Bakal�rsk� pr�ce - N�hrada �kody podle V�densk� �mluvy

							  PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY
  KATEDRA MEZINÁRODNÍHO A EVROPSKÉHO PRÁVA




                          BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

         NÁHRADA ŠKODY PODLE ÚMLUVY OSN O
      SMLOUVÁCH O MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ




                            Ing. Pavlína Vokáčová
                                    2008/2009




Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Náhrada škody podle Úmluvy OSN o smlouvách
     o mezinárodní koupi zboží zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
Obsah

Úvod ................................................................................................................................. 3

1      Odpovědnost za škodu v obecném pojetí .............................................................. 5
    1.1        Právní odpovědnost........................................................................................... 5
    1.2        Odpovědnost za škodu v českém národním právu............................................ 6

2      Vídeňská úmluva v mezinárodním obchodě ........................................................ 8
    2.1        Aplikace Úmluvy .............................................................................................. 8
    2.2        Výhrady k Úmluvě............................................................................................ 9
    2.3        Výklad Úmluvy............................................................................................... 11

3      Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy ........................................................ 13
    3.1        Koncepce odpovědnosti za škodu ................................................................... 13
    3.2        Základní předpoklady odpovědnosti za škodu................................................ 16
       3.2.1           Protiprávnost ........................................................................................... 16
       3.2.2           Škoda ...................................................................................................... 18
       3.2.3           Příčinná souvislost .................................................................................. 30
       3.2.4           Předvídatelnost........................................................................................ 30
    3.3        Zmírnění škody dle čl. 77 ............................................................................... 33
    3.4        Okolnosti vylučující odpovědnost za škodu ................................................... 34
       3.4.1           Okolnosti stojící mimo dosah stran ........................................................ 34
       3.4.2           Vliv jednání druhé strany ........................................................................ 38
    3.5        Vztah náhrady škody k některým jiným nárokům .......................................... 38

Závěr .............................................................................................................................. 41

Summery ........................................................................................................................ 43

Seznam použité literatury ............................................................................................ 44




                                                                                                                                      2
Úvod
Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží patří k nejvýraznějším úspěchům
unifikace na poli mezinárodního obchodu. Tím, že upravuje tak hojně v praxi
realizovanou transakci, jakou je koupě-prodej, podporuje již několik desítek let
významně mezinárodně-obchodní rozvoj. Přestože není dokonalá, vykazuje známky
mezerovitosti a má i své neústupné kritiky, domnívám se, že značný význam a vliv této
mezinárodní smlouvě nelze upřít. Jednou z podstatných částí Úmluvy, která zakotvuje
práva pro poškozenou stranu nárokovat kompenzaci při porušení smlouvy protistranou,
je náhrada škody, která je tématem této bakalářské práce.

Jako úvod do problematiky bude v první kapitole práce podán obecný teoretický základ
k otázkám právní odpovědnosti a odpovědnosti za škodu, kde je cílem přiblížit některá
hlavní východiska této kategorie práva. V kapitole druhé bude stručně pojednáno o
nejpodstatnějších aspektech Vídeňské úmluvy jako celku. Obecně by se o Úmluvě dalo
napsat mnoho, to však není účelem práce, proto se kapitola zaměří jen na otázky
fundamentální a takové, které mohou mít vazbu na hlavní téma této práce. Tím je
náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy, která bude podrobně rozebrána v kapitole
třetí. V prvé řade se budu zabývat celkovou koncepcí odpovědnosti za škodu v Úmluvě,
která je pro pochopení problematiky klíčová, neboť vyzdvihuje základní principy, na
kterých je odpovědnost za škodu v Úmluvě postavena a podává přehled o tom, která
ustanovení, resp. články Úmluvy se jí dotýkají. Následně se zaměřím na analýzu
základních předpokladů odpovědnosti za škodu, což již bude zcela konkrétní
představení nezbytných podmínek pro vznik možnosti nárokovat náhradu škody, a
současně stěžejní část bakalářské práce. V otázce náhrady škody v režimu Vídeňské
úmluvy hrají podstatnou roli také okolnosti vylučující odpovědnost, tedy možnosti
liberace povinné strany, o nichž bude pojednáno následně. Na závěr bych chtěla krátce
nastínit vztah náhrady škody k jiným vybraným nárokům, které považuji za podstatné.

Jako hlavní cíl své bakalářské práce si stanovuji rozbor ustanovení Vídeňské úmluvy,
která se týkají náhrady škody, a jejich podrobné objasnění. Chci dosáhnout toho, aby
práce (v rámci svých rozsahových možností) podala ucelený výklad k dané oblasti a aby
jednotlivá rozebíraná témata na sebe logicky navazovala a byla propojena vzájemnými
souvislostmi. Na pozadí analýzy jednotlivých ustanovení je cílem zhodnotit úpravu
odpovědnosti za škodu v rámci Úmluvy a výklad podpořit i konkrétními rozhodnutími

                                                                                      3
z praxe. Prací chci potvrdit zejména předpoklad, že přestože samotná Úmluva je
v úpravě náhrady škody poměrně stručná, výkladově se jedná o problematiku velmi
rozsáhlou.

Z uvedených cílů již částečně plyne, že jako hlavní metody zpracování práce budou
použity jazykový a logický výklad ustanovení Úmluvy a dále rozbor vybrané
monografie, časopiseckých příspěvků a v nich prezentovaných názorů odborníků z
oblasti mezinárodního ochodu. Jelikož existuje poměrně rozsáhlá internetová databáze
anglických komentářů k Úmluvě, bude čerpáno i z nich. Nezanedbatelnou částí práce
budou také rozhodnutí obecných a rozhodčích soudů, o kterých se domnívám, že
názorně přispívají k pochopení problematiky a k představě o tom, jak jsou otázky
náhrady škody dle Vídeňské úmluvy řešeny v praxi.




                                                                                  4
1 Odpovědnost za škodu v obecném pojetí
Tato práce se věnuje tématu náhrady škody v režimu Úmluvy OSN o smlouvách o
mezinárodní koupi zboží. Za účelem uvedení do problematiky bude předložen obecný
teoretický základ k otázkám právní odpovědnosti a odpovědnosti za škodu.

1.1 Právní odpovědnost
Odpovědnost je v právu velmi významným pojmem. Přesto však v právních předpisech
žádné dostatečně určité vymezení nebo snad přímo definici odpovědnosti nenajdeme.

Právní odpovědností rozumíme uplatnění nepříznivých právních následků, které
stanovila právní norma vůči tomu, kdo porušil právní povinnost. Ve vztahu mezi
porušením a odpovědností je třeba rozlišovat:1
       → primární právní povinnost – zákaz nebo příkaz stanovený právní normou,
           případně smlouvou, nebo povinnost zdržet se určitého chování,
       → porušení primární povinnosti,
       → sekundární (sankční) povinnost – nově vzniklá povinnost za porušení primární.

Sekundární povinnost potom existuje buď vedle původní primární povinnosti, která byla
porušena (např. povinnost zaplatit úroky z prodlení při zachování povinnosti uhradit
hlavní závazek) nebo povinnost původní nahrazuje (např. odstranění vady na plnění).

Právní odpovědnost může naplňovat jednu i více z těchto základních funkcí:2
       → reparační (kompenzační) – právní odpovědnost má odčinit škodlivý následek,
           odstranit újmu tomu, komu byla způsobena, obnovit původní rovnováhu,
       → represivní – ten kdo porušil právní povinnost, resp. ten kdo za porušení nese
           odpovědnost, je postihnut újmou,
       → preventivní – smyslem zakotvení odpovědnosti je i dosáhnout toho, aby právo
           bylo dodržováno, nikoliv porušováno, sankce působí jako hrozba.

Právní odpovědnost může nabývat více podob. Při její klasifikaci se vychází z třídění
protiprávního jednání, na jehož základě odpovědnost vzniká, tedy z třídění deliktů.
Delikty rozlišujeme veřejnoprávní (trestné činy a správní delikty), soukromoprávní a
disciplinární, které stojí na pomezí veřejno a soukromoprávních.


1
    Večeřa, M. a kol. Základy teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 90
2
    Tamtéž, s. 91

                                                                                         5
Z toho potom plyne i základní klasifikace druhů právní odpovědnosti:3

    → trestněprávní odpovědnost – odpovědnost za trestný čin. Tím je pro společnost
        nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně4. Sankcí je trest
        uložený soudem.

    → správní odpovědnost – odpovědnost za správní delikt, který je svojí povahou
        méně závažným porušením povinnosti než trestný čin. Základním druhem
        správního deliktu je přestupek. Sankcí je méně tíživá újma - napomenutí, pokuta,
        zákaz činnosti nebo propadnutí věci5.

    → disciplinární odpovědnost – odpovědnost za disciplinární nebo kázeňské
        provinění, tedy za porušení pracovní nebo služební disciplíny, porušení
        povinnosti plynoucí z výkonu svěřené funkce, apod. Jde tedy o delikty proti
        řádnému výkonu veřejné služby a vnitřnímu pořádku, např. u vojáků, policistů,
        advokátů, soudců, lékařů, studentů, atd.

    → odpovědnost za soukromoprávní delikt – zatímco u veřejnoprávních deliktů
        vzniká odpovědnost zejména mezi delikventem a státem, u soukromoprávních
        jde především o odpovědnostní vztah mezi delikventem a osobou (fyzickou nebo
        právnickou), které vznikla delikventovým protiprávním jednáním újma. Druhy
        těchto soukromoprávních deliktů jsou upraveny zejména v občanském a
        obchodním zákoníku, typickým zástupcem je způsobení škody, újmy na zdraví,
        nekalá soutěž a další. Sankcí je potom zejména náhrada škody nebo poskytnutí
        přiměřeného zadostiučinění.

Někdy se hovoří i o dalších druzích právní odpovědnosti, např. o odpovědnosti
mezinárodněprávní mezi státy při porušení mezinárodních smluv.6

1.2 Odpovědnost za škodu v českém národním právu
V českém právu představují v úpravě odpovědnosti za škodu jako jednoho z typů
odpovědnosti za soukromoprávní delikty podstatnou roli občanský a obchodní zákoník.
Jejich vztah lex generalis - lex specialis je založen na principu subsidiarity, tedy že
vedle sebe stojí tyto dva právní předpisy s formálně stejnou právní silou, kde však


3
  Večeřa, M. a kol. Základy teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 92-94
4
  § 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
5
  § 11 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
6
  Večeřa, M. a kol. Základy teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 92

                                                                                        6
občanský zákoník má z hlediska teorie práva postavení obecného předpisu a obchodní
zákoník postavení zvláštního, speciálního. Pokud speciální zákon předmětnou materii
upravuje, použije se právě on. Pokud nikoliv, použije se podpůrně (subsidiárně) zákon
obecný.

V občanském zákoníku je obecná odpovědnost za škodu zakotvena jako odpovědnost
subjektivní, tedy odpovědnost za zavinění. Odpovědnost předpokládá zaviněné
porušení právní povinnosti, neboť občanský zákoník stanoví, že „odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.“7 Naopak úprava odpovědnosti za škodu
v obchodním zákoníků vychází z jiné koncepce – je konstruována jako odpovědnost
objektivní, tedy odpovědnost za výsledek. Jejím předpokladem není zavinění, postačí
pouze nedbalost, je proto odpovědností přísnější a zproštění umožňují jen okolnosti
vylučující odpovědnost8.

O koncepci odpovědnosti za škodu v českém obchodním právu můžeme říci, že se
velmi podobá pojetí zakotvenému ve Vídeňské úmluvě. Na úrovni této obecné kapitoly
proto nepovažuji za podstatné dále se zabývat odpovědností za škodu v českém
národním právu, jelikož to není ani cílem práce. Odpovědnost za škodu bude rozebrána
detailně v následujících kapitolách, a to tak, jak je upravena v režimu Vídeňské úmluvy.




7
    § 420 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
8
    viz. ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

                                                                                       7
2 Vídeňská úmluva v mezinárodním obchodě
Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (United Nations Convention on
Contracts for the International Sale of Goods, CISG; dále také jen jako „Vídeňská
úmluva“ nebo „Úmluva“) je velmi významnou unifikovanou hmotněprávní úpravou na
poli mezinárodního obchodu. I přes rozvoj nových netradičních forem obchodování si
totiž svůj zásadní význam ve vnitrostátním i mezinárodním styku zachovává transakce,
jejímž hlavním účelem je koupě-prodej zboží.9 Skutečnost, že kupní smlouva je
nejfrekventovanějším smluvním typem závazkového práva dosvědčuje nejen to, jak
významné místo úprava kupní smlouvy zaujímá v systematice národních civilních
kodexů, ale právě také i fakt, že se stala předmětem mezinárodní unifikace s velmi
širokou základnou smluvních stran. Úmluva ve své obecné části reguluje kategorie
platné pro mezinárodní obchod obecně, má proto široký dosah a přispívá k pochopení
odlišné podstaty fungování mezinárodního obchodu (např. principu bezformálnosti,
praxe zavedené mezi stranami, apod.). Z pohledu českých obchodníků může mít
Úmluva další podstatný význam – obsah českého vnitrostátního práva, konkrétně
zejména koncepce kupní smlouvy dle obchodního zákoníku se úpravě Úmluvy velmi
podobá, jelikož novela zákoníku byla připravována pod jejím vlivem.10

Samotná Úmluva se stala výsledkem mnohaletých snah o postupné sbližování právní
úpravy kupní smlouvy na mezinárodním poli v roce 1980. Pro tehdejší ČSFR se
Úmluva stala účinnou k 1.4.1991 a od roku 1993 je součástí právních řádů jak České tak
Slovenské republiky. Širokou smluvní základnu je možné doložit faktem, že v současné
době má Úmluva 73 smluvních stran.11

2.1 Aplikace Úmluvy
Vyslovení odpovědi na otázku, zda se konkrétní vztah koupě-prodej bude řídit
Vídeňskou úmluvou znamená nutnost rozebrat některá základní ustanovení Úmluvy,
resp. provést tzv. aplikační test12. Čl. 1 odst. a) Úmluvy stanovuje, že: „Tato Úmluva
upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých
státech, jestliže tyto státy jsou smluvními státy.“

9
  Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 246
10
   Kapitán, Z. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní
fórum, 2008, č. 7, s. 275-276
11
   http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/sale_goods/1980CISG_status.html [cit. 8.3.2009]
12
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 283 a násl.

                                                                                                        8
V prvé řadě se tedy musí jednat o smlouvu kupní. K rozhodnutí, zda jde o kupní
smlouvu napomohou články 30 a 53 Úmluvy, které stanovují povinnosti pro
prodávajícího a kupujícího (vychází se vlastně z předpokladu, že u jiného typu smlouvy
budou z povahy věci pravděpodobně vyplývat povinnosti jiné, nicméně není možno se
na tento předpoklad spolehnout a je bezpodmínečně nutné v testu dále pokračovat).
V praxi častou blízkost a záměnu mezi smlouvou kupní a smlouvou o dílo pomáhá
vyřešit čl. 3. Rozlišovacím parametrem je zde fakt, která strana dodává podstatnou část
věcí nutných pro dodávku zboží. Dále je vhodné podotknout, že pokud smlouva není
uzavírána jako čistě kupní, ale je součástí např. smlouvy rámcové, použije se Úmluva
pouze na ty části, které se vztahují k transakci koupě-prodej.

Druhu podmínkou k použití Úmluvy je existence tzv. mezinárodního prvku. Tu
stanovuje hned čl. 1, podle kterého strany kupní smlouvy musí mít místa podnikání
v různých státech, jestliže jsou smluvními státy Vídeňské Úmluvy nebo jestliže podle
ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého
smluvního státu (pokud k této části Úmluvy stát neučinil výhradu). Je tedy patrné, že
podmínkou není sídlo kupujícího/prodávajícího, resp. jejich státní příslušnost (viz. čl. 3
Úmluvy), ale jejich místa podnikání, což je jeden z projevů principu bezformálnosti
v Úmluvě. Fakt, že strany kupní smlouvy mají místa podnikání v různých státech však
musí být předvídatelný – musí být znám do okamžiku uzavření smlouvy (viz. čl. 2).

Třetí podmínkou aplikovatelnosti Vídeňské Úmluvy je to, že se musí jednat o
koupi/prodej zboží. Tento termín není v Úmluvě definován, ovšem za zboží se obecně
považují movité věci, s výjimkami uvedenými v čl. 2 Úmluvy. Jedná se o spotřebitelské
koupě a o jiné specifické transakce nebo komodity, u kterých se buď historickým
vývojem vytvořila dlouhodobě specifická pravidla pro prodej, nebo na jejich regulaci
mají státy tak zvláštní zájem, že je nechtějí nechat podřídit benevolentní a dispozitivní
úpravě Úmluvy13.

2.2 Výhrady k Úmluvě
Jak už bylo uvedeno výše, Vídeňská Úmluva je charakteristická šíří smluvní základny.
Na ni je však možné pohlížet nejen výlučně pozitivně. Fakt, že k Úmluvě přistoupilo
tolik států se promítnul do míry abstraktnosti norem v Úmluvě obsažených a stal se tak

13
  Kapitán, Z. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní
fórum, 2008, č. 7, s. 277

                                                                                                   9
vlastně limitujícím faktorem. V praxi se proto stává, že Úmluva je spíše nechtěných
nástrojem a obchodníci ji běžně vylučují.14 Nicméně podle Filipa De Ly toto tvrzení
není prokázané.15 Dle jeho názoru v dnešní době existuje takové množství veřejně
přístupných komentářů k Úmluvě a soudních rozhodnutí, které přispívají ke snižování
nejistot v rámci Úmluvy, že je možné říci, že Úmluva není o nic více nejistá či
nepředvídatelná než národní právo upravující koupi-prodej.16

Jednou z klíčových vlastností Vídeňské úmluvy je právě to, že má dispozitivní povahu.
Ta se projevuje jak u Úmluvy jako celku, tak u jejích jednotlivých ustanovení.
Zakotvení tohoto principu nalezneme v čl. 6, ze kterého plyne, že strany (prodávající a
kupující) mohou jednak vyloučit použití celé Úmluvy, nebo se mohou odchýlit od
kteréhokoliv ustanovení (s výjimkou čl. 12) nebo účinky ustanovení mohou též změnit.
K vyloučení Úmluvy může dojít výslovně nebo konkludentně. Výslovné právní jednání
nečiní zásadní problém, nicméně potíže vznikají s vyloučením konkludentním. K tomu
může dojít například tak podrobnou úpravou práv a povinností ve smlouvě, že z ní
vyplyne vůle stran Úmluvu nepoužít. Tento přístup je však z hlediska praktického velmi
nejistý a proto je doporučováno volit vždy přístup výslovný.17

Jak je patrné, zmíněný čl. 6 se týká vyloučení, která mohou učinit strany kupní smlouvy.
Úmluva však umožňuje provést k ní výhrady i samotným smluvním státům. Výhrady
představují výjimky v aplikaci Úmluvy18 a jejich existence napomáhá širší podpoře
v přijetí. Výhrady jsou upraveny v části IV v článcích 92-96, ze kterých plyne možnost
přijetí těchto výhrad:

→     čl. 92 - stát nechce být vázán částí druhou (pravidla pro uzavírání smlouvy) nebo
částí třetí Úmluvy (práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího),

→     čl. 93 - použití Úmluvy je vyloučeno pro některé územní jednotky státu, pro něž
podle ústavy státu platí různé právní řády,

→     čl. 94 - vyloučení Úmluvy těmi státy, které mají stejnou nebo podobnou právní
úpravu věci, na kterou se jinak Úmluva vztahuje,

14
   Kapitán, Z. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní
fórum, 2008, č. 7, s. 275
15
   De Ly, F. Opting out: Some observations on the occasion of the CISG’s 25 th anniversary. Quo vadis
CISG? Bruxelles : Bruylant, 2005, s. 34
16
   De Ly, F. Opakovaná citace, s. 29
17
   Kapitán, Z. Opakovaná citace, s. 285
18
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 253

                                                                                                    10
→     čl. 95 - výhrada k čl. 1 odst. b), dle kterého by se Úmluva měla použít i na
případy, kdy podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního
řádu některého smluvního státu,

→     čl. 96 - prohlášení ve smyslu čl. 12, tedy vyloučení zásady neformálnosti.

Z výčtu je patrno, že výhrad je několik. Z pohledu hlavního tématu zpracovávaného
v této práci je důležité vyzdvihnout výhradu dle čl. 92, která umožňuje smluvnímu státu,
že nebude vázán částí III Úmluvy, která zahrnuje i ustanovení týkající se odpovědnosti
za škodu, resp. náhrady škody. V současné době však neexistuje stát, který by výhradu
k části III učinil.19,   20
                              Z toho plyne, že ustanovení o náhradě škody a ostatní s nimi
související články z třetí části Úmluvy mohou být vyloučeny pouze ve smlouvě
prodávajícím a kupujícím.

2.3 Výklad Úmluvy
Z povahy všech mezinárodních smluv plyne, že by měly být jednotně interpretovány.
Je to jednoznačně dáno už jen jejich základním cílem, který si úmluvy kladou, sjednotit
danou problematiku napříč státy a zavést jednotná pravidla na mezinárodním poli.

Požadavek na jednotnou interpretaci je zakotven i ve Vídeňské úmluvě v čl. 7 odst. 1 21.
Při výkladu Úmluvy tedy musí být dodržovány tyto zásady:22

→     mezinárodní povaha Úmluvy - je patrné, že pokud se má při výkladu přihlédnout
k mezinárodní povaze Úmluvy, měla by být interpretována odlišně od vnitrostátních
norem. To znamená, že je potřeba provádět výklad nezávislý na jakémkoliv
vnitrostátním právním řádu, tudíž orgán aplikující Úmluvu musí pojmy a instituty v ní
obsažené vykládat bez ohledu na význam, který mají v jeho nebo jakémkoliv jiném
národním právu, jelikož se jedná o pojmy neutrálního jazyka, nenáležející ke
konkrétnímu právnímu řádu. Vídeňská úmluva je sice součástí právního řádu zemí,
které ji přijaly, nicméně má původ v mezinárodním unifikovaném právu a interpretace
je ve vztahu k národním řádům autonomní, tedy národními řády nijak neovlivněná.


19
   http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/sale_goods/1980CISG_status.html [cit. 8.3.2009]
20
   Kapitán, Z. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní
fórum, 2008, č. 7, s. 282
21
   Znění čl. 7 odst. 1 je následující: „Při výkladu této Úmluvy se přihlédne k její mezinárodní povaze a k
potřebě podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu.“
22
   Žídek, P. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Specifika výkladu mezinárodně
unifikovaného právního předpisu. Právní fórum, 2008, č. 3, s. 81 a násl.

                                                                                                       11
→     jednotnost použití Úmluvy - jednost je úzce navázána na první zásadu. Autonomní
výklad by totiž sám o sobě nepostačoval k dosažení cíle sjednocovat úpravy
v mezinárodním obchodě, kdyby rozhodovací orgány interpretovaly Úmluvu sice
nezávisle na vnitrostátním právu, ale každý s jinými závěry. Jednotnost se zajišťuje tak,
že soudy a rozhodci přihlížejí k rozhodnutím vydaným v ostatních státech (nebo alespoň
by tak měli činit), samozřejmě s přihlédnutím ke specifikům každého případu, čímž se
vytváří jednotná rozhodovací praxe. K tomuto významně přispělo zveřejňování
rozhodnutí ve veřejně přístupných internetových databázích. Požadavek na jednotnost
výkladu je patrný mimo jiné také z preambule Vídeňské úmluvy, kde se hovoří o tom,
že její smluvní státy se domnívají, že jednotná ustanovení Úmluvy budou přispívat
k odstraňování právních překážek v mezinárodním obchodě a podpoří jeho rozvoj23.

→     zásada dobré víry - při výkladu Úmluvy se musí přihlédnout i k zásadě dobré víry,
která je v moderním právu často užívaným principem. Zásadou dobré víry se má řídit
interpretace rozhodovacích orgánů a i smluvní strany by ji při svém jednání měly
respektovat, jelikož se objevuje v mnoha ustanovením Úmluvy, která upravují postup
smluvních stran a má zásadní vliv na interpretaci pojmů jako např. „přiměřeně“, „v co
nejkratší době“, apod.

Na závěr je tedy možné shrnout, že výklad Úmluvy patří k jednomu z nejzásadnějších
aspektů dotýkajících se mezinárodní úpravy kupní smlouvy. Je potřeba dodržovat
interpretační pravidla stanovená Úmluvou, aby cíl s jakým byla mezinárodní úmluva
vytvořena, byl dosažen.




23
  viz. třetí odstavec preambule Vídeňské úmluvy: „…jsouce názoru, že přijetí jednotných ustanovení
upravujících smlouvy o mezinárodní koupi zboží a přihlížejících k různým sociálním, ekonomickým a
právním systémům by přispělo k odstraňování právních překážek v mezinárodním obchodě a podpořilo
rozvoj mezinárodního obchodu…“

                                                                                                     12
3 Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy
V následujících kapitolách budou podrobně rozebrány podstatné otázky týkající se
úpravy náhrady škody a souvisejících aspektů ve Vídeňské úmluvě.

3.1 Koncepce odpovědnosti za škodu
Existence institutu odpovědnosti za škodu je ve Vídeňské úmluvě zakotvena v čl. 45
odst. 1 písm. b) a čl. 61 odst. 1 písm. b), které pokládají základ pro možnost nárokovat
škodu, přičemž právo je dáno oběma stranám kupní smlouvy, tedy jak kupujícímu, tak
prodávajícímu. Ustanovení článků 45 a 61 poskytuje kupujícímu a prodávajícímu
v případě nesplnění povinnosti druhou stranou možnost uplatnit i další nároky24,
přičemž vztah mezi uplatněním náhrady škody a ostatními nároky je založen v čl. 45
odst. 2 a čl. 61 odst. 2. Z těch plyne, že myšlenka odpovědnosti za škodu v Úmluvě je
založena na koncepci náhrady škody jako obecného nároku, který je uplatnitelný při
všech typech porušení smlouvy (to mimo jiné znamená, že je uplatnitelný při porušení
podstatném i nepodstatném25) a není nijak rozlišován pro jednotlivé druhy porušení
smlouvy. Dále to znamená, že nárok náhrady škody může být u obou smluvních stran
použit souběžně s ostatními nároky definovanými Úmluvou.

Na zmíněná ustanovení navazují další, která nelze chápat odděleně, nýbrž je potřeba
pojímat je v celku a v souvislostech se všemi ostatními:

→     ustanovení čl. 74-77 - jedná se o vlastní úpravu náhrady škody v Úmluvě.
Stěžejním ustanovením je čl. 74, který definuje předpoklady, které musí být splněny pro
vznik nároku na náhradu škody. Zakotven je předpoklad protiprávnosti, vzniku škody,
příčinné souvislosti mezi nimi a předvídatelnosti výše škody. Články 75 a 76
konkretizují základní ustanovení pro specifické situace. Jde o případy odstoupení od
smlouvy, kdy dojde nebo nedojde k tzv. náhradnímu obchodu. Čl. 77 potom zakládá
povinnost pro poškozenou stranu činit opatření ke zmenšení škody.

→     ustanovení čl. 79 a 80 - jde o úpravu tzv. liberačních důvodů, které vylučují
odpovědnost za škodu a poškozená strana tedy nemůže žádat náhradu škody.


24
   Z pohledu kupujícího jde o plnění in natura, dodání náhradního zboží, odstranění vadného plnění, slevu
z kupní ceny a odstoupení od smlouvy. Z pohledu prodávajícího jde o plnění in natura, specifikaci zboží a
odstoupení od smlouvy.
25
   k rozlišení viz. čl. 25 Úmluvy

                                                                                                      13
→        ustanovení čl. 78 - z něho je patrné, že nároky na náhradu škody nejsou dotčeny
ani při souběžném uplatnění práva na úroky z prodlení.

→        ustanovení čl. 25 - definuje, kdy je porušení smlouvy podstatné. Do náhrady škody
se toto ustanovení promítá prostřednictvím článků 75 a 76.

→        ustanovení čl. 6 - podstatná je dále i návaznost na čl. 6, dle kterého strany mohou
smluvním ujednáním vyloučit použití kteréhokoliv ustanovení Úmluvy (s výjimkou
článku 12), nebo jeho účinky změnit. Je to projev zásady autonomie vůle, která v praxi
znamená, že smluvní ujednání má vždy před Úmluvou přednost. Toto je nutné brát
v patrnosti, neboť výše i dále jsou rozebíraná ustanovení v základní podobě, v jaké je
definuje Úmluva.

→        ustanovení čl. 5 - jedná se o další úpravu významně související s odpovědností,
neboť vyjadřuje vztah Úmluvy k odpovědnosti prodávajícího za smrt nebo ublížení na
zdraví, způsobené zbožím kterékoliv osobě. Jak z ustanovení vyplývá, na tento (jiný)
typ odpovědnosti se Úmluva nepoužije. Jde o tzv. vnější mezeru Úmluvy, na kterou se
použijí národní právní řády určené dle norem mezinárodního práva soukromého, resp.
strany si mohou problematiku zvlášť ošetřit ve smlouvě.

→        ustanovení čl. 4 - vnější mezery definuje i čl. 4, kde je podstatné vyzdvihnout
zejména to, že Úmluva se nedotýká platnosti smlouvy nebo jakékoliv zvyklosti.
Znamená to, že se Úmluva v otázce vzniku smlouvy omezuje pouze na otázku její
existence a formy. Podle Rozehnalové26 toto zdánlivě jednoduché ustanovení v sobě
skrývá řadu problémů a v praxi je pro některé instituty velmi problematické. Dle
autorky jde např. o limitaci náhrady škody.

Mezi další otázky vyloučené z úpravy patří tzv. předsmluvní odpovědnost (culpa in
contrahendo), tedy náhrada škody vzniklá v prekonsenzuální fázi, tj. v průběhu
kontraktačního procesu.27 Kontraktačním jednáním je jednání dvou subjektů, které
směřuje k uzavření určité budoucí smlouvy, je vedené za účelem vyjasnění jejího
obsahu a má za obvyklého běhu věcí vyústit v uzavření této smlouvy. Skutečnost, že se
jedná o fázi před vlastním uzavřením smlouvy neznamená, že nemohou vzniknout
důvody ke vzniku odpovědnosti. Účastníci jednání vynakládají čas, energii a v
neposlední řadě též finanční prostředky na to, aby smlouva byla nejen uzavřena, ale aby

26
     Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 266
27
     Rozehnalová, N. Opakovaná citace, s. 359

                                                                                         14
byli schopni řádně a včas splnit veškeré závazky, které jim z ní vyplynou. Potom je
jasné, že např. přerušení kontraktačního jednání těsně před uzavřením smlouvy je
způsobilé poškodit druhou stranu takřka fatálním způsobem.28

Dalším neupravenou otázkou ve Vídeňské úmluvě, související blízce s náhradou škody,
je problematika smluvní pokuty. Otázkou je, zda může být smluvní pokuta aplikována
současně při nárokování náhrady škody. Blížeji o tomto bude pojednáno v kapitole 3.5.

U zmíněných otázek je vyloučení z úpravy Úmluvy jasné. Existují však i případy, kdy
odborníci zastávají různé názory na to, zda je daná otázka upravena Úmluvou, či je
z úpravy vyloučena. Příkladem může být uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé
v souvislosti s jednáním poškozujícím dobré jméno, tedy tzv. imateriální škoda.29 O této
problematice bude blíže pojednáno v kapitole 3.2.2.5.

Z předpokladů uplatnění nároku na škodu dle čl. 74 a v souvislosti s čl. 45 a 61 je také
evidentní, že Vídeňská Úmluva koncipuje odpovědnost za škodu na objektivním
principu30, neboť pro její vznik není požadováno zavinění. Postačí nedbalostní forma
jednání, a to i pro všechny ostatní právní nároky z Úmluvy. Poškozená strana proto
neprokazuje zavinění druhé strany, nýbrž pouze protiprávnost, vznik škody a příčinnou
souvislost mezi nimi. Striktně objektivní odpovědnost je potom zmírněna tím, že se
nahrazuje pouze škoda předvídaná a že existují situace, při kterých je odpovědnost
vyloučena (k tomu podrobněji v dalších kapitolách).

Při vymezování koncepce odpovědnosti za škodu je dále nutné zmínit, že úpravou
náhrady škody v Úmluvě, stejně jako v řadě národních právních řádů, prolíná obecný
princip plné náhrady (úplné kompenzace) při porušení smlouvy. Ten spočívá v plné
náhradě předvídatelné škody a uplatní se jak u škody skutečné, tak u ušlého zisku31.




28
   Grulich, T. Důsledky účelového přerušení kontraktačního jednání. Právní rádce, 2008, č. 5/2008.
Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz [citováno 20.3.2009]
29
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 359
30
   k rozlišení objektivní a subjektivní odpovědnosti viz. kapitola 1.2
31
   k rozlišení těchto dvou forem škody viz. kapitola 3.2.2.1

                                                                                                     15
3.2 Základní předpoklady odpovědnosti za škodu
Základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle Vídeňské úmluvy jsou zakotveny
v prvé řadě v čl. 74 32. Základními předpoklady vzniku odpovědnosti dle čl. 74 jsou:

     → porušení povinnosti jednou ze smluvních stran,
     → vznik škody u druhé strany,
     → příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody,
     → předvídatelnost škody.

Tyto jednotlivé předpoklady budou rozebrány v následujících kapitolách, přičemž bude
brán zřetel i na ustanovení související a navazující, která je nutno pojímat
ve vzájemných souvislostech. Mezi nimi i ustanovení čl. 79 zmírňující nástup
odpovědnosti za škodu okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Neexistence okolností
vylučujících odpovědnost je totiž dalším předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu.

3.2.1 Protiprávnost
Předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody je v první řadě to, že škoda vznikla
porušením povinnosti jedné strany. Protiprávnost se přitom může zakládat jak na
porušení povinnosti vyplývající přímo ze smlouvy, tak na porušení povinnosti
stanovené samotnou Úmluvou. Jelikož je celá odpovědnost v Úmluvě postavena na
objektivním principu, není požadována doplňující podmínka v podobě zavinění.
Rozhodující je jen výsledek, což je porušení povinnosti. To znamená, že skutečnost, zda
protiprávní jednání bylo zaviněné nebo nezaviněné, je při zkoumání odpovědnosti za
škodu v režimu Vídeňské úmluvy irelevantní.

Protiprávnost může mít podobu jednání (tedy aktivního jednání, např. poškození zboží)
anebo opomenutí jednat tam, kde je to vyžadováno (tzv. pasivní nečinnost, např.
prodávající vůbec neodeslal zboží, přestože k tomu byl ze smlouvy povinen)33. Může jít
o nesplnění povinnosti, pozdní splnění povinnosti (prodlení) nebo vadné plnění34.
Protiprávním jednáním může být přitom i jednání třetí osoby, kterou smluvní strana
pověřila plněním celého smluvního závazku nebo jeho části. Smluvní strana potom
32
   Znění čl. 74 je následující: „Náhrada škody při porušení smlouvy jednou stranou zahrnuje částku
odpovídající ztrátě, včetně ušlého zisku, kterou utrpěla druhá strana v důsledku porušení smlouvy.
Náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo
měla předvídat v době uzavření smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, o nichž věděla nebo měla vědět,
jako možný důsledek porušení smlouvy.“
33
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 343
34
   Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999, s. 165

                                                                                                   16
odpovídá, jako by plnila sama. Že k naplnění protiprávnosti může dojít i tímto
způsobem je dle Vídeňské úmluvy patrné z čl. 79 odst. 2, který definuje okolnosti
vylučující odpovědnost v souvislosti s jednáním třetích osob. Je proto nutné si
uvědomit, že i tuto podobu může protiprávnost mít. Blížeji o možnostech liberace
povinné strany bude pojednáno v kapitole 3.4.

Pokud jde o konkrétní podoby, resp. příklady, může jich protiprávnost nabývat mnoho.
V souvislosti s povinnostmi smluvních stran je možno uvést zejména následující:

       → prodávající nedodá zboží,
       → prodávající nepředá doklady, které se vztahují ke zboží,
       → prodávající nepřevede vlastnické právo ke zboží,
       → kupující nezaplatí kupní cenu,
       → kupující nepřevezme dodávku.

Protiprávnost nabývá významu i v souvislosti s čl. 9 Úmluvy. Podle jeho prvního
odstavce „jsou strany vázány jakoukoliv zvyklostí, na které se dohodly, a praxí, kterou
mezi sebou zavedly“. Znamená to, že pokud dohodnutou zvyklost nebo zavedenou
praxi jedna smluvní strana poruší, dojde k naplnění předpokladu odpovědnosti za škodu
v podobě protiprávnosti.

Praktiky stran představují individuální normy chování, jejichž původ je ve vzájemném
souladném chování stran a které vznikly v delším časovém období u stejného typu
vztahů. Praktiky se vztahují na ty aspekty smlouvy, které samotnou smlouvou nejsou
výslovně regulovány, jako např. způsob vyřizování reklamace, způsob balení, způsob
objednávky zboží a další. Podstatné je, že základ závaznosti praktik leží ve faktickém
zavedení do chování stran, a proto s jejich aplikací musí prodávající a kupující počítat.
Do jejich úpravy se plně promítla zásada dobré víry. 35

U dohodnutých zvyklostí je základem jejich závaznosti vůle stran. Včlenění do smlouvy
je možné výslovné i konkludentní, kde však mohou nastat obtíže při prokazování. 36

Čl. 9 odstavec 2 potom definuje tzv. normativní zvyklost. Jedná se o zvyklost, kterou
strany znaly nebo měly znát, která je současně v mezinárodním obchodě v široké míře
známá stranám smluv stejného druhu v příslušném odvětví, a která je současně
zpravidla dodržována. To tedy znamená, že aplikace normativní zvyklosti je nezávislá

35
     Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 277-279
36
     Rozehnalová, N. Tamtéž, s. 277-279

                                                                                      17
na vůli strany a v některých případech může být uplatněna zvyklost, kterou konkrétní
strana nezná (ale znát ji měla)37.

3.2.2 Škoda
Nejpřirozenějším předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik konkrétní škody. Aby
mohl být subjekt za škodu odpovědný, je potřeba, aby ke škodě reálně (tedy nikoliv
pouze hypoteticky nebo potenciálně) došlo. Vídeňská úmluva, stejně jako většina
národních právních předpisů, nedefinuje pojem škody, ale již z římského práva je známé
členění hmotných škod na dvě základní formy – škodu skutečnou a ušlý zisk. Obě
formy jsou přitom rovnocenné a existence jedné z nich není podmínkou pro vznik a
uplatnění formy druhé. 38

3.2.2.1. Formy škody

Dle čl. 74 Úmluvy je patrné, že: „náhrada škody… zahrnuje částku odpovídající ztrátě,
včetně ušlého zisku, kterou utrpěla druhá strana v důsledku porušení smlouvy“. Výše
náhrady škody tedy zahrnuje:

     → ztrátu, která představuje skutečnou škodu, tj. újmu způsobenou zmenšením
        majetku, kterým věřitel disponoval již v okamžiku uzavření smlouvy, a to
        v důsledku porušení smlouvy dlužníkem39. Vychází se tedy z porovnání majetku
        před a po události, která škodu způsobila. Může se jednat o zmenšení nebo
        snížení majetku, nebo o jakékoliv jeho znehodnocení.
     → ušlý zisk, tj. újmu způsobenou nezvětšením majetku věřitele, ačkoliv se dá
        očekávat, že by ke zvětšení majetku došlo40.

Ušlý zisk je jediným typem škody, který je v čl. 74 výslovně zmíněn. Podle komentáře
Secretariat Commentary41 bylo nezbytné do ustanovení Úmluvy včlenit, že ztrátou je
myšlena „ztráta včetně ušlého zisku“, neboť v některých právních systémech koncept
samotné „ztráty“ ušlý zisk nezahrnuje. To však není případ českého právního řádu,
kterému je pojetí škody včetně ušlého zisku známé.



37
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 281
38
   Šilhán, J. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. Praha: C.H.Beck,
2007, s. 7
39
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 364
40
   Šilhán, J. Opakovaná citace, s. 8
41
   Guide to CISG Article 74. Dostupné z: http://cisgw3.law.pace.edu/cisg/text/secomm/secomm-74.html
[citováno 21.3.2009]

                                                                                                   18
Žádné další typy škod, než skutečnou ztrátu a ušlý zisk článek 74 Úmluvy
nevyjmenovává. Mohlo by se tedy zdát, že pro určení toho, co je a není škodou, je
rozhodující základní princip úplné kompenzace, pomocí kterého bychom mohli dospět
až k závěru, že všechny typy škod, které strana v důsledku porušení smlouvy utrpěla (a
byly předvídány) jsou nárokovatelné. Jak však bude vysvětleno v dalších kapitolách,
není to vždy tak jednoduché a konkrétní situace vyžadují podrobnější zkoumání.
V některých konkrétních případech, bez ohledu na šíři a hloubku zkoumání, které
vykazuje odborná veřejnost, jsou názory na nárokovatelnost velmi odlišné a nesourodá
rozhodování soudů to jen dokazují.

3.2.2.2. Způsob náhrady škody

Z první věty článku 74 je evidentní, že škoda se nahrazuje vždy pouze v penězích.
Vyplývá to ze skutečnosti, že ustanovení obsahuje slovo „částku“ a komentáře k této
problematice jsou v názorech jednotné. Realizovat náhradu škody v naturáliích není
možné, což je dáno tím, že plnění in natura je připuštěno jako samostatný nárok pro
určité případy porušení smlouvy (viz. čl. 46 odst. 1 jako právo kupujícího a čl. 62 jako
právo prodávajícího).42

3.2.2.3. Rozsah náhrady škody dle čl. 74

Jak již bylo poukázáno výše, náhrada škody je v režimu Vídeňské úmluvy založena na
principu úplné kompenzace. Ten prolíná i mnoha národními právními řády a je
zakotvený také v Zásadách mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT (UNIDROIT
Principles of International Commercial Contracts)43 a v Principech evropského
smluvního práva (Principles of European Contract Law)44. Článek 74 Úmluvy však
neposkytuje konkrétní návod, jak výši škody stanovit, aby byl princip úplné
kompenzace naplněn. V zásadě jde o dodržení pravidla, aby škoda (skutečná i ušlý zisk)
byla nahrazena v plné výši, a to až do hodnoty její předvídatelnosti, avšak se zamezením
obohacení. Na základě ustanovení čl. 74 mají soudy pravomoc stanovit ztrátu, kterou
strana utrpěla v důsledku porušení smlouvy, a činí tak vždy s ohledem na specifika
každého konkrétního případu („to calculate damages on a case-by-case basis“).
Smyslem článku 74 je postavit poškozenou stranu do stejné finanční pozice, jako kdyby
k porušení smlouvy nedošlo a kdyby všechny povinnosti ze smlouvy byly řádně

42
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 365
43
   článek 7.4.2
44
   článek 9:502

                                                                                     19
splněny. Cílem tedy je kompenzovat poškozené straně všechny újmy, které musela
strpět v důsledek porušení smlouvy. 45

K vyslovení odpovědi na otázku, v jakém rozsahu je škoda dle Vídeňské úmluvy
nahrazována, je potřeba rozebrat, jaké typy škod mohou být nárokovány v rámci jednak
samotné skutečné škody a dále v rámci ušlého zisku. Tento rozbor bude předmětem
několika následujících odstavců. Součástí je i stručná prezentace toho, jaká stanoviska
k některým typům škod zaujímají autoři zabývající se touto problematikou, a také jak o
nich bylo v některých konkrétních případech rozhodnuto soudy nebo rozhodci.

     a) typy škod nárokovatelných v rámci skutečné škody

Je nesporné, že v rámci skutečné škody je možné nárokovat náklady vynaložené
poškozeným na zmírnění škody. Povinnost učinit přiměřená opatření ke zmenšení ztráty
je poškozené straně uložena v čl. 77 Úmluvy, je tedy více než pravděpodobné, že
v rámci plnění této povinnosti vzniknou poškozené straně jisté náklady (k samotné
povinnosti blíže viz. kapitola 3.3).

Diskutabilní otázkou je možnost nárokovat v rámci skutečné škody náklady právního
poradenství - ať ve formě právních služeb před podáním žaloby (právní posouzení
otázky, odstoupení od smlouvy), či nákladů na právní zastoupení před rozhodovací
institucí (obecným nebo rozhodčím soudem). Podle některých názorů se jedná o
procesní otázku stojící mimo rámec Úmluvy, rozhodovatelnou podle práva fóra. 46,                 47


Nicméně existují i názory, že v rámci dodržování ustanovení čl. 7 odst. 1, který je
považován za jeden z hlavních stavebních kamenů Úmluvy, musí být Úmluva
vykládána autonomně a tedy že interpretace čl. 74 leží na principu úplné kompenzace.
To nevyhnutelně vede k závěru, že poškozené straně by měly být nahrazeny i náklady
na právní zastoupení, a že by tudíž měly být podřazovány pod škodu ve smyslu čl. 74.
Jinak by poškozená strana náhradou škody nedosáhla stejné finanční pozice, ale ocitla
by se v pozici horší. 48

Je zcela zřejmé, že samotné ustanovení čl. 74 výslovně nezmiňuje náklady právního
poradenství, neboť tak nečiní s žádným konkrétním typem škody a utrpěnou ztrátu

45
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Rapporteur: Professor John
Y. Gotanda, Villanova University School of Law, Villanova, Pennsylvania, USA. Dostupné z:
http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/CISG-AC-op6.html [citováno 21.3.2009]
46
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 344
47
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.
48
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.

                                                                                                 20
poškozené strany definuje pouze obecně. Na druhou stranu náhrada těchto nákladů není
Úmluvou ani výslovně zakázána a uplatnění principu plné kompenzace zahrnutím
nákladů na právní zastoupení pod čl. 74 by mohlo být nasnadě. Nicméně je potřeba si
uvědomit, že tato interpretace by byla v rozporu s principem zachování rovnosti mezi
prodávajícím a kupujícím, zakotveným v článcích 45 a 61 (prodávajícímu a kupujícímu
jsou při porušení smlouvy druhou stranou přiznána stejná práva), jestliže by náhrada
nákladů na právní zastoupení byla přiznávána jen úspěšné straně sporu. Vzhledem
k tomu, že dle čl. 74 je náhrada škody přiznávána poškozené straně v důsledku porušení
smlouvy druhou stranou, strana úspěšná ve sporu by neobdržela náhradu nákladů,
pokud by protistrana nebyla tou stranou, která porušila smlouvu. Vykládat čl. 74
způsobem, který by indikoval vytváření nerovnosti mezi kupujícím a prodávajícím je
v rozporu s koncepcí Vídeňské úmluvy. Nicméně, čl. 74 nevylučuje, aby soudy přiřkly
straně náhradu nákladů na právní zastoupení, jestliže kupní smlouva stanoví jejich
úhradu nebo když je to oprávněné dle příslušných předpisů. 49

K náhradě nákladů na právní zastoupení lze uvést například tato rozhodnutí. Amtsgericht Augsburg,
Germany, Case No. 11 C 4004/95, date 29.01.1996 - Švýcarská společnost uzavřela s německým
kupujícím smlouvu na prodej obuvi. Obuv byla dle dohody doručena kupujícímu ve čtyřech dodávkách,
přičemž kupní cena byla splatná měsíčně ve stanovené dny. Kupující nicméně uhradil cenu až deset týdnů
po splatnosti vztahující se k poslední dodávce. Prodávající zahájil řízení u okresního soudu, kde
požadoval úroky z prodlení a náhradu nákladů na právní zastoupení. Kupující u soudu argumentoval, že
kromě pravidelných faktur od prodávajícího nikdy neobdržel žádnou výzvu k zaplacení a že navíc zboží
bylo doručeno pozdě a tím pádem byly poškozeny jeho sezónní výprodeje. Soud rozhodl, že prodávající
je oprávněn požadovat po kupujícím úroky z prodlení. Navíc vyjádřil jasné stanovisko, že (dle čl. 59
Úmluvy) je kupující povinen zaplatit kupní cenu v době stanovené smlouvou a není zapotřebí, aby k tomu
byl prodávajícím vyzván. Dále soud prodávajícímu přiznal náhradu nákladů na právní zastoupení jako
náhradu škody v souladu s čl. 74. Pokud jde o námitku kupujícího, že zboží bylo doručeno pozdě, soud ji
zamítl z důvodu, že kupující měl prodávajícího o této skutečnosti v přiměřené době informovat (dle čl.
39), což neučinil. Soud navíc stanovil, že za přiměřenou dobu je považován jeden měsíc od zjištění
                    50
porušení smlouvy.

Arbitration Institute of the Stockholm Chamber of Commerce, Case No. 107/1997, date 1998 -
Ruský prodávající a německý kupující uzavřeli smlouvu o prodeji ocelových tyčí. Uskutečnily se dvě
dodávky. Spor vznikl kvůli kvalitě zboží, když konečný zákazník kupujícího zboží vrátil a kupující
odmítl prodávajícímu zaplatit kupní cenu vztahující se k druhé dodávce. Po zdlouhavých diskusích
kupující z nevyřešené částky zaplatili polovinu. Prodávající dal podnět k zahájení rozhodčího řízení a


49
  CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.
50
  Rozhodnutí Amtsgericht Augsburg, Německo, č. 11C 4004/95, ze dne 29.1.1996. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=228&step=Abstract [citováno 28.3.2009]

                                                                                                    21
požadoval doplacená zbývající části kupní ceny. Kupující protiargumentoval a požadoval náhradu škody
vyplývající z nedostatečné kvality zboží. Tribunál uznal, že zboží opravdu neodpovídá smlouvě a
akceptoval nárok kupujícího z náhrady škody. Argumentoval současně čl. 74 a zdůraznil, že škoda nesmí
přesáhnout škodu předvídatelnou v době uzavření smlouvy. Na základě toho byly kupujícímu nahrazeny
náklady na dopravu, pojištění, clo, skladování, znalecký posudek a úroky. Nicméně jako předvídatelné
tribunál neshledal náklady na právní zastoupení kupujícího ve sporu s přepravcem z navazujícího
obchodu. 51

V rámci skutečné škody je možné žádat také úhradu nákladů spojených s nároky třetích
osob. Jedná se např. o smluvní pokutu, kterou musí kupující zaplatit konečným
spotřebitelům (svým klientům), pokud jim zboží nedodá včas a primární vina bude na
straně prodávajícího, který porušil smlouvu.

     b) typy škod nárokovatelných v rámci ušlého zisku

Pokud jde o konkrétní typy škod, které může poškozená strana nárokovat v rámci
kategorie ušlého zisku, má se za to, že je možné nárokovat jak ušlý zisk do doby
vynesení rozsudku, tak i ušlý zisk, který má nastat až poté52. To v případě, jestliže může
být prokázán s dostatečnou jistotou a splňuje podmínku předvídatelnosti. Přestože
Úmluva výslovně neuvádí, že budoucí ztráty jsou žalovatelné, jejich nárokovatelnost je
v souladu s principem plné náhrady. Tento přístup je ve shodě s Principy evropského
smluvního práva53 a Principy UNIDROIT54. Komentář k čl. 9:501(2)(b) uvádí, že
nahrazované ztráty zahrnují i budoucí ztráty, tedy ty, které vzniknou až po okamžiku,
kdy jsou škody určeny (tedy po vynesení rozsudku). Soudy v rámci procesu stanovení
výše náhrady za tyto škody musí vyhodnotit dvě základní nejistoty – pravděpodobnost,
že budoucí ztráta nastane a její výši. 55

Diskutabilní otázkou v rámci ušlého zisku je kategorie tzv. „lost volume“, což může být
volně přeloženo jako ztracené množství nebo ztracená kapacita. Tento typ škody se
významně rozvinul v americké soudní praxi. Je to příklad škody, která může být
způsobena pouze prodávajícímu, přičemž se jedná o situaci, kdy prodávající dodává
totéž zboží více kupujícím.56


51
   Rozhodnutí Arbitration Institute of the Stockholm Chamber of Commerce, č. 107/1997, z roku 1998.
Dostupné z: http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=435&step=Abstract [cit. 28.3.2009]
52
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 343
53
   čl. 9:501(2)(b)
54
   čl. 7.4.3
55
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace
56
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 344

                                                                                                  22
Jestliže kupující poruší smlouvu tím, že zboží neodebere, škoda prodávajícího je měřena
rozdílem mezi původní cenou stanovenou ve smlouvě a cenou dosaženou v náhradním
obchodě (dle čl. 75). Jestliže však prodávající prodá zboží v náhradním obchodě za
stejnou cenu, má se za to, že dle čl. 75 neutrpěl žádnou škodu. To je však rozporováno
právě v případech, kdy prodávající je kapacitně schopen dodávat totéž zboží více
kupujícím a běžně tak činí. Druhý obchod pro něj potom není obchodem náhradním,
protože druhý kupující by zboží odebral, i kdyby byl první obchod naplněn. Celkový
prodej byl tedy snížen o množství představované původním obchodem a prodávající
utrpěl újmu, protože kdyby byl první obchod naplněn, prodávající by provedl oba dva.
Ušlým ziskem kategorie „lost volume“ by měl být tedy čistý zisk z jednoho takového
obchodu, který prodávající nemohl uskutečnit. 57, 58

Nárokovat ušlý zisk v podobě „lost volume“ je v souladu se zásadou úplné kompenzace.
Nicméně je potřeba si uvědomit, že koncepce náhrady škody ve Vídeňské úmluvě si
klade za cíl postavit poškozenou stranu do stejné finanční situace jako kdyby k porušení
smlouvy nedošlo. Jinak řečeno, umožnit poškozené straně náhradu ušlého zisku a vedle
toho i náhradu škod, které ušlý zisk již zahrnují, by znamenalo, že se poškozená stana
dostane do lepší ekonomické situace, než ve které byla, resp. než ve které by byla,
kdyby byl kontrakt naplněn. To by bylo v rozporu s koncepcí náhrady škody. 59

Jako příklad soudního rozhodnutí v rámci této problematiky lze uvést následující: Oberster Gerichtshof,
Austria, Case No. 1 Ob 292/99v, date 28.04.2000 - Rakouský kupující a německý prodávající uzavřeli
smlouvu o prodeji šperků. Prodávající měl doručit zboží po obdržení platby, kterou kupující uskutečnil
pomocí dvou šeků, ty však banka zamítla kvůli nedostatku finančních zdrojů. Prodávající kupujícího
informoval, že zboží nebude dodáno a stanovil náhradní lhůtu pro platbu. Současně ho informoval, že
pokud ani v této lhůtě nezaplatí, nebude dále trvat na splnění smlouvy, ale bude požadovat náhradu
škody. Tak se také stalo, kupující nezaplatil a prodávající u soudu požadoval náhradu ušlého zisku a
odstoupí od smlouvy. Kupující argumentoval, že odstoupení od smlouvy nebylo dostatečně deklarováno
a že prodávající neučil přiměřená opatření, aby škodu minimalizoval. Spor dospěl až k odvolacímu soudu,
který rozhodl, že ušlý zisk není možné zmírnit provedením náhradního obchodu. Tedy tím, že prodávající
neuskutečnil náhradní obchod neporušil svou povinnost minimalizovat škodu (dle čl. 77). Prodávající by




57
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.
58
   Saidov, D. Methods of Limiting Damages under the Vienna Convention on Contracts for the
International Sale of Goods. Dostupné z: http://cisgw3.law.pace.edu/cisg/biblio/saidov.html [citováno
21.3.2009]
59
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.

                                                                                                        23
dle soudu utrpěl škodu v podobě ušlého zisku i kdyby prodal šperky třetí osobě. Prodávající byl proto
oprávněn požadovat škodu ve výši rozdílu mezi cenou dohodnutou ve smlouvě a náklady na výrobu. 60

Koncepce „lost volume“ má celou řadu zastánců i kritiků. Pokud jde o české právní
prostředí, např. podle Valdhanse61 je možné kategorii „lost volume“ považovat za
zvláštní případ ušlého zisku a prostřednictvím ušlého zisku ji také nárokovat. Osobně se
domnívám, že vyspecifikování kategorie „lost volume“ má svůj podstatný význam,
neboť se vztahuje na specifickou situaci, která v mezinárodní transakci koupě-prodej
může často nastat. Podle mého úsudku je správné, že se jí věnuje pozornost. Nicméně
bych se přikláněla k názorům, že se jedná o kategorii podřaditelnou pod ušlý zisk.

Podobně jak tomu bylo u skutečné škody, i v rámci ušlého zisku je možné žádat úhradu
nákladů spojených s nároky třetích osob. Jedná se např. o ušlý zisk plynoucí z toho, že
konečný spotřebitel (klient kupujícího) odstoupí od smlouvy v důsledku porušení
povinnosti kupujícím, přitom ale kupující nezavinil daný stav sám, nýbrž situace byla
primárně zapříčiněna porušením povinnosti prodávajícího. Kupující potom může na
prodávajícím požadovat náhradu ušlého zisku vzniklého tímto způsobem.

3.2.2.4. Rozsah náhrady škody v souvislosti s podstatným porušením smlouvy

V předchozí kapitole bylo pojednáno o rozsahu náhrady škody vyplývající ze
základních ustanovení čl. 74, kdy se v podstatě předpokládalo, že náhrada škody byla
při porušení smlouvy uplatněna jako jediný nárok. Nicméně jak již bylo v této práci
dříve řečeno, Vídeňská úmluva umožňuje prodávajícímu i kupujícímu uplatnit při
porušení smlouvy druhou stranou i jiné nároky a učinit tak souběžně s nárokem na
náhradu škody. Z těchto jiných nároků musíme vzít do úvahu zejména právo na
odstoupení od smlouvy, které je pro smluvní strany zakotveno v čl. 49, resp. čl. 64.
Z těch mimo jiné plyne, že odstoupení od smlouvy je v prvé řadě vázáno na podstatné
porušení smlouvy. To je dáno zejména tím, že odstoupení od smlouvy by strany měly
zvažovat až jako jeden z posledních možných nároků, jelikož v podmínkách
mezinárodního obchodu bývají náklady vynaložené na vytvoření smluvního
vztahu velmi vysoké (např. náklady na administrativu případu, na přepravu zboží) a
odstoupení od smlouvy v situaci, kdy již byly vynaloženy, se nejeví jako efektivní62.

60
   Rozhodnutí Oberster Gerichtshof, Rakousko, č. 1Ob 292/99v, ze dne 28.4.2000. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=481&step=Abstract [citováno 28.3.2009]
61
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 345
62
   Kapitán, Z. Reklamace a následky porušení smlouvy podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8,
s. 328

                                                                                                    24
Odstoupení od smlouvy obecně způsobí, že stranám zanikají povinnosti, které si ve
smlouvě dohodly. Jak je však patrné z druhé části první věty čl. 81 odst. 1 Úmluvy,
zánik povinností se netýká vzniklého nároku na náhradu škody. Toto ustanovení je
vlastně tím místem v Úmluvě, kterým je jednoznačně dané, že i při odstoupení od
smlouvy může poškozená strana nadále požadovat náhradu škody.

Samotné propojení nároku odstoupení od smlouvy a nároku žádat náhradu škody je
obsaženo v článcích 75 a 76 Úmluvy. Ve vztahu k čl. 74 by se dalo zjednodušeně říci,
že jde o úpravu náhrady škody pro specifické situace, tedy ty, při kterých poškozená
strana odstoupila od smlouvy. Nicméně právo na náhradu škody dle čl. 74 je i v těchto
situacích zachováno. Jak již bylo uvedeno, možnost žádat náhradu škody není nijak
ovlivněna druhem porušení povinnosti. Ale v případech odstoupení od smlouvy má tato
skutečnost nepřímo vliv na ohraničení nároku na náhradu škody, protože v článcích 75 a
76 je obsažen určitý regulativ. To znamená, že souběžné uplatnění práva na odstoupení
od smlouvy může vést k omezení výše náhrady.63

Článek 75 Úmluvy64 obsahuje pravidla pro náhradu škody v případě, že poškozená
strana odstoupila od smlouvy a sjednala si tzv. náhradní obchod. Podmínkou je, aby ke
sjednání náhradního obchodu došlo přiměřeným způsobem a v přiměřené době po
odstoupení od smlouvy. Otázka přiměřenosti, resp. výklad pojmu „přiměřená doba“
patří k základním interpretačním problémům Vídeňské úmluvy (pojem „přiměřená
doba“ se objevuje v mnoha dalších ustanoveních Úmluvy, mezi nejpodstatnější z nich
můžeme zařadit ustanovení týkající dodržení reklamačního procesu při uplatnění nároků
z vad zboží dle čl. 39 odst. 1 Úmluvy65). Sjednání náhradního obchodu přiměřeným
způsobem obecně znamená, že poškozená strana by se měla v rámci náhradního
obchodu zachovat tak, jak by se zachoval při koupi jiný nezávislý rozumný obchodník.
Přímo z komentáře k Úmluvě66 je patrné, že pojem „přiměřený způsob“ se vykládá tak,
že strana sjednávající si náhradní obchod by se měla chovat jako pečlivý a obezřetný
obchodník (act as a "careful and prudent businessman") a měla by uskutečnit náhradní

63
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 358, 362
64
   Znění čl. 75 je následující: „Jestliže došlo k odstoupení od smlouvy a jestliže přiměřeným způsobem a v
přiměřené době po odstoupení kupující již koupil náhradní zboží nebo prodávající již prodal zboží, může
strana uplatňující náhradu škody požadovat úhradu rozdílu mezi kupní cenou stanovenou ve smlouvě a
cenou dohodnutou v náhradním obchodě, jakož i jinou škodu, na niž je nárok podle čl. 74.“
65
   k otázce přiměřené doby např.: Svobodová, K. Přiměřená doba podle čl. 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
Právní fórum, 2008, č. 8, s. 337-342
66
   CISG-AC Opinion No. 8, Calculation of Damages under CISG Articles 75 and 76. Rapporteur:
Professor John Y. Gotanda, Villanova University School of Law, Villanova, Pennsylvania, USA.
Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/CISG-AC-op8.html [citováno 21.3.2009]

                                                                                                       25
prodej za co nejvyšší rozumně možnou cenu, resp. náhradní koupi za co nejnižší
rozumně možnou cenu. Pokud jde o pojem „přiměřená doba“, ten je nutno zvažovat
s ohledem na povahu zboží a vzhledem k dalším konkrétním okolnostem dané
transakce. Je vhodné upozornit, že některé soudy mají tendenci kalkulovat škodu podle
čl. 75 i tehdy, když k náhradnímu obchodu došlo ještě před tím, než protistrana jasně
deklarovala, že od smlouvy odstupuje. Tento postup je však nekonzistentní se zcela
jasným ustanovením čl. 75, které požaduje, aby ke sjednání náhradního obchodu došlo
až „…v přiměřené době po odstoupení…“. V případě, že z tohoto nebo jiného důvodu
nelze náhradu škodu zařadit pod čl. 75, škoda by se měla kalkulovat dle čl. 76, a pokud
ani to není možné, aplikuje se náhrada dle nejobecnějšího čl. 74. 67

Když poškozená strana uskuteční náhradní obchod, může žádat náhradu škody, která
vyplývá z rozdílu mezi cenou stanovenou v původní smlouvě a cenou dohodnutou
v náhradním obchodě. V daném případě lze výši náhrady škody určit poměrně
jednoduchým výpočtem spočívajícím v posouzení částky obou kupních cen. Můžeme
hovořit o tzv. konkrétním výpočtu náhrady škody68. To je tedy zásadní rozdíl oproti
úpravě v čl. 74, který žádné pravidlo pro výpočet škody neobsahuje.

Již bylo naznačeno, že je možné nárokovat škodu dle čl. 75 a souběžně uplatnit další
škody dle čl. 74. Z logiky věci plyne, že tato situace znamená omezení výše náhrady,
jelikož náhradní obchod, resp. jeho dosažená hodnota, je započtena do náhrady škody69.
Náhrada škody nesmí znamenat zisk, poškozená strana má náhradou nabýt pouze
stejnou finanční pozici, v jaké by byla, kdyby byla smlouva řádně splněna. Škodu podle
čl. 74 je tedy možné využít na tu část škody, která převyšuje možnost jejího vyčíslení
podle čl. 7570. Je možné požadovat např. náhradu vynaložených nákladů na
sjednání náhradního obchodu, náhradu nákladů na skladování zboží v mezidobí nebo
ztrátu způsobenou rozdílných kurzem měny mezi datem, kdy mělo dojít k transakci
z původní smlouvy a datem kdy došlo k náhradnímu obchodu71.

Náhradní obchod má v praxi značné využití. Souvisí to zejména s tím, že když např.
prodávající poruší smlouvu nedodáním zboží, kupující se může dostat do velmi tíživé
situace a je nucen (z důvodu splnění svých závazků k třetím osobám, z důvodu snahy
67
   CISG-AC Opinion No. 8, Calculation of Damages under CISG Articles 75 and 76. Opakovaná citace.
68
   Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999, s. 166
69
   Rozehnalová, N. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Brno: Masarykova univerzita,
1993, s. 50
70
   Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999, s.165
71
   CISG-AC Opinion No. 8, Calculation of Damages under CISG Articles 75 and 76. Opakovaná citace.

                                                                                                26
neohrozit svůj výrobní proces, apod.) opatřit si náhradní zboží v krátkém čase, od
jiných, neznámých obchodních partnerů, což téměř vždy znamená zhoršené vyjednávací
podmínky, které se promítnou do vyšší ceny. Stejně tak v opačné situaci může být
prodávající významně postižen tím, že kupující neodebere zboží a prodej zboží
v náhradním obchodě se často odehraje za horších podmínek.

Ustanovení Vídeňské úmluvy pamatují i na situace, kdy po odstoupení od smlouvy
k realizaci náhradního obchodu nedojde, a to v článku 7672.

Čl. 76 tak stanovuje pravidla pro situaci, kdy nedošlo k náhradnímu obchodu, ať už
z důvodu, že poškozená strana ho realizovat nemohla nebo nechtěla, a zboží má běžnou,
tedy tržní cenu. V tomto případě může poškozená strana požadovat náhradu, která je
dána rozdílem mezi kupní cenou stanovenou ve smlouvě a běžnou cenou platnou na
trhu v době odstoupení od smlouvy, nebo platnou v době převzetí zboží (pokud strana
odstoupí od smlouvy až po převzetí zboží). Pokud jde o způsob výpočtu, zde oproti čl.
75 hovoříme o tzv. abstraktním výpočtu náhrady škody73.

Vídeňská úmluva nezapomíná ani na vymezení teritoriálního hlediska pro určení běžné
ceny. Z odstavce 2 čl. 76 je patrné, že: „… je běžnou cenou cena, která převládá v
místě, kde zboží mělo být dodáno, nebo, není-li tam taková cena, běžná cena
přiměřeného náhradního místa, přičemž se vezme zřetel na rozdíly v dopravních
nákladech zboží.“

Soudní rozhodnutí týkající se volby mezi články 75 a 76 a v této souvislosti zmíněné „přiměřenosti“ bylo
učiněno v Německu: Oberlandesgericht Hamm, Germany, Case No. 19 U 97/91, date 22.09.1992 -
Německá společnost jako kupující a italský prodávající uzavřeli kupní smlouvu na dodávku 200 tun
šunky, která měla být uskutečněna v deseti dodávkách a měla být zabalená. Odpověd italského
prodávajícího obsahovala prohlášení, že šunka bude dodána nezabalená a kupující toto písemně přijal bez
jakékoliv námitky. Poté co kupující převzal řádně čtyři dodávky, následujících šest odmítl. Prodávající
prodal zboží v náhradním obchodě za cenu odpovídající přibližně 25% ceny původní dohodnuté ve
smlouvě a obrátil se na soud s nárokem na náhradu škody dle čl. 74. Soud se v prvé řadě vyjádřil k tomu,
že smlouva byla řádně uzavřena a že odpověď prodávajícího o tom, že šunka bude nebalená, představuje
protinabídku dle čl. 19 Úmluvy, kterou kupující přijal bez námitek. Dále se soud vyjádřil, že nepřijetí


72
   Znění čl. 76 odst. 1 je následující: „Při odstoupení od smlouvy s běžnou cenou zboží může strana
uplatňující náhradu škody, která neuskutečnila koupi nebo prodej podle článku 75, požadovat rozdíl mezi
kupní cenou stanovenou ve smlouvě a běžnou cenou platnou v době odstoupení od smlouvy, jakož i
náhradu jiné škody podle článku 74. Jestliže však strana, která uplatňuje náhradu škody, odstoupila od
smlouvy teprve po převzetí zboží, je rozhodující běžná cena platná v době tohoto převzetí místo běžné
ceny platné v době odstoupení od smlouvy.“
73
   Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999, s. 166

                                                                                                     27
šesti dodávek, které představovaly více než polovinu celkového množství zboží je považováno za
podstatné porušení smlouvy a kupující mohl od smlouvy odstoupit. Dle povinnosti zakotvené v čl. 77 byl
prodávající nejen oprávněn, ale přímo povinen realizovat náhradní obchod v souladu s čl. 75. Nicméně
prodej za cenu pouze ve výši 25% z původní ceny dohodnuté, nelze dle soudu považovat za „přiměřený
                                                                                                     74
způsob“ požadovaný článkem 75 a proto soud přiřkl prodávajícímu nárok na náhradu škody dle čl. 76.

3.2.2.5. Imateriální škoda

Imateriální škoda (ztráta, újma) představuje v oblasti náhrady škody hojně diskutovanou
otázku, což bylo v této práci již naznačeno v kapitole 3.1. Imateriální újma představuje
ztrátu na nemateriálních hodnotách, kterými jsou např. život, zdraví, důstojnost nebo
dobrá pověst75. Obecně, v souvislosti s výkladem čl. 5 Úmluvy, je možné konstatovat,
že Úmluva nemateriální škody nepokrývá. Jejím účelem je totiž postihnout obchodní
vztahy, které jsou obecně zakládány se záměrem dosáhnout materiálních a finančních
cílů a nemateriální prospěchy nezahrnují.

Nicméně, praxe neustále prokazuje, že je nezpochybnitelné, že některé imateriální
hodnoty hrají v mezinárodním obchodě podstatnou roli. Mezi ně bezesporu patří dobrá
pověst (dobré jméno). Porušení smlouvy jednou stranou jistě může vyvolat následky,
kvůli kterým dobrá pověst druhé smluvní strany utrpí. Při analýze této kategorie škody
je nutné odlišit poškození dobré pověsti, které je v podstatě nenahraditelné, od peněžité
ztráty způsobené poškozením dobré pověsti, která již nahraditelná je 76. Proto alespoň
teorie uznává, že čl. 74 pokrývá i ztrátu způsobenou poškozením dobré pověsti a
odvolává se na princip plné kompenzace poškozeného. Stejně tak jako Principy
UNIDROIT77 a Principy evropského smluvního práva78, které umožňují nárokovat
poškození dobrého jména.79

Přes všechny úvahy nicméně platí, že dobrá pověst je kategorií velmi těžko
definovatelnou, a proto její ztráta, resp. poškození jsou těžko měřitelné. Poškození
dobré pověsti bývá definováno jako pokles reputace v obchodním prostředí či ztráta
dobré komerční image. Poškození dobrého jména je velmi často spjato s ušlým ziskem,




74
   Rozhodnutí Oberlandesgericht Hamm, Německo, č. 19 U 97/91, ze dne 22.9.1992. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=52&step=Abstract [citováno 28.3.2009]
75
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 345
76
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 345
77
   čl. 7.4.2
78
   čl. 9:501(2)(a)
79
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.

                                                                                                     28
nicméně touto formou být měřeno nemůže, jelikož by to znamenalo riziko dvojího
odškodnění z té samé věci. 80

K otázce imateriální škody je možné uvést například toto rozhodnutí: Handelsgericht des Kantons
Zürich, Switzerlan, Case No. HG 970238.1, date 10.02.1999 - Švýcarský kupující a italský prodávající
uzavřeli smlouvu o tisku, svázání a doručení uměleckých knih a katalogů. Jelikož ale kupující nezaplatil
celou kupní cenu, prodávající se obrátil na soud. Prodávající argumentoval, že se strany dohodly na
odložení platby a že prodávající na výrobu použil méně kvalitní papír než bylo dohodnuto. Soud nejprve
konstatoval, že se jedná skutečně o kupní smlouvu, neboť objednávající strana nedodala „podstatnou část
věci“ pro zhotovení (dle čl. 3). Poté co se soud vyjádřil k dalším nárokům, rozhodl také o škodě
nemateriální povahy: Zamítnul požadavek kupujícího na škodu vyplývající ze ztráty možnosti získat
významnou objednávku od potenciálního zákazníka. Podle názoru soudu, zatímco ušlý zisk v rámci
běžného průběhu podnikání je možno nárokovat v rámci náhrady škody, ztrátu pouhé možnosti získat
                          81
mimořádný zisk nikoliv.

3.2.2.6. Důkazní břemeno

Obecně se má za to, že důkazní břemeno o vzniku škody a její výši nese poškozený,
tedy strana uplatňující nárok na náhradu škody, jelikož ten kdo se domáhá určitého
práva by měl nést povinnost prokázat své oprávnění. Nicméně čl. 74 Úmluvy výslovně
neříká, do jaké míry musí poškozená strana prokázat, že utrpěla škodu, aby ji mohla
nárokovat. Proto se mezi odbornou veřejností objevují rozpory, zda je tato otázka
Úmluvou řešena mlčky, nebo zda se jedná o otázku procesní, která má být řešena na
úrovni národních právních řádů. Některé komentáře však tento postup zcela vylučují,
neboť by byl kontraproduktivní a vedl by k odlišnému zacházení se stranami. 82

Jako příklad odlišného nazírání na problematiku míry prokázání škody v praxi je možné
uvést následující: Některé státy s kontinentálním systémem práva vyžadují důkaz
s dostatečnou jistotou o existenci škody, nikoliv však důkaz o její výši (Belgie,
Brazílie). Ovšem jiné státy (Švýcarsko) požadují pro přiznání nároku na náhradu škody
i její podrobnější vyčíslení, zejména co se týče nároku na úhradu ušlého zisku.83
V rozporu s tímto se však podle některých komentářů není možné domnívat, že
stanovení výše ušlých zisků je exaktní věda. Navíc některé metody používané ke
kalkulaci jsou velmi komplikované a proto zcela přesné vyčíslení škody není reálné.
Navíc, v některých případech se může stát, že porušení smlouvy zabrání poškozené
80
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.
81
   Rozhodnutí Handelsgericht des Kantons Zürich, Švýcarsko, č. HG 970238.1, ze dne 10.2.1999.
Dostupné z: http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=484&step=Abstract [cit. 28.3.2009]
82
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.
83
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 346

                                                                                                     29
straně, aby škody mohla prokázat v přesné výši. Poškozená strana tudíž není povinna
prokázat ušlý zisk s matematickou přesností, ale s přiměřenou jistotou, resp. jistotou
dostatečnou.84

Je tedy patrné, že otázka míry prokázání vzniku škody je další ne zcela jednotně
vykládanou částí Úmluvy. Kromě důkazního břemene o samotné existenci škody se do
ní navíc promítá i otázka o prokázání výše škody, která naráží na problematiku jejího
vyčíslení.

Příkladem rozhodnutí k otázce důkazního břemene může být následující: Cour d'appel de Grenoble -
Chambre commerciale, France, date 28.11.2002 - Prodávající z Kuby a francouzský kupující uzavřeli
kupní smlouvu o prodeji strojů. Poté co kupující nezaplatil kupní cenu, vyvstal mezi nimi spor a dospěl až
k odvolacímu soudu. Ten v prvé řadě potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu, dle kterého byl kupující
povinen zaplatit kupní cenu, nicméně navíc ještě prodávajícímu přiznal úroky z prodlení dle čl. 78
Úmluvy. Pokud šlo o náhradu dalších škod, soud konstatoval, že poškozená strana může nárokovat škodu
dle čl. 74, nicméně důkazní břemeno prokázat utrpěné škody nese sama tato strana. V tomto případě však
prodávající pouze prokázal, že mu kupující nezaplatil, což mělo za následek, že žádné další náhrady nad
                                              85
rámec úroku z prodlení mu přiřknuty nebyly.


3.2.3 Příčinná souvislost
Dalším předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je prokázání příčinné souvislosti
mezi dvěma předpoklady již uvedenými - mezi porušením smlouvy a vzniklou škodou.
Příčinná souvislost (kauzální nexus) vyjadřuje vztah příčiny a následku. Prokázáno musí
být tedy to, že ke škodě došlo následkem protiprávního úkonu, jinak řečeno, že nebýt
porušení smlouvy, ke škodě by nedošlo86. Dle Rozehnalové87 se komentáře shodují
v tom, že pro prokázání příčinné souvislosti postačí zásadně logicky odvoditelná
příčinná souvislost.

3.2.4 Předvídatelnost
Čtvrtým základním předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu v rámci Vídeňské
úmluvy je předvídatelnost. Kromě toho, že jde o nutnou podmínku odpovědnosti,
předvídatelnost se chová i jako faktor, který výši náhrady vymezuje a omezuje.
Existence podmínky předvídatelnosti vychází ze snahy omezit uplatnění požadavku


84
   CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Opakovaná citace.
85
   Rozhodnutí Cour d'appel de Grenoble - Chambre commerciale, ze dne 28.11.2002. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=923&step=Abstract [citováno 4.4.2009]
86
   Šilhán, J. Opakovaná citace, s. 11
87
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 360

                                                                                                       30
náhrady škody na rizika předvídatelná88, tedy taková, která jsou v úvaze stran.
Předvídatelnost tak do jisté míry změkčuje přísnou objektivní koncepci odpovědnosti za
škodu, která nevyžaduje zavinění.

Princip předvídatelnosti má dlouhou historii. Poprvé byl zakotven v římském právu,
později se objevil ve francouzském právu v Napoleonově Code Civil a následně ho
přijalo mnoho právních řádů89. Pravidlo o předvídatelnosti představuje jeden ze
základních principů náhrady škody i ve Vídeňské úmluvě.

Z čl. 74 jednoznačně vyplývá vymezení předvídatelnosti ve dvou rovinách:

     → rovina personální - předvídat škodu má strana porušující smlouvu, tj. nikdo jiný.
        To znamená, že co předvídá poškozený je pro náhradu škody zcela irelevantní.
     → rovina časová - předvídatelnost se vztahuje k okamžiku uzavření smlouvy, tj.
        pokud se nějaké okolnosti vyskytly až po uzavření smlouvy, není je možné do
        úvah o předvídané škodě zahrnout.

Dle čl. 74 je dále patrné, že předvídatelnost se vztahuje ke dvěma oblastem:

     → k rozsahu škody - náhrada škody nesmí přesáhnout předvídanou ztrátu a ušlý
        zisk. To znamená, že ta část nárokované škody, která předvídaný rozsah
        přesahuje, nebude poškozené straně nahrazena. Předvídat je nutné rozsah škody,
        nikoliv její zcela přesnou výši90.
     → ke skutečnostem, které mohly nastat jako možný důsledek porušení smlouvy, tj.
        je nutno předvídat samotnou možnost vzniku škody.

Takové skutečnosti mohou spočívat v obchodní situaci strany (potřeba zboží pro určitý
konkrétní účel v určitou dobu), nebo mohou vycházet i z obecné situace, jako např.
zvýšené riziko při dopravě v daném ročním období nebo zvýšená rizika daná aktuální
mezinárodní situací, apod. Některé škody lze bezesporu vždy předpokládat, ovšem
některé (např. škody navazující nebo nepřímé) lze mnohdy předvídat jen obtížně. 91




88
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 360
89
   Saidov, D. Opakovaná citace [citováno 21.3.2009]
90
   Saidov, D. Opakovaná citace [citováno 21.3.2009]
91
   Rozehnalová, N. Mezinárodní právo obchodní - obchodní transakce. Brno: MU, 2000, s. 107-108

                                                                                                 31
Z ustanovení čl. 74 dále plyne to, že Úmluva kombinuje subjektivní a objektivní přístup
k předvídatelnosti:

     → subjektivní přístup - náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou
        strana porušující smlouvu předvídala, a to s přihlédnutím ke skutečnostem, o
        nichž věděla. Subjektivní přístup se uplatní tehdy, když nárokovaná škoda bude
        vyšší než škoda běžná, kterou by předvídala rozumná osoba. Subjektivní stránka
        předvídatelnosti může být výrazně ovlivněna protistranou, jestliže poskytne
        informace o méně obvyklých či neobvyklých okolnostech obchodu92.

     → objektivní přístup - náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou
        strana porušující smlouvu měla předvídat, a to s přihlédnutím ke skutečnostem,
        o nichž měla vědět. Zde se tedy jedná o škodu, kterou mohla rozumná osoba
        předvídat, kdyby se ocitla ve stejné situaci. Prokázání objektivního stanoviska
        k naplnění podmínky existence předvídatelnosti postačuje.

K předpokladu předvídatelnosti lze uvést jako příklad toto rozhodnutí: Oberlandesgericht Köln,
Germany, Case No. 22 U 4/96, date 21.05.1996 - Italský prodávající a německý kupující, oba prodejci
automobilů, uzavřeli kupní smlouvu o prodeji ojetého vozidla. Dle dokumentů k automobilu byl patrné,
že bylo poprvé uvedeno do provozu v roce 1992. V době uzavření smlouvy tachometr ukazoval nižší stav
najetých kilometrů. Kupující následně automobil prodal třetí straně, která později zjistila, že do provozu
byl automobil ve skutečnosti uveden poprvé už v roce 1990 a že najeté kilometry byly vyšší než ukazoval
tachometr. Kupující svému zákazníkovi nahradil škodu tímto vzniklou a zahájil soudní řízení
s prodávajícím, po kterém požadoval náhradu těchto nákladů. Prodávající argumentoval, že smlouva mezi
nimi uzavřená obsahovala ujednání o tom, že prodávající není odpovědný za nedostatek náležitostí
předmětu koupě. Soud stanovil, že platnost takového ujednání ve smlouvě je otázkou, na kterou se
Vídeňská úmluva nevztahuje, a musí být rozhodnuta podle národního práva, což v tomto případě bylo
právo německé. Podle německého práva bylo takovéto ujednání neplatné. Dále se soud vyjádřil, že obě
vady, které zjistil konečný spotřebitel jsou podřaditelné pod čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Jelikož prodávající si
byl těchto vad v době uzavírání smlouvy vědom a kupujícího o nich neinformoval, nemůže se dovolávat
své neodpovědnosti dle čl. 35 odst. 3. Jako finální rozhodnutí soud přiznal náhradu škody kupujícímu
spočívající v úhradě nákladů, které kupující musel uhradit konečnému spotřebiteli, jelikož tento druh
nákladů byl předvídatelný dle čl. 74, neboť prodávající si byl v době uzavírání smlouvy vědom, že
                                                           93
kupující automobily prodává dál konečným spotřebitelům.




92
  Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 348
93
  Rozhodnutí Oberlandesgericht Köln, Německo, č. 22 U4/96, ze dne 21.5.1996. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=227&step=Abstract [citováno 4.4.2009]

                                                                                                        32
3.3 Zmírnění škody dle čl. 77
Vídeňská úmluva v souvislosti s procesem náhrady škody ukládá různé povinnosti
oběma smluvním stranám, o mnoha z nich již bylo v této práci pojednáno. Pokud jde
o čl. 77, ten zakotvuje povinnost pro stranu poškozenou.94

Ustanovení čl. 77 znamená, že strana, která uplatňuje nároky (poškozená strana) musí
aktivně učinit opatření, aby zamezila dalším větším škodám, resp. aby škody
minimalizovala. Smyslem ustanovení je, aby poškozený nemohl nárokovat škody,
jejichž vzniku mohl sám zabránit, tedy aby ke škodám nedocházelo zbytečně. Jestliže
poškozený neučiní opatření, která jsou přiměřená okolnostem případu a jejichž
prostřednictvím by škodu minimalizoval, vzniká druhé straně, která smlouvu porušila,
právo nárokovat snížení celkové škody, a to o částku, v jaké měla být škoda poškozenou
stranou zmenšena. Pro výpočet výsledné škody se užívá následující postup:95

     1. kalkulace celkové výše škody podle článků 74-76,
     2. stanovení výše škody, které mohlo být poškozenou stranou zabráněno dle čl. 77,
     3. odečtení druhé položky od první.

Otázkou je, co přesně je myšleno přiměřenými opatřeními. Ty je nutné posuzovat případ
od případu. Za přiměřená by nejspíše mohla být považována taková opatření, která by
se očekávala od rozumné osoby jednající za stejných okolností, nebo taková, která jsou
očekávatelná v dobré víře96. Může jít například o uskladnění zboží, sjednání náhradního
obchodu, nalezení subdodavatele, ale také o upozornění druhé strany na možnou ztrátu
hrozící z jejího jednání. Konkrétních podob může mít splnění této povinnosti mnoho,
ale nelze jít při její aplikaci tak daleko, aby osoba poškozená (tedy osoba oprávněná
z nároku náhrady škody) byla neúměrně zatěžována dalšími povinnostmi.97

Z koncepce ustanovení je patrné, že i čl. 77 byl vytvořen jako jeden z limitů náhrady
škody. Můžeme tedy konstatovat, že objektivní princip náhrady škody ve Vídeňské
úmluvě není limitován jen předvídatelností a okolnostmi vylučujícími odpovědnost, ale
také povinností poškozené strany učinit potřebná opatření a škodu zmenšit.



94
   Znění čl. 77: „Strana, která uplatňuje porušení smlouvy, musí učinit okolnostem případu přiměřená
opatření ke zmenšení ztráty, včetně ušlého zisku z porušení smlouvy. Jestliže tak neučiní, může strana,
která smlouvu porušila, domáhat se snížení její výše v rozsahu, ve kterém škoda měla být zmenšena.“
95
   Saidov, D. Opakovaná citace [citováno 21.3.2009]
96
   Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 348-349
97
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 364

                                                                                                    33
Jako příklad rozhodnutí týkající se čl. 77 Úmluvy je možné uvést: Tribunal Supremo, Spain, Case No.
unknown, date 28.01.2000, parties: Internationale Jute Maatschappij, BV v. Marín Palomares, SL -
Španělský kupující a holandský prodávající komunikovali prostřednictvím telefonu a faxu o dodávce 800
000 kusů jutových pytlů. Po uskutečnění první dodávky kupující odmítl převzít zbývajících 724 800 kusů
a zaplatit za ně. Argumentoval, že smlouva existovala jen na první dodávku, zatímco na zbývající větší
část zboží smlouva uzavřena nebyla. Nicméně prodávajícímu nabídl, že zbývající množství odkoupí, ale
za nižší cenu než bylo dohodnuto. S tím prodávající nesouhlasil a sjednal si náhradní obchod, ve kterém
zboží prodal za cenu ještě nižší než mu nabízel kupující. Následně zažádal o náhradu škody ve výši
rozdílu mezi původní dohodnutou kupní cenou a cenou, za kterou uskutečnil náhradní obchod. Soud
v prvé řadě naznal, že na základě komunikace mezi stranami smlouva vznikla. Nicméně rozhodl, že
prodávající nebyl oprávněn odmítnout nabídku kupujícího ohledně nižší ceny (nabídnutá cena byla nižší
než původní sjednaná, ale vyšší než cena konečná, sjednaná v náhradním obchodě). Prodávající měl
nabídku kupujícího přijmout jako přiměřené opatření ke zmenšení ušlého zisku z porušení smlouvy
kupujícím (dle čl. 77). Jako konečný verdikt soud rozhodl, že prodávající má nárok na náhradu škody jen
ve výši rozdílu mezi původní dohodnutou kupní cenou a cenou nabídnutou kupujícím, čímž tedy snížil
náhradu škodu pro prodávajícího o částku, o jakou měla být škoda zmenšena plněním povinnosti
                           98
prodávajícího dle č. 77.


3.4 Okolnosti vylučující odpovědnost za škodu
Okolnosti vylučující odpovědnost jsou velmi významným prvkem celé koncepce
odpovědnosti za škodu v Úmluvě. Pokud okolnosti nastanou, odpovědnost strany, která
porušila smlouvu, nevznikne. To znamená, že pokud požadujeme, aby byly pro vznik
odpovědnosti za škodu naplněny všechny předpoklady, musíme zkoumat, zda je splněn
i předpoklad poslední - neexistence okolností vylučujících odpovědnost.

Ve Vídeňské úmluvě jsou tyto okolnosti zakotveny ve dvou článcích, přičemž povaha
ustanovení je podstatně odlišná. Čl. 79 pojednává o tzv. vyšší moci, tedy o okolnostech,
které jsou mimo reálný dosah strany99. Čl. 80 se naopak vyjadřuje k situacím, které jsou
způsobené jednáním nebo opomenutím strany.

3.4.1 Okolnosti stojící mimo dosah stran
Pokud jde o okolnosti vylučující odpovědnost z důvodů stojících mimo dosah stran,
Úmluva omezuje jejich účinky jen na náhradu škody. Na jiné nároky z nesplnění
povinnosti (např. odstoupení od smlouvy nebo úroky z prodlení) se tyto okolnosti
nevztahují. To je patrné z čl. 79 odst. 5, podle kterého: „Ustanovení tohoto článku

98
   Rozhodnutí Tribunal Supremo, Španělsko, ze dne 28.1.2000. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=431&step=Abstract [citováno 28.3.2009]
99
   Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 365

                                                                                                    34
nebrání tomu, aby kterákoli ze stran vykonala jiné právo než nárok na náhradu škody
podle této Úmluvy.“ Pokud se tedy strana dovolá vyloučení odpovědnosti dle čl. 79
z důvodů stojících mimo její dosah, zprostí se pouze povinnosti nahradit škodu.
Nárokování ostatních práv poškozené straně nezaniká.

Znění čl. 79 odst. 1100 je nazýváno tzv. obecně definovanou exonerační klauzulí101.

Z ustanovení je na první pohled patrné, proč je nazýváno tzv. institutem vyšší moci 102.
Předpokladem k tomu, aby strana nebyla odpovědná, je prokázání toho, že: 103, 104

→     došlo k porušení povinnosti, které bylo způsobeno překážkou - mělo by jít o
takovou překážku, která způsobí absolutní nemožnost splnit smluvní povinnost.
Vymanit se z odpovědnosti nelze kvůli ekonomické obtížnosti, tedy když má strana jen
zhoršené podmínky k plnění, např. musí vynaložit větší náklady než obvykle, apod.

→     překážka nezávisela na vůli strany - překážkou nezávislou na vůli strany mohou
být nejčastěji např. přírodní události (živelné pohromy), události společenské nebo
politické, války, pirátské a ozbrojené útoky, nebo zavedení právních aktů, které strana
nemohla předvídat (zákaz obchodování, zákaz platebního styku). Pokud jde o stávky, ty
vylučují odpovědnost jen když jsou generální (tedy stávky celého odvětví), stávky
zaměstnanců u jednoho zaměstnavatele odpovědnost nevylučují. Podle převažujících
názorů se strana nemůže dovolávat ani překážek osobní povahy, jako např. nemoc, smrt,
jelikož ty jsou otázkou rizika, které si strana nese sama.

→     nelze rozumně předpokládat, že by strana s překážkou počítala v době uzavření
smlouvy - předvídatelnost je velmi specifická kategorie a musí se posuzovat v každém
konkrétním případě. Jak bývá uváděno, těžko lze za nepředvídatelné považovat např.
záplavy v určité oblasti, kde se pravidelně objevují v určité době a činí tak problém
např. s dopravou. Podstatný je okamžik uzavření smlouvy - předvídatelnost se posuzuje
vzhledem tomu, s čím strana počítala v době uzavření smlouvy.



100
    Znění čl. 78 odst. 1 je následující: „Strana není odpovědná za nesplnění jakékoli povinnosti, jestliže
prokáže, že toto nesplnění bylo způsobeno překážkou, která nezávisela na její vůli, a ohledně které nebylo
možno rozumně očekávat, že by s ní strana počítala v době uzavření smlouvy, nebo že by tuto překážku
nebo její důsledky odvrátila nebo překonala.“
101
    Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999, s. 169
102
    k vyšší moci např.: Trávníčková, S. Vídeňská úmluva a vyšší moc. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 356 a
násl.
103
    Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 366 a násl.
104
    Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999, s. 168 a násl.

                                                                                                       35
→     nelze rozumně předpokládat, že by strana překážku či její důsledky odvrátila nebo
překonala - je patrné, že nepředvídatelnost sama o sobě nestačí. I když se objeví
překážka, kterou strana nepředvídala, nemůže se automaticky spoléhat na vyloučení své
odpovědnosti, nýbrž musí za všech okolností učinit veškerá nutná opatření k odvrácení
nebo překonání překážky a také jejích následků. Podobně jako je v čl. 77 Úmluvy
zakotvena povinnost pro poškozenou stranu zmírnit maximálně škodu, i zde je cílem,
aby bylo napácháno co nejméně škod a aby povinná strana neplnila skutečně až
v situacích, kdy to bude absolutně nemožné.

Pro názornost je možné uvést např. následující rozhodnutí Rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní
komoře v Paříži, které v sobě zahrnuje vyjádření k institutu vyšší moci a k podmínce předvídatelnosti
v době uzavření smlouvy. ICC Court of Arbitration – Paris, Case No. 7197/1992, date 1992: Jedná se
o spor mezi rakouským prodávajícím a bulharským kupujícím, kteří mezi sebou uzavřeli kupní smlouvu,
ve které se dohodli, že transakce se uskuteční prostřednictvím dokumentárního akreditivu, který bude
otevřen kupujícím do stanoveného data a že zboží bude doručeno za dodací podmínky DAF na rakousko-
bulharskou hranici čtyři týdny po otevření akreditivu. Arbitrážní řízení bylo zahájeno na návrh
prodávajícího, jelikož kupující neotevřel akreditiv ve sjednaném termínu a neučinil tak ani v dodatečné
lhůtě, kterou mu prodávající poskytl. Prodávající za účelem splnění své povinnosti zachovat zboží musel
zboží uskladnit, čímž mu vznikly dodatečné náklady. U rozhodčího soudu se proto domáhal splnění
povinností kupujícím a také náhrady škody z titulu vynaložení nákladů na uskladnění zboží. Kupující se
obhajoval tím, že nemohl otevřít dokumentární akreditiv, jelikož bulharská vláda nařídila odložení všech
zahraničních plateb. Soud ale rozhodl, že argumenty kupujícího nejsou oprávněné a že náhrada škody
bude prodávajícímu přiznána. To proto, že příkaz vlády na zastavení zahraničních plateb, kterého se
kupující domáhal jako okolnosti vylučující odpovědnost, není možné považovat za vyšší moc, jelikož
rozhodnutí bylo známé již v době uzavření smlouvy. Kupující tím pádem měl rozumně předvídat potíže
                                                       105
s otevřením akreditivu již v době uzavírání smlouvy.

Ustanovení čl. 79 odst. 1 je dle judikatury i praxe považováno za dobře definované
ustanovení Úmluvy. Nicméně je v této souvislosti kritizováno, že Úmluva neobsahuje
alespoň demonstrativní výčet okolností vylučujících odpovědnost. Při tvorbě kupní
smlouvy je proto doporučováno, aby strany využily znění z Úmluvy a doplnily ho
výčtem okolností, o kterých se dohodnou, že budou považovány za tzv. vyšší moc.

Důkazní břemeno o tom, že se překážka vyskytla nezávisle na vůli strany, že byla
v době uzavření smlouvy nepředvídatelná a že nebylo možné ji odvrátit nebo ji překonat
nese strana, která se chce okolností vylučujících odpovědnost dovolat.


105
   Rozhodnutí ICC Court of Arbitration, Francie, č. 7197/1992, z roku 1992. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=37&step=Abstract [citováno 28.3.2009]

                                                                                                     36
Tím však výčet povinností pro stranu dovolávající se vyloučení odpovědnosti nekončí.
Dle čl. 79 odst. 4 má strana také informační povinnost106. Strana musí druhé oznámit
zejména to, zda překážka znamená, že není schopna plnit úplně nebo částečně, a zda je
tento stav pouze dočasný nebo trvalý107 (např. v případě kompletního zničení místa
podnikání včetně zařízení, apod.). Z ustanovení je dále patrné, že v odpovědnosti strany
je i to, že druhá strana zprávu obdrží. Pokud se tak nestane, je strana dovolávající se
vyloučení odpovědnosti odpovědná za škodu, která tím může vzniknout protější straně
(ta čeká na plnění, ke kterému nedojde).

Z článku 79 odst. 3 je zřejmé, že vyloučení odpovědnosti je účinné jen po dobu,
kterou překážka trvá. Jakmile překážka opadne, strana musí pokračovat v plnění
povinností. Úmluva nicméně nijak neřeší, co se po dobu trvání překážky děje se
vztahem mezi prodávajícím a kupujícím, což by mohlo znamenat, že strana očekávající
plnění by měla celou dobu, po kterou překážka trvá, čekat. Vzhledem k mezerovitosti
úpravy je proto vhodné, aby si strany dohodly, co se v případě nastoupení okolností
vylučujících odpovědnost se smluvním vztahem stane. Například že strana bude mít
v takové situaci možnost od smlouvy odstoupit, nebo že smlouva automaticky zanikne.
Pravděpodobně jako nejvhodnější se jeví dvoustupňovitá varianta, ve které se stanoví
lhůta, po kterou oprávněná strana čeká, a pokud po jejím uplynutí nebude plnění
obnoveno, má nárok činit další kroky, např. od smlouvy odstoupit.

Vídeňská úmluva pamatuje i na situace, kdy má odpovědnost za škodu vzniknout
nesplněním závazku kvůli jednání nezávislé třetí osoby. K tomu se vyjadřuje odst. 2
článku 79108. Třetí osobou bývají nejčastěji např. subdodavatelé. Naopak se za třetí
osoby nepovažují zaměstnanci povinné strany109. Pokud se u subdodavatele vyskytne
okolnost vyšší moci a dodavatel není schopen zajistit si plnění od někoho jiného, tedy
pokud k důvodům vylučujícím odpovědnost dojde u obou z nich, pak dodavatel za


106
    Znění čl. 79 odst. 4 je následující: „Strana, která neplní povinnost, musí oznámit druhé straně
překážku a její důsledky na svou způsobilost plnit. Jestliže oznámení neobdrží druhá strana v přiměřené
lhůtě poté, co strana, která neplní povinnost, se dověděla nebo měla dovědět o takové překážce, je tato
strana odpovědná za škodu tím vzniklou.“
107
    Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 367
108
    Znění čl. 79 odst. 2 je následující: „Jestliže nesplnění povinnosti ze smlouvy je způsobeno třetí osobou,
kterou strana pověřila plněním celého smluvního závazku nebo jeho části, je vyloučena její odpovědnost
pouze v případě, že strana není odpovědna podle předchozího odstavce a osoba, kterou strana pověřila
splněním povinnosti, by nebyla odpovědna, kdyby ustanovení předchozího odstavce se vztahovalo na ni.“
109
    CISG-AC Opinion No. 7, Exemption of Liability for Damages under Article 79 of the CISG,
Rapporteur: Professor Alejandro M. Garro, Columbia University School of Law, New York, N.Y., USA.
Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/CISG-AC-op7.html [citováno 21.3.2009]

                                                                                                          37
nesplnění subdodavatele odpovědný není a okolnosti vylučující odpovědnost nastanou
tak, jak kdyby dodavatel závazek plnil sám.

3.4.2 Vliv jednání druhé strany
Druhý typ okolnosti vylučující odpovědnost, který je zakotvený ve Vídeňské úmluvě je
tzv. vliv jednání nebo opomenutí druhé strany. K tomuto se vyjadřuje čl. 80110. Podstata
ustanovení tkví v tom, že ani jedna smluvní strana se nemůže odvolávat na nesplnění
povinnosti druhé strany a požadovat z tohoto nesplnění jakékoliv nároky, pokud sama
svým jednáním (a nebo opomenutím) k tomuto nesplnění přispěla. Např. když
neotevřela dokumentární akreditiv, nebo nedodala dopravní instrukce, apod.111

Zde je tedy důvodem evidentně jednání strany, kdežto vyšší moc dle čl. 79 je na jednání
strany nezávislá. Podstatný rozdíl je také v tom, že vyloučení odpovědnosti dle čl. 80 je
možné se dovolat nejen u náhrady škody, ale u všech nároků z nesplnění povinnosti.

Pro příklad lze uvést toto rozhodnutí rozhodčího soudu: Belarusian Chamber of Commerce and
Industry International Court of Arbitration, Case No. 24/13-95, date 05.10.1995 - Běloruský
prodávající a bulharský kupující uzavřeli kupní smlouvu, kde předmětem prodeje byly ledničky a
mrazničky. Poté co kupující nezaplatil za část zboží, kterou obdržel, prodávajícího ho zažaloval a
požadoval zbývající úhradu. Kupující ospravedlňoval své nezaplacení tím, že prodávající jednostranně
přerušil další plnění svých povinností. Rozhodčí soud však konstatoval, že prodávající své nezaplacení
nemůže omlouvat tím, že kupující nedodal zboží tak jak měl, a to s odvoláním na čl. 80 Úmluvy. Jelikož
kupující nezaplatil za zboží, které mu již bylo doručeno, nemůže se dovolávat nároků vyplývajících
z následného porušení smlouvy prodávajícím, který odmítá dodat další zboží. Soud navíc shledal, že
chování prodávajícího je v souladu s čl. 71, dle kterého může strana pozastavit své plnění, jestliže je
zřejmé, že druhá strana podstatnou část svých povinností nesplní. K tomu skutečně došlo, neboť dluh
kupujícího byl značného rozsahu. Navíc se zjistilo, že prodávající dal kupujícímu řádně na vědomí, že
                                                                                                        112
přeruší plnění svých povinností, zatímco kupující prodávajícímu žádné ujištění o zaplacení neposkytl.


3.5 Vztah náhrady škody k některým jiným nárokům
Z titulu náhrady škody jako obecného nároku může být v režimu Vídeňské úmluvy
náhrada škody uplatněna souběžně s ostatními nároky, které jsou Úmluvou definovány
pro případy porušení smlouvy. Jako zcela jednoznačný příklad takového nároku lze


110
    Znění čl. 80 je následující: „Strana nemůže uplatňovat nároky z nesplnění povinností druhou stranou v
rozsahu, v kterém bylo způsobeno jednáním nebo opomenutím první strany.“
111
    Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999, s. 173
112
    Rozhodnutí Belarusian Chamber of Commerce and Industry International Court of Arbitration, č.
24/13-95, ze dne 5.10.1995. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=1130&step=Abstract [citováno 4.4.2009]

                                                                                                         38
uvést úroky z prodlení. Povinnost platit úroky z prodlení je výslovně zakotvena v čl.
78 Úmluvy113.

Úroky z prodlení jsou v režimu Vídeňské úmluvy na náhradě škody nezávislé. Náhrada
škody se uplatní jen tehdy, pokud vznikla škoda, zatímco úroky je strana povinna platit
vždy, když je v prodlení s placením dlužné částky. Pokud tímto prodlením vznikne
škoda, hradí se vždy z titulu náhrady škody, nikoliv z titulu úroků z prodlení, které není
možné v režimu Úmluvy považovat za tzv. paušalizovanou náhradu škody. 114

Vzhledem k tomu, že Úmluva stanovuje jen povinnost úroky platit, ale nehovoří o
dalších podrobnostech, např. o jejich výši, jedná se o tzv.vnitřní mezeru v úpravě, tedy o
otázku, která sice spadá do rozsahu a předmětu úpravy, ale není upravena zcela
výslovně a komplexně.

Jinak je to s druhým nárokem, který má k náhradě škody blízký vztah - jedná se o
smluvní pokutu. Jde o institut stojící mimo dosah Vídeňské úmluvy, která smluvní
pokutu vůbec nijak neupravuje, resp. se o ní vůbec nezmiňuje. Pokud je tedy smluvní
pokuta zakotvena v kupní smlouvě, na kterou jinak dopadá Vídeňská úmluva, právní
režim smluvní pokuty se musí řešit v souladu s rozhodným národním právem určeným
kolizními normami.

Smluvní pokuta se v mezinárodní obchodní praxi obvykle chápe ve dvou podobách:115

→     penále či smluvní pokuta - takto se nejčastěji pojmenovává situace, kdy je ve
smlouvě sjednáno, že v případě porušení povinnosti zaplatí strana, která porušení
způsobila, druhé straně určitý finanční obnos. Výše sankce je ve smlouvě většinou
přesně vyčíslená. Splňuje tak funkci sankční, donucovací a stimulační, protože hlavně
působí jako hrozba a má přimět stranu k plnění. Smluvní pokuta (penále) je tak vlastně
skutečnou sankcí za nesplnění povinnosti a může se uplatnit i vedle náhrady škody. Při
jejím placení se nemusí prokazovat výše škody ani samotná existence škody, v případě
neplnění povinnosti se zkrátka rovnou uplatní.

→     paušalizovaná náhrada škody - zde jde také o částku předem dohodnutou, ovšem
jejím účelem není stimulace nebo hrozba, ale odhad v budoucnu vzniklé škody. Tím
vlastně jakoby nahrazuje samotný nárok na náhradu škody, ovšem s tím rozdílem, že
113
    Čl. 78 zní: „Jestliže strana se opozdí s placením kupní ceny nebo jiné peněžité částky, má druhá strana
nárok na úroky z prodlení, aniž by byly dotčeny jakékoli nároky na náhradu škody podle článku 74.“
114
    Turoňová, J. Úroky z prodlení podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8, s. 351
115
    Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 373-374

                                                                                                        39
stejně jako u smluvní pokuty má strana ulehčenu dokazovací pozici, neboť výše
konkrétní škody nemusí prokazovat. To může být v některých situacích výhoda, ovšem
rizikem je to, že skutečná škoda může být vyšší a na ni potom takto sjednaná
paušalizovaná náhrada škody nedosáhne.

Vzhledem k tomu, že tyto kategorie Vídeňská úmluva nereguluje, pokud je strany chtějí
aplikovat, musí si ve smlouvě ujednat adekvátní doložky. Jejich platnost se potom bude
řídit národním právem určeným dle norem mezinárodního práva soukromého. Strany by
těmto ujednáním měly věnovat velkou pozornost, přičemž při sjednávání doložek se
mohou řídit např. také doporučeními vytvořenými Mezinárodní obchodní komorou
v Paříži116.

Příkladem rozhodnutí o vztahu náhrady škody ke smluvní pokutě může být následující: Tribunal of Int'l
Commercial Arbitration at the Russian Federation Chamber of Commerce, Russian Federation,
Case No. 251/93, date 23.11.1994 - Prodávající měl na základě smlouvy dodat kupujícímu stanovené
množství zboží, za které kupující zaplatil předem. Kupující však obdržel zboží v menším počtu něž bylo
dohodnuto. Proto se obrátil na rozhodčí soud, kde dle čl. 74 Úmluvy požadoval vrácení částky za zboží,
které nebylo dodáno a náhradu škody v podobě ušlého zisku, který mohl získat prodejem zboží konečným
spotřebitelům, což odůvodňoval zejména sezónním charakterem zboží. Soud stanovil, že prodávající je
povinen vrátit část kupní ceny odpovídající nedodanému zboží. Kupní smlouva však obsahovala ujednání
o smluvní pokutě pro případ pozdního dodání. O tomto ujednání soud rozhodl, že má výhradní povahu a
neumožňuje, aby náhrada škody byla poskytnuta ve výši, která by smluvní pokutu převyšovala. Proto
kupujícímu přiznal náhradu za pozdní dodání jen do výše sjednané smluvní pokuty. 117




116
   podrobněji např. Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006, s. 378
117
   Rozhodnutí Tribunal of Int'l Commercial Arbitration at the Russian Federation Chamber of
Commerce, č. 251/1993, ze dne 23.11.2994. Dostupné z:
http://www.unilex.info/case.cfm?pid=1&do=case&id=250&step=Abstract [citováno 4.4.2009]

                                                                                                   40
Závěr
Ve své bakalářské práci jsem se zabývala tématem náhrady škody v režimu Vídeňské
úmluvy. Přestože je náhrady škody upravena v Úmluvě pouze v několika článcích,
jedná se o velmi podstatný aspekt transakce koupě-prodej, jelikož k porušení smluv, od
kterého se nárokování náhrady odvíjí, dochází v praxi poměrně často. Skutečnost, že
samotná úprava je v Úmluvě poměrně stručná, dává na jednu stranu prodávajícímu a
kupujícímu široké možnosti pro vlastní specifikaci individuálních podmínek (když
pomineme, že celá Úmluva má dispozitivní charakter), na druhou stranu vyvolává hojné
diskuze nad výkladem, neboť na jednotlivá ustanovení může být nahlíženo jako na
velmi obecná. Domnívám se, že z tohoto pohledu práce podala podstatný výklad
ustanovení náhrady škody, a že jsem tak prokázala předpoklad stanovený na samém
počátku práce. I z tohoto důvodu byly vedle „neproblematických“ míst náhrady škody
nastíněny i některé nejednoznačné otázky.

Pokud jde o strukturu práce, domnívám se, že jsem v rámci kapitol postihla všechny
oblasti, které jsem si na počátku vymezila. Úvodní dvě kapitoly jsem věnovala
obecnému teoretickému základu ke kategorii odpovědnosti za škodu a vybraným
otázkám z Vídeňské úmluvy jako celku, což dle mého názoru poskytlo stručný, nicméně
dostatečně konkrétní úvod do hlavní problematiky. V samotném rozboru náhrady škody
považuji za úspěch v prvé řadě to, že se mi podařilo vyzdvihnout základní principy
koncepce odpovědnosti za škodu v Úmluvě a propojit je do výkladu jednotlivých
ustanovení. Jedná se zejména o zásadu objektivního zakotvení odpovědnosti, princip
náhrady škody jako obecného nároku a princip úplné kompenzace, které prolínají do
všech ustanovení a je třeba na ně při výkladu vždy pamatovat. Souběžně s nimi je
potřeba uplatňovat také výklad nezávislý na národních právních řádech, který si
Vídeňská úmluva jako pramen mezinárodního unifikovaného práva žádá.

Dále mohu konstatovat, že jsem v práci, zejména pomocí jazykového a logického
výkladu, splnila hlavní cíl, který jsem si stanovila - provedla jsem rozbor jednotlivých
ustanovení týkajících se náhrady škody, s tím, že jsem obsáhla všechny podstatné
předpoklady, které se k tématu váží. Domnívám se, že díky tomu je práce v rámci svých
rozsahových možností schopná i neznalému čtenáři poskytnout souvislý výklad k dané
problematice. Za jeden z nejpodstatnějších prvků považuji práci s dostupnými
materiály, tedy bibliografií a časopiseckými příspěvky zejména českých odborníků a

                                                                                     41
dále analýzu zahraničních komentářů k Úmluvě, ve kterých jsem mnohdy objevila
rozsáhlé argumenty a zajímavé podněty. Výklad ustanovení jsem se dále doplnila o
příklady soudních a arbitrážních rozhodnutí, která prezentují konkrétní přístupy k řešení
otázek náhrady škody v praxi.

Na závěr mohu shrnout, že v bakalářské práci jsem se zabývala z mého pohledu
zajímavým tématem, jehož znalost může v dnešní době, kdy obchodování se zahraničím
je běžnou praxí, napomoci mnoha subjektům. Jistě existuje řada specifik, které zde
nebyly postihnuty a otázky, které nebyly zodpovězeny, nicméně se domnívám, že tato
bakalářská práce může posloužit jako dobrý odrazový můstek pro případné hlubší
zkoumání, do kterého se mohu v budoucnu ponořit.




                                                                                      42
Summery
Damages for breach of contract belong to one of the crucial parts of the United Nations
Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG). The Convention
itself came into existence in Vienna in 1980, after many years of intensive efforts to
bring nearer individual national sales codes. Today, the Convention represents a
uniform international sales law and we dare say, that in the field of international trade it
symbolises one of the most significant success in broad unification. So far, the
Convention has been adopted by 73 countries in the world.

This thesis deals with the issue of damages under the CISG and in its three main
chapters it gives, within its possible capacity, a comprehensive insight into the topic.
The first two chapters start with a general definition of the basic law categories in
damages and a short description of the Convention as a whole. The third chapter then
represents fundamental part of the work and analyses damages for breach of contract
under the Convention deeply. First of all, I focused on the conception of damages under
the CISG and I emphasized its main principles - especially the principle of full
compensation. According to this rule, the damages should make the aggrieved party
whole, which means, that the aggrieved party should be compensated the loss it suffered
as a consequence of the breach, but cannot be placed in a better position than it would
have been in if the contract had been properly performed. Then I analyzed the four main
prerequisites of damages - breach of the contract, damage, causality and foreseeability.
When these prerequisites, in accordance with Art. 74, occur, the aggrieved party is
entitled to damages. However, there is one more condition to be fulfilled - the other
party must be liable. According to Art. 79, there are situations that grant the liable party
an exemption of liability for damages, when the failure was due to an impediment
beyond the party’s control. At the end of my thesis I also outlined the relation between
damages and two other rights to be exercised when the other party breaches the contract
- interest on late payment and penalty.

Apart from analysing and clarifying the Convention’s clauses about damages for breach
of contract, which has been set and fulfilled as my main target in the work, I also
introduced a range of cases decided by courts and arbiters. These decisions show how
specific cases of damages for breach of contract are dealt with in practice and support
the interpretation of the Convention’s clauses.

                                                                                         43
Seznam použité literatury

CISG-AC Opinion No. 6, Calculation of Damages under CISG Article 74. Rapporteur:
Professor John Y. Gotanda, Villanova University School of Law, Villanova,
Pennsylvania, USA. Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/CISG-AC-op6.html

CISG-AC Opinion No. 7, Exemption of Liability for Damages under Article 79 of the
CISG, Rapporteur: Professor Alejandro M. Garro, Columbia University School of Law,
New York, N.Y., USA. Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/CISG-AC-
op7.html

CISG-AC Opinion No. 8, Calculation of Damages under CISG Articles 75 and 76.
Rapporteur: Professor John Y. Gotanda, Villanova University School of Law,
Villanova, Pennsylvania, USA. Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/CISG-
AC-op8.html

De Ly, F. Opting out: Some observations on the occasion of the CISG’s 25th
anniversary. Quo vadis CISG? Bruxelles: Bruylant, 2005

Grulich, T. Důsledky účelového přerušení kontraktačního jednání. Právní rádce, 2008,
č. 5/2008

Guide to CISG article 74. Secretariat Commentary. Dostupné z:
http://cisgw3.law.pace.edu/cisg/text/secomm/secomm-74.html

Holub, M. a kol. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a
správním. Praha: Linde Praha, 2003

Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodních obchodním styku. Praha: Linde, 1999

Kapitán, Z. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi
zboží. Právní fórum, 2008, č. 7

Kapitán, Z. Reklamace a následky porušení smlouvy podle Vídeňské úmluvy. Právní
fórum, 2008, č. 8

Rozehnalová, N. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Brno: Masarykova
univerzita, 1993

Rozehnalová, N. Mezinárodní právo obchodní - obchodní transakce. Brno: Masarykova
univerzita, 2000

Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006

Saidov, D. Methods of Limiting Damages under the Vienna Convention on Contracts
for the International Sale of Goods. Dostupné z:
http://cisgw3.law.pace.edu/cisg/biblio/saidov.html

Seznam smluvních států Vídeňské úmluvy a výhrady učiněné státy. Dostupné z:


                                                                                 44
http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/sale_goods/1980CISG_status.html

Soudní a arbitrážní rozhodnutí dostupná z www.unilex.info a www.cisg.law.pace.edu

Svobodová, K. Přiměřená doba podle čl. 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy. Právní fórum,
2008, č. 8

Šilhán, J. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. Praha:
C.H.Beck, 2007

Trávníčková, S. Vídeňská úmluva a vyšší moc. Právní fórum, 2008, č. 8

Torsello, M. Remedies for breach od contract under the 1980 Convention on Contracts
for the International Sale of Goods (CISG). Quo vadis CISG? Bruxelles: Bruylant, 2005

Turoňová, J. Úroky z prodlení podle Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8

Valdhans, J. Náhrada škody v režimu Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 8

Večeřa, M. a kol. Základy teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

Žídek, P. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Specifika výkladu
mezinárodně unifikovaného právního předpisu. Právní fórum, 2008, č. 3




                                                                                     45