SVATY KOMEDIANT FRANTISEK

Document Sample
SVATY KOMEDIANT FRANTISEK Powered By Docstoc
					             DARIO FO

SVATÝ KOMEDIANT FRANTIŠEK
          1999




 Přeložila Marina Castiellová-Feltlová

                 2002




     Divadlo F. X. Šaldy Liberec

                 2008
                  2

                  Prolog


Název tohoto představení je Svatý
komediant František. Jedná se o příběh,
který vychází ze života svatého
Františka z Assisi, a soustřeďuje se
především na některé epizody z jeho
života, které nejsou příliš známy, nebo
bývají záměrně opomíjeny. Tyto historky
pocházejí z kanonických textů a ze
starodávných pověstí umbrijského
venkova.
Vždycky jsem si myslel, že označení
komediant, „kejklíř”, kterým svatý
František býval nazýván, mu přisoudila
nějaká osoba s bujnou fantazií a jemným
smyslem pro humor, že se jedná o
přívlastek z pozdější doby, z
patnáctého nebo šestnáctého století,
který napadl některého kronikáře nebo
básníka v okamžiku lyrického
rozpoložení ducha.


Při studiu osobnosti svatého Františka
jsem zjistil, že se František sám
nazval kejklířem a bez váhání o sobě
prohlásil: „Jsem kejklíř boží”.
Přisvojit si kvalifikaci satyrského
šaška na počátku třináctého století
znamenalo velmi nebezpečnou provokaci,
která mohla být jen projevem bláznivého
sebemrskačství.
Existovalo mnoho ediktů proti
„komediantům z povolání”. Nejznámější z
                   3

nich je bezesporu edikt vydaný
Fridrichem II. Štaufským kolem roku
1220. Toto nařízení vyšlo pod názvem
Contra Joegulatores Obloquentes.
Obloquente znamená pomlouvač, ničema,
neotesanec, pobuda... to vše se dá
vyjádřit tímto výrazem. Fridrich II. ve
zmíněném ediktu navíc naváděl lidi, aby
slovně i fyzicky napadali kejklíře,
kteří se objeví na náměstích během
posvícení a trhů. A kdyby náhodou těch
ran holí bylo trochu víc, že by se z
nich už kejklíř nevzpamatoval..., žádný
strach! Nic se neděje, protože kejklíři
a jejich rodinní příslušníci neměli
právo odvolávat se na spravedlnost,
nebyli hodni počítat se mezi občany a
lidi vůbec. To, že si František
přisvojil přídomek kejklíř, nebyla jen
pouhá provokace, on skutečně kejklířem
byl! Znal všechny techniky a fígle
tohoto povolání.
František disponoval výjimečnými
hlasovými schopnostmi, díky kterým mohl
promlouvat k obrovským zástupům,
čítajícím často přes 5000 lidí. Kromě
jazyka se vyjadřoval i pohybem paží,
trupu a nohou: „...z celého svého těla
činil slovo,” píše jeden kronikář,
Při jiných příležitostech začínal
František svůj proslov zpěvem, čímž
proměnil celé kázání ve zhudebněnou
báseň, plnou veselých rytmů, v kterých
líčil příběhy lásky a vášně..., a to
                 4

vše, aby zničehonic přešel k tématu
oslavné lásky, kterou jsme povinováni
našemu Stvořiteli. Existují záznamy
o mnoha Františkových vystoupeních ve
stovkách měst a obcí na celém
Apeninském poloostrově, od Benátska po
Ligurii, v celé střední Itálii, až
daleko na jih.
Jakým jazykem ale František mluvil? V
Itálii se hovořilo desítkami dialektů,
které si byly navzájem nesrozumitelné
(„vulgare eloquentia”, jak tomu říká
Dante). Na začátku 13. století ještě
neexistoval ani náznak italštiny.
Jediným dorozumívacím prostředkem byla
latina, její znalost byla však dostupná
pouze vyšším třídám. Jenže František
byl pravý kejklíř a znal smíšený a
tvárný jazyk vypravěčů, kteří dokázali
smíchat dohromady výrazy z
nejrůznějších dialektů, slova plná
onomatopoických zvuků, obrazných
vyjádření, to vše vždy podpořené
gestikulací a výjimečnými hlasovými
schopnostmi. Byl to vyloženě
univerzální klíč ke komunikaci!
Ví se, že Františkovi následovníci a
bratři, kteří ho během putování
doprovázeli, si při každém proslovu
dělali poznámky, často dokonce
pořizovali zápis celého kázání. Ale ze
všech těchto početných dokumentů se nám
nedochovala ani čárka. Jak je to možné?
Bohužel, čtyřicet let po Františkově
                 5

smrti nový nejvyšší představený řádu
františkánů, Bonaventura z Bagnoregia,
přikázal zničit všechny písemné doklady
o životě svatého z Assisi, počínaje
Legendou Tomáše z Celana, kterou si
objednal papež Řehoř IX., a spolu s ní
i všechny spisy, ať už psané samotným
Františkem, nebo jím diktované. Namísto
všech těchto dokumentů, z pověření
generální kapituly v Narbonne, napsal
Bonaventura Legendu Maior, která,
jakožto nová oficiální biografie,
cenzurovala a dosti nestydatě
upravovala původní Františkovu
myšlenku.
Konec prologu
                    6




                        I.


Nyní se stáváme svědky výjimečného
Františkova vystoupení,
o kterém máme hned několik vzácných
svědectví: jde o kázání, které měl
František v Boloni v létě roku 1222.
Tehdy Boloňa už dlouhou dobu válčila s
Imolou a jinými městy Emilie. Válečný
konflikt přinesl řadu masakrů a
krveprolití: spálené čtvrti,zničená
předměstí.
K tomu všemu ve městě ještě zuřil
krvavý boj mezi šlechtickými rody.
Vytvořily se skupiny přívrženců té či
oné rodiny a ve dne v noci na sebe
útočily s nevídanou krutostí.
František, kterého pozvali jeho
přívrženci z kraje Emilia Romagna,
dorazil do Boloně na Piazza Maggiore
15. srpna, v den nanebevzetí Panny
Marie, a při západu slunce vystoupil na
improvizované jeviště. Náměstí bylo
zcela zaplněné: tisíce lidí ze všech
koutů Emilie si ho přišly poslechnout.
Všichni čekali, že uslyší ostrý výpad
proti strašnému násilí, a místo toho
bratr začal předvádět přehnanou oslavu
války, napodoboval podivuhodné půtky,
souboje rytířů s pěšáky, useknuté hlavy
a odtržené trupy.
                   7

František spustil nefalšovaným
neapolským dialektem, čímž publikum
zcela omráčil.
O textu, který vám teď přednesu,
neexistuje žádný písemný doklad; velice
nezodpovědně jsem si dovolil tento text
zrekonstruovat na základě svědectví a
dobových kronik. Nebudu vám to teď tady
dokazovat, musíte mi důvěřovat!


Františkův proslov v Boloni
(Neapolský a boloňský dialekt lze
napodobit například pomocí brněnské a
pražské češtiny)


Drazí Napulitáni! Tak tu mě máte! To
jsem rád, že už jsem zasejc mezi váma,
milí Napulitáni. Jste fajnoví
bojovníci. Jak jen můžete, perete se
jak zuřivé šelmy. V bitevní vřavě
rajtujete sem a tam, sekáte, bodáte,
vraždíte a hulákáte: „Bijte jé! Bijte!
Řežte jé! Řežte! Rozsekejte je na kusy!
Mordujte! Bodejte! Rubejte!” (zanotuje
v crescendo bojovou píseň) Jste vážně
frajeři, Napulitáni! Kurážní a srdnatí!
(Pauza v reakci na publikum.) Vy nejste
Napulitáni? (Krátká pauza.) A odkud
jste? Z Boloně?! (Krátká pauza.)
Všichni? Ženské taky? A co děláte... v
Nápuli, když jste z Boloně? Jste tu jen
na skok? Na cestě do Svaté země, co?
Odsud pojedete lodí? Ne? Jste vážně
odtaď?!
                 8

A kde to teda jsme? V Boloni?...


Tohle že je Boloňa?...


To myslíte vážně? (Pauza.) Bože můj...
Tak proto jsem pořád neviděl Vesuv...
ani moře! Říkám si: „Kam se to moře
podělo?” (směje se) Ha, ha... Tak my
jsme v Boloni! Ha, ha, ha, no to se
povedlo! (vzdychne a změní tón) To je
patálie! No jo, je to tak. Do Neapole
mám jet až pozítří... Já to splet.
Tak krásně jsem si tu řeč připravil, s
pomocí jednoho bratra, co je z
Nápuli... Celý den na mě musel mluvit
po neapolsku.




– Jen mluv, tlachej, konverzuj se
mnou... Až přijedu do Nápuli, všichni
budou zírat... (rozesměje se) Ha, ha,
ha... A Napulitánci budou říkat: „Ten
je fakt dobrej! Mluví jako my!”


 Připravil jsem si proslov v
neapolštině, ...a přijedu do Boloně...
A co teď? Jak mi budete rozumět?
(vzdychne) Já boloňsky neumím, ani
slovo... Je to moc těžký jazyk... Co
teď budu dělat? Přece vám nemůžu říct:


– Strpení, jdu se naučit boloňsky a
vrátím se, až to budu umět!
                   9

To by nešlo! Je mi líto, nesmíte se
zlobit, Boloňané, ale budete se muset
spokojit s neapolštinou... Dělejte,
jako byste všemu rozuměli. Já začnu od
začátku, jako by se nic nestalo.


(nadšeně) Bulaňézi! Jste vážně
kabrňáci! Mužností a silou oplýváte,
hrdinně se vrháte do boje, bijete se s
velkou chutí! (improvizuje absurdní
válečný tanec, pantomimicky předvádí
střety
a zpívá bojové písně)


Jen do nich!
Ať požáry vzplanou, ty chop se zbraně,
koni vsaď ostruhy a hurá na ně!
A cupuj vnitřnosti a párej břicha,
ať meč se ohání a kopí píchá,
ať sekyra seká, ať tryská krev,
Ty bodej a řezej, co stačí ti dech…


(záplava onomatopoických zvuků v
rytmické makarónštině)


bodej, vrážej, drť a párej,
uhni, napřaž, zaraž, tumáš!
Boloňané!
Bravo! Jste skvělí! Bůhví jak dlouho už
válčíte se sousedy z Imoly, s tou
bandou mizerů, kde je to samé hovado,
samá mrcha, zkrátka dobytek! Na to
přece máte svaté právo, bít je a řvát
na ně jako diví.
                 10



To jsou řeže! To je boj!


Spálili jste jim půl města, a oni se
vám pomstili: vrhli se na vaše ženy a
unesli je. A vy jste jim za to vyrvali
městské brány a odvezli si je domů!


Je to nádhera mít nepřítele,
opravdového nepřítele, s kterým si to
můžete rozdat! A ne jenom jednoho...
Přece nejste hňupové! To by se vám
všichni smáli:


– Ubožáci... Ti chudáčci Boloňani mají
jen jednoho nepřítele!


Kdepak! Vy jich máte spousty! Dokonce
je máte i do rezervy! Pašáci! Z každého
póru vám prýští odvaha. Vytáhli jste i
na císaře Fridricha I., na Barbarossu.
Proti té šelmě, která už dlouho pila
krev vám i všem Lombarďanům a která z
vás tahala nejrůznější poplatky a daně.
Tak jste si řekli:


– Už ses dost nažral na náš účet,
zloději!


A vytáhli jste proti němu společně s
Lombarďany, jako jeden muž, plní
kuráže, popadli jste ho a shodili ze
sedla, šup s ním na zem! A ten Germán
se zachránil jen díky tomu, že zalezl
                11

mezi mrtvoly, jinak už to měl
spočítaný!


Pašáci! Chlapáci Boloňané, vždyť vy
jste se vyznamenali i ve Svaté válce,
proti provensálským katarům, těm
neznabohům, co měli výhrady k svatým
křesťanským řeholím. A ty huby
nevymáchaný ještě měly tu neuvěřitelnou
drzost tvrdit, že jen oni se řídí
pravým evangeliem, že kacíři jsme my, a
Inocenc III. že je Antikrist na zemi.


„To není papež! Je to nula, nicka!
Antipapež!”


A to neměli říkat!


Papeži Inocencovi III. se zjevili
všichni svatí a začali mu poskakovat
kolem hlavy, skočil na koně, vyrazil s
kopím do útoku jako nějaký válečník a
táhl s celou armádou Francouzů proti
albigenským.
A vy, Boloňané, jste ovšem taky hned
osedlali koně, a hurá s nimi.


To byl panečku triumfální masakr!


A zatímco se bojovalo proti
albigenským, jinde už se vedla nová
válka, mnohem svatější, za osvobození
Svatého hrobu! A vy, že jste tak
velkodušní, zase jste vytáhli do boje,
                 12

dali jste se na pochod, jedni s luky,
šípy a štíty, druzí na koních s kopími.


(Naznačí liturgický zpěv, který
přerušuje, když seká mečem, a zakončí
ho smíchem.)


Cha! Cha! To bylá svatá řež! Prostě
nádhera! Krása! Svatá země sem,
Provence tam!


A ti, co zůstali doma v Boloni, copak
dělali? Škrábali se za uchem?


Kdepak, i oni si přece museli užít
nějaký ten masakříček. Naštěstí doma
zůstala šlechta, která se vraždila
navzájem.


– Hohoooo! Bonzoniové proti
Albergittiům, Camariniové proti
Zamborghijským! Juchúúú!


A tak si navzájem podpalovali domy a
zabíjeli se a podřezávali si krky a
zakládali nové klany. I uvnitř rodin!


To byla řežba!


Čtyři sta padesát mrtvých během jednoho
týdne! Samí Boloňané!


To je paráda... vraždit se mezi
příbuznými!
                   13



Pak si na chvíli všichni oddechli, když
byl uzavřen mír! (oddechne si)


Sláva! Domů se začali vracet bojovníci
z Provensálska... Vraceli se jen ti, co
přežili... To byla síla!


Pochodovali s vypjatou hrudí. (předvede
pochod vzpřímený, nadutý) Ne, takhle
nepochodovali... protože hodně jich
bylo zmrzačených a chromých.


Někdo se pajdal bez nohy... jinému
chyběla ruka... další byl zase slepý na
jedno oko, ten přišel o chodidlo a ten
měl zase ruku jen po zápěstí..., ale
jak byli pyšní!
A tak s hrudí vypjatou pochodovali,
nebo se spíš belhali. (jde šouravým,
kulhavým krokem)


A potom se vrátili ti, co bojovali ve
Svaté zemi... teda jenom pár, protože
tisíce se jich nevrátily, zůstali tam
pohřbení.


Tisíce hrobů jen proto, aby jeden
jediný byl osvobozen.


Je to nádhera, když se vrátíte z války
a můžete hrdě prohlásit: Jsem pyšný na
to, že jsem bojoval za svoje město a za
svou zem. Obětoval jsem se!
                14



Ale je nutné, aby byl člověk nějak
válkou poznamenaný. Protože když nemá
žádné zranění, kterým by se mohl
pochlubit, když není chromý, když
nekulhá... tak co s ním?!


Řekne: Byl jsem ve válce!


– Komu to chceš vykládat? Kde máš
důkaz? Kdes byl, když se bojovalo?
Schovaný pod koněm!


Ale když je mrzák... (výkřik
vyjadřující uspokojení) Pche: - Vidíš?
Nemám ruku! A druhou taky ne!


A ten mu na to řekne: - Pašák! Byl ve
válce, je to hrdina! Podej mi ruku!


– Vždyť ji nemám! (naznačí, že mu
podává nohu) Můžeš mi potřást nohou.


(Krátká pauza. Obrátí se na část
obecenstva, změní tón.) Ale copak,
ženský... proč pláčete? Co je to s
váma? Tebe já znám. Tobě padl syn ve
válce... A ty? Tvůj otec byl taky
zabitý... A tvůj manžel... A tvůj
bratr... A tvůj milenec... A ta
ztratila otce a syna... Vdovy... Ale
copak nejste hrdé na to své vdovství?
To se ví, jste pyšné na to, že jste
obětovaly syny a muže pro svou zem, pro
                  15

vlast.


(Povzdech.) Ne? Vy nejste pyšné?!


Ženská, co mi to říkáš? Že bys radši
chtěla mít svého syna živého, abys ho
mohla obejmout...,
A ty svého otce?! A vůbec tě nezajímá
nějaká čest a sláva?! A ty svého
manžela a ty bratra... a ty taky?


(Pauza, údiv.) Všechny?


 Tak teď je mi jasné, chcete přemýšlet
vlastním rozumem, vlastní hlavou. To je
moc nebezpečné.


Už vás vidím, jak se za pár dní
vypravíte na radnici za starostou, aby
podepsal mír se všemi městy a
nepřáteli, kolik jich jen je... A taky
aby usmířil všechny znepřátelené
šlechtické rody v Boloni.


Jen běžte, běžte!


To je teda průšvih!


To se ví, že dosáhnete míru! Mír...
ach, jaké krásné slovo: míííír! Naplní
vám ústa: mír... (Pomaloučku a postupně
se rytmus slov přeměňuje v lyrickou
taneční píseň, tzv. ballatu.)
                  16

Vychází slunce, krásné a svobodné,
vysoko na nebi,
snad trochu zaprší, země je žíznivá,
bez vody umírá...


(Rytmus staccata - skandování.)


Už začalo krápat, kapky už bubnuji...
kapi-ty-kap-kapi-ty-kap...
Pomalu, pomalu, voda se valí!
Z deště je potopa...
To jsme si nepřáli!
Provazy vody snáší se k zemi!
Bouchají do střechy, bubnují o plechy.
Hromy a blesky, kde se tu vzaly?
Stačí, to stačí! Zavřete stavidla!
Lije jak z konve, prší a prší!
Plní se nížina, je to jak lavina!
Ta hrůza, ta pohroma!
Zastav se na chvíli, nadechni
zhluboka!...
Zas je tu slunce, zas vládne pohoda!
Co je to za hudbu, co z dáli zaznívá?
Nějaká svatba..., tančí se, zpívá...
Pojď s námi na obřad... zpívej a modli
se!


(zrychluje tempo zpěvu a tance)


Na zdraví připijme, hlava se točí,
Všichni jsou veselí, klíží se oči!
Usínej, spi, odpočívej, sni...
Ráno zas do práce, už skončily hody.
Dětí je plno, rostou jak z vody...
                   17

Nejmladší dceruška je s milým v komoře,
Neví, že láska je půl rozkoš, půl hoře.
Chystejte svatbu, než se to prozradí...
Pospěšte, pospěšte, než syna porodí.
Zas je tu slunce, mokrý sníh taje,
klasy už rostou, ovoce zraje.
Kdyby tak troška zlatého deště...
Svlažila zemi, pro klid a mír...
Mír, mír, mír...


(zastaví se s povzdechem)


Mír! To je nuda, ten mír! (Pauza.)
Pořád to samé... Všechno se opakuje,
jeden den jako druhý, měsíce i roky!


Počkejte, jak se vám bude stýskat po
válce, po prudkém tlukotu srdce,
troubení z polnic, po křiku a ohni,
který pálí a žhne..., po pochodujících
vojácích, klusajících koních. (Postupně
se rytmus slov mění ve válečný zpěv,
plný onomatopoických zvuků.)


V dálce se rýsují a rostou,
rýsují se, rostou vojska a prapory,
kopí a bubny:
„Hohóó! A strkej a mrskej,
švihej švihej švihej!
Šípy střílej!
Sekej, řezej!
Popadni ženskou, servi z ní šaty...
poval ji, nalehni,
osedlej, naplň ji,
                18

vem si ji, obtěžkej...ah! ah! ah!
Břicha už rostou,
rodí se děti,
hromady, spousty,
maličkých parchantů!” (zarazí se)


To je panečku píseň!


Za tři dny se Boloňané skutečně
vypravili na radnici a celá městská
rada byla donucena se sjednotit a
podepsat traktát o míru, Concilium
Pacis. Tento dokument dosud existuje na
boloňském městském úřadě.


A to díky neuvěřitelnému,
provokativnímu proslovu kejklíře
Františka.
                19




                  II.
    Jak byli vyhnáni páni z Assisi
          a jak bylo strženo
             čtyřicet věží




Mnohé skutečnosti týkající se
Františkova mládí v jeho životopisech
nikde nenajdete. Nyní vám budu vyprávět
o tom, jak se syn Petra di Bernardone
ještě jako chlapec, v pouhých sedmnácti
letech, ocitl na náměstí uprostřed
vřavy buřičů a jak se zúčastnil
strhávání věží v rodném městě Assisi.


Chci zdůraznit, že tato příhoda bývá v
příbězích ze života svatého Františka
často opomíjena, a sami brzy poznáte
proč.
Jak vlastně došlo k tomuto povstání,
kterého se František zúčastnil a které
zasáhlo mnohá města střední a jižní
Itálie?


Roku 1198 náhle zemřel mladičký
Jindřich VI., syn Fridricha Barbarossy,
a to byla strašlivá rána, neboť císař
byl hlavní oporou šlechty a mocných na
celém Apeninském poloostrově. A v tu
chvíli se na ně vrhli poddaní, vraždili
je a vyháněli z jejich sídel. Dokonce
                 20

zaútočili i na císařovy německé vojáky,
kteří tvořili posádku pevnosti.
Řemeslníci a drobní obchodníčci napadli
vojáky s obrovskou vervou a donutili je
k ústupu. Páni, třebaže většinou žili v
hradech a zámcích za městskými
hradbami, chtěli řídit správu a
rozhodovat o politice města. Nechávali
si tam dokonce stavět vlastní věže a
paláce, ale odmítali platit daně... což
je jev ryze místní, který se vyskytoval
výhradně jen ve středověku! Město si
volilo své zástupce, ale šlechta
neuznávala jejich mandát a neustále je
šikanovala, protože se cítila silná v
kramflecích díky tomu, že nad sebou
měla císařovu ochrannou ruku.


Zloba, která se v poddaných
nahromadila, nevyvolala jen povstání,
ale byla i příčinou toho, že se začaly
strhávat věže jakožto symbol šlechtické
a panské moci.


My se tady zmíníme pouze o pěti
stržených věžích. Jak již bylo řečeno,
v té vřavě uprostřed rozvášněného davu
byl i František, který se snažil být
pokud možno nenápadný. Bál se, aby si
ho nevšiml někdo ze známých a neohlásil
to jeho otci, Petrovi di Bernardone,
jednomu z nejzámožnějších obchodníků ve
městě.
                   21

V té chvíli František doslova zrazoval
vlastní stav. Tato Františkova volba se
bude odrážet v celém jeho dalším
životě: není náhoda, že se později k
menším bratřím nepřidávali jen chudí
lidé, kteří neměli majetek ani žádná
práva, ale že mezi bratry vstupovali i
zámožní, kteří se jako František
rozhodli pro život v chudobě, tedy v
podmínkách lidí podřízených, „menších”,
neboli minoritů.


Vraťme se k Františkovi, který teď
vleče náruč provazů. Pomalu nastává
okamžik, kdy má dojít ke stržení jedné
z věží, což vám vzápětí předvedu.


Takže dav se chystá strhnout věž, a to
následujícím způsobem: vzbouřenci
přivázali spousty lan na vrcholek
cimbuří a na nejvyšší arkády. Pak se
rozdělili na skupiny po stovce, chopili
se lan a škubali a tahali ze všech
stran, až věž „rozviklali” a pak ji
strhli k zemi. František byl uprostřed
jedné takové skupiny, tahal a křičel
spolu s davem... Konečně se dostáváme k
tomu, že vám předvedu, jak to
„rozviklání” probíhalo.




Takže začneme, a to pokřikem, kterým si
udávají tempo „rozviklávači” věží, když
tahají za lana:
                22



– Táhni, hrome! Všichni najednou,
pózor! Jedem! Hej rup! Povol, povol! A
znovu zaber, už je skoro dole!...
Pozor, už se řítí! Bacha, ať na nás
nepadne! - BUM! BUCH! - Honem pryč,
padaj kameny, šutry, balvany! - ŘACH!
KRACH! PRÁSK! BUM! PUM! RUM! BUCH! -
(zahraje, že mu kámen spadl na nohu)
Jau! Přímo na nohu!


– A je to! Věž spadla a jde se na
další!


A tak za jedno jediné dopoledne se jim
podařilo strhnout celkem čtyři věže.
Teď přišla na řadu věž rodu Mangiů,
která byla zcela jasně ze všech
nejpevnější: byla mohutná a sahala až
skoro do mraků. Vzbouřenci začali
spěšně přivazovat lana k vrcholku,
potom vylezli nahoru po schodech a
přivázali jeden provaz sem, tři provazy
tam, dalších deset z druhé strany, byly
jich celé stovky, a všichni se
shromáždili kolem této věže, škubali za
provazy a přitom křičeli: - Hej!
Táhněte všichni najednou! Sem! Teď zase
vy! A vy tam na druhé straně: Povolte!
Táhněte zvolna, neškubejte! (Tahá.
Zastaví se, s námahou a zklamaně
oddychuje.) Ne, nehýbe se, stojí jako
chcamprlík! (otočí se k smějícímu se
publiku) „Blahopřeju! Vidím, že
                  23

rozumíte i výrazům v čisté
bergamštině!”


(vrátí se do hry) Zasáhne jeden polír:
- Tuhle věž nemůžeme strhnout, protože
má moc široké základy a je moc vysoká,
takže když taháme za lana a jsme pod
ní, škubeme svisle. Tím se naše síla
ruší, a proto tu věž nemůžeme sundat!
Ale kdybychom dokázali cloumat provazy
ve stejné výšce jako je vrcholek věže,
vodorovně, pak se nám ji určitě podaří
strhnout!


– A jak to chceš jako udělat?


– Někdo vyleze na zvonici, co stojí
vedle věže Mangia, a odtamtud přehodí
na věž deset provazů, které se nahoře
přivážou! Část pak může táhnout
vodorovně a všichni ostatní svisle...
Chápete? Tak kdo vyleze na zvonici?


František a deset dalších chlapců se
spoustou lan vylezli po strmých
schodech na vrchol zvonice.
Když se dostali až k nejvyššímu
cimbuří, přehodili konce lan na
protější věž, kde je zachytili jejich
kumpáni a přivázali je k vrcholu, který
měl být stržen.


František i ostatní mladíci se nohama
zapřeli, aby mohli dobře táhnout,
                   24

rozkročili se a špičkami se opřeli o
sloupy arkády... Jeden stál nad
Františkem, další pod ním: zkrátka byla
to taková změť napjatých nohou, sloupů,
chodidel a provazů.


– Táhněte všichni najednou! Zaberte
pořádně! I vy tam dole! Táhněte!
Trrraaach (Onomatopoický výraz pro
škubání.)... Jé!


Najednou, nikdo neví, jak se to stalo,
Františkovi uklouzla noha, co ji měl
zapřenou o jeden pilíř arkády... noha,
co se opírala o druhý sloup, také
podjela: ŠUP! Františka to vystřelilo
do vzduchu, přitom stále visel na laně,
a rychlostí blesku se řítil proti věži
Mangia.


– Já se rozplácnuuu!


František učinil zoufalý pohyb kyčlí,
čímž se mu jen tak tak podařilo vyhnout
se přímému nárazu a zatočit kolem boční
zdi. Nohou se od ní odrazil.


– Jsem zachráněn!


Klouže zpátky, pořád zavěšený na laně,
a začíná se obtáčet kolem dokola celé
věže.


– Ty se asi rád vozíš na kolotoči, co?
                  25

- křičí na něj ostatní.


Při každé otočce se provaz namotává čím
dál víc a víc kolem věže, utahuje se...
je kratší a kratší, čím dál kratší.


– Bože! Já se zase rozplácnu!


František se znovu odrazí nohou od
stěny... a znovu je vystřelen a začíná
se otáčet jako na kolotoči v opačném
směru. Provaz se rozmotává: - Jééé!
Pozor, uhněte, Proboha! Vrací mě to
zpátky: vletím do zvonice, do
zvonuuu...


VRRRUM! Vletěl pod klenbu zvonice, kde
narazil přímo do zvonu! BUM! Zachytil
se za srdce zvonu, které tím nárazem
rozhoupal
a ono začalo vyzvánět BIM! BAM! BIM!
BAM!
– Moje kebule! Bože to jsou rány!


BIM BAM! Už byl jak to srdce zvonu! BIM
BAM! Rozhoupaly se i ostatní zvony a
začaly vyzvánět: BIM BAM BUM BUM BAM
BIM... PLÁC.


– Moje hlavaaa!


Když ho přátele vytáhli zpod klenby,
nebohý František byl dočista
tumpachový. Jeden kamarád mu nadzdvihl
                   26

hlavu, natáhl mu nohy:


– Jak je?


– Jde to...


– Dokážeš sám sejít ze schodů? Je jich
ale dvě stě padesát..., musíš opatrně!


František udělal čtyři kroky, zakopl:
BIM! BÁC! BUM! BÁC! BIM! BUM! BUM!
(napodobuje, jak padá v kotrmelcích)
DUDUDUDUM... PLESK!


Skutálel se až úplně dolů: byl celý
zamotaný, vypadal jako klubko hadrů.
Zvedli ho ze země a snažili se ho
narovnat, jednu nohu měl kolem krku,
druhou v podpaží, jednu ruku zkroucenou
mezi stehny.


– Rozmotejte ho!


– Pomalu! To je moje noha!


Konečně už měl všechny končetiny na
svém místě a stál na nohou. Ostatní se
ho pokusili rozhýbat, jenže on vypadal
jako odlitý ze sádry. Nakonec si ho
čtyři přehodili přes ramena a odnesli
ho domů.


Jak ho spatřila jeho matka, začala
bědovat: - Ooooch... můj syn je
                   27

nebožtííík! Búúúú!


– Mami... nekřič... v hlavě mi zvoní
dvanáct zvonů jako o posvícení.


Vzali ho a odnesli dolů do sklípku, kde
ho uložili až úplně dozadu
k sudům s vínem.


– Ticho! Nikdo nesmí ani pípnout!


Vtom jde kolem nějaký nešťastník: -
Frantooo! Jak je?


(zoufale zasténá) - Aaaah!
A tak zůstal sedm dní bez hnutí,
ztuhlý, v naprostém tichu.
Když konečně vylezl ven, byl poněkud
zmatený, jako náměsíčný, vytřeštěný,
chodil tak nějak nakřivo, a když ho
potkali jeho kumpáni, zlomyslně se ho
ptali: - Tak co, Franto, už jsi
odzvonil celou? Zazvoň nám klekání!


A on pokaždé, jako dobrý kamarád, který
nezkazí žádnou hru, odpovídal: „BIM
BAM!” František byl totiž veselá kopa a
dobrá duše.


A ještě musím říct, že to byli právě
jeho nejbližší přátelé, kdo ho pak
nejhůř pomlouvali. Když se z něj
později stal svatý muž a když už ve
všech koutech této země, všude, za
                28

horami i za moři, věděli
o jeho svatosti, právě tito nezvedení
přátelé říkávali:


– Dobře se pamatuju, kdy se na
Františka snesla boží milost. Stalo se
to v den, kdy dostal tu hroznou
nakládačku, když mlátil hlavou do
zvonu. Od toho strašného vyzvánění už
nebyl jako dřív. Chodil jako praštěný,
s tváří obrácenou vzhůru, jako kdyby ho
někdo uhranul... pořád jen koukal do
nebe, sledoval ptáky a ukazoval na
měsíc... Měsíci říkal: „Ahoj bratře!”,
hvězdám: „Sestřičky moje...”, slunci:
„Bratře...” a zemi: „Matko...” Všechno
jedna rodina!


A taky mluvil se zvířaty, s ptáky... a
dokonce jim dával požehnání!
                29




                 III.


  O tom, jak se František „zbláznil“


Poté co byly strženy věže, opustili
pánové z Assisi i své hrady v blízkém
okolí a uchýlili se do Perugie, kde se
jim dostalo ochrany a pohostinství.
Perugia byla totiž odjakživa zavilým
nepřítelem Assisi: obyvatelé Perugie
proto s radostí najali ozbrojené bandy
žoldnéřů, a dokonce shromáždili i
vlastní vojsko, aby pomohlo mocným
pánům vypuzeným z Assisi dobýt jejich
město zpět.


Mladíci a drobní kupci v Assisi, mezi
nimiž najdeme i našeho nadšence
Františka, čekali na útok.
Vojáci z Perugie, je přicházeli pod
městské hradby provokovat: vybaveni
žebříky a katapulty předstírali, že
chtějí vzít město útokem. Vzápětí se
však dali na zběsilý úprk.


Jejich léčka zabrala: početný houf
ozbrojených Assisanů se nechal zlákat
předstíraným útěkem útočníků a jal se
je pronásledovat v domnění, že je
pochytají a rozpráší. Jenže na mostě
svatého Jana pod Perugií nastražená
past sklapla. Rázem byli užaslí
                30

ozbrojenci z Assisi obklíčeni a hned
nato dostali pořádnou nakládačku. Dobrá
polovina z nich tam zůstala ležet.


Ti, co přežili, a mezi nimi byl i
František, byli odvlečeni do Perugie a
uvrženi do vězení v Palazzottu, což byl
těžký žalář, proslulý jako „konečná
stanice”, neboli „hrobka”. Františkův
otec Bernardone si dal velkou práci,
aby pomohl synáčkovi na svobodu:
zkontaktoval všechny své přátele,
bohaté obchodníky a šlechtice, dokonce
nabízel i tučnou finanční odměnu, ale -
a to je skutečnost v italské historii
zcela nevídaná - nepodařilo se mu
uplatit ani tu nejposlednější
kancelářskou krysu.


František byl propuštěn spolu se svými
druhy v neštěstí po více než roce, aniž
se těšil sebemenší protekci. Byl
zbědovaný a sklíčený, ale tím jeho
soužení ještě nekončilo.


Vrátil se do Assisi a zjistil, že město
je v rukou šlechty, která se mezitím
opět ujala moci. Vrchnost donutila
Františka i jeho druhy znovu postavit
zbourané věže. František byl mírně
řečeno zdrcen: on, syn zámožného kupce,
který nikdy nepracoval rukama, musel
teď osekávat balvany, dobývat kámen v
lomu, lézt po rozviklaných žebřících s
                31

těžkými vědry a trámy!
Po několika dnech měl ruce krvavé jak
jelita. Jeden starý mistr ho naučil,
jak si omotat prsty obvazy namočenými v
klihu, aby si je ochránil. Na ruce mu
vznikl krunýř připomínající sádrovou
rukavici, ale nebylo zbytí.


František se ochotně všemu přizpůsobil
a během krátké doby zjistil, že má
velké vlohy pro zedničinu: brzy se
naučil pracovat se zednickou lžící a
nahazovat maltu, jediným úderem kladiva
byl schopen rozštípnout balvan a na
první pohled dokázal poznat, který
kámen se nejlépe vtěsná mezi ostatní ve
zdi. Jednou dokonce prohlásil: „Každý
kámen má sedm tváří... důležité je umět
v nich číst.” Stal se z něho opravdický
zedník, přesněji, nejmladší zednický
mistr ve městě: naučil se sestavovat
skruže při stavbě arkád, vypočítávat
tlaky a protitahy kleneb a krovů.


Když si konečně odpykal svůj trest a
byl svobodný, uvědomil si, že díky této
zkušenosti dozrál, protože pochopil, co
je to těžká práce a co znamená narodit
se „menší”. Touha co nejrychleji
pohřbít tuto strašlivou zkušenost ho
strhla do víru nezkrotného veselí a
hýření.
                32

Dal se na bujarý život: spolu s přáteli
pořádal hostiny a pitky, veselil se s
ženami lehkých mravů, rozhazoval peníze
plnými hrstmi, dokonce kradl a prodával
látky z otcova krámu. A pak se
zničehonic úplně změnil. Prožíval
krizi, jako by se probral ze strašlivé
kocoviny, rozhlížel se kolem sebe a
ptal se: „Jaký smysl dávám svému
lidskému životu na tomto světě?”


Vypadalo to, jako by přišel o rozum:
potkal malomocného, objal ho a uložil
do své postele, odebral se do rokle v
horách a celé dny se tam jen modlil,
meditoval a plakal. Potom se vrátil
zpátky do města, a jak už víte,
uprostřed kostela se svlékl před svými
rodiči donaha a vrátil otci peníze i
šaty... Samozřejmě, že se hned přiřítil
biskup a přikryl ho svým pláštěm.


František pak vyšel na ulici, kde na
něj už čekalo několik přátel, a na
důkaz své proměny se vydal splnit slib,
který dal samotnému Ježíšovi: obnovit
několik kostelů, mezi kterými byla i
Porciunkula a Svatý Damián. Svatý
Damián byl pobořený kostelík s
rozpadajícími se arkádami, kde se
František jednoho dne ocitl v době, kdy
prožíval své mystické vytržení. Byl
celý soustředěný, ponořený do své
modlitby, když vtom uslyšel důrazný
                33

hlas, který mu pravil: „Františku,
zachraň můj kostel!” František se
zkoprněle rozhlédl kolem sebe, až jeho
pohled spočinul na tváří Ježíše
Krista... Byla to desková malba, která
mimochodem existuje dodnes. František
vidí, jak se Kristova ústa pohybují a
naléhavě k němu promlouvají: „Oprav můj
dům! Nevidíš, že se rozpadá?”


František byl ohromen: „Kdo mu řekl, že
jsem zedník? Dobrá, opravím tvůj
kostel.” Nepochopil smysl alegorie, že
ta slova mohla znamenat také: „Zachraň
mou církev!”


A tak se František vrátil i se svými
kamarády a vzali s sebou kolečka a
žebříky, aby se mohli dát do práce:
postavili lešení, připravili skruže,
kámen a maltu a pustili se do opravy
kostela. František pracoval zručně a
zkušeně, ale brzy se mu začal
nedostávat základní stavební materiál -
kámen. Bylo zapotřebí zajít do
kamenolomu ve Stroppianu.


František se spolu se svými přáteli
vydal na horu Morlasco.


Nebyli ani v polovině cesty, když
zaslechli křik vyděšených lidí: „Ta
příšerná bestie zabila psa, rozsápala
několik stád, a dokonce zakousla
                34

jednoho pastýře!”


František je zastavil a zeptal se, co
se děje: „Co je to za strašné zvíře?”


„Je to vlk z Gubbia!”


A toto je příběh o vlkovi.
                35




                  IV.


    Svatý komediant a vlk z Gubbia


– Pomoc! Bůh nás zachraň! Ta ukrutná
obluda je nám v patách! Utíkejte,
zachraň se, kdo můžeš... Už se na nás
žene!


– Před kým to utíkáte? Kdo je vám v
patách? - zeptal se František
a venkované mu odpověděli:
– Je to vlk z Gubbia, úplný netvor...
hotový lev!


– Ale jdi, lev?! To přeháníš!


– Nevím, jak vypadaj lvi, ale, kurňa,
ta potvora má kukuč jako krokodýl...
Votevřel hubu plnou zubů..., jedním
kousnutím rozsápal jehně, a potom, když
na něj skočil pes, sevřel ho do těch
svejch čelistí a rozemlel ho na
kašičku. Fuj, to jsem se lek’!


– Jak vidím, lvy sice neznáš, ale s
krokodýly jsi jedna rodina. Říkali
jste, že je vám v patách, ale já
žádného vlka nevidím. Tak kde ho máte?


– Támhle se plíží... Teď ještě není
vidět, protože je schovaný mezi stromy,
                36

ale za chvíli uvidíš, že se objeví.


– Dobrá, půjdu mu naproti.


Bratři se polekali: - Co chceš, prosím
tě, dělat?


– Jít mu naproti.


– Ach jo, už to zase začíná. Co tě to
zas popadlo? Františku, zadrž. Nedělej
ze sebe blázna, stačilo, že ses přede
všemi svlíkl donaha a že jsi objímal
dva smrdutý malomocný, teď se chceš
ještě setkat s vlkem! Vlky nech na
pokoji!


– Ne, půjdu za ním, chci si s tím vlkem
promluvit!


– Tak si s ním promluv na dálku, ze
stromu.


– Ne, chci si s ním promluvit zblízka,
z očí do očí!


– Doufejme, že mu aspoň nepáchne z
huby.


– Jestli máte strach, tak se schovejte
s ostatními nahoru na násep.


A tak se stalo: všichni lidé, pastýři,
ženy, děti, vylezli na vrcholek náspu
                  37

(udělá pohyb, jako by se vykláněl),
jako by byli v divadle.
(směje se, pln očekávání)


To Františkovo setkání s vlkem, to bude
podívaná!
Mezitím se svatý František pustil dolů
ze svahu... a vtom spatřil vlka, jak se
blíží z protějšího kopce.


– No, teda nic moc, řekl bych, že je
docela mrňavý. (napodobuje skupinku
lidí, kteří ho seshora pozorují)


– To je jen otázka vzdálenosti. Počkej,
až bude u tebe!


Vlk byl stále blíž... sestupoval s
kopce. Setkali se na úpatí. Když byli
od sebe tak na deset kroků, František
vykřikl: - To je teda obluda! Vážně má
zuby jako krokodýl!


Nahoře si někdo zahrál na proroka: -
Teď se dívejte! Ještě krok, a vlk na
něj skočí a sežere ho.


Jenže se k všeobecnému překvapení stalo
něco úplně jiného! Jakmile se vlk ocitl
Františkovi tváří v tvář, sedl si na
zadní jako nějaký vesnický voříšek,
čumák, ozdobený všemi těmi obrovskými
tesáky, sklonil k zemi a položil ho
                   38

Františkovi k nohám.


František se také sklonil, uvelebil se
na zemi čelem k vlkovi a povídá: - Tak
co, vlku, co uděláme s tím tvým
chováním? Myslíš, že je pěkné, co tu
vyvádíš?


A pastýři nahoře na náspu: - Nahlas!
Není nic slyšet!


– Tak moment, tohle je čistě soukromý
rozhovor... důvěrný! (k vlkovi) Tak
řekneš mi, co máš v té své palici?
Pořád jen morduješ, vraždíš, psa jsi
roztrhal na kusy, nemluvě o tom, cos
provedl všem těm beránkům a kozičkám...
A po všem tom řádění jsi je tam nechal
být, ani jsi je neochutnal, zabil jsi
je jen čistě z radosti, že můžeš
cupovat střeva a všem nahánět strach,
že jo?


Vlk odpověděl jakýmisi hrdelními zvuky
na způsob vrčení.


– Houhou, jamijouhaha...


– Nehuhlej mi tady a nedělej ze sebe
hlupáka, mluv jasně!


(Vlk s poněkud hrdelním zabarvením.) -
No jo, je to pravda! Já rád vraždím,
trhám, sápu, líbí se mi, když střeva
                 39

lítaj všude kolem..., když lidi prchaj
a zděšeně křičej... (začne se hihňat)
Chi, chi, chi!


– A to ti připadá hezké... (Krátká
pauza.) Ano?


– No jo, ale co s tím můžu dělat? Je to
moje povaha. Moje přirozenost!


– To se podívejme, prý přirozenost! Na
tos přišel sám? (změní tón) Tak takhle
to je! Za všechno může přirozenost! A
když se někdo narodí s touhle povahou,
může hřešit, krást, znásilňovat,
podřezávat, lhát, vraždit... Ale pozor,
ostatní nesmějí ani pípnout! Běda tomu,
kdo něco namítne! Může za to jedině
přirozenost! A ti, co nemají
přirozenost..., chudáci, otrhanci, ti
se musejí přizpůsobit: dostávat rány
holí, kopance do zadku. Na kolena a
sehnout hlavu! Tak to teda ne, miláčku!
To není fér!


– Ale copak já za to můžu? Rozčiluj se
na Pána Boha, ten mě takhle stvořil!


– Tak dost, to stačí! To by bylo příliš
jednoduché! Nemůžeme všechno svádět na
Stvořitele a zbavovat se tak
odpovědnosti! Kdyby to šlo takhle dál,
co by se pak stalo s naší svobodnou
vůlí? Šla by do háje! Ty morduješ a
                40

sápeš jen proto, že ti dělá potěšení
prolévat krev! Ale jak můžeš takhle
žít? Co je to za život? Odpověz!


– Hm, máš pravdu, Františku, je to
vážně psí život... když se na to kouknu
z pohledu vlka. Já bych chtěl žít jako
hodné, milé zvíře, a ne jako nějaký
loupežník, ale nejde mi to! Já bych
vážně chtěl... Jestli mi pomůžeš, tak
jsem ochoten svůj život změnit.


– Víš to jistě? Přísahej! Budeš
přísahat?


– Dobrá.


- Hej, lidi, bratři! Vlk je ochoten
změnit svůj život. Polepší se, ale
budete mu s tím muset pomoct, vzít ho
mezi sebe. Stačí, když ho budete
krmit..., dáte mu zbytky, to, co házíte
psům... Nažere se vlk, nažerou se psi a
všichni budete spokojení!


Jeden z venkovanů na něho seshora
zavolá: - No jo, ale co z toho budeme
mít?


(František volá směrem nahoru.) - Co?
Hodně z toho budete mít: Především to,
že vás nesežere! Kromě toho tenhle vlk
má velkou autoritu, takže vás může
chránit před ostatními vlky i před
                41

loupežníky a vrahy, kterých je všude
kolem habaděj. Jen buďte klidní, on si
na živobytí vydělá. (k vlkovi) Tak co,
souhlasíš? Platí? Ale ať mi neuděláš
ostudu! (k venkovanům) A vy souhlasíte?
Dohodneme se? Platí! Teď vylezu nahoru
a představím vás: tohle je vlk... a
tohle jsou venkovani. Nepodáte si ruce?
Ale co, nebudeme se zdržovat takovými
obřadnostmi. Tak a teď jděte v klidu a
míru.


Bylo to hotové procesí... Uprostřed
vlk, muži a ženy kolem něj, všichni šli
stejným krokem, v zástupu.


– Pozor, ať mu nešlápnete na tlapu,
nebo se neudrží a po někom chňapne!


Ti nejmenší se drželi na konci, ale
potom se pomaloučku polehoučku
protlačili dopředu... až se dostali k
vlkovi a začali s ním laškovat;
vystrašená děvčata se neodvažovala
blíž. Děti se k němu brzy začaly chovat
důvěrně, některé to občas přehnaly...
František se s nimi v žertu rozloučil:


– Nezlobte, nebo vás vlk sežere!


A tak šli a šli... až procesí zmizelo.


– Tak (udělá gesto člověka, který
vyřešil problém), s vlkem je to
                42

vyřízeno. Teď musíme do Stroppiana pro
kámen.


Vystoupili na vrchol hory a došli k
lomu, který byl tam nahoře. Jakmile
lamači kamene uviděli Františka,
okamžitě ho poznali: věděli, že je
zedník. Už z dálky ho zdravili:


– Buď zdráv, Františku, prý opravuješ
kostely. Jak ti to jde?


– Dobře..., ale došel mi kámen...
Potřeboval bych tak tři čtyři káry.


– Je nám líto, Františku, ale bohužel
nikdo už odtud nesmí vozit kamení,
desky ani balvany.


– Proč? Copak to není obecní kamenolom?


– Ano, byl... Ale celestýni z Civitelly
dojeli za papežem a řekli mu: „Vaše
Svatosti, prosíme vás, abyste aspoň na
měsíc zrušil privilegium, že každý může
těžit z kamenolomu ve Stroppianu, a
tuto výsadu abyste dočasně dal pouze
nám mnichům.”


„Proč?”


„Potřebujeme postavit zeď kolem
kláštera.”
                43

Řečeno, uděláno, povoleno!


Potíž je v tom, že papež to nepovolil
písemně, ale jen ústně: „Co se lhůty a
konečného data týče, brzy obdržíte
úřední listinu!” Jenže, co čert
nechtěl, neuběhly ani tři dny a papež
zemřel: a tak neexistuje žádná smlouva,
žádná listina... žádná lhůta! A
celestýni se tak z ničeho nic stali na
věky věků majiteli kamenolomu.


– Cože... papež umřel?! Do háje, to nás
bude brát na hůl i po smrti?! Tak to
teda ne! Půjdu za celestýny a tuhle
záležitost si s nimi vyjasním: musejí
mi přece dovolit, abych si odtud odvezl
kámen!


– Františku, uklidni se! Nerozčiluj se:
radši to nech být, celestýni jsou
hrozní nafoukanci. A kromě toho, až tě
převor uvidí takhle odrbaného, jako bys
byl nějaký ubohý žebrák, pustí na tebe
psy... A to jsou strašné bestie!


– Že na mě pustí psy? A co mi můžou
udělat? Mně, který mluví s vlky!
Poslyšte, jestli máte strach, půjdu do
kláštera sám; vy na mě počkejte ve
Stroppianu.


A tak šel František sám... Dorazil ke
klášteru, přistoupil k bráně, vzal za
                44

klepadlo, zvedl ho... zabušil:
BUCHYBUCH... (Krátká pauza.)


Nikdo se neukázal.


Znovu uchopil klepadlo, zvedl ho:
BUCHYBUCH! Zapomněl si tam ruku: -
Jáááá!!! (předvádí přiskřípnutou ruku)


Jeho křik přivolal stráž:
- Kdo to tam křičí v tuhle noční dobu?


– Já... František. Potřeboval bych...


– To vím až moc dobře, co bys
potřeboval, ty jeden hadráři: chtěl by
ses najíst! Přijď zítra!


– Já nechci chleba, ale kámen!


– Kámen? Už ať jsi pryč! Jinak dostaneš
kámen, ale na hlavu!


– Ne, neodejdu! Musím osobně mluvit s
převorem.


Na věži se objevil představený
kláštera:
- Kdo se mnou chce mluvit?


– To jsem já, František! Potřeboval
bych těžit kámen z vašeho lomu!
                   45

– Tebe já znám, ty jsi ten, co tropí ty
šílenosti. Svlékáš se donaha v kostele,
kradeš svému otci peníze a rozdáváš je
trhanům a povalečům, jako jsi sám!
Koukej mazat, nebo na tebe pustím psy!


– Ne, já nemůžu odejít. Mám příkaz od
Pána Ježíše, který mi osobně řekl: „Jdi
a zachraň můj kostel!”


– Ven! Pusťte psy!


Objevili se dva sluhové vláčení dvěma
rozběsněnými dogami... Pustili je.
František se ani nestačil otočit, a už
měl ty obludy na sobě, chňapaly mu po
zadku..., po tom hubeňoučkém zadečku...
- Ojojoj! - Zakously se do něj.


Znenadání se objevil černý stín, který
se zuřivě vrhl na obě psiska: -
Hafňafraf!...


Nastala hotová zvířecí mela (napodobí
kňučení prchajících psů)
- Kaiiikaiiiiiakiikaiiii!


– Co to je za černý stín? Jé! Vždyť je
to vlk z Gubbia!
– Ano, jsem to já.


– A co děláš v těchhle končinách?
                46

– Šel jsem náhodou kolem... Slyšel tě
křičet, poznal jsem tvůj hlas..., a tak
jsem šel ty psy trošku porafat.


– Jsi hodný, udělal jsi moc dobře,
protože jsem se s nimi skutečně dostal
do jistých potíží. Myslím, že bude
lepší, když odtud zmizíme, protože
místní převor je ještě horší než jeho
psi. Pojďme pryč.


A tak šli a šli, zase nahoru do svahu.


– Poslyš, vlku, - zeptal se František,
- copak ti nebylo dobře tam nahoře ve
Stroppianu, kde tě všichni krmili?


– Musím uznat, že ze začátku mě to
vážně bavilo, byli na mě hodní, nosili
mi samé dobroty. Ale pak, nevím proč,
si mě přestali vážit: plivali na mě,
kopali mě a k jídlu mi dávali hnusnou
šlichtu k zblití, kterou by nežrala ani
prasata. A děti po mně házely
kamením... dělaly mi ošklivé naschvály:
zatímco jsem spal, přivázaly mi k ocasu
doutnáky a zapálily je! Podívej se na
ty popáleniny! Mám ocas, že je to pro
ostudu. Když někoho potkám, samou
hanbou ho zatáhnu mezi nohy. Nakonec
jsem utekl. (Krátká pauza, změní hlas.)
Víš, Františku, něco jsem pochopil:
když se někdo narodí jako vlk, má
zůstat vlkem. Protože když už jednou
                 47

jsi nebohé zvíře a nekoušeš, nevrčíš,
neceníš zuby, zkrátka nepouštíš
hrůzu..., nikdo tě nerespektuje a
dělají z tebe vola!


– To je všechno moje chyba! Myslel jsem
si, že můžu udělat z vlka dobrého
křesťana, a nedošlo mi, že jsem měl
nejdřív zkusit udělat z křesťanů dobrá
zvířata.


Šli dál, stoupání bylo čím dál tím
prudší a vlk pravil: - Poslyš,
Františku... když jsi zedničil na
klenbě svatého Damiána... šel jsem
kolem a slyšel jsem tě, jak krásně
zpíváš... Máš nádherný hlas. Udělej mi
radost... zazpívej mi!


– Velmi rád. Poslechni si tuhle... je
to balada, která pojednává právě o
jednom vlkovi.


– Opravdu? To je hezké!


– Ale je ve francouzštině. Rozumíš
francouzsky?


– Hehé, to se ví. Je to můj mateřský
jazyk.


– To je dobře. Počkej, převyprávím ti,
oč se tam jedná: je to o vlkovi, který
se zamiloval do jalovičky, do přesladké
                48

jalovičky... Je tak zamilovaný, že
cítí, jak se mu sbíhají sliny. Pokaždé
když ji potká, vymýšlí pro ni písničky
a hry, snaží se ji obejmout, ale ona
nechce. A zvláště její matka, kráva,
stojí v cestě jejich lásce. Poslouchej,
jak to skončí: (zpívá v makarónštině s
francouzským přízvukem, falzetem
vášnivou melodii)


Un monsieur vlk šedý et žravý
est amoureux de jalovišky,
que furt žere beaucoup de trávy.
Jaloviško, ó presladká
bez tvé lásky nemohu žít,
nenech mě jamais plus se trapit.
Kraviška odvětí: Mon dieux!
Vy mě lekáte, monsieur!
Ne, ne, ne, strach mi nedá,
etre amour d’un vlka.
Pro mě jste trés zubatý,
divoký et chlupatý.
Donc nechci vous milovat.
Mais le vlk ztratil hlavu,
Zraky poulí na krávu,
Vášnivě ji objímá


(předvede objetí plná vášně)


Kravišku hrůza jímá.
Le vlk chrochtá blahem,
La vache bulí strachem.
Oooch, je suis nebohá, oooch
                 49

(předvede, jak se jalovice poddala...)


ooooch ooooch oooch...
(...a nakonec padla do mdlob)


– Co se stalo?


– No... vlk ji objal s velkou vášní,
pak ji políbil a líbal ji tak dychtivě,
až ji nakonec... sežral.


Po chvíli se vlk ozval: - Františku,
přemýšlel jsem o tom celou noc a
rozhodl jsem se, že doopravdy změním
svůj život. Víš, když jsem utekl od
těch venkovanů, tři dny jsem zkusil nic
nezabít, ani kůzlátko. Byla to strašná
dřina! Okusoval jsem strniska,
vojtěšku, rozmarýn, houby, dokonce i
žito... Byl jsem sytý a spokojený.
Jenže najednou mě přepadla strašná
úplavice... Měl jsem takovou sranděru,
že jsem se v ní málem utopil, prděl
jsem tak hlasitě, až jsem sám sebe
lekal. Je mi to líto, ale nedokážu se
přeměnit v dobráka býložravce.


František se na chvíli zamyslel a pak
mu odpověděl: - Vlku, neměj strach, dám
ti radu, ale nesmíš to nikomu říct,
jinak mi zničíš celou reputaci. Dokud
to půjde, snaž se okusovat trávu, a
když už to nebudeš moct vydržet, ulov
si jalovici a rozsápej ji!
                  50



– Cože, mám rozsápat jalovici? Jak
to... Předtím jsi na mě zběsile řval,
že páchám velký hřích, a teď mi
najednou radíš, abych sežral jalovici?


– Ticho! Povídám, že nemáš nikomu
říkat, co jsem ti poradil. Ano,
rozsápej jalovici... Stačí, když si při
tom budeš všímat Boha!


– Všímat Boha?!


– Ano, pamatuješ se na Adama, Evu,
Kaina... Abela... Tak třeba Abel, co
udělal, aby ho Pán Bůh miloval? Vzal
beránka... odnesl ho na horu, tam ho
zařízl, naplnil ho vonnými bylinami a
šoupl ho na oheň, aby se upekl. Kouř z
pečínky se linul vzduchem, až se Otec
Všemohoucí vyklonil z mraků: „Tady
nádherně voní pečínka! Kdopak to je?”


„To jsem já, Abel... Ta pečeně je pro
tebe!”


„To je od tebe pěkné. Krásně mi to
voní! Abele, mám tě rád.”


A ty, vlku, uděláš totéž. Zabiješ
jalovici... malou... odneseš ji na
vrcholek nějakého kopce, ovoníš ji
bylinkami a trochu ji opečeš... kouř
bude stoupat, Otec Všemohoucí se
                51

vykloní z mraků: „Jéé! To je ale libá
vůně! Kdopak mi posílá tento dar
mystického závanu? Vlk? No ne! Buď
požehnáno, milé zvíře! Díky!”


Ale musíš dávat pozor, jakmile se Bůh
otočí, uděláš CHRAMST! a jalovičku
sežereš!!!
                 52




                      V.
   František jde za papežem do Říma


Jednoho dne šel František svižným
krokem sám po cestě, která vede přes
městečko Dobytčáry, poblíž Parchantova.
Najednou uslyšel, jak na něj někdo
volá. Proti němu kráčeli nějací mladíci
s širokým úsměvem na tváři, celí
rozradostnění.


– Hej, Františku, to jsme rádi, že jsme
tě našli... hledali jsme tě!


– A proč?


– Tady na kopci se koná svatba jednoho
našeho kamaráda. Bere si dívku krásnou
jako z pohádky. Je to nádherný mladý
pár. Kdybys je viděl! Pojď je pozdravit
a obveselit hosty nějakým svým
vyprávěním... třeba z evangelia... Ty
umíš tak krásně vyprávět.


– Dobrá, půjdu rád.


– Děkujeme! Tak pojďme!


Dorazili na svatební hostinu. Všichni
svatebčané při jeho příchodu tleskali a
objímali ho:
                53

- Františku, to jsme rádi, že tě
vidíme... sedni si. Dej si kapku vína,
vezmi si kus pečínky, jez!


Připíjelo se na zdraví nevěsty, která
plakala štěstím. I matka plakala.


– Do toho, Františku, zažeň ten pláč...
Vyprávěj nám něco!


František se postavil a spustil:
- Dobrá, povím vám jeden příběh z
evangelia. A jelikož se tu koná svatba,
povím vám o svatbě v Káně galilejské.
Jak jistě víte, na této svatbě byl také
Ježíš a jeho matka Marie jako vážení
hosté. Jedli, pili, povídali si a vtom
přistoupil k Marii hostinský a řekl:
„Promiňte, Madono, stala se hrozná věc
a jedině vy nás můžete zachránit!”


„Copak se stalo?”


„Došlo nám víno, a zrovna, když je
hostina v nejlepším!”


„To je ale neštěstí!”


„Měli jsme tolik vína, že by bylo
vystačilo aspoň na tři svatby!”


„A jak to, že už žádné není?”
                 54

„Bohužel tu máme pár hostů, kteří pijí
jak karavana žíznivých velbloudů. A
vůbec se neopijí! Co budeme dělat?
Svatba bez vína, to je neštěstí!...
Madono, pomozte mi!”


„Jděte za mým synem... Ten má s těmito
problémy zkušenost.”


Hostinský odešel za Ježíšem: „Odpusťte,
Mesiáši! Vaše matka mi řekla, že se mám
obrátit na vás, že vy si určitě
poradíte s tou pohromou, co nás potkala
- došlo nám víno.”


„A vy chcete další?” zeptal se Ježíš.
„No, uvidíme. Máte vodu?”


„Ano, sedm plných měchů... Ale rozhodně
to není voda na pití... Jak víte, je u
nás zvykem, že každý, kdo je někam
pozvaný, musí si před vstupem do domu
ošplouchat nohy v měchu s vodou,
zvláště když se koná nějaká oslava.
Umyje se, opláchne a hezky se osvěží!”


„Dobrá, přineste mi sem ty měchy a
uděláme víno!”


„Vy chcete udělat víno z té vody na
nohy?!”


„Proč ne? Co je na tom divného?
Promiňte, ale když lisujete hrozny na
                55

víno, čím je mačkáte? Nohama, ne?
Takže: nohy předtím, nohy potom... V
tom přece není žádný rozdíl,
nemyslíte?”


A tak žízniví hosté přinesli před
Ježíše sedm měchů. Mesiáš pozvedl ruce
k nebi, pak zatahal za každý prst
zvlášť tak, aby mu luplo v kloubech
(předvede, jak si tahá za prsty a jak
mu křupou klouby)... potom narovnal tři
prsty... jenom tři... ostatní nechal
pokrčené v dlani; načež udělal několik
znamení kříže nad vodou. Nikdo nepoznal
posvátný význam tohoto znamení, protože
Ježíš se ještě nikomu nezmínil, že
skončí přibitý na kříži. Voda v měších
se rozechvěla, změnila barvu,
zčervenala, začala vřít; ode dna
vystupovaly obláčky narůžovělé páry,
kolem se šířila vůně moštu, že by se
člověk opil jen z té vůně. Někdo si
skutečně přivoněl a hned začal
vrávorat, jak se máznul... Jeden
žíznivec popadl putýnku a ponořil ji do
mladého vína.


„Stůj!” zarazil ho Kristus. „Spálíš se,
je to horké! Počkej, až přestane vřít a
trochu vychladne!”


Všichni stáli celí rozechvělí s miskami
připravenými v ruce; konečně Ježíš
zahájil ochutnávku: někdo se sběračkou,
                   56

jiný s hrnkem... každý zvedl ke rtům
svůj pohár vína.


„Hrome, to je víno! Má vynikající chuť,
je jen lehounce nasládlé, uprostřed
trošičku natrpklé, malinko perlivé, má
jemňounký nádech doslana, úžasný
ročník! Klouže dolů hrdlem, až
doklokotá do žaludku... Trochu to
sevře... a lup ho - krknutí vylítne
nosními dírkami a vznáší se ve vzduchu!
Bože, to je vůně! Bože to je víno! Jsi
pašák, Ježíši... jsi božský!”


Všichni hosté, kteří vyslechli
Františkův příběh, pobaveně zatleskali,
ale jeden kněz, který také poslouchal,
se k němu přiblížil a řekl: -
Františku, jsi velmi sympatický, moc se
mi líbí, jak vyprávíš o zázracích,
které vykonal Ježíš, je to opravdu
skvělé! Ale chtěl bych se tě na něco
zeptat, na jeden detail..., je to pro
tvoje dobro. Máš povoleno vyprávět
evangelium na veřejnosti? Takhle
lidově, jak to děláš?


- Povoleno od koho?


– K tomu, abys směl vykládat Písmo
svaté, potřebuješ povolení... buď od
biskupa, nebo od kardinála, ale nejlépe
přímo od papeže!
                   57

– Od papeže?!


– No jo. Pokud jsi kněz, můžeš vykládat
evangelium, ale pokud nejsi, nesmíš ho
ani komentovat, ani přednášet mezi
lidem..., na veřejnosti. Je to smrtelný
hřích, to se nesmí! Dej si pozor,
Františku, řádí inkvizice a mohli by tě
pohnat před soud... nechají člověka
upálit raz dva.


– Safra! To jsem nevěděl... A je vážně
nutné mít to povolení?


– Ano, pokud nechceš mít oplétačky!


– Dobrá, nadešla chvíle, - řekl
František, - kdy vás musím opustit.
Mějte se tu hezky a dobře se bavte.
Novomanželům hodně štěstí a radosti! Už
vážně musím jít.


František odešel poněkud skleslý...
Dorazil za svými bratry a oznámil jim:
- Nesu špatnou zprávu: dozvěděl jsem
se, že nesmíme lidem vykládat
evangelium... je to zakázané! Mohli
bychom z toho mít nepříjemnosti.


Celé dva dny se trápili a vymýšleli, co
podniknout. Nakonec František vstal a
rozhodl: - Je tu jediné řešení: jde se
do Říma za papežem!
                58

– Za papežem? A co mu řekneš?


– Požádáme ho, aby nám dal svolení
vykládat lidem evangelium. A když už
tam budeme, řekneme mu také, že bychom
chtěli založit bratrstvo, a seznámíme
ho s naší řeholí. Poprosíme ho, aby nám
ji potvrdil.


Bratr Bernard zatleskal: - Skvělé!
Aspoň dáme všechno do pořádku!


– To se lehko řekne... - namítl
Egidius. - Myslíš, že přijedeš za
papežem a řekneš: Vaše Svatosti, dejte
mi povolení, ale honem!?


– Zkusíme to... přece nás neukousne!


A tak se vydali na cestu. Šli a šli, až
dorazili do Říma a tam se zeptali: -
Prosím vás, kde najdeme papeže?


– Papeže? Jděte rovně, pak doleva a
zase rovně... nemůžete se splést,
protože dojdete k obrovskému paláci a
tam uvnitř, nevím, za kterým oknem,
sídlí papež.


Šli a šli, až došli před velikánský
palác, kde je zastavily stráže stojící
v těsné řadě: - Stůj! Co chcete?
                59

– Mluvit s papežem.


– Není nic snazšího!


Zavolali biskupa.


– Co chcete?


– Audienci.


– Sepiš žádost a předej mi ji.


Když František sepsal žádost, biskup
řekl: - Teď si sedněte tamhle na
náměstí a doufejte, že papež bude dobře
naladěn, aby vás přijal.


František a jeho tři druhové si sedli
na náměstí a čekali.


Uběhl celý den, nastala noc, pak ráno.
Ani následujícího dne nikdo nepřišel,
nikdo je nezavolal.


– Tady je to na dlouhé lokte! -
povzdychl si František. Pak znenadání
dostal nápad... jako blesk z čistého
nebe (praští se rukou do čela) - Já
hlupák! Že jsem na to nepřišel dřív!
Mám tady dobrého přítele!


– Kdo to je?
                60

– Colonna! (Bejvalej biskup Guido, ten,
co mě oblík v kostele v Assisi, abych
se nenachladl!) Kardinál Colonna, je
navíc papežovým rádcem! Je to skvělý
člověk..., svatý muž! Jmenuje se
(Guido) Giovanni... Jak to, že jsem na
to hned nepomyslel?!


Odebrali se do paláce Maggiore, už už
chtěli vstoupit, když je zastavily
stráže: - Kam chcete?


– Za kardinálem Colonnou.


– Musíte podat písemnou žádost.


– A už to zase začíná!


V tu chvíli se Giovanni (Guido), tedy
kardinál Colonna, zcela náhodou podíval
z okna a vykřikl:
- Františkuuuu! Františku, jsi to ty?
Pojď nahoru, jdu ti naproti!


Světec jde nahoru, vysoký prelát
dolů..., na schodech se objali:


– To mám radost, ukaž se! Ach,
Františku! Ty vypadáš! Jako nějaký
zloděj! Podívej na ty hadry! Co tě
přivádí sem do Říma?
                   61

– Přišel jsem se svými bratry, protože
bychom si chtěli promluvit s papežem.


– A co mu chcete?


– Chtěli bychom ho požádat, aby nám dal
povolení chodit po světě a vykládat
evangelium. A taky bychom mu chtěli
předložit naši řeholi a nechat si ji od
něho potvrdit.


- Aha, to je pěkné. Víš, co uděláme:
máte to písemně?


– Ano. Vyndej to. Kde je? (začne všude
po těle hledat listinu) Tady to někde
bylo... Tys ji měl... Nebo já... Hrome,
tady je!


- František vytáhne cár zmuchlaného
pergamenu.


– Jak je to napsané? Latinsky? Bůh ti
odpusť všechny ty hrubky, cos tam
nadělal, Františku! Dobrá, já ti to
opravím a postarám se o to. A víš co,
poběžím tam hned, než půjde papež na
kutě.


Colonna sešel ze schodů, zamířil přes
ulici a odebral se za papežem. Ten
seděl na svém pozlaceném stolci.
                   62

– Milý Inocenci... - Colonna měl s
papežem důvěrný vztah, takže ho
oslovoval jen jménem, aniž by přidal
„třetí”: Inocenc a dost! - Je tu jeden
můj kamarád, který dorazil přede dvěma
dny... František, je to svatý člověk,
úžasný, neumíš si představit..., prostě
ho musíš poznat. Chtěl by tě požádat o
svolení, aby on a jeho bratři směli
vykládat evangelium.


– Jak jsi říkal, že se jmenuje?


– František.


– František...? Není to náhodou jeden z
těch, co ještě před chvílí seděli
tamhle naproti a celý den a celou noc
čekali? Já ho znám!... Informoval jsem
se na něj... Zeptal jsem se Teofila,
biskupa z Gubbia, který ho dobře zná, a
ten mi řekl, že je to šílenec k
pohledání, užvaněný tlučhuba, který
vede řeči jako nějaký katar, v kostele
se svléká donaha, chodí po ulicích a
objímá žebráky a nosí na zádech nemocné
morem a leprou, líbá je a ukládá do své
postele. Určitě je taky nakažený!


– Ale prosím tě, neříkej nesmysly! Je
to hodný člověk.


– Ne, nelíbí se mi! A navíc má na tváři
pořád takový divný úsměv... pořád se
                63

usmívá! Až jsem z toho nervózní. Jako
Pierre Valdés... ten potrhlý trhan, co
sem přijel z Provence, ten se usmíval
úplně stejně. Taky pořád mluvil o
milosrdenství, o tom, jak se mají
všichni řídit evangeliem, do slova a do
písmene. A dobře si vzpomeň, co mi
provedl... Donutil mě rozpoutat
strašlivou válku a zamordovat
albigenské jak kůzlátka o svatých
Velikonocích! Už nechci riskovat, abych
měl na krku další takovou válku, a
nedej Bože třeba přímo tady v Římě!
Prosím tě, buď tak laskav a vyhoď ho.
Nechci ho ani vidět! Ať už je pryč!


– Ale kdepak..., já tě ujišťuju, že
tenhle mladík nemá s Pierrem Valdésem
nic společného. František miluje
církev, uznává ji a má rád papeže.


– To známe, to jsou jen řeči! Vyhoď ho,
ať okamžitě táhne pryč! Podívej, jak se
mi třesou ruce..., vidíš ty prsty?!


– Dobrá, uklidni se, nebuď nervózní.


– Vyžeň ho pryyyč!


– Už jdu! Buď zdráv, Inocenci...
(Krátká pauza, pak nazlobeně:) třetí!


Colonna opustil papeže a vrátil se k
Františkovi: - Je mi líto, ale dneska
                64

je špatný den. Nevím, co to papeže
chytlo... Jako by mu z celé konzistoře
přeskočilo. (názorně zakroutí prstem u
hlavy) Bude lepší ještě jeden den
počkat. Pojďte ke mně, mám tam velký
pokoj, kde vás můžu ubytovat.


Večer si šel papež lehnout do své
obrovské postele, aniž by cokoli snědl.
Byl nervózní, chvěl se po celém těle,
horečnatě se potil. Když nakonec usnul,
zdál se mu strašný sen: Ocitl se uvnitř
velké katedrály se spoustou sloupů a
vtom vypuklo zemětřesení:
TYPITYPOTYTOMTYTJEM! sloupy se třásly,
klenby se hroutily, kameny a balvany
padaly, všechno se řítilo!


– Ach Bože! Rozmačká mě to! Kostel mě
zavalí!


Znenadání odněkud vyskočil malý, hubený
človíček oblečený v hadrech a ŠUP!
jediným pohybem ruky zastavil hroutící
se sloup, pak zvedl nohu a zarazil
další padající sloup, napřáhl paže, a
ty se začaly prodlužovat do
neuvěřitelné délky, až dosáhly na
hlavní klenbu: PUM! pak dal jednu nohu
sem, druhou tam... všechno podepřel a
zastavil. Ticho. Bylo po všem!
Papež se probudil. Byl celý
propocený..., roztřesený. Slunce už
pomalu začínalo vycházet. Poslal pro
                65

svého rádce Colonnu, který vzápětí
dorazil.


– Co se děje?


– Colonno, měl jsem strašný sen, jako
živý!... Stál jsem uprostřed kostela,
který se na mě začal řítit, protože
vypuklo zemětřesení. Všechny klenby se
hroutily, hotový déšť kamenů... A
najednou přišel do toho kostela takový
malý človíček, ruce se mu začaly
prodlužovat, až všechno zastavily:
klenbu, sloupy, kupoli. Podepřel celou
stavbu!


– A ty jsi vážně, Inocenci, nepochopil,
jaké je skryté poselství tvého snu?
Nevíš, kdo byl ten človíček, který
zachránil kostel, který tvůj kostel
teprve zachrání? Je to František!


– Kdo, ten tvůj otrhaný uculený
kamarád?


– Ano, právě on! Jedině František tě
může zachránit. Nezbývá ti než jedno:
pokorně ho zavolej a promluv si s ním.
Promluv s ním! A poslechni si, co ti
přišel říct. A už se přestaň klepat!


– Dobrá, zavolej ho.
                66

– Už letím!


Colonna seběhl dolů.


– Františku, už je to tady! Sláva!
Papež tě chce vidět. Ale propánajána,
jsi tak otrhaný a umouněný... A pak ten
hloupý zvyk, co máte, že si vyholujete
kolečko na hlavě! Vždyť z toho můžete
mít úžeh, když vám na to celý den praží
slunce. Není divu, že vás pak napadají
takové bláznivé myšlenky. No dobrá,
pojďme nahoru. Ale hlavně tě prosím,
přestaň se tak blaženě usmívat, protože
když papež vidí tenhle úsměv, hned ho
berou všichni čerti.


Jakmile dorazili před papeže, František
okamžitě poklekl a stejně tak i jeho
druhové.


Papež je vybídl: - Vstaňte! Takže,
Františku, (ukáže na něho
ukazovákem)... ty jsi František, že...?
Řekni mi klidně bez obav, co pro tebe
mohu udělat.


– Ach, Svatý otče, chtěl bych vykládat
evangelium všude tam, kam mě nohy
zanesou.


– Ale kde?
                67

– Co já vím... Na ulici, na louce, nebo
když se sjedou trhovci, všude.


– A v kostele ne? (Krátká pauza.)


– Rád bych zašel i do kostela..., ale
tam už jsou faráři... a já bych nechtěl
dělat zmatek.


– A máš ještě nějaké další přání?


– Chtěl bych tvoje svolení, abych mohl
založit bratrstvo, kde si budou všichni
rovni. Kde budou všichni žít v chudobě
a řídit se evangeliem až do posledního
písmene. Bez jakýchkoli úprav.


– To je pěkné, to se mi líbí! A co
ještě by sis přál?


– Chtěl bych, abychom všichni žili
společně, ale bez peněz. Prvním
pravidlem naší řehole je, že nikdo
nesmí vlastnit majetek, domy ani
pozemky.


– To je pěkné, to se mi líbí: nikdo
nesmí vlastnit žádné statky... Ale
bratrstvo jako celek smí něco vlastnit?


– Ne, ani bratrstvo!


– Ale z čeho chcete žít? A jestli
nastane v zemi hlad, jak se protlučete,
                 68

když nebudete mít žádné zásoby?


– Budeme doufat ve svatou
Prozřetelnost. Koneckonců i Ježíš
Kristus všude chodil bez zásob, téměř
nahý, s bosýma nohama, neměl nic,
nevozil s sebou žádné vozíky s jídlem,
ani nenosil tašky, on a jeho apoštolové
všude chodili nalehko a vždycky to
nějak dopadlo.


– Ach ano, máš pravdu, - odvětil papež,
- ale zapomínáš, Františku, na jeden
malý, „bezvýznamný” detail! Čistě
náhodou byl tenhle Ježíš boží syn a sám
byl Bůh... Byl synem Panny Marie, ale
byl Bůh! Jediný Bůh, i když vlastně
byli tři! A tak když chodil všude po
zemi se svými apoštoly a věrnými, kteří
ho následovali, vystoupil na horu,
všichni šli za ním po celé dny, a když
stanul na vrcholku hory..., všichni
usedli kolem něho a zaníceně ho
poslouchali a plakali a smáli se a
tleskali... A pak se stávalo, že kolem
poledne někdo řekl: „Ježíši, začínáme
mít hlad!”


A tu Ježíš přerušil svoje kázání a
pravil: „Dobrá, dobrá, hned to
zařídíme! Má někdo z vás kus chleba?”


„Já mám jednu žemli!”
                 69

„Dobrá, podej mi ji. Má někdo jiný něco
k té žemli: sýr, sušené maso?”


„Já mám rybu.”


„Kde ji máš?”


„Tady v kapse...” A vytáhl ji.


Umíš si to představit: ryba, kterou měl
tři dny v kapse... No byl to smrad, že
se od něho všichni odtahovali!


„Dej mi tu svou rybu,” řekl Ježíš.
Strčil rybu i bochánek do velkého
koše... trochu s ním zatřásl, pak
všechno vyhodil do vzduchu... a rázem
se začal na zem snášet déšť obložených
chlebů s rybou, už vykostěnou a
okořeněnou voňavými bylinkami! Všichni
se dali do jídla a pochvalovali si: „To
není špatná víra!”


– Ha, ha, - rozesmál se František, -
papeži, ty jsi zajímavý patron...
rozený komediant, kam se na tebe
hrabu... Jsi báječný! V jediném
okamžiku jsi nás tou záplavou
obložených chlebů srazil všechny na
kolena. Takže podle tebe nemá vůbec
smysl řídit se evangeliem do slova a do
písmene. Proč bychom měli všude chodit
a kázat... když stejně nikdo z nás
neumí dělat zázraky! Nezbývá nám než
                   70

zrušit naše bratrstvo minoritů a
nazdar!


– Ne, to zase přeháníš! Já jsem jen
chtěl zdůraznit ten rozdíl. Samozřejmě
že lze žít podle evangelia, ale je
nutné si to trochu přizpůsobit, řídit
se taky zdravým rozumem. Jen tak pro
začátek by bylo zapotřebí nashromáždit
pár drobků, něco málo na zlé časy... Ne
pro sebe... ne všechno pro sebe... ale
taky pro chudáky. Jak jinak bys chtěl
dělat milosrdné skutky, když nebudeš
mít žádné zásoby? Představ si, že si
někdo všimne, jaký jsi svatý muž,
přijde k tobě a řekne: „Františku, mám
k tobě velkou důvěru!” a dá ti dvě
tašky plné jídla. Vezmi je! Přijde
další s vozíkem plným chleba a sýra...
„Díky!” (naznačí, jak všechno sbírá)
Vezmi to! Jiný zase řekne: „Mám pro vás
dům se sýpkou plnou obilí.” „Ano,
bereme! A chleba, mouku a ostatní jídlo
uložíme do kredence.” Odkud pochází
slovo kredenc... co to znamená? Je to z
latinského credere, tedy věřit - věřit,
že můžeš přijímat všechno, co ti
nabídnou!


– Ne, - řekl František, - to nejde!


– Jak to, nejde?
                  71

– Nejde hromadit věci, ani proto, aby
se pak daly chudákům, nejde přijímat
milodary ani přechodně... protože, když
budu brát a hromadit jídlo a věci,
které mám rozdělit mezi nešťastníky...
v okamžiku kdy mi rukama budou
procházet dary, které mám rozdat, v tu
chvíli budu mít moc, pravomoc... Budu
ten, který rozhoduje, komu dát!
„Podívej... tenhle koš plný jídla je
pro tebe! Pro tebe, nebožáku, co umíráš
hlady, jsou tu dva pytlíky chleba! A
podívej na to krásné tele... živé!
Tumáš, zabij si ho, mně se z toho dělá
nanic! A teď ty! Ty? Ty nic! Je mi
líto... Máš hlad? Nic ti nedám, protože
se mi nelíbíš! Že je to nespravedlivé?
To mě nezajímá: já rozděluju! Já
rozdávám jídlo! Já rozhoduju o
milosrdenství!”


Inocenc se podíval na Františka a
pravil: - Výborně, Františku! Díky tobě
jsem všechno pochopil! Musím uznat, že
jsi mimořádně výmluvný. Chceš tím
dokázat, že ten, kdo má milosrdenství
pod palcem, je skutečný vládce. Že kdo
má pravomoc rozhodovat, komu co
rozdělit, je silnější než císař!


– Ne, to jsem neřekl...


– Nech mě domluvit, Františku... já
jsem tě prokoukl: ty jsi horší než
                72

Pierre Valdés, heretický katar... který
mě stejnými řečmi vyprovokoval k tomu,
abych rozpoutal krvavou válku. Máš
pravdu: jakým právem si osobuju být
zástupcem Boha na zemi...? Co mám
společného s Tím, který neměl majetek
ani moc. Já mám velkou moc... Vlastním
pozemky a paláce, mám celé království,
jsem víc než král! Mám dokonce lodě,
vojáky a vyhlašuju válku všem, kdo mi
šlapou na paty! (Pauza.) Odpusť mi,
Františku, chvíli jsem nebyl při
smyslech... Dobře chápu, že tahle tvoje
myšlenka je osvícená a svatá, jenže
musíš ty věci vykládat těm pravým
posluchačům..., a ne mně, který to
nemůže pochopit. Totiž... já to chápu,
ale nemůžu to přijmout! Měl bys tyhle
svoje myšlenky nabídnout prasatům!


– Cože?


– Prasatům, vepřům! Přijdeš k
vepřínu... vlezeš dovnitř... obejmeš
prasata, vyložíš jim svoji myšlenku
nové řehole a uvidíš, že tě vepři budou
poslouchat pozorně a oddaně. Pak je
zlíbáš, pomazlíš se s nimi, vyválíš se
v jejich močůvce i ve sračkách a buď si
jist, že ti to přinese uspokojení!


František se nadechl, pak poklekl: -
Děkuju ti za radu, Svatý otče!
                73

Potom se svými bratry sešel ze schodů a
vyšel před palác... Bratři byli
smrtelně bledí... plakali.


– Neplačte, papež nám dal svaté
znamení! Pojďte! Pojďte!


Prošli městskými hradbami ven z města.
Jakmile dorazili do polí, František
řekl: - Počkejte tu na mě, tamhle je
vepřín! Jdu tam sám.


Jen co vstoupil, narazil na tlustou,
zamračenou prasnici se spoustou
cecíků... Hned vedle ní byl nabručený
vepř a ostatní členové prasečí rodiny.
František rozevřel náruč.


– Prasátka moje nádherná...!
Bratříčkové! - zvolal. - Jsem tu na
příkaz papeže, to on mě přesvědčil,
abych vám sem přišel kázat evangelium,
vyprávět o milosrdenství a o lásce,
kterou máme sdílet! I když nejste
křesťané, mějte lásku... protože láska
je velký dar od Boha!


A mezitím vepře líbal... objímal a
válel se s nimi v hnoji. Prasata zírala
na toho blázna, který je pusinkoval a
tiskl k sobě, s vytřeštěnýma očima, ale
František nepřestával: znovu je objímal
a rochnil se s nimi, a když byl pořádně
zahnojený, vyšel z vepřína a rozběhl se
                74

zpátky k městu, následován svými
zkoprnělými bratry. Dorazili před
papežův palác, počkali, až bude
střídání stráží, konečně jeden oddíl
odkráčel, druhý teprve přicházel...
František využil té chvilky a proklouzl
do paláce, vyběhl po schodech..., cestu
už znal..., a dorazil ke dveřím
hlavního sálu, kde u stolu seděl papež
spolu s váženými hosty: s nádhernými
vznešenými dámami, princi a
kardinály... Všichni zrovna jedli.
Konverzovali, smáli se a připíjeli si.
Jakmile František vstoupil, jedna z dam
zvolala: - Bože, to je smrad! Odkud je
ten puch?!


František s úsměvem vykročil k
Inocencovi.


– Velkolepý papeži! Děkuju ti, že jsi
mě obdařil tak velikou radostí! Byl
jsem tam, kam jsi mě poslal: mezi
prasaty. To byla nádhera! Objímal jsem
je, válel se s nimi v močůvce... a
všichni vepři mě poslouchali... Jedna
bachyně mě nakojila čerstvým mlékem!
Děkuju! Děkuju ti! Jsem šťastný! Jsem
šťastný! (tanečním krokem se otočí
kolem dokola)


Jak se tak točil, všechny ty sračky, co
měl na sobě, rozmetal na stolovníky.
                75

– Hrome! Co to je?!


Jedna paní se pozvracela.


Papež rychle zvedl ruku, aby přikázal
strážím chopit se toho blázna a seřezat
ho holí.


– Stůj!


Jiná ruka ho zastavila: byl to Colonna,
kardinál Colonna.


– Inocenci, - řekl mu, - od tebe to
byla ošklivá, krutá a poťouchlá
provokace, a ten mládenec se
nerozplakal, ale přijal ji. Tys mu
řekl: běž mezi prasata! A on tam
skutečně šel. Teď je tady, aby ti tvou
nestydatost oplatil. Co chceš dělat?
Chceš přikázat svým strážím, aby ho
chytily, zmlátily, hodily do vězení a
třeba i zabily? Můžeš to udělat. Ale
dej si pozor, tohle není žádný hloupý
Honza, bezprizorný nekňuba, syn nikoho.


Je to dítě všech a otec všech! Dej si
pozor, protože tenhle člověk má kolem
sebe spoustu lidí, kteří ho milují,
kteří by kvůli němu šli třeba do
ohně... Je to oddanost, jaké by ses ty
nedočkal ani za dvě stě tisíc let.
Vykřikoval jsi, že nechceš, aby se tady
v Římě rozpoutala další svatá válka
                  76

Pierra Valdése. Zkus to! Zavři ho do
vězení, zabij ho! Uvidíš, co se začne
dít! Budeš mít válku přímo tady, v
chrámu svatého Petra... Všude samou
krev!


– A co mám podle tebe dělat?


– Jdi k němu, popros ho o odpuštění a
obejmi ho.


– Přede všemi?!


– Ano!


– Vždyť je celý zasviněný!


– Ano, obejmi ho takhle zasviněného!




Papež šel Františkovi v ústrety, objal
ho, přitiskl si ho na hruď a řekl mu:


- Odpusť mi, Františku, tuhle lekci
jsem zasloužil: pokusil jsem se tě
pošpinit, a přitom jsem pošpinil jen
sám sebe! Byl jsem natolik domýšlivý,
že jsem neviděl to nádherné
bláznovství, které máš v sobě. Na moji
nestydatost jsi odpověděl tak vtipně a
vesele, že se teď stydím do morku kostí
a připadám si jak dokonalý hňup. Odpusť
mi!
                77

A políbil ho. Všichni ti vznešení lidé
všude kolem vůbec nechápali, co se
děje, ale přesto tleskali, a přitom si
mysleli: „Ach bože! Papež zešílel!”


Papež zvedl ruce k nebi a prohlásil:
- Od této chvíle, Františku, smíš
vykládat evangelium, kde se ti zlíbí.
Tímto ti také dávám svůj souhlas, abys
uskutečnil svoji myšlenku bratrstva a
jeho řehole. Zatím máš mé ústní
svolení, časem to dostaneš písemně.
Jdi!


František objal papeže a spolu se svými
bratry odešel. Pak běžel rovnou na
místo, kde se konal trh, vylezl na
jeden z pultů a začal volat:


– Lidé, poslouchejte! Chci se s vámi
podělit o radost, kterou mám v srdci:
náš papež mě nejdříve poslal k vepřům.
Ale potom mě objal... takhle špinavého
a smradlavého od všeho toho svinstva...
Poprosil mě o odpuštění a málem plakal.
Vidíte, že cesty Páně jsou vskutku
nevyzpytatelné. Musíte jen s radostí a
pokorou čekat a být trpěliví a On pak
zvedne ruku a požehná vám. Vážně, já
mám teď od papeže dovoleno chodit mezi
vás a kázat vám evangelium!
Poslouchejte!
                78

Lidé chodili kolem a znechuceně si
odplivovali: - Co je to za blázna? A o
čem to kecá? A ještě k tomu tak strašně
smrdí!


Popadli kameny a začali je po něm
házet: - Jdi pryč, kacíři! To se
nestydíš přijít mezi hokynáře a děvky a
takhle žvanit o Ježíši Kristovi a
pomlouvat papeže?! Vypadni!


Jeden člověk zvedl kámen a mrštil jím
po Františkovi: PLÁC! Přímo do oka!


František si ohmatal ránu a povzdychl
si:
- Dnes je vážně špatný den!


Slezl z pultu a odešel z tržiště,
následován svými bratry. Prošli hlavní
branou v městských hradbách a ocitli se
v polích. František uviděl vysoký strom
a stoupl si pod něj... Nad ním se
košatila spousta větví a listoví... V
nich poskakovali a štěbetali ptáčci -
hledali místo kde přenocovat, protože
slunce už se klonilo k západu.
František je pozoroval.


– Ach ptáci, vám je blaze... Jaká je to
nádhera!... Jste lehoučcí a veselí...,
nemáte žádné chmury a jen tak si
poletujete, jednoduše zamáváte křídly,
harmonicky ve větru, ve vzduchu tak
                79

blízkém Bohu, že je dozajista Jeho
dechem... A možná samotný vánek je
Bůh... A vítr i vy jste uvnitř Boha a
Bůh vás svýma rukama vyzdvihuje vzhůru,
abyste mohli létat.


Jak pronášel tuto chválu, ze všech
stran se začali slétat další ptáci.
Přiletěli ptáci z hor, dokonce i káňata
a orli... objevili se ptáci od moří,
řek, polí a usedali na větve stromu, až
ho dočista zaplnili... Všichni ptáci
poslouchali.


A mnozí lidé se také začali zastavovat
a pozorovat je, z nedaleké cesty, z
protějšího kopce, a jeden člověk celý
užaslý zvolal: - Podívejte se tamhle...
Ten maličkatý člověk, co promlouvá k
ptákům... heleďte, jak se ptáci
slétají, aby si ho poslechli, a jak
pozorně mu naslouchají!


A František pokračoval:
- Vám je tak blaze, ptáci, že jste
svobodní a lehcí, nic vás netíží a
nestlačuje k zemi, žádná moc vás
nesráží dolů, na rozdíl od nás lidí,
kteří jsme drceni pod tíhou majetku
jako mezci: marnivost, chamtivost,
touha vlastnit, domýšlivost... jsme
drceni šílenou žádostivostí po majetku,
chceme brát i za cenu toho, že si tím
podrobíme jiné... šlapat po ostatních,
                   80

jít přes mrtvoly, jen když sami
vynikneme! Ale kdyby se nám nějakým
zázrakem podařilo zbavit se tohoto
břemene, vyvléci se z této nešťastné
vášně, byli bychom tak lehcí, že bychom
se sami od sebe vznášeli ve vzduchu...
Stačilo by fouknutí malého dítěte, a my
bychom vzlétli k nebi.


A jak tak mluvil, malinko se pootočil a
všiml si všech těch lidí, kteří ho
poslouchali... kterým se chtělo plakat
a ani nedýchali.


To ho překvapilo:
- Co se děje? Ten svět je ale bláznivý:
když chci, aby mi lidé pozorně
naslouchali, musím mluvit k ptákům!


Ani tento poslední příběh, stejně jako
předchozí, nepotřebuje žádný úvod.
                81




                  VI.


       František odchází zemřít


Když bylo Františkovi přes čtyřicet
let, vypadal jako sešlý stařec, měl
všechny možné nemoci, jaké si jen
člověk umí představit. Žaludek,
sužovaný nemocnými játry, se mu svíral
věčným bodáním, z očí mu tekly krvavé
slzy, měl vysoké horečky spojené se
zimnicí..., ale ani na chvíli se
nezastavil, aby si vydechl.


– Zastav se! Odpočiň si aspoň na
chvíli, vždyť máš takových nemocí!


Ne, on musel jít pracovat! Šel do polí
pomáhat rolníkům při sklizni úrody;
když byla bouřka a povodeň nebo požár,
který pálil lesy, utíkal na pomoc
nešťastníkům, a všem bratrům říkal:


– Pamatujte si, že nemůžete jenom brát
almužny od rolníků a všech těch, co se
dřou, aby měli na živobytí. Musíte si
ty milodary zasloužit! Pomáhejte lidem,
kdy jen můžete, a ponechte si všechno
své pracovní nářadí, zvláště jestli je
umíte dobře používat... Na své řemeslo
nezapomínejte, protože to je dar
seslaný z nebe. Nebojte se pracovat
                   82

rukama, ohýbat záda... Nemůžeme přeci
chtít, aby se ubožáci dřeli za nás, a
my jim opláceli jen modlitbou za spásu
jejich duše.


Každý den chtěl jít do polí, ale
nemohl, protože záda už mu nesloužila a
oči viděly čím dál hůř.


Tehdy se jeho bratři rozhodli, že ho
doprovodí k vyhlášenému lékaři:


– V Gubbiu je jeden doktor, který učí
na univerzitě!


A tak se vypravili do Gubbia.


Naložili si ho na ramena, protože už
skoro nemohl chodit. Když dorazili ke
zmíněnému lékaři, učenec Františka
posadil, důkladně mu prohlédl oči a pak
prohlásil:
- Musíme to vypálit!


Bratři nechápali:
- Co to znamená?


– Musíme mu vypálit infekci ohněm: to
se vezme kus železa, rozžhaví se,
přiloží ke spánkům blízko očí, a tak se
odstraní infekce.


– Zkusme to!
                 83

Jeden mnich v tu ránu omdlel, druhý
zděšeně utekl.


Doktor mezitím vložil železo do ohně a
František zašeptal: - Bratře Ohni, buď
tak hodný, nenech mě křičet bolestí,
prosím, buď jemný, nenech mě moc trpět.


Felčar postupně přiložil rozžhavené
železo Františkovi k jednomu spánku a
pak ke druhému... Okamžitě se z nich
začalo kouřit... a kolem to zavanulo
spáleninou.


František zatnul zuby, třásl se a kopal
nohama, ale nekřičel. Nakonec padl
vysílením, jako by dočista vykrvácel.


Naložili si ho na ramena a odnesli ho
pryč.


Dva tři dny se zdálo, že už se jeho
stav lepší, ale pak začal znovu krvácet
z očí. A tak se společně usnesli, že ho
odnesou do Sieny, kde byla nemocnice s
nejlepšími lékaři na světě. Ze dvou
tyčí a deky vyrobili nosítka, ve
čtyřech Františka naložili a vydali se
na cestu.


Jen co prošli hradbami Sieny, potkali
obrovské množství mnichů, kteří
dorazili ze všech koutů země, aby se
setkali se svatým Františkem: byly jich
                84

desítky, celé stovky... Přišli ho
navštívit. Všichni ho líbali a
objímali.


– Opatrně bratři, vždyť mě samou láskou
rozmačkáte!


Naproti mu vyšli i učení lékaři, kteří
ho doprovodili do nemocnice. Tam mu
dali obklady, na hruď mu přilepili
rozžhavené kalíšky, aby mu vysušili
vodu na plicích... a pak mu na tělo
přisáli pijavice, které vypadaly jako
obrovské housenky a pily mu krev. Ale
František nejevil žádné známky
zlepšení.


Každý večer při západu slunce bratři
Františka pohodlně usadili mezi sebe na
rozlehlém trávníku, aby si trochu
odpočinul. Scházeli se tu a
diskutovali, jak by se měla poopravit
jejich první řehole, aby se líbila
papeži i ministrům. Nejdříve se
probíralo ustanovení, kterým by se z
řehole vyškrtla povinnost manuální
práce, jíž si měli vydělávat na chleba,
a zasloužit si tak almužnu. Nové
pravidlo mělo znít následovně: „My
bratři bychom neměli získávat almužnu
jako odměnu za namáhavou výpomoc
pracujícímu lidu, ale jako důsledek
duchovní spásy, kterou všem
                   85

zajišťujeme.”


Každý z bratrů nejdříve sděloval své
názory klidným hlasem, ale jak se
diskuse postupně dostávala do varu,
všichni už na sebe křičeli a
vyjadřovali se tak rozvášněně, že by
byl div, kdyby nakonec nezačali i
sprostě nadávat.


– Hlupáci! - křičeli vzdělaní bratři,
kteří do každé věty vkládali latinské
výrazy.
- Nemůžeme sepsat řeholi a nebrat
přitom v úvahu to, co napsali mistři
naší církve!


František poslouchal, ani nedutal, a
pak pravil:
- Už teď je mi jasné, že budete tak
dlouho přidávat poznámku sem, výjimku
tam... až ta naše řehole bude tak mírná
a pohodlná, že se bude líbit i
obchodníkům z Benátek.


Denně dostával František nové obklady,
ale žádný lék nepomáhal. A tak ho jeho
nejbližší bratři naložili na nosítka a
vydali se s ním k domovu.




A tak se znovu dali na cestu... Když
procházeli jedním městečkem, všichni
lidé jim přišli v ústrety, už věděli o
                 86

Františkově příchodu a uspořádali mu
velkou oslavu.


– Františku! Zůstaň tu s námi,
Františku! Máme tu pro tebe velký dům,
kde můžeš přebývat i se svými bratry.


– Je nám líto, - odpovídali bratři, -
děkujeme vám z celého srdce, ale musíme
se rychle vrátit do Assisi.


O něco dál procházeli dalším městečkem:
i tam jim přišli lidé naproti.


– Drahý Františku, buď tak hodný,
zůstaň tu s námi. Udělej nám tu
laskavost... Dáme ti náš hrad, bude
celý jen pro tebe!


– Ne, děkuju, nemůžeme se zdržovat,
doma nás čekají a už máme zpoždění.


– Proč lidé tolik chtějí, aby u nich
František zůstal? - zeptal se jeden
mladý bratr.


– Protože doufají, že náš světec tam
zemře a oni budou moci (draho rozprodat
jeho ostatky a ) postavit krásnou
katedrálu. Jdeme! Jdeme!


Šli a šli, až dorazili k nížině pod
Assisi.
                 87

František poprosil, aby ho doprovodili
do Porciunkule. Ale než stačili zamířit
k malému kostelíku, sestoupili k nim z
Assisi vojáci:


– Jsme tu, abychom chránili Františka.
Okamžitě pojďte pryč! Musíte se ukrýt
ve městě!


– Proč?


– Všude kolem řádí bandy, které ho
hledají. Vědí, že je velmi nemocný, a
chtěli by si ho odnést do svého města a
počkat, až umře. Pak by si tam mohli
vystavět katedrálu na důkaz slávy a
chlouby, že v jejich městě skonal
takový světec. Pojď za námi, Františku,
odvedeme tě do bezpečí.


– Dobrá, půjdu umřít k vám.


Vystoupali až k hradbám a vstoupili do
města. Biskup Ugolino Františka objal a
řekl mu:


– Františku, pojď do mého paláce.


A uložil ho do velké postele ve svém
pokoji. František se pohodlně natáhl,
chtělo se mu spát, ale slamník byl tak
strašně měkký, že se do něho propadal a
houpalo to s ním jako na moři.
                88

– Bratři, vytáhněte mě z té postele,
dělá se mi špatně...


Když ho nadzvedli a položili na zem, s
úlevou prohlásil:
- Ááh! Tak se mi to líbí!


Dole, všude kolem paláce, se obecní
ozbrojenci střídali v hlídkování. I na
hradbách byly čety vojáků, kteří drželi
stráž, aby chránili světce před vším
nenadálým.


František chvíli ležel na podlaze, pak
zavolal své bratry:


– Buďte tak hodní, bratři... přepadl mě
obrovský stesk... je mi tak smutno, že
na to moje slabé srdce nestačí...
Udělejte mi radost a zazpívejte mi
nějakou pěknou, veselou píseň.


– A kterou by sis přál?


– Tu, jak se tam zpívá: Chválen buď,
můj Pane... bratrem sluncem.


– Dobrá, zazpíváme ti ji... Nejdříve
sladíme hlasy, tak prosím.


Všichni se rozestavěli kolem Františka:
(udílí pokyny imaginárnímu sboru
bratří, kteří intonují v různých
                  89

hlasech)


– Aeooo.


– Druhý hlas...


– Aeooouu aha.


– Držte ten tón. Třetí...


– Aaeeoo uu aa.


– Začneme:


Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane,
tvé jsou chvály, sláva,
čest a všecko požehnání;
jenom tobě patří, Nejvyšší ty,
oslovit tě jménem žádný člověk hoden
není.


Chválen buď, můj Pane,
mnou a všemi stvořeními,
a především panem bratrem sluncem,
jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ;
krásný je a září velikou se skvěje,
Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje.


Vojáci, kteří dole hlídkovali, se
zaposlouchali do zpěvu a divili se:


– Jé! Náš svatý odchází ze světa, ale s
veselou!
                  90

Nedaleko šel kněz, kterého to
pohoršilo:
- Nepřipadá mi důstojné..., zrovna když
se má člověk připravovat jaksepatří na
smrt, takhle vesele si prozpěvovat.


Ale bratři zpívali dál, zpívali celou
noc. Když však slunce zapadlo, zpívali
jen ve čtyřech. František už s nimi
nebyl... Ostatní bratři ho na jeho
přání odnesli dolů do Porciunkule,
naložili si ho na ramena, proklouzli
úzkými uličkami, které nikdo neznal, a
tak potají dorazili do kostelíka
Porciunkule. Položili Františka na
podlahu, na holou zem, a tam zůstal
ležet s tváří a pohledem k nebi a
všichni kolem něho zpívali. (opět začne
zpívat gregoriánský chorál, čím dál tím
tlumenějším hlasem)


Chválen buď, můj Pane,
skrze naši sestřičku smrt těla,
před níž žádný živý člověk
kam utéci nemá.
Běda těm, kdo zemrou
ve smrtelných hříších!
Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli
konec přistih!
Druhá smrt, smrt duše,
nic jim zlého neudělá.
Chvalte mého Pána,
                91

blahořečte, děkujte mu
a s velikou pokorností služte mu!
                92




                Epilog


František pronášel zcela originální a
nečekané projevy a kázání, které se
postupně měnily v opravdické posměvačné
pantomimy se spoustou komických výstupů
a mimických nápadů, že by se za ně
nemusel stydět ani prvotřídní histrión
a komik v jedné osobě.
František nebyl sám, byly tu jiní
kázající mniši, třeba    Benedetto „della
Cornetta” (Benedikt s trubkou), který
získal toto přízvisko, protože trubku
používal, aby svolával lid a komentoval
své modlitby; bratr Diotisalvi
(Chraňtěpánbůh) z Florencie, s pověstí
výtečného improvizátora a neuvěřitelně
zábavného mima; Paolo Millemosche
(Pavel Tisícmuch), známý svými hrátkami
překypujícími obscénními žertíky; a
konečně duchovní otec všech mnichů
komediantů Roberto D’Arbrissel, kterému
jeho nadřízení zakázali kázat, protože
jeho vystoupení byla sice sugestivní,
ale „v chechotu publika zanikaly
veškeré zbožné myšlenky”.
I František, jak se vypráví v Kvítcích
(Fioretti, kap. XXIX), se během svých
vystoupení často pouštěl na hranici
obscénnosti, když třeba radil bratru
Ruffinovi, o kterém se říkalo, že je
sužován ďáblem, aby se ho zbavil
                93

posměškem poněkud obhroublým.
- Až se to čertisko znovu objeví,
řekneš mu: „Otevří hubu, a já se ti tam
vykadím!”
Ruffino pak vypráví, jak v praxi použil
Františkovu radu.
- Jen co jsem se vrátil do své cely v
lese, hned se zjevil ten smrdutý
zloduch a takto mě začal sužovat:
„Ach, bratře Ruffino, cožpak jsem ti už
neříkal, abys zbytečně neproléval slzy
a neztrácel čas modlením, když už jsi
stejně zatracený?”
A já mu na to hned odpověděl:
„Otevři hubu, a já ti tam nakadím!”
Načež zlořečený ďábel v tom okamžení
zmizel, za bouřlivého rachotu
padajícího kamení, které se začalo
valit z nedaleké hory Subasio.
Aleluja! Jak mocná je síla sprostého
chechotu, když se vyhání ďábel!


Vyvolávat dojetí prostřednictvím smíchu
bylo jedno ze základních pravidel,
které se svatý František neustále
snažil naplňovat.
- To, že jsme byli stvořeni, je
nádherný dar od Boha, - opakoval.
- Život je odměna, která nemá obdoby.
My, kdo jsme tuto odměnu získali,
musíme projevit tomu, kdo nám ji
daroval, nespoutanou radost, a to nás
nesmí stát mnoho úsilí. Jak jinak
dávají děti najevo svoji vděčnost, když
                94

jim matka nabídne svůj prs, než úsměvy
a radostnými výkřiky? Proto i my, kteří
jsme naším Stvořitelem každou chvíli
zahrnováni dary a projevy lásky, bychom
se měli bláznivě smát a samým štěstím
tančit!


Ale jak známo, žádná moc nemívá v
oblibě smích, neboť ten, kdo produkuje
veselí a zábavu, zcela nevyhnutelně se
strefuje do autorit, nadřízených,
mocných a dokonce i do Bohem
vyvolených. Zkrátka, není náhodou, že
mezi prvními články Františkovy řehole,
které byly zakázány, byl i ten, v němž
světec nabádá bratry, aby vždy vypadali
„jucundi” (veselí) a aby vyhledávali
smích i v každé nesnázi, zvláště když
pomáhají nemocným a nešťastným.
Když se Bonaventura z Bagnoregia koncem
třináctého století dostal do čela
bratří minoritů, přikázal, aby byly
zničeny všechny texty o životě svatého
Františka, které byly do té doby
napsány, včetně děl, která diktoval sám
František.
Bonaventura velice důmyslným způsobem
ve stylu „rozstříhej a znovu slep”
spojil tři životopisy Tomáše z Celana
(napsané během tří let bezprostředně po
světcově smrti) a vytvořil z nich zcela
jiného Františka. Už to nebyl ten
sladký blázen, ten nepředvídatelný
novátor, ale mytická, téměř andělská
                95

postava, která se neustále vznášela
několik metrů nad zemí a nesnažila se
rozmlouvat ani tak s nešťastníky jako
spíš s ptáčky, kteří kolem ní
štěbetali. Byl to světec, který měl
neustále nebeská vidění a kterého
navštěvoval cherubín, anděl se čtyřmi
křídly, Kristův posel, a obdaroval ho
stigmaty. Zkrátka vytvořila se postava
téměř božského světce, který se čím dál
tím víc podobal Kristovi, byl
neposkvrněný a nedostižný, jedním
slovem mírotvorce. „Nebylo zapotřebí
pokračovat ve stopách pravého
Františka, jeho vznešená dokonalost
měla jen vyvolávat obdiv: hodný
uctívání, nikoli napodobování.”
Je třeba zdůraznit, že to hrobové
ticho, které se rozprostřelo nad všemi
díly napsanými během života svatého
Františka a v prvních čtyřiceti letech
po jeho smrti, trvalo celých dlouhých
pět století. A nemůžeme uvěřit, že by
to násilné zmrazení paměti bylo otrocky
přijímáno celým řádem minoritů. Od té
doby, co každý, koho přistihli, že
vlastní nekanonické texty, mohl být
postižen velmi přísnými tresty, včetně
doživotního vězení, začali mnozí mniši
využívat paměti: prostě se vrátili k
ústní tradici. Prostřednictvím
vyprávění se příběhy a pověsti o životě
a díle svatého Františka přenášely z
                96

generace na generaci a tak se téměř
neporušené zachovaly až do našich dní.




Život Františka procházel bouřlivými
peripetiemi. Ve věku sedmnácti let se
jako syn bohatého kupce Pietra di
Bernardone střemhlav vrhl do
povstaleckého boje proti moci složené z
vysoce postavených a majetných. Vzal do
rukou zbraň a vyrazil do boje, odhodlán
zabíjet. Pak zakusil vězení a poté mu
bylo nařízeno znovu postavit zbořené
zdi a věže, což nejdříve vykonával jako
učeň, posléze jako zkušený zedník.
František rovněž oblékl zbroj a odznaky
rytíře, a následně prošel těžkou krizí
a dezertoval. Poté se dal na veselý a
bujný život s přáteli a lehkými
ženštinami.
Pak prožil další krizi, zalezl do
jeskyně, kde meditoval a postil se.
Jako marnotratník, který přišel o
rozum, začal rozdávat peníze a vzácné
látky z otcova obchodu. Na znamení
odporu k celému světu se svlékl na
veřejnosti donaha. Nejdříve se chtěl
stát poustevníkem, ztratit se někde v
horách, ale pak myšlenku, že opustí
společenství lidí, pustil k vodě a
vydal se do nuzných chatrčí, aby
opatroval malomocné a nešťastné. Aby
znovu nabral dech, pustil se do
rekonstrukce pobořených kostelů.
                97

Absolvoval mučednické poutě, aby
přesvědčil papeže přijmout jeho řeholi,
v níž ukládal svým stoupencům žít v
absolutní chudobě, odmítat peníze i
jakýkoli majetek a vydělávat si na
živobytí tou nejpodřadnější prací. O
šíření této řehole hovořil s mnoha
biskupy, církevními učenci a se všemi
svými bratry. Prošel Itálii křížem
krážem, aby kázal tisícům svých
věrných. Odebral se do Egypta, kde
mluvil se sultánem, a vrátil se dojatý
dobrotou mnoha „nevěřících” a zhnusený
naprostým nedostatkem lidskosti a
křesťanské lásky u bojovníků za víru.
Byl ohromen a zároveň znepokojen
nečekaným úspěchem svého návrhu žít
podle evangelia, obrovským množstvím
nových stoupenců, kteří chtěli vstoupit
do řádu (bylo jich po celé Evropě
roztroušeno přes deset tisíc). Navíc
musel snášet ponížení, když viděl, jak
se většina vzdělaných mnichů, lačnících
po moci, staví proti němu. Byl nucen
vzdát se odpovědnosti za řád. S hrstkou
svých věrných se stáhl do poustevny na
hoře Verna. Později se vrátil do lůna
řádu, odhodlán řídit se pravidly nových
nadřízených. Znovu začal kázat, chodit
od města k městu, od severu až po
nejjižnější cíp Apeninského
poloostrova. Lidé se houfně sbíhali,
aby si poslechli jeho kázání.
                   98




1) Neapolský a boloňský dialekt lze
  napodobit například pomocí brněnské a
  pražské češtiny, tj. zužováním
  výslovnosti samohlásek „e” a „i”
  (neapolština) a naopak rozšiřováním
  výslovnosti samohlásek „a” a „e”
  (boloňština).

				
DOCUMENT INFO
Shared By:
Categories:
Tags:
Stats:
views:3
posted:2/19/2012
language:
pages:98