celé životní křivky;
uplatňuje se zde proces „diferenciace“ (diferenciace citových zážitků od nepročleněného prožívání potřeb celého
organismu až po vyšší city); dochází k narůstání druhů a odstínů emocí a citů, to se stále více integruje a
stabilizuje (tzn. projevy emocí jsou trvalejší a stabilnější).


Aktuální geneze emocionálních zážitků - nejkratší vývojový úsek:
   a) interpretační fáze - jakým způsobem já interpretuji situaci ve spojitosti s normami
   b) přípravná fáze - někdy bez vnějšího projevu (pouze fyziologické změny)
   c) emocionální reakce - zpětný vliv; komponenty: viscerální (vnitřní), kognitivní (vnější)


Vývoj primárních emocí: u novorozence indikujeme z tváře toto - překvapení, strach, odpor; 3. - 4. týden -
úsměv jako výraz libosti; do 3. měsíce neexistuje smutek nebo zloba; sebe-vztažné city (hodnotím sebe podle
vnějších kritérií) - např. hrdost, stud, vina - regulují výkon, vztahy a morální chování -> dítě si uvědomuje svou
ohraničenost, bere samo sebe v úvahu, uvědomuje si, že jsou kolem i jiní lidé


Základní charakteristiky emocí v ontogenezi:
kojenecký věk: emoce mají dominantní postavení, slouží k signalizaci základních biologických potřeb, dochází k
    přesunu od nelibých k libým emocím, výrazem emoce je motorika celého těla, diferencují se afekty a nálady
období batolete (12-36 měsíců): emoce jsou labilní, typické jsou afektivní výbuchy, rozšiřuje se citové prožívání
    ve vztahu k druhým osobám, objevují se náznaky uvědomování si sebe sama
předškolní věk(3-6 let): rozvoj emocí ve hře, vývoj tranzitivních citů (soucit), zvýšená emotivita, emocionální
    egocentrismus, období vzdoru
školní věk (7-11 let): převaha pozitivních nálad a stenických emocí, rozvoj sociálních citů, růst sebevědomí,
    rozvoj mravních citů, city malé hloubky
prepuberta, puberta (11-14 let): zvýšená dráždivost, intenzivní pocity, labilita sebecitu, diferenciace vyšších
    citů v souvislosti se změnami v hierarchii hodnot, ambivalentní pocity vůči rodičům, nadšení pro osoby a
    ideály, odmítání toho, co se vnucuje, egocentričnost
adolescence (15-21 let): emocionálně bouřlivé období, ambivalentní pocity k autoritám, rozvoj emocí a citů v
    souvislosti s přátelstvím a erotikou, negativní pocity v souvislosti s prvními zklamáními a prohrami, postupná
    stabilizace emocionality
mladá dospělost (22-35 let): emocionalita zaměřena ve stejné míře na sebe i na druhé, prosociální orientace,
    emoce spojené s výkonem, partnerské, mateřské a rodičovské city
střední dospělost (35-45): celková stabilizace, obohacení citového života rodiny o děti, později zvýšená labilita
    spojená s bilancováním dosavadního života, ochabování sexuální aktivity, krize partnerských citů



                                            http://abudehur.wz.cz/                                             32
                                                                                               Lucka Šmahelová

starší dospělost, stárnutí (45-60): více pesimistických nálad, zmírnění afektivních projevů, menší citová
    bezprostřednost, nezávislost vlastního hodnocení na citových vztazích
stáří: udržování dosavadních vztahů, ztížené navazování nových vztahů, tendence k depresi, bilancování, zúžení
    zážitkového okruhu


Teorie emoční vazby (attachment) - teorie připoutání (Bowlby, M. Ainsworthová)
Citovou vazbu můžeme charakterizovat pocity jistoty a bezpečí. Dítě se rodí s potřebou vyhledávat a udržovat
těsný vztah ke svým pečovatelům. Na počátku je především situace kojení. Výsledkem je, že se dítě v situacích
ohrožení přimyká k těm, kteří o něj pečují a při jejich vzdálení projevuje separační úzkost.
Bowlby spatřuje emocionální základ citové vazby u dítěte v prožívání vřelosti a důvěrnosti, které mu
poskytuje matka, a které dítěti přináší spokojenost a potěšení. Pokud tato vazba nevznikne, nebude člověk v
dospělosti schopen navázat uspokojivé emocionální vztahy s jinými lidmi.
Emocionální stavy v raném vývoji se stávají hlavním regulačním mechanismem chováni a současně i prostředkem
utváření pouta k tomu, kdo nastoluje u dítěte opět stav spokojenosti a bezpečí.
Připoutání (attachment) = sklon dítěte držet se v blízkosti osob, které o dítě pečují, a pocit bezpečí v jejich
přítomnosti; nedostatečné připoutání v raném věku vytváří neschopnost navazovat a udržovat blízké vztahy
v dospělosti


Fáze formování attachmentu:
        nekritická sociabilita (do 2 měsíců): není zde selektivní péče a selektivní projevy blízkosti,
         nespecifická blízkost (je důležité zda blízkost je nebo není)
        attachment v utváření (2-7 měsíců): preference v projevech emocí vůči klíčovým osobám, které
         uspokojují potřeby dítěte - projevy dítěte posilují emoční reakce pečovatele - to je zpětné působení -
         matka dává něco dítěti a naopak; dítě toleruje dočasnou separaci od matky
        jasně ohraničený attachment (7 m.-2 roky): dítě začíná urč. osoby silněji preferovat, v důsledku
         rozvoje poznávacích schopností a mobility dítěte se vyvíjí specifická vazba ke konkrétním osobám - dítě
         hledá bezpečnou vazbu ke zprostředkování světa; objevuje se separační úzkost a obava z neznámého;
         pochopení, že objekty okolo existují nezávisle na tom, zda je dítě vnímá svými smysly => vede ke
         zvládnutí nepříjemných pocitů
        cíleně zaměřený vztah (od 2 let): schopnost mentálně reprezentovat a zapamatovat si určité objekty
         (určité obrazy o vnějším světě si vytváříme a pomocí mentální reprezentace se orientujeme v tomto
         světě), lépe rozumí pocitům a je schopno tolerovat přerušení pozornosti ze strany dospělých; zkušenost
         se zobecňuje do celkového základního pocitu - svět je dobrý, život je zlý apod.


M.Ainsworthová - podnikla rozsáhlé pozorování dětí a jejich matek a stanovila 3 druhy chování dítěte k matce .
Užila přitom postup se nazvaný „neznámá situace“, tj. metoda hodnocení série epizod:
1. matka s dítětem vstoupí do experiment. místnosti odkud odchází neznámá osoba
2. matka je neaktivní, dítě exploruje
3. do místnosti vstupuje neznámá osoba, asi po minutě mluví s matkou, pohybuje se směrem k
  dítěti a pokusí se jej zapojit do hry s hračkou
4. matka odchází a nechává dítě s cizí osobou
5. matka se vrátí, začne si hrát s dítětem, cizí osoba opouští nenápadně místnost
6. matka znovu odchází, dítě zůstává samo



                                          http://abudehur.wz.cz/                                             33
                                                                                               Lucka Šmahelová

7. vrací se cizí osoba a jde do interakce s dítětem
8. vrací se matka a cizí osoba odchází
    Skrze jednostranné zrcadlo pozorovatel zaznamenává: úroveň aktivity dítěte, zapojení do hry, pláč aj.
úzkosti, vzdálenost od matky a pokusy upoutat její pozornost, vzdálenost od cizí osoby a ochotu navázat s ní
kontakt;


Typy attachmentu jsou podle Ainsworthové potom následující:
          odmítavý attachment (avoidant) - nejistě připoutané děti, vyhýbají se viditelně interakci s matkou v
           epizodách s opětovným shledáním, neprojevují emoce, preferují hru s hračkou, některé děti si matky
           vůbec nevšímají, některé se interakci vyhýbají jiné ji vyhledávají, po odchodu matky nejsou moc
           úzkostné, pokud ano, nechají se utišit i cizí ženou, při návratech matky nemění výrazně chování
          bezpečný attachment (secure) - jistě připoutané děti, hrají si klidně pokud je v místnosti matka,
           cizinec je zneklidní a obrací se k matce, když matka odejde hledá ji, popř. začne plakat, když se matka
           vrátí v každém případě navazují kontakt, jsou rádi, některé děti usilují o tělesný kontakt, když jsou znovu
           sami s cizí osobou už nejsou tolik zneklidněni, při návratu matky hledají kontakt
          úzkostný attachment (anxious) - nejistě připoutané děti, ambivalentní děti; děti jsou klasifikovány
           jako ambivalentní tehdy, pokud vzdorují matce v epizodách s opětovným shledáním, vyhledávají tělesný
           kontakt a zároveň se mu brání, některé děti jsou pasivní a nesnaží se po návratu k matce přiblížit, pokud
           se přiblíží matky vzdorují
          dezorganizované, chaotické, dezorientované děti - chovají se často rozporuplně, chaoticky,
           mohou se přibližovat matce a přitom dávat pozor, aby se na ně nedívaly, přibližují se a náhle vykřiknou;
           jeví se zmateně, otupěle a depresivně


C. Hazanová, P. Shaver hovoří o 3 analogických typech lásky dospělých.


Psychopatologie emocí (poruchy emotivity)
Emoce provází každé duševní dění člověka. Emotivita je charakterizována jako dlouhodobá celková emoční
charakteristika jedince.
V dětském věku jsou například následující poruchy (dle MKN-10):
               -    separační úzkostná porucha v dětství
               -    fobická úzkostná porucha v dětství
               -    sociální úzkostná porucha v dětství
O poruchách emotivity můžeme uvažovat v pojmu poruchy nálady, tedy afektivní poruchy, kam patří například:
- manické fáze (hypomanie, mánie)
- bipolární afektivní porucha
- depresivní fáze
- periodická depresivní porucha
- trvalé poruchy nálady (cyklotymie, dystymie)
další poruchy emocí:


    -      nadměrný rozvoj vyšších citů - u hypersenzitivních nebo pečovatelských a ochranitelských osobností,
           u nichž někdy sebeobětování a altruismus přesahují obvyklou míru, častěji získaná porucha
    -      sociální tupost - porucha až úplná neschopnost citového kontaktu




                                           http://abudehur.wz.cz/                                                 34
                                                                                                 Lucka Šmahelová

    -    anetičnost - vystupňování citového defektu do krajního egoizmu, bezcitnosti a bezohlednosti, častěji
         vrozená porucha, někdy podmíněná citovou deprivací v dětství
    -    emoční depravace - mizení morálních zábran a vystupňování pudového chování při celkovém úpadku
         osobnosti
    -    emoční degradace - úpadek celé osobnosti, city se redukují na oblast tělesných potřeb
    -    afekt - nepřiměřeně intenzivní emoce, které vznikla náhle, prudce, po více či méně zřetelném podnětu a
         má konkrétní zaměření (vztek, radost, úžas, děs, úzkost)
    -    městnání a přesun afektu - série nepříjemných pocitů je potlačena, pak dojde k výbuchu na malý
         podnět
    -    vybití nebo odreagování afektu - jinak dochází k městnání emoční tenze a pocitům úzkosti
    -    nezvládnutý afekt - mimořádně silný afekt, při kterém postižený není schopen ovládnout své chování,
         přestože si uvědomuje, co dělá
    -    patický afekt - má výrazně vyšší intenzitu, delší trvání (ne vždy), na jeho vrcholu dochází ke krátce
         trvající poruše vědomí, chování a jednání neodpovídá osobnosti postiženého, zpravidla končí spánkem,
         po jeho odeznění je na období afektu amnézie, postižený není schopen rozeznat společenskou
         nebezpečnost a není schopen svoje jednání ovládat
    -    afektivní stupor - fáze prvotního zárazu je vystupňována ve stupor, tento stav se dostaví po hrůzné
         události, ve válce, při zemětřesení, po expozici podnětu nemocný strne, není schopen pohybu ani řeči,
         mimika i gestikulace se zastaví, nedochází k poruše vědomí, trvá několik vteřin až minut
    -    afektivní útlum - nastává po nadlimitním emocionálním podnětu, postižený zprvu reaguje adekvátně,
         bez emočního doprovodu, který je odsunut až pomine nebezpečí


Blízký interpersonální vztah
Pojem interpersonální vztahy je v psychologii víceméně spojován s pojmem osobní vztahy. Tento vztah
vzniká, když dvě osoby, které ho tvoří se vzájemně ovlivňují v různých sférách činnosti. Teorie vzájemné závislosti
(či teorie sociální směny – Kelley) chápe interakci mezi partnery jako nejpodstatnější znak všech forem blízkých
vztahů. Účast v interakci přináší jedinci pozitiva (tzn. zisk) a negativa (tzn. oběti). Jedinci vstupují do vztahů kvůli
prospěchu (tzn. zisku).


Základní dimenze interpersonálních vztahů jsou: dominance (ovládavé chování) × submise (podřídivé chování);
afiliace (vstřícné, blízké) × hostilita (odmítavé, nepřátelské)
Afiliace vyjadřuje potřebu člověka navazovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi, které mohou mít podobu
spolupráce, přátelství či lásky. Podle teorie sociálního srovnávání (Festinger) vede k afiliaci možnost ocenění
vlastní síly a slabosti, předností a nedostatků.
Tyto vztahy přináší hned několik výhod:
    -    přítomnost blízké osoby umocňuje pocity štěstí a poskytuje úlevu a útěchu když je třeba
    -    ocenění jiných zvyšuje sebehodnocení
    -    spolupráce s jinými a společné dosahování výkonu přináší uspokojení
    -    vzájemná důvěra vyvolává příjemné pocity atd.


Kelley, Thibaut – teorie sociální směny
    -    pro interakci si vybíráme toho, kdo je schopen nás odměnit
    -    pouštíme se do takových interakcí, které maximalizují náš zisk
    -    pravidlo reciprocity – odměňujeme toho, kde odměňuje nás


Afiliace se obvykle projevuje jako velmi silní touha po navazování a udržování vztahů s jinými lidmi. Přesto člověk
občas volí samotu. Vedle samoty, tj. být sám, může člověk prožívat pocit osamění. Ten nastává tehdy, když
člověk opustí známé prostředí rodiny a přátel a ocitá se v novém prostředí, kde začal studovat, našel práci, atd.
V novém prostředí se cítí osamoceně, dokud se mu nepodaří navázat nové sociální kontakty. Tento stav osamění
se označuje jako sociální izolace. Druhým typem osamění je emocionální izolace, kdy člověk, byť obklopen
mnoha známými, postrádá důvěrný vztah k jinému člověku, který by mu přinášel emocionální uspokojení.




                                           http://abudehur.wz.cz/                                                   35
                                                                                                 Lucka Šmahelová



Sternbergova triangulační teorie lásky zahrnuje: intimitu (velmi silný pocit blízkosti, starostlivost,
porozumění, podpora), vášeň (týká se především motivační složky a vztahuje se k vysoké psychické aktivaci),
závazek (těsné spojení a závislost). Mateřská, altruistická a erotická láska jsou nejtypičtější formy lásky.


V navazování blízkých interpersonálních vztahů se uplatňuje také atraktivita. Jde o ocenění jiné osoby, mající
směr (pozitivní či negativní) a intenzitu (hloubku emocionální vazby). Atraktivita má v zásadě dvě podoby:
        fyzickou (vzhled, zevnějšek)
        osobní (osobnostní rysy, názory, přesvědčení, postoje, zájmy, potřeby, socioekonomický status)


Faktory atraktivity jsou:
              -      blízkost (máme rádi osoby, které jsou nám prostorově blíže) /efekt tzv. pouhého vystavení říká,
                     že pouhá expozice podnětu, který jedinec předtím nikdy neviděl, vede obvykle k postupnému
                     utváření postoje známosti k tomuto podnětu/
              -      podobnost v hodnotách a postojích
              -      podobnost v rysech osobnosti
              -      dále máme rádi lidi, kteří jsou schopní a kompetentní; vykazují sociálně žádoucí chování;
                     umožňují nám pozitivní sebehodnocení (evalvují naše ego); které mají rády nás; máme rádi lidi,
                     kteří se chovají „lidsky“ a čas od času udělají nějakou chybu, než když se jim vše stále daří (tzv.
                     vnímaná omylnost)
Teorie atraktivity
        Heiderova teorie rovnováhy považuje za rovnovážný stav, kdy se dva lidé mají rádi a shodují se
         v názoru na třetí objekt; za narušenou rovnováhu se považuje stav, kdy se dva lidé mají rádi, ale
         rozcházejí se v názoru na diskutovaný objekt; nerovnováha je potom mezi lidmi, kteří nejsou spojeni
         těsným vztahem, a tudíž souhlas nebo nesouhlas názorů na nějaký objekt není důležitý.
        Model emocionálního posílení (Byrneova teorie odměny) – základním přepodkladem je, že
         atraktivitu (a tudíž také vtah mezi dvěma lidmi) nejvíce posilují ti, kteří nás odměňují především
         emocionálně pozitivními reakcemi.         Teorie odměny byla později rozpracována do dvou příbuzných
         principů:
              -      princip minimaxu, podle kterého se minimalizují náklady vkládané do vztahu a maximalizují se
                     odměny
              -      princip rovnosti, jehož základem je poměr vkladů a zisků obou partnerů


V úvahách týkajících se atraktivity se uplatňují i dvě hypotézy:
              -      hypotéza rovnocenných párů: lidé jsou přitahování druhými na přibližně stejné úrovni
                     atraktivity (rovnocenný partner jako ochrana sebe sama projev obavy z odmítnutí)
              -      hypotéza komplementárních potřeb: své osobní nedostatky napravujeme výběrem
                     partnera, který je v těchto oblastech naopak silný
vztahy v ontogenezi:
kojenec – matka
batole – rodiče, sourozenci
předškolák – chlapci – dívky, vrstevníci
školák – vrstevníci; rodiče – model muže, ženy
adolescence – rodiče/autority/vrstevníci



                                            http://abudehur.wz.cz/                                                   36
                                                                                                Lucka Šmahelová



8. SVOBODA VŮLE, TEORIE ROZHODOVÁNÍ. VÝVOJOVÝ POHLED NA VOLNÍ
AKT, OSOBNOSTNÍ A SOCIÁLNÍ DETERMINACE. PORUCHY VŮLE A
ROZHODOVACÍHO PROCESU. ŠTĚSTÍ, SPOKOJENOST A SUBJEKTIVNÍ
POHODA, PSYCHOLOGIE NEŠTĚSTÍ A NESPOKOJENOSTI. PATOLOGICKÉ
PROJEVY NESPOKOJENOSTI.

Vůle = záměrné a cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytyčeného cíle; je to schopnost rozhodnout se
pro určitý cíl (jakási vnitřní energie); je vlastní jen člověku a umožňuje regulaci chování (člověk je schopen své
úsilí reflektovat na rozdíl od zvířat), které pak vede k jednání, a to se zaměřuje na realizaci vytyčeného cíle.
Ve vůli se aktivně uplatňuje já. Subjekt se zde prožívá jako zdroj svého chtění, jako aktivně jednající bytost
usilující o dosažení konkrétního cíle.
Vůle je dispozice k autoregulaci, která se projevuje vědomým sebeovládáním a vědomým
sebeprosazováním (úmyslným jednáním).
(Vůle je komplexní proces i soubor stavů psychiky, který je doprovázen prožitkem úsilí a vynaložení energie, které
se vyznačuje cílovým zřetelem (intencí).)


Vůle jako:
          proces, tj. volní jednání (volní akt)
          způsobilost sebekontroly


Volní akt se vyznačuje zážitkem „já chci“. Cílevědomé jednání je něco specificky lidského.
Znaky volního aktu: vědomí vlastního rozhodnutí; aktivní akce; vědomí cíle, resp. prostředků k jeho dosažení
           Znakem volního aktu je tedy rozvaha (o cílech, prostředcích, důsledcích) založená na interakci emoční
reflexe a rozumového přístupu. Naproti tomu impulzivní jednání je „zkratkovité“, protože mu chybí právě ona
rozvaha.


Pokud uvažujeme o vůli jako schopnosti sebekontroly, jde jednak o potlačování nežádoucích tendencí a
jednak o překonávání překážek, které se staví do cesty při úsilí o dosažení cílů.


Volnímu procesu mohou bránit překážky:
           - vnější (činitelé přírod. a společenské. prostředí) - aktivní x pasivní
           - vnitřní (v subjektu) - aktivní x pasivní


Svoboda vůle = pocit svobodného jednání.


Fáze volního jednání:
          uvědomění si potřeby (motivu) a promýšlení cíle
          konkretizace cíle volního jednání pomocí rozhodování (zvažování, boj motivů) + překonávání překážek
          realizace rozhodnutí - dosahování cílů


Proces volního jednání je ovlivňován volními vlastnostmi osobnosti: rozhodnost, vytrvalost, rozvážnost,
sebeovládání, zásadovost, houževnatost, svědomitost, schopnost sebekotroly



                                             http://abudehur.wz.cz/                                                37
                                                                                             Lucka Šmahelová

Síla vůle je pojem, který vyjadřuje psychické úsilí vynaložené na potlačení určitých tendencí. Základní funkcí vůle
je vývojově nejvyšší kontrola chování, tedy seberealizace (v rovině nevědomé) či sebeaktualizace (v rovině
vědomé).


Svoboda vůle vyjadřuje nezávislost mého rozhodnutí na vnějších událostech a okolnostech. Svoboda je
chápána jako nezávislé rozhodnutí na vnějších činitelích, protiklad determinace a je chápána jako svoboda
rozhodování, to ovšem není totéž co svobodné jednání. Rozhodování je ale vždycky závislé na vnějším
prostředí.
Psychologické pojetí svobody vůle odpovídá Kantovu názoru, že člověk jako přírodní bytost determinován, ale
jako bytost mravní je svobodný. Má možnost rozhodovat se mezi dobrem a zlem. Svoboda jednání se vztahuje k
vnějšímu světu, a v něm jsou dány možnosti provést chtěné. Spoutaný člověk nemá svobodu jednání, ale jeho
svoboda vůle tím není dotčena.
V této rovině uvažuje také Frankl, který proti sobě staví svobodu (zahrnuje možnosti a volby) a osudovost:
- biologický osud: vrozené, dané podmínky
- psychologický osud: výchova
- sociologický osud: národnost
     Člověk odkrývá svoji svobodu tím, že volí možnosti a nese za ně zodpovědnost. Není svobodný od
podmínek, ale může k nim svobodně zaujmout postoj. Tím odkrývá a nachází smysl v každém okamžiku lidského
bytí = vůle ke smyslu. Lidská svoboda je podle něj omezena pouze osudovostí.


Intrapsychický aspekt svobodné vůle = osobní přesvědčení, že jednám bez vnějšího nátlaku


         Tématem svobody rozhodování a jednání se zabývají také humanistické teorie v psychologii
(Rogers, Maslow) , podle kterých osobnostní růst spočívá v naplňování svých potřeb, autentickém prožívání a
jednání s ohledem na „pole“ ve kterém se jedinec nachází (Lewin) a s přijetím zodpovědnosti za své jednání.
         Je tedy rozdíl mezi svobodou vůle - ta je neomezená (mohu si vnitřně volit různé cíle) a svobodou -
resp. determinací jednání, která záleží na vnějším světě a jeho možnostech a na vlastní schopnosti jednání
uskutečnit.



Rozhodování

Rozhodování je důležitou funkcí myšlení a lze ho definovat jako proces výběru mezi několika různými možnostmi.
Při rozhodování bychom měli brát v úvahu:
        subjektivní užitečnost a hodnotu důsledků určitého rozhodnutí
        pravděpodobnost, s níž určitá možnost nastane


Rozhodování může být založené na:
              -   reprezentativních případech (čím více se daná událost podobá typického příkladu, tím je větší
                  pravděpodonost, že do patří), tento způsob užívají lékaři a kliničtí psychologové při stanovení
                  diagnóz
              -   dostupných informacích (pravděpodobnost posuzujeme podle toho, jak snadno si vybavíme
                  z paměti relevantní případy; tzn. rozhodujeme se podle toho, co nás právě napadlo)
              -   „ukotvení“ a přizpůsobení (důležitou roli zde hrají počáteční údaje)



                                         http://abudehur.wz.cz/                                                 38
                                                                                                Lucka Šmahelová

              -    efektu kognitivního rámce (rozhodování výrazně ovlivňuje slovní či jiný kontext)


S rozhodováním úzce souvisí vůle, jelikož volní akt je založen na rozhodnutí, jemuž předchází proces rozhodování,
tedy volby cílů a prostředků.


Mezi teorie rozhodování lze zařadit:


         výkonovou motivaci, což je organizace chování v situacích, kdy se člověk setkává s různými úkoly,
          kdy je třeba dosáhnout určitého výkonu (30. léta -zjištění, že jedinci se stejnými výkonovými
          schopnostmi dosahují rozdílných výsledků v závislosti na motivaci).

         aspirační úroveň (Lewin, Hoppe), jedná se o souhrn očekávání, stanovení cílů nebo požadavků ve
          vztahu k vlastnímu budoucímu výkonu; podle běžné zkušenosti dochází po prožitku úspěchu k mírnému
          zvýšení a po neúspěchu ke snížení aspirační úrovně; chápání výkonu jako úspěšného (neúspěšného),
          závisí na tom, zda bylo dosaženo očekávání (aspirace) s níž činnost jedinec zahajoval
              -    cílová diskrepance - rozdíl mezi předchozím výkonem a po něm následujícím vyjádřením
                   úrovně aspirace: pozitivní – aspirační úroveň je vyšší než předchozí výkon; negativní - je-li nižší
         diskrepanční teorie - jedinci motivováni dosahovat úspěchu si kladou realistické cíle, zatímco jedinci
          považující se za neúspěšné si kladou buď nízké nebo extrémně vysoké cíle.
         Lewinovu teorii konfliktů, konflikt je obecně situace, v nichž na jedince působí dvě nebo více sil
          přibližně stejně silných, ale protikladných či nesouhlasných; k psychickým. poruchám (neurózám) vedou
          pouze nedořešené a neřešené psychické konflikty, vyznačující se         značnou intenzitou nebo dlouhým
          trváním. Základní typy konfliktů podle Lewina: (třetí, čtvrtý připojil MILLER)
              -    konflikt dvou kladných alternativ (apetence - apetence) - krátkodobé, projevem je krátké
                   kolísání mezi dvěma možnostmi (Buridanův osel)
              -    konflikt dvou negativních alternativ (averze - averze) - konflikt negativních valencí nebo
                   cílů; tendence vyhnout se obojímu (př. splnit nepříjemnou povinnost nebo nést následky za
                   nesplnění)
              -    konflikt mezi kladnou a zápornou alternativou (ambivalence, apetence - averze)
              -    dvojitý ambivalentní konflikt - model multivalence


rozhodování nastupuje jako konkrétní proces: rozhodování o cílech (srdcem) - jeden ze způsobů, kterým se
    rozhodujeme (intuicí); rozhodování o prostředcích (rozumem) - racionální uvažování


Vývojový pohled na volní akt

          Podle Říčana (1973) se volní vlastnosti rozvíjí, stejně jako ostatní osobností vlastnosti, na základě
dědičných a vrozených dispozic ( vloh). Záleží ovšem na tom, co je z těchto předpokladů uděláno, jak jsou
využity. V raném dětství vlivem prostředí (výchovy), později vlastním sebeovlivňováním. Dále Říčan píše o
podmínkách v prostředí, které vedou ke správnému rozvoji volních vlastností u dítěte: stálost a řád, ve kterém
se věci    dějí tak, jak se mají dít (‚stereotyp denního režimu), dokončování započaté činnosti, důležitost
překonávání překážek, střídání úspěchu a neúspěchu, dítě si má samo klást takové úkoly , na jaké stačí,. K tomu
všemu jsou potřebné vhodné vzory v okolí, se kterými se může dítě identifikovat a které dává kompetence k
pěstování vlastního rozhodování.




                                           http://abudehur.wz.cz/                                                  39
                                                                                               Lucka Šmahelová

         Vygotskij chápe počátek vývoje volního aktu („primitvní záměrné pohyby“ dítěte) ve zvnitřnění
„verbálních instrukcí“, které rodiče dávají dítěti, když se snaží o dosažení nějakého cíle, a jež dítě exteriorizuje v
příslušném jednání. Dítě až vyroste tak má pak k dispozici verbalizované vzorce chování, jimiž se řídí při
dosahování cílů.
         Koncem prvního roku dítě začíná předvídat následky své činnosti a záměrně opakovat akty, které
vyvolaly zajímavé dění. Jeho chování je v jistém smyslu cílesměrné, není to však projev vůle v pravém slova
smyslu. Volní akt se vyznačuje zážitkem já = „já chci“ (jsem to já, kdo něco chce) - poprvé se objevuje ve 2-3
letech, tedy v období vzdoru. Jedinec si uvědomuje již sám sebe (poprvé se hovoří o vůli) - dítě začíná samo sebe
vnímat jako bytost, která je schopna samostatně jednat. Dítě chce samo sebe oblékat, samo jíst… - děti jsou
motivované k učení se různým dovednostem, uvědomují si účinek vlastní aktivity, osamostatňují se,
sebeprosazují. V tomto období dítě začíná používat předměty jako prostředky působení a rozvíjí tak
instrumentální činnost. Jeho chování již může mít konkrétní cíl, a tudíž by se dalo hovořit o uplatňování vůle.
Také z hlediska smyslu batolecího vývoje je negativismus, tedy primární vůle, jedním z faktorů, které pomáhají
vymezit novou pozici dítěte ve světě. Dítě se začíná vědomě zaměřovat na výkon - potvrzení vlastních
kompetencí. S tím také souvisí schopnost sebeovládání - dítě začíná chápat, že svoje chování musí regulovat (v
tomto věku už princip odměny a trestu). Ověřuje si míru svobody jeho jednání, učí se kde svoboda končí a kde
začínají platit pravidla.
Chování dítěte předškolního věku je více zacílené, není ovládáno jen aktuálními podněty. Chování je silně
motivováno odměnou a trestem. Konec předškolního věku přináší drobný posun v tom, že už by mělo být dít
schopno většinu pravidel chápat a řídit se jimi (i jako slovní instrukce).
Ve školním věku dítě již není zacíleno ve svém rozhodování a jednání pouze na dosažení libosti - nelibosti, ale
dokáže používat svou vnitřní vůli, rozhodování a jednání k dosažení dlouhodobějších cílů, dokáže tak zvládnou
povinnosti a zodpovědnost.
Dalším mezníkem je adolescence, kdy se objevuje potřeba vymezit se a vymezit si vztahy k rodičům a
vrstevníkům.
K největším změnám, co se týče vůle, dochází ve stáří: aktivní vůle bývá dost často inhibována - staří lidé se
obtížně, pomalu a neradi rozhodují, bývají ulpívaví, tvrdohlaví, mívají potíže s hledáním přijatelného a účinného
způsobu, jak rozhodnutí uskutečnit. Naopak se prohlubuje pasivní vůle, která znamená stálost, vytrvalost a
trpělivost. Ta bývá naopak silnější než byla dříve
někdy bývá zesílena tzv. formální vůle, kdy trvají na svém za každou cenu, což je možné chápat jako obrannou
reakci (čl. se chce alespoň nějak prosadit a potvrdit si tak svou hodnotu). Tvrdohlavost může být projevem
úbytku soudnosti. Bývá projevem ulpívavosti, potřeby neměnnosti a neochoty přizpůsobovat se novým podnětům.
S postupem stárnutí může dojít k úpadku všech projevů vůle, k rezignaci a apatii.


Poruchy vůle
         abulie - úplná ztráta vůle, ztráta schopnosti zahájit určitou činnost, u některých diagnostikovaných
          závislostí, a organických mozkových poruch
         hypobulie - přechodná redukce vůle, typický je nedostatek aktivity, spontaneity, zájmu, nerozhodnost k
         zahájení určitých činnosti, u silné duševní vyčerpanosti
         hyperbulie - polární stav k hypobulii, vysoká aktivita pouze ke sledování určitého cíle, lehce se rozhodují,
          ale rozhodnutí mění, nadměrně vyjádřená rozhodnost, které nemusí být adekvátní situaci, u manického
          syndromu




                                           http://abudehur.wz.cz/                                                 40
                                                                                             Lucka Šmahelová

Poruchy volního jednání (resp. rozhodování)
Tyto poruchy mají společné příznaky, ale různé důvody, provázejí je abnormní reakce:
        impulzivní raptus - reakce se zvlášť výrazným ničivým jednáním
        účelová reakce - bývá ztotožňována se simulací, cíl není sledován plně vědomě, jde v podstatě o reakci
         směřující k dosažení výhody
        frenoleptické stavy - jde o tzv. monomanie
              -   kleptomanie - nutkavé krádeže
              -   pyromanie - chorobné žhářství
              -   poriomanie - impulzivní toulavost
              -   oniomanie - chorobné nakupování
              -   dispomanie – pijanství


Štěstí, spokojenost a subjektivní pohoda, psychologie neštěstí a nespokojenosti
         Nejčastěji se pro pozitivní rozpoložení používají používá pojem „subjektivní pohoda“ (well-being), používá
se však také „spokojenost“ nebo „štěstí“. Spokojenost je chápána jako subjektivní kritérium kladného hodnocení
různých jevů, stavů, činností a objektů, včetně sebe samého, pociťované jako zážitek radosti či úspěchu.
Spokojenost je chápána jako kognitivní komponenta subjektivní pohody, výsledek hodnotících soudů v
jednotlivých oblastech života (např. pracovní spokojenost). Subjektivní pohoda se zaměřuje na pozitivní emoce,
nejde jen o nepřítomnost těch negativních.
Subjektivní komponenta zahrnuje tyto primární komponenty: nízký výskyt negativních emocí, pozitivní nálady a
emoce - emocionální komponenty × spokojenost - kognitivní komponenta.


Vztah duševního zdraví a spokojenosti či subjektivní pohody - pojetí duševního zdraví podle WHO pokládá
spokojenost a subjektivní pohodu za součást duševního zdraví, zdůrazňuje však, že duševní zdraví není
podmínkou subjektivní pohody.
Faktory ovlivňující spokojenost a subjektivní pohodu:
        vnější (neosobní) faktory
              -   demografické - životní prostředí, příjem, věk, pohlaví, barva pleti, zaměstnání, vzdělání,
                  náboženství, manželství a rodina
              -   biologické – zdraví
        sociální vlivy - kultura a společnost
              -   životní události, stres
              -   aktivity - sociální kontakty
        osobnostní faktory
              -   dědičnost
              -   temperament, rysy osobnosti


Strategie zvládání: zdá se, že šťastní lidé při zvládání obtížných situací vyvíjejí adaptivní a efektivní chování a
myšlení, nešťastní lidé zvládají tyto situace destruktivnějším způsobem - šťastní lidé používají jako strategii
zvládání kognitivní restrukturaci, lidé nespokojení používají úniku do fantazie


Jedním z nejsilnějších ukazatelů subjektivní pohody je vysoká sebeúcta. Také vysoké sebehodnocení silně
koreluje se spokojeností.



                                            http://abudehur.wz.cz/                                              41
                                                                                            Lucka Šmahelová

Pozitivní triáda životní spokojenosti:
          pozitivní postoj k sobě samému (sebeúcta)
          k prostředí
          k budoucnosti


Patologické projevy nespokojenosti:

apatie - lhostejnost, pokles emoční reaktivity, nemocní to hodnotí negativně, snížena celková aktivita

depresivní nálada - smutná s výrazným nelibým přízvukem, pesimistický přízvuk až negace, výrazný útlum
aktivity

anxiozní (úzkostná) nálada - veliký emoční přízvuk, převažuje            pocit napětí, neklidu, obavy očekávání
nějakého neštěstí, zvýšena aktivita ve směru určitých myšlenek

agitovanost - úzkostně zvýšená aktivita, utlumuje se jiná aktivita

dráždivá (explozivní) nálada - projevuje se zvýšenou pohotovostí k emocím vzteku a agresi, snadno vyletí,
vzteknou se, u epileptiků

bezradná nálada - v popředí je prožitek neschopnosti se rozhodnout, nemožnost vyznat se v situaci

morozní (rozlada) nálada - nevrlá, objevují se depresivní a zlostní reakce bez zvýšené aktivita




                                         http://abudehur.wz.cz/                                             42
                                                                                              Lucka Šmahelová



9. DĚDIČNOST A PROSTŘEDÍ, ČINITELÉ A DETERMINANTY VÝVOJE ČLOVĚKA.
ŽIVOTNÍ CESTA, SOCIALIZACE, INDIVIDUACE. KULTURNÍ, HISTORICKÉ A
SITUAČNÍ FAKTORY DETERMINUJÍCÍ CHOVÁNÍ ČLOVĚKA A PROŽÍVÁNÍ
ČLOVĚKA. PORUCHY VÝVOJE.
Dědičnost a prostředí. Činitelé a determinanty vývoje člověka
Vývoj se vyznačuje kvalitativními změnami psychiky, které vystupují v určitých časových obdobích za
spolupůsobení vnitřních (vrozené vlohy a získaná zkušenost) a vnějších činitelů (sociální podněty, výživa, podnebí
atd.).
Vývoj je obecně chápán jako řada zákonitě vyvstávajících a na sebe navazujících změn; týká se organismu jako
celku, tedy jeho stránky biologické i psychologické - jde tedy o proces adaptace na podmínky životního prostředí,
který probíhá jako interakce vnitřních vloh a vnějších vlivů, zároveň se však uplatňuje dědičný přenos vlastností.
V ontogenetické psychologii se diskutovalo, zda je rozhodujícím činitelem dědičnost (nativismus) nebo prostředí
(environmentalismus): podle A.R.Luriji se s přibývajícím věkem             více uplatňuje zkušenost indukovaná
prostředím, zatímco v raném dětství jsou to spíše vlohy vrozené.


Základem duševního vývoje jsou vrozené dispozice, které se rozvíjejí pod vlivem prostředí. Psychické vlastnosti
jsou dědičné polygenně (tzn., že se na jejich vzniku spolupodílí větší množství genů, které by izolovaně měly jen
nepatrný účinek). Tím vzniká dispozice ke vzniku určitých vlastnosti. V jaké míře se však rozvine, záleží na
vnějších vlivech. Fenotypové projevy polygenně dědičných vlastností vytvářejí v populaci normální rozložení.


Činitelé duševního vývoje:
        dědičná výbava – dědičnost
             -    genotyp = celý soubor genů, které se podílí na vzniku genetické dispozice (možnost); soubor
                  genetických informací organismu, které je jedinec schopen biologicky přenášet; každý genotyp
                  má své vymezené hranice = reakční normu - v níž je schopen na změny prostředí reagovat
             -    fenotyp = vlastnosti organismu, které se projeví navenek (to, co se z možnosti realizuje); je
                  výsledkem vztahů mezi genotypem a faktory prostředí; je to souhrn vnějších znaků a vlastností
                  jedince
        prostředí = souhrn různých aspektů v okolí jedince, které ovlivňují jeho vývoj
             -    vlivy prostředí působící přes psychiku: učení, zkušenost - vliv na vývoj jedince
             -    vlivy prostředí nepůsobící přes psychiku - ovlivňují vývoj nepřímo, působením na tělo jedince
                  (výživa, choroby atd.)
Nejdůležitější jsou faktory sociokulturního prostředí:
             -    obecné sociokulturní vlivy - působí na všechny členy dané společnosti, jde o osvojení norem a
                  společensky akceptovatelných forem chování, patří zde vlastnosti, kt. společnost považuje za
                  důležité
             -    větší sociální skupina či vrstva, do které jedinec náleží a zprostředkovává a interpretuje jedinci
                  požadované způsoby chování, normy a hodnoty
             -    malá sociál. skupina (charakterizovaná přímým kontaktem všech členů, strukturovaností a
                  vymezenými rolemi), nejvýznamnější je rodina, která plní socializační funkci, jež spočívá v:
                  interpretaci sociokulturních vzorců; ukazování určitých. způsobů řešení problémů; modifikaci
                  jeho psychického rozvoje



                                           http://abudehur.wz.cz/                                                43
                                                                                              Lucka Šmahelová

Způsob realizace psychického vývoje
Dědičnost se projevuje zráním, vnější vlivy stimulují proces učení. Zrání ovlivňuje předpoklady k rozvoji
psychických procesů, k jejichž realizaci dochází učením. Učení představuje proces, umožňující jedinci, aby těžil ze
zkušeností uchovaných v paměti a dokázal na jejich základě účelně reagovat na aktuální situaci. Zrání je proces
trvalý a neměnný, je dán geneticky a vytváří hranice, které vývoj nemůže překročit.
         Podle Vágnerové se psychický vývoj vyznačuje následujícími znaky - je to zákonitý proces; jeho fáze
na sebe navazují; jedná se o celistvý proces (vyvíjí se psychika i tělo); za normálních okolností nevratný, při
němž dochází ke zvyšování osobní autonomie. Postupná proměna od méně dokonalé úrovně k dokonalejší.


Jednotlivé vývojové fáze jsou charakterizovány typickými změnami. Existují pak tyto vývojové mezníky:
              -   biologický (daný zráním)
              -   psychický (daný interakcí vnitřních dispozic a učení)
              -   sociální (daný působením společnosti)
Přechod mezi jednotlivými fázemi neprobíhá plynule, vzniká mezi nimi napětí, a to v okamžiku, když jedinec není
připraven na novou variantu = vývojová krize (nezvládnutí určitého vývojového úkolu).


Kulturní základy psychiky
Kultura je obsáhlý systém norem chování pro danou společnost charakteristický; je tvořena materiálními a
duchovními produkty a komplexem norem. Kultura plní ve vztahu k jedinci určité psychologické funkce:
              -   poznávací - jedinec může poznat svůj svět a poznat okolní objekty
              -   komunikativní - komunikace umožňuje společenský styk
              -   vývojová - zajišťuje individuální a společenský vývoj
              -   normativní - vytváří systém norem
              -   regulativní - vytváří určité tlaky a omezení, umožňuje odreagování
              -   ochranné - chrání jedince i společnost. před zhoubnými vlivy


Přizpůsobení světu kultury a proniknutí do něho se uskutečňuje v průběhu socializace sociálním učením. To se
odehrává v sociálním prostředí v konkrétních sociálních vztazích, které. jsou zdrojem sociální zkušenosti. Spojení
sociální zkušenosti s emočním zážitkem v konkrétní situaci vytváří tzv. bazální osobnost. Kulturní vzorce dítě
přejímá ze strany rodičů, neboť je respektuje. Jejich nedodržování je sankcionováno sociálními odměnami a
tresty. Tím se u dítěte vytváří systém rolí a hodnot.


Teorie determinace duševního vývoje

Teorie vysvětlující vývoj lidské psychiky lze rozlišit do tří skupin: jedny teorie předpokládají, že vývojový proces
je určen především vnějšími faktory (prostředím); druhá skupina hledá základ ve vnitřních faktorech (vrozených
dispozicích; třetí skupina uznává rovnocenný význam vrozených vloh i prostředí a cíleně hledá mechanismy jejich
interakce ve vývoji jedince.
a) teorie empiristické (exogenistické) – navazují na filozofický empirismus svým postulátem, podle něhož
má pro formování vývoje rozhodující význam zkušenost – tedy učení probíhající pod vlivem sociálního prostředí.
Novorozenec je „tabula rasa“, na nějž teprve zkušenost píše své záznamy. Představitelé: J. B. Watson, Skinner.
Nejzávažnější námitkou této teorie je skutečnost, že zanedbává nebo podceňuje reciprocitu mezi žákem a
učitelem, mezi matkou a dítětem od prvních chvil jeho života.




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                 44
                                                                                                  Lucka Šmahelová

b) teorie nativistické (endogenistické) – navazují na filozofický nativismus, podle něhož základní představy a
pojmy, pravdy a zásady jsou člověku vrozeny buď hotové nebo alespoň jako vlohy. Lze je dále dělit na:
- teorie racionalistické, které můžeme z vývojového hlediska označit jako růstové. Vycházejí z předpokladu, že
dítě se rodí ve své přirozenosti dobré a je třeba je nechat jen volně růst – ovšem za příznivých podmínek.
Představitelé: J. A. Komenský, J. J. Rousseau, Arnold Gesell
- teorie iracionalistické (instinktivistické, hedonistické) – vycházejí z předpokladu, že rozumem nepochopitelná
úzkost nejistého lidského údělu či slepá vůle nás žene vpřed beze smyslu a bez cíle
Představitelé: S. Freud (psychoanalýza)
- teorie evoluční – zabývá se výkladem lidské psychiky na biologickém základě; etologie (srovnává chování
různých živočišných druhů za přirozených podmínek), sociobiologie (usiluje o shromáždění poznatků o sociálním
chování různých živočichů na podkladě předpokládané genetické kontroly.
c). teorie interakční (syntetické, dialektické) – hlavní problém vidí v otázce, jakým způsobem vrozené vlohy
a prostředí spolupůsobí při vývoji dítěte na každém věkovém stupni. Vyznačují se systémovým přístupem=vývoj
dítěte není chápán izolovaně od vývoje sociálního kontextu a cirkulární kauzalitou.
Představitelé: W. Stern. L. S. Vygotskij, A. R. Lurija, J. Piaget


Z odporu proti zjednodušujícím názorům redukujícím vyvíjejícího se jedince na pouho bezmocnou oběť vnějšího
prostředí nebo vlastních genů se vyvinula         teorie perspektivy humanistické vývojové psychologie –
zdůrazňuje pohled na člověka jako celek a odmítají redukovat jeho chování jen na podmiňování, jen na biologický
růst nebo jen na udržování homeostázy. Namísto toho zdůrazňují sebeutváření člověka, který si sám stanovil
cíle svého jednání. Nejvíce se orientovaly na pomoc člověku v tísni.
Představitelé: A. Maslow, Ch. Buhlerová, C. R. Rogers, V. Frankl


Kulturní, historické a situační faktory determinující chování a prožívání člověka
Jinak pohlíží na vývoj tzv. teorie životní cesty - biodromální, life-span. Lidský život vnímá jako celek,
kontinuum, vývoj pak jako sled na sobě závislých událostí, z části jedinečných pro každého jedince. Každá fáze
lidského života má svůj specifický smysl a cíl, sama je pak výsledkem předcházejícího vývoje i základem pro další
vývoj. Představitelem teorie životní cesty je například CH. Buhlerová nebo P. Baltes, který hovoří o třech
vývojových vlivech:
1.   vlivy determinované fyzickým věkem - biologické, psychologické a kulturní vlivy, dají se vztáhnout víceméně
     na každého
2.   vlivy determinované historicky - každý biologický či kulturní faktor je podmíněn historicky; působí zde
     dlouhodobé (epocha, období krize, totalita, urbanizace...) a krátkodobé histor. vlivy (v rámci jedné epochy -
     válka, epidemie...)
3.   non-normativní vlivy - biologické či kulturní události jedinečné ve vztahu k jedinci (člen rodiny onemocní
     AIDS)
Biodromální psychologie používá také pojem vývojový úkol, což znamená, že na cestě životem je potřeba, aby
člověk v každé jeho etapě naplnil určitý vývojový úkol.
K teoriím životní cesty patří rovněž K. Lewin a jeho teorie pole (dvě dimenze působící na vývoj, objektivní -
prostředí, které jedince obklopuje, pravidla, normy, vztahy a subjektivní - vnitřní potřeby, zájmy, sebereflexe a
postoj vůči prostředí). Podle něj je klíčové jak člověk vnímá sebe a své okolí. Jedinci závislí x nezávislí na poli.




                                           http://abudehur.wz.cz/                                                      45
                                                                                               Lucka Šmahelová

Další pohled poskytuje Bronfenbrenner ve svém ekologickém modelu. Vývoj je dán sociální a biologickou
interakcí, vzájemnou reciprocitou - komunikací a ovlivňováním mezi systémy - na biologické, sociální i kulturní
rovině. Rozlišuje proximální (bezprostřední okolí) a distální (mezikulturní, interetnický) procesy. Systémy:
              -    mikrosystém - konkrétní osoby (př.rodina, různé role v jednotlivých mikrosystémech, zdravé je
                   vzájemné ovlivňování se a prolínání; ekologiký přechod - člověk opouští staré mikrosystémy a
                   hledá nové, změna mezosystému.
              -    mezosystém - síť mezi jednotlivými mikrosystémy, zájemná interakce (př.rodina - škola).
              -    exosystém - rozšíření mezosystému o další formální i neformální vztahy (širší komunita, vliv na
                   jedince, ten je v pasivní roli, v případě, že začne aktivně participovat, stává se exosystém
                   součástí mezosystému).
              -    makrosystém - propojení exosystémů (př. ideologie, náboženství, politika, etnikum).
              -    chronosystém - dobové souvislosti, konkrétní dobové podmínky zasahující do vývoje


Socializace osobnosti, individuace
Člověk přichází na svět jako biologická bytost, společenskou bytostí se teprve stává. Právě proces socializace
mu umožňuje postupným osvojováním si lidských psychických vlastností, stát se také člověkem ve smyslu
psychologickém. Je to velmi komplexní téma procesu přeměn, které začínají osvojováním základních kulturních
návyků, později mluvené řeči a dalšími změnami až po vpravování se do role svého pohlaví, orientace ve světě
hodnot a jejich přejímání, resp. zvnitřňování. V podstatě je to proces učení, zejména sociálního, protože se
uskutečňuje od nejranějšího věku dítěte v jeho stycích se sociálním okolím, tj. zpravidla v interakci dítěte a
rodiny.
Proces socializace probíhá jako postupné vrůstání člověka do společenských podmínek života. Člověk si začíná
osvojovat chování, které je přiměřené danému sociokulturnímu prostředí. Sociální prostředí, v němž socializace
probíhá tvoří 3 složky:
         lidé a jejich vztahy: na počátku stojí vztah jedinec × jedinec (dítě - matka), s postupujícím procesem
          socializace se jedinec stává členem různých skupin (rodina, škola, pracoviště), vzniká tedy nový druh
          vztahů, jedinec × skupina; ještě později proti sobě vystupují jednotlivé skupiny a jejich působením
          vzniká kolektivní vědomí
         výtvory lidské civilizace a kultury: hodnota duchovní a materiální
         společenské normy: tvoří kulturní vzorec chování


Socializační proces zahrnuje tři vývojové aspekty:
         vývoj sociální reaktivity - vývoj bohatě diferencovaných emočních vztahů k lidem v bližším i
          vzdálenějším okolí. Příkladem selhání je autistické dítě.
         vývoj sociálních kontrol a hodnotových orientací - vývoj norem na základě příkazů a zákazů ze strany
          dospělých, které přijímá za své, usměrňování chování do společensky přijatelných mezí. Příkladem
          selhání mladiství delikventi.
         osvojení sociálních rolí - vzorců chování a postojů, které jsou od jedince očekávány ostatními členy
          společnosti,


a to vzhledem k jeho věku, pohlaví, postavení...




                                           http://abudehur.wz.cz/                                              46
                                                                                               Lucka Šmahelová

Základní aspekty socializace: osvojení základních kulturních návyků, užívání předmětů běžné denní potřeby
přiměřeně jejich funkci, osvojení mateřského jazyka a dalších forem sociální komunikace, osvojení sociálních rolí
přiměřených věku a pohlaví, orientace v základních společenských           normách a hodnotách, postupný vývoj
sebekontroly a volní regulace chování
Proces tzv. primární socializace je charakterizovaný přechodem od přirozeného dětského egoismu k základům
prosociálního jednání; tato primární socializace se odehrává v období převážně rodinné výchovy.
Konečným cílem úspěšné socializace je podle A.Bandury to, že se jedinec bude ve svém jednání řídit
společenskými normami, aniž by byl přitom na něj uplatňován vnější tlak; tento autoregulační systém vzniká
internalizací postojů a hodnot.
Kulturní vlivy působí prostřednictvím rodinného prostředí na formování osobnosti dítěte, jeho chování se tak stává
stále více typicky kulturním. Socializace ovšem neznamená úplný konformismus, jedinec si naopak zachovává
určitou míru individuality. S tím souvisí pojem individuace tedy stávání se stále více jedinečným. Čím více
jedinec do společnosti vrůstá, tím více se stává jedinečným, neboť jedině ve srovnání s druhými pochopí svou
jedinečnost (má jedinečnost je v tom, že se stávám součástí této společnosti).
Individuace - tento pojem používá Margaret Mahlerová v souvislosti s utvářením specifického vztahu dítěte k
matce. Individuace je pro ni procesem zrození psychického „já“ v rámci vzájemných interakcí s ní. Rozeznává
několik fází vývoje sebepojetí:
         fáze normálního autismu (1 měsíc) - dítě zaměřeno na uspokojování vlastních potřeb, neodlišuje sebe
          ani matku od okolí
         fáze normální symbiózy (2.-4.měsíc) - dítě s matkou jako jeden omnipotentní systém, dítě neodlišuje
          sebe od matky, ale začíná odlišovat okolí
         fáze separace - individuace (4.měsíc - 3 roky) dále se dělí:
              -     diferenciace (4.-10.měsíc) - dítě zřetelně odlišuje matku od druhých lidí, pozornost dítěte
                    zaměřena na sebeexpolraci a poznávání okolí, ke konci separační úzkost, strach z cizích lidí
              -     procvičování (10.-16.měsíc) - aktivní vzdalování se od matky a opětovné návraty k ní, zřetelné
                    odlišení sebe od matky a upevnění vztahu k ní, silná separační úzkost, značné roziko stagnace
                    nebo regrese při delším odloučení od ní
              -     navazování přátelských vztahů (16.-25.měsíc) - aktivní zapojování se do vztahů s jinými lidmi,
                    zvýšená odolnost proti frustraci, druhý vrchol separační úzkosti, ambivalentní vztah k matce
              -     individuace (25.-36.měsíc) - „stálost objektu“, internalizace mentální reprezentace matky,
                    integrace jejích „dobrých“ i „špatných“ vlastností, dítě může začít fungovat samostatně, bylo
                    dosaženo zrození psychického já.
Nejsilnější je socializace v dětství, kdy je také nejvýznamnější, ale jinak je socializace permanentní proces, člověk
se musí během života resocializovat a změnit tak určitého způsoby chování. Je to tedy proces celoživotní, v němž
lze rozeznat 3 úrovně socializace:
         úroveň mikrosystému (socializace v rodině a ve skupině vrstevníků)
         úroveň mezosystému (socializace ve škole a na vysoké škole)
         úroveň makrosystému (socializace uskutečňovaná z hlediska příslušnosti k určité společenské vrstvě,
          pohlaví a věku)


formy socializace: spontánní, institucionalizovaná
způsoby
sociálního učení:



                                           http://abudehur.wz.cz/                                                  47
                                                                                              Lucka Šmahelová

    -    nápodoba (imitace) - dítě přebírá od dospělých konkrétní formy chování, napodobuje je v jejich práci i
         denním životě, je chváleno a odměňováno, pokud se chová jako druzí, jestli se od druhých odlišuje je
         trestáno –(Bandura)
    -    identifikace - ztotožnění s osobou, ke které má jedinec kladný vztah
Identifikace souvisí s napodobením - napodobení se týká převážně vnějších forem chování, kdežto v
identifikaci jde o „vnitřní“ charakteristiky osobnosti.


Socializací se vyvíjí také morální cítění dítěte, jeho morální zásady a principy (stádia morálního vývoje
    L.Kohlberga).


Produktem socializace je určitý systém rolí a hodnot, návyků, zvyků a stereotypů charakteristických pro každou
individuální osobnost. V procesu socializace je důležitý moment uvědomění si socializace, aby si to také mysleli
ostatní a důležité je abych se cítil dobře. Tedy produkty úspěšné socializace jsou:
        well being (I am OK) – životní spokojenost, pocity pohody a štěstí
        sociální kompetence. (You are OK) – pocit osobní a sociální kompetence, kooperace, vědomí vlivu,
         self-efficacy (A.Bandura) - vědomí vlastní zdatnosti, adaptabilita - schopnost přizpůsobovat se novým
         měnícím podmínkám


Poruchy vývoje
Vývoj může být primárně narušen v oblasti somatické, psychické i sociální, porucha se promítá do ostatních
oblastí (biopsychosociální jednota).
Formální vzorce vývojových poruch:
        Kvantitativní poruchy - odchylky od normálního vývojového pohybu týkající se jeho směru a rychlosti
         – vývojové zrychlení a zpomalení. Osobnost zůstává na klasické vývojové cestě.
              -     retardace - opoždění, nejčastěji v souvislosti s vývojem intelektu. Případy, kdy je zřejmé, že
                    vývojové manko nebude nikdy dohnáno - oligofrenie.
              -     stagnace - předčasná zástava vývoje (vratná či nevratná), ve vztahu k psychosexuálnímu vývoji
                    se někdy hovoří o stagnaci.
              -     regrese - vývojový návrat, z různých příčin, například v důsledku psychické deprivace, narození
                    sourozence, organické příčiny, psychotraumatu. Nikdy se netýká celé psychiky, regresí se celek
                    dostává do disharmonie.
              -     předčasná progrese - nežádoucí urychlení vývoje, například psychosexuálního (puberta
                    praecox). Je riskantní pro vývoj osobnosti, protože opět vzniká disharmonie.


        Kvalitativní poruchy - osobnost se odchyluje od klasické vývojové cesty. Příčinou bývá aktualizace
         dědičné, resp.vrozené vlohy, při větší či menší spoluúčasti vlivů prostředí. Příkladem jsou psychosexuální
         anomálie, závažné duševní poruchy dětského věku. Někdy lze kvalit.vývojovou poruchu chápat jako
         výsledek nezvládnuté tranzitorní krize.


Myslím, že by se pod konkrétní poruchy vývoje dala zahrnout velká část z dětské klinické psych., co se týče
psychického vývoje, a pak všechny závažné tělesné nemoci a úrazy, samozřejmě také následky nepříznivých
sociálních podmínek, zátěží, které jedinec není schopen překonat (ať už v důsledku zvýšené citlivosti, kumulace
zátěží, jejich extrémní míry nebo dlouhé doby trvání).



                                           http://abudehur.wz.cz/                                               48
                                                                                              Lucka Šmahelová

Vybrané poruchy vývoje stručně
Mentální retardace -       vrozený defekt rozumových schopností, neschopnost dosáhnout odpovídající úrovně
intelektového vývoje, přestože byl jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován. Doprovázena snížením či
změnou dalších schopností, odlišnostmi ve struktuře osobnosti. Trvalé a vrozené postižení. Příčiny mohou být
dědičné, vrozené (teratogenní vlivy v prenatálním období) i vzniklé postnatálním poškozením mozku (do 18
měsíce života). Podle MKN-10 (F 70 - 73) se dělí          na lehkou m.r. (debilitu, IQ 69-50), středně těžkou m.r.
(imbecilitu, IQ 35-49), těžkou m.r. (idiotii, IQ 34-20) a hlubokou m.r. (idiotii, IQ pod 20). Pseudooligofrenie -
vzniká vlivem nedostatečného a nepřiměřeného výchovného působení (zanedbanosti). Sociální poškození vývoje
rozumových schopností (vratné).
Poruchy smyslové (zrak, sluch)
Neurologická onemocnění (DMO, epilepsie, infekce CNS, úrazy hlavy)
Specifické poruchy učení a chování - specifické vývojové poruchy řeči a jazyka (specifická porucha artikulace
řeči, expresivní porucha řeči, receptivní porucha řeči), specifické vývojové poruchy školních dovedností (specifická
porucha čtení, psaní, počítání), specifická vývojová porucha motorické funkce a hyperkinetické poruchy (porucha
aktivity a pozornosti, hyperkinetická porucha chování).
Pervazivní vývojové poruchy - těžké poruchy psychotického okruhu s počátkem v raném dětství,
předpokládaná organická etiologie - časný infantilní artismus, atypický artismus a jiné dezintegrační poruchy,
Rhettův syndrom, Aspergerův syndrom a schizoidní porucha v dětství.




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                 49
                                                                                              Lucka Šmahelová



10. VZTAH K SOBĚ SAMÉMU. ZKUŠENOST S VLASTNÍM JÁ, ZÁKLADNÍ
TEORETICKÉ KONSTRUKTY. VÝVOJ VZTAHU K SOBĚ V ONTOGENEZI. TEORIE
UTVÁŘENÍ IDENTITY (OSOBNOSTNÍ A SOCIÁLNÍ ASPEKT), SOCIÁLNĚ
PSYCHOLOGICKÉ A VÝVOJOVÉ HLEDISKO. PORUCHY VZTAHU K SOBĚ.

Vztah k sobě samému jako faktor ovlivňující vztahy k druhým
Osobností se člověk pochopitelně nerodí, ale stává se jí v procesu vývoje jeho psychiky, tedy v období vzniku
sociálního já, z něhož se postupně vytváří sebepojetí. Z vědomí já vzniká pojetí vlastního já (ego), které je
dvojaké.
Dvojakost „JÁ“ :
          na jedné straně stojí tzv. podmětné já, tedy ten, kdo si uvědomuje sám sebe (v angl. I); já jsem
           já“; nelze je oddělit od aktuálních kognitivních procesů (pozornost, paměť, vnímání, myšlení atd.); jde o
           uvědomění si své jedinečnosti
          na straně druhé je to tzv. předmětné já, tentokrát jako předmět vlastního poznávání (v angl. Self);
           zahrnuje schopnost sebereflexe, je to obsah vědomí sebe (sebeuvědomění, sebeobraz, sebeschema,
           sebepojetí, sebeocenění, sebeprezentace, sebemonitorování atd.), na jehož základě se formuje vztah k
           sobě; je to jasná a konzistentní představa o sobě samém


Výchozím pojmem je jáská zkušenost, tedy zážitek sebe sama. Základem jáské zkušenosti je obvykle nějaký pocit,
který člověk identifikuje jako nedílnou součást sebe. Tato zkušenost může mít řadu podob (např. percepce sebe
sama jako obraz v zrcadle, zážitek studu nebo pýchy na sebe sama). Vědomí vlastního já je pochopitelně součástí
každého jednání, kdy o něco vědomě usilujeme. Vztah k sobě samému zahrnuje také úvahy o vlastní minulosti,
přítomnosti a budoucnosti. Součástí je také to, že si uvědomujeme svou jedinečnost a neopakovatelnost a také
vědomá potřeba někam a někomu patřit.


Vztah k sobě samému je produktem sebereflexe.
SEBESYSTÉM (self-system) se používá k souhrnnému označení všech aspektů obsahu sebereflexe
Má tři složky:
          sebepojetí (self-concept, self-schema) - kognitivní obsah, poznatky o vlastním já
          sebehodnocení (self-esteem, self-evaluation) - emocionální obsah, prožitky sama sebe, vztah k
           sobě, vědomí vlastní hodnoty
          sebeprezentace (self-prezentation) - behaviorální obsah, vnější projevování „já“, prezentace sebe v
           kontaktu s druhými lidmi
Self-schema je základní struktura uvažování o sobě. Self-efficacy pocit, že jsem kompetentní, vědomí vlastní
kontroly – zdatnosti- svého chování, vědomí vlivu a zodpovědnosti. Souvisí s aspirací.


Základní teoretické konstrukty
Baldwin hovoří o čtyřech stádií vývoje „já“ (souvislost se socializací, význam mezilidských interakcí):
    -      objektivním - jedinec, druzí lidé i předměty vyvolávají jen neosobní reakce,
    -      projektivním - dítě se promítá do reakcí druhých osob,




                                           http://abudehur.wz.cz/                                                50
                                                                                             Lucka Šmahelová

    -    subjektivní - dítě si uvědomuje reakce ostatních vůči sobě samému, začíná napodobovat samo sebe,
         jako by bylo někým jiným, vědomí „já“ se konstruuje podle obrazu , který si utváříme o chování druhých
         vůči sobě samému,
    -    ejektivní - dítě si utváří obraz o druhých podle sebe sama, vlastního vzoru.


Sebepercepční teorie D.J.Béma
Sebepojetí se vytváří jako výsledek pozorování vlastního chování. Pozorováním vlastního chování si utváříme
určité postoje a myslíme si, že podobně tak činí i druzí. Nemá-li člověk pro své chování věrohodné vysvětlení,
přejde se od chování k motivům chování a sebepercepce se mění v introspekci. Introspekce se více zaměřuje na
analýzu vlastního prožívání, nebo na hledání motivů vlastního chování


Sebediskrepanční teorie T.E.Higginse
Teorie dává do souvislosti prožívané emoční stavy a vlastní sebereflexi, tj. chtěnou představu (jaký bych chtěl
být) - ideal self; požadované chování (jaký bych měl být) - ought self a reálně uvědomovaný stav (jaký jsem)
- actual self.
Při diskrepanci mezi tím, jaký jsem a jaký bych měl být zažíváme vinu a úzkost; při rozporu mezi tím, jaký bych
    chtěl být a jaký jsem, zažíváme smutek a deprese.


Vývoj vztahu k sobě v ontogenezi (sebepojetí a sebehodnocení)
Prvním nutným krokem je odlišit sebe sama od okolního prostředí - v raném věku aktivní přemisťování v
prostoru zakládá pocit tělesné ohraničenosti od okolí. U dítěte se tedy nejprve vyvíjí vědomí tělového já jako
vědomí fyzické odlišnosti od vnějšího světa. Ten se nejprve diferencuje na fyzické já a fyzické ne-já - novorozenec
zpočátku neodlišuje vlastní tělo od vnějšího světa. Vědomí tělového já vzniká tedy z vnímání vlastního těla, které
se postupně vyděluje jako celek odlišný od vnějšího prostředí. Vzniká tzv. tělové schéma či obraz vlastního těla,
což je v dospělosti velmi významný aspekt osobnosti, neboť zahrnuje představy o vlastním těle.
Také kvantita a kvalita interpersonálních interakcí, rozvoj řeči a myšlení vede k tomu, že je dítě schopno uvědomit
si samo sebe. Člověk je především bytost sociální a i tento fakt si dítě začne postupně uvědomovat a tím se u něj
vyvine vědomí sociálního já jako vědomí jedinečnosti (jsem jiný než ostatní) a identity (jsem to stále já, i když
se měním a stárnu). Toto vědomí já se stává důležitou základnou duševního života člověka (asi okol 2 a 1/2
roku). Zdrojem vědomí sociálního já jsou sociální zkušenosti a vnímání sebe sama jako sociální bytosti
(sebereflexe).
Další důležitou podmínkou vývoje jáství je transformace hodnotového systému. Dítě nejprve přejímá
hodnoty, které mu vštípili rodiče a blízké pečující osoby, postupně si však vytváří vlastní žebříček hodnot,
nezávislý na hodnocení okolí, který je také základem pro hodnocení sebe samého.


Sebeuvědomění je krátkým momentem, kdežto sebepojetí se utváří a mění v průběhu celého života člověka.
Vyvinuté pojetí sebe sama se označuje jako ego a má dvě roviny: 1. reálné ego, tj. to, za koho se jedince
považuje; 2. ideální ego, tj. to, čím by chtěl být. Míra rozporů mezi těmito rovinami sebehodnocení, je mírou
spokojenosti či nespokojenosti se sebou samým.
Sebepojetí se utváří a mění v průběhu celého života člověka a nezastupitelnou úlohu zde hrají vztahy. Gergenovi
uvádějí hlavní procesy podílející se na utváření vztahu k sobě:




                                         http://abudehur.wz.cz/                                                 51
                                                                                                Lucka Šmahelová

    -   fenomén „zrcadlového já“ (G.H.Cooley) - druzí lidé slouží jako zrcadlo, ve kterém může čl. spatřit sám
        sebe (naše vlastní já je představa o tom, jak se domníváme, že nás vnímají a hodnotí pro nás důležití
        lidé)
    -   sociální srovnávání (Festinger) - čl. si jím ověřuje, co je sociálním okolím akceptováno, co je žádoucí a
        co nežádoucí, od toho se odvíjí jeho sebehodnocení
    -   přijímání sociálních rolí - pokud na sebe člověk bere ty, které jsou sociálně akceptované a
        oceňované, zvyšuje to jeho sebejistotu a podporuje pozitivní vztah k sobě
    -   percepce sociální odlišnosti - není-li to společensky sankciováno, čl. má tendenci zdůrazňovat
        vlastní jedinečnost v odlišném prostředí
                         VĚK   ASPEKT SEBEHODNOCENÍ
                         2     Já jsem
                         3     Já umím, dovedu; Já chci; Já mám
                         4     Ideální já; Svědomí
                         5     Rodová identita
                         6     Role školáka
                         7     Role kamaráda; Členství v dalších skupinách
                         12    Vlastní budoucí profese
                         15    Já partner; Já rodič


Teorie utváření identity (osobnostní a sociální aspekt)
identita = totožnost, prožívání a uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti i odlišnosti od ostatních; soubor
rysů, podle nichž je jedinec znám v určité specifické skupině; odpověď na otázku „kdo jsem“, „kam patřím“.
Nezbytným aspektem identity je přítomnost činného já (vědomí sebe).
    -   identita aktuální = představuj, co jedinec skutečně je
    -   identita potenciální = spočívá v nerealizovaných vlastnostech
    -   osobní - vědomí vlastní jedinečnosti
    -   společenská - sounáležitost s nějakou skupinou


    osobní identita (personal id.) = vědomí vlastní jedinečnosti, subjektivity, neopakovatelnosti; existenciální
    zážitek sebe sama („já jsem já“); soukromé sebedefinování, soukromé hodnoty, cíle a motivy; jejím jádrem
    je pocit „kdo jsem a kam patřím“. Formováním osobní identity se zabýval E. Erikson, jehož nejzávažněješí
    zjištění vyjadřuje následující tvrzení: „nevytvoří-li se identita v období dospívání, má tento deficit za následek,
    že po celý zbytek života se člověk hledá nebo prožívá pocit nezakotvenosti, nezařazenosti. Osobní identita
    vyplývá z psychofyziologické identity (zahrnuje přijetí svého pohlaví a svého věku) a ze sociální
    identity (social, collective id. = vědomí přináležitosti někam, členství, příslušnost ke skupině; a). kolektivní -
    normy a standardy skupiny, názory důležitých osob, b). veřejná. Manifestuje se v rolích rodinných,
    vrstevnických a partnerských a v neposlední řadě i v roli profesní). Propracovanost obou stránek osobní
    identity (psychofyziologické a sociální) determinuje jednoznačnost a úroveň seberegulace i sebekontroly, ale i
    další aspekty jáských pocitů, jako jsou sebeuvědomění, sebehodnocení a sebedůvěra, atd. Osobní identita je
    dána tím, jak je osobnost „sžita“ se svým tělem a jak je „zabydlena v sociálních vztazích, do nichž je
    objektivně začleněna. Osobní identita je výsledkem procesu individuace, který lze popsat jako proces
    stávání se sebou samým. Ukazatelem úspěšně probíhající individuace je osobní autonomie, která je jedním
    ze základních znaků dospělosti či osobní zralosti. Projevuje se nezávislostí a názorovou, citovou, hodnotovou i
    akční samostatností.




                                          http://abudehur.wz.cz/                                                   52
                                                                                              Lucka Šmahelová

V psychologii se dále zkoumá např. rodová identita (gender id.) =           přiřazená si atributů „mužskosti“ nebo
„ženskosti“; sexuální identita (sexual id.) = specifické vymezení sebe sama ve vztahu k sexuálnímu prožívání a
chování.
Aspekty identity:
- vztah k sobě
- vztah k druhým
- vztah já:svět
- vztah já: společnost
- vztah já: život


Teorie identity/osobnostní aspekt:
          E.H.Erikson - teorie ego identity
Je to první psychologická teorie, která na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita jedince se vytváří
spojením identifikací z dětství a základních životních závazků. Erikson odlišuje ego identitu (psychologický
mechanismus, který umožňuje narůstání jistoty, že vlastní schopnost udržet vnitřní jednotu a kontinuitu, tj.
vlastní ego, se rovná schopnosti udržet smysl stejnosti pro jiné) a self identitu.(aspekt aktivního hodnocení,
výběru a organizace sebevnímání).
V souvislosti s tímto autorem se hovoří o pojmech krize identity a o institucionálním moratoriu, boji mezi
egem a superegem o dominanci v osobnosti a o stupni hodnotové orientace.
    -      Krize identity se objevuje v průběhu vývoje v pozdní adolescenci a skončí buď dosažením identity
           nebo konfúzí (zmatek, chaos) identity. Napětí mezi těmito dvěma póly znamená krizi identity (=hledání,
           tápání).
    -      Institucionální moratorium - adolescence je obdobím „psychosociálního moratoria“, což je čas, který
           společnost poskytne jedinci, aby si vytvořil identitu. Umožňuje mu experimentovat s hodnotami a
           zkoušet si role dospělých (adolescent už není dítětem, ale ještě se nechce stát dospělým, ocitá se tedy
           ve stavu moratoria).
    -      Boj mezi egem a superegem o dominanci v osobnosti: optimálním výsledkem je dominace ega.
           Čím je tento boj těžší, tím obtížnější bude krize identity
    -      Stupně hodnotové orientace: 1. premorální stádium (odpovídá uvažování dětí, je absolutní víra
           v autoritu); 2. ideologické stadium (spojené s adolescencí, jednotlivec se musí rozhodnout pro pravdu,
           která bude vést jeho smysl pro spravedlnost a způsob života); 3. etické stádium (dospělost, každý je
           zodpovědný za svou činnost)


Dosažená identita je úspěšným zvládnutím krize identity, úspěšným sebeurčením; jedinec se zbaví těch otázek,
které nepodporují identitu jedince.


          Stavy identity dle J.E.Marcia, který popsal pro styl formování identity důležité tyto dimenze:
               -      krize – pochybnosti o rodiči definovaných cílech a hodnotách; aktivní zkoumání, hledání a
                      rozhodování se o závazcích identity
               -      závazek – výběr osobních cílů a hodnot pro které se jednotlivec angažuje; dosáhnutí stabilních
                      hodnot a přesvědčení




                                             http://abudehur.wz.cz/                                              53
                                                                                                          Lucka Šmahelová

Marcia vymezuje čtyři rozdílné stavy identity:
           zmatek čili difúzní identita – odpovídá stavu, kdy člověk ani aktivně nehledá, ani na sebe nebere
            závazek. Nemá aktivní potřebu sebedefinování. Je snadno ovlivnitelný vrstevníky, mění často svoje
            názory a přesvědčení a mění i svoje chování, aby bylo v souladu s normami a očekáváním skupiny,
            které je právě členem
           předčasně uzavřená identita – stav charakterizovaný přijetím závazku a konzistentním obrazem světa
            a sebe. Děje se tak však bez aktivního hledání, při kterém by člověk zažíval krizi identity. Postoje,
            normy a přesvědčení, resp. budoucí cíle přebírá bez vnitřního přetavení vlastní zkušenosti od autorit
            (zejména rodičů, učitelů, ale i důležitých přátel)
           stav moratoria – je charakteristický hledáním. Člověk zažívá krizi identity spojenou se stavy úzkosti a
            s pochybnostmi, nebere však na sebe skutečné závazky. V této oblasti „pouze“ experimentuje, zkouší di
            určité role, objevuje hodnoty a rozvíjí různé zájmy
           stav dosažení identity – je spojen s aktivním hledáním (zážitkem krize) a se snahou řešit otázku svých
            závazků. Minulost, přítomnost a budoucnost se spojuje ve smysluplný celek. Dostavuje se zážitek
            kontinuity a sebeakceptace, vytváří se předpoklady pro prožívání sexuální intimity


Teorie identity/sociální aspekt:
           Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Stryker) – definoval „self“ jako hierarchickou
            soustavu internalizovaných rolí, přičemž tyto role označoval jako identity
           Teorie sociální identity (Tajfel): podle této teorie „self“ obsahuje 2 aspekty identity: a). personální
            identita, která vede k uvědomění vlastního „já“, přesvědčení o vlastních schopnostech, vlastnostech;
            b).sociální identita, zahrnuje členství ve skupině, prestiž, ocenění druhých, sounáležitost „já“ jako
            „my“. Podle této teorie je sociální identita základem skupinového chování.
           Sociální konstruktivismus (G. H. Mead, Kelley) – „já“ je sociálního původu, je výsledkem „směny“
            a „komunikace“. Přístup chicagské školy: identita se vytváří v procesu vyjednávání o situaci a sociální
            realitě; přístup iowské školy: identita jako zvnitřnělé role, normy a hodnoty
           Dramaturgický interakcionismus (Goffman) – přesvědčivost prezentace ovlivňuje, jaké vlastnosti
            přisoudí druzí danému jedinci (a do jisté míry i jedinec sám sobě)
           Sebekategorizace (Turner) – identita jako odkrytí skupinových norem a přiřazení norem sobě samému
Vývoj
Identita a sebepojetí ve školním věku
Objevují se nové role v životě dítěte - školní role (akademický self - jak sebe hodnotím ve vztahu ke škole), role
kamaráda, rodová role => nové pojetí identity a sebepojetí. Jestliže dítě nedostává pozitivní odměnu za svůj
výkon, nestane se výkonová složka součástí identity, a dojde k tomu, že ocenění bude mít pro něj v životě větší
význam než samotný výsledek
Dítě je schopno o sobě přemýšlet, dovede se sebehodnotit, dovede odhadnout, jak se jeho chování jeví druhým.
Sebehodnocení je závislé na mínění druhých, zejména autorit. Jedinec i uvědomuje stabilitu a originalitu vlastní
identity.


I. v adolescenci – hledání, vztahy, experim, ..




                                               http://abudehur.wz.cz/                                                 54
                                                                                                         Lucka Šmahelová

Poruchy VZTAHU K SOBĚ
Do této kategorie bychom mohli zařadit poruchy příjmu potravy, což jsou onemocnění, kt. patří mezi nejčastější
hlavně mezi dospívajícími. Jak víme, právě období dospívání, je obdobím velmi důležitým pro utváření vztahu k sobě. A to jak
vztahu ke svému tělu, které prochází v tomto období řadou významných změn, tak ve vztahu k prožívání. Období adolescence je
známé svými vysokými požadavky na výkon jedince a jeho „dokonalost“.
Mentální anorexie i mentální bulimie - jejich základem jsou poruchy myšlení a jednání ve vztahu k jídlu a ke
vzhledu vlastního těla (narušeno tělesné schéma), což je možné shrnout do kategorie poruch vztahu k sobě.


Poruchy JÁSTVÍ
Autismus - vyznačuje se nevytvořením nebo zpřetrháním pout, které jedince váží k druhým; autistický syndrom - ztráta
schopnosti rozlišovat mezi subjektivním světem a realitou, ponoření se do vnitřního světa (vl. prožitky jsou ohraničeny od okolí a
vztaženy na vl. osobu, okolí je hodnoceno až na základě vl. bludných prožitků, chybí kritický postoj, neschopnost komunikovat s
druhou osobou, nerespektuje téma, neodpovídá na otázky, pasivita (+pm. projevy jsou chudé), ale pestré vnitřní prožívání,
základní příznak schizofrenie v počátečním a terminálním stádiu) - diff. dg. nutno odlišit od organického postižení s autistickým
sy., kde pasivita a netečnost je podmíněna prázdnotou vnitřního prožívání
Depersonalizace (deindividuation) - porucha subjekt. pocitu, v němž prožíváme svou osobnost jako já (pocit
automatizmu, chybí zážitek autorství); stav sebeodcizení a odosobnění, které se projevuje pocitem, že zážitky
jsou vzdálené, nejsou vlastní, případně ztráta zájmu o okolí. Dělíme na:
     -    depersonalizace allopsychická - pocit, že vše je neskutečné, vzdálené
     -    depersonalizace autopsychická - pocit odcizení vl. psychiky, jedinec si připadá jako automat (pocit, že s
          hlavou je něco v nepořádku, často začíná jako pocit odcizení při zrakovém vnímání v zrcadle, pacienti
          prožívají sami sebe jako cizí osobu - „je to, jako bych nemyslel, necítil, nejednal já“, na rozdíl od
          schizofrenie je zde přítomnost náhledu (schizofrenik toto prožívá jako skutečnost))
     -    depersonalizace somatopsychická - pocit odcizení vl. těla nebo orgánů (Filoušová - např. pacient ví, že
          jde o jeho končetiny, ví, že sám řídí pohyby končetin, ale chybí prožitek vlastnictví)
Derealizace - pocit odcizenosti světu, nebo druhým lidem, zážitek změněného citového vztahu k okolí (to co
pacient důvěrně znal je neznámé); jedna z forem depersonalizace, postižen vztah ke světu, který se jeví jako
neskutečný, cizí, prázdný a bezúčelný
Syndrom depersonalizační a derealizační - porucha, která spočívá v kvalitativní změně duševní činnosti,
jejímž výsledkem je odcizení vlastního těla či pocitů i zážitků, pocit, že myšlenky, představy ani vzpomínky nejsou
jedinci vlastní, tělo se zdá bez života, vzdálené okolnímu prostředí chybí život, zda se umělé, lidé v něm hrají
vymyšlené role apod., často nářky nad ztrátou emocí, vědomí je zachováno, stejně jako náhled, že příznaky
nepůsobí vnější síly nebo jiné osoby. U zdravých osob se vyskytuje při stavech únavy, intoxikace, nebo jako jev
hypnopompický (vztahující se k vidinám), pubertální krize.(Dále se vyskytuje u dekompenzace psychastenie a
konverze, neurozy, iniciální fáze schizofrenie.)
Syndrom psychického automatismu (sy. Kandinského a Clérambaultův):
     -    smyslové poruchy (algie = bolesti, parestezie = mravenčení, píchání, svědění)
     -    poruchy vyšších psychických funkcí (sluchové haluze, pseudohalucinace, intrapsychické haluze,
          ozvučování a odcizování myšlenek, kradení vzpomínek, pseudovzpomínky, dysforie, hněv, strach)
     -    proruchy volního jednání (pocity vnuceného řešení, automatická gesta, grimasování, hyperkinezy)




                                               http://abudehur.wz.cz/                                                         55
                                                                                             Lucka Šmahelová



11. ČLOVĚK JAKO ČLEN SKUPINY. SKUPINOVÉ CHOVÁNÍ, SKUPINOVÉ
ROZHODOVÁNÍ, SKUPINOVÉ ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ. DYNAMIKA A VÝVOJ
VZTAHŮ VE SKUPINĚ, ZNEUŽITÍ SKUPINY PRO OSOBNÍ ZÁJMY.PATOLOGICKÉ
CHOVÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ VE SKUPINĚ.

Člověk je tvor společenský. Většinu svého života prožívá ve společnosti druhých, v sociálním prostředí, které má
na něj a jeho utváření značný vliv. Sociálním prostředím rozumíme cokoli, co utváří společenský život člověka, čím
se člověk přímo nebo nepřímo dostává do kontaktu s druhými lidmi, jejich činnostmi, výkony či výtvory. Nejsilněji
se pak tyto sociální faktory uplatňují v sociálních skupinách. Skupina obecně je chápána jako sociální celek, který
je charakterizován vzájemným uvědoměním si sebe jako skupiny a vzájemnými interakcemi.


Jedinec a malá sociální skupina
Za nejmenší sociální skupinu je považována dyáda, což je sdružení dvou osob (milenecký pár, manželská
dvojice). Člověk jako sociální bytost vykazuje neustálou příslušnost k určité malé sociální skupině (rodině, školní
třídě, partě vrstevníků). Malá skupina je formální či neformální sdružení osob, které se navzájem znají.
Psychologickým znakem této příslušnosti je vědomí „my“. Můžeme je třídit na formální a neformální (resp.
primární a sekundární), členské (taková skupina, k níž jedinec fakticky přísluší) a referenční (pozitivně referenční
je taková, k níž jedinec rád přísluší nebo by příslušet chtěl a negativně referenční, k níž jedinec přísluší nerad
nebo k níž by příslušet nechtěl). Základní funkcí malé skupiny je, že člověku umožňuje uspokojování jeho
sociálních potřeb.
Vymezení malé skupiny:
    -    členové se musí vzájemně znát
    -    členové musí mít společné zájmy a cíle
    -    musí být zřejmé jasné vymezení členů, členství
    -    jedinci spolu musí být v interakci
    -    jedinci si musí být vědomi svého členství


Struktura skupiny je dána:
pozicí - charakteristika každého člena skupiny, které. odráží jeho místo ve skupině
sociálním statutem - místo člena ve skupině z hlediska prestiže, tato pozice každého člena vytváří skupinovou
hierarchii
soc. rolemi - soubor očekávání, jež se týkají chování jedince spjatého s jistou pozic ve skupině
soc. normami - nepsané požadavky na chování členů skupiny, jež se vytvářejí v průběhu činnosti skupiny


Rodina je první malou skupinou, do níž jedinec svým narozením vstupuje. Jejím hlavním úkolem je poskytnout
dítěti takové podmínky k životu, aby mohlo zdárně proběhnout jeho začlenění do společnosti ve formě socializace.
díky ní se stává sociální bytostí schopnou žít ve společnosti druhých lidí.


Socializační skupiny: rodina, škola (třída), referenční skupiny, pracovní skupina




                                           http://abudehur.wz.cz/                                               56
                                                                                               Lucka Šmahelová

Vývoj skupiny - B.W.Tuckman
        fáze formování - lidé se vzájemně seznamují a seznamují se se svými úlohami ve skupině
        fáze bouření - členové skupiny se snaží prosadit a docílit, aby skupina uspokojovala jejich osobní
         potřeby
        fáze normování - každý se snaží překonat konflikty, vytváří se společně sdílené postoje, hodnoty,
         očekávání
        fáze optimálního výkonu - vztahy jsou stabilizované, členové kooperují
        fáze ukončení - fáze rozchodu, členové se uvolňují ze sociálně-emocionálních vazeb a aktivit skupiny


Skupinové chování, skupinové rozhodování, skupinové řešení problémů
Rozlišujeme tři druhy sociálního chování:
                -   chování individuální - typické pro daného jedince jako člena urč. sociální skupiny
                -   chování interpersonální - od individuálního chování se dostáváme analýzou sociálního styku
                    daného jedince k jiným jedincům či skupinám, jde o jednání v rámci skupiny mezi dvěma i více
                    členy
                -   skupinové chování - které vychází ze skupinového sociálního styku, tím není styk mezi jedinci
                    v rámci skupiny, ale skupiny jako celku s jedincem, jedince se skupinou jako celkem a mezi
                    skupinami jako celky


Rozhodování ve skupině - je lepší, každý přináší své zkušenosti, znalosti, „víc hlav, víc ví“, skupinová
příslušnost zvyšuje atraktivitu řešeného problému (člověk má pocit důležitosti a uplatnění).


Důležitým činitelem výkonu skupiny je relativně vysoká úroveň skupinové soudržnosti (kohezivity), která je
také ukazatelem stability a atraktivity skupiny.


Sociální facilitace
Zlepšení výkonu způsobené přítomností jiných osob, tím, že jedinec vidí nebo slyší jiné osoby konat tutéž činnost.
Kromě pozitivního vlivu je zde také negativní vliv, který má za následek pokles výkonu = sociální inhibice.
R.Zajonc tvrdil, že přítomnost druhých zvyšuje výkon, pokud je úloha známá a jednoduchá, snižuje ho tehdy,
pokud je těžká nebo nová.


Sociální zahálení
Menší pracovní výkonnost lidí ve skupinách v porovnání s jejich samostatným výkonem. Když je do akce zapojeno
více lidí, jedinec do činnosti vkládá menší úsilí než když jedná sám, jeho výkonnost tak klesá. Příčinou je snížení
motivace. Míra snížení motivace souvisí s velikostí skupiny a s obtížností úlohy (výkon se více sníží v lehkých
úkolech, v těžkých úkolech pocit anonymity odbourává negativní vliv přítomnosti druhých a zlepšuje tak výkony
jednotlivce).


Skupinová polarizace
Příklon k extrémnějším rozhodnutím ve skupině, než jaká bychom udělali samostatně. Rozhodnutí mohou být
riskantnější v obou směrech - riskantnější i konzervativnější.
Wallach, Kogan, Bem - pocit většího bezpečí zabezpečuje rozptýlená zodpovědnost - jednotliví členové skupiny
se cítí schopnější pro přijetí rizikových rozhodnutí, protože za ně nenesou výhradní zodpovědnost



                                            http://abudehur.wz.cz/                                              57
                                                                                                Lucka Šmahelová

Moscovici, Zavalloni - opačné zjištění - skupinová rozhodnutí jsou konzervativnější a ne riskantnější


Skupinový konformismus
= názorová i behaviorální shodnost; postupné přizpůsobování se skupinovým normám
Člověk má na jedné straně potřebu být sám sebou, na druhé straně být součástí něčeho. Konformita je
doprovázena změnou v soudech, názorech a postojích ve směru k sociálně uznávaným normám.
S.Asch dokázal, že v uměle vytvořených skupinách, jejichž členy byly pokusné osoby, podléhaly tyto osoby
sociálnímu tlaku mínění většiny, i tehdy, když to bylo evidentně v rozporu s vlastními zkušenostmi či
přesvědčením.
Konflikt mezi platnými hodnotami jedince a sociálně žádoucím chováním se nazývá sociální desirabilita.


Důvody konformity:
„to be right“ (informační vliv): motiv - být úspěšný, uznávaný, chovat se správně
„to be liked“ (normativní vliv): motiv - souhlas a přijetí skupinou


V souvislosti s „velkými skupinami“ se hovoří nejčastěji o chováni davu. Dav je shluk lidí, v němž se podle Le
Bona každý jedinec v této situaci mění. Lidé v davu cítí, myslí a jednají odlišným způsobem než by jednali o
samotě. Dav je přechodné shromáždění většího množství lidí reagujících na stejné podněty podobným nebo
identickým způsobem (např. demonstrace). Dalším souvisejícím pojmem je hromadné chování, což je reakce
v prostoru rozptýlených lidí na nějakou událost (např. živelná pohroma).


Dynamika a vývoj vztahů ve skupině
Pod pojem dynamika by se dala zahrnout systém vztahů ve skupině a jejich struktura, stejně jako procesy v ní
probíhající. Společné cíle vedou jednotlivce ke společné činnosti, při níž dochází ke společným kontaktům a
vznikům sympatií. Postupně vzniká vědomí „my“ a jisté stereotypy. Soužití ve skupině vytváří určitou soudržnost
uvnitř skupiny. Vztahy ve skupině se diferencují podle rolí jednotlivců.
Důležitými hledisky studia skupinové dynamiky jsou intenzita kontaktů mezi členy skupiny, sympatie mezi nimi,
aktivita a produktivita skupiny.


Třídění skupin:
primární (neformální) - vytváří se na základě přirozených citových vazeb (manželství, rodina)
sekundární (formální) - vytváří se na základě formálních kritérií


Vůdcové skupiny jsou osoby hrající ve skupině dominantní               roli, mohou to být vůdcové formální, tedy
jmenovaní nebo neformální, tj. nejpopulárnější osoba s největší sociální mocí, faktory vůdcovství: uznávání a
chápání potřeb členů skupiny, iniciativa a organizační schopnosti, i účast na životě skupiny, osobní vztah k
motivacím členů skupiny, sociální citlivost vůči dění ve skupině


Styly vedení:
                -   autoritářský - politiku skupiny určuje vůdce; skupiny potřebuje k dosažení cíle neustálou
                    kontrolu - členové byli egoističtí, soustředili se na svůj úkol, druhým nepomohli
                -   demokratický - politiku skupiny určuje rozhodování ve skupině, vedoucí se zajímá, členové
                    pracují pilně a samostatně, pomáhají si



                                           http://abudehur.wz.cz/                                            58
                                                                                             Lucka Šmahelová

              -    liberální - vůdce nechává skupinu být, dělají si co chtějí, nudí se a samostatně nepracují


Sociálně psychologické aspekty chování ve velkých skupinách
Velké sociální skupiny nazýváme davy. Dav je podle Younga shluk lidí okolo středu společné pozornosti.
Základní atributy davu jsou: mnoho lidí na malém prostoru, bezprostřední kontakt (až fyzický), podobnost v
prožívání (emocích, potřebách, motivech), podobné reakce na tytéž podněty, nevládnou normy, ale pocity a
emoce, deindividualizace a nápodoba


PSYCHOLOGIE DAVU (G.LeBon, S.Freud, W.McDougall, G.Tarde) - v seskupení lidí dochází ke vzniku
nadindividuálních duchovních útvarů, zdůraznili iracionalitu, spontánnost, neorganizovanost atd.
LeBon zdůrazňoval iracionalitu a primitivismus, které se v davu projevují, v davu se čl. úplně mění, stává se
někým jiným -> vytvoří se kolektivní mysl = duše davu, s níž se probouzejí i destruktivní instinkty, uvolňují se
morální zábrany; duše davu vzniká následkem působení: sugesce a sugestibility, nákazy - šíření afektu nebo
jednání z jednoho na druhého,anonymity - ztráta zodpovědnosti, vzniká pocit nepotrestatelnosti a svobody
projevit destruktivní tendence


PSYCHOANALYTICKÁ TEORIE - S.Freud - „Masová psychologie a analýza já“; odpověděl na otázku, co to je
dav?, čím má tak rozhodující vliv na duševní život jedince?, jaká je podstata duševních změn u člověka pod vlivem
davu? - duše davu se podle něj utváří mechanismem identifikace a její podstatu tvoří libidózní pouta mezi
vůdcem davu a členy skupiny, vůdce nemůže prezentovat lásku každému jednotlivě, někteří jsou tedy z této
situace frustrováni a v jejich chování nastupuje regrese, svou sympatii projevují na nižší vývojové úrovni, vzdávají
se tak superega ve prospěch vůdce = vertikální úroveň
Proces identifikace mezi členy davu na základě toho, že všichni mají společný ideál (vůdce) = horizontální
úroveň


TEORIE SKUPINOVÉ MYSLI - W.McDougall - odklon od iracionálního chápání davu, nosným pojmem je
instinkt, což je vrozená dispozice, která člověka nutí k: prožívání emočního vzrušení pouze určité kvality, ke
společnému nebo podobnému jednání, k vnímání objektů pouze určité kvality               - např. instinkt stádnosti
uspokojovaný spolužitím s jinými lidmi
„group mind“ = skupinová mysl = interakce jednotlivců, resp. jednotlivých myslí vede ke společnému způsobu
myšlení, cítění, chtění, který není totožný s myšlením, cítěním a chtěním jednotlivce a není ani součtem myšlení,
cítění a chtění jednotlivců


Fenomén nepomáhajícího davu: „bystander effect“ (fenomén nezúčastněného diváka) - v přítomnosti
jiných lidí je méně pravděpodobné, že člověk nabídne pomoc cizímu člověku v obtížné situaci, vysvětlením je
pravděpodobně rozptýlení zodpovědnosti v přítomnosti druhých lidí


V davu probíhají především 3 typy procesů:
        sociální facilitace - v davu přítomnost jiných napomáhá výskytu jistého prožívání, jednání
        deindividualizace - v anonymitě davu se člověk ztrácí, snižuje se uvědomění si sebe samého a
         sebekontrola (jednám jak bych o samotě nikdy nejednal)
        emocionální nákaza - přenášení prožívání z jednoho člena davu na druhého, jejich vzájemné
         ovlivňování se



                                          http://abudehur.wz.cz/                                                59
                                                                                             Lucka Šmahelová


12. JAZYK, ŘEČ, VÝZNAM, SMYSL, KOMUNIKACE. KOMUNIKAČNÍ MODELY,
VÝVOJOVÝ POHLED NA ŘEČ. SOCIÁLNÍ KONSTRUKCE SVĚTA A ŽIVOTA
ČLOVĚKA. VZÁJEMNÉ POROZUMĚNÍ, PSYCHOLOGIE KOMUNIKAČNÍCH
NESHOD. PATOLOGICKÁ KOMUNIKACE.

Jazyk, řeč, význam, smysl komunikace
Řeč je produktem lidské kultury, historicky se mění a učí se jí každý příslušník kultury. Z primitivního zvukového
výrazu se vyvinula artikulovaná řeč, reprezentovaná slovy. Řeč je typickou formou mezilidské komunikace. Řeč je
tvořena systémem znaků, přičemž znak je nositelem nějakého významu. Jazykový znak tvoří slovo, které má
stránku smyslovou (u mluveného slova zvukovou, u psaného obrazovou) a obsahovou (slovo vyjadřuje nějaký
význam, něco označuje). Existuje řeč:       1. mimická
                                            2. gestikulační
                                            3. zvuková (prostá, modulovaná a artikulovaná = verbální)
                                            4. psaná
Lidská komunikace je sdělováním, sdílením a výměnou významů a přenosem informací mezi lidmi. Funkcí
komunikace je dorozumívání, plní tedy zpravidla jednu funkci - informativní, instruktážní, přesvědčovací, zábavní a
zrealizováním této funkce dostává kom. svůj smysl. Řečené tedy nabývá pro člověka jistého významu. Každý
systém komunikace vyžaduje obecné chápání znaků, které musí být všeobecně přijímány a všichni jej musí
chápat.
Význam slov má dvě komponenty - denotativní a konotativní:
denotativní význam = to, co určité slovo či slovní spojení označuje, jaký obsah je slovem označován, (známá
    slova, ale i jiné znaky či symboly, kterým lidé rozumí, např. červená barva semaforu), bývá někdy označován
    za „objektivní“
konotativní význam = další aspekty a atributy daného slova, tj. emocionální akcenty označovaného obsahu,
    které jsou interindividuálně různé (jedno slovo vyvolává u různých lidí zcela odlišné, mnohdy protikladné a
    neslučitelné city), je subjektivní


U téhož slova, případně i u téže věty, je možno vidět dva aspekty (dvě stránky):
předmětnou (obsahovou) stránku sdělení - věc, kterou mluvčí má na mysli a tzv. záměr mluvčího
záměrnou (intencionální) stránku sdělení - co tím hovořící chce naslouchajícímu říci


Teorie významu
význam je subjektivní: soukromý význam, je to vlastně to, co má smysl a význam pro daného uživatele jazyka
význam je objektivní: jazykové konvence dávají větám objektivní význam (mají stejný význam pro všechny)


Prostředkem mluvené řeči je jazyk. Jazykem se zabývají tyto 3 obory:
Syntaxe - teorie vnitřní struktury jazyka, kt. se skládá z určitých prvků (znaků). Zkoumá vzájemné vztahy mezi
    různými znaky.
Sémantika - zabývá se významem slov, tedy tím jaký význam danému slovu připisuje osoba sdělující a jaký
    osoba přijímající sdělení (zda oba shodně rozumějí symbolům, metaforám apod.). Zjišťuje vztahy mezi znaky
    a tím, co označují (tedy předměty).
Pragmatika - zabývá se vztahem znaků k reálnému životu lidí. Chápe znaky jako lidmi užívané prostředky ke
    sdělování významů. Zjišťuje vztahy mezi sdělujícím a příjemcem v konkrétním kontextu a záměr komunikace.



                                          http://abudehur.wz.cz/                                               60
                                                                                             Lucka Šmahelová

Tyto tři obory se spojují pod společným názvem sémiotika, což je obecná teorie o znacích, se kterými se
setkáváme v mezilidské komunikaci. Lingvistika se zabývá obecnou teorií struktury jazyka.


Rozlišujeme tyto formy komunikace:
verbální - používá se verbálních prostředků, tzn. slovních výrazů mluvených či psaných (mluvená a psaná řeč) a
    dalších odvozených znakových soustav (jazyky vědecké a umělecké)
neverbální - používá se mimoslovních prostředků:
proxemika (prostorové umístění, vzájemná poloha dvou lidí )
tělesný kontakt, doteky = haptika
kineziologie (nauka o pohybech)
posturologie (držení těla)
gesta (nejčastěji pohyby rukou)
mimika (výrazy tváře, pohyby obličejových svalů)
pohyby očí, pohledy z očí do očí
neverbální aspekty řeči, ale i vokalizace (smích a pláč)
meta- nebo paralingvistické projevy - hlasové projevy na pomezí mezi verbálními mimohlasovými prostředky a
    mluvenou řečí; obsahují všechny zvuky, které v interakci s druhým člověkem vydáváme (pobrukování,
    pokašlávání, mručení apod.), rychlost slovní produkce, rychlost odpovědi na otázku, skákání do řeči, délku
    slovního projevu, délku pomlk, hlasitost slovního projevu, hlasovou intonaci, pazvuky v naší řeči, chyby v řeči


Další druhy komunikace:
intrapersonální (mezi počítačem a jeho uživatelem)
interpersonální (mezi 2 nebo více partnery)
hromadná, masová (mezi divákem a TV, tiskem a čtenářem)


Komunikační modely
Sapir-Whorfova hypotéza
Nemůžeme odlišit, kdy je naše řeč vnášením struktury do reality a kdy naopak zrcadlí strukturu skutečnosti. Naše
používání jazyka je obojím: jak zrcadlením, tak měněním skutečnosti. Když mluvíme, vycházíme z reality a
zároveň ji měníme!
Teorie P. Watzlawicka o základních komunikačních axiomech. Podle něj komunikujeme vším, co děláme:
digitálně nebo/i analogově - lidské bytosti komunikují digitálně i analogově; digitální jazyk - složitý, má
    logickou skladbu, postrádá přiměřené významy x analogový jazyk - významy nepostrádá, ale nemá skladbu
každá komunikace má VZTAHOVÝ i OBSAHOVÝ aspekt, vztah určuje nebo zahrnuje obsahový aspekt
symetricky (založeno na rovnosti) nebo komplementárně (založeno na rozdílnosti)
Podle něj nelze nekomunikovat - i svým mlčením, nehnutým obličejem, celkovým klidem těla něco sdělujeme;
aktivita i neaktivita, slova i mlčení mají význam sdělení.


Způsoby komunikace (Watzlavik et al.):
digitální - verbální, lze ji zapsat
analogová - neverbální, postojem, činem, nelze ji zapsat
obsahová - přenos věcných informací (informování), narušení obsahové stránky kom. -> soupeření, boj o moc,
    žárlivost, závist, zlost na druhého ..



                                             http://abudehur.wz.cz/                                             61
                                                                                                         Lucka Šmahelová

vztahová - vzájemné sdělování zpráv ("takto vidím sebe/tebe/nás dva" …), narušení vztahové stránky kom. ->
     neschopnost dohodnout se i ve zdánlivě banálních a nesporných obsazích …
komplementární - vzájemné doplňování (dominuje x podřizuje se; mluví x naslouchá; aktivní x pasivní …)
symetrická - oba kom. partneři se chovají stejně (oba chtějí mít poslední slovo)


Komunikační manévrování:
komunikační manévr (pojem zavedla Palo Altská škola kom. psy): slovy můžeme kličkovat či manévrovat (dělat
     narážky), zbavit se zodpovědnosti, „hodit“ vinu či zodpovědnost na druhého, diskvalifikovat, znevážit,
     „shodit“, mystifikovat…, manévrovat lze i beze slov (povytažením obočí a "významným" pohledem v pravý
     čas …); v manévrování je také možno vidět dovednost, a to při vyjednávání
crazy-making: extrémní podoba kom. manévrování; stav naprostého zmatení, kdy komunikátor chce druhého
     úmyslně udržovat ve zmatku a navodit v něm pocit, že se snad "zbláznil" nebo, že "vůbec ničemu nerozumí";
     z manévrování se stává znevažování druhého partnera jakožto bytosti
diskvalifikování - představuje vyhrocenější stupeň znevažování; komunikující "shazuje" druhého čl. používáním
     např. ironie, dvojsmyslných narážek; diskvalifikující čl. se snaží předvést v lepším světle (jako chytřejší,
     pohotovější, obeznámenější, úspěšnější …)
mystifikace - jsou vždy manipulacemi, mohou mít podobu provokování; mystifikátor říká: To, co vidíte není
     pravda. Nyní vám řeknu, co je pravda (co máte vidět, slyšet …)
sugerování - předávání názorů, podsouvání postojů či infikování citů, sugerujícímu jde o to, aby příjemce
     nakonec "sám od sebe" myslel a prožíval, aniž by si uvědomoval, že byl někým ovlivněn nebo zmanipulován
paradoxní kom. a dvojná vazba: Palo-Alto - jedná se o poruchu obsahové a vztahové komunikace; kom.
     produkt, který je vysílán souběžně ve dvou úrovních (verbální i neverbální rovině) - v obou úrovních kom. je
     sdělováno něco, co je spolu v paradoxním vztahu a logicky se vylučuje (např. na jedné úrovni sdělujeme:
     "udělej to" a na jiné úrovni sdělujeme "nedělej to")


Vývojový pohled na řeč

3 stádia vývoje řeči:
1. stádium - sociální řeč ( = vnější řeč ) - dítě používá jazyka ke kontrole chování lidí ve svém
   sociálním okolí; jazykem vyjadřuje jednoduché myšlenky nebo emoce - křik, smích, jásot
2. stádium - egocentrická řeč ( 3-7 let ) - dítě hovoří samo k sobě bez ohledu na to, zda je někdo
  poslouchá, mluví obvykle potichu a pokouší se tak řídit své chování; obsahově: říká to, co právě
  dělá nebo co bude dělat
3. stádium - vnitřní řeč - starší děti a dospělí, je to jakási tichá vnitřní promluva, umožňuje regulovat
   jak chování, tak i myšlení
Vývoj řeči probíhá od tzv. primitivní řeči po verbální pojmenování obrázků. V průběhu prvních let života:
broukání - zahrnuje všechny možné hlásky (několik prvních měsíců)
žvatlání - jednotlivé fonémy - primární jazyk kojenců (6-12 měsíců)
izolovaná, jednotlivá slova (1-3 roky)
dvouslovné kombinace a telegrafická řeč (1-3 roky)
základní dospělá struktura vět (asi 4 roky) doprovázená trvalým rozšiřováním slovníku
enviromentální mechanismy:
IMITACE - napodobování jazykového stylu jiných lidí, zvláště rodičů
MODELOVÁNÍ - styl, slovník dětské řeči odpovídají stylu a slovníku řeči osob, jež jsou v prostředí, kde děti žijí




                                               http://abudehur.wz.cz/                                                62
                                                                                                          Lucka Šmahelová

PODMIŇOVÁNÍ - děti naslouchají nějakým sdělením, asociují je s jednotlivými předměty a událostmi ve svém prostředí, poté
     tato sdělení tvoří samy a jsou za ně rodiči nebo dalšími lidmi odměňovány
1.rok: 10. - 11.měsíc - dítě pronáší kratičké věty, které nemají konkrétní význam, mají jednoznačnou formu
     sdělení, otázky či rozkazu; ve 2.pol.1.roku se učí důležitému způsobu lidského rozhovoru, kdy se mluvčí a
     naslouchající střídají (dítě žvatlá, když přestane matka hovoří); koncem 1.roku dává dítě najevo porozumění
     řeči tím, že vykoná nějakou jednoduchou reakci na výzvu, ale také na zákaz doprovázený příslušným gestem
     nebo mimikou, rozumí už i názvům několika běžných předmětů, dovede je očima na náš pokyn vyhledat; v
     tomto období se objevují také první slůvka - tzv. dětský žargon - často jde o napodobování fyzikálních zvuků,
     hlasů zvířat nebo lidských výkřiků, nemají význam symbolů předmětů a dějů; kolem 1 roku má tento žargon
     charakter dlouhých promluv
2.rok: dítě začíná opravdu chápat symbolický význam slov, rozumí většímu počtu slov a více jich také užívá; pak
     dochází k rychlému vzrůstu slovní zásoby, začíná chápat, že každá věc má své jméno (neustále se ptá „co to
     je“) => pokrok kvalitativní - spojuje slova postupně do vět, různě je ohýbá, skloňuje; tak do 2let mluví dítě o
     sobě ve 3.osobě, teprve od 3 let hovoří o sobě v 1.osobě
3.rok: výslovnost tříletého dítěte je nedokonalá, mnohé hlásky nahrazuje jinými nebo je vyslovuje nepřesně;
     dětská patlavost vymizí až začátkem školní docházky; takto staré dítě dovede již pozorně naslouchat krátkým
     povídkám, ve třech letech umí říkanky, písničky; v předškolním období užívá dítě řeči k regulaci svého
     chování, od 4 - 5 let už řídí své chování podle vnitřní řeči
V průběhu školní docházky dochází k neustálému rozšiřování slovní zásoby, věty se prodlužují, slova jsou ohebněji používána.



Sociální konstrukce světa a život člověka
Teorie sociálních reprezentací (Serge Moscovici)
Sociální reprezentace jsou souborem názorů a přesvědčení, které se utvářejí a cirkulují ve společenských
skupinách v širším kontextu. Jsou produktem interindividuální komunikace. SR mohou být automaticky asociovaná
slova, obrazy, informace, výpovědi, fráze.
Sociální reprezentace = sdílení významů. Komunikace je tedy hlavním nástrojem sdílení sociálních reprezentací.
Komunikujeme ne o věcech samých, ale o významech, které si s nimi spojujeme.
Teorie socialních reprezentací je součástí soc. konstrukcionismu, podle nějž SR konstruují svět v naší mysli a
hodnotí ho. SR jsou jistým nástrojem k vnímání světa.


Pojem sociální konstrukce se poprvé objevil v „Sociální konstrukci reality“ Bergera a Luckmanna. P.L. Berger
a T. Luckmann chápou interakci jako sociální konstrukci reality = ve vzájemné interakci si individua
konstruují svou každodenní realitu.
V širokém slova smyslu pojem sociální konstrukce označuje to, že lidé, jejich chování, organizace společnosti a
jejich realita jsou produkované, odvozené, nikoli přirozené výsledky sociálních procesů.


Komunikační styly:
konvenční     - cílem je bránit rozpakům, udržet kontrolu nad situací (např. pozdravy, formální setkání, poklony, lichotky,
     rozloučení); patří zde rituály, ceremoniály (např. oslavy narozenin, svatby, křtiny, pohřby, vánoce, zvyky při stolování)
konverzační - slouží k výměně informací, názorů, postojů; cílem je pobavit se (např. povídání při jídle, společ. hry a zábavy,
     posezení s přáteli a kamarády)
operativní - zvládání každodenních problémů; uspokojování běžných potřeb (např. nákupy, práce v zaměstnání i v domácnosti,
     výklad a zkoušení ve škole, vyřizování na úřadech)




                                               http://abudehur.wz.cz/                                                            63
                                                                                                           Lucka Šmahelová

vyjednávací - vyřešit problém (např. smlouvání při nákupu, /pře/rozdělení kompetencí v rodině, rozhodování o větších
     investicích, o dětech, o porozvodovém uspořádání)
osobní až intimní - souvisí s uspokojováním základních lidských potřeb, (např. sex, "bytostné rozmluvy", zúčastněné
     naslouchání, prudká hádka, fyzický střet)



Psychologie komunikačních neshod
      PORUCHY PLYNOUCÍ Z OSOBNOSTNÍCH POTÍŽÍ A PORUCH:
patologické poruchy kom. - poruchy kom. související s poruchami myšlení - komunikační zádrhele:
zpomalená - nepružná, v útlumu, často se objevuje ve stavech vyčerpání, dlouhodobého stresu
překotná (tzv. myšlenkový trysk) - řeč je zrychlená
roztržitá - do kom. vnikají nesourodé, ale naléhavé myšlenkové pochody nebo emoce s dominující silou
zabíhavá - verbální projev je plný vsuvek, vysvětlení, odkazů, odboček, a to ve snaze vyjádřit vše "perfektně"
ulpínavá - perseverace, stereotypní opakování slov, frází, myšlenek
magická - čarování" s metaforami, s nejednoznačnými náznaky, se zvláštními, symbolickými obsahy
"okno" - myšlenkové zaražení se, náhlá ztráta povědomí o tom, co teď tady chci vlastně říci; vniknutí
     nevědomých obsahů do vědomého proudu uvažování, někdy pod vlivem trémy, úzkosti, paniky, ve stresu
poruchy komunikačního stylů:
"Škrtání" sebe - anebo druhého, kdy buď opomíjíme svoje vlastní přání, potřeby, zájmy - anebo zájmy, přání a
     potřeby druhého
Chybná či zcela falešná zobecňování - mnohé kom. potíže vyplývají z toho, že zcela subjektivní dojmy a pocity
     pronášíme, jako vy to byly ověřené, obecně platné a dokázané pravdy


      POTÍŽE A PORUCHY, KTERÉ MAJÍ ZDROJ V INTERAKCÍCH MEZI LIDMI:
Nevyladěnost komunikačních stylů - komunikační partneři nejsou vyladěni na stejný kom. styl (např. kolize stylu
     vyjednávacího - muž se chce domluvit, kam pojedou na dovolenou x konverzačního - žena chce nezávazně
     konverzovat)
Stereotypie pozic a rolí - v zajetí komunikačních stereotypů (kom. bez přihlédnutí k tomu, oč jde a bez ohledu na
     individuální přání a potřeby - např. jeden je vždy iniciátorem, druhý je vždy v opozici rigidně
Skryté programy, kdy jde o něco jiného, než o čem je řeč


     Poruchy komunikace


      DUŠEVNÍ PORUCHY OSOBNOSTI
Mezi méně závažné patří kom. neurotická a kom. centrovaná na sebe, závažnější jsou rysy kom. patologické.
1. Neurotická komunikace:
Hysterická (F44 Dissociativní poruchy) - sklon dramatizovat, výrazná sugestibilita, přehnané koketování, teatrální vystupování;
komunikování se podobá "inscenování" problémů a témat provázené gesty, dramatickými pauzami, "významnými" pohledy atd.
(v hovorové řeči to označujeme jako "dělat scény")
Nutkavá - stereotypní, opakování stále téhož, souvisí s obsedantní, vtíravou komunikací
Fobická - reagování nepřiměřeným strachem, který jedinec neumí ovládnout
Úzkostná - akutní, intenzivní úzkost (extrémní úzkost z nezvládnutí situace, z bezmoci, ze ztráty místa)


2. Komunikace centrovaná na sebe




                                                 http://abudehur.wz.cz/                                                    64
                                                                                                      Lucka Šmahelová

narcistní komunikace - touha být obdivován; potřeba mít od jiných potvrzenu vlastní verzi (pravdu); touha po ideálu
depresivní - pocity "prázdnoty", bezesmyslnosti, krajní skepse a smutku, "stahování se do sebe", pasivita
hypochondrická - přehnané zabývání se sebou
nepsychotická paranoidní - zvýšená a přehnaná podezíravost, vztahovačnost k vlastní osobě
hyperthymní - bodrost, veselost, radování se ze všeho, otevřenost ke kontaktům
nepsychotická schizoidní - některé schizofrenie: emoční chlad, introverze přecházející do stažení až izolace,
     intelektualizování, abstraktní, nekonkrétní myšlení


3. Patologická komunikace
abnormální projevy jedince, který je zpravidla vážně duševně nemocen (kom. pod vlivem bludů, halucinací)
mlčení, není oční kontakt (autismus)
strnulost v komunikaci, beznadějný výraz
jazyk - jeho obsah a forma - se projevuje jen málo proměnlivým repertoárem, což brání snahám po normální
     vzájemné komunikaci - ztichlá kom., jednoslabičná, monotónní, opakování slov, vět
nesrozumitelná změť slov, kt. nedávají smysl
např. autistická kom., psychózy - schizofrenie (komunikační nesmlouvavost, pseudohumor, který je má ochránit,
     slovním salátem, vyhýbání se zaujetí pozice, nechtějí nést zodpovědnost za řečené, bojí se dát jednoznačnou
     odpověď)


      PORUCHY V INTERPERSONÁLNÍ KOMUNIKACI VYPLÝVAJÍCÍ Z NEPATOLOGICKÝCH ZVLÁŠTNOSTÍ
          OSOBNOSTI

kom. s lidmi s akcentovaným myšlením - např. přísně "levo-hemisféroví" technici
kom s lidmi postiženými, nemocnými, osamělými starými, bezdomovci, tuláky nebo s těmi, kterým výrazně chybí
     sociální podpora a nedokáží jasně pojmenovat svá očekávání (mívají tendenci vyčkávat, co řekneme nebo se
     snaží říkat to, co si myslí, že chceme slyšet).


      PORUCHY KOMUNIKACE VYVOLANÉ OKOLNOSTMI :
vznikají v extrémních podmínkách a v situacích stresu: koncentrační tábor, dopravní nehoda, přírodní katastrofa,
     dlouhodobý konfliktní vztah s partnerem; či civilizační stres vyplývající např. ze zahlcení informacemi, ale i z
     obtíží při jednání na úřadě (u osob labilnějších a úzkostných)
         Abnormální komunikace v abnormálních podmínkách
Frankl hovoří o zdánlivě nepřiměřené a přitom ospravedlnitelné a normální reakci na šílené podmínky v koncentračním táboru,
např. šibeniční humor či chladnou zvědavost a (a posléze apatii)
         Poruchy v intrapsychické kom (dysfunkční myšlenky)
nezastavitelné "dysfunkční" (automatické) myšlenky vytvářejí v intrapsychickém komunikování začarovaný kruh,
cyklí a větví se, zdůvodňujíce se mezi sebou navzájem, takže je často nesnadné nahradit je "funkčními" a
zdravými myšlenkovými pochody; jedinec si klade otázky typu: "Co se to se mnou děje?", má strach, že se
"zblázní", že umře, panická úzkost ochromí veškeré konání; častá je chuť utéci


         Komunikace ve stresu
vyznačuje se "totální" apatií, strnulostí nebo       naopak zvýšeným tempem, chaotičností, rychlostí úsudku, výraznějším
     emocionálním zabarvením (pláč, křik, brachiální útok)...
„Slovy nelze vyjádřit vše, některé stavy mysli jsou slovy nesdělitelné a řeč proto není jedinou nebo
nejdokonalejší vyjadřovací formou.“



                                               http://abudehur.wz.cz/                                                  65

				
DOCUMENT INFO
Shared By:
Categories:
Tags:
Stats:
views:62
posted:3/8/2012
language:
pages:65