JUDIKATY PEU

							                             PRÁVO EVROPSKÉ UNIE - JUDIKÁTY


    I.      Základy
Costa v. E. N. E. L., 1964 (přednost komunitárního práva)

         Flaminio Costa byl milánský advokát, byl akcionářem a.s. vyrábějící elektřinu (Ente nazionale Energia
elettrica). Ta však byla v r. 1962 znárodněna zákonem Italské republiky. To považoval Costa za nepřípustné
podle článků 53, 37, 93 a 97 SEHS, a tak navrhl soudu, aby byla podána předběžná otázka dle čl. 177 SEHS
na interpretaci těchto ustanovení. ESD musel tehdy ještě posoudit otázku absolutní nepřípustnosti předběžné
otázky, kterou namítala italská vláda z důvodu, že soudce by měl aplikovat výlučně italské právo a ne právo
EHS, které má být předmětem výkladu.

         Jeden ze základních aplikačních problémů – střet normy práva ES s normou národního práva – byl
vyřešen v rozhodnutí Costa stanovením zásady aplikační přednosti práva ES před národním
právem. ESD, vycházeje ze samostatnosti práva ES jakožto právního řádu, která je podmíněna přenosem
pravomocí z členských států na ES, konstatoval, že by m.j. bylo zpochybněním podstaty práva ES a ohrožení
cílů zakládacích smluv, kdyby členský stát mohl pozdější legislativou přijmout normy odporující právu ES.
         Aplikačním důsledkem zásady přednosti práva ES před národním právem je neaplikovatelnost
národních předpisů (i později přijatých) odporujících předpisům ES.


Van Gend en Loos v. Nizozemská fiskální správa, 1963
(bezprostřední použitelnost a bezprostřední účinek primárního práva)

        Van Gend en Loos byl největší nizozemská speditérská společnost, která dovážela m.j. formaldehyd.
Celní sazba na tuto látku v r. 1958 (ke dni nabytí účinnosti SEHS) 3%. V roce 1960 však vzrostla na 8%, což
společnost považovala za rozpor z čl. 12 SEHS ( „členské státy se mezi sebou vyhnou zavádění nových
dovozních nebo vývozních cel nebo dávek s rovnocenným účinkem či zvyšování těch, která uplatňují ve svých
vzájemných obchodních vztazích“). Vedla o to spor s Nizozemskou fiskální správou, která jej však přerušila a
předložila ESD předběžnou otázku, zda „čl. 12 má vnitřní účinek“.

         Při posuzování vnitřního účinku ustanovení SEHS je třeba vždy brát ohled na jeho ducha, text
a další okolnosti. ES vytvořilo nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch členské státy
dobrovolně omezily (byť jen ve vymezených oblastech) svoji suverenitu. Jeho subjekty však nejsou jen
členské státy, ale rovněž i jejich příslušníci. Omezení celních poplatků a dávek s rovnocenným účinkem je
jednou z nejpodstatnějších podmínek fungování celní unie a tedy důležitým pravidlem ES. Jeho podstata
spočívá ve zdržení se státu ke zvyšování cel. Je to povinnost uložená státům, jejími beneficienty však jsou
příslušníci těchto států.
         ESD zavádí teorii bezprostřední použitelnosti (zatím jen primárního práva) a bezprostředního
účinku – jednotlivci se mohou dovolat takových ustanovení práva ES, která (pokud by byla státem řádně
implementována) by vylepšila jejich právní postavení; dovolat se těchto ustanovení může jednotlivec i
přesto, že není jejich adresátem, a to za podmínky jasnosti a bezpodmínečnosti takovéhoto ustanovení, bez
nutnosti jejich konkretizace prováděcím aktem.

Lütticke v. Hauptzollampt Saarlouis, 1966

        Společnost Lütticke GmbH vyvážela mléčný prášek z Lucemburska do Německa, které vyžadovalo
kromě cla i zaplacení daně z obratu. To napadla Lütticke o finančního soudu v Saarsku s odůvodněním, že
mléčný prášek stejně jako mléko samotné jsou od roku 1956 osvobozeny od daně z obratu. Saarský soud
předložil ESD dvě předběžné otázky:
    3) Zda čl. 95/1 SES zakládá bezprostřední účinky a individuální práva jednotlivců, a pokud ne tak
    4) Zda čl. 95/3 ve spojení s čl. 95/1 SES má bezprostřední účinky a zakládá individuální práva
       jednotlivců, která jsou vnitrostátní soudy povinny respektovat.

Výrok rozsudku:
    1) ano
    2) podle čl. 95/3 je 95/1 aplikovatelný na právní předpisy, které platily při vstupu SES v platnost, teprve
        začátkem 2. etapy přechodného období.

        ESD zde vyjádřil předpoklady bezprostředního účinku primárního práva jako
    charakteristického rysu komunitárního práva. Smysl bezprostředního účinku spočívá v možnosti
    jednotlivců (FO i PO) dovolat se v případě porušení jejich práv takových ustanovení komunitárního
    práva, která by (i když jednotlivci nejsou jejich adresáty) při jejich řádné implementaci znamenala jejich
    lepší postavení. V daném případě byly adresáty těchto předpisů primárního práva členské státy, jejichž
    orgány byly povinny takové předpisy implementovat  tzv. vertikální bezprostřední účinek ve
    vztahu k povinnosti členského státu nekonat (zákaz diskriminace) a konat (odstranění diskriminace).
        Bezprostřední účinek nastává u normy primárního práva tehdy, jestliže
             - je úplná
             - je právně bezvadná
             - není vázána na žádnou podmínku


Variola v. italská státní finanční správa, 1973
(zákaz transformace nařízení do práva členských států)

         Itálie transformovala 2 nařízení ES o postupném zřizování společné organizace pro obilí do podoby
národních zákonů – dekretů. Tato nařízení zakazovala ukládání cel a dávek s účinkem na dovoz ze třetích
států. Itálie však přijetím dalších dekretů jednostranně odsunula účinnost obou nařízení. Firma Variola
dovezla z Argentiny obilí v době, kdy již byla účinná nařízení ES, dekrety však ještě účinnosti nenabyly.
Variola musela v důsledku toho zaplatit poplatky, které již byly nařízeními ES zakázány – podala proto žalobu
na náhradu všech zaplacených nákladů.

        Soudní dvůr konstatoval, že nařízení podle čl. 189 již svým charakterem a funkcí v systému
právních pramenů komunitárního práva vyvolávají bezprostřední účinky a jsou plně způsobilá zakládat
práva pro jednotlivce, k jejichž ochraně jsou povolány národní soudy. Jsou tedy účinná a aplikují se, aniž
jsou zapotřebí jakákoliv opatření k jejich přeměně do národního právního řádu. Členské státy
nesmějí zmařit jejich bezprostřední použitelnost, neboť ta je nezbytná pro současnou a jednotnou aplikaci
práva ES v celém ES. Jsou to tedy jakési „evropské zákony“. Výjimku tvoří tzv. základní nařízení
(stanoví pouze principy a přenechají vnitrostátnímu právnímu řádu, aby je konkretizoval).
Ratti – trestní řízení vedené proti Tullimu Ratti, 1979
(bezprostřední účinnek směrnice)

       Tullio Ratti byl prokuristou italské společnosti Silvam. Na jeho návrh byly výrobky této firmy
označeny na obalu v souladu s ustanovením dvou směrnic ES o rozpouštědlech a lacích, které však Itálie
ještě netransformovala do svého právního řádu, ačkoliv lhůta pro transformaci již vypršela. Tuto
problematiku upravoval v Itálii zákon ještě přísněji než dané směrnice a předvídal trest pro jeho případné
porušení. Trestní řízení proti panu Ratti však italský soud přerušil a předložil ESD dvě předběžné otázky:
       1) je směrnice bezprostředně použitelným právním přepisem, který zakládá pro jednotlivce
            subjektivní práva, která musí být respektována národními soudy?
       2) platí směrnice bezprostředně a přímo ve vztahu k členským státům již od okamžiku oznámení
            směrnice?

       ESD vyvodil, že se závazným účinkem směrnice by bylo neslučitelné zásadně vyloučit, aby se dotčené
osoby nemohly dovolávat závazků uložených směrnicí, a to zejména v těch případech, kdy orgány ES
zavazují členské státy směrnicí k určitému chování. Tedy, stát, který nesplnil závazky vyplývající ze
směrnice nemůže toto nesplnění své povinnosti používat jako obranu proti jednotlivcům 
národní soud, který byl požádán, aby neaplikoval národní normu, která je neslučitelná se směrnicí, musí této
žádosti vyhovět, pokud dotčený závazek obsažený ve směrnici je bezpodmínečný a dostatečně přesný.
        ESD v tomto rozsudku vymezil tzv. vertikální bezprostřední účinek směrnice jako zvláštní druh
bezprostředního účinku komunitárního práva  znamená, že soukromá osoba (FO i PO) se může vůči státu
domáhat svých subjektivních práv, která by mu náležela, kdyby členský stát směrnici řádně implementoval.

             !!! Bezprostřední účinek však slouží pouze k uplatňování subjektivních
                       práv jednotlivce, nikoliv založení jeho povinností. !!!

Marshall v. Southampton & South-West Hampshire Area Health Authority, 1986

        V britské právní úpravě platila věková hranice odchodu do důchodu pro muže 65 let a pro ženy 60 let.
Platnost pracovních smluv uzavřených se zdravotním úřadem, u kterého pracovala paní Marshall končila
právě dosažením této hranice, tedy pro ženy 60ti let. Byla propuštěna z práce ve věku 62 let, ačkoliv by raději
pracovala až do 65 roku, aby neztratila výhody plynoucí z vyššího platu. Domáhala se tedy žalobou dalšího
zaměstnání. Britský pracovní soud předložil ESD otázku, zda takové rozlišování mezi pohlavími je slučitelné
s právem ES, zejména se směrnicí 76/207 o rovném zacházení s muži a ženami, a také, zda se pracovnice
vůbec může této směrnice dovolávat.

         ESD zde použil podobné argumenty jako v předcházejícím rozsudku Ratti (stát nemůže používat
nesplnění své povinnosti na obranu proti těm, kteří se dovolávájí normy komunitárního práva, …).
         Dále zde posuzoval, zda z neprovedené směrnice může jednotlivci (zaměstnavateli) vznikat kromě
práva i povinnost, kterou by měl, kdyby byla směrnice řádně transponována. Odpověď ESD byla negativní 
bezprostřední účinek nelze uplatňovat vůči jednotlivci (tzv. horizontální bezprostřední účinek). Povinnosti
z neprovedené směrnice se může jednotlivec dovolávat jen vůči členskému státu (vertikální bezprostřední
účinek), a to i v postavení zaměstnavatele. V současnosti by šlo dovodit i bezprostřední horizontální
účinek SES, např. ustanovení k zabránění diskriminace na základě pohlaví.


Zwartveld a jiní, 1990           (povinnost loajality)

        U soudu v Groningen probíhalo trestní řízení proti ředitelům rybí tržnice, jehož předmětem bylo
padělání listin v souvislosti s kvótami lovu ryb. Soudce požádal ESD o zajištění důkazů pro tento případ a
navrhl, aby ESD uložil Evropské komisi předložit určité písemnosti o rybářství ve vodách Holandska, které
dříve vydali auditoři Komise. Soudce také požadoval výslech těchto auditorů a svědků. To však Komise
odmítla s odůvodněním, že možnosti obrátit se na ESD jsou plně vyčerpány v článku 177 SES.

        ESD rozhodl, že žádost soudce v Groningen je přípustná a že Komise je tudíž povinna zaslat ESD
seznam zpráv, které vypracovali její úředníci od roku 1983 do roku 1987. Základním odůvodněním tohoto
rozhodnutí je čl. 5 SES vyjadřující zásadu loajální spolupráce mezi členskými státy a orgány ES.
Výsady a imunity, kterých užívají orgány ES na základě „Protokolu o výsadách a imunitách“, mají ve vztahu
k této zásadě pouze funkční charakter pokud by v důsledku nich mělo být zabráněno ohrožování fungování
a nezávislosti ES.
        Tato povinnost lojality však není absolutní – odpovídá jí totiž právo čl. státu na národní identitu a
ochranu jeho vlastních vitálních zájmů, které musí ES respektovat. ESD však z této zásady dovodil povinnost
ES spolupracovat se státy a přihlížet přitom k jejich legitimním zájmům. Také členské státy jsou povinny
spolupracovat navzájem na komunitární úrovni.


Moser v. Spolková země Baden-Württemberg, 1984
(zákaz diskriminace včetně diskriminace tuzemců)
         Hans Moser studoval pedagogiku ve SRN a složil první státnici. Nebyl však přijat do státní služby,
neboť byl příslušníkem komunistické strany Německa. Obrátil se tedy na ESD s tím, že německé předpisy o
loajalitě občana v ústavě SRN v rámci služebního poměru jsou neslučitelné s čl. 39 SES.

        ESD judikoval, že cílem čl. 39 je odstranit z právního řádu států ustanovení, která nakládají
s příslušníky jiného členského státu přísněji než s tuzemci v oblasti zaměstnání, mzdy a jiných
pracovních podmínek.
        Podmínkou používání komunitárního práva je však existence evropského prvku v rozhodném
právním vztahu – v takovém případě se může aplikace práva ES dovolat zásadně kdokoliv, tedy i tuzemec ve
vztahu k předpisům svého členského státu. Definice, aplikace, praxe i doktrína však při vymezení tohoto
klíčového prvku kolísají. Např. při prosazování základních lidských práv (princip rovnosti, zákaz
diskriminace) dochází ESD k názoru, že komunitární základní práva se prosazují bez ohledu na existenci
komunitárního prvku.
        V případě pana Mosera však hovoříme o obrácené diskriminaci tuzemského občana vůči ostatním
občanům EU – jeho možnost využít ochrany evropského práva ESD neuznal.


Cowan v. Trésor public, 1989

        Britský občan Ian William Cowan byl během svého turistického pobytu v Paříži přepaden, okraden a
těžce zraněn. Francouzský trestní řád přiznává obětem TČ požadovat náhradu od francouzského státu za
těžká zranění pokud náprava není možná přímo ze strany škůdce. U cizinců však toto právo podmiňuje
existenci vzájemnosti mezi Francií a jejich domovským státem. S Anglií však tato reciprocita neexistovala.
Pan Cowan však přesto tento nárok vznesl s odvoláním na čl. 12 SES a tvrdil, že efektivní využívání svobody
služeb předpokládá zrovnoprávění všech občanů ES. Francouzská odškodňovací komise předložila otázku
ESD v rámci řízení o předběžné otázce.

         Podle ESD plyne z čl. 7 („zákaz jakékoliv diskriminace z důvodu státního občanství“), že osoba,
která se nachází ve vztahu upraveném právem ES musí být posuzována stejně jako jiní občané
dotčeného členského státu. Tento zákaz je třeba in concreto vykládat tak, že členský stát nemůže činit
poskytování výše popsaného odškodného závislým na tom, zda adresát odškodného je příslušníkem státu,
který s tímto členským státem uzavřel reciproční dohodu (o vzájemnosti). počkej vyhledávám…
         ESD v tomto případě odpověděl kladně na otázku, zda občan jednoho členského státu má v jiném
státě nárok na plné zrovnoprávnění s tuzemci – národní režim. To platí i pro právní odvětví ve výlučné
pravomoci členských států, pokud aplikace jejich právních norem přesahuje jejich působnost, a proto
nesmějí být v rozporu s právem ES.
         V zájmu zásady zákazu diskriminace mezi členskými státy staví v těchto případech cizince – občany
jiných čl. států na roveň tuzemským (vlastním) občanům.

Sotgiu v. Deutsche Bundespost, 1974

          Italský občan Giovanni Sotgiu byl zaměstnancem Německé spolkové pošty, jeho rodina však zůstala
v Itálii. Měl tedy nárok na odlučné 7,5 DM denně, tedy stejně jako němečtí zaměstnanci pošty. Pozdější
zvýšení tohoto příplatku se ovšem nevztahovalo na zaměstnance, kteří měli před tímto zvýšením trvalé
bydliště mimo území SRN. Spolkový pracovní soud se obrátil na ESD dle čl. 177 SEHS, zda tento postup není
diskriminační.

        ESD zde uplatňuje pravidlo podle něhož je třeba zásadu vykládat extensivně a případné
výjimky zní pouze restriktivně. Výše popsané zvýhodňování tuzemských občanů tedy považuje za
nepřístupné z důvodu existence zásady volného pohybu pracovníků – svými účinky by totiž
odrazovalo občany jiných čl. států od příležitosti k migraci za zaměstnáním, která je vlastním smyslem
společného pracovního trhu ES.
Sirdar v. Secretary of State for Defence, 1999

        Paní Sirdar byla příslušnicí britské armády a sloužila od r. 1990 jako kuchařka oddílu pěchoty. V roce
1994 jí bylo nabídnuto místo u Royal Marines, posléze si však úředníci uvědomili, že takto lze zaměstnávat
pouze muže. Obrátila se tedy na soud s tím, že byla protiprávně odmítnuta na základě diskriminace z důvodu
pohlaví. Anglický soud předložil ESD několik otázek ohledně problému nasazení ženy do bojové jednotky.

         Přestože problematika bezpečnosti čl. států je věcí jejich vlastní, nelze dovodit, že takováto
rozhodnutí jsou plně vyňata způsobností ESD. Členské státy jsou oprávněny vyloučit z působnosti směrnice
76/207/EHS takové odborné činnosti, pro které je pohlaví na základě jejich charakteru a nebo
podmínek jejich výkonu nezbytným předpokladem, přičemž je třeba tato ustanovení jako výjimky
z individuálního práva zakotveného ve směrnici vykládat restriktivně. Přitom je třeba respektovat také
zásadu přiměřenosti. ESD dovodil obecnou platnost zásady rovného zacházení s muži a ženami v celé oblasti,
na kterou se vztahuje právo ES. Případné výjimky ve prospěch fyzického zdraví ženy, uvedené v citované
směrnici, je nutno chápat jako omezení individuálního práva ženy a tudíž je vykládat restriktivně.


Hauer v. Spolková země Porýní-Falcko, 1979        (princip proporcionality)

        Liselotte Hauerová požádala o povolení k vysazení vinné révy na svém pozemku. To jí však nebylo
uděleno s odůvodněním, že pozemek nebyl pro pěstování révy vhodný ve smyslu německého zákona o
vinařství. Existovalo také nařízení EHS o přizpůsobení vinařství potřebám společného trhu, které zakazovalo
jakoukoliv novou výsadbu vinné révy do konce roku 1979. Huerová podala žalobu k německému soudu, ve
které tvrdila, že toto nařízení je v rozporu s ústavou SRN, především s čl. zaručujícími svobodu povolání a
svobodný výkon vlastnického práva. ESD v předložené předběžné otázce přezkoumal slučitelnost tohoto
nařízení s obecnými právními zásadami ES a rozhodl.

        ESD především popsal v tomto rozsudku, jakým způsobem nalézá právo v záležitostech ochrany
lidských práv. Také zde řešil problém konfliktu několika zájmů (ochrana vlastnického práva na jedné straně
a veřejný či obecný zájem na straně druhé), který vyřešil na základě zásady proporcionality – přiměřenosti.
        V ES nemohou být za legální uznána opatření, která jsou neslučitelná se základními právy
chráněnými ústavami těchto států, popř. mezinárodními smlouvami o ochraně LP. Regulování společného
trhu z důvodů strukturálně - politických nemůže být sice společenství odepřeno, přesto je nutno zkoumat,
zda omezení obsažená ve sporné úpravě skutečně odpovídají cílům ES sloužícím obecnému
zájmu a zda nepředstavují neúměrný a neúnosný zásah do výsadních práv vlastníka, který
ohrožuje samou podstatu vlastnického práva.


Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentación, 1990
(nepřímý účinek, komunitární výklad národního práva)

         Španělský obchodní zákoník obsahuje články podle kterých smlouvy bez důvodu (kauzi) a nebo
jejichž kauza je nezákonná nemají žádné právní následky. V řízení vedeném proti společnosti La Comercial se
žalobce (společnost Marleasing) domáhal prohlášení neplatnosti smlouvy zakládající La Comercial na základě
tvrzení, že založení společnosti chybí kauza a že šlo o pouhou předstíranou, umělou transakci za účelem
poškodit dlužníky společnosti Barviesa, která byla spoluzakladatelem žalované La Comercial. Ta však
požadovala zamítnutí žaloby s odvoláním na směrnici Rady uvádějící taxativní výčet důvodů neplatnosti
společnosti, která neexistenci kauzy jako důvod neplatnosti neuvádí. Španělský soud předložil ESD otázku,
zda tato směrnice, která nebyla transponována do národního práva (přestože její lhůta již vypršela), je přímo
aplikovatelná a může zabránit prohlášení neplatnosti veřejné s.r.o. z důvodů vyjádřených v této směrnici.
        ESD dovodil, že směrnice nemůže zakládat jednotlivci povinnosti a tudíž ustanovení
směrnice jako takové nemůže být použito PROTI jednotlivci. Národní soud je při aplikaci národního
práva povinnen toto právo vykládat (lhostejno zda se jedná o předpisy vydané před nebo po přijetí
směrnice), s největším ohledem na znění a účel směrnice a s přihlédnutím k dosažení cíle jí sledovaného.
Jiné důvody neplatnosti než ty, které směrnice taxativně uvádí nelze uznat za relevantní byť
s nimi národní právo počítá. Navíc každý z důvodů neplatnosti uvedených ve směrnici je nutno vykládát
restriktivně.
        ESD zde rozvíjí a konkrétizuje problematiku tzv. nepřímého účinku. Nelze se však omezovat na
pouhý text směrnice (její gramatický výklad), nýbrž přihlížet i k jejímu cíli a účelu. Předmětem výkladu je tedy
celý úsek (odvětví) národního práva a tedy ne pouze konkrétní předpis, do kterého byla směrnice
transponována. ESD na jedné straně přikazuje národnímu soudci maximálně věrný výklad, je-li to možné,
na druhé straně takovému výkladu stanoví meze představované základními principy práva (jak
komunitárního, tak národního). Řešení konfliktu těchto dvou principů (maximálně konformní výklad –
základní právní principy) je vždy otázkou konkrétní situace.


    I.      Orgány, soudnictví
Star Fruit Company SA v. Komise, 1989         (řízení o porušení smlouvy)

          Star Fruit byla a. s. se sídlem ve Francii, která se zabývala exportem a importem čerstvých banánů.
Dospěla však k závěru, že francouzská právní úprava zásobování trhu banány je v rozporu s čl. 28 SES.
Požádala proto Komisi, aby zahájila proti Francouzské republice řízení u ESD o porušení smlouvy, které by
zajistilo, že Francie jako členský stát zruší kvóty pro dovoz banánů a uhradí škodu, která jejím zavedením
vznikla. Komise svým dopisem sdělila Star Fruit, že v této věci přijme příslušná opatření. To však neučinila do
2 měsíců od oznámení, a tak Star Fruit sama podala žalobu k ESD podle čl. 226 a 228 SES. Komise však
zareagovala svým podáním, kdy navrhla odmítnout žalobu jako nepřípustnou.

         Generální advokát Carl Otto Lenz namítal taktéž, že pouze Komise a členské státy samy jsou
oprávněni podle SES učinit protiprávní jednání jiného čl. státu předmětem soudního řízení. Soukromé osobě
by tudíž nemělo být dovoleno vyzývat Komisi k zahájení řízení, a když už tak další postup ponechat pouze
na jejím uvážení. Tím spíše je nepřípustné, aby se soukromá osoba sama dovolávala ESD.

         Podle ESD je žaloba Star Fruit naprosto nepřípustná, pokud se opírá o čl. 230/2 SES. Nejde ani
o porušení SES Komisí podle čl. 232/3 tím, že opomněla rozhodnout o podání žaloby o porušení SES proti
Francouzské republice – není to povinnost Komise, ta je zde nadána uvážením. Také pokud Komise podá
odůvodněné stanovisko k tomu, že stát porušil svoji povinnost a stát tomuto stanovisku nevyhoví, ani
v tomto případě není Komise povinna podávat žalobu ESD. Star Fruit tedy nemůže za žádných okolností
vytýkat Komisi, že takovou žalobu nepodala.
         Komise nemá právní povinnost podat žalobu ani v případě, že dospěje k přesvědčení o porušení ES
čl. státem. Je nepřípustné, aby jednotlivec podal žalobu na nečinnost orgánu Společenství podle
čl. 232 SES.


Plaumann v. Komise ES, 1963           (řízení o neplatnosti právního aktu)

         Žalobu podal jeden z 30 německých dovozců proti rozhodnutí Komise podle čl. 25/3 SES, v němž se
zamítá žádost SRN o povolení částečného zrušení dovozních cel na čerstvé mandarinky a klementinky
z třetích zemí (nečlenských zemí ES).
         Komise popírala přípustnost žaloby podle čl. 230/2 SES ze 2 důvodů:
         2) rozhodnutí adresované čl. státům má zvláštní povahu, a proto je soukromé osoby nemohou
             napadat;
         3) Plaumann nebyl bezprostředně a osobně dotčen.
         ESD dovodil, že argumentace Komise nemůže být pokládána za opodstatněnou – čl. 230/2 sice
jednotlivci umožňuje podat žalobu proti rozhodnutím týkajícím se „jiné osoby“, která se ho bezprostředně a
osobně týkají, ale nedefinuje ani nevymezuje rozsah těchto slov  znění a obvyklý význam tohoto
ustanovení opravňují k extenzivnímu výkladu, navíc ustanovení SES nesmějí být s ohledem na právo
dotčených stran vykládána restriktivně.
         Pro určení zda akt je rozhodnutím je třeba zjistit zda se týká určitého okruhu osob. Pokud se tedy
rozhodnutí žalobce individuálně netýká, není ani nutné zkoumat, zda se ho týká bezprostředně či osobně
(čl. 230/2 SES)  návrh na vyslovení neplatnosti je v takovém případě (jako je Plaumann)
nepřípustný.

         Rozsudek se zabývá otázkou tzv. neprivilegovaných žalobců – oprávnění k žalobě jsou pouze ti,
kdo jsou jí bezprostředně osobně dotčeni (postižení). V případě, že k postižení dojde až na základě
prováděcího aktu, není dána aktivní legitimace neprivilegovaného žalobce – musí být dotčen bezprostředně,
nikoliv jen potenciálně.
         Osobní dotčení = určité osobní vlastnosti žalobce nebo zvláštní okolnosti jej odlišují od ostatních
osob, a v důsledku toho je vlastně individualizován obdobným způsobem jako adresát rozhodnutí.
Individualizace dotčeného žalobce musí být zjistitelná na základě objektivních kritérií, zejména musí
být vyloučeno, aby se okruh postižených osob mohl po vydání rozhodnutí ještě rozšiřovat.
Rozsudek Wöhrman

Skutkový stav:

Žalobci podali u německého soudu žalobu proti výši dovozního cla stanoveného na základě rozhodnutí
Komise ES z 15.4. 1961 a 13.12. 1961 dle článku 46 Smlouvy ES. Žalobce před rozhodnutím v této věci
přednesl u Soudního dvora návrh proti směrnicím vydaným ve formě rozhodnutí Komise ES, ve kterém se
dovolával buď článku 173 nebo 184 Smlouvy ES. Šlo o otázku, zda neaplikovatelnost směrnice může být
projednána před Soudním dvorem podle čl. 184 Sml. ES, zatímco před vnitrostátním soudem probíhá řízení
týkající se této směrnice.

Z rozsudku:

Před zkoumáním otázky zda napadené akty jsou podle své podstaty rozhodnutím či nařízením, je třeba zjistit,
zda článek 184 opravňuje soud rozhodnout o neaplikovatelnosti nařízení, jestliže tato otázka – jako tomu je
v daném případě – se klade v řízení před vnitrostátním soudem. Podle článku 184 Smlouvy ES může každá
strana bez újmy k uplynutí lhůty stanovené v čl. 173 odst. 2 pro podání žaloby na neplatnost ve sporu, ve
kterém jde o platnost nařízení, uplatňovat u Soudního Dvora neaplikovatelnost tohoto rozhodnutí a za tím
účelem se opírat o žalobní důvody uvedené c článku 173 odst. 1
Především z odkazu na lhůty stanovené článkem 173 je třeba dovodit, že 4l. 184 je aplikovatelný pouze na
řízení zahájená před Soudním dvorem a není dovoleno obcházení žalobních lhůt stanovených v tomto
ustanovení. Čl. 184 má tedy za účel, chránit proti aplikaci protiprávních nařízení, aniž by přitom
byla zpochybněna existence nařízení sama, a to proto, že tato ustanovení se stala
nenapadnutelná v důsledku uplynutí žalobních lhůt v čl. 173.
Smlouva jednoznačně vymezuje příslušnosti Soudního dvora oproti soudům vnitrostátním.
Jak podle čl. 177 tak podle čl. 20 protokolu o statutu Soudního Dvora, je věcí národního soudu,
aby rozhodl o přerušení řízení a předložení otázky Soudnímu dvoru.
Článek 184 neposkytuje Soudnímu dvoru dostatečné důvody k tomu, aby rozhodl ve věci. Je
zde však otevřena možnost, aby ho požádal vnitrostátní soud v řízení před ním probíhajícím na
zákl. čl. 177.
Proto jsou žaloby v celém rozsahu nepřípustné.

Komentář:
Otázka žaloby incidenční ( řízení o neaplikovatelnosti právního aktu) a jejího vztahu k žalobě
o neplatnosti právního aktu: Řízení a neaplikovatelnosti PA je doplňkem řízení o neplatnosti
PA. Je nepřípustné jej navrhovat zvláštním návrhem jako řízení samostatné.
Dále!! Řízení o neplatnosti dle čl. 173 – rozsudek -ERGA OMNES. Řízení o neplatnosti dle 184 –
rozsudek závazný pouze INTER PARTES.


                                              foto frost

čl. 177 (234) sml. ES stanoví, že vnitrostátní soudy mohou požádat o rozhodnutí o předběžné otázce o
platnosti a výkladu aktů orgánů Společenství, nestanoví však tuto povinnost obecně, ale jen pro orgány
poslední instance.
Nižší soud – správní soud ve Frankfurtu, dospěl k názoru, že nemůže nebrat v úvahu taková ustanovení
práva Společenství, která jsou považována za neplatná, aniž by v této věci nepožádal o rozhodnutí o
předběžné otázce – kritizováno (ale není v rozporu s čl.177).
Nižší soudy buď aplkikovaly komunitární právo, anebo požadovaly, aby v řízení o předběžné otázce SD
posoudil jejich platnost.
Vyřešeno až 1985, kdy finanční soud Hamburg nevěděl jak se zachovat k rozhodnutí Komise, které bylo
považováno za neplatné.

rozhodnutí o předběžné ot.: Je Finanční soud oprávněn přezkoumávat platnost aktů Společenství
nebo je povinen požádat o posouzení SD ?

   1   národní soudy mohou být oprávněny dle svého vnitro práva obrátit se na SD, aby v rozhodnutí o
       předb. ot. rozhodl o výkladu nebo platnosti
   2   čl. 177 (234) neřeší ot., zda tyto soudy samy o sobě mohou prohlásit akty orgánů Společenství za
       neplatné
   3   soudy mohou posuzovat platnost komunitárního právního aktu a dojdou-li k názoru, že důvody
       neplatnosti jsou stranami nepodložené, nevnímají je a vychází z toho, ža akt je platný.
       Nezpochybňují existenci aktů společenství.
   4   soudy nemají pravomoc prohlásit akty orgánů Společenství za neplatné, dle rozsudku SD kde je
       základní důvod pravomoci SD dle čl. 177 zajištit, aby komunitární právo bylo národními soudy
       aplikováno jednotně (hlavně při pochybnostech platnosti aktů), neboť rozpory by znamenaly
       narušení právní jistoty a jednoty právního řádu Společenství
   5   nutnost soudržnosti systému právní ochrany dle smlouvy – z tohoto pohledu nutno zdůraznit, že
       žádosti o rozhodnutí o předb. ot. obdobně jako žaloby na neplatnost – jsou prostředky kontroly
       právnosti aktů orgánů Společenství – dle rozsudku SD v čl. 173 (230) + 184 (241) a 177 (234)
       zakotvuje úplný systém právní ochrany a systém řízení o ní vede k tomu, aby SD přezkoumával
       právnost aktů přijatých orgány Společenství – tj. výlučně ESD

závěr: Národní soudy nemají pravomoc prohlásit právní akty orgánů Společenství za neplatné

koment:        • rozsudek řeší vztah národních soudů a ESD s ohledem na pravomoci
               • ESD nemá pravomoc rozhodovat o platnosti vnitro práva členských států
               • nižší soud nemá obecnou povinnost předložit předb. otázku k rozhodnutí ESD (výlučně
               ESD), je povinen tak učinit, pokud má pochybnost o neplatnosti aktu komunitárního práva,
               které vede k závěru, že by se akt neměl aplikovat a ESD rozhodl, že:
               vnitro soudy nemohou ani vyslovit neplatnost aktu evropského práva nebo ani nepřihlížet
               k němu pro údajnou neplatnost – rozhoduje výlučně ESD a nesmí jej ani aplikovat


                                              nordsee
3 rejdařské společnosti z Brém 1970-1973 společně stavěly lodě a na to požadovaly podpory ze
Zemědělského fondu. Ve smlouvě mezi rejdařskými společnostmi byla zakotvena rozhodčí doložka. Podpory
nebyly rozděleny rovnoměrně a jedna skupina podala proti ostatním žalobu u rozhodčího soudu. Rozhodci
postavení i před otázku jak posuzovat rozdělení práv mezi jednotlivé skupiny (tzv. pool) dle soutěžní právní
úpravy státních podpor, s ohledem na argument Komise, která v tomto rozdělování spatřila z hlediska
evropského soutěžního práva „nepravidelnost“. Komise s postupem ku podivu souhlasila.

rozhodčí soud – orgán složený ze soukr. osob na základě určité smlouvy
činnost rozhodčího soudu je obdobná s činností soudu, neboť i rozhodčí řízení je upraveno zákonem,
rozhodci povinní řídit se právem, i v tom, že rozhodčí rozhodnutí má následky pravomocného soudního
rozsudku a představuje i exekuční titul – tyto vlastnosti však nestačí, aby rozhodci byli v situaci „soudu
členského státu“ dle čl. 177 (234) SES.
něm. veřejná moc nemá žádné místo v činnosti rozhodčích soudů, a nemůže zasahovat do rozhodčího řízení
SRN jeko členský stát, je odpovědný za plnění povinností v čl. 5 a 169-171SESH (10 a 226-228 SES)
nepověřila soukromé osoby k tomu, aby plnili tyto povinnosti
neexistuje dost úzký vztah mezi rozhodčím řízením a obecným systémem právní ochrany v daném členském
státě k tomu, aby rozhodci byli označení jako „soud čl. státu“ dle čl. 177

závěr: SD tedy nemůže být příslušný k rozhodování v tomto případě

koment:         pojem soudu – dle ESD
                          1 nezávilsá instance povolanou k rozhodování sporů, která rozhoduje na
                              základě zákona a nikoli podle vágně stanoivených kriterií spravedlnosti nebo
                              na základě dohody stran
                          2 vykonává rozhodovací pravomoc jako funkci veřejné moci (není podstatná
                              povaha nebo cíl řízení)
                          3 důležité jsou jeho materiální znaky (nic jiného)
                              – totéž platí i u rozhodčího soudu – tj. zřízení dle vnitro práva čl. státu,
                                 účel, stálost, podobnos procesních předpisů a rozhoduje dle právních norem
                                 (i profesní organizace ve sporu v poslední instanci)

                soukromoprávní / soukromé rozhodčí soudy nemají postavení soudu neboť chybí
                předpoklad „státnosti“



                                                  c.i.l.f.i.t.


Italský zákon r. 1968 stanovil, že k dovozu vlny je nutno provést určitá šetření z důvodu zdravotní politiky –
za to se platil poplatek. CILFIT se domníval, že zákon je v rozporu se společným trhem a v důsledku
přednosti evropského práva by neměl být používán. Žalovaly proto italské Min. zdravotnictví na vrácení
poplatků. V řízení před nejv. soudem byla tato otázka nastolena a soud se obrátil na ESD.
Italská a dánská vláda i Komise zaujaly stanovisko, že na vzdor rozdílu ve znění odst. 2 a 3 čl. 177 (234) nemá
čl. 177 odst.3 (234/3) předjímat oprávnění národních soudů poslední instance, aby samy posoudily otázku
nutnosti předložení ESD.

    3   nutno vyjít ze systematiky čl. 177, kde ESD mezi jinými rozhoduje o výkladu Smlouvy a právních aktů
        orgánů Společenství
    4   dle čl. 177/2 může každý soud čl. státu předložit SD k rozhodnutí otázku, pokud je rozhodnutí SD
        v této otázce pro jeho rozhodnutí nutné – a je-li tato otázka výkladu položena před vnitro soudem,
        jehož rozhodnutí nelze napadnout oprav. prostředky dle vnitro práva je tento soud dle čl. 177/3
        povinen obrátit se k SD (tj. povinnost spolupráce mezi SD a vnitro soudy, ketré jsou povinny
        aplikovat komunitární právo – jednotnost výkladu + řádná aplikace) – zabránění rozdílných rozsudků
        v čl. státech
    5   a)        příslušný vnitro soud musí být přesvědčen, že ja dána otázka ve smyslu čl. 177 – nikoli však
        jen proto, že strana řízení tvrdí, že v řízení existuje otázka výkladu komunitárního práva. Soud je
        povinen obrátit se na SD z úřední povinnosti
    6   b)        ze vztahu mezi čl. 177/2 a 177/3 plyne, že soudy označené v čl. 177/3 stejně jako všechny
        vnitro soudy, posuzují otázku, zda pro vydání jejich vlastního rozhodnutí je potřebné rozhodnutí o
        otázce komunitárního práva, v rámci vlastní působnosti.
    7   c)        pokud však zjistí, že KP musí být aplikováno, neboť jen tak lze v zahájeném řízení
        rozhodnout, jsou dle čl. 177/3 povinny předložit SD tuto otázku k výkladu
    8   ot. předložená italským nejv. soudem zní, zda povinnost dle čl. 177/3 má za určitých okolností své
        meze ?
        ANO       - ledaže zjistil, že nastolená otázka není důležitá pro jeho rozhodnutí
                  - dotčený komunitární předpis již byl předmětem výkladu SD (v
                     konkrétní zodpovězené otázce, v předchozím řízení o předb. otázce o
                     stejném základu)
                  - obdobně i jestliže existuje konstantní judikatura SD, která danou právní
                     otázku vyřešila bez ohledu na druh řízení, ve kterím byla tato judikatura
                     vytvořena, i když sporné otázky nebyly úplně identické – je na úvaze vnitro
                     soudů (i těch v čl. 177/3) zda se obrátí na SD, je-li to vhodné
                  - správná aplikace KP je tak zřejmá, že nezbývá žádný prostor pro rozumnou
                     pochybnost ohledně rozhodnutí předb. otázky – vnitro soud musí však být
                     přesvědčen, že by pro ostatní soudy čl. států a SD existovala stejná jistota
        - nutno přihlížet k jazykovým verzím, které jsou současně závazné – tj. srovnávat je,
          přihlížet v případě shody jazkových verzí ke zvláštní terminologii KP rozdílnou od
          vnito práva a posuzovat předpisy v jeho souvislostech a ve světle KP

nárok stran na předložení předb. otázky vnitro soudem – neboť strana může mít zájem na tomto řízení před
ESD a proto může předložení otázky vnitro soudu pro nutnost výkladu KP navrhnout (v souladu s vnitro
právním řádem) – na předložení této otázky nemá právní nárok neboť o něm rozhoduje vnitro soud z úřední
povinnosti

nutnost rozhodnutí o předb. otázce k vydání svého rozhodnutí – jako podmínky pro předložení otázky
k výkladu KP – podmínka je splněna tehdy, když KP musí být vnitro soudem v jeho řízení aplikováno

pojem acte claire – zvláštní případ vyjímky z povinnosti předložit předb. otázku; SD tak rozvinul svoji
dosavadní judikaturu (totožnost právního základu rozhodováním vnitro soudů) a dovodil, že o tento případ
jde i tehdy, pokud existuje konstantní judikatura SD, která danou právní otázku již vyřešila (i když sporné ot.
nebyly úplně identické), neexistuje žádný prostor pro rozumnou pochybnost ohledně aplikace KP a to tehdy
pokud je soud přesvědčen o tom, že pro soudy čl. států a pro SD by existovala stejná jistota – nedostatek
pochyb.


                                                wünsche iii

Společnost Wünsche podala během soudního sporu ohledně zamítavého rozhodnutí o dovozní udělení
licence pro houbové konzervy 1981 novou žádost o licenci na dovoz konzerv z Číny a tato žádost byla
zamítnuta z důvodů ochranných opatření Společenství. ESD svým rozsudkem 1984 potvrdil platnost
ochranných opatření. V dalším sporu před německým správním soudem namítal žalobce, že rozsudek ESD je
pochybný a nemá závazné právní následky. Něm. soud se proto obrátil na ESD.

Nutno zkoumat, zda rozsudek SD v řízení o předb. otázce náleží k těm právním aktům orgánů Společenství,
jejichž platnost může být předmětem řízení o předb. otázce dle čl. 177 a zda je SD k rozhodnutí o těchto
otázkách příslušný ?

    4   příslušnost SD je nutno s přihlédnutím k čl. 177 posuzovat dle dělby pravomoci mezi čl. soudy a SD
        v tomto článku
    5   jak již SD rozhodl, spolupráce dle čl. 177 mezi čl. soudy a SD má zajistit jednotnou aplikaci KP ve
        všech čl. státech
    6   rozsudek SD v řízení o předb. otázce ohledně výkladu či platnosti právního aktu orgánů Společenství,
        rozhoduje s konečnou platností o 1 či více otázkách KP a zavazuje vnitro soudy ve všech čl. státech
        ( čl. 38-41 Statutu ESD taxativním způsobem vymezuje mimořádné opravné prostředky, kterými
        může být zpochybněna právní moc rozsudků SD, a že tato ustanovení nejsou použitelná v řízení o
        předb. otázce, neboť v těchto řízeních neexistují procesní strany
    7   rozsudek ESD má účinky pravomocného závazného rozhodnutí, je závazný nejen pro vnitro soudy,
        který o takovéto rozhodnutí požádá, ale i pro všechny soudy, které v této věci ještě ve vnitrostátním
        řízení rozhodují. Závaznost má význam v tom, že za stejného skutkového stavu nelze znovu požádat
        o rozhodnutí o předb. otázce. To však nevylučuje, aby vnito soud ve stejném řízení, které po
        zodpovězení předb. otázek pokračuje, nepožádal o další vyjasnění jiných relevantních otázek, a to i
        za stejného skutkového stavu a dále to nevylučuje, aby tentýž soud ve stejné věci požádal o
        rtozhodnutí o stejné otázce, která však vychází ze změněného skutkového stavu. – Okolnost, že se
        znovu na SD obrátí, však nezpochybňuje platnost předchozího rozhodnutí – z těchto důvodů
        nepatří rozsudek SD vydaný v rozhodnutí o předb. otázce k těm právním aktům orgánů
        Společenství, jejichž platnost tvoří předmět řízení o předb. otázce dle čl. 177.

dle evropského práva – meritorně rozhoduje o sporných otázkách vnitro soud, ESD je povinen vnitro soud
podporovat, pomáhat zejména tím, že rozhoduje o otázkách evropského práva


                                                  algera

Tehdejší Společné shromáždění (od 1957 Evropský parlament) ESUO se rozhodlo reorganizovat svůj
sekretariát. 12.12. 1955 vydal předseda Společného shromáždění svým zaměstnancům výnosy, kterými
změníl jejich postavení zakotvené ve Služebním řádu. Navrhl nové uspořádání zaměstnaneckého poměru,
který by odpovídal novému statutu. Žalobkyně pí Algera a jiní zaměstnanci s tímto uspořádáním nesouhlasili
a obrátili se na ESD žalobou proti Společnému shromáždění. Žalobci spatřovali v dopise místopředsedy
rozhodnutí, jehož neplatnosti se žalobou domáhali. SD v zásadě žalobě vyhověl a dovodil, že dopis je svým
obsahem rozhodnutím a vyslovil jeho neplatnost.

Společné shromáždění se dopustilo zásadní formální chyby ve smyslu čl. 40 Smlouvy
Žalovanému muselo být známo, že prezidentský výbor zamýšlí sladit platy zaměstnanců různých orgánů,
vykonávajících srovnatelnou činnost a žalobkyně souhlasila s takovoutou spoluprácí. Za těchto okolností
nesměly být výnosy z 12.12. ´95 rozdány v tomto dni, který předcházel vyhodnocení srovnání a které se
stalo téhož dne, kdy žalovaný na schůzi prezidentského výboru souhlasil s nutností tohoto srovnání – toto
předčasné a uspěchané vydání je závažnou formální chybou a dále že rozporuplné chování žalovaného vůči
žalobcům je další závažnou formální chybou.

výklad delegovaných pravomocí – pojem delegovaných pravomocí je jeden z nejdůležitějších právních
institutů evropského práva – tzn. že orgány ES mohou jednat jen tehdy, pokud to jsou k tomu zvlášť
zmocněny (obsaženo v primárním právu). jen na základě tohoto zmocnění mohou být v sekundárním právu
např. inkorporovány pravomoci k jednotlivým právním aktům. Obvykle zmocnění určuje: v jakých oblastech
mohou orgány evrop. společenství stanovit pravidla, které orgány mají oprávnění k těmto pravidlům a v jaké
formě lze pravidla vydat. Není-li v primárním právu sobsaženo zmocnění pro určitou formu právního aktu,
mohou orgány zvolit formu jakoukoli.
    I.      Odpovědnost                   státu

                                                    francovich

        Směrnice Rady o sbližování právních řádů čl. států při zajištění min. úrovně ochrany zaměstnanců
pro případ nesolventnosti zaměstnavatele, měla být čl. státy transponována. Italie povinnost nerespektovala
a byla rozhodnutím ESD odsouzena pro porušení Smlouvy. Tím nebyl vytvořen zvláštní fond předvídaný
směrnicí, z něhož by bylo možné vyplatit kompenzaci zaměstnancům při nesolventnosti podniků, takže p.
Francovich a pí. Bonifaciová a dalších 33 zaměstnanců neobdrželi peníze z fondu. Žalobci se obrátili na stát,
aby jim poskytl minimální kompenzaci předvídanou směrnicí nebo subsidiárně náhradu škody.
        Italské soudy péředložily ESD tyto předb. otázky:
    2. lze se dovolávat před národním soudem bezprostředního účinku směrnice, která zakládá práva
         osobám ?
    3. existuje odpovědnost státu za škody způsobené nesplněním jeho povinností, jež pro něj vyplývyjí
         z KP ?

                bezprostřední úč       inek v daném případě by znamenal primární plnění kompenzace ve
                  smyslu uvedené směrnice. Toho ale nebylo možné dosáhnout proto, že založení fondu bylo
                  možné ve spolupráci s jinými subjekty, a tyto nemohly být uznány povinnými v důsledku
                  bezprostředního úč inku.
               Stát, který ve lhůtě nepřijal opatření k provedení směrnice nemůže namítat vůč          i
                  osobám její neprovedení – tj. všude tam, kde se z hlediska obsahu zdají být bezpomíneč
                          ná a dosteč ně přesná, se lze takových ustanovení v případě nedostatku přijetí
                  prováděcích opatření ve lhůtě dovolávat proti jakémukoli národnímu ustanovení
                  nevyhovujícímu směrnici, pokud ona směrnice stanoví práva, jichž se osoby mohou
                  dovolávat proti státu. Nutno směrnici zkoumat ze 3 aspektů – stanovení beneficientů záruky,
                  která je předvídána; obsahu této záruky; identity povinného k záruce – otázka zda stát je
                  tento povinná pokud nepřijal ve lhůtě potřebná prováděcí opatření. Dotč        ené osoby
                  nemohou uplatňovat tato práva proti státu u národních soudů kvůli nedostatku přijetí
                  prováděcích opatření ve lhůtě.
          k zásadě odpovědnost státu – dle judukatury soudu, vnitro soudům pověřeným aplikací KP
přísluší, aby zajistily plný účinek norem KP a ochránily práva, jež tyto normy udělují jednotlivcům. Ke
zpochybnění plné účinnosti norem KP a ochrana práv by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost
obdržet odškodnění, když jejich práva byla narušena porušením KP adresovaného čl. státu.
          odškodnění je nutné zejména tehdy, když je plný účinek KP podřízen podmínce činnosti ze strany
státu, a kdy jednotlivec při absenci této činnosti nemůže u vnitro soudu uplatnit práva přiznaná KP. Z toho
plyne, že princip odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením KP, jež se mu přičítá, je
vlastní systému Smlouvy.
          Závazek čl. států k NŠ má opru též v čl.5 Smlouvy – kde jsou čl. státy povinny přijmout opatření
obecná i zvláštní k zajištění výkonu závazků, jež jim připadají dle KP.
          podmínky odp. státu – za nichž se umožní nárok na odškodnění – 3: výsledek předepsaný
směrnicí zakládá práva ve prospěch jednotlivců; obsah těchto práv musí být identifikovatelný na základě
ustanovení této směrnice; existence kauzálního nexu mezi porušením závazku státu a škodou jednotlivců.
Tyto podmínky jsopu dostatečné, aby vytvořily právo na odškodnění, jež má základ přímo v KP.
          podmínky věcné i formální stanovené národními pr. řády v oblasti NŠ, nesmějí být méně příznivé než
ty, které se týkají nároku NŠ vnitrostátní povahy a nesmějí být uspořádány tak, aby obdržení NŠ bylo
praktické nemožné či obtížné. Za těchto pomínek náleží vnitro soudu, aby dle národní úpravy odpovědnosti
zajistil právo pracovníků na NŠ, jež jim byly způsobeny neprovedením směrnice.
                                                 ta – luft

Směrnice o hraničních hodnotách kvality vzduchu pro oxid siřičitý a sirný prach, a pro obsah olova ve
vzduchu. Členské státy byly povinny učinit vhodná opatření k tomu, aby hraniční hodnoty byly od 1.4. 1983
respektive od 3.12. 1987 skutečně dodržovány. SRN žádná opatření pro dodržení ani jedné směrnice
neučinilo. Zastávalo stanovisko, že míra ochrany byla již dosažena příslušnými existujícími předpisy. Komise
to však nepovažovala za uspokojivé vysvětlení a podala žalobu o porušení Smlouvy dle čl. 169 (226) ES proti
SRN.

    2   nesporná jsou ustanovení technického návodu – TA luft – čistoty vzduchu s ohledem na hodnoty
        imisí.
    3 Komise je názoru, že předpisy namají kogentní povahu, a že věcná působnost je omezenější než u
        směrnice.
    4 V právním řádu SRN nejsou správní předpisy obecně závaznými právními předpisy (neboť Ústava
        SRN čl. 80/1 činí vydávání nařízení orgány státní správy závislými na určitých předpokladech –
        zejména procesních. Dále SRN připouští, že správní předpisy nemusí být dodržovány, pokud existuje
        atypický skutkový stav – tj, takový stav, který nechtěli ani upravit v posuzovaném obecném
        předpisu.
    5 Předpisy TA luft neplatí pro jiné zdroje znečišťování než v něm zmíněné (bezprostřední okolí staveba
        zařízení) oproti směrnici (na celé území členského státu)
    6 Dle judikatury SD nemusí provedení směrnice do vnitro práva být převzato doslova; v závislosti na
        obsahu směrnice může postačit obecný právní rámec, pokud zajišťuje plnohodnotné používání
        směrnice jasným a určitým způsobem (tj. práva a povinnosti)
    7 čl. 2 SES předvídá povinnost čl. států stanovit hraniční hodnoty, které nesmí být překročeny pro
        ochranu zdraví. Tzn. že při překročení hodnot musí být možno dovolat se kogentních předpisů a
        uplatnit tak svá práva.
    8 S obecným charakterem směrnice není v souladu toto její provedení, které se omezuje jen na určité
        zdroje znečištění a na opatření, která jsou povinny učinit správní úřady.
    9 čl.státy musí zajistit jednoznačný a zákonný rámec v dotčené oblasti, aby zajistily plnou aplikaci
        směrnic v právním a nikoli jen faktickém ohledu (vlastní uskutečňování, fungování, vynucování rtj.
        výsledný stav), který stejně předpokládá zakotvení směrnic do právních norem
výrok ESD: SRN porušila své povinnosti ze Smlouvy o ES tím, že nevydala během předepsané lhůty
opatření, aby vyhověla směrnici.

komentář: rozsudek řeší otázku zda k provedení směrnice je zapotřebí zákona či postačí jiné formy práva či
dokonce formy právně nevynutitelné.
       dle čl. 10 SES jsou čl. státy povinny učinit veškerí vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění svých
závazků vyplývajících ze SES nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství.

    I.      Lidská       práva


                                                 stauder

rozhodnutí Komise z 12.12. 1969 vydané ve prospěch určitých skupin spotřebitelů ohledně odběru
zlevněného másla zmocňovalo čl. státy poskytnout máslo za sníženou cenu pro ty, kteří pobírali sociální
podporu, neboť jim příjem nedovoloval nákup za plnou cenu.

čl. 4 německé jazykové verze rozhodnutí Komise stanovil, že čl. státy učiní všechna nutná opatřrní k tomu,
aby oprávnění dle čl. 4 mohli obdržeu máslo proti předložení dobropisu vystaveného na jméno.
SRN využila tohoto zmocnění a směrnice vlády vydala dobropisy, kde muselo být jméno a adresa
oprávněného.
Žalobce vychází z toho, že je protiprávní být nucen uvádět na dobropisu jméno oprávněného.
SD není zde tázán na slučitelnost KP a vnitro ústavního práva. Takové zkoumání by dle dosavadní judikatury
bylo nepřípustné. Vnitro soud žádá, aby byla posouzena právnost rozhodnutí Komise na zákládě „obecných
zásad platného KP“. Tím je – jak to plyne z odůvodnění vnitro soudu, míněno, že základní srovnání má být
podle zásad vnitro práva – tj. zjišťovat spoečné hodnotové představy vnitro ústavního práva, zejména vnitro
LP, které musí být považovány za nepsanou součást KP.
čl. 4 rozhodnutí Komise je ve 2 jazykových verzích (SRN + jiná) – kde německá stanoví „dobropis vystavený
na jméno“ a druhá verze „individualizovaný dobropis“ – tj. existuje i jiné označení oprávněného kromě jména
pro kontrolu.
Je-li adresováno rozhodnutí všem čl. státům, je nutné přihlížet kvůli jeho tvůrce a sledovat účel a smysl dle
všech verzí – je tedy zakázáno řídit se jen jedinou verzí. Tento výklad je též potvrzen prohlášením Komise, že
jméno by mělo být odstraněno. – Proto je třeba sporný předpis vykládat tak, že uvádění jména
nepředepisuje, avšak nezakazuje.
Každý čl.stát je oprávněn volit různí individuální metody a při tomto výkladu neobsahuje sporný předpis nic,
co by v obecnách zásadách KP řádu, jejichž ochrana je pro SD povinná, mohlo zpochybnit zde obsažená LP.
Nutno dát přednost nejméně zatěžujícímu výkladu, pokud postačí k dosažení cílů, k nimž má sloužit
předběžné rozhodnutí.

komentář: otázka zda výkon veřejné moci Společenství je a v kladném případě do jaké míry může být
omezen ochranou ZLP – omezen ve smyslu srovnání s vnitro právem
otázka zda KP samo obsahuje určité garance ZLP, a jaký je vlastně základ výkladu vnito práva, které je
v daném případě výsledkem transpozice KP (směrnice) – neobsahuje samo garance ZLP a základ vnitro
práva v případě transpozice je ve vnitro právu.


                                                  hoechst

1968 získala Komise informace o podezření, že mezi výrobci PVC a obchodníky s těmito výrobky byly v rámci
Společenství uzavřeny dohody anebo došlo k jednání ve vzájemné shodě ohledně stanovení cen a kvót
v dodávkách pro výrobu. Vydala proto rozhodnutí, které nařizovalo šetření u společnosti Hoechst. 1987 se
dostavili úředníci Spolkového kartel. úřadu bez předchozího ohlášení, aby provedli šetření. Hoechst to
nedovolil a trvdil, že domovní prohlídka je protiprávní bez předchozího soudního povolení. Dva dny poté další
pokus –neúspěšný (přítomni úředníci a policisté – ti ovšem nezasáhli neb se domnívali že je to protiprávní bez
soudního povolení). Kmise proto vyzvala Hoechst aby souhlasil s prohlídkou pod hrozbou pokuty – Hoechst
však nevyhověl. Mezitím se Kartelový úřad pokusilů získat u soudu povolení k prohlídce – soud však návrh
zamítl, neb dle soudu podezření z dohody nebo jednání ve vzájemné shodě nebylo dostatečně prokázáno. Po
předložení informací Komisí dosáhl Kartelový úřad soudní povolení k prohlídce ve prospěch Komise. Hoechst
i přes pochbnosti o tomto kroku prohlídku umožnil. Komise uložila rozhodnutím pokutu za průtahy.
Hoechst podal žalobu dle čl. 230/2 proti rozhodnutí Komise a namítal, že Komise překročila své pravomoci,
rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná a řízení je protiprávní.

SD v rozsudku konstatoval, že nárok na řádný proces ve správním řízení, které může mít za následk sankci,
musí být respektován. Musí být zabráněno tomu, aby tento nárok v přípravném řízení byl ohrožen způsobem,
který by vylučoval jeho nápravu; to zejména platí u šetření, která mají sloužit k důkazu o protiprávním
jednání podniků, a která jsou způsobilá založit odpovědnost.
Neb žalobce namítal poorušení práva domovní svobody, je třeba konstatovat, že nedoknutelnost obydlí je
zásadou, která je společná právním řádům čl. států, jde-li o bydlí soukromých FO – neplatí to pro podniky
(existují totiž významné rozdíly v čl. státech týkajících se provozních prostor PO – obch. společností před
zásahem orgánů veřejné moci)
To je v souladu i čl. 8/1 Úmluvy o LP, která se vztahuje pouze na osobní svobodu FO a nikoli na věci
sloužící k podnikání - v tomto směru neexistuje ani ustálená judikatura ES pro LP.
Není pochybnost o tom, že právní řády čl. států podmiňují zásah orgánů do činnosti soukromé osoby
zákonným zmocněním – jen dle zákonných důvodů, přitom je zaručena ochrana proti svévolnému a
nepřiměřenému zasahu – tato záruka se považuje za obecnou zásadu KP. SD má pravomoc určit, zda
prostředky použité Komisí nepřesahují dovolené meze.
Jek účel nařízení č. 17/62 tak Komisí vyjmenovaná oprávnění zaměstnanců Komise v čl. 14 svědčí o tom, jak
daleko mohou zajít – právo vstupu na pozemky,do místností, dopravních prostředků, pokud je třeba umožnit
Komisi opatřovat důkazy při porušování soutěžních pravidel na takových místech, na kterých se normálně
nachází – provozní místnosti podniků.
Zmocnění ke vstupu do obchodních společností by se míjelo účinkem, pokud by vyšetřovatelé nemohli dělat
nic jiného než požadovat přesně vydání dokumentů, které již předem vyžádali – mají tak právo sami
vyhledávat další info zdroje.
Oprávnění dle nařízení č. 17/62 čl. 14 – je výkon těchto oprávnění možný za podmínek, které mají zaručit
zachování práv dotčených podniků.
    3. povinnost Komise udat předmět a účel šetření, je zásadou důležitou též pro povinnost podniku k
         součinnosti a práva na obhajobu
    4. podmínky pro výkon vyšetřovacích oprávnění Komise mohou být rozdílné dle druhu řízení, pro který
         se rozhodne, dle jednání dotčeného podniku a podílu národních úřadů na šetření
    5. čl. 14 nařízení č. 17/62 předpokládá prohlídku tj. postup za součinnosti dotčeného podniku, které se
         uskuteční buď u písemné žádosti-dobrovolně anebo na základě povinnosti plynoucí z rozhodnutí o
         prohlídce – mají zaměstnanci Komise mezi jinými též právo nechat si předložit požadované doklady,
         vstoupit do místností a nechat si ukázat obsah nábytku, který označí, nikoli však násilím či nucením
         zaměstnanců podniku umožnění přístupu ani provézt prohlídku bez odpovědné osoby podniku.
    6. pokud podnik brání Komisi, mohou zaměstnanci Komise za spolupůsobení státních orgánů (povinni
         poskytnout podporu ke splnění úkolů) vyhledat nutné zdroje info.

Komise před SD tvrdila, že její zaměstanaci jsou v rámci šetření oprávněni provést prohlídku bez součinnosti
národních úřadů a bez respektování procesních záruk národního práva – je to mylný výklad ale nemůže vést
ke konstatování protiprávnosti rozhodnutí vydaných na základě tohoto předpisu.


                                                     prais

Gen. sekretariát Rady uveřejnil v Úředním listu 15.2. 1975 oznámení o vypsání veřejné soutěže na místo
překladatele. Žalobkyně se řádně přihlásila 23.4. 1975 a dopisem byla informována o tom, že zkušební
komise její přihlášku akceptovala a písemná zkouška bude v Lodýně 16.5. 1975. žalobkyně svým dopisem
25.4.. sdělila, že v uvedeném termínu nemůže, neb jest židovské víry a 16.5. mají svátek, kdy je zakázáno
cestovat a psát, tak požádala o jiný termín. Rada 5.5. dopisem sdělila, že jiný termín není, neb jest podstatné,
aby se všichni účastníci zúčastnili zkoušky v jednom dni. Žalobkyně podala stížnost dle čl. 90/2 služebního
řádu – Radou zamítnuto. Proto podala 18.2. žalobu, kde požaduje, aby rozhodnutí Komise obsažené v jejím
dopise 29.9., kterým byla zamítnuta její stížnost, bylo zrušeno a aby bylo zrušeno rozhodnutí obsažené
v dopise Komise z 5.5., v němž byla zamítnuta žádost o stanovení jiného termínu zkoušky. Dále navrhla
zrušení výsledků výběrového řízení, které bylo ovlivněno odmítnutím její žádosti.

žalobkyně tvrdí, že došlo k porušení čl. 27/2 služebního řádu, dle kterého mají úředníci být vybírání bez
ohledu na rasu, víru a pohlaví a dále že KP zakazuje jakoukoli diskriminaci z důvodu víry, neb je to v rozporu
se základními LP, jejichž dodržování má SD zajišťovat. Dále se opírá o čl. 9/2 Úmluvy o LP, kde „svoboda víry
nesmí být předmětem omezení z jiných než zákonných důvodů, které jsou v demokratické společnosti
nezbytné v zájmu veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví a morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“. Neb
úmluva byla ratifikována všemi čl. státy , mohla by v ní obsažená práva považována za základní práva, která
jsou chráněna též KP, dle žalobkyně. Dále navrhuje, aby se čl. 27 služebního řádu vykládal tak, že Rada musí
určit termín tak, aby se každý účastník zkoušek mohl zúčastnit, aniž by porušil své náboženství – to přikazuje
i právo na svobodu vyznání.
Ze služebního řádu plyne, že pokud je třeba obsadit určitá místa a to jinak než cestou povýšení či přeložení
stávajících úředníků, je nutno provést výběrové řízení na základě důkazů způsobilosti nebo zkoušek, nebo
obojího. V případě zkošek platí zásada rovnosti a přikazuje, aby zkoušky byly konány pro všechny uchazeče
za stejných podmínek a v případě písemných zkoušek, aby podmínky byly stejné pro srovnání výkonu
uchazečů – proto je nutné provést je ve stejném termínu, ovšem s ohledem na zájem uchazečů, kteří termín
nemouhou akceptovat např. z náboženských důvodů – pokud to včasně sdělí, že se nemohou dostavit
v určitý den, musí to potenciální zaměstnavatel vzít v úvahu a tyto dny vynechat. Pokud o tom neuvědomí
může zaměstnavatel odmítnout stanovit jiný termín – neb nelze vycházet z toho, že služební statut či
uvedená základní práva zavazují potencionálního zaměstnavatele předejít konfliktu s náboženskými
požadavky účastníku, o jejichž existenci nevěděl.
Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta.

komentář: SD vážil na jedné straně zájem Komise na demokratičnosti, transparentnosti a nízké
nákladovosti výběrového řízení. Na druhé straně vážil hodnotu svobody vyznání a musel se přiklonit k názoru
Komise, neb žalobkyně uvědomila zaměstnavatele o náboženské překážce opožděně. Vyhovět žádosti a tak
i žalobě by znamenalo porušení zásady demokratického procesu a vznik velkých nákladů. SD konstatoval, že
žalobkyně neuplatnila své právo efektivním způsobem a proto převážil jiný zájem.

    I.      Základní             svobody
                                               dassonville

firma Dassonvill dovážela z Francie do Belgie „skotskou whisky“, aniž se mohla prokázat – jak požadoval
belgická dovozní předpis označení původu – příslušné osvědčení od britských úřadů. Byla proto žalována
belgickým státním zástupcem, ale bránila se poukazem na to, že aplikované vnitro právidlo odporuje KP,
zakazujíjímu opatření tohoto druhu.
Prvoinstanční soud v Bruselu předložil SD dle čl. 177 Smlouvy EHS předběžné otázky, týkající se výkladu čl.
30-33,36 a 85Smlouvy EHS, mezi nimi i otázku, zda je vnitostátní opatření zakazující dovoz zboží, které není
vybaveno úředním dokladem země původu o oprávněnosti užití označení země původu, opatřením s účinkem
rovnocenným kvantitativním omezením ve smyslu čl. 30 Smlouvy EHS.

nepřímý dovozce skotské whisky nakoupené ve Francii jako paralelní dovozce je vystaven obtížím při získání
osvědčení o původu zboží.
za opatření s rovnocenným kvantitativním omezením je třeba považovat: „Každé obchodní pravidlo čl.
států, způsobilé bezprostředně či nepřímo, skutečně či potenciálně bránit obchodu uvnitř
Společenství.“ Dokud chybí úprava Společenství, která spotřebitelům zaručuje pravost označení původu
výrobku, může čl. stát mít opatření, jimiž by vyloučil nekalé způsoby jednání v této oblasti, ale smí k nim
přikročit jen za podmínky, že tato opatření jsou rozumná a požadované důkazy nezpůsobí omezení obchodu
mezi čl. státy a budou přístupné všem příslušníkům Společenství. Nesmí být ani diskriminační.
SD rozhodl o neslučitelnosti čl. 30 s právem Belgie prokazovat původ zboží u nepřímých dovozců.
Jen dle podmínek čl. 30 je možné omezit volný pohyb zboží.

        komentář: Překážka obchodu – kterou je vnitrostátní opatření, tkví v jeho povaze (jak formální tak
funkční povahy) a není třeba prokazovat škodlivý účinek či rozsah v daném případě – důkazní břemeno nese
stát.


                                                 cassis de dijon

        firma Rewe požádala 1976 německou Spolkovou správu lihovarnického monopolu o povolení dovézt
z Francie a na území SRN prodávat likér Cassis de Dijon. Zatímco ve Francii byl likér se svým nízkým
obsahem alkoholu připuštěn na trh, v SRN nikoliv pro nízký obsah alkoholu, neboť německý zákon
předepisoval minimálně 32%, přičemž Spolková vláda nebyla ani zmocněna k udělení vyjímky. A zastávala
stanovisko, že minimální obsah alkoholu je odůvodněn ochranou veřejného zdraví a ochranou spotřebitele
dle čl. 36 Smlouvy EHS – odstranění limitu by znamenalo zaplavení trhu nízkoprocentním alkoholem
s vysokou návykovostí. Vnitro soud postoupil věc k rozhodnutí Finančnímu soudu a ten předložil věc ESD
jako předběžnou otázku dle čl. 177 Smlouvy EHS:
         Lze pojmu opatření s rovnocenným kvantitativním omezením dle čl. 30 rozumět tak, že púod něj
spadá i stanovení min. obsahu alkoholu, které vede k tomu, že tradiční výrobky jiných členských států, jež
takto stanovený obsah nesplňují, jsou z trhu SRN vyloučeny ?
         Neb právo Společenství výrobu a prodej lihovin na trhu dosud neupravuje, je tato úprava věcí
členských států.
         Překážky obchodu uvnitř Společenství, kterí vyplývají z přetrvávajících rozdílů v národních úpravách
přístupu těchto výrobků na trh, musí být akceptovány, pokud tato ustanovení jsou nutná, aby se vyhovělo
naléhavým potřebám účinné daňové kontroly, ochrany věřejného zdraví, poctivosti obchodního styku a
ochrany spotřebitele… . Mezi ně ale nepatří tvrzení Spolkové vlády, neb na trhu je široká nabídka
nízkoalkoholických nápojů. Dále vláda tvrdila, že takto čelí nekalosoutěžním praktikám spočívajících
v rozdílném daňovém zatížení v závislosti na obsahu alkoholu.
         Nelze dovozovat, že by povinné stanovení min. obsahu alkoholu bylo hlavní zárukou poctivosti
obchodního styku a že ochranu spotřebitele lze zajistit též údajem o původu a obsahu alkoholu na etiketě.
         Z toho vyplývá, že úprava min. obsahu alkoholu nesleduje cíl všeobecného zájmu, který by byl
nadřazen požadavku volného obchodu zboží (jako jednoho ze základů Společenství).
         Pokud stanoví čl. stát právními předpisy min. obsah alkoholu jako podmínku uvedení do oběhu, jde
o překážku v obchodu neslučitelnou s čl. 30 Smlouvy EHS – neexistuje oprávněný důvod pro omezování
dovozu alkoholických nápojů, které byly v jiném čl. státě řádně vyrobeny a uvedeny do oběhu - opatření
s rovnocenným kvantitativním omezením tak dle čl. 30 zahrnuje i stanovení min. obsahu alkoholu v nápojích
právem čl. států a spadá pod zákaz v tomto ustanovení (tímto případem rozšířeno i na import, export,
tuzemské výrobky).

        ochrana spotřebitele – může být omezující podmínka, ale stát musí unést důkazní břemeno,
muselo by jít o kategorické požadavky = naléhavá potřeba, které pojmově vylučuje kvalifikaci opatření
jako opatření zakázaného dle čl. 30 a převáží požadavek volného obchodu zboží (kriteriem posouzení jsou
okolnosti skutkové nikoli formální).


                                                silhouette

         Rakouská firma Silhouette dělá brýle za vyšší cenu a pod stejnojmennou ochrannou známkou,
registrovanou v Rakousku a většině zemí světa, s nimi obchoduje. V Rakousku dodávají brýle optikům přímo,
v jinde prostřednictvím svých distributorů. Hartlauer v Rakousku prodává též brýle, ale nízké ceny a proto mu
Silhouette nedodává, neboť považuje nízké ceny zan škodlivé vůči své pověsti.
         1995 prodal Silhouette vyšlé brýle z módy do Bulharska a svému zástupci nařídil, že jsou pouze pro
Bulharsko a jiné státy bývalé SSSR a export do jiných zemí je zakázán. Zástupce ujistij, že tak instruoval
obchodníky, ale Hartlauer brýle v Bulharsku nakoupil, dovezl zpět a zahájil reklamu s tím, že prodává brýle
Silhouette, nakoupené v zahraničí.
         Silhouette se bránil reimportu návrhem na vydání předběžného opatření u Vrchního soudu
v Rakousku.
         čl. 7 Směrnice 89/4 o vyčerpání práv z ochranné známky stanoví, že:
     2. ochr. známka neopravňuje majitele, aby zakázal export pro výrobky, které byly pod touto ochr.
         známkou uvedeny majitelem s jeho souhlasem na trh Společenství.
     3. odstavec 1 se nepoužije, mí-li majitel rozumné důvody brámit další komercializaci výrobků, zejména
         když se stav výrobků změnil či zhoršil poté, co byly uvedeny na trh.

        Smlouvou o Evropském hosp. prostoru z 2.5. 1992 byla územní působnost směrnice rozšířena na
celé EHS, tj. ES a Norska, Lichtenštejnska a Islandu. Do doby přijetí komunit. úpravy Rakousko používalo tzv.
mezinárodní vyčerpání práv k ochr. známce, poté aplikovalo zásadu komunitárního vyčerpání.

        dle čl. 5/1 směrnice, uděluje reg. známka vlastníku výlučná práva v ní obsažená, stanoví, že taková
práva opraavňují vlastníka brámit 3-tím osobám bez jeho souhlasu používat při obchodování jakékoli totožné
označení (zboží či služeb), které jsou identické pro něž byla známka registrována. 4l. 5/3 stanoví
demostrativní výčet druhů praktik, které může majitel zakázat, zejména dovoz, vývoz pod touto ochr.
známkou.
         čl. 7 stanoví, že za určitých okolností výlučné právo k ochr. známce je vyčerpáno s výsledkem, že
majitel nemůže zakázat její používání – samotné vyčerpání nastaně jen tam, kde výrobky byly dány natrh ve
Společenství - EHProstoru. Soudu nebyl předložen argument o výkladu, že by to bylo bez ohledu na to, kde
bylo dáno na trh.
         Směrnice musí být vykládána tak, že jde obsahuje úplnou úpravu, a tudíž nemůže být vykládána tak,
že ponechává na čl. státech úpravu jejich vnitro právem vyčerpání práv udělených ochr, známkou ve vztahu
k výrobkům daným na trh v nečlenském státě.
         Jde o jediný výklad schopný zajistit, že účelu směrnice bude dosaženo ochrany fungování vnitřního
trhu. Pokud by některé státy upravovaly mezin. vyčerpání a jiní komunitární – vedlo by to k tvorbě bariér
volného obchodu zboží a služeb.
         Z výše uvedeného plyne, že národní pravidla o vyčerpání práv k ochr. známce ve vztahu
k výrobkům daným na trh mimo EHProstor pod touto známkou majitelem či s jeho souhlasem
jsou v rozporu s čl. 7/1 Směrnice ve znění dohody o EHP.

        komentář:
        paralelní dovozy či reimporty ze 3-tích zemí pškozují výrobce a autorizované obchodníky, a to nižší
cenou (opatřily jinde levněji či nenesou náklady reklamy).
        paralelní dovozy uvnitř Společenství jsou pozivní vůči spotřebiteli – to je OK (Dassonville), ani jim
nebrání výlučná práva k ochr. známce: pokud dal majitel souhlas k obchodování se zbožím v jiném čl. státu,
došlo k tzv. komunitárnímu vyčerpání práva k ochr. známce a tak se dá obchodovat po celém společném
trhu.
        ESD potvrdil využití práv k ochr. známce za účelem ochrany před paralelními dovozy a
reimportem ze států mimo společný trh, i když nižší cena byla ve prospěch spotřebitele.


                                                 bosman

        profesionální fotbalisté či poloprofici.
        Bosman byl belgický státní příslušník, zaměstnán belgickým klubem RCL, kde mu smlouva vypršela
a byla mu nabídnuta nová za nižší příjem – on to odmítl a byl proto zapsán na listinu hráčů vhodných
k přestupu. Nikdo neprojevil zájem a tak se Bosman sám dohodl s Dankerque. Byla uzavřena smlouva mezi
RCL a Dankerque o hostování na dobu 1 roku zýa 1200000 BRF, splatných poté co Franc. Fot. Federace
obdrží potvrzení o přestupuod Belgické. RCL zapochyboval o solventnosti Dankerque, nepožádal Belgickou
Federaci o vydání tohoto potvrzení pro FFF a obě výše uvedené smlouvy tak zůstaly neúčinné.

         výkon sportů spadá pod KP (defacto jde o zaměstnance), existují-li pravidla představující překážku
ve volném pohybu pracovníků tj. přestupová pravidla – ESD je zakázal (čl.48) SES
         Belgie chtěla omezení fotbalistů (ze čl. států netýká se 3-tích zemí) – ESD nedovolil
         ESD zákaz omezení příslušníků čl. států (max 3 v klubu) tj. neomezený počet hráčů jiných tj. i
z nečlenských zemí. (čl. 48)
         čl. 18 SES brání aplikaci pravidel vydaných sportovními asociacemi, dle nichž profi fotbalista,
příslušník čl. státu, nemůže po vypršení smlouvy, která ho váže k některému klubu, být zaměstnán klubem
jiného čl. státu, pokud ten nazaplatil původnímu klubu odstupné.
         nelze se dovolat bezprostředního účinku čl. 48 SES na podporu navrácení odstupného, které k datu
tohoto rozsidku již bylo vyplaceno či je splatné ke splnění závazku vzniklého před tímto datem, s vyjímkou
pro strany sporu, které před tímto ddatem podaly návrh na soudní řízení či uplatnily námitku rovnocennou dle
národního práva.


Rozsudek Royer
Skutkový stav:

Pan Royer byl francouzský státní příslušník, který se zdržoval od r. 1971 bez potřebného ohlášení v Lutychu
v Belgii u své manželky, která zde provozovala kavárnu. Pan Royer byl v Francii v 60. letech odsouzen za
kuplířství ke dvěma letům odnětí svobody a byl vyšetřován pro krádeže a loupežná přepadení. V r. 1972 ho
belgické úřady vyhostily a zakázaly mu další vstup na belgické území. Pan Royer se však vrátil ke své
manželce do Lutychu. Kde byl zatčen a držen ve vazbě na základě rozhodnutí, jehož důvody spočívaly mj.
v tom, že „osobní chování pana R. zakládá důvod se domnívat, že jeho přítomnost je nebezpečná pro veřejný
pořádek.“ V průběhu trestního řízení proti němu se soud v Lutychu obrátil na Soudní dvůr, aby objasnil
otázky týkající se práva svobodného pohybu osob.

Z rozsudku:

Právo státních příslušníků členského státu, kteří přicestovali na území jiného státu a zdržují se
zde za účelem uvedeným ve Smlouvě, a kteří zde zejména hledají či vykonávají samostatnou
či nesamostatnou výdělečnou činnost anebo se zde připojují ke svému manželovi nebo jiným
rodinným příslušníkům, vyplývá přímo ze Smlouvy ES.
Toto právo vzniká nezávisle na udělení povolení k pobytu příslušným orgánem členského
státu. Udělení povolení k pobytu tedy není jeho právním důvodem! Povolením se pouze prokazuje
členskému státu osobní postavení příslušníka jiného členského státu podle komunitárního práva.
Z výše uvedeného dále vyplývá, že zákaz pobytu na výsostném území není možné ospravedlnit
pouze tím, že státní příslušník jednoho členského státu, nesplnil zákonné formality pro vstup
na státní území a pobyt. Protože se jedná o výkon práva nabytého přímo ze Smlouvy, není
možné takové jednání samo považovat za ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Proto je
každé rozhodnutí o vyhoštění osoby z území členského státu, které bylo učiněno orgány
členského stáru proti příslušníku jiného členského státu, který je chráněn Smlouvou,
neslučitelné se Smlouvou, jestliže se opírá jen o to, že dotčená osoba nesplnila zákonné
formality při kontrole cizinců a nemá povolení k pobytu.
Podle čl 3 odst. 1 Směrnice 64/221 je „při posuzování opatření týkajících se veřejného
pořádku a bezpečnosti“ rozhodující výlučně osobní jednání jednotlivce!

Komentář:

Zásadní význam pro uskutečňování svobody pohybu osob. Primární právo je bezprostředně použitelné
a má pro občana konstitutivní následky. Povolení k pobytu je pouze určitý důkazní prostředek,
ale není vlastním právním důvodem pobytu osoby na území cizího členského státu.Porušení
oznamovací povinnosti není jednou ze skutečností, na základě níž může členský stát omezit
svobodu pohybu osob!


Rozsudek Levin

Skutkový stav:

Paní Levin, britská státní příslušnice a manželka občana třetího státu, požádala v roce 1978 o povolení
k pobytu v Holandsku. Její žádost byla zamítnuta v r. 1979 s odůvodněním, že udělení pobytového povolení
by bylo v rozporu s obecným zájmem, neboť žadatelka nevykonává od r. 1978 žádnou výdělečnou činnost,
a proto nemůže být považována za „zvýhodněnou občanku EHS“. Paní Levin podala proti tomuto rozsudku
opravný prostředek, ve kterém mimo jiné uváděla, že společně s manželem mají dostatečný majetek a
příjem k tomu, aby mohli uspokojit svoji výživu. Protože o tomto opravném prostředku nebylo ve lhůtě
rozhodnuto, podal paní Levin žalobu na vydání pobytového povolení proti Ministerstvu spravedlnosti, kde
mimo jiné uváděla, že nepobírá příjem, který by dosahoval výše minimální mzdy, takže její činnost slouží
k tomu, aby dosáhla povolení k pobytu pro svého manžela. Holandský soud pak požádal ESD o zodpovězení
několika otázek.




Z rozsudku:

Navazovací skutečností pro práva, která vyplývají ze svobody pohybu pracovníků, zejména pro právo vstupu
na území členského státu a pobyt na něm, je existence „pracovníka,“ tj. okolnost, že osoba vykonává
„činnost v námezdním poměru.“ Tyto pojmy nejsou v žádném pr. předpise definovány. Jejich význam je
třeba zajistit s odvoláním na obecně uznávané zásady výkladu, rozšiřujícím způsobem ve vztahu a kontextu
s pojmy a cíly ve Smlouvě ES. Soudní dvůr již dříve (ve věci Unger) rozhodl, že pojmy „pracovník“
a „námezdní práce“ nemohou být definovány odkazem na právní předpisy členských
států.Jinak by totiž bylo dodržování komunitárních předpisů o volném pohybu pracovníků
zcela zmařeno. Obsah těchto pojmů by mohl být bez kontroly komunitárních orgánů každým
členským státem jednostranně stanoven a měněn. Tak by tomu bylo v případě, že by
uskutečňování práv přiznaných Smlouvou pracovníkům bylo závislé na kritériu minimální
mzdy podle práva přijímajícího státu (viz skutkový stav Levin).
Tyto pojmy stanoví působnost základní svobody garantované smlouvou a nesmí být proto
vykládány restriktivně!
Je v souladu s tímto pojetím, jestliže je v zásadě všem pracovníkům členských států, a to
stejnou měrou dlouhodobě zaměstnaným, sezónním pracovníkům, příhraničním pracovníkům
a pracovníkům, kteří vykonávají svoji činnost v souvislosti s poskytováním služeb, přiznáno
oprávnění vykonávat jimi zvolenou činnost v rámci Společenství. Kromě toho mají pracovníci
podle čl. 4 Směrnice 68/360 právo na pobyt na základě pouhého předložení svého průkazu, se
kterým přicestovali na státní území, a prohlášení o zaměstnání zaměstnavatele anebo
osvědčení o práci, aniž Směrnice toto právo činí závislé na druhu práce nebo výše
docilovaných příjmů!
Zaměstnání na dílčí úvazek představuje pro velký počet osob účinný prostředek ke zlepšování
jejich životních podmínek, i když mají z toho možná příjmy, které jsou nižší než to, co je
považováno za existenční minimum.Praktická účinnost komunitárního práva by byla ohrožena
a dosažení cílů Smlouvy zpochybněno, jestliže by práva související s volným pohybem osob
mohly využívat jenom ty osoby, které pracují na plný úvazek!
Pojmy pracovníka a námezdní činnosti je třeba vykládat tak aby platily též pro osoby které
vykonávají činnost v námezdním poměru s dílčím pracovním úvazkem a které dosahují příjmů
nižších než je minimální odměna zaručená v příslušném sektoru.
Ze zásady volného pohybu pracovníků a z postavení v rámci systému smlouvy plyne, že tyto
předpisy zajišťují volný pohyb osob, které jsou činné v hospodářském životě (spadá sem tedy
i výkon sebenepatrnější takovéto činnosti), anebo v něm chtějí být činné!
K otázce zda právo cestovat do jiného členského státu může být odmítnuto pracovníkovi, který měl jiné cíle
svého příjezdu a pobytu než výkon činnosti v námezdním poměru: Jestliže chce vykonávat nebo
vykonává opravdovou činnost v námezdním poměru, jsou pohnutky, které ho vedly k tomu
aby v dotčeném státu hledal takovouto práci zcela irelevantní a nemohou být brány v potaz. (
Dnes absolutně irelevantní protože od Maastrichtu je volný pohyb všech osob bez ohledu na podnikatele či
pracovníky)

Komentář:

Rozsudek dává odpověď na otázku osobní působnosti ustanovení primárního práva o svobodě pohybu.
Objasňuje které osoby jsou jako pracovníci oprávňěni užívat této základní svobody. Vymezují se důvody, na
základě kterých též pracovníci v prac. poměru na částečný úvazek jsou pracovníky – beneficienty základní
svobody osob.
Rozsudek Van Duyn

Skutkový stav:

Nizozemská státní příslušnice Van Duyn cestovala do Velké Británie za účelem výkonu zaměstnání jako
sekretářka scientologické církve. Ministerstvo vnitra Velké Británie jí nepovolilo vstup do země z důvodu
ochrany veřejného pořádku, neboť britská vláda považuje činnost scientologické církve za odporující
veřejnému pořádku a za společensky škodlivou. Paní Van Duyn rozhodnutí ministerstva vnitra Velké Británie
napadla u Soudu s odkazem na čl. 39 Smlouvy ES a článek 3 odst. 1 Směrnice č.64/221. Britský soud se na
ESD obrátil podle čl. 234 (177) Smlouvy se žádostí o rozhodnutí následujících předběžných otázek týkajících
se výkladu Smlouvy ES a aktu orgánu ES.

Z rozsudku:

Otázky položené ESD:
                                4. Má článek 39 Smlouvy ES bezprostřední účinek, tj. zakládá
                                   subjektivní práva uplatnitelná jednotlivci před soudy
                                   členských států?
                                5. Má Směrnice 64/221 o koordinaci zvláštních opatření,
                                   týkajících se pobytu cizích státních příslušníků, která jsou
                                   odůvodněná veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a
                                   ochranou zdraví, bezprostřední účinek, tj. zakládá subjektivní
                                   práva uplatnitelná jednotlivci před soudy členských států?
                                6. Musí být článek 39 Smlouvy ES a článek 3 Směrnice 64/221
                                   vykládány tak, že: Členský stát je při plnění své povinnosti
                                   zakládat opatření      přijaté z důvodu veřejného pořádku
                                   výlučně na osobním chování dotčeného jednotlivce oprávněn
                                   vzít v úvahu jako věci osobního chování:

                                        a) skutečb) nost, že jednotlivec je nebo byl spjat
                                           s orgánem čc)    i organizací, jejíž čd) innost
                                           považuje če)     lenský stát za v rozporu s veřejným
                                           pořádkem , nikoli však za nezákonnou;
                                        f) skutečg) nost, že jednotlivec hodlá přijmout
                                           zaměstnání v čh) lenském státě u takového orgánu či)
                                               i organizace, přestože žádná omezení nejsou
                                           uplatňována ve vztahu k vlastním příslušníkům čj)
                                               lenského státu, kteří si přejí přijmout podobné
                                           zaměstnání u takového orgánu čk)         i organizace.



Rozhodnutí:

K otázce č. 1:
Odstavec 1 a 2 čl. 39 stanoví, že volný pohyb pracovníků bude zajištěn nejpozději do konce přechodného
období, a že tento volný pohyb zahrnuje, „pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné prac. podmínky,
zrušení jakékoliv diskriminace mezi pracovníky členských států založené na státní příslušnosti. Tato
ustanovení ukládají členským státům jasné povinnosti, které nevyžadují přijetí dalších
prováděcích opatření ze strany členských států nebo orgánů společenství a které jim
neponechávají žádnou podstatnou volnost jednání. Odstavec 3. podrobuje volný pohyb pracovníků
omezením z důvodu veř. bezpečnosti, ochrany veřejného zájmu a ochrany zdraví. Aplikace je však
podrobena soudní kontrole, takže nic nebrání tomu aby tato ustanovení čl. 39 zakládala přímo subjektivní
práva jednotlivcům.

K otázce č. 2:
Tím že čl. 3 Směrnice 64/221 stanoví, že opatření přijatá z důvodů ochrany veřejného pořádku, bezpečnosti
a zdraví musí být založena na výlučně osobním chování jednotlivce, je zamýšleno omezit rozhodovací
pravomoce příslušných orgánů členských států, které jsou s to vyhostit cizince.
Za prvé, ustanovení stanoví povinnost, která není ničím podmíněna a nepodléhá žádné
výjimce a která nevyžaduje prováděcí akt ze strany členských států.
Za druhé členské státy jsou povinny při uplatňování tohoto ustanovení, kterým je derivována
jedna ze zákl. svobod Smlouvy, nebrat zřetel na faktory, jež nejsou vlastní osobnímu chování,
požadavek právní jistoty pro dotčené osoby vyžaduje, aby se mohly spolehnout přímo na tuto
povinnost státu, ergo Směrnice (i když jinak jako celek nemá) má bezprostřední účinek. Soud
však může na základě čl. 234 při interpretačních pochybnostech obrátit na ESD.

K otázce č. 3:
K otázce (ne)postavení organizace mimo zákon: Tam kde příslušné úřady členského státu jasně definovaly
své stanovisko k činnostem určité organizace a tam, kde vzhledem k tomu, že považují její činnost za
společensky škodlivou, přijaly vůči ní administrativní opatření nelze na členském státu požadovat, aby dříve
než se odvolá na veřejný pořádek, postavil tyto činnosti mimo zákon, pokud se toto postavení mimo zákon
vzhledem k okolnostem jeví jako nevhodné.
K otázce zabránění v zaměstnání příslušníku jiného státu z důvodu veřejné pořádku, přestože
vlastnímu příslušníku v tom příslušný stát nebrání: Dle čl. 39 Sml. ES může tedy členský stát
omezit pohyb pracovníků z důvodu veř. pořádku, bezpečnosti, ochrany zdraví odmítnout vstup
a pobyt příslušníkovi jiného členského státu. Nadto je zásadou mezinárodního práva, kterou
Smlouva ES nemůže nebrat na zřetel ve vztazích mezi členskými státy, že stát nemůže zbavit
svého vlastního příslušníka práva na vstup a pobyt na svém území. T toho vyplývá, že členský
stát z důvodů veř. pořádku může, pokud to považuje za nezbytné, odmítnout státnímu
příslušníkovi jiného členského státu využít zásady volného pobytu pracovníků v případě, že
takový státní příslušník hodlá přijmout určitou nabídku zaměstnání přesto, že členský stát
neomezuje podobným způsobem své státní příslušníky.

Závěr: členský stát může vzít v potaz při ukládání omezení odůvodněných veřejným zájmem
jako věc osobního chování spjatost dotčeného jednotlivce s orgánem či organizací, jejíž
činnost považuje na svém území jako společensky škodlivou, nikoliv však nezákonnou a to
přes skutečnost, že své vlastní státní příslušníky, kteří hodlají přijmout podobné zaměstnání u
tohoto orgánu či organizace neomezuje!




Komentář:

Rozsudek se týká výjimek z volného pohybu pracovníků. Věc je taktéž významná z pohledu doktríny
bezprostředního účinku práva ES.
Zásadní význam má tedy pro výklad pojmů, které mohou omezovat volný pohyb pracovníků – veřejný
pořádek bezpečnost a zdraví (v čl. 39 SES). Odpovídá na otázku možnosti omezení volného pohybu
pracovníků na základě čl. 39, i když v daném případě vlastním občanům omezení nezakládá!


Rozsudek Lawrie – Blum

Skutkový stav:
 Britská státní příslušnice paní Lawrie – Blum byla vdána v Německu a studovala ve Freiburgu. Složila na
tamní univerzitě první státní zkoušku a dosáhla způsobilosti učit na gymnáziích ruštinu a angličtinu. Nebyla
připuštěna k přípravné službě (v Německu učitelé a právníci po absolvování studia zakončeného první st.
zkouškou absolvijí ještě přípravnou praxi), ačkoliv učinila prohlášení, že souhlasí se zásadami
demokratického státního zřízení ve smyslu německé ústavy a je ochotna se k tomuto zřízení veřejně
identifikovat a vystupovat v jeho prospěch. Odmítnutí bylo odůvodněno neexistencí osobních předpokladů,
Právní úprava přípravné praxe předpokládá, že jejím účastníkem může být pouze Němec. Paní L-B. podala
žalobu u správního soudu ve Freiburgu, který však žalobu zamítl s výslovným poukazem na čl. 39/ 4 SES.
Správní soud v Badensku- Wurttenbersku vycházel z názoru, že veřejné školství sice není součástí veřejného
života ve smyslu SES, avšak dopadá jako součást politiky do působnosti komunitárního práva. Spolkový
správní soud, ke kterému žalobkyně podala dovolání, se obrátil na ESD s předběžnou otázkou.

Z rozsudku:

Svobodný pohyb osob je jednou ze základních svobod, proto nemůže být pojem pracovníka ve
smyslu čl. 39 vykládán rozdílně podle národního práva, nýbrž má komunitární význam.
Komunitární pojem pracovníka je třeba vykládat širokým způsobem (je to základní svoboda v SES). Pojem je
třeba definovat na základě objektivních kriterií, která charakterizují prac. poměr dotčené osoby.
Nejdůležitější znak spočívá v tom, že pracovník během určité doby provádí plnění podle
příkazu druhého, za které dostává odměnu.
V předmětném případě referendář splňuje podmínky pro existenci prac. poměru.
Podle názoru žalovaného vykonává referendář při své činnosti ve skutečnosti státní moc tím, že např.:
organizuje vyučování, známkuje, spolupůsobí při rozhodování o postupu do vyšších tříd. V tom případě
přispívá jeho činnost k uspokojování veřejného zájmu. To samo o sobě odůvodňuje použití čl 39/ 4 SES.
Při rozhodování této otázky je třeba poukázat na to, že čl. 39/ 4 je třeba vykládat jako výjimku
ze základní svobody a nediskriminace pracovníků ve Společenství tak, aby jeho působnost
byla omezena na to, co je nezbytně nutné! Jestliže by se činilo použití čl. 39/ 4 závislé na právní povaze
vztahu mezi pracovníkem a správou, existovala by možnost pro členské státy, že tato místa budou mít
charakter výjimek.
Je třeba pod pojmem zaměstnání veřejné správy ve smyslu čl. 39/ 2, který je vyňat
z působnosti odstavců 1 – 3, rozumět ta míst, která znamenají přímou nebo nepřímou účast na
výkonu občanských oprávnění a jsou spojena s plněním takových úkolů, která jsou
orientována na plnění obecných zájmů státu nebo jiných veřejných úkolů a tudíž
předpokládají zvláštní oddanosti dané osoby ke státu…
Tyto úzké předpoklady v případě referendáře dány nejsou.

Komentář:

Soud dal odpověď na otázky, zda pojem pracovníka je pojmem komunitárního práva, anebo je
jeho základ v národních právních řádech členských států. Poté co dospěl k jednoznačnému
závěru, dává odpověď i na otázku, co je pracovním poměrem ve smyslu komunitárního práva,
a do jaké míry jsou srovnatelné předpoklady pro určitá specifická povolání pro některé
členské státy. Základní význam spočívá v interpretaci čl. 39/ 4 SES, zejména „zaměstnání ve
veřejné správě.“ Je příznačná úzká restriktivní interpretace tohoto pojmu, který je nástrojem
omezení svobody pohybu osob.


Rozsudek Klopp

Skutkový stav:

Onno Klopp byl německý státní občan a advokát v Dusseldorfu, kde měl také kancelář a byl členem advokátní
komory. Kromě toho absolvoval zkoušky v oboru práva na francouzské univerzitě a v r. 1980 i francouzskou
advokátní zkoušku. V r. 1981 požádal o výkon advokacie v Paříži, kde si chtěl zřídit kancelář, ale byl
odmítnut, protože podle fr. Práva mohl mít advokát pouze jednu kancelář. V soudním řízení se nejvyšší soud
(Cour de Cassation) obrátil na ESD s otázkou, zda franc. Úprava je v souladu se svobodou podnikání dle čl.
43 a násl. SES.

Z rozsudku:

Čl. 43 odst. 2 SES zahrnuje svobodu podnikání – zahájit a provozovat samostatnou výdělečnou činnost za
podmínek stanovených pro „vlastní státní příslušníky“. Při neexistenci komunitární úpravy může každý
členský stát tuto otázku libovolně upravit.
Tato zásada však neznamená, že advokátům může být právním předpisem některého členského státu
uložena povinnost, aby provozovali na celém území Společenství jen jedinou kancelář. To by totiž znamenalo,
že advokáti mohou využívat svobody podnikání (usazování) jen v případě, že předchozí členský stát by jejich
podnikání již odmítl. Svoboda podnikání se neomezuje pouze na právo zřídit si jen jedinou kancelář uvnitř
Společenství. (Do podnikání patří zřizování více míst výkonu práce).
Vzhledem k zvláštnostem povolání advokáta je v pravomoci státu stanovit pro advokáty připuštěné na jeho
území v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, aby vykonávali svou činnost tak, aby měli dostatečný kontakt
se svým mandantem a se soudy. Nesmí to vést ovšem k tomu, aby se občanům jiných členských států bránilo
ve skutečném výkonu jejich svobody podnikání.

Komentář:

Tento rozsudek má stálou platnost i za existence směrnice 98/ 5. Soud v zásadě jednoznačně
uznal, že svoboda podnikání (usazování) nesmí být omezována ani v případě regulovaných
povolání, jakým je výkon advokacie. Pro rozhodnutí ve prospěch této obecné tendence
v daném případě vážil Soud jedinný zájem, a to je ochrana klienta. ( 2 kanceláře značně
vzdálené – jak se to dá stíhat?). S ohledem na již tehdejší rozvij komunikační technologie však
Soud uznal, že zájmy klienta v daném případě zjevně neutrpí.




    I.        Soutěžní           právo

    VII)      Rozsudek Höffner

Skutkový stav:

V řízení u zemského soudu v Mnichově byl zahájen spor žalobou GmbH o zaplacení poradců Hofnera a Esera
proti společnosti Macrotrom Gmbh o zaplacení honorářů žalobcům ze smlouvy mezi účastníky řízení, podle
které měli poradci pomáhat s obsazením místa oddělení vedoucího prodeje. Trh práce byl v Německu
regulován speciální úpravou (AFG), která měla zajišťovat vysoký stupeň zaměstnanosti…Podle AFG
vykonávalo monopol zprostředkování práce Spolkové zařízení, zřízené k tomuto účelu. Vzdor tomu se v Něm.
vyvinula zvláštní zprostředkovatelská praxe. Tato činnost byla vykonávána personálními poradci, kteří
vykonávali poradenství vůči německým podnikům. Činnost byla Spolkovým zařízením trpěna, i když existence
tohoto poradenství byla v rozporu se zák. zákazem.(Monopol zprostředkování dle AFG). Proto jakýkoliv
právní úkon zejm. smlouva byly dle BGB neplatné!! V uvedeném sporu šlo o slučitelnost smlouvy uzavřené
mezi stranami tohoto sporu s uvedeným AFG. Žalobci představili žalovanému jednoho uchazeče pro místo
vedoucího prodejního oddělení. Byl to Němec s vysokou kvalifikací a dle žalobců velmi kvalifikovaný.
6alovaný jej odmítl a taktéž odmítl zaplatit H.a E. ve smlouvě stanovený honorář.

Z rozsudku:
V rámci soutěžního práva zahrnuje pojem podniku každou jednotku vykonávající
hospodářskou činnost bez ohledu na její právní formu a způsob jejího financování.
Zprostředkování práce je hospodářskou činností. Okolnost, že zprostředkovatelská činnost je běžně
vykonávána zařízeními veřejného práva, nemluví proti hospodářské povaze této činnosti!!

Pozn. autora:

               Čl. 82: Se společným trhem je neslučitelné a proto zakázané, aby, pokud to může ovlivnit
obchod mezi členskými státy, jeden nebo několik podniků zneužívaly dominantního postavení na společném
trhu nebo jeho podstatné části. Takové zneužívání může zejména spočívat v:
                                a) v přímém nebo nepřímém vnucování nepřiměřených nákupních nebo
                                   prodejních cen anebo jiných obchodních podmínek,
                                b) v omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě
                                   spotřebitelů,
                                c) v uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům při
                                   rovnocenných plněních, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni
                                   v soutěži,
                                d) ve vázání uzavření smlouvy na podmínku, že druhá strana přijme další
                                   plnění, která podle povahy věci nebo obchodních zvyklostí s předmětem
                                   takové smlouvy nesouvisí.


                 Čl. 86:          (1) Pokud jde o veřejné podniky a podniky, kterým členské státy přiznávají
zvláštní nebo výlučná práva, tyto státy neučiní ani nezachovají opatření odporující pravidlům této smlouvy,
zejména pravidlům stanovených v čl. 12 a 81 až 89.
                                  (2) Podniky, jimž je svěřeno poskytování služeb obecného hospodářského
zájmu nebo které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají ustanovením této smlouvy a zejména
pravidlům soutěže, pokud uplatnění těchto ustanovení neznemožňuje právně nebo fakticky plnění zvláštních
úkolů, které jim byly přiděleny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem
Společenství.

Dále se podává výklad čl. 82 a čl. 86 a jejich vzájemný vztah: Ačkoli adresáty čl 82 jsou podniky (a je
aplikován v hranicích čl. 90 odst. 2,) a veřejné podniky s výlučnými nebo zvláštními právy, zakládá smlouva
povinnosti též pro členské státy spočívající v tom, že nesmějí činit nebo udržovat opatření, která by mohla
vyloučit praktickou účinnost tohoto ustanovení. Se smlouvou by bylo neslučitelné opatření členského státu,
kterým by bylo zachováno ustanovení zákona, které vytváří situaci, v níž je veřejnoprávní zařízení pro
zprostředkování práce nutně v rozporu s čl. 82.

Je třeba konstatovat, že vytvoření dominantního postavení prostřednictvím poskytnutí výlučných práv ve
smyslu čl. 86 odst. 1 jako takové není neslučitelné s čl. 82. Členský stát porušuje totiž zákazy tohoto
ustanovení jenom tehdy, jestliže dotčený podnik zneužívá svého dominantního postavení pouhým výkonem
výlučných práv, která jsou na něj převedena.

Je třeba poznamenat, že povinnost členského státu vzniká podle čl. 82 a 86 odst. 1
jenom tehdy, jestliže chování, kterým je v těchto právech zneužíváno ze strany dotčeného zařízení by mohlo
vést k negativnímu dopadu na obchod mezi čl. státy. Tento předpoklad není splněn teprve tehdy, jestliže
dotčené zneužívání obchod skutečně ohrozilo, ale postačí důkaz, že je s to ohrozit…Takovýto možný dopad
je dán zejména tehdy, jestliže činnosti vyvíjené soukromopr. podniky ke zprostředkování vedoucích míst
v hospodářství se vztahují na příslušníky jiných členských států.

Komentář (nejdůležitější, zahrnut v něm i skutečný rozsudek):
Jde o zásadní rozhodnutí ve věci tzv. veřejných podniků (čl. 82 SES), ve kterém Soud definoval
základní pojem soutěžního práva: podnik. Podnik je tzv. funkční kategorie ekonomického
charakteru založená na účasti na hospodářském životě. Podnikem mohou být právnické i
fyzické osoby, právní forma je nerozhodná. Podnikem je i hospodářská jednotka bez pr.
subjektivity. Zprostředkovatelny práce byly členskými státy v daném případě považovány za
podniky, kterým byla poskytnuta výlučná práva. Podle čl. 82 odst. 1 jsou však členské státy
povinny nečinit nic, co by bylo v rozporu s pravidly soutěže. Vlastní nález: Zprostředkovatelny
práce jsou monopolní poskytovatelé služeb. Tyto služby však nejsou službami, které by nebyly
poskytovány z hospodářských důvodů. Navíc tyto služby nepředstavují služby obecného
hospodářského zájmu. Jsou tedy státem udržovanými podniky v dominantním postavení, pro
což není důvod k veřejným podnikům.


Rozsudek Consten - Grundig

Skutkový stav:

V r. 1964 Komise zakázala svým rozhodnutím dohodu o výlučné distribuci uzavřenou mezi německým
výrobcem rádií, televizorů a dalšího elektrotechnického zboží společností Grundig a francouzskou společností
Consten. Tato dohoda stanovila výlučnou možnost distribuce s absolutní ochranou pro společnost Consten a
jeho prodeje na území Francie. Z tím účelem Grundig vydal zákaz exportu ve vztahu k jiným prodejcům
v jiných státech, takže francouzští prodejci mohli nakupovat výrobky Grundig pouze prostřednictvím
Constena.Navíc C. a G. podepsaly dodatečnou dohodu k použití speciální obchodní známky (Gint), jejímž
účelem bylo zabránit importu jiným firmám kromě Constena. Consten zamýšlel chránit svůj prodejní systém
tím, že by podal žalobu podle fr. Práva nekalé soutěže pro poškození obchodní známky proti paralelním
dovozcům. První žalobě, která směřovala proti společnosti UNEF, bylo vyhověno. Ten se odvolal a v mezidobí
podal stížnost ke Komisi. Ta vydala zmíněné rozhodnutí. Odvolací soud přerušil řízení a Consten napadl
rozhodnutí Komise u ESD.

Z rozsudku:

Použití čl. 81 dohody o výlučném odbytu nelze vyloučit tvrzením, že dodavatel a distributor nejsou ve
vzájemném vztahu na stejné úrovni. Narušení ve smyslu čl. 81 odst. 1 způsobují nejen dohody, které vylučují
soutěž mezi účastníky, nýbrž i mezi těmi osobami, které narušují soutěž nebo ji omezují, přičemž soutěž
může existovat mezi zúčastněnými a třetími osobami.
Tzn.: Dohoda mezi podnikateli rozdílných hospodářských stupňů, i když nevede k zneužití
dominantního postavení, může negativně ovlivnit obchod mezi členskými státy a současně
způsobovat omezení, narušení nebo vyloučení soutěže, takže na tuto dohodu se vztahuje
zákaz čl. 81 odst. 1. (Tedy nejen horizontální, ale i vertikální dohody).

Pozn. autora:

Čl 81: Kartelové dohody viz SES!!

Dále: Je třeba odlišit situaci kdy výrobce uzavřel se zástupcem pro své výrobky výlučnou smlouvu o odbytu
( z tohoto důvodu podléhá čl. 81) a dohodu výrobce, který odbyt svých výrobků začlenil do vlastního podniku
– vlastní obch. Zástupci (čl. 81 nepodléhá)!!
Tzn: Ustanovení 81 odst. 1 není aplikovatelné jestliže se jedná pouze o jediný podnik, který začlenil své
odbytové organizace do svého provozu. Tato situace se však může posoudit dle čl 82 o zneužívání
dominantního postavení!!
Pojem dohody, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy má vymezit jak komunitární tak
vnitrostátní právo:
Je důležité především to, zda dohoda je přímo či nepřímo, skutečně nebo pouze potencionálně způsobilá
ohrozit svobodu obchodu mezi členskými státy, způsobem který může být nevýhodný pro uskutečňování cílů
společného trhu. Proto okolnost, že dohoda vede k závažnému rozšíření objemu obchodu mezi členskými
státy ještě nevylučuje, že může obchod uvedeným způsobem ( v čl. 81) ohrozit!!
(Obě žalované strany a německá vláda si stěžují, že napadené rozhodnutí spočívá na špatném chápání slova
pojmu zákazu z čl. 81/ 1 Tento pojem se vztahuje především na soutěž mezi výrobky stejného druhu různých
značek.) ALE!!! Černé na bílém:
Zásada soutěžní svobody platí pro všechny hospodářské stupně a všechny formy soutěže.
Soutěž mezi výrobci se může jevit nápadnější obecně než mezi distributory výrobků jedné a
téže značky. To ovšem neznamená, že dohoda, která omezuje soutěž mezi takovými
distributory, nespadá do rámce zákazu čl. 81/ 1 již proto, že možná posiluje soutěž mezi
výrobci!!
Na druhé straně není potřeba přihlížet při používání čl. 84/ 1 ke skutečným vlivům dohody,
jestliže je zřejmé, že dohoda způsobuje omezení, vyloučení či narušení soutěže!!

Komentář (opět stěžejní):

Význam rozsudku spočívá ve stanovení výkladu základních pojmů – vymezení kritérií hodnocení dohod, které
narušují hosp. soutěž ve Společenství, interpretace distributorských smluv.
Hlavně zdůraznění, že čl. 81 odst. 1 se týká jak horizontálních tak vertikálních kartelů ve
formě výlučných dohod o distribuci. Čl. 81 chrání nejen hosp. soutěž mezi výrobky stejného
druhu rozdílných značek (interbrand competition), nýbrž i hospodářskou soutěž mezi
poskytovateli výrobků jedné a téže značky (intrabrand competition)!!


Rozsudek Hoffmann-La Roche

Skutkový stav:

Společnost Hoffmann- La Roche měla dominantní postavení na trhu vitamínů, které vyráběla a sama
distribuovala. HLR uzavíral smlouvy s distributory prodejci o výlučném nákupu u HLR. Kupující souhlasil
s tím, že nakoupí většinu poptávky u HLR a za to mu byly poskytnuty věrnostní rabaty(za určitý dosažený
objem stanovený prodávajícím HLR).Tyto smlouvy dále obsahovaly tzv. Anglickou klauzuli, podle níž jestliže
zákazník obdržel lepší nabídku od soutěžitele HLR a HLR odmítl snížit svoji cenu, mohl zákazník získat
dodávky od soutěžitele bez ztráty rabatu.
Soud dospěl k názoru, že výlučné dodávky byly zneužitím dominantního postavení. Smlouvy
totiž nejsou založeny na ekonomické transakci, která by ospravedlňovala tuto výhodu, ale
jsou určeny k tomu, aby zabránily dalším výrobcům vstupu na trh!!
Věrnostní rabaty byly též určeny pro poškození konkurentů. Rabaty byly vlastně cenovými
diskriminacemi a nikoliv kvantitativními slevami založenými na nižších nákladech. ESD došel
k závěru, že jakmile zákazník začal kupovat od HLR měl silný motiv nekupovat u jiného. ESD
dále uznal, že Anglická klauzule má jen omezené účinky, neboť je použitelná za velmi
omezených okolností, ale je velmi způsobilá zhoršovat vykořisťování dominantních pozicí
velmi zneužívajícím způsobem (tying-in).

Z rozsudku:

ESD: Závěr Komise, že HLR má dominantní postavení vyplývá nejen z poměru podílu na relevantních trzích,
ale z celé řady okolností*:
                         a) HLR vyrábí mnohem širší sortiment vitamínů než konkurence
                         b) HLR je největší výrobce vitamínů na světě
                         c) HLR má technologický náskok ve výrobě díky své dlouhodobé
                            pionýrské činnosti na tomto poli
                         d) HLR má rozsáhlou specializovanou síť odbytu
                         e) Chybí potenciální soutěž


Pozn. autora č. 1:

Vše se točí kolem čl. 82 SES (viz) – zneužívání dominantního postavení. Soud dovozuje, že *Významný podíl
na trhu jako důkazní prostředek pro existenci okolností dominantního postavení nemá neměnnou velikost;
jeho význam kolísá od trhu k trhu zejména v závislosti na struktuře výroby, poptávky a nabídky. ALE!! Je
třeba zdůraznit, že zvláště vysoké podíly podávají bez dalšího důkaz o existenci dominantního postavení.

Komentář:

Rozsudek rozpracovává pojem „dominantního postavení“ na relevantním trhu. Soud
překonává mechanický přístup vycházející pouze z podílu na trhu a považuje toto hledisko
pouze za jedno (i když zpravidla nejdůležitější) z několika kritérií pro aplikaci uvedeného
pojmu. Podnik v dominantním postavení může bránit soutěži a tedy chovat se nezávisle nejen
vůči svým konkurentům, ale svým smluvním partnerům (odběratelům) a dokonce
spotřebitelům. Dále je významný jeho závěr o závislosti podílu na trhu na straně jedné a
struktuře trhu na straně druhé* (přihlíží se k hlediskům doby působení silného soutěžitele na
trhu, rozsahu sortimentu výrobků dominanta v poměru k jiným soutěžitelům a zejména
odstup podílu na trhu dominantního soutěžitele od podílu jeho konkurentů).

Pozn autora č. 2:

Zneužívání dominantního postavení: Tzv. Tying-in. Dodavatel poskytuje slevy odběratelům za „věrnost“.
Vyzývá je, aby v případě, že zjistí nižší cenu za totéž zboží u jiného dodavatele, uplatnili nárok na stejnou nižší
cenu u něj.



Rozhodnutí Komise Kodak

Skutkový stav:

Společnosti Kodak, které podnikají na území členských států, jsou dceřiné společnosti americké společnosti
Eastmen Kodak. Základní jmění dceřiných společností patří téměř výhradně mateřské společnosti. Dceřiné
společnostipoužívaly pro své odběratele všeobecné obchodní podmínky které mimo jiné obsahovaly
ustanovení o placení, ceně a opětovném prodeji. K tomu aby bylo možné obdržet negativní test podle
nařízení 17/ 1962, dala americká společnost pokyn aby dceřiné společnosti sjednotily obchodní podmínky a
ty pak nově upravily tak, aby odpovídaly hlediskům čl. 81 odst. 1 SES. Otázka: Došlo sjednocením obch.
podmínek dceřiných společností k porušení čl. 81?

Z rozsudku:

Společnosti Kodak se sídlem na společném trhu používají sice tytéž obchodní podmínky, ale
přitom respektují příkazy mateřské společnosti, kterými jsou vázány. Dceřiné společnosti jsou
plně závislé na mateřské, ta jim udílí pokyny a je vyloučeno aby se chovaly nezávisle.
(Regulace soutěže v rámci koncernu!!)
A tedy soulad obchodních podmínek společností Kodak na společném trhu nevyplývá z dohody
nebo z jednání ve vzájemné shodě mezi mateřskou společ. A dceřinou společ. nebo mezi
dceřinými společnostmi navzájem!!
+ Nové podmínky společností Kodak neobsahují žádné ustanovení, kterým by byl omezen vývoz uvnitř
společného trhu.
Komentář:

Rozhodnutí Komise se vyjádřilo k významné otázce, a to existenci a případné regulaci soutěže
v rámci koncernu (holdingu) podniků. Komise dospěla k názoru, že v rámci koncernu, nelze
zpravidla soutěž spatřovat. Ta totiž jako jeden ze svých nezbytných předpokladů stanoví
ekonomickou nezávislost jednotlivých konkurentů.




Rozsudek Wood Pulp

Skutkový stav:

V roce 1984 uložila Komise svým rozhodnutím vysoké pokuty skupině 42 podniků z USA, Kanady, Švédska,
Finska, Norska, Portugalska a Španělska pro porušení čl. 81 SES.
Porušení spočívalo v tom, že podniky – producenti dřevní buničiny, jejichž podíl na trhu s buničinou v ES činil
více jak 60%, mezi sebou slaďovaly ceny účtované odběratelům v ES. Dotčené podniky podaly žalobu dle čl.
230 k ESD pro neplatnost rozhodnutí Komise.
Jako hlavní argument pro prohlášení rozhodnutí Komise za neplatné podniky (všechny se sídlem mimo ES)
uvedly nesprávné posouzení teritoriálního dosahu čl. 81 a neslučitelnost rozhodnutí Komise s Mez. Právem.

Z rozsudku:

K otázce nesprávného posouzení teritoriálního dosahu článku 81 Smlouvy SES:
Def: čl. 81 zakazuje veškeré dohody a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi
členskými státy, a jejichž cílem je omezení hospodářské soutěže.
Je třeba poznamenat, že protože hlavní zdroje zásobování dřevní buničinou jsou mimo území
ES, trh má globální dimenze!! Takže producenti prodávají odběratelům ze Společenství a
cenově mezi sebou soutěží, aby získaly zakázky na odběr!!
Tedy z toho, že producenti slaďují ceny, které mají být účtovány odběratelům ve Společenství
a z toho, že toto sladění uvádějí v život tím, že za sladěné ceny prodávají, vyplývá, že
producenti se účastní jednání ve vzájemné shodě a tímto porušují ustanovení Smlouvy ve
smyslu čl. 81. Tzn. komise vydala nařízení po právu.
K otázce porušení rozhodnutím mezinárodního práva veřejného:
Je zcela zřejmé co stanoví čl. 81 (viz SES) a proto není rozhodující místo dohody či rozhodnutí
nebo sladěného postupu, ale rozhodující je místo kde dochází k provedení!! Jinak by totiž
stačilo aby podnikatelé měli sídlo mimo ES a kartelovali by si jak chtěli Producenti prováděli
cenovou dohodu v prostoru společného trhu a tedy v rámci teritoriální výsosti Společenství!! Mez. Právo tu
nemá co dělat.


Komentář:

Řízení ve věci Woodpulp je příkladem řízení o neplatnost aktu orgánů ES dle čl. 230 SES. Důležité rozhodnutí
týkající se exteritoriálních účinků soutěžního práva ES. Viz rozsudek.



Rozsudek Völk

Skutkový stav:
Volk byla společnost prodávající pračky a prádlo a Vervaecke společnost, která se starala o odbyt el. Přístrojů.
V r. 1963 oba tyto podniky uzavřely dohodu, podle které Volk zaručil Vervaecke výlučné oprávnění prodávat
své výrobky v Belgii a Lucembursku. Verwaecke pak každoročně umísťoval na trhu kolem 70 přístrojů. Volk
měl chránit Verw. Proti paralelním importům. Tato dohoda byla několikrát měněna, mezitím došlo mezi
oběma stranami k rozporům a Volk zažaloval Verw. Před něm. soudem. Po odvolání na vrchní zemský soud
byla ESD položena předběžná otázka.


Z rozsudku:

Dovolím si odcitovat výňatky z rozsudku v plném rozsahu, neboť jsou jasné a srozumitelné:
Def.: Dohoda může negativně ovlivnit obchod mezi členskými státy tehdy, jestliže na základě
souboru objektivních právních a skutkových okolností lze s dostatečnou pravděpodobností
předvídat, že dohoda přímo či nepřímo, skutečně či potencionálně může negativním způsobem
ovlivnit obchod mezi čl. státy (viz čl. 81 odst. 1. a poznámka autora - rozsudek
Consten/Grundig).
Tyto podmínky je třeba chápat s ohledem na skutečné okolnosti dohody. Dohoda proto
nespadá pod zákaz čl. 81, protože má jen nevýznamný účinek na trh s ohledem na slabé
postavení, které mají účastníci na trhu dotčených výrobků.
Tzn.: Dohoda o výlučném odbytu i při absolutní teritoriální ochraně území může být s ohledem na slabé
postavení, které mají účastníci na trhu dotčených výrobků, vyloučena ze uákazu opěvovaného čl. 81 odst.1

Komentář:

Tzv. bagatelní jednání je příčinou výjimky ze zákazu čl. 81 SES.


Chiquita banány - United Brands Company v. Komise, 1978
(zákaz zneužívání dominantního postavení)


         UBC byla ve své době největším producentem banánů na světě a prodávala je pod známou značkou
Chiquita. Její produkce činila v roce 1974 45% všech vývozů banánů. UBC zakázala svým distributorům
prodej jiných banánů, než těch, které jim dodávala a dále zakázala i další prodej banánů ve prospěch
konkurence.
         Chiquita byla nejznámější značkou na světě podporovaná mohutnou reklamou, její podíl na trhu činil
40 %, měla velmi propracovanou síť distributorů, kteří nakupovali i nezralé banány a nechávali je zrát ve
speciálních zařízeních a pak je dále prodávali, existoval 10% rozdíl mezi cenami banánů v Irsku, kde Chiquita
nebyla tak známá a poptávka byla nízká a cenami v Dánsku, kde byla naopak velmi známá a poptávka
vysoká, ceny UBC byly obecně ve státech ES asi o 7% vyšší než ceny jejich největších rivalů a o 30 – 40%
vyšší než neznačkových banánů  na základě stížností Komise zahájila řízení, po kterém byla přesvědčena,
že v jednání UBC došlo k celé řadě zneužití včetně omezování dánského distributora, že jejich ceny jsou
přemrštěné, což znamená porušení soutěžních pravidel. Uznala UBC vinnou z porušování soutěžních pravidel
a uložila jí pokutu, dále jí nařídila snížit ceny banánů prodávaných distributorům (kromě irských) alespoň o
15%.
         UBC podala žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise k ESD. Jejich argumentem bylo, že Komise
popsala nesprávně geografický trh, že z okolností na trhu nelze posuzovat jejich postavení jako dominantní,
a že jejich ceny nejsou přemrštěné ani diskriminatorní.


       Aby mohl být výrobek považován za výrobek určitého trhu, který se dostatečně odlišuje od jiných
výrobků, musí být možné jej individualizovat zvláštními znaky odlišujícími ho od jiného výrobku, který s ním
nelze zaměňovat.
         Dominantní postavení dle čl. 82 se posuzuje dle hospodářské síly, kterou podnik
používá a která mu umožňuje bránit účinné soutěži na relevantním trhu tak, že jej činí
nezávislým na jeho konkurenci, zákaznících i spotřebitelích. Tato síla není měřena ziskovostí, ale
podílem na trhu (lze si představit situaci kdy společnost vykazuje obrovské zisky a přitom neohrožuje
konkurenci a naopak).
         To, že společnost zakazuje distributorům prodej výrobků jiných producentů znamená zneužití
dominantního postavení (ZDP), protože tak omezuje trh ke škodě spotřebitelům. Mohla by tak činit pouze ve
výjimečných případech pokud příkazy dané zákazníkem by byly nečestné.
         Taktéž politiku rozdílných cen uplatňovanou UBC považuje ESD za ZDP stejně jako účtování ceny,
která je přemrštěná vzhledem k ekonomické hodnotě výrobku.


        Důležité je vymezit VĚCNĚ RELEVANTNÍ TRH, na němž se posuzuje zda dochází ke ZDP.
Základním kritériem pro vymezení takovéhoto trhu je zaměnitelnost produktu. Z šetření, které ESD provedl
vyplývá, že banán je zcela specifickým druhem ovoce, jehož výroba je vyšší než poptávka a tu tak lze kdykoliv
uspokojit. Tak se banán odlišuje od jiných druhů ovoce, jehož nabídka je proměnlivá v závislosti na ročním
období. Z toho lze vyvodit, že neexistuje žádná zaměnitelnost mezi banánem a jiným sezónním ovocem také
proto, že banán je způsobilý v důsledku svého vzhledu, chuti, strávitelnosti, neexistence zrníček a
jednoduchého zacházení uspokojit stálou potřebu dětí, starších osob a nemocných.
 tyto údaje dokazují, že vysoký počet spotřebitelů i stále existující poptávka po banánech není významně
omezena spotřebou tohoto výrobku ani tím, že se na trhu objevuje jiné čerstvé ovoce. Z těchto důvodů lze
trh banánů zcela specificky oddělit od trhu pro jiné ovoce.


        Žalobci namítali, že do PROSTOROVĚ RELEVANTNÍHO TRHU, na němž je posuzována
hospodářská a obchodní síla podniku, mohou být zahrnuta pouze taková území, na nichž existují
homogenní podmínky soutěže. Za zneužívání DP nelze tedy považovat pouhé přizpůsobování se
podmínkám na trhu, např. celní tarify pro dovoz banánů, zvyky spotřebitelů v jednotlivých členských státech
nebo rozdílům ve struktuře obchodu, koncentraci a v oblast měny. Tam, kde jsou soutěžní podmínky
nestejné, nelze hovořit o jednotném trhu. ESD vyvodil, že předpokladem pro využití článku 82 na podnik
v dominantním postavení je jednoznačné ohraničení podstatné části společného trhu, na kterém se lze
dopustit ZDS – na tomto území musí být objektivní podmínky soutěže u relevantního zboží stejné pro všechny
podniky.


        Úkolem čl. 82 je chránit soutěž na společném trhu před omezeními plynoucími ze ZDP, pokud
takovéto zneužívání může vést k negativním následkům na obchod mezi členskými státy. Dominantním
postavením ve smyslu tohoto článku se chápe hospodářské postavení podniku, díky kterému
může bránit další existenci účinné soutěže na relevantním trhu tím, že mu poskytuje možnost
chovat se nezávisle vůči svým konkurentům, odběratelům i spotřebitelům a to ve značném
rozsahu. Pro jeho posouzení je třeba zkoumat obecně souběh více faktorů, které jednotlivě
nemusí být rozhodující. (Např. podnikovou strukturu UBC a pak situaci v soutěži na tomto trhu.)

Rozsudek Continental Can

Skutkový stav:

Americká společnost Continental Can vyráběla kovové obaly a další balící materiál z papíru a umělé hmoty,
stejně jako balící stroje. Tato společnost získala 85,8% ve společnosti Schmalbach-Lubeca-Werke AG.
V témže roce zamýšlela společnost Continental fúzi se společností Metalbox Copany Ltd. V Londýně, na které
by se podíleli též další společnosti vyrábějící obalovou techniku. 16.12. 1970 byla uzavřena smlouva mezi
Continental (která již měla sídlo v Holandsku a ve Francii, s fr. společností Thomassen. Ve smlouvě bylo
dohodnuto, že Continental založí v USA společnost nazvanou Europa Europemaballage, na kterou převede
akcie německé společnosti. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že Continental zařídí, aby Europemaballage
dala k prodeji akcionářům TDV částku 140 holandských zlatých na akcii. Poté došlo k založení
Europemaballage a nabídka odkupu akcíí zveřejněna. Dne 9. 4. Komise rozhodla zahájit řízení proti
společnosti Continental a její dceřiné společnosti Europemaballage ohledně nabytí většinového balíku akcií
společnosti TDV.

Z rozsudku:

V případě nejasností:
 viz Dokumenty ke studiu evropského práva (Luboš Tichý a kol.; 2002) str. 615




Komentář:

Jde o zásadní rozhodnutí v několika směrech. Soud se především zabývá otázkou pojmu
„podnik“. Tento pojem vymezil zejména s ohledem na vztah mateřské a dceřiné společnosti a
jejich odpovědnosti za protisoutěžní jednání. Dále se zabývá fúzí a její kontrolou. Soud poprvé
připustil, že na základě čl. 82 SES je možná kontrola fúzí podniků. Pro tento případ však musí
být vymezen věcný a místní relevantní trh. Pro takové vymezení jsou rozhodující především otázky
potenciální soutěže, zejména otázka, zda výrobci obalů z lehkých kovů, jako např. výrobci plechovek pro
kondenzované mléko, olivový olej, ovocné šťávy apod. jsou schopni být soutěžiteli na trhu masových a rybích
konzerv a kategorie, kterou též vymezil. Protože při vymezování trhu Komise nebyla ve svém rozhodnutí plně
přesvědčivá, Soud její rozhodnutí zrušil, ovšem z důvodů pro další vývoj kartelového práva nepodstatných.
Závěry Komise a Soudu byly převzaty do nařízení o kontrole fúzí podniků č. 4064/89/EHS.

Pozn autora:

Krásná podstata

Až do konce 80. let úprava fúzí v komunitární právu neexistovala. V souladu s úpravou, která
byla k dispozici, byly postihovány pouze důsledky sloučení tam, kde vedly k vytvoření
dominantního postavení a posléze jeho zneužívání, resp. Podle ustanovení o kartelových
dohodách, vytvořilo-li sloučení kartel (čl. 81 a 82 SES).
Směrnice 4064/89/EHS – viz Základy Evropského práva pro ekonomy str. 230 a násl.!!



Rozsudek Volkswagen


Skutkový stav:

Základním cílem komunitárního rámce pro státní podporu na výrobu motorových vozidel, navrženého Komisí
členským státům podle čl. 88 SES bylo dosažení přísnější disciplíny poskytování podpor, aby
konkurenceschopnost tohoto průmyslového odvětví nebyla oslabována. O záměru poskytnout podporu,
přesahující 12. mil. ECU na jednotlivý projekt měla být Komise informována.
Volkswagen se zavázal převzít a restrukturalizovat podniky v bývalé NDR (Svobodný stát Sasko) a zachovat
tak výrobu motorových vozidel ( znovuotevření podniků Mosel 1, Chemnitz 1 a vybudování nových Mosel 2 a
Chemnitz 2). Spolková vláda poskytla neúplné informace. Komise následně konstatovala neslučitelnost. Na
základě toho vláda pozastavila subvence, doplnila údaje a rozhodla o odkladu velké části investic. Komise na
základě tohoto prohlásila Mosel 1 za slučitelný vzhledem k rozdělení investic (už to nebyl jeden projekt). Další
státní pobídku ve výši 190 mil DM. Pro Volksw. Prohlásila za neslučitelné, i když měly být poskytnuty dle
zákona na pomoc zanedbaným oblastem (tím argumentovalo Sasko a Volkswagen, že totiž šlo o vyrovnávání
hospodářských nevýhod způsobené rozdělením SRN dle čl. 92 ii c), který Komise vyložila úzce a „výjimku ve
prospěch podpor, které mají napravit vážnou poruchu hospodářství některého členského státu – čl. 92 iii b)
SES), resp. Hospodářskému rozvoji oblastí s nízkou životní úrovní a vysokou nezaměstnaností).
+ Námitka „investic na zelené louce“ x „rozšíření dosavadních kapacit“.

Z rozsudku:

Sasko má pr. subjektivitu dle Něm. ústavy, věc se ho bezprostředně týká a může v této věci žalovat.
Čl. 92 ii c) o výjimce z obecné zásady neslučitelnosti st. podpor se společným trhem (čl. 92 i
SES) je nutno vykládat restriktivně!! Je třeba přihlížet nejen k liteře SES ale ke kontextu a
k cílům úpravy!!
Ve smyslu „poruchy hospodářství“ dle čl. 92 iii b) je třeba aby šlo o celou ekonomiku
členského státu, nikoli jeho region!!
Komise přihlédla pouze k čl. 92 iii a) „o nízké životní úrovni a vysoké nezaměstnanosti“.

Dále - Je správné, že Komise nahlížela na skutkový stav (informace o subvenci) v době svého
rozhodování (1996), nikoli jak namítali žalobci, k okamžiku jejich poskytnutí vládou SRN
(1991) – šetření ex ante.

Pozn. autora:

Další úvahy Soudu:
Podpora nespadala pod program regionálních podpor a proto nebyla vyňata z notifikační povinnosti Komisi.
Žalobci dále namítali, že na projekty Mosel2 a Chemnitz2 měla pohlížet jako na „investice na zelené louce“ a
ne jako na „rozšíření dosavadních kapacit“ (posuzovány náklady na 3 roky zatímco u „zelené louky“ na 5 let) *
Tato otázka však spadá do širokého uvážení komise SPS může pouze konstatovat zda skutečnosti na základě
kterých Komise tak rozhodla byly zjištěny správně a nedošlo k pochybení jejich hodnocení. Komise je zjevně
zhodnotila správně!!

Vzhledem k námitce porušení oznámení důvodů z nichž rozhodnutí vycházelo – Komise změnila údaje ve
prospěch žalobce a navíc není povinna zmínit všechny právní a faktické otázky!! Ještě jednou Komise
oprávněně posoudila okolnosti v DOBĚ SVÉHO ROZHODOVÁNÍ a tedy stanovila, že region už čerpá z fondů
regionální pomoci a další pobídky státu jsou neslučitelné!!

*Platí, že jednotlivec, který se ocitl prokazatelně v postavení, kdy komunitární instituce u něj vyvolaly
oprávněné naděje, má právo dožadovat se ochrany svých legitimních očekávání!! Musí zde však být
konkrétní ujištění ze strany komunitárních institucí!! A to v případě Volkswagen a posouzení investice jako na
„zelené louce“ nebylo!!

Komentář:

Případ ukazuje na sílu nezávislé Komise, která využívá svých pravomocí i v citlivé a
bezprecedentní otázce jako je rozšíření členského státu. SPS se striktně (a velmi správně)
omezil jen na výklad SES, zvláště pak na velmi zdrženlivý přístup k aplikaci výjimek ze zásady
neslučitelnosti veřejných podpor s vnitřním trhem. Neslučitelnost není chápána v komunitární
právu přísně juristicky ( kdy litera je vykládána skrze normativní cíle) ale dokonce v rozporu
s nimi!!