Your Federal Quarterly Tax Payments are due April 15th Get Help Now >>

obchod postupka komplet by B29UXEcr

VIEWS: 9 PAGES: 89

									                 1. Pojetí obchodního práva a jeho vztah k občanskému právu
Obchodní právo – nelze je nazývat právním odvětvím, přesnější je ho chápat jako speciální soubor právních norem
vytvořený v rámci soukromého práva upravující tři základní okruhy otázek (§ 1/1 Obch.z.):
         1) postavení podnikatele
         2) obchodní závazkové vztahy
         3) některé další vztahy s podnikáním související
Všechny tyto tři okruhy otázek sledují společnou funkci – ulehčovat obchodní styk a zajišťovat jeho bezpečnost.

ad. 1) postavení podnikatele – zahrnuje především úpravu obecných otázek, jako je vymezení podnikání a podnikatele,
jednání podnikatele, vymezení obchodního majetku a obchodního jmění, úprava obchodní firmy, ale i úpravu obecných
otázek týkajících se obchodních společností a družstev (jejich založení, vznik, vnitřní organizaci, řízení, ale i jejich zrušení a
zánik)
ad. 2) obchodní závazkové vztahy – jejich vymezení je obsaženo v § 261 Obch.z. a patří sem …
           a) vztahy mezi podnikateli, jestliže se týkají jejich podnikatelské činnosti,
           b) vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a
           jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb,
           c) další vztahy např. mezi zakladateli obch. spol. a družstev, mezi jejich společníky, ze smlouvy o prodeji či nájmu
           podniku, z burzovních obchodů, ze smlouvy o běžném účtu, z bankovní záruky aj.
           d) vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích jež se řídí tímto zákonem
ad. 3) další vztahy s podnikáním související – sem se řadí zpravidla úprava hospodářské soutěže, účetnictví podnikatelů
či obchodního rejstříku
Obchodní právo zahrnuje i některé veřejnoprávní normy; OBCHZ je kodex obchodního práva, je základním hmotněprávním
předpisem v oblasti obchodu podnikání v ČR; v OBCHZ však nejsou upraveny všechny obchodní vztahy a instituty
Vztah k občanskému právu – obchodní právo je právem zvláštním k právu občanskému. Občanské právo je obecným
základem obchodního práva, na něm je obchodní právo postaveno jako soubor speciálních norem stanovících odlišnosti od
občanskoprávní úpravy. V zákonné úpravě je vztah obchodního a občanského práva vymezen v § 1/2 „… právní vztahy
upravené v odst. 1 se řeší podle obchodního zákoníku, nelze-li je tak řešit, řeší se podle občanského práva, nelze-li je řešit
ani tak, řeší se podle obchodních zvyklostí a není-li jich, tak podle zásad, na kterých spočívá tento zákon…“
2. Prameny obchodního práva včetně pramenů komunitárních, zvláštnosti aplikace
            a interpretace ustanovení převzatých z evropského práva
O českém právním systému a obecně i o celém kontinentálním právu lze říci, že se jedná o psané právo, protože za
prameny práva považuje (na rozdíl od angloamerického právního systému) téměř výhradně psané právní normy – tedy
obecně závazné právní normy (zákony).
Obchodní právo však za prameny práva považuje i normy vzniklé živelně, nezávisle na orgánech státu (obchodní zvyklosti,
dobré mravy hospodářské soutěže). Obchodní zákoník vymezuje prameny obchodního práva v § 1/2 v návaznosti na
vymezení samotného obchodního práva v § 1/1.
§ 1/1 Obchodní právo – soubor norem upravující a) postavení podnikatele, b) obchodní závazkové vztahy a c) další vztahy s
podnikáním související
§ 1/2 Prameny obchodního práva – tyto právní vztahy se řídí především obchodním zákoníkem, nelze-li je tak řešit, řeší se
podle občanského práva, nelze-li je řešit ani tak, řeší se podle obchodních zvyklostí a není-li jich, tak podle zásad, na kterých
spočívá tento zákon (tzn. Obch.z.).
Máme-li to shrnout, lze tedy říci, že prameny obchodního práva jsou:
1) Obchodní zákoník (č. 513/1991 Sb.)
2) Další speciální právní předpisy doplňující obchodní zákoník
           - Živnostenský zákon (č. 455/1991 Sb.)
           - Zákon o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb.)
           - Zákon o ochraně hospodářské soutěže (č. 143/2001 Sb. – nahradil původní č. 63/1991 Sb.)
           - Zákon o účetnictví (č. 563/1991 Sb.)
           - zákony upravující cenné papíry - Zákon směnečný a šekový
           - Zákon o dluhopisech
           - Zákon o cenných papírech
           - Zákon o BCP
           - Zákon o bankách
           - Zákon o ČNB
           - Zákon o pojišťovnictví
           - zákony upravující ochranu průmyslového vlastnictví
                     a) zákony upravující práva na označení
                               - Zákon o ochranných známkách
                               - Zákon o ochraně označení původu
                     b) zákony upravující práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti
                               - Zákon o ochraně průmyslových vzorů
                               - Zákon o vynálezech a průmyslových vzorech
                               - Zákon o užitných vzorech …a další
3) Občanský zákoník
4) Obchodní zvyklosti a dobré mravy hospodářské soutěže – považují se za pramen práva tehdy, zachovávají-li se obecně
v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy či zákonem; obchodní zvyklosti, jež jsou
obsahem smlouvy se použijí přednostně před dispozitivními ustanoveními OBCHZ; zvláštní úprava obchodních zvyklostí
platí pro mezinárodní obchod
5) Obecné právní zásady – zásady na kterých spočívá obchodní zákoník; výslovně nejsou uvedeny, ale lze je dovodit
z ustanovení OBCHZ (zásada smluvní volnosti, zásada rovného postavení stran, zásada zákazu zneužití menšiny nebo
většiny hlasů)
6) Analogie – OBCHZ výslovně nezmiňuje, ale lze dovodit na základě vztahu k OZ; v OZ je totiž obsaženo ustanovení o
použití OZ i na vztahy výslovně jím neupravené, ale podobné – analogie § 853; je-li tedy OZ lex generalis ve vztahu
k OBCHZ – jenž je vůči OZ lex specialis, je i možné použití analogie
7) Právo Evropských společenství – na základě vstupu do EU u nás je evropské právo přímo aplikovatelné
Naopak za pramen obchodního práva se nedá považovat pro svou nejednotnost a nedostatečnou rozvinutost soudní
rozhodovací praxe (judikatura).
8) Mezinárodní smlouvy - § 756 – ustanovení OBCHZ se použije, jen pokud MS závazná pro ČR, jenž byla uveřejněna ve
SB, neobsahuje jinou úpravu

Evropské právo - primární komunitární právo
- tvořeno zakládacími dokumenty ES(Římská sml.-1957,)
- Maastrichtská sml.-1992,
- Amsterodamská sml.-1997,
- Niceská sml.-2000);
- původci pramenů jsou členské státy EU jako smluv.strany

sekundární komunitární právo – tvořeno orgány ES(Ep,Er,Ek)
- jen v oblastech vymezených v zakl.smlouvě - opora předpisů v primárním právu;
- prameny sekundárního kom.práva
           - nařízení - obecný význam; závazná zásadně ve všech člen.státech; vznikají z nich práva i povinnosti pro
           člen.státy i FO a PO na jejich území(účinek ve vertikální i horizontální rovině); transpozice se nepřipouští; nástroj
           sjednocení práv.úpravy v čl.státech (věcnou působ.plně potlačí národní právo-zásada přednosti)
           - směrnice - obecný význam; závazné pro čl.státy EU, jimž jsou adresovány ohledně cílů jež mají být jimi
           dosaženy; formu a prostředky si volí orgány čl.států; nevčasné promítnutí do národního práva znamená porušení
           primárního práva  otázka přímé aplikovatelnosti
                     - ve vztahu osoba x stát (vertikála) bezprostřední účinnost
                     - v horizontále ESD vyloučil přímou aplikovatelnost
           možnost poškozených subjektů domáhat se náhrady škody na státu - musí být ve směrnici založeno právo
           jednotlivce, obsah práva je přímo odvoditelný, kauzální nexus
           - rozhodnutí - zavazují jen strany řízení v němž byla vydána

Aplikace a interpretace – zásada konformní interpretace harmonizovaných norem národního práva; povinnost k
harmonizaci národního práva s evropským nekončí přijetím předpisu do národního práva (přizpůsobení právního řádu
směrnici), ale dále pokračuje povinností orgánů aplikace práva (i soudů) přispívat k co nejdůslednějšímu naplnění cílů
směrnice. Komunitární norma způsobí při výkladu odsun národního kontextu do pozadí (stejně i metody interpretace obvyklé
pro daný stát) a jako hlavní metoda interpretace se uplatní systematický a účelový výklad sledující záměry komunitárního
normodárce. Směrnice působí v národním právu také nepřímo (nepřímý účinek) - obsahu harmonizovaných ustanovení je
nutno věnovat značnou pozornost, protože jinak je možno neznalostí přisoudit obvyklý význam i když pravý obsah pojmu
může být úplně jiný. Rozhodující je jaký význam přiřkne pojmu ESD.

Řízení o předběžné otázce – výlučnou pravomoc k unifikaci výkladu má ESD a proto stane-li se ustanovení součástí
evropského práva v konečné instanci rozhodne právě ESD.
                          3. Obchodní zákoník - předmět úpravy a struktura
Předmět úpravy obchodního zákoníku je vymezen hned v jeho § 1/1, kde jsou vymezeny tři základní okruhy, které jsou
předmětem úpravy obchodního zákoníku. Jsou to:
          1) postavení podnikatele
          2) obchodní závazkové vztahy
          3) některé další vztahy s podnikáním související
ad. 1) postavení podnikatele – zahrnuje především úpravu obecných otázek, jako je vymezení podnikání a podnikatele,
jednání podnikatele, vymezení obchodního majetku a obchodního jmění, úprava obchodní firmy, ale i úpravu obecných
otázek týkajících se obchodních společností a družstev (jejich založení, vznik, vnitřní organizaci, řízení, ale i jejich zrušení a
zánik)
ad. 2) obchodní závazkové vztahy – jejich vymezení je obsaženo v § 261 Obch.z. a patří sem:
          a) vztahy mezi podnikateli, jestliže se týkají jejich podnikatelské činnosti,
          b) vztahy mezi státem a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a jestliže se týkají zabezpečování veřejných
          potřeb,
          c) další vztahy např. mezi zakladateli obch. spol. a družstev, mezi jejich společníky, ze smlouvy o prodeji či nájmu
          podniku, z burzovních obchodů, ze smlouvy o běžném účtu, z bankovní záruky aj.
          d) vztahy vzniklé při zajišťování závazků z výše uvedených vztahů
          e) podle § 262 se úpravou obchodních závazkových vztahů řídí i další vztahy, pokud si to smluvní strany spolu
          písemně dohodnou
ad. 3) další vztahy s podnikáním související – sem se řadí zpravidla úprava hospodářské soutěže, účetnictví podnikatelů
či obchodního rejstříku apod.

Způsoby úpravy vztahů spadajících do předmětu úpravy OBCHZ:
       1) vztahy, které OBCHZ upravuje výlučně (úprava komplexní), takže aplikace OZ není možná – např. uznání
       závazku, ručení atd.; přitom však může jít o vztahy upravené v obou zákonících či jen výlučně v OBCHZ
       2) vztahy v OBCHZ upravené, avšak nikoliv celém rozsahu (ne-komplexně), ale jen z části ve formě doplnění a
       modifikací; z uplatnění tak není vyloučena aplikace úpravy OZ
       3) vztahy OBCHZ vůbec neupravené – výlučná aplikace OZ (kupní smlouva o nemovitosti)

Struktura obchodního zákoníku – (viz. ÚZ) obchodní zákoník se dělí na tři základní resp. čtyři části:
část první – obsahuje obecná ustanovení - hlava I. – vymezuje základní pojmy (podnikání, podnik a
obchodní jmění, obchodní firma, jednání podnikatele, obchodní tajemství)
          - hlava II. – upravuje podnikání zahraničních osob, majetková účast zahraničních osob v českých PO, jejich
          ochrana, přemístění sídla
          - hlava III. – obsahuje úpravu obchodního rejstříku
          - hlava IV. – obecně upravuje účetnictví podnikatelů
          - hlava V. – pojednává o hospodářské soutěži

část druhá – upravuje obchodní společnosti a družstva (jejich založení, vznik, vnitřní organizaci, řízení, ale i jejich zrušení a
zánik) – V.O.S; K.S; S.R.O.; A.S., družstvo

část třetí – upravuje obchodní závazkové vztahy - hlava I. – obsahuje obecná ustanovení (vznik, zánik a zajištění závazků,
započtení, prodlení, promlčení apod.)
          - hlava II. – obsahuje ustanovení o jednotlivých typech závazkových vztahů (kupní smlouva, ujednání v souvislosti
          s kupní smlouvou; smlouva o prodeji podniku, o nájmu podniku; smlouva o úvěru, smlouva o dílo; smlouva
          mandátní, komisionářská, zasílatelská; smlouva o zprostředkování, o obchodním zastoupení, o tichém
          společenství; smlouva o běžném účtu aj.)
          - hlava III. – obsahuje zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu

část čtvrtá – obsahuje pouze ustanovení společná, přechodná a závěrečná

Ustanovení částí 1., 2. a 4. jsou, pokud z textu ustanovení nevyplývá jinak, ustanovení dispozitivní, ustanovení 3. části
jsou rovněž dispozitivní s výjimkou ustanovení taxativně uvedených v § 263, která jsou kogentní (tzn. že se od nich nelze
např. dohodou stran odchýlit); dle § 2 (3) OZ je možné dohodou účastníků upravit vzájemná práva a povinnosti odchylně od
zákona, pokud to zákon nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit
                 4. Věcná, osobní a časová působnost obchodního zákoníku
Obecně je působnost obchodního zákoníku vymezena hned v jeho § 1/1 podle kterého obchodní zákoník upravuje a)
postavení podnikatele, b) obchodní závazkové vztahy a c) další vztahy s podnikáním související (úprava hospodářské
soutěže, obchodní rejstřík aj.)
Konkrétně je působnost obchodního zákoníku vymezena zejm. v jeho § 261 podle kterého obchodní zákoník obligatorně
upravuje (věcné hledisko):
          a) vztahy mezi podnikateli, jestliže se týkají jejich podnikatelské činnosti,
          b) vztahy mezi státem (samosprávnou územní jednotkou či státní organizací) a podnikateli při jejich podnikatelské
          činnosti a jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb,
          c) další vztahy vyjmenované v odst. 3 (§ 261) např. mezi zakladateli obch. spol. a družstev, mezi jejich společníky,
          vztahy týkající se účasti na společnosti či vztahy vyplývající z členského vztahu k družstvu; z burzovních obchodů
          a jejich zprostředkování; ze smlouvy o prodeji či nájmu podniku, zástavní právo k obchodnímu podílu, smlouvy o
          tichém společenství; ze smlouvy o běžném účtu, z bankovní záruky aj.
          d) vztahy mezi společností nebo mezi družstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem
          nebo jeho členem
          e) vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků vzniklých z těchto výše uvedených právních vztahů
Podle obchodního zákoníku se však mohou řídi i další právní vztahy i přes to, že se na ně působnost obchodního zákoníku
podle § 261 obligatorně nevztahuje (osobní hledisko):
          a) strany si mohou písemně dohodnout, že jejich závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem (dohoda
          však nesmí směřovat ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem  neplatnost)
          b) stejně tak i vztahy vzniklé při zajištění takovýchto závazků se mohou řídit obchodním zákoníkem, pokud s tím
          osoba poskytující zajištění projeví souhlas či pokud o tom v době vzniku zajištění ví
Z hlediska časového je pro posouzení toho, zda se vztahy mezi účastníky řídí podle obchodního zákoníku, rozhodující
povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu § 261 (5)

OBCHZ se řídí i vztahy jiných osob než podnikatelů - § 4 – stanoví li tak OBCHZ či jiný zákon; např. ustanovení hospodářské
soutěže dopadají nejen na podnikatele, ale na „soutěžitele“; OBCHZ se řídí i vztahy, v nichž je účastníkem stát, popř. státní
organizace, územní samosprávná jednotka apod.

Ustanovení společná, přechodná a závěrečná - mezinárodní smlouvy - § 756 – ustanovení OBCHZ se použije, jen pokud
MS závazná pro ČR, jenž byla uveřejněna ve SB, neobsahuje jinou úpravu
- možno zmínit se o recepční normě 4/1993
- § 761 přechodné ustanovení pro použití hospodářského zákoníku – stanoveno, že hospodaření organizací s majetkem
státu se řídí dosavadními předpisy – toto ustanovení je určitým legislativním reliktem, který byl z části překonán zákonem
219/2000 – o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích; dosavadní státní příspěvkové organizace (včetně státních
podniků) se staly právnickými osobami hospodařícími s majetkem státu; státní podnik je rovněž právnickou osobou a má
právo s majetkem státu hospodařit; předpisy o likvidaci společnosti se použijí obdobně i na státní podniky
- mimořádně významným je ustanovení § 763 o působnosti dosavadních předpisů – (platících před účinností OBCHZ 1.1
1992 a jež byly OBCHZ zrušeny
           - hospodářský zákoník
           - zákoník mezinárodního obchodu
§ 763 (1) – obchodním zákoníkem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti (1.1.1992)
           - právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti OBCHZ a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za
           porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti OBCHZ se řídí dosavadními
           předpisy; výjimky tvoří pouze smlouva o běžném účtu, vkladovém účtu a o uložení CP a jiných hodnot – ty se řídí
           OBCHZ i když k jejich uzavření došlo před tímto datem
§ 763 (2) – podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem
účinnosti OBCHZ, jakož i lhůty k uplatnění práv, které teprve začnou běžet
- tato řešení zakotvil OBCHZ v zájmu právní jistoty a vyloučení nežádoucí retroaktivity
§ 764 – řeší přechod obchodních společností (vzniklých před 1.1.1992) do režimu OBCHZ – od roku 1992 se povinně řídily
ustanoveními OBCHZ; nevyhovění těmto podmínkám mohlo vést až k soudnímu zrušení dané společnosti; řešen i problém
akcií poskytujících výhody nepřípustné OBCHZ
§ 765 – přechodná ustanovení týkající se družstev vzniklých před účinností OBCHZ – tato družstva se přeměňují na
subjekty dle platného OBCHZ, postup stanovil zvláštní zákon; nevyhovění vedlo k likvidaci družstva
atd….
       5. Pojem a druhy živností, provozování živnosti průmyslovým způsobem
Záležitostmi souvisejícími s živnostenským podnikáním, tzn. obecně pojmem živnostenského podnikání, jeho druhy,
podmínkami a překážkami provozování a dalšími věcmi s tím souvisejícími (např. kontrolou apod.) se zabývá a upravuje je
Živnostenský zákon (č. 455/1991 Sb.)
Živnostenské podnikání (živnost) lze definovat stejně jako podnikání obecně tedy jako soustavnou činnost, provozovanou
samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Rozdíl, mezi nimi je v tom, že aby
podnikání bylo živností, musí se řídit živnostenským zákonem; živnost je tedy užší než podnikání obecně
Živnostenský zákon nevyjmenovává konkrétně činnosti které jsou živnostenským podnikáním, ale naopak – činnosti, které
jsou živností, vymezuje negativně, tzn. výčtem činností, které živnostenským podnikáním nejsou např. - svobodná povolání
(lékaři, advokáti, tlumočníci, auditoři, burzovní makléři aj.)
           - tzv. státní monopoly (činnost zákonem vyhrazená státu nebo určené PO)
           - využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti
           - výkon kolektivní správy práva autorského a práv souvisejících
           - živností dále není v rozsahu zvláštních zákonů činnost fyzických osob:
                      - lékařů, lékárníků, stomatologů, psychoterapeutů
                      - veterinárních lékařů
                      - advokátů, notářů a patentových zástupců a soudních exekutorů,
                      - znalců a tlumočníků,
                      - auditorů a daňových poradců, atd.
           - peněžnictví a pojišťovnictví
           - pořádání her a loterií
           - odvětví tzv. prvovýroby (zemědělství, hornictví, výroba a rozvod elektřiny či plynu)
           - různé další činnosti (výroba léčiv, provozování drah, telekomunikace, provozování pohřebišť aj.)
Činnosti spojené s pronájmem nemovitostí - pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor je živností, pokud vedle
pronájmu jsou pronajímatelem poskytovány i jiné než základní služby zajišťující řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových
prostor.
Činnost (odpovídající definici) z působnosti živnostenského zákona nevyňatá a nikde neupravená tedy živností je z
tohoto hlediska lze živnostenský zákon považovat za obecnou úpravu podnikání.
Druhy živností – živnostenský zákon třídí živnosti dvojím způsobem:
1) Podle způsobu vzniku živnostenského oprávnění
           a) ohlašovací – při splnění daných podmínek smějí být provozovány na základě prostého ohlášení
           b) koncesované – smějí být provozovány pouze na základě vydané koncese
2) Pode předmětu podnikání (§ 32 Žz) - ZRUŠENO
           - obchodní (koupě-prodej, provozování čerpacích stanic, provádění dražeb)
           - výrobní (zahrnují výrobu a následný prodej výrobků a jejich opravu)
           - poskytující služby (např. oprava a údržba věcí, přeprava, ubytování, hostinská činnost aj.)
Maloobchodní (nákup a prodej zboží za účelem jeho prodeje přímému spotřebiteli) x velkoobchodní (nákup a prodej zboží
za účelem jeho prodeje k další podnikatelské činnosti ) činnost

ad. 1a) živnosti ohlašovací
          - řemeslné – jsou uvedeny v příloze č. 1 Žz a podmínkou pro jejich provozování je odborná způsobilost,
          spočívající v dosažení příslušného vzdělání v oboru (výučák, maturita, VŠ diplom) či odpovídající praxi (3, 2 nebo
          1 rok v závislosti na stupni vzdělání) event. v kombinaci obojího (hostinská činnost, oprava vozidel, pekařství,
          truhlářství aj.)
          - vázané – jsou uvedeny v příloze č. 2 Žz a podmínkou pro jejich provozování je odborná způsobilost spočívající
          vedle dalšího zejm. ve složení příslušné odborné zkoušky (revize elektrických či plynových zařízení, nakládání s
          nebezpeč. chemikáliemi, zeměměřictví a další.)
          - volné – pro jejich činnost není stanovena podmínka odborné způsobilosti a na rozdíl od ostatních živností, byly
          donedávna volné živnosti definovány negativně. Novela Žz z roku 1999 však zmocnila vládu k vydání nařízení,
          které stanoví okruh volných živností. K získání živnostenského oprávnění pro živnosti volné musí být splněny
          všeobecné podmínky (§ 6 odst.1)
ad. 1b) živnosti koncesované – jsou uvedeny v příloze č. 3 Žz a k jejich provozování je obecnou podmínkou vedle
odborné způsobilosti zejm. spolehlivost (tu lze chápat jako kvalifikovanou bezúhonnost), kterou lze vyžadovat v oborech,
kdy zákazník podstupuje zvýšené riziko jestliže využívá služeb živnostníka (silniční doprava, činnosti spojené se zacházením
se zbraněmi aj.); 4letá praxe v oboru

Provozováním živností průmyslovým způsobem (§ 7a) živnostenský zákon rozumí provozování takových činností, kdy
1) tato činnost v rámci jednoho pracovního procesu v sobě zahrnuje více dílčích činností, které samy o sobě naplňují znaky
živnosti,
2) existuje vnitřní organizační struktura podniku živnostníka oddělující od sebe…
           a) jednotlivé dílčí výrobní práce (podle profesí), a…
           b) výrobní práce od řídicích a obchodních prací.
           „využívající organizačního oddělení výkonu dílčích prací, postupů nebo úkonů, zejména od řídicích a obchodních
           prací, a členění těchto prací, postupů nebo úkonů podle jednotlivých profesí“
Obě uvedené podmínky musí být splněny kumulativně.
Zjednodušení pro podnikatele v tomto případě spočívá v tom, že podnikatel nepotřebuje pro každou dílčí činnost zvláštní
živnostenské oprávnění a není zároveň třeba dokazovat odbornou způsobilost – podnikatel odpovídá za odbornou
způsobilost osob, které u něho uvedené činnosti uskutečňují.
Vznik živnosti provozované průmyslovým způsobem – rozhoduje o tom živnostenský úřad na návrh podnikatele (po
předložení dokladů o tom, že navrhovaná činnost splňuje oba požadované předpoklady). V návrhu je podnikatel povinen
rovněž vymezit živnosti, které směřují ke vzniku konečného výrobku nebo k poskytnutí služby a jsou dílčími prvky
technologického procesu. Zamítnutí návrhu podnikatele na provozování ohlašovací živnosti průmyslovým způsobem nemá
vliv na vznik práva provozovat živnost (běžným způsobem).
Oprávnění pak zahrnuje oprávnění k provozování všech činností směřujících ke vzniku konečného výrobku nebo k
poskytnutí služby a jsou dílčími prvky technologického procesu (pokud některá z těchto činností vyžaduje koncesi, může ji
podnikatel provozovat pouze byla-li mu koncese udělena). Seznam všech těchto živností vymezujících dané oprávnění je
potom přílohou průkazu živnostenského oprávnění k živnosti provozované průmyslovým způsobem.
Při následné změně výše uvedených požadovaných znaků je podnikatel povinen tyto změny nejpozději do jednoho
měsíce oznámit živnostenskému úřadu. Na základě předložených dokladů rozhodne živnostenský úřad o změně
živnostenského listu nebo pozastavení provozování živnosti anebo o zrušení živnostenského oprávnění.
Dříve se tomuto druhu živností říkalo „živnosti tovární“ nebo také „provozování živnosti po továrensku“.
                            6. Podmínky a překážky provozování živnosti
Podmínky i překážky pro provozování živnosti, jsou stejně jako další záležitosti související s živnostenským podnikáním
(druhy živností, kontrola apod.) upraveny zejm. živnostenským zákonem č. 455/1991 Sb.
Živnostenské podnikání (živnost) lze definovat jako soustavnou činnost, provozovanou samostatně, vlastním jménem a na
vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku.
Obecně může podle Žz, splní-li další podmínky, provozovat živnost jak fyzická, tak i právnická osoba a to jak se sídlem (či
s bydlištěm) v ČR, tak i v zahraničí. Všechny v zásadě za stejných podmínek – pouze u zahraničních osob, předkládají-li
určité doklady, se vyžaduje jejich úřední překlad a ověření a dále pokud taková osoba v zahraničí nepodniká, musí mít k
provozování živnosti povolen pobyt na území ČR – vyžaduje-li to zvl. zákon (viz § 5 Žz). Fyzická osoba, jíž byl udělen azyl
podle zvláštních právních předpisů může provozovat živnost za stejných podmínek jako občan České republiky s bydlištěm
na území České republiky.

Podmínky pro provozování živnosti
1) všeobecné – tzn. ty, které musí splnit každý živnostník (ten, kdo chce živnostensky podnikat) - viz § 6 Žz
         a) dosažení věku 18 let
         b) způsobilost k právním úkonům
         c) bezúhonnost – tzn. že osoba nesmí být odsouzena
                   - nepodmíněně na dobu nejméně 1 roku pro úmyslný trestný čin
                   - pro jakýkoliv (úmyslný či nedbalostní) tr. čin, jehož skutková podstata souvisí s podnikáním (pokud se
                   na osobu nehledí jakoby nebyla odsouzena)
         d) bezdlužnost – tzn. že osoba nemá vůči státu daňové nedoplatky (doklad vystavuje příslušný FÚ), nedoplatky na
         platbách pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
         U právnické osoby musí tyto podmínky splňovat její odpovědný zástupce.
2) zvláštní – spočívají v odborné či jiné způsobilosti, které je třeba splnit k provozování konkrétní živnosti – týká se to u
ohlašovacích živností pouze živností řemeslných a vázaných a dále živností koncesovaných netýká se to tedy
ohlašovacích živností volných (viz § 7 Žz).
Novela Žz z roku 1999 zavedla, že u vybraných činností musí být předpoklad odborné způsobilosti splněn nejen u
samotného živnostníka, ale i u fyzických osob, které skutečný výkon těchto činností zajišťují.

Překážky pro provozování živnosti
Samotný Žz (§ 8) vyjmenovává jako překážky k provozování živnosti pouze …
1) překážky související s konkursem (obecně 3 roky po zrušení konkurzu); Živnost nemůže provozovat fyzická nebo
právnická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, jestliže bylo soudem rozhodnuto, že provozování podniku musí být
ukončeno. Fyzická nebo právnická osoba nemohou provozovat živnost po dobu tří let poté, co soud zrušil konkurs proto, že
bylo splněno rozvrhové usnesení nebo že majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Byl-li konkurs zrušen z
jiného důvodu, překážka k provozování živnosti uvedená v odstavci 1 odpadá právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu.
Živnost nemůže po dobu tří let provozovat též fyzická nebo právnická osoba, vůči níž byl návrh na prohlášení konkursu
zamítnut pro nedostatek majetku. Fyzická nebo právnická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs a konkursní řízení
nebylo ukončeno, může učinit úkony související se vznikem, změnou nebo zrušením živnostenského oprávnění jen s
písemným souhlasem správce konkursní podstaty. Živnostenský úřad může prominout překážky uvedené (některé,
stanovuje žz.), nasvědčují-li hospodářské poměry osoby a její chování, že při provozování živnosti bude řádně plnit své
závazky.
2) zákaz činnosti uložený soudem či správním orgánem (ve stejném či příbuzném oboru); Živnost nemůže provozovat
fyzická osoba, které byl uložen soudem nebo správním orgánem zákaz činnosti, týkající se provozování živnosti v oboru
nebo příbuzném oboru (§ 22 odst. 4), dokud zákaz trvá.

Další omezení vyplývají z úprav v jiných zákonech, např. …
1) omezení vyplývající z úpravy obchodních společností v Obch.z. – zákaz konkurence (např. pro společníky v.o.s., pro
jednatele s.r.o. a další)
2) pracovněprávní omezení určitých skupin zaměstnanců (vyplývající ze zák. práce, zák. o střetu zájmů, zák. o soudech a
soudcích aj.) např. pro zaměstnance orgánů st. správy, soudů, státních zastupitelství, Policie, BIS aj.
3) zákaz konkurence podle zák. práce (po dobu trvání zaměstnaneckého poměru)
4) různá další omezení osob, které by mohly zneužít informací nabytých v souvislosti s výkonem své funkce či svého
zaměstnání pro svůj osobní prospěch a to ke škodě svého zaměstnavatele
                         7. Vznik, změna a zánik živnostenského oprávnění
Obecně lze živnostenské podnikání (živnost) definovat jako soustavnou činnost, provozovanou samostatně, vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku.
Vznik živnostenského oprávnění – podmínky vzniku živnostenského oprávnění a tedy práva podnikat jsou různé podle toho
o jaký druh živnosti se jedná – jde-li o živnost ohlašovací či koncesovanou; oprávnění provozovat živnost = živnostenské
oprávnění; vztahuje se stejně na PO i FO
Živnosti ohlašovací – právo podnikat vzniká již ohlášením živnostenskému úřadu (pokud je však v ohlášení uveden den
pozdější, vzniká oprávnění až tímto dnem), předpokladem je však splnění zákonných podmínek a to jak všeobecných, tak i
zvláštních (nejsou-li tyto podmínky splněny, živnostenské oprávnění nevznikne). Živnostenský list má proto povahu
pouze deklaratorní, nikoliv konstitutivní.
Živnosti koncesované – právo provozovat koncesovanou živnost vzniká právní mocí rozhodnutí o udělení této koncese.
Zahraničním osobám a českým právnickým osobám vzniká živnostenské oprávnění až jejich zápisem do obchodního
rejstříku (i když jim byly živnostenský list či koncesní listina vydány dříve) – zakladatelé právnických osob a zahr. osoby musí
ohlásit živnost či požádat o vydání koncese ještě před zápisem na rejstříkovém soudu.
Ohlášení živnosti či žádost o koncesi se provádí na místně příslušnému živnostenskému úřadu a musí obsahovat:
(děleno v závislosti na subjektu – FO či PO)
            a) informace týkající se příslušné osoby - jméno a příjmení, bydliště, RČ, informace o zákazu či překážkách
            provozování činnosti apod. (právnická osoba uvede to samé o svém stat. orgánu a o sobě uvede dále svůj název a
            sídlo), to samé o odpovědném zástupci (bude-li)
            b) identifikační číslo (bylo-li přiděleno), místo podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a
            orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací číslo), předmět podnikání
            c) provozovnu nebo provozovny, ve kterých bude provozování živnosti zahájeno bezprostředně po vzniku
            živnostenského oprávnění,
            d) datum zahájení provozování živnosti, pokud datum zahájení není shodné se vznikem živnostenského oprávnění,
            e) datum ukončení provozování živnosti, pokud zamýšlí provozovat živnost na dobu určitou
            f) údaj o tom, že hodlá živnost provozovat průmyslovým způsobem
Ohlašovatel je povinen vymezit předmět podnikání uvedený v ohlášení s dostatečnou určitostí a jednoznačností.
Předmět podnikání živnosti volné musí být ohlášen v souladu s názvem oboru živnosti uvedeném v nařízení vlády vydaném
podle § 73a. Předmět podnikání živnosti řemeslné a vázané musí být ohlášen v souladu s přílohami č. 1 a 2 k živ. zákonu v
úplném nebo částečném rozsahu.
Přílohou ohlášení živnosti či žádosti o koncesi dále musí být výpis z TR, doklad o odborné způsobilosti, doklad o zaplacení
správního poplatku, výpisy z OR (je-li tam podnikatel zapsán), čestné prohlášení odpovědného zástupce, že funkci přijímá a
další… dělení podle FO a PO
Průkazem živnostenského oprávnění poté může být buď:
1) Živnostenský list – vydá ho ŽÚ do 15 dnů od ohlášení (má-li ohlášení náležitosti podle § 45 a 46, podnikatel splňuje
podmínky stanovené tímto zákonem a netrvá-li překážka provozování živnosti, živnostenský úřad vydá nejpozději do 15 dnů
ode dne, kdy mu bylo ohlášení živnosti doručeno, živnostenský list.); nemá-li ohlášení všechny náležitosti, vyzve do 15 dnů k
jejich odstranění; nesplňuje-li žadatel podmínky, vydá deklaratorní rozhodnutí, že oprávnění nevzniklo. Odstraní-li podnikatel
závady ve stanovené lhůtě nebo ve lhůtě prodloužené, platí, že ohlášení bylo od počátku bez závad – fikce. Nesplňuje-li
ohlašovatel podmínky stanovené tímto zákonem, živnostenský úřad zahájí řízení a rozhodne o tom, že živnostenské
oprávnění ohlášením nevzniklo. Chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení živnostenského listu
živnostenský úřad kdykoli opraví vydáním opraveného živnostenského listu a doručí jej podnikateli. Podnikatel je povinen
živnostenskému úřadu oznámit všechny změny a doplnění týkající se údajů a dokladů, které jsou stanoveny pro ohlášení
živnosti a údajů vymezujících živnosti, a předložit doklady o nich do 15 dnů ode dne jejich vzniku.
Do vydání živnostenského listu jej nahrazuje stejnopis ohlášení s potvrzením o jeho doručení ŽÚ
2) Koncesní listina – vydá ji ŽÚ na základě pravomocného rozhodnutí o udělení koncese; Fyzická nebo právnická osoba,
která hodlá provozovat koncesovanou živnost, je povinna požádat o vydání koncese živnostenský úřad místně příslušný –
podle bydliště či sídla; pro náležitosti žádosti o koncesi platí ustanovení o živ. listu obdobně; pokud žadatelem předložená
žádost má vady vyzve do 30 dnů ŽÚ žadatele aby vady v přiměřené lhůtě (min. 15 dní) odstranil, pokud tak neučiní, řízení
zastaví. Do jejího vydání ji nahrazuje pravomocné rozhodnutí, jímž byla koncese udělena. Pokud vydání koncese vyžaduje
povolení, souhlas nebo oprávnění jiného orgánu státní správy, předkládá mu žádost ŽÚ. V koncesní listině se uvádějí údaje
obdobné těm v živ. listu
Průkaz živnostenského oprávnění lze nahradit i osvědčením, které podnikateli vydá na jeho žádost živnostenský úřad.
Osvědčení musí obsahovat údaje obdobné jako ŽL či KL; Živnostenský list, rozhodnutí o udělení koncese, koncesní listina a
osvědčení jsou veřejnými listinami. Živnostenské oprávnění nemůže být přeneseno na jinou osobu. Jiná osoba je může
vykonávat, jen stanoví-li to tento zákon.
Živnostenské oprávnění může být vykonáváno na celém území České republiky.
Podnikatel může provozovat živnost prostřednictvím odpovědného zástupce. Odpovědný zástupce je fyzická osoba
ustanovená podnikatelem, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů a je k
podnikateli ve smluvním vztahu. Odpovědný zástupce se musí zúčastňovat provozování živnosti v potřebném rozsahu.
Nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro více než dva podnikatele. Odpovědný zástupce musí
splňovat všeobecné i zvláštní podmínky provozování živnosti podle Žz.

Zemře-li podnikatel, mohou v živnosti pokračovat až do skončení řízení o projednání dědictví dědicové ze zákona, pokud
není dědiců ze závěti; dědicové ze závěti a pozůstalý manžel, i když není dědicem, je-li spoluvlastníkem majetku
používaného k provozování živnosti; správce dědictví; podrobnosti určuje žz.

Podnikatel může provozovat více živností, má-li pro každou z nich živnostenské oprávnění.

Provozovnou se rozumí prostor, v němž je živnost provozována. Za provozovnu se pro účely tohoto zákona považuje i
stánek, pojízdná prodejna a obdobné zařízení, sloužící k prodeji zboží nebo k poskytování služeb.

Zánik živnostenského oprávnění – živnostenské oprávnění zaniká:
1) smrtí podnikatele nepokračují-li v živnosti dědicové (do ½ roku musí získat vlastní živnostenské oprávnění) či zánikem
právnické osoby
2) uplynutím doby (pokud ŽL či KL jsou vydány na dobu určitou)
3) rozhodnutím ŽÚ (pokud podnikatel již nesplňuje dané podmínky, nastanou-li překážky, požádá-li o to sám podnikatel)
4) stanoví-li tak zvláštní právní předpis,
5) výmazem zahraniční osoby nebo jejího předmětu podnikání z obchodního rejstříku
Příslušný živnostenský úřad může živnostenské oprávnění zrušit nebo v odpovídajícím rozsahu provozování živnosti
pozastavit, jestliže podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení
koncese; živnostenský úřad může živnostenské oprávnění zrušit též na návrh příslušné správy sociálního zabezpečení,
jestliže podnikatel neplní závazky vůči státu. Živnostenský úřad může zrušit podnikateli živnostenské oprávnění, jestliže
podnikatel neprovozuje živnost po dobu delší než 4 roky. atd…

Změny – všechny změny týkající se živ. oprávnění musí podnikatel nahlásit do 15 dní příslušnému ŽÚ.
                        8. Odpovědný zástupce při provozování živnosti
Obecně lze živnostenské podnikání (živnost) definovat jako soustavnou činnost, provozovanou samostatně, vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku.
Podmínky pro provozování živnostenského oprávnění (viz ot.č. 6) jsou stanoveny tak, že je mohou splňovat pouze fyzické
osoby. Chce-li živnostensky podnikat právnická osoba, musí tak činit prostřednictvím fyzické osoby – odpovědného
zástupce (odpovědného zástupce však může mít i osoba fyzická). Odpovědný zástupce pak odpovídá za řádný provoz
živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů.
Odpovědný zástupce musí být ve smluvním vztahu k živnostníkovi (výjimkou je pouze manžel živnostníka – ten může být
odpovědným zástupcem i bez smluvního vztahu poměru). Odpovědný zástupce se musí zúčastňovat provozování živnosti v
potřebném rozsahu. Nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro více než dva podnikatele;
Aby fyzická osoba mohla být odpovědným zástupcem při provozování živnosti, musí splňovat následující podmínky:
           1) všeobecné i zvláštní podmínky pro provozování živností (viz ot.č. 6)
           2) trvalý pobyt na území ČR
           3) nemá-li občanství ČR, musí pohovorem prokázat znalost jazyka (může být i slovenský)
           4) nesmí u ní nastat překážky pro provozování živnosti (viz ot.č. 6)
           5) nesmí mu být zrušeno živnostenské oprávnění ve stejném či příbuzném oboru (1 rok zpět)
           6) nesmí být v kontrolních orgánech příslušné osoby (např. v dozorčí radě apod.)
           7) nesmí vykonávat tuto funkci pro více než dva podnikatele

Odpovědného zástupce musí ustanovit:
a) právnická osoba – do funkce odpovědného zástupce ustanoví člena statutárního orgánu nebo statutární orgán, který
splňuje podmínky pro výkon funkce odpovědného zástupce podle tohoto zákona
b) podnikatel, který je zahraniční právnickou osobou. Do funkce odpovědného zástupce ustanoví vedoucího organizační
složky podniku umístěné na území České republiky, který splňuje podmínky pro výkon funkce odpovědného zástupce
c) fyzická osoba, která nesplňuje zvláštní podmínky provozování živnosti (viz ot.č.6), nemá plnou způsobilost k právním
úkonům nebo nemá bydliště v ČR

Ustanovení odpovědného zástupce (i pro ukončení výkonu jeho funkce)
- u ohlašovacích živností oznamuje podnikatel do 15 dnů ŽÚ; odpovědný zástupce pro živnost ohlašovací může vykonávat
svoji funkci ode dne ustanovení, splňuje-li podmínky
- u koncesovaných živností je předkládá ŽÚ ke schválení; ustanovení nabývá účinnosti dnem, kdy rozhodnutí o schválení
nabylo právní moci
V případě že odpovědný zástupce přestane vykonávat funkci nebo přestane splňovat podmínky, musí podnikatel do 15 dnů
ustavit odpovědného zástupce nového.
Podnikatel může ustanovit odpovědného zástupce i v případech, kdy to živ. zákon nevyžaduje – podmínky ustanovení
se použijí obdobně.
ŽÚ může na dobu nezbytně nutnou (max. 6 měsíců) povolit provozování živnosti bez odpovědného zástupce (nemůže-li tím
dojít k ohrožení životů a zdraví lidí).
                9. Povinnosti při provozování živnosti a postih jejich neplnění
Povinnosti podnikatele při provozování živnosti jsou upraveny ve třetí části živnostenského zákona nazvané „Rozsah
živnostenského oprávnění“. Rozsah živnostenského oprávnění se posuzuje podle obsahu živnostenského listu nebo
koncesní listiny; Je-li provozování živnosti podle příloh č. 2 a 3 vázáno na doklad vydaný zvláštním orgánem podle
zvláštního právního předpisu, je rozsah živnostenského oprávnění vymezen uvedeným dokladem; v pochybnostech o
rozsahu oprávnění rozhodne na žádost podnikatele živnostenský úřad.
Tyto povinnosti (které jsou veřejnoprávní povahy) směřují zejm. k ochraně spotřebitele a tvoří tedy jakýsi zárodek
spotřebitelského práva (zákon o ochraně spotřebitele byl schválen až rok po Žz).  to už asi neplatí, hodně paragrafů zde
bylo zrušeno
Mezi tyto povinnosti patří např.:
          - zajištění účasti odpovědného zástupce na provozování živnosti (pokud odp. zástupce je)
          - pro účely doručování písemností viditelně označit (jménem a IČ) místo podnikání a sídlo
          - doklady prokazující způsob nabytí prodávaného zboží nebo materiálu používaného k poskytování služeb
          - zajistit, aby na provozovně byla osoba se znalostí českého či slovenského jazyka
          - vydat zákazníkovi doklady o prodeji zboží
          - pro účely kontroly mít v provozovně průkaz o živnostenském oprávnění
          - pro účely kontroly mít v provozovně doklady prokazující způsob nabytí prodávaného zboží aj.
          - jde-li o nákup použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo
          zprostředkování jeho nákupu či přijetí do zástavy, před uzavřením smluvního vztahu identifikovat jeho účastníky a
          předmět smluvního vztahu, vést evidenci o těchto skutečnostech; jestliže se účastník smluvního vztahu odmítne
          podrobit identifikaci, nebo není-li možné identifikovat předmět smluvního vztahu, nesmí podnikatel zboží koupit,
          přijmout ho do zástavy nebo zprostředkovat jeho nákup.
          - podnikatel odpovídá za to, že jeho zaměstnanci prokázali splnění podmínky bezúhonnosti, je-li to pro výkon
          povolání třeba; splňují způsobilost pro výkon povolání stanovenou zvláštními právními předpisy, znalost
          bezpečnostních předpisů a předpisů upravujících ochranu veřejného zdraví. Vyžaduje-li to povaha práce nebo jiné
          činnosti, odpovídá i za to, že se zaměstnanci opakovaně účastní prohlídek podle zvláštních právních předpisů.
          - provozování živnosti lze přerušit nejdéle na dobu 2 let. Hodlá-li podnikatel přerušit provozování živnosti na dobu
          delší než 6 měsíců, je povinen tuto skutečnost předem písemně oznámit živnostenskému úřadu; opětovné
          zahájení podnikání nutno oznámit ŽÚ

Za porušení těchto a dalších povinností upravuje Žz. kromě universální sankce spočívající v odnětí živnostenského
oprávnění také systém různých pokut podle závažnosti provinění. Fyzická osoba může být sankcionována i podle
trestního zákona (tr. čin neoprávněného podnikání).
Žz upravuje v části páté „Živnostenská kontrola a pokuty“

Neoprávněné podnikání – provozování činnosti, která je předmětem živnosti, bez živnostenského oprávnění pro tuto
živnost, event. v době pozastavení provozování živnosti
podle toho, jedná-li se o neoprávněné provozování činnosti volné, řemeslné či vázané nebo koncesované hrozí fyzické i
právnické osobě podle závažnosti různé výše pokut (u pr.os až 1 mil. Kč, u fyz.os. až 200 tis. Kč)

Jiné porušení povinností – poruší-li podnikatel jiné povinnosti podle Žz. hrozí mu podle závažnosti provinění různá výše
pokut – 10, 20, 50 tis... i 1 mega

Provádění kontrol a ukládání sankcí
Provádění kontrol – k provádění kontrol, zda jsou splněny podmínky provozování živnosti, jsou oprávněny příslušné
živnostenské úřady, ke kontrole mohou být však přizváni i zástupci dalších orgánů (rovněž podnikatel je oprávněn přizvat
ke kontrole třetí osobu). Živnostenský úřad může rozhodnutím uložit podnikateli odstranění nedostatků zjištěných při
provozování živnosti; možnost odvolání do 15 dnů, bez odkladného účinku

Ukládání pokut – v případě zjištění porušení povinností u osoby provozující živnostenskou činnost jsou živnostenské úřady
oprávněny k ukládání pokut na základě zahájení řízení a to ve lhůtě do 1 roku, co se o porušení povinnosti dozvědí,
nejpozději však do pěti let (při porušení některých povinností jen do tří let) od porušení povinnosti.
Systém živnostenských úřadů je upraven zákonem o živnostenských úřadech – živnostenské úřady jsou obecní, krajské
a ŽÚ ČR

Provozovna
- prostor v němž je provozována živnost (může to být i stánek či pojízdná prodejna) musí být však způsobilá k provozování
živnosti (podle zvl. předpisů) a živnostník k němu musí mít vlastnické či užívací právo
- musí být zvenčí viditelně a trvale označena obchodním jménem a IČ
Pro každou provozovnu musí být ustanovena osoba odpovědná za její činnost.
Živnostník může provozovat i více provozoven.
                                          10. Podnikání a podnikatel
Oba pojmy, jak podnikání tak i podnikatel, jsou jako základní pojmy obchodního práva definovány hned v úvodu
obchodního zákoníku v § 2.
Podnikání – soustavná činnost, prováděná samostatně podnikatelem, jeho vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za
účelem dosažení zisku pět, resp. šest kumulativních znaků podnikání
1) soustavnost – musí se jednat o pravidelnou či opakovanou činnost (nemusí být nepřetržitá – i sezónní podnikání je
podnikáním), která má pokračující charakter
2) samostatnost – jen ten, kdo příslušnou činnost provozuje, sám rozhoduje o jejím způsobu, rozsahu, době a místě výkonu
apod. aniž by podléhal organizačním dispozicím jiné osoby
3) vlastním jménem – osoba jedná pod svým jménem a příjmením či pod obchodní firmou pod nimiž je registrována
(nejedná tedy jménem jiné osoby)
4) na vlastní odpovědnost – osoba sama odpovídá za případné porušení závazků či právních předpisů, za výsledek své
podnikatelské činnosti, event. za způsobenou škodu
5) za účelem dosažení zisku – není rozhodující, zda zisk byl skutečně dosažen (i ztráta); stačí, když je pouze záměrem a
motivem podnikatele
6) činnost musí být provozována podnikatelem

Za podnikání je třeba považovat jen takovou činnost, které je oprávněná, tedy nejde-li o činnost zakázanou nebo činnost
prováděnou bez podnikatelského oprávnění; pojem podnikání v OBCHZ je oproti živnostenskému podnikání podle ŽZ svým
rozsahem širší, poněvadž pod pojmem podnikání zahrnuje nejen živnosti, ale i činnosti dalších podnikatelských subjektů –
viz níže.
Je namístě zdůraznit, že ustanovení § 2 (2) OBCHZ je nutno vykládat tak, že příslušná osoba je podnikatelem podle OBCHZ
pouze tehdy, pokud skutečně „podniká“, resp. „provozuje“ a tedy nestačí, je-li „oprávněna podnikat“, resp. „provozovat“

Podnikatel – obchodní zákoník definuje čtyři typy osob, které považuje za podnikatele, jsou jimi…
1) osoby zapsané v obchodním rejstříku – do obchodního rejstříku se zapisují:
           a) obchodní společnosti a družstva
           b) další právnické osoby o nichž to stanoví zákon (státní podniky, banky, burzy apod.)
           c) všechny zahraniční osoby, které zde chtějí podnikat – (fyzické i právnické vč. org. složek)
           d) fyzické osoby podnikatelé
                      - s výnosy přes 120 mil za dvě po sobě následující úč. obd.
                      - provozující živnost průmyslovým způsobem
                      - o kterých to stanoví právní předpis
                      - které o to požádají (s bydlištěm v ČR nebo v EU); dále se však nečiní rozdílu mezi osobou zapsanou
                      povinně a osobou zapsanou dobrovolně
2) osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění – živnostenský list či koncesní listina; tyto osoby jsou
evidované v živnostenském rejstříku
3) osoby podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění (podle zvl. předpisů) – sem patří zejm. tzv.
svobodná povolání provozovaná podle zvl. zákonů (lékaři, advokáti, tlumočníci, auditoři, burzovní makléři aj.); především
sem patří osoby vyloučené z působnosti ŽZ, protože jejich podnikání je upraveno zvláštními zákony; spadají sem i osoby
zřízené podle zvl. zákonů, které podnikají, např. Český rozhlas
4) fyzické osoby provozující zemědělskou výrobu zapsané do evidence (podle zvl. předpisu) – jedná se o samostatně
hospodařící rolníky (řadí se sem i hospodaření v lesích a na vodních plochách) podle zákona o soukromém podnikání
občanů
Podle těchto vymezení jsou podnikateli tedy i ty právnické osoby, které sice vznikají bez podnikatelského cíle (a nemají tudíž
předmět podnikání, ale předmět činnosti), ale zapisují se do obchodního rejstříku. Pouhý fakt, že jsou zapsány v obchodním
rejstříku z nich činí podnikatele ve smyslu obchodního zákoníku – „podnikatelé podle právní formy“; jde však v podstatě
jen o jakousi právně-formalistickou hříčku, jelikož tyto osoby ve skutečnosti nepodnikají a ani nejsou oprávněny podnikat

Místo podnikání – vztahuje se k podnikateli fyzické osobě; je jím adresa osoby zapsaná jako její místo podnikání v OR či
jiné řádné evidenci – název ulice, čp., obec; podnikatel je povinen zapisovat do rejstříku své skutečné místo podnikání;
Sídlo organizační složky podniku – adresa jejího umístění, tj. adresa, na níž se nachází vedení, které organizační složku
řídí (obdobně jako u místa podnikání či sídla PO)
                                      11. Podnikání zahraničních osob
V současné koncepci obchodního práva je uplatňována zásada rovných podmínek pro podnikání – zahraniční osoby mohou
tedy na území ČR podnikat v zásadě za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české osoby.
Tato koncepce vychází z čl. 26 LZPS, podle kterého „…každý má právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou
činnost…“, přičemž podmínky a omezení může stanovit pouze zákon. (např. devizový zákon zakazuje prodej nemovitostí
devizovým cizozemcům); je však upřednostňována zásada reciprocity
Podle OBCHZ musí být všechny zahraniční osoby (jak fyzické, tak i právnické) zapsány v obchodním rejstříku a podnikat
mohou tedy v rozsahu zapsaného předmětu podnikání; oprávnění podnikat jim vzniká zápisem do obchodního rejstříku
– zápis je konstitutivní; zápis do OR jako předpoklad oprávnění zahr. osoby podnikat na území ČR se nevyžaduje u
fyzických osob s bydlištěm na území EHP (EU + Norsko, Island a Lichtenštejnsko); k tomu, aby mohla zahraniční osoba
podnikat na území ČR, musí mít právní způsobilost;
Za podnikání samo o sobě nemůžeme však považovat prosté uzavírání smluv nebo plnění závazků zahraniční osobou.
Zahraniční osobou se rozumí:
          - fyzická osoba s bydlištěm mimo území ČR
          - právnická osoba se sídlem mimo území ČR
Českou PO se rozumí PO se sídlem na území ČR
Podnikáním zahraniční osoby na území ČR se rozumí podnikání v užším slova smyslu (podnikání podle OBCHZ), nikoli
jakékoliv podnikání na území ČR; je to podnikání zahraniční osoby, má-li podnik nebo jeho organizační složku umístěnou na
území ČR, čili je to podnikání prostřednictvím podniku nebo jeho organizační složky – takový podnik není PO zřízenou v ČR
zahraniční osobou, přičemž zápis takového podniku do OR nemá právní význam na právní postavení podniku a zahraniční
osoby žádný vliv
V širším smyslu jsou podnikáním zahraniční osoby veškeré podnikatelské aktivity takové osoby v ČR
Právní způsobilost zahraničních osob – způsobilost jiné než fyzické osoby se řídí právem státu podle něhož byla tato
osoba založena (včetně jejích vnitřních pr. poměrů a ručení členů či společníků za její závazky); zahraniční osoby, které mají
oprávnění k podnikání v kterémkoliv zahraničním státě, mají zároveň postavení podnikatele podle českého OBCHZ  to
samo však ještě neopravňuje zahraniční osobu podnikat v celém rozsahu na území ČR
Majetková účast v české právnické osobě – zahraniční osoba se může jako společník podílet (i výlučně) na založení
české právnické osoby či se účastnit ve společnosti již založené (společník nebo člen). Potom má v této souvislosti stejná
práva a povinnosti jako české osoby. Založena však může být právnická osoba pouze podle českého práva (změna oproti
dřívější úpravě).

Ochrana majetkových zájmů zahraničních osob – v souladu s ustanovením čl. 11 LZPS je vyvlastnění majetku (nejen
zahraniční osoby) možné pouze
          a) ve veřejném zájmu,
          b) nelze-li výsledku dosáhnout jinak,
          c) na základě zákona (a podle zákona) a
          d) za náhradu.
Vedle samotného vyvlastnění majetku platí stejné podmínky i pro pouhé omezení vlastnického práva.
OBCHZ u zahr. osoby dále blíže stanovuje podmínky poskytnuté náhrady – náhrada kumulativně musí …
          1) být poskytnuta bez prodlení,
          2) odpovídat plné hodnotě majetku v době, kdy bylo vyvlastnění provedeno,
          3) být volně převoditelná do zahraničí v cizí měně.
Ochrana majetkových práv zahraničních osob je upravena rovněž v dvoustranných mezinárodních smlouvách o ochraně
investic. Pokud tyto smlouvy obsahují jinou úpravu než je v právním řádu, má úprava v těchto smlouvách obsažená
přednost před zákonem – vyplývá mj. z čl. 10 Ústavy.
Přemístění sídla – Obchodní zákoník umožňuje, aby právnická osoba založená v zahraničí podle cizího práva přemístila
své sídlo do ČR a naopak. Podmínkou je, že to musí umožňovat uzavřené a pro ČR závazné mezinárodní smlouvy
(dříve platilo, že to musí být připuštěno právním řádem státu v němž má daná právnická osoba dosud své sídlo). Při
přemístění nejde o založení nové právnické osoby, právnická osoba bude pokračovat v podnikání pouze s novým sídlem
v tuzemsku; nebude už považována za zahraniční osobu, ale za českou právnickou osobu. Přemístění je účinné ode dne
jeho zápisu do obchodním rejstříku. Vnitřní poměry a vztahy dané právnické osoby se však i po přeložení sídla řídí právním
řádem státu, podle něhož byla tato osoba založena. Ručení společníků vůči třetím osobám však nesmí být nižší než platí v
českém právu.
             12. Neoprávněné podnikání a jeho důsledky v soukromém právu
Listina základních práv a svobod v čl. 26 uvádí, že každý má právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
Obecná úprava neoprávněného podnikání je v §§ 3a, 4 Obch.z.:
(1) „Povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění
k podnikání; tím není dotčen § 49a občanského zákoníku.“ (viz níže)
(2) „Osoba, která uskutečňuje činnost, k níž se podle zvláštních předpisů vyžaduje ohlášení nebo povolení, bez takového
ohlášení nebo povolení, a osoby, které takovou činnost uskutečňují jménem jiné osoby anebo na její účet, odpovídají za
škodu tím způsobenou; tím není dotčena jejich odpovědnost podle zvláštních právních předpisů.“

§ 4 „Ustanoveními tohoto zákona (tj. Obch.z.) se řídí i vztahy jiných osob než podnikatelů, stanoví-li to tento zákon nebo
zvláštní zákon.“

§ 49a občanského zákoníku „Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze
skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm
musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon
neplatným nečiní.“ neplatnost relativní

termín "povaha" (§ 3a odst. 1) znamená to, že např. kupní smlouva uzavřená osobou nemající živnostenské oprávnění bude
platnou obchodní kupní smlouvou a bude se řídit obchodním zákoníkem, jestliže vadou právního jednání byl právě a pouze
nedostatek živnostenského oprávnění smluvní strany.
Právní povahou úkonu je třeba rozumět také jeho právní kvalifikaci, zejména zda se řídí obchodním zákoníkem, popř. jiným
právním předpisem.
Právní jednání, k němuž dochází při neoprávněném podnikání je platné – neplatnost z tohoto důvodu nemůže namítat
nejen osoba neoprávněně podnikající, ale i druhá strana právního vztahu; i v případech, kdy je podnikání neoprávněné, musí
být chráněny zvláště třetí osoby proti jeho důsledkům
Neoprávněné podnikání – řeší, jaké právní důsledky pro právní jednání má skutečnost, že určitá osoba podniká
neoprávněně
          - osoba podniká bez oprávnění
          - podnikání jí bylo zakázáno (např. zákaz činnosti rozsudkem soudu, pozastavení živnosti rozhodnutím
          živnostenského úřadu)
          - osoba sice oprávnění k podnikání má, ale její činnost rozsah takového oprávnění překračuje

K § 3a odst. 2 ObchZ:
Neoprávněné podnikání může způsobit škodu. Odpovědnost za ni by bylo možno vyvodit z obecné úpravy. § 373 n. ObchZ.
se vztahuje pouze na škodu vzniklou z porušení obchodních závazků a prostřednictvím § 757 ObchZ také na škodu vzniklou
porušením jiných povinností stanovených obchodním zákoníkem. Povinnost získat podnikatelské oprávnění však vyplývá z
veřejnoprávních předpisů a jednání popsanému v § 3a odst. 1 ObchZ je tedy spíše než porušením povinnosti stanovené
obchodním zákoníkem porušením povinnosti stanovené zvláštním zákonem (např. živnostenský zákon). Odpovědnost
upravená občanským zákoníkem je subjektivní. Veřejnoprávní předpisy jen zřídkakdy upravují povinnost k náhradě škody
způsobené neoprávněným podnikáním. V novém § 3a proto dochází k doplnění úpravy a nedovolené podnikání napříště
založí povinnost k náhradě škody i podle obchodního zákoníku. Zde zkoumaný odstavec je tedy jednou ze zvláštních
úprav odpovědnosti za škodu v obchodním zákoníku. Ustanovení § 373 n. bude v souladu s § 757 na tuto odpovědnost
obdobně aplikovatelné.
Skutková podstata odpovědnosti je široká, protože do okruhu odpovědných subjektů neřadí jenom toho, kdo nemá
potřebné oprávnění, tedy neoprávněného podnikatele, ale také všechny osoby, které jím byly použity bez ohledu na to, zda
jednaly jménem neoprávněného podnikatele nebo jménem vlastním na jeho účet.
V praxi může nastat situace, kdy jménem neoprávněného podnikatele nebo na jeho účet jednala osoba, která sama
podnikatelské oprávnění má. Odpovědnost za škodu vznikne i takovéto osobě. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně budou
v tomto případě odpovědné obě osoby - neoprávněný podnikatel i jeho přímý či nepřímý zástupce, bude se jednat o solidární
společný závazek (§ 383 ObchZ). Na podnikatele, kteří obstarávají určité činnosti pro jiné podnikatele, ustanovení zřejmě
směřuje především. Jejich povinnost ověřit oprávnění k podnikání u svého zákazníka je možno považovat za součást jejich
odborné péče.
Předpokladem vzniku odpovědnosti však také je, že i další osoba uskutečňující neoprávněné podnikání pro jiného tak činí ve
smyslu § 2 odst. 1, že tedy její činnost splňuje znaky podnikání. Jakákoli činnost neuskutečňovaná vymezeným způsobem
totiž není podnikáním a nepodléhá ani režimu ohlášení či povolení.
Zákonnou formulaci by bylo možno chápat jako absolutní objektivní odpovědnost, protože zkoumané ustanovení
neformuluje žádný liberační důvod. Tento závěr však není zcela jednoznačný, protože by bylo možno také aplikovat § 374
stanovící okolnosti vylučující odpovědnost, v důsledku čehož by se jednalo o objektivní odpovědnost s možností liberace.
Pro rozsah a způsob odpovědnosti bude aplikovatelná obecná úprava (§ 373 n. ObchZ); tím však není vyloučena
odpovědnost podle OZ, např. § 420

Neoprávněné podnikání je sankcionováno veřejnoprávními předpisy, a proto postih nemůže být předmětem úpravy OBCHZ,
popř. dalších soukromoprávních předpisů
Neoprávněné podnikání podle Živnostenského zákona
Neoprávněným podnikáním je provozování činnosti, která je předmětem živnosti, bez živnostenského oprávnění pro tuto
živnost.
Za neoprávněné podnikání se považuje i jednorázové a nahodilé provozování živnosti po dobu jejího pozastavení podle § 58
odst. 2 až 4 (Žz).
Výše pokuty pro právnickou osobu je stanovena v závislosti na tom, o jakou živnost se jedná (živnost volná – až do 500
tisíc Kč; živnost řemeslná nebo vázaná – až do výše 750 tisíc Kč; živnost koncesovaná – až do výše 1 milion Kč).
Výše pokuty pro fyzickou osobu je stanovena v závislosti na tom, o jakou živnost se jedná (živnost volná – až do výše 50
tisíc Kč; živnost řemeslná nebo vázaná – až do výše 100 tisíc Kč; živnost koncesovaná – až do výše 200 tisíc Kč).
Při určení výše pokuty, jak u právnických, tak u fyzických osob, se přihlíží zejména k rozsahu, závažnosti, způsobu, době
trvání a následkům protiprávního jednání.
Ustanovení trestního zákona týkající se stíhání fyzických osob pro neoprávněné podnikání zůstávají výše uvedenými
ustanoveními nedotčena.
§ 118 trestního zákona: Neoprávněné podnikání
    (1) Kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání, bude
    potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.
    (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
           a) používá-li k činu uvedenému v odstavci 1 jiného jako pracovní síly, nebo
           b) získá-li takovým činem značný prospěch.
K vymezení pojmu „větší rozsah“ je možné použít § 89 trestního zákona - větší škodou se zde rozumí škoda dosahující
částky nejméně 50 000 Kč.
Ustanovení § 118 mělo do 30.6.1990 název „Nedovolené podnikání“, od 1.7.1990 má název „Neoprávněné podnikání“.
Základní skutková podstata se současně k 1.7.1990 změnila a částečně se přizpůsobila nové ekonomické situaci. Původní
skutková podstata postihovala jakékoliv nedovolené podnikání provozované ve větším rozsahu, současná skutková podstata
jakoby zužuje možnost postihu na skutky spočívající v poskytování služeb nebo provozování výrobního nebo jiného
výdělečného podnikání.

Listina základních práv a svobod v čl.26 uvádí, že každý má právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou
činnost. Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
Toto ustanovení Listiny je současně i základní interpretační pomůckou při posuzování, zda může být v určitém případě
naplněna skutková podstata trestného činu podle §118 tr. zákona.

Skutková podstata trestného činu neoprávněného podnikání vyžaduje současné naplnění znaků spočívajících v:
          a) v poskytování služeb nebo provozování výrobní nebo jiné výdělečné činnosti
          b) ve větším rozsahu
          c) v neoprávněnosti takové činnosti
Pojem podnikání je použit v názvu trestného činu neoprávněného podnikání a jako znak skutkové podstaty uvedeného
trestného činu je speciálně definován. Podnikání je definováno v § 2 odst.1 obchodního zákoníku jako soustavná činnost
prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Naproti tomu je
ve skutkové podstatě tento pojem zúžen na tři možné okruhy podnikání a to:
          a) poskytování služeb nebo
          b) provozování výrobní činnosti
          c) provozování jiné výdělečné činnosti
K naplnění znaků trestného činu neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1 trestního zákona je zapotřebí, aby šlo o
jednání pro společnost nebezpečné a tuto nebezpečnost je třeba prokázat. Nestačí jen určitý administrativní nedostatek
spočívající v tom, že určitá osoba nemá v pořádku listiny prokazující oprávněnost podnikat.
Neoprávněnost podnikání proto bude nutno zkoumat zejména z hledisek, zda podmínky a omezení dané určitými zákony
byly porušeny natolik, aby podnikání mělo charakter trestného činu.
Neoprávněné je podnikání nejen tehdy, jestliže někdo podniká např. bez živnostenského oprávnění, které se prokazuje buď
živnostenským listem, nebo koncesní listinou, nebo aniž by splnil podmínky pro výkon advokacie, což se prokazuje
osvědčením České advokátní komory v Praze o zapsání v seznamu advokátů ČAK apod., ale i tehdy, když podnikatel
překračuje rozsah např. živnostenského oprávnění. Jestliže takové jednání podnikatele, kterým překračuje rozsah svého
živnostenského oprávnění, dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího přibližně podnikání bez
oprávnění, pak jde též o neoprávněné podnikání ve smyslu tohoto ustanovení.
Je zde ovšem pomíjena ta skutečnost, že celá řada živností má charakter pouze ohlašovací (tedy ne schvalovací) a u těchto
živností nejsou požadovány nějaké zvláštní podmínky nebo nejsou stanovena zvláštní omezení. U takovéhoto podnikání
bude jen těžko možné dovodit neoprávněnost, pokud bude provozováno pouze při nedostatku formálních dokumentů,
protože oprávněnost k podnikání plyne přímo z Listiny základních práv a svobod. Nedostatek formálního charakteru, ale
může být přestupkovým jednáním.
Ke znaku ve větším rozsahu: rozhodující tu je, že musí jít o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s
cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů. Proto musí jít o soustavnou činnost provozovanou takřka po „živnostensku“.
Nezáleží však na tom, zda jde o hlavní zdroj obživy pachatele nebo zda svou činnost provádí vedle jiného zaměstnání.
Pachatelem může být pouze fyzická osoba, neboť trestní zákon nezná trestní odpovědnost právnických osob. Navíc se
vyžaduje, aby šlo o osobu, která poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání, tedy aby šlo o
faktického podnikatele.
Právnická osoba, ani osoba, která je za ni odpovědná, pokud právnická osoba překročí hranice oprávněného podnikání,
nemůže být postižena pro tento trestný čin.
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky tohoto trestného činu.
     13. Obchodní podnik a obchodní jmění; podnik ve smyslu evropského práva
Obchodní podnik
Obchodním podnikem, v zákoně nazývaném pouze podnikem, se rozumí vše, co v souladu s vůlí podnikatele tvoří
organizovaný celek, vytvořený podnikatelem k účelům svého podnikání jedná se o soubor hmotných, nehmotných i osobních
složek podnikání; k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozovaní
podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit
Složku podniku – tyto složky patří podnikateli, který je buď vlastníkem (věci), nebo majitelem (práva), popř. osobou
oprávněnou
         hmotná složka – budovy, stroje, materiál apod. (movitý a nemovitý majetek)
         nehmotná složka – majetková práva, nehmotné statky a jiné hodnoty (know-how, ochr.zn. apod.)
         osobní složka – podnikatel, řídící zaměstnanci, ostatní zaměstnanci
         jiné majetkové hodnoty – umístění podniku, prodejnost výrobku a služeb, rozsah „klientely“, „goodwill“ apod.
V právním smyslu se jedná o věc, a to o věc hromadnou, která může být samostatným předmětem občanskoprávních
vztahů – lze ji koupit a prodat, zastavit, lze ji použít jako vklad společníka do obchodní společnosti apod.; na jeho právní
poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu – tím není dotčena působnost zvl. pr. předpisů vztahujících se
k nemovitostem, předmětům průmyslového vlastnictví, motorovým vozidlům apod.; problém však je, že OZ ani OBCHZ
neznají pojem věci hromadné a tento institut zatím postrádá základní zákonnou úpravu;

organizační složka podniku - odštěpný závod
Organizační složkou podniku je odštěpný závod nebo jiná organizační složka podniku, která ze zapisuje do OR
Součástí, resp.určitou částí podniku (jeho organizační složkou) je odštěpný závod. Jedinou podmínkou, aby organizační
složka byla odštěpným závodem je to, aby si ji podnikatel nechal jako odštěpný závod zapsat do obchodního rejstříku
(zápis je konstitutivní). Protože podnik sám je pouze předmětem právních vztahů a nikoliv jejich subjektem, nemá ani
odštěpný závod jako pouhá část podniku právní subjektivitu.
To zda určitou část podniku si nechá podnikatel zapsat jako odštěpný závod záleží výlučně na jeho rozhodnutí – není ani
podmínkou, aby se jednalo o místně odloučenou organizační složku. To samé platí i o organizační složce, která není
odštěpným závodem, pokud zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku (např. pobočky zahr. bank apod.); při
provozování odštěpného závodu se používá obchodní firmy podnikatele s dodatkem, že jde o odštěpný závod; obdobné
postavení jako odštěpný závod má i jiná organizační složka podniku, jestliže zákon stanoví, že se zapisuje do OR; odštěpný
závod může mít nejen podnikatel PO, ale i FO; lze zapsat současně se zřízením podnikatelského subjektu či dodatečně;
předmětem podnikání odš. závodu může být pouze podnikání v rámci předmětu podnikání (činnosti) podnikatele, jak je
zapsáno v OR
Provozovna – prostor v němž je uskutečňována určitá podnikatelská činnost; podnik provozovnu mít nemusí

Obchodní jmění
Je nutno rozlišovat čtyři pojmy – obchodní majetek, obchodní jmění, čistý obchodní majetek a vlastní kapitál.
Obchodní majetek – u fyzické osoby se jím rozumí majetek sloužící k podnikání nebo je-li k podnikání určen, u právnické
osoby veškerý majetek (majetek = věci, pohledávky, jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty); obchodní majetek tedy
představuje souhrn majetkových hodnot, bez ohledu na to, zda ta či ona hodnota je zahrnuta do účetnictví podnikatele
(nehmotná práva – klientela, goodwill atd.) i tyto položky však představují aktiva podnikatele; u FO se vždy odděluje majetek
obchodního charakteru (podnikatelův) a neobchodního charakteru (vlastní osobní majetek člověka)
Obchodní jmění – vedle souboru obchodního majetku jej tvoří také závazky – u fyzické osoby závazky vzniklé v souvislosti
s podnikáním, u právnické osoby veškeré závazky
Čistý obchodní majetek (dříve čisté obchodní jmění) – obchodní majetek po odečtení závazků (dluhů) vzniklých podnikateli
v souvislosti s podnikáním – u FO, nebo veškerých závazků – u PO; (rozdíl aktiv a pasiv)
Vlastní kapitál – tvoří ho vlastní zdroje financování obchodního majetku podnikatele (v rozvaze se vykazuje na straně
pasiv); odlišuje se od cizího kapitálu; zahrnuje základní kapitál, kapitálové fondy, fondy ze zisku, hospodářské výsledky;
zvláštní odlišná úprava je u státních podniků

Podnik ve smyslu evropského práva
V evropském komunitárním právu je podnik chápán spíše ve smyslu ekonomicko-organizačním za jeho pojmové znaky
se považuje
1) jednota – organizační, rozhodovací,…
2) jím uskutečňovaná ekonomická aktivita (nezávisle na právní formě)
Podnikem v tomto smyslu může být i skupina společností, která nemá právní subjektivitu x pro společnosti je naopak v
evr.pr. charakteristická
a) pr. subjektivita a
b) lukrativní cíl (zisk)
                                    14. Principy teorie firemního práva
Pojem firemního práva pochází z rakouského obchodního zákoníku. U nás dochází v současné době k návratu k této
terminologii a dosavadní pojem „obchodní jméno“ je nahrazován pojmem „obchodní firma“ (jejich společným rysem je,
že se jedná o nehmotné statky náležející do oblasti průmyslového práva)

Obchodní firma (firma) = název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku podnikatelé nezapsaní do obch.
rejstříku firmu nemají
Základním účelem obchodní firmy je individualizace a identifikace podnikatele, jedná se o označení právního subjektu
Ve firemním právu se obecně uplatňuje několik zásad, které více či méně přebírá i naše stávající právní úprava:
1) firemní povinnost – zákon ukládá podnikatelům zapsaným do OR povinnost mít firmu (podnikatel je povinen činit právní
úkony pod svou firmou); firma musí být používána v té podobě, jak vyplývá ze zápisu do OR
2) zásada výlučnosti (nezaměnitelnosti) – nesmí být zapsána firma stejná nebo zaměnitelná s firmou již zapsanou. Nová
firma se musí lišit od všech existujících a již zapsaných v obchodním rejstříku (tím je zaručena možnost identifikace
podnikatele a ochrana dříve zapsaných obchodních firem). Nestačí odlišení pouze dodatkem. bez teritoriálního omezení –
platí na celé území ČR
3) zásada pravdivosti a přiměřenosti – znění firmy musí odpovídat skutečnosti, firma nesmí obsahovat nic nepravdivého či
přehnaného. Do této zásady patří i povinnost uvádět dodatek o nástupnictví a jméno nástupce v nové firmě; zákaz
klamavosti
4) zásada jasnosti firmy – ve firmě by nemělo být obsaženo nic, co by mohlo znejasnit majitele či předmět podnikání (je
úzce spojena se zásadou pravdivosti a přiměřenosti).
5) zásada jednotnosti firmy – podnikatel může mít pouze jednu firmu – jeden podnikatel může podnikat pouze pod jedinou
obchodní firmou; i k provozování několika činností je podnikatel povinen používat svoji jedinou firmu k činění právních úkonů
6) princip firemní přísnosti či volnosti – záleží na přísnosti podmínek pro vytvoření nové firmy – u nás je vytváření firmy
poměrně volné (právnické osoby jsou pouze povinny připojit firemní dodatky).
7) zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy + zásada poctivého obchodního styku
                                    15. Obchodní firma a její ochrana
Pojem obchodní firma pochází z rakouského obchodního zákoníku. U nás dochází v současné době (novelou z r. 2000)
k návratu k této terminologii a dosavadní pojem „obchodní jméno“ je nahrazován právě pojmem „obchodní firma“;
„obchodní jméno“ byl však širší pojem, rozuměl se jím název, pod nímž podnikatel činil právní úkony při své podnikatelské
činnosti; znamenalo to tedy, že každý podnikatel měl své obchodní jméno; nyní jsou tedy dvě základní skupiny podnikatelů:
           - podnikatelé, kteří mají obchodní firmu, protože jsou zapsáni v OR, a jsou povinni činit právní úkony pod svou
           firmou
           - podnikatelé, kteří nemají obchodní firmu, protože nejsou zapsáni v OR a jsou tedy činit právní úkony pod svým
           jménem a příjmením (FO) či pod svým názvem (PO)

Obchodní firma (firma) = název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku; podnikatelé nezapsaní do obch.
rejstříku firmu nemají. Takto zapsaný podnikatel je pak povinen činit právní kroky pod svou firmou.
Podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku – úprava obchodní firmy se jich netýká, ale i oni musí činit právní úkony
výhradně - svým jménem a příjmením (fyzické osoby) - svým názvem (právnické osoby)
U svého jména a příjmení či názvu mohou tito podnikatelé užívat odlišující dodatek či označení, které však musí splnit dvě
podmínky
1) nesmí působit klamavě
2) jeho užívání musí být v souladu s pr. předpisy i dobrými mravy soutěže
Takový dodatek není firmou a je chráněn právem proti nekalé soutěži.

Obchodní firma fyzické osoby – vždy jí musí být jméno a příjmení (kmen), navíc může být doplněna rozlišujícím
dodatkem odlišujícím osobu podnikatele či druh podnikání. Tyto dodatky mohou být…
        a) osobní – např. akademický titul, vyjádření rodinné vazby apod.
        b) věcné – blíže označující druh podnikatelské činnosti
        c) místní – vyjadřující místo podnikání
        d) fantazijní – nejsou uvedeny, ale v praxi se připouští

Obchodní firma právnické osoby – vždy je jím název pod kterým jsou tyto osoby zapsány v obchodním rejstříku. Součástí
jejich firmy je kmen
           osobní – např. jméno zakladatele, Baťa, a.s.
           věcný – dle předmětu podnikání, Dřevěná nábytek, a.s.
           fantazijní – Kuřbuřt & Hulibrk, spol. s r.o.
           smíšený – Horáček – výroba dřevěných hraček, v.o.s.
Dále existuje firemní dodatek – osobní, věcný, smíšený, fantazijní, odlišující místo podnikání
a povinný dodatek označující jejich právní formu.
Pro obchodní firmu existují různá omezení (nesmí být např. použita slova banka, burza apod., obchodní firma nesmí být v
rozporu s dobrými mravy atd.)
Přechod obchodní firmy – získá-li někdo podnik (děděním či smlouvou) může podnikat pod dosavadní firmou pouze za
splnění dvou podmínek
           1) má-li k tomu výslovný souhlas (zůstavitele, dědiců či právního předchůdce)
           2) k firmě musí být připojen tzv. nástupnický dodatek
Převod obchodní firmy bez současného převodu podniku je nepřípustný. K převodu firmy však stačí převod alespoň
části podniku, pokud zbývající část podniku bude podnikat pod jinou firmou, či pokud zanikne likvidací.
Zaniká-li právnická osoba bez likvidace – přechází její obchodní firma na nástupnickou právnickou osobu, pokud ji tato
převezme (pokud má jinou právní formu, musí být v tomto smyslu změněn dodatek obchodní firmy).
Je-li součástí firmy právnické osoby jméno společníka, který přestal být společníkem, může být jeho jméno užíváno nadále
pouze s jeho souhlasem (popř. se souhlasem dědiců); FO, která si změní jméno, může používat ve firmě i své dřívější jméno
s dodatkem obsahujícím své dřívější jméno; firmy podnikatelů, jejichž podniky příslušejí k témuž koncernu, mohou obsahovat
shodné prvky, obsahují li dodatek o příslušnosti ke koncernu a jsou-li dostatečně navzájem rozlišitelné

Ochrana obchodní firmy – Obch.z. poskytuje obchodní firmě speciální ochranu tím, že zakotvuje skutkovou podstatu
neoprávněného užívání firmy – absolutní ochrana; (existuje i relativní ochrana – zejm. ochrana proti nekalé soutěži);
Postižený se může proti neoprávněnému uživateli domáhat
         1) aby se rušitel příslušného jednání zdržel a odstranil závadný stav; žaloba odstraňovací – restituční
         2) přiměřeného zadostiučinění – satisfakce (může být i v penězích);
         3) náhrady škody,
         4) vydání bezdůvodného obohacení.
Soud může (ale nemusí) dále přiznat oprávněnému právo na zveřejnění rozsudku a to na náklady povinného.
                          16. Povinnosti podnikatele při vedení účetnictví
V obchodním zákoníku jsou pouze dva paragrafy týkající se účetnictví podnikatelů (§§ 39 a 40). Obchodní společnosti a
družstva musí mít účetní závěrku a výroční zprávu ověřenu auditorem; podnikatel je povinen připravit a poskytnout auditorovi
všechny účetní záznamy a vysvětlení potřebná k ověřování; účetní závěrky a výroční zprávy se zveřejňují podle zákona;
Zvláštním zákonem je zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb. Tento zákon stanoví v souladu s právem Evropských
společenství rozsah a způsob vedení účetnictví a požadavky na jeho průkaznost.
Osoby, na které se tento zákon vztahuje (účetní jednotky):
         1) právnické osoby, které mají sídlo na území ČR,
         2) zahraniční osoby, pokud na území ČR podnikají nebo provozují jinou činnost podle zvláštních právních
         předpisů,
         3) organizační složky státu,
         4) fyzické osoby, které jsou jako podnikatelé zapsány v obchodním rejstříku,
         5) ostatní fyzické osoby které jsou podnikateli, pokud jejich obrat přesáhl za bezprostředně předcházející
         kalendářní rok částku 6 mil Kč,
         6) ostatní fyzické osoby, které vedou účetnictví na základě svého rozhodnutí,
         7) ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli a jsou účastníky sdružení bez právní subjektivity podle zvláštního
         právního předpisu, pokud alespoň jeden z účastníků tohoto sdružení je osobou uvedenou v bodech 1) až 6) nebo
         8),
         8) ostatní fyzické osoby, kterým povinnost vedení účetnictví ukládá zvláštní právní předpis.

Účetní jednotky účtují o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o
výsledku hospodaření. (§ 2 – předmět účetnictví); účetní jednotkou se nazývá osoba povinná vést účetnictví
Účetní jednotky účtují podvojnými zápisy o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž tyto
skutečnosti časově a věcně souvisí (účetní období).
Účetním obdobím je nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců a buď se shoduje s kalendářním rokem nebo je
hospodářským rokem. Hospodářským rokem je účetní období, které může začínat pouze prvním dnem jiného měsíce, než je
leden. Účetní období bezprostředně předcházející změně účetního období může být kratší nebo i delší než uvedených 12
měsíců. (viz blíže § 3)
Zákon již nerozlišuje soustavu podvojného a soustavu jednoduchého účetnictví, ale účetnictví v plném či zjednodušeném
rozsahu
§ 4 zákona o účetnictví upravuje, odkdy dokdy jsou povinny jednotlivé účetní jednotky vést účetnictví – tak např. právnické
osoby se sídlem v ČR a organizační složky státu jsou povinny vést účetnictví ode dne zahájení činnosti až do dne
ukončení činnosti na území ČR.
Účetní jednotky mají (podle § 4):
          1) povinnost dodržovat při vedení účetnictví zejména směrné účtové osnovy, uspořádání a označování položek
          účetní závěrky a konsolidované účetní závěrky
          2) povinnost vést jedno účetnictví za účetní jednotku jako celek
          3) povinnost vést účetnictví jako soustavu účetních záznamů (jednotlivé účetní záznamy mohou být seskupovány
          do souhrnných účetních záznamů – např. účetní doklady, účetní zápisy, účetní knihy aj.)
          4) povinnost vést účetnictví v peněžních jednotkách české měny
          5) povinnost vést účetnictví v českém jazyce
Účetní jednotky mohou pověřit vedením svého účetnictví i jinou právnickou nebo fyzickou osobu. Tím se však nezbavují
účetní jednotky odpovědnosti za vedení účetnictví.
Další povinnosti stanovené pro účetní jednotky v § 6, 7 a 8:
          - musí zachycovat skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví účetními doklady
          - musí zaznamenávat účetní případy v účetních knihách
          - musí inventarizovat majetek a závazky
          - jsou povinny sestavovat účetní závěrku jako řádnou, popřípadě jako mimořádnou nebo mezitímní
          - mají povinnost vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz
          předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky
          - jsou povinny vést účetnictví správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost
          účetních záznamů

Část druhá zákona o účetnictví upravuje rozsah vedení účetnictví (účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví v plném
rozsahu, pokud zákon nestanoví jinak – viz § 13a), účetní doklady (průkazné účetní záznamy), účetní zápisy a účetní
knihy.
Mezi další povinnosti vyplývající ze zákona pro účetní jednotky patří:
         1) způsoby oceňování (část čtvrtá) – účetní jednotky jsou povinny oceňovat majetek a závazky způsoby podle
         ustanovení tohoto zákona
         2) inventarizace majetku a závazků (část pátá) – účetní jednotky jsou povinny prokázat provedení inventarizace u
         veškerého majetku a závazků po dobu pěti let po jejím provedení aj.
         3) úschova účetních záznamů (část šestá)
         4) účetní záznam (část sedmá) a jeho průkaznost

povinnosti týkající se účetní závěrky (viz otázka č. 17)
                17. Účetní závěrka a její ověření v českém a evropském právu
Účetní závěrku upravuje část třetí zákona o účetnictví. Účetní jednotky sestavují v případech stanovených tímto zákonem
účetní závěrku. Účetní závěrka je nedílný celek a tvoří ji:
          a) rozvaha (bilance),
          b) výkaz zisku a ztrát,
          c) příloha, která vysvětluje a doplňuje informace obsažené v rozvaze a výkazu zisku a ztrát
Účetní závěrka může zahrnovat i přehled o peněžních tocích nebo přehled o změnách vlastního kapitálu.

Účetní závěrka musí dále obsahovat:
          a) jméno a příjmení, obchodní firmu nebo název účetní jednotky,
          b) identifikační číslo, pokud je má účetní jednotka přiděleno,
          c) právní formu účetní jednotky,
          d) předmět podnikání nebo jiné činnosti, případně účel, pro který byla zřízena,
          e) rozvahový den,
          f) okamžik sestavení účetní závěrky,
a musí k ní být připojen podpisový záznam statutárního orgánu účetní jednotky; připojením uvedeného podpisového
záznamu se považuje účetní závěrka za sestavenou.
Účetní jednotky sestavují účetní závěrku v plném nebo zjednodušeném rozsahu. Nestanoví-li zákon jinak, ve
zjednodušeném rozsahu mohou sestavit účetní závěrku účetní jednotky, které nejsou povinny mít účetní závěrku ověřenou
auditorem s výjimkou akciových společností, které sestavují účetní závěrku v plném rozsahu.
ad. e) rozvahový den = účetní jednotky sestavují účetní závěrku k rozvahovému dni, kterým je den, kdy uzavírají účetní
knihy. Řádnou účetní závěrku sestavují účetní jednotky k poslednímu dni účetního období a v ostatních případech
sestavují mimořádnou účetní závěrku. Účetní jednotky jsou povinny uvádět v účetní závěrce informace podle stavu ke
konci rozvahového dne.
V případech, kdy to vyžadují zvláštní právní předpisy, účetní jednotky sestavují účetní závěrku v průběhu účetního období i k
jinému okamžiku než ke konci rozvahového dne (mezitímní účetní závěrka).
Účetní jednotky sestavují rozvahu tak, aby počáteční zůstatky účtů, které obsahuje rozvaha, jimiž se otevírá účetní období,
navazovaly na konečné zůstatky rozvahových účtů, jimiž se bezprostředně předcházející období uzavřelo; to platí i pro
podrozvahové účty.
Informace v účetní závěrce musí být spolehlivé, srovnatelné, srozumitelné a posuzují se z hlediska významnosti.

Ověřování účetní závěrky auditorem
Řádnou a mimořádnou účetní závěrku jsou povinny mít ověřenu auditorem:
         a) akciové společnosti, pokud ke konci rozvahového dne účetního období, za nějž se účetní závěrka ověřuje, a
         účetního období bezprostředně předcházejícího, překročily nebo již dosáhly alespoň jedno ze tří uvedených
         kritérií:
                    1. aktiva celkem více než 40 mil Kč
                    2. roční úhrn čistého obratu více než 80 mil Kč
                    3. průměrný přepočtený stav zaměstnanců v průběhu účetního období více než 50
         b) ostatní obchodní společnosti a družstva, pokud ke konci rozvahového dne účetního období, za nějž se účetní
         závěrka ověřuje, a účetního období bezprostředně předcházejícího, překročily nebo již dosáhly alespoň dvou
         ze tří kritérií uvedených výše (bod 1 až 3)
         c) účetní jednotky, kterým tuto povinnost stanoví zvláštní právní předpis (aj. – viz § 20)
Výjimka, kdy není povinnost mít ověřenou účetní závěrku auditorem: v průběhu konkursu (§ 20 odst. 2).

Výroční zpráva – účetní jednotky (uvedené v § 20 odst. 1 písm. a) až d)) jsou povinny vyhotovit výroční zprávu, jejímž
účelem je uceleně, vyváženě a komplexně informovat o vývoji jejich výkonnosti, činnosti a stávajícím hospodářském
postavení (blíže § 21).
Způsoby zveřejňování
Z účetních jednotek jsou povinny účetní závěrku i výroční zprávu, vyžaduje-li její vyhotovení zákon nebo zvláštní právní
předpis, zveřejnit ty, které se zapisují do obchodního rejstříku nebo ty, kterým tuto povinnost stanoví zvláštní právní
předpis.
Účetní jednotky zveřejňují účetní závěrku v rozsahu, v jakém jimi byla sestavena.
Účetní jednotky uvedené v § 20 zveřejňují účetní závěrku i výroční zprávu po jejich ověření auditorem a po schválení k tomu
příslušným orgánem podle zvláštních právních předpisů, a to ve lhůtě do 30 dnů od splnění obou uvedených podmínek.
Účetní jednotky jsou povinny zveřejnit i zprávu o auditu a informaci o tom, ze zveřejňované účetní záznamy nebyly případně
schváleny k tomu příslušným orgánem (účetní jednotky, které mají povinnost ověřování podle § 20, nesmí zveřejnit
informace, které předtím nebyly ověřeny auditorem, způsobem, který by mohl uživatele uvést v omyl, že auditorem ověřeny
byly).
Účetní jednotky, které se zapisují do obchodního rejstříku, zveřejňují účetní závěrku a výroční zprávu jejich uložením do
sbírky listin do obchodního rejstříku podle zvláštního právního předpisu.
Konsolidovaná účetní závěrka – rozumí se tím účetní závěrka sestavená a upravená metodami konsolidace podle tohoto
zákona (metoda plné konsolidace, poměrné konsolidace a metoda konsolidace ekvivalencí – protihodnotou). Konsolidovaná
účetní závěrka musí být ověřena auditorem (blíže § 22).

Evropské účetní právo
- je nedílnou součástí práva společností
- základem evropského účetního práva je bilanční právo (právní úprava účetní závěrky); prvopočátky bilančního práva (co
do přístupu k informacím) obsahovala již první směrnice
- jádro evropského účetního práva nicméně tvoří tři směrnice, které harmonizují právní předpisy členských států týkající se
účetních závěrek, konsolidovaných účetních závěrek a ověřování účetních závěrek – čtvrtá směrnice (stanovena zásada
jasnosti a přehlednosti, zásada věrného a pravdivého obrazu), sedmá a osmá směrnice
Osmá směrnice předepisuje, jaké osoby mohou ověřovat účetní závěrky, avšak stanoví jen málo požadavků na průběh
samotného ověřování (stanoví pouze povinnost zápisu do příslušné evidence a povinnost odborné péče).
Dne 16. března 2004 publikovala Evropská komise návrh nové směrnice Evropského parlamentu a Rady o ověřování roční
účetní závěrky a konsolidované účetní závěrky a o změnách směrnic Rady. Nová směrnice by měla nahradit dosavadní
osmou směrnici – návrh předpokládá, že členské státy, tedy i ČR, budou povinny přizpůsobit právní úpravu nové směrnici do
1.1.2006.
V předpokládaném návrhu jsou přebírány základní požadavky na všeobecné i odborné vzdělání. Návrh stále rozlišuje
auditory a auditorské společnosti. Ověřování účetní závěrky bude i dále předepsáno ustanoveními čtvrté a osmé
směrnice.
Kapitola II. návrhu směrnice obsahuje požadavky na výkon profese auditora, průběžné vzdělávání a vzájemné uznávání.
Kapitola III. je zvláštní pozornost věnována seznamu auditorů a auditorských společností. Potřebné údaje o zapsaných
osobách bude možno zjišťovat z elektronicky vedeného seznamu.
V kapitole V. návrhu směrnice se upravují zásady výkonu povolení auditora a povinnost mlčenlivosti a zachovávání
tajemství; též jsou tu stanoveny požadavky na nezávislost auditora a auditorské společnosti.
Kapitola VI. návrhu směrnice pojednává o zásadách auditu a o výroku auditora. Návrh směrnice předpokládá, že ověřování
účetních závěrek bude probíhat podle Mezinárodních standardů pro audit.
V kapitole VII. návrhu směrnice jsou vymezeny požadavky na systém zabezpečení kvality. Tento systém musí být nezávislý
na auditorech a auditorských společnostech a musí být podroben veřejnému dozoru.
V kapitole VIII. návrhu směrnice se ukládá členským státům vybudovat takový vyšetřovací a sankční systém, který by
odhaloval vadně provedený audit, odstraňoval by vady a zabraňoval by vadnému provádění auditu.
V kapitole IX. návrhu směrnice se ukládá členským státům vytvořit účinný veřejný dozor nad auditory a auditorskými
společnostmi vzhledem k tomu, že samospráva se v této oblasti neosvědčila.
Kapitola X. návrhu směrnice upravuje jmenování a odvolání auditora a pravidla komunikace mezi auditorem a jím
auditovaným podnikem.
Kapitola XI. návrhu směrnice stanoví zvláštní pravidla pro audit podniků veřejného zájmu (tj. podnik, jenž z důvodu
charakteru své činnosti, velikosti nebo počtu zaměstnanců má značný veřejný význam).
Kapitola XII. návrhu směrnice pojednává o internacionálních aspektech auditu, zejména o připuštění auditorů z třetích zemí k
auditu ve státech ES a o jejich registraci na základě vzájemnosti, a dále stanoví pravidla spolupráce s orgány dozoru třetích
zemí.
                         18. Pojem, vývoj, funkce a části soutěžního práva
Soutěžní právo je soubor právních norem vytvářející
a) předpoklady pro rozvoj hospodářské soutěže
b) účinné prostředky pro její ochranu (a čistotu)
Soutěžní právo je vymezeno především negativně – zakazuje určité jednání a stanoví sankce; má určité veřejnoprávní
prvky – je to proto, že se zde nejedná pouze o izolovaný dvojstranný vztah dvou soutěžících, ale dotýká se bezprostředně i
dalších osob – spotřebitelů.
Vývoj
Současná právní úprava nekalé soutěže vychází z prvorepublikového zákona proti nekalé soutěži z roku 1927. Ten
postihoval svými sankcemi zvláštní, speciální případy, které potřebovaly normativní úpravu (nekalá reklama, nesprávné
označování původu zboží atd.) a vedle těchto kasuistických případů zákon stanovil obecnou normu, která postihovala
všechny ostatní případy; zákon zpracovával ochranu soukromoprávní, správní i trestní; určoval užití jednotlivých žalob;
těžiště celého zákona bylo v tzv. generální klauzuli, které měla však význam subsidiární
1950 – předešlý zákon výslovně zrušen občanským zákoníkem z r. 1950; Problematiku nekalé soutěže upravovalo jediné
ustanovení obsahující zvláštní případ náhrady škody – náhrada škody způsobená nekalou soutěží, ustanovení mělo povahu
generální klauzule a zakazovalo protikonkurenční jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže; roku 1964 nabyl účinnosti
nový OZ, avšak toto ustanovení - § 352 ponechal nadále v platnosti!
1964 – základní předpis pro subjekty zvané socialistické hospodářské organizace se stal hospodářský zákoník; tak vznikla
podvojná úprava soutěžní problematiky – občanskoprávní a hospodářskoprávní; během let byla úprava v hospodářském
zákoníku různě doplňována; podvojnou úpravu zrušil až dnešní OBCHZ svým paragrafem 772
 – brzy po r. 1989, kdy stát přestal centrálně řídit celé národní hospodářství, vznikla potřeba, aby stát vytvořil prostor pro
rozvoj hospodářské soutěže a zabezpečil její čistotu. Proto již v lednu 1991 byl schválen zákon na ochranu hospodářské
soutěže (nahrazen byl v r. 2001 zákonem novým) a v obchodního zákoníku došlo k úpravě nekalé soutěže. Ale
například již i zákon o cenách z r. 1990 obsahoval některá ustanovení soutěžního práva.

Funkce – funkce soutěžního práva je v zásadě dvojí:
1) zabezpečit podmínky proti omezení soutěže,
2) vytvořit nástroje eliminující nekalou soutěž,
…někdy se jako další funkce soutěžního práva uvádí ještě…
3) ochrana proti manipulování spotřebitelem
Podle těchto funkcí (těch základních dvou) se i soutěžní právo dělí na dvě základní části a to:
1) právo postihující nekalou soutěž – úprava je obsažena především v obchodním zákoníku
2) právo proti omezování soutěže – úprava je obsažena především v zák. na ochranu hosp.soutěže

Fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé (dále jen "soutěžitelé"), mají
právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této
činnosti; jsou však povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmějí účast v soutěži
zneužívat. – deklarace z obchodního zákoníku, § 41;
Zneužitím účasti v hospodářské soutěži je nekalé soutěžní jednání (dále jen "nekalá soutěž") a nedovolené omezování
hospodářské soutěže
                                                 19. Nekalá soutěž
Nekalá soutěž, resp. právo postihující nekalou soutěž je vedle práva proti omezování soutěže jednou ze základních
částí soutěžního práva.
Právo postihující nekalou soutěž postihuje takové jednání, které může zkreslit výsledky hospodářské soutěže; v důsledku
nekalé soutěže může v hospodářské soutěži uspět ten co by tam jinak neobstál a naopak, ten co by obstál tam uspět
nemusí.
Nekalá soutěž je v obchodním zákoníku upravena jednak generální klauzulí (obecnou definicí nekalé soutěže) a dále
jednotlivými skutkovými podstatami, které však představují příkladmý, nikoliv uzavřený výčet jednání, které lze za
nekalou soutěž považovat.
Generální klauzule – (§ 44/1) „Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy
soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům…“ k tomu aby jednání bylo možné kvalifikovat
jako nekalou soutěž, musí toto jednání kumulativně splňovat tři kritéria
1) musí jít o jednání v hospodářské soutěži,
2) jednání musí být v rozporu s dobrými mravy soutěže; právo nekalé soutěže je vázáno na etické normy a obchodní
zvyklosti,
3) jednání musí být objektivně s to přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům.

Jednotlivé skutkové podstaty
1) klamavá reklama – šíření údajů (o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech), které je způsobilé vyvolat
klamnou představu a přivodit tím jednomu subjektu prospěch na úkor újmy subjektu jiného (může se jednat i o pravdivý údaj,
který za daných okolností může druhého uvést v omyl); slovy, psaným slovem, tiskem, vyobrazením, fotografií, vysíláním
2) klamavé označování zboží a služeb – označení, které je způsobilé vyvolat mylnou domněnku o tom, že zboží pochází z
určitého státu, oblasti, místa či od určitého výrobce nebo, že vykazuje určité znaky nebo zvláštní jakost (opět se nemusí
nutně jednat o nepravdivé označení, ale může jít i o pravdivé, které za daných okolností může druhého uvést v omyl).
Klamavé označení však není užívání názvu, který se již všeobecně vžil k označení určitého druhu zboží (např. hořické
trubičky), ledaže by k němu byl připojen dodatek způsobilý klamat o jeho původu (např. „pravé“ či „původní“ atp.)
3) vyvolání nebezpečí záměny – rozlišuje tři skutkové podstaty:
           a) užití firmy, názvu či označení užívaného po právu jiným soutěžitelem,
           b) užití zvláštních označení (úpravy) podniku, výrobků, výkonů či obchodních materiálů podniku (obaly, katalogy
           aj.), které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné
           c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů, výkonů apod.
- všechny musí být navíc způsobilé vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu, jedná se o objektivní odpovědnost
(oprávněný nemusí prokazovat zavinění) kdy se posuzuje objektivní zaměnitelnost
4) parazitování na pověsti jiného (podniku, výrobků, služeb) – využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného s
cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl.
5) podplácení – nabídka prospěchu adresovaná jinému soutěžiteli (jeho pracovníkovi) s cílem získání výhody na úkor
dalších soutěžitelů; nabídka přímá i nepřímá, slibem i poskytnutím něčeho; stejně tak vyžadování přímé či nepřímé,
vyžádání si přislíbení či přijmutí
6) zlehčování – rozšiřování nepravdivých informací o jiném soutěžiteli, jeho výrobcích či službách (event. i pravdivých
způsobilých však přivodit újmu). Nepatří sem však oprávněná obrana (byl-li soutěžitel k tomu donucen zlehčováním jiného) –
sem však patří pouze uvádění pravdivých údajů nikoliv již nepravdivých.
7) srovnávací reklama – jakákoliv reklama, která identifikuje přímo či nepřímo jiného soutěžitele či jím nabízené výrobky či
služby. Srovnávací reklama je přípustná pouze za splnění určitých podmínek:
           a) není klamavá,
           b) srovnává jen zboží sloužící stejnému účelu,
           c) objektivně srovnává jen podstatné a relevantní znaky, ověřitelné a representativní (může mezi ně patřit i cena),
           zpravidla musí být srovnáváno ve více znacích
           d) nevede k vyvolání nebezpečí záměny,
           e) nezlehčuje nepravdivými údaji jiného soutěžitele (resp. jeho podnik, zboží, služby, činnost apod.)
           f) zboží chráněné označením původu srovnává pouze se zbožím s tímtéž označením původu
           g) nevede k nepoctivému těžení z dobré pověsti jiného soutěžitele (s jeho ochr.zn., firmou apod.)
           h) nenabízí zboží jako napodobení či reprodukce zboží chráněného ochr.zn., jménem či firmou
8) porušování obchodního tajemství – neoprávněné sdělení či zpřístupnění obchodního tajemství (využitelného v soutěži)
třetí osobě, pokud se o něm informující dozvěděl na základě jeho pracovního či jiného vztahu k soutěžiteli či jednáním v
rozporu se zákonem.
9) ohrožování zdraví a životního prostředí – jednání jímž soutěžitel zkresluje podmínky hosp. soutěže tím, že na trh
úmyslně uvádí výrobky (či provádí výkony) jež ohrožují zdraví či ŽP, aby získal prospěch na úkor jiných soutěžících či
spotřebitelů.
Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži
Soukromoprávní prostředky ochrany – osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena mohou po rušiteli požadovat …
          1) aby se rušitel příslušného jednání zdržel a odstranil závadný stav,
          2) přiměřené zadostiučinění – satisfakci (může být i v penězích),
          3) náhradu škody,
          4) vydání bezdůvodného obohacení.
V určitých případech (§ 48 - 51) se toho, aby se rušitel zdržel určitého jednání či aby odstranil závadný stav, může domáhat
také právnická osoba hájící zájmy soutěžitelů či spotřebitelů. Jedná se o případy – parazitování na pověsti, podplácení,
zlehčování, srovnávací reklama, podušení obchodního tajemství, ohrožování zdraví a životního prostředí
Jestliže se práva, aby se rušitel jednání nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav v případech uvedených v §
44 až 47 a § 52 domáhá spotřebitel, musí rušitel prokázat, že se jednání nekalé soutěže nedopustil. To platí i pro povinnost k
náhradě škody, pokud jde o otázku, zda škoda byla způsobena jednáním nekalé soutěže, a pro právo na přiměřené
zadostiučinění a na vydání neoprávněného majetkového prospěchu; výši způsobené škody, závažnost a rozsah jiné újmy,
povahu a rozsah bezdůvodného obohacení však musí prokázat vždy žalobce, i když jím je spotřebitel.

Z veřejnoprávních sankcí lze jako ochranu před nekalou soutěží uvést úpravu obsaženou v
a) živnostenském zákoně – kdy ŽÚ může zrušit živnostenské oprávnění pokud podnikatel porušil podmínky stanovené
koncesní listinou, živnostenským zákonem či zvláštními předpisy (nekalá soutěž může být podřazena právě pod tyto zvláštní
předpisy)
b) trestním zákoně - § 149 trestný čin nekalé soutěže – vymezení je však velmi obecné (odkazuje na předpisy upravující
soutěž a na její zvyklosti) těžko aplikovatelné; „Kdo jednáním, které je v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v
hospodářském styku nebo se zvyklostmi soutěže, poškodí dobrou pověst nebo ohrozí chod nebo rozvoj podniku soutěžitele,
bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.“
                           20. Dohody narušující soutěž (kartelové právo)
Právo proti omezování soutěže je vedle nekalé soutěže, resp. práva postihujícího nekalou soutěž, jednou ze základních
částí soutěžního práva.
Právo proti omezování soutěže je u nás upraveno především zákonem na ochranu hospodářské soutěže, který její
omezování (či ohrožování) spatřuje především ve třech oblastech možného chování soutěžitelů a to jsou:
          1) dohody soutěžitelů (různé kartelové dohody),
          2) zneužití dominantního postavení soutěžitele,
          3) spojením soutěžitelů (různé fúze).
Dozor nad dodržováním povinností (nad chováním) soutěžitelů provádí Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Ten
kromě
          a) dozoru nad chováním soutěžitelů a zveřejňování návrhů na povolení výjimek, také
          b) vydává závazná rozhodnutí,
          c) vede kartelový rejstřík,
          d) uděluje pokuty, atp.
Některá řízení zahajuje Úřad na ochranu hospodářské soutěže i ze svého vlastního podnětu.

ad. 1) Dohody soutěžitelů – obecně jsou zakázány jakékoliv dohody (rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve
vzájemné shodě) mezi soutěžiteli, které mohou vést k narušení hospodářské soutěže (pokud není stanovena výjimka buď
zákonem nebo rozhodnutím Úřadu pro ochranu HS). Výslovně (příkladným výčtem) jsou v zákoně vyjmenovány některé
takové dohody:
a) určení ceny – nejčastější předmět protisoutěžních dohod
b) omezení nebo kontrole výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic,
c) rozdělení trhu (ať již teritoriální či výrobkové) vede k monopolizaci
d) vázané plnění – např. zakoupení určitého výrobku je vázáno na zakoupení ještě dalšího s tím nesouvisejícího výrobku
e) různé podmínky (diskriminace) jednotlivých soutěžitelů při shodném či srovnatelném plnění
f) skupinový bojkot určitého soutěžitele, který není účastníkem určité dohody dalších soutěžitelů

Týká-li se důvod zákazu jen části dohody, je zakázána a neplatná jen tato část. Pokud však z povahy dohody, jejího obsahu,
účelu nebo z okolností, za nichž k ní došlo, vyplývá, že ji nelze od ostatního obsahu oddělit, je zakázaná a neplatná celá
dohoda.
Zákaz dohod se nevztahuje na všechny účastníky, ale pouze na účastníky působící:
1) na stejné úrovni trhu (horizontální dohody) jejichž společný podíl na trhu převyšuje 10 %, a
2) na různých úrovních trhu (vertikální dohody) jejichž společný podíl na trhu převyšuje 15 %
3) některé dohody odbytových organizací a sdružení zemědělských výrobců
Vynětí ze ovšem nevztahuje na všechny typy dohod, pouze na některé – ostatní platí i pro tyto účastníky; V pochybnostech
se má za to, že se jedná o horizontální dohodu.

Zjistí-li Úřad v řízení ve věcech podle § 3 až 6, že byla uzavřena zakázaná dohoda, tuto skutečnost v rozhodnutí uvede a
tímto rozhodnutím plnění dohody do budoucna zakáže.
V řízení může Úřad uložit, aby účastníci splnili opatření, která společně navrhli, jsou-li dostatečná pro ochranu hospodářské
soutěže a odstraní-li se jejich splněním závadný stav. Jestliže Úřad neshledá taková opatření dostatečnými, důvody písemně
sdělí soutěžitelům a pokračuje v řízení; jinak uloží splnění těchto opatření a řízení zastaví. Po zastavení řízení může Úřad
znovu zahájit řízení, jestliže se podstatně změnily podmínky, soutěžitelé jednají v rozporu s uloženými opatřeními, atd.
                  21. Zneužití dominantního postavení, spojování soutěžitelů
ad. 2) Zneužití dominantního postavení – za dominantního soutěžitele se považuje takový soutěžitel (společně více
soutěžitelů), jehož tržní síla mu umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na ostatních soutěžitelích nebo spotřebitelích.
Za zneužití takového postavení je považováno např. vynucování nepřiměřených podmínek, dlouhodobé nabízení zboží za
nepřiměřeně nízké ceny; vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku, že druhá smluvní strana odebere i další
plnění, které s požadovaným předmětem smlouvy věcně ani podle obchodních zvyklostí nesouvisí; uplatňování rozdílných
podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu; odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům
za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením,
které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na základě jiného právního důvodu apod.
Zjistí-li Úřad v řízení, že došlo k zneužití dominantního postavení, tuto skutečnost v rozhodnutí uvede a tímto rozhodnutím
takové jednání do budoucna zakáže.
V řízení může Úřad uložit, aby účastníci splnili opatření, která společně navrhli, jsou-li dostatečná pro ochranu hospodářské
soutěže a odstraní-li se jejich splněním závadný stav. Jestliže Úřad neshledá taková opatření dostatečnými, důvody písemně
sdělí soutěžitelům a pokračuje v řízení; jinak uloží splnění těchto opatření a řízení zastaví.

ad. 3) Spojení podniků soutěžitelů (vč. založení nového společného podniku, či kontroly jednoho podniku nad druhým
apod.) – v případě že obrat takto spojovaných podniků přesahuje stanovený objem (1,5 mld. celosvětově či 250 mil. v rámci
ČR), podléhá jejich spojení povolení Úřadu na ochranu HS.;
Ke spojení soutěžitelů dochází přeměnou dvou nebo více na trhu dříve samostatně působících soutěžitelů, nabytí podniku
jiného soutěžitele nebo jeho podstatné části smlouvou; jedna nebo více osob, které nejsou podnikateli, ale kontrolují již
alespoň jeden podnik nabytím účastnických cenných papírů, obchodních nebo členských podílů, nebo smlouvou… atd. Dále
je zákonem vymezeno co se za spojení soutěžitelů nepovažuje

Sankce při porušení předpisů na ochranu HS
Zákon o ochraně HS opravňuje Úřad na ochranu HS
         a) požadovat zastavení protiprávního jednání,
         b) nařizovat předběžná opatření,
         c) přijímat závazky,
         d) k uložení pokut za porušení zákazů či nesplnění povinností podle tohoto zákona a to až do výše 10 mil (nebo
         10 % zisku) Pokuty lze uložit do 3 let od okamžiku, kdy se o porušení povinností Úřad dozvěděl, nejpozději však
         do 10 let, co k takovému porušení došlo (pokuty jsou pak příjmem st. rozpočtu).
                     22. Veřejné podpory a jejich vztah k soutěžnímu právu
Obchodní právo po vstupu do EU
- čl. 87 odst.1 – smlouva o založení ES
- subjekt – stát, orgán veřejné správy, samospráva, veřejné korporace
- podpora nejsou jen peníze (daňové úlevy…)
- musí být přímo nebo nepřímo zatíženy veřejné rozpočty
- musí ovlivňovat obchod mezi členskými státy (nezasahuje do tzv. bagatelních případů)
- musí hrozit narušení hosp. soutěže (evropská komise by měla odůvodnit, v čem spatřuje ohrožení)
- podnik získá něco, co by za normálních okolností nezískal (musí ho zvýhodňovat)
- slučitelné podpory
           - obecné - čl. 87 odst.2 (sociální povaha, při katastrofách – povodně, zemětřesení; podpory pro zaostalé části
           Německa – bývalá NDR)
           - na základě rozhodnutí rady (na návrh komise) – čl. 87 odst. 3 (při hosp. rozvoji určité oblasti, odstraňování
           určitých poruch…)
           - čl. 88 – komise sleduje podpory v členských státech a doporučuje státům postup (zrušení podpory, úprava
           podpory) – pokud se nepodvolí – až u soudního dvoru
           - prováděcí nařízení rady z 1999 – komise má být informována sama (iniciativa státu)
vnitrostátní úprava
- 215/2004 (účinnost vstup ČR od EU) – procedurální úprava
- definuje systém kontroly ÚOHS, práva a povinnosti poskytovatele a příjemce veřejné podpory; zákon upravuje výkon státní
správy vykonávané Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") v oblasti veřejné podpory, práva a
povinnosti poskytovatelů a příjemců veřejné podpory vůči Úřadu, jakož i některé další vztahy s poskytováním veřejné
podpory související; zákon dále upravuje některé otázky součinnosti České republiky s Komisí Evropských společenství
Úřad je centrálním koordinačním, poradenským, konzultačním a monitorovacím orgánem v oblasti veřejné podpory. Úřad
           a) spolupracuje s poskytovatelem před oznámením veřejné podpory Komisi,
           b) spolupracuje s Komisí a s poskytovatelem v průběhu řízení před Komisí,
           c) vede evidenci poskytnutých veřejných podpor na území České republiky a předkládá Komisi výroční zprávu,
           d) vykonává kontrolu nad plněním pravomocných rozhodnutí o veřejné podpoře vydaných Úřadem
           e) rozhoduje o ukládání pokut podle tohoto zákona.
- stanovena spolupráce mezi Úřadem, poskytovatelem a příjemcem podpory, povinnost výměny informací, dokumentů atd.
vztahujících se k udělování podpor
právo Komise provádět šetření přímo na území ČR, povinnost součinnosti dotyčných subjektů; komise může rozhodnout o
navrácení veřejné podpory, poskytovatel se může proti příjemci obrátit i na soud; Úřad může uložit pokutu až do výše 1 % z
poskytnuté veřejné podpory tomu, kdo neposkytne Úřadu informace a dokumenty
                                        23. Komunitární soutěžní právo
Obecně lze soutěžní právo rozdělit na dvě části a to
1) právo proti omezování soutěže a
2) nekalou soutěž, resp. právo upravující a postihující nekalosoutěžní jednání.
Předmětem regulace evropského soutěžního práva jsou především jednání, která mohou ovlivnit soutěž na společném
evropském trhu jedná se tedy především o právo proti omezování soutěže. Cíle evropské úpravy jsou zejména ochrana před
nežádoucí státní intervencí a na druhé straně také ochrana před protisoutěžním jednáním samotných podniků.
Působnost evropského soutěžního práva je v zásadě trojí a to územní, osobní a věcná.

1) územní – působí proti omezování soutěže na společném trhu, lze je ale použít i proti jednání subjektů se sídlem v třetích
státech, jestliže účinky jejich jednání působí i v rámci společenství.
2) osobní – většina norem je přímo aplikovatelná a jejich adresáty jsou jednak členské státy, jednak podniky (event.
sdružení podniků) se sídlem ve společenství, ale i podniky se sídlem v třetích státech, jestliže účinky jejich jednání působí i v
rámci společenství.
3) věcná – úprava je zaměřena především proti
           a) kartelům
           b) zneužívání dominantního postavení
           c) vytváření fúzí
           d) podpoře podnikání ze strany státu

ad. a) kartely – jsou považovány za neplatné, pokud nejsou povoleny rozhodnutím Komise, která může udělit výjimku;
kartely vyňaté ze zákazu nesmějí být zakázány ani národními právními řády (zásada přednosti evropského práva). K
rozhodování a udělování sankcí je oprávněna pouze Komise, pravomoci orgánů členských států jsou omezené.
ad. b) zneužívání dominantního postavení na trhu – je zakázáno absolutně, sankce stanoví jednotlivé národní právní
řády.

Prameny evropského soutěžního práva:
          1) primární (zakladatelské smlouvy evropských společenství)
          2) sekundární (nařízení, směrnice, rozhodnutí a oznámení Komise)
          3) rozhodování ESD
          4) mezinárodní smlouvy
Oproti tomu právo nekalé soutěže není upraveno primárními prameny evropského práva, hlavní úpravou je směrnice o
klamavé reklamě, jejímž účelem je ochrana spotřebitele. Směrnice je jen rámcová a upravuje především vynucovací
mechanismus (právo podat žalobu a právo vydat předběžné opatření). Členským státům je uloženo předcházení škodám
způsobených klamavou reklamou.

NAŘÍZENÍ RADY č. 1/2003 o PROVÁDĚNÍ PRAVIDEL HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE stanovených v článcích 81 a 82
Smlouvy.
- nabylo účinnosti dnem vstupu ČR do EU
- nahradilo dosud platné nařízení Rady č. 17/1962/EHS
- účel nové úpravy: zefektivnění kontroly kartelů a zjednodušení administrativy při uskutečňování této kontroly.
- až dosud se uplatňoval centralizovaný systém, který soustřeďoval kontrolu do rukou Evropské komise (EK) a nebyl již příliš
efektivní
- v r. 1999 vydala Evropská komise Bílou knihu o modernizaci předpisů k použití čl. 85 a 86 SES.
- zásadní změnu přineslo nařízení v koncepci kontroly kartelů
- nový systém kontroly je založen na principu kontroly ex post – tedy následné (původně byla předběžná)

- čl. 1 – dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst.1 SES, které nesplňují podmínky čl. 81
odst.3 SES, se zakazují, aniž by k tomu bylo nezbytné předchozí rozhodnutí – to platilo vždy
- další ustanovení – dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst.1 SES, které splňují podmínky
čl. 81 odst.3 SES, nezakazují, aniž by k tomu bylo nezbytné předchozí rozhodnutí - jsou automaticky vyňaty ze zákazu.
- stručně tedy: kartely, které vyhovují podmínkám čl. 81 odst.3 SES, jsou vyňaty ze zákazu bez individuálního posuzování a
předchozího rozhodnutí EK přímo nařízením
- je na samotných podnicích a sdruženích, aby posoudily, zda jde o kartel dovolený nebo nedovolený.

- čl. 2 – důkazní břemeno
- při porušení čl. 81 odst.2 nebo čl.82 SES, je důkazní břemeno na straně nebo orgánu, který vznesl obvinění
- podniky či sdružení podniků, které chtějí využít ust. čl. 81 odst.3 SES, nesou důkazní břemeno, že jsou podmínky
uvedeného odstavce splněny.

- EK je činná buď:
- na základě stížnosti (mohou podat FO nebo PO, prokáží-li oprávněný zájem, a členské státy) nebo
- z vlastní iniciativy.

- nařízení rozlišuje prioritu komunitárního práva před národním právem
- čl. 3 – pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo vnitrostátní soudy použijí vnitrostátní právní předpisy o
hospodářské soutěži na dohody, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst.1 SES,
použijí na takové dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě také čl. 81 SES.

- nařízení nebrání členským státům přijmout či používat na svém území přísnější vnitrostátní právní předpisy pro
hospodářskou soutěž, které zakazují nebo postihují jednostranné jednání podniků.

- významná změna – úprava kompetencí mezi EK a národními soutěžními úřady
- z důvodu velkého množství žádostí začala komise vydávat blokové výjimky pro určité skupiny dohod ve formě nařízení,
kterými byly dohody vyňaty ze zákazu podle čl. 81 odst.1 SES
- blokové výjimky jsou stanoveny v 9-ti nařízeních
- mimo blokových výjimek existují také zvláštní úpravy pro jednotlivé sektory, zejména sektor dopravy a zemědělství (10
nařízení).

- EK využívá i jiné nástroje – tzv. negativní atest nebo tzv. comfort letter (uklidňovací dopis)
- prosadil se i princip citelného ohrožení soutěže
           - vyňal z dosahu čl. 81 odst.1 SES kartely s nepatrným významem pro soutěž na společném trhu (nejprve v
           judikatuře, pak i ve sdělení Komise de minimis)
           - v rámci zásady de minimis tolerovala EK dohody podniků, které představovaly maximálně 5 % trhu s danými
           výrobky, pokud jejich souhrnný obrat nečinil 200 mil. euro.

- čl. 5 – orgány pro hospodářskou soutěž členských států mají pravomoc používat články 81 a 82 SES v jednotlivých
případech
          - za tímto účelem mohou z vlastního podnětu nebo na základě stížnosti přijímat tato rozhodnutí:
                     1. požadovat ukončení protiprávního jednání,
                     2. nařizovat předběžná opatření,
                     3. přijímat závazky,
                     4. ukládat pokuty, penále nebo jiné sankce stanovené vnitrostátními právními předpisy.

- pravomoc používat články 81 a 82 SES mají i vnitrostátní soudy, a to jak v případech, kdy přezkoumávají rozhodnutí
národních soutěžních úřadů, tak případech, kdy rozhodují o soukromoprávních nárocích jednotlivců vyplývajících z porušení
norem komunitárního soutěžního práva.

EK má v oblasti kartelů a zneužití dominantního postavení na trhu pravomoci stanovené nařízením – je oprávněna:
         1.rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky či sdružení podniků protiprávní jednání ukončily – za tím účelem jim
         může ukládat nápravná opatření z hlediska tržního chování nebo nápravná opatření strukturální (čl.7)
         2. vydávat předběžná opatření (čl. 8)
         3. rozhodovat o příslibech závazků (čl. 9)
         4. rozhodovat o neuplatnění zákazu kartelů a zneužití dominant. postavení (čl. 10)
         5. provést šetření určitého hospodářského odvětví nebo určitého druhu dohod v různých odvětvích (čl. 17)
         6. požadovat informace (čl. 18 a 19)
         7. provádět inspekce v podnicích, sdruženích a jiných prostorách (čl. 20 a 21)
         8. ukládat pokuty a penále (čl. 23 a 24)
         9. odnímat výhodu blokové výjimky v konkrétním případě (čl. 29).

- metody rozdělení kompetencí mezi EK a národní soutěžní úřady jsou založeny na vzájemné spolupráci (čl. 11) a výměně
informací (čl. 12)
- pokud orgány pro hosp. soutěž členských států jednají na zákl. čl. 81 nebo 82 SES, informují písemně EK před zahájením
nebo neprodleně po zahájení prvního formálního vyšetřovacího úkonu.

- čl. 15 – upravena spolupráce EU a národních soudů a soutěžních národních úřadů a národních států
- čl. 16 – pokud vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních ve shodě podle článků 81 nebo 82
SES, které jsou již předmětem rozhodnutí EK, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí.
- čl. 14 – nově upraveno postavení Poradního výboru pro restriktivní praktiky a dominantní postavení
           - má za úkol napomáhat jednotnosti rozhodování soutěžních věcí vydáváním ústních nebo písemných stanovisek k
           jednotlivým případům.
           - skládá se ze zástupců soutěžních úřadů členských států a za stanovených podmínek může být rozšířen.
                                             24. Jednání podnikatele
Pro existenci a fungování každého podnikatele je mimořádně důležitá zákonná úprava, která stanoví způsob jednání
podnikatele a právní důsledky s tím spojené – taková úprava je v obch. zák. nedostatečná, v úvahu je nutno brát též
zejména občanský zákoník (zejména zastoupení)
Podnikatel – fyzická osoba jedná osobně nebo za ni jedná zástupce; za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo za
ni jedná zástupce; z toho plyne, že podnikatel jedná buď přímo nebo nepřímo; nepřímé jednání je jednání zástupce –
poněvadž zástupce jako osoba od podnikatele odlišná projevuje vůli svou, avšak činí tak jménem podnikatele (za
podnikatele) a tudíž s právními důsledky (účinky) pro podnikatele
Zastoupení může být
          - smluvní
          - zákonné
                    - na základě zákona
                    - z rozhodnutí soudu
Jednáním podnikatele je jen právní jednání – jednání navenek, vůči třetím osobám s právními účinky – je právním úkonem;
nutno odlišovat od řízení, rozhodování a obchodního vedení uvnitř podniku podnikatele – bez právních účinků navenek

Jednání statutárních orgánů (SO) – mají generální jednatelské oprávnění – činí právní úkony PO ve všech věcech; jsou
k tomu oprávněny smlouvou o zřízení PO, zakládací listinou nebo zákonem (kdo je stat. orgán vymezuje obch. zák.);
generální jednatelské oprávnění SO nelze omezit, je jeho atributem, je oprávněn jednat ve všech věcech; případné omezení
je neúčinné vůči třetím osobám (ochrana 3. osob, které nemohou znát interní omezení, a to i kdyby o nějakém omezení
věděla), tím není dotčena odpovědnost neoprávněného jednatele vůči dotčené PO; omezení jednatelského oprávnění SO
není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna
Má-li PO více SO (i kolektivní) je nutné určit způsob jednání statutárního orgánu – obecná úprava spočívá na principu, že
každý, kdo je SO, může jednat samostatně, pokud spol. smlouva nestanoví něco jiného; (jménem A.S. může jednat každý
člen představenstva, jménem družstva jedná předseda nebo místopředseda)
Zápis SO do obchodního rejstříku není podmínkou jeho oprávnění jednat jménem podnikatele – oprávnění SO jednat tak
vzniká vždy okamžikem, kdy byl ustanoven (jmenováním, zvolením); v této souvislosti platí princip důvěry v zápis do OR,
který chrání dobrou víru třetích osob (PO by byla jednáním SO vázána i přes to, že SO už neměl oprávnění jednat – např. při
odvolání)
Likvidátor – po jeho jmenování na něj přechází působnost SO, je-li likvidátorů více a z jmenování nevyplývá nic jiného, mají
tuto působnost všichni jednotlivě; likvidátor však může činit pouze právní úkony směřující k likvidaci společnosti; dostává se
mu zvláštního zákonného zastoupení podnikatele
Vedoucí organizační složky podniku (odštěpného podniku) – je zapsán do OR a je tedy zmocněn činit veškeré právní
úkony týkající se složky; musí být však splněny dvě podmínky
          - zápis složky do OR
          - zápis samotného vedoucího do OR
organizační složka není právním subjektem, nemá právní subjektivitu a proto vedoucí nemůže jednat jménem složky, nýbrž
jen jménem podnikatele (za podnikatele); jednání vedoucího nelze omezit vůči subjektům navenek (třetím osobám), omezení
by měla pouze interní účinky a navenek by neměla právní účinky;

Jsou chráněna práva třetích osob při jednání se SO nebo likvidátorem – je-li podnikatelem PO, je vázána vůči třetím
osobám jednáním uskutečněným jejím SO nebo likvidátorem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaže jde o
jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon; překročení působnosti SO
znamená neplatnost právního úkonu

Smluvní zastoupení podnikatele
úprava jednání podnikatele v obch. zák. je úpravou hmotněprávní, která neplatí pro jednání před soudem; procesněprávní
úpravu obsahuje OSŘ
Plná moc – předpokladem tohoto zastoupení je dohoda – smlouva o plné moci, která se uzavírá mezi podnikatelem jako
zmocnitelem a tím, kdo má podnikatele zastupovat, tj. zmocněncem; plnou moc uděluje zmocnitel zmocněnci jako průkaz
vůle, zastupovat jej, vůči příslušným třetím osobám (plnou moc uděluje podnikatel (FO) či statutární orgán nebo prokurista
(PO); zástupce je oprávněn udělit plnou moc svému substitutovi – vyplývá li to ze stanov, smlouvy nebo zákona;
zmocněncem může být jak FO, tak PO (pak jedná její SO); plná moc může být udělena i více osobám společně (jednání
společné nebo samostatné); v plné moci musí být vymezen rozsah zmocnění
          - plná moc generální – pro veškeré úkony
          - plná moc speciální – některé druhy právních úkonů
          - plná moc individuální – jednotlivý právní úkon
překročení jednatelského oprávnění – nutno vždy zkoumat v jednotlivých případech a jaké toto překroční má důsledky –
v tomto ohledu platí i ustanovení občanského zákoníku; pro SO tato úprava neplatí – ze své podstaty není možné aby
překročily jednatelské oprávnění; za PO mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno
ve vnitřních předpisech PO či je to obvyklé vzhledem k jejich pracovnímu zařazení. Překročí-li tyto osoby své oprávnění,
vznikají práva a povinnosti PO, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti PO a jen tehdy, jde li o překroční, o kterém
druhý účastník nemohl vědět.
Překročí-li jednatelské oprávnění zmocněnec na základě plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil;
neoznámí-li však zmocnitel svůj nesouhlas (do určité doby kdy se o tom dozvěděl) tak platí, že překročení schválil.
Překročí-li zmocněnec své oprávnění, nebo jednal-li někdo bez plné moci, je z tohoto jednání vázán sám, ledaže ten, za
koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí; neschválí-li takto zmocnitel dané jednání, je
osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu vzniklé škody – to však neplatí,
jestliže osoba se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla.
Prokura – speciální obchodněprávní institut, uplatňuje se pouze v podnikatelských vztazích; prokurou zmocňuje podnikatel
prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc.
Prokura se váže na podnikatelskou činnost provozovanou v podniku, podstatný je druh a povaha provozu podniku, nelze ji
udělit PO ale pouze FO!!!. Prokurista nemusí být v jiném smluvním či jiném vztahu k podnikateli (zaměstnanec atp.); není
zde zahrnuto oprávnění zcizovat nemovitosti a zatěžovat je, leda že je tak výslovně uvedeno; jiná omezení než která se
týkají zcizování a zastavování nemovitostí nejsou dovolena  pak už by se pojmově nejednalo o prokuru; omezení prokury
vnitřními pokyny vůči prokuristovi nemá právní účinky vůči třetím osobám, může však mít účinky ve vztahu uvnitř (vymezení
odpovědnosti za škody atp.); prokuru uděluje jen podnikatel, který je zapsán v OR (ať už je PO nebo FO); kolektivní
prokura – podnikatel prokuru udělí více osobám (oprávněni k jednání samostatně, všichni dohromady, nebo alespoň 2 –
musí být vymezeno i v OR); účinnost udělení prokury nastává dnem zápisu do OR, účinnosti ztrácí výmazem z rejstříku, to
má právní význam navenek vůči třetím osobám; zaniká podle úpravy plné moci v obč. zák.  proto výmazem z OR prokura
nezaniká, ale jen pozbývá účinnosti; prokurista se podepisuje tím způsobem, že k firmě podnikatele, za kterého jedná, připojí
dodatek označující prokuru a svůj podpis („per procuram", „pp“, „ppa“)

Zmocnění pro osoby pověřené určitou činností – další druh zákonného zastoupení (zmocnění) – kdo byl pro
provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází
          - vztahuje se na všechny takto pověřené osoby, pověřením je nutno rozumět nejen formální, nýbrž i faktické
          pověření výkonem určité činnosti (může být vymezena vnitřními organizačními předpisy, vymezením pracovní
          náplně atd.)
          - pověření určitou činností se děje při provozování podniku; rozsah zákonného zastoupení plyne z obvyklosti
          úkonů, k nimž při pověřené činnosti dochází – různé podle okolností
Překročí-li zástupce podnikatele pověření uvedené v § 15 (1) OBCHZ, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže
třetí osoba o překročení nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu ani vědět nemohla

Jednání jiné osoby – podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající
osoba k tomu není oprávněna – tzv. jednání nezmocněného jednatele; jinou osobou je osoba, která není zmocněná
(oprávněná) za podnikatele jednat ani podle zákona, ani podle plné moci; jednání takové osoby přesto podnikatele zavazuje,
jsou-li kumulativně splněny dvě podmínky:
          - k jednání došlo v provozovně podnikatele
          - třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba není k jednání oprávněna (ne jen že nevěděla, ale ani se zřetelem
          ke konkrétním okolnostem objektivně vědět nemohla)
                                               25. Statutární orgán
Protože právnická osoba je pouze určitá právní konstrukce (určitá fikce) musí jejím jménem jednat vždy určitá fyzická osoba
– její statutární orgán; statutární orgán je tedy součástí právnické osoby (je jejím pojmovým znakem). Statutární orgán
projevuje při jednání přímo vůli právnické osoby nikoliv svou (tzn. že právnická osoba přímo jedná statutárním orgánem);
jednání právnických osob prostřednictvím statutárního orgánu tedy odpovídá u fyzických osob jednání osobnímu.
Rozsah jednatelského oprávnění vyplývá z § 20 Obč.z. podle kterého statutární orgán u právnické osoby jedná ve všech
věcech, jedná tedy v plném rozsahu právní subjektivity, rozsah jeho oprávnění je v zásadě neomezený (a neomezitelný).
Právnická osoba je vůči třetím osobám vázána i takovým jednáním statutárního orgánu, kterým tento orgán překročil rozsah
jejího předmětu podnikání (pokud nejde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu dovoluje zákon).
Rovněž omezení jednatelského oprávnění, vyplývající ze stanov, zakládací listiny apod., není možné uplatňovat vůči třetím
osobám a to ani tehdy, pokud byla zveřejněna (např. v OR).
Kdo je statutárním orgánem stanoví společenská smlouva, zakládací listina nebo zákon (u obchodních společností a
družstev to stanoví obchodní zákoník)
1) v.o.s. – všichni společníci (pokud společenská sml. nestanoví, že je jím pouze jeden či pouze někteří z nich) – je jediná,
která může mít více statutárních orgánů
2) k.s. – všichni komplementáři (tj. neomezeně ručící společníci), jedná se o kolektivní orgán, pokud ze spol. smlouvy
nevyplývá něco jiného, může jednat každý z komplementářů samostatně
3) s.r.o. – jednatelé (jako kolektivní orgán), je-li jich více, může jednat každý samostatně, pokud spol. smlouva nestanoví
něco jiného
4) a.s. – představenstvo (každý člen samostatně, není-li stanoveno jinak)
5) družstvo – představenstvo (nevyplývá-li ze stanov něco jiného jedná navenek předseda nebo místopředseda)

Zápis v OR – statutární orgán musí být zapsán v obchodním rejstříku, tento zápis má však pouze deklaratorní význam,
oprávnění statutárního orgánu jednat vzniká okamžikem jeho zvolení.
Dobrá víra v OR – jedná-li někdo s osobou zapsanou do obchodního rejstříku jako se statutárním orgánem, ačkoli on již
stat. orgánem není, a jedná-li v dobré víře v obchodní rejstřík, bude takové jednání společnost zavazovat.

Likvidace má za následek, že zaniká působnost dosavadního stat. orgánu a tato působnost přechází na likvidátora (ten
nejedná ve všech věcech, ale pouze ve věcech týkající se likvidace).
                         26. Zastupování podnikatele při právním jednání
Podnikatelé (ať již fyzická či právnická osoba) mohou obecně činit právní úkony buď přímo (tzn. samotnou FO či stat.org. u
PO) nebo nepřímo prostřednictvím zástupce.
Přímé jednání – statutární orgán či fyzická osoba projevují přímo vůli podnikatele.
Jednání v zastoupení (nepřímé jednání) – zástupce projevuje při jednání svou vlastní vůli, ale činí tak jménem a na účet
zastoupeného (event. svým jménem, ale vždy na účet zastoupeného) ten, kdo vůli projevuje, není vázán důsledky tohoto
projevu. Nepřímé jednání (jednání v zastoupení) lze členit podle toho, co je titulem (důvodem) zastoupení a to na…
          1) zastoupení zákonné
                    a) vedoucí organizační složky (§ 13/3)
                    b) osoba pověřená při provozování podniku určitou činností (§ 15)
                    c) za právnickou osobu též její pracovníci či členové (§ 20/2 Obč.z.)

                   ad. a) vedoucí organizační složky – musí být zapsán v OR, pak je oprávněn za podnikatele činit
                   všechny úkony týkající se této organizační složky.
                   ad b) osoba pověřená při provozování podniku určitou činností – je zmocněna k těm úkonům, ke
                   kterým při této činnosti obvykle dochází (překročí-li pravomoci je jejím jednáním podnikatel vázán, jen
                   pokud třetí osoba nevěděla a ani nemohla vědět o takovém překročení pravomocí).
                   ad. c) pracovníci či členové právnické osoby (§ 20/2 Obč.z.) – pokud je to stanoveno ve vnitřních
                   předpisech nebo pokud je to vzhledem k pracovnímu zařazení obvyklé.

         2) zastoupení smluvní – vzniká na základě smlouvy (dohodou) mezi zástupcem a zastoupeným a lze je rozdělit
         dle dvou titulů
                   a) dohoda o plné moci (podle § 31 Obč.z.)
                   b) prokura (podle § 14 Obch.z.)

                   ad. a) dohoda o plné moci – v plné moci, což je doklad pro třetí osobu, že dohoda o plné moci byla
                   uzavřena, uvede zmocnitel rozsah oprávnění v jakém je zmocněnec za zmocnitele oprávněn jednat.
                   ad b) prokura (tzv. obchodní plná moc) – prokurou zmocňuje podnikatel písemně prokuristu ke všem
                   úkonům, k nimž dochází při provozu podniku. Není v ní však zahrnuto zcizování a zatěžování nemovitostí
                   (pokud to není v udělení prokury výslovně uvedeno). Prokuru může udělit pouze podnikatel zapsaný v
                   OR (její udělení je účinné až od zápisu v OR) a může ji udělit pouze fyzické osobě (event. i více fyzickým
                   osobám – pak jednají buď samostatně, nebo všichni společně, nebo společně alespoň dva z nich). !!!
                   Odvolání prokury je účinné již jejím samotným odvoláním – výmaz z OR je pouze deklaratorní !!!

         Zvláštní případ (ani přímé ani nepřímé) představuje tzv. nezmocněné jednatelství (§ 16), kdy za podnikatele
         jedná osoba, která k tomu nemá žádné oprávnění, ale její jednání přesto podnikatele zavazuje.
         Musí být však splněny dvě podmínky:
                   1) k jednání musí dojít v provozovně podnikatele, a …
                   2) třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba k tomu nemá oprávnění.
         Další zvláštní případy zastoupení:
         - žaloba o náhradu škody proti statutárnímu orgánu – u s.r.o. ji podává společník, u a.s. akcionář
         - jednání zakladatelů společnosti před jejím vznikem (stat. org. musí toto jednání do 3 měs. schválit)
                            27. Pojem obchodního rejstříku a jeho vedení
- prameny
           - v obchodním zákoníku (§ 27 – 38l) – v novele 216/2005 + další paragrafy
           - prováděcí předpis 250/2005 – vyhláška (o závazných formulářích…)
           - OSŘ - § 200a – 200dc
- zveřejnit X uveřejnit - § 769 obch. – zveřejnit obch. věstníkem, uveřejnit jakoukoliv formou
- obchodní věstník – 503/2000 – nařízení vlády
           Vydávání Obchodního věstníku (dále jen "Věstník") zabezpečuje Ministerstvo informatiky prostřednictvím portálu
           veřejné správy
           Ve Věstníku se zveřejňují
           a) údaje v případech, ve kterých zveřejnění stanoví obchodní zákoník,
           b) skutečnosti v řízení o konkursu nebo vyrovnání
           c) jiná oznámení a údaje
- pojem - § 27 odst. 1 – veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích
- obchodní rejstřík (OR) vede rejstříkový soud (RS); má se vést v elektronické podobě (nutno začít až po 31.12.2006)
- RS vede pro každého podnikatele, organizační složku podniku, atd. … prostě pro každý subjekt zvláštní vložku; součástí
OR je sbírka listin; RS zveřejní zápis do OR (jeho změnu či výmaz atd.) bez zbytečného odkladu po zápisu; rozsah a
způsob zveřejnění je upraven nařízením vlády
- OR je každému volně přístupný – právo nahlížet, pořizovat kopie, opisy a výpisy
- OR vydává na žádost listinný úředně ověřený dokument potvrzující konkrétní skutečnosti v rejstříku uvedené, možnost i
elektronického opisu; za vydání opisu je možno požadovat úhradu nákladů (skutečných a účelných administrativních
nákladů)
- důvěra v zápis v OR – proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis v OR, nemůže ten, jehož se takový zápis týká, namítat, že
tento zápis neodpovídá skutečnosti
- skutečnosti zapsané do OR jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění
- od okamžiku zveřejnění zápisu osoby, která je orgánem nebo členem orgánu PO, se nikdo nemůže vůči třetím osobám
dovolávat porušení právních předpisů, spol. smlouvy, stanov atd.; jestliže RS zamítne návrh na povolení zápisu osoby, která
je orgánem nebo členem orgánu PO, považuje se její volba nebo jmenování od počátku za neplatnou
- při nesouladu mezi zapsanými a zveřejněnými údaji nebo mezi uloženými a zveřejněnými listinami se není možné dovolat
vůči třetím osobám zveřejněného znění; třetí osoba se však zveřejněného znění může dovolat jen tehdy, pokud zapsaná
osoba neprokáže, že této třetí osobě byly zapsané údaje nebo obsah uložených listin známy – důkazní břemeno tedy leží na
zapsané, nikoli na třetí osobě
- význam – pro třetí osoby (informační charakter)
- návrh na zápis, změnu nebo výmaz v OR může podat pouze zákonem stanovená osoba § 34; povinnost podat návrh na
zápis má dotyčná do 15 dnů ode dne kdy tato povinnost vznikla – neučiní li tak, má právo učinit tak osoba, která má na
provedení zápisu právní zájem; při obou případech nutno doložit veškeré potřebné doklady, listiny apod.
- návrh se podává na předepsaném formuláři, nutnost úředně ověřeného podpisu, dodat veškeré dokumenty a listiny;
návrh musí být podán bez zbytečného odkladu po vzniku předmětné skutečnosti; odlišnosti jsou stanoveny pro státní
podniky, PO veřejného práva a v případech zápisů z úřední povinnosti;
- návrh na zápis i dokládací listiny lze podat v listinné formě i elektronicky
do OR se zapisují:
           a) obchodní společnosti a družstva
           b) zahraniční osoby
           c) FO, které jsou podnikatelé, pokud o zápis požádají (bydliště či trval. pobyt na území ČR či území EU)
           d) další osoby, stanovuje-li tak zvl. pr. předpis
           - FO, která je podnikatelem se zapisuje do OR vždy, jestliže
                      - výše výnosů po dva roky přesáhla 120 mil. Kč
                      - provozuje živnost průmyslovým způsobem
do OR se uvádí:
           a) firma, sídlo, bydliště, místo podnikání
           b) předmět podnikání (činnosti)
           c) právní forma PO
           d) u FO její rodné číslo
           e) IČO
           f) jméno a bydliště nebo firma a sídlo osoby, která je statutárním orgánem či jeho členem – s uvedením jak jménem
           PO jedná
           g) jméno a bydliště prokuristy – jakož i způsob, jakým jedná
           h) další skutečnosti, o nichž to stanoví právní předpis
           i) dále se zapisují údaje charakteristické pro konkrétní právní formu PO
- navrhovatel dále doloží, že mu nejpozději ke dni zápisu vznikne živnostenské oprávnění či jiné oprávnění k činnosti, která
je směrodatná pro zápis v OR; dále doloží právní důvod užívání prostor, do nichž umístil sídlo nebo místo podnikání,
obdobné platí při jejich změně, zahraniční osoba sdělí RS doručovací adresu písemností na území ČR

- upraven postup při fúzi právnických osob, nástupnictví; převodu jmění na společníka; při rozdělení PO; při změně právní
formy PO

- do OR se ohledně odštěpného závodu nebo jiné org. složky podniku zapisují její označení, sídlo, předmět činnosti, jméno a
bydliště vedoucího; zapisuje se do obvodu RS který je místně příslušní podle sídla zapisovaného subjektu

- zapisuje se též zrušení PO a jeho právní důvod, vstup do likvidace, informace o likvidátorovi; prohlášení o konkursu +
informace o správci KP; zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu; zahájení řízení o vyrovnání; rozhodnutí soudu o nařízení
výkonu rozhodnutí; exekuční příkaz na postižení podílu některého ze společníků; rozhodnutí soudu o neplatnosti PO;
ukončení likvidace a právní důvod výmazu podnikatele

- ohledně podniku zahraniční osoby se zapisují údaje obdobné uvedeným, a vyplývající z jejího zvl. charakteru

Sbírka listin obsahuje
- spol. smlouvu či zakladatelskou listinu + notářský zápis obsahující usnesení ustavující valné hromady A.S. nebo ustavující
schůze družstva; jejich případné následné změny
- rozhodnutí o volbě nebo jmenování, odvolání nebo doklad o jiném ukončení funkce osob, které jsou statutárním orgánem,
jeho členem, likvidátorem, správcem KP apod.… jež se podílejí na řízení a kontrole společnosti
- výroční zprávy, řádné, mimořádné, konsolidované účetní závěrky apod.
- rozhodnutí o zrušení PO, rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí o zrušení PO, rozhodnutí soudu o neplatnosti společnosti
apod.… odvolávám co jsem odvolal a slibuji co jsem slíbil…
- rozhodnutí o změně právní formy, smlouvu o fúzi, převodu jmění, rozdělení společnosti apod.
- rozhodnutí soudu o neplatnosti usnesení valné hromady o změně právní formy, o fúzi, převodu jmění, rozdělení společnosti
spod.
- rozhodnutí soudu vydaná podle zákona o KaV
- smlouvu o převodu podniku nebo jeho části
- doklad o souhlasu druhého manžela s použitím majetku ve SJM k podnikání
- smlouvu a zastavení obchodního podílu, o převodu obchodního podílu
- usnesení vlané hromady
Do sbírky listin se dále ukládají podpisové vzory osob zapsaných jako osoby oprávněné jedna jménem PO

- ohledně podniku zahraniční osoby se zapisují údaje obdobné uvedeným, a vyplývající z jejího zvl. charakteru
Podnikatel zapsaný v OR předloží bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti rejstříkovému soudu do sbírky
listin zakládané listiny, a to ve dvojím vyhotovení; cizojazyčné listiny je nutno přeložit do českého jazyka, s výjimkou úředních
jazyků EU – ty se překládat nemusí
Statutárním orgánem, členem SO nebo jiného orgánu PO, která je podnikatelem, nemůže být ten, kdo vykonával kteroukoliv
ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs (to platí i tehdy, byl-li návrh na prohlášení
konkursu zamítnut pro nedostatek majetku) – tato překážka platí pro toho, kdo vykonával v PO uvedenou funkci alespoň
jeden rok před podáním návrhu na konkurs; překážka trvá po dobu tří let podle podmínek stanovených v zákoně; jsou
uvedeny případy, kdy se k překážce nepřihlíží a v kterých případech odpadá

- za PO je oprávněna jednat pouze osoba zapsaná
- novela 216/2005 – za správné údaje je odpovědný navrhovatel (už nemá odpovědnost rejstříkový soud) – údaje musí
odpovídat skutečnosti – změny musí ohlásit
- rejstříkový soud může vyzvat k nápravě – pokud to neudělá, může to skončit až zrušením zápisu
- sbírka listin - § 38i
- zahraniční osoby - § 38j
           - podnikatele se sídlem/bydlištěm uvnitř EHS
           - podnikatele mimo… - širší povinnosti
- vedení OR
- částečně upravené v OSŘ
- vede ho rejstříkový soud (místní a věcná příslušnost)
           - místní – tam, kde je sídlo podnikatele (u cizince tam, kde je podnik nebo org. složka)
           - věcně – krajský soud
- řízení o zápisu do OR
- nesporné řízení
- řízení návrhové (zásadně návrhové – výjimečně ex offo)
- novela – rozhodovací charakter soudu se změnil v charakter registrační (limitace přezkumu oproti předešlé úpravě)
- návrh podává pouze zapisovaná osoba (výjimka –pokud osoba nesplní do 15 povinnost zápisu, může navrhnout i osoba,
jež na tom má právní zájem)
- není možno vzít zpět návrh na zápis pokud je to jen úkon deklaratorní povahy (u konstitutivní povahy lze vzít zpět)
- osoby, které se zápis týká, nejsou účastníky řízení (novela) – vyžaduje se jejich souhlas či odmítnutí
- podání návrhu
- novela – návrh lze podat pouze na formulář (žádné „slohové cvičení“) – existují i výjimky z formulářů (např. pokud mají
zvláštní právní úpravu – státní podniky…)
- formuláře ve vyhlášce 250/2005
- seznam listin potřebných k zápisu
- soud zkoumá pouze omezeně obsah formuláře a listin
- nemůže požadovat odstranění vad - může pouze provést nebo odmítnout
- rozhodnutí o provedení zápisu – vyšší soudní úředník či soudce provedení uskuteční – pouze provede (žádné usnesení)
- důvody odmítnutí
           - nedostatek aktivní legitimace k podání návrhu
           - nedostatek ve způsobu podání návrhu
           - nedostatek náležitostí (např. ŽL)
           - pro nesrozumitelnost, neurčitost
           - pro chybějící listiny
           - v případě, že by navrhovaná firma nebyla dostatečně odlišná od firmy již zapsané
- navrhovatel může použít notářský zápis – notář přejímá odpovědnost za správnost a soud již nepřezkoumává (stejně jako
rozhodnutí soudů a jiných státních orgánů)
- rozhodnutí ve lhůtě stanovené zvláštní úpravou – pokud není tak 5 pracovních dnů od podání návrhu – tato lhůta není
zatím platná (do 1.7.2006 se prodlužuje o dalších 5 pracovních dnů)
- pokud ve lhůtě nezapíše – fikce zápisu (prostor pro právní nejistotu)
- rejstříkový soud je povinen zaslat výpis z OR do 3 dnů od provedení zápisu
              28. První a jedenáctá evropská směrnice a judikatura ESD k nim
1. SMĚRNICE RADY č. 68/151/EHS o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmu společníků a třetích
osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení
rovnocennosti těchto opatření
- upravuje 3 základní okruhy otázek (4 oddíly – 14 článků):
          I. oddíl – obchodněprávní publicitu vybraných forem společností
          II. oddíl – jednání jménem společnosti
          III. oddíl – neplatnost společnosti
          IV. oddíl – obecná ustanovení
- ustanovení čl. 1 vymezuje okruh společností, na něž jsou členské státy povinny směrnici aplikovat (většina kapitálových
společností)  ČR je povinna aplikovat ji na spol. s r.o. a a.s.

I. část – obsahuje PRAVIDLA OBLIGATORNÍ PUBLICITY
- vypočítává údaje a dokumenty, které musejí společnosti, na něž se směrnice vztahuje, publikovat (čl.2) a způsob, jakým tak
musejí činit (čl. 3a, 4)
- zahrnuje jednak publicitu skrze ústřední registry (v ČR obchodní rejstřík) a navazující národní úřední věstníky (v ČR
obchodní věstník), ale také prostřednictvím údajů povinně uváděných ve veškerých obchodních listinách (čl.4)
- důležitou součástí jsou ustanovení o ochraně dobré víry třetích osob jednajících v důvěře ve zveřejněné údaje
- povinně publikované údaje jsou také informace o tom, zda osoby oprávněné jednat jménem společnosti mohou činit právní
úkony samy, anebo společně s dalšími osobami

rozsudek ESD z 12.listopadu 1974 ve věci C-32/74, Friedrich Haaga GmbH
závěr soudu: i když je ustanovení v množném čísle, je třeba jej vztáhnout na případy, kdy jménem společnosti může jednat
jen jedna osoba i v tomto případě musí být zveřejněn údaj o tom, že zapsaná jediná osoba jedná samostatně, ačkoliv tato
skutečnost jednoznačně vyplývá z národního právního řádu a jeví se ve světle jeho ustanovení jako automatická a zcela
evidentní
- důvodem je ochrana zájmů osob z jiných členských států, které se společností mohou vstupovat v kontakt, aniž znají
ustanovení práva, jímž se společnost řídí.
- otázku interpretace položil ESD Spolkový soudní dvůr ve sporu se společností Friedrich Haaga GmbH se sídlem ve
Stuttgartu, která se odmítla podřídit požadavku rejstříkového soudu a uvést v zápisu do obch.rejstříku údaj o tom, že bude-li
mít společnost jediného jednatele, jediný jednatel jedná jménem společnosti samostatně. Společnost se domnívala, že zápis
takové skutečnosti je nadbytečný, neboť z ustanovení platného německého práva i z logiky věci jednoznačně plyne, že má-li
společnost jediného jednatele, jedná jménem společnosti samostatně. ESD dospěl k opačnému závěru argumentoval
rostoucí intenzitou obchodu mezi jednotlivými členskými státy a požadavkem právní jistoty také ve vztahu k zahraničním
partnerům zapsaných společností. Po třetích osobách nelze spravedlivě požadovat plnou znalost právního řádu jiného
členského státu, resp. obchodních zvyklostí, jež se v něm uplatňují.

obligatorní publicita se týká také účetních závěrek společností
- požadavky na publicitu jejich a dalších listin z této oblasti upřesňuje a doplňuje 4. a 7. směrnice
- ustanovení čl. 6 písm. a) první směrnice – zavazuje členské státy upravit odpovídající sankce pro případ, že požadované
účetní dokumenty nebudou včas uloženy do sbírky listin.
rozsudky ESD:
ze dne 15. ledna 2002 ve věci C-182/00, Lutz GmbH, ve kterém ESD zamítl žádost zemského soudu ve Welsu meritorně
posoudit soulad úpravy obligatorní publicity kapitálových společností v první a čtvrté směrnici o právu společností s
primárním evropským právem
- rozpor namítala rakouská společnost s ručením omezeným v reakci na usnesení, kterým ji rejstříkový soud vyzval, aby pod
pohrůžkou uložení pokuty ve výši 10 tis. ATS ve stanovené lhůtě vložila do sbírky listin účetní závěrku, jak ukládají příslušná
ustanovení rakouského práva, harmonizovaná s citovanými komunitárními předpisy.
- Soud dospěl k závěru, že v dané otázce vykonával národní soud výlučně správní agendu, aniž rozhodoval ve sporném
řízení.
ze dne 4. prosince 1997 ve věci C-97/96, Verband deutscher Daihatsu-Handler versus Daihatsu Deutschland GmbH.
ESD v něm konstatoval, že s ustanovením čl. 6 první směrnice se neslučuje taková národní úprava, jež přiznává právo
navrhnout postih pro porušení publicity účetních dokumentů výlučně společníkům, věřitelům, popř. podnikovým radám.
- Spor mezi Svazem německých obchodníků s automobily zn. Daihatsu a jejich výhradním dovozcem do SRN, spol.
Daihatsu Deutschland GmbH. Společnost od r. 1989 neplnila zákonnou povinnost zveřejňovat výsledky svého hospodaření,
svaz se proto domáhal aplikace příslušných sankčních ustanovení. Amtsgericht v Kempenu žádost zamítl s poukazem na
úpravu § 335 německého obch.z., podle něhož mohli návrh podat pouze společníci, věřitelé či podniková rada dotčené
společnosti. Odvolací soud v Krefeldu rozhodnutí potvrdil. Teprve Vrchní zemský soud v Dusseldorfu řízení přerušil a
vyžádal si stanovisko ESD. ESD se musel vypořádat s námitkou Spolkové vlády, podle níž mohlo ustanovení první směrnice
sloužit pouze ochraně společníků a věřitelů. ESD dospěl k jednoznačnému závěru, že pojem „třetích osob“ není možné
omezovat na věřitele společnosti. V reakci na další otázku vznesenou národním soudem ESD konstatoval, že ustanovení
nemá bezprostřední účinek v horizontálních vztazích, žadatelé se tedy až do doby změny německého práva nemohou
dovolávat přímo textu směrnice.

prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/58/ES byla provedena podstatná NOVELIZACE I. části
- novela zásadně změní způsob vedení obchodních rejstříků v členských státech Evropské unie, včetně ČR
- spočívá v modifikaci čl. 3 – zejména v nově doplněných pododstavcích druhého a třetího odstavce
- ustanovení ukládají členským státům povinnost zajistit počínaje 1. lednem 2007 plnou elektronizaci vedení obchodních
rejstříků
- orgány vedoucí OR v členských státech EU budou od tohoto data povinny přijímat podání jak v listinné, tak pouze v
elektronické podobě.
- osoby zapsané do OR budou moci volit, zda zákonem požadované údaje, resp. dokumenty doručí k zápisu, resp. k uložení
do sbírky listin v tištěné formě, anebo výlučně elektronicky
- směrnice umožňuje, aby členské státy pro některé formy společností listinnou podobu zcela vyloučily.
- veškerá podání doručená po 1. lednu 2007 budou rejstříkové orgány obligatorně vést a archivovat výlučně v elektronické
podobě tištěný OR přestane existovat, listinná podání budou automaticky převáděna do elektronického formátu a poté
zřejmě skartována
- automatická konverze tištěných podání učiněných do 31.12. 2006 do elektronické podoby nebude nutná, provede se pouze
ad hoc u těch listin, o jejichž elektronickou kopii někdo požádá.
- směrnice umožňuje, aby členské státy omezily právo na vydání elektronické verze stanovením doby, která nesmí uplynout
mezi okamžikem doručení příslušné listiny a datem doručení žádosti o pořízení její elektronické kopie – tato doba však musí
činit nejméně 10 let
- kdyby tedy ČR stanovila lhůtu na uvedené hranici, požádá-li kdokoliv 1.1.2007 o vydání elektronických kopií např. účetních
závěrek uložených do sbírky listin, bude oprávněný k vedení OR nucen žádosti vyhovět co do listin uložených po 1.lednu
1997.
- napříště tedy získá kdokoliv možnost vyžádat si v kterémkoliv členském státu EU na dálku a v elektronické podobě úřadní
doklad o existenci či neexistenci určité skutečnosti zapsané, resp. nezapsané do OR tohoto státu.
čl. 3 odst.4 první směrnice – pojednává o publikaci skutečností zapsaných do obchodního rejstříku v národním věstníku
- modifikovaná dikce směrnice výslovně opravňuje členské státy k nahrazení národního věstníku elektronickou obdobou
téhož
- tento požadavek již ČR splňuje (§§ 1 a 7a Obchodního věstníku-n.v. č. 503/2000, ve znění n.v. č. 408/2003 Sb.)
dále se novela významně dotkla čl. 3 odst.5 – ukládá vázat účinky materiální publicity u elektronicky vedených národních
věstníků, resp. systémů je nahrazujících, již v okamžiku elektronického zveřejnění
- již od tohoto okamžiku se tedy podnikatel bude moci dovolat zveřejněných skutečností ve vztahu ke třetím osobám
- tím není dotčeno pravidlo, podle něhož zápis nelze namítat před 16. dnem po dni zveřejnění, jestliže třetí osoba prokáže,
že o zveřejnění nemohla vědět.
nový čl. 3a – jazykový režim
- členské státy budou nadále oprávněny požadovat, aby byl obchodní rejstřík veden a podání aby byla činěna v úředním
jazyku tohoto státu
- vedle toho budou členské státy povinny umožnit, aby společnosti zakládaly do OR a publikovaly dokumenty též v cizím
jazyku
- soulad jazykových mutací bude prověřovat rejstříkový orgán
- elektronická dostupnost zapsaných a zveřejněných skutečností bude obligatorní pro všechny jazykové verze dodané
podnikatelem
čl. 4 – členské státy jsou povinny zajistit, aby podnikatelé, na něž se směrnice vztahuje, uváděli stanovené údaje nejen na
listinách, nýbrž též na dokumentech zpracovávaných elektronicky – stejný požadavek se bude týkat jejich webových stránek;
tedy i na webových stránkách budou podnikatelé povinni po 1.1.2007 uvádět údaj o firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo
místu podnikání a identifikačním čísle.

II. část – JEDNÁNÍ JMÉNEM SPOLEČNOSTI
- včetně úkonů učiněných před jejím vznikem (čl. 7)
- na rozdíl od platné úpravy v § 64 ObchZ nestanoví čl. 7 první směrnice lhůtu, během které musí společnost schválit úkony
učiněné jejím jménem před zápisem do obchodního rejstříku
- naopak připouští, aby jednající osoby, je-li jich více, dohodou vyloučily solidaritu odpovědnosti a jiným způsobem mezi
sebou rozdělily odpovědnost za vzniklé závazky
- podle čl. 8 se společnost od okamžiku splnění náležitostí povinné publicity statutárních orgánů či jejich členů nemůže
dovolávat vad jejich volby či jmenování, ledaže společnost prokáže, že třetí osoby o vadách věděly
- směrnice předně váže princip publicity na zveřejnění zápisu, nikoliv zápis sám, kromě toho vyjasňuje otázku důkazního
břemene
- čl. 9 odst.1 – pomohl odstranit projevy tzv. doktríny ultra vires, podle níž společnost není vázána úkony učiněnými mimo
rámec předmětu její činnosti či jejího podnikání.
rozsudek ESD – ze dne 16. prosince 1997 ve věci C-104/96, Cooperatieve Rabobank „Vecht en Plassengebied“ BA
versus Erik Aarnoud Minderhoud
          - ESD v něm vyslovil názor, že citované ustanovení nebrání členskému státu, aby autonomně upravil otázku
          platnosti právních úkonů učiněných členy orgánů společnosti, při kterých došlo ke konfliktu zájmů mezi nimi a
          společností, jejímž jménem tito členové jednali.
          - ke sporu došlo mezi spol. Cooperatieve Rabobank… a Erikem Aarnoudem Minderhoudem, správcem konkursní
          podstaty společnosti Medasafe BV. Společnost Rabobank financovala holdingovou společnost Hollland Data
          Groep BV, pět společností ovládaných touto holdingovou společností a také zmíněnou společnost Mediasafe BV.
          Správce konkursní podstaty zpochybnil smlouvu o vzájemných zápočtech pohledávek uzavřenou mezi žalobcem a
          ostatními společnostmi včetně Mediasafe. Mediasafe přitom byla založena společností Holland Data Groep a
          nadací STichting Neiuwegein. Ve smlouvě se společností Rabobank se všechny subjekty na straně druhé
          prohlásily solidárně zavázanými za závazky vůči protistraně. V den prohlášení konkursu na majetek společnosti
          Mediasafe vykazoval její účet u Rabobank aktivní zůstatek ve výši HFL 447 117,60. Rabobank nicméně
          informovala správce to tom, že na základě zmíněné dohody navrhuje učinit zápočet proti pasivním saldům
          ostatních smluvních stran. Po provedeném zápočtu by výše zůstatku poklesla na cca HFL 67 tis. Správce namítl
          neplatnost ujednání, přičemž vycházel z ustanovení článku 2:256 nizozemského občanského zákoníku o
          neplatnosti úkonů učiněných zástupcem, jehož zájmy kolidují se zájmy zastoupeného, a z obdobného ustanovení
          stanov společnosti. Soud první instance v Utrechtu mu dal za pravdu, odvolací soud rozsudek potvrdil. Teprve
          Nejvyšší soud řízení přerušil a vznesl dotaz k ESD, nakolik je zmíněná úprava slučitelná s ustanovením čl. 9 odst.1
          první směrnice. ESD jednoznačně konstatoval, že posuzovaný článek dopadá pouze na omezení způsobilosti
          společnosti, jak ji národní úprava rozděluje mezi její příslušné orgány, a nezahrnuje problematiku zájmové kolize, v
          níž se ocitá statutární orgán či jeho člen vůči společnosti z důvodů osobních okolností na jeho straně. Zajímavé je,
          že ve své argumentaci vyšel ESD mj. z návrhu ustanovení 5. směrnice, která nakonec nebyla přijata. Dokonce v
          době formulace rozsudku bylo její schválení velmi nejisté.
          - rozsudek má praktické dopady i na tuzemskou úpravu - české právo nekoncipuje jednatelské oprávnění
          statutárního orgánu společnosti či jeho člena jako oprávnění zástupce
- ustanovení § 22 odst. 2 Obč Z, jež řeší problematiku kolize zájmů mezi zastoupeným a jeho zástupcem obdobně jako
nizozemské právo, se nicméně na vztah společnost-statutární orgán, resp. jeho člen použije analogicky, jak plyne z judikátu
Nejvyššího soudu ČR.
- podle čl. 9 odst.2 směrnice, je společnost vázána i jednáními statutárního orgánu či jeho člena, jež překračují omezení
plynoucí ze stanov nebo z rozhodnutí příslušného orgánu společnosti.
          - to platí i tehdy, byla-li omezení zveřejněna – promítnutí do § 13 odst.5 ObchZ

III. část – NEPLATNOST SPOLEČNOSTI (čl. 11)
- zakazuje členským státům konstruovat absolutní nebo jen relativní neplatnost společnosti jednou zapsané do obchodního
rejstříku
- připouští pouze, aby byla společnost zrušena s likvidací, je-li dán některý z důvodů taxativně vymezených v ustanovení čl.
11 odst.2
- v českém právu se odráží v § 68a ObchZ
rozsudky ESD:
- ze dne 13. listopadu 1990 ve věci C-106/89, Marleasing SA versus La Comercial Internacional de Alimentacion SA.
           - Závěr ESD: v souladu s požadavkem restriktivní interpretace musí být ustanovení čl. 11 odst.2 písm. b) první
           směrnice vykládáno tak, že pod pojmem „předmět podnikání (činnosti) společnosti“ je třeba rozumět výlučně ten
           předmět podnikání/činnosti, který má společnost uveden v zakládacím dokumentu, resp. ve stanovách. Společnost
           proto nemůže být zrušena z důvodu, že v právu či veřejném pořádku odporuje její skutečný předmět činnosti či
           podnikání, neshoduje-li se s předmětem v uvedeném smyslu
           - Ustanovení § 98a odst.2 písm.b) ObchZ připouští také výklad odlišný – nesprávně potom vyznívá text oficiálního
           překladu, zmiňuje-li výslovně „skutečný předmět podnikání“; takový překlad odporuje zmíněné judikatuře a navíc
           nemá oporu např. v anglickém textu směrnice.
           - spor vznikl mezi společností Marleasing SA jako žalobcem a několika žalovanými společnostmi, mezi nimiž
           figurovala také společnost La Comercial Internacional de Alimentacion SA. Společnost La Comarcial byla založena
           ve formě a.s. 3-mi zakladateli, mj. společností Barviesa SA, která do zakládané společnosti vložila většinu svého
           majetku. Žalobce se jako věřitel spol. Barviesa SA domáhal prohlášení neplatnosti spol. LaComercial. Namítal, že
           jediným důvodem jejího založení a následné existence byla snaha zakladatelů poškodit věřitele spol. Barivesa.
           Požadavek se opíral o ustanovení španělského občanského zákoníku, podle něhož je neplatný právní úkon
           postrádající řádnou kauzu. Španělsko v té době nepromítlo do svého práva úpravu neplatnosti společnosti z první
           směrnice. Španělský soud prvního stupně Juzgado de Primera Instancia předložil ESD v souladu s čl. 234 SES
           dotaz, nakolik je třeba jednotlivé položky ve výčtu přípustných důvodů prohlášení neplatnosti společnosti
           uvedeném v čl. 11 směrnice interpretovat restriktivně a nakolik lze tomuto ustanovení přiznat bezprostřední účinky
          v případě, že s ním španělské právo dosud není v souladu. ESD dospěl k závěru, že ustanovení má přímý účinek,
          musí však být v zájmu právní jistoty třetích osob vykládáno způsobem co nejvíce zužujícím.
- ze dne 20. září 1988 ve věci C-136/87, Ubbink Isolatie BV versus Dak-en Wandtechniek BV
          - zde ESD ovšem zdůraznil, že ustanovení o neplatnosti společnosti se uplatní právě jen tehdy, jestliže byly
          splněny náležitosti publicity ve smyslu části I první směrnice. Nepoužijí se, byly-li předmětné právní úkony učiněny
          jménem spol.s r.o., jejíž existenci nestvrzuje zápis do obchodního rejstříku, neboť nedošlo k naplnění předpokladů
          její inkorporace v souladu s ustanoveními národního práva
          - ustanovení o neplatnosti společnosti nechrání dobrou víru třetích osob v existenci společnosti, nevychází-li z
          údajů zapsaných do obchodního rejstříku a řádně zveřejněných.
          -do nizozemského obchodního rejstříku byla zapsána v.o.s. s názvem Ubbink Isolatie BV i.o. (s.r.o. v procesu
          zakládání). Jako s.r.o. však tento útvar zapsán nebyl, neboť nedošlo k naplnění předpokladů zápisu takové
          společnosti. Pod názvem Ubbink Isolatie BV (tj. bez dodatku i.o.) společnost přesto uzavřela smlouvu se spol. Dak-
          es Wandtechniek BV. Ta následně od smlouvy odstoupila a partnera zažalovala z titulu odpovědnosti. Žalovaný
          namítl, že s.r.o. pod tímto názvem neexistuje, a domáhal se nedostatku pasivní legitimace. Soud první instance
          rozhodl, že společnost nelze prohlásit za neexistující pouze s odvoláním na skutečnost, že nebyly dodrženy
          předpoklady jejího vzniku. Mimo jiné s dovoláním na ustanovení čl. 182 odst. 1 druhé knihy nizozemského
          občanského zákoníku dovodil, že dokud nedojde ke zrušení společnosti nebo jejímu prohlášení za neplatnou, je
          třeba vycházet z toho, že platně vznikla. Odvolací instance názor soudu prvního stupně potvrdila. Nejvyšší soud
          dospěl k názoru, že ustanovení je třeba vykládat konformně s ustanoveními první směrnice, řízení proto přerušil a
          otázku předložil k posouzení ESD. Ten konstatoval, že účelem první směrnice není umožnit třetím osobám, aby
          spoléhaly na zdání vyvolané orgány či zástupci „společnosti“ ohledně její existence, neslučuje-li se toto zdání s
          informacemi zapsanými do národního veřejného seznamu vytvořeného v souladu s ustanoveními směrnice.
          Pravidla týkající se neplatnosti společnosti, obsažená v části III. , proto lze použít, jen byly-li třetí osoby uvedeny v
          přesvědčení, že společnost existuje, na základě údajů zveřejněných podle části I téže směrnice.

11. SMĚRNICE RADY Č. 89/666/EHS o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností
řídících se právem jiného členského státu
- skládá se ze 4 oddílů,18 článků:
           I. oddíl - Pobočky společností jiných členských států
           II. oddíl - Pobočky společností třetích zemí
           III. oddíl - Uvedení poboček ve výroční zprávě společnosti
           IV. oddíl - Přechodná a závěrečná ustanovení
- doplňuje ustanovení první směrnice o publicitu poboček společností, na něž se vztahuje první směrnice, na území jiných
členských států, a to stejným způsobem, který stanoví čl. 3 první směrnice
- čl. 2 odst.1 – obsahuje výčet údajů, které se povinně zapisují a zveřejňují ve státu sídla pobočky
- písmeno g) ve vazbě na čl. 3 – zahrnuje účetní dokumenty v rozsahu stanoveném čtvrtou a sedmou směrnicí
- písmeno b) v odst.2 – zakladatelské dokumenty včetně jejich pozdějších změn
- výčty je třeba považovat za taxativní jak plyne z rozsudku ESD:
ze dne 30. září ve věci C-167/01, Kamer Van Koophandel en Fabieken voor Amsterdam versus Inspire Art Ltd.
           - ESD dovodil, že 11. směrnice mj. sleduje účel odstranit překážky svobodě usazování se. Tento účel by byl
           zmařen, kdyby členské státy mohly neomezeně vznášet další požadavky na publicitu společností z jiných
           členských států, které na jejich území hodlají působit skrze pobočku.
           - strany vedly spor o to, nakolik je čl. 43 a 48 SES slučitelné, ukládá-li hostitelský členský stát pseudozahraničním
           společnostem povinnosti, jež v konečném důsledku stírají důvody jejich založení podle zahraničního práva a
           stavějí je naroveň domácím obchodním společnostem
           - předmětem sporu se stala ustanovení nizozemského zákona o formálně zahraničních společnostech(WDBV).
           Ustanovení čl. 1 WFBV obsahuje definici formálně zahraniční společnosti. Rozumí jimi kapitálové společnosti
           založené podle jiného práva než holandského, které vykonávají činnost zcela nebo téměř zcela v Holandsku, aniž
           mají jakoukoliv reálnou vazbu na stát, jehož právem se řídí. Navazující ustanovení ukládají takovým společnostem
           povinnosti, jež by jinak podle práva státu založení neměly. Důležitá povinnost plyne formálně zahraniční
           společnosti z čl. 4 WFBV. Bez ohledu na úpravu státu založení musí splacený základní kapitál společnosti činit
           alespoň částku předepsanou pro nizozemské společnosti s r.o. (18 tis. Euro). Nejméně v této výši musejí formálně
           zahraniční společnosti udržovat částku vlastního kapitálu. Nesplní-li společnost tuto povinnost, stíhá její jednatele
           solidární odpovědnost za závazky společnosti.
           - Společnost Inspire Art byla založena jako „private limited liability company by shares“, se sídlem v UK, podle
           anglického práva. Jejím zakladatelem a jediným jednatelem byl nizozemský občan s bydlištěm v Den Haagu. V r.
           2000 zahájila společnost prodej uměleckých předmětů v Holandsku, a to skrze svou pobočku v Amsterdamu. Za
           tím účelem požádala o zápis do obchodního rejstříku u obchodní komory v Amsterdamu, avšak bez firemního
           dodatku, jež by signalizoval, že se jedná o formálně zahraniční společnost ve smyslu čl. 1 WFBV. Orgán příslušný
           k vedení OR, obchodní a průmyslová komora v Amsterdamu, považovala dodatek za nezbytný, mj. s odvoláním na
           skutečnost, že se na zápis dodatku do rejstříku vážou důležité povinnosti plynoucí z čl. 2-5 WFBV. Komora proto
           podala proti společnosti žalobu u Knatongerecht Amsterdam. Domáhala se nápravy údajně protiprávního stavu.
           Společnost namítla, že nesplňuje předpoklady čl. 1 WFBV, zápis její pobočky do obchodního rejstříku je proto
           úplný. V opačném případě se domáhala, aby soud shledal, že ustanovení WFBV odporují čl. 43 a 48 SES.
           Nizozemský soud předložil případ ESD. Dotázal se, nakolik lze dát straně žalované za pravdu.
           - také zde je třeba zmínit rozsudek Friedrich Haaga GmbH (viz 1.směrnice), podle něhož musí zápis v
           obchodním rejstříku státu sídla obsahovat i informace, které zcela evidentně plynou z národního práva
           - čl. 4 – dovoluje členským státům, ve kterých má pobočka sídlo, aby u dokumentů uvedených v čl. 2 odst. 2
           písm.b) (zakladatelské listiny a jejich pozdější změny) a v čl. 3 (účetní doklady) požadovaly publikaci v úředním
           jazyku tohoto státu s tím, že překlad bude úředně ověřen
           - z toho a contrario plyne, že jiné údaje mohou být publikovány v úředním jazyku státu, ve kterém má sídlo
           společnost
           - čl. 5 – dopadá na případy, kdy v jednom členském státu působí více organizačních složek podniku téže
           zahraniční společnosti.
           - čl. 6 – klade další požadavky na obsah obchodních listin používaných organiz. složkou.
II. Část (7 – 10 článek)
- stanoví pravidla publicity organizačních složek podniku společnosti, které se neřídí právem žádného členského státu EU
- čl. 12 – zavazuje členské státy k přijetí a vynucování odpovídajících sankcí společnostem, na něž se směrnice vztahuje, za
neplnění povinností, jež z ní plynou
- čl. 14 – vyjímá z dosahu směrnice banky a další finanční instituce, pro něž platí zvláštní komunitární úprava
     29. Subjekty, organizační složky podniků a údaje zapisované do obchodního
                                       rejstříku
Obchodní rejstřík je veřejný seznam do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se zákonem stanovených
subjektů. Tyto subjekty jsou uvedeny v § 34 Obch.z. – do OR se podle tohoto ustanovení zapisují
          1) obchodní společnosti a družstva
          2) zahraniční osoby, které zde chtějí podnikat (s výjimkou fyz. osob z EU)
          3) fyzické osoby podnikatelé
                    a) jejichž výše příjmu dosáhla za dvě po sobě jdoucí úč. období v průměru částku 120 mil.
                    b) provozující živnost průmyslovým způsobem
                    c) o nichž to stanoví zvláštní předpis
                    d) které o to požádají
          4) další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu zvláštní právní předpis (např. st. podniky, SCP, FNM ČR, ČKA aj.)

Do OR se zapisují také organizační složky podniků, a to v několika případech (§ 7 Obch.z.):
        1) Odštěpný závod – jedná se o organizační složku podniku, která je jako odštěpný závod zapsána v OR; odštěpný
        závod mohou zřídit pouze osoby zapsané v OR. Zapisuje se pod obchodní firmou podnikatele ke které je připojen
        dodatek, že jde o odštěpný závod (nemusí jít o místně odloučenou org. složku, záleží výlučně na podnikateli, zda si
        nechá určitou část podniku zapsat do OR jako odštěpný závod).
        2) Jiná organizační složka – jestliže tak stanoví zákon. To jsou např. …
                   a) Organizační složky podniku zahraniční osoby – pokud zahraniční osoba chce prostřednictvím takové
                   organizační složky podnikat v ČR (stanoví Obch.z.)
                   b) Pobočky zahraničních bank – (stanoví zákon o bankách) aj.

Údaje zapisované do OR lze rozdělit na
         1) údaje obecné (zapisované u všech subjektů) a
         2) údaje zvláštní (zapisované pouze u určité skupiny subjektů).

ad. 1) Údaje zapisované u všech subjektů:
         - obchodní firma
         - IČO
         - předmět podnikání
         - právní forma právnické osoby
         - jméno a bydliště statutárních orgánů a jak jednají
         - informace o odšť. závodu (vč. jména a bydliště vedoucího)
         - jméno a bydliště prokuristy a jak jedná …
ad. 2) Údaje zapisované pouze u některých subjektů:
         v.o.s. – jména a bydliště společníků
         k.s. – jména a bydliště společníků, určení komplemantářů a komanditistů; výše vkladu
         s.r.o. – jména a bydliště společníků; výše vkladů; výše zákl. jmění
         a.s. – výše zákl. jmění; rozsah jeho splacení; počet, druh, forma a jmen. hodnota akcií
         družstva – výše zapisovaného zákl. jmění; výše zákl. členských vkladů
         st. podnik – zakladatel; kmenové jmění
Změna zapisovaných skutečností – obchodní zákoník vyžaduje aby změny byly do OR uváděny bez zbytečného odkladu
(snaha o maximální soulad mezi zápisem a skutečností) – soud může podle OSŘ zahájit řízení o zápisu změny i bez návrhu.
                  30. Principy a právní význam zápisů v obchodním rejstříku
Principem ovládajícím zápisy do obchodního rejstříku je především princip publicity, který lze dále rozdělit na:
         1) princip formální publicity, a …
         2) princip materiální publicity – ten se dále dělí na …
                   a) v pozitivním smyslu
                   b) v negativním smyslu

Princip formální publicity – spočívá v tom, že obchodní rejstřík je přístupný každému, že každý má právo do něho nahlížet a
pořizovat si z něho kopie a výpisy.
Rejstříkový soud vydá každému na požádání úředně ověřený opis zápisu či listiny uložené ve sbírce listin, příp. též potvrzení
o tom, že určitý zápis v OR je či není uveden apod.; opisy zápisu nebo listiny lze rozdělovat na úplné nebo částečné (podle
rozsahu), na úředně ověřené nebo neověřené (podle důkazní síly) a konečně na listinné a v elektronické podobě (podle
formy)
Princip mater. publicity – (spočívá na principu dobré víry) obecně spočívá v tom, že stav zapsaný v OR bude vůči tomu, kdo
jedná v důvěře zápis v OR, považován za skutečný platný právní stav. Tento princip má dvě stránky – pozitivní a negativní.
          Pozitivní stránka – spočívá v tom, že skutečnosti zapsané v OR jsou vůči třetím osobám účinné až okamžikem
          jejich zveřejnění v obchodním věstníku (může to však být i dříve či později)
                     dříve – bude-li prokázáno, že třetí osoba o zápisu věděla
                     později – prokáže-li třetí osoba, že ve lhůtě do 16 dní od zveřejnění o tomto zveřejnění vědět nemohla
                     (pobyt v nemocnici apod.)
          Negativní stránka – chrání dobrou víru v pravdivost zápisu v OR - spočívá v tom, že proti tomu, kdo jedná v důvěře
          v zápis v OR, nemůže osoba již se zápis týká namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti

Právní význam zápisů v OR – zápisy provedené v OR mohou mít buď konstitutivní či deklaratorní význam.
Konstitutivní zápisy mají vždy za následek vznik, změnu či zánik určitých práv a povinností. Jako příklad konstitutivních
zápisů lze uvést:
          1) vznik a zánik obchodních společností a družstev
          2) udělení prokury
          3) zvýšení či snížení základního jmění u a.s.
          4) oprávnění zahraniční osoby podnikat v ČR
          5) zápis vedoucího organizační složky
          6) zápis likvidace – působnost stat. orgánu přechází na likvidátora aj.
Všechny zápisy, které nemají konstitutivní význam, mají význam pouze deklaratorní a je s nimi spojen pouze účinek
materiální publicity (tedy nikoliv vznik, zánik či změna práv a povinností).
Z deklaratorních zápisů lze uvést např.
          1) změnu ve statutárním orgánu společnosti
          2) změnu v předmětu podnikání
          3) zápis exekuce na obchodní podíl společníka v s.r.o. aj.

Samotné řízení o zápisu do OR probíhá podle OSŘ – zahajuje se na návrh (výjimečně i bez návrhu - má-li se uvést do
souladu zápis v OR se skutečným stavem), soud poté zkoumá, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady k
provedení zápisu a následně rozhodne usnesením (ve výroku musí být uveden den zápisu).
                        31. Pojem a druhy obchodních závazkových vztahů
Vedle postavení podnikatele a úpravy jednotlivých obchodních společností a družstev a některých dalších vztahů
souvisejících s podnikáním (úprava OR, úprava hospodářské soutěže) představuje úprava obchodních závazkových vztahů
jednu ze základních oblastí upravenou obchodním zákoníkem.
Obchodní závazkové vztahy – jejich vymezení je obsaženo v § 261 Obch.z. a patří sem…
           a) vztahy mezi podnikateli, jestliže se týkají jejich podnikatelské činnosti,
           b) vztahy mezi státem (nebo územní samospr. jednotkou – obce, kraje) a podnikateli při jejich
           podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb,
           c) další vztahy např. mezi zakladateli obch. spol. a družstev, mezi jejich společníky, ze smlouvy o prodeji či nájmu
           podniku, z burzovních obchodů, ze smlouvy o prodeji podniku, o nájmu podniku, ze smlouvy o běžném účtu,
           z bankovní záruky aj.
           d) vztahy vzniklé při zajišťování závazků z výše uvedených vztahů
           e) podle § 262 se úpravou obchodních závazkových vztahů řídí i další vztahy, pokud si to smluvní strany spolu
           písemně dohodnou
Z toho, co bylo výše řečeno, lze obchodní závazkové vztahy rozdělit na tři základní druhy a sice na
           1) relativní,
           2) absolutní a
           3) fakultativní.
Relativní obch. závazkové vztahy – vztahy, které mají obchodní povahu jen v závislosti na povaze subjektů, pokud se týkají
jejich podnikatelské činnosti, a to je zřejmé při vzniku jejich závazku; rozhodující je charakter dané činnosti, nikoli zda ji
podnikatel má zapsanou v předmětu činnosti nebo zda předmět své činnosti překračuje; Sem tedy patří:
           a) vztahy mezi podnikateli, jestliže se týkají jejich podnikatelské činnosti,
           b) vztahy mezi státem (či úz. samospr. jed.) a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají
           zabezpečování veřejných potřeb.
Absolutní obch. závazkové vztahy – vztahy, které mají obchodní povahu a řídí se obchodním zákoníkem bez ohledu na
povahu jejich účastníků. Jedná se o vztahy, které se svou podstatou váží k účasti na podnikání nebo k podnikateli –
právnické osobě; stejně tak sem spadají vztahy z určitých obchodů, smluv, závazky z jednostranného úkonů; sem patří
pouze vztahy taxativně uvedené v obchodním zákoníku. Jsou to např.:
           a) vztahy mezi zakladateli obch. spol. a družstev, mezi jejich společníky,
           b) ze smlouvy o prodeji či nájmu podniku, z burzovních obchodů a jejich zprostředkování, ze smlouvy o běžném
           účtu, o kontrolní činnosti, smlouvy zasílatelské, smlouvy o provozu dopravních prostředků, z bankovní záruky, aj.
Fakultativní obch. závazkové vztahy – vztahy, které se podle obchodního zákoníku řídí pouze na základě shodně projevené
vůle jejich účastníků. Takový projev vůle musí mít písemnou podobu a nesmí se jím zhoršit právní postavení účastníka, který
není podnikatelem (spotřebitele).

Závazkový vztah je vztah mezi dvěma nebo více účastníky, ve kterém strana tohoto vztahu má vůči druhé straně povinnost
něco dát, udělat nebo naopak se určité činnosti zdržet či ji strpět a druhá strana má právo splnění tohoto závazku požadovat.
Závazky vznikají:
          1) z uzavřených smluv
          2) z jednostranných právních úkonů v zákonem stanovených případech
          3) přímo ze zákona
          4) z porušení závazku nebo jiné právní povinnosti
dále vznikají
          a) jednotlivé osobě, nebo jako
          b) společné závazky
                     - každý odpovídá za svůj podíl
                     - solidární – společné a nerozdílné
obchodní závazkové vztahy jsou závazky, které se řídí úpravou obchodního zákoníku - §§ 261, 262; zákonné vymezení
obchodních závazkových vztahů vychází jednak z charakteru subjektů (relativní), jednak z charakteru určitých jmenovitě
uvedených vztahů (absolutní);
                      32. Právní úprava obchodních závazků a její povaha
Právní úprava obchodních závazků resp. obchodních závazkových vztahů je nejkomplexněji upravena v obchodním
zákoníku, konkrétně v jeho III. části. Ta je dále rozdělena na tři hlavy
          1. hlava – obsahuje obecná ustanovení (uzavírání smluv, zajištění a zánik závazku, porušení smluvních povinností
          a jeho následky, promlčení atp.)
          2. hlava – obsahuje ustanovení o jednotlivých smluvních typech a závazkových vztazích jimi založených (kupní
          smlouva, smlouva o prodeji podniku, smlouva o nájmu podniku, smlouva o koupi najaté věci, o uložení věci, o
          skladování, smlouva o dílo, mandátní smlouva, komisionářská, zasílatelská, o přepravě věci, o nájmu dopravního
          prostředku atd.) a dále upravuje dva typy vztahů vzniklých z jednostranného právního úkonu (cestovní šek a slib
          odškodnění)
          3. hlava – obsahuje zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy z mezinárodního obchodu
Převážná většina ustanovení upravujících obchodní závazkové vztahy v obchodním zákoníku jsou ustanovení dispozitivní
povahy. Výjimky, tzn. ustanovení kogentní, jsou taxativně vymezeny v § 263 a jsou to ustanovení
          a) taxativně vyjmenovaná číslem paragrafu a příp. jeho odstavce, dále…
          b) základní ustanovení o jednotlivých typech závazkových vztahů, a …
          c) ustanovení předepisující právnímu úkonu písemnou formu.
Pro úpravu obchodních vztahů je v obchodním zákoníku (§ 1 (2))vyjádřena důležitá zásada, podle které „…nelze-li některé
otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského, nelze-li je řešit ani tak,
posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon“
Byť je úprava některých obchodních závazkových právních vztahů v obchodním zákoníku hodně podrobná nemůžeme asi o
žádném z upravovaných vztahů 100% říci, že by se jednalo o absolutně komplexní právní úpravu určitého typu právního
vztahu, na který by se vztahovala jen a pouze úprava obchodního zákoníku, ale vždy se na ně vztahuje i úprava práva
občanského (min. o počítání času).
Komplexní úpravě se však úprava některých závazkových vztahů hodně blíží, např. …
          - obchodní veřejná soutěž
          - veřejný návrh na uzavření smlouvy
          - ručení aj.
O dílčí úpravě mluvíme tehdy, kdy v obchodním zákoníku je upravena část příslušného závazkového vztahu a ve zbytku se
použijí ustanovení občanského zákoníku, např. …
          - smluvní pokuta
          - započtení pohledávek aj.
Jsou však i právní vztahy, které nejsou v obchodním zákoníku upraveny vůbec a pro jejich posouzení se použijí jen
ustanovení občanského zákoníku, např. …
          - zástavní právo k pohledávce aj.
Obchodní závazkové vztahy do značné míry upravují také obchodní zvyklosti. Ty lze rozdělit na obchodní zvyklosti
          a) použitelné přímo ze zákona – obecně (tzn. celostátně) zachovávané v určitém obchodním odvětví, pokud nejsou
          v rozporu s obsahem smlouvy či se zákonem
          b) použitelné na základě smlouvy – nemusí být obecně zachovávané, smlouva na ně však s dostatečnou určitostí
          musí odkazovat a nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními zákona

obecnou úpravu závazkových vztahů obsahuje občanský zákoník, obchodní zákoník pak obsahuje speciální úpravu pro
obchodní závazkové vztahy; vztah mezi OZ a OBCHZ, která úprava se použije v konkrétním případě je určen:
         a) obecným pravidlem - § 1 (2); pro obch. závazk. vztahy platí spec. úprava v rozsahu. v jakém je dána v OBCHZ,
         otázky neupravené se tedy řeší podle OZ
         b) zvl. úpravou pro smlouvy typu neupraveného OBCHZ ale zákonem jiným – např. pojistná smlouva; pokud jsou
         takové smlouvy uzavřeny mezi podnikateli, mají ovšem podle obecného vymezení charakter obchodního
         závazkového vztahu; obecně se smlouvy typu upraveného jen v OZ řídí příslušnými ustanoveními o tomto
         smluvním typu v OZ a jinak (tedy v obecných otázkách) OBCHZ; avšak pojistná smlouva se řídí úpravou zvláštního
         zákona o tomto smluvním typu v zákoně o pojistné smlouvě a v ostatním úpravou OZ
         c) úpravou speciálního postavení nepodnikatelů v obchodních vztazích – v obch. vztazích se přihlíží k rozdílnosti
         věcného postavení podnikatele a nepodnikatele v závazkových vztazích; OBCHZ obecně vychází z toho, že
         subjekty daného vztahu mají stejné ekonomické postavení a uplatňuje se princip právně rovného postavení všech
         účastníků vztahu – modifikace nutně nastává, je-li jeden ze subjektů nepodnikatelem, tomu tak je:
                   a) u absolutních obchodů (ve kterých typicky může být jednou ze stran nepodnikatel)
                   b) u vztahu podřízeného dohodou účastníků úpravě OBCHZ
                   c) u obchodního vztahu, v němž je jednou ze stran stát nebo samosprávná územní jednotka
         zde se prosazuje zásada ochranu slabší strany – nepodnikatele  dochází tím k průlomu do jednotnosti právního
         režimu, strany jednoho vztahu mají různé postavení a platí pro ně různý právní režim; účelem a cílem rozdílného
právního režimu je vyrovnat slabší postavení nepodnikatele a dosáhnout tak celkové vyrovnanosti obou smluvních
stran - § 262 (4); tato úprava se projevuje ve dvojím směru:
           a) je-li stranou vztahu nepodnikatel a je-li to v její prospěch, použijí se ustanovení OZ nebo zvl. pr.
           předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiných
           ustanoveních k ochraně spotřebitele
           b) smluvní strana nepodnikatel nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle OZ a na
           její společné závazky se použijí ustanovení OZ – za škodu se odpovídá při zaviněném porušení
           povinnosti a jde-li o společný závazek, není zavázána společně a nerozdílně s ostatními
                 33. Uzavírání obchodních smluv (včetně veřejného návrhu)
Náležitosti právních úkonů – právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují; pro platnost právního úkonu musí být splněny několikeré
podmínky, zejména musí být:
           a) učiněn osobou způsobilou k právnímu jednání
           b) učiněn svobodně a vážně
           c) dostatečně určitý
           d) dovolený
           e) možný – fakticky (počáteční x následná; úplná x částečná) i právně
           f) učiněn ve formě, jaká je pro něj potřebná
Právní úkony jednostranné a dvoustranné – svou vůli projevuje vždy jedna osoba a její projev může mít právní význam
jako jednostranný právní úkon. Shoda vůle dvou (nebo i více) osob může pak mít nový význam a pak jde o dvoustranný
právní úkon. Dvoustranný právní úkon se skládá ze dvou jednostranných právních úkonů, z nichž každý má svůj právní
význam (návrh smlouvy, přijetí návrhu), a dvoustranný právní úkon jimi tvořený (smlouva) tedy má další právní význam, je
novou právní skutečností
Obchodní zákoník obsahuje pouze některá ustanovení týkající se uzavírání obchodních smluv, nikoliv tedy komplexní
úpravu této oblasti. Z toho důvodu pro uzavírání obchodních smluv platí obecně úprava obsažená v občanském
zákoníku s odchylkami a doplňky podle obchodního zákoníku. OBCHZ sám speciálně upravuje uzavření smlouvy na
základě veřejného návrhu na uzavření smlouvy a ve veřejné obchodní soutěži
Uzavírání smluv obecně se skládá ze dvou fází
           1) návrhu smlouvy (oferty) a
           2) jeho akceptace – přijetí nabídky
Návrh smlouvy – je upraven v Obč.z. a je to „…projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jestliže je určen jedné nebo více
určitým osobám, jestliže je dostatečně určitý a jestliže z něho vyplývá vůle navrhovatele být vázán v případě přijetí…“
- jedná se o jednostranný právní úkon, který se stává účinným okamžikem jeho dojití adresátovi;
- musí obsahovat 1) nejméně podstatné kusy smlouvy; 2) vázat toho, kdo návrh podal, po určitou dobu; 3) být podán
v určité formě
- musí být zřejmé, 1) kdo návrh podává a komu je návrh určen; 2) obsah závazků ze smlouvy, vždy pak předmět plnění; 3)
výše ceny (úplaty), pokud nemůže být nahrazena domněnkou o ceně obvyklé
- návrh smlouvy musí být podán s tím, že je navrhovatel vázán v případě jeho přijetí (návrhem proto není pouhá poptávka
zjišťující možnosti dodávky a podmínek poskytnutí uvažovaného plnění)
- návrhem smlouvy je navrhovatel vázán:
           - po dobu, která je v něm stanovena pro přijetí
           - po dobu přiměřenou pro přijetí dle povahy navrhované smlouvy
           - ústní návrh musí obecně být přijat bezprostředně
           - ale i během této doby může být návrh, dokud nebyl přijat, odvolán
- pokud návrh není adresován určitým osobám není sice návrhem ve smyslu Obč.z., ale může být veřejným návrhem podle
Obch.z. (viz níže)

Zrušení, odvolání a zánik návrhu
Zrušení návrhu – návrh lze zrušit, pokud projev o jeho zrušení dojde adresátovi dříve nebo nejpozději společně s vlastním
návrhem; zrušit lze i neodvolatelný návrh
Odvolání návrhu – návrh lze odvolat i po jeho dojití adresátovi, avšak nejpozději do doby, než je uzavřena smlouva (musí
adresátovi dojít dříve než adresát odešle přijetí návrhu); odvolat nelze návrh:
         a) u kterého ještě neuplynula lhůta stanovená pro jeho přijetí
         b) u kterého je jeho neodvolatelnost výslovně vyjádřena
Zánik návrhu – návrh nepůsobí časově neomezeně, i když není zrušen či odvolán může zaniknout jestliže
         a) nebyl-li ústní návrh přijat ihned (a pokud z jeho obsahu nevyplývá, že má působit delší dobu)
         b) došel-li navrhovateli projev o odmítnutí návrhu
         c) uplynula-li lhůta stanovená pro jeho přijetí, jinak lhůta přiměřená
         d) odvoláním

Přijetí návrhu (jeho akceptace) – jednostranný právní úkon vyjadřující souhlas s obsahem návrhu; lze je učinit
          1) výslovně prohlášením (ústním či písemným); rozhodující je plná obsahová shoda
          2) konkludentně – jednáním ze kterého lze dovodit souhlas s návrhem; musí jít o aktivní jednání; mlčení nebo
          nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu – jedná se o zvláštní ustanovení pro uzavření smlouvy, obecně
          může projev vůle podle okolností vyplývat i z mlčení
          3) provedením určitého úkonu (odesláním zboží, zaplacením kupní ceny apod.)
Může být odvoláno pokud odvolání dojde navrhovateli dříve nebo nejpozději společně s přijetím návrhu; účinnost nastává
dojitím přijetí navrhovateli; smlouva je uzavřena jestliže:
          1) je podaný návrh přijat v úplnosti a bez výhrad
          2) přijetí návrhu je včasné
          3) s pozdním přijetím návrhu navrhovatel vysloví souhlas
- souhlas musí být úplný; odpověď na návrh, která je označena jako přijetí návrhu, ale obsahuje dodatky, výhrady, omezení
či jiné změny je odmítnutím návrhu a považuje se za návrh nový – srov. však např. adhezní smlouvy

Forma smluv – obchodní právo je v zásadě neformální, smlouvám tedy není až na výjimky předepsána písemná forma či
forma zvláštní (úředně ověřené podpisy apod.); tyto výjimky jsou:
         1) stanoví-li tak zákon (např. smlouva o nájmu či provozu dopr. prostř.aj.)
         2) stanoví-li tak dohoda účastníků
         3) projeví-li jeden z účastníků vůli uzavřít smlouvu písemně

Obsah smluv – smlouva upravená jako smluvní typ v Obch.z. musí obsahovat její podstatné části; strany však mají
možnost uzavřít i smlouvu v Obch.z. výslovně neupravenou tzv. nepojmenovanou; chtějí-li strany uzavřít smlouvu
některého z upravených typů dle OBCHZ, musí dohodnutý obsah smlouvy zahrnovat podstatné části stanovené v základním
ustanovení pro každou ze smluv
Doplnění obsahu smlouvy – strany se mohou také dohodnout, že určitá nepodstatná část smlouvy bude stranami
smluvena dodatečně, nebo že chybějící obsah smlouvy bude stanoven soudem či jinou třetí osobou.
Část obsahu obchodní smlouvy si mohou smluvní strany dohodnout také odkazem na obchodní podmínky. Ty mohou být
buď všeobecné (vypracované odbornými či zájmovými organizacemi – stačí se na ně odkázat) nebo jiné (ty musí být
stranám známy nebo musí být přiloženy ke smlouvě).

Veřejný návrh na uzavření smlouvy – jedná se o jednostranný projev vůle směřující k uzavření smlouvy, který je
určen neurčitým osobám.; je speciálně upraven pro uzavření smlouvy v obchodních vztazích; náležitosti návrhu tohoto
typy smlouvy jsou obdobné smlouvám běžným, zpravidla je stanovena lhůta pro přijetí, jinak platí lhůta obvyklá, v případě že
smlouva má být uzavřena se všemi, kdo ji včas přijmou, musí být, jak vyplývá z podstaty věci, lhůta pro přijetí návrhu
stanovena; jde o návrh, kdy se navrhovatel obrací na neurčitý počet osob, není přesně stanoveno, jakým způsobem má být
návrh zveřejněn, záleží tedy na druhu smlouvy a zájmu navrhovatele, logickou podmínkou zřejmě bude, aby byl návrh
veřejně dostupný a mohl jej přijmout neurčitý počet zájemců ( i relativně neurčitý a neomezený počet zájemců)
Odvolání veřejného návrhu – navrhovatel může veřejný návrh odvolat. Musí tak však učinit před jeho přijetím a
způsobem stejným, jakým byl veřejný návrh zveřejněn.
Přijetí (akceptace) veřejného návrhu – smlouva je uzavřena včasným a úplným přijetím návrhu; smlouva na základě
veřejného návrhu je uzavřena s osobou, která v souladu s veřejným návrhem a ve lhůtě jím stanovené (není-li, tak ve lhůtě
přiměřené) oznámí jako první navrhovateli, že návrh přijímá a navrhovatel jí následně uzavření smlouvy potvrdí
(navrhovatel je povinen bez zbytečného odkladu uzavření smlouvy potvrdit) – smlouva je uzavřena s tím, kdo návrh
přijal jako první, nelze-li určit prvního, má navrhovatel právo volby – smlouva je tedy uzavřena až potvrzením smlouvy
zvolenému příjemci návrhu; v případě, že potvrzení smlouvy nebylo bezodkladné (neproběhlo včas), vzniká tomu, kdo návrh
přijal, právo uzavření smlouvy odmítnout. Stanoví-li to výslovně veřejný návrh, může být smlouva uzavřena se všemi
osobami, které veřejný návrh přijaly (akceptovaly) ve lhůtě v něm určené – každá smlouva je pak uzavřena okamžikem, kdy
došel navrhovateli včasný projev o přijetí návrhu.
Úprava veřejného návrhu na uzavření smlouvy v obchodním zákoníku má komplexní povahu a ustanovení, která ji upravují
mají kogentní charakter.
                                        34. Obchodní veřejná soutěž
Představuje zvláštní způsob uzavírání obchodní smlouvy – vyhlašovatel vyzývá neurčité osoby (kdy jejich okruh může být
obecně vymezen) k podání návrhů na uzavření smlouvy; jejím účelem je zajistit výběr nejvhodnějšího návrhu z co
největšího počtu možností; postup má několik specifických fází.
Vyhlášení veřejné obchodní soutěže – začíná výzvou k podání návrhů smlouvy, navrhovatel musí uvést, jaké návrhy mají
být podány, návrh však nemusí mít všechny náležitosti návrhu smlouvy, je nutno uvést podmínky soutěže.
K platnému vyhlášení soutěže (kumulativně) ...
           1) musí být písemně vymezeny podmínky soutěže, a zároveň ...
           2) musí být jejich obsah uveřejněn vhodným způsobem – záleží na zájmu vyhlašovatele a předmětu soutěže.
Podmínky musí obsahovat
           - předmět smlouvy
           - zásady smlouvy na kterých vyhlašovatel trvá (cena, platební podmínky a lhůta plnění)
           - způsob a lhůtu pro podávání návrhů – jedná se o podstatnou náležitost, opožděné návrhy nesmí být do soutěže
           zahrnuty
           - lhůtu pro oznámení vítězného návrhu
Vyhlašovatel nemůže podmínky soutěže dodatečně měnit (či soutěž zrušit) pokud si toto právo a způsob jakým tak může
učinit předem nevyhradil (předem = v původně uveřejněných podmínkách).
Předložení návrhu – do soutěže lze zahrnout jen návrhy, které …
           1) svým obsahem odpovídají zadaným podmínkám
           2) které byly vyhlašovateli předloženy ve stanovené lhůtě
 - podmínky soutěže mohou připustit určitý dovolený rozsah odchýlení se od všeobecných podmínek; návrh který
stanoveným podmínkám neodpovídá, nelze do soutěže zahrnout, nelze zahrnout ani návrh podaní po lhůtě
Odvolání či změna předloženého návrhu – podaný návrh zásadně váže toho, kdo jej ve veřejné soutěži podal, do doby
vyhlášení výsledků, resp. do konce lhůty pro oznámení; odvolat či změnit lze návrh obecně pouze ve lhůtě stanovené v
podmínkách pro předložení návrhů. Jde-li pouze o opravu chyb vzniklých při vyhotovování návrhu, lze je (pokud to podmínky
nevylučují) opravit i po této lhůtě. Podmínky však mohou stanovit, že návrh již nelze po jeho podání odvolat (ani změnit) či
naopak, že jej lze odvolat (či změnit) i po uplynutí lhůty stanovené pro podání návrhů.
Výběr návrhu – probíhá po uplynutí doby pro předložení návrhu a ověření podaných návrhů, pokud jde o splnění podmínek
pro zařazení do soutěže; 1) v podmínkách soutěže je uveden určitý způsob výběru nejvhodnějšího návrhu - z předložených
návrhů vyhlašovatel musí vybrat nejvhodnější, pokud si případné odmítnutí všech návrhů v podmínkách nevymínil; možno
vybírat i pomocí komise; 2) Pokud v podmínkách není uveden způsob výběru nejvhodnějšího návrhu, vybere si vyhlašovatel
návrh, který mu nejvíc vyhovuje.
Oznámení vítězného návrhu – přijetí vybraného návrhu oznámí vyhlašovatel způsobem a ve lhůtě stanovené v
podmínkách. Pokud oznámí přijetí návrhu až po stanovené lhůtě, má vítěz právo sdělit vyhlašovateli bez zbytečného
odkladu, že odmítá smlouvu uzavřít. Smlouva pak nevznikne.
Oznámení neúspěšným účastníkům – Vyhlašovatel je po skončení soutěže povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět ty
účastníky, kteří v soutěži neuspěli, že jejich návrhy byly odmítnuty.
Náhrada nákladů – podmínky mohou stanovit, že účastníci soutěže mají právo na náhradu nákladů spojených s účastí v
soutěži. Jinak nárok na jejich náhradu nemají.
Úprava obchodní veřejné soutěže v obchodním zákoníku má komplexní povahu (tj. jinde upravena není) a ustanovení, která
ji upravují mají kogentní charakter.
Judikatura: Neúspěšný účastník obchodní veřejné soutěže je věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti
smlouvy uzavřené na základě výsledku soutěže mezi vyhlašovatelem a vybraným účastníkem soutěže
                           35. Veřejné zakázky a způsoby jejich zadávání
Zákonem 40/2004 Sb. o veřejných zakázkách se vytvořil nový legislativní rámec pro regulaci smluv na práce, dodávky a
služby zadávané orgány náležející k centrální vládě a regionálním a místním úřadům, veřejnými a poloveřejnými a
soukromými subjekty působícími ve vodním hospodářství, energetice a dopravě.
Právní úprava vychází především z principu slučitelnosti s právem ES. Uplatnění tohoto principu přispěje k větší
transparentnosti zadávacího řízení a k omezení skryté diskriminace některých uchazečů a zájemců o veřejné zakázky při
rozhodování o výběru nejvhodnější nabídky.
Předmět právní úpravy náleží do působnosti ES. V právu ES již existuje rozsáhlá úprava materiální i procesní stránky
regulace veřejných zakázek, což je oblast významná pro jednotný trh. Jedním ze základních principů tohoto trhu je, že
všechny firmy musejí mít stejnou možnost získat veřejné zakázky, tj. zakázky, zadávané veřejnými zadavateli a subjekty
působícími ve vodním hospodářství, energetice a dopravě.
Komunitární instituce se rozhodly pro plnou a účinnou soutěž v oblasti veřejných zakázek jako nástroj ekonomického růstu
EU. K tomuto účelu vytvořily komunitární legislativní rámec pokrývající smlouvy na práce, dodávky a služby zadávané jak
tradičními kontrahujícími orgány (orgány náležející k centrální vládě a regionálním a místním úřadům), tak veřejnými,
poloveřejnými a soukromými subjekty působícími ve vodním hospodářství, energetice a dopravě.
Vedle koncepčních a organizačních dokumentů (Bílá kniha EK z roku 1985, kapitola II. Veřejné zakázky, Bílá kniha EK z
roku 1995, kapitola 12 Veřejné zakázky a Zelená kniha EK o veřejných zakázkách z roku 1996) jde především o Smlouvu
o založení Evropského společenství (dále jen "Smlouva"). Smlouva se o veřejných zakázkách výslovně nezmiňuje.
Veřejné zakázky jsou však regulovány obecnými pravidly Smlouvy a principy z nich vycházejícími. K obecným pravidlům pro
tuto oblast náleží:
          - zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti (čl. 12 Smlouvy),
          - zákaz kvantitativních omezení dovozu a vývozu, jakož i veškerých opatření s rovnocenným účinkem (čl. 28 až 31
          Smlouvy),
          - svoboda podnikání a usazování (čl. 43 a násl. Smlouvy),
          - volné poskytování služeb (čl. 49 a násl. Smlouvy),

Zákon o veřejných zakázkách (ZVZ) upravuje (§ 1):
          a) okruh právnických a fyzických osob, které jsou povinny zadávat veřejné zakázky podle tohoto zákona,
          b) postup při zadávání veřejných zakázek,
          c) druhy zadávacích řízení,
          d) veřejnou soutěž o návrh,
          e) dohled nad zadáváním veřejných zakázek.
Zadavatel je osoba, která veřejnou zakázku zadává. Vymezení okruhu zadavatelů zákonem je rozhodujícím pro určení, zda
zakázka má být zadána v zadávacím řízení. Zadavatel je subjekt, který veřejnou zakázku zcela nebo zčásti financuje, tudíž
který vydává finanční prostředky, zpravidla veřejné.
Zákon vymezuje tři okruhy zadavatelů (§ 2):
          a) veřejný zadavatel, kterým je
                    1. Česká republika (za kterou jednají její organizační složky státu)
                    2. státní příspěvkové organizace,
                    3. územní samosprávný celek, resp. jejich městský obvod nebo část a jimi řízené a zřizované
                    příspěvkové organizace
                    4. Pozemkový fond ČR, státní fond, ČNB, Český rozhlas, ČT, ČKA, zdravotní pojišťovna, dobrovolný
                    svazek obcí atd. (viz § 2)
          b) jiná právnická nebo fyzická osoba, zadává-li zakázku na dodávky, služby nebo stavební práce, která je z více
          než 50% financována veřejným zadavatelem,
          c) podnikatel, jestliže je ovládán veřejným zadavatelem, nebo jehož podnikání je podmíněno udělením oprávnění,
          které mu poskytuje zvláštní nebo výhradní práva, a vykonává některou z činností uvedených v § 3 ZVZ.
Zadavatelem v odvětvích vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací se rozumí kterýkoli zadavatel uvedený
v § 2, který vykonává některou z činností taxativně vypočtených v tomto ustanovení. Zákon se v případě těchto zadavatelů
vztahuje pouze na zadávání nadlimitních veřejných zakázek.
Výjimky, kdy se ZVZ nevztahuje na zadávání zakázek jsou stanoveny v §§ 4 a 5 (jedná se o oblasti ochrany utajovaných
skutečností, obrany a bezpečnosti státu, finanční služby spojené s cennými papíry, transakce ČNB, služby poskytování
rozhodčích a smírčích služeb, ustavování znalce, tlumočníka atd.).

Veřejnou zakázkou je:
veřejnou zakázkou je zakázka na dodávky, služby nebo stavební práce, jejímž zadavatelem je osoba uvedená v § 2 a u níž
předpokládaná cena předmětu veřejné zakázky přesáhne 2 000 000 Kč.
          - veřejná zakázka se uskutečňuje za úplatu na základě písemné smlouvy s jedním nebo více vybranými uchazeči
          nebo zájemci.
          a) zakázka na dodávky (§ 7 – předmětem je koupě věcí movitých i nemovitých včetně koupě zboží na splátky,
          nájmu zboží atd.),
          b) služby (§ 8 – negativní definice – veřejnou zakázkou na služby je vše, co není dodávkou nebo stavebními
          pracemi),
          c) stavební práce (§ 9 – provedení nové stavby, stavební změny dokončené stavby, udržovací práce na stavbě,
          odstranění stávající stavby aj.),
Charakteristickým rysem, který odlišuje veřejnou zakázku od jiných zakázek je, že je povinností jejího zadavatele, aby ji
zadal v zadávacím řízení podle zákona. Rozhodující pro určení, zda zakázka musí být zadána podle zákona, je osoba
zadavatele. Teprve na dalším místě je skutečnost, zda konkrétní zakázka není ze zadávání vyjmuta vzhledem k zvláštnímu
důvodu (např. bezpečnosti, obrana apod.). Povinnost zadavatele zadat zakázku v zadávacím řízení je znakem, který
odlišuje veřejnou zakázku od jiných zakázek.
Nadlimitní veřejná zakázka – rozumí se tím zakázka, u níž předpokládaná cena předmětu veřejné zakázky dosáhne anebo
přesáhne finanční limity uvedené v § 14 odst. 2 a 3 – jsou pro ně závazné směrnice ES (a rovněž finanční limity jsou
převzaty ze směrnic ES).
Veřejné zakázky, které nedosahují finančních limitů stanovených v § 14 odst. 2 a 3, jsou podlimitní a zadávací směrnice ES
se na ně nevztahují (jsou regulovány národní úpravou).

Způsoby zadávacích řízení
Zadavatel je povinen zadat nadlimitní i podlimitní veřejnou zakázku (tedy nad 2 mil Kč) v zadávacím řízení:
           a) otevřené zadávací řízení, ve kterém mohou podat nabídku všichni dodavatelé, kteří mají zájem („otevřené
           řízení“) – je to v podstatě ekvivalent veřejné obchodní soutěže
           b) užší zadávací řízení, ve kterém mohou podat nabídku pouze zadavatelem vybraní zájemci („užší řízení“) –
           minimálně 5 a maximálně 20 účastníků
           Rozdíl mezi otevřeným a užším zadávacím řízením je ve způsobu, kterým jsou obě řízení oznamována a kdo se
           jich může účastnit. Další dva postupy mohou být použity jenom za splnění podmínek přísně stanovených v zákoně.
           c) jednací řízení s uveřejněním, ve kterém nabídku podávají pouze vybraní zájemci, kteří jsou poté zadavatelem
           vyzváni k jednání – zadavatel takto postupuje, resp. pokračuje v případě, že v otevřeném nebo užším řízení nebyly
           podány žádné vhodné nabídky a to tak, že uchazeči, kteří v těchto řízeních podali nabídky, jsou vyzváni k jednání
           o podmínkách uzavření smlouvy. Zadavatel může k tomuto řízení přistoupit také ve výjimečných případech
           stavebních prací nebo služeb, kdy povaha rizik s nimi spojených neumožňuje stanovit cenu předmětu předem nebo
           kdy se jedná o stavební práce prováděné pouze pro účely výzkumu a vývoje a nelze je využít za účelem dosažení
           zisku nebo k pokrytí nákladů výzkumu a vývoje.
           d) jednací řízení bez uveřejnění, ve kterém zadavatel přímo vyzve k jednání jednoho nebo více dodavatelů – toto
           řízení je velice striktně omezeno. V tomto řízení nepodávají vyzvaní zájemci nabídku, ale zadavatel s nimi místo
           toho přímo vyjedná smluvní podmínky a až poté následuje uzavření smlouvy. Jedná se o případ, kdy v předchozím
           otevřeném nebo užším řízení nebyly podány žádné nabídky a nebyly přitom změněny zadávací podmínky, v
           naléhavých případech z důvodu krizového stavu (např. povodně), kdy není možno veřejnou zakázku zadat v jiném
           zadávacím řízení
Rozhodujícím podkladem pro nabídku je zadávací dokumentace (§ 48), kterými ZVZ souhrnně označuje dokumenty,
kterými zadavatel specifikuje předmět veřejné zakázky a v nichž si klade podmínky a požadavky na její realizaci.
Každý uchazeč podává pouze jednu nabídku a žádná fyzická nebo právnická osoba se nemůže účastnit jednoho zadávacího
řízení víc než jednou. Pro nabídky je vyžadována písemná forma.
Značný důraz je věnován kvalifikaci zájemců a uchazečů a kritériím jejich hodnocení. Pro urychlení a zjednodušení
zadávacích řízení se zavádí seznam kvalifikovaných dodavatelů veřejných zakázek (§ 76) – vede jej MMR.
Hodnocení kvalifikace uchazečů a zájemců není totožné s postupem pro hodnocení zadávacího řízení, ale zásadním
způsobem ho ovlivňuje a patří nesporně k nejdůležitější části zadávacího procesu.
Na základě posouzení a hodnocení včas došlých nabídek zadavatel je povinen vybrat nejvýhodnější nabídku na základě
kritéria ekonomické výhodnosti nabídky a nejnižší nabídkové ceny. Základním kritériem zadání veřejné zakázky je tedy
ekonomická výhodnost nabídky nebo nejnižší nabídková cena. V členských zemích EU preferuje vyhodnocení zakázek
pouze podle ceny. Zadavatelé tady budou muset zajistit možnost účasti uchazečů ze všech členských zemí EU.

Uzavření smlouvy je poslední stadiem a navazuje na rozhodnutí zadavatele o přidělení veřejné zakázky vybranému
uchazeči nebo zájemci, avšak jedině v případě, že nebyly ve lhůtě 15 dnů podány námitky proti rozhodnutí zadavatele
o přidělení veřejné zakázky.
               36. Orgán dohledu nad veřejnými zakázkami a jeho působnost
Nová úprava dohledu nad zadáváním veřejných zakázek je součástí procesu sbližování národní právní úpravy s právní
úpravou ES v dané oblasti, a v podstatě je transformací směrnice Rady č. 89/665/EEC a 92/13/EEC do právního řádu ČR.
Účel zákona úzce souvisí s výše uvedeným předmětem právní úpravy. Nicméně nejde pouze o vytvoření právního rámce pro
autoritativní zjišťování, zda postup zadavatelů byl či nebyl v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek a přijetí
potřebných nápravných opatření. Zákon v podstatě sleduje stejné obecné cíle jako je hmotněprávní úprava procesu
veřejného zadávání, k nimž náleží snaha zajistit rovný a nediskriminační přístup uchazečů k veřejným zakázkám, zefektivnit
státní nákupy racionální alokací veřejných prostředků výběrem z nejvhodnější nabídky na základě otevřené a spravedlivé
soutěže a dohled nad transparentností postupů zadavatelů s cílem omezovat rizika podvodů a korupce ve státní správě.
Předmětem dohledu je výlučně kontrola postupů zadavatelů, tudíž nikoliv kontrola soukromých individuálních postupů
uchazečů o veřejnou zakázku, i když je samozřejmé, že těmito postupy se orgán dohledu při výkonu své pravomoci může a
zpravidla též bude zabývat (např. zda byly řádně prokázány kvalifikační předpoklady).
Výkon dohledu podle tohoto zákona, stejně jako doposud, se svěřuje Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen
„orgán dohledu“), přičemž nejsou dotčena oprávnění jiných orgánů veřejné správy, které vykonávají kontrolu zadávání
veřejných zakázek podle zvláštních právních předpisů, např. působnost Nejvyššího kontrolního úřadu podle § 3 odst. 1
zákona č. 166/1993 Sb. "vykonává kontrolu zadávání státních zakázek".
Orgán dohledu:
           a) vydává předběžná opatření,
           b) rozhoduje o tom, zda zadavatel při zadání veřejné zakázky postupoval v souladu s ZVZ,
           c) ukládá nápravná opatření a sankce,
           d) kontroluje úkony zadavatele při zadávání veřejných zakázek podle zvláštního právního předpisu,
           e) plní další úkoly, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.

Část sedmá, hlava II ZVZ upravuje smírčí řízení a řízení o přezkoumání úkonů zadavatele.
Smírčí řízení
Kterýkoliv dodavatel, který má nebo měl zájem na získání určité nadlimitní veřejné zakázky a kterému v důsledku domnělého
porušení zákona úkonem zadavatele působícího v odvětvích vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací
vznikla nebo hrozí vznik škody, může podat písemnou žádost o smírčí řízení Evropské komisi nebo orgánu dohledu (ten
žádost neprodleně postoupí Evropské komisi).
Zvýšený důraz na neformální řešení sporů vzniklých při zadávání veřejných zakázek je v souladu se stávajícím trendem v
členských státech EU, které, vycházejíce ze specifik veřejného zadávání, se snaží řešit problémy již u zadavatele v průběhu
zadávacího řízení.
Řízení o přezkoumání úkonů zadavatele
Řízení se zahajuje na písemný návrh stěžovatele nebo z vlastního podnětu orgánu dohledu (objektivní lhůta tří let).
Pojem "úkon zadavatele" zahrnuje širokou škálu opatření (úkonů) zadavatele v celém procesu veřejného zadávání, od
stanovení podmínek veřejné zakázky v soutěžních podkladech po vyhlášení výsledků veřejného zadávání.
Stěžovatelem se rozumí kterákoliv osoba, která má zájem na udělení veřejné zakázky a domnívá se, že úkonem zadavatele
učiněným v průběhu zadávání veřejné zakázky byl porušen zákon, v jehož důsledku byl nebo mohl být poškozen. Tyto
skutečnosti musí stěžovatel v návrhu doložit.
K podání návrhu na přezkum je legitimována každá fyzická nebo právnická osoba ve smyslu právním, jež prokáže, že má
zájem na získání zakázky. Vždy však stěžovatel musí před podáním návrhu využít neformálního způsobu vyřízení
namítaných skutečností přímo u zadavatele. Z návrhu musí být patrné, kdo jej činí, které věci se týká, v čem je spatřováno
porušení ZVZ a čeho se navrhovatel domáhá.
S podáním návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele je navrhovatel povinen složit na účet orgánu dohledu kauci ve výši 1%
z nabídkové ceny navrhovatele, nejvýše však 1 mil Kč.
Účastníkem řízení je vždy zadavatel a v řízení zahájeném na návrh též navrhovatel.
Předběžné opatření
V souladu s požadavky čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 89/665/EEC je ustanovení § 100, podle níž je povinností členských
států zajistit, aby orgán dohledu byl vybaven pravomocí vydávat v době co nejkratší prozatímní opatření s cílem nápravy
údajného porušení zákona zadavatelem, zabránit dalšímu poškozování zájmů účastníků zadávacího procesu, včetně
možnosti pozastavit zadávací postup nebo jakékoliv opatření zadavatele.
Orgán dohledu může na návrh navrhovatele nebo z vlastního podnětu před skončením řízení vydat předběžné opatření,
kterým uloží zejména:
           a) zadavateli zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení,
           b) zadavateli pozastavit zadávací řízení, nebo
           c) zákaz plnění z uzavřené smlouvy,
a to na dobu v předběžném opatření uvedenou, nejdéle však do rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodnutí orgánu dohledu
Shledá-li orgán dohledu před uzavřením smlouvy, že zadavatel úkonem učiněným při zadávání veřejné zakázky nesplnil
povinnost nebo porušil zákaz stanovený tímto zákonem, uvede tuto skutečnost písemně v rozhodnutí. Současně zadavateli
uloží opatření k nápravě, zejména zrušení rozhodnutí zadavatele o přidělení zakázky, jestliže takový úkon podstatně ovlivnil
nebo mohl ovlivnit stanovení pořadí úspěšnosti nabídek.
Součástí rozhodnutí orgánu dohledu je uložení sankce podle § 102.
V § 102 jsou definovány správní delikty a sankce, resp. pokuty za správní delikty.
Proti rozhodnutí vydanému orgánem dohledu je možno podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže.
Správní orgán může uložit opakovaně pokutu (až do výše 100 tisíc Kč) právnické nebo fyzické osobě, pokud nepředloží ve
stanovené lhůtě podklady a pravdivé informace potřebné pro přezkoumání úkonů zadavatele, resp. pokud ztěžuje postup
řízení zejména tím, že se bez závažných důvodů nedostaví na výzvu ke správnímu orgánu atd. (§ 104 ZVZ).
Společná ustanovení o výkonu dohledu – v § 106 (ochrana obchodního tajemství), § 107 (užití správního řádu – stanovena
subsidiarita užití správního řádu) a § 108 (uveřejňování pravomocného rozhodnutí orgánu dohledu – Sbírka rozhodnutí
orgánu dohledu v oblasti zadávání veřejných zakázek a na internetových stránkách orgánu dohledu).
                                                       37. Ručení
Základní zákonná úprava zajištění závazku je obsažena v občanském zákoníku; u každého zajišťovacího institutu je třeba
mít na paměti, že při aplikaci v obchodních závazkových vztazích je nutno nejprve použít ustanovení v obchodním zákoníku
(pokud ho ovšem vůbec obsahuje), protože obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku ve vztahu speciality;
podle způsobu zajištění závazků v občanském a obchodním zákoníku rozlišujeme:
         1) úprava je obsažena pouze v občanskému zákoníku (zástavní právo, zadržovací právo, zajištění závazku
         převodem práva, postoupením pohledávky apod.)
         2) základní úprava je obsažena v občanském zákoníku a pro oblast obchodních závazkových vztahů je doplněna
         v obchodním zákoníku
         3) úprava je obsažena v občanském zákoníku, avšak pro oblast obchodních vztahů je její použití vyloučeno,
         poněvadž výlučně platí komplexní úprava zakotvená zákoníkem obchodním – typicky např. ručení, uznání závazku
         (namísto občanskoprávního institutu uznání dluhu)
         4) úprava je provedena pouze zákoníkem obchodním jako specifický zajišťovací institut pro občanské závazkové
         vztahy; popřípadě je úprava zahrnuta v samostatném obecném právním předpise obchodněprávní povahy (zákon
         o cenných papírech)

Ručení (§ 303 an.) lze obecně definovat jako právní vztah mezi věřitelem a ručitelem, jehož obsahem je závazek ručitele
uspokojit pohledávku věřitele pokud ji neuspokojí sám dlužník.
Úprava ručení je obsažena jak v OZ tak v OBCHZ; Úpravou obsaženou v Obch.z. (komplexní úprava) se ručení řídí vždy,
jde-li o zajištění závazků z obchodních závazkových vztahů (podle § 261/1-3) a to bez ohledu na to, kdo je ručitelem. Tam
kde si strany (podle § 262) dobrovolně dohodly úpravu vztahů obch. zákoníkem se touto úpravou řídí i ručení pouze pokud
           a) s tím ručitel projeví souhlas, nebo…
           b) v době vzniku ručení ručitel ví, že zajišťovaný závazek se řídí obchodním zákoníkem

Vznik ručení:
           1) ze zákona (např. ručení společníků v.o.s., ručení za závazky při prodeji podniku, ručení tichého společníka aj.)
           2) na základě písemného prohlášení ručitele (jednostranný právní úkon) – z prohlášení musí být patrné kdo je
           ručitelem, věřitelem a dlužníkem i zajištěná pohledávka; lze pouze písemně, i bez souhlasu dlužníka
Ručit lze i pouze za část závazku, za závazek vzniklý v budoucnu či za závazek jehož vznik je vázán na splnění nějaké
podmínky. Zaručit nelze závazek promlčený; vztah ručitel – dlužník není solidární a solidárním nemůže být založen ani
výrokem soudu, plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného
Ručením lze zajistit i závazek neplatný pro nedostatek způsobilosti dlužníka pokud o této skutečnosti ručitel v době vzniku
ručení věděl, důkazní břemeno v tomto případě nese věřitel; i přesto že ručitel není podnikatelem, řídí se vztah ručitele a
věřitele obchodním zákoníkem (jedná-li se o obchodní závazkový vztah); zajišťovací závazek vyplývající z ručení trvá i
nadále po odstoupení od smlouvy o úvěru, ručením je poté zajišťována povinnost vrátit dlužnou částku i s úroky
Je-li ručitelů více, ručí solidárně tzn. každý za celý závazek; ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako
spoludlužník
Povinnost ručitele uspokojit pohledávku vzniká:
           1) je-li závazek splatný, a zároveň…
           2) jestliže dlužník nesplnil závazek ani v přiměřené lhůtě poté, co k tomu byl věřitelem vyzván.
Podmínka vyzvání nemusí být splněna jestliže - věřitel nemůže výzvu uskutečnit, nebo je nepochybné, že dlužník závazek
nesplní (konkurz)
Práva ručitele vůči věřiteli:
           - požadovat sdělení aktuální výše zajištěné pohledávky
           - uplatnit všechny námitky, ke kterým je oprávněn i dlužník (vč. započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli)
           - použít k započtení své pohledávky vůči věřiteli, i pohledávky dlužníka vůči věřiteli
           - jestliže zaplatí (nabývá práva věřitele vůči dlužníkovi za kterého ručil) – požadovat po věřiteli všechny doklady a
           pomůcky, které věřitel má, k uplatnění nároku vůči dlužníkovi

Uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, má dlužník právo uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn
uplatnit vůči věřiteli, upozorní-li na ně ručitele bez zbytečného odkladu.

Zánik ručení:
- zánikem zajištěného závazku (ručení má akcesorickou povahu) s výjimkou, když…
          - k zániku závazku dojde pro nemožnost plnění dlužníkem, lze-li splnit ručitelem
          - k zániku závazku dojde kvůli zániku právnické osoby jež je dlužníkem
- dohodou věřitele s ručitelem
- splynutím věřitele s ručitelem v jednu osobu
Při postoupení zajištěné pohledávky přechází práva z ručení na postupníka okamžikem, kdy je postoupení oznámeno či
prokázáno ručiteli (postupitelem či postupníkem)
Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením jeho práva vůči dlužníkovi.
                                               38. Bankovní záruka
Bankovní záruka (§ 313 an.) je zvláštní druh ručení (ručení = právní vztah mezi věřitelem a ručitelem, jehož obsahem je
závazek ručitele uspokojit pohledávku věřitele pokud ji neuspokojí sám dlužník). Ručitelem může v tomto případě být pouze
banka (event. jiná osoba podle zákona o bankách). Úprava v OBCHZ má komplexní povahu, je celistvou úpravou tohoto
institutu; závazkový vztah z BZ se řadí mezi tzv. absolutní obchody; obecně považováno za „silnější“ a pro věřitele
bezpečnější typ garance, než ručení prosté; BZ se uzavírá smlouvou mezi bankou a dlužníkem – jedná se o smlouvu
mandátní (v ní je stanovena úplata za poskytnutí BZ); BZ jako závazkový obchodní vztah mezi bankou a věřitelem však
vzniká jednostranným písemným prohlášením banky vůči věřiteli, a to doručením záruční listiny věřiteli; v zásadě ke vzniku
BZ není třeba souhlasu ani dlužníka ani věřitele; BZ je institutem obvyklým zejména v mezinárodním obchodě
Vznik bankovní záruky – BZ vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že za podmínek v záruční listině
stanovených (např. předložení určitých dokumentů apod.) uspokojí věřitele do výše stanovené částky, pokud dlužník nesplní
svůj závazek vůči věřiteli.
Předmět bankovní záruky – bankovní zárukou lze zajistit i nepeněžitou pohledávku, plnění banky je však vždy peněžité (BZ
je zajištěn případný peněžitý nárok věřitele vůči dlužníkovi – např. náhrada škody, smluvní pokuta apod.); doba platnosti BZ
může být v záruční listině omezena – BZ tedy zaniká, neoznámí-li věřitel své nároky písemně bance během její platnosti;
rozsah BZ je limitován výší částky vyjádřené v záruční listině; banka může uplatnit jen ty námitky, které záruční listina
připouští (není-li tedy kupř. v záruční listině zmíněna námitka promlčení, nemůže ji banka uplatnit); banka nemůže uplatnit
námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla písemně
požádána věřitelem; předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj závazek, se vyžaduje, jen když to stanoví záruční listina –
bankovní záruka na první výzvu a bez námitek  vlastní smysl a účel bankovní záruky; princip akcesority se tu
neuplatňuje vždy!!
Povinnost banky plnit
           - vzniká za podmínek stanovených záruční listinou
           - vzniká na písemnou výzvu věřitele
           - není nutno vyzývat nejprve dlužníka (není-li v záruční listině stanoveno něco jiného)
           - je-li plnění podmíněno předložením určitých dokumentů, musí být předloženy spolu s výzvou nebo bezprostředně
           poté
           - banka může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, které záruční listina připouští (nemůže tedy např. uplatnit
           námitky, které by byl vůči věřiteli oprávněn uplatnit dlužník apod.)
Povinnost dlužníka vůči bance - dlužník je v případě plnění banky věřiteli povinen zaplatit bance to, co banka podle své
povinnosti ze záruční listiny plnila. Vůči bance nemůže dlužník uplatnit námitky, které by měl vůči věřiteli, jestliže smlouva
mezi jím a bankou neobsahovala povinnost banky tyto námitky zahrnout do záruční listiny.
Potvrzení jinou bankou – v případě potvrzení bankovní záruky jinou bankou má věřitel právo volby, vůči které bance svoji
pohledávku uplatní. Jestliže banka, která potvrdila bankovní záruku, poskytla na jejím základě plnění, má nárok na toto
plnění vůči bance, která ji o potvrzení bankovní záruky požádala; záruka další banky znamená, že věřiteli ručí dvě banky
solidárně, druhá banka však musí bankovní záruku potvrdit, nikoliv jen oznámit; jestliže však banka oznámí, že jiná banka
poskytla záruku, nevzniká oznamují bance závazek ze záruky, tím není dotčeno právo na náhradu škody způsobené
nepravdivým oznámením; potvrzující banka má nárok na vypořádání plnění, které poskytla věřiteli, vůči bance, která ji o
potvrzení bankovní záruky požádala – obdoba regresu
Ochrana dlužníka – zákon stanoví povinnost věřitele vrátit dlužníkovi plnění, které obdržel z bankovní záruky a na které
neměl vůči dlužníkovi nárok, a spolu s tím i povinnost nahradit způsobenou škodu.
Práva a závazky ze záruční listiny jsou samostatně převoditelné. Jestliže však je věřitel oprávněn uplatnit svá práva z BZ
jen nesplní-li dlužník svůj závazek, může věřitel svá práva z BZ postoupit pouze společně s pohledávkou vůči dlužníkovi
zajištěnou touto BZ.
Na bankovní záruku se jinak použijí přiměřeně ustanovení o ručení, vztah mezi bankou a dlužníkem se řídí podle ustanovení
o smlouvě mandátní
Zánik bankovní záruky:
           - uplynutím stanovené doby platnosti (je-li stanovena, jinak trvá po dobu trvání hlavního závazku)
           - obdobně jako při ručení a ostatních obecných způsobů zániku závazků – jsou-li ovšem vzhledem k povaze
           bankovní záruky použitelné
Mezi beneficientem (oprávněným) z bankovní záruky a bankou, která vystavuje bankovní záruku, nevznikne právní vztah
z této záruky dříve, než je listina doručena beneficientovi (banka buď doručí beneficientovi přímo nebo ji předá svému
klientovi a bude na něm kdy on sám ji předá beneficientovi).
                                                39. Smluvní pokuta
Smluvní pokuta (též konvenční pokuta) je jedním ze způsobů zajištění závazku; má funkci:
           - prevenční (pomáhá předcházet porušení zajištěné právní povinnosti)
           - uhrazovací (v případě porušení zajištěné právní povinnosti je zavázaný účastník povinen zaplatit smluvní pokutu)
Obecně je smluvní pokuta upravena v občanském zákoníku (§ 544 an.) s tím, že určité odchylky od této úpravy stanoví
obchodní zákoník (§ 300 an.).
Podstatou smluvní pokuty je povinnost zaplatit určitou částku, kterou si strany sjednaly pro případ, že bude porušena
smluvní povinnost.
Na rozdíl od občanskoprávní úpravy, kde podmínkou smluvní pokuty je zavinění, se podle obchodněprávní úpravy jedná o
absolutní objektivní odpovědnost (dohodou stran je možné sjednat odlišnou úpravu). „Okolnosti vylučující odpovědnost
nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu“; (za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala
nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná
strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku
předvídala)
Dohoda o sjednání smluvní pokuty - musí být vždy písemná - musí obsahovat výši smluvní pokuty či způsob jejího
určení; nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit porušenou povinnost i po zaplacení
pokuty; výše pokuty se obvykle váže na určité časové období (1 % z ceny za každý měsíc prodlení), může být určena i
jednorázově (10 % z ceny)
Funkce smluvní pokuty – smluvní pokuta plní funkci paušalizované náhrady škody, přičemž však ke vzniku povinnosti
zaplatit smluvní pokutu není samotný vznik škody nutný (stačí nesplnění povinnosti).
Proto strana, která má právo na smluvní pokutu nemůže z téhož důvodu požadovat zároveň náhradu škody a to ani kdyby
vzniklá škoda byla vyšší než smluvní pokuta (dohodou stran je možné sjednat odlišnou úpravu).
Moderační právo soudu (ius moderandi) – na rozdíl od občanskoprávní úpravy může v obchodních závazkových vztazích
soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti) a to až na
úroveň skutečně vzniklé škody, která do doby soudního rozhodnutí** vznikla v důsledku porušení povinnosti na kterou se
vztahuje smluvní pokuta. Spodní hranicí však vždy musí být výše vzniklé škody. Moderační právo nelze dohodou účastníků
vyloučit, neboť jde o oprávnění, které zákon dává soudu – jedná se o ustanovení kogentní
           ** Náhradu škody, která vznikla později, je poškozený oprávněn požadovat až do výše smluvní pokuty podle
           obecného ustanovení o náhradě škody (§ 373 a násl. Obch.z.).
Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty; k odstoupení od smlouvy zpravidla dochází pro
porušení právní povinnosti ze strany druhého účastníka; na rozdíl od občanskoprávní úpravy má však odstoupení
v obchodněprávních vztazích za následek, že smlouva (resp. závazkový vztah ze smlouvy) zaniká s účinky ex nunc, čili až
okamžikem odstoupení od smlouvy (nikoli ex tunc – od počátku). Právě proto platí pro obchodní závazkové vztahy, že
odstoupení od smlouvy se nároku na zaplacení smluvní pokuty nedotýká
                                             40. Uznání závazku
Uznání závazku v obchodních závazkových vztazích vylučuje použití obecné občanskoprávní úpravy uznání dluhu; úprava
v OBCHZ je úplná – komplexní a OZ se nepoužije ani subsidiárně
Uznání závazku (§ 323) jako způsob zajištění závazku dlužníkem spočívá v tom, že uznáním závazku dlužník zakládá
vyvratitelnou právní domněnku, že závazek v době uznání trval (případné prokázání opaku je na dlužníkovi). Uznáním se
důkazní břemeno „přenáší“ z věřitele (který by měl prokazovat oprávněnost nároku) na dlužníka (který tak bude muset
prokázat neoprávněnost založenou právní domněnkou uznání) a věřiteli se tak upevňuje pozice při vymáhání dluhu.
V občanskoprávní úpravě je nutné „uznání závazku co do důvodu a výše“
Uznat lze i závazek promlčený, přičemž to, že došlo k jeho promlčení, nemusí být dlužníkovi nutně známo – na rozdíl od
občanskoprávní úpravy, kde o tom dlužník vědět musí; uznání závazku znemožňuje uplatnění námitky promlčení – od
uznání běží nová čtyřletá promlčecí doba (dle OZ běží doba desetiletá)
Podmínky uznání závazku
           1) musí jít o závazek dostatečně určitý (tzn. musí být jednoznačně identifikovaný resp. identifikovatelný)
           2) uznání musí mít písemnou formu
Tyto podmínky musí být splněny kumulativně.
Za uznání závazku se považuje i hrazení úroků či částečné plnění (tento způsob se však nevztahuje na promlčené závazky)
= konkludentní uznání
Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli – na rozdíl od občanskoprávní úpravy se nevyžaduje souhlas ručitele s uznáním
závazku, jako podmínka, aby uznání bylo vůči ručiteli účinné; také na ručitele se uznáním přesouvá důkazní břemeno;
závazek lze uznat i opakovaně – od nového uznání běží vždy nová promlčecí doba, maximální celková doba (nasčítaného)
promlčení nesmí být delší než 10 let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé
                                          41. Způsob plnění závazku
Zánik závazku splněním (§ 324 an.) je nejčastější a nejběžnější způsob, jakým k jeho zániku dochází.
Splnění závazku = právní úkon, kterým osoba povinná poskytuje věřiteli předmět plnění, který je obsahem jejího závazku.
Závazek zaniká, je-li věřiteli splněn řádně a včas (řádně = po stránce místní a věcné, včas = po stránce časové).
Opožděné plnění – závazek jím zaniká za předpokladu, že mezitím nezanikl jiným způsobem (např. odstoupení věřitele od
smlouvy, uplynutím času u fixních závazků apod.)
Vadné plnění – pokud závazek nezanikl odstoupením věřitele od smlouvy z důvodu vadného plnění, nemá vadné plnění za
následek zánik závazku, ale změnu jeho obsahu; závazek zanikne až uspokojením nároků věřitele vzniklých z vadného
plnění; možno sjednat smluvní pokutu i požadovat náhradu škody
Mají-li si strany plnit současně, může se splnění domáhat jen ta strana, která již plnění poskytla či je připravena plnit.
Má-li jedna strana plnit dříve, může své plnění odepřít až do doby, kdy jí bude dostatečně zajištěno splnění závazku
druhou stranu (platí v případě, kdy se stane dostatečně zřejmým, že druhá strana nebude schopna poskytnout plnění);
oprávněná strana může stanovit druhé straně přiměřenou lhůtu k dodatečnému zajištění plnění a po uplynutí této lhůty může
od smlouvy odstoupit – bez této lhůty lze odstoupit, je-li na majetek druhé strany prohlášen konkurz
Alternativní plnění – lze-li závazek splnit několika způsoby, má právo výběru dlužník (smlouvou lze určit i jinak). Pokud si
jedna strana způsob plnění vybere a svou volbu oznámí straně druhé, nelze ji již bez souhlasu druhé strany měnit.
Započtení plnění – u druhových plnění, a to zejména u plnění peněžního, musí být jasné, který závazek je plněn (je-li jich
více), volbu má obvykle dlužník; určení, který závazek plní, musí dlužník uvést při plnění
Má-li dlužník více závazků stejného druhu, je plněním hrazen závazek, který dlužník určí. Neurčí-li, tak ten nejdříve
splatný. Při peněžitém plnění závazek nejhůře zajištěný, přičemž nejdříve se úhrada přiřadí (započte) k úrokům a až
následně k jistině, placení se týká náhrady škody teprve, když byl splněn závazek původní – není li určeno jinak; avšak –
veškerá tato pravidla lze smluvně vyloučit, zákon je uvádí pouze pro případ, že není určeno jinak
Plnění věci druhové (generické) – dlužník je povinen věřiteli poskytnout věc, jež se obvykle hodí pro účely obdobné na
základě obdobných smluv, není-li v konkrétní smlouvě (závazkovém vztahu) stanoveno jinak
Částečné plnění – pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku, lze plnit i po částech; takto je plněn závazek
sjednaný ve smlouvě formou částečných dodávek i přes to, že jednotlivé dodávky takto původně sjednány nebyly; nic však
nebrání smluvnímu vyloučení plnění částečného a založení povinnosti dlužníka plniti věřiteli pouze splněním celým – vcelku;
věřitel je zásadně povinen přijmout i plnění částečné; o jiný případ se jedná, je-li ve smlouvě sjednáno postupné dílčí plnění
– vazbě jednotlivých dílčích plnění na splnění celku, každé dílčí plnění je posuzováno samostatně
Plnění pomocí třetí osoby – plní-li dlužník svůj závazek pomocí jiné osoby, odpovídá stejně, jako by plnil sám; jestliže
plnění není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění i od třetí osoby
Plnění třetí osobou – v tomto případě za dlužníka plní třetí osoba, která není osobou použitou dlužníkem (v předchozím
případě existoval patřiční vztah mezi dlužníkem a osobou třetí) – i v tomto případě je věřitel povinen přijmout plnění závazku
nabídnuté osobou odlišnou od dlužníka, jestliže s tím dlužník souhlasí a plnění není bezprostředně vázáno na osobu
dlužníka, popř. tento způsob plnění není smluvně vyloučen apod.; souhlas dlužníka však není potřebný, jestliže osoba třetí je
v poměru ručitele k věřiteli – v tomto případě jde o ručitelovu povinnost plnění poskytnout
Plnění třetí osobě – dlužník poskytne plnění osobě, která předloží potvrzení věřitele o přijetí plnění – to má účinky totožné
plnění přímo věřiteli
Kvitance – dlužník je oprávněn po věřiteli požadovat potvrzení o vyrovnání svého závazku, do jeho vydání je oprávněn
plnění odepřít – to však není považováno za vadné plnění
Doba plnění – může být stanovena ve prospěch dlužníka, či věřitele, nebo obou
                                      42. Místo a doba plnění závazku
Pro řádné splnění závazku se vyžaduje, aby závazek byl splněn ve stanoveném místě
Místo plnění – nestanoví-li smlouva či povaha závazku místo plnění, určuje je subsidiárně obchodní zákoník, a to pro
         - nepeněžité závazky (dluhy odnosné)
                   1) dle smlouvy
                   2) dle povahy závazku
                   3) zákonem, dle jednotlivých smluvních typů
                   4) místem provozovny dlužníka, vznikl-li závazek v souvislosti s provozem
                   5) sídlem či místem podnikání dlužníka
         - peněžité závazky (dluhy donosné)
                   1) dle smlouvy
                   2) vzájemné plnění - místem provozovny věřitele, vznikl-li závazek v souvislosti s provozem a bude-li
                   zároveň věřitelem poskytnuto protiplnění, dlužník jej plní na své náklady a nebezpečí; změní-li věřitel za
                   trvání smluvního závazkového vztahu své sídlo, nese zvýšené náklady a zvýšené nebezpečí s tím
                   spojené
                   3) dle banky, kde má věřitel účet; závazek placený prostřednictvím banky či poštou je splněn připsáním
                   částky na účet věřitele nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti
                   4) sídlem či místem podnikání věřitele

Dlužník je povinen splnit závazek v době stanovené ve smlouvě, není-li však doba plnění smlouvou určena, je věřitel
oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného
odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán
Dlužník může být smlouvou oprávněn určit dobu plnění – neučiní-li tak v přiměřené době, určí tak soud na návrh věřitele
s přihlédnutím k patřičným okolnostem.
Nevyplývá-li ze smlouvy nebo ze zákona něco jiného, je rozhodující úmysl stran projevený při uzavření smlouvy či povaha
plnění pro určení, zda doba plnění je stanovena ve prospěch obou stran či pouze jedné
          a) je-li doba stanovena ve prospěch dlužníka, je dlužník oprávněn splnit i před uplynutím této doby, avšak věřitel
          není oprávněn toto plnění požadovat (nikoli přijmout)
          b) je-li doba plnění stanovena ve prospěch věřitele, je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi plnění, avšak
          dlužník není oprávněn plnit svůj závazek
          c) je-li doba plnění stanovena ve prospěch obou stran, není před touto dobou věřitel oprávněn požadovat plnění a
          dlužník plnit svůj závazek; tato zásada platí obecně – dvě předešlé jsou spíše výjimkami
Předčasné zaplacení dluhu - splní-li dlužník peněžitý závazek před původně stanovenou dobou plnění, není oprávněn bez
souhlasu věřitele odečíst od dlužné částky úrok odpovídající době, o kterou plnil dříve
                                 43. Odstoupení od smlouvy a odstupné
Úprava odstoupení od smlouvy (§ 344 an.) obsažená v obchodním zákoníku je komplexní úpravou, úprava občanského
zákoníku se pro obchodní závazkové vztahy nepoužije.
Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, kterým smlouva končí.
Od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo obchodní zákoník (popř. zákony jiné); právo
odstoupit od smlouvy může smlouva přiznat (jedná se o právo odstoupit, nikoli o povinnost):
          1) jedné ze smluvních stran nebo oběma stranám
          2) neomezeně nebo vázaně na splnění určitých podmínek
Zákonné odstoupení od smlouvy je v obchodním zákoníku upraveno jednak obecně a dále také u některých smluvních typů
zvláštní úpravou (ta bude mít v takových případech oproti obecné zákonné úpravě přednost).
V obecné úpravě spojuje obchodní zákoník právo odstoupit od smlouvy s prodlením (jak dlužníka, tak i věřitele). V obou
případech se rozlišuje zda prodlení znamená podstatné či nepodstatné porušení smluvních povinností.
Podstatné porušení smlouvy – takové porušení smlouvy, u kterého lze předpokládat, že strana která smlouvu porušila
věděla (či mohla vědět) již v okamžiku jejího uzavření, že v případě takovéhoto jejího porušení nebude mít druhá strana
zájem na plnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Při podstatném porušení smlouvy je druhá strana oprávněna od
smlouvy odstoupit, pokud to straně, která je v prodlení, oznámí bez zbytečného odkladu. Neodstoupí-li takto od smlouvy
(neoznámí-li úmysl odstoupit druhé straně) má právo na odstoupení způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení
smlouvy; při posuzování míry porušení se uplatňují dvě hlediska:
          1) subjektivní – strana, která porušila smlouvu, věděla, že strana oprávněná nebude mít při takovém porušení
          smlouvy na daném plnění zájem (může to vyplynout se smlouvy, z jednání o uzavření smlouvy atd.)
          2) objektivní – přichází na řadu v případě nemožnosti uplatnění hlediska prvního – subjektivního, nelze-li otázku
          posoudit podle vědomí povinné strany o porušení podstatné povinnosti smlouvy; pak nastupuje posouzení, jak by
          toto porušení hodnotil průměrný pečlivý podnikatel s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
Při nepodstatném porušení smlouvy může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud strana, která je v prodlení nesplní
svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta. Odstoupí-li strana oprávněná bez
poskytnutí dodatečné lhůty či poskytne-li lhůtu nedostatečnou, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí
přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být původně poskytnuta ke splnění povinnosti.
Pokud strana, která je v prodlení oznámí druhé straně, že svou povinnost nesplní, je druhá strana oprávněna od smlouvy
odstoupit ihned.
Pro odstoupení od smlouvy jak při jejím podstatném, tak i při jejím nepodstatném porušení je v obchodním zákoníku
společná úprava a to …
          1) oprávněná strana nemůže odstoupit, byla-li jí doručena zpráva o splnění povinnosti, jejíž porušení bylo důvodem
          k odstoupení od smlouvy.
          2) týká-li se prodlení pouze části závazku, je možno odstoupit jen ohledně této části
          3) u smluv s postupným dílčím plněním lze od smlouvy odstoupit pouze ohledně toho dílčího plnění s nímž je
          dlužník v prodlení – souvisí s tím, že účinky odstoupení od smlouvy nastávají ex nunc (nikoli ex tunc jako
          v občanskoprávních vztazích)
          4) při odstoupení smlouva zaniká okamžikem doručení odstoupení druhé straně (po této době nelze účinky
          odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany)
          5) fixní smlouva zaniká okamžikem prodlení (není třeba od ní odstupovat), věřitel však může před touto dobou
          oznámit, že na splnění závazku trvá (pak už se nejedná o smlouvu fixní), učiní-li oznámení po uplynutí určené lhůty
          může tak vzniknout pouze smlouva nová, bude-li s tím druhá strana souhlasit
          6) má-li být povinnost splněna až v budoucnu, lze od smlouvy odstoupit pokud…
                      - strana povinná prohlásí, že povinnost nesplní
                      - z chování strany povinné lze dovodit, že povinnost nesplní a neposkytne na vyzvání ani dostatečnou
                      jistotu
          7) odstoupením zanikají ex nunc všechna práva a povinnosti smluvních stran s výjimkami stanovenými smlouvou
          či Obch.z. – odstoupení se netýká:
                      - nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy
                      - podřízení závazkového vztahu úpravě obchodního zákoníku
                      - volby práva (u smluv v mezinárodním obchodě)
                      - řešení sporů mezi smluvními stranami (rozhodčí doložka, smlouva o rozhodci)
                      - jiných ustanovení, která podle projevené vůle smluvních stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i
                      po ukončení smlouvy – např. smluvní pokuta
          8) strana, která před odstoupením přijala plnění druhé strany, je povinna ho vrátit (peněžité plnění i s úroky);
          strana, která od smlouvy odstoupila, má nárok na náhradu nákladů spojených s vrácením plnění; strana, jejíž
          prodlení bylo důvodem pro odstoupení od smlouvy nemá nárok na náhradu nákladů vrácení plnění poskytnutého jí
          stranou, která od smlouvy odstoupila.
Odstupné – peněžitá částka, jejímž zaplacením je jedna či druhá strana oprávněna zrušit uzavřenou smlouvu; smlouva se
tímto ruší od počátku (zpětně); smlouvou je možno toto oprávnění vyhradit pouze pro jednu stranu či pro strany obě. Pro
možnost zániku závazku tímto způsobem musí být splněny některé předpoklady:
         1) ujednání o zrušení smlouvy zaplacením odstupného musí být uvedeno ve smlouvě samé
         2) ve smlouvě musí být uvedena výše odstupného
K samotnému zániku závazku dochází až okamžikem kumulativního splnění dvou předpokladů a to …
         1) oznámením druhé straně, a …
         2) faktickým zaplacením odstupného (v občanskoprávních vztazích dochází ke zrušení smlouvy již okamžikem
         odstoupení strany oprávněné – nikoli až současným zaplacením částky odstupného)
Oprávnění zrušit tímto způsobem uzavřenou smlouvu nemá strana, která již přijala či poskytla byť jen částečné
plnění.
                                           44. Započtení pohledávek
Započtení je jedním ze způsobu zániku závazků a to v případě, kdy se vzájemně kryjí pohledávky dlužníka a věřitele a jsou
stejného druhu, započtení se provádí v rozsahu vzájemného krytí pohledávek, okamžikem způsobilosti k započtení –
splatností (setkáním)
Úprava započtení pohledávek je obecně upravena v občanském zákoníku (§ 580 an.), dílčí úpravu obsahuje rovněž
obchodní zákoník (§ 358 an.); k započtení (jednostrannému) jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu – nelze
uplatnit naturální pohledávky,
Započtení vzájemných závazků a pohledávek je možné provést buď dohodou stran, nebo jednostranným právním
úkonem; obé se významně liší
Započtení dohodou stran – dohodou stran lze započítat jakékoliv vzájemné závazky a pohledávky (i ty které teprve
vzniknou, nesplatné či promlčené); ani dohodou ovšem není možné započtení na majetek konkursní podstaty, protože jde o
kogentní zákaz
Jednostranné započtení – aby byla pohledávka způsobilá k započtení jednostranným aktem, musí splnit určité podmínky:
          1) musí jít o pohledávky stejného druhu (peníze proti penězům)
          2) pohledávky musí jít uplatnit u soudu
          3) promlčené pohledávky lze započíst pouze tehdy, jestliže byly způsobilé k započtení ještě před tím, než k
          promlčení došlo
          4) proti pohledávce splatné nelze započítat pohledávku nesplatnou (to neplatí proti pohledávce dlužníka, který není
          schopen plnit své peněžité závazky)
          5) započtení nesmí být vyloučeno dohodou stran či speciální zákonnou úpravou aj.
Další omezení započitatelnosti upravuje obchodní zákoník v těchto případech:
          a) vklady na účtech může banka použít k započtení pouze tehdy, vznikla-li její pohledávka ze smlouvy o vedení
          těchto účtů (OZ vylučuje započtení proti vkladům na vkladních knížkách a vkladních listech; započtení proti
          pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, pokud nejde o vzájemné pohledávky tohoto druhu apod.)
          b) peněžité pohledávky v různých měnách lze započítat pouze tehdy, jedná-li se o volně směnitelné měny –
          rozhodný je střední devizový kurz platný
                     1) ke dni, kdy se pohledávky potkaly (staly splatnými) a …
                     2) v místě sídla či bydliště strany, která projevila vůli pohledávky započíst
          c) byla-li pohledávka postupně převedena na několik osob, může dlužník použít k započtení pouze pohledávku,
          kterou měl v době převodu vůči prvnímu věřiteli a kterou má vůči poslednímu věřiteli
Další omezení zápočtů závazků a pohledávek (a to i dohodou účastníků) upravuje např. zákon o konkursu a vyrovnání –
v konkursu není možné podle § 14 ZKV započítat pohledávky proti majetku patřícímu do podstaty.
                              45. Podstata, předmět a účinky promlčení
V závazkových vztazích vznikají různá práva a z nich plynoucí nároky, které trvají, dokud nedojde k jejich uspokojení
splněním příslušné povinnosti nebo k jejich zániku jiným způsobem (dohodou, započtením). Splnění odpovídajících
povinností, pokud k nim nedošlo dobrovolně, lze zásadně vymáhat. Avšak současně je potřeba možnost úspěšně vymáhat
určitý nárok časově omezit tak, aby v majetkových vztazích byla patřičná jistota ohledně práv vykonávaných a trvajících
v pokojném stavu po delší dobu – ze zásady ochrany trvajícího nerušeného stavu a požadavku, aby každý řádně dbal o
svá práva vychází právě promlčení a prekluze
Právní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku (§ 387 an.) představuje komplexní úpravu a obsahuje výhradně
kogentní ustanovení. Úprava OBCHZ platí pro všechny obchodní vztahy, tedy i pro vztahy ze smluv, jejichž úpravu jako
smluvního typu OBCHZ neobsahuje, ale které jsou upraveny OZ, nebo mají speciální úpravu, i pro práva z bezdůvodného
obohacení, ke kterému došlo v obchodních vztazích; výjimkou z tohoto zásadního řešení jsou vztahy ze smluv o pojištění,
kde jako obecná úprava vedle speciální úpravy dané zákonem o pojistné smlouvě platí zákonná úprava OZ
Podstata promlčení spočívá v kumulativním splnění dvou podmínek a sice
          1) marném uplynutí promlčecí doby a
          2) uplatnění námitky promlčení dlužníkem
zaniká nárok k uplatnění práva u soudu (zaniká jeho vynutitelnost).
Promlčené právo samo o sobě nezaniká (zaniká pouze nárok), ale zůstává oslabené jako tzv. naturální obligace. Proto v
případě plnění dlužníka na promlčenou pohledávku nejde o plnění bez právního důvodu a dlužník je nemůže požadovat zpět
jako bezdůvodné obohacení (a to ani v případě, že o uplynutí promlčecí lhůty nevěděl); promlčením se tedy právo oslabuje
tak, že se stane na základě obrany povinného vznesením námitky promlčení nevymahatelným
Oprávnění vznést námitku promlčení se nelze platně vzdát a není možná ani dohoda, že se určité právo nepromlčuje
důsledek kogentnosti příslušných ustanovení.
Předmětem promlčení jsou všechna práva z obchodních závazkových vztahů (např. právo na plnění, právo učinit určitý
právní úkon apod.) s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou; zásadně se promlčují
všechna majetková práva (OZ), nepromlčuje se však právo vlastnické, práva z vkladů na vkladních knížkách
Výjimečně se právo jeho neuplatněním v určené lhůtě nepromlčuje, ale zaniká – prekluze práva (prekluze práva není
upravena v Obch.z., proto se na obchodní závazkové vztahy použijí ustanovení Obč.z. - § 583) – např. právo na koupi najaté
věci (§ 491 Obch.z.) v případě prekluze znamená zánik práva novou nastalou právní skutečnost; soud přihlíží z úřední
povinnosti
Účinky promlčení - liší se podle toho, zda jde
          a) o právo na plnění, nebo
          b) o právo uskutečnit určitý právní úkon
ad. a) právo na plnění – právo nemůže být přiznáno soudem (či rozhodcem), pokud dlužník promlčení namítne; námitka
však musí být vznesena až po uplynutí promlčecí doby. I po uplynutí promlčecí doby může však oprávněná strana toto své
promlčené právo ještě uplatnit při obraně proti vymáhanému právu nebo při zápočtu jestliže
          1) se obě práva vztahují k téže smlouvě (či k smlouvám spolu souvisejícím), a nebo…
          2) právo mohlo být použito, kdykoli před uplynutím promlčecí doby, k započtení vůči návrhu uplatněnému druhou
          stranou; pro možnost započtení jednostranným úkonem je rozhodující, že vzájemné pohledávky nebyly promlčené
          v době, kdy se setkaly
ad. b) právo uskutečnit určitý právní úkon – účinky tohoto právního úkonu nenastanou vůči osobě, která namítne
promlčení
                                        46. Promlčecí doba a její běh
Právní úprava promlčení vč. úpravy promlčecí doby a jejího běhu obsažená v obchodním zákoníku (§ 387 an.) představuje
téměř komplexní úpravu a obsahuje výhradně kogentní ustanovení.
Obecná promlčecí doba stanovená OBCHZ je 4 roky. (v občanskoprávních vztazích je obecná lhůta 3 roky). Ta platí není-li
pro jednotlivá práva stanovena promlčecí doba jiná – zvláštní.
Zvláštní promlčecí doba může být jak kratší – 1 rok (např. u práva vůči dopravci ze škody na dopravovaných věcech či u
práva ze škody z opožděného doručení zásilky) nebo delší – 10 let (např. objektivní lhůta u práva na náhradu škody)
Promlčecí dobu nelze stanovit dohodou stran s výjimkou u smlouvy o smlouvě budoucí, týkající se …
           1) práva na určení obsahu budoucí smlouvy soudem (nebo jinou osobou), a …
           2) práva na náhradu škody způsobenou nesplněním závazku uzavřít budoucí smlouvu.
- v těchto případech je stanovena promlčecí lhůta 1 rok, ale dohodou stran ji lze prodloužit i zkrátit.
Prodloužení promlčecí lhůty – strana vůči níž se právo promlčuje (strana povinná) může písemným prohlášením
adresovaným straně oprávněné promlčecí dobu prodloužit a to i opakovaně. Takové prohlášení lze učinit i před tím, než
promlčecí lhůta vůbec začala běžet; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let; Je otázkou, zda lze promlčecí dobu
prodloužit i poté, co promlčení nastalo.
Prodloužení promlčecí lhůty je možné také uznáním závazku (ať již písemnou formou či konkludentně – částečným plněním
či placením úroků). Uznáním závazku počíná běžet nová promlčecí lhůta a to lhůta obecná 4letá (i když původní promlčecí
lhůta byla vzhledem k charakteru závazku pouze 1letá).
Maximální doba na kterou lze promlčecí lhůtu prodloužit a tedy maximální možná promlčecí lhůta podle OBCHZ činí 10 let
od doby, kdy začala promlčecí lhůta běžet poprvé (námitku promlčení však nelze uplatnit v již zahájeném řízení)
Bylo-li právo pravomocně přiznáno později než 3 měsíce od ukončení uvedené 10tileté lhůty, lze toto rozhodnutí vykonat
(provést exekuci) bylo-li řízení o výkonu rozhodnutí zahájeno nejpozději do 3 měs. od právní moci rozsudku.

Běh promlčecí lhůty
Počátek běhu promlčecí lhůty – lze obecně rozlišit podle toho zda se jedná o …
           a) právo vymahatelné u soudu – zde počíná promlčecí době běžet dnem, kdy mohlo být právo u soudu prvně
           uplatněno, jedná se o objektivní možnost
           b) právo uskutečnit právní úkon – zde počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy mohl být tento právní úkon prvně
           učiněn
Vedle těchto obecných pravidel obsahuje pro celou řadu případů OBCHZ zvláštní ustanovení upravující počátek běhu
promlčecí doby např. právo na splnění závazku – den splatnosti, u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí
plnění samostatně (stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby
splatnosti nesplněného závazku); práva vzniklá odstoupením počínají dnem odstoupení oprávněného od smlouvy; právo na
peněžní prostředky uložené na b.ú. – den zániku smlouvy o jeho vedení, právo vzniklé porušením povinnosti (např. smluvní
pokuta) – dnem porušení povinnosti; u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl
nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě – končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy
došlo k porušení povinnosti; právo požadovat vydání uložené věci – lhůta běží ode dne zániku smluvního vztahu (tím není
dotčeno vlastnické právo, které se nepromlčuje)
Zásadně běží promlčecí doba, jakmile jednou začala běžet, plynule a nepřetržitě až do doby, kdy se příslušné právo promlčí;
změna v osobě dlužníka či věřitele nemá na běh promlčení vliv (koupě podniku, dědictví či postoupení pohledávky)
Stavení promlčecí lhůty – promlčecí lhůta přestává běžet pokud věřitel učinil jakýkoli právní úkon, který se považuje podle
předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení – vztahuje se jak na
soudní, tak na rozhodčí řízení (podání žaloby, doručení návrhu na zahájení rozhodčího řízení druhé straně apod.).
Nerozhodl-li soud ve věci samé, platí že promlčecí lhůta nepřestala běžet (skončila-li v průběhu řízení či má-li skončit do 1
roku od skončení řízení prodlužuje se na 1 rok od skončení řízení), přiznal-li soud žalobci právo, končí promlčecí lhůta
uplynutím obecné maximální 10leté promlčecí doby – vyplývá z OZ;
soudní nebo rozhodčí řízení zahájené proti jednomu spoludlužníku způsobuje, že přestala běžet promlčecí doba proti jinému
spoludlužníku, který je s ním ohledně uplatněného nároku zavázán společně a nerozdílně – věřitel jej však musí písemně
vyzvat o zahájení řízení před uplynutím promlčecí doby
Přetržení promlčení – dosavadní průběh promlčení se přerušuje a začne běžet nová promlčecí doba – např. v důsledku
uznání závazku (písemně), za uznání závazku se rovněž považuje placení úroku ohledně částky, ze které se úroky platí a
dále, plní-li dlužník svůj závazek částečně, má toto placení účinky uznání závazku, jestliže lze usuzovat, že dlužník plněním
uznává i zbytek závazku
Konec promlčecí lhůty – o konci promlčecí doby platí obecná úprava počítání času obsažená v OZ.
                                47. Zákonná odpovědnost za vady plnění
Odpovědnost za vady plnění se vztahuje především ke kupní smlouvě, u které je také v OBCHZ nejpodrobněji upravena. U
dalších smluvních typů (u smlouvy o dílo) je úprava obdobná a v mnohém na úpravu u kupní smlouvy odkazuje.
Obecně může mít právní odpovědnost za vady plnění dvojí, resp.trojí charakter:
           1) Zákonná odpovědnost za vady – prodávající odpovídá jen za vlastnosti zboží v okamžiku jeho prodeje (včetně
           vad které se navenek projeví až později).
           2) Záruční odpovědnost za vady (smluvní záruka či záruka za jakost) – prodávající se smluvně zaváže, že zboží si
           zachová po určitou dobu (tzv. záruční dobu) určité své vlastnosti.
           3) Kombinace obou způsobů – úprava odpovědnosti za vady plnění obsažená v Obch.z. je právě touto kombinací
           obou uvedených způsobů.
Zákonná odpovědnost za vady plnění
odpovědnost za zady ze zákona je vymezena:
           1) nejprve obecně uvedením, za co prodávající odpovídá
           2) pak jsou uvedeny případy, kdy odchylkou od obecného vymezení odpovědnosti prodávající za vady neodpovídá
           3) a konečně případ, kdy se práva z vad zboží stanou nevymahatelná
I když odpovědnost za vady plnění obsažená v Obch.z. je kombinací zákonné a záruční odpovědnosti, základem je
odpovědnost zákonná. Podle její zákonné úpravy odpovídá prodávající za vady ve dvou případech:
           1) jde-li o vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na kupujícího – vada se však může
           projevit i později (v době prodeje nemusí být vadou zjevnou).
                        - jedná se zejména o faktické vady zboží (množstevní, jakosti, provedení), nezjistil-li je kupující při
                        prohlídce v době, kdy na něj přechází nebezpečí škody na zboží či si o tom nezajistí důkaz, bude muset
                        prokázat, že vady na zboží byly již v době, kdy na něj nebezpečí škody na zboží přecházelo
           2) jestliže vada byla způsobena porušením povinností prodávajícího – zahrnuje i vady, které vzniknou až po
           přechodu nebezpečí škody na kupujícího.
                        - prodávající porušil povinnosti, které ve vztahu ke zboží měl – nedostatečné zabalení zboží,
                        nedostatečné opatření pro přepravu, vadný návod atd.
V obou těchto případech je prokázání splnění uvedených podmínek na kupujícím.
Liberace – odpovědnost prodávajícího je objektivní, nikoliv však absolutní – obchodním zákoníkem jsou dány dva
liberační důvody, které vylučují odpovědnost prodávajícího:
           1) vady zboží byly způsobeny použitím takových surovin při výrobě, které si za tímto účelem dodal sám kupující –
           pokud prodávající zároveň nemohl při vynaložení veškeré odborné péče nevhodnost surovin odhalit nebo na to
           kupujícího upozornil a ten i přesto trval na jejich použití (prodávající je povinen tyto věci před výrobou prohlédnout)
           2) kupující o vadách zboží věděl, nebo s přihlédnutím k okolnostem vědět musel – pro posouzení je rozhodující
           doba uzavření smlouvy (např. upozornil-li prodávající kupujícího při uzavírání smlouvy na vady zboží či jedná-li se
           prodej partiového zboží apod.). Tento liberační důvod však nelze použít v případech, kdy se vady týkají vlastností,
           které zboží dle smlouvy mělo mít.
Uvedené liberační důvody se týkají vad jakosti a provedení, pokud jde o vady právní (jsou to vady, které vzhledem k jejich
charakteru zboží muselo mít v době přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího), jsou liberační důvody v Obch.z.
stanoveny zvlášť, jsou rovněž dva a jsou to:
           1) kupující v době uzavření smlouvy o právu třetí osoby věděl (zde nestačí, že podle okolností o takovém právu
           vědět musel)
           2) prodávající byl podle smlouvy povinen postupovat podle pokynů předaných kupujícím – tím kupující převzal
           povinnost ověřit si právní stav sám, a pokud ji řádně nesplnil, nese si důsledky.
Ve všech uvedených případech musí existenci liberačních důvodů prokazovat prodávající, jestliže se chce své odpovědnosti
za vady zprostit.
Kupující je na druhou stranu povinen si zboží co nejdříve prohlédnout a zjištěné vady bez zbytečného odkladu oznámit
(notifikační povinnost). Právo z vad nemůže být kupujícímu soudem přiznáno, pokud vady neoznámí prodávajícímu bez
zbytečného odkladu poté, co …
           a) je zjistil
           b) je zjistit měl, při prohlídce, kterou měl udělat (vady zjevné)
           c) mohly být zjištěny při vynaložení veškeré odborné péče – max. 2 roky (skryté vady), popř. do konce záruky
                                48. Záruční odpovědnost za vady plnění
Odpovědnost za vady plnění se vztahuje především ke kupní smlouvě, u které je také v OBCHZ nejpodrobněji upravena. U
dalších smluvních typů (u smlouvy o dílo) je úprava obdobná a v mnohém na úpravu u kupní smlouvy odkazuje.
Obecně může mít právní odpovědnost za vady plnění dvojí, resp.trojí charakter:
          1) Zákonná odpovědnost za vady – prodávající odpovídá jen za vlastnosti zboží v okamžiku jeho prodeje (včetně
          vad které se navenek projeví až později).
          2) Záruční odpovědnost za vady (smluvní záruka či záruka za jakost) – prodávající se smluvně zaváže, že zboží si
          zachová po určitou dobu (tzv. záruční dobu) určité své vlastnosti.
          3) Kombinace obou způsobů – úprava odpovědnosti za vady plnění obsažená v Obch.z. je právě touto kombinací
          obou uvedených způsobů.
Záruční odpovědnost za vady plnění
OBCHZ nestanoví zákonnou záruku, pouze zákonnou odpovědnost za vady. Záruční odpovědnost za vady plnění
představuje doplněk odpovědnosti zákonné. Její podstatou je závazek prodávajícího, že zboží bude po určitou dobu (záruční
dobu) způsobilé ke smluvenému či obvyklému účelu, nebo že si zachová smluvené či obvyklé vlastnosti; záleží zásadně na
vůli prodávajícího, zda smluvní záruku poskytne.
Základní podmínky pro vznik záruční odpovědnosti jsou dvě:
          1) písemný projev vůle prodávajícího, a…
          2) stanovení délky záruční doby

ad.1) písemný projev vůle – může být obsažen buď ve smlouvě (dvoustranné ujednání) nebo může mít formu
jednostranného prohlášení (záruční list). Za převzetí záruční odpovědnosti se považuje také vyznačení délky záruční
doby, doby trvanlivosti či použitelnosti zboží na jeho obalu.
ad. 2) délka záruční doby – záruční doba začíná běžet ode dne vyznačeného ve smlouvě (či v záručním listě) jinak ode dne
dodání zboží. Nemůže-li kupující užívat zboží pro jeho vady, záruční doba se o odpovídající dobu prodlužuje.
Rozsah odpovědnosti – pro rozsah záruky je rozhodující obsah smlouvy či prohlášení prodávajícího, vymezen může být
různými způsoby např. …
            - vlastnostmi, které zboží po dobu záruční lhůty má mít
            - záruka se může vztahovat na všechny vlastnosti které má zboží mít podle Obch.z. tzn.
                      - především v množství, jakosti, provedení a obalu jež určuje smlouva, neurčuje-li tak…
                      - jakost a provedení podle účelu smlouvy nebo podle účelu obvyklého, event. podle vzorku či předlohy
                      - balení obvyklé nebo nezbytné k ochraně zboží (zjednodušeně „obvyklý účel a vlastnosti“)
            - stanovení vlastností na které se záruka nevztahuje, s tím že ostatní vlastnosti má mít zboží podle Obch.z.
Není-li rozsah stanoven platí rozsah podle Obch.z.
Liberace – odpovědnost prodávajícího je objektivní, nikoliv však absolutní – obchodní zákoník stanoví liberační důvod,
který vylučuje odpovědnost prodávajícího a tím je …
            - skutečnost, že vady byly způsobeny vnějšími událostmi (živelní událost či poškození kupujícím) a to až po
            přechodu nebezpečí škody na kupujícího (přičemž tyto události nezpůsobil prodávající).
Existenci liberačních důvodů musí prokazovat prodávající
Kupující tedy nemusí, pokud uplatňuje odpovědnost ze záruky, prokazovat, že vadu mělo zboží již v okamžiku přechodu
nebezpečí na zboží na kupujícího, ale prokazuje jen vadu, která se projevila v záruční době.
Prohlídku dodaného zboží je kupující povinen provést vždycky. Ani práva z vad, na které se vztahuje záruka, nemohou být
přiznána v soudním řízení, jestliže neoznámil vady prodávajícímu bez zbytečného prodlení po jejich zjištění při řádně a včas
provedené prohlídce zboží nebo neoznámil vady zjevné, které měl zjistit při prohlídce provedené v příslušné době
s vynaložením odborné péče, a prodávající vznesl námitku nevčasné reklamace; jde li o vady další – skryté, nezjištěné –
jestliže je neoznámil bez zbytečného odkladu po jejich zjištění do konce záruční doby
                                        49. Vady plnění a jejich druhy
Závazek obecně zaniká, je-li splněn věřiteli řádně a včas. Vykazuje-li plnění určité vady, nejedná se o plnění řádné nýbrž o
plnění vadné.
Poskytnutí vadného plnění nemá za následek zánik závazku, ale změnu jeho obsahu závazek pak zanikne až uspokojením
nároků věřitele vzniklých z vadného plnění; to neplatí odstoupí-li věřitel z důvodu vadného plnění od smlouvy (v takovém
případě závazek zaniká).
Úprava vad plnění je v OBCHZ nejpodrobněji upravena u kupní smlouvy. U dalších smluvních typů (např. u smlouvy o dílo)
je úprava obdobná a v mnohém na úpravu u kupní smlouvy odkazuje.
Druhy vad
          1) faktické – kdy dodané zboží neodpovídá smlouvě či obchodnímu zákoníku. Tyto vady se mohou týkat:
                    a) množství – je-li dodáno méně zboží než je dokladováno, jedná se o částečné plnění; zbytek plnění
                    musí být dodán včas, jinak se prodávající dostává do prodlení
                    b) jakosti a provedení (jakost = vlastnosti významné pro užívání věci; provedení = vnější podoba věci) –
                    není-li zboží dodáno v jakosti a provedení stanoveném smlouvou; pokud je smlouva nestanoví, tak v
                    jakosti a provedení odpovídající účelu smlouvy nebo účelu obvyklému (event. podle vzorku či předlohy)
                    c) obalu, příp. jiného opatření vztahujícího se k přepravě – není-li stanoveno ve smlouvě, musí odpovídat
                    způsobu obvyklému pro příslušné zboží, event. způsobu nutnému k ochraně zboží
                    d) druhu zboží (je dodáno jiné zboží) – pokud prodávající sdělí, že dodává jiné zboží a kupující to
                    akceptuje, nejedná se o vadné plnění (jedná se o změnu obsahu závazku)
                    e) dokladů nutných k užívání zboží – jedná se pouze o doklady, které jsou nutné k užívání zboží (např.
                    návod k použití) nikoliv o doklady nutné k převzetí zboží
          2) právní – jedná se o případy, kdy je zboží zatíženo právem třetí osoby. To může spočívat např. v tom, že …
                    a) třetí osoba je vlastníkem zboží – to neplatí, pokud kupující nabyl vlastnické právo od nevlastníka (pro
                    nabytí vlastnického práva od nevlastníka se posuzuje, zda kupující věděl nebo vědět měl, že prodávající
                    není vlastníkem a že není oprávněn zboží prodat)
                    b) na zboží vázne věcné právo třetí osoby – např. zástavní právo
                    c) právo třetí osoby z průmyslového či duševního vlastnictví – za podmínky, že právo třetí osoby požívá
                    právní ochranu podle právního řádu státu, kde má sídlo …
                               - prodávající, nebo…
                               - kupující, za předpokladu, že prodávající věděl (či musel vědět), že zboží je tam takto
                               chráněno
          O právní vadu se nebude jednat v případě, kdy kupující o zatížení zboží právem třetí osoby věděl a vyslovil s ním
          souhlas.
Další třídění vad
Podle možné zjistitelnosti vad lze vady dále členit na …
          a) vady zjevné
          b) vady skryté
          a) vady podstatné
          b) vady nepodstatné
Obchodní zákoník sice uvedená označení nepoužívá, ale fakticky takové rozlišení provádí
                 50. Rozsah práv z odpovědnosti za vady a jejich uplatňování
Pro určení rozsahu práv z odpovědnosti za vady je podstatné, jakým způsobem byla poskytnutím vadného plnění porušena
smlouva – obchodní zákoník z tohoto hlediska rozlišuje porušení smlouvy podstatným způsobem a porušení smlouvy
nepodstatným způsobem.
Není přitom rozhodné, jedná-li se o zákonnou odpovědnost za vady či o záruční odpovědnost za vady, zákonná úprava platí
pro oba případy (pokud se strany nedohodly jinak).
Podstatné porušení smlouvy – (podstatné vady) – takové porušení smlouvy, u kterého lze předpokládat, že strana, která
vadné plnění poskytla, již v okamžiku uzavření smlouvy věděla (či podle okolností mohla vědět), že v případě poskytnutí
takto vadného plnění nebude mít druhá strana na takovémto vadném plnění zájem.
Nepodstatné porušení smlouvy je vymezeno negativně – případy porušení smlouvy, které nejsou porušením podstatným.
V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy je nepodstatné.
Rozsah práv z odpovědnosti za vady (nároky z vad zboží) při podstatném porušení smlouvy – kupující může…
          a) odstoupit od smlouvy – podmíněno včasným zjištěním vad a zpravením o této skutečnosti prodávajícího; vzniká
          povinnost dodané zboží vrátit – kupující nemůže platně odstoupit od smlouvy nebo se účinky odstoupení ruší,
          jestliže nemůže vrátit zboží ve stavu, v jakém jej obdržel – stanoveny výjimky – např. nezpůsobil-li současný stav
          zboží kupující, jestliže ke změně stavu zboží došlo v důsledku řádně vykonané prohlídky za účelem zjištění vad,
          šlo-li o vady skryté a kupující je mohl zjistit až použitím zboží (i zprostředkovaně dalším prodejem – reklamací
          spotřebitelů)
          b) požadovat odstranění vad
                       - dodáním chybějícího zboží
                       - dodáním náhradního zboží za zboží vadné
                       - požadovat odstranění právních vad
          - požadovat odstranění vad zboží jejich opravou (jsou-li opravitelné) nebo
          - požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny
Volbu mezi uvedenými nároky má kupující, avšak jednou provedená volba je pro něj již potom závazná. Následná změna
volby je možná pouze ve dvou výjimečných případech a to …
          - zvolil-li si kupující opravu zboží a ukáže-li se, že vada je neopravitelná, či opravitelná s nepřiměřenými náklady,
          může kupující požadovat dodání náhradního zboží (pokud to oznámí prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté,
          co se dozvěděl o neopravitelnosti vady)
          - neodstranil-li prodávající vady zboží ani v přiměřené dodatečné lhůtě (či oznámil-li kupujícímu, že je neodstraní),
          může kupující od smlouvy odstoupit nebo požadovat přiměřenou slevu
Výše uvedené nároky má kupující však pouze za předpokladu, že je oznámí prodávajícímu spolu s včas zaslaným
oznámením vad nebo bez zbytečného odkladu poté. Neučiní-li tak, má nároky z vad jako při nepodstatném porušení
smlouvy.
Rozsah práv z odpovědnosti za vady (nároky z vad zboží) při nepodstatném porušení smlouvy – kupující může…
          a) požadovat dodání chybějícího zboží
          b) požadovat odstranění dalších vad zboží (opravou, dodáním náhradního zboží, i právní vadu); do provedení
          opravy je kupující oprávněn zadržet část kupní ceny odpovídající nároku na slevu z kupní ceny, jestliže by vady
          nebyly odstraněny – částka odpovídající přiměřené slevě; tím však nevzniká právo do provedení opravy kupní
          cenu vůbec neplatit
          c) požadovat slevu z kupní ceny – zahrnuta i náhrada ušlého zisku způsobená nedostatkem vlastností dodaného
          zboží; sleva může být požadována i před zaplacením celkové kupní ceny – započtením, pokud kupující již cenu
          zaplatil, má nárok na vrácení částky přiměřené slevy, a to i s úroky
Volbu mezi uvedenými nároky má kupující, avšak jednou provedená volba je pro něj již potom závazná. Následná změna
volby je možná pouze tehdy, požadoval-li kupující odstranění vad a prodávající je neodstranil ani v přiměřené dodatečné
lhůtě. Kupující má pak právo požadovat slevu.
Oznámil-li kupující prodávajícímu svůj úmysl odstoupit od smlouvy, v případě neodstranění vady v přiměřené lhůtě, může v
takovém případě při neodstranění vady od smlouvy odstoupit. Opravu lze provést i výměnou zboží; kupující je povinen
prodávajícímu poskytnout přiměřenou lhůtu a před jejím uplynutím nemůže uplatnit jiný nárok z odpovědnosti za vady;
nestanoví-li lhůtu kupující, určí ji prodávající a jestliže s ní kupující nevysloví nesouhlas nemůže ani do jejího uplynutí
požadovat jiné plnění; kupující nemusí současně s oznámením o vadách plnění prodávajícímu provést volbu určitého nároku
z odpovědnosti – proto do doby provedení volby má prodávající povinnost a právo dodat chybějící množství zboží a odstranit
právní vady, vady v jakosti a provedení, odstranit je podle vlastní volby opravou zboží nebo dodáním náhradního zboží –
avšak pod podmínkou, že zvoleným způsobem nesmí způsobit kupujícímu vynaložení nepřiměřených nákladů.
Vedle výše uvedených nároků má kupující i právo na náhradu škody vzniklé v důsledku vadného plnění event. právo na
smluvní pokutu je-li sjednána.
                                         51. Prodlení a jeho následky
Prodlení je stav, do kterého se dostane dlužník, jestliže nesplní své závazky řádně a včas; prodlení představuje jednu
z forem porušení smluvních povinností, pro které OBCHZ stanoví právní následky; prodlení dlužníka je objektivní stav,
k němuž dochází, nejsou-li alternativně nebo i kumulativně splněny dvě podmínky - prodlení dlužníka nastává
          a) neposkytne-li dlužník plnění včas, tzn. v dohodnuté či stanovené lhůtě - toto prodlení skončí pozdním
          poskytnutím plnění (které je bez vad)
          b) dlužník poskytne sice plnění včas, ale toto plnění není řádné, tzn. že plnění se neuskutečnilo v místě plnění
          nebo nebylo bez vad
Prodlení trvá až do doby řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem
Dlužník, však není v prodlení, je-li v prodlení věřitel (jediný případ, kdy se dlužník nedostává do prodlení)
v prodlení může být i věřitel; ten se dostává do prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze
závazkového vztahu:
          a) nepřevezme řádně nabídnuté plnění (nezáleží z jakých důvodů), nebo …
          b) neposkytne součinnost nezbytnou k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek (např. u smlouvy o dílo)
K prodlení věřitele tedy nedojde, odmítne-li věřitel převzít plnění, které nebylo nabídnuto řádně a včas – bylo-li dlužníkem
nabídnuto řádně a včas, je věřitel povinen je převzít – jinak se věřitel dostane do prodlení

Jak prodlení dlužníka, tak i prodlení věřitele nastává objektivně, bez ohledu na zavinění.
Prodlení dlužníka
Prodlení dlužníka končí
          a) poskytnutím řádného plnění
          b) zánikem závazku jiným způsobem (např. odstoupením od smlouvy)
          c) prodlením věřitele
Následky prodlení dlužníka:
          1) věřitel může trvat na řádném splnění závazku (nestanoví-li zákon jinak - např. fixní sml.); odpovědnost za vady
          2) věřitel má právo požadovat náhradu škody (pokud prodlení nebylo způsobeno okolnostmi vylučujícími
          odpovědnost); věřitel má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen
          pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení
          3) věřitel má právo odstoupit od smlouvy (pokud tak stanoví smlouva či zákon)
          4) věřitel má právo požadovat smluvní pokutu (byla-li pro tento případ sjednána)
          5) na dlužníka přechází nebezpečí škody na věci, s jejímž předáním věřiteli je v prodlení (škoda = ztráta, zničení,
          poškození či znehodnocení), ledaže byla způsobena věřitelem nebo by k ní došlo i při splnění povinnosti dlužníka –
          neodvratitelná škoda – vyšší moc (liberační důvody)
          6) u peněžité pohledávky má věřitel právo požadovat úroky z prodlení
Prodlení věřitele
Následky prodlení věřitele (jsou obdobné jako následky prodlení dlužníka):
          1) nenastává prodlení dlužníka (event. zaniká, nastalo-li již)
          2) dlužník má právo požadovat splnění povinností věřitele (např. poskytnout potřebnou součinnost)
          3) dlužník má právo požadovat náhradu škody (pokud prodlení nebylo způsobeno okolnostmi vylučujícími
          odpovědnost)
          4) dlužník má právo odstoupit od smlouvy (pokud tak stanoví smlouva či zákon)
          5) dlužník má právo požadovat smluvní pokutu (byla-li pro tento případ sjednána)
          6) na věřitele přechází nebezpečí škody na věci, s jejímž převzetím od dlužníka je v prodlení (škoda = ztráta,
          zničení, poškození či znehodnocení), ledaže byla způsobena dlužníkem resp. jeho porušením povinností (liberační
          důvod)
             52. Podmínky vzniku obecné odpovědnosti podnikatele za škodu
Škoda = majetková újma, kterou lze vyčíslit v penězích a též v penězích (popř. i naturálně) nahradit.
Obecně lze rozlišit dva druhy škody a to
          1) škodu skutečnou a
          2) ušlý zisk
Škoda skutečná = majetková újma spočívající ve zmenšení majetku existujícího před porušením povinnosti (škoda na věci,
ztráta majetkového práva, marně vynaložené náklady apod.)
Ušlý zisk = majetková újma spočívající v tom, že poškozená osoba nezíská to, co by získala, kdyby nenastala škodná
událost (to co by se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí)
Smyslem úpravy této oblasti je
          a) ochrana majetku a náhrada majetkové újmy
          b) předcházení vzniku škod - oznamovací povin. x zakročovací povin. (potenciálního škůdce) (potenciálního
          poškozeného)
Podmínky vzniku odpovědnosti za škodu:
          1) vznik škody
          2) porušení povinnosti ze závazkového vztahu
          3) příčinná souvislost
          4) neprokázání liberačního důvodu
          5) předvídatelnost (nepředvídatelná škoda se z náhrady škody vylučuje)
Úprava náhrady škody v Obch.z. je založena na principu objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti za výsledek;
nevyžaduje se zavinění odpovědné osoby. Na druhou stranu se však osoba, která škodu způsobila může zprostit
odpovědnosti prokázáním některého z liberačních důvodů.
Liberačním důvodem je existence překážky, která brání osobě povinné ve splnění povinností a která …
          1) nastala nezávisle na vůli povinné osoby,
          2) v době vzniku závazku byla nepředvídatelná,
          3) pro osobu povinnou byl její vznik neodvratitelný,
          4) nevznikla v době, kdy strana povinná již byla v prodlení,
          5) nevznikla z hospodářských poměrů osoby povinné … a to vše splněno kumulativně.
Okolnosti vylučující odpovědnost (liberační důvody) lze ve smlouvě upravit odchylně (např. i jako subjektivní odpovědnost
apod.)
Vedle těchto okolností vylučujících odpovědnost obchodní zákoník stanoví, že za určitých podmínek poškozená strana nemá
nárok na náhradu škody (většinou jde o případy, kdy mezi vznikem škody a porušením povinnosti chybí příčinná souvislost),
což nastane když …
          - nesplnění povinností bylo způsobeno jednáním poškozeného
          - část škody byla způsobena nesplněním povinností poškozeného, stanovených právními předpisy za účelem
          předcházení škodám
          - škoda vznikla v důsledku toho, že poškozený nesplnil povinnost škodu odvracet (zakročovací povin.)
          - škoda vznikla tím, že poškozená strana odstoupila od smlouvy a nevyužila včas možnosti uzavřít smlouvu
          náhradní
Pokud ve zvláštních ustanoveních nestanoví OBCHZ jinak, hradí se skutečná škoda i ušlý zisk s výjimkou škody tzv.
nepředvídatelné (tj. škody, kterou nemohla strana v době vzniku závazkového vztahu jako důsledek nesplnění svých
povinností předpokládat).
Způsob náhrady škody
          - primárně v penězích
          - je-li to možné, obvyklé a požádá-li o to poškozený, lze i uvedením v předešlý stav (tzv. naturální restituce)
Nároku na náhradu škody se nelze vzdát předem (tzn. před porušením povinnosti); soud nemůže náhradu škody snížit –
moderační právo soudu platí pouze v občanskoprávních vztazích
Odpovědnost podnikatele za škodu – úprava v Obč.z.
Pro celou oblast soukromého práva je obecnou úpravou úprava obecné odpovědnosti za škodu obsažená v občanském
zákoníku a platí tedy i pro podnikatele (speciální úpravy obsahuje také celá řada zvláštních předpisů)
Důležitá jsou zejm. ustanovení …
          - o obecném předcházení hrozícím škodám (§ 415 – každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám
          na zdraví, majetku, přírodě a živ. prostředí)
          - povinnost odvracet škodu – která hrozí, daná tomu, komu hrozí, ale ten má dále možnost, jde-li o vážné ohrožení,
          požadovat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody; na to navazuje
          ustanovení o jednání v krajní nouzi a nutné obraně; dále obsaženo právo toho, kdo škodu odvracel, na náhradu
          účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou při tom utrpěl
          - o zvláštních případech odpovědnosti
                  1) škoda způsobená okolnostmi majícími původ v povaze přístroje použitého při plnění závazku,
                  2) škoda způsobená provozem dopravních prostředků,
                  3) škoda způsobená na vnesených, odložených či umístěných věcech,
                  4) škody způsobené provozní činností či provozem zvlášť nebezpečným, … a další …
Právo na náhradu škody podle obecné úpravy v OZ v obchodních vztazích přichází v úvahu v případech, kdy je účastníkem
obchodního vztahu nepodnikatel.
                                            53. Škoda a její reparace
Náhrada škody je v obchodních vztazích upravena jako škoda za porušení závazku z obchodního vztahu - § 373, to je
pak rozšířeno - § 757 tak, že ustanovení obchodního zákoníku pro náhradu škody způsobené porušením závazku platí
obdobně i pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem; obdobné
ustanovení má také zákon o cenných papírech; pokud tedy účastník obchodního vztahu způsobí škodu porušením
povinnosti stanovené jiným zákonem, odpovídá podle úpravy občanského zákoníku;
Rozsah náhrady škody – zásadně se v obchodních vztazích nahrazuje celá škoda, která z porušení právní povinnosti
vznikla – jak škoda skutečná, tak ušlý zisk – či pouze jedna samostatně – nevznikla-li druhá
Škodou – rozumíme jakoukoli majetkovou újmu, kterou lze vyjádřit v penězích; nemajetková škoda se v obchodních
vztazích nevyrovnává, ale v některých případech se vyrovnává z jiného právního titulu – zadostiučiní
Skutečná škoda:
           1) zmenšení majetku poškozeného – zmenšení hodnoty majetku, který poškozený má či do škodné události měl
           2) náklady, které musel v důsledku škodné události vynaložit – a které by jinak nevynaložil; škodou je již snížení
           hodnoty poškozené věci, není třeba čekat až na provedení opravy a škodu vyčíslit z nákladů na opravu, ale je
           možno náhradu uplatnit ihned
           3) marně vynaložené náklady – náklady vynaložené na určitá majetková práva, ale v důsledku škodné události
           nevyužitá (zaplacený nájem na nebytový prostor, který nemohl být v důsledku škody využíván)
Ušlý zisk – majetkový prospěch, který by poškozený získal, kdyby nebylo došlo ke škodné události – jde o prospěch, který
by určitě nastal, ale ve skutečnosti v důsledku škodné události k tomu nedošlo; existuje skutečný ušlý zisk (náročnější
prokazování) a průměrný ušlý zisk.
Nepředvídatelná škoda – rozsah nahrazované škody je omezen tím, že se nenahrazuje škoda nepředvídatelná;
předvídatelnost je jedním z předpokladů na náhradu škody; není tedy nahrazována škoda, jež převyšuje škodu, kterou
v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou
bylo možno předvídat
           1) subjektivní hledisko – škoda není nepředvídatelná, pokud si ji strana povinná uvědomovala při vzniku jejího
           závazku (např. byla výslovně upozorněna na vysokou pokutu…) – nemůže pak namítat, že škoda je nepřiměřeně
           vysoká a podřazovat ji pod nepředvídatelné škody
           2) objektivní hledisko – jestliže není prokázáno subjektivní hledisko, posuzuje se objektivně, co si uvědomovat
           mohla; vychází se z toho, že jde o podnikatele profesionála, který si uvědomuje rizika podnikání, dbá svých
           závazků a plní je řádně a včas… časově je toto hodnocení posunuto do doby, kdy tento závazek vznikl
omezení náhrady škody její nepředvídatelností je dáno jako jediná zábrana nepřiměřené tvrdosti odpovědnosti, soud nemá
moderační právo na snížení náhrady škody; není však namístě rozšiřující výklad pojmu nepředvídatelné škody

Způsob náhrady škody
          1) v penězích – v penězích může být poskytnuta náhrada vždycky, protože vždycky jde o nahrazení majetkové
          újmy, kterou lze v penězích vyjádřit
          2) naturálně, tedy uvedením do původního stavu
                    - opravou
                    - nahrazením zničené věci
          3) kombinace obou způsobů – způsob nahrazení škody je především v rukou účastníků daného vztahu
Způsobení škody více škůdci
          a) na majetku jednoho poškozeného je způsobeno několik škod různými škodnými událostmi, které způsobili různí
          škůdci – každá taková škoda bude posuzována samostatně
          b) vznikla jedna škoda, kterou způsobilo více škůdců – u každého škůdce se posuzují samostatně podmínky pro
          vznik jeho povinnosti nahrazení způsobenou škodu, za celkovou škodu pak odpovídají všichni společně a
          nerozdílně a po vyrovnání této škody poškozenému se mezi sebou vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti
Zákaz vzdát se předem práva na náhradu škody - § 386 – nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením
povinnosti, z níž může škoda vzniknout; návaznost na obecnou úpravu OZ, podle kterého se nelze předem vzdát žádného
práva; v podstatě jde jen o posunutí okamžiku, od kdy je možné vzdát se určitého práva; problém je v dispozitivnosti tohoto
ustanovení; praxe je ovšem taková, že smluvní omezení rozsahu náhrady škody je možné; nesmí tím ovšem dojít
k vyloučení náhrady, ani k takovému omezení, které by již představovalo obcházení zákazu náhrady škody se předem vzdát
Zvláštní úpravy náhrady škody v OBCHZ
          1) úprava odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce – speciální liberační důvody i spec. náhrada škody
          2) speciální ustanovení vymezující odpovědnost a vyloučení odpovědnosti - převzaté věci a dokumenty při jejich
          převzetí smlouvou o uložení věci, smlouvou o skladování, smlouvou mandátní…
          3) povinnost nahradit škodu – pro případy, kdy nejde o porušení závazku; nebo škoda vzniklá jako důsledek
          výkonu oprávnění; pro zánik závazku pro dodatečnou nemožnost plnění
          4) vynětí náhrady škody ze závazkového vztahu soukromého pojištění – a to, i když jde o pojištění podnikatele;
          upravuje jej samostatný zákon
          5) slib odškodnění – vztah od institutu náhrady škody zcela odlišný
Náhrada škody způsobená provozní činností – i přes to, že ji převážně vykonávají podnikatelé a méně nepodnikatelé,
upravena OZ; objektivní odpovědnost, předpokladem ani není porušení právní povinnosti; liberační důvody pouze
neodvratitelná událost nemající původ v provozu, nebo vlastní jednání poškozeného
Teoreticky je možný souběh náhrady škody, úroků z prodlení a smluvní pokuty
          - úrok z prodlení se na náhradu škody související s prodlením započítává, nárok na náhradu škody je jen pokud
          není kryt úroky z prodlení (tím nejsou dotčeny úroky smluvní)
          - smluvní pokuta představuje paušální vyrovnání škody – není li smluveno něco jiného

Náhrada škody a odpovědnost za vady
        1) nárok z vad zboží se nedotýká nároku na náhradu škody nebo na smluvní pokutu
        2) uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží, nelze dosáhnout uplatněním
        nároku z jiného právního důvodu
                  a) škoda, která spočívá v tom, že dodané zboží nebo provedené dílo má pro svou vadnost nižší hodnotu
                  než zaplacená smluvní cena za toto zboží nebo dílo, nemůže být úspěšně uplatněna – zákon preferuje
                  vypořádání podle úpravy práva z odpovědnosti za vady, to je však dispozitivní
                  b) v důsledku vadného plnění může ovšem vzniknout ještě jiná další škoda, škoda vadou plnění vyvolaná
                  (např. zničení zpracovávaného materiálu v důsledku skryté vady dodaného stroje)
                            54. Evropské právo průmyslového vlastnictví
Při definici pojmu se vychází z Pařížské úmluvy – předmětem jsou vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory a modely,
tovární a obchodní známky, známky služeb, obchodní jméno.

Normy komunitárního práva se týkají ochranných známek, biotechnologických vynálezů, průmyslových vzorů, zeměpis.
označení a označení místa původu zeměděl. produktů a potravin.

Tvořeno normami s cílem harmonizovat právní úpravu prům. vlastnictví v čl.státech a odstraňovat překážky volného trhu,
pomocí přímo aplikovatelných ustanovení komunitárního práva zabezpečovat jednotnou ochranu předmětů průmyslového
vlastnictví na území Společenství.

Vydané směrnice závazné a implementované v právním řádu ČR:
o právní ochraně topografií polovodičových výrobků(87/54/EHS);
1. směrnice jíž se sbližují právní předpisy čl.států o ochranných známkách (89/104/EHS)
o právní ochraně biotechnologických vynálezů(98/44/ES)
o právní ochraně „průmyslových“ vzorů(98/71/ES)

Dále platí i vnitrostátní předpisy o průmyslovém vlastnictví ale jsou harmonizovány s výše uvedenými směrnicemi. Došlo i k
rozšíření ochrany ochranných známek Společenství a ,,průmyslových“ vzorů Společenství v ČR.

Stanoven i zvláštní postup pro paralelní dovozy léčiv (majitelé s právem z patentu či z dodatkového ochranného osvědčení
mohou za určitých podmínek zabránit jinak obecně dovolenému paralelnímu dovozu léčiv)
                   55. Ochranné známky a ochranné známky Společenství!!!
Ochranné známky obecně spadají do problematiky práv k nehmotným statkům (tj. právo duševního resp. intelektuálního
vlastnictví včetně vlastnictví průmyslového).
Tato práva k nehmotným statkům se dělí na
           1) práva autorská (vč. práv k výkonu výkonného umělce) = práva k individuálním výsledkům tvůrčí lidské činnosti
           jejich subjektem mohou být pouze fyz. osoby (spadají do obč. práva)
           2) průmyslové vlastnictví = průmyslová práva k výsledkům tvůrčí činnosti, která postrádají individuální povahu.
Průmyslová práva se dále dělí na …
           1) práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti – kde je předmětem ochrany tvůrčí intelektuální činnost člověka, sem
           patří …
                      I. vynálezy
                      II. užitné vzory
                      III. průmyslové vzory
                      IV. zlepšovací návrhy
                      + některé další (topografie polovodičových výrobků, biotechnologické vynálezy aj.), někdy sem bývá
                      řazeno i obchodní tajemství
           2) práva na označení – kde je předmětem ochrany označení, které slouží k odlišování subjektů nebo výrobků či
           služeb na trhu, sem patří …
                      I. právo na ochranu obchodní firmy
                      II. právo na ochranu označení původu a zeměpisného označení
                      III. ochranné známky
                      IV. právo na ochranu doménových jmen

Ochranné známky
Ochranná známka = označení, tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku či jeho obalu (příp. jejich
kombinací), určené k rozlišení výrobků nebo služeb (pocházejících od různých výrobců) a zapsané do rejstříku ochranných
známek (rejstřík ochr. známek u nás vede Úřad průmyslového vlastnictví).
Přihlašovatelem je podnikatel (fyz. či pr. osoba), který může podat u Úřadu přihlášku pro výrobky a služby, které jsou
předmětem jeho podnikání. Okamžikem podání takové přihlášky …
           1) vzniká přihlašovateli právo přednosti – proti každému, kdo podá později přihlášku shodné či zaměnitelné
           ochr.zn.
           2) zahajuje se řízení o zapsání ochranné známky, které má dvě fáze
                     I. veřejné řízení a
                     II. námitkové řízení
ad. I. veřejné řízení – v něm Úřad přihlášku přezkoumá, neobsahuje-li všechny předepsané náležitosti, vyzve přihlašovatele
k jejich doplnění. Nedoplní-li je navrhovatel, Úřad přihlášku zamítne, je-li v pořádku, zveřejní ji ve Věstníku Úřadu (tímto
zveřejněním veřejné řízení končí)
ad. II. námitkové řízení – proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku lze do 3 měsíců od zveřejnění podat u Úřadu
námitky (kdo - přihlašovatel s dřívějším právem přednosti, majitel shodné či zaměnitelné všeobecně známé ochr.zn., a další)
Úřad námitky přezkoumá a seznámí s nimi navrhovatele. Zároveň ho vyzve, aby se k námitkám ve lhůtě (min. 10 dní)
vyjádřil. Poté Úřad jeho vyjádření přezkoumá a dojde-li k závěru, že zápisem ochr.zn. do rejstříku nedojde k zásahu do
zákonem chráněných práv třetích osob, známku do rejstříku zapíše (délka ochrany = 10 let, i opakovaně).
Zápisem se přihlašovatel stává majitelem ochranné známky a má výlučné právo své výrobky a služby, pro které je známka
zapsána, touto známkou označovat. Včetně označení ®.

NAŘÍZENÍ RADY č. 40/1994 o OCHRANNÉ ZNÁMCE SPOLEČENSTVÍ
-v preambuli je uvedeno, že je vhodné podporovat ve Společenství harmonický rozvoj hospodářských činností a trvalý a
vyvážený rozmach dotvořením vnitřního trhu, který řádně funguje a nabízí podmínky obdobné těm, jež existují na trhu
vnitrostátním
- byl jím zřízen Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) se sídlem ve španělském Alicante.
           - provádí zápisné řízení a zápis ochranné známky Společenství a od r. 2003 i zápisné řízení a zápis vzoru
           Společenství
           - úřední jazyky: angličtina, francouzština, italština, němčina a španělština
- čl. 1 – ochranná známka Společenství má jednotnou povahu, má stejné účinky v celém Společenství; může být zapsána,
převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou...
- čl. 4 – ochrannou známkou Společenství může být jakékoliv označení schopné grafického ztvárnění, zejména slova, včetně
vlastních jmen, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku aj.
- majiteli ochranné známky Společenství mohou být tyto FO nebo PO, včetně veřejnoprávních subjektů:
           1. státní příslušníci členských států,
            2. státní příslušníci jiných států, které jsou stranami Pařížské úmluvy nebo Dohody o zřízení Světové obchodní
            organizace,
            3. státní příslušníci států, které nejsou stranou Pařížské úmluvy, mají-li bydliště či sídlo nebo skutečnou
            průmyslovou či obchodní pobočku na území ES nebo státu, který je stranou Pařížské úmluvy,
            4. státní příslušníci jiného státu nebo uvedeného výše v bodě 3., který není stranou Pařížské úmluvy nebo Dohody
            o zřízení Světové obchodní organizace...
- ochranné známky Společenství lze nabýt zápisem do rejstříku vedeného Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu
- z ochranné známky Společenství vzniká podle čl. 9 jejímu majiteli výlučné právo
- majitel je oprávněn zakázat všem třetím stranám užívat bez jeho souhlasu v obchodním styku:
            a) označení totožné s ochrannou známkou Společenství pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro
            něž je ochranná známka Společenství zapsána,
            b) označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou Společenství a totožnosti
            nebo podobnosti výrobků či služeb označených ochrannou známkou Společenství a označením existuje nebezpečí
            záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace mezi označením a ochrannou známkou,
            c) označení totožné s ochrannou známkou Společenství nebo jí podobné pro výrobky či služby, které nejsou
            podobné těm, pro které je ochranná známka Společenství zapsána, pokud jde o ochrannou známku, jež má v
            rámci Společenství dobré jméno, a pokud by užívání tohoto označení bez řádného důvodu neprávem těžilo z
            rozlišovací způsobilosti či dobrého jména ochranné známky Společenství nebo jim bylo na újmu.
Přihláška ochranné známky Společenství se podává podle volby přihlašovatele:
            1. u Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu
            2. u ústředního úřadu průmyslového vlastnictví členského státu nebo u Úřadu pro ochranné známky Beneluxu –
            přihláška takto podaná má stejné účinky, jako by byla podána ke stejnému dni u Úřadu pro harmonizaci.
- nařízení také upravuje:
            - absolutní a relativní důvody pro zamítnutí zápisu,
            - účinky ochranné známky Společenství,
            - užívání ochranné známky Spol.,
            - ochr. znám.Spol. jako předmět vlastnictví,
            - přihlášky ochr.zn.Spol.,
            - uplatňování seniority národní ochran,
            - zápisné řízení,
            - vyjádření třetích stran,
            - námitky,
            - zpětvzetí,
            - omezení a změnu přihlášky,
            - zápis,
            - dobu platnosti,
            - obnovu a změnu známky Spol.,
            - vzdání se, zrušení a neplatnost známky Spol.,
            - odvolání aj.

Novelizace tohoto nařízení – nařízení Rady č. 1992/2003
- umožňuje se přistoupení ES k Protokolu k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek přijatém v
Madridu r. 1989.
- rozhodnutím Rady z r.2003 se schvaluje přistoupení ES k tomuto Protokolu, umožňují v rámci jednoho řízení mezinárodní
zápis ochranné známky na základě podání přihlášky k zápisu ochranné známky Společenství atd.
- poslední novela z r. 2004 – upravuje problematiku insolvenčních řízení ve vztahu k ochranné známce Společenství
         - dle nové úpravy může být ochr.zn.Spol. zahrnuta do insolvenčního řízení pouze tehdy, pokud toto řízení bylo
         zahájeno v tom členském státě, na jehož území má dlužník těžiště svých zájmů
         - upravuje nově i problematiku rešerší, zveřejnění přihlášky, výmaz zápisu a odvolání rozhodnutí
         - nově se zavádí institut dělení přihlášky a dělení zápisu a upravují se některá pravidla zápisného řízení.

Vazba na ochr.zn.S. je obsažena i v § 49-51 zákona č.441/2003 Sb., o ochranných známkách
- přihláška ochr.zn.S. může být podána v ČR u Úřadu průmyslového vlastnictví, který vyznačí na přihlášce den jejího
podání a do 14 dnů ji předá Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu.
- dnem 1.května 2004 se účinky dříve zapsaných ochranných známek Společenství rozšířily na území ČR a ostatních nově
přistoupivších států
- příloha II Smlouvy o přistoupení obsahuje doplnění nařízení č. 40/1994
           - stanoví, že nové absolutní důvody uvedené v čl. 7 odst.1 nařízení, nemohou být důvodem pro odmítnutí zápisu
           ochr.zn.S. podané před 1.5.2004
           - držitelé starších práv nabytých v dobré víře v novém členském státě před 1.5.2004 mohou podat ve lhůtě 3
           měsíců námitky proti zápisu ochr.zn.S. podaných v době 6-ti měsíců před 1.5.2004.
- majitel ochr.zn.S. má od 1.5.2004 na území ČR stejná práva vůči narušitelům, jako měl dosud v ostatních státech EU
           - nemůže je však uplatnit vůči užívání, k němuž došlo před 1.5.2004.
- vlastník národní ochranné známky, jejíž přihláška byla podána v dobré víře před přístupem ČR k EU, popřípadě dovozuje
právo přednosti z doby před přístupem ČR k EU, má právo žádat, aby bylo zakázáno v ČR užívání ochranné známky S., jejíž
účinky byly rozšířeny na území ČR na základě přístupu ČR k EU, jestliže:
           a) ochranná známka S. je shodná s takovou národní ochrannou známkou a výrobky nebo služby, pro něž jsou obě
           známky zapsány, jsou shodné,
           b) z důvodu shodnosti či podobnosti takového národní ochranné známky s ochrannou známkou S. a shodnosti či
           podobnosti výrobků či služeb, na něž se ochranné známky vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně
           veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace s národní ochrannou známkou, nebo
           c) ochranná známka S. je shodná s takovouto národní ochrannou známkou nebo je jí podobná, přičemž výrobky či
           služby, na něž se ochranné známky vztahují, nejsou shodné nebo podobné....
- vlastník národní ochranné známky může za porušení svých práv požadovat náhradu škody, která mu vznikla užíváním
známky S. na území ČR.
                    56. Průmyslové vzory a průmyslové vzory Společenství
Průmyslové vzory obecně spadají do problematiky práv k nehmotným statkům (tj. právo duševního resp. intelektuálního
vlastnictví včetně vlastnictví průmyslového).
Tato práva k nehmotným statkům se dělí na
           1) práva autorská (vč. práv k výkonu výkonného umělce) = práva k individuálním výsledkům tvůrčí lidské činnosti
           jejich subjektem mohou být pouze fyz. osoby (spadají do obč. práva)
           2) průmyslové vlastnictví = průmyslová práva k výsledkům tvůrčí činnosti, která postrádají individuální povahu.
Průmyslová práva se dále dělí na …
           1) práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti – kde je předmětem ochrany tvůrčí intelektuální činnost člověka, sem
           patří …
                      I. vynálezy
                      II. užitné vzory
                      III. průmyslové vzory
                      IV. zlepšovací návrhy
                      + některé další (topografie polovodičových výrobků, biotechnologické vynálezy aj.), někdy sem bývá
                      řazeno i obchodní tajemství
           2) práva na označení – kde je předmětem ochrany označení, které slouží k odlišování subjektů nebo výrobků či
           služeb na trhu, sem patří …
                      I. právo na ochranu obchodní firmy
                      II. právo na ochranu označení původu a zeměpisného označení
                      III. ochranné známky
                      IV. právo na ochranu doménových jmen

Průmyslové vzory – vztahují se k designérství
Průmyslový vzor = rozumí se jím vzhled výrobku nebo jeho části, spočívající zejména v jeho liniích, obrysech, barvách,
tvaru, struktuře nebo materiálu a to buď výrobku samotného nebo jeho zdobení.
Původcem průmyslového vzoru je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí činností. On (nebo jeho právní nástupce) má právo
podat přihlášku k jeho registraci u Úřadu průmyslového vlastnictví; registrací u Úřadu je založena ochrana průmyslového
vzoru.
Prům.vzor je způsobilý ochrany je-li nový a má-li individuální povahu.
           Novost – musí být absolutní, nelze chránit průmyslové vzory, které se již v minulosti objevily na veřejnosti (na
           výstavě, užívání v obchodě apod.)
           Individuálnost – celkový dojem se musí lišit od dojmů, které vyvolaly průmyslové vzory zveřejněné před podáním
           přihlášky
Okamžikem podání přihlášky k registraci průmyslového vzoru u Úřadu průmyslového vlastnictví…
           1) vzniká přihlašovateli právo priority – proti každému, kdo podá později přihlášku shodného či zaměnitelného
           prům.vzoru
           2) zahajuje se řízení o zapsání prům.vzoru – Úřad přihlášku podrobí průzkumu nejen z hlediska splnění formálních
           požadavků, ale i vč. splnění podmínek zápisu prům.vzor (novosti a individuálnosti) – poté buď přihlášku zamítne či
           rozhodne o ochraně prům.vzoru a zapíše jej do rejstříku
Délka ochrany = 5 let, i opakovaně, max. 35 let; rozsah ochrany – je dán vyobrazením prům. vzoru, jak je zapsán v
rejstříku
Zápisem se z původce prům.vzoru stává jeho vlastník, který má právo jej užívat, bránit třetím, aby ho užívali, poskytnout
jeho užívání jinému, převést na jiného apod.

NAŘÍZENÍ RADY č. 6/2002 o (PRŮMYSLOVÝCH) VZORECH SPOLEČENSTVÍ
- v preambuli – rozdíly mezi právními předpisy upravujícími (průmyslové) vzory mezi členskými státy brání hospodářské
soutěži ve Společenství a narušují ji.
- na rozdíl od domácího obchodu s výrobky zahrnujícími (průmyslový) vzor a od soutěže mezi nimi je obchodu a
hospodářské soutěži v rámci Společenství bráněno a jsou narušovány množstvím přihlášek, orgánů, postupů, právních
předpisů, vnitrostátně omezených výlučných práv a kombinovaných správních výdajů, které s sebou nesou pro
přihlašovatele vysoké náklady a poplatky.
- čl. 3 – (průmyslovým) vzorem se rozumí vzhled výrobku jako celku nebo jeho části vyplývající z jeho znaků, zejména z
linií, obrysů, barev, tvaru, struktury povrchu, materiálu výrobku jako takového a nebo jeho dekoru.
- výrobkem – se rozumí jakýkoliv průmyslově či řemeslně vyrobený předmět včetně součástek určených pro sestavení do
jednoho složeného výrobku, obal, úprava, grafické symboly a typografické znaky, avšak s výjimkou počítačových programů
- složeným výrobkem – se rozumí výrobek sestávající z více součástí, které mohou být nahrazeny, takže výrobek může být
rozebírán a opět sestavován.
- podle čl. 1 odst.2 a 3 je (průmyslový) vzor chráněn:
            a) nezapsaným (průmyslovým) vzorem S., je-li zpřístupněn veřejnosti způsobem stanoveným nařízením, nebo
            b) zapsaným (průmyslovým) vzorem S., je-li zapsán způsobem stanoveným nařízením.
- průmyslový vzor S. má jednotnou povahu
- má stejné účinky v celém S: může být zapsán, převeden, lze se ho vzdát, může být zrušen nebo prohlášen za neplatný a
jeho užívání může být zakázáno pouze pro území celého S.
- (průmyslový) vzor je chráněn právem k (průmyslovému) vzoru, jestliže je nový a má individuální povahu
- čl. 5 – průmyslový vzor je považován za nový, pokud nebyl zpřístupněn veřejnosti shodný průmyslový vzor:
            a) v případě nezapsaného prům.vzoru S přede dnem, kdy byl prům. vzor, poprvé zpřístupněn veřejnosti
            b) v případě zapsaného prům. vzoru S přede dnem podání přihlášky k zápisu nebo, přede dnem vzniku práva
            přednosti.
- průmyslový vzor se pokládá za shodný, jestliže se jeho znaky liší jen v nepodstatných podrobnostech
- čl. 6 – prům. vzor má individuální povahu, pokud se celkový dojem liší od celkového dojmu vyvolaného u uživatele prům.
vzorem, který byl zpřístupněn veřejnosti:
            a) v případě nezapsaného prům. vzoru S přede dnem, kdy byl prům. vzor, poprvé zpřístupněn veřejnosti,
            b) v případě zapsaného prům. vzoru S přede dnem podání přihlášky k zápisu nebo přede dnem vzniku práva
            přednosti.
- při posuzování individuální povahy se bere v úvahu míra volnosti původce vzoru při vývoji prům. vzoru.
- čl. 11 – prům. vzor je chráněn právem k nezapsanému prům. vzoru po dobu 3 let ode dne, kdy byl prům. vzor poprvé v
rámci S zpřístupněn veřejnosti
            - zpřístupněný veřejnosti = byl zveřejněn nebo jinak oznámen, vystavován, obchodně použit či jiným způsobem
            uveden ve veřejnou známost tak, že během obvyklých obchodních činností mohly tyto události vejít ve známost v
            odborných kruzích činných v rámci S a specializovaných v daném oboru
            - nezpřístupněný veřejnosti = byl sdělen pouze třetí osobě pod výslovnou nebo mlčky předpokládanou
            podmínkou jeho utajení.
- na základě zápisu u Úřadu pro harmonizaci je prům. vzor chráněn právem k prům. vzoru S po dobu 1 či více období 5-ti
let ode dne podání přihlášky
            - majitel práva může nechat dobu ochrany obnovit na jedno nebo více období pěti let až do celkové doby 25 let
            ode dne podání přihlášky.
- nařízení dále upravuje:
            - právo k prům. vzoru S,
            - účinky práva k prům. vzoru S,
            - prohlášení neplatnosti prům. vzoru S,
            - prům. vzory S jako předměty vlastnictví,
            - přihlášku prům. vzoru S,
            - zápisné řízení,
            - vzdání se a neplatnost prům.vzoru S,
            - řízení u Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu,
            - příslušnost a řízení ve věcech žalob týkajících se prům. vzorů S aj.
- Smlouva o přistoupení obsahuje ustanovení ve vztahu k prům. vzoru S a jeho dopadu na nové členské státy zejména
úpravu vztahů mezi národními zapsanými prům. vzory a vzory S
- přihláška prům. vzoru S nesmí být zamítnuta na základě důvodů uvedených v čl. 47 odst.1 nařízení, pokud se tyto důvody
staly použitelnými pouze v důsledku přistoupení nového členského státu
- přihlašovatel nebo majitel staršího práva v novém členském státě se může bránit užívání prům. vzoru S na území, kde je
starší právo nabyté v dobré víře chráněno
            - za starší se považuje právo nabyté nebo přihlášené před 1.5.2004, nikoliv právo skutečně starší.
                              57. Označení původu a zeměpisná označení
Označení původu obecně spadá do problematiky práv k nehmotným statkům (tj. právo duševního resp. intelektuálního
vlastnictví včetně vlastnictví průmyslového).
Tato práva k nehmotným statkům se dělí na
           1) práva autorská (vč. práv k výkonu výkonného umělce) = práva k individuálním výsledkům tvůrčí lidské činnosti
           jejich subjektem mohou být pouze fyz. osoby (spadají do obč. práva)
           2) průmyslové vlastnictví = průmyslová práva k výsledkům tvůrčí činnosti, která postrádají individuální povahu.
Průmyslová práva se dále dělí na …
           1) práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti – kde je předmětem ochrany tvůrčí intelektuální činnost člověka, sem
           patří …
                      I. vynálezy
                      II. užitné vzory
                      III. průmyslové vzory
                      IV. zlepšovací návrhy
                      + některé další (topografie polovodičových výrobků, biotechnologické vynálezy aj.), někdy sem bývá
                      řazeno i obchodní tajemství
           2) práva na označení – kde je předmětem ochrany označení, které slouží k odlišování subjektů nebo výrobků či
           služeb na trhu, sem patří …
                      I. právo na ochranu obchodní firmy
                      II. právo na ochranu označení původu a zeměpisného označení
                      III. ochranné známky
                      IV. právo na ochranu doménových jmen
Označení původu
Označení původu = rozumí se jím název určitého území (oblasti, místa či země) používaný k označení zboží za
kumulativního splnění dalších podmínek a to, že …
           - zboží pochází z tohoto území,
           - vlastnosti zboží jsou dány zvláštním zeměpisným prostředím,
           - výroba takového zboží probíhá ve vymezeném prostředí.
Ochrana označení původu je založena na registračním principu a spočívá v registraci označení v rejstříku vedeném
Úřadem průmyslového vlastnictví. Tento zápis však nezakládá výlučné právo jednoho subjektu užívat příslušné označení (i
další výrobci z dané oblasti mohou užívat shodné označení).
Řízení o zapsání označení původu do rejstříku
Žádost o zápis označení původu může na Úřad průmyslového vlastnictví vedle jednotlivých osob (FO či PO) podat také
sdružení výrobců či zpracovatelů. Spolu s žádostí je žadatel povinen předložit výpis z příslušné evidence (např. z OR), který
osvědčuje, že žadatel má provozovnu ve vymezeném území. Pokud žádá o zápis označení původu pro zemědělské či
potravinářské výrobky, musí doložit také tzv. „specifikaci“ charakterizující příslušný výrobek (účelem specifikace je stanovení
standardů, které musí zboží, které má být opatřeno označením původu, splňovat). Splní-li žádost předepsané náležitosti,
Úřad označení původu zapíše do rejstříku.
Délka ochrany = neomezená
Osobou, která má právo zapsané označení původu užívat a umisťovat na zboží jehož se označení týká, není jen osoba,
která požádala o zápis označení do rejstříku, ale každý, kdo splní požadavky zákona.
                                         58. Vynálezy a užitné vzory
Užitné vzory obecně spadají do problematiky práv k nehmotným statkům (tj. právo duševního resp. intelektuálního
vlastnictví včetně vlastnictví průmyslového).
Tato práva k nehmotným statkům se dělí na
           1) práva autorská (vč. práv k výkonu výkonného umělce) = práva k individuálním výsledkům tvůrčí lidské činnosti
           jejich subjektem mohou být pouze fyz. osoby (spadají do obč. práva)
           2) průmyslové vlastnictví = průmyslová práva k výsledkům tvůrčí činnosti, která postrádají individuální povahu.
Průmyslová práva se dále dělí na …
           1) práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti – kde je předmětem ochrany tvůrčí intelektuální činnost člověka, sem
           patří …
                      I. vynálezy
                      II. užitné vzory
                      III. průmyslové vzory
                      IV. zlepšovací návrhy
                      + některé další (topografie polovodičových výrobků, biotechnologické vynálezy aj.), někdy sem bývá
                      řazeno i obchodní tajemství
           2) práva na označení – kde je předmětem ochrany označení, které slouží k odlišování subjektů nebo výrobků či
           služeb na trhu, sem patří …
                      I. právo na ochranu obchodní firmy
                      II. právo na ochranu označení původu a zeměpisného označení
                      III. ochranné známky
                      IV. právo na ochranu doménových jmen
Užitné vzory
Užitný vzor = rozumí se jím technické řešení, které je nové, průmyslově využitelné a přesahuje rámec pouhé odborné
dovednosti
           novost – není-li příslušné technické řešení součástí stavu techniky (stav techniky = vše co bylo zveřejněno před
           dnem podání přihlášky zápisu užitného vzoru k Úřadu průmyslového vlastnictví).
           průmyslová využitelnost – může-li toto technické řešení být opakovaně využíváno v hosp. činnosti
           přesah rámce pouhé odborné dovednosti – míra tvůrčí činnosti původce však nemusí dosahovat úrovně
           vynálezecké výše, jak je tomu u vynálezů.
Jinak jsou vynálezům užitné vzory hodně podobné, někdy se o nich hovoří jako o tzv. „malých vynálezech“.
Původcem užitného vzoru je ten kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí činností. On (nebo jeho právní nástupce) má právo podat
přihlášku k jeho registraci u Úřadu průmyslového vlastnictví; registrací u Úřadu je založena ochrana užitného vzoru.
Původce má však právo na původcovství (být uváděn jako tvůrce).
Okamžikem podání přihlášky k registraci užitného vzoru u Úřadu průmyslového vlastnictví…
           1) vzniká přihlašovateli právo priority – proti každému, kdo podá později přihlášku stejného technického řešení
           2) zahajuje se řízení o zapsání užit.vzoru – Úřad přihlášku podrobí průzkumu pouze z hlediska splnění formálních
           požadavků a poté buď přihlášku zamítne či rozhodne o ochraně užit.vzoru a zapíše jej do rejstříku (podmínky Úřad
           zkoumá až v event. řízení o výmazu užit.vzoru z rejstříku).
Délka ochrany = 4 roky, lze prodloužit 2x o 3 roky, max. 10 let
Zápisem se z původce užit.vzoru stává jeho majitelem, který má právo jej užívat, poskytnout jeho užívání jinému, převést na
jiného apod.

VYNÁLEZY - PATENT NA VYNÁLEZ
Účel zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích - upravit práva a povinnosti vznikající z vytvoření a z uplatnění vynálezů
a zlepšovacích návrhů
- na vynálezy, které splňují podmínky stanovené tímto zákonem, uděluje Úřad průmyslového vlastnictví patenty
- patentovatelnost - vynálezy, které jsou nové, výsledkem vynálezecké činnosti, průmyslově využitelné
- za patentovatelné se nepovažují zejména:
          a) objevy, vědecké teorie a matematické metody;
          b) estetické výtvory;
          c) plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, hraní her nebo vykonávání obchodní činnosti, jakož i
          programy počítačů;
          d) podávání informací.
Patentovatelnost předmětů nebo činností uvedených výše (a-d) je vyloučena za předpokladu, že se přihláška vynálezu nebo
patent týkají pouze těchto předmětů nebo činností.
- chirurgické nebo terapeutické ošetřování a diagnostické metody se nepovažují za průmyslově využitelné vynálezy
(nevztahuje se na výrobky, zejména látky nebo směsi, určené k použití při těchto způsobech ošetřování)
- výluky z patentovatelnosti:
          a) využití by se příčilo veřejnému pořádku nebo dobrým mravům;
          b) na odrůdy rostlin a plemena zvířat nebo v zásadě biologické způsoby

- novost - není-li součástí stavu techniky
          - stav techniky - vše, k čemu byl přede dnem práva přednosti, umožněn přístup veřejnosti ( i obsah přihlášek
          vynálezů; ne zveřejnění vynálezu, ke kterému nedošlo dříve než šest měsíců před podáním přihlášky, ze zřejmého
          zneužití nebo vystavení na úřední výstavě)
- vynálezecká činnost – vynález pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky
- průmyslová využitelnost – předmět vynálezu může být vyráběn nebo využíván v průmyslu, zemědělství nebo jiných
oblastech

- právo na patent - má původce (kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí prací) nebo jeho právní nástupce
          - spolupůvodci mají právo na patent v rozsahu, v jakém se podíleli na vytvoření vynálezu
          - podnikový vynález - vytvořil-li původce vynález ke splnění úkolu z pracovního poměru, přechází právo na patent
          na zaměstnavatele, není-li smlouvou stanoveno jinak, právo na původcovství není dotčeno
                     - původce povinen zaměstnavatele neprodleně písemně vyrozumět a předat mu podklady k posouzení
                     - neuplatní-li zaměstnavatel ve lhůtě tří měsíců od vyrozumění vůči původci právo na patent, přechází
                     toto právo zpět na původce, oba v této lhůtě povinni zachovávat vůči třetím osobám mlčenlivost
                     - původce má právo vůči zaměstnavateli na přiměřenou odměnu (rozhodný technický a hospodářský
                     význam vynálezu a přínos dosažený možným využitím)
                     - dostane-li se již vyplacená odměna do zjevného nepoměru s přínosem dosaženým pozdějším využitím,
                     má původce právo na dodatečné vypořádání
                     - skončením pracovního poměru práva a povinnosti nedotčena
- účinek patentu - ode dne oznámení o udělení patentu ve Věstníku Úřadu (přiměřená náhrada od toho, kdo po zveřejnění
přihlášky vynálezu její předmět využíval)
- majitel patentu má výlučné právo:
          využívat vynález
          poskytnout souhlas k využívání
          patent převést
- rozsah ochrany vyplývající z patentu nebo z přihlášky vynálezu je vymezen zněním patentových nároků. K výkladu
patentových nároků se použije i popis a výkresy.
- zákaz přímého využívání - vyrábět, nabízet, uvádět na trh nebo používat
- zákaz nepřímého využívání - dodávat nebo k dodání nabízet
- vyčerpání práv – majitel nemá právo zakázat třetím osobám nakládat s výrobkem, který je předmětem chráněného
vynálezu, jestliže tento výrobek byl uveden na trh v České republice majitelem; vyčerpání práv se tedy děje uvedením
výrobku na trh
- licence - souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem, poskytuje se písemnou smlouvou (účinnost vůči třetím
osobám zápisem do patentového rejstříku)
- patent se převádí písemnou smlouvou (účinnosti vůči třetím osobám zápisem do patentového rejstříku)
- spolumajitelství patentu - práva z téhož patentu přísluší několika osobám (podílové spoluvlastnictví), právo využívat
každý, k platnému uzavření licenční smlouvy je třeba, není-li dohodnuto jinak, souhlasu všech spolumajitelů; každý ze
spolumajitelů je oprávněn uplatňovat nároky z porušení práv z patentu samostatně. K převodu patentu je zapotřebí souhlasu
všech spolumajitelů. Spolumajitel je oprávněn bez souhlasu ostatních převést svůj podíl jen na některého ze spolumajitelů;
- omezení účinků patentu - nepůsobí proti tomu, kdo před vznikem práva přednosti využíval vynález nezávisle na původci
- práva majitele patentu nejsou porušena, využije-li se chráněného vynálezu:
          - na lodích (a veškerých zařízení souvisejících) jiných zemí, když se tyto lodě dostanou přechodně nebo náhodně
          do České republiky, jestliže se tu těchto předmětů užije jenom pro potřeby lodi;
          - při stavbě nebo provozu letadel či vozidel, dostanou-li se přechodně nebo náhodně do České republiky,
          - při individuální přípravě léku v lékárně na základě lékařského předpisu včetně nakládání s lékem takto
          připraveným;
           - při činnosti prováděné pro neobchodní účely;
           - při činnosti prováděné s předmětem vynálezu pro experimentální účely.
- nabídka licence - prohlásí-li u Úřadu majitel patentu, že komukoli poskytne právo k využití vynálezu – kdo příjme, písemně
sdělí majiteli – vyznačeno v rejstříku; nelze vzít zpět
- nucená licence - nevýlučné právo k využívání vynálezu nevyužívá-li majitel patentu bezdůvodně, udělí Úřad (podmínky,
rozsah a dobu) na základě odůvodněné žádosti, rovněž důvody ohrožení důležitého veřejného zájmu, zapisuje se do
patentového rejstříku
- doba platnosti patentu - 20 let od podání přihlášky, každoročně poplatky
- zánik patentu
          - uplyne doba jeho platnosti
          - majitel nezaplatí ve stanovené lhůtě příslušné poplatky za udržování
          - majitel se ho vzdá
- zrušení patentu - zjistí-li se dodatečně, že:
          - vynález nesplňoval podmínky
          - vynález není v patentu popsán úplně
          - předmět patentu přesahuje obsah podání
          - majitel patentu na něj nemá právo
          zpětná účinnost ode dne počátku jeho platnosti

ŘÍZENÍ O UDĚLENÍ PATENTU

- přihláška vynálezu
           - podáním u Úřadu se zahajuje řízení o udělení patentu (i mez. a evr.př.) + zaplatit správní poplatek
- v přihlášce musí být uvedeno
           - kdo je původce
           - pouze jeden vynález nebo skupina vynálezů
           - vysvětlení jasné a úplné
- v pochybnostech Úřad vyzve aby předvedením byla prokázána využitelnost
- právo přednosti - vzniká přihlašovateli podáním přihlášky
- přerušení řízení o přihlášce
           - bylo-li zahájeno u řízení ve sporu o právo na patent
           - staví se běh lhůt stanovených tímto zákonem
- předběžný průzkum přihlášky
           - zda neobsahuje předmět v rozporu se zákonem  zamítnutí
           - zda nemá nedostatky, které brání jejímu zveřejnění
           - zda přihlašovatel zaplatil přísl. správní popl.- zast.
- zveřejnění – Věstník - 18 měsíců od vzniku práva přednosti – možnost připomínek
- úplný průzkum přihlášky
           - zda splňuje podmínky stanovené tímto zákonem
           - na žádost přihlašovatele či jiné osoby, nebo z moci úřední.

EVROPSKÁ PATENTOVÁ PŘIHLÁŠKA A EVROPSKÝ PATENT
- evropská patentová přihláška - má v České republice stejné účinky
- byla-li vzata zpět - účinky jako zastavení řízení
- změna evropské patentové přihlášky na národní přihlášku – na žádost přihlašovatele
- účinky evropského patentu - stejné účinky jako patent udělený podle § 34 odst. 3
- rozsah ochrany z evropského patentu - je rozhodné jeho znění v jazyce, v němž před Evropským patentovým úřadem
probíhalo řízení
- zákaz dvojí ochrany - pokud je národní patent udělen na vynález, na který byl témuž majiteli nebo jeho právnímu nástupci
udělen evropský patent se stejným právem přednosti, národní patent se v rozsahu, ve kterém se shoduje s evropským
patentem, stává neúčinným ke dni, k němuž uplynula lhůta pro podání odporu proti evropskému patentu, aniž byl odpor
podán, anebo dnem právní moci rozhodnutí, jímž byl v řízení o odporu evropský patent zachován
- zrušení evropského patentu - zruší-li Evropský patentový úřad evropský patent, účinky v ČR
- za udržování evropského patentu v platnosti je majitel povinen platit poplatky

								
To top