Cesk� a slovensk� pr�vn� dejiny by fL1y4q

VIEWS: 41 PAGES: 98

									                               ČESKÉ A SLOVENSKÉ PRÁVNÍ DĚJINY

1.A. Literatura a prameny k české právní historii (edice pramenů)

Pramen = autentické zachycení minulosti,prostřednictvím právních knih a zákonů.Je to z čehož
poznáváme historii. Prameny mohou být hmotné (např. rytíř Rolland-symbol práva) a nebo literární.

Počátky vědeckého zpracování historie u nás-17. století- doba pobělohorská.
         Do tohoto období patří naši dva evangeličtí historici:
Pavel Stránský ze Zap
Spisovatel,právník,historik a politik, který žil v exilu v Nizozemí. V roce 1634 napsal latinsky psané dílo
Respublica Bohema (O státě Českém), které bylo vydáno v jeho exilu. Zabývá se v něm geografickými
poměry, posloupností panovníků. Nalezneme zde kapitoly o zákonech a právu, o orgánech státu a jejich
kompetence, jsou tu popsané i pohřební ceremoniály. Podává důkaz, že naše země byly vždy samostatné,
že naše právo pochází z domácích zdrojů.
Pavel Skála ze Zhoře
Protestantský historik, dlouhá léta v exilu v Německu.Autor 10-ti svazkového rukopisu česky psané
Historie církevní, na které pracoval v exilu a která na 16 000 foliových stranách popisuje dějiny
křesťanství a katolické církve až do roku 1623. Nebyla nikdy vydána tiskem.
Dále napsal dílo Česká konfederace v knize najdeme i kapitoly o právu - zabývá se generálním sněmem
z roku 1619, který přijal 1. českou ústavu pro celé soustátí (tzv. Česká konfederace).Obě díla byla
využívána k politickým věcem, např. za absolutismu se zdůrazňovaly některé pasáže týkající se české
svébytnosti
Bohuslav Balbín
Česky i latinsky píšící historik (jezuita), který napsal Obranu jazyka slovanského, zvláště českého
(latinsky psaná, tištěna v 18. století) a Liber curialis - dějiny soudnictví a Zemských sněmů. Díle napsal
spisy Učené Čechy a Výtah z dějin Čech.

            Doba osvícenství
Toto období klade důraz na úlohu rozumu (ratio).
Mikuláš Adaugt Voigt - napsal málo úspěšné dílo z oboru právní historie O duchu českých zákonů,
psané německy.
Gelasius Dobner –Zakladatel novodobého českého dějepisectví. Napsal latinsky komentář k Hájkově
Kronice české a napsal O horním právu jihlavském. Objevuje se u něho myšlenka přirozeného práva,
zabýval se horním právem jihlavským.
František Martin Pelcl - byl prvním profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě. Vyzvedává
českou státnost.Vydal Balbínovu Obranu jazyka slovanského. V historických pracech se věnoval
monografii Karla IV. a jeho syna Václava IV.
Josef Vratislav Monse – profesor práv na Olomoucké universitě, kde přednášel o moravském právu. Jeho
smrtí pokus o historické traktování moravského práva zaniká.

        Roku 1769 vznikla Česká společnost nauk. Původně se jednalo o Soukromou učenou společnost
nauk. Roku 1784 se ale stává veřejnou a od r. 1790 si do názvu přidává slovo „Královská“. U zrodu této
předchůdkyně Akademie věd stáli - Ignác Born, hrabě František Antonín Nostic a kníže Wüstenberg.
Společnost pořádala odborné diskuse, které se týkaly i naší historie. Vydala i mnoho vědeckých děl.


                  Rozvoj práva u nás v 19. a 20. století
r.1861 byl založen časopis Právník, který vychází dosud. Objevovaly se v něm historicky zaměřené stati a
úryvky. K prvním autorům patřil K. J. Erben.
r. 1864 vznikl spolek českých právníků -Právnická jednota -vydával časopis Právník a pořádal zajímavé
debaty.
r. 1868 založili studenti práv spolek nazvaný Všehrd.

               Význační právníci i neprávníci 19. století.
Josef Karel Auersperg - prezident zemského soudu; německy napsal dílo Historie královského
apelačního soudu (1805).
František Palacký – zabýval se českou právní minulostí, založil edici pramenů k českým dějinám – Archiv
český.


                                                   -1-
Hermenegild Jireček - Stal se zakladatelem právních dějin jako vědecké disciplíny. Napsal Slovanské
právo v Čechách a na Moravě (od vzniku práva u nás až do doby Karla IV.). Spolu s bratrem Josefem
založil a vydával edici Codex iuris bohemici (Zákoník českého práva) - obsahovala 13 svazků (mělo jich
být 20, ale neměl dostatek peněz) . Je využíván až do dnes, obsahuje všechny základní zákoníky českého
feudalismu až do roku 1627 včetně právních knih ze 14.století-Knihy devatery, zákoník městského práva,
zemská zřízení ze 16.století, Obnovené zřízení zemské.
Hugo Toman - pražský advokát 19. stol. zabýval se historií práva státního v poběloh. době.
Karel Jičínský - působil jako vychovatel v rodině Černínů; napsal Vývoj českého právnictví.
Josef Kalousek- Nebyl právník.Vydal dílo nazvané České státní právo - chtěl ukázat, že české země byly
vždy svébytným státním útvarem a nikdy nebyly lénem římskoněmecké říše.

            Edice pramenů
1.-Archiv český - vycházel od roku 1840. U jeho zrodu stál František Palacký. Bylo zde vydáno např.
Vladislavské zřízení zemské, různá sněmovní usnesení, korespondence šlechty. Archiv český byl oživen na
počátku 20. století Gustavem Friedrichem.
2.-Codex iuris bohemici - vydávali ho Hermenegild a Josef Jirečkové.
3.-Codex iuris municipalis (edice městského práva).Editorem byl první profesor českých právních dějin
na pražské univerzitě Jaromír Čelakovský - syn Ladislava. Zde vycházela privilegia měst pražských a
královských venkovských měst.
4.-Codex diplomaticus (z počátku 20. století).Vydával ho Gustav Friedrich a po něm Jindřich Šebánek.
Tato edice obsahovala listy a listiny.
5.-Sněmy české (z 19. století, oživena na počátku 20. století).Usnesení českých Zemských sněmů vydával
Antonín Gindely.
6.-Fontes rerum bohemicarum – Z podnětu Fr.Palackého- uveřejňuje obsah českých sněmů a jejich
usnesení ze16.a17.stol.Prvním redaktorem byl J.Emler.Jsou to prameny k čes. dějinám.
7.-Desky zemské (Pozůstatky desek zemských království Českého r. 1541 pohořelých).Tato největší
práce Josefa Emlera vyšla v letech 1870 a 1872.
8.-Regesta diplomatica – Josef Emler. Obsahuje edici zemských desek a veřejných knih.
9.- Zřízení krajské v Čechách.- Autorem Bohuš Rieger.

            Významní historici práva 20. století
Karel Kadlec- zakladatel dějin slovanského práva, zpracoval ruské,uherské,rumunské právní dějiny.
Jaromír Čelakovský –zpracoval 1. učebnici- Povšechné české dějiny právní.Vyučoval na UK předmět
Právní historie česká.
Jan Kapras - vydal učebnici pro práv. fakulty - Právní dějiny zemí Koruny české. Byl nástupcem J.
Čelakovského na UK-vyučoval předmět Právní historie česká.
Zikmund Winter - vycházel z historie.
Karel Kadlec - přednášel právo slovanské na právnické fakultě.
Václav Vaněček - napsal Dějiny státu a práva v Československu.Profesor československých právních dějin
na UK.
prof. Bohumil Baxa – napsal - Dějiny práva na území ČSR.
Richard Horna - žák V. Vaněčka, zabýval se pranýřem.
prof. Štýbr - žák V. Vaněčka, působil na UK za první republiky.
Karel Malý – napsal Dějiny českého a československého práva do roku 1945.
Valentin Urfus - zabývá se soukromým právem hlavně doby pobělohorské.

1.B. Právní zakotvení vzniku Československa

Recepční zákon
Vznik samostatného Československa a vyhlášení prvního zákona státu
Na začátku roku 1918 zřejmý směr válečných událostí a politický osud R-U – přípravy na vznik
samostatného československého státu neprobíhaly moc intenzivně - od dubna 1918 se začal připravovat
politický a hospodářský program - vytvořen přípravný výbor - K. Kramář, J. Preiss, A. Rašín, J. Schneider, F.
Pantůček a další - vypracování dvou osnov zákonů.
První - hospodářský zákon - J. Preiss - podklad k zabezpečení samostatného hospodářství a měny – druhý
- F. Pantůček - politický zákon - o prozatímní ústavní vládě říše české.

27. října 1918 nový rakouský ministr zahraničí hrabě G. Andrássy zaslal prezidentu Wilsonovi notu,ve
které byly jeho podmínky přijaty. Tento akt byl českou veřejností pochopen jako kapitulace R-U.



                                                    -2-
Následující den Národní výbor slavnostně a veřejně vyhlásil zákon o vzniku samostatného státu
československého (11/1918 Sb.) Na základě těchto událostí došlo ke spontánní manifestaci pražského
obyvatelstva a došlo k vyhlašování ČS republiky.

Prvním zákonem se nestala ani jedna z předloh, ale narychlo připravená recepční norma (recepční
zákon 11/1918 Sb.) – schváleno 28. října 1918 Národním výborem – politici nepočítali s tak rychlím
zhroucením R-U – koncepce Dohody rozhodli, že definitivní vítězství bude až 1919.
14. října 1918 - generální stávka - porada politiků v čele s Rašínem a Preissem - shledáno, že připravované
zákonné předlohy jsou nedostatečné - Rašín připravil text prvního zákona - veřejnost se seznámila příští
den z tisku a plakátů - „veškeré dosavadní zemské říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“
- „veškeré úřady samosprávné, státní i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a
jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení“.

Autor Rašín - „aby nenastal bezprávní stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října
pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo“.

Vzhledem k značně odlišnému právnímu a správnímu vývoji v českých zemích a na Slovensku, zejména po
rakousko-uherském vyrovnání, byly převzaty dva zcela jiné právní a správní systémy - právní
dualismus – slib stavu přechodného – ale z provizoria se tak stal trvalý stav.

V čele Národní výbor - výraz jednoty národa – zákonodárná i výkonná moc - pro celý stát – jeden Slovák -
dr. Vavro Šrobára.

Jednání pražského Národního výboru s představiteli místodržitelství o předání státní moci - v německých
okresech dosavadní státní správa nedotčena a že bude fungovat nerušeně dále - sjednáno, že
místodržitelství uznává Národní výbor za „výkonný orgán suverenity národa“.
Obdobné poměry jako v Čechách byly na Moravě a ve Slezsku, kde podle vzoru pražského Národního
výboru došlo ke vzniku Moravského národního výboru v Brně a Zemského národního výboru pro Slezsko.

2.A. Zákon sudnyj ljudem (včetně příkladů) a další prameny práva

Došlo i k vytvoření primitivního právního systému - původní zvykové právo již nevyhovovalo - na
základě byzantských právních norem sepsány dva dokumenty - Nomokánon (sestavený Metodějem)
a sbírka právních předpisů Zakon sudnyj ljudem (zpracoval Konstantin).

Zákon sudnyj ljudem (2. pol. 9. stol.)
- neboli Soudní zákon pro laiky, tedy pro světské osoby je nejstarší známá slovanská právní památka,
    autoři Cyril a Metoděj (na žádost moravského knížete Rastislava)
- byl vypracován podle byzantského vzoru a jeho modelem byla tzv. Ekloga (výbor zákonů
    obrazoboreckých císařů isaurijské dynastie Lva III. a Konstantina V., obsahovala látku justiniánské
    kodifikace „Corpus Iuris Civilis“ s modifikacemi obyčejového práva)
    Aplikuje normy církevního práva na světskou společnost, obsahuje 33 článků, tvoří doplněk
    obyčejového práva (tj. užíván jen tehdy, když měnil dosavadní právo obyčejové, nebo když obyčej
    chyběl), navazuje na sbírku církevního a světského práva Nomokánon (autor Metoděj), vycházel ze
    zásad křesťanství, ústřední motiv nadřazenost Božích zákonů nad světskými, obsahuje soubor norem
    trestního, procesního a rodinného práva, na rozdíl od Eklogy některé tresty mírnější (př. za krádež
    koně za války pokuta, za smilstvo s jeptiškou uřezání nosu (církevní trest – pokání 15 let) aj.),
- církevní tresty mírnější (většinou pokání, půst) než světské (stětí, upálení..),
  tresty: pokání (4 stadia: 1. plačící – stál v předsíni a prosil příchozí, aby se za něho modlili; 2. slyšící –
    kajícník mohl být přítomen po určitou část bohoslužby v chrámu; 3. klečící – v kleče se mohl účastnit
    celé mše, nesměl přijímat tělo Páně; 4. stadium, kdy kajícník stál s ostatními věřícími, opět nesměl
    přijímat tělo Páně. Celý proces trval 7 let.), majetkové (především odškodnění – př. za znásilnění
    panny na pustém místě propadal majetek pachatele dívce), mrzačící – přísné mrzačící tresty uvedené
    v Ekloze byly v tomto zákoně mnohdy nahrazeny tresty majetkovými, ale v některých případech byl
    tento trest ponechán (uřezání nosu v případu svedení zasnoubené dívky), absolutní – zřídka,
    vyhoštění (svatokrádež)
- rodinné právo – zásada monogamie, majetkové právo - dělení kořisti (1/6 knížeti, zbytek bojovníci),
    procesní ustanovení (používá se přísaha jako důkazní prostředek), trestní právo (nebrat zaujaté
    svědky, rozlišit místo činu – veřejné místo, pusté místo)


                                                     -3-
-   samotný Zákon vykazuje nízkou míru abstrakce a upravuje jen některé příklady

Anonymní homilie (homilie = výklad části biblického textu), sestavil Metoděj, spojena s právem
   církevním, obsahuje výzvu adresovanou soudním orgánům, aby dodržovaly Soudní zákon pro laiky

Nomokánon (= sbírka zákonů), Metodějům překlad byzantské památky ze 6. st. – Synagoge od Jana
   Scholastika, je stručnější, nalezneme zde normy, které jsou přímo církevní provenience, ale i normy,
   které vydával stát

Staroslověnský pedestenciál – sloužil k stanovení pokání za hříchy, rozlišuje se v něm vražda a zabití

Z Přemyslovského státu - Výsady Boleslavovy, Dekreta Břetislavova..
2.B. Tiskové právo 1848 – 1948 – zákony a hlavní instituty

Svoboda tisku (podobně jako ostatní demokratické svobody) byla poprvé proklamována v Rakousku v r.
1848 ve spojitosti s požadavky svobody projevu. Stalo se tak zatímním tiskovým předpisem z března 1848
(nenabyl platnosti) a nařízeními ministerské rady /1848/, kterým bylo pro rozhodování o tiskových
deliktech u nás poprvé zavedeno řízení před porotními soudy.

Zrušena předběžná cenzura - jejím zrušením byla zavedena trestní odpovědnost autorů tiskopisů,
vydavatelů i tiskařů za zveřejněné obsahy. To vše bylo zakotveno v tiskovém patentu z roku 1849 (č.
161 ř.z.) a v uvozovacím patentu k trestnímu zákonu z roku 1852 a také v tiskovém řádu z roku 1852
(č. 122 ř.z.)

Pro vydávání časopisů se vyžadovalo složení peněžité jistoty (kauce). Mohl být zastaven každý časopis,
který byl nepřátelský monarchii, náboženství, veřejné mravnosti aj.

Definitivně bylo tiskové právo upraveno zákonem č. 6/1863 ze 17. 12. 1862 a zákonem o tiskovém
řízení (č. 7/1863 ř.z.) Po dobu 18. let byly v soudnictví porotní soudy. Východiskem pro úpravu
tiskového práva byl čl. 13 ústavního zákona č. 142/1867, který zakotvil právo každého „mínění své
v mezích zákona slovem, písmem, tiskem nebo vyobrazením volně pronášeti“. Také tato právní úprava
byla převzata Československou republikou.

V roce 1918 byly recipovány poměrně pokrokové rakouské a uherské předpisy tiskového práva.
Obsahovaly ovšem rozsáhlé možnosti orgánů státního dohledu – využití cenzury, konfiskace tiskovin a
instituty omezení zejména opozičního tisku. V listopadu 1918 podány první návrhy na změny těchto
předpisů a odstranění některých překážek svobody tisku.

Únor 1919 – předložena parlamentu osnova zákona o tisku – podle ní všechny instituty důležité pro
existenci periodických tiskovin byly upraveny velmi liberálně v duchu demokratických ideálů. Osnova
nebyla projednána. Ústavní listina zakotvila v § 117 svobodu projevu tiskem v zákonných mezích, § 113
výslovně uváděl svobodu tisku (právo tisknout i rozšiřovat tiskoviny).

Duben 1920 – vydán zákon o mimořádných opatřeních, který opravňoval vládu, aby v zájmu ochrany státu
za mimořádných okolností omezila svobody občanů, mezi nimi i svobodu tisku.

Březen 1921 – nový komplexní návrh tiskového zákona – výrazně demokratický, prostředek k zajištění
svobody tisku zakotvené ústavou. V parlamentě nebyl projednán z politických důvodů.

V dalším vývoji jen dílčí změny vedoucí k omezování svobody tisku (př. Zákon na ochranu republiky
z roku 1923 – stanovil 11 skutkových podstat deliktů, které bylo možno spáchat obsahem tiskopisu –
konkrétní uveřejnění závadných textů – trestem např. zastavení činnosti časopisu).

Tisková novela z r. 1924 – obsahem procesní otázky, projednávání tiskových urážek a zločinů křivého
obvinění přechází z porotních soudů na soudy krajské (zřízeny 5. členné senáty – tzv. kmetské soudy).

Místo komplexní úpravy byl v roce 1933 schválen pouze tzv. Malý tiskový zákon o dvaceti paragrafech -
zaváděl omezení – kontrola, omezení nemravných publikací, upravil otázky tzv. tiskové opravy. Spolu




                                                  -4-
s ním vydán v roce 1933 Zákon o ochraně cti. Zpřísňoval stíhání a trestání ublížení na cti, k němuž došlo
v tisku, zavedl kumulaci trestů za jednotlivá ublížení na cti.
Do tiskových poměrů zasáhly také další zákony – např. novela zákona na ochranu republiky z roku 1933
a 1934, zmocňovací zákon a zákon o obraně státu z roku 1936. Tiskové zákonodárství tvořilo mozaiku
recipovaných základních předpisů z doby monarchie a drobných úprav z 20. a 30. let.

3.A. Dekreta Břetislavova – správa státu a soudnictví, manželské a procesní právo

Dekreta Břetislavova - 1039
Nejstarší souvislá právní památka - soubor příkazů a zákazů zaměřených hlavně na podporu křesťanských
zásad vztahů mezi lidmi a k upevnění církevní a státní organizace - Břetislav vydal nad hrobem sv.
Vojtěcha v polském Hnězdně - polský stát v krizi - vojenská loupežná výprava zdůvodněna snahou přenést
ostatky do Prahy. Latinský text je znám z Kosmovy kroniky (světská památka ovlivněná církevní naukou
a Biblí).

Správa státu – v raně feudálním státě se krom orgánů ústředních začínají vytvářet i zárodky příští správy
patrimoniální, tj. vrchnostenské. Základem je existence šlechtického velkostatku, tj. šlechtické držby půdy
a s ní související potřeba závislého obyvatelstva, aby plnilo své nové povinnosti vůči feudálům. Tuto
skutečnost připomínají Dekreta, která v duchu křesťanské morálky zavádějí šestidenní pracovní týden a
svěcení neděle jako dne odpočinku. Z držby půdy vyplývalo právo držitele požadovat na poddaných, aby
na půdě pracovali a odváděli část z výtěžku - svěcení svátků - nepohřbívat mimo hřbitov. Krčmy zdrojem
všeho špatného - krčmář přivázán ke sloupu a bičován (první zmínka o pranýři - sloup), jeho věci zakopá-
ny a pijáci zavřeni dokud nezaplatí 300 denárů.
Ze vztahu šlechtic – nevolník se vyvíjí další funkce vrchnostenské správy, jejíž součástí byla i vesnická
samospráva.

Manželské právo (rodinné) – upravuje vztah mezi mužem a ženou, nadále se mělo řídit kanonickým
právem, je nařizována zásada zákonnosti, monogamie a nerozlučitelnosti manželství, tj. zákaz rozvodů
(posvátné z hlediska kanonického, „kdo ruší manželství budiž vyhnán do Uher se statutem psance“),
církevní forma sňatku, stíhání smilstev, cizoložství žen. Rozhodování manželských sporů svěřeno
církevním soudům za použití ordálů - poprvé zmíněn v právní rovině.

Poprvé v právní rovině zmíněn ordál - boží soud.
ordál vody - v Čechách jen studená – spuštění svázaného do vody - potopí-li se, je nevinný
ordál brodění
ordál železem - chůze bosýma nohama po dvanácti rozžhavených radlicích
ordál přísahy – přísahající dá prsty na rozžhavené železo - musí podržet po dobu přísahy
ordál soudního souboje – z krevní msty - smlouva bití klínu v klín - mečem bojovali svobodní, nesvobodní
holemi - níže postavený nemohl vyzvat výše - právo na oddechový čas – třikrát po hodině – pokud se
nedostavil mohl ho žalobce zajmout nebo zabít a odvléci za nohy k šibenici
ordálová přísaha – očištění - určitý počet spolupřísežníků - přeřeknutí = ztráta sporu – přísaha „bez
klésky“ x „s kléskou“ – umožněna oprava, od Karla IV nevedla ztráta přísahy ke ztrátě hrdla, ale
k doživotnímu žaláři
ordály kritizovány již v době svého rozkvětu (12.,13.století) – zvláště církev, 1343 – kněží se přestali
účastnit

Procesní právo a soudnictví – arciknězi jsou nadáni právy veřejného žalobce – z úřední moci (ex offo)
mohou zahajovat řízení v trestních věcech – je to ale výjimka, uplatňuje se spíše svémoc. Právo trestní
iniciativy při stíhání vražd, právo na pokuty za nedodržování církevních svátků a nedělí a za pohřby mimo
křesťanské hřbitovy. Zakázány krčmy – kořen všech špatností (pranýřování krčmářů).
Pravidla o řízení na soudech se vyvíjela na základě obyčejového práva, soudní praxe a byla ovlivněna i
zákonodárnými zásahy českých panovníků. Charakteristickými rysy procesu byly veřejnost, ústnost,
zásada projednací, soukromá iniciativa stran, důkazní řízení ordálové a jiné přežitky – např. v trestním
právu nalézáme soukromou mstu – omezena placením náhrady za způsobenou škodu či výkupem z krevní
msty – tzv. příhlavní peníze.

3.B. Autonomie Slovenska 1938




                                                   -5-
V červnu 1938 předložili poslanci Hlinkovy ĺudové strany v parlamentě návrh zákona o autonomii
Slovenska. Postup při prosazování požadavků přizpůsobovali vývoji situace na mezinárodní scéně a
aktivitám sudetských Němců, kteří útočili stále intenzivněji na integritu ČSR z druhé strany. Slovenští
politikové stupňovali své požadavky a kladli další podmínky (např. v úpravě volebního práva na
Slovensku tak, že by je nemohli uplatnit tam žijící Češi). Po Mnichovu nátlak na pražskou vládu ještě zesílil.

6.10.1938 se v Žilině sešli členové výkonného výboru (ĺudovci a další strany) a uzavřeli dohodu o
společném prosazování červnové osnovy zákona o autonomii. Výkonný výbor ĺudové strany zároveň vydal
„Manifest slovenského národa“ (tzv. žilivský manifest) – požadovali jménem národa právo na
sebeurčení a svobodnou volbu státního zřízení, hlásila se ke křesťanství a podpořila boj proti „židovské“
ideologii.

Současně byl dne 6.10. jmenován J. Tiso ministrem pro správu Slovenska. Ten vytvořil autonomní vládu a
pražská vláda na ni přenesla rozhodování slovenských záležitostí.
De facto bylo autonomní uspořádání Slovenska v rámci okleštěné ČSR uvedeno do života realizací Žilinské
dohody.
Od té chvíle bylo Československo oficiálně považováno za jakýsi dualistický útvar – Česko-Slovenskou
Republiku. Slovensko mělo svůj sněm i vládu, která byla součástí ústřední vlády celé republiky.
Tisova vláda se ujala správy Slovenska, po vzoru fašistických režimů byly na Slovensku legalizovány a
vládou podporovány ozbrojené oddíly Hlinkovy gardy. Koncem října 1938 slovenská vláda rozpustila
spolky, které mohly tvořit alespoň z části protiváhu gardám (např. Orel, Národní garda).
Po faktickém zavedení autonomie a po stanovení nových hranic republiky začali slovenští představitelé
jednat s vládou o uzákonění tohoto nového stavu. Na naléhání slovenských politiků byly dne 19.11.
schváleny osnovy návrhů ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, oficiálně
publikovány jako z.č. 299/1938 Sb. (Slovensko) a z.č. 329/1938 Sb. (Podkarpatská Rus).

4.A. Lenní právo v českém státě

Mělo značný význam pro organizaci feudálního zřízení a jeho vnitřního uspořádání. Podstatou lenních
vztahů byla představa o děleném vlastnictví, tj. o tom, že vlastnické právo se dělí na vrchní (vlastnictví
k podstatě) a užitkové (k užitku), tzv. Dominium directum a dominium utile

Vrchní vlastník, označován jako senior, propůjčoval k užívání objekt lenního vztahu, např. půdu nebo
úřad, hodnost, právo, vlastníku užitkovému, označovanému jako vazal. Tento měl právo léno užívat, ale
jen se souhlasem seniora, kterému byl zavázán řadou povinností: vojenskou službou, finančními dávkami
apod. Souhrn těchto povinností byl označován jako „věrnost“ (fidelitas). Porušení věrnosti, zrada
(infidelitas) byla důvodem k odnětí léna. Léno se vracelo v případě Senior měl povinnost zajistit nerušený
výkon práv vazala.

Počátek těchto vztahů nalézáme v knížecích družinách. Členové družiny se usazovali na knížecí půdě,
která je má hmotně zajistit a připoutat k službě v zájmu knížete, a tedy i státu. (odtud název této držby -
výsluha). Pro stabilitu feudálního státu mělo výsluhové zřízení základní význam: od závazku osobního
k panovníkovi se přechází k závazku věcnému a vrstva velmožů získává podstatný zájem na existenci a
bezpečnosti státu. Postupem doby se držba výsluh stává dědičnou a tím se mění v léna, která přecházejí
(se souhlasem seniora) na mužské potomky vazala (mana). Dokladem jsou Statuta Konrádova.

Od druhé pol. 13. st. ovlivňuje vývoj domácího lenního práva i manské právo švábské a saské. Seniorem
mohl být nejen král, ale i světský či církevní feudál. Vazalem-manem je svobodný muž – šlechtic. Výjimku
tvořili manové církevních vrchností, tzv. nápravníci, což byli vlastně svobodní sedláci vykonávající
vojenskou službu pro církevního pána.
Královská léna byla od 14. st. zapisována do lenních knih, později do dvorských desek.
Na lenním systému byla budována i správa některých pohraničních oblastí (Kladsko či Loketsko).
Zpravidla každý důležitý hrad měl vybudován svůj systém lén a v čele stál hejtman. Známé je např.
manství karlštejnská, která byla zrušená formálně roku 1811 a která sloužila k ochraně korunního
pokladu a archívu.

4.B. Výpraskový patent z roku 1854, vztah k trestnímu zákoníku z roku 1852

Výpraskový patent – Prügeltpatent (20.dubna 1854)


                                                    -6-
R. 1854 byl vydán Zákoník upravující správní administrativní řízení, tzv. „výpraskový patent“. V podstatě
jím byla politickým a policejním orgánům rámcově vymezena trestněprávní pravomoc a dány hlavní
směrnice pro její provádění (vydávání policejních příkazů, vynucování jejich dodržování, trestání jejich
přestoupení). Své jméno nese od toho, že mohl být uložen i tělesný trest. Policejní tresty mohly být buď
peněžité nebo vězení (vězení bylo na několik dnů - trest uložený správní, ne soudní cestou), popř. bití
(podle podmínek pro ukládání tělesných trestů). Tělesné tresty byly zrušeny roku 1867, ale dál tento
zákon zůstal v platnosti, byl převzat i do ČSR.

V podstatě se jedná o císařské nařízení č. 96/1854, které platí až do doby ČSR, do r. 1927. Z formálního
hlediska byl tento patent normou trestního práva správního. Posiloval autoritu výkonných orgánů státní
správy a výkonných článků samosprávy. Předpis m.j. procesně upravil vymáhání peněžitých sankcí,ale
povinných poplatků a dávek uložených občanům státními a obecními orgány. Pokuty za protipolicejní
chování jsou proti pořádku a slušnosti. Netrestaly soudy, ale správní úřady. Patent posloužil
absolutistickému režimu k zesílení policejního dozoru nad občany, vůči kterým dostal byrokratický státní
aparát velmi široké pravomoci.

V § 8 obsahoval možnost použití příslušníků ozbrojených složek, četnictva, policie, armády, při nuceném
    výkonu správních rozhodnutí. Jejich asistence byla uvedena rovněž při předvádění předvolaných osob
    k jednání před úřady.
V § 11 se uvádí, že místo vězení nebo zostřeného trestu lze použít trest tělesný (u těch, kde to trestní
    zákon dovolil).

V trestním právu byl roku 1852 vydán nový trestní zákoník, který nahrazoval zákoník z roku 1803. Bylo
zde členění na zločiny, přečiny a přestupky. Platil až do roku 1950, byl málo pozměňován. Významné
změny se dočkal roku 1867, kdy z něho byly vypuštěny feudální přežitky (zrušena možnost tělesných
trestů, pranýře), byly definovány nové zločiny, přečiny a přestupky.

5.A. Poměr českého státu ke středověké Říši římské podle Zlaté buly sicilské
   a Zlaté buly Karlovy

Základním problémem existence a vývoje českého státu je jeho mezinárodní postavení, zejména poměr
k západním sousedům. Franští a němečtí panovníci se snaží o ovládnutí a podmanění si ho, ze strany
českých panovníků je to snaha o maximální nezávislost.

Jako vztah politický nutno chápat i vztah českého státu k říši (např. placení poplatků – daní, tj. výkup
z hrozby války), údajná lenní závislost – císařové využívali teorie o papežském a císařském
univerzalismu, podle které podléhají císaři všichni křesťanští panovníci jako světské hlavě křesťanského
světa. Němečtí panovníci se snažili tento vztah vykládat ve smyslu lenní teorie jako vztah nejen osobní
(římský císař – český panovník), ale i věcný (římský císař – český stát), jako by tedy měli dispoziční právo
českým státem jako svým lénem. Český stát však niky nebyl lénem německého císaře. Proto z této teorie
universalismu vyplívá, že římský císař je pouze reprezentantem všech zemí - později římská říše
nadstátním útvarem.

- něm. teorie: "Když říšský panovník dává českým králům titul, jsou v lením poměru k Římu."
- oprava této teorie: "čeští panovníci mají zdroj moci ve své zemi, protože se č. panovníkem stávají z vůle
    č.stavů (šlechty) a římský císař už jen formálně jejich hodnost potvrzuje." – od 1126 - bitva u Chlumce

Poměr českého státu k říši se podstatně změnil získáním královského titulu pro české panovníky (roku
1085 knížeti Vratislavovi, r. 1158 Vladislavovi II., od r. 1198 trvale Přemyslu I.) Ve smyslu tehdejší teorie
lenního práva nebylo pak už vůbec možné, aby český král byl vazalem, neboť král stál v lenní hierarchii na
prvém místě.

Konečnou úpravu vztahu českého státu k říši přinesla pak Zlatá bula sicilská z 26.9.1212, kterou byly
císařem Fridrichem II. Přiznány českému státu všechny politické zisky a výsady, které dosud získal. Byla
vytvořena pro Přemysla Otakara I.
Bula uznávala:
        A) právo domácí volby panovníka
        B) dědičný titul krále pro české panovníky


                                                    -7-
        C) právo investitury biskupů
        D) zásadní jednota a nedělitelnost státu
Závazky českého státu k říši byly spíše formální povahy – účast českého krále na říšských dvorských
sjezdech, na římské korunovační jízdě římských císařů. Ve svém souhrnu představovala bula uznání
suverenity českého státu a českého krále.

Zlatou bulou Karla IV. z r. 1356 byla tato skutečnost dále potvrzena:
        a) vnitřní mezinárodní suverenita a nezávislost českého státu tu byla výslovně uznána
        b) práva a funkce českých králů v říši, které dostával český král lénem od císaře, byly jen jeho
             osobními závazky
Český král měl hodnost říšského arcičíšníka a s tím pak spojenou funkci volitele (kurfiřta) římského krále.
Trůn dědičný po meči a po přeslici v rodu Lucemburků (Dynastii lucemburské se tak podařilo definitivně
vyřešit mezinárodní postavení českého státu) - po vymření svobodná volba zemským sněmem. Právo razit
zlaté a stříbrné mince (mincovní regál). Poddaní kurfiřtů nesmí být odvoláváni k cizím soudům ani k
jednání do ciziny, plná soudní suverenita.

Instituce kurfiřtů - 13.stol. - sbor volitelů říšského krále (světští - markrabě braniborský, falckrabí
rýnský, vévoda sasský, král český + církevní - arcib.kolínský, mohučský a trevírský)

5.B. Stanovení státních hranic ČSR

Řadu měsíců po vzniku samostatného státu nebyly určeny hranice - nebyl mezinárodněprávně vymezen
rozsah území. Pro jejich určení neexistovalo ano jednoznačné a spolehlivé vodítko. V souvislosti se
vznikem států ve střední Evropě bylo uplatňováno hledisko sebeurčení národů (hledisko etnické), toto
hledisko akceptovaly vlády vítězných západních mocností - u nás myšlenka prakticky neproveditelná -
použitelný nebyl ani historický princip - území ČSR bylo součástí území Českého království - jako takové
nebylo nikdy vytyčeno - po vzniku republiky snaha o odtržení některých hraničních území.

Spory ČSR o území s:

Rakousko - před vznikem republiky začaly připravovat německy mluvící poslanci sjednocení rakouských
Němců        do      jednoho           státního      celku      za       přímé      podpory   Rakouska
30. 10. 1918- vyhlásil vídeňský parlament utvoření dvou provincií na území ČSR - Deutschböhmen
(Liberec) a Sudetenland (Ústí nad Labem) - krátce nato další - Böhmerwaldgau (pošumaví) a
Deutschsüdmähren (jižní Morava, Znojmo) - sestavily místní sněmy a vlády a prohlašovaly se za součást
Rakouska - jednání o začlenění do ČSR němečtí zástupci kategoricky odmítli, proto pohraničí obsadili
česká vojska a úředníci složili slib věrnosti pražské vládě. Hranice od té doby respektována.

Polsko – 1919 spor o území těšínského knížectví, připojeného Janem Lucemburským 1327 (historicky
patří k Čechách, etnicky spíše k Polsku) – snaha území ovládnout vojensky. Konflikt ukončen
diplomatickým zásahem dohodových (vítězných) velmocí.

Mírová konference v Paříži – 1919
27 států - rozhodující slovo vítězné mocnosti (USA, GB, FR, IT, JAP) - podepsání mírových smluv s
poraženými      –    v    komplexu      tvořily   versailský    systém     poválečného       uspořádání
Měla být zárukou míru v Evropě - delegace ČSR vedena premiérem Kramářem, mluvčím ministr zahraničí
Beneš - dalekosáhlé požadavky na historické území Čech, Moravy, Slezska s historickým Těšínskem,
Slovenska s hranicí posunutou výrazně na jih, Podkarpatská Rus, Vitorazsko a Valticko, Kladsko, Hlučínsko
a Hlubčicko, pětikilometrový koridor pro spojení se spojeneckým státem srbsko-chorvatským - argumenty
historickoprávní, národnostní, strategické, komunikační
Mírové smlouvy měly 2 části (hranice poražených států a jejich sousedů stanoveny v 2. části mírových
smluv podepsaných v Paříži).

hranice:
- československo-německá hranice, sahající v té době až k Ostravě, byla popsána ve Versailleské mírové
   smlouvě z roku 1919 (zák. č. 217/1921 Sb. z. a n.)
- s Rakouskem bylo stanovena v Saint-Germainské smlouvě z roku 1919 (č. 507/1921 Sb.)
- hranici s Maďarskem stanovila Trianonská smlouva z roku 1920 (č. 102/1922 Sb.)




                                                   -8-
-    hranice československo-rumunská a československo-polská vycházela z textu neratifikované Sevreské
     smlouvy (září 1920), spory na polské hranici o Těšínsko, Oravu a Spiš byly vyřešeny rozhodnutím
     konference velvyslanců v letech 1920 a 1924 (vyhláška č. 20/1925 Sb.)
-    o hranicích našeho státu dále pojednávala úmluva mezi ČSR a Rakouskou republikou o vedení hranic
     (č. 288/1922 Sb.) a zákon z 30.1.1920 Sb. o inkorporaci Vitorazska a Valticka
-   v mírových smlouvách průběh hranice stanoven velmi povrchně

Ústava ČSR požadovala, aby územní změny byly potvrzeny formou ústavního zákona. Pozdější změny
hranic (z doby 1. republiky), tj. změny obsažené v hraničních statutech a v československo-německých
smlouvách z let 1930 a 1935, byly stvrzeny ústavními zákony z let 1930, 1935 a 1936.

Problémem bylo začlenění Podkarpatské Rusi do ČSR – nejprve patřila k uherské části R-U, v r. 1919 se
však rusínští politikové přihlásili k ČSR, což potvrdila i konference (tzv. malá smlouva St. Germainská).
Guvernérem P.R. se stal O. Žatkovič (jmenován T.G.M.). Postupně se objevují hlasy volající po samosprávě,
či autonomii; 29.6.1945 podepsána v Moskvě smlouva o Zakarpatské Ukrajině a Podkarpatská Rus byla
postoupena Sovětskému Svazu.

6.A. Lužice a Slezsko jako součást státu České koruny

Český stát se postupně rozšiřoval a rozvíjel z původního jádra, kterým bylo vlastní přemyslovské panství
v centru dnešních Čech. Postupně vznikl český stát jako rozsáhlý celek. Morava byla definitivně získána
k českému státu knížetem Břetislavem a od 11. st., přes snahy ji odtrhnout, byla uznána jako
nepopiratelná součást českého státu.

Slezsko bylo postupně připoutáváno k českému státu smlouvami, které uzavírali čeští panovníci se
slezskými knížaty (Polsko se vzdalo nároků na Slezsko r. 1339). Tyto smlouvy zaručovaly českému králi
lenní svrchovanost nad knížectvími a po vymření jejich držitelů se stávaly bezprostředními lény českého
krále, který zde vládl prostřednictvím hejtmanů. K českému státu patřilo i Kladsko, Václav II. získal Horní
Slezsko, Krakovsko aj. a v r. 1300 titul krále polského. Pro syna Václava III. Získal uherskou korunu.

Roku 1306 Přemyslovci vymírají po meči zavražděním Václava III. v Olomouci a na trůn nastupují
Lucemburkové. Jan Lucemburský získal Chebsko, po vymření rodu braniborského Horní Lužice
(Zhořelecko a Budyšínsko), v letech 1327-1341 pak byla připojena knížectví slezská. R. 1368 pak
připojena Dolní Lužice (výplatou zástavy).

Karel IV. zajistil připojení kurfiřství braniborského (1373) - Zikmund je však prodal.

1348 a 1355 – vydal Karel IV. dva majestáty, jejich obsahem jsou inkorporační listiny o přivtělení
Moravy a Lužice k českému státu. Současně byla prohlášena nedělitelnost státu a šlechtě se dostalo právo
odepřít poslušnost králi, který by tuto zásadu porušil.

Od roku 1322 je komplex těchto zemí nazýván „Corona regni Bohemiae“ – Koruna království českého
(označení státu jako „koruna“ bylo ve feudální Evropě běžné, označovala nejen území státu, ale i osobní
existenci státu. V personálním smyslu byla koruna tvořena šlechtou a králem). Odtud se považuje za
vlastní jádro ČS království české a markrabství moravské, zatímco ostatní země jsou přivtěleny
(inkorporovány). Strážcem celistvosti státu se na základě Karlových majestátů stává český zemský sněm.

Vestfálský mír - územní rozklad českého státu po roce 1620
Nastolením absolutismu se zpočátku nezměnilo nic na suverenitě českého státu, země i nadále tvořily
hlavní, zvláště hospodářskou oporu habsburské říše. Po 30tileté válce ztráta obojí Lužice – již v r. 1620
dány do zástavy saskému kurfiřtovi, 1623 dány do zástavní držby, 1635 pražským mírem odstoupeny jako
dědičné léno.
1742 Vratislavský mír – ztráta větší části Slezska (postoupeno Prusku) a Kladska, zbylo Těšínsko,
Opavsko, Krnovsko a část Niska.
Dolní Lužice, část Horní Lužice, Zhořelecko připadlo po napoleonských válkách Prusku - od roku 1831
mělo moc nad zbývající částí Horní Lužice Sasko.

6.B. Prozatímní ústava ČSR



                                                   -9-
První období po vzniku uzavřeno přijetím prozatímní ústavy - před ní ovšem vydáno několik norem, které
lze v širším pojetí řadit do ústavního práva - recepční norma - Národní výbor konstituoval některé
ústřední orgány - 12 nejvyšších správních úřadů pro jednotlivé resorty - usilovalo se o vyjádření
diskontinuity s habsburskou monarchií – nakonec stejně ministerstva - počet rozšiřován - např. m.
zásobování, pošt, telegrafů a telefonů, pro sjednocení zákonodárství.
Dále zákon o nejvyšším správním soudu - řešení kompetenčních konfliktů - rozpadem monarchie přestal
fungovat vídeňský nejvyšší správní soud - platily dosavadní předpisy rakouské.

Prozatímní ústavu přijal Národní výbor 14. listopadu 1918. Tento zákon byl vydán pod číslem 37/1918
Sb. Národní výbor tím dovršil svoji činnost a přestal fungovat. Tvůrce JUDr. A. Meissner - sociální
demokrat - vystihl potřeby doby - nestabilizované republice dal základní zákon - upravil principy
fungování nejvyšších státních orgánů - ostatní otázky měly být ponechány na definitivní verzi.

Prozatímní ústava
Má 21 paragrafů a 4 oddíly (tvořila spolu s recepčním zákonem provizorní ústavní základy nového státu.
4 oddíly: a) o národním shromáždění
           b) o prezidentu republiky
           c) jak se vyhlašují rozsudky (vyhlášení jménem republiky)
           d) o moci výkonné a nařizovací
Postrádá v ústavách obvyklé samostatné prohlášení, což odpovídá jeho provizorní povaze.

Předpokládala existenci tří nejvyšších orgánů - Národního shromáždění, prezidenta a vlády.

Národní shromáždění - zvané též Revoluční národní shromáždění – vzniklo rozšířením pléna Národního
výboru na celkových 256 členů stejným způsobem jako byl sestaven Národní výbor. Politické strany
získaly v Národním výboru zastoupení podle výsledků posledních voleb do vídeňské říšské rady (1911).
PÚ upravovala ztrátu poslaneckého mandátu, stanovila podmínky pro jednání a usnášení se ve sněmovně
(přítomnost alespoň 1/3 poslanců, přičemž ke schválení běžných otázek stačily hlasy nadpoloviční většiny
přítomných). 2/3 hlasů za přítomnosti nejméně dvou třetin poslanců bylo třeba ke změně prozatímní
ústavy, ke zvolení prezidenta, k vypovězení války aj.
Jmenováni vedením politických stran - každý poslanec musel podepsat prohlášení, že vrátí mandát,
kdykoli bude stranou požádán – zásada fungovala po dobu celé první republiky – poslanecké mandáty
majetkem politické strany - 1919 vystoupili ze sociální demokracie a založili vlastní stranu - odmítli
rezignovat – obsáhlá debata ústavního výboru.
Mělo zákonodárnou pravomoc a vykonávalo dozor nad mocí výkonnou - vládou – nim. 1/3 přítomných, ½
většina – případně 2/3 z 2/3.

Prezident - volený RNS. Pokud byl mimo území, vykonávala jeho kompetence vláda. Zastupoval stát
navenek. Byl vrchním velitelem, přijímal vyslance, jmenoval vyšší státní úředníky a důstojníky. Měl právo
milosti a amnestií. Byl politicky neodpovědný. Měl taxativně a velmi úzce vymezenou pravomoc (převážně
reprezentativní a méně závažné úkoly), jeho úkony měl potvrzovat příslušný ministr, ve vztahu
k parlamentu měl právo vrátit k novému projednání schválený zákon do osmi dnů. K jeho potvrzení ve
sněmovně potom stačila prostá většina hlasů a zákon setrval a byl vyhlášen i přes vrácení prezidentem.
Neměl právo účastnit se jednání parlamentu.

Výkonná a nařizovací moc příslušela vládě - počet členů stanoven na 17 (včetně předsedy) - všechny volilo
NS. - odpovědni, vyslovením nedůvěry – jednotlivě i celý kabinet. Rozhodovala ve sboru a normotvornou
činnost vykonávala formou nařízení.

Parlament – vedle zákonodárné činnosti volil prezidenta a vládu, vůči vládě mu příslušela kontrolní
pravomoc („až do doby, kdy podle ústavy konečné se sejde a ustaví sněmovna vyšlá z voleb“ - §4 PÚ)
Prezidentem zvolen T.G.M., v čele vlády K. Kramář.

Výkon moci soudní upravila dikcí, podle níž se rozsudky vyhlašovaly jménem republiky.
Dále schváleny akty moci výkonné a nařizovací, provedené předsednictvem Národního výboru.
Československo se formálně výrazně blížilo čisté formě parlamentní republiky.

z.č. 138/1919 Sb. – 1. novelizace prozatímní ústavy



                                                 - 10 -
Počet členů NS rozšířen na 270 poslanců – návrh podali slovenští poslanci. Důvod: zhoršení situace na
Slovensku (mnozí slovenští poslanci působili jako poradci V. Šrobára, ministra s plnou mocí pro správu na
Slovensku a nemohli proto soustavně pracovat v parlamentě, dále se poukazovalo na chaos v právní praxi
na Slovensku a na nevyjasněné otázky platnosti starších právních norem aj.)

z.č. 271/1919 Sb. – 2. novelizace prozatímní ústavy
Přinášel změny v činnosti NS, které odpovídaly rozšířeným a výslovně uvedeným novým kompetencím
prezidenta a vlády.
Nejzávažnější změnou v pravomoci prezidenta vůči parlamentu byla jeho povinnosti podávat „občas“ ústní
nebo písemné zprávy o stavu republiky a doporučovat sněmovně opatření, která pokládal za účelná.
Významné posílení pravomoci prezidenta: sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, má právo
suspensivního veta, mohl jmenovat a propouštět vládu, předsedat schůzím vlády a účastnit se jich,
vyžadovat zprávy od jednotlivých ministrů aj. Tímto rozšířením svých pravomocí se prezident stal
fakticky hlavou vládní a výkonné moci.
Zavedena nová funkce náměstka prezidenta – zástupce prezidenta v případě nemoci (okolo jednoho
měsíce).
Novela vypustila přesně stanovený počet členů vlády (nevolilo již NS), jmenoval ji prezident, určoval, kdo
bude řídit příslušný resort. Bylo tedy oslabeno dominantní postavení parlamentu.

NS zahájilo činnost 14. listopadu 1918 - předsedou sociální demokrat František Tomášek - jeho
významné akty: prohlášení habsbursko lotrinské dynastie za zbavenou veškerých práv v českých zemích -
proklamování republikánské formy státu - volba T. G. Masaryka prvním prezidentem – ustavení první
domácí vlády tak řečené všenárodní koalice (v čele s národním demokratem dr. Karlem Kramářem).
7.A. Venkovská správa a soudnictví v Čechách do 14. století

Správa vrchnostenská a vesnická
Nejnižší složkou feudální správy byla správa vrchnostenská, kterou vykonávali nad poddanými uvnitř
svých panství jednotliví feudálové. Navenek vypadala jako správa na státu resp. na panovníkovi nezávislá.
Představuje základ feudální správy, feudálové při ní realizovali svůj podíl na výkonu státní moci. Vlastník
půdy je zároveň vrchností nad poddanými, kteří na této půdě pracují, má nad nimi pravomoc správní
(včetně policejní), soudní a finanční (může použít i donucovací prostředky – vymáhá tím plnění různých
forem feudální renty, tj. roboty, naturálních dálek a peněžní renty). Pán půdy (později pozemková
vrchnost) stojí mezi státem a poddanými, je prostředníkem státní moci a její součástí. Základem této
správy je obyčej, vydržená práva.
Výkon správních funkcí svěřují velmoži úřednickému aparátu – purkrabím, hejtmanům aj. Od 12. st. se
v rámci panství objevují nižší správní jednotky. Orgány této správy jmenovány vrchností a jí také
odpovídaly (v Čechách např. rychtáři).
Podobně jako ve městech pomáhají při výkonu funkce konšelé nebo šéfové, vytvářejí vesnický soud, který
soudí méně závažné spory.
Ke zvláštním korporacím nadaným vlastní správou a soudnictvím patřila i různá bratrstva, např. uhlířská,
včelařská.
Značnou samostatnost měli obyvatelé vesnic při hranicích státu (např. Chodové). Jejich úkolem byla
strážní služba na zemských hranicích. Byli poddáni přímo králi a domohli se postupně řady výhod a
privilegií. Správu nad nimi vykonával přímo král, resp. královský podkomoří. Chodové měli vlastní soud
v Domažlicích a vlastního purkrabího.

Soudní organizace
Základem soudní organizace je soudnictví vykonávané na dvoře panovníka. Podle okolností případů to je
buď celý dvorský sjezd (tj. shromáždění všech předáků šlechty, feudálové světští i církevní), či jeho soud
dvorský (obecný soud pro všechny obyvatele). Od poloviny 13.století soudnictví oddělenou od sněmu a
pro jeho výkon je zřízen zvláštní soud: zemský – nejdůležitější úředníci - purkrabí, písař, komorník a
sudí a předáci panstva. Dosavadní soud dvorský si ponechává výkon soudnictví ve věcech lenních a
odúmrtních.
Vedle ústředního soudu panovníka se vyvíjejí i místní hradské soudy, konané na hradech. Výkon
soudnictví nad nesvobodnými v okolí hradů vykonával vladař (vilicus).
Se vznikem krajské správy a rozvojem funkcí krajských poprávců vznikají nové soudy krajské
(předsedají krajští poprávci, obsazované krajskými kmety). Vykonávají soudnictví nad svobodnými
v rámci kraje. Zanikají v průběhu husitského hnutí a nejsou obnoveny ani za doby stavovské.




                                                  - 11 -
Pro značné finanční náklady spojené s výkonem soudnictví se udržuje arbitrážní (rozhodčí) řízení před
slubními soudy (ještě Statuta Konrádova je povolují konat ve sporech o předměty menší ceny).
Současně se rozvíjejí i administrativní funkce a úřady spojené s výkonem soudnictví:
       - zemský sudí – předseda zemského soudu
       - sudí dvorský - předseda dvorského
       - úřad písaře - vedení soudních záznamů a zemských desek
       - komorník - vybírání soudních dávek a poplatků
       - výkonní soudní poslové (tzv. půhončí či komorníci) – doručují soudní písemnosti
Po dobu existence ordálového řízení se na výkonu soudnictví podílí i církev




1.stadium - vývoj od soudů všeobecně přístupných k soudům dle stavu
         A) vyšší zemský soud obsazovaný šlechtou - žaloby na šlechtice a spory o svobodné nemovitosti -
         není odvolání - složení: 12 pánů a od 14.stol. i 8 rytířů; dále 4 úředníci (nejvyšší purkrabí, nejvyšší
         zemský sudí; nejvyšší písař)
         - soud zasedal 4krát do roka v době příprav církevních svátků po dobu 10-14 dnů.
         B) menší zemský soud – šlechtický - zástupci šlechty + purkrabí hradu pražského,
         místokomorník, místosudí, místopísař - jurisdikce do         10-ti kop grošů českých
         C) dvorský soud – šlechtický - jurisdikce - odúmrť + levné věci
         D) purkrabský soud - spory z dlužních úpisů
         E) mezní soud - u purkrabského praž.hradu - hranice pozemků
         F) komorní soud - pův. panovnický, postupně šlechtický - konkuruje vyššímu zemskému, nemohl
         řešit otázky týkající se svobodných šlechtických pozemků
         G) městské soudy, církevní soudy, pozemkově-vrchnostenské soudy
2.stádium - vývoj k řízení jednotnému
3.stádium - vývoj od iracionálních průvodních (důkazních) prostředků (ordály, P útrpné) k racionálním.
- arbitrážní řízení (slubný soud - strany si slíbily, že dodrží rozhodnutí rozhodčího)

7.B. Obchodní zákoník rakouský a obchodní společnosti

Základem obchodního podnikání se stal v Rakousku Všeobecný obchodní zákoník (1/1863).
Vycházel ze zásad rámcového obchodního zákoníku vydaného pro země německého Bundu (stejně jako
směnečný řád).
Upravoval právní poměry vznikající při obchodování a definoval pojem kupce jako osoby, která provozuje
obchody po živnostensku.
(např. postavení obchodníků – zavedl kupecké knihy (pro finanční kontrolu), pravidla pro vznik a fungování
různých obchodních subjektů, zavedl firemní rejstříky, upravil vznik kapitalistických společností (v.o.s., k.s.,
a.s., s.r.o., komanditní společnosti na akcie aj.))
Vedle obchodního zákoníku upravovaly ovšem obchodování i jiné právní normy: živnostenský zákon,
spolkový zákon, akciový regulativ.

Nezbytnou součástí obchodování a podnikání vůbec byly i kapitálové společnosti, jejichž vznik byl
průvodním zjevem rozvoje kapitalismu v Rakousku. K podnikání již nestačil kapitál jednotlivce, a vývoj
proto vedl ke spojování podnikatelů za účelem společného podnikání (obchodní spol., družstva, a.s., k.s.
aj.)
typy společností:
- veřejná obchodní společnost – nejjednodušší forma společného provozování obchodů. Tvořilo ji
     sdružení dvou i více osob, které provozují pod společnou firmou obchodní činnost. Vznikala
     uzavřením smlouvy (forma nepředepsána), právní subjektivity nabývala zápisem do obchodního
     rejstříku a započetím obchodování. Zisk se dělil stejným dílem, za ztráty ručili účastníci primárně
     (věřitel se mohl obrátit na kteréhokoliv společníka, ručili společně a neomezeně – nejen vkladem ale i
     majetkem). To přinášelo nežádoucí rizika.
- komanditní společnost – provozování obchodů pod společnou firmou se účastní jeden nebo více
     účastníků jen majetkovými vklady (tzv. komandisté) a u jednoho nebo více společníků pak účast není
     omezena na vklady (komplementáři). Vznik obdobně jako v.o.s. Za závazky ručili komandisté do výše
     vkladu, komplementáři pak neomezeně (měli vedoucí postavení ve spol.), komandisté měli právo
     kontroly nad činností spol.



                                                    - 12 -
-   akciová společnost – oblíbená a nejrozšířenější forma kapitálové společnosti. Byla považována za
    právnickou osobu, vznikala udělením státní koncese ministerstvem vnitra. (podmínka – zakladatelé
    zaručují svými osobními a kapitálovými poměry, že podnik bude řádně veden a nebude sledovat
    vedlejší cíle). Před zápisem do OR musel být složen akciový kapitál, který se dělil na akcie. Akcie =
    cenný papír vystavený buď na majitele či na jméno. Zápisy vedeny v knize akcionářů. Hodnota akcie
    určována poptávkou a nabídkou na burze. Akcionář nesměl za trvání společnosti požadovat vyplacení
    vkladu. Organizačním základem spol. byly stanovy, které obsahovaly název firmy a sídlo společnosti,
    předmět podnikání, dobu trvání, výši kapitálu a jeho rozdělení na akcie, druh akcií a jejich nominální
    hodnotu, zásady bilance rozdělování čistého zisku, orgány správy – tj. představenstvo (správní rada) –
    řídilo společnost, dozorčí rada – kontrolní funkce a revize účtu, a valná hromada (tu svolávalo
    představenstvo) – předkládána jí účetní uzávěrka 1 * za rok.
-   komanditní společnost na akcie – zde alespoň jeden společník ručil osobě a neomezeně za závazky
    společnosti, ostatní pouze vklady
-   společnost s ručením omezeným – nejdokonalejší forma kapitálových spol. Vznik uzavřením
    smlouvy ve formě notářského zápisu a zápisem do OR. Státní koncese se vyžadovala jen např. kdy se
    spol. zabývala železničním podnikání, aj. Zákon stanovil minimální výši kmenového kapitálu – ten pak
    rozdělen na kmenové podíly jednotlivých společníků. Společníci ručily do výše svého vkladu. Měl
    právo na podíl ze zisku, na správě spol. aj. Čistý zisk byl dělen podle podílů. Za trvání společnosti
    nesmělo být vyžadováno vyplacení podílu. Orgány – jednatelé, valná hromada společníků, dozorčí
    rada. Výhoda této společnosti – podíly členů neměly charakter akcií, tj. byly nepřevoditelné a jejich
    hodnota nepodléhala burzovním spekulacím.

8.A. Iracionální důkazní prostředky

Převládajícím rysem dokazování bylo až do konce 14. st. řízení ordálové (boží soudy). Ordálem
nazýváme iracionální důkaz, kterým strany za využití přírodních sil či s odvoláním na nadpřirozené
mocnosti, v době křesťanské na Boha, dokazovaly pravdivost tvrzení.

Existence ordálů a jejich rozvoj souvisel u nás s nízkou autoritou ústřední státní moci, která mohla jen
zcela nedostatečně poskytnout záštitu místním soudům a napomáhat výkonu jejich rozhodnutí (autorita
soudů se tak zaštítila autoritou „boží“). Soudci tak vlastně sami nerozhodovali, pouze konstatovali
výsledek, jenž byl důsledkem božího rozhodnutí, tedy mimo jakoukoli kritiku.

Postupem doby se rozvinula řada ordálů, jejichž užití bylo zakotveno v obyčejovém právu a jejich
absolvování bylo stranám ukládáno soudem. Již Dekreta Břetislavova mluví s soudy vody a žhavého
železa. Dále byl užíván ordál soudního souboje a ordálová přísaha aj.

Ordál vody – v Čechách jen studené – kdo ordál podstupoval byl spuštěn do vody s tím, že voda jako živel
čistý jej buď přijme (tj. potopí se), či zůstane na povrchu (tj. voda jej odmítne přijmout).
Ordál broděním – při sporech o pozemky, žalobce i žalovaný vstupovali do brodu řeky. Kdo přebrodil,
vyhrával při.
Ordál rozžhaveným železem – máme jej doložen dokonce v přímé zprávě o procesu s atentátníky na
knížete Soběslava I. v r. 1130. Spočíval v chůzi bosou nohou po dvanácti rozžhavených radlicích.
Ordál přísahy – užíval se až později, při něm přísahající musel přitisknout prsty na rozžhavené železo a to
po dobu, dokud přísahu nepřednesl (musel bolest vydržet).
Ordál soudního souboje – svým způsobem pochází z krevní msty (nyní již legalizované) a omezené jen
na dva soupeře – vraha a příbuzné jeho oběti. Výkon ordálu (bez ohledu jak dopadl) spor i jeho důsledky
končily. Podle dochovaných pramenů z konce 14. st. se právě u tohoto ordálu vyvinula přesná pravidla o
provádění soubojů. Vlastnímu souboji přecházelo symbolické uzavření smlouvy, při souboji pak stanovena
přesná pravidla o užití zbraní. (Upravena i možnost vyhnout se souboji.)
Ordálová přísaha – obžalovanému umožněno v některých případech očistit se přísahou. Obsahem
přísahy bylo prohlášení, že čin, ze kterého je obžalován, nespáchal. To potvrzovali spolupřísežníci či
očistníci.

Zánik ordálů – již v době svého rozkvětu /12. a 13. st./ byly předmětem kritiky, zvláště ze strany
představitelů církve, kteří v nich oprávněně spatřovali diskreditaci církve, která se ordálů účastní svými
kněžími, a to přesto, že leckdy zjevný vrah a zločinec uniká spravedlnosti. Opatřením biskupa Arnošta
z Pardubic přestali se kněží od roku 1343 ordálů účastnit a ordály až na malé výjimky zmizely jako soudní
důkaz. Poslední zanikly v husitském hnutí.



                                                  - 13 -
V 16. st. postupně nabývá v městském procesu rozhodující úlohu v procesu civilním a trestním tortura,
užívaná hlavně proti obžalovaným pocházejícím z nižších společenských vrstev. Rozhodnutí o uložení
tortury náleží soudu. Výpověď na mučidlech byla považována za rozhodující důkaz a přiznání obviněného
za korunu důkazů.

V 18. st. po vydání trestního zákoníku tereziánského /1768/, naprostou převahou zvítězila formální
důkazní teorie a hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem se stala tortura. Východiskem byla
praesumpce viny, podle které byl obžalovaný považován za vinného, pokud se mu nepodařilo dokázat
nevinu. Tíha dokazování tedy byla přenesena na obžalovaného. Tereziana poprvé zakotvila přesná
pravidla užívání tortury, její stupně, technické podmínky a dobu, po kterou směl být vyslýchaný trápen. (4.
stupně – palečnice, šněrování rukou, žebřík či skřipec, pálení). Tortura respektovala společenské
postavení obžalovaných. Mučení podle Tereziany bylo přípustné jen u těžkých zločinů, které byly trestány
smrtí, aby snad utrpení s ním spojené nebylo těžší než vlastní trest.
Již v době tereziánské byla tortura považována za přežitek a nejvyšším rozhodnutím z r. 1776 bylo její
další užívání zakázáno.

8.B. Podkarpatská Rus jako součást ČSR

Veřejná správa na Podkarpatské Rusi
Podkarpatská Rus patřila původně k uherské části R-U. Roku 1919 se rusínští politici přihlásili k ČSR, což
následně potvrdila i pařížská mírová konference. PR byla připojena k ČSR na základě tzv. malé smlouvy St.
Germainské, uzavřené mezi Dohodou a ČSR 10.září 1919.

K pokusu o stabilizaci vnitřních poměrů na PR došlo již v červnu 1919. Slovenská armáda pomohla
zklidnit situaci na tomto území tím, že zde byla vyhlášena vojenská diktatura. Po dohodě s ČS vládou byl
vyhlášen „Generální status“ pro správu území PR. Na jeho základě se vytvořilo 5ti členné direktorium.
Jeho předsedou se stal Žatkovič, jmenovaný T.G.M v roce 1920 guvernérem PR.

Podle Ústavy z roku 1920 tvořila PR nedílnou součást ČSR. Ústava stanovila, že PR má mít svůj vlastní
sněm, což nebylo naplněno. Počítala rovněž s tím, že zástupci PR budou mít v českém parlamentu
přiměřené zastoupení. Na území PR byly podle historické tradice v r. 1920 vytvořeny 4 župy (Užhorod,
Mukačevo, Berehovo, Velký Bočkov). V jejich čele byli správci. O rok později zůstali pouze tři Užhorod,
Mukačevo, Velká Sevljuše a od roku 1926 se spojili pouze v jednu župu se sídlem v Mukačevu.

Vládní nařízení č. 356/1920 nahradilo Generální status pro správu PR. Podle tohoto nařízení stál v čele
PR guvernér, jmenovaný prezidentem. Měl zejména zastupovat PR při jednání s vládou, řídit zasedání
guberniální rady a podepisovat výnosy normativní povahy. Jeho zástupcem byl viceguvernér, kterého také
jmenoval prezident.

Vládní nařízení upravovalo i postavení guberniální rady, která však zřízena nebyla. Měla se skládat
z guvernéra a viceguvernéra, z 10 členů volených a ze 4 členů jmenovaných čs. vládou. Měla jednat o všech
záležitostech týkajících se PR, které ji předložili k vyjádření vláda, guvernér i viceguvernér. Byla
koncipována jako poradní orgán guvernéra.

V roce 1927 byla v PR zavedena nová organizace správy a to podle zákona č. 125/1927 Sb. PR se tak stala
jednou ze zemí ČSR a působilo v ní zemské zastupitelstvo, v čele se zemským prezidentem, kterým se stal
viceguvernér.

Stále více se ozývaly se hlasy volající po samosprávě či autonomii.

V období druhé republiky došlo k přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenskej krajiny (299/1938 Sb.)
a ústavního zákona o autonomii Podkarpatské Rusy (vládní vyhláška č. 329. Sb.). Oba tyto zákony
znamenaly závažné porušení celistvosti ČSR.

V březnu 1939 okupovala PR maďarská vojska. Roku 1944 ke konci války se PR formálně vrátila do
původních hranic ČS. Již v této době začal nátlak ze strany SSSR směřující ke sjednocení PR se sovětskou
Ukrajinou. Pod vlivem Gottwalda však došlo k jednání se SSSR o této otázce. V červnu 1945 pak došlo
k podepsání smlouvy o Zakarpatské Ukrajině, kterou v listopadu ratifikovalo Prozatímní Národní


                                                   - 14 -
shromáždění a v lednu 1946 ji podepsal i prezident Beneš. PR tak byla pod názvem Zakarpatská Ukrajina
připojena k SSSR.

Slovensko
- rozdíl mezi správou na historických území Koruny České a správy Rusi a Slovenska
- požadavky na demokratizaci a odrakouštění = odbyrokratizování státní správy
- nutnost čelit autonomním snahám
- nový správní systém měl více začlenit území do ČSR

9.A. Úřad poprávců a krajská správa v Čechách

Překonávání feudální rozdrobenosti, rozvoj vnitřního trhu, posilování střední moci, to vše rozkládalo
původní hradskou správu opírající se o soustavu opevněných center přemyslovské moci. Namísto
hradských orgánů začaly být vytvářeny větší územní správní celky – kraje (od 13. st.) V Čechách vzniklo
12 krajů, zvláštní postavení měli kraje vnější (např. Loketsko, Kladsko), jejich spojení s Čechy bylo
založeno na lenních vztazích. V ostatních zemích České koruny se krajská správa nevytvořila.

V čele krajské správy stáli úředníci – tzv. poprávci (také tzv. krajští soudcové). Byly jmenováni
panovníkem, aby plnili úkoly soudců a zároveň výkonných policejních úředníků, tedy aby vykonávali
spravedlnost, činili „po-právu“. Mezi jejich úkoly patřilo i stíhání zločinců, zajišťování bezpečnosti na
cestách, ochrana mince aj. Zvláštní povinností poprávců bylo i pronásledování tzv. psanců. Ty museli
poprávci stíhat z úřední povinnosti.

S rozvojem funkce poprávců vznikají také nové soudy krajské za jejich předsednictví a obsazované
krajskými kmety.
V období stavovského státu prošla krajský správa značnými změnami. Instituce husitských krajských
hejtmanů se udržela i po porážce husitství, když ještě za vlády krále Zikmunda drželi hejtmané ve svých
rukou vládu v krajích. Někdy docházelo k vytváření krajských svazů – jednot – Hradecko, Chrudimsko,
Čáslavsko a Kouřimsko, odkud vzešla i moc Jiřího z Poděbrad. Činnost hejtmanů zahrnovala vedle
pravomoci vojenské i výkon policie a trestání zločinců.

S obnovením ústřední královské moci a s pokusy o restauraci otřesených feudálně pozemkových vztahů
souvisí i obnova úřadu starých poprávců, kteří se stávají oporou politiky zaměřené proti husitství. Za
vlády Jiřího z Poděbrad dochází k znovuobjevení krajských hejtmanů, za Vladislava II. dochází k oslabení
pozic dědičných poprávců. Od roku 1473 do roku 1480 byli v čele krajů opět hejtmané, které však opět
nahradili poprávci.

Poprávci definitivně mizí r. 1499, kdy byla uzavřena dohoda mezi stavy a králem a definitivně tak byla
upevněna moc krajských hejtmanů. V každém kraji jsou jmenováni dva, aby reprezentovali politické
rozvrstvení krajské šlechty. Neměli již soudní pravomoc, ale zato rozsáhlou pravomoc správní.

9.B. Jazykové zákonodárství v ČSR

Vlastní jazykové právo je nutné odlišovat od právních předpisů, zaručujících ochranu národnostních
menšin. Právní normy z obou oblastí se ovšem prolínají. Jazykové právo se především zabývá vymezením
a způsoby užívání státního jazyka nebo užíváním jazyka národnostních menšin.

V zákoně č. 139/1919 Sb. o vyhlašování zákonů a nařízení bylo stanoveno, že se zákony pořizují
v českém jazyce a do slovenského se vyhotovuje úřední překlad. Ale již zákon č. 500/1921 Sb. vychází
z pojetí československého jazyka – tzv. čechoslovakismus, kdy zákony se vyhlašují v tomto jazyce a
čeština a slovenština jsou si rovny.

Jazykový zákon č. 122/1920 Sb. prohlásil v duchu Saint-Germainské smlouvy za státní a oficiální jazyka
československý jazyk. Tento zákon přijalo NS ve stejný den jako ústavu (29.2.1920) a to na základě § 129
Ústavy. Podle tohoto zákona se užíváním státního jazyka rozumělo: 1) úřadování všech soudů, úřadů,
ústavů, podniků aj.
           2) text bankovek a státovek
           3) velicí jazyk v armádě



                                                 - 15 -
Tento zákon dále stanovil, že soudy, úřady a orgány republiky, jejichž působnost se vztahovala na soudní
okres, který obývalo alespoň 20 % občanů jiného jazyka, byly povinny přijmout podání v tomto
menšinovém jazyce a v témže mu odpovědět. Za stejných podmínek byl veřejný žalobce povinen vznést
trestní žalobu v příslušném jazyku.
K provedení ústavního jazykového zákona bylo vydáno v vládní nařízení č. 17/1926 Sb., které
podrobněji upravovalo užívání státního oficiálního jazyka.
         1. díl – týká se soudů, úřadů aj. a jednání před těmito orgány. Upravoval se zde jazyk, používaný
             při zkouškách všeho druhu, několik ustanovení bylo věnováno jazykovým menšinám
             (zejména právu používat menšinový jazyk)
         2. díl – týkal se samosprávných úřadů, zastupitelských sboru a veřejných korporací.
         3. díl – upravovali se otázky dohledu nad udržováním jazykových předpisů a pravidla, jak
             postupovat při sporech o užívání jazyka.
         4. díl – závěrečná ustanovení, mj. uvádělo, že pro Podkarpatskou Rus platí ustanovení
             jazykového nařízení, pokud neupraví jazykovou otázku sněm pro PR.

Právní úprava národnostních menšin vycházela především ze Saint-Germainské smlouvy z r. 1919. ČS se
v ní zavázalo k dodržování základních ustanoví o menšinách, která byla obsažena v dalších článcích
dohody. Krom jiného se v ní ČSR zavázala zajistit přiměřenou výuku dětí příslušníků menšin v jejich
mateřském jazyku při současné povinné výuce české řeči. Do jazykového práva patřilo, že státní občané
ČSR mohou volně užívat jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se
náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích a ve veřejných shromážděních lidu.
Důležitý byl §5 jazykového zákona,který stanovil, že vyučování na školách pro národní menšiny má
probíhat v příslušném menšinovém jazyku a rovněž kulturní instituce zřízené pro menšiny měly v souladu
s jazykovým zákonem používat odpovídající menšinový jazyk.

10.A. Dvorské a zemské úřady v českém státě do roku 1620

Základem nejdůležitějších orgánů feudální státu, resp. jeho jednotlivých zemí jsou v tomto období
dvorské sjezdy (shromáždění velmožů, již za ranného feudalismu byly svolávány panovníkem zpravidla
při církevních svátcích, aby na nich předkládal k rozhodnutí otázky zahraniční politiky, války a míru aj.).
Ze shromáždění těchto velmožů vznikají postupně tři instituce – zemský sněm, zemský soud, královská
rada.

Od 13. st. se vyvinul obyčej svolávat alespoň 1x ročně sněm. Se stoupajícím vlivem šlechty upadá úloha
úředníků králova dvora, z nichž si faktickou úřední pravomoc udrželi jen maršálek, dvorský sudí a
kancelář (přednosta – střežil královskou pečeť a odpovídal králi za obsah všech listin). Ostatní dvorští
úředníci se stali spíše nezbytnou součástí dvora – např. číšník, stolník, dveřník, mečník aj. Namísto
úředníků dvorských se objevují úředníci tzv. zemští (jsou skutečnými ministry feudálního státu a
zastupují především politické zájmy vysoké šlechty). V Čechách byly 4: komorník (finance)
  sudí (agenda zemského soudu)
  písař (agenda zemských desek)
  od 14. st. nejvyšší purkrabí (hlava výkonného aparátu)
Všichni zároveň vystupovali při řízení na zemském soudu.
Na Moravě se v této době uplatňuje, vedle zemského moravského hejtmana, také český zemský maršálek,
nejvyšší zemský komorník, zemský sudí, nejvyšší hofrychtéř, zemský podkomoří a zemský písař.
Vedle těchto úředníků vystupují ještě tzv. úředníci menší (původně pomocné orgány zemských
úředníků). Postupně se z nich vyvinul samostatný sbor úředníků, zasedajících každodenně a
pověřovaných správní agandou menšího významu. Především měli na starost činnost při menším soudu
zemském, agendu zemských desek aj.

Tyto orgány vytvářeli jakousi podvojnost úřadů: úředníci dvorští a zemští, větší a menší. Na Moravě
existovala i podvojnost úřadů zemských – vznikají souběžně dva úředníci zemští (jeden působí při ZS
olomouckém a jeden při ZS brněnském).

Pokud jde o povahu úřadů i o postavení úředníků šlo o úřady čestné, úředníci nebyli placeni státem ani
panovníkem. Nebylo stanovena pevné sídlo úřadu a úřední agendu vykonávali ve svých domovech. Jejich
činnost však nemůžeme považovat za produkt šlechtické samosprávy. Byli funkcionáři feudálního státu a
jednali z pověření panovníka. Jejich odpovědnost šlechtě se naplno rozvinula až v období stavovském.




                                                  - 16 -
10.B. Silvestrovské patenty

Nastolení režimu, který byl popřením ústavnosti a vracel se zpět k absolutictickým formám vlády (=
neoabsolutismus či bachovský absolutismus), bylo provedeno několika normami vydanými v r. 1851.
Především to byla opatření zavádějící výslovnou odpovědnost ministrů panovníkovi (tzv. kabinetní listy) a
Silvestrovské patenty.

Silvestrovské patenty z 31.12.1851
Znamenaly otevřený přechod k absolutismu.
    1. patent – prohlásil ústavu březnovou za zrušenou, výslovně se jen potvrdila rovnost občanů před
        zákonem a zrušení poddanství a roboty
    2. patent – prohlásil občanská práva za zrušená a byla zde slíbena ochrana státem uznaným církvím
    3. patent – byl kabinetním listem císaře adresovaný ministerskému předsedovi Schwanzerbergovi,
        nazývaný „Pravidla základní v příčině zákonodárství organického v korunních zemích císařství
        Rakouského“. Stanovil základní organizaci správy zemí (obce, okresy, kraje, země), soudnictví v 1.
        instanci ponecháno spojené s výkonem správy, bylo zavedeno trojinstanční soudní řízení,
        odstranil veřejnost soudního řízení, zrušil poroty, zavedl instituci státního zástupce jako
        veřejného žalobce v trestních věcech aj. Občanský a trestní zákoník se staly společnými pro
        všechny země mocnářství.

Tím byla otevřena cesta k zavedení režimu, který se prakticky dotkl všech vymožeností revoluce. Nadále
se vládlo bez parlamentu a bez jakékoli kontroly ze strany veřejnosti.

11.A. Soudní organizace v Čechách do roku 1620

Soudní organizace v raně feudálním státu
Základem je soudnictví vykonávané na dvoře panovníka. Podle okolností případu je to buď celý dvorský
sjezd (předáci šlechty, světští a církevní feudálové), kterému panovník předkládá k rozhodnutí zvláště
politicky závažné spory, či jeho soud dvorský, který je obecným soudem pro všechny obyvatele státu. Od
pol. 13. st. soudnictví odděleno od sněmu a je zřízen zvláštní zemský soud. Dvorský soud si ponechává
výkon soudnictví ve věcech lenních a odúmrtních.

Vedle ústředního soudu panovníka se postupně vyvíjejí i místní hradské soudy, konané na hradech
(centrum hradské správy), které řídí hradský sudí. Výkon soudnictví nad nesvobodnými v okolí hradů
obstarával vladař (vilicus).

Se vznikem krajské správy vznikají nové soudy krajské (obsazované krajskými kmety) – vykonávají
soudnictví nad svobodnými v rámci kraje. (zanikají v době husitského hnutí, v době stavovské nebyly
obnoveny).

Rozvoj vrchnostenského soudnictví nad poddanými, často i hrdelní. Značné finanční náklady, se kterými
je spojen výkon soudnictví pro procesní strany vedl k tomu, že se udržuje arbitrážní (rozhodčí) řízení před
tzv. slubními soudy, které ještě Statuta Konrádova povolují konat ve sporech o vlastnictví předmětů
menší hodnoty.

Současně i rozvoj administrativy a úřadů spojených se soudnictvím. Vedle úřadů zemského sudího
(předsedal zemskému sněmu) a sudího dvorského (soud dvorský) je to úřad písaře a komorníka,
výkonní soudní poslové (doručují soudní písemnosti – např. půhony).
Po dobu existence ordálového řízení se významnou měrou podílí na výkonu soudnictví i církev.

Soudnictví v době stavovského státu
Soudní organizace byla až do pol. 16. st. důsledně budována v rámci zemí, tj. v zemích začínala a končila.
Přesto zde byly i soudy s celostátní působností – soud komorní a dvorský.

Komorní soud – vznikl koncem 14. st. jako výraz panovníkových stah čelit ovládnutí ostatních soudů
(zvláště zemského) šlechtou. Zasedal pravidelně v královské komoře (podle toho název). Původně mu
předsedal panovník a působnost zahrnovala všechny země České koruny. Za Vladislava II. ztrácí svou


                                                  - 17 -
působnost ve vedlejších zemích a začal konkurovat zemského soudu českému. Jen záležitosti týkající se
svobodných šlechtických statků příslušeli k zemskému soudu. Ostatní spory mohli být před komorním
soudem souzeny. Strany se před něj předvolávaly obesláním (strany se zde tzv. srocovaly – tj. srocené
pře). Soudu předsedal od Vladislava II. nejvyšší hofmistr. Jeho členy bylo z pravidla 12 přísedících (8 pánů
a 4 rytíři).

Celostátní působnost měl i soud dvorský – do jeho kompetence spadaly spory o léna ležící uvnitř státu a
spory odúmrtí (ty do r. 1497, kdy se panovník vzdal za sebe i budoucí české krále odůmrtního práva).

V pol. 16. st. vznikl další orgán s celostátní působností – apelační soud (zřízen Ferdinandem I. 1548 po
porážce prvního protihabsburského povstání). Tento soud měl původně soustřeďovat odvolání od všech
soudů, což narazilo na odpor šlechty. Proto soustřeďoval odvolání především od soudů městských. Byl
prvním byrokratických soudem u nás a stal se základem příští výstavby trojinstančního systému v období
absolutismu. Jeho členové byli jmenováni a placeni panovníkem, řídili se jeho instrukcemi. V čele soudu
stál prezident a členy bylo dále 6 šlechticů, 4 doktoři práv a 4 zástupci měst. Sehrál významnou roli při
sjednocení českého městského práva, při prosazování Koldínovy kodifikace a významně ovlivnil praxi
městských soudů.

11.B. Zahraniční odboj 1938 – 1945

Prozatímní zřízení v Londýně
Po vypuknutí války se dlouho nedařilo vytvořit prozatímní exilovou vládu, která by mohla stát
v zahraniční zastupovat. Situaci komplikovaly osobní a politické spory ve vedení čsl. odboje a odmítavý
postoj Francie a VB vůči Benešově koncepci obnovy ČSR v předmnichovských hranicích.

Beneš podal 5. října 1938 demisi - odešel do emigrace jako soukromá osoba - uznával Háchu jako
prezidenta - jeho myšlenka kontinuity krystalizovala postupně - komplexní vyjádření až v létě 1940 –
rozhlasový projev: „Československá republika, republika Masarykova, žila a existovala po Mnichově dál.
Celá naše právní soustava mezinárodně-právně i politicky tudíž pokračuje: pro nás právně není mého
odchodu z úřadu a vlasti, pro nás právně není rozbití republiky, právně a politicky pro nás neexistuje nic,
co přivodil násilnický nacismus po 15. březnu 1939“.

Čsl. emigraci se nepodařilo z počátku války přesvědčit Francii a VB o nutnosti vytvořit prozatímní vládu, a
tak byl pouze v říjnu 1939 vytvořen Československý národní výbor (ČNV) pod vedením Benešem (dále
Osuský, Šrámek, Ripka aj.) – tento výbor byl uznán jako orgán, který měl zastupovat stát v zahraniční a
řídit čsl. armádu ve Francii. Vojenské jednotky začaly ve Francii vznikat na základě čsl-francouzské
smlouvy z 2.10.1939 o obnovení čsl. armády ve Francii. ČNV uzavřel také zvláštní dohody o leteckých
jednotkách a čsl. vojenském soudnictví na území Francie.
Nakonec se podařilo vytvořit 1. československou pěší divizi – významně zasáhla do ústupových bojů při
obsazování Francie Německem, velké úspěchy měli také vojenští letci.

V rámci ČNV vznikly tzv. Správy národního výboru – zajišťovali administrativu, z nich nejvýznamnější
byla Správa vojenská.

Po porážce Francie uznala VB ČNV za prozatímní vládu – na základě tohoto uznání se ve VB v Londýně
systém Prozatímního státního zřízení ČSR tvořený prezidentem republiky (Beneš), exilovou vládou a
Státní radou skutečně ustavil.

Základem pro Benešovu funkci se stalo tvrzení, že jeho rezignace z prezidentského úřadu byla neplatná,
neboť byla učiněna pod nátlakem ze strany Německa, a že naopak Háchova volba prezidentem druhé
republiky nebyla z ústavního hlediska platná.

Normotvorná činnost byla vykonávána tzv. ústavními dekrety.

Posledním článkem Státní rada - vytvořena na základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 1/1940
- poradní sbor prezidenta a pomocný a kontrolní orgán - max 40 členů jmenovaných prezidentem na jeden
rok - jejími členy i členové vlády (bez práva hlasovat).




                                                  - 18 -
Právní statut doplňován - rozšířeno interpelační právo vůči vládě a upraveno spolupůsobení na dekretální
pravomoci prezidenta - povinen vyžádat si poradní zprávu – 1941 nově počet členů od 40 do 50 – dále
stanoveno, že se ruší ustanovením vlády se sídlem na území republiky.

Z ústavně právního hlediska nejdůležitější dokument kontinuity ústavní dekret prezidenta republiky č.
2/1940 - řešil problémy vyplývající z nemožnosti svolat Národní shromáždění.
V § 1 stanoveno, že prezident republiky bude úkony, k nimž je zapotřebí souhlasu Národního
shromáždění, vykonávat se souhlasem vlády - zákonodárná činnost vykonávána v nezbytných případech
prezidentem na návrh vlády ve formě dekretů - právní úprava dekretální pravomoci několikrát zněměna –
např. - povinen vyžádat si od Státní rady poradní zprávu.

Ústavní dekret č. 11/1944 - dekrety tvoří součást právního řádu, ale podléhají dodatečnému schválení
(ratihabici) max. do šesti měsíců od kdy se sejde Národní shromáždění.
Podle ústavního dekretu č. 3/1945 se dekretální pravomoc prodlužuje až do doby, kdy se ustaví
prozatímní zákonodárný sbor Československé republiky.

Na základě ústavního dekretu č. 2/1940 se stal prezident republiky nositelem zákonodárné moci a
převzal pravomoci Národního shromáždění podle ústavní listiny ČSR.

Snaha čsl. státního zřízení v emigraci o mezinárodněprávní obnovu ČSR
Uzavřena řada mezinárodních smluv:
- 25.10.1940 s VB – o čsl. ozbrojených silách na území VB, podle které se čsl. vojenské jednotky
   organizovaly v rámci Royal Air Force a zúčastnily se tak i legendární letecké bitvy o Británii. Pozemní
   jednotky bojovali nejen v Anglii ale i ve Francii, na Středním východě v Sýrii, u Tobruku a během
   invaze do Normandie plnili úkoly při dobývání Dunkerque. Dále také na východní frontě – bitva u
   Sokolova, Kyjeva či na Dukle
- 10.12.1940 finanční dohoda s VB o poskytnutí úvěru pro armádu a prozatímní státní zřízení ve výši 10
   milionů liber (armádě tak poskytnuta výstroj a výzbroj
- podobné smlouvy uzavřela vláda i se Sovětským svazem.
       => po návštěvě USA kde Beneš získal od Roosevelta souhlas se svou politikou navštívil Sovětský
       svaz, kde byla z prosinci 1943 podepsána dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné
       spolupráci
       => dohoda s Rudou armádou – bylo již zřejmé, že velká část čsl. území bude osvobozena právě RA,
       byla 8.5.1944 podepsána smlouva o poměru mezi čsl. správou a sovětským vrchním velitelem po
       vstupu na naše území (VB a USA o tuto smlouvu neměly zájem)

Snaha o oduznání mnichovské dohody – Británie vyjádřila názor, že mnichovská smlouva byla řádně
uzavřela a platnosti pozbyla až německým zákrokem proti zbytku Česko-Slovenska
- stále častěji se objevuje požadavek odsunu Sudetských Němců z ČSR
- Postupimská konference – tři vítězné mocnosti zakotvili princip spořádaného odsunu příslušníků
    německé národnosti z Polska, ČSR a Maďarska
- Francouzský výbor pod vedení generála de Gaulla byla rezolutnější, když prohlásila mnichovskou
    dohodu za neplatnou od samého počátku a zavázala se k podpoře obnovy ČSR v předmnichovských
    hranicích
- nová italská vláda (po pádu Mussolliniho) taktéž odsoudila fašismus a mnichovskou dohodu, kterou
    považovala za neplatnou od samého počátku

Atlantická charta – 14.8.1941 přijata Churchillem a Rooseveltem – k této chartě se čsl. diplomacie
připojila. Charta se stala prakticky jediným dokumentem až do konce války, ve kterém byly zásadním
způsobem vyjádřeny válečné cíle Spojenců a zásady poválečné rekonstrukce

ČSR se také podílelo na zřízení OSN, účastnilo se konference v Breton Woods v červenci 1944, kde byly
uzavřeny dohody o zřízení Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní rekonstrukční banky aj.

Závěrečná fáze činnosti exilového státního zřízení – faktické obnovení ČSR
Na základě smlouvy se SSSR vydán dekret o dočasné správě osvobozeného území Republiky
československé, do doby návratu čsl. vlády se vedení ujímá tzv. vládní delegát. Ten mohl vydávat
prozatímní vládní nařízení schvalované poté vládou. Jeho úřad zanikl příchodem čsl. vlády na území.
(Delegátem jmenován Fr. Němec.)



                                                 - 19 -
12.A. Stavovské sněmovnictví, orgány a kompetence

Sněmy krajské a zemské
Základem a zároveň vrcholem stavovské správy zemí byly stavovské zemské sněmy. Každá ze zemí měla
svůj sněm, na kterém zasedaly stavy. Složení zemských sněmů bylo proto závislé na složení stavovské
zemské obce. V Čechách to byli páni, rytíři a měšťané, na Moravě páni, preláti, rytíři a měšťané.
Ve Slezsku se v době stavovské vytváří vedle sněmu jednotlivých knížectví i ústřední slezský sněm ve
Vratislavi, který se skládá ze tří kurií.
Český zemský sněm: předsedal mu král, resp. nejvyšší purkrabí, Moravský zemský sněm: hejtman, Slezský
zemský sněm: slezský vrchní hejtman, Lužický zemský sněm: fojt.

Český zemský sněm
Měl největší váhu mezi všemi zemskými sněmi, střežil územní celistvost státu, volil panovníka. Svolával ho
král. V období stavovského státu se ustálila pravidla jednání na zemském sněmu. Zahajoval ho panovník,
stavy jednaly a v jednotlivých kuriích si volili i své předsedy. Uvnitř kurií rozhodovalo mínění většiny,
rozhodovali nejdůležitější hlasy (nikoliv prostá většina). K přijetí platného sněmovního usnesení se
vyžadoval jednomyslný souhlas všech stavů.
Sněm jednal: o návrzích krále (zpravidla přednostně), o návrzích stavů – o obecných artikulech, popř. pak
o návrzích jednotlivých sněmovníků.
Pro platnost sněmovního usnesení bylo zapotřebí zápisu do zemských desek, které měly povahu
veřejných právních knih.
Pravomoci sněmu: právo povolovat berně, tj. stanovoval výši daní, ke kterým se zavazovali šlechtici
(vybírali je pak od svých poddaných) či královská města. S tím souviselo právo dávat souhlas ke svolávání
zemské hotovosti, tj. stavovské armády a k vojenskému tažení mimo hranice.
moc zákonodárná – jejich usnesení se zvláště v 16. st. stávají nejdůležitějším pramenem stavovského
  práva.
moc správní – úprava náboženských otázek, přijímání cizinců, úprava mincovních a horních poměrů
  v zemi. (pozn. volba panovníka byla jen v pravomoci českého zemského sněmu.)

Krajské sněmy
V Čechách se vedle zemského sněmu vyvinuly i sněmy krajské. Těch se zúčastňovaly všechny tři stavy.
Před rokem 1526 je svolávali zemští úředníci (nebo i sami zemští hejtmané).
Kompetence: poměrně široká – zabývaly se problematikou krajské správy, bezpečnosti. Jejich hlavní
význam spočíval v tom, že byly oporou zemského sněmu. Na nich byla zveřejňována usnesení přijatá
zemským sněmem aj., byly zde voleni delegáti nižší šlechty a měst na zemské sněmy a byly jim dávány
plné moci a instrukce. Tak se v instituci krajských sněmů začaly vytvářet zárodky zastupitelské soustavy
šlechtické a měšťanské.
Další vývoj – později byly krajské sněmy svolávány jen zřídka – Habsburkové v nich viděli základ
stavovské opozice.

Zemští úředníci
Měli v rukou skutečnou výkonnou moc v zemích. V Čechách stálo v čele zemské správy 12 nejvyšších
zemských úředníků, kteří povahou svých úřadů představovali skutečné ministry feudálního státu. Pevná
pravidla o jejich jmenování, přísaze, pravomoci a pořadí byla zakotvena v zemském řízení.
  1) nejvyšší purkrabí – původně výkonným úředníkem zemského soudu, později hlavou výkonného
      aparátu. Velel zemské hotovosti, jako nejvyšší poprávce vykonavatelem i nositelem policejní moci.
      V nepřítomnosti krále předsedal zemskému soudu aj.
  2) zemský hofmistr – předsedal komornímu soudu
  3) zemský maršálek – vykonával jurisdikci v otázkách šlechtické cti
  4) nejvyšší komorník – podílel se na agendě zemského soudu
  5) nejvyšší zemský sudí – řídil zasedání zemského soudu většího
  6) nejvyšší kancléř – stál v čele české královské kanceláře
  7) dvorský sudí – předsedal soudu dvorskému, příslušnému pro spory o odúmrtě a léna
  8) nejvyšší písař – řídil agendu zemských desek
  9) podkomoří – vedl agendu správy královských měst
  10) purkrabí karlštejnští – spravovali hrad (zde korunní
  11) purkrabí karlštejnští – spravovali hrad        klenoty a archiv)
  12) purkrabí kraje hradeckého – předseda zvláštního soudu pro tuto oblast


                                                 - 20 -
  - stavu panskému příslušely úřady 1-7 a jeden z purkrabí karlštejnských, ostatní čtyři připadly rytířům.

Menší úředníci vytvářeli již od 14.st. vlastní úřední kolegium, zasedali na menším zemském soudě a
věnovali se agendě zemských desek.

Úředníci nebyli placeni státem. Slibovali věrnost a poslušnost jak králi, tak i stavům, a vší obci království
českého. Nejvyšší zemské úřady byly svěřovány jednotlivým šlechticům na doživotí.
Na Moravě pokračoval v období stavovském proces splývání úředníků olomouckých a brněnských. Vedle
úřadu písaře je to i úřad komorníka a sudího. Sbor moravských úředníků byl šestičlenný: český maršálek,
komorník a sudí (ze stavu panského), hofrychtéř, podkomoří a písař (ze stavu rytířského). Moravský
zemský hejtman byl vybírán ze stavu panského.

Vládou ve Slezsku byla pověřena tzv. ústřední zemská vláda v čele s vrchním zemským hejtmanem,
kterým byl zpravidla jeden ze slezských knížat.

12.B. Župní zákon z roku 1920

V průběhu příprav se objevily spory o velikost a počet nových administrativních celků. Předmětem sporů
byl také mimo jiné rozsah kompetence župních zastupitelstev, omezení jejich volitelnosti, jmenování či
volba úředníků a sídla župních úřadů. Vládní návrh zákona o župním zřízení byl upravován a dílčí změny
prosazené na poslední chvíli se týkaly hlavně definitivního určení župních měst.

Župní zákon z 29.2.1920
Plénum Národního shromáždění projednalo a schválilo osnovu s dalšími základními zákony – ústavou,
ústavními zákony a jazykovým zákonem. Oficiální název „Zákon o zřízení župních a okresních úřadů
v Republiky Československé“ č. 126 Sb.
Uvedení do praxe předpokládalo hlubší znalost problematiky a rozsáhlé přípravné práce zvláště na
Slovensku a PR. Proto byl zvolen v legislativně zvláštní způsob řešení. Vláda byla zmocněna, aby svým
nařízením sama stanovila termín a rozsah jeho účinnosti.
Nevztahoval se na území Prahy jako hlavního města, jeho správa byla upravena zvláštním zákonem.
Zaváděl župní úřady řízené ministerstvem vnitra.
Území republiky rozděleno na 21 žup - Čechy 9 (Praha a okolní venkov, Pardubice, Hradec Králové, Mladá
Boleslav, Česká Lípa, Louny, Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice), Morava 5 (Brno, Jihlava, Olomouc,
Uherské Hradiště, Moravská Ostrava), Slezsko 1 (Těšín), Slovensko 6 (Bratislava, Nitra, Zvolen, Tirčianský
sv. Martin, Liptovský sv. Mikuláš, Košice). Podk. Rus nebyla tímto zákonem rozdělena na župní celky, což
vyvolalo diskusi, zda se tento zákon na ní vůbec vztahuje. Zákonodárci se k této improvizaci uchýlili,
protože ještě nebyla vyřešena otázka její předpokládané autonomie.

Župní orgány:
Župní úřady v sídelních městech žup měly instančně nahradit zemské politické správy v českých zemích,
na Slovensku komitáty.
V čele župy vládou jmenovaný úředník s právnickým vzděláním – župan
Župní zastupitelstvo – volené na 6 let, 35 členů. V kompetenci bylo vydávat prováděcí předpisy
k zákonům a vládním nařízením, řídit správu veřejného majetku žup, okresů a obcí. Poradní orgán župana
v otázkách veřejné správy, částečná kontrolní pravomoc vůči okresním výborům; výslovně bylo
stanoveno, že jim nepřísluší jednat o věcech politických.
Župan i župní zastupitelstvo byli řízeni ministerstvem vnitra.
Osmičlenný župní výbor – také jemu předsedal župan, fungoval jako stálý orgán zastupitelstva,
připravoval jeho běžná jednání, připravoval návrh finančního rozpočtu, dohlížel na plnění rozhodnutí
zastupitelstva, na činnost župních komisí i na okresy a obce.
Finanční komise – musela být zvolena zastupitelstvem v každé župě, také jí předsedal župan.

Župy se dělily na menší správní celky - okresy v čele s okresními úřady, na jejich úrovni pak v českých
zemích stála města se zvláštním statutem a města s municipální správou na Slovensku.

župní zákon na Slovensku
Účinný od 1.1.1923 – volby do 2/3 župních zastupitelstev se konali již v září 1923
župní zákon v Čechách




                                                   - 21 -
U nás bylo uvedení tohoto zákona do praxe odsouváno a přibývalo jeho odpůrců. Opět oživeny spory o
počet a územní rozložení župních celků, od r. 1924 sílily požadavky na novelizaci zákona.

13.A. Městská správa v Čechách do roku 1848

Raně feudální stát
Právním základem existence feudálního města bylo městské privilegium, které dostávali obyvatelé od
zakladatele města buď při jeho založení, nebo později. (Předchůdcem těchto privilegií byly výsady.)
Obsahem privilegia bylo ustavení vnitřní organizace a správy města, vymezení povinností obyvatel, právo,
kterým se měli řídit a oprávnění vlastního výkonu soudnictví a správy.
Jen takové privilegium odlišovalo město od ostatních komunit, bez privilegia nebylo město v právním
smyslu vůbec městem.
Každé město mělo svého pána – podle toho dělíme města na města královská (svobodná – měla svého
pána, krále) a města poddanská (měla za pána např. biskupa, klášter či světské feudály). Jen obyvatelé
královských měst byly označováni za osobně svobodné. Z nich se postupně vyvinul městský stav.

Města svobodná – především královská (podřízená podkomořímu nebo přímo panovníkovi, např. Staré a
Nové město pražské), města horní (podřízena královskému mincmistrovi), města věnná (purkrabí kraje
hradeckého, např. Chrudim, Polička aj.).

Výkon městské správy byl záležitostí samotných měšťanů. Pán (král) města pouze dohlížel
prostřednictvím svého úředníka (např. královský rychtář). Pro správu měst byl zvláštním úředníkem
podkomoří. Jmenoval základní orgán městské správy – městskou radu.

Městská rada – tvořena konšely. Měla správní a soudní činnost. Předseda městské rady se nazýval
purkmistr. Počet purkmistrů se lišil, ale vždy první purkmistr v roce se nazýval primátor (vedl dozor nad
městskými financemi a po dobu celého roku pečoval o klíče městských bran). Později městská rada tvořila
městský soud, kterému příslušelo rozhodovat o majetkových sporech i trestních věcech ve městě. Úřad byl
neplacený.

Důležitou součástí správy byly cechy. Již při zakládání měst se objevuje požadavek poskytnout městu
výlučný monopol tržní a výrobní (ve městě samém i v určité vzdálenosti – právo mílové). Hlavním cílem
bylo znemožnění konkurence obchodu a řemesel provozovaných na statcích feudálních vrchností. Vývoj
městského řemesla a zvláště jeho postupná specializace vedly k vytvoření pospolitostí či sdružení – tzv.
cechy. Řemeslná výroba byla zásadně možná jen v rámci cechu, ty stanovily ceny výrobků, jejich kvalitu,
počet tovaryšů a učňů. Cechy byly podřízené městské správě, ale požívali v rámci své kompetence
všestranná oprávnění. Cechy se řídili cechovními artikuly. Měly svůj odznak, pečeť a pokladnu.

Stavovský stát
V období husitství nejvíce politicky, hospodářsky a vojensky získala královský města. Městská správa se
stala v tomto období prakticky nezávislou na státní moci, resp. byla jejím rovnoprávným partnerem.
Navenek vystupovalo město jako celek, jako právnická osoba, nositel práv a povinností. Uvnitř se však
rozlišovali měšťané usedlý a neusedlý, měšťané a ostatní obyvatelé.
Základní rysy městské správy zůstaly obdobné jako v době předhusitské. Zvláštní postavení zaujímá ve
správě městský písař, jako představitel městské kanceláře a výkonný úředník městské rady. Ta stále
nadále v čele správy, její „volitelnost“ spočívala v návrhu odstupující rady panovníkovi, ten novou radu
potvrzoval. Opět jako dříve členství v městské radě záležitostí nejbohatších.
Rozhodující přelom ve vývoji městské správy souvisí s porážkou českého stavovského povstání v roce
1547. Ferdinand I. využil situaci (města byla překážkou v jeho absolutistických snahách), města
hospodářsky „spoutal“ – pozemkový majetek měst konfiskován, města musela zaplatit vysoké pokuty,
uvaleny nové daně atd. Města musela králi odevzdat svá privilegia a ten rozhodl, jaká jim ponechá či
odejme.
Nejpodstatnějším zásahem bylo znovuzavedení úřadu královského rychtáře jako úředníka krále, který
hájil ve městech zájmy panovníka a dozíral na výkon městské správy.

Období absolutismu
Po 30tileté válce města zpustošena, cechovní organizace se postupně začala jevit jako brzda rozvoje –
zasahuje stát.
1731 zřízen cechovní inspektor – měli na starosti dohled



                                                 - 22 -
1739 vydány generální cechovní artikule – snaha sjednotit cechy - vzor, jak mají vypadat stanovy
cechu (např. výše cen)
Královská města prakticky zbavena rozhodnutého podílu na rozhodnutí zemského sněmu, účast jen
formální. Objevuje se snaha omezit dosavadní městskou správní autonomii – cesta nalezena v
byrokratizaci městské správy, postupně omezována soudní pravomoc a správa městských důchodů a
majetku. Pro tento účel zřízen v r. 1706 úřad hospodářského inspektora (dosazován vládou). Městům
zůstalo jen právo kontroly nad obecním hospodářstvím, ale pod dozorem vlády.
Nejpodstatnější zásah do městské správy přinesla reforma Josefa II. nazývána regulace magistrátů
(1783-1785) - staré městské rady změněny v magistráty. Magistráty ve své soudní činnosti podrobeny
apelačnímu soudu, v činnosti správní krajským hejtmanům v Praze přímo guberniu (Praha tehdy konečně
sloučena v jedno město s jedním magistrátem, vytvořen zde úřad policejního ředitele). Magistráty platilo
město, vyžadovalo se určité vzdělání, působily jako 1. instanční soud pro městské obyvatelstvo.

13.B. Obchodní společnosti a živnostenské podnikání podle rakouského právního řádu

Živnostenské právo tvořily právní předpisy upravující v rakouském státě kapitalistické podnikání, ať již
řemeslnické či tovární.
Základním východiskem se stal živnostenský řád (č. 227/1859), vycházející z požadavků liberalismu.
Autoři se snažili zajistit volný přístup ke všem živnostem, tj. podnikání, pro každého svéprávného občana.
To se nevztahovalo na námezdní pracovníky, dělníky a zřízence – pro ně platila ustanovení
patriarchálního charakteru, která byla poplatná starým cechovním předpisům a zavazovala je
k poslušnosti k zaměstnavateli. Ten byl povinen jim pouze platit mzdu, jinak nebyl ničím omezen, mohl je
kdykoliv propustit. Ukončil-li zaměstnanec předčasně pracovní poměr bez zákonného důvodu, mohl být
nejen trestán, ale i donucen k návratu do práce policejní asistencí. Stávky znamenaly porušení pracovní
smlouvy. Upravil využívání dětské práce, tj. zakázal zaměstnávat v průmyslových podnicích děti do 10 let
a stanovil maximální délku pracovní doby pro děti mladší 14 a 16 let.

Vláda se zaměřila na organizované dělnické hnutí:
  – 1. etapa - nejprve otevřená perzekuce a omezení dělnického zákonodárství jen na reformu
      živnostenského řádu, na pokusy o úpravu ručení zaměstnavatele při pracovním úrazu a zřízení
      pomocných pokladen – tato snaha vedla k vydání koaličního zákona a zákona o živnostenských
      soudech
  – 2. etapa – politika „cukroví a biče“ – používaná pod vlivem bismarckovského Německa – vedle
      perzekuce přistupovala vláda i k jistým reformám sociální povahy. Toto tzv. ochranné
      zákonodárství se nevztahovala na čeledníky – jejich poměry upraveny tzv. čeledními řády (1857 pro
      Prahu, 1866 pro Čechy), které vycházely z tradičních představ o kárné pravomoci pána nad
      čeledínem a značně znevýhodňovaly pracující (co do času, odpočinku, mzdy aj.)

Novela živnostenského řádu (č. 39/1883) – přizpůsoben především právní úpravě řemeslnického
podnikání (tovární výroba zůstala stranou). Byla zavedena tzv. nucená společenstva pro všechny druhy
živnost. podnikání.

Dělnická novela (č. 22/1885) - nově upraveny pracovní poměry v řemeslnických živnostech a
v továrnách.

Součástí dělnické politiky bylo i úrazové a nemocenské pojištění a sociální, invalidní a starobní pojištění.
Rakouská vláda chtěla vystupovat jako záruka bezpečného řešení dělnických otázek a potřeb, chtěla získat
dělnictvo a omezit vliv sociálně-demokratické strany. Zavedeno všeobecné nemocenské pojištění (jen na
živnostenské dělnictvo), zavedeny příspěvky na nemocenské pojištění aj.
Podstatné zhoršení a omezení sociálních a pracovních práv dělníků přinesla válečná léta 1914-1918 –
urychlená militarizace hospodářství, podrobení podniků sloužících válečné výrobě vojenskému režimu
atd.

typy společností:
- veřejná obchodní společnost – nejjednodušší forma společného provozování obchodů. Tvořilo ji
    sdružení dvou i více osob, které provozují pod společnou firmou obchodní činnost. Vznikala
    uzavřením smlouvy (forma nepředepsána), právní subjektivity nabývala zápisem do obchodního
    rejstříku a započetím obchodování. Zisk se dělil stejným dílem, za ztráty ručili účastníci primárně




                                                  - 23 -
    (věřitel se mohl obrátit na kteréhokoliv společníka, ručili společně a neomezeně – nejen vkladem ale i
    majetkem). To přinášelo nežádoucí rizika.
-   komanditní společnost – provozování obchodů pod společnou firmou se účastní jeden nebo více
    účastníků jen majetkovými vklady (tzv. komandisté) a u jednoho nebo více společníků pak účast není
    omezena na vklady (komplementáři). Vznik obdobně jako v.o.s. Za závazky ručili komandisté do výše
    vkladu, komplementáři pak neomezeně (měli vedoucí postavení ve spol.), komandisté měli právo
    kontroly nad činností spol.
-   akciová společnost – oblíbená a nejrozšířenější forma kapitálové společnosti. Byla považována za
    právnickou osobu, vznikala udělením státní koncese ministerstvem vnitra. (podmínka – zakladatelé
    zaručují svými osobními a kapitálovými poměry, že podnik bude řádně veden a nebude sledovat
    vedlejší cíle). Před zápisem do OR musel být složen akciový kapitál, který se dělil na akcie. Akcie =
    cenný papír vystavený buď na majitele či na jméno. Zápisy vedeny v knize akcionářů. Hodnota akcie
    určována poptávkou a nabídkou na burze. Akcionář nesměl za trvání společnosti požadovat vyplacení
    vkladu. Organizačním základem spol. byly stanovy, které obsahovaly název firmy a sídlo společnosti,
    předmět podnikání, dobu trvání, výši kapitálu a jeho rozdělení na akcie, druh akcií a jejich nominální
    hodnotu, zásady bilance rozdělování čistého zisku, orgány správy – tj. představenstvo (správní rada) –
    řídilo společnost, dozorčí rada – kontrolní funkce a revize účtu, a valná hromada (tu svolávalo
    představenstvo) – předkládána jí účetní uzávěrka 1 * za rok.
-   komanditní společnost na akcie – zde alespoň jeden společník ručil osobě a neomezeně za závazky
    společnosti, ostatní pouze vklady
-   společnost s ručením omezeným – nejdokonalejší forma kapitálových spol. Vznik uzavřením
    smlouvy ve formě notářského zápisu a zápisem do OR. Státní koncese se vyžadovala jen např. kdy se
    spol. zabývala železničním podnikání, aj. Zákon stanovil minimální výši kmenového kapitálu – ten pak
    rozdělen na kmenové podíly jednotlivých společníků. Společníci ručily do výše svého vkladu. Měl
    právo na podíl ze zisku, na správě spol. aj. Čistý zisk byl dělen podle podílů. Za trvání společnosti
    nesmělo být vyžadováno vyplacení podílu. Orgány – jednatelé, valná hromada společníků, dozorčí
    rada. Výhoda této společnosti – podíly členů neměly charakter akcií, tj. byly nepřevoditelné a jejich
    hodnota nepodléhala burzovním spekulacím.

14.A. Kategorie (systém) a prameny práva v českém státě do roku 1400

Feudální právo vyjadřovalo především zájmy feudálů, chránilo jejich moc ekonomickou, feudální stát a
náboženství jako výraz feudální ideologie. Základním systémem feudálního práva bylo jeho dělení na
právo šlechtické – obecné či zemské – a práva zvláštní, která byla zemskému právo podřízena a nesměla
mu odporovat.

Právo šlechtické – upravovalo základní ústavně právní vztahy – mezi šlechtou a panovníkem, mezi
státem a králem, počet a práva zemských úředníků atd.
Práva zvláštní – sem patřilo právo městské, církevní, horní, viničné aj.
Právo městské a zemské se vzájemně ovlivňovaly a v době stavovské i v některých ohledech
přibližovaly. To neplatí ale o míře výsad, která tato práva jednotlivých skupinám poskytovala. Do značné
míry se zachovával princip personality práva podle příslušnosti ke stavovské skupině a chápání práva jako
privilegia (výsady), která zvýhodňují určité skupiny a jednotlivce.

Typickým rysem feudálního práva tak od jeho zrodu byla zásadní diferenciace při ochraně příslušníků
feudální spol. a jejich zájmů. Feudální právo bylo proti především privilegiem, neznalo a neuplatňovalo
princip rovnosti ani uvnitř skupin.

Základní formy feudálního práva:
   a) právní obyčej – nejstarší forma feudálního práva. Hluboko do feudalismu se udržují některé
       druhy předstátních obyčejů např. krevní msta, ordály, kolektivní odpovědnost atd. Od
       předstátních obyčejů se však právní obyčej liší tím, že jeho dodržování je zajišťováno již
       donucovací mocí státu a nevyjadřuje již zájmy celé společnosti, ale vládnoucí vrstvy. Obyčejové
       právo je nepsané, až později ve 13-14 st. je zachycováno do soukromým sbírek – právních knih.
       Jeho povědomí a udržování je zajišťováno tradicí, přenáší se z generace na generaci.
   b) nařízení panovníka – v pramenech nazývána statuta, dekreta, výsady (privilegia) aj. Mají
       obecnou platnost, jsou výrazem a dokladem zákonodárné pravomoci panovníka. Např. Výsady
       Boleslavovy (992) určené biskupu Vojtěchovi a dávající mu pravomoc v manželských
       záležitostech, Dekreta Břetislavova (1039), Výsady Soběslavovy – toto privilegium je vlastně



                                                 - 24 -
       souborem kolizních norem, které řeší případy střetu práv domácího obyvatelstva a cizince,
       Statuta Konrádova (konec 12. st.), Horní zákoník Václava II. (1300-1305)
    c) soudní nález – objevuje se v souvislosti rozvojem činnosti soudů a zvláště pak s písemným
       zachycováním jejich nálezů. Udržely si svůj význam i po vydání prvého zákoníku šlechtického
       práva – Zemského zřízení Vladislavského a teprve po nástupu absolutismu v OZZ bylo výslovně
       stanoveno, že odvolávání na starší soudní nálezy je zakázáno.
    d) právní knihy – soukromá sepsání práva. Jsou prvním písemným zachycením právních obyčejů.
       Přestože neměly platnost zákona, byly užívány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých
       nálezech. Vznikaly ve 14. st. pro potřeby soukromých uživatelů, a měly usnadnit především
       orientaci ve všech složitostech a podrobnostech soudního procesu. Nejstarší česká právní kniha je
       tzv. Rožmberská kniha. Poslední právní knihou šlechtického práva jsou Knihy Devatery.
    e) sněmovní usnesení a zemské desky – sněmovní usnesení se v 15-16 st. stala převládající
       formou práva. Značného významu v této době nabývá instituce zemských desek, do kterých byla
       sněmovní usnesení zapisována. Zemské desky (viz otázka č. 27A).
    f) kodifikace – až v době stavovské představuje vyvrcholení dlouhého předchozího vývoje.

14.B. Dualizace Rakouska 1867 a prosincová ústava

Rakousko-uherské vyrovnání (1867)
Po porážce v prusko-rakouské válce v roce 1866 vláda nemohla dále čelit tlaku Maďarů na nové
státoprávní uspořádání. Bylo proto provedeno v roce 1867 vyrovnání - říše se rozpadla na dva státní celky
spojené osobou panovníka a některými společnými záležitostmi (zahraniční politika, finance, vojsko). Pro
správu těchto institucí měli společná zvláštní ministerstva a nejvyšší účetní dvůr. Úřad říšského kanceláře
zanikl a jeho funkci převzal ministr zahraničních věcí. Všechny společné instituce, které podléhaly
některému z uvedených resortů, byly označovány jako císařské a královské (c. a k.). Roku 1874 to bylo
upraveno zvláštním nařízením.

Pro výkon zákonodárné činnosti v oblasti společných záležitostí byly zřízeny tzv. delegace, což byla
shromáždění vytváření ad hoc po 60 poslancích z Rakouska i Uher. Každá sněmovna delegovala 40
poslanců ze sněmovny dolní a 20 z horní., nikdy se v tomto složení však nesešla.
Zákonodárná úprava dualizace monarchie nebyla zakotvena v celoříšském zákonodárství, pouze
vyhlášena v zákonném článku v Uhrách a v zákoně o společných záležitostech v Předlitavsku.

Prosincová ústava
Státní celek po R-U vyrovnání nesl úřední název „Celek království a zemí v říšské radě zastoupených“.
Těchto 17 zemí (království České, markrabství Moravské, vévodství Slezské, království Haličské a
Dalmatské, arcivévodství Rakouské, vévodství Solnohorské, Štýrské, Korutanské, Krajinské a Bukovinsko,
markrabství Istrijské, okněžněné hrabství Tyrolské a Gorické, země Vorarlberská, město Terst) mělo
společného panovníka a parlament a běžně se jim říkalo Předlitavsko.
Pro tyto země byla v prosinci 1867 vydána řada základních zákonů, které tvořily jejich ústavu =
Prosincová ústava. V mnoha pohledech tvoří vrchol rakouského ústavního vývoje. Platila až do r. 1918 a
přinesla řadu občanských svobod. Byla formálně pokračováním ústavy únorové.

Říšská rada (Říšské zastupitelstvo) tvořena dvěma komorami – poslanecká a panská.
Členy panské sněmovny byli zletilí členové panujícího rodu, tzv. dědiční pérové a členové jmenovaní
císařem za zvláštní zásluhy (např. Palacký). Virilní mandáty, spojené s výkonem úřadu, náležely vysokým
prelátům (biskupům a arcibiskupům s hodností knížecí). Působnost sněmoven však byla taxativně
upravena.

Byly zde zakotveny občanské svobody: rovnost před zákonem, petiční právo, právo shromažďovací a
spolčovací, svoboda slova a tisku aj. Tyto svobody mohly být na základě zákona o výjimečném stavu
omezeny.
Kladné rysy: zakotvení svobod a parlamentarismu.
Negativní rysy: postavení a moc císaře – stál mimo zákon, neměl odpovědnost, existence panské
sněmovny, existence instituce šlechtictví aj.
Tato ústava však i přes její negativa znamenala značný pokrok a stala se základem dalšího boje o
demokratizaci státu, zejména v oblasti volebního práva.
15.A. Statuta Konrádova – typy soudů, instituty majetkového a procesního práva



                                                  - 25 -
Pocházejí z konce 12. st. za panování Konráda Oty a dochovala se nám ve třech potvrzeních pro brněnský,
břeclavský a znojemský úděl (1222, 1229, 1237). Znění Statut z roku 1222 pro znojemský úděl známe
z opisu, další dva se nám zachovaly v originálu. Pro Znojemsko a Brněnsko je vyhlásil Přemysl I. Otakar,
pro Břeclavsko údělný kníže Oldřich. Ve Statutech se silně projevuje snaha o posílení ústřední panovnické
moci, zvláště soudní a správní a současně se uznávají práva šlechty, kterých dosáhla za předchozích
panovníků. Otvírá se zde širší prostor šlechtě pro účast na vládě.
Text Statut je ovlivněn Starým zákonem, římským právem a právem německým.

Obsahem jsou trestněprávní a procesní normy:

Majetková a procesní sféra: výslovné potvrzení držby nemovitostí šlechtou, naznačující tak přechod
k svobodným šlechtickým statkům – přinesla tak význačný zlom ve vývoji domácího lenního práva, když
tak došlo k posílení majetkového postavení šlechty. Dále zásadní změna v dědickém právu, kde se
připouští dědění i dcer zůstavitele, pokud nezanechal syny. Statuta jsou tak výmluvným dokladem
překonávání feudální rozdrobenosti ve prospěch ústřední královské moci.

Soudy: Statuta počítala s existencí rozhodčího řízení před soudem slubním ve věcech menšího významu –
měl za úkol mimoúředně vyřídit spor, strany dávají slib, že se podřídí člověku vybranému jako soudce.
Upravuje se zde také používání ordálů – božích soudů – jako iracionálních důkazních prostředků. Objevuje
se zde ordál vodou, žhavým železem a soubojem. Ten, kdo křivě někoho obviní, může být kamenován před
soudem. Šlechtic se nemusí ordálu podrobit sám, ale může postavit místo sebe svého služebníka. Pokud
byl procesní stranou cizinec, mohli se při souboji použít hole a ne meče.

Statuta dále říkají, že soudce nemá nikdy soudit sám, nýbrž v přítomnosti kastelána nebo několika
urozených, a když soudí vladař, ať soudí zasedaje s vojáky (hradní družinou).

Statuta x Dekrety Břetislavovi - Statuta dovolují existenci krčem (na rozdíl od Dekretů Břetislavových).
Obě právní památky jsou psány latinským jazykem, vykazují vliv Bible a obsahují mnohá ustanovení, která
se v praxi nikdy nenaplnila.

15.B. Zákon č. 11/1918 Sb. z. a. n.

28.10.1918 z.č. 11/1918 Sb. – recepční zákon
V podvečer 28.10. zasedalo plénum Národního výboru. Schůze se v předsednictvu účastnil i reprezentant
Slováků V. Šrobár. Jako nejvyšší zákonodárný orgán Národní výbor schválil dle návrhu A. Rašína historický
zákon o zřízení samostatného československého státu.
Zákon v preambuli konstatoval, že „samostatný stát československý vstoupil v život“, tedy byl vyhlášen
lidem. Národní výbor se sám označil za představitele československého národa a vykonavatele státní
svrchovanosti.

Zákon o vzniku samostatného československého státu:
 Úvod - „Samostatný stát československý vstoupil v život. Národní výbor je reprezentantem jednomyslné
   vůle národa a nařizuje:“
 Článek 1 - „Forma státu bude určena později, po dohodě Národního shromáždění a České národní rady v
   Paříži.“
 Článek 2 - „Všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti.“
 Článek 3 - „Všechny úřady státní i samosprávné zůstávají v činnosti a podřizují se Národnímu výboru.“
 Článek 4 - „Tento zákon provedou všichni členové Národního výboru.“

Článek 1. odkazoval určení formy státu na pozdější dobu a do kompetence Národního shromáždění, které
zatím neexistovalo. V článcích 2 a 3 jsou obsaženy recepční nařízení, proto se tomuto zákonu říká recepční
norma.
Podle dalších ustanovení byly ponechány prozatímně v platnosti veškeré dosavadní zemské a
celorakouské (říšské) zákony a nařízení. Dále také samosprávné, státní a župní úřady a další instituce na
úrovni zemí, okresů a zejména obcí se podřizovaly NV a měly pokračovat ve své činnosti podle
dosavadních platných zákonů a nařízení.




                                                 - 26 -
Když začala být vydávána Sbírka zákonů a nařízení ČSR, recepční norma v ní vyšla pod číslem 11.
Současně s recepční normou byla schválena deklarace Lide československý - prohlášení k lidu, kde NV
shrnuje nový skutkový stav.

16.A. Právní kniha Rožmberská, instituty majetkového a trestního práva

Některé její části vznikly koncem 13. st., větší část pak pochází ze 14. st. Je psána českým jazykem a
obsahuje především šlechtické právo procesní a majetkové.

Soukromé sepsání českého zemského práva známé pod tímto názvem nemá přesně doložen svůj
původ. Autorem je asi nějaký Rožmberk (snad sám Petr z Rožmberka, tehdejší nejvyšší zemský sudí), nebo
byla alespoň tímto rodem používána.

Jedná se o nejstarší známé dílo české prózy světského (nikoliv náboženského) charakteru. Je také
nejstarší právní knihou v dějinách českého práva. Zachycuje v systematickém uspořádání staré
obyčejové právo předchozí doby, které je na mnoha místech doplněno informacemi o nosovější úpravě a
postupu.

Text je koncipován jako příručka pro praktické používání u šlechtického soudu zemského.
Obsahuje: vedle znění dobových právních norem návody a rady jak jich využít a tak podává obraz nejen o
obsahu a formě obyčejových právních pravidel, ale i o tehdejší soudní praxi. Text útržkovitých záznamů se
autor snažil věcně, systematicky utřídit. Jednotlivé kapitoly se liší rozsahem podle toho kolik se mu pro ně
podařilo sehnat materiálu.
Zaměřena hlavně na procesní právo (tuto příručku si stále další zájemci opisovali včetně vsuvek,
poznámek, komentářů a dodatků a připojovali své vlastní). Vznikla tak řada zdokonalených verzí. Jen
málokterá ustanovení jsou v původní podobě. Tiskem byla poprvé vydána v r. 1880 Janem Gebauerem
(Listy filologické).

Instituty majetkového a trestního práva jsem nikde nenašla, možná na str. 127, ale nejsem si jistá.

16.B. Kontinuita československého právního řádu v období nesvobody

Vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášením samostatného slovenského státu přestala ČSR
fakticky existovat a velkou část jejího území přímo okupovala německá armáda. Podle čsl. právníků a
politiků však ČSR právně existovala dále. Základem tohoto tvrzení se stal protest, který proti německého
postupu v Čechách a na Moravě podaly vlády VB, Francie, USA a Sovětského svazu. Čsl. stanovisko v této
záležitosti souhrnně vyjádřil především druhý čsl. prezident E. Beneš, který odešel do emigrace již
v listopadu 1938.

Rozhodl se postavit do čela tzv. druhého československého odboje. Základem jeho činnosti se stala
teorie právní a historické kontinuity podle níž ČSR nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt
mezinárodního práva, nemělo však žádné vládní orgány, které by jej v mezinárodních vztazích
zastupovaly. Mnichovská dohoda byla podle Beneše od samého počátku neplatná mezinárodní smlouva,
neboť byla ČSR vnucena za hrozby silou ze strany Německa, čsl. Národní shromáždění ji nikdy ústavním
způsobem nepřijalo a samo Německo ji svým postupem v březnu 1939 porušilo. Výrazem
mezinárodněprávního trvání ČSR byla podle Beneše ta čsl. velvyslanectví a konzuláty, který i po 15.3.1939
fungovaly v těch státech, které rozpad ČSR právně neuznaly.

Na území protektorátu platily vedle právních předpisů vydaných protektorátními orgány právní normy
z předokupační doby a právní předpisy Německé říše. Co se týče trestního práva, i v této oblasti platilo
trestní právo domácí a německé. Základem rasového zákonodárství se staly německé norimberské zákony
z roku 1935.

17.A. Horní zákoník Václava II. – úřední osoby a základní pojmy

Základem horního práva se stal horní regál (regál = výsadní právo panovníka přinášející mu majetkový
prospěch). Vycházel z představy, že králi patří veškeré nerostné bohatství a jeho těžba je výhradně jeho
právem.



                                                   - 27 -
Král toto právo propůjčoval a požadoval za to jednak podíl na výtěžku, tzv. urburu, jednak si vyhradil
předkupní právo k vytěžené rudě.
Vzniká mnoho těžařských společností (spojení jednotlivých podnikatelů), kdy podíl jednotlivých
podnikatelů na základním kapitálu se nazýval kuks.

Ius regale montanorum – Horní zákoník
Nejvýznamnější doklad zákonodárné činnosti panovníka, který upravil složité právní otázky související
s exploatací nerostného bohatství a spojené s institucí panovníkova horního regálu. Poprvé se v tomto
zákoníku výrazněji projevila recepce římského a kanonického práva.
Byl vytvořen v letech 1300-1305 za vlády a iniciativy Václava II. Autorem byl Gozzius z Orvieta – italský
právník, člen školy postglosátorů (komentátorů). Zákoník prvotně vypracován pro Kutnou Horu, ale jeho
význam brzy pochopila i Jihlava a také ho aplikovala dříve než Kutná Hora. Některé jeho části platily až do
19. století. Byl používán na Slovensku a přeložen dokonce do češtiny, němčiny a španělštiny.

Tento latinsky psaný zákoník vychází z nových ekonomických vztahů, které se vytvářely při důlním
podnikání, které pracující (horníci) vystupovali jako námezdní dělníci (byli placeni). Zákoník má řadu
přepisů o bezpečnosti práce v dolech, o větrání, osvětlení, odvodňování, předpisy o délce pracovní doby, o
výplatě mezd aj. Obsahuje také první protikoaliční předpisy: zákaz organizování dělníků, pravidla o
přijímání kovářů do práce aj.
Zákoník pro svou dokonalost byl hojně užíván a ovlivnil vývoj horního práva v celé střední Evropě.

Vývoj hornického práva také ovlivnilo v 16. st.: „Narovnání o hory a kovy“ z r. 1534 – stalo se právním
základem dolování až do 19. st., základní změnou byl souhlas krále s omezením horního regálu tak, že mu
zůstala vyhrazena těžba zlata a stříbra, zatímco ostatní nerosty mohli těžit i stavové. Dále vývoj
hornického práva ovlivnilo Jáchymovské horní právo.


Zákoník se dělí se na čtyři knihy:
O právu osob (o osobách) - přehled královských horních úředníků a dalších zaměstnanců, úkoly a práva -
urburéři, mincmistři a hofmistři, přísežní a horní soudce - rychtář, hofmistr - perkmistr, písař urbury, lezci
- štajgři, důlní měřiči, tesaři - cimrmani, strážní - hutmani...
O právu věcí a vztah lidí k nim (o horách) - k horským dolům, k štolám, horníků k cizím pozemkům,
kutacím
O právu závazkovém (o horách) - přijímání horníků, prodej hornin, propůjčování a zcizování dolů,
postoupení
O právu procesním (o soudním řádu) - stádia řízení u horních soudů, odvolání - čistá recepce římského a
kanonického

17.B. Parlament podle ústavní listiny ČSR

Pod číslem 121 byl ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého publikován „Zákon ze dne 29.
února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina ČSR“. Ústava vycházela z klasické teorie dělby moci - moc
zákonodárnou představoval dvoukomorový parlament, moc vládní a výkonná byla rozdělena mezi
prezidenta a vládu, moc soudní reprezentovala soustava nezávislých soudů.

Hlava II. – moc zákonodárná

orgány státní moci
Upravovala složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou komor (poslanecké sněmovny a
senátu). Sídlem byla Praha.

Poslanecká sněmovna měla 300 členů, voleni na šest let, aktivní volební právo měli občané od 21 let,
pasivní od 30 let. Hlasovací právo všeobecné. Rovné, přímé a tajné s poměrným zastoupením.
Senát tvořilo 150 členů, voleni na osm let, věk alespoň 45 let, volit směli od 26 let. Volby se měly konat
vždy v neděli. Podrobnou úpravu obsahovaly volební řády.

Žádný občan nemohl být současně členem obou sněmoven. Poslancem ani senátorem nemohl být člen
župního (zemského) zastupitelstva ani člen ústavního nebo volebního soudu. Úřad vykonávali osobně,
nesměli od nikoho přijímat příkazy, pro své hlasování v orgánech parlamentu nemohli být stíháni, za


                                                   - 28 -
výroky tam pronesené podléhali pouze disciplinárnímu řízení. Pokud byl člen sněmovny přistižen a zatčen
při trestném činu, musela s jeho trestní vazbou rovněž souhlasit sněmovna. Měli stálý plat s přídavky.

Obě sněmovny se scházeli 2x ročně na jarním (březen) a podzimním (říjen) řádném zasedání, které
svolával a prohlašoval za ukončené prezident republiky. Kvalifikovaná většina nejméně 3/5 všech členů
každé ze sněmoven byla nutná k vypovězení války a ke změně ústavní listiny. Schůze byly v zásadě
veřejné, bylo počítáno i s jejich společnými schůzemi. Činnost sněmoven byla upravena jednacími řády.
Zákonodárný proces ve dvoukomorovém parlamentu předpokládal, že návrhy zákonů bude předkládat
vláda nebo některá ze sněmoven. Osnovy zákonů, které jako první projednala PS, byl povinen senát
projednat, mimo výjimky rozpočtového a branného zákona, do šesti neděl. Návrhy zákonů přijaté nejdříve
senátem byla dolní sněmovna povinna projednat do tří měsíců.
Pokud senát kvalifikovanou většinou neschválil osnovu přijatou PS, mohla nabýt platnosti zákona, když PS
potvrdila své původní usnesení kvalifikovanou většinou. Při opačném postupu (nejdříve senát pak PS),
pokud PS návrh zamítla, senát opět projednal a PS podruhé zamítla, nebyl návrh zákona přijat vůbec.
Ústavní listina také předvídala možnost přijetí návrhu zákona přes zamítavé stanovisko parlamentu
formou referenda. Podrobnosti měl upravit zvláštní Zákon, který však nebyl nikdy vydán, a žádné
referendum se za účinnosti ústavní listiny ani později v ČSR nekonalo.
Zákony přijaté NS mu mohl ve lhůtě jednoho měsíce s připomínkami vrátit prezident republiky.
Pro vyhlášení schváleného zákona byla ústavou určena maximální lhůta 8 všedních dnů od jeho předání
vládě. Podepisoval jej prezident, předseda vlády a příslušný ministr pověřený jeho vedením.

Druhá hlava ústavní listiny dále pak ještě upravuje interpelace na členy vlády a plnění úkolů parlamentu,
kdy sněmovny nepracovaly.

Stálý výbor
24 členný výbor parlamentu (voleni z poslanců – 16, a senátorů – 8). Měl kontrolní pravomoci vůči vládě,
ministři se proto nemohli stát jeho členy. Scházel se v době, kdy nezasedalo NS (nemohl ale volit
prezidenta, měnit ústavní zákony, dávat souhlas k vyhlášení války aj.). Neodkladná opatření s mocí zákona
mohl SV vydat pouze na návrh vlády a za souhlasu prezidenta – pak dočasná platnost. Dodatečně musela
být schválena na nejbližší schůzi PS a senátu, předseda výboru předložil zprávu o těchto opatřeních a
pokud je obě sněmovny do dvou měsíců poté co se sešly neschválily, pozbývala další platnost.

18.A. Stíhání deliktů ex offo – příkazy z dobových pramenů

Trestní právo je ovládáno svémocí. V průběhu 13. a 14. století se strany více začínají obracet na soud.
Převažuje soukromá žaloba a oficialita je vzácností. První zmínka o oficialitě je z Břetislavových dekret
(1039), kdy ji v rukou ji měli arcikněží. Později s rozvojem krajské správy byly oficialitou nadáni
poprávci a krajští úředníci. Žaloba dlouho nesměřuje na potrestání pachatele, ale na náhradu škody
(např. došlo k vraždě, pak následuje žaloba o hlavu a žaluje se o zaplacení příhlavních peněz – vergeld).

Trestní právo za stavovské monarchie
Dochází k rozvoji šlechtického, městského, pozemkového, vrchnostenského a zemského práva
delikty proti státu - považovány za tak závažné, že je trestní řízení zahajováno ex officio:
delikt útoku proti králi jako reprezentantu práva:
     - se zbraní (hrdelní trest + konfiskace majetku)
     - verbálně (těžký trest)
     - delikt zrady - psaní a rozšiřování tzv.zrádných cedulí (letáků a tabulí) proti úředníkům
                      (trest smrti)
     - delikt nářku - proti úřadům nebo soudu (nařčení z nesprávného jednání (trest smrti) =>
                      znemožnění veškeré kritiky
     - delikt odboje práva - kladení odporu úřednímu výkonu např. při exekuci (trest smrti)
     - delikt moci - postavení se násilím proti P a řádu země, např.soukromé války
     - delikty soukromé – soukromá žaloba přetrvává; ochrana svobodných zákl.stavovské
                          společnosti
     - delikt vzbouření proti vrchnosti - Daliborův nález (základem právní úpravy proti vzpourám se stal
         nález nad Daliborem z Kozojed z r. 1497, který přijal do své ochrany, tj. stal se novou vrchností,
         poddané, kteří se vzbouřili proti svému pánu a donutili jej, aby je – i s jejich selskými grunty –
         propustil z poddanství).




                                                  - 29 -
    -   delikt pichu - násilné poškození cizího majetku prioritně za účelem obohacení se, rušení držby
        (trest dle okolností - pokuty, vězení)
   - delikt výtržnosti - násilné rušení veřejného pořádku, osob a majetku (trest dle okolností, dle
        škody).
Navazoval na trestný čin výboje - násilí vůči straně při soudním sporu
   - delikt kacířství (hereze) - trest smrti upálením
   - delikt čarodějnictví - pomocí cíle chce dosáhnout cíle, travičství (trest smrti)
1484 - bula papeže Inocenta VIII. o stíhání čarodějnictví
1486 - Kladivo na čarodějnice (příručka, postup při stíhání)
1532 - Constitutio Criminalis Carolina (proti čarodějnictví)
1759 - procesy zrušeny za Marie Terezie

    -   delikty pohlavní
    -   delikt cizoložství - zmírňování trestnosti deliktu, přísné tresty pro ženy. Tolerance svémoci –
        manžel mohl zabít manželku i milence, když je přistihl při činu
    -   delikt podávenie - znásilnění (trest smrti)
    -   delikt bigamie (trest smrti) - jiné delikty:
    -   mord - vražda; možnost svémoci => vergeld (odstupné). Zásada oficiality - příbuzní a vrah se
        nedohodli na vergeldu => úřední stíhání (trest smrti)
    -   zabití z nedbalosti - menší trest
    -   zranění druhé osoby
    -   delikt krádeže - hrdelní zločin, popř.mrzačící trest
    -   delikt hanění - zhanění, urážky na cti (pokuty, vězení)

rozdělení deliktů:
  a) proti státnímu zřízení a základní feudální společnosti
  b) proti právnímu řádu a veřejnému pořádku
  c) proti vlastnictví
  d) proti zdraví a životu
  e) proti osobním právům příslušníků stavovské monarchie

procesualistické zásady:
  a) apelační - osoba, která je nespokojená s rozsudkem 1. instance se odvolá k vyššímu soudu. Ten
      může rozsudek potvrdit, změnit nebo vrátit k novému projednání
  b) kasační - potvrdit, vrátit k projednání
  c) inkviziční - na základě udání dojde k zahájení trestního řízení ex officio. Soudce je zároveň žalobcem,
      vyšetřovatelem i soudcem
  d) akuzační - rozděleno na soudce a žalobce

Popřípadě ohledat v učebnici, touto otázkou si nejsem jistá.

18.B. Kontinuita československého státního zřízení v období nesvobody

Vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášením samostatného slovenského státu přestala ČSR
fakticky existovat a velkou část jejího území přímo okupovala německá armáda. Podle čsl. právníků a
politiků však ČSR právně existovala dále. Základem tohoto tvrzení se stal protest, který proti německého
postupu v Čechách a na Moravě podaly vlády VB, Francie, USA a Sovětského svazu. Čsl. stanovisko v této
záležitosti souhrnně vyjádřil především druhý čsl. prezident E. Beneš, který odešel do emigrace již
v listopadu 1938.

Rozhodl se postavit do čela tzv. druhého československého odboje. Základem jeho činnosti se stala
teorie právní a historické kontinuity podle níž ČSR nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt
mezinárodního práva, nemělo však žádné vládní orgány, které by jej v mezinárodních vztazích
zastupovaly. Mnichovská dohoda byla podle Beneše od samého počátku neplatná mezinárodní smlouva,
neboť byla ČSR vnucena za hrozby silou ze strany Německa, čsl. Národní shromáždění ji nikdy ústavním
způsobem nepřijalo a samo Německo ji svým postupem v březnu 1939 porušilo. Výrazem
mezinárodněprávního trvání ČSR byla podle Beneše ta čsl. velvyslanectví a konzuláty, který i po 15.3.1939
fungovaly v těch státech, které rozpad ČSR právně neuznaly.




                                                  - 30 -
Veškerá normotvorná činnost byla tvořena ústavními a prezidentskými dekrety (lišili se pouze tím, co
ošetřovali) a nařízeními vlády. Vydáno asi 30 dekretů – o rozpočtu zahraniční vlády, o fungování
vojenských jednotek.

exilová vláda – jmenována E. Benešem 22.7.1940 v čele s Msgr. Janem Šrámkem
  - stavena exilová ministerstva – ministerstvo národní obrany (v čele generálové S. Ingr a R. Viest jako
    státním tajemníkem)
  - ministerstvo zahraničních věcí vedené J. Masarykem a H. Ripkou aj.
  - definitivního uznání se exil. vládě dostalo po vstupu Sovětského svazu do války a uznání z jeho strany
  - ze strany USA byla exilová vláda považována pouze za prozatímní, definitivně uznána až v říjnu 1942
  - v průběhu války byla vytvořena další ministerstva (např. obchodu, spravedlnosti aj.)

státní rada – zřízena dekretem č. 1/1940 jako poradní orgán prezidenta a prozatímního státního zřízení,
40 členů, další úkoly: omezenou kontrolu nad vládou a příprava poválečného zákonodárství
právní rada – vytvořena 1942 jako poradní a quasi soudní orgán, úkolem podávat právní posudku při
přípravě osnov normativních aktů exilového státního zřízení

19.A. Důkazní prostředky v českém právu do roku 1400 – příklad dle pramenů

Civilní soudní řízení za raného feudalismu a rozdrobenosti
Povaha soudního procesu:
    - jednání bylo ústní
    - bezprostřední účast sporných stran
    - spor začínal podáním stížnosti
    - hlavními účastník sporu byli (actor) žalobce a (incautus) žalovaný
    - poddaný mohl žalovat jen prostřednictvím své vrchnosti

Předvolání pomocí pristavů (pomocníků soudce)
   - zpočátku doručoval žalovanému soudcovskou pečeť sám žalobce.
   - později doručuje „pristav“
   - předvolání nebylo formulováno tak jako dnes
   - žalovaný se mohl dostavit do týdne
   - nedostavil li se mohlo se předvolání ještě dvakrát opakovat
   - potřetí byl žalovaný odsouzen in contumatiam (v nepřítomnosti)

První stání:
   - žalobce se představil soudu jako prvý - přednesl žalobu
   - poté předstoupil žalovaný v doprovodu své rodiny a přátel a případně očistných svědků
   - žalovaný musel před soudem stát dokud ho soudce nepropustil, jinak spor prohrál a zaplatil
    pokutu
   - na prvním stání stran nebylo jejich vyjádření omezeno, aby se pokud možno smířily
   - když se nesmířily určil soudce nový termín na němž předložily strany své důkazy
   - docházelo potom k soudnímu ohledání a svědecké výpovědi
   - svědectví nevolníků proti šlechticům bylo bez účinku
   - strany mohly mít až sto svědků
   - podezření z křivého svědectví se objasňovalo božím soudem

Vedle uvedených důkazních prostředků se v předběžném dokazování používalo i dokazování listinami.

Spor - rozhodující důkazy
   - nedošlo li ke smíru, soudce stanovil podmínku, kterou měly strany splnit.
   - strana, která podmínku splnila mohla žádat, aby soudce urovnal spor, resp. obnovil smír státní mocí
   podle jejího přání.
   - za rozhodující podmínky platily boží soud, souboj a přísaha.

Instituci božích soudů (ordalii) převzalo uherské právo od Slovanů
     - základní myšlenkou ordálů bylo, že v závažných sporech má rozhodovat boží vůle.
     - církev vytvořila vlastní formu zkoušky hostií.
     - ordály se konaly mimo biskupská sídla i v Bratislavě a Nitře



                                                  - 31 -
    - nejčastěji se jednalo o zkoušky ohněm a vodou
    - ordály se uskutečňovaly v kostele před třeni svědky a v přítomnosti protistrany

Souboj se považoval ve 14 a 15 st. též za formu božího soudu
   - nejčastěji užíván za Anjouovců
   - soudce stanovil místo a rovněž způsob souboje (pěšky, na koni, kopím, mečem, atp.)
   - souboj zakázán v 15. století pro nešlechtice a M. Korvín omezil souboj ve sporech rytířského
   čestného soudu.

Přísahu mohli složit svědci, strany nebo očištníci podle rozhodnutí soudu v kostele se zachováním velmi
přísných formalit.

Ukončení sporu
   - ještě není známo odvolání
   - výjimkou je případ odepření spravedlnosti (denegatia justitia) a námitka vědomě nesprávného
   rozhodnutí soudu.
   - jako mimořádný opravný prostředek existovalo uvedení v předešlý stav (restitutio in integrum)
   zvláště v podobě „zrušení sporu“ což mohl nařídit jen panovník tak, že odmítl stížnost žalobce a
   potvrdil skutkový stav, v němž se nacházel žalovaný. Amnestii upravovaly z jiné zákony.

Dále viz otázka č. 8.A. (iracionální důkazní prostředky)

19.B. Zákonodárství Bachovského absolutismu

Bachovský absolutismus (podle ministra vnitra A. Bacha)
Nastolen v leten 1851-1860, režim, který ve sféře panovnické moci obnovuje absolutistickou moc císaře
opřenou o vojsko, policii a nově zřízené četnictvo. Je to období, kdy je rakouský stát budován důsledně
centralisticky a státní samostatnost někdejších států českého a uherského je jím zcela pohlcena. Vláda se
snaží podporovat rozvoj kapitalistického podnikání a nahrazovat tak měšťanstvu nedostatek politické
svobody tím, že mu otevírá široké možnosti ve sféře ekonomiky. Paradox – na straně jedné bránil
vládnoucí režim měšťanstvu v přístupu k politické moci, na straně druhé všemožně upevňoval jeho
hospodářské postavení vydáváním zákonů, které se staly základními kameny moderního právního řádu a
mnohé platily ještě i dlouho po r. 1945 (např. trestní zákoník, směnečný řád aj.)

Nastolení režimu, který byl popřením ústavnosti a vracel se zpět k absolutistickým formám vlády, bylo
provedeno několika normami vydanými v r. 1851:
3 kabinetní listy /srpen 1851/ - opatření zavádějící výslovnou odpovědnost ministrů panovníkovi
Silvestrovské patenty - znamenaly otevřený přechod k absolutismu
    - těmi byla otevřena cesta k zavedení režimu, který se prakticky dotkl všech vymožeností revoluce.
       Nadále se vládlo bez parlamentu a bez jakékoli kontroly ze strany veřejnosti.
V této době vydány zákony, které se dotýkaly prakticky všech oblastí společenského života. V právu
tohoto období se výrazně projevovaly dvě základní tendence neoabsolutismu: tendence perzekuční, jejímž
projevem byla např. novelizace trestního zákona (1852), odvolání relativně pokrokového zákona o
trestním zřízení z r. 1850 a jeho nahrazení zákonem z r. 1853, který znovu zaváděl inkviziční proces, tzv.
výpraskový patent (1854) a tendence směřující k rozvoji a upevnění kapitalistické ekonomiky v duchu
průmyslového liberalismu. Patřily sem zvláště:
             Spolkový patent (1852)
             Horní řád (1854)
             Železniční patent (1854)
             Živnostenský řád (1859).
V tomto období vývoje rakouského práva byl tedy vytvořen právní základ existence kapitalistické
ekonomiky a její trestněprávní ochrany.

20.A. Systém trestů v zemském a městském právu do roku 1620 – příklady podle
   smolných knih

Řízení na zemském soudu se skládalo z tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce. Přípravné
řízení začínalo půhonem (písemnou formulací žalobního nároku, s nímž hodlal žalobce vystoupit proti
obžalovanému). Před hlavním přelíčením docházelo k tzv. svědčení půhonu (k jeho přečtení za


                                                   - 32 -
přítomnosti stran). Vlastní přelíčení zahajoval zemský řečník. Strana, která se nedostavila, prohrála
z důvodu tzv. stanného práva. Na závěr přelíčení dva přísedící vypracovaly nález, o kterém se pak
hlasovalo, tj. většinou hlasů. Přednost měl hlas krále či purkrabího. Proti nálezu zemského soudu nebylo
možné odvolání. Třetím stádiem byla exekuce, tj. výkon nálezu.
Obžalovací charakter procesu na zemském soudu nepřipouštěl užití tortury jako prostředku, kterým za
použití fyzického násilí bylo vymáhané na obžalovaném přiznání. Toliko výjimečně a u deliktů politických
a nikoli před soudem zemských byla z rozhodnutí panovníka tortura aplikována i na šlechtice.
Jinak tomu bylo u soudů městských. Proces tam užívaný byl značně ovlivněn římským a kanonickým
právem, byl poměrně jednodušší a rychlejší, a zejména v 16.st. se postupně odprostil od formalit. Neznaly
ordály, připouštěly písemná svědectví a dovolovaly odvolání v podobě žádosti o naučení k vrchnímu
právu či od r. 1548 k apelačnímu soudu. Městský proces rozlišoval mezi procesem civilním a trestním, ve
kterém nabývá v 16. st. postupně rozhodující úlohu tortura. Rozhodnutí o uložení tortury náleží soudu,
který ještě Koldín (1579) ve svém zákoníku varuje před ukvapeností a upozorňuje na relativní cenu
vynuceného přiznání. Obžalovaný se mohl proti uložení tortury odvolat.
Druhy mučení nebyly kodifikovány (do r. 1768) a jejich užití záleželo na vynalézavosti městských soudců.
Běžně se praktikoval postup počínající psychickým nátlakem a končící natažením na žebřík či skřipec.
V případě, že poškozenému nebyl zločin prokázán nesl majetkovou odpovědnost za případné škody sám
žalobce a to proto, že k zahájení řízení došlo z jeho vlastní iniciativy.
Smolné knihy
Do těchto knih se zapisovali výpovědi mučených i rozsudku, které nad nimi městské soudy vynášely a
záznamy o jejich provedení zapisovali zvláštní úředníci do smolných nebo také černých knih. Tento název
nalézáme přímo v autentických zápisem těchto register, např. ve Smolné knize města Náchoda nebo
Rokycan a používá jej i Koldínův zákoník. Výpověď na mučidlech byla považována za rozhodující důkaz a
přiznání obviněného za korunu důkazů.
Příklady:
Smolná kniha Kutnohorská – případ „Klekla jsem mu na hlavu“ – žena padla novorozenci kolenem na
   hlavu a zabila je. Zemřela probodena kůlem.
Smolná kniha Táborská – případ „Každý po devětkrát“ – příběh o znásilnění dívky (3 pachatelé, každý
   9x), pachatelé trháni kleštěmi a čtvrceni.
Smolná kniha Lounská – případ „Sváda na veřejné cestě“ – slovní spor na cestě, který vedl ke rvačce a
   jeden z nich byl zabit. Pachatel byl popraven mečem.

20.B. Župní zákon

Župní zákon z 29.2.1920 (stejně jako ústava, jazykový zákon aj.) – oficiální název „Zákon o zřízení
župních a okresních úřadů v Republiky Československé“
Požadované úpravy dosavadního správního systému měly více variant podle záměrů a představ jejich
autorů. V průběhu příprav příslušných zákonných předloh stále trvaly spory o velikost a počet nových
administrativních celků označovaných pracovně jako kraje nebo župy. Předmětem sporů byl také mj.
rozsah kompetence župních zastupitelstev, omezení jejich volitelnosti, jmenování či volba úředníků a sídla
župních úřadů.
Zákon byl přijat plénem Národního shromáždění 29.2.1920.
Zavedení do praxe však předpokládalo hlubší znalost problematiky a rozsáhlé přípravné práce zvláště na
Slovensku a PR. Proto byl zvolen v legislativně zvláštní způsob řešení. Vláda byla zmocněna, aby svým
nařízením sama stanovila termín a rozsah jeho účinnosti. Nevztahoval se na území Prahy jako hlavního
města, jeho správa upravena zvlášť. Zaváděl župní úřady řízené ministerstvem vnitra, území rozděleno na
21 žup (Čechy 9, Morava 5, Slezsko 1, Slovensko 6).
Podkarpatská Rus nebyla tímto zákonem rozdělena, což vyvolalo diskusi, zda se tento zákon na ní vůbec
vztahuje.

Župní orgány
Župan - Stál v čele župy, byl to vládou jmenovaný úředník s právnickým vzděláním. Předsedal schůzi
zastupitelstva, mohl podle svého uvážení určitou otázku považovat za politickou a vyloučit ji z programu
jednání. Spolu se zastupitelstvem řízen ministerstvem vnitra.
Župní zastupitelstvo - Volené na 6 let, 35 členů. V kompetenci bylo vydávat prováděcí předpisy
k zákonům a vládním nařízením, pokud k tomu bylo zmocněno, řídit správu veřejného majetku žup,
okresů a obcí. Poradní orgán župana v otázkách veřejné správy, částečná kontrolní pravomoc vůči
okresním výborům; výslovně bylo stanoveno, že jim nepřísluší jednat o věcech politických.
Finanční komise - Zřízena při každém zastupitelství. Jmenována ministrem vnitra.


                                                 - 33 -
Osmičlenný župní výbor - Také jemu předsedal župan, fungoval jako stálý orgán zastupitelstva,
připravoval jeho běžná jednání, připravoval návrh finančního rozpočtu, dohlížel na plnění rozhodnutí
zastupitelstva, na činnost župních komisí i na okresy a obce.
Župy se dělily na okresy v čele s okresními úřady, na jejich úrovni pak města se zvláštním statutem
V každé župě musela být zastupitelstvem zvolena finanční komise. Také jí předsedal župan, stejně jako
dalším komisím.


Župní zákon na Slovensku
Účinný od 1.1.1923 – volby do 2/3 župních zastupitelstev se konali již v září 1923. Zbývající třetina členů
byla ve všech župách jmenována vládou na návrh županů. S velkou převahou zvítězila ĺudová strana.
V zastupitelstvech silně převažovali představitelé majetných vrstev obyvatelstva.

Župní zákon v Čechách
U nás bylo uvedení tohoto zákona do praxe odsouváno a přibývalo jeho odpůrců. Opět oživeny spory o
počet a územní rozložení župních celků, od r. 1924 sílily požadavky na novelizaci zákona.

21.A. Maiestas Carolina s důrazem na obsah – ochrana území státu, ordály

Jedná se o nezdařený kodifikační pokus českého obyčejového zemského práva z roku 1355.
Předběhl totiž svoji dobu. Byl odmítnut šlechtou na Generálním sněmu. Císař Karel byl nucen ustoupit
a proto 6.10.1355 vydal revokační (odvolací) listinu (podobnou vydal i jeho bratr Jan Jindřich pro
Moravu). „Karlův kodex nikoho nezavazuje, protože shořel. Neváže také nikoho, protože král, knížata ani
baroni nepřísahali na text a protože nebyl řádně vyhlášen.“

Kodex byl ovlivněn Horním zákoníkem Václava II., Sicilskými konstitucemi Fridricha II. (1231) a také, i
když ne příliš, římských právem a to uplatnění zásady, která byla ražena za Ulpiána, kdy panovník není
vázán zákonem, stojí nad ním, je sám zdrojem práva (princes legibus solutus).
Název Maiestas Carolina získal kodex roku 1617, kdy ho vydal Pavel Ješín z Bezdězí (název vychází
z úvodu kodexu). Právě u tohoto zákoníku, který měl platit pro všechny země České koruny se ukázalo
naprosto přesvědčivě, že česká šlechta podobné pokusy odmítá z obav před posílením moci panovníka a
omezením svého práva svobodně nalézat právo na zemských soudech.

Kodex byl odmítnut, protože císař Karel IV.:
- prosazoval zásadu princes legibus solutus (panovník nebyl vázán zákonem)
- sepsal právo a omezil tak svobodné nalézání práva – to se dělo na Zemském soudě, kde zasedala šlechta
  a vytvářela právo svými rozhodnutími (=precedenty)
- prosazuje zákaz sdružování šlechty a měst (konfederace) proti veřejnému pořádku
- řekl, že se od Koruny české nemají oddělovat hrady a města – jsou zde konkrétně uvedena ta, která se
  nemají dávat v zástavu (došlo by k posílení integrity státu)
- prosazoval, aby byl podle kodexu panovník nežalovatelný
- omezoval hazardní hry (závazek platit v důsledku prohry více než 1 kopu grošů českých, je neplatný)
- zakazoval soukromé války
- vyslovil se proti dědičnosti úřadů
- chtěl zavést do práva žaloby a stížnosti na královské úředníky pro škody, které by způsobili výkonem
  svých úřadů
- omezoval moc pozemkové vrchnosti – zakazoval mrzačící tresty
- kodex sepsal latinsky, jazykem šlechtě vzdáleným – bála se, že by Karel povolal do úřadů učené kleriky,
  muže znalé latiny

Z obsahu kodexu, který nevadil:
- Karel chtěl vytvořit plzeňskou provincii, která by měla poměrně rozsáhlou autonomii i s vlastními
  úředníky
- je zde řečeno, že k obraně země mělo být zavázáno veškeré obyvatelstvo, a to na svůj náklad
- vlivem Arnošta z Pardubic má Karel negativní vztah k iracionálním důkazním prostředkům – byl
  výslovně zakázán ordál železem a vodou. Také byl omezen ordál soubojem, v některých případech byl
  ale možný:
         a) když bylo podezření ze zrady nebo úkladů o život člena královského rodu
         b) když bylo podezření pro zcizení královského majetku



                                                  - 34 -
        c) když bylo podezření z porušení stydlivosti král. dvora (pomluva vůči členu král. dvora)
- Karel se zmiňuje a potvrzuje existenci Zemských desek, kam se zapisují dispozice se šlechtickým
  majetkem
- mají být chráněny lesy – „Existují u nás krásné soubory lesů“. (prokazuje estetické vnímání)

Karlův kodex má 109 článků. Autorsky se na něm podílel přímo Karel a řada jiných lidí (uvažuje se o
kancléři Janu ze Středy, který se podílen na Bule – je to však hypotéza). Na kodexu spolupracovali též
učení legislativci – např. Jan z Michalovi, přítel Karla IV.
Zpracování mělo 3 stádia:
1) vyhledávání materiálů, zpráv, norem – na tomto se podílel asi notář Jindřich Peněžník z Norimb.
2) sestavení osnovy, doplňování – Jan ze Středy, Arnošt z Pardubic
3) dolaďování textu, opatřování částí nadpisy – Jan ze Středy

21.B. Správní reforma ČSR v roce 1927

ČSR se potýkalo s nejednotným systémem veřejné správy, ve kterém se územně i časově prolínaly prvky
staré, recipované správy s novými dílčími úpravami. Unifikace veřejné správy byla naléhavým úkolem.
Reorganizaci začali připravovat odborníci ministerstva vnitra. Osnova byla prezentována jako novelizace
župního zákona z r. 1920, svým obsahem se však vracela ke starému centralistickému, zemskému
uspořádání, avšak bez jeho dvojkolejnosti, posilovala kompetence státních orgánů a oslabovala vliv
samosprávy na veřejné dění až k jeho likvidaci.
Území celého státu osnova rozdělovala na 4 země: Česká (zemský úřad v Praze), Moravsko-slezská (Brno),
Slovenská (Bratislava), Podkarpatská (Užhorod).
Vládní návrh vyvolal silný odpor, opoziční strany poukazovaly na jeho nedemokratičnost, požadovaly
zachování prvků samosprávy aj. Přes odpor opozice byl tento návrh přijat.

Zákon o organizaci politické správy byl oficiálně publikován jako organizační zákon č. 125/1927 Sb. a
nabyl účinnosti 1.července 1928. (termín účinnosti byl však dodržen pouze na Slovensku a Podkarpatské
Rusi).
V úvodních článcích zákona byla široce vymezena působnost ministerstva vnitra a jemu podřízených
politických, tedy správních úřadů na úseku vnitřní správy. Byla jim stanovena povinnost „bdíti nad
veřejným pořádkem, klidem a bezpečností atd.“ K těmto účelům mohly okresní úřady vydávat příkazy a
zákazy včetně trestů za jejich porušení. Formulované pravomoci nižších článků státní správy
představovaly v demokratické republiky nedůstojný a hluboký zásah do občanských práv a svobod
zaručených ústavní listinou. Vzorem pro něj byl výpraskový patent, nástroj policejní represe sociálních a
národnostních hnutí v době monarchie.
Zavedení nové správy do praxe vyžadovalo zrušení některých dosavadních institucí, stanovení sídel a
obvodů okresů, přesuny některých kompetencí mezi vyššími a nižšími institucemi aj.

Zákon zavedl: rozdělení na 4 země (viz výše), zemi spravoval zemský úřad v čele se zemským
prezidentem a zemské zastupitelstvo. Předním úkolem zemského úřadu bylo zajišťování veřejného
pořádku a bezpečnosti, dohlížel na činnost okresních úřadů a fungoval jako druhá instituce v soustavě
správních orgánů.

orgány zemské správy
prezident – jmenován prezidentem republiky, podřízen ministerstvu vnitra, předsedal zemskému
         zastupitelstvu, vystupoval jako reprezentant země.
zemské zastupitelstvo – Čechy 120 členů, Moravskoslezská 60, Slovenská 54 a PR 18.
   - 1/3 členů jmenovala vláda, funkční období 6 let
   - právo volit členy měli občané starší 24 let (nejméně 1 rok pobývali v zemi), pro pasivní volební
       právo 30 let (a nejméně 2 roky v zemi) – přísnější kritéria než u voleb do Národního shromáždění
   - dále bylo poradním orgánem zemského prezidenta
   - organizační zákon zemským zastupitelstvům výslovně zakazoval usnášet se o politických
       otázkách. Naproti tomu jim náležela hospodářská a správní kompetence, tj. správa zemského
       majetku, doprava, zdravotnictví, sociální péče aj.
   - volilo ze svých členů zemské výbory – připravovaly návrhy pro jednání zastupitelstva,
       hospodařily se zemským majetkem, dohlíželi na hospodaření v okresech
   - mohlo také zvolit pro jednotlivé úseky podnikání zemské komise (např. živnostenskou, finanční
       aj.)


                                                 - 35 -
Menšími územně správními celky byly obvody okresních úřadů – hejtmanství. Okres navenek
reprezentoval a uvnitř okresu jako první úředník státu působil okresní hejtman. Byl jmenován ministrem
vnitra. Měl dohlížen na bezpečnost, veřejný pořádek a mravnost v okrese. Řídil okresní úřad, předsedal
kolektivním orgánům, okresnímu zastupitelstvu a okresnímu výboru.

22.A. Nesvobodná držba nemovitostí – příklady dědičného pachtu

Svobodná držba (vlastnictví) – dědictví (nepodléhá lennímu právu) a vydržení

Nesvobodná držba
Masa poddaných užívala půdu a usedlosti z titulu držby nesvobodné. Celý šlechtický statek byl
vlastnictvím feudála, který měl k němu dispoziční právo.
Půda se na šlechtickém velkostatku dělila na tzv.: rustikál (půdu selskou) a dominikál (půdu panskou).
Dominikál byl obhospodařován pánem půdy v jeho vlastní režii, tedy prací sedláků (ti měli jen vlastnické
právo k části výtěžku své práce, k běžnému nářadí a inventáři). Sedláci neměli k půdě dispoziční právo
(nesměli ji prodat, zastavit, zatížit dluhy). S držbou selské půdy byla spojena řada povinností, mezi které
patří především robota a odevzdání povinných dávek v naturáliích a penězích. Držba selského statku měla
tedy za hlavní úkol obohacení pána a jeho existenci jako šlechtice.

Původně se právo poddaných k půdě označovalo výrazem ius bohemicum, slavicum (české, slovanské
právo). Tím byl míněn právní vztah, kdy sedlák držel půdu do odvolání. Ve 13. st. v souvislosti s kolonizací
se začíná objevovat i druhý typ držby, označovaný jako ius theutonicum (právo německé). Podstata
tohoto typu spočívala v tom, že pán půdy uzavíral se sedláky smlouvu (handfest), jejímž obsahem byl
závazek pána poskytnout držbu půdy za pravidelný poplatek na věčné časy, tedy dědičně. Tato forma byla
výhodná pro obě strany. Smlouva přinášela sedlákům jistotu nerušené dědičné držby, možnost investic
bez rizika ztrát a současně i rovnoměrné rozdělení poddanských dávek podle velikosti přídělu půdy – tzv.
lánů. Kolonisté, tzv. lokátoři, za uzavření smlouvy platili pánům značné hotovosti. Vedle této sumy platili
dále sedláci při uzavírání smlouvy tzv. zákupné a další poddanské dávky.
Lokátoři získávali ještě další výhody: větší výměru půdy, právo otevřít krčmu, mlýn aj., popř. jim byla
svěřena funkce dědičného úřadu rychtáře – fojta.
Výhody této nové formy selské držby označované podle analogie s právem městským jako purkrecht či
emfyteusis či dědičný pacht byly natolik zřejmé, že byly vyhledávány i českými sedláky, kteří se rovněž
zakupují, získávají dědičnou držbu půdy, stávají se tedy i oni sedláky zakoupenými. Lhůty, které leckde
byly poskytovány pro splacení těchto částek, se ještě podnes odrážení v názvech některých obcí – Lhota.

V nesvobodné držbě měl vrchní právo (ius directum) pán půdy, sedlákům náleží právo půdu užívat,
přičemž jsou ovšem omezeni řadou prostředků a vystupují jako nesvobodní. I vůči zakoupeným sedlákům
uplatňovaly vrchnosti právo odúmrtí.

Vlastnictví k věcem movitým bylo neomezené pro všechny složky feudální společnosti včetně poddaných,
kterým právo nejen nebránilo v získávání majetku movitého, ale poskytovalo i jeho ochranu, včetně
trestní.

Dědičný pacht poddanské vesnice podle německého práva /1358/
Latinsky psaná listina vydaná představiteli premonstrátského kláštera v Teplé – není zde přesně uvedena
výše „závdavku“ a předpokládá se všeobecná znalost „práva českého“ a „práva německého“.
(Klášter oznamuje, že od obce Černovice vzala závdavek na uhrazení dluhů a stanovují, že obyvatelé „musí
a mají dávati a platiti, nehledě na jakoukoli nesnáz a příhodu“ každý rok, jakožto úrok.)

22.B. „Obce“ v dvojkolejném systému rakouské správy

Revoluční rok 1848 přinesl základní změny ve struktuře i činnosti rakouské správy. Za nejpodstatnější
můžeme označit tyto změny:
    A) zavedení samosprávy a tím i dvojkolejnosti veškeré správy vůbec
    B) dovršení dlouhého procesu postátnění správy tím, že správa patrimoniální (vrchnostenská) byla
         zrušena a nahrazena správou státní (zeměpanskou)
Důsledky těchto změn: vznik dvojkolejnosti rakouské správy – vedle sebe existují orgány samosprávy a
státní správy (některé kompetence se ovšem překrývaly). Státní správa, též nazývaná zeměpanská jako



                                                  - 36 -
nejnižší složku uznávala okresy (v čele okresní hejtmanství), další složkou pak byly kraje a na nejvyšším
stupni stála celá země. Samospráva také měla tři složky, obecní, okresní a zemskou.

Postavení obcí v oblasti samosprávy
Důvodem pro vznik samosprávy po r. 1848 tedy můžeme spatřovat ve dvou skutečnostech – liberální
měšťanstvo požaduje přístup k politické moci, resp. účast na ní, což v oblasti místní správy nebylo možné
jinak, než zavedením právě samosprávy a dalším důvodem byly praktické důsledky zrušení správy
patrimoniální, jejíž agendu by prostě stát nemohl převzít pro obrovské finanční náklady.
Zároveň bylo nutné vykonávat tuto samosprávu pod kontrolou a dohledem státu. Základním předpisem o
samosprávě se stal Prozatímní obecní zákon ze 17.3.1849 – právě zde byla zakotvena zásada „základem
svobodného státu je svobodná obec“.
Tento zákon hovoří o dvojí působnosti obcí – přirozené a přenesené
    do působnosti přirozené (samostatné) spadaly všechny záležitosti, které se dotýkaly místního
    obecního zájmu a bylo možno je vyřídit vlastními prostředky obce (např. správa jmění, bezpečnost
    osob a majetku, udržování pořádku na silnicích, školy aj.)
    za přenesenou působnost byly považovány všechny záležitosti, které spadali do sféry správy
    zeměpanské, které byly z různých důvodů přeneseny na obecní samosprávu (např. v soudnictví –
    ohledání mrtvol, vydávání úmrtního listu, číslování domů, spoluúčast při vojenských správních věcech
    – odvody aj.). Tak také zásadně jen tato společná oblast zájmu tvořila styčné body v agendě obou, jak
    se záhy začalo říkat, kolejí veřejné správy. Společným bodem byla i dohlédací pravomoc správy
    zeměpanské nad samosprávou. Prozatímní obecní zřízení, budované na struktuře obec, okres, kraj,
    bylo obecně závazné. Jen pro některá větší města (hlavní zemská a krajská) mohly být vyžádány
    zvláštní statuty. Tato města byla pak nazývána statutární a nevztahovala se na ně platnost obecního
    zřízení.

Orgány místní (obecní) samosprávy
Obecní výbor (rozhodoval ve sboru, funkce kontrolní a usnášecí, volil starostu a představenstvo), obecní
představenstvo a starosta (orgány výkonné).
Všechny samosprávné orgány měly být voleny na tři léta. Členů bylo 8-36 (podle velikosti obce), volby dle
majetkových censů.
Oprávnění obecního výboru v samostatné působnosti – např. jmenování úředníků, propůjčování
domovského práva, jmenování čestných občanů. V mezích své pravomoci mohl ukládat tresty (pokuta do
10 zl. nebo náhradní trest vězení do 48 hod.)
Oprávnění starosty – zastupoval obec navenek, měl řadu oprávnění včetně disciplinárních vůči
zaměstnancům obce, právo vykonávat místní policii. Za výkon svého úřadu odpovídal obci a v případě
přenesené pravomoci i vládě.

Obecní říšský zákon z r. 1862 – na jeho základě byly vydány obecní zákony v jednotlivých zemích, dal
možnost zřizovat obce vyššího druhu – okresní, župní a krajské, správa silnic, zdravotnictví.

Obecní zřízení – každá nemovitost patřila k nějaké obci, občan musel příslušet k nějaké obci (narození,
přivdání, adopce, po nějakou dobu tam žije)

Domovské právo – sát nemohl občana z domova vyhnat, člověk bez prostředků měl právo, aby získal
z domovské obce zajištění (chudinské pastoušky, zajištění obživy aj.). V obci se rozlišovali tři druhy
občanů – příslušníci obce, kteří mají k obci domovské právo, společními obce, kteří z nejrůznějších důvodů
mají s obcí společné zájmy (např. daňové) a dále osoby přespolní.

23.A. Nedíl, věno nevěstino a věno vdovské

Nedíl
Zařazen do práva majetkového. Pokud jde o vlastnické právo šlechty, je pro ně od 13. st. charakteristická
forma nedílu, tj. majetkového společenství, jehož účastníci jsou mezi sebou navzájem příbuzní. Vznik této
instituce není jasný, významnou roli ve vývoji hrála i obava o uplatňování odúmrtního práva panovníkova
na majetek, jehož vlastník zemřel. Statuta Konrádova dokládají pro dobu starší (do 12. st.), dědické právo
jen synů, teprve od vyhlášení Statut nabývají dědického práva i dcery a nejbližší příbuzní zůstavitele.
Nedíl představoval komplex majetku, ve kterém se jeho účastníci sice podíleli na výnosu podle rozhodnutí
hlavy nedílu, avšak svým podílem sami nedisponovali ani se nemohli oddělit. (Ideální podíly členů se po




                                                 - 37 -
smrti jednoho z nich zvětšily, po narození dalších členů fakticky zmenšily). Proto také, až do vymření
posledního člena nedílu, nemohl král uplatnit odúmrtní právo.
Nedíl měl i funkci ekonomickou – bránil drobení šlechtických velkostatků tím, že při sňatku svých členů se
jejich podíly neoddělovaly (u mužů) a přivdané ženy zůstávaly mimo nedíl. Dcerám bylo vypláceno věno,
jehož hodnota nemusela odpovídat hodnotě nedílu.
Několik typů nedílů a to podle toho kdo stál v čele: nedíl dědovský (otcovský), bratrský, strýcovský,
zvláštním typem byl nedíl mateřský, na kterém žila vdova se svými dětmi po smrti manžela.
Od 15. st. bylo možno z nedílu vystupovat, tzv. oddělování. To bylo prováděno tak, že otec buď přidělil
svému synu poměrný díl, či nejstarší člen nedílů rozdělil celý majetkový komplex na jednotlivé díly,
z kterých si v pořadí od nejmladšího členové nedílů vybírali. Každé oddělení muselo být zapsáno do
zemských desek.
Zatímco u nedílů ručili všichni za jednoho, dluhy jednotlivce zatěžovaly celý společný majetek, ztrácel
oddělený účastník nedílů jakákoli práva k majetku, jehož byl původně členem. Zbylo mu jen právo ssutí.
Právo ssutí (retrakt) byl nárok na uplatnění předkupního práva ke zbytku nedílů v případě, že se
prodával. Zbylí nedílníci byli povinni nabídnout koupi bývalému spolunedílníku.
Instituce nedílů zanikla v r. 1627, kdy v Obnoveném zřízení zemském byly nedíly zakázány.

Věno nevěstino a věno vdovské
Patří do práva manželského. K majetkovému zajištění manželky pro případ smrti manžela se současně ve
svatební smlouvě zřizovalo tzv. věno vdovské. Byl to majetek, který měl připadnout manželce po smrti
manžela. Hodnota tohoto vdovského věna byla zpravidla dvaapůlkrát větší než věno nevěstino.
Věno vdovské bylo zajišťováno zřízením zástavního práva k majetku manžela ve prospěch manželky, nebo
zápisem do zemských desek, popř. tzv. vznesením (zástavou se stal statek, kam byla nevěsta poprvé po
svatbě uvedena – vznesena).
Žena byla chráněna i před případným neuváženým či vynuceným vzdáním se věna vdovského ve prospěch
manžela. Právo tu vycházelo z představy, že žena, která je v moci manžela, nemá svobodu rozhodování, a
proto každý majetkoprávní úkon, učiněný ve prospěch manžela, je neplatný, pokud se této neplatnosti
sama dovolá (po jeho smrti mohla prohlásit, že to „co učinila, učinila jako vězeň svého muže“ a právní
úkon tak byl neplatný).
Jinak byla žena i v manželství zcela majetkově samostatná, měla plné dispoziční právo ke svému majetku a
mohla vykonávat i poručenství nad sirotky.

23.B. Začlenění Slovenska do státního rámce ČSR

Již za dob první světové války se zrodila myšlenka o prohlášení nezávislého československého státu a
vyjasnění postavení Čechů a Slováků v habsburské monarchii. Tuto myšlenku prosazoval především
český zahraniční odboj. Český zahraniční odboj se přeměnil v Českou, později Československou národní
radu se sídlem v Paříži. Jejím předsedou byl T. G. Masaryk a zástupcem slovenských zájmů byl M. R.
Štefánik. Hlavním úkolem této rady bylo přesvědčit a získat vedoucí osobnosti dohodových států pro
československý osvobozovací program.
Velmi významným faktorem pro uznání československé samostatnosti se stal vznik československé
armády (nazývané čsl. legie), jejíž příslušníci bojovali v rámci dohodových států.
Jistý problém představovala orientace zahraničního odboje, totiž otázka, zda bude zaměřen na carské
Rusko, či spojen především se západními demokraciemi. Představitelem ruské orientace v zahraničí byl
Josef Dürich, jeho akci však Masaryk odmítl a Dürich byl vyloučen z pařížské Národní rady.
Významnou součástí zahraniční akce byla také činnost krajanských spolků a sdružení jak v Rusku, tak ve
Francii a především v USA. Politická a finanční pomoc krajanů byla rozhodující a bez ní by také nebylo
možné dosáhnout podpory vedoucích představitelů Dohody. Již 22.10.1915 se zástupci Slovenské ligy a
Českého národního sdružení dohodli v Clevelandu na společném prohlášení ve kterém žádali
samostatnost českých zemí a spojení českého a slovenského národa ve společném státě, uzavřeli také
dohodu o ucelení čs. odboje proti R-U. 30.května 1918 byla uzavřena dohoda v Pittsburghu, byla to
propagace spojení Čechů a Slováků do jednoho státu s tím, že Slovensku bude poskytnuta autonomie
(bude mít vlastní vládu a sněm). Této dohody se neúčastnila Čs. národní rada, neměla tedy právní
závaznost.

Vrcholným aktem zahraničního odboje byla Washingtonská deklarace ze 17.10.1918, kterou prezident
USA Wilson přijal a odpověděl na ni kladně. Čechům a jihoslovákům dává právo na samostatnost. Dne
27.101918 nový rakouský ministr zahraničí hrabě G. Andrrásy zaslal prezidentu Wilsonovi notu, ve které




                                                 - 38 -
jeho podmínky přijal.      Následující den Národní výbor vyhlásil zákon o vzniku samostatného
československého státu.

Martinská deklarace
S vyhlídkou na blízkou porážku R-U a za sílícího stávkového hnutí na Slovensku se oživila i aktivita
slovenské politické reprezentace. V září 1918 se představitelé Slovenské národní strany ilegálně dohodli
v Pešti na ustanovení Slovenské národní rady, která se pak konstituovala v říjnu. Ta na zasedání
30.10.1918 v Martině, kde ještě nebyl znám vývoj událostí 28.10. v Praze, přijala Deklaraci slovenského
národa (Martinská deklarace), kterou se vyslovila pro vytvoření společného státu Čechů a Slováků. Její
členové neměli jednotný názor na strukturu společného státu, ale v deklaraci uvedli termín „jednotný
národ československý“, který má dvě větve, českou a slovenskou. Deklarace podpořila úsilí zahraničního
odboje o uznání samostatného československého státu.

24.A. Ručení za závazky v českém právu zemském – příklad z pramenů

Ručení za závazky prošlo v českém právu složitým vývojem. Původně ručil dlužník svou vlastní osobou,
svým životem, svým právním postavením. I v našich zemích se uplatňovala instituce otroctví, později
nevolnictví pro dluhy. Tak jsou vysvětlovány i neúměrně vysoké peněžité pokuty, která nalézáme např.
v Dekretech Břetislavových., kdy nemožnost zaplacení vedla k znevolnění delikventů. Postupně moc
věřitele nad dlužníkem omezena, vymáhání a splacení pohledávky muselo být realizováno právní cestou.
(Pokud by to nebylo právní cestou, ale svévolí, hrozilo věřiteli až propadnutí dluhu.)

Ručení dlužníka mělo několik forem:
   a) ručení osobní svobodou (ležení, dlužnické vězení)
   b) ručení ctí (lání pro peníze)
   c) ručení majetkem (zástava)
   d) rukojemství (ručitelé)

ad a) ležení – tato instituce založena na smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem – insolventní dlužník se
musel na vybídnutí věřitele dostavit do hostince, krčmy i se svými služebníky, tam tak dlouho pobývat,
pokud neopatřil peníze. (Narůstaly také výdaje za pobyt). Za dlužníka mohly ležet i osoby, které k tomu
tento najal.
dlužnické vězení – městské právo nazývalo zajištění osoba dlužníka „stavuňkem“ či „stavováním“.
Prováděl ho rychtář. Za dlužnické vězně byli právně odpovědni věřitelé, zejména za jejich život a zdraví.
Výslovně byla zakázána vězení soukromá a svévolné zacházení z dlužníky. V zemském právu mohl být
dlužník uvězněn na základě tzv. zatýkacího listu“.

ad b) ručení ctí – velmi obvyklé (v 16. st. ho zná ještě kniha Drnovská). Podstata tzv. lání pro peníze
spočívala v tom, že věřitel byl oprávněn napadnout čest liknavého dlužníka výroky, které zpravidla
obyčejové právo přesně formulovalo. Dlužník po dobu dokud nezaplatil ztrácel čest (nemohl např.
vystupovat na soudech, účastnit se sněmu aj.). Po zaplacení pomíjely důsledky lání a dlužník byl opět
považován za čestného. V 2. pol. 16. st. toto vymáhání dluhů zakázané.

ad c) ručení majetkem – nejběžnější forma, spočívalo v tom, že buď nejvyšší purkrabí vystavil věřiteli
exekuční příkaz, tzv. obranný list, který ho opravňoval k nabytí statku dlužníka (exekuci tu nepředcházelo
soudní řízení), nebo že si strany při sjednávání smlouvy dohodly zřízení zástavního práva na majetek
dlužníka ve prospěch věřitele.
zástava v právu šlechtickém – tou mohly být věci movité i nemovité. U věcí movitých to byla zástava
propadná (propadala věřiteli při nezaplacení dluhu, i když hodnota věci byla vyšší) a prodejná (pro
dlužníka výhodnější - po jejím prodeji a uhrazení dluhu a úroků se zbytek vracel dlužníkovi). U
nemovitostí dvě formy: zástava s držbou a bez držby. U prvé se statek dostával do užívání věřitele (statek
zápisný) a požíval i jeho výtěžek. Někdy výtěžek pokrýval úroky a dluh (zástava umořovací). Po zaplacení
se vracela dlužníkovi, nebo při nezaplacení propadla věřiteli. Bez držby – výhodnější pro dlužníka, teprve
při nezaplacení se na ní věřitel hojil.
zástava v právu městském – podobné, u nemovitostní zástava bez držby i s držbou. Věřitel měl právo se
„uvázat“ v majetek insolventního dlužníka, který mu dokonce musel nahradit to, co vynaložil na zlepšení
statku. Obstavené věci mohly pak být po nezaplacení věřitelem prodány.




                                                 - 39 -
ad d) rukojemství – oblíbený způsob, za splnění pohledávky ručila jiná osoba tzv. „rukojmí“ (původ
slova vykládá Koldín tím, že „od starodávna to bývalo, kdož se rukojmím za koho stavěl, že se k dosti
učinění věřiteli rukau svau zavazoval“). Povinnost rukojmího zaplatit věřiteli zanikala jeho smrtí, ten se
pak mohl hojit na dlužníkovi. Rukojmí nesměli být kněží, vojáci, ženy (pouze manželka mohla ručit za
manžela), nedospělci a neosedlí lidé.

Příklad z pramenů
Smlouva o prodeji vesnice Lety (ručení za právní vady) – 1455
Jedná se o smlouvu o prodeji šlechtického majetku, kde je pozoruhodné zajištění závazku podle českého
zemského práva. Vyniká svou důkladností a několikanásobným ručením prodávající strany. Prodávající a
kupující byli v tomto případě many rožmberského velmože vázanými leními pouty ke hradu Hluboká.
Formulace smlouvy naznačují nižší stupeň dobové právní jistoty nebo alespoň nedůvěru a obavy
kupujícího, který se nespokojil s ručením prodávajícího jejich svobodným majetkem. Proto byly do
smlouvy vtěleny ještě další tradiční záruky.

24.B. Samospráva v Rakousku po roce 1848

Revoluční rok 1848 přinesl základní změny ve struktuře i činnosti rakouské správy. V důsledku těchto
změn vznikla dvojkolejná rakouská správa – vedle sebe existují orgány samosprávy a státní správy
(zeměpanská). Samospráva měla tři složky: obecní, okresní a zemskou.

Samospráva obecní
Důvodem pro vznik samosprávy po r. 1848 tedy můžeme spatřovat ve dvou skutečnostech – liberální
měšťanstvo požaduje přístup k politické moci, resp. účast na ní, což v oblasti místní správy nebylo možné
jinak, než zavedením právě samosprávy a dalším důvodem byly praktické důsledky zrušení správy
patrimoniální, jejíž agendu by prostě stát nemohl převzít pro obrovské finanční náklady.
Zároveň bylo nutné vykonávat tuto samosprávu pod kontrolou a dohledem státu. Základním předpisem o
samosprávě se stal Prozatímní obecní zákon ze 17.3.1849 – právě zde byla zakotvena zásada „základem
svobodného státu je svobodná obec“.
Tento zákon hovoří o dvojí působnosti obcí – přirozené a přenesené
    do působnosti přirozené (samostatné) spadaly všechny záležitosti, které se dotýkaly místního
    obecního zájmu a bylo možno je vyřídit vlastními prostředky obce (např. správa jmění, bezpečnost
    osob a majetku, udržování pořádku na silnicích, školy aj.)
    za přenesenou působnost byly považovány všechny záležitosti, které spadali do sféry správy
    zeměpanské, které byly z různých důvodů přeneseny na obecní samosprávu (např. v soudnictví –
    ohledání mrtvol, vydávání úmrtního listu, číslování domů, spoluúčast při vojenských správních věcech
    – odvody aj.). Tak také zásadně jen tato společná oblast zájmu tvořila styčné body v agendě obou, jak
    se záhy začalo říkat, kolejí veřejné správy. Společným bodem byla i dohlédací pravomoc správy
    zeměpanské nad samosprávou. Prozatímní obecní zřízení, budované na struktuře obec, okres, kraj,
    bylo obecně závazné. Jen pro některá větší města (hlavní zemská a krajská) mohly být vyžádány
    zvláštní statuty. Tato města byla pak nazývána statutární a nevztahovala se na ně platnost obecního
    zřízení.

Orgány místní (obecní) samosprávy
Obecní výbor (rozhodoval ve sboru, funkce kontrolní a usnášecí, volil starostu a představenstvo), obecní
představenstvo a starosta (orgány výkonné).
Všechny samosprávné orgány měly být voleny na tři léta. Členů bylo 8-36 (podle velikosti obce), volby dle
majetkových censů.
Oprávnění obecního výboru v samostatné působnosti – např. jmenování úředníků, propůjčování
domovského práva, jmenování čestných občanů. V mezích své pravomoci mohl ukládat tresty (pokuta do
10 zl. nebo náhradní trest vězení do 48 hod.)
Oprávnění starosty – zastupoval obec navenek, měl řadu oprávnění včetně disciplinárních vůči
zaměstnancům obce, právo vykonávat místní policii. Za výkon svého úřadu odpovídal obci a v případě
přenesené pravomoci i vládě.

Obecní říšský zákon z r. 1862 – na jeho základě byly vydány obecní zákony v jednotlivých zemích, dal
možnost zřizovat obce vyššího druhu – okresní, župní a krajské, správa silnic, zdravotnictví.

Samospráva okresní



                                                 - 40 -
Rámcový obecní zákon z r. 1862 dal možnost zřizovat obce vyššího druhu – okresní, župní a krajské.
Pokud jde o okresy, jejich obvod souhlasil s obvody okresní správy smíšené. Když pak došlo k oddělení
správy od soudnictví, změnil se i vztah územních obvodů okresních orgánů samosprávných a
zeměpanských. Zatímco samosprávné sledovaly obvod soudu, byly obvody zeměpanských okresů
podstatně větší.
Samosprávný okres měl rovněž povahu územní korporace (právnické osoby) obdobné místní obci.
Do působnosti okresní samosprávy patřila správa hospodářská, silničního, zdravotní, vydržování ústavů
peněžních, dobročinných, spořitelen, pojišťoven aj.
Přenesená působnost se týkala zvláště ubytování vojska, jeho zásobování aj.
Poměrně široká byla samostatná působnost okresního zastupitelstva. Zahrnovala všeobecnou působnost
v záležitostech okresních i obecních.
Jedinými zeměmi Předlitavska, kde existovala okresní samospráva byly Čechy, Halič a Štýrsko. Na Moravě
ani ve Slezsku ne.
V okresech fungoval: okresní starosta, okresní výbor a okresní zastupitelstvo. Funkční období bylo rovněž
tříleté a počet členů okresu závisel na počtu obyvatel okresu. Starosta byl volen zastupitelstvem a musel
být potvrzen císařem. Podobně byl volen i okresní výbor, skládající se ze starosty a dalších šesti členů.
Okresní výbor byl výkonným orgánem zastupitelstva a zastupoval spolu se starostou okres navenek.

Samospráva zemská
Pouze u zemské samosprávy se nesetkáváme s dvojí působností, je zde pouze působnost samostatná,
kterou vykonával zemský sněm a zemský výbor.
Do působnosti sněmů patřilo zákonodárství, které nebylo výslovně vyhrazeno říšské radě prosincovou
ústavou. Dále pravomoc v oblasti hospodářství, schvalování rozpočtu, účetní uzávěrky, schvalování
všeobecných předpisů o zřizování a správě zemských peněžních ústavů aj.
Zemský výbor působil jednak jako výkonný orgán sněmu, jednak jako samosprávný orgán. Byl volen na
schůzi zemského sněmu z poslanců. Celkový počet členů byl osm. Jeho předsedou byl zemský maršálek.

Rakouský samosprávný systém se lišil od všech jiných samosprávných vzorů (ať Anglie či Francie).
Samospráva vycházela vedle svých přirozenoprávních základů z historických státoprávních tradic.
Rakouská samospráva se stala vlastně státem ve státě a tím byl vytvořen i dvojí byrokratický aparát, jehož
zaměření i hodnocení se od sebe podstatně lišilo.

25.A. Právní knihy za stavovské monarchie

Právní knihy – soukromá sepsání práva. Jsou prvním písemným zachycením právních obyčejů. Přestože
neměly platnost zákona, byly užívány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých nálezech. Vznikaly ve
14. st. pro potřeby soukromých uživatelů, a měly usnadnit především orientaci ve všech složitostech a
podrobnostech soudního procesu.

Období stavovské monarchie začíná až roku 1437, proto Kniha Rožmberská, Ordo iudicii terrae, Práva
zemská česká a Kniha písaře Jana neboli kniha šéfů nepatří do této otázky.

(Rožmberská kniha – Některé její části vznikly koncem 13. st., větší část pak pochází ze 14. st. Je psána českým jazykem a obsahuje
především šlechtické právo procesní a majetkové.
Soukromé sepsání českého zemského práva známé pod tímto názvem nemá přesně doložen svůj původ. Autorem je asi nějaký
Rožmberk (snad sám Petr z Rožmberka, tehdejší nejvyšší zemský sudí), nebo byla alespoň tímto rodem používána.
Jedná se o nejstarší známé dílo české prózy světského (nikoliv náboženského) charakteru. Je také nejstarší právní knihou
v dějinách českého práva. Zachycuje v systematickém uspořádání staré obyčejové právo předchozí doby, které je na mnoha místech
doplněno informacemi o nosovější úpravě a postupu.
Text je koncipován jako příručka pro praktické používání u šlechtického soudu zemského.
Obsahuje: vedle znění dobových právních norem návody a rady jak jich využít a tak podává obraz nejen o obsahu a formě
obyčejových právních pravidel, ale i o tehdejší soudní praxi. Text útržkovitých záznamů se autor snažil věcně, systematicky utřídit.
Jednotlivé kapitoly se liší rozsahem podle toho kolik se mu pro ně podařilo sehnat materiálu.
Zaměřena hlavně na procesní právo (tuto příručku si stále další zájemci opisovali včetně vsuvek, poznámek, komentářů a dodatků a
připojovali své vlastní). Vznikla tak řada zdokonalených verzí. Jen málokterá ustanovení jsou v původní podobě. Tiskem byla poprvé
vydána v r. 1880 Janem Gebauerem (Listy filologické).
Ordo iudicii terrae
Vznikla v souvislosti s nezdařeným kodifikačním pokusem Karla IV. (codex carolinus), psaná latinsky. Obsahuje především procesní
právo a vedle práva majetkového i předpisy o právu trestním. Staročeský překlad této latinské pomůcky dostal název Řád práva
zemského. Sestaven neznámým autorem a bylo sem převzato asi 10 % dochovaného obsahu Maiestatis Carolina. Koncipován jako
pomůcka pro dobovou soudní praxi.
Česká verze Řád práva zemského pochází z konce 14. st. Je z části překladem Ordo a zčásti volně parafrázuje a rozvíjí myšlenky
vycházející z Karlových reforem. Oproti Ordo se zde ukazuje větší respekt k obyčejovému právu, zvláště v procesních otázkách.




                                                              - 41 -
Práva zemská česká
Vyvrcholením kultury českých právních knih doby předhusitské. Autorem je nejvyšší zemský sudí Ondřej z Dubé. Projevuje se v něj
důvěrná znalost platného českého práva jejího autora a jeho rozsáhlé praktické zkušenosti. Svým pojetím, myšlenkovým bohatstvím
a právnickou dokonalostí je skvělým dokladem vysokého stupně české právní kultury. Tato právní příručka byla často používaná ve
formě opisů u šlechtických soudů i u úřadů zemských desek.
Výklad začíná obecnými otázkami o původu českého práva. Vlastní právo začíná vysvětlovat od procesních otázek, které preferuje
podobně jako Kniha Rožmberská před právem hmotným.
Kniha písaře Jana neboli kniha šéfů
Vznikla na Moravě ve 14. st. Zachycuje praxi brněnského městského soudu v právo tam užívané. Podstatnou měrou ovlivnila později
vývoj městského práva nejen na Moravě, ale i v Čechách.)

Knihy devatery – Knihy devatery /konec 15. až poč. 16 st./
celý název: „O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery“
Jsou poslední právní knihou šlechtického práva.
Autor:Autorem je Viktorin Cornelius ze Všehrd (studoval pražskou univerzitu, kde dosáhl hodnosti
profesorské a zastával i úřad děkanský, povýšen do vladyckého stavu, vykonával úřad místopísaře při
zemských deskách). Všehrd byl vzdělaným právníkem, ovládal i právo římské
Své dílo započal v r. 1495, tedy v době, kdy se šlechta rozhodla kodifikovat zemské právo, aby si upevnila
své postavení vůči městům i panovníkovi. Všehrd se stává šlechtě nepohodlným a je z úřadu zemských
desek odstraněn. První verze dokončena 1497, druhá 1507. Po nuceném odchodu z úřadu zemských desek
se zabýval poskytováním právní pomoci, zemřel 1520.
Obsah:V devíti knihách rozdělených na hlavy pojednává o průběhu procesu na zemském soudu, přičemž
připojuje podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských
desek. Píše skvělou češtinou, práce vyniká systematičností i myšlenkovým obsahem. Jeho kritický postoj
k nejvyšším zemských úředníkům a zřejmá kritika kodifikačních prací, stranících panstvu, mu vynesly
nepřátelství předáků šlechty.
Nestaly se nikdy závaznou kodifikací, neboť vyšší šlechtě se zdálo, že Všehrd ve svém díle straní nižší
šlechtě a městům. Nebyly nikdy vytištěny a zůstaly pouze v rukopisu, zvláště proto, že v roce 1500 byl
přijat českým sněmem zemský zákoník – Vladislavské zřízení zemské.
Toto dílo nesmělo vyjít tiskem, bylo však hojně opisováno a užíváno jako dokonalý záznam a výklad o
českém šlechtickém právu. Vyšlo tiskem až v 19. st. jako právněhistorická památka.
Prameny:Bylo to právo obyčejové, Zemské desky, částečně se inspiroval římským a kanonickým právem.
Vychází především ze starých českých zdrojů (Maiestatis Karolina a Ordo iudicii terrae), používá i obsahu
knihy Ondřeje z Dubé. V duchu humanismu odkazuje na Platona a Ciceta. Netají se zálibou v právních
příslovích.
Úředníci:Kritizuje úřady, že zneužívají svoji moc, že jsou soudci u Zemského soudu úplatní, leniví a straní
bohatým. Kritizuje též advokáty, kteří napomáhají nespravedlnosti. Stranil rytířům a měšťanům, ale také
nižšímu úřednictvu – bere jej v ochranu, mají právo brát taxy za úkony spojené s jejich úřady. Chtěl, aby
Zemské desky byly veřejné, dostupné.
Dodatek: v 19. st. připraveno první vydání K.D. Václavem Hankou, 1874 vydány Hermenegildem Jirečkem,
r. 1868 vytvořen právnický studentský spolek nesoucí jméno Všehrd. Na počátku 20.st. byl vydáván i
časopis stejného jména.

Kniha Tovačovská a Drnovská
Autorem knihy Tovačovské byl Ctibor Tovačovský, zemský hejtman moravský. Tato kniha nabyla faktické
váhy zákona a používalo se jí až do roku 1535, kdy bylo vydáno Zemské zřízení Markrabství moravského. I
potom však byla používána jako tzv. Kniha Drnovská v přepracování, které provedl Ctibor Drnovský,
právník a řečník.
První část Tovačovské knihy byla věnována předpisům ústavní povahy, druhá část zahrnuje předpisy o
právu procesním, majetkovém, trestním a pozemkově vrchnostenském.

25.B. Autonomie Slovenska, „slovenský stát“ a jeho ústava

Vyhlášení samostatnosti Slovenska
Řada kroků slovenské vlády po přijetí ústavního zmocňovacího zákona vedla k vybudování Slovenského
státu. Otevřené náznaky o budoucí slovenské státní samostatnosti podporovalo i Německo. Pražská vláda
se pokusila zabrzdit odstředivé snahy Slovenska ve dnech 9.-10.března 1939 vyhlášením výjimečného
stavu. Současně prezident odvolal Tisovu vládu a ustanovil nový kabinet – tato snaha však vyvolala
opačnou reakci (Slováci v ní viděli útok na nedávno udělenou autonomii); toho využilo Německo, aby
dokončilo svůj plán rozbití československého státu. Německo stupňovalo nátlak na Tisa, aby vyhlásil
samostatný stát (snaha o konečné rozbití ČSR).



                                                           - 42 -
14.3.1939 na tajném zasedání, které svolal Tiso, byla vyhlášena samostatnost a byl přijat zákon „o
samostatnom Slovenskom štáte“.
Předsednictvo sněmu změněného na „snem Slovenského státu“ tentýž den jmenovalo první vládu; v ten
samý den bylo do Berlína sděleno, že se podrobuje Hitlerově ochraně.

Dne 23.3.1939 byla uzavřena tzv. Ochranná smlouva – ta podstatně omezila suverenitu státu, protože
v ní bylo sděleno, že se oddává Hitlérově ochraně, ale zároveň Slovensko v ní získalo to, že Německo mu
poskytovalo ochranu nezávislosti státu. Na ochranou smlouvu pak navazovala další německo-slovenská
smluvní jednání. Byla uzavžena dohoda o hospodářské a finanční spolupráci, smlouva o vojenském
hospodářství. Poměr Slovenska k říši lze tedy označit za vazalský. Samostatnost Slovenského státu měla
tedy pouze fiktivní charakter. Fikce se na podzim 1944 změnila ve faktickou okupaci území.

Ústava slovenského státu (185/1939 Sl.z.)
K ústavnímu zakotvení samostatnosti došlo 21.7.1939, kdy sněm přijal návrh ústavy, který připravila
zvláštní komise jmenovaná předsednictvem HSLS v čele s Tukou. Ústava byla kompromisní, sestavena
z řady ústavních vzorů (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Německo).
Její obsah ovlivněn neujasněností o dalším vývoji nově vzniklého státního útvaru a o jeho charakteru. Stát
měl republikánskou formu (oficiální označení Slovenská republika), soustava nejvyšších orgánů byla
tvořena prezidentem, sněmem a vládou.
       prezident – volen na 7 let, prvním byl Tiso (v úřadě až do zániku Slovenského státu)
       sněm – 80 členů, činnost sněmu od počátku zatlačována do pozadí exekutivou
       vláda – výjimečné postavení dle ústavy, zmocněna k vydávání nařízení s mocí zákona, vládu
           tvořilo,mimo předsedů, osm ministrů
       Státní rada – zvláštní kontrolní, poradní a iniciativní orgán
       soudnictví – nezávislé, soudce vázán pouze zákonem
Občanská práva a svobody v ústavě zatlačena do pozadí, zdůrazněny občanské povinnosti. Jedinec se
podřizoval státu, vlastnictví – vlastník jej musel využívat v zájmu nejasného všeobecného dobra.

Státní orgány slovenského státu
Na slovenském území připuštěna činnost celkem tří politických stran, ústava však nepočítala s právní
rovností politických stran a odvracela se tak od systému demokratického stranického pluralismu.
Zakotvila vedoucí postavení HSLS prohlášením, že národ se podílí na státní moci právě (a jen)
prostřednictvím této strany. Předpis č. 215/1942 Sl.z. zlikvidoval zavedením vůdcovského principu
poslední formy kolektivního rozhodování v HSLS.
Vůdcem se stal prezident státu – tím došlo k provázání a spíše ještě k podřízení státních orgánů aparátu
HSLS. Slovenský stát se vyznačoval koncentrací moci v rukou úzké skupiny lidí, výkonné orgány fungovaly
prakticky bez kontroly. Neexistoval mechanismus zapojení občana ani do správy státu, ani do tvorby
právních norem.

Protižidovské zákonodárství Slovenského státu
Po vzniku samostatného státu se antisemismus stal oficiální ideologií státu. Vláda se pokusila židovskou
komunitu v rámci obyvatelstva vymezit, postupně dalšími předpisy vyřazovala Židy z veřejného a
hospodářského života. Připouštěla dobrovolnou emigraci Židů.
Ústavní zákon z r. 1940 – jím přišli Židé nejen o majetek a povolání, ale i řadu občanských a lidských
práv.
Židovský kodex z r. 1941 – stanoveno rasové kritérium, z dosahu protižidovských norem pak už nebylo
úniku.
Na návrh nacistů začali být Židé vyváženi do koncentračních táborů (legalizováno až dodatečně).
Slovenské státní orgány se dopustily na obyvatelstvu vlastního státu zločinu genocidy.

Zánik Slovenského státu
Od jara 1944 se objevovaly uvnitř Slovenska krizové jevy. S vojenskými neúspěchy Německá se
podlamovala jeho stabilita. Koncem srpna 1944 vypuklo povstání hlásící se k ideji obnovy ČSR, směřovalo
především proti fašismu. Koncem března 1945 opustila vláda území Slovenska a v dubnu zanikly poslední
atributy ĺuďackého státu.

26.A. Mírový projekt Jiřího z Poděbrad – obsah Smlouvy o nastolení míru

Hlavním heslem Jiřího z Poděbrad bylo: „spíše rozvahou a opatrností než zbraněmi“.



                                                 - 43 -
Pokusil se realizovat myšlenky o nastolení míru mezi státy, které zastávali i vůdčí představitelé
husitství, kteří nikdy, ani v době svých největších vojenských úspěchů, neopomněli zdůrazňovat, že válka
není jejich programem.
Evropa byla v této době zmítána vnitřními rozpory. Marný boj s českým husitstvím ukázal slabost a
úpadek papežské moci a moci německého císaře. Papež Pius II. podněcoval k válce proti českému státu
nehodlaje se smířit s „koexistencí“ dvou církví – římské a české kališnické (husitské). Není proto náhodou,
že myšlenka vytvořit svaz evropských národů, mezinárodní organizace, která by dbala o zachování míru a
odstranění válek jako prostředku k řešení mezinárodních sporů, vznikla na dvoře českého krále.

Hlavním cílem projektu byla snaha „... aby takové války, loupeže, zmatky, požáry a vraždy, jež ....
zachvacovaly samo křesťanství již téměř ze všech stra ... přestaly a úplně byly vykořeněny a aby byl
obnoven potřebný stav vzájemné lásky a bratrství a svornosti, jenž by neotřesitelně trval ....věčně“. Tato
hlavní myšlenka, pro kterou je užíván výraz „cultus pacis“ – kult míru, prolíná všemi částmi projektu.
Okolnost, že projekt vznikl v souvislosti s nutností organizovat obranu proti Turkům (osmanská říše),
poznamenala sice některé formulace návrhu, avšak jeho obsah neovlivnila. Návrh nebyl z daleka jen
protitureckou aliancí, nýbrž počítal i s možností dohody a uzavření míru s Turky.

Základem navrhované mírové organizace bylo vytvoření řady mezinárodních orgánů, které v praxi měly
zachování míru zajišťovat. Na prvém místě to bylo valné shromáždění delegátů, rada panovníků,
mezinárodní rozhodčí soud a sekretariát.
Návrh mírové organizace se stal předmětem horlivých diplomatických jednání. Začala se poprvé v historii
lidstva rýsovat možnost vytvoření mezinárodní mírové organizace. Návrh mírové organizace se stal v roce
1464 předmětem horlivých diplomatických jednání. V Evropě se tak poprvé v historii lidstva začala
rýsovat možnost vytvoření mezinárodní mírové organizace. Papežská kurie, která se obávala oslabení
svého vlivu, zasáhla prostřednictvím francouzských prelátů a znemožnila přijetí návrh francouzským
panovníkem a tím i uskutečnění českého projektu. Byla uzavřena pouze smlouva o přátelství s Francií.
Myšlenky vyjádřené v 15. st. v českém projektu se tedy nepodařilo realizovat. Nalezly své naplnění až po
staletích v Organizaci spojených národů, jejíž organizace UNESCO se k nim přihlásila při 500. výročí
vzniku mírového návrhu.

Smlouva o nastolení míru – viz. prameny str. 83

26.B. Právněhistorické události roku 1848 v českých zemích

Počátek revoluce v Rakousku byl ovlivněn mohutným evropským demokratickým hnutím, které zahájila
revoluce v Paříži v únoru 1848. Charakter a cíle revoluce byly především protifeudální. Liberální
buržoazie usilovala především o přeměnu feudálně absolutistického státu ve stát buržoazní. Součástí
tohoto národního programu nebyly jen požadavky liberální, ale i národní, národnostní a jazykové (rovnost
češtiny s němčinou na úřadech a ve školách).

První pražská petice
Prvou příležitostí k formulaci českého politického programu se stala schůze ve Svatováclavských
lázních, svolaná 11.3.1848. Byla zde přijata První pražská petice (PPP) – měla 11 požadavků určených
císaři – např. v čele stál požadavek jazykové rovnoprávnosti, obnovení ústavní jednoty, volební práva,
svoboda tisku, víry, zdokonalení školství, zavedení obecné samosprávy aj.. Tato petice pak byla vytištěna a
rozšiřována mezi obyvateli. Na téže schůzi, kdy byla vydána PPP byl zvolen petiční výbor =
Svatováclavský výbor. Ten se postupně stal rozhodujícím revolučním mocenským orgánem a
reprezentantem české politiky.
Realizace požadavků, které obsahovala PPP, byla velmi obtížná, (knížete Metternicha vystřídal Kolowrat),
15.3.1948 císař ohlásil úmysl vydat ústavu (konstituci vlasti), avšak jeho odpověď na české požadavky
v kabinetním listu z 23.3.1848 byla velmi vyhýbavá. V podstatě bylo vyhověno pouze jazykovému
požadavku a přislíbeno zrušení roboty za patřičnou náhradu.

Druhá pražská petice
Reakcí na neochotu vlády vyhovět prvním českým požadavkům byla Druhá pražská petice (29.3.1848)
– opakovala zejména české státoprávní požadavky a žádala volební právo do zemského sněmu pro
všechny. Ve skutečnosti šlo o polemiku s Kabinetním listem císaře. Odpovědí na tuto druhou petici byl
kabinetní list z 8.4.1848, adresovaný císařem ministru vnitra Pillersdorfovi. Byla jím zejména přislíbena




                                                  - 44 -
rovnoprávnost jazyková, svolání českého zemského sněmu a stanovení zásad voleb – kabinetní list
naznačoval ústupnost o ochotu vlády.

Vznik Národního výboru
Vývoj revoluční situace v českých zemích nutně vyžadoval i řešení komplikované otázky mocenských a
správních orgánů. Jádrem nově vzniklých orgánů se stal již zmiňovaný pražský Svatováclavský výbor.
10.4. 1848 došlo ke spojení Svatováclavského výboru s guberniální komisí (byl to poradní orgán,který
existoval už dříve a ve kterém zasedali zástupci českého a německého měšťanstva) a vzniká tzv. Národní
výbor. Jeho hlavním úkolem bylo realizovat kabinetní list z 8.4. a připravit volby do zemského sněmu.

Palackého odmítnutí Frankfurtského sněmu a formování austroslavismu
Vývoj revoluce v Čechách byl dále komplikován národnostními spory, které se objevily mezi českým a
německým obyvatelstvem. Za jejich počátek lze považovat den 11.4.1848, kdy Fr. Palacký poslal odpověď
(dopis) do Frankfurtu (kde se konal sněm) a odmítl účast na německém sněmu a začlenění českých zemí
do budoucího sjednoceného Německa. Tím položil i formálně základy politiky austroslavismus, která se
stala určující pro českou reprezentaci po celé období revoluce.

Slovanský sjezd v Praze
Byl zahájen 2.6.1848 v Praze jako sjezd rakouských Slovanů. Došlo zde ke konfliktu s vojenskými
jednotkami gen. Windischgrätze. 12.6.1848 vypuklo v Praze ozbrojené povstání, které se podařilo potlačit
až 18.6.1848 po předchozím bombardování Prahy. V Praze vyhlášen výjimečný stav, vůdcové povstání,
pokud neuprchli, byli uvězněni. Tím byl ukončen i Slovanský sjezd.

Zrušení poddanství
7.9.1848 byl vyhlášen císařský patent, který obsahoval zákon o zrušení poddanství, pozemkových
vrchností a roboty. Tento zákon musel schválit panovník, jinak by nevstoupil v platnost, protože panovník
měl proti sněmu právo veta.
Projekt Kroměřížské ústavy
Pod vlivem nepokojů ve Vídni musel sněm počátkem října 1848 přenést svou činnost na Moravu do
Kroměříže, kde pokračoval na přípravě nové ústavy, která se ovšem nikdy nestala zákonem. Návrh ústavy
byl předložen sněmovně 21.12.1848 k prvnímu čtení. Prvá část ústavy obsahuje základní občanská práva
a byla dílem tříčlenné komise, ve které pracoval z českých poslanců Fr. L. Rieger. Koncepce základních
práv byla ovlivněna francouzskou a americkou ústavou.

Rozpuštění říšského sněmu
Nová vláda připravovala od samého počátku své činnosti rozpuštění sněmovny. 2.12.1848 se císař
Ferdinand V. vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Fr. Josefa I.

Dodatek: vláda 7.3.1849 rozpustila říšský sněm a současně vyhlásila oktrojem novou ústavu s datem
4.3.1849 - skončilo období revoluce a nastalo období reakce - viz. Bachovský režim.
25.4.1848 vláda vyhlásila dubnovou ústavu, což byla první ústava Rakouska. Byla vyhlášena
z rozhodnutí císaře a nebyla předložena ke schválení zákonodárnému orgánu. Ani zdaleka nerespektovala
původní sliby obsažené v patentech z 15.3. a 8.4.1848.

27.A. Zemské desky – členění a struktura

Vznikají v Čechách asi ve druhé polovině 13. st. za krále Přemysla Otakara II. Jejich vznik je nerozlučně
spojen s růstem významu zemského soudu a s rozvojem stavovských zemských sněmů. Původně byly
desky knihami protokolními, do kterých se zapisoval průběh soudního řízení, zvláště výpovědi svědků.
Záhy však do nich začaly být zapisovány převody vlastnictví a vůbec všechny dispozice svobodnými
statky. Zápis v zemských deskách se stává dokladem vlastnictví.
Svou povahou byly zemské desky veřejné právní knihy. Byly příslušné širší feudální veřejnosti, která do
nich mohla nahlížet a vyžadovat za patřičnou úplatu z knih výpisy. Současně se předpokládá, že vše, co je
do zemských desek zapsáno, je obecně známo a taková skutečnost nemusí být zvlášť sdělována.

Členění:
Vzhledem k počtu a druhu deskových zápisů se záhy vyvinula řada druhů zemských desek. V době
stavovské jsou to desky:




                                                 - 45 -
Větší zemské desky – vede je místopísař, přístupny jen při konání soudu a o tzv. sudých dnech. Dále se
dělí:
     a) trhové – zápis trhů, kupních smluv, které se týkaly větších majetkových hodnot (nad 100 kop
        grošů českých)
     b) zápisné větší – dluhy nad 100 kop grošů českých váznoucích na šlechtických nemovitostech
Menší zemské desky se dále dělily na:
     a) půhoné – název pochází od půhonu = povolání k soudu, obsahují zápis toho, proč někdo někoho
        žaluje, čeho se domáhá
     b) zápisné menší – dluhy pod 100 kop grošů
     c) pomocné – koncepty, které se dále užívaly, příruční soudní registra
Zvláštní význam měly desky památné, vedené od roku 1465, do kterých se zapisovali původně
prozatímní zápisy o tom, co má být projednáno na nejbližších soudních zasedáních. Později se sem
vkládaly majestáty sněmovní usnesení a obecné nálezy soudu. Právě tyto desky se staly jedním
z nejvýznamnějších pramenů zemského práva.

Zápisy byly prováděny na dvojarchy – kvaterny – čtyři listy, které byly svazovány v jednu knihu.
Zemské desky byly od Vladislava II. (konec 15. st.) chovány na Pražském hradě. Při požáru v r. 1541, padly
za oběť i zemské desky. Musely pak být obnovovány, znovu se tedy intabulovalo (zapisovalo) to, co se
týkalo starší doby, pro kterou desky shořely (všechno, co se zapsalo, muselo být doloženo listinami). Pak
byly Zemské desky znovu uloženy do místnosti vedle soudní světnice u Vladislavského sálu. Vrchní správu
nad nimi měl nejvyšší zemský písař, který odpovídal za správnost zápisů. Vlastní faktickou správu nesl
jeho pomocník, místopísař, který byl výkonným úředníkem.

Význam zemských desek si tedy vyžádal rychlé obnovení zápisů a zpočátku se dokonce vedly
nejdůležitější zápisy dvojmo. Na rozdíl od staršího značení jednotlivých svazků (podle jmen písařů) začaly
být označovány barvami. V 19. st. pozbývají zemské desky svůj význam, když se z nich vyvinuly
pozemkové knihy, důležitá instituce moderního soukromého práva.

Na Moravě se vývoj zemských desek značně opozdil. Původně tu také existovaly zemské desky při
soudech zemských. Vzhledem k tomu, že soud zasedal jak v Olomouci, tak i v Brně, byly tu dvojí zemské
desky. Karel IV. se pokusil zemské desky sjednotit, a přestože pro ně vydal podle českého vzoru
podrobnou instrukci, nepodařilo se to.

27.B. Charakteristické rysy protektorátního práva

Právo protektorátu
Na území protektorátu platily vedle právních předpisů vydaných protektorátními orgány právní normy
z předokupační doby a právní předpisy Německé říše. Oprávnění prezidenta a protektorátní vlády vydávat
právní předpisy se odvozovalo pouze ze zmocnění říšského protektora. Podle nařízení o zákonodárství
Protektorátu Čechy a Morava mohl říšský protektor měnit protektorátní právo svým dekretem, jestliže tu
byl „společný zájem“.
Říšský protektor mohl vydávat předpisy s platností v jakékoli oblasti, pokud bylo nebezpeční z prodlení
(kdy tomu tak bylo, určoval on sám).
Právní poměry německých státních občanů se na území protektorátu řídily podle právních norem, které
platily na území, odkud tito občané pocházeli (tzn. podle německých, rakouských a sudetských). Osoby,
které nabyly říšské občanství v souvislosti s okupací českých zemí, se řídily čsl. právními normami
recipovanými pro Sudety nebo říšskými přepisy, vydanými s účinností také pro protektorát a Sudety.
Rozlišovalo tři skupiny obyvatel: 1) němečtí říšští občané, 2) protektorátní obyvatelstvo, 3) ti, na které
se vztahovali rasové předpisy.
  Ad 1) Němci žijící v protektorátu se řídili výhradně říšským právem. Říšští občané byli v mnoha dalších
  směrech zvýhodňováni, měli např. zvláštní výhody v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení
  aj.
  Ad) 2 – občanství „nižší kategorie“ bylo vytvořeno pro obyvatele české národnosti. Měli řadu povinností
  a podléhali přísné kontrole ze strany protektorátních orgánů.

„Výnos Vůdce a říšského kancléře o prominutí trestu“ ze 7.6.1939 – vydán u příležitosti odtržení
Sudetoněmeckého území od ČSR – obyvatelům na tomto území usilujícím o odtržení byla udělena
beztrestnost za spáchané přestupky, rovněž prominuty tresty za členství v u nás zakázaných politických
stranách.



                                                 - 46 -
V protektorátu rozhodovali okupanti, a nikoli autonomní úřady. Tato skutečnost byla v úzké spojitosti
s pojetím protektorátní příslušnosti. Protektorát byl považován Německou říší pouze za součást této říše.
Okupanti „převzali ochranu“ protek. Příslušníků, které pokládali za jakési obyv. druhé kategorie. Na
protektorátní příslušníky se vztahovaly říšské právní předpisy, zvláště trestněprávní povahy. Podléhali
autonomním orgánům správy, ale stále více se na ně vztahovala i nařizovací pravomoc říšských orgánů.

Protektorátní trestní právo
I v této oblasti platilo právo jak domácí tak německé. Německé trestněprávní předpisy (např. německý
trestní zákon z r. 1871) byly v některých případech aplikovány i na příslušníky protektorátu (např. při
útoku na osobu Vůdce, hanobení Říše a porušení ustanovení německého trestního zákona, která se týkala
velezrady a zemězrady – ta spojována obvykle s vyzrazením státního tajemství).
Tresty v soudním řízení často neodpovídali povaze deliktu, obvyklý byl trest smrti i za nedbalostní delikty.
Vládním nařízením z r. 1940 se měnil a doplňoval trestní řád a předpisy o složení trestních soudů,
nařízením z r. 1944 se zjednodušovalo protektorátní trestní soudnictví. Hlavní líčení i způsob
vyhotovování rozsudků byly zjednodušeny, omezeny opravné prostředky, všechny zločiny a přečiny
menší závažnosti mohl na návrh státního zástupce rozhodovat samosoudce.
Nařízením z r. 1942 bylo trestní právo přizpůsobené říšskému

Rasové předpisy
Norimberské zákony z 15.9.1935 – zákony o říšské vlajce, říšském občanství o ochraně německé krve a
německé cti.
Nařízení ze 7.3.1942 o Židech a židovských míšencích zakazovalo protektorátním příslušníkům uzavírat
manželství s osobou židovského původu pod sankcí neplatnosti.
Nařízení říšského ministra z r. 1941 – Židé jsou povinni nosit žlutou hvězdu.
31.7.1939 zřízena v Praze Ústředna pro židovské vystěhovalectví.
16.10.1941 první transport do ghetta v Lodži, krátce poté transporty do koncentračních táborů, zejména
do Terezína.
Výrazná diskriminace Židů – v oblasti práce, nebyli jim vypláceny sociální přídavky, nesměli vykonávat
funkce v soudnictví ani ve veřejné správě, nesměli učit, měli omezené účty, ze kterých směli vybírat pouze
do určité výše aj.
Omezování Židů v oblasti hospodářské – nesměli prodávat ani kupovat nemovitosti a rovněž drahocenné
předměty, v zásadě nesměli vůbec disponovat svým majetkem.
Arizace židovského majetku – docházelo ke konfiskacím a převodu majetku do německého vlastnictví.

28.A. Tvorba a vyhlašování právních předpisů za absolutismu, příklady - patenty

Feudální české právo překračuje sice formálně, i když v pozměněné podobě, práh absolutismu. Jeho
podobu pro počátek absolutismu určuje Obnovené zřízení zemské (v právu šlechtickém), zákoník Práva
městská království českého (pro města a posléze i pro poddané). Současně ovšem již v 17. stol. ve formě
královských Deklaratorií a Novel dochází ke změnám v právu šlechtickém a posléze pak 18. stol. přináší
změny a postupný zánik dosud samostatného práva v Čechách i v ostatních zemích České Koruny, které je
postupně pohlcováno novým právem česko-rakouským, které platí pak v celém habsburském soustátí
kromě Uher.
Podstatně se mění i forma práva. Staré obyčejové právo ustupuje právu psanému, tak jak to ostatně
potřebuje i absolutistický režim. Soudní nález jako pramen práva je definitivně odstraněn Obnoveným
zřízením zemským a soudní rozhodování je podřízeno dokonalé kontrole státu, resp. panovníka.
Tak jak mizí vliv stavů na vytváření práva, roste současně i úloha panovníka jako výlučného tvůrce práva.
To nalézá svůj výraz i v podobě a názvu právních norem (patenty, mandáty, reskripty, artikuly, řády,
instrukce…).
Určujícím rysem vývoje absolutistického práva je tendence k unifikaci (sjednocení) práva a k jeho
kodifikaci, která se ovšem již realizuje v rámci česko-rakouském.

Osvícenský panovník je povolán řešit všechny otázky hospodářského a společenského pokroku – mnoho
všeobecných závazných norem. Za reformní činností se skrývá především snaha o udržení ohroženého
feudálního řádu cestou reforem, který sice nezmění jeho povahu, ale odstraní hlavní příčiny rozporů.
Některé reformy vzbuzovaly v lidech rozhořčení, dotýkaly se jejich náboženského cítění (např. Patent o
vrabčích hlavách – vrabci byly škůdci úrody, podle majetku musel každý zabít určité množství vrabců),
jiné z reforem však skutečně položily základ k výstavbě moderního zákonodárství, na němž spočíval náš
právní řád v převážné míře až do let 1948-1950.



                                                  - 47 -
Robotní patent 1680, vyhlášený Leopoldem I.: selské povstání v tomto roce vyvolalo nutnost právně a
jednotně upravit vztahy mezi vrchnostmi a poddanými a stanovit maximální míru robotních povinností.
Současně bylo poddaným zakázáno, aby se bouřili proti svým vrchnostem. Tento patent kára špatné
poddané (měšťany a sedláky), že se bouřili proti svým vrchnostem a bere pod svoji ochranu ty, kteří se
neúčastnili povstání. Na dodržování zásad patentu dohlížel královský prokurátor. V praxi tento první
robotní patent nepřinesl zlepšení hospodářské situace poddaných. (1713 vychází pro Moravu).

Robotní patent 1717 a 1738 vyhlášený Karlem VI.: v r. 1716 vypuklo nové selské povstání a proto bylo
třeba opět upravit vztah mezi vrchností a poddanými. Panovník omezil požadavky vrchnosti a potvrdil
platnost původního patentu z roku 1680. Tento patent byl vydán ve Vídni s platností pro království české
a také pro Moravu. Zpřísnil však zákaz srocování poddaných. Stížnosti poddaných se museli podávat
písemně ke krajským hejtmanům a bylo možné se odvolat až k místodržitelskému úřadu. Vrchnost však
měla tyto úřady pod palcem, tak se většinou nic nestalo. Tímto patentem získala opět vrchnost. Upravují
přesnou délku pracovní doby, různé druhy robot atd. Patent z 1738 byl velice obsáhlý, 40 čl. obsahovalo
podrobný soupis robotních povinností poddaných, ale též příkazů pro vrchnosti a jejich úředníky.

Nastává období vlády Marie Terezie, kdy je třeba hodně peněz na války, které musí vést, aby uhájila
postavení a vládu na svými zeměmi.

Robotní patent 1775 (Tereziánský), vyhlášený Marií Terezií: jedná se o poslední robotní patent
vydaný v návaznosti na povstání poddaných v r.1775. Základní význam tohoto patentu spočívá v tom, že
rozdělil poddané do 11 tříd podle jejich majetku. Rozdělení mělo pak význam jako podklad pro berní
zatížení poddaných. Platil v Čechách až do zrušení roboty (1848). Text tohoto patentu byl předlohou pro
Robotní patent markrabství moravské, vydaný v září 1775.

Patent o hubení vrabců 1750, vyhlášený Marií Terezií: vydala ho na základě přemnožení vrabců v
Království českém pro zvýšení úrody obilí (musel se odvádět přesný počet vrabčích hlav).

Patent o zrušení nevolnictví 1.11.1781, vyhlášený Josefem II.: za reformní činností se skrývá
především snaha o udržení ohroženého feudálního řádu cestou reforem, které sice nic nezměnily na jeho
povaze, avšak přece odstranily hlavní příčiny rozporů. Před vydáním tohoto patentu panovala diskuse, jak
na tom vlastně poddaní jsou (existovaly dva rozdílné názory). Feudální stát však musel respektovat
některé požadavky nastupujícího měšťanstva jako např. tlak na uvolnění pracovní síly (manufaktury). Po
vydám patentu se nevolníci mohli volně stěhovat do jiných zemí, což mělo za následek zánik
vrchnostenských monopolů.

Toleranční patent říjen 1781, vyhlášený Josefem II.: snaha o omezení moci církve se projevuje již od
dob vlády Marie Terezie (cenzura církevních spisů, omezení počtu svátků, zákaz zřizování dalších klášterů
atd.) Do vlády Marie Terezie spadá také povýšení biskupství olomouckého na arcibiskupství a zřízení
nového biskupství brněnského. Tolerančním patentem zrušil Josef II. výlučné panství katolického vyznání
a luteránské (augšpurské), kalvínské (helvetské) a pravoslavné vyznání uznal a současně jim dal právo
organizovat se v náboženské obce. Občané s jiným náboženským vyznáním byli tedy s římskokatolíky
zrovnoprávněni. Bylo zrušeno tzv. privilegium fori. tj. výsada duchovních, aby byli souzení jen církevními
soudy. Tolerantní patent znamenal tedy ukončení doby pronásledování a omezení jiných náboženství než
římskokatolického.
Josef II. Vydal také tzv. židovské patenty, které přinášely uvolnění jejich osobního a náboženského života.
Židé např. mohli studovat a získávat akademické tituly, vykonávat řadu živností, směli najímat panské
grunty a zakládat směnárny a velkoobchody.
Společně s tolerančním patentem tvořily židovské patenty jakési osvícenské toleranční zákonodárství.

28.B. Domácí odboj 1914 - 1918

Domácí odboj Čechů a Slováků
28.7.1914 – začátek 1. sv. války – vypovězení války R-U Srbsku
U nás zavedena vojenská diktatura – již v září zbaveni poslanci poslanecké imunity, suspendována
základní občanská práva, parlament se neschází, vojenská cenzura, kontroly.
Březen 1915 – vzniká tajný orgán národního odboje, tzv. Mafie.
      - čeští politici se snaží navázat kontakty s emigranty v nepřátelských stranách


                                                  - 48 -
       - v čele K. Kramář, Dr. Scheiner, A. Rašín
       - zatčeni, Kramář a Rašín odsouzeni vojenským tribunálem ve Vídni pro velezradu – smrt
         oběšením, pro odpor zahraniční veřejnosti poprava neuskutečněna, získávají milost od císaře
         Karla (snaha o získání lidu)
Listopad 1916 – zlomová situace, setkání poslanců mimo vídeňský parlament – dochází k založení
oficiálních politických orgánů a to Český svaz poslanců a Národní výbor (z počátku jejich činnost
přijímána českou veřejností se sympatiemi), ČSP však v lednu 1917 vydává prohlášení, kterým odmítá
snahu o osvobození čs. státu a podpořil R-U. Tímto prohlášením Svaz ztratil podporu veřejnosti.
Květen 1917 – uveřejněn manifest českých spisovatelů adresovaný českým poslancům (autorem
Jirásek, dále Dyk) – obsahem byla důrazná výzva, aby poslanci dbali na národní zájmy a usilovali o
vytvoření demokratické Evropy, tvořené samostatnými a svobodnými národy. V této době bylo při
příležitosti svolání říšské rady předneseno státoprávní prohlášení českých poslanců jménem Českého
svazu, které požadovalo autonomii českých zemí a jejich spojení se Slovenskem.

6.1.1918 – Tříkrálová deklarace
Přijata v Praze na generálním sněmu českých poslanců říšské rady a zemských sněmech všech zemí české
koruny. Deklarace požaduje „právo na svobodný život národní a na sebeurčení národů“ (toto prohlášení
bylo ostře napadeno německými politickými kruhy v Čechách).
13.7.1918 došlo pod vlivem úspěchů zahraničního odboje k reorganizaci Národního výboru
československého jako nejvyšší politické české reprezentace.Na návrh A. Švehly (tzv. Švehlův klíč)
stanoveno politické složení NV podle výsledků parlamentních voleb v r. 1911 – zvoleno 38 členů (z toho
10 sociálních demokratů, 9 agrárníků, 9 státoprávních demokratů, 4 čeští socialisté, 4 lidovci, 1 staročech
a 1 realista)
- v čele K. Kramář, v čele sociální demokracie František Soukup

25.10.1918 – odjíždí delegace NV (25 členů) na setkání s Benešem do Švýcarska.
27.10.1918 – R-U ministr zahraničních věcí adresoval USA nótu, ve které sděluje, že R-U již nechce dále
válčit, a aby USA vyhlásili příměří. USA stanovuje podmínky (celkem 14 bodů) – 6. bod nařizuje R-U
umožnit svobodný rozvoj podrobených národů.
28.10.1918 – dopoledne R-U kapitulovalo – konec války + současný rozpad R-U.
V podvečer 28.10.1918 zasedá NV a jako nejvyšší zákonodárný orgán schválil dle návrhu A. Rašína
historický zákon o zřízení samostatného československého státu (z.č. 11/1918 Sb.). Tento zákon
v preambuli podle skutečnosti konstatoval, že „samostatný stát československý vstoupil v život“, NV
představitelem čs. státu. Čl. 1. pak odkazoval určení formy státu na pozdější dobu a do kompetence
Národního shromáždění, které zatím neexistovalo (nebylo rozhodnuto zda nový stát bude monarchie či
republika). 5.11.1918 přivezla delegace NV ze Švýcarska kladné stanovisko dohodových států
k republikánské formě státu, začalo být připravováno vytvoření nejvyššího zákonodárného orgánu –
nejsnadnější cestou bylo rozšíření pléna NV na Národní shromáždění.

29.A. Generální sněm, zemský sněm a krajské sjezdy

Generální sněm
Vrcholným orgánem všech zemí českého státu byl stavovský sněm = sněm generální. Objevuje se již ve 13.
st. Za Karla IV. se schází pravidelně. Byl svoláván panovníkem, scházel se buď tak, že jednotlivé země do
něho vyslaly delegace volené na zemských sněmech, či tak, že tyto delegace rozšířily počet sněmovníků
českého zemského sněmu a učinily tak z něho sněm generální. Místem jednání byla zpravidla Praha.
Jednalo se hlavně: o otázkách nástupnictví na trůn, vzájemné státoprávní poměry jednotlivých zemí,
mezinárodní smlouvy, otázky náboženské.
Každá země měla jeden hlas, usnesení zavazovalo jen ty země, které s ním výslovně souhlasily, platnosti
nabývalo okamžitě a nebylo třeba dodatečného souhlasu zemských sněmů. Pouze v případě, že usnesení
g.s. mělo obecný a rámcový charakter, bylo třeba usnesení zemských sněmů, které ho provedlo.
Panování Ferdinanda I. přerušilo vývoj g.s., panovník se snažil využít tuto instituci pro své samovládné cíle
(zejména se snažil získat rychlý souhlas stavů s finanční výpomocí k vedení války s Turky). Nový vzestup
přinesla až léta stavovského povstání 1618-1620.

Sněmy krajské a zemské
Základem a zároveň vrcholem stavovské správy zemí byly stavovské zemské sněmy. Každá ze zemí měla
svůj sněm, na kterém zasedaly stavy. Složení zemských sněmů bylo proto závislé na složení stavovské
zemské obce. V Čechách to byli páni, rytíři a měšťané, na Moravě páni, preláti, rytíři a měšťané.


                                                   - 49 -
Ve Slezsku se v době stavovské vytváří vedle sněmu jednotlivých knížectví i ústřední slezský sněm ve
Vratislavi, který se skládá ze tří kurií.
Český zemský sněm: předsedal mu král, resp. nejvyšší purkrabí, Moravský zemský sněm: hejtman, Slezský
zemský sněm: slezský vrchní hejtman, Lužický zemský sněm: fojt.

Český zemský sněm
Měl největší váhu mezi všemi zemskými sněmi, střežil územní celistvost státu, volil panovníka. Svolával ho
král. V období stavovského státu se ustálila pravidla jednání na zemském sněmu. Zahajoval ho panovník,
stavy jednaly a v jednotlivých kuriích si volili i své předsedy. Uvnitř kurií rozhodovalo mínění většiny,
rozhodovali nejdůležitější hlasy (nikoliv prostá většina). K přijetí platného sněmovního usnesení se
vyžadoval jednomyslný souhlas všech stavů.
Sněm jednal: o návrzích krále (zpravidla přednostně), o návrzích stavů – o obecných artikulech, popř. pak
o návrzích jednotlivých sněmovníků.
Pro platnost sněmovního usnesení bylo zapotřebí zápisu do zemských desek, které měly povahu
veřejných právních knih.
Pravomoci sněmu: právo povolovat berně, tj. stanovoval výši daní, ke kterým se zavazovali šlechtici
(vybírali je pak od svých poddaných) či královská města. S tím souviselo právo dávat souhlas ke svolávání
zemské hotovosti, tj. stavovské armády a k vojenskému tažení mimo hranice.
moc zákonodárná – jejich usnesení se zvláště v 16. st. stávají nejdůležitějším pramenem stavovského
  práva.
moc správní – úprava náboženských otázek, přijímání cizinců, úprava mincovních a horních poměrů
  v zemi. (pozn. volba panovníka byla jen v pravomoci českého zemského sněmu.)

Krajské sněmy
V Čechách se vedle zemského sněmu vyvinuly i sněmy krajské. Těch se zúčastňovaly všechny tři stavy.
Před rokem 1526 je svolávali zemští úředníci (nebo i sami zemští hejtmané).
Kompetence: poměrně široká – zabývaly se problematikou krajské správy, bezpečnosti. Jejich hlavní
význam spočíval v tom, že byly oporou zemského sněmu. Na nich byla zveřejňována usnesení přijatá
zemským sněmem aj., byly zde voleni delegáti nižší šlechty a měst na zemské sněmy a byly jim dávány
plné moci a instrukce. Tak se v instituci krajských sněmů začaly vytvářet zárodky zastupitelské soustavy
šlechtické a měšťanské.
Další vývoj – později byly krajské sněmy svolávány jen zřídka – Habsburkové v nich viděli základ
stavovské opozice.

29.B. Občanská práva a svobody 1918 – 1948

Práva a svobody, jakož i občanské povinnosti byly zakotveny v ústavní listině z roku 1920, v hlavě V. Na
prvém místě zakotvila rovnost všech bez ohledu na původ, státní příslušnost, jazyk, rasu nebo
náboženství. Neuznávala výsady pohlaví, rodu a povolání. Tituly, s výjimkou akademických hodností,
mohly označovat pouze úřad nebo povolání.
Dále se zaručovala svoboda osobní zahrnující možnost, aby se každý občan mohl usadit, nabývat
nemovitostí a být výdělečně činný na kterémkoli místě republiky. Soukromé vlastnictví lze omezit jen
zákonem, vyvlastnění je možné pouze na základě zákona a za náhradu, pokud není zákonem stanoveno
vyvlastnění bez náhrady. Rovněž daně a veřejné dávky mohly být uloženy jen zákonem. Byla zakotvena
svoboda domovní s tím, že právo domovní je neporušitelné.
Dále svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové, právo petiční. Listovní tajemství, svoboda
učení a svědomí a svoboda projevu mínění v mezích zákona byla zaručena. Vědecké bádání prohlášeno
za svobodné. Pod zvláštní ochranu zákona brala ústava manželství, rodinu a mateřství.
Zakotvena také povinnost způsobilého občana podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy
k obraně vlasti.
Hlava VI. ústavní listiny upravila ochranu menšin národních, náboženských a rasových. Rozdíl
v náboženství či jazyce nemůže být na závadu v přístupu do veřejné služby, k hodnostem, při výkonu
povolaní apod. Jazykové zásady určoval zvláštní jazykový zákon.

Charakter II. republiky byl v oblasti občanských práv a svobod v mnoha směrech odlišný od režimu
republiky předmnichovské. Došlo k omezování demokratických, ústavou a dalšími právními předpisy
garantovaných práv, byly provedeny i změny ve veřejném životě - slušné chování a tolerance.




                                                 - 50 -
Od září 1938 byla nařízením vlády zavedena předběžná cenzura tisku. Cenzura nepřipouštěla v tisku
kritiku vládní politiky, o zahraničních událostech bylo dovoleno pouze referovat bez komentáře. Omezeno
spolčovací právo, byl zpřísněn postih přestupků a vyhrazen správním orgánům. Vláda zpřísnila a
zdokonalila evidenci obyvatel (zvlášť cizinců – emigrantů). Počátkem března 1939 začaly přípravy pro
zřízení kárných pracovních táborů. Politické strany postavené zcela pod kontrolu vlády, mohly vzniknout
pouze na základě jejího povolení. Ke konci roku 1938 rozpuštěna komunistická strana, zastavena její
činnost a zabaven majetek jako důkaz ochoty spolupracovat s nacistickým Německem.

30.A. Česká kancelář – vznik, vývoj, zánik

Ve stavovském státě a dokonce ještě později v absolutismu do pol. 18. st. je královská kancelář jedním
z nejdůležitějších úřadu státu České koruny. Původně v období předhusitském byla kancelář expedicí
královských písemností, místem, kde byly vyhotovovány královy listy. V čele tehdy stál protonotář či
kancléř, vybíraný z okruhu duchovních hodnostářů (zpravidla vyšehradský probošt). Kancelář odpovídal
králi za to, že listiny, vypravené z kanceláře, odpovídají jeho vůli. V období stavovské monarchie v čele
kancléř (titul: „nejvyšší kancléř království českého“) představitel vyšší šlechty. Stavové si z tohoto úřadu
vytvořili nástroj k prosazování své politiky a ke kontrole panovníka. Kancléř odpovídal nejen králi, ale i
stavovské obci a odpovídal zato, že v listinách není nic co by bylo na újmu zájmů šlechty. Proto taky jeho
podpis na listině musíme chápat jako výraz souhlasu šlechty.
Od Vladislava II. sídlili panovníci často mimo zemi a v této souvislosti bylo třeba zajistit účast královského
kancléře na vydávání listin panovníky jako českými králi. Pro tento účel zřízena tzv. expozitura české
královské kanceláře, vedená dvěma místokancléři (ti cestovali s králem). Nutnost upravit styk se
Slezskem a Lužicemi – obstarávala ho tzv. německá expedice královské kanceláře (v čele německý
místokancléř).
Postupně se úřad stává ústředním úřadem zemí koruny České. Jeho orgány muselo procházet každé
podání a žádosti, adresované panovníkovi.
V době Rudolfa II. se začal vžívat pro označení úřadu název Česká dvorská královská kancelář, který je
pak od poč. 17.st. už trvale (až do roku 1749, kdy úřad zanikl) užíván.
Po r. 1620, kdy Habsburkové přenesly své sídlo do Vídně, 1624 se přestěhovala i kancelář. Jako orgán,
který byl ve stálém styku s panovníkem ztratila úplně svou někdejší stavovskou podobu a byla pokládána
záhy za nejdůležitější úřad českého státu vůbec, což bylo potvrzeno v OZZ, které přiznalo české dvorské
kanceláři také kompetenci soudní. Jí podřízeny všechny zemské orgány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
V r. 1719 byla ČDK rozdělena na dva senáty – soudní a politický (správní).
R. 1749 však Marie Terezie ve snaze urychlit proces centralizace a zároveň zmenšit vliv českých stavů na
řízení státu, ČDK zrušila (rovněž rakouskou). Současně omezena i činnost dvorské komory.
Na místo těchto orgánů vytvořeno Directorium in publico – politicis et cameralibus pro záležitosti správní a
finanční (zkráceně Directorium in internis – Ředitelství věcí vnitřních). Jako nejvyšší soudní instance
zřízen Nejvyšší soudní úřad (plnil úkol kasačního soudu i úřadu pro řízení soudnictví). Z počátku i úkoly
legislativní, ty však odňaty Josefem II.
Directorium nově reformováno v r. 1762 – nový název „Spojená česko-rakouská dvorská kancelář).
Činnost tohoto orgánu omezena jen na otázky politické správy. Finanční správa svěřena dvorské komoře
účetní. Tím správa oddělena od finanční kontroly.

30.B. Vznik protektorátu Čechy a Morava

Současným použitím diplomatického nátlaku a vojenské síly se německá nacistická vláda rozhodla
zlikvidovat pomnichovskou Česko-Slovenskou republiku. Ze 14. na 15.3.1939 a během 15.3. obsadila
německá armáda území Čech a Moravy. Cílem agresivní okupace bylo zabrání česko-moravského území a
tím rozšířit území tzv. „třetí říše“. Získáním kontroly nad strategicky důležitým středoevropským
prostorem si německá strana vytvořila významné hospodářské, politické a vojenské předpoklady pro
zahájení připravované války a pro její pozdější vedení směrem na východ.
Formální přípustnost a odůvodnění tohoto kroku, opírající se o ultimativně vynucený souhlas prezidenta
Česko-Slovenské republiky E. Háchy s Hitlerovým rozhodnutím o osudu česko-moravské části
dosavadního státu a obyvatelstva v něm žijícího, nemohlo zakrýt věrolomnost a dobyvatelský
avanturismus bezprostředního násilí Německa. Zřeknutí se státní suverenity, které Hácha v dokumentu
neurčitého charakteru v Berlíně podepsal – podle jeho názoru výměnou za záchranu české národní
existence – postrádalo od počátku mezinárodněprávní relevanci, o nicotnosti z pohledu tehdy platného
ústavního práva nelze pochybovat.




                                                   - 51 -
A. Hitler jako vůdce a říšský kancléř zřídil na obsazeném území výnosem z 16.3.1939 „Protektorát Čechy
a Morava“ – výnos č. 75/1939.
Proti okupaci zbytku ČSR protestovala Anglie a Francie. Skutečný obsah jejich formálního ohrazení byl
však omezen signatářstvím mnichovského ujednání, jímž se jejich vlády cítily ještě vázány. Navíc anglická
vláda dala najevo, že zánik ČSR nastal „vnitřním zhroucením“. Bezvýhradně okupaci odsoudil Sovětský
svaz. Autorita sovětského stanoviska však byla v krátké době relativizována vstřícným diplomatickým
vyjednáváním Německa se Sovětským svazem – vyústila v uzavření paktu o neútočení v srpnu 1939.
Německo se považovalo za univerzálního právního nástupce zaniklé republiky v mezinárodních vztazích.
Jen ve věci čsl. státního dluhu připustily německé orgány, s ohledem na vlastní prospěch, omezenou
mezinárodněprávní subjektivitu protektorátu.
Protektorát neměl právo na vlastní vojenskou obranu, ta mu byla poskytována Německem. Proto byla
krátce po okupaci rozpuštěna bývalá čsl. armáda.

31.A. Královská prokuratura – vznik a původní funkce

Královská prokuratura patřila mezi významné královské úřady od 15. st. nejen v Čechách (ale i
v Německé říši, Itálii, Francii, Španělsku atd.)
Původ této instituce nutno hledat v antickém Římě – zde se z prokurátorů zastupujících jednotlivé strany
vyvinuli státní úředníci zastupující stát, resp. jeho finanční zájmy (procuratores fisci) nebo za císaře
Hadriána, prokurátoři, kteří zastupovali císaře v případě, že se neobjevil žádný žalobce nebo vedli žaloby
v záležitostech fiskálních jménem státu.
U nás se tento úřad rozvinul až po husitství (snaha upevnit rozchvácený majetek panovníka, vymáhaní
placení důchodů králi, požadování král. statků, které neoprávněně nabyla šlechta) – př. prokurátor: Sezem
z Holešovic, Albrecht Rendl z Oušavy – jeden z tvůrců Vladislavského zřízení zemského.

Důležitosti nabývá tento úřad až po nástupu Habsburků. Na Moravě pravomoc prokurátora vykonával
královský podkomoří, od pol. 16. st. i zde zřízen úřad prokurátora.
Královský prokurátor byl podřízen úřadu české komory (nejdůležitější finanční úřad v zemi). Byl také
radou komory. Současně podřízen panovníkovi, jednal na jeho příkaz. Zřejmě od počátku také zasedal
v královské radě, v soudu zemském i komorním.
Povinnosti: střežit zájmy koruny i panovníka v soudním řízení
           hájit zájmy krále a státních financí (fisku) před soudy
           vymáhat zaplacení pokut uložených před soudem pachatelům
           evidence královských odúmrtních nároků a jejich vymáhání
           zastupovat kláštery, duchovní a svobodníky v právních sporech
           vést exekuce na dlužné částky náležející státní pokladně


Prokuratura po roce 1620:
Nový obsah a nové úkoly:
- ochrana katolického náboženství, dohled nad protireformací
- podávání návrhů na ukládání pokut za porušení protireform. opatření
- dozor nad královskými městy, zejména rychtáři a židy
- dozor nad zachováváním nové absolutistické zákonnosti (patenty aj.)
- od pol. 17. st. – dohled nad užíváním šlechtických titulů – stíhání za neoprávněné užívání, podávání žalob

Oproti době stavovské se tento úřad jeví již nejen jako veřejný žalobce v trestních záležitostech, ale vůbec
jako ochránce ústavy absolutistického státu, katolického náboženství a královských výsad.
Podřízen české dvorské kanceláři. Změna v úřadě až josefínskými reformami – nazván úřadem
fiskálním – zvlášť zdůrazněna povinnost vymáhání daní a státních důchodů i ochrana soukromý
majetkových práv panovníka, poprvé ochrana zemských hranic a mnoho dalších vedlejších oprávnění.
Úřad zaniká 1850 – nahradili jej dva nové – státní zastupitelství a v roce 1851 finanční prokuratura.

31.B. Veřejná správa ČSR 1945 – 1960

Dekretem z 2. 4. 1945 o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné byly vytvořeny základy
pro fungování vlády Národní fronty. Vláda měla 16 českých a 9 slovenských členů, ministerským
předsedou byl Z. Fierlinger. Byl vytvořen institut státních tajemníků, kteří měli v klíčových
ministerstvech, v jejíž čele stál Čech, reprezentovat „Slovensko“. Do popředí byla dána 3 ministerstva,



                                                   - 52 -
v nichž byli jmenováni státní tajemníci, pak „hlavní resorty politické v pořadí, pak resorty hospodářské a
na konec resorty sociální péče“.

Národní výbory (NV)
Jako nový typ orgánů veřejné správy sehrály při obnově československého státu klíčovou roli. Nahradily
dosavadní orgány obecné samosprávy, státní správy a samosprávy na úrovni okresů a zemí a
představovaly významný mocenský faktor celého bezprostředně poválečného období. Pro české země
byly zřízeny NV místní, okresní a zemské. Místní a okresní NV byly zřízeny i na Slovensku. Zvláštní
předpis platil pro Prahu. Vznikl tam zvláštní 100členný Ústřední národní výbor hlavního města Prahy,
který byl přímo podřízen ministerstvu vnitra a příslušela mu v obvodě hlavního města působnost místních
popřípadě okresních národních výborů. Předsednictvo tvořili pražský primátor s náměstky. Tento národní
výbor volil i Radu tvořenou 32 členy. Výkonným úřadem Ústředního národního výboru byl Magistrát
hlavního města Prahy.
Vládním nařízením byly NV označeny za zastupitelské orgány a orgány veřejné správy ve všech jejich
oborech. Byla provedena úprava správy míst s většinou státně nespolehlivého obyvatelstva (zejména
pohraničí Sudet): veřejnou správu zde vykonávaly tzv. správní komise složené z 3 – 6 členů, které měly za
úkol „přizvat zástupce státně spolehlivého obyvatelstva“ jako svůj poradní sbor. Problematika NV byla
svěřena ministerstvu vnitra, ale vláda si vyhradila koordinaci úpravy základních otázek.
Brožura o NV: „Směrnice ministerstva vnitra pro místní a okresní NV“ (přijaté vládou 19. 5. 1945).
Připomněly zásady vládní politiky pro NV z Košického vládního programu - konkretizovaly pravomoci NV:
    a) zajišťování průběhů retribucí
    b) zásobování či provádění příslušných prezidentských dekretů řešících problematiku
         československého státního občanství, národních správ či konfiskací majetku „státně
         nespolehlivých“ osob
    c) významná úloha při „nápravě křivd spáchaných v době „nesvobody v oblasti působení veřejné
         správy“
    d) pomoc repatriovaným osobám
    e) byly jim podřízeny i jednotlivé stupně vznikajícího Sboru národní bezpečnosti
Sídla zemských NV: Praha pro zemi českou, Brno pro zemi moravskoslezskou. V Moravské Ostravě byla
zřízena expozitura moravskoslezského zemského NV. Sídla okresních NV v zásadě odpovídala sídlům
dosavadních okresních úřadů.

Prozatímní národní shromáždění (PNS)
25. 8. 1945 podepsal E. Beneš ústavní dekret prezidenta republiky o Prozatímním národním
shromáždění. Vykonávalo zákonodárnou moc „pro celé území Československé republiky“, a to až do doby,
než se sejde Národní shromáždění zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního
práva a podle zásady poměrného zastoupení. Zákonodárnou činnost vykonávalo do 18. 7. 1946, kdy se
sešlo Ústavodárné národní shromáždění. Byla vytvořena jedna sněmovna o 300 členech.
Příslušelo mu:
    a) potvrdit, že prezident E. Beneš zůstává ve funkci až do nové volby prezidenta republiky
    b) vykonávat přiměřeně pravomoc Národního shromáždění podle ústavních a jiných zákon;
        ústavu však smělo měnit jen výjimečně „pokud toho bude nezbytně třeba“
Ve věcech týkajících se Slovenska, bylo nutné dosažení souhlasu nadpoloviční většiny slovenských členů
PNS.
Volby do PNS: země česká a moravskoslezská tvořily 1 volební obvod a připadlo na ně 200 poslanců,
Slovensko tvořilo další obvod se 100 poslanci. Kandidátní listiny pro volbu do PNS mohly podat pouze
strany Národní fronty Čechů a Slováků a sní společenské organizace, jako byla Ústřední rada odborů,
Jednotný svaz zemědělců, zájmové družstevní organizace, církve, Svaz mládeže, vysoké školy či Akademie
věd a umění.
Ustavením PNS skončilo dekretální období. PNS se poprvé sešlo 28. 10. 1945, členové na ní složili
poslanecký slib a zvolili předsedu J. Davida a s ním pětičlenné předsednictvo.
Beneš vyzval parlament ke schválení základních prezidentských dekretů, avšak připustil, že je bude muset
znovu probrat, tu a tam revidovat, eventuálně po velmi zralém uvážení měnit. Ratihabice se stala jedním
z nejvýznamnějších úkolů, který byl PNS předložen.

32.A. Zemský soud – složení, kompetence a řízení před ním

Větší soud zemský
Vyvinul se z dvorských sjezdů ve 13. st., zasedal na Pražském hradě.


                                                  - 53 -
Předsedal mu panovník, v jeho nepřítomnosti nejvyšší purkrabí, jednání řídil zemský sudí. Zasedali v něm
nejvyšší zemští úředníci a 20 šlechtických přísedících, a to 12 pánů a 8 rytířů. Na Moravě předsedal
moravský zemský hejtman, zasedalo zde vedle zemských úředníků také 20 přísedících (14 pánů a 6
rytířů).

Kompetence (většího soudu zemského)
Soud projednával spory týkající se majetku šlechty a byl výlučným soudem pro spory o tzv. svobodné
statky. Hodnota sporů majetkových musela být vyšší než 10 kom grošů českých. Kromě toho soudil i
záležitosti trestní. Osobně příslušeli k soudu šlechtici, někdy i měšťané. Proti rozhodnutí nebylo do r. 1627
odvolání.
Jako nejvyšší soud šlechty (příslušelo mu soudit i krále), svými tzv. obecnými nálezy vytvářel i nové právní
normy, nemohl být podroben vyšší autoritě. Rozhodoval tedy v první a zároveň poslední instanci.

Vedle většího soudu zemského existoval ještě menší soud zemský. Zde zasedali menší úředníci zemští.
Jednání probíhalo u úřadu zemských desek, příslušely mu spory majetkové, jejichž hodnota byla menší
než 10 kop bez lotu.
Proces na zemském soudu v době stavovské
Stavovský proces v plném rozsahu navázal na starší právní obyčeje. Řízení na zemském soudu se skládalo
ze tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce.
Přípravné řízení – začínalo půhonem, tj. písemnou formulací žalobního nároku, s nímž hodlal žalobce –
původ – vystoupit proti obžalovanému – pohnanému – na soud. Pro doručování půhonu platila prastará
pravidla – doručení bylo pro další proces důležité, neboť na něm záleželo dostavení se obžalovaného
k soudu. Proto komorníci doručující půhon po návratu skládali přísahu. V 16. st. půhon nahrazen
obesláním. Od r. 1627 od vydání OZZ půhon zakázán.
Zemský soud zasedal 3x až 4x do roka. Před vlastním přelíčením docházelo k tzv. svědčení půhonu, tj.
k jeho přečtení za přítomnosti stran.

Vlastní přelíčení začínalo zahájením soudu zemských řečníkem. Hovořilo se o přelíčení, nebo líčení pře.
Začínalo se svědčením půhonů - ověřovalo se, zda byl půhon správně proveden a zda jsou osoby přítomny
(zda strany stojí => stání). V nepřítomnosti jedné ze stran mohl být vydán kontumační rozsudek. Strana,
která se k soudu nedostavila, prohrávala z důvodů tzv. stanného práva. (Strana byla dotazována zda „stojí
na svém právu“, tj. zda je přítomna.) Obžalovaný spor prohrál v tomto případě definitivně, žalobce pouze
žalobu, mohl znovu pohánět. Mohlo dojít k odkladu řešení sporu před soudem - tzv. hojemství.
Důkazy - připuštěny především zemské desky, listiny, svědectví, ohledání na místě činu, přísaha.
Probíhalo tedy důkazní řízení (důkaz = průvod). Průběh sporu se zapisoval do Zemských desek. Ty se také
mohly stát důkazem, byly tím nejvyšším, nikdo je nemohl přesvědčit. U Zemského soudu se neprovádí
tortura.

Po projednání věci se soudci radili a vynesli nález (tzv. svobodné nalézání práva - rozhodovalo se
hlasováním, přednost měl názor krále či purkrabího atd). Pokud byl již nález vynesen, nebylo možné
odvolání, záležitost tím končila. Zůstala však možnost obrátit se na panovníka se žádostí o milost v trestní
záležitosti.
Případy žen se u soudu řadily na začátek, a to pro jejich koketní chování. Nezřídka docházelo u soudu i k
nadávkám a fyzickému násilí. Soupeřící strany mohly mít advokáty, řečníky. Za takového řečníka mohl být
vybrán „pán z lavic“, jeden ze soudců, který se pak nemohl vyjadřovat proti své straně, musel zvolení
přijmout a hájit svého mandanta. Většinou si strana zvolila toho ze soudců, který jí byl nejméně nakloněn.

Stadium exekuce, tj. výkonu nálezu, bylo složité ve sporech majetkových či tam, kde vítěz vysoudil
náhradu škody. V trestu se čekalo na to, zda vítěz bude trvat na potrestání soupeře, či mu trest promine.
Exekuce na majetek se lišila podle toho, zda šlo o movitý či nemovitý. Exekuce měla tyto stupně:
    1) úmluva – byla upomínka, kterou vítěz vyznal odsouzenému, by zaplatil nebo postoupil majetek.
       (Úmluva musela být podána do 3 let a 18 neděl, jinak se nárok oprávněného promlčel).
    2) zvod – uvedení vítěze ve statek dlužníka, nebylo to však ještě uvedení v držbu (tu měl stále
       odsouzený)
    3) obranný list (jen při exekuci na vydání nemovitost) – úřední výzva od úřadu nejvyššího
       purkrabího, aby prosouzený statek vydal. V případě neuposlechnutí mu hrozil trest smrti za
       odporování právu.




                                                   - 54 -
    4) panování (trojnásobné, jalové) – nastupovalo při peněžité částce, vítěz 3x navštívil statek svého
       odpůrce a před svědky oznámil, že si bude brát tolik obilí a dobytka, kolik je třeba na zapravení
       úroků ze sumy, kterou vysoudil.
    5) odhádání – úředně provedený odhad nemovitosti dlužníka (k zjištění hodnoty)
    6) panování skutečné (vdědění) – faktické převzetí statku (směl jej užívat i zničit).

32.B. Březnová ústava rakouská

Kroměřížský sněm
Na začátku října 1848 proběhly ve Vídni další bouře, říšský sněm přestal pracovat a měl se přemístit. Na
přelomu října a listopadu už sídlí v Kroměříži a začíná se zabývat přípravou ústavy. Zasedá velmi
intenzívně, jednaly též jeho podvýbory a komise, takže koncem roku byla ústava připravena.
Roku 1849 se stal novým císařem František Josef, ministerským předsedou byl hrabě Stadion, ten oznámil
rozpuštění sněmy a že kroměřížský návrh ústavy bude smeten ze stolu.
Znovu byla vyhlášena (oktrojována) nová březnová, Stadionová ústava 1849, byla vyhlášena pro veškeré
území, první celorakouská.

Březnová ústava či Stadionová ústava
Datována byla už 4.3.1849, přečtena 7.3., vyhlášena současně s císařským manifestem, kterým byl
rozpuštěn kroměřížský sněm.
Sestává se ze 16 částí rozdělených na 123 §. Je důsledně centralistická, nečiní rozdíl mezi zeměmi - země
chápány jako provincie podřízené ústřední vládě, vychází z koncepce jednotného státního území,
jednotného území celního i obchodního.
Zakotvuje v Rakousku, s odvoláním na pragmatickou sankci, dědičnou monarchii v čele s císařem, který je
posvátný, neporušitelný a neodpovědný a dává mu rozsáhlé pravomoci: vrchní velitelství branné moci,
vypovídání války a uzavírání míru, zahraniční styky, vyhlašování zákonů, udílet šlechtictví aj. Třetí část
ústavy zakotvuje jednotné občanství, jednotný právní řád, rovnost před zákonem, nedotknutelnost
soukromého vlastnictví. Ústava také zakotvuje obecní samosprávu, pravomoc zemí a říše.
Moc zákonodárná je dána císaři „ve spojení se sněmem říšských, popř. zemskými“.
Instituce říšského sněmu zachována v podobě dvoukomorového parlamentu, skládající ho se z horní a
dolní sněmovny. Zástupci dolní měli být voleni na zemských sněmech a další poslanci měli být voleni
podle vysokých volebních censů z nejbohatších šlechtických kruhů.
Moc výkonná příslušela císaři (prostřednictvím příslušných ministrů), současně zřízena říšská rada jako
poradní orgán císaře jím jmenovaný.
Moc soudcovská svěřena soudům, dána jim záruka nezávislosti, soudci prohlášeni za nesesaditelné a
neodvolatelné. Dále je zřízen říšský soud, příslušný pro spory ústavní povahy mezi zeměmi a korunou, ve
sporech o politická práva aj.
Zavedena obecní samospráva.
Spolu s ústavou vydána „Listina základních občanských práv“ (neplatila v Uhrách), která ve 13ti §
zakotvila svobodu vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, zákaz cenzury aj. Vládě však byla dána možnost
zastavit působnost těchto práv na určitý čas.
Dosavadní Český stát tak touto ústavou zcela zanikl (nebyl ovšem zrušen právní normou) a na jeho místě
fungovaly jen jeho části – země.
Samotná ústava však v život nikdy nebyla uvedena, jen některé její ustanovení byla provedena patenty a
nařízeními.

33.A. Zlatá bula Karla IV. – obsah

Vydána 1356, můžeme ji považovat za první psanou Ústavu Svaté říše římské. Tento říšský kodex nechal
Karel IV. koncipovat v době, kdy již byl římským císařem. Bulu přijal říšský sněm v roce 1356.
Bula upravovala jednat volbu římského krále a jednak vymezovala poměr českého státu k SŘŘ. Římského
krále mělo volit 7 kurfiřtů, tři duchovní (arcibiskup trevírský, kolínský a mohučský) a 4 světští (český
král, falckrabí rýnský, vévoda saský a markrabí braniborský). Při volbě panovníka se uplatňovala majorita.
Bula vycházela z jasné suverenity českého státu a z nezávislosti českého panovníka. Český král měl pouze
dva úřady dané mu v léno od římského císaře, a to úřad kurfiřta (volitele římského panovníka) a
arcičíšníka na dvoře římského císaře. Potvrzovala se zde i volba českého krále českým zemským sněmem
v případu vymření vládnoucího panovnického rodu. Český trůn byl prohlášen za dědičný po meči i po
přeslici.



                                                 - 55 -
Žádný z obyvatel nesměl být pohnán k soudu mimo hranici vlastního státu a nikdo se nesměl odvolat
z rozhodnutí domácího soudu k soudu cizímu.
Zlatá bula také potvrzovala českému králi (podobně ostatním světským kurfiřtům) tzv. iura regalia –
regály – výsadní panovnická práva přinášející svému nositeli majetkový prospěch, jako např. regál horní
či celní. Poslední z osmi článků stanovil, že se děti říšských kurfiřtů musí učit také slovanský (tzn. český)
jazyk.
Platila až do samého zániku Svaté říše římské do r. 1806.

33.B. Ústava ČSR z roku 1948

Ústava, resp. ústavní zákon 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, byl přijat 9. května 1948 na
114. schůzi ÚNS, které zasedalo ve Vladislavském sále, hlasy všech 246 poslanců. Tento zákon se skládá
z prohlášení, 12 základních článků a 10 kapitol. Ústava si zachovala některé formální demokratické
rysy, jako např. práva svobod občanů, koncepce nezávislého soudnictví… Speciálně pro 50.léta je
charakteristické masové porušování ústavy, resp. obcházení a svévolné interpretování jednotlivých částí,
především hrubé zasahování a omezování základních občanských práv a svobod a odbourávání
demokratických pravidel občanského života. Kompetence nejvyšších státních orgánů jsou formálně
rozděleny ve smyslu dělby moci, v praxi se však centrem moci stává jediná politická strana, stranický
aparát KSČ, jejíž rozhodnutí se stávala rozhodnutím státních orgánů. Rysem ústavního vývoje 50.let je, že
skutečné ústavní poměry stále více a nakonec téměř absolutně odchylují od původního znění ústavy.
Základem však lze říci, že ústava byla obcházena vydáváním, ani ne tak zákonných, ale hlavně
podzákonných právních norem. Obsahově se, alespoň podle důvodové zprávy, ústava skládá ze dvou částí,
jedna část je starší, převzatá z ústavy z roku 1920, pokud její ustanovení vyhovují současným poměrům,
druhá část je zcela nová a je založená na vymoženost národní a demokratické revoluce z let 1945 – 1946.

Prohlášení
Jedná se o úvod k samotné ústavě, jedná se o uvedení historie boje českého a slovenského lidu za národní
osvobození. Je zde také jasně naznačen další vývoj státu.




Čl. I. a II.
V úvodu je československý stát prohlášen za jednotný stát dvou rovnoprávných slovanských národů
Čechů a Slováků, jehož území tvoří jednotný a nedílný celek a je charakterizován jako lidově demokratická
republika s tím, že jediným zdrojem moci ve státě je lid. Ten vykonává státní moc zastupitelskými sbory,
které jsou lidem voleny, lidem kontrolovány a lidem odpovědny.

Práva a povinnosti občanů – čl. III.
Jedná se o soubor základních práv a povinností občanů, který je pojat na základě demokratického pojetí,
kde navazuje na ústavu z r. 1920. Ta skupina základních práv je pojata velice demokraticky, ale
skutečný vývoj ji pak popřel. Byla stanovena rovnost všech občanů před zákonem, muži a ženy měli
zajištěno stejné postavení v rodině a společnosti, stejný přístup ke vzdělání a všem povoláním a
hodnostem. Je zaručena osobní svoboda s tím, že může být omezena nebo odňata jen na základě zákona. Je
zde upraveno stíhání, zatčení, vazba, je zaručena domovní svoboda a provedena úprava domovní
prohlídky. Stejně tak je upraveno listovní tajemství. Bylo zde stanoveno, že každý občan se může usazovat
na kterémkoliv místě v Československé republiky, omezit to bylo možné jen v zájmu veřejném a to na
základě zákona. Právo vystěhovat se z republiky bylo možné omezit taktéž jen na základě zákona. Byla
zaručena i majetková svoboda s tím, že v mezích obecných zákonů mohl každý občan nabývat na
kterémkoliv místě Československé republiky nemovitosti, stejně jako jiného majetku a vykonávat tam
výdělečnou činnost. Obecně šlo soukromé vlastnictví omezit jen na základě zákona. Vyvlastnění je možné
na základě zákona a to za náhradu, není-li zákonem stanoveno, že náhrada se dávat nemá. Je zaručena
svoboda svědomí, zaručuje se světový názor, víra nebo přesvědčení nemá být nikomu na újmu, ovšem
nesmí být důvodem k odpírání plnění občanských povinností uložených zákonem. Je zaručena svoboda
projevu s tím, že každý může projevovat své mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem, nebo jakýmkoliv
jiným způsobem v mezích zákona. Stejně tak je za svobodné, pokud neporušuje zákony, vědecké bádání a
hlásání jeho výsledku, umění a jeho projevy. Každý měl právo uvádět své názory a výsledky činnosti
v obecnou známost, rozšiřovat a předvádět je. Mohlo být omezeno ve veřejném zájmu zákonem s ohledem
na kulturní potřeby. Byla zaručena svoboda tisku a v zásadě nebylo možné podrobovat tisk cenzuře. Zákon
měl upravit vydávání časopisů a novin, podmínky a jak bude plánovitě řízeno vydávání a rozšiřování


                                                   - 56 -
neperiodických publikací, případně knih či reprodukovaných hudebnin etc. Každý měl právo předkládat
petice kterémukoliv veřejnému orgánu a zaručeno bylo také právo shromažďovací a spolčovací, pokud
neohrožovalo demokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád.
K těmto základním právům byla dále přiřazena práva sociální (právo na práci a spravedlivou odměnu za
její výkon, právo na odpočinek, zdraví a ochranu rodiny a mládeže). Další upravenou skupinou byla práva
kulturní (právo na vzdělání). Na závěr pak byla stanovena základní povinnosti občana ke státu
(záležitosti věrnosti, povinnosti v ohrožení státu a za války, povinnost vykonávat veřejné funkce v souladu
nejen se zákonem, ale také se zásadami lidově-demokratického zřízení).
Vývoj občanských práv byl omezován nejen zákony, což ústava výslovně umožňovala, ale i podzákonnými
právními normami, které byly velmi často v jasném rozporu s ústavou. Výkon těchto práv pak byl
omezován také mocí politickou. Sérií zákonů vydaných během několika let byla fakticky rušena základní
práva a svobody občanů

Čl. IV.
Svrchovaný lid vykonává státní moc zastupitelskými sbory, které jsou lidem voleny, lidem kontrolovány a
lidu odpovědny. Volební právo do zastupitelských sborů je obecné, rovné, přímé a tajné. Volit může každý
občan, jakmile dosáhne věku 18 let. Zvolen může být každý občan, jakmile dosáhne věku 21 let. K
obstarávání věcí veřejných a k uplatňování svých demokratických práv vytváří lid dobrovolné organisace,
zejména politické, odborové, družstevní a kulturní, organisace žen a mládeže a organisace tělovýchovné.
Národní shromáždění – čl. V.
NS bylo nejvyšším orgánem moci zákonodárné, mělo 300 poslanců volených na 6 let. Jeho sídlem byla
Praha. Aktivní volební právo měli občané starší 18 let a pasivní v.p. občané starší 21 let. Poslanec skládal
ústavní slib, disponoval poslaneckou imunitou, poslanci nebyli stíhatelní pro své hlasování a trestní či
kární stíhání bylo možné jen se souhlasem NS.
Prezident byl povinen svolat NS ke dvěma řádným zasedáním v kalendářním roce, k jarnímu a
podzimnímu. Mohl jej také rozpustit s výjimkou posledních 6 měsíců svého volebního období. Dále byla
upravena základní jednání NS, s tím, že podrobnosti stanový zvláštní zákon. Byl upraven legislativní
proces – návrhy zákonů mohla podávat vláda nebo jednotliví poslanci. NS bylo usnášeníschopné za
přítomnosti alespoň 1/3 poslanců (100).
Ústava také zakotvila Předsednictvo jako orgán NS, členové (24) byli voleni na jeden rok. Úkoly
Předsednictva bylo vykonávat jeho činnost v době, kdy NS nezasedá. V té době však mohlo vydávat
neodkladná opatření se silou zákony, které musely být dodatečně schváleny NS. Předsednictvo však
nemohlo volit prezidenta ani měnit Ústavu.

Hlava státu – čl. VI.
Hlavou státu, přes určité výhrady, zůstal prezident. Muselo mu být min. 35, volen byl na 7 let. Zvolen
mohl být maximálně 2x za sebou, přičemž do ústavy byla stanovena výjimka pro dr. Beneše, na kterého se
toto omezení nemělo vztahovat. Funkce prezidenta byla neslučitelná s výkonem poslaneckého mandátu a
se členstvím ve vládě. Pokud by byl prezident déle než 6 měsíců zaneprázdněn nebo nemocen, mělo NS na
návrh vlády zvolit jeho náměstka. Pravomoci prezidenta republiky byly taxativně vyjmenovány ve 12
bodech. Mimo jiné bylo stanoveno, že zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy,
přijímá a pověřuje vyslance, svolává a ukončuje a rozpouští NS. Podepisuje zákony a opatření, jmenuje
předsedu a ostatní členy vlády, samozřejmě i odvolává, jmenuje vysokoškolské profesory, soudce
z povolání, důstojníky, některé státní zaměstnance, propůjčuje vyznamenání, má právo udílet amnestii,
zmírňovat a promíjet tresty, je vrchním velitelem branné moci a na základě usnesení vlády vyhlašuje
válečný stav a vypovídá z rozhodnutí NS válku. Z výkonu svého úřadu nebyl prezident nikomu odpovědný.
Za jeho projevy související s úřadem odpovídala vláda. Proto jakýkoliv akt moci vládní a výkonné
potřeboval kontrasignaci odpovědného člena vlády. Trestně mohl být stíhán jen pro velezradu a to na
základě žaloby NS, soudit ho pak mělo NS a trestem mohla být jen ztráta prezidentského úřadu.

Vláda - čl. VII.
Vláda je v ústavě zakotvena v souladu se zásadami parlamentní demokracie. Skládala se z předsedy, jeho
náměstků a ostatních členů. Těmi jsou ministři a státní tajemníci. Předsedu jmenuje prezident, do jehož
rukou také skládá slib a případně podává demisi. Jednotliví ministři byli trestně odpovědní a na základě
žaloby NS je soudilo NS. Pro období platnosti této ústavy je charakteristická obrovská centralizace a
byrokratizace státního aparátu a vytváření nových státních orgánů v čele se členem vlády. Spolu
s předsedou a místopředsedy vlády měla vláda téměř 40 členů. Vzorem byla sovětská rada ministrů. Vládě
příslušela veškerá vládní a výkonná agenda, pokud nebyla ústavou výslovně uložena prezidentovi. Vláda
byla odpovědna NS, které ji mohlo vyslovit nedůvěru. Jednotlivá ministerstva byla zřizována zákonem,



                                                  - 57 -
přičemž jejich činnost mohla být podrobně upravena vládním návrhem. Vláda jako sborový orgán
rozhodovala ve sboru, přičemž usnášeníschopná byla vláda za přítomnosti alespoň poloviny členů,
k provedení zákona a mohla vláda v jeho mezích vydávat nařízení, stejně tak mohli vydávat nařízení
jednotliví ministři, pokud k tomu byli zákonem zmocněni.



Slovenské národní orgány – čl. VIII. A IX.
V této kapitole byly zakotveny nové ústavní instituce na Slovensku. Odrazila se v nich politická a
národní situace z požadavkem Slovenska na uznání svébytnosti slovenského národa a to i formou
ústavních orgánů, které vykonávaly na Slovensku moc zákonodárnou, vládní a výkonnou. Na základě
pražských dohod byly nakonec potvrzeny orgány, které vznikly revoluční cestou v roce 1944 – SNR a
Výbor pověřenců. SNR vykonávala moc zákonodárnou v taxativně vymezených oblastech ve věcech
národní nebo regionální povahy. Sídlem měla být Bratislava. Její jarní a podzimní zasedání svolával
předseda vlády, který též mohl SNR se souhlasem vlády rozpustit.
Poslanci SNR měli právo interpelace vůči Sboru pověřenců. Pověřenci byli příslušní k veškeré moci
výkonné a vládní na Slovensku, s výjimkou věcí národní obrany, zahr. politiky a zahr. obchodu. Sbor se
skládal z předsedy a pověřenců, které jmenovala a odvolávala vláda. Té byl také tento orgán odpovědný,
současně byl odpovědný však i SNR, ale pouze v rozsahu její zákonodárné pravomoci.
Změnu přinesl rok 1956, kdy pod vlivem pádu kultu Stalina na 20.sjezdu KSSS se rozhodlo vedení KSČ
napravit chyby přílišného centralismu. Výsledkem bylo přijetí ústavního zákona 33/1956 o
slovenských národních orgánech, který nahradil celou 5.kapitolu ústavy.
Následně byla SNR charakterizována jako národní orgán státní moci na Slovensku a její působnost byla
rozšířena a to zejména v oblasti plánovací a rozpočtové. Podstatná změna nastala u Sboru pověřenců,
který byl charakterizován jako národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku, nadále byl jmenován a
odvoláván SNR, které byl také odpovědní. Dochází k výraznému oslabení moci vlády vůči slovenským
nejvyšším orgánům.

Národní výbory – čl. X.
Až zde jsou zakotveny nové orgány ústavně vzniklé na konci války – místní, okresní a krajské Národní
výbory (NV). Organizovány byly jako orgány jednotné lidové správy. Jejich úkolem byl výkon veřejné
správy ve všech jejích o oborech, zejména obecné-vnitřní, kulturní a osvětové, ochrany práce, správy
zdravotní a sociální. Správa finanční byla upravena podle zvláštních ustanovení. Jiným orgánům příslušel
výkon správy výjimečně a to na základě zákona. Národní výbory jsou nositelem a vykonavatelem státní
moci a strážcem práv a svobod. NV byly povinny dbát pokynů a směrnic vyšších orgánů. Všechny byly pak
podřízené nejvyšším orgánům moci vládní a výkonné, tzn. ministru vnitra.
Členové NV byly ze své činnosti odpovědni lidu. NV měly chránit lidovědemokratické zřízení, spolupůsobit
při plnění úkolů obrany státu, pečovat o národní bezpečnost, podporovat udržování a zvelebování
národního majetku, účastnit se vypracování a provádění jednotnému hospodářského plánu, v jehož rámci
plánovaly a řídily na svém území hospodářské a sociální budování. Zajišťovaly předpoklady plynulosti
zemědělské a průmyslové výroby, staraly se o zásobu pro výživu obyvatelstva, pečovat o národní zdraví a
nalézat právo v oboru své působnosti (trestní pravomoc v mezích zákona).

Soudy – čl.XI.
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Je zde upravena základní soustava soudů a druhy
soudů. Předpokládá se, že podrobnosti upraví zvláštní zákony. Soudní soustavu tvořily soudy civilní, dále
soudy trestní (obecné) s tím, že na omezenou dobu mohly být zřizovány soudy zvláštní a nakonec soudy
vojenské. Nejvyššími soudními orgány s působností po celém území republiky byl Nejvyšší soud, Nejvyšší
vojenský soud a Správní soud. Je zde stanoveno oddělení soudnictví od správy, zásada ústnosti a
veřejnosti řízení a právo obhajoby. Vedle soudců z povolání byl nově zřízen institut soudců z lidů
povolávaných příslušnými NV.
V roce 1952 byla provedena výrazná revize justice a to ústavním zákonem 64/1952 o soudech a
prokuratuře a příslušnými prováděcími předpisy. Byla vytvořena nová organizace soudnictví a
prokuratury podle sovětského vzoru. Podle této nové úpravy vykonávaly soudnictví obecné soudy
nejvyšší, krajské a lidové a soudnictví zvláštní pak vykonávaly soudy rozhodčí a vojenské. Jediným
nejvyšším orgánem se stal Nejvyšší soud, který dozíral nad činností všech soudů.
Nové postavení získala prokuratura, generální prokurátor se stal zcela samostatným, od státní správy
zcela odděleným ústavním orgánem. Jmenoval ho prezident a byl odpovědný vládě. Příslušel mu tzv.
všeobecný dozor. Generální prokurátor stál v čele třístupňové centralistické soustavy prokuratury,



                                                 - 58 -
založené na nezávislosti, proto se někdy mluví o čtvrtém druhu moci. Uvolnění přinesl 20.sjezd KSSS. To
vedlo k vydání nového trestního řádu 64/1956, zákony 65/1956 o prokuratuře, 66/1956 o organizace
soudů a 36/1957 o volbách soudců a soudců z lidu.

Hospodářské zřízení – čl. XII.
Tato kapitola položila základy nového hospodářského zřízení československého státu. Hospodářská
soustava byla založena na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví
a zásadě, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Byla podporováno drobné a střední podnikání.
Bylo zavedeno výhradní státní vlastnictví. Tím národním majetkem byly především hospodářské
hodnoty znárodněné podle ustanovení zvl. zákonů a jakýkoliv veřejný statek, který sloužil k obecnému
prospěchu (především nerostné bohatství a jeho těžbu, zdroje energie, doly a hutě, lázně, výroba
předmětů sloužící zdraví lidu, podniky čítající alespoň 50 zaměstnanců, banky a pojišťovny, doprava
železniční a pravidelná doprava silniční a letecká, pošta, telegraf, telefon, televize a rozhlas, film atd).
Tento majetek spravoval stát buď přímo, nebo prostřednictvím národních podniků.
Dalším druhem vlastnictví je vlastnictví komunální – týká se majetků svazků lidové správy. Mohl jím být
majetek, který nebyl celostátního významu a sloužil převážně obyvatelstvu některého správního celku.
Tato forma vlastnictví byla v roce 1949 zrušena.
Dále bylo zavedeno družstevní vlastnictví a to ve formě lidových družstev jako sdružení pracujících na
společné činnosti, jejímž účelem je zvýšení životní úrovně jejích členů i ostatního pracujícího lidu, nikoliv
dosažení co nejvyššího zisku z vloženého kapitálu.
Jako nový institut bylo zavedeno osobní vlastnictví. Tento majetek občanů byl prohlášen za
nedotknutelný a to zejména co se týká předmětu domácí a osobní spotřeby, rodinných domků a úspor
nabytých prací, jakož i dědického práva na ně. Dosud stěžejní soukromé vlastnictví bylo omezeno
zaručením vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců a soukromého vlastnictví půdy
do 50 ha – zemědělci, kteří ovšem na ní sami pracují. Toto ustanovení však zůstalo zcela nenaplněno a
soukromé vlastnictví výrobních prostředků v průběhu 50. let bylo prakticky odstraněno.
Hospodářské podnikání bylo buď veřejné, čímž se myslelo především podnikání státu a svazků lidové
správy nebo lidových družstev, a nebo soukromé. Jedním ze základních principů fungování hospodářství
se stal tzv. jednotný hospodářský plán. Stát jeho prostřednictvím řídil veškerou hospodářskou činnost.
Hospodářský plán se vypracovával na určité období. Jsou to tzv. pětiletky (první byla od r. 1949 do r.
1953). To mělo podle prohlášení přecházet ve vybudování socialismu.

Obecná ustanovení
Státní občanství bylo charakterizováno jako jediné a jednotné. Podmínky, za jakých se nabývá a pozbývá
státního občanství, stanoví zákon. Správní soustava byla založena na krajském zřízení. Kraje byly dále
členěny na okresy a ty dále na obce. Hlavním městem byla Praha. Hranice měla být stanovena podle
1.ledna 1938, ovšem kvůli hranicím se vedli dlouhé spory. Barvy republiky jsou bílá, červená a modrá.

Závěrečná a přechodná ustanovení
Ústava nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Všechny části této ústavy (prohlášení, základní články a
podrobná ustanovení) měly platit jako celek. Dnem, kdy tato ústava nabyla účinnosti, pozbyla platnosti
ústavní listina Československé republiky ze dne 29. února 1920. Týmž dnem pozbyly platnosti všechny
ústavní i jiné zákony, pokud odporovaly ustanovením této ústavy a zásadám lidově demokratického
zřízení. Toto ustanovení se však netýkalo zákonů o znárodnění a o pozemkové reformě, které vstoupily v
platnost dříve, než tato ústava nabyla účinnosti. Tato kapitola obsahuje i derogační doložku v souvislosti
s Národním shromážděním a Slovenskou národní radou uvedenou dále.

34.A. Stát České koruny a jeho územní složky

Český stát se postupně rozšiřoval a rozvíjel z původního jádra, kterým bylo vlastní přemyslovské panství
v centru dnešních Čech. Postupně vznikl český stát jako rozsáhlý územní celek, jehož velikost a jednotlivá
území závisely v různých staletích na okamžité politické situaci a vojenských či diplomatických úspěších či
prohrách. Morava byla definitivně získána k českému státu knížetem Břetislavem a od 11. st., přes snahy
ji odtrhnout, byla uznána jako nepopiratelná součást českého státu. Slezsko bylo postupně připoutáváno
k českému státu smlouvami uzavírané českými panovníky se slezskými knížaty (Polsko se vzdalo nároků
na Slezsko roku 1339). Tyto smlouvy zaručovaly českému králi lenní svrchovanost nad knížectvími a po
vymření jejich držitelů se stávaly bezprostředními lény českého krále, který zde vládl prostřednictvím
svých hejtmanů.



                                                   - 59 -
K českému státu patřilo i Kladsko. Výboji panovníků byla získávána i další území a panství: mezi
nejvýznamnější patří snaha o získání dědictví babenberského ( Rakousy, Štýrsko, Korutany, Krajina)
Přemyslem Otakarem II. Václav II. získal Horní Slezsko, Krakovsko aj. a v r. 1300 titul krále polského.
Pro syna Václava III. Získal uherskou korunu. Tak na samém konci panování přemyslovské dynastie se
rýsuje příští politické uspořádání střední Evropy.

Za přemyslovských nástupců, dynastie Lucemburků, již král Jan získal definitivně Chebsko, po vymření
rodu braniborského Horní Lužice, v letech 1327-1341 pak byla připojena knížectví slezská. R. 1353 byla
k českému státu připojena větší část Horní Falce, r. 1368 pak připojena Dolní Lužice (výplatou zástavy).

Mezi nejvýznamnější patří připojení kurfiřtství braniborského (1373), jehož neodlučitelnost od českého
státu zajistil Karel IV. (jeho syn Zikmund je však prodal), a řada panství na území dnešního Německa,
zvláště v Sasku, Horní Falci a Míšní označovaná jako zahraniční léna. Karel IV. vydal r. 1348 a 1355 dva
majestáty, jejich obsahem jsou inkorporační listiny o přivtělení Moravy a Lužice k českému státu.
Současně byla prohlášena nedělitelnost státu a šlechtě se dostalo právo odepřít poslušnost králi, který by
tuto zásadu porušil. Tento rozmach je však přerušen husitským hnutím a vymřením dynastie. Teprve v 16.
st. se rodu habsburskému podařilo tyto plány uskutečnit (spojení zemí, jež se staly pozdějším
habsburským soustátím – Česká a Uherská koruna, země rakouské).

Od 14. st. je komplex těchto zemí nazýván „Corona regni Bohemiae“ – Koruna království českého –
poprvé se s tímto označením setkáváme v listině z roku 1322 - (označení státu jako „koruna“ bylo ve
feudální Evropě běžné, označovala nejen území státu, ale i osobní existenci státu. V personálním smyslu
byla koruna tvořena šlechtou a králem). Odtud se považuje za vlastní jádro českého státu království české
a markrabství moravské, zatímco ostatní země jsou přivtěleny (inkorporovány).
Tam, kde jsou země do českého státu připoutány vztahem lenním, je jeho nositelem nejen král, ale i celá
Česká koruna. Běžně to platí i o zahraničních lénech, označovaných jako léna německá. Strážcem
celistvosti se postupně stává český zemský sněm.
Stát České koruny začal vystupovat jako právnická osoba, nezávislá již jen na osobě panovníka a
nadřazená jak králi, tak stavům.
34.B. Snahy o reformu trestního práva v ČSR 1918 – 1950

Od počátku republiky se datují snahy o odstranění duality právního řádu a jeho modernizaci. Už r. 1920
organizovalo ministerstvo spravedlnosti práce na osnově nového trestního zákona. Výsledkem snah byl
„zatímní návrh obecné části trestního zákona“, zveřejněný v květnu 1921. Na rozdíl od platné úpravy
klasifikoval trestné činy na zločiny a přečiny, přičemž rozhodující pro právní kvalifikaci konkrétního
trestného činu dle tohoto kritéria bylo uvážení soudce. Ten měl posoudit, zda pachatel jednal „z hrubé
zištnosti, surovosti, zahálčivosti nebo jiné nízké pohnutky“ (aj.). Při odsouzení pro zločin měl být uložen
trest žaláře.
Zatímní návrh počítal s institutem neurčitého odsouzení – tzn. osoby do 30 let věku měly vykonávat trest
odnětí svobody v polepšovnách pro dospělé, přičemž jim byla stanovena jen horní hranice délky trestu.
Podle jejich chování mohl soud trest zkrátit. V návrhu bylo v omezené míře upraveno podmínečné
odsouzení. Trest smrti pouze výjimečně (např. v souvislosti stanného práva).
V textu zákona zahrnuto i ustanovení zákona na ochranu republiky.
O 2 roky později byl publikován návrh celého trestního zákona jako „Přípravné osnovy trestního zákona o
zločinech a přečinech a zákona přestupkového“. Přitom byl zdůrazněn ryze odborný význam návrhu jako
výsledek práce komisaře pro reformu trestního práva bez podpory státních institucí.
Po rozporných stanoviscích politických stran se postup reformních prací zpomalil. Další přípravy byly
dokončeny v r. 1924.
V r. 1936 dokončena další verze návrhu trestního zákona. Měla více než 400 §. Zachovávala dosavadní
dělení deliktů na tří skupiny. Ani tato předloha nebyla projednána. Reforma narazila na odpůrce, kteří byli
spokojeni s původně recipovaným trestním právem, poukazovali na finanční dopad reformy a nutnost
řešit jiné naléhavější zákonodárné problémy.

V poválečném období let 1945-1950, do přijetí nových trestních kodexů, bylo vydáno jen nemnoho
monografických prací. Po mocenském převratu v únoru 1948 byly v krátké době vytvořeny nové kodexy
trestního práva, které datují počátek další fáze vývoje trestního práva.

35.A. Řízení před zemským soudem



                                                  - 60 -
Proces na zemském soudu v době stavovské
Stavovský proces v plném rozsahu navázal na starší právní obyčeje. Řízení na zemském soudu se skládalo
ze tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce.

Přípravné řízení
Začínalo půhonem, tj. písemnou formulací žalobního nároku, s nímž hodlal žalobce – původ – vystoupit
proti obžalovanému – pohnanému – na soud. Pro doručování půhonu platila prastará pravidla – doručení
bylo pro další proces důležité, neboť na něm záleželo dostavení se obž. k soudu. Proto komorníci
doručující půhon po návratu skládali přísahu. V 16. st. půhon nahrazen obesláním. Od r. 1627 od vydání
OZZ půhon zakázán.
Zemský soud zasedal 3x až 4x do roka. Před vlastním přelíčením docházelo k tzv. svědčení půhonu, tj.
k jeho přečtení za přítomnosti stran.

Vlastní přelíčení
Začínalo zahájením soudu zemských řečníkem. Hovořilo se o přelíčení, nebo líčení pře. Začínalo se
svědčením půhonů - ověřovalo se, zda byl půhon správně proveden a zda jsou osoby přítomny (zda strany
stojí => stání). V nepřítomnosti jedné ze stran mohl být vydán kontumační rozsudek. Strana, která se
k soudu nedostavila, prohrávala z důvodů tzv. stanného práva. (Strana byla dotazována zda „stojí na svém
právu“, tj. zda je přítomna.) Obžalovaný spor prohrál v tomto případě definitivně, žalobce pouze žalobu,
mohl znovu pohánět. Mohlo dojít k odkladu řešení sporu před soudem - tzv. hojemství.

Důkazy - připuštěny především zemské desky, listiny, svědectví, ohledání na místě činu, přísaha.
Probíhalo tedy důkazní řízení (důkaz = průvod). Průběh sporu se zapisoval do Zemských desek. Ty se také
mohly stát důkazem, byly tím nejvyšším, nikdo je nemohl přesvědčit. U Zemského soudu se neprovádí
tortura.

Po projednání věci se soudci radili a vynesli nález (tzv. svobodné nalézání práva - rozhodovalo se
hlasováním, přednost měl názor krále či purkrabího atd). Pokud byl již nález vynesen, nebylo možné
odvolání, záležitost tím končila. Zůstala však možnost obrátit se na panovníka se žádostí o milost v trestní
záležitosti.
Případy žen se u soudu řadily na začátek, a to pro jejich koketní chování. Nezřídka docházelo u soudu i k
nadávkám a fyzickému násilí. Soupeřící strany mohly mít advokáty, řečníky. Za takového řečníka mohl být
vybrán „pán z lavic“, jeden ze soudců, který se pak nemohl vyjadřovat proti své straně, musel zvolení
přijmout a hájit svého mandanta. Většinou si strana zvolila toho ze soudců, který jí byl nejméně nakloněn.

Stadium exekuce
Tj. výkonu nálezu, bylo složité ve sporech majetkových či tam, kde vítěz vysoudil náhradu škody. V trestu
se čekalo na to, zda vítěz bude trvat na potrestání soupeře, či mu trest promine.
Exekuce na majetek se lišila podle toho, zda šlo o movitý či nemovitý. Exekuce měla tyto stupně:
     1) úmluva – byla upomínka, kterou vítěz vyznal odsouzenému, by zaplatil nebo postoupil majetek.
     (Úmluva musela být podána do 3 let a 18 neděl, jinak se nárok oprávněného promlčel).
     2) zvod – uvedení vítěze ve statek dlužníka, nebylo to však ještě uvedení v držbu (tu měl stále
     odsouzený)
     3) obranný list (jen při exekuci na vydání nemovitost) – úřední výzva od úřadu nejvyššího purkrabího,
     aby prosouzený statek vydal. V případě neuposlechnutí mu hrozil trest smrti za odporování právu.
     4) panování (trojnásobné, jalové) – nastupovalo při peněžité částce, vítěz 3x navštívil statek svého
     odpůrce a před svědky oznámil, že si bude brát tolik obilí a dobytka, kolik je třeba na zapravení úroků
     ze sumy, kterou vysoudil.
     5) odhádání – úředně provedený odhad nemovitosti dlužníka (k zjištění hodnoty)
     6) panování skutečné (vdědění) – faktické převzetí statku (směl jej užívat i zničit).

35.B. Ústava ČSR z roku 1920

Zákon č. 121/1920 Sb., vydán 29.2.1920 – zákon uvozovací
Z formálního hlediska měl neobvyklou slavnostní úpravu: před nadpisem byla zařazena preambule,
zdůrazňující, že čsl. národ přijal ve svém NS ústavu, která spolu s ostatními zákony má být prováděna
v duchu našich dějin a zásady sebeurčení.




                                                  - 61 -
Ústava vycházela z klasické teorie dělby moci - moc zákonodárnou představoval dvoukomorový
parlament, moc vládní a výkonná byla rozdělena mezi prezidenta a vládu, moc soudní reprezentovala
soustava nezávislých soudů.
Autory návrhu Ústavy - jedním z nich J. Hoetzel, dále Švehla, Meissner (předlohou americká ústava, ústava
3. francouzské republiky, prosincová ústava z r. 1867).
Uvozovací zákon měl preambuli, 10 článků. První prohlašoval neplatnost zákonů odporujících ústavě a
pro její změny stanovil formu ústavních zákonů. Dva základní články pojednávali o Ústavním soudu. Ten
měl 7 členů. Zakotvení ústavního soudu na čelném místě tohoto dokumentu vyjadřovalo jeho mimořádný
význam v zákonodárství republiky, jeho posláním bylo rozhodovat, zda zákony jsou v souladu s ústavou.
Dnem účinnosti pozbyly platnosti všechny dřívější ústavní zákony (tj. recipované rakouské a uherské) a
dále ustanovení odporující ústavní listině a republikánské formě.
Hlava I. - všeobecná ustanovení ústavy:
Upravovala základní ústavní otázky – jediným zdrojem veškeré státní moci v republice je lid, formou státu
byla výslovně stanovena demokratická republiky a její hlavou prezident. Území republiky tvoří celek,
změna hranic může být provedena jen ústavním zákonem. Součástí je i samosprávné území Podkarpatské
Rusi. V ČSR je jediné státní občanství, hlavním městem je Praha.
Hlava II. – moc zákonodárná
Upravovala složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou komor (poslanecké sněmovny a
senátu). Sídlem byla Praha.
Poslanecká sněmovna měla 300 členů, voleni na šest let, aktivní volební právo měli občané od 21 let,
pasivní od 30 let. Hlasovací právo všeobecné. Rovné, přímé a tajné s poměrným zastoupením.
Senát tvořilo 150 členů, voleni na osm let, věk alespoň 45 let, volit směli od 26 let. Volby se měly konat
vždy v neděli. Podrobnou úpravu obsahovaly volební řády.
Žádný občan nemohl být současně členem obou sněmoven. Poslancem ani senátorem nemohl být člen
župního (zemského) zastupitelstva ani člen ústavního nebo volebního soudu. Úřad vykonávali osobně,
nesměli od nikoho přijímat příkazy, pro své hlasování v orgánech parlamentu nemohli být stíháni, za
výroky tam pronesené podléhali pouze disciplinárnímu řízení. Pokud byl člen sněmovny přistižen a zatčen
při trestném činu, musela s jeho trestní vazbou rovněž souhlasit sněmovna. Měli stálý plat s přídavky.
Obě sněmovny se scházeli 2x ročně na jarním (březen) a podzimním (říjen) řádném zasedání, které
svolával a prohlašoval za ukončené prezident republiky. Kvalifikovaná většina nejméně 3/5 všech členů
každé ze sněmoven byla nutná k vypovězení války a ke změně ústavní listiny. Schůze byly v zásadě
veřejné, bylo počítáno i s jejich společnými schůzemi. Činnost sněmoven byla upravena jednacími řády.
Zákonodárný proces ve dvoukomorovém parlamentu předpokládal, že návrhy zákonů bude předkládat
vláda nebo některá ze sněmoven. Osnovy zákonů, které jako první projednala PS, byl povinen senát
projednat, mimo výjimky rozpočtového a branného zákona, do šesti neděl. Návrhy zákonů přijaté nejdříve
senátem byla dolní sněmovna povinna projednat do tří měsíců.
Pokud senát kvalifikovanou většinou neschválil osnovu přijatou PS, mohla nabýt platnosti zákona, když PS
potvrdila své původní usnesení kvalifikovanou většinou. Při opačném postupu (nejdříve senát pak PS),
pokud PS návrh zamítla, senát opět projednal a PS podruhé zamítla, nebyl návrh zákona přijat vůbec.
Ústavní listina také předvídala možnost přijetí návrhu zákona přes zamítavé stanovisko parlamentu
formou referenda. Podrobnosti měl upravit zvláštní Zákon, který však nebyl nikdy vydán, a žádné
referendum se za účinnosti ústavní listiny ani později v ČSR nekonalo.
Zákony přijaté NS mu mohl ve lhůtě jednoho měsíce s připomínkami vrátit prezident republiky.
Pro vyhlášení schváleného zákona byla ústavou určena maximální lhůta 8 všedních dnů od jeho předání
vládě. Podepisoval jej prezident, předseda vlády a příslušný ministr pověřený jeho vedením.
Druhá hlava ústavní listiny dále pak ještě upravuje interpelace na členy vlády a plnění úkolů parlamentu,
kdy sněmovny nepracovaly.
Stálý výbor
24 členný výbor parlamentu (voleni z poslanců – 16, a senátorů – 8). Měl kontrolní pravomoci vůči vládě,
ministři se proto nemohli stát jeho členy. Scházel se v době, kdy nezasedalo NS (nemohl ale volit
prezidenta, měnit ústavní zákony, dávat souhlas k vyhlášení války aj.). Neodkladná opatření s mocí zákona
mohl SV vydat pouze na návrh vlády a za souhlasu prezidenta – pak dočasná platnost. Dodatečně musela
být schválena na nejbližší schůzi PS a senátu, předseda výboru předložil zprávu o těchto opatřeních a
pokud je obě sněmovny do dvou měsíců poté co se sešly neschválily, pozbývala další platnost.

Hlava III - vládní a výkonná moc
Prezident
Volitelný od 35 let na 7 let (zvolen mohl být pouze 2x, výjimku měl T.G.M., který měl mimořádné zásluhy
na vzniku státu), volen na společné schůzi obou komor.



                                                 - 62 -
Kompetence: zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval velvyslance, sjednával a ratifikoval
mezinárodní smlouvy (se souhlasem NS), stejně jako vypovídat válku a sjednávat mír. Byl vrchním
velitelem branné moci. Svolával, odročoval a rozpouštěn zasedání NS, podával zprávu o stavu republiky,
měl právo suspenzívního (odkládacího) veta – vrátit zákon s připomínkami, a absolutního veta – pouze
vůči opatřením Stálého výboru a vůči zákonům přijatým zákon. orgánem na Podkarpatské Rusi, jmenoval
ministry, soudce, profesory VŠ aj.
Nebyl odpovědný, trestně stíhán mohl být pouze pro velezradu, pro zločiny úkladů o republiku a ohrožení
její bezpečnosti, potrestán mohl být pouze ztrátou úřadu, v případě nemoci ho zastupovala vláda.
Vláda
Nejrozsáhlejší podíl na vládní a výkonné moci, odpovědná poslanecké sněmovně. Žádný ministr nesměl
být členem výdělečných obchodních společností (s.r.o., a.s.), dozorčích rad. Byla odpovědná PS, která jí
mohla prostou většinou nadpoloviční většiny přítomných vyslovit nedůvěru. Vláda sama mohla navrhnout
vyslovení důvěry. Členové byli odpovědni za případné porušení ústavy i jiných zákonů (tyto případy
náležely senátu).
Způsob usnášení vlády – byla nutná přítomnost předsedy nebo náměstka a nadpoloviční většiny ministrů.
Projednávala především vládní předlohy pro NS, vládní nařízení aj.
Jejího zasedání měl právo účastnit se prezident, požadovat zprávy o věcech náležejících do její
kompetence a zvát si vládu jako celek nebo některé členy k poradám.
V čele stál předseda, dále náměstek, ministři, demisi podávala do rukou prezidenta.

Hlava IV. - soudnictví
Moc soudcovská upravena v hlavě IV. Na čelném místě prohlášena zásada, že nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci. Soudy rozlišovala na řádné, mimořádné a rozhodí pro civilněprávní věci, pro
trestněprávní věci určovala občanské trestní soudy, vojenské trestní soudy a případně soudy výjimečné,
zavedené dočasně podle zvláštních zákonů, určovala jeden nejvyšší soud pro celé území státu.
Dále Ústava zakotvovala oddělení soudnictví od správy, nezávislost soudců, jmenováni natrvalo, nesměli
zastávat jiné placené funkce. Soudní jednání bylo ústní a veřejné, v trestu platila zásada obžalovací,
rozsudky vyhlašované jménem republiky.

Hlava V. - základní občanské svobody
Zakotvila: rovnost všech bez ohledu na původ, státní příslušnost, jazyk, rasu nebo náboženství.
Neuznávala výsady pohlaví, rodu a povolání. Tituly, s výjimkou akademických hodností, mohly označovat
pouze úřad nebo povolání.
Dále se zaručovala: osobní svoboda, svoboda domovní (toto právo je neporušitelné), soukromé vlastnictví
(vyvlastnění pouze podle zákona a za náhradu), právo tisku, petiční, listovní tajemství, svoboda učení a
svědomí aj.
Zakotvena také povinnost způsobilého občana podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy
k obraně vlasti.

Hlava VI.
Upravila ochranu menšin národních, náboženských a rasových. Rozdíl v náboženství či jazyce nemůže být
na závadu v přístupu do veřejné služby, k hodnostem, při výkonu povolaní apod. Jazykové zásady určoval
zvláštní jazykový zákon.

Hodnocení ústavy
Ústava vyváženým dokumentem, fungovala ale s problému (1. problém idea čechoslovakismu – jednotný
čsl. národ nepřipouští jiné národy (např. Maďary)).
1920 – 1923 vydány doplňky ústavy: př. na listovní tajemství, jazykový zákon (jazykové právo vymezuje
užívání jazyků národnostních menšin, státním jazykem určen jazyk československý, zákony vydávány
v jazyce československém). Doplněk z r. 1926 (17/1926 Sb.) – upravení užívání jazyků před soudy a při
vojenských záležitostech. Bylo-li v okrese nad 20 % příslušníků menšiny, možno užívat tohoto jazyka
v soudním procesu.

36.A. Knihy devatery – autor, jejich obsah, prameny, úředníci

Knihy devatery (konec 15. až poč. 16 st.)
Celý název: „O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery“
Jedné se o kodifikaci českého zemského práva, jsou poslední právní knihou šlechtického práva.




                                                 - 63 -
Autor: Autorem je Viktorin Cornelius ze Všehrd, narodil se v Chrudimi kolem roku 1460, studoval
pražskou univerzitu, kde dosáhl hodnosti profesorské a zastával i úřad děkanský. Byl povýšen do
vladyckého stavu a vykonával úřad místopísaře při zemských deskách. Všehrd byl vzdělaným právníkem,
ovládal i právo římské.
Své dílo započal v r. 1495, tedy v době, kdy se šlechta rozhodla kodifikovat zemské právo, aby si upevnila
své postavení vůči městům i panovníkovi. Všehrd se stává šlechtě nepohodlným a je z úřadu zemských
desek odstraněn. První verze dokončena 1497, druhá 1507. Po nuceném odchodu z úřadu zemských desek
se zabýval poskytováním právní pomoci, zemřel 1520.

Obsah: V devíti knihách rozdělených na hlavy pojednává o průběhu procesu na zemském soudu, přičemž
připojuje podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských
desek. Jeho práce je jen nepatrně ovlivněna právem římským a kanonickým. Píše skvělou češtinou, práce
vyniká systematičností i myšlenkovým obsahem. Jeho kritický postoj k nejvyšším zemských úředníkům a
zřejmá kritika kodifikačních prací, stranících panstvu, mu vynesly nepřátelství předáků šlechty.
Nestaly se nikdy závaznou kodifikací, neboť vyšší šlechtě se zdálo, že Všehrd ve svém díle straní nižší
šlechtě a městům. Nebyly nikdy vytištěny a zůstaly pouze v rukopisu, zvláště proto, že v roce 1500 byl
přijat českým sněmem zemský zákoník – Vladislavské zřízení zemské.
Toto dílo nesmělo vyjít tiskem, bylo však hojně opisováno a užíváno jako dokonalý záznam a výklad o
českém šlechtickém právu. Vyšlo tiskem až v 19. st. jako právněhistorická památka.

Prameny: Bylo to právo obyčejové, Zemské desky, částečně se inspiroval římským a kanonickým právem.
Vychází především ze starých českých zdrojů (Maiestatis Karolina a Ordo iudicii terrae), používá i obsahu
knihy Ondřeje z Dubé. V duchu humanismu odkazuje na Platona a Ciceta. Netají se zálibou v právních
příslovích.

Úředníci: Kritizuje úřady, že zneužívají svoji moc, že jsou soudci u Zemského soudu úplatní, leniví a straní
bohatým. Kritizuje též advokáty, kteří napomáhají nespravedlnosti. Stranil rytířům a měšťanům, ale také
nižšímu úřednictvu – bere jej v ochranu, mají právo brát taxy za úkony spojené s jejich úřady. Chtěl, aby
Zemské desky byly veřejné, dostupné.

Dodatek: v 19. st. připraveno první vydání K.D. Václavem Hankou, 1874 vydány Hermenegildem Jirečkem,
r. 1868 vytvořen právnický studentský spolek nesoucí jméno Všehrd. Na počátku 20. st. byl vydáván i
časopis stejného jména.

36.B. Únorová ústava rakouská

Únorová ústava (Schmerlingova) – 26.2.1861
Skládala se ze tří patentů, které zřizovaly parlament, tj. říšské zastupitelstvo, složené ze dvou komor –
sněmovny poslanecké a panské a zaváděly zřízení zemské pro země neuherské. Ústava tak otevírala cestu
k politickému zastoupení šlechty jako dědičným pérům v panské sněmovně a jako poslancům ve
sněmovně poslanecké.
Charakteristickým rysem ústavy je centralistické pojetí státu, což se projevuje zvláště v posílení
zákonodárné pravomoci říšského zastupitelstva a v omezení moci zemských sněmů.
Ústava naznačovala v duchu Říjnového diplomu možnost dualistického uspořádání říše tím, že rozlišovala
tzv. užší a širší říšskou radu. Užší byla říšská rada omezená jen na zástupce zemí rakouských, širší měla
pak jednat jen o společných záležitostech, včetně uherských. V této širší podobě se však nikdy nesešla.
Parlament – sněmovna poslanecká a sněmovna panská
     poslanecká sněmovna – volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů
     panská sněmovna – jmenována panovníkem – cesta pro šlechtické rody jak získat úřad dědičně
Ústava nezakotvovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, ochranu národních práv,
poslaneckou imunitu. Bylo však zakotveno právo panovníka vládnout bez parlamentu a vydávat nařízení
s mocí zákona, pokud říšská rada nezasedala.
Reakce českých politiků na vydání ústavy byla z počátku zdrženlivá, neboť přestože ústava ignorovala
české státoprávní nároky, přece obnovení ústavnosti otevíralo cestu k liberalizaci.
Důležitou součástí ústavy byla zemská zřízení pro jednotlivé země a volební řády do 15 zemských sněmů.
Volební řády však jednostranně privilegovaly německé měšťanské strany.

Zemské sněmy
Moc omezena, zákonodárná pravomoc v oblasti zemědělství, veřejných prací, dobročinnost.



                                                  - 64 -
Mohly vydávat prováděcí zákony v záležitostech obecních, církevních, školských aj.
U nás předsedou zemský maršálek, na Moravě zemský hejtman
Byly současně orgány zemské samosprávy a měly své výkonné orgány = zemské výbory
Základní význam měly ZS pro vytváření říšské rady – volební právo určovalo v počátcích strukturu a
složení poslanecké sněmovny říšské rady. Základem volebního systému se staly kurie, které představovaly
kompromis mezi stavovským systémem zájmového zastoupení a buržoazními představami o vládě
majetných kruhů. Voliči i poslanci rozděleni do 4 kurií – velkostatkářské, obchodních komor, měst a
venkovských obcí.
Čeští poslanci se snaží prosadit svůj politický program – neúspěšně, proto v r. 1863 na protest proti
porušování českého historického státního práva ze sněmovny odešli = pasivní rezistence.

37.A. Zemské zřízení 16.st. včetně vybraných příkladů z pramenů

Kodifikace zemského práva byla u nás provedena až v době rozvinuté stavovské společnosti. Šlechta měla
ve státě rozhodující moc a v zákoníku viděla již prostředek k tomu, aby si dosažené politické zisky také
právně zajistila.
r. 1487 byla ustanovena zemským sněmem komise k sepsání zemského práva. Články však nebyly přijaty.
V r. 1497 se znovu usnesl sněm se souhlasem krále Vladislava na sepsání zemského práva. Základní články
a vlastní zásady kodifikace byly dohodnuty s panovníkem koncem r. 1499 (tzv. Zůstání prešpurské). Na
konečné redakci se podílela tříčlenná komise, ve které zasedali Petr a Zdeněk ze Štemberka a královský
prokurátor Albrech Rendl z Oušavy.
Zákoník byl vydán pod názvem Zemská zřízení království českého (běžně označeno jako Zemské
zřízení Vladislavské) a byl přijat r. 1500 proti výslovnému odporu městského stavu a ihned také vydán
tiskem. Vladislav jej potvrdil až roku 1502. Později byl pro Ferdinanda I. zhotoven latinský překlad pod
názvem Constitutiones terrae, jeho autorem byl Racek Doubravský.

Vladislavské zřízení zemské
Původně se skládal z nečíslovaných článků, ve kterých je bez hlubšího systému shrnuto právo zemské.
Obsahuje právo ústavní, procesní, správní, předpisy o pravomoci a odpovědnosti zemských úředníků,
právo trestní, dědické, předpisy o poddaných a čeledi aj.
Po formulační stránce je pozoruhodná snaha autorů vzbuzovat dojem starobylosti jednotlivých
ustanovení a dojmu, že v zákoníku není nic jiného než to, co od starodávna v Čechách platilo, tj. co šlechta
jako svá práva užívala. Politické důvody této koncepce ve sporu s městy jsou zřejmé. Měla šlechtu uchránit
před výtkou, že si usurpuje výlučné postavení na úkor stavu městského.
Zákoník byl často měněn a doplňován a to především kvůli politickému obsahu a okolnostem přijetí
zákoníku. Zemské zřízení bylo v Čechách vydáno ještě v dalších třech redakcích:
1530 – nově vydána jen část kodifikace v novém uspořádání
1549 – vydáno celé nové zemské zřízení, přičemž po formální stránce došlo k jeho úplnému přepracování,
zdokonalení systému, články očíslovány, dílo opatřeno obsahem a věcným rejstříkem. Po obsahové
stránce byla zdůrazněna úloha panovníka, rozsah a nedotknutelnost jeho práv a poprvé bylo uzákoněno
stíhání deliktů urážky majestátu a omezena podstatně práva stavů.
1564 – nové vydání obsahovalo jen nepodstatné změny formální povahy a platilo až do r. 1627.

K zemským zřízením byly postupně připojeny také doplňky:
Smlouva svatováclavská (1517)
Formálně ukončila spory mezi šlechtou a městy. Za cenu ústupků šlechty v oblasti soudní jurisdikce, kdy
byla uznána v určitých případech soudní pravomoc měst nad šlechtici a vytvořena soustava kolizních
norem pro spory mezi šlechtici a měšťany, která pak platila až do Josefínského soudního řádu z r. 1781.
Královská města odmítala uznat závaznost Vladislavského zřízení zemského. Neshody mezi šlechtou a
měšťany se týkaly politických i hospodářských otázek, které byly posléze z větší části urovnány ústupky
obou sporných stran. Roku 1508 uznala šlechta právo měšťanského stavu na třetí hlas při rozhodování
zemského sněmu (což ve VZZ zakotveno nebylo).
Smlouva o ručnicích (1524)
Shrnula dříve vydané policejní předpisy o užívání střelných zbraní. Jejím politickým smyslem byl
především zákaz volného užívání zbraní poddanými.
Smlouva o hory a kovy (1534)
Nově upraven podíl panovníka na výtěžku dolování, tzv. urbura.
O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní (1600)




                                                  - 65 -
Autor Jakub Menšík z Menštejna, písemně zachyceno dosud obyčejové právo, kterým se zřídilo
rozhodování sporů o hranice pozemků.

Na Moravě došlo ke kodifikaci později. Kodifikaci nahrazovaly tzv. zemské landfrýdy. Obsahovaly závazná
pravidla a každý ze šlechticů, který by odmítl přistoupit k takové smlouvě, byl považován za obecného
nepřítele. Vlastní zemské zřízení bylo přijato až v r. 1535.




37.B. Volební právo v Rakousku po roce 1848

Volební právo vybudováno na tzv. teorii zájmu – existovali volební kurie, což bylo seskupení voličů a
poslanců, ve kterých probíhaly volby a do kterých byli zařazováni podle majetku.
kurie: a) velkostatkářská (zde velkostatkáři zapsaní do zemských desek)
         b) průmyslových měst
         c) obchodních a živnostenských komor
         d) venkovských obcí – venkovští vlastníci
Tento systém poskytoval výhody majetkovým vrstvám: čím méně voličů (ale majetnějších), tím více
mandátů, právě proto Němci (ti jedni z nejbohatších) byli v parlamentu značně zastoupeni.
Do r. 1919 neměli volební právo ženy a příslušníci ozbrojených sborů (ženy mohly volit pouze v kurii
velkostatkářské).
Poplatnický systém – základní princip rakouského volebního práva. Aby člověk měl nárok na výkon
aktivního i pasivního volebního práva je nezbytné, aby platil přímé daně, tj. člověk musí něco vlastnit. Tím
pojištěn vliv měšťanstva a velkostatkářů, vyloučeni méně majetní a hlavně dělnictvo.
Volební právo prošlo základními vývojovými stádii:
    1) 1861 – zavedení volebního práva do zemských sněmů, které obesílaly poslaneckou sněmovnu
         říšské rady
    2) 1873 – zavedení přímého volebního práva do říšské rady, které mělo zlomit pasivní odpor
         českých poslanců (obešli tak zemské sněmy)
    3) 1882 - Taaffeho novela volebního řádu - spočívala ve snížení volebního censu v kurii městské a
         venkovské na 5 zlatých ročně (mohli tak volit i chudší)
    4) 1896 - Badeniho reforma volebního práva - zavedla pátou kurii společnou pro všechny kurie
         (odstraněn majetkový census) – ta poprvé připustila (byť v nedokonalé formě) účast příslušníku
         dělnictva ve volbách tím, že pro tuto kurii nevyžadovala žádný majetkový census. Volit tu mohli
         všichni muži starší 24 let (v této kurii tak mohli volit i ti, kteří již volili v předchozích kuriích).
    5) 1907 – po demonstracích zavedeno všeobecné rovné a tajné hlasovací právo do říšské rady -
         poslanecké sněmovny

Volební právo do zemských sněmů nezměněno – volí se ve 3. kuriích a to velkostatkářské (70 mandátů),
venkovské (79 mandátů) a spojené kurii průmyslových měst a obchodních a živnostenských komor (87
mandátů). Kromě toho zde zasedali i virilisté (nevolení poslanci). V kurii venkovských obcí probíhaly
volby nepřímo, tj. byli voleni nejprve volitelé a ti pak zvolili teprve poslance. Volby do poslanecké
sněmovny se prováděly ve 4 kuriích a počet poslaneckých mandátů se z původních 203 zvětšil na 353.

1907 – nový volební zákon – do poslanecké sněmovny – zrušil kuriátní systém a zavedl systém
jedinovolby. Předlitavsko rozděleno na volební okresy, ve kterých se ve všeobecných volbách volil vždy
jeden poslanec (výjimkou Halič, tam dva). Poslanecká sněmovna měla nyní 516 poslanců (Čechy 130,
Morava 49 a Slezsko 15). Aktivní volební právo měli všichni muži starší 24 let, pasivní od 30 let – ženy a
vojáci nadále nesměli volit.

Volební právo do samosprávných celků v obcích a okresech
Existovala zde řada censů (omezení) – např. majetkový, pobytu, věku. Také zde ženy a příslušníci armády,
četnictva a policie vyloučeni z voleb.
Voliči byli podle přímých ročních daní rozděleni do 3. volebních sborů – obec vytvořila seznam plátců
podle výše daní (rozděleno na třetiny). Do prvních dvou sborů patřila také tzv. honorace, tj. osoby, které
sice nepatřily mezi poplatníky svým majetkem, ale postavením (např. státní úředníci).
Při volbách do okresních orgánů voliči rozdělení do 4. kurií (velkostatkáři, měšťanstvo, městské výbory a
starostové venkovských obcí). Počet mandátů přidělován podle výše daní.



                                                    - 66 -
Tato praxe vydržela až do r. 1919, kdy dochází k demokratizace zásad volebního práva do obcí.

38.A. První zákoník městského práva v Čechách – ustanovení o tortuře a systém
    trestů

Prvním pokusem o sjednocení městského práva v Čechách byla práce Mistra Brikcího z Licka Kniha práv
městských, která vyšla v Litomyšli v roce 1536. Ale tento soupis se nikdy nestal závaznou kodifikací. Úsilí
o kodifikaci městského práva pokračuje od čtyřicátých let 16. st. Pramenem městského práva byla
především zakládací listina, městské privilegium, které město dostávalo od svého zakladatele. V roce 1558
se objevuje první psaný návrh, vycházející z práva Starého Města pražského, jehož autorem byl vynikající
právník Pavel Kristián z Koldína.

Pavel Kristián z Koldína (1530-1589)
Vykonával funkci novoměstského písaře a od r. 1565 byl kancléřem Starého Města pražského. Výnosnými
sňatky dosáhl velkého majetku a zastával řadu významných městských úřadů. Patřil k okruhu českých
humanistů a vynikajících právníků. Jeho předností byla nejen dokonalá znalost domácího práva a právní
praxe, ale i vynikající znalost práva římského. Měl rozhodný podíl na konečné podobě zákoníku, který byl
vydán r. 1579 tiskem pod názvem „Práva městská království českého“.

Práva městská království českého (1579)
Byl přijat českým zemským sněmem jako závazná kodifikace. Král tento zákoník potvrdil a roku 1580
apelační soud prohlásil zákoník za závazný pro soudní praxi.
Z počátku nebyla územní platnost úplná. Oblast českých měst, která se řídila právem magdeburským,
především oblast Litoměřicka – dlouho odmítaly pro sebe závaznost nového zákoníku. Jejich odpor byl
zlomen až 1610. V 17. st. rozšířena platnost zákoníku i na moravská města. Zákoník platil i v 18. st. a
teprve jednotlivé zákoníky feudálního absolutismu postupně rušily jeho ustanovení. Poslední podstatná
část zákoníku o právu majetkovém byla zrušena až r. 1811 Všeobecným občanským zákoníkem (ABGB).

Obsah
Obsahoval právní předpisy, které upravovaly v podstatě veškerý život obyvatel města a jeho správu i
soudnictví. Jsou tu především předpisy o městské správě, povinnostech městské rady a konšelů, o
městském soudnictví, majetkovém právu, závazcích aj., právu trestním, trestním procesu (včetně tortury).
Zákoník byl opatřen českým a latinským obsahem a věcným rejstříkem. Vytištěn v tiskárně MELANTRICH.
Koldín při zpracování zákoníku použil i právo zemské a usnesení zemských sněmů, recipoval i římské
právo a jeho dílo vynikalo pečlivým výběrem stanovení, skvělou právnickou češtinou, vhodným systémem
a přehledností. Roku 1581 vydána k zákoníku tzv. Krátká summa, která ve zkratce a lapidárně podávala
jeho obsah. Zákoník se dočkam asi dvaceti vydání z toho dvou německých překladů.
Koldín rozdělil právo na právo obecné, které se vztahuje na všechny, a právo obzvláštní, které se týká
některých osob.

„O trápení aneb útrpném právu“ (část zákoníku)
Říká, že kdo se nechce přiznat ke spáchanému skutku, má být vystaven právu útrpnému. Zároveň však
varuje, že ne vždy se má mučení a trápení věřit. Někdo dokáže všechna mučení snést, aniž by se přiznal,
jiný není trpělivý a bojí se utrpení a raději lže a řekne i to co není pravda. Je lepší, aby vinný zůstal bez
pomsty, než aby nevinný byl nespravedlivě odsouzen.
Vybízí, aby soudcové, dříve než předají obžalovaného útrpnému právu, vše dostatečně posoudili a zvážili.

Tortura
Patří k iracionálním důkazním prostředkům (právo útrpné) – mučidla a výslech na nich. Uplatňovalo se
v městském soudnictví především proti obžalovaným z nižších vrstev. Rozhodnutí o uložení tortury náleželo
soudu, který ještě Koldín ve svém zákoníku varuje před ukvapeností a upozorňuje na relativní cenu
vynuceného přiznání. Vycházelo se z toho, že je třeba přemoci ďábelské síly, že pravda je něco božského a
doznání se bralo za korunu důkazů. Roku 1776 byla tortura zrušena Marií Terezií.

38.B. Československý zahraniční odboj 1914 – 1918

Čeští vojáci vystupovali jako vojáci rakouští
Už na podzim 1914 odmítají vojáci bojovat za R-U cíle, záměrně se nechávají zajímat k nepřátelské straně
– vznik 1. vojenských oddílů (Československé legie). Armáda tak vznikala z českých a slovenských



                                                   - 67 -
dobrovolníků, z válečných zajatců a vojáků, kteří odepřeli poslušnost rakouským velitelům a přeběhli na
stranu Dohody. 1.8.1914 vznikla vojenská skupina Nazdar ve Francii, v lednu 1917 byl založen čsl.
dobrovolnický sbor v Itálii. Vojáci soužící v legiích, svým rozhodnutím vědomě překročili hranice
rakouské státnosti, prohlásili se za příští občany a vojáky ještě neexistujícího čsl. státu, pro jehož ideu
neváhali nasadit i obětovat své životy nejen na frontách, ale v případě zajetí i na popravištích.

Politická reprezentace
Byli to především emigranti, potomci z Čech, podporováni finančními a informačními snahami hlavně
v USA. V lednu 1915 T.G.M. odchází do emigrace, do Ženevy, kde v červenci pronáší projev při příležitosti
jubilea Mistra Jana Husa. Po odchodu dalších českých politiků (Beneš, Dürich) do zahraničí se vytvořilo
centrum zahraniční politické akce nazvané Český komitét zahraniční – v prohlášení ze 14.11.1915
objasnil postavení Čechů a Slováků v habsburské monarchii a jako cíl uvedl samostatný stát. Prohlášení
komitétu se stalo základním programem českého zahraničního odboje po celou dobu války. T.G.M.
propagoval práci, poukazoval na vojenské legie. V únoru 1916 se komitét přeměnil v Českou, později
Československou národní radu se sídlem v Paříži. V čele rady T.G.M. (předseda), Dürich (místopředseda),
Beneš (tajemník), zástupcem slovenských zájmu Štefánik. Základním posláním Rady bylo politické úsilí,
jehož cílem bylo přesvědčit a získat vedoucí osobnosti dohodových států pro čsl. osvobozovací program,
což samozřejmě současně znamenalo i přesvědčit je o nutnosti zániku monarchistického R-U, což zejména
pro evropské státy Dohody nebylo zpočátku přijatelné, neboť doufaly, že monarchie bude účinnou
protiváhou Německa. Politici řešili problém zahraniční orientace, zda na Rusko nebo na západní
demokracie. Na konci 1. sv. války byla uznána Rada za vládu Československého státu.

Volná sdružení (krajanské spolky a sdružení v Rusku, Francii a zejména v USA)
Významná opora Masarykova úsilí, politická a finanční pomoc krajanů byla rozhodující a bez ní by také
nebylo možné dosáhnout podpory vedoucích představitelů Dohody. Z jejich iniciativy již v říjnu 1915
byla uzavřena dohoda v Clevelandu (Slovenská liga a České národní sdružení). Obsahem bylo společné
prohlášení, ve kterém žádali samostatnost českých zemí a spojení českého a slovenského národa ve
společném státě. Byla také uzavřena dohoda o ucelení čs. odboje proti R-U. V květnu 1918 uzavřena
dohoda v Pittsburghu – propagace spojení Čechů a Slováků do jednoho státu, podrobnější rozpracování
postavení Slovenska (než v Clevelandu) např. Slovensku bude poskytnuta autonomie (bude mít vlastní
vládu a sněm). Této dohody se neúčastnila Čs. národní rada, neměla tedy právní závaznost.

Politické úsilí zahraničního odboje dosáhlo rozhodného úspěch až 29.6.1918, kdy francouzská vláda
prostřednictvím svého ministra zaslala E. Benešovi notu, ve které uznává „veřejně a oficiálně čsl. Národní
radu jako nejvyšší orgán, spravující zájmy národa, a jako první základ příští vlády čsl.
Podobné uznání se dostalo od vlády britské 9.8.1918, 3.9.1918 uznala vláda USA Národní radu za čsl.
vládu de facto, Itálie uznala čsl. vládu zpětně ke dni 21.4.1918, kdy s Národní radou podepsala konvenci o
zřízení čsl. armády v Itálii.
5. 10. 1918 se ústřední mocnosti rozhodly požádat o okamžité příměří a nabídnout USA mír. Rozhodnutí
prezidenta USA Wilsona, kterým na tuto iniciativu odpověděl, bylo krom jiného také ovlivněno přímo
T.G.M., který 17.10.1918 předal státnímu departmentu Deklaraci (podle místa Washingtonskou) –
vrcholný akt zahraničního odboje, ve kterém je slavnostní prohlášení o připojení se k ideálům moderní
demokracie, zformulovány základy demokratického parlamentního systému.
Říjen 1918 – zaslána Rakouskem prezidentu Wilsonovi nota, ve které byly jeho podmínky přijaty. Tento
akt byl českou veřejností pochopen jako kapitulace R-U. Následující den byl vyhlášen zákon o vzniku
samostatného československého státu.

39.A. Věčné platy

Patří do práva závazkového.
Půjčka se ve starším českém právu nerozvinula. Bylo to způsobeno řadou příčin, mezi kterými rozhodující
byla existence naturálního hospodářství a malá potřeba úvěru. Vedlo to k tomu, že půjčování peněz na
úroky bylo stíháno jako lichva a trestáno smrtí. Ideově byl tento postoj opřen o učení T. Akvinského.
Rozvoj obchodu a potřeba úvěru si však postupně vynutily omezení těchto zákazů.
Starší formou, která obcházela zákazy lichvy, byla instituce tzv. věčných, holých či komorních platů.
Jejich název je odvozen z toho, že původně tyto platy nebyly vůbec časově omezeny, později alespoň na
několik „životů“ (generací). Holé se nazývaly proto, že s nimi kromě povinnosti platit nebyla spojena
žádná jiná další povinnost. Komorní se nazývaly od toho, že plynuly do „komora“ – pokladny.




                                                  - 68 -
Podstatou této instituce bylo to, že navenek vystupovala jako reálné břemeno, ač ve skutečnosti plnila
úlohu zápůjčky peněz a přinášela fakticky značný majetkový prospěch tomu, kdo platy přijímal. Holý či
věčný plat byl tedy plat – renta – kterou si kupoval vlastník kapitálu na nemovitosti (domě) patřící jinému
s tím, že na nemovitosti bude tento plat váznout jako břemeno. Každá dispozice s nemovitostí, na které
plat vázl, musela počítat s touto skutečností. Plat tedy nezanikal ani prodejem nemovitosti či smrtí jejího
vlastníka.
Výhoda věčných platů pro vlastníky nemovitostí byla velmi relativní. Dostalo se jim sice okamžitě
potřebného kapitálu (ceny zakoupení platu), avšak současně se zavazovali k placení (2x do roka) platu,
který byl leckdy velmi vysoký. V několika letech se pak poskytnutý kapitál vrátil tomu, kdo plat zřídil, a
další placení věčných platů již bylo čistým ziskem, přičemž mohl kdykoliv celý plat bez souhlasu vlastníka
domu, na kterém vázl, prodat.
Husitské hnutí pak svým odmítavým postojem k těmto obchodům vedlo v českých městech
k jednostrannému zrušení těchto platů.
Potřeba úvěru si však vynutila v 15. st. jejich obnovení, od 16. st. je už úrok nejen trpě, ale právně upraven.
Od roku 1484 je stanovena úroková míra 10 %, od roku 1543 snížen na 6 %. Za lichvu je považováno jen
vymáhání vyšších úroků.
39.B. Zeměpanská správa v Rakousku po roce 1848

Revoluční rok 1848 přinesl základní změny ve struktuře i činnosti rakouské správy. Za nejpodstatnější
můžeme označit tyto změny:
   1) zavedení samosprávy a tím i dvojkolejnosti veškeré správy vůbec
   2) dovršení dlouhého procesu postátnění správy tím, že správa vrchnostenská byla zrušena a
       nahrazena důsledně správnou státní – zeměpanskou.

Důsledky těchto změn byly dalekosáhlé v oblasti organizační i strukturální a i v oblasti vztahů, jež možno
označit jako vztah občana vůči státu (občan zde svobodný a nezávislý, který je v oblasti správy
rovnocenným partnerem státních orgánů). Přestává být poddaným státu či vrchnosti, manipulovatelným
objektem. Nejvýrazněji se tyto nové vztahy projevily v zavedení správního soudnictví.
Základy nového správního uspořádání byly založeny jednak dubnovou ústavou, zrušením poddanství a
patrimoniální (vrchnostenské) správy, jednak dalšími nařízení a patenty (o nové organizaci soudní, o nové
organizaci správy a prozatímní zákon obecný).

Okresy
Nově zavedené okresy se staly nejnižší složkou státní zeměpanské správy. V Čechách zavedeno 79 okresů,
Morava 25, Slezsko 7.
V čele okresní hejtman – právnicky vzdělaný, měl k dispozici odborný úřednický personál (okresní
komisař, sekretáři, zřízenci aj.). Měl dbát na vyhlašování a provádění zákonů, starat se o bezpečnost,
veřejný pořádek aj., dále evidence obyvatel, statistická evidence, pomoc při doplňování stravování a
ubytování vojska, dohled nad správou obecní, církevní, nad spolky aj.

Nová organizace byla zavedena na základě kabinetního přípisu císaře ze dne 31.12.1851, od roku 1855
dochází ke spojení soudnictví a správy v tzv. smíšených okresních úřadech. Počet okresních hejtmanství
rozšířen na 208, tj. správa zeměpanská sledovala územní organizaci soudní, která měla menší obvody než
původní správní okresy. V čele nových okresů stáli tzv. okresní představení, kteří byli odpovědni za
nerušený chod správy. Personál dále tvořili – adjunkti, knihovní, kancelisté, aktuáři, sluhové aj.
Pravomoc – kryla se s pravomocí bývalých okresních hejtmanů, přibyla pravomoc soudní.
Nově zdůrazněna pravomoc v otázkách manželství (dávali souhlas).

Instituce okresních hejtmanství opět zavedena po roce 1868 na základě prosincové ústavy. Ta důsledně
oddělila pravomoc soudní a správní. Hejtmanství sloužilo opět jako 1. instance, a správní obvod označen
jako politický okres (v jeho rámci několik okresů soudních).
Vedení okresních hejtmanství budováno na principu jednoho odpovědného vedoucího úředníka –
hejtmana (nesl plnou odpovědnost za chod okresu). Od počátku nové správní soustavy neexistovala nikde
ve státní správě kolektivní odpovědnost ani kolektivní rozhodování. Rozrůstal se úřednický aparát a nové
funkce – např. zeměpanský okresní lékař, berní referenti aj.
Nově přibyly kompetence v souvislosti s volbami. OH příslušela příprava voleb do říšské rady i do
zemských sněmů.

Kraje



                                                    - 69 -
Od roku 1850 stará krajská správa přebudována, v Čechách vytvořeno 7 krajů, Morava 2, Slezsko 1. V čele
stály krajské vlády.
Poslání krajské správy bylo vytvořit vyšší územní mezičlánek mezi zeměmi a okresy. Tvořily druhou
instanci a odvolání od nich šla k ministerstvu prostřednictvím zemských místodržitelů (jinak kraje
odpovědny přímo ministerstvu).
Kraje měly přispět rozhodující měrou k rozbití politické a správní soudržnosti někdejšího českého státu a
bylo tak v oblasti správy projevem centralistických a protičeských cílů rakouské vlády.
V této podobě reforma uskutečněna nebyla. Podle kabinetního listu z roku 1851 byly krajské úřady jen
dohlížecími orgány nad správou okresní. Zrušeny samosprávné krajské orgány, počet krajů zvýšen na 13 a
krajské úřady podrobeny pravomoci místodržitelů.
I instančním postupu nebyly pravidelnými orgány. 1. instancí byli smíšené okresní úřady, druhou pak
zemská místodržitelství.
Jejich slabá a nedostatečná kompetence byla záměrná a také při nejbližší příležitosti, kdy pominuly
důvody, pro které krajské úřady vznikly, byly pod záminkou finančních úspor zrušeny v roce 1862.

Země
Po roce 1848 změněna i státní správa v zemích. Dosavadní gubernia přejmenována na místodržitelství,
v čele místodržitel, jeho ž pravomoc byla v prvých letech značně omezená. Místodržitelé byly zároveň
hlavou zemských školních úřadů, zemských finančních úřadů, byla jim přidána správa zdravotní a zemské
stavební ředitelství.
V letech 1850 – 1855 (z důvodu snahy vlády o maximální centralizaci) prakticky neplnila místodržitelství
funkci druhé instance, kterou vytvářeli kraje. Teprve s omezením úlohy krajů se zvýšila jejich pravomoc a
stávají se pravidelnou druhou správní instancí. Dochází k růstu aparátu místodržitelství.
Pravomoc místodržitele – rozsáhlá, zahrnovala především úseky státní správy (svěřené mu císařem nebo
ministry). Byla to policie, péče o zachování veřejného pořádku, dozor nad tiskem, pravidelné a soustavné
informování vlády o situaci v zemi, cizinecká agenda, vyřizování stížností na podřízené úřady, lenní
záležitosti, publikace zákonů aj. Dával koncese k provozování určitých druhů živností (např. tiskáren aj.).
Ani zde nebylo kolegiální rozhodování. Jednotliví funkcionáři měli jen poradní hlas.
Základem organizace místodržitelství se stal zákon z roku 1868. Tímto zákonem rozšířena pravomoc,
zvláště v oblasti policejní. Staly se 1., popř. 2. instancí ve věcech živnostenských, zdravotních, četnických
aj.
Postupně se místodržitelství staly všemocné úřady, jejichž kontrole podléhal veškerý veřejný život
v zemích.

40.A. Právní úprava náboženských a jazykových otázek do roku 1848

Zákon na ochranu českého jazyka – známe od P. Skály
přijat Generálním sněmem, vychází z preference češtiny
  a) ti, co mají inkolát, mají dát své děti učit česky
  b) dědicové cizozemců, kteří uměli česky byli zvýhodněni v právu dědickém (měli dědit věci a mohli
       být vlastníky nemovitostí)
  c) kdo chtěl inkolát, musel umět česky (byly ale výjimky)
  d) cizozemci a jejich děti do 3. kolena nesmí zastávat žádné vysoké městské a zemské úřady
  e) na sněmech a soudech se muselo mluvit česky
  f) čeština byla nutná na farách a farních školách
  g) majitel inkolátu, který umí česky, ale nechce česky mluvit, nemá být trpěn v zemi a má být
       vystěhován
  h) všechny obce v rámci Koruny české jsou považovány za české - návaznost na dílčí usnesení
       Zemských sněmů


Majestát Rudolfa II. na náboženskou svobodu
Přijat v roce 1609. Považován za úspěch protestantů, zajišťující svobodu pro protestantská vyznání
sdružená pod českou konfesí (1575) (protestantský tábor, který zahrnoval většinu šlechty a královských
měst) a pro vyznání katolické, vyvolávaly obavy katolické strany ze ztráty posledních mocenských pozic.
Stanovil rovnost přijímání pod jedním nebo i pod druhým způsobem.

Inkolát
Určoval zemský sněm s králem.



                                                   - 70 -
Právo obyvatelské - feudální státní příslušnost šlechtických obyvatel jednotlivých zemí. Především jde o
oprávnění jednotlivých příslušníků panstva a rytířstva k zakupování svobodných statků v jednotlivých
zemích a s tím pak i nabývání politických práv (právo účastnit se zemského sněmu, právo zastávat úřady).
Buď nebyl podmíněn (pro české a moravské feudály) nebo ho uděloval Zemský sněm s králem. Pro získání
inkolátu cizincem byl uplatňován zvláštní právní režim. Příchozího šlechtice dosavadní cizí titul
nepovyšoval nad šlechtice domácí. Předpokladem udělení byl revers (závazek, že uchazeč nemá
povinnosti vůči jinému panovníkovi než českému králi, a že slibuje bez výjimky podřídit se českému
právními řádu i českému panovníkovi jako svému jedinému pánu). Jedním ze způsobů jak ho získat, bylo i
zakoupení statku cizincem v Čechách.

Toto otázkou si nejsem jistá, dohledat v učebnici.

40.B. Trestní zákoník z roku 1852 a z roku 1950

Trestní zákon z r. 1852
Základem rakouského a později čsl. trestní práva se stal trestní zákon z r. 1852. Byl novelou trestního
zákona z r. 1803 a lišil se v několika směrech: pojednával již o právu hmotném a nechal procesní právo
zvláštní úpravě, zlikvidoval některé feudální přežitky, rozlišuje již nejen zločiny a přestupky, ale také
přečiny.
Celoříšská platnost zákoníku (i pro Uhry).
Vzhledem ke zrušení cenzury v r. 1848 zavádí platnost zákoníku i na činy spáchané tiskem.
Výslovně zakotvena zásada nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege (vyloučila uložení jiných trestů
než těch, které zákon výslovně stanovil).

Tresty za zločiny
Smrt nebo žalář (1. či 2. stupně), žalář 2. stupně vykonáván se železy na nohou a v samovazbě, dále se
žalář dělil na doživotní či dočasný (6 měsíců až 20 let), trest žaláře vykonáván výlučně v zemských
trestnicích (např. Bory, Mírov, Řepy aj.). Trest vypovězení – mohl být podobně jako již v r. 1787 uložen jen
cizinci, trest bití holí či metlou.

Tresty za přečiny a přestupky
Peněžitá pokuta, propadnutí věcí, ztráta práv a povolení vězení aj. Trest vězení vyl vykonáván ve věznicích
okresních soudů. Vězení rozlišujeme 1. a 2. stupně, když 2. je označováno jako vězení tuhé (zpřísňuje
výkon stravou (posty), prací a samovazbou), trvalo 24 hodin až 6 měsíců. Zákoník je zřetelně
protidělnický – stíhá stávky a účast na nich, zvýšenými tresty postihuje delikty zaměstnanců proti
zaměstnavatelům, jako přečin stíhá zákoník tajné společnosti – později aplikováno i na ilegální politické
strany. Zákoník poskytuje zvýšenou trestní ochranu státu a jeho orgánům. Platí to zvláště o zločinu
pozdvižení a vzbouření, kde pachateli hrozí při stanném právu trest smrti, zločin veřejné násilí (chráněni
příslušníci policie a četnictva). Ve zločinu náboženství stále ještě přežívá feudální delikt rouhání – nejvyšší
trest až 10 let těžkého žaláře. Dále se trestá útok na život císaře (smrt) a verbální urážka (veličenstva)
žalář aj.
Předností zákoníku: přesné a stručné formulace, odstupňování deliktů podle společenské nebezpečnosti
a přesné vymezení trestu.

Trestní zákon z r. 1950 (86/1950)
Trestní zákon vycházel ze stalinského předpokladu o zostřování třídního boje. V oblasti práva tuto teorii
rozpracoval sovětský prokurátor Vyšinskij. Trestní zákon z roku 1950 vychází z rozšiřování kriminalizace
protispolečenských jednání.
Trestní zákon chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a
jednotlivce. Vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití. Prostředkem k dosažení tohoto účelu
jsou pohrůžka trestu, ukládání a výkon trestů.
Trestní zákon zavedl čin nebezpečný pro společnost. Stal se jediným předpisem trestního práva na celém
území republiky. Nahradil dosavadní právní předpisy a zrušil dosavadní rozdělení práva na vojenské a
civilní. Narušila se tak struktura vojenských soudů. Byl zrušen zákon na ochranu lidově demokratické
republiky, jeho předpisy byly začleněny do trestního zákona.
Základem trestní odpovědnosti jednotlivce byl trestný čin, který spočíval v jednání nebezpečném pro
společnost a to takové jednání, které je přesně definováno v zákonu. Je zrušeno rozlišování na trestní činy,
přestupky a přečiny.




                                                     - 71 -
Trestní zákon dále zjednodušil soustavu trestů. Byla následována zásada, že uložením trestu je
zneškodněn nepřítel pracujícího lidu, kterému je nutné zabránit dalšími páchání trestních činů. Na druhé
straně je zdůrazněna potřeba pachatele vychovávat a převychovávat. To se projevovalo v přímém
působení na pachatele prostřednictvím nápravných zařízeních.

Systém trestů a problematika mladistvých
Systém trestů: Vedle trestu smrti a trestu odnětí svobody, se objevuje i trest nápravného opatření
(produktivní prací). Současně trestní zákon připouštěl podmíněné odsouzení pachatelů a to v případech,
kdy se dotyční dopustili méně závažných trestných činů a kteří dosud žili řádným životem. Případně bylo
možné podmíněně propustit pachatele.
Zvláštní pozornost věnoval zákoník trestní problematice mladistvých, byla tady zvýšena hranice trestní
odpovědnosti na 15 let a je zde rozšiřována možnost použití podmíněného odsouzení a podmínečného
propuštění.

Rozdělení trestných činů podle zájmů, které jsou jimi chráněny
Zvláštní část zákona rozděluje trestné činy podle zájmů, které jsou jimi chráněny a to na deset
hlav. První hlava hovoří o trestných činech ohrožujících existenci republiky a zásadách na nichž je stát
budován. Patří sem např. velezrada, sdružování a pobuřování proti republice, sabotáž na hospodářství
lidově demokratické republiky. Trestné činy hospodářské tvoří druhou hlavu. Sem je zařazeno veškeré
jednání, které podlamovalo hospodářskou soustavu státu. Chrání měnu, daňovou soustavu, jednotné
kolektivní hospodářství, lidová družstva atd. Třetí hlava zajišťovala ochranu lidově demokratického
státního aparátu. Ochrana členů veřejných sborů, zastupitelských orgánů státu, veřejných činitelů.
Další hlavy pak obsahují ustanovení o trestných činech obecně nebezpečných, trestných činech proti
rodině a mládeži, proti životu a zdraví, proti důstojnosti člověka. Nejzřetelněji byla poznamenána
změnami roku 48 hlava osmá, která pojednávala o trestných činech majetkových. Na rozdíl od
předchozích trestních zákoníků, kde byla hlavní ochrana poskytována soukromému vlastnictví, tak tento
nový zákon stanoví na prvé místo ochranu majetku lidových družstev a státního socialistického majetku.
Devátá hlava je věnována trestným činům proti brannosti. Např. nedostavování se k odvodu, odpírání
vojenské služby atd. Poslední hlava upravuje trestní činy vojenské. Řídí se jím jen osoby v činné vojenské
službě, dále osoby, které byly povolány k branné službě, váleční zajatci. Zde jsou paragrafy typu zběhnutí
se zbraní nebo beze zbraně, válečné zločiny, deserce atd.
Trestní zákon správní 1950 (88/1950)
Doplňuje trestní zákon. Zahrnuje ve svých předpisech normy ochraňující společnost před trestním
jednáním, které je společensky méně nebezpečné než jednání, které postihuje trestní zákoník, ale toto
jednání porušuje pravidla socialistického soužití. Najdeme zde předpisy o ochraně práce, o ochraně zdraví
lidu, kulturního života pracujících, o ochraně občanského soužití apod.
Pro stíhání těchto deliktů byly příslušné národní výbory, které mohly ukládat příslušné tresty. Výbory
mohly uložit tresty odnětí svobody od 6 měsíců, veřejné pokárání a pokutu do výše 500 000 staré měny.
Do popředí vystupuje výchovná úloha. Trestní zákon správní sjednotil předpisy upravující řízení před
národními výbory.

Současně s těmito dva zákony byly schváleny dva další zákony o trestním řízení (87/1950) a o trestním
řízení správním (89/1950). Tyto zákony navazují na zákon o zlidovění soudnictví, takže i v trestním
procesu spolu se soudci z povolání zasedají soudci z lidu. Je zde stanovena povinná přítomnost obhájce při
řízení, kde hrozí trest smrti. Přidělují se i obhájci ex offo. Nadále je trestní právo veřejnoprávní.
Zdůrazněna je zde zásada ústnosti, veřejnosti a přímosti řízení.
Řízení se zahajuje na základě žaloby prokurátora (v trestním řízení není soukromá žaloba). Snaha zjistit
materiální pravdu.

41.A. Recepce římského práva v českých zemích (včetně příkladů)

Recepcí ŘP rozumíme proces ovlivňování i pronikání římského práva do domácího právního řádu.
Setkáváme se s ní všude tam, kde jsou pro to vhodné ekonomické podmínky, nebo kde pro ni mluví
politické potřeby i cíle.
Projevuje se především v oblasti středověkého městského práva, které upravuje právní vztahy vznikající
v procesu výroby a výměny zboží, stejně jako v oblasti důlního podnikání. Naproti tomu prakticky až do
nástupu absolutismu je recepci uzavřena oblast šlechtického zemského práva.
Recepci nebo její podporu nacházíme i tam, kde se panovníci snaží o posílení své moci (Maiestas Carolina
Karla IV.) a hledají v právu císařského Říma právní předpisy upevňující postavení panovníka a chrání jeho


                                                 - 72 -
nedotknutelnost a majestát. Základ této recepce je však mnohem širší a má v našich zemích dlouhou
historii.
Poprvé se uplatňoval římsko-kanonický proces na církevních soudech. Římské právo svou formální
dokonalostí se stávalo ideálem právnického myšlení a vzorem pro vytváření nových právních norem (s ŘP
se proto setkáváme i v právních knihách, které jinak zachycují domácí právo obyčejové).
Značným podnětem pro posílení vlivu ŘP bylo u nás založení univerzity Karlem IV v r. 1348. Jejím
vzorem se stala univerzita pařížská a boloňská, podle níž se také roku 1372 ustavila právnická fakulta jako
samostatná právnická univerzita. Právě zde se vyučovalo právu kanonického a od konce 14. st. i právu
římskému. Absolventi univerzity působili také v církevních a světských úřadech a kancelářích, najdeme je
hojně i v diplomatických službách a na Karlově dvoře. Po zániku právnické univerzity r. 1419 zůstala až do
17. st. univerzita bez právnické fakulty. Tento nedostatek byl nahrazován přednáškami o římském právu
na fakultě artistické (svobodných věd) – filosofické.
Propagátorem ŘP v 15. st. byl písař Prokop, který od r. 1452 přednášel na univerzitě o městském právu,
v 16. a 17. st. pak Jan Kocín z Kocinétu a Jan Matyáš ze Sudetu.
Významným nástrojem šíření vlivu ŘP byla jeho recepce v městském právu, počínající brněnskou knihou
písaře Jana a jejím zpracování v díle Brikcího z Licska, stejně jako v Koldínově kodifikaci. V souvislosti
s kodifikací městského práva vznikl zřejmě v r. 1562 i český překlad Justiniánských Institucí.

41.B. Ústava ČSR z roku 1948

Viz otázka číslo 33.B. (znění je úplně stejné)

42.A. Česká konfederace – obsah listiny z roku 1619, Pavel Skála ze Zhoře o
   České konfederaci

V posledním období stavovské monarchie (1618-1620) došlo v Čechách k prvému vážnému střetnutí dvou
základních evropských táborů a to katolické Ligy a protestantské Unie. U nás představitelem Ligy
panovník a úzký okruh katolické šlechty a církve, představitelem Unie pak většina šlechty a královských
měst spojených českou konfesí (1575). Unie měla úspěchy, např. Rudolfův majestát (1609) o náboženské
svobodě. Tyto úspěchy vyvolávaly obavy katolické strany ze ztráty posledních mocenských pozic.
Povstání začalo pražskou defenestrací (vyhození Slavaty, Matinice a písaře Fabricia z oken dvorské
kanceláře). Záhy po defenestraci přikročili stavové k reorganizaci správy a k vytvoření vedoucích orgánů.
Do čela země postaveno třicetičlenné direktorium (zástupci panstva, rytířstva i královských měst).

Na generálním sněmu 31.7.1619 byly usneseny nové ústavní normy a nová organizace státu České Koruny
a to Česká konfederace. V těchto 100 článcích byly nově upraveny vztahy mezi zeměmi České koruny.
Česká šlechta přistoupila na rovnoprávnost všech zemí s Českým královstvím, stát se změnil ve volnou
konfederaci, otevřenou i stavům ostatních zemí.
Konfederace byla spojena společnými institucemi: panovník, generální sněm, protestantské náboženství a
společné vojenské velení. V článku 30 zakotveno právo stavů svrhnout krále v případě, že bude porušovat
stavovská práva (právo branného odporu). Panovník se tak stal volenou hlavou státu odpovědnou stavům.
Nejvyšší úřady mohl král nadále obsazovat jen se souhlasem šlechty. Pod zvláštní ochranou byla
evangelická církev. Ideologickým východiskem bylo učení monarchomachů (o odpovědnosti panovníka
stavům). Ze sboru defensorů (obránců víry) se stal ústavní soud, který měl za úkol přezkoumávat
ústavnost panovníkových rozhodnutí. Uzavřena smlouva s rakouskými a uherskými stavy.
Tím bylo odůvodněno sesazení Ferdinanda II. a zvolení nového krále falckého kurfiřta Freidricha (v
srpnu).
Po porážce povstání zanikla konfederace i uzavřené smlouvy a Ferdinand II. využil svého vítězství
nejen k upevnění své moci, ale i k rozbití stavovského charakteru českého státu, správa a právního řádu.

Česká konfederace
Je první moderní ústava České koruny. Přijal jí dne 31.7.1619 na Pražském hradě generální sněm.
Upravovala ústavní život celého českého státu. Konfederaci spojovala evangelická víra a společné
instituce. Panovník měl velmi slabé postavení. Upravovala také společnou obranu sjednocených zemí.
Tato ústava platila přirozeně pouze do bělohorské doby, do roku 1620.

Pavel Skála ze Zhoře
Známá je jeho česky psaná Historie církevní, na které pracoval dlouhá léta v exilu. Má 10 svazků (16 000
foliových stran). Nebyla nikdy vydána tiskem. Dílo je zasazené do politického kontextu -> jsou zde


                                                  - 73 -
popsány dějiny církve od vzniku římskokatolické církve až po rok 1623, přičemž důraz je kladen na 15.,
16. a počátek 17. století. Skála je nábožensky tolerantní. V jeho knize najdeme i kapitoly o právu - zabývá
se generálním sněmem z roku 1619, který přijal 1. českou ústavu pro celé soustátí (tzv. Česká
konfederace).
Obě díla byla využívána k politickým věcem, např. za absolutismu se zdůrazňovaly některé pasáže týkající
se české svébytnosti.

42.B. Pracovní a sociální zákonodárství ČSR od roku 1918

Sociální zákonodárství

Úrazové pojištění
Mezi nejdůležitější právní předpisy upravující ÚP náležel recipovaný rakouský zákon z r. 1888 o
pojišťování dělníků pro případ úrazu, dále zákon z r. 1912 o úrazovém pojišťování při stavebních
podnicích, zákon z r. 1917, jímž se měnila některá ustanovení o pojišťování dělníků pro případ úrazu a
zákon z r. 1919, kterým se měnily zákony o úrazovém pojištění dělníků. Jako nejvyšší orgán správy
úrazového pojištění působila v Čechách úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy a Moravu. Na vyšetřování
se podílely také tzv. bratrské pokladny. Zákon z r. 1921 přiznával k důchodům z úrazového pojištění
drahotní příspěvky.

Nemocenské pojištění
Nejvýznamnější přepisy: zákon z r. 1888 (byl několikrát měněn) a z r. 1924 o pojištění zaměstnanců pro
případ nemoci, invalidity a stáří. Dále zákon z r. 1925 o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců.
Pojištění měli na starosti pokladny (nemocenské, bratrské, závodní aj.)

Penzijní pojištění
V období 1. republiky byla tato problematika upravena zákonem z r. 1907 o penzijním pojišťování
zřízenců ve službách veřejných. Novelizován 1920. Tuto povinnost měli zejména zaměstnanci, kteří
vykonávali duševní práci nebo kteří dozírali na práci jiných osob. Pojistné platil z části zaměstnavatel a
z části pojištěnec. Zákon z r. 1918 zřízen Všeobecný penzijní ústav v Praze. Další důležité předpisy vydány
r. 1931 a 1934.

Pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří
Tohoto pojištění se týkaly: zákon z r. 1924 a prováděcí vládní nařízení z r. 1925. Nad nemocenskými
pojišťovnami měla dozor Ústřední sociální pojišťovna. Pojištění horníků obstarávala bratrská pokladna.
Ad zákon z r. 1924 a předpis 1925 – tímto zákonem poprvé dáno dělníkům určité zabezpečení v případě
stáří, nemoci nebo invalidity. Vyplácené důchody znamenaly určitou, i když minimální životní jistotu.
Novelizován 1928 a 1934 – přinesla na jedné straně snížení nemocenského avšak zlepšení nároků
v oblasti invalidního a starobního pojištění.
Starobní podpora – pojištění podle zákona z 1924 se nevztahovalo na osoby starší 60 let. Až zákon z r.
1929 jim umožnil přiznání státní starobní podpory.

Podpora v nezaměstnanosti a státní příspěvek
1918 přijat zákon o podpoře nezaměstnaných (4 Kč denně). Nárok na státní podporu mohli uplatňovat
dělníci a demobilizovaní vojáci, tedy těm, kteří se marně ucházeli o práci. Nezaměstnaný ztrácel nárok na
podporu, pokud nepřijal tzv. nouzovou práci, přikázanou mu veřejnou správou.
Zákon z r. 1921 stanovil, že k podpoře v nezaměstnanosti se poskytuje státní příspěvek. Systém státních
podpor nahrazen tzv. gentským systémem, tzn. dobrovolným pojištěním pro případ nezaměstnanosti
(mohli se pojistit u své odborové organizace – péče o nezaměstnané tak přešla na ně). Nárok na podporu
měli nyní jen odborově organizovaní a nemocensky pojištění občané.
1919 přijat zákon o péči státu o válečné poškozence – zabezpečeni zvláštními důchody.

Pracovní právo
Byly zrušeny pracovní a čelední knížky a zaveden osmihodinový pracovní den - zákon z r. 1918. Do té
doby pracovali např. v závodech 9-11 hodin.
V letech 1918-1921 vydány předpisy o práci žen a dětí, o ochraně mezd, i placené dovolené, o kolektivních
smlouvách aj.
Zákon z r. 1919 upravoval vztahy mezi podnikateli, zprostředkovateli a domácími dělníky. Stanoveny
minimální mzdy, zavedeny mzdové úřady.


                                                  - 74 -
Prací dětí se zabýval zákon z r. 1919. Měl zamezit využívání práce dětí do 14 let za plat nebo pravidelně i
bez odměny. Připouštěn zaměstnání dětí v zemědělství nebo domácnosti v lehkých pracích od 10 let.
Již zákon o osmihodinové pracovní době přinesl určité výhody pro mladistvé – např. nesměli vykonávat
noční práci (podobně ani ženy).
V r. 1931 se začaly utvářet poradní sbory pro ochranu pracující mládeže. Zabývaly se náměty pro zlepšení
pracovního zákonodárství mladistvých. Pracující mládeže se týkala i řada právních předpisů, tzv.
čeledních řádů (ještě z doby R-U).
Zákonem z r. 1931 zřízeny pracovní soudy.

Bytová péče
Dozor nad stavem a používáním bytového fondu měla bytová inspekce. Pro veřejné účely bylo možno
zasahovat do vlastnického práva a zabírat budovy nebo jejich části.
Zákon z r. 1925 o ochraně nájemníků nahradil starší znění. Platil do r. 1928. V zákoně uvedeny důvody
zrušení nájemní smlouvy, přičemž s výpovědí musel souhlasit okresní soud (např. neužívá byt, hrubě
porušuje pořádat atd.). V další části se hovoří o nájemném (stanoveny limity) aj.
Vláda také podporovala rozvoj stavebnictví, podpora soukromého stavebního podnikání (novým stavbám
poskytnuta citelná daňová zvýhodnění a různé úlevy).

Zdravotnictví
V Rakousku neexistoval všeobecný zdravotní zákon. Organizace zdravotnictví upravena speciálním
říšským zákonem z r. 1870.
ČSR zcentralizovala zdravotní správu tím, že ji odejmula obcím. Tzv. zdravotní policie přenesena na státní
úřady zákonem z r. 1920. Veřejnou správu vykonávaly okresní a zemské úřady, v nejvyšší instanci
ministerstvo zdravotnictví. Zdravotní správa spočívá v dozoru nad léčebnými zařízeními a v provádění
zdravotně policejních předpisů. Zvláštní předpisy také upravovaly činnost lékáren.
Péči vykonávali lékaři (státní úředníci). Lékaři byli členy Lékařské komory, členství v ní bylo povinné.
Komory měly chránit a podporovat zájmy lékařského stavu. Dozor nad komorou měl příslušný politický
úřad.

43.A.Obnovené zřízení zemské a jeho doplňky

Obnovené zřízení zemské (1627 Čechy, 1628 Morava)
Již od porážky stavovského povstání se připravuje revize právního řádu v Čechách i na Moravě (4 otázky:
co učinit k upevnění katolické víry, jak upevnit v zemi spravedlnost, co učinit k upevnění vojenské moci,
jak upevnit finanční situaci v zemi). Některá opatření prováděna již po popravě předáků opozice
21.6.1621. Tak byl zrušen např. Rudolfův majestát (1609), vypovězeni nekatoličtí duchovní z Prahy aj.
Patentem z r. 1624 prohlášeno za jediné náboženství vyznání katolické.
Hlavním teoretickým východiskem kodifikačních změn se stala „Teorie o propadlých právech“ –
vycházela z obyčejů válečného práva, poražená strana (stavové) ztrácí všechna práva, která získává vítěz,
může je měnit, rušit atd. bez ohledu na tradice a výsady českého státu či stavů .

OZZ bylo vytištěno německy (český tisk zůstal nedokončen). Ferdinand II. Ho uvozovacím patentem
prohlásil 10.5.1627 za zákon. Na Moravě se tak stalo až v roce 1628.

Obsah
1) Jedná se o zemskou ústavu a zákoník zemského civilního práva.
2) Změna postavení panovníka – trůn učiněn „prostě“ dědičným v rodě habsburském – tzn. zrušeno
   právo stavů volit krále či přijímat ho, pokud nastupoval z vládnoucí dynastie.
3) Panovník měl výhradní pravomoc zákonodárnou, náleželo mu právo udělovat inkolát. Zemští úředníci
   odpovídají jen králi, nikoliv zemi, jakýkoliv pokus o zásah do panovníkových práv (dokonce i
   zákonodárná iniciativa) byl považován za zločin urážky majestátu a stíhán trestem smrti.
4) Změny kompetence zemského sněmu – objevuje se 4. stav – prelátský (duchovenstvo) - další stavy:
   páni, rytíři, města, ZS nemůže vydávat zákony.
5) Zrušena všechna náboženská privilegia církví nekatolických, kdo nepřestoupil na katolickou víru
   musel odejít ze země (značný odchod šlechtických rodin a měšťanů).
6) OZZ potvrdilo zrušení úřadů purkrabí karlštejnských, jejichž důchody si přisvojila komora. Úředníci
   zemští byli nadále jmenováni králem jen na pět let.
7) Svrchovanost zemského soudu padla, jeho rozsudky potvrzoval napříště panovník. Panovník mohl
   kohokoli vyjmout z kompetence kteréhokoliv soudu, zastavit soudní řízení apod. Souzení na základě



                                                  - 75 -
    právních obyčejů nebo podle volné úvahy soudů nebo starších nálezů zakázáno. Podpůrným
    pramenem práva se stal zákoník městského práva či právo římské. Dosavadní ústní a veřejné řízení
    bylo nahrazeno zásadou písemnosti a tajnosti.
8) Zrovnoprávněna němčina s češtinou = základ postupné germanizace – postupně výhradní postavení
    němčiny jako jazyka úředního.
Ve vedlejších zemích nedošlo k tak převratným změnám, zejména z ohledů vojensko-politických.

V roce 1640 vydáno OZZ ve Vídni podruhé (na Moravě 1650) a byly připojeny Novely a Deklaratoria, tj.
doplňky a vysvětlivky, které poněkud mírnily strohý absolutistický ráz původního textu.
V roce 1753 třetí vydání v Praze. Všechna tři vydání mají jako doplněk Smlouvu o kovy a Smlouvu
Stavováclavskou (viz 37.A).
Poslední vydání OZZ v roce 1888 jako právněhistorický pramen v Jirečkově právnické edici (zde vycházeli
právnické památky) jako Codex iuris bohemici, přičemž však stále ještě tehdy nebylo jen historickou
památkou a jeho některá ustanovení byla základem státoprávního poměru českého království
k habsburské dynastii a odvolávaly se na něj české politické kruhy usilující o realizace svého
státoprávního programu. Ve své převážné části byl text OZZ postupně rušen zákoníky česko-rakouskými,
které nahrazovaly samostatný český právní řád.

43.B. Protektorátní, domácí správní orgány

Dvojího druhu: orgány autonomní (autonomní správa) a orgány říšské, které byly prvním nadřazeny,
autonomní zcela závislé na německých institucích.
Postavení autonomních orgánů bylo upraveno jen říšskými předpisy. Vedle početných norem byla činnost
autonomních orgánů usměrňována bezprostředními příkazy německých míst, které pohlížely na tyto
orgány jako na přední nástroj představ a cílů německé politiky.
Hlava autonomní správy, hlava protektorátu a vláda protektorátu postrádaly ve svých funkcích politickou
reprezentativnost. Tu jim nemohlo poskytnout ani:
- národní souručenství – jediné hnutí, v němž se sešla část zjednodušené stranické struktury z období 2.
republiky. Výbor národního souručenství měl fungovat jako náhražka parlamentu, rozpuštěného E.
Háchou 21.3.1939. Němci si tuto organizaci posléze podřídili.

Hlavou autonomní správy se stal prezident E. Hácha a to až do konce protektorátu, v počátcích naivně
věřil slibům nacistů, snažil se zmírnit intenzitu německé perzekuce, po zatčení generála Eliáše chtěl
rezignovat. V době největšího fašistického běsnění po atentátu na R. Heydricha přestal vyvíjet jakoukoliv
činnost. V důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu přestal vykonávat i vnější povinnosti svého úřadu,
v nichž jej zastupoval předseda vlády. V září 1943 pořídil Hácha svůj politický testament, za nástupce
označil J. Krejčího (předseda vlády), popř. A. Hrubého (ministr zemědělství). 12.5.1945 zatčen na zámku
v Lánech a zemřel 27.6.1945 v nemocnici na Pankráci.
Během šestiletého trvání protektorátu se vytvořili 4 vládní kabinety pod vedením: R. Berana, gen. Eliáše, J.
Krejčího a R. Bienerta. Beran a Eliáš byly spojeni s domácím i zahraničním odbojem, za to pronásledováni
a poté potrestáni. Vláda Krejčího a Bienerta se staly otevřeným nástrojem v prosazování záměrů
okupantů.

Zastupující říšský protektor Heydrich provedl počátkem roku 1942 správní reformu centrálních orgánů
v protektorátu, kterou byla podstatně zasažena i autonomní vláda. Mimořádný význam mělo zřízení
pozemkového Úřadu pro Čechy a Moravu, který převzal rovněž správu státních lesů a statků. Tento úřad
se však brzy dostal do německých rukou.

Nižší složky správy
Zřízení protektorátu se bezprostředně nedotklo dosavadní struktury nižších složek správní soustavy, tj.
správy zemské, okresní a obecní samosprávy.
Rychlá změna dosavadních principů – cílem bylo oslabení a posléze úplné odbourání volených
zastupitelstev, současně se správa dostávala pod kontrolu říšských orgánů.
Německé správní instituce, vytvořené ihned po provedení okupace, pracovaly jako přímá součást říšské
správy. Dohlížely na správu autonomní, tj. na okresní hejtmany a obecní samosprávy. Jednotkou německé
správy se stal tzv. oberlandrát (ORL – úřad i název úředníka), považovaný za inspektora říšského
protektora. ORL podléhaly říšskému protektorovi a od r. 1943 německému ministrovi protektorátu.
Relativní oddělení nižších složek autonomní a německé správy bylo zlikvidováno v druhé fázi Heydrichovy
správní reformy – zjednodušil správní soustavu tak, že přenesl část agendy ORL a část agendy říšského



                                                  - 76 -
protektora na autonomní orgány, které ji začaly vykonávat „z příkazu říše“. Toto pověření se projevilo i
v označení dosud autonomních úřadů (např. zemský prezident – správa z příkazu říše). Rozhodující pozice
ve správě začali přebírat Němci.
Zcela novým typem správního orgánu, který neměl v období první a druhé republiky předchůdce byl úřad
práce (Arbeitsamt) – jejich vznik byl důsledkem zavedení všeobecné pracovní povinnosti. Pracovní síla
byla vyvážena do Německa a jiným obsazených území.
Správní činnost byla provázena likvidací obvyklých zásad legality, např. omezeny, či zrušeny opravné
prostředky.

44.A. Zemské sněmy a zemské výbory za absolutismu, Pavel Stránský o zemských
    sněmech

Nejdříve a nejpodstatněji byla reformována hned po nástupu absolutismu správa zemí.
Okamžitým opatřením bylo jmenování nových, králi oddaných místodržících i na Moravě a ve Slezsku (v
Čechách Karel z Lichtenštejna) – vládli jako zmocněnci krále.
Později vláda opět svěřena sborům úředníků:
1625 v Čechách sbor místodržících, tvořen z nejvyšších zemských úředníků a soudců, prvním
místodržícím se stal nejvyšší purkrabí, který současně zastával i úřad předsedy zemského sněmu a
zemského soudu. Výkon jejich funkce byl čestný.
1636 na Moravě zřízen nový nejvyšší úřad správní a soudní tzv. tribunál, v čele s moravským zemským
hejtmanem, ve Slezsku 1625 vrchní úřad zemský
1748 v Čechách i na Moravě zřízen nový úřad pro správu zemí – královská deputace (tomuto úřadu
dána nejvyšší pravomoc v otázkách vojenských, finančních aj. – zmenšena tak pravomoc českého
zemského místodržitelství), později nový název královská reprezentace s komorou – v čele president.
1763 v souvislosti se změnami ve státních orgánech nový název – v Čechách a na Moravě „královské
zemské gubernium“, ve Slezsku „královský úřad“ v Opavě, do čela v Čechách opět nejvyšší purkrabí, na
Moravě zemský hejtman. V Čechách byl ke guberniu připojen i Consess, takže správa a soudnictví byly
v jednom početném orgánu.
Od r. 1771 rozdělena gubernia na dva senáty – správní a soudní, který však r. 1783 zanikl jako důsledek
vydání josefínského soudního řádu, gubernium na místo správy soudní tak začalo spravovat otázky
finanční.
Pro správu Moravy a Slezska bylo r. 1782 zřízeno společné gubernium moravsko-slezské se sídlem
v Brně.

Zemský výbor
Poslední orgán stavovské samosprávy, jeho vznik je nutno spojovat s právem povolovat berně, které bylo
zemskému sněmu ponecháno i po r. 1627. Sněm po vyslovení souhlasu s výší berní volil pravidelně
zvláštní komise k rozvržení schválených daní. Odtud se vyvinula praxe, že si sněm volil komise, kterým
svěřoval řízení všech záležitostí, které mu ještě náležely v období, kdy sám nezasedal.
Od r. 1714 zřízen osmičlenný stálý zemský výbor, který pod předsednictvím nejvyššího purkrabího řídil
hospodářskou správu země, tj. ty úseky, které byly závislé na zemských financích (do r. 1848). Pokud měl
jednat o dalších záležitostech, býval rozšiřován o zástupce jednotlivých stavů. V tomto orgánu můžeme tak
spatřovat zárodek stálého parlamentního výboru nebo předsednictva sněmovny. Avšak právě proto, že
tento orgán vyjadřoval především zájmy zemské šlechty, byl nepohodlný centralizačnímu úsilí Josefa II. R.
1784 byl proto zrušen a obnoven až po jeho smrti. Byl podřízen guberniu. Poslední stavovský zemský
výbor plnil své funkce do r. 1861, kdy byl na základě nového zemského zřízení (20.2.1861) ustanoven
zemským sněmem nový zemský výbor.

Pavel Stránský
Byl emigrantem, napsal latinské dílo Respublica Bojema (O státě Českém, Český stát), které bylo poprvé
vydáno r. 1634 v nizozemském Leidenu. Zabývá se v něm např. i geografickými poměry, posloupností
panovníků. Nalezneme zde kapitoly o zákonech a právu, o orgánech státu (Zemské sněmy - postavení,
kompetence), jsou tu popsané i pohřební ceremoniály. Stránský polemizuje s Melchiorem Goldastem o
samostatnosti Koruny české. Podává důkaz, že naše země byly vždy samostatné, že naše právo pochází z
domácích zdrojů.
Z díla Respublica Bojema – Stránský považuje péči o sněmy za zcela nezbytný prostředek k opatřování
výhod společenského života. Kdykoliv je třeba rozhodnout o státě nebo o jakékoli závažné záležitosti
státní, je třeba, aby se to dělo na sněmu a z vůle lidu. Právo svolávat sněm a povolávat lid k společným
úvahám o světských věcech není povoleno nikomu mimo krále, popř. nejvyšším zemským úředníkům.



                                                 - 77 -
Říká, že českého sněmu, je-li generální, se účastní na pozvání i přivtělené země (není tak třeba mluvit o
zemském sněmu Moravském, Slezském či Lužičanů). Při sněmech vlastních vyřizují všechno sami čeští
stavové. Nebylo stanoveno místo konání sněmů, nejvíce se však svolával do Prahy. Sněmovní místnost
nazývá sněmovní světnicí. Dále popisuje samotné jednání na sněmu od příchodu panovníka, sněmovních
úvah, písemné vyjádření odpovědi, která má být předána králi. Král odpověď prostuduje a odpoví tzv.
replikou co se mu líbí či nelíbí, sněm opět jedná a piluje přesné znění. Poté se král vrací, aby byl přítomen
vyhlášení. Usnesení založeno do zemských desek. Tento postup mohl trvat i několik dní.

44.B. Dekretální pravomoc prezidenta ČSR

Dekretální období prezidenta republiky
Po postupném osvobozování se na území republiky utvořila dvě centra prvotní normotvorné činnosti:
prezident republiky a Slovenská národní rada (SNR). Dekretální pravomoc prezidenta a nařizovací
pravomoc SNR byly dvěma formami rovnocenné zákonodárné činnosti, z nichž na území české části státu
(neomezeně) a celého tehdejšího státu (omezeně) působila jen dekretální pravomoc prezidenta, založená
ústavním dekretem z 15.10.1940, vydaném v londýnském exilu a publikovaným pod č. 2/1940. V polovině
roku 1944 byla omezena doba jejich platnosti na 6 měsíců po dni, kdy se sejde ke svému zasedání na
osvobozeném území ČSR Národní shromáždění, pokud je dodatečně neschválí, aby jim zajistilo další
platnost.
Dekretální pravomoc byla plně závislá na zákonodárné iniciativě a kontrasignaci vlády a v případě
celostátního zákonodárství na předběžné dohodě se SNR. Na osvobozeném území, počínaje 2.4.1945,
vydal prezident Beneš celkem 98 dekretů, z nich 6 ústavních. Dva dekrety podepsal na východním
Slovensku, ostatní v Praze. Pravomoc vydávat dekrety si prezident podržel do 27.10.1945.
Prostřednictvím dekretů byla provedena nejdůležitější rekonstrukční opatření poválečného státního a
společenského uspořádání a současně byl jimi právně vymezen vztah k okupační minulosti. Dekrety byly
utvořeny ústřední orgány (organizace vlády, Prozatímní národní shromáždění), na jejich základě došlo
k provedení tzv. národní očisty a k potrestání válečných zločinců a domácích zrádců, včetně vytvoření
mimořádného soudnictví k uskutečnění tohoto účelu (retribuce).
Dekrety také zasáhly do majetkových práv příslušníků německé a maďarské národnosti (konfiskace), ti
také většinou pozbyli čsl. stání občanství.

Ústavní dekrety prezidenta ČSR
V závěrečné fázi činnosti exilového státního zřízení bylo připravováno obnovení právního řádu a státních
orgánů osvobozeného Československa. V činnosti se projevuje vliv názorů Moskvy a vedení Komunistické
strany Československa, které své požadavky tlumočí Benešovi v průběhu jeho návštěvy v Moskvě v
prosinci 1943. K jejich prosazení komunisté využívali především vzrůstající prestiž a vojenskou sílu
Sovětského svazu. Uzavřena smlouva se SSSR o poměru mezi čsl. správou a sovětským vrchním velitelem.
(viz 11. B - dohoda s RA). Prezident republiky vydal ústavní dekret č. 10 Úředního věstníku čsl. o dočasné
správě osvobozeného území ČSR (viz 11. B – závěrečná fáze).
Vládní delegát se řídí se československými právními předpisy, vydanými do 28.9.1938, dekrety
prezidenta a nařízeními exilové vlády a byla mu svěřena pravomoc zastupovat rezortní ministry, mohl k
zajištění svých úkolů vydávat prozatímní vládní nařízení schvalované poté vládou. Jeho úřad zanikl
příchodem československé vlády. Vládním delegátem byl František Němec.

Ústavní dekret č. 11/1944 - o obnovení právního pořádku
Vydán 3.8.1944, po válce publikován jako 30/1945.
Platil dočasně pouze v českých zemích a konečnou podobu dostal teprve zákonem NS č. 12/1946 ze dne
19.12.1945, kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku.
I. hlava - o obecných právní normách. Součástí právního řádu se stávají pouze předpisy do 30.9.1938,
ostatní vydané od tohoto data do skončení tzv. doby nesvobody, nebyly součástí, protože nebyly vydané ze
svobodné vůle.
Na přechodnou dobu mohou být používány, ty které neodporují ústavní listině, rozhoduje soud v
konkrétním případě. V žádném případě nemohlo být používáno předpisů občanského a trestního
soudního řízení a občanského a rodinného práva.
Tento dekret také stanovil, že všechny právní předpisy exilového zřízení podléhají dodatečné ratihabici.
II. hlava - se týká individuálních správních rozhodnutí a soudních rozsudků, které bylo možno na návrh
stran zrušit nebo změnit, pokud se právní předpisy, podle kterých byly vydány, příčily ústavě. Trestní
rozsudky byly označeny za nicotné, a to ty které nebyly trestné podle čsl. práva a nebo byly spáchány
s úmyslem přispět k svobodě ČSR.



                                                   - 78 -
IV. hlava - ponechává na vládě možnost určit svým nařízením, které ze soudních či správních orgánů,
zřízených za nesvobody, mohly dočasně fungovat. Doba nesvobody skončila 4.5.1945.

Ústavní dekret č. 18/1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění
Vydán v exilu 4.12.1944. Na osvobozeném území měly jako prozatímní orgány státní správy vznikat
místní, okresní a zemské národní výbory, podřízené vládě.
Z národních výborů mělo vzejít prozatímní Národní shromáždění jakožto nejvyšší zákonodárný orgán.
Otevřená zůstala otázka fungování dosavadního systému orgánů státní správy a délka prozatímního
období, to řešilo až nařízení nové „Košické vlády“ č. 4/1945 o volbě a pravomoci národních výborů a
ústavní dekret č. 47/1945 z 25.8.1945 o prozatímním Národním shromáždění.

Ústavní dekret č. 3 o výkonu moci zákonodárné v přechodném období
Vydán 22.2.1945. tímto dekretem se zmocňuje prezident vydávat na osvobozeném území dekrety podle
dekretu o prozatímním výkonu zákonodárné moci z roku 1940 až do doby, než se ustanoví prozatímní
Národní shromáždění. Prezident si nemusí vyžadovat poradní zprávu Státní rady, která zaniká přechodem
na osvobozené území.

Při přípravě na návrat do vlasti vydal prezident ještě sérii dekretů, které se týkaly hospodářských a
měnových záležitostí.

Ústavní dekret č. 6 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných
lidových soudech.
Vydán 1.2.1945. S určitými změnami byl nahrazen v osvobozené republice a pouze pro české země
platným, stejně nazývaným dekretem 16/1945 - stanovoval po dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od
28.5.1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu obsažené trestné činy a zřizuje pro ně mimořádné lidové
soudy. Na Slovensku se uplatnilo nařízení Slovenské národní rady č. 33 o potrestání fašistických zločinců,
okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví.

Při faktické obnově ČSR však došlo k významným změnám v uvedené Benešově koncepci, připravované
v Londýně. Změny vyvolalo dění na Slovensku, vzestup vlivu KSČ, postup SSSR na Podkarpatské Rusi.
Na Slovensku 1943 došlo k vytvoření Slovenské národní rady (SNR) jako společného orgánu občanského
a komunistického protifašistického odboje. Programem se stala „Vánoční dohoda“ - požaduje obnovení
ČSR, avšak na principu rovný s rovným, rozsáhlé hospodářské a sociální reformy, definitivní úprava
poměru slovenského národa k českému - měly rozhodnout výhradně svobodně zvolení zástupci
slovenského národa. SNR se pokusila převzít moc po vypuknutí SNP a 1.9.1944 vydala prohlášení, podle
něhož přebírá nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc, jako jediný oprávněný zástupce slovenského
národa, až do doby demokratické konstituce legitimních orgánů. Převzala řízení povstání a obranu a
vyhlásila, že chce postupovat v souladu s českými orgány v zahraničí a pracovat na vytvoření ČSR.
Deklarace byla potvrzena vydáním nařízení č. 1/1944 SNR - podle něhož vykonává veškerou
zákonodárnou (nařízení, publikovaná ve Sbírce nařízení SNR), výkonnou a vládní moc. Řeší problém
platnosti stávajících čsl. a sl. právních předpisů, zůstávají prozatímně v platnosti pokud neodporují
republikánskému zřízení a demokratickému duchu. Pokládá exilovou vládu za reprezentanta ČSR
v zahraničí, postavila se proti Benešově koncepci právní a politické kontinuity ve vnitrostátním měřítku.
Znovu potvrdila požadavek rovných národů.
Výše uvedené způsobilo, že celá řada dekretů prezidenta nebyla na Slovensku platná, došlo k
asymetrickému uspořádání čsl. orgánů.
Po ustavení nové čsl. vlády v Košicích vydával prezident své dekrety ve smyslu nařízení SNR č. 30 s
celostátní platností pouze po dohodě s SNR a politicky řešila uvedenou situaci dohoda mezi vládou a SNR,
zvaná též první pražská dohoda.
Místo stávajících slovenských ústředních úřadů byla zřízena tzv. pověřenectva a předsednictvo SNR, na
které byly ke konci povstání přeneseny veškeré pravomoci podle nařízení č. 1 SNR, stejně jako funkce
pověřenectev. S vývojem na Slovensku se nechce smířit londýnská emigrační vláda a prezident Beneš – na
Slovensko vyslán vládní delegát, 2. paradesantní brigáda a 1. čs. stíhací pluk, velení nad 1. čsl. armádou na
Slovensku převzal člen londýnské vlády generál Rudolf Viest, působení není úspěšné, delegát se dostal do
sporu s SNR, povstání poraženo, jasné že obnovení ČSR je v rukou Rudé armády, autorita SNR nemůže být
opomíjena.
Benešova teorie kontinuity a obnovy ČSR v předmnichovských hranicích byla kromě vývoje na Slovensku
ohrožena i vstupem Rudé armády na Podkarpatskou Rus. Ruské vojenské orgány neposkytly vládnímu
delegátovi dostatečnou podporu ve smyslu smlouvy a umožnily za aktivní účasti NKVD „spontánní akci



                                                   - 79 -
místního obyvatelstva za připojení k SSSR“. Beneš a vláda jsou nuceni akceptovat odtržení Rusi a její
připojení k SSSR. Po válce potvrzuje mezinárodní smlouva ČSR- SSSR z 29.5.1945 a ústavní dekret č.
60/1945 o přípravě jejího provedení. Londýnskému zřízení není umožněno se vrátit ve své původní
podobě do osvobozené vlasti.
Nátlakem KSČ a jejího moskevského exilového vedení (SSSR) bylo rozhodnuto o vytvoření nové vlády a
podání demise londýnské. V novém uspořádání již nebylo místo pro Státní a Právní radu. V březnu 1945 -
opouští Beneš Londýn a odjíždí do Moskvy kde se jedná o nové vládě, dohoda o složení vlády je vyhlášena
symbolicky a osvobozeném území v Košicích.

45.A. Koncepce a reforma státní správy Josefa II.

Cirkulář Josefa II. státním úředníkům
Rozsáhlé Josefínské reformy provádělo státní úřednictvo. Státní úředník měl podle josefínských zásad
nejen správně pochopit smysl nařízení a přesně je vykonat, ale též šířit oficiální názory mezi
obyvatelstvem a získat sympatie pro vládu. Josef II. sám sebe považoval za „prvního úředníka státu“.
V listopadu roku 1783 byly představy o profilu úředníka publikovány ve známém nabádavém výkladu –
oběžníku, zvaném pastýřský list k úřednictvu. Po tomto listě pak následovala konkrétní opatření. Bylo
zavedeno pravidelné každoroční tajné hodnocení úředníků, úředníkům bylo zakázáno zastávat současně
dva státní úřady nebo mít při úřadu soukromé zaměstnání. Byla zavedena úsporná opatření ve výdajích
všech státních úřadů, ale zajištěny i penze vdovám po státních úřednících. (viz. prameny str. 149)

V roce 1787 byl vydán Policejní řád pro město Prahu, který upravoval služby policejních orgánů. Bylo to
udržování klidu, pořádku a bezpečnosti osob a majetku, péče o veřejné zdravotnictví, dohled nad
řemeslníky, trhy, dozor protipožární a stavební.

Reforma krajské správy
Zavedením krajské správy byly v polovině 18. st. položeny základy správní organizace, na kterých se v 19.
st. vyvíjel moderní správní systém.
Jednotný ráz českorakouské správy byl prosazen Josefem II. v letech 1783-1784, kdy byli postaveni krajští
hejtmané na úroveň guberniálních radů a kraje rozděleny na tzv. visitační okresy v čele se státem
placenými komisaři. Byl také rozšířen správní aparát v krajích. Všichni úředníci (sekretář, protokolista,
kancelisté, dragouni) byli placení státem a museli mít zvláštní vzdělání: zprvu jen praxe, později
absolvování přednášek o krajské úřední praxi (od r. 1773). Od r. 1775 zavedena roční povinná praxe
každého uchazeče. Krajská správní reforma položila zároveň základy úředního postupu na složitém
úředním žebříčku.
Od r. 1783 byla o krajských úřednících vedena konduitní listina. Úředníci museli být především
katolického vyznání (změna až s tolerančním patentem), vést zbožný život a nesměli být svobodnými
zednáři. 4.12.1783 vydán Pastýřský list Josefa II. – ukládal úředníkům byrokratickou horlivost a oddanost
státu, byl vyznáním víry v sílu státu, kdy Josef II. se pokládal za prvého úředníka a služebníka.

Reforma městské správy
Nejpodstatnější zásah do městské správy přinesla reforma Josefa II. nazývána regulace magistrátů
(1783-1785) - staré městské rady změněny v magistráty. Magistráty ve své soudní činnosti podrobeny
apelačnímu soudu, v činnosti správní krajským hejtmanům v Praze přímo guberniu (Praha tehdy konečně
sloučena v jedno město s jedním magistrátem, vytvořen zde úřad policejního ředitele). Magistráty platilo
město, vyžadovalo se určité vzdělání, působily jako 1. instanční soud pro městské obyvatelstvo.

Toto otázkou si nejsem úplně jistá, nemohla jsem jí přesně v učebnici najít.

45.B. Spolčovací a shromažďovací právo 1848 - 1948

Právo spolčovací
Cestu k zakotvení spolčovací svobody otevřel r. 1848. Již dubnová ústava 1848 slibovala občanům právo
vytvářet spolky. Až v březnové ústavě z r. 1849 byl vznik spolků učiněn závislým na jejich cílech, účelu a
prostředcích, které nesměly mít protistátní charakter. Současně zaveden policejní dohled nad jejich
činností.
Patentem z 31.12.1851 byly veškeré politické spolky zakázány, jako výraz omezení politického života
v Rakousku.




                                                   - 80 -
Základem spolkového života se stal spolkový patent z r. 1852 provedený jen z části, v platnosti
ponechána ustanovení, která upravovala činnost výdělečných spolků. Teprve obnovení ústavnosti 1861
znovu otevřelo cestu k obnovení spolkové a shromažďovací svobody, právně zakotvena až 1867.
Zákon spolkový (134/1867) povoloval vytváření spolků, rozlišoval politické (zasahovaly svou činností
do zákonodárství a správy) a nepolitické. Zákon se nevztahoval na spolky výdělečně činné a náboženské.
Policejní úřady měly právo zakázat spolek kdykoliv. Tak se tedy vznik a existence spolků dostaly
bezprostředně pod dohled policejních orgánů.
Rozhodování o vzniku spolku bylo v kompetenci zemského místodržitelství, dohled náležel okresním
hejtmanům nebo policejním ředitelstvím, těm musely spolky hlásit jména členů, program činnosti,
oznamovat konání schůzí.
Státní opatření proti dělnickým spolkům (v 70. a 80. letech 19. stol. byly činnost dělnických spolků
prakticky ochromena). Spolky (právnické osoby, nositel práv a povinností) nelze ztotožňovat s činností
politických stran, které právní řád vůbec neupravoval (existovaly jen fakticky) – nešlo tedy stranu ani
zakázat. Zatímco každý spolek byl právnickou osobou, mohl vystupovat jako nositel práv a povinnosti,
politická strana existovala jen de facto (nikdo ji nemohl povolit ani zakázat, protože stála mimo právní
řád). Trestní zákon ale stíhal členství v ilegální straně, byly-li její zájmy nebezpečné státu.
Shromažďovací právo
Zákonem shromažďovacím č.135/1867 ř. z. bylo dovoleno konat shromáždění, ale muselo být policii
hlášeno nejméně tři dny předem (až na výjimky: svatební průvody, procesí, poutě).
Zákon rozlišoval: shromáždění lidu, všeobecně přístupné shromáždění, shromáždění omezené jen na
hosty. Policie měla právo shromáždění zakázat, rozpouštět, měla právo vysílat tam své zástupce a v
případě potřeby shromáždění rozpouštět.

Za přestoupení zákonu spolčovacího a shromažďovacího byly ukládány tresty vězení do 6 neděl nebo
pokuta až 400 K. Běžně však byli pachatelé těchto přestupků stíháni soudně na základě trestního zákona a
tresty tak byly mnohem vyšší.
Právní úpravu spolkové činnosti a shromažďovacího práva včetně policejních praktik převzala později i
ČSR. Zavedení spolkového a shromažďovacího práva v Rakousku znamenalo značný pokrok a stalo se
základem pro rozvoj organizovaného dělnického a národního hnutí.

Vývoj těchto práv po roce 1920
Ústavní garance obou práv byla definitivní ústavou z roku 1920, kde byla nově upravena, ale jádro
prováděcích zákonů a nařízení k ní pocházelo z právního řádu R-U. Pozdějším československým
zákonodárstvím byly jejich základní směrnice pouze doplněny. Tyto práva jsou v ústavě zakotvena v §
113, který připouštěl různá omezení spolkového a shromažďovacího práva cestou běžného zákona.
Nositelem zvláštní trestněprávní ochrany svobody shromažďovací se mělo stát ustanovení §4 a §5 zákona
proti tisku a na ochranu svobody ve shromážděních. Za jednání trestné se tu označovalo každé
úmyslné maření a rušení shromáždění zákonně svolaného, ale i neoprávněná účast nepovolaných osob na
takovém shromáždění.
Právní existence dosavadních spolků nebyla v historických zemích nijak zpochybněna, ale ve skutečnosti
došlo k jejich selektivní revizi na základě zákona č. 267/1920. Toto ustanovení upravovalo spolky a jejich
názvy.
K objektivnímu rozšíření spolčovacího práva došlo v ČSR tím, že po vydání volebního řádu v roce 1919
přestala praxe aplikovat dosavadní ustanovení spolčovacích předpisů omezující činnost žen v politických
spolcích. Na novém ústavněprávním základě docházelo k rozpouštění spolků. Na druhé straně ústava
rozšiřovala rozsah spolčovacího práva o spolčování k ochraně a podpoře pracovních, zaměstnaneckých a
hospodářských poměrů.
Politické strany se neustavovaly jako spolky a nemají ani charakter právnické osoby. Jejich činnost byla
upravena pouze v zákoně o zastavení činnosti a rozpuštění politických stran. Tento zákon omezoval
nebo komplikoval využívání svobody spolčovací relativně velkých skupin občanů.
Tajné spolčování bylo postihováno zvláštní trestní normou v zákoně na ochranu republiky z roku 1923
za předpokladu, že podvracelo samostatnost, ústavní jednotu nebo demokraticko-republikánskou formu
státu.

46.A. Ústřední a místní správa v Čechách za absolutismu

Po 30tileté válce se objevuje nutnost centralizace habsburských zemích.




                                                 - 81 -
Základní osobou ústředního aparátu se stal absolutistický panovník – ve své moci byl nesesaditelný,
neodpovědný, absolutní moc, stál nad společností. Základem jeho moci rozvětvený byrokratický aparát a
armáda. Byl reprezentantem šlechty a chránil její zájmy.

Spolu s centralizací postupovalo odbourávání všech stavovských výsad a byrokratizace aparátu.

Nejvyšší orgány
Ferdinand I. postupně vytváří složitou soustavu ústředních orgánů, kdy vznikly tři základní úřady, které
vytvořily jakousi nadstavbu státního aparátu, která byla společná jak pro rakouské země, tak pro stát
český i uherský – byly to tehdy tajná rada, dvorská rada a dvorská komora.

Tajná rada (od 1527) - poradní orgán, v 17. st. už není pouhým poradním orgánem, ale sama aktivně
působí a rozhoduje o zahraniční politice (rozrostl se i počet členů – r. 1636 – 15 členů, pak až 70 členů).
Početní růst tajné rady však s sebou přinášel i pokles jejího významu. Proto namísto plenárních zasedání
začaly rozhodovat jednotlivé komise - výbory tajné rady, z nichž pak tzv. Stálá tajná konference (STK)
převzala funkce a oprávnění tajné rady. Tento nový orgán byl čtyřčlenný. V r. 1709 STK rozdělena na dva
orgány, tzv. užší (3-5 členů) – převážně zahraniční agenda, a širší (8-9)– správa vnitřních záležitostí.

Za Marie Terezie, za úsilí dvora o centralizaci státních orgánů, mizí význam širší konference a postupně
zaniká i užší konference. Panovnice řídí státní záležitosti za pomoci ministrů.
Od r. 1742 pak působí ve správě zahraničních záležitostí nový orgán Domácí a dvorská státní kancelář –
v čele kancléř, řídila sbor diplomatických zástupců: 4 velvyslanectví, 22 vyslaneckých úřadů a konsulátů.
Od r. 1749 funguje tajná domácí dvorní a státní archiv, od r. 1757 akademie pro vzdělávání diplomatů.

Státní rada – vytvořena koncem r. 1760 jako ústřední orgán pro české a rakouské země– tím dochází k
jednotnému řízení vnitřních záležitostí obou celků (administrativně spojeny do r. 1749). Neměla přímou
nařizovací pravomoc a omezovala se především na činnost dřívější tajné rady, prováděla kontrolu dalších
správních orgánů.
Byla reformována až r. 1801, kdy místo ní bylo zřízeno tzv. státní konferenční ministerstvo, které se
soustředilo na správu vnitřní i zahraniční, otázky vojenské. Po nezdaru této reformy obnovena státní rada
/1808/, která fungovala až do r. 1848.

Správa státu (viz otázka číslo 30.A. – Dvorská kancelář)

46.B. Pozemková reforma v ČSR

pozemková reforma z.č. 32/1918 Sb.
Byla důležitým krokem v hospodářské oblasti. Odrážela potřeby nejrůznějších sociálních skupin.
Představovala výrazný zásah do sféry pozemkového vlastnictví. V důsledku 1. sv. války došlo k obdobné
reformě také v mnoha evropských zemích.
Zjednodušeně: reforma byla ve znamení jakéhosi „odčinění Bílé hory“, která měla pro naše obyvatelstvo
dalekosáhlé důsledky nejen v oblasti náboženské, ale i ve sféře majetkové, kde znamenala přesun
pozemkového vlastnictví z domácích vlastníků na cizí šlechtu. Výsledkem byl kompromis mezi
představami a požadavky agrární strany a strany sociálně demokratické.
Rozhodující vliv na přípravě a provedení reformy získala agrární strana (v čele Švehla) – reforma
směřovala zásadně k přesunu vlastnictví velké části půdy do rukou domácích, tedy do rukou českých a
slovenských vlastníků.

Pozemková reforma se uskutečňovala od listopadu 1918 do r. 1936. Provedena byla několika zákony:
Prvním impulsem byl zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení statků (znemožňoval vlastníkům jakékoliv
dispozice s nimi, samotné vlastnické právo nerušil).
Záborový zákon č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového – soubor nemovitostí včetně
práv převyšující rozlohu 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy celkem, vyvlastněný pozemkový
majetek mohl stát ponechat pro obecně prospěšné účely nebo jej v omezené rozloze přidělit do vlastnictví
či pachtu malým zemědělcům aj.
Realizace záborového zákona byla svěřena Pozemkovému úřadu (zřízen z.č. 330/1919 Sb.) –
reprezentoval zájmy státu ve všech záležitostech reformy. Kontrolován byl správním výborem voleným
Národním shromážděním. V čele stál předseda a dva náměstci. Tento úřad fungoval až do r. 1935, kdy jeho
funkci převzalo ministerstvo zemědělství.



                                                  - 82 -
Zákon přídělový č. 81/1920 Sb. – vymezil hlavní zásady přidělování půdy a jejího právního režimu.
Rozsah přídělů se pohyboval od 6 do 15 ha (nechtěli, aby se vytvořila kolektivní družstva – proto menší
příděly). Veškerá zabraná půda však nemohla být přidělena, ne všichni splňovali podmínky pro přidělení,
objevují se tzv. zbytkové statky. Zábor probíhal za náhradu.
Zákon náhradový č. 329/1920 Sb. o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový – podrobně
stanovil postup převzetí velkého pozemkového majetku. Dále stanoveny zásady pro poskytnutí náhrady.
Pozemkový úřad vyvlastněný majetek převedl na stát (pouze byl-li předem znám nový majitel, mohl být
vklad učiněn na jeho jméno).

Z hlediska finančního krytí byla reforma koncipována na principu soběstačnost – tj. výnos za převod půdy
pokryl i s ní spojené nezbytné správní výlohy.

47.A. Rakouské císařství a česká státnost

Období od vypuknutí velké francouzské revoluce 1789 až po konec feudalismu v r. 1848 je označováno
jako policejní absolutismus. Je charakterizován tuhým policejním režimem namířeným proti revolučním
snahám.
V únoru 1793 byl vydán patent o nutnosti ideologického boje proti myšlenkám francouzské revoluce. V
souvislosti s těmito opatřeními došlo k rušení některých josefínských reforem: byl zrušen berní a
urbariální patent a patent o rovnosti manželských a nemanželských dětí, nebyl však zrušen patent o
zrušení nevolnictví.
Za vlády Františka I. (1792-1835) byla pak dvorním dekretem (1795) zavedena předběžná cenzura
všech tiskopisů a nařízená zpětná revize všech knih (hlavně francouzských myslitelů) z doby Josefa II.
V souvislosti s tím byla reorganizována policie, vytvořeno zvláštní ministerstvo v čele s hrabětem J.
Sedlickým, který patřil mezi hlavní opory Metternichovy vlády 1809 – hlavním úkolem policie se stal boj
proti revoluci, sledování pohybu obyvatel, kontrola tisku, listovních zásilek apod.

Zásah do mezinárodního postavení českého státu přineslo také vyhlášení rakouského císařství v r. 1804
- zesílení centralistických tendencí a postupného pohlcování jednotlivých státností - František I. si osvojil
titul rakouského císaře, aby tak předešel ztrátě titulu císaře říše římské, k jejímu rozpadu došlo 1806.
František II. se prohlašuje rakouským císařem - odtud označení František I. v pořadí rakouských císařů,
aby se vyrovnal titulem císaři francouzskému a ruskému carovi. Nový státní útvar dostal do znaku
dvouhlavého orla, od té doby užívání C.K. - císařský a královský.
František I. se pokusil o zachování policejního absolutismu i po své smrti. Svému synovi a legitimnímu
nástupci Ferdinandu V. „Dobrotivému“ určil regentskou radu složenou z arciknížete Ludvíka, ministra
Metternicha a hraběte Kolowrata. Vůdcem tohoto triumvirátu se stal Metternich, jehož politika se
setkávala v Německu se silnou opozicí Pruska, které se marně snažil čelit r. 1815 vytvořením Bundu
(svazu) německých států, který zanikl 1866 porážkou Rakouska Pruskem. Roku 1818 přihlásil do tohoto
svazku rakouský císař i české země jako své země dědičné.
47.B. Ústavní dekrety prezidenta ČSR

Viz otázka číslo 44.B. (tato otázka je její součástí)

48.A. Zemské desky české

Viz otázka číslo 27.A. (znění je úplně stejné)

48.B. Kodexy právnické dvouletky

Před novou vládnoucí skupinou stál velký úkol – na cestě k socialismu, resp. komunismu, který měl
následovat – vypracovat základní zákoníky. Shrnutím tohoto úkolu se stala tzv. právnická dvouletka,
v rámci níž měly být vypracovány kodexy, které se budou dotýkat i občanského života každého
jednotlivce.
Usnesení vlády ze 7.7.1948 bylo uloženo ministerstvu spravedlnosti vypracovat do 1.9.1950 osnovy
zákonů upravující právní předpisy v oboru působnosti ministerstva (tzv. dvouletka). Pro kodifikaci byl
vytvořen zvláštní odbor ministerstva.

Jednotlivé zákony a kodexy



                                                        - 83 -
Zákon č. 319/1948 o zlidovění soudnictví
Prvním ze zákonů, který byl připraven a který byl schválen, je zákon č. 319/1948 o zlidovění
soudnictví. Tento zákon odstranil organizační složitost čs. soudnictví a přizpůsobil soudní organizaci
stávajícímu krajskému zřízení. Další důležitou součástí, která zde byla upravena byla účast lidu na
rozhodování soudů. Bylo stanoveno, že rozhodování soudů ve všech stupních má být vykonáváno
v senátech. Dále tímto zákonem byla odstraněna ustanovení, která formalizovala jednání soudů a byla
otevřena cesta k uplatnění zásady materiální pravdy. Platnost tohoto zákona byla přechodná, neboť se
počítalo s tím, že bude platil do vydání nových procesních předpisů, tzn. trestního řádu a občanského
soudního řádu, k čemuž také později došlo.

Zákon o advokacii č. 332/1948
Zároveň s tímto zákonem schválilo NS zákon o advokacii č. 332/1948. Tento zákon stanovil, že
poskytování právní pomoci lidu je veřejnou povinností advokátů, kteří při plnění těchto úkolů mají
přispívat k upevnění lidově demokratického právního řádu. Podle tohoto zákona mohou advokáti
vykonávat svoji činnost nadále pouze v krajských sdruženích advokátů, tzn. že zanikají soukromé
advokátní kanceláře.

Zákon č. 265/1949 o právu rodinném
Prvním z těch velkých kodexů, který byl schválen, byl 7.12.1949 zákon č. 265/1949 o právu rodinném.
Poprvé je tak problematika rodinných vztahů vyňata z oblasti občanského práva. Důvodová zpráva říká, že
zákon byl vydán proto, aby byly dány předpoklady pro vznik manželství jako dobrovolného a trvalého
životního společenství muže a ženy založeného zákonným způsobem. Zdůraznění dobrovolnosti
manželství uvádí v život zásadu rovnosti muže a žen. Jmění, které bylo získáno během manželství jedním
nebo druhým z manželů, pak tvoří zákonné majetkové společenství, s kterým nakládají manželé
souhlasně. Oba mají povinnost přispívat na vydržování rodiny rovným dílem.
Zákon v souladu s politickými změnami zavádí obligatorní civilní sňatek. Církevní sňatek tu samozřejmě
byl, ale tím nevznikalo manželství z pohledu světského práva. Jedinou formou rozvázání manželství byl
rozvod.
Zákon odstranil rozlišování dětí podle původu na manželské a nemanželské. Zdůraznil zodpovědnost
rodičů za výchovu dětí. Oba rodiče mají alimentační povinnost vůči dětem. V dalších ustanoveních zákon
přináší předpisy o osvojení a poručenství, jsou stanoveny práva a povinnosti poručníka nad nezletilými,
způsob, jakým je zajištěna kontrola činnosti toho poručníka.
Příprava zákona probíhala v těsné spolupráci s Polskou republikou, byla tvořena česko-polskou komisí,
takže dochází k zajímavé situaci, kdy v roce 1949 byl přijat identický zákon o rodině v Československé
republice a v Polské lidové republice.

Další zákony, které následovaly byly:
Trestní zákon č. 86/1950                   /
Trestní řád č. 87/1950 – o trestním řízení     /        viz otázka číslo 40.B.
Trestní zákon správní č. 88/1950             /     (tyto zákony jsou její součástí)
Zákon o trestním řízení správním č. 89/1950      /

Občanský zákoník
Dalším velikým zákoníkem byl občanský zákoník. Základem bylo stále obyčejové právo, které leckdy
vycházelo ze starých feudálních předpisů. Současně zrušení kapitalistického vlastnictví a znárodnění
klíčového průmyslu změnilo právní vztahy. Nová situace vyžadovala, aby byla část právního řádu
upravující občanské a obchodní vztahy, revidovala své základy.
Je zde také rozvedeno socialistické vlastnictví – nedotknutelný zdroj síly a blahobytu pracujícího lidu.
Následně je definováno několik druhů vlastnictví – státní socialistické v., v němž musí být všechen národní
majetek, družstevní socialistické v., do něhož mohou být odevzdány některé části národního majetku,
osobní v., do něho byly zahrnovány věci domácí, osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté vlastní
prací. Čtvrtým typem vlastnictví – soukromým – se myslí vlastnictví k výrobním prostředkům. Obecně je
zavedena zásada, že vlastnického práva nesmí být využíváno ke škodě celku.
Stanovena byla také úprava obligačního práva. tj. závazkového. Zákoník počítal s tím, že nejčastějším
smluvním vztahem ve společnosti budou smlouvy uzavírané mezi podniky plnící úkoly uložené státem.
Proto se zavádí institut tzv. hospodářské smlouvy - byly smlouvy přizpůsobené hospodářskému
plánování.




                                                  - 84 -
Poslední část občanského zákoníku obsahovala ustanovení o právu dědickém. Dědické právo má
vycházet z rodinných vztahů a důraz je v prvé řadě kladen na dědění ze zákona, tzn. že majetek zůstavitelů
by měl přejít do rukou těch, s nimiž ho spojují rodinné vazby. Okruh dědiců ze zákona je omezen na
nejbližší příbuzné, kterým je zaručen zákonný podíl na dědictví i v případě, že zůstavitel zanechal závěť.
Občanský zákoník neupravil pracovněprávní vztahy, v rámci právnické dvouletky měl být vypracován
zvláštní kodex pracovního práva – zákoník práce. Nepodařilo se v tomto časovém rozvrhu zákoník
vypracovat – nestihlo se to.
Z obsahu občanského zákoníku byla vyloučena ustanovení rodinného práva, pro nějž vzniknul zvláštní
zákon.

Zákon o řízení v občanských věcech právních - občanský soudní řád č. 142/1950
Změny si vyžádaly rovněž vydání nových norem procesního práva. Proto byl současně s občanským
zákoníkem vydán tento zákon.
Zde je na přední místo postavena zásada materiální pravdy. Je zde potvrzena zásada veřejnosti řízení,
účastníci mají dispoziční volnost.
Občanský soudní řád umožňoval, aby se na civilním řízení podílel i prokurátor. Jednotlivé sporné případy
byly projednávány v soudním řízení s ústním jednáním, nebo v řízení bez ústního jednání.
Zvláštní část občanského soudního řádu pak upravuje řízení v jednotlivých konkrétních záležitostech, jako
ve věcech manželských, to jsou hlavně rozvody, ve věcech zjišťování uznání a popírání otcovství.
Část zákoníku pojednávala o exekuci.
Čtvrtou část zákoníku pak tvořilo ustanovení o poměru k cizině, tzn. že tento občanský soudní řád
obsahoval ustanovení mezinárodního práva soukromého. Jedná se vlastně o první shrnutí mezinárodního
soukromého práva do jednoho právního předpisu.
Pátá část pak obsahovala ustanovení o řízení před rozhodčími soudy a ustanovení závěrečná.

Vydáním občanského soudního řádu pak byla uzavřena a dokončena tzv. právnická dvouletka.

49.A. Obnovené zřízení zemské a jeho doplňky

Viz otázka číslo 43.A. (znění je úplně stejné)

49.B. Soudní organizace v ČSR 1945 – 1960

Ústava 9.května stanovila novou organizaci soudnictví. Pro celé území Československa zřídila Nejvyšší
soud, Nejvyšší vojenský soud a Správní soud. Soudní senáty se skládaly ze soudců z povolání a ze soudců
z lidu. Soudce z lidu určovaly příslušné národní výbory. V justici došlo k razantní čistce, kdy místa soudců
zaujali nekvalifikovaní lidí, často s minimálním právnickým vzděláním. Rozhodující byl institut
prokurátorů, kteří justici fakticky ovládali.
Socialistická ústava z roku 1960 proklamovala, že soudy a prokuratura chrání socialistický stát, jeho
společenské zřízení, práva a oprávněné zájmy občanů a pracujícího lidu. Lid byl vychováván k poslušnosti
socialismu.
Soudní soustavu tvořil Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy, vojenské soudy a místní lidové soudy.
Nejvyšší soud byl nejvyšším soudním orgánem, který dozíral na činnost ostatních soudů. Soudce
nejvyššího soudu volilo Národní shromáždění, krajské národní výbory volili soudce krajských soudů.
Soudci okresních soudů byli voleni občany podle obecného, přímého, rovného volebního práva s tajným
hlasováním. Volební období všech těch soudů bylo čtyřleté. Mandát soudců byl imperativní – soudci
podávali správy o své činnosti. Místní lidové soudy přispívali k upevňování socialistické zákonnosti a
pravidel socialistického soužití.
Komunistický režim ustanovil v březnu 1948 Státní soudy. Působily v Praze a Brně.

Pro boj proti vnitřnímu nepříteli byl přijat nový zákon na ochranu lidově demokratického zřízení. Byl
přijat do Nové trestního zákona v r. 1950. Nové právní úpravy umožňovaly obvinit takřka kohokoli např.
ze zločinu velezrady, a tedy uvalit trest odnětí svobody. Byla porušována spravedlnost. Pro uvěznění a
několikaletý pobyt v táborech nucených pracích mnohdy nebylo zapotřebí žádné obvinění, soudní jednání
či řízení.
Veškerá soudní soustava plnila politické zadání – vypořádat se nepřítelem státu. Nechvalně prosluly
procesy s generály Helidorem Píkou a Karlem Kutlvašrem, se elitou československého letectva ve Velké
Británii, s bývalou poslankyní Miladou Horákovou, s církví a katolickými intelektuály.



                                                  - 85 -
50.A. Constitutio criminalis Josephina, Constitutio criminalis Theresiana – druhy
    deliktů, systematika

Constitutio criminalis Josephina (1707) - trestní zákoník Josefa I.
Platil jen pro české země, sjednotil postup řízení u všech soudů a zakotvil pravidla inkvizičního procesu
pro případy, kdy bylo řízení zahajováno z úřední povinnosti, nebyl výlučný, neodstranil ještě starší právní
normy obsažené v OZZ a v Koldínově zákoníku a ponechal také instituci akuzačního (obžalovacího)
procesu v případech, kdy řízení zahajovala žaloba soukromého žalobce.

Constitutio Criminalis Theresiana (1768) - trestní zákoník tereziánský
Vycházel z Josephiny a navazoval na trestní právo rakouské, tzv. Ferdinandeu z r. 1656. Již v době vzniku
byl zákoníkem zaostalým, zachovával prakticky všechny nedostatky feudálního pojetí trestního práva.
Zvítězila formální důkazní teorie a hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem se stala tortura,
mučení obžalovaného za účelem dosažení jeho přiznání, které bylo považováno za „korunu důkazů“.
V zákoníku zakotvena přesná pravidla užívání tortury, její stupně, dobu, po kterou směl být vyslýchaný
trápen (4. stupně – šněrování, žebřík, skřipec, pálení). Zachována praxe stavovské doby, kdy nesměly být
trápeny osoby šlechtické.
Potrestání pachatele mělo především pomstít škodu způsobenou jednotlivci či společnosti a měly
charakter msty na odsouzeném. Nebyl respektován požadavek úměrnosti mezi vinou a trestem.

Systém trestných činů v Theresianě
Systém trestných činů dává váhu především na delikvenci namířenou proti Bohu, církvi a státu a pak
teprve delikty proti soukromým zájmům či osobám.
Nejhorší delikty: proti Bohu, svatým, náboženství, panovníkovi a společenskému řádu, zrada země aj. Pak
následují delikty proti dobrým mravům a počestnosti, uražení bližního na těle nebo hrdle aj., nadále
existují kruté feudální tresty (čtvrcení, zahrabávání za živa aj.).
Připouští stíhání deliktů „sine lege“ – tedy i jednání v zákoně sice neuvedená, avšak nebezpečná –
ponechán prostor pro libovůli soudců – sami rozhodují, zda je čin trestní, soud může dát takový trest, jaký
je u deliktu uveden.
Krutost zákoníku se projevila v těžkých a komplikovaných trestech, např. za urážku Boha (zločin rouhání
= blasphaemia) – trest vytržení či uřezání jazyka, popř. useknutí ruky a nakonec upálení. Tento trest mohl
být dále zostřen i trháním řemenů ze zad či štípáním rozžhavenými kleštěmi. Za urážku svatých byl trest
mírnější – namísto upálení byl je „sťat“.
Dále stíhá čarodějnictví = sorte legium, maleficium – trest smrti nebo vypovězení, postupně zakázáno
(poslední proces u nás 1756).

50.B. Heydrichova správní reforma

Zastupující říšský protektor R. Heyndrich provedl počátkem r. 1942 správní reformu centrálních orgánů
v protektorátu, kterou byla podstatně zasažena i autonomní vláda. Soustava ministerstev se přiblížila
německému modelu. Nově utvořeno ministerstvo hospodářství a práce, zřízen nový ústřední orgán „Úřad
lidové osvěty“, který se v červnu 1942 přeměnil na ministerstvo lidové osvěty (za pomoci tohoto úřadu
byl kladen důraz na formování „ideového“ cítění českého obyvatelstva). Likvidací ministerstva veřejných
prací a ministerstva sociální a zdravotní správy došlo k dalšímu zúžení autonomního exekutivního orgánu.
Mimořádný význam mělo zřízení „Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu“, který převzal správu
státních lesů a statků. Úřad byl sice zřízen jako protektorátní, avšak brzy se dostal do německých rukou a
jeho vedoucí byl považován de facto za člena vlády. Úkolem úřadu bylo provádění dispozic s půdou tak,
aby z českých rukou byla převedena do německého držení.
V činnosti protektorátních vlád zdůrazněna nepolitičnost a odborný aspekt organizace.
Zrušením úřadu předsednictva ministerské rady se začal říšský protektor obracet přímo na jednotlivá
ministerstva. Došlo tak k omezení kolektivní činnosti vlády a ta se přestala scházet. Mnohé její úkoly
převzalo ministerstvo vnitra.



                                                  - 86 -
Ústřední orgány německé moci, správy a soudnictví v protektorátu se ujaly funkcí v rozmezí 6.-15.dubna
1939. do té doby působila vojenská okupační správa na vojenských velitelstvích v Praze a v Brně. V jejich
čele stál velící generál německé armády v Čechách a na Moravě W. von Brauchitsch. U velitelství v Praze a
v Brně byl zřízen úřad „šéfa civilní správy“, který si počínal diktátorským způsobem, bez ohledu na právní
předpisy.

15.dubna 1939 převzal řízení německé správy první říšský protektor K. von Neurath, úřad vykonával do
27.září 1941, kdy ho Hitler odvolal. Funkce protektora byl zbaven 20.8.1943. Týž den se stal říšským
protektorem R. Heydrich.
V další činnosti bylo cílem R.H. tvrdě potlačit množící se odbojovou aktivitu a udělat vše pro „konečné
řešení“, tj. pro fyzickou likvidaci, resp. asimilaci, větší části českého obyvatelstva. Koncem května 1942 na
něj spáchán atentát. Zemřel 4.6.1942. Následovali represe českého obyvatelstva (Lidice, Ležáky, četné
popravy). Po Heydrichově smrti získal rozhodnutí postavení v protektorátu K.H.Frank.

51.A. Občanský zákoník z roku 1811

Všeobecný občanský zákoník (1811) - Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (AGBG)
Nejprve vyhlášen v Západní Haliči 1797 posléze i ve Východní. Za vlády Františka I. Byl nepatrně upravený
text haličské verze uvozen i u nás v r. 1811 vyhlášen s platností od 1.1.1812.
Autoři: prof. Martini a jeho žák prof. Zeiller.
V českém překladu vyšel v roce 1812 ve Vídni a nazýval se Kniha všeobecných zákonů městských.
Zákoník byl vynikajícím právním dílem, dokonce lze říci, že šlo o dílo vědecké. Koncepce vycházela
z římského práva a Koldínova zákoníku městských práv. Ovlivnil ho také francouzský napoleonský Code
civil z roku 1804.
Základním východiskem byla autorům přirozenoprávní teorie. Zákon se odvolával na přirozený smysl
zákona a přirozená právní základní pravidla při rozhodování soudců a přiznával člověku „vrozená, již
rozumem poznatelná práva“ a omezoval je pouze zákon.
Základním rysem zákoníku byla jeho všeobecnost a výlučnost (platil výlučně, což znamená, že rušil
dosavadní starší právní úpravu občanskoprávních vztahů). Zákoník platil bez výjimky pro všechny jako
jediný. Výslovně odmítal otroctví a nevolnictví.
Svou podstatou to byl zákoník buržoazní, který zejména v základních ustanoveních majetkoprávních a
smluvních zakotvoval představy o neomezeném vlastnictví – tyto představy se promítly prakticky do
všech ustanovení zákoníku včetně předpisů o manželství a také byly základním důvodem toho, že zákoník
(i s novelami) platil po celý zbytek feudalismu, v době trvání rakouské monarchie a také v době
Československé republiky až do r. 1950, kdy byl odstraněn tzv. Právnickou dvouletkou. Objevuje se zde
institut děleného vlastnictví, ponechána koncepce lenního práva, tzv. dědičného pachtu, avšak od nástupu
buržoasní revoluce jen jako mrtvá ustanovení. Instituce lén výslovně odstraněna 1862. mezi další přežitky
patřila i ustanovení o lenních poplatcích.
Zákoník měl 1502 §, úvod a tři díly:
   1) pojednával o právu osobním (včetně manželství - jakási smlouva, uzavírá se v kostele, spory
        manželské vyňaty z kompetence církevních soudů, vztahy rodičů a dětí aj.),
   2) obsahoval ustanovení o právu k věcem a dělil se ještě dále na dva oddíly. První oddíl zahrnoval
        rozdělení věcí, ustanovení o držbě, vlastnickém právu, dědění. Druhý oddíl obsahoval ustanovení o
        osobních právech k věcem, tj. ustanovení o smlouvách.
   3) pojednával o společných právech osobních a věcných.
Zákoník byl postupně doplňován, podstatnější dílčí novely pocházejí z let 1914, 1915 a 1916. vcelku se
však dá říci, že jeho koncepce ani obsah nebyly příliš dotčeny.
Zahrnuty všechny pozitivní předpisy – zrušení nevolnictví, manželský patent, toleranční patent aj.

51.B. Domácí odboj 1914 – 1918

Viz otázka číslo 28.B. (znění je úplně stejné)

52.A. Trestní zákoník Josefa II. – příklady podle textu pramene

Všeobecný zákoník o zločinech a trest na ně Josefa II. z r. 1787
Toto dílo ovlivněno spisem Caesara Beccarii „O zločinech a trestech“ a spisy J. Sonnenfelse.
Přednost: technická dokonalost, stručnost a úplnost.


                                                   - 87 -
Při stanovení trestů se prosadila zásada úměrnosti mezi společenskou nebezpečností trestného činů a
přísností trestu – trest měl především přispět k převýchově pachatele (což někdy vedlo až k nepřiměřené
krutosti tělesných trestů). Zákoník opustil definitivně staré formy feudálních trestů a krutých zákroků na
těle odsouzeného, ponechal vypalování cejchů a trest bití. Novinkou bylo zrušení trestu smrti (který
zůstaly jen v případě výjimečného stavu).
Zákoník vylučuje trestání podle volné úvahy soudců či analogie. Přináší úplný výčet deliktů kriminálních a
politických a rozlišuje mezi nimi především podle jejich společenské nebezpečnosti. Zavedena zásada:
nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona). Za
trestné bylo považováno jen takové jednání, které bylo v zákoníku uvedeno – prosazení zásady legalitní.
Přesně stanoveny přitěžující a polehčující okolnosti, jsou zde stanoveny podmínky zániku trestnosti
pachatele, výslovně se zavádí trestnost pokusu.
Další předností je to, že rušení náboženství je považováno již jen za přestupek, nezná delikt čarodějnictví a
manželskou nevěru stíhá jen jako delikt soukromožalobní.
Nedostatky spočívaly v příliš krutých tělesných trestech (ponecháno nejen bití holí, ale i vypalování
cejchů, ale i pranýř – potupa pachatele, galeje, výkon trestu odnětí svobody prováděn v žaláři s ukováním
rukou a nohou).
Po smrti Josefa II. dekretem z r. 1795 opět zaveden trest smrti a to pro velezradu či pokus o ni.

Příklady podle pramenů
(prameny str. 206)
                                 Část I. – o proviněních a trestech hrdelních
                                Kapitola I. – o proviněních hrdelních vesměs
    § 1 Ne jedno každé jednání protiprávní jest provinění hrdelní: A za provinění hrdelní jen ta jednání
        protiprávní jmína a pokládána býti mají, která právem tímto trestním za takové se vysazují.
§ 4 Kdož bez předsevzetí zlého činu se dopustí, ač vina z jeho strany přitom jest, zločincem není. Tím méně
            čím nějaký za provinění hrdelní držán býti nemůže, kde zlé pouhou náhodou pošlo.

                                   Kapitola II. – o trestech hrdelních vesměs
  § 15 Pakli zločinec více zločinů mezi sebou rozdílných vinen jest, tedy trest dle toho provinění, na které
     ostřejší potrestání vyměřeno jest se uznáti spolu však každé provinění za příčinou zostření trestu
                                              považováno býti má.
§ 19 Budou krom trestův hrdelních v právě přítomném vyměřených v proviněních hrdelníchžádný způsob
                                         jiný trestův místa míti nemá.
 § 26 Při trestu žaláře stupňové následující vyměřeny jsou: a) žalář nejtěžší, b) tuhý, c) levnější. Při všech
                            třech stupních zločinci práce porovná vykázati se má.

52.B. Fundamentální články z roku 1871, Punktace z roku 1890

Fundamentální články (1871)
Týkaly se problematiky obnovy zemí české koruny v rámci rakouské monarchie. Jednalo se ústupky
rakouské vlády vůči Čechám, zdálo se, že jde o tzv. česko-rakouské vyrovnání (ne podobné R-U
vyrovnání). Vídeňská vláda a šlechta uzavřeli dohodu o 18 tzv. fundamentálních (základních) článcích.
Představovaly kompromis mezi zásadami centralizace a dualizace Předlitavska.
Tyto články nejenže neodmítaly R-U vyrovnání, ale také opustily myšlenku jednoty státu České koruny.
Články naopak obsahovaly výslovné uznání R-U vyrovnání, zřízení společné vlády v záležitostech
zahraničních, vojenských a finančních.
Fundamentální články vlastně potvrzovaly pouze právo českého království na sebeurčení v rámci R-U
monarchie.
Dosavadní říšská rada měla být nahrazena kongresem delegátů zemských sněmů a panská sněmovna
senátem. Český stát měl zastupovat český dvorský kancléř, výkonnou moc v Čechách měla mít česká vláda
odpovědná českému zemskému sněmu, do její kompetence mělo spadat vše, co nebylo výslovně
prohlášeno za záležitost společnou celé monarchii. Vyrovnání mělo probíhat ve dvou rovinách – na půdě
českého zemského sněmu a v říšské radě, kde měly být články schváleny.
Z počátku zdárný vývoj – panovník ohlásil provedení česko-rakouského vyrovnání a ochotu dát se
korunovat českým králem, přesto celá věc nakonec padla pod nátlakem rakouských německý politických
stran a maďarských velkostatkářů.
Ztroskotáním Č-R vyrovnání byl poražen nejen český politický program, ale současně také znemožněna
jakákoli možnost federalizační přestavby Rakouska. Ve svých důsledcích rok 1871 podstatně prohloubil
národnostní rozpory v R-U, posílil panství vládnoucích vrstev německých a maďarských a rozhodující



                                                   - 88 -
měrou ohrozil další stabilitu monarchie. Porobeným národům bylo jasně ukázáno,že uplatnění jejich
státnost není možná v rámci monarchie.
Češi zůstávají v pasivní rezistenci, což umožnilo ochromit zákonodárnou činnost zemských sněmů ve
prospěch říšské rady a právě tato otázka uspíšila rozchod dvou základních směrů v české politice.
Strana národní (dosud vedena Palackým a Rigrem) se rozpadla na dvě samostatné strany:
strana národní – staročeši – vrací se na říšský sněm až v r. 1878
strana svobodomyslná – mladočeši – ta v r. 1874 opustila politiku pasivní opozice

Punktace (1890)
V lednu proběhlo ve Vídni jednání,které řídil předseda rakouské vlády Taffe, mezi staročechy a
představiteli českých německých liberálů. To bylo završeno dohodou zvanou punktace. Podle ní měli být
Čechy rozděleni na dvě území – německé pohraničí a vnitřní Čechy.
Punktace přinesli definitivní zánik staročeského vedení české politiky. Jedná se o úmluvy mezi zástupci
vlády a zástupci staročeské strany a německých stran (mladočeši nebyli přizváni, aby případný politický
zisk posílil jen staročechy) – měli řešit národnostní problematiku.
Punktace se týkaly rozdělení zemské školské rady, menšinových škol, zemědělské rady, změny soudních
obvodů aj.
Punktace znamenaly v podstatě kapitulaci české politiky v jazykových otázkách a opuštění požadavku
rovnoprávnosti obou jazyků. Ve svých důsledcích by vedly j jazykovému a národnostnímu rozdělení Čech.
Mladočeši punktace odmítli a tím odmítli i jakési česko-německé vyrovnání v rámci Rakouska, což jim
získalo masovou podporu české veřejnosti a staročeská strana ve volbách zcela propadla.

53.A. Trestní zákoník z roku 1803 – systematika zákona, druhy trestů

Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích (1803)
Nový trestní zákoník, vyhlášen nejdříve jako Západohaličský trestní zákoník pro Západní Halič (1796) a
po určitých úpravách pro ostatní monarchii (vyjma Uher). V českém překladu byl vydán v rove 1804 ve
Vídni a nazýval se „Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těžkými řádu městského přestupky“.
Měl 2 části – první byla o zločinech a druhá upravovala přestupky, k oběma částem byla připojena
příslušná ustanovení o procesu.
Vynikající dílo, které ovlivnilo vývoj trestního práva u nás prakticky až do r. 1949, neboť trestní zákoník
z roku 1952 byl jen jeho novelizací.
Převzal podstatné vymoženosti josefínského zákoníku a dále je rozvedl. Vyniká přehledností, přesností
formulací, dostatečně obecný. I zde, stejně jako v josefínském zákoníku, se jako předpoklad trestného činu
vyžaduje zlý úmysl pachatele a vylučuje jeho odpovědnost při nepříčetnosti, pro nedostatek věku, náhodě,
nevědomosti, neodolatelném donucení aj. Neznalost práva pachatele neomlouvá. Výslovně je za trestný
čin prohlášen návod, pomoc i pokus. Pouhý úmysl trestný nebyl.

Tresty za zločiny
Ukládal trest smrti (výlučně oběšením) a žalář, který se dělil na 3. stupně – byl vykonáván buď doživotně
nebo dočasně (6 měsíců až 20 let).
         1. stupeň – žalář obyčejný
         2. stupeň – žalář těžký – okovy na nohou, byl v izolaci, nedostával maso
         3. stupeň – žalář nejtěžší – ukován na nohou i v pase, tresty zostřovány nucenými pracemi,
             vystavením na pranýř, bitím holí či metlou, vyhnanství po odpykání trestu
- trest smrti či těžký či nejtěžší žalář vedly ke ztrátě občanských práv, právní způsobilosti, vojenských
   hodností aj.

Tresty za přestupky
Trestány pokutou, propadnutím zboží, vyhoštěním z určitého místa či země, vihoštěním z celého státu (to
bylo možné jen u cizinců), bitím, ztrátou práv, vězením (od 24 hodin do 6. měsíců) aj. Vězení se dělilo na
obyčejné a tuhé, kdy byl vězeň „lehce“ ukován na nohou.

53.B. Občanský zákoník a občanský soudní řád z roku 1950

Viz otázka číslo 48.B. (tato otázka je její součástí)

54.A. Obžalovací a inkviziční proces za absolutismu



                                                        - 89 -
Přínos porážky stavovského povstání: a) podstatné změny v právním řádu, v soudním řízení, b) projevily
se v Obnoveném zřízení zemském a v dalších procesních předpisech.
Mezi nejdůležitější změny patří vítězství zásady oficiality v trestním řízení, zakotvené již v OZZ -
úředníkům se ukládá výslovná povinnost zahajovat trestní řízení z úřední povinnosti bez popudu
soukromého žalobce. Další změnou je převládnutí zásad řízení procesu římsko-kanonického, zavedení
písemného procesu, postupné vytlačení principu obžalovacího konečné vítězství inkvizičního procesu.

Podobně se změnily i zásady procesu civilního, který se až do 2. pol. 18. stol. formálně neodlišoval od
projednávání trestních věcí. Až do trestního zákoníku tereziánského mohla i v trestním řízení vystupovat
jako žalobce i osoba soukromá. Vzorem pro zavedení nového procesu v OZZ (autor učený právník Dr.
Melander) se staly zásady procesu, který byl užíván v rakouských zemích podle soudního řízení z let 1535
a 1557. Jeho základními rysy byla písemnost, obsazení apelačního soudu jen vzdělanými právníky a
zavedení revize jako prostředku nápravy.
Soudní řízení obsažené v OZZ bylo pozměněno a doplněno v roce 1640 Deklaratori a Novellami později i
řadou dalších norem. Proces šlechtický ovlivnil podstatně i vývoj procesu před městskými soudy, které se
sice i nadále řídily platným zákoníkem Koldínovým, avšak pod vlivem zemského práva přijaly rovněž
zásadu písemnosti (uzákoněno to bylo instrukcemi z let 1641 a 1644). Průběh procesu před městskými
soudy byl však rychlejší a pružnější, což umožňovala i sama skutečnost bezprostředního kontaktu městské
veřejnosti se soudy.
Podstatné změny do vývoje trestního řízení přinesl trestní zákoník Josefa I. z r. 1707 (česky byl vydán r.
1708).

Pro civilní řízení se stal základem obecný soudní řád z r. 1781
Obecný soudní řád kriminální Josefa II. z 1.1.1781
Základem pro řízení civilní. Zakotvena zásada dispoziční – osud procesu je v rukou stran, na nich záleží,
zda spor ukončí či budou pokračovat. Zrušena procesní pravidla z tereziánského zákoníku, odstraňuje
zbytky procesu obžalovacího, zaveden inkviziční proces. Řízení tajné a písemné, soud složen z odborných
právníků, odstraněna tortura (ukládány tresty za neposlušnost soudu – někdy se tyto tresty rovnali
krutostí tortuře. 1803 novelizován – převzetí inkvizičního procesu a zahrnutí ustanovení o trestním řízení
přestupkovém.

54.B. Soustava okupačních orgánů v protektorátu

Dominantní postavení měl „říšský protektor v Čechách a na Moravě“ – vystupoval jako zástupce Hitlera
a jako zmocněnec říšské vlády – tzn. prakticky neomezený pán protektorátu, sídlil v Praze v Černínském
paláci; prvním protektorem jmenován 15.4.1939 K. v. Neurath.
Měl právo informovat se o všech opatřeních autonomní vlády, mohl jí udílet rady nebo vznášet námitky.
Jeho zákroky mohly zablokovat vyhlášení nařízení a výkon všech správních rozhodnutí a soudních
rozsudků.
Stál v čele všech německých orgánů (s výjimkou armádních složek), úřadů a služeben na území
protektorátu.
Ve vedení úřadu říšského protektora jej zastupoval státní tajemník (1. byl jmenován K.H.Frank). Ten
v době své nepřítomnosti zastupován státní podtajemníkem.
Nařízením Hitlera ze 7.6.1939 bylo přiznáno protektorovi oprávnění vydávat vlastní právní předpisy a
měnit nebo rušit autonomní právní normy. Normotvorná činnost protektora byla publikována ve
„Věstníku nařízení říšského protektora“

Dalším orgánem oberlandrát – viz otázka č. 43. B

Bezpečnostní a policejní aparát
Výnos o zřízení protektorátu připouštěl existenci autonomních bezpečnostních sborů. V r. 1942 sem
zařazeno i četnictvo – německé složky usilovaly o kontrolu a ovládnutí.
Německý bezpečnostní aparát byl početný a složitě proorganizovaný. Nejnebezpečnější pro Čechy byla
tzv. tajná policie, gestapo (řízené přímo říšským ústředím) a bezpečnostní služba. Jejich aktivity nejvíce
zaostřeny proti domácí resistenci. Gestapo sídlilo v Praze a Brně. Během okupace zatčeno asi 115.000 lidí,
nepočítaje v to oběti protižidovských represí. Neřídilo se obvyklými procesními postupy v trestním řízení
a jeho činnost se koncentrovala na fyzickou likvidaci českého obyv. jak gestapo, tak bezpečnostní služba
byly v r. 1946 označeny norimberským tribunálem za zločinné organizace.




                                                 - 90 -
55.A. Robotní, manufakturní a cechovní patenty

Ekonomický úpadek, zvláště českých měst, po 30leté válce vedl vídeňskou vládu k uplatnění
merkantilistických snah, která se snažila podporou domácí výroby a její ochranou proti konkurenci
zahraničního zboží udržet v zemi co nejvíce kapitálu a tím i podepřít politickou a vojenskou sílu státu. Od
počátku 18. stol. se tyto tendence začínají výrazněji uplatňovat i v českém státě.

Z podnětu českého zemského sněmu byla za vlády Josefa I. zřízena komerční deputace, orgán, který měl
podporovat rozvoj výroby a obchodu. V r. 1714 byla deputace přetvořena v manufakturní komisi, která
zkoumala rozvoj manufakturní výroby. Hospodářství v monarchii dále upadá. Roku 1724 byla komise
přetvořena na komerční kolegium, které již předkládalo návrhy řešení.
Rozvoj manufaktur se střetával s nedostatkem volné pracovní síly, která byla vázána v nevolnickém
systému na feudální velkostatek. Proto první manufaktury u nás vznikají především jako podniky
šlechtické, založené na práci nevolníků, popř. práci trestanců (Spinnhaus- donucovací pracovny).
Také se začíná zkoumat, jak prospívají cechy. Roku 1731 byl vytvořen úřad generálního cechovního
inspektora k dozoru nad činností cechů a současně byl vydán i generální cechovní patent. Ten má
vysloveně protidělnická opatření (např. stíhá stávkující tovaryše jako zločince.). Patent omezuje privilegia
cechů tím, že stále vyhrazuje úřadům stanovení počtu mistrů, dílen i počet pracovníků (tovaryšů,
učedníků,...). Pro případ, že by patent nebyl respektován hrozí zrušením cechů vůbec. Roku 1739 byly
vydány generální cechovní artikuly. Je v nich podrobně upravena cechovní organizace, umožnily
konkurenci manufaktur. Ani toto nařízení se neodchylovalo od dřívějších zásad. Cechy mají právo určovat
ceny výrobků i jejich množství, což je v rozporu s moderními představami, které by rády prosadily výrobu
na export.

Monarchie se snažila rozšířit řemeslnou výrobu i za hradby měst => adresoval výzvy feudálům, aby
podporovali vznik přádelen a ostatních manufaktur. První krok k rozvoji textilního průmyslu byly
venkovské manufaktury. Na řadě panství byli nevolníci soustředěni v manufakturách (na zpracování lnu,
výrobu polotovarů). Donucovací pracovny existovaly i ve městech. Byly do nich umísťováni osoby za
drobná porušení veřejného pořádku. Za svou práci pobírají mzdu. Do dalších podobně organizovaných
dílen byly naháněni tuláci a nedospělci.

Roku 1782 byl vydán čelední řád -> soubor povinností, které se týkaly pracovníků, jako byli čeledíni,
pacholci, ale i osob zaměstnaných v prvních dílnách. Řád se též zabýval donucovacími pracovnami ve
městech i na venkově.

Dvorský dekret z r. 1786
Pracovní poměry na panstvích byly upraveny alespoň rámcově robotními patenty, pracovní poměry
v manufakturách a továrnách byly prakticky ponechány na vůli podnikatelům. Až koncem 18. st. jsou
vydány předpisy, které mají upravovat pracovní poměry dělníků, zejména pracujících dětí a žen – tzv.
dvorský dekret z r. 1786. Stanovil základní požadavky hygienické u pracujících dětí.

Dvorský dekret z r. 1842 pak povolil zaměstnávat děti až od 9 let (pokud mají za sebou alespoň 3 roky
školní docházky) a 12 let (pokud školu nenavštěvovaly).
Pracovní doba dětí nesměla přesáhnout 10 (dětí 9-12 let) a 12 (12-16 let) hodin denně.

Robotní patenty
Selské povstání v r. 1680 vyvolalo nutnost právně a jednotně upravit vztahy mezi vrchnostmi a
poddanými a stanovit maximální míru robotních povinností. Ta byla určena robotním patentem na 3 dny
v týdnu (bez udání délky pracovní doby), přičemž se toto omezení nevztahovalo na sezónní práce (žně,
senoseč) a případy živelných pohrom. Současně bylo zakázáno poddaným, aby se bouřili proti svým
vrchnostem, přičemž se zákaz odvolával na známá ustanovení šlechtického práva, která vycházela ještě z
„nálezu Daliborova“ (viz 18. A). V praxi tento první robotní patent nepřinesl zlepšení hospodářské situace
poddaných, ale spíše zhoršení tam, kde doposud byla pracovní povinnost poddaných nižší.

Další robotní patenty - 1717, 1738, pak jen zdokonalují ustanovení prvního patentu. Upravují přesnou
délku pracovní doby, přinášejí ustanovení o různých druzích robot a zejména upravují úřední postup při
stížnostech poddaných na vlastní vrchnosti. Základní instancí se staly krajští hejtmani a zemské úřady.
Zásadnější změny přineslo až zákonodárství osvícenského absolutismu.




                                                  - 91 -
Bylo to opět významné povstání poddaných z r. 1775, které bylo potlačeno armádou a které současně
ovlivnilo vydání posledního robotního patentu tereziánského (13.8.1775 pro Čechy a 7.9. pro Moravu).
Základní význam patentu spočívá v tom, že rozdělil poddané do 11 tříd podle jejich majetku. Toto
rozdělení pak bylo základem jako berní zatížení poddaných, tak pro míru berních povinností poddaných,
rozdělenou rovněž podle jejich majetku. Současně byla již podle starších robotních patentů stanovena
délka robotního pracovního dne: v zimě 8 a v létě 12 hodin, včetně přestávky na oběd a cestu z či do práce.
Závaznost robotního patentu byla ponechána na rozhodnutí poddaných, kteří si mohli zvolit buď starý
stav či novou úpravu. V případě, že se rozhodli pro novou úpravu, byla jim pak patentem z. r. 1776 uložena
povinnost zaplatit za užívání nyní již vrchnostenských (někdejších občinových) pastvin a lesů.

55.B. Kroměřížský návrh ústavy

Pod vlivem nepokojů ve Vídni musel sněm v říjnu 1848 přenést svou činnost do Kroměříže, kde od 15.
listopadu pokračoval na přípravě nové ústavy, která se však nikdy nestala zákonem. Významný podíl na
legislativních pracích měli i představitelé čeští.
Návrh k prvnímu čtení byl předložen sněmovně 21.12. 1848. První část obsahovala základní občanská
práva. Byla dílem tříčlenné komise, ve které pracoval i český poslanec Fr. L. Rieger. Koncepce základních
práv byla ovlivněná americkou ústavou a francouzskou z roku 1791. Vycházela ze zásady, že „každý člověk
je svoboden, každý má stejné právo rozmnožovati blaho své hmotné i duševní“. Ustanovení o základních
občanských právech v duchu liberálních požadavků prohlašovala formální rovnost před zákonem, zrušení
šlechtictví, ústnost a veřejnost soudního řízení, zavedení porotního soudnictví, zrušení trestu smrti,
tělesných trestů, ochranu svobody domovní, listovní tajemství, právo petiční, právo stěhování, právo
shromažďovací, spolčovací, svobodu svědomí, vyznání a církví, zavedení obligatorního sňatku civilního,
svobodu vyučování, svobodu tisku, rovnost národů, ochranu vlastnictví a zrušení lenních vztahů. Na odpor
reakce narazila zejména teze o suverenitě lidu jako základu státní moci.
Celá ústava byla koncipována pro konstituční monarchii v čele s císařem neodpovědným z výkonu své
moci a vybaveným rozsáhlými právy obsaženými v §40 - 63 návrhu. Zákonodárnou moc měl vykonávat
říšský sněm o dvou komorách: 1) komora lidu; 2) komory zemí. Návrh ústavy zaváděl současně i sněmy
zemské, krajské a samosprávu obecní. Moc soudcovskou měly vykonávat nezávislé soudy.

Nová vláda (do jejíhož čela se dostal Felix kníže Schwarzenberg) připravovala od samého počátku
rozpuštění sněmovny. 2. prosince 1848 se vlády neschopný císař Ferdinand V. vzdal trůnu ve prospěch
svého synovce Fr. Josefa I. Když pak 27. února 1849 byla poražena maďarská revoluční vojska u Kápolny,
vláda 7. března 1849 rozpustila říšský sněm a současně vyhlásila oktrojem novou ústavu s datem 4.
března 1849.

Tím také skončilo období revoluce a nastoupila reakce, která se záhy zformovala v reakční bachovský
režim. Určité výsledky revoluce však nemohly být zlikvidovány (např. zrušení roboty, poddanství a
vrchností) a 50tá léta znamenala jen dočasnou etapu ústupu revoluce, která pak byla dovršena
kompromisem v 60tých letech realizací liberálně demokratického programu měšťanstva. Národnostně
osvobozenecké cíle české politiky byly poraženy a nepodařilo se je už v rámci Rakouska uskutečnit.

56.A. Josefínské reformy ve správě, soudnictví a náboženství včetně příkladů podle
    pramenů

Reforma Josefa II. (1783) - soudnictví
Nová soudní síť, soudnictví důsledně odděleno od právy, nově zřízeny zemské soudy jako 1. instance pro
šlechtice, pro žaloby i na nešlechtické držitele velkostatků, se kterými je spojena vrchnostenská jurisdikce,
spory vyplývající z manželských vztahů. Dále žaloby na královská města, kláštery, kapituly, spory lenní.
Městské soudy si ponechávají svou pravomoc a jsou v určitých případech příslušné i pro spory, kde je
procesní stranou šlechtic, neboť Smlouva Svatováclavská z roku 1517 zůstává až do Josefovi procesní
reformy v platnosti pro řešení kolizí vyplývajících z různého společenského a právního postavení
sporných stran - šlechty a měšťanů. 18. stol. Dochází k omezování soudní pravomoci menších měst ve
prospěch těch, které mají k dispozici školený právnický aparát (magistrát).
Stejná omezení postihla i vrchnostenské soudy ve prospěch soudů vybavených školeným aparát v čele s
„justiciářem“ – soudní úředník s právnických vzděláním. Jinak spory poddaných nebo trestní řízení s nimi
probíhalo před soudy městskými.
Zrušena řada soudů – např. soud komorní, purkrabský aj.



                                                   - 92 -
Obecný soudní řád kriminální Josefa II. z 1.1.1781
Základem pro řízení civilní. Zakotvena zásada dispoziční – osud procesu je v rukou stran, na nich záleží,
zda spor ukončí či budou pokračovat, zásada projednací – tj. aktivita v řízení je ponechána procesním
stranám. Civilní proces vycházel z rovnosti stran. Zrušena procesní pravidla z tereziánského zákoníku,
odstraňuje zbytky procesu obžalovacího, zaveden inkviziční proces.
Řízení je tajné a písemné, soud složen z odborných právníků, odstraněna tortura (ukládány tresty za
  neposlušnost soudu – někdy se tyto tresty rovnali krutostí tortuře).
Na zásadách trestního řízení josefínského spočíval i trestní proces zakotvený v trestním zákoníku z r.
1803 – převzal inkviziční proces a zahrnul ustanovení o trestním řízení přestupkovém.

Církevní reformy
Josef II. vychovaný v náboženské snášenlivosti zrušil výlučné panství katolického vyznání tím, že vydal
20.10.1781 – toleranční patent, kterým byla připouštěna i jiná vyznání: augšpurské, helvetské a
pravoslavné, která současně dostala právo organizovat se v náboženské obce.

Josef II. dále usiloval o zlomení nadvlády papeže nad církví a o to, aby katolická církev přestala být
nadstátní organizací. Nově upravil církevní organizaci uvnitř státu, zřídil nové farní obvody a platy
církevních hodnostářů byly sníženy. Patentem z 29.11.1781 byly zrušeny všechny kláštery, které
nesledovaly cíle hodné uznání, tj. nezabývaly se vyučováním, vědou, péčí o nemocné aj. Z původních 2000
ponechána asi polovina, 36000 lidí propuštěno.

Manželským patent (1783) sice ponechal církevní formu sňatku, avšak vyjmul manželské spory
z kompetence církevních soudů.

Bylo zrušeno tzv. privilegium fori, tj. výsada duchovních, aby byli souzeni jen církevními soudy. Další
Josefova opatření směřovala k úplnému podrobení církve katolické státní autoritě a zeslabení vlivu
papeže.

Poddanské reformy
1.11.1781 – Patent o zrušení nevolnictví – zrušeno administrativní připoutání poddaných k půdě a
umožněno, aby poddaní odcházeli do měst, dávali své děti do škol, ženili se i mimo hranice panství, to vše
již bez souhlasu vrchnosti. Nadále zachovaná robota, vlastníci panství byli i nadále správní, popř. soudní
vrchností pro poddané.
Výsledky: rychlý růst průmyslu – nyní měla volné pracovní síly, oživení českého života ve městech, růst
nové inteligence, úspěch procesu (označovaného jako české národní obrození) byl do značné míry
podmíněn právě zrušením nevolnictví.

1789 – Patent berní a urbariální – měl odlehčit břemenům poddaných, určoval, kolik z výnosu má
zemědělci zůstat, jaká část má být odvedena státu a vrchnosti (70% on, 12,5% stát, 17,5 % vrchnost).

Reforma správy – viz otázka číslo 45.A

56.B. Zeměpanská správa v Rakousku po roce 1848

Viz otázka číslo 39.B. (znění je úplně stejné)

57.A. Soukromé a úřední sbírky zákonů od 18. Století

Komplikovanost prvního řádu, vytvářeného jak starými tak novými normami nejrůznějšího původu, různé
platnosti územní (pro jednotlivé země i celé soustátí), snaha zajistit jednotný výklad aj., si postupně
vynutila soupisy a sbírky právních norem zpočátku soukromých a později úředních.
Tyto sbírky můžeme v podstatě dělit na:
        a) soukromé sbírky královských nařízení
        b) soukromé sbírky císařsko-královských nařízení s platností česko-rakouskou
        c) úřední sbírky zákonů

ad a) – najdeme především v díle Weingertena – Kodex, který zachycuje zákonodárství posledních čtyř
habsburských panovníků (codex Ferdinandeo-Leopoldino-Josefino-Carolinus), další autoři: Roth, Goutta,
Kaňka, Blaschek, Kostetzský


                                                 - 93 -
ad b) – především v díle Codex austriacus z r. 1704-1770 – obsahoval právní předpisy pro rakouské země i
právní předpisy platící v zemích České koruny od Leopolda I. a to pro oblast justice a správy, další autoři:
Wekebrod, Kropatschek, Goutta, Pichl (vše v němčině, čeština jako úřední jazyk téměř vymizela)

ad c) – začali se vydávat za Josefa II. – snaha využít právního řádu k řízení a zdokonalení společnosti a
státu, sbírky vycházeli pro celé soustátí i pro jednotlivé země (provincie) – Sbírka provinčních zákonů
(pro Čechy) 1819-1848.

    celostátní sbírky se dělily:
        1) Sbírky zákonů justičních (1780-1848)– upravovali činnost soudní a právní vztahy, o nichž
            příslušeno rozhodovat soudním orgánům
        2) Sbírky zákonů politických (1790-1848) - upravovali činnost orgánů správních či právní
            vztahy, o nichž těmto příslušeno rozhodovat

Od r. 1848 všechny sbírky nahrazeny Říšských zákoník (s platností celostátní) a Zemských zákoníkem (s
platností pro jednotlivé země).

57.B. Správní organizace ČSR 1945 – 1960

Dva měsíce po únorovém převratu 1948 byla schválena nová ústava, zvaná ústava 9. května (ústavní zák.
č. 150/1948 Sb.). Třebaže formálně vycházela z principů parlamentní demokracie, realita jejího fungování
odpovídala poměrům, které se vytvořily po převzetí moci komunisty. Ústava definovala ve svých
Základních článcích vládu jako nejvyšší orgán moci vládní a výkonné, odpovědný Národnímu
shromáždění. Národní výbory vymezila ústava jako nositele a vykonavatele státní moci v obcích,
okresech a krajích a jako strážci práv a svobod lidu.
Soustavu národních výborů tvořily místní, okresní a krajské národní výbory (MNV, ONV, KNV), jímž byl
svěřen výkon veřejné správy ve všech oborech, zatímco jiným orgánům příslušel pouze výjimečně, na
základě zákona.

Prvním z významnějších aktů, jímž byla provedena ústava v oblasti veřejné správy, se stal zák. č.
280/1948 Sb. o krajském zřízení.
Od l. l. 1949 byly zrušeny země a zřízeno 19 krajů, které se dále členily na 270 okresů.
Koncem 50. let se začaly v hospodářství projevovat vážné strukturální problémy. Současně byla
formulována teze podle níž byl vybudován socialismus a měl být zahájen přechod ke komunistické
společnosti.
Národní výbory se měly postupně stát společenskými organizacemi pracujících, jejichž prostřednictvím se
občané měli bezprostředně podílet na řízení státu.
Přijetí nové úpravy národních výborů předcházelo vydání zák. č. 36/1960 Sb., jímž bylo uzákoněno nové
územní rozčlenění státu. Zachováno bylo dělení na kraje, okresy a obce, počet krajů se snížil na 10 a
okresů na 109.
Nově stanovená velikost krajů byla odůvodňována především tím, že jejich dosavadní rozměry
neodpovídaly potřebám rozvoje hospodářství a záměru rozšířit působnost národních výborů při řízení
ekonomiky.
Nové rozdělení státu však narušilo přirozené vazby uvnitř regionů, došlo k oslabení tradičních center
(např. Olomouce, Zlína, Pardubic), územní celky byly vyměřovány bez ohledu na potřeby obyvatel.
Obyvatelé strádali například stíženou dostupností centra.
Koncepce národních výborů byla ovlivněna dobovou tezí o tom, že naše společnost se ocitla v období
přechodu ke komunismu. Podle ní měl stát a jeho orgány postupně zanikat a jejich funkce přecházet na
dobrovolné aktivity občanů.


Zákon o národních výborech byl přijat koncem května 1960 a krátce na to, v červenci byla vydána nová
ústava (ústavní žák. č. 100/1960 Sb.).
V úvodním prohlášení bylo konstatováno, že socialismus u nás zvítězil a "shromažďujeme síly pro přechod
ke komunistické společnosti". Vládu vymezila ústava jako nejvyšší výkonný orgán státní moci.




                                                  - 94 -
V roce 1968 byl přijat ústavní zák. č. 143/1968 Sb. o československé federaci (v dalších letech vícekrát
novelizovaný). Nejvyššími orgány státní moci se staly jednak vláda federální, jednak republikové a stejně
tomu bylo i ohledně nejvyšších orgánů státní správy tj. ministerstev a jiných ústředních orgánů státní
správy.
Všeobecně i v oblasti správy byla působnost rozdělena mezi federaci a republiky tak, že určité otázky
náležely do výlučné působnosti federace či naopak republik, některé záležitosti byly společné.


V roce 1967 byla přijata nová (v pořadí již třetí) úprava národních výborů (zák. č. 69/1967 Sb.).


V období tzv. pražského jara v roce 1968 byla zahájena diskuse o zásadní reformě místní správy. Bylo
uvažováno o obnovení územní především obecní samosprávy, novém administrativním rozdělení státu,
kdy mělo dojít k obnovení historických zemí a vytvoření komunálního vlastnictví. V roce 1968 byl ustaven
Svaz českých, moravských a slezských měst, hlásící se k tradicím obecní samosprávy. Srpnová okupace a
následný proces tzv. normalizace 70. let tento rozběh zlikvidovaly. Systém národních výborů zůstal
zachován a jakýkoli pokus o územní autonomii, která by představovala i jen potenciální oponenturu vůči
centru, byl označen jako politicky pochybený.
Typickou pro toto období byla tendence oslabování obcí a posilování významu větších celků. V 70. letech
vyhlásila KSČ linii urbanizace, která měla vést ke sbližování způsobu života ve městech a na venkově a
jednotného socialistického osídlení. Její součástí bylo spojování obcí či jejich připojování k městům i
vytvoření tzv. střediskových obcí a další kroky (během 70. let zaniklo v českých zemích dalších několik
desítek obcí). Zlepšení výkonu správy nebylo dosaženo.

V 80. letech probíhal ekonomický a politický úpadek režimu. Snahy formou represí, nebo naopak dílčích
reforem nemohly úpadek zastavit.

58.A. Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 včetně obsahu a jeho novely

Viz otázka číslo 51.A. (znění je úplně stejné akorát taky jsou navíc dopsané novely)

Vlastní reforma občanského zákoníku však provedena nebyla, ačkoliv byla připravována. Návrh z roku
1912 byl schválen panskou sněmovnou, ale do poslanecké se již nedostal, neboť vypukla 1. světová válka.
Osnova návrhu nakonec uskutečněna v podobě tří dílčích novel, provedených cestou císařských nařízení:
    1914 – stanovila lhůty k prohlášení za mrtvého, podmínky způsobilosti žen k svědectví, podstatně
             změněny otázky poručenství, právní postavení nemanž. dětí aj.
    1915 – nově upravila jen některé otázky úpravy hranic pozemků
    1916 – upravovala ustanovení o osobních právech, popření manželského původu dítěte, práva věcná,
             právo dědické, obligační, promlčení zákonné lhůty
Významné jsou především novely 1914 a 1916 – nově formulují vztahy mezi rodiči a dětmi

58.B. Retribuční dekrety

Retribuční dekrety prezidenta ČSR Edvarda Beneše

Osnovu retribučního dekretu vypracoval a odevzdal v Londýně v červnu 1943 ministr spravedlnosti
Stránský. Až v listopadu 1943 byla osnova předložena Státní radě se žádostí o projednání. Státní rada
osnovu schválila 28.září 1944 a doporučila prezidentu, aby retribuční dekret vydal.

Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o
mimořádných lidových soudech byl vydán 1.února 1945 pod č. 6 úředního věstníku československého.
V červnu 1945 byl v Praze oficiálně vyhlášen pod číslem 16/1945 Sb. Dále byl vydán dekret o Národním
soudu č. 17/1945 Sb.

Retribuční dekret rozlišoval čtyři zločiny :
    a) proti státu
    b) proti osobám
    c) proti majetku



                                                   - 95 -
    d) proti udavačství

Většina skutkových podstat vycházela z právního řádu předmnichovské republiky ( zákon na ochranu
republiky a trestního zákona). Dekret zvyšoval tresty stanovené za nejzávaznější zločiny a stanovil nové
skutkové podstaty trestných činů. (Například za zločin úkladů proti republice stanovil trest smrti. Trest 5
– 20 let těžkého žaláře byl stanoven za zločin v oddílech SS, Rodobraně. Dále za propagaci a podporu
nacistického hnutí. V § 11 retribučního dekretu byl stanoven trest 5 -10 let těžkého žaláře za zločin
udavačství. Zločiny trestané podle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. projednávaly mimořádné lidové
soudy).

Dekretem č. 17/1945 Sb. byl zřízen „Národní soud“ jako mimořádný zvláštní soud. Byl příslušný
k projednávání trestných činů podle retribučního dekretu, jejichž pachatelem byla osoba tam
vyjmenovaná (státní prezident protektorátu, členové protektorátních vlád, členové vedení Vlajky,
Kuratoria pro výchovu mládeže aj.
Mimořádné lidové soudy byli zřízeny v sídlech krajských soudů, pracovaly v pětičlenných senátech.
Předsedu senátu jmenoval prezident na návrh vlády, další čtyři soudce z lidu jmenovala vláda. U
mimořádných lidových soudů se obligatorně projednávaly retribuční dekrety. Na návrh veřejného žalobce
se zahajovalo trestní řízení, případ měl být projednán nejdéle do tří dnů. Mladistvé ženy a ženy těhotné
nesměly být před soud postaveny. Obžalovaný musel mít zástupce, soud mohl konal i bez přítomnosti
obžalovaného. Proti rozsudku nebyly přípustné opravné prostředky.
Řízení před Národním soudem se lišilo. Národní soud měl sídlo v Praze, byl příslušný pro české země.
V jeho čele stál předseda jmenovaný prezidentem na návrh vlády. Musel být soudce z povolání, stejně jako
dva zástupci a předsedové jednotlivých senátů. Byl zřízen úřad veřejného žalobce, v jehož čele stál
národní prokurátor. Jednání u Národního soudu se neřídilo zásadami stanného soudu, mělo mimořádné
procesní prvky. Přípravné řízení bylo omezeno na skutečnosti zásadní důležitosti. Do 14 dnů musel být
případ vyřešen.

Dne 27.října 1945 byl vydán retribuční dekret č. 138 Sb. o trestání některých proviněn proti národní
cti. Obsahoval pouze 4 §. Okresní a zemské národní výbory podle něj byly oprávněny ukládat tresty vězení
do jednoho roku nebo pokuty do 1 mil Kč či veřejné pokárání.

Účinnost velkého retribučního dekretu byla stanovena na jeden rok. V listopadu 1946 podala vláda návrh
na prodloužení dekretů ve smyslu vládního nařízení. Po únoru 1948 byl retribuční dekret opět
prodloužen.

Dekretální tvorba současnost a historie
Dekrety jsou někdy spojovány s odsunem Němců, ačkoliv žádný z dekretů problematiku odsunu neřešil.
Odsun Němců nebyl záležitostí jen československo – německou, ale výsledkem rozhodnutí všech spojenců.
Odsun byl v zásadě ukončen na podzim 1946, ale ještě k menším odsunům docházelo až do roku 1951.
Zmocnění prezidenta republiky k vydávání dekretů měl trvat dva roky. Dekrety prezidenta neměli oporu
v ústavním pořádku z r. 1920. Prezident nevydával dekrety z vlastní iniciativy. Kromě prvního dekretu o
Národním shromáždění je vydával na návrh vlády.
Převážná část dekretů byla vydávána v Londýně a vztahovala se na aktuální činnost zahraničního odboje a
vedení války s Německem a jeho spojenci.

Dekrety v osvobozeném Československu
Komplexně upravují všechny oblasti poválečného života. Především napravují důsledky války a panství
nacistů a jejich práva na československém území. Obnoven byl hospodářský život, školství, věda a kultura.
Takřka každý dekret zasahuje do nějaké oblasti našeho života – každá oblast prošla dekretální tvorbou.
Prvý dekret tohoto období je ústavní dekret prezidenta republiky z dubna 1945 o nové organizaci
vlády a ministerstev.
Dekret z 2.srpna 1945 o úpravě československého státního občanství a občanství osob národnosti
německé a maďarské. Československé státní občanství přetrvalo celou válku. Veškeré smlouvy Německa
jsou neplatné. Občanství bylo zachováno osobám, které prokázali a zůstali věrni ČSR, osobám kteří
bojovali v československé armádě a byli němci nebo Maďaři.
Ke konfiskaci, znárodnění bez náhrady došlo na základě těchto dekretů : č. 5/1945 Sb. o neplatnosti
majetkových jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů,
zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů a dále na základě znárodňovacích dekretů č.



                                                  - 96 -
100 až 103 / 1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní
obnovy.

59.A. Teorie děleného vlastnictví nemovitostí

Vlastnictví k nemovitostem bylo realizováno v řadě právních forem. Typickou formou teorie děleného
vlastnictví u šlechty je instituce léna (viz otázka číslo 4.A.), což je také i svobodné vlastnictví.
Jen to, co se dědí, tj. co přechází od děda na vnuky, co tedy zůstává v rodině a nevrací se k panovníkovi
(výsluha), či nepodléhá lennímu právu (např. povinnost složit lenní slib), je skutečným vlastnictvím. Od
tohoto typu držby odlišovalo pečlivě staré české právo jiné formy, když šlo jen o držbu dočasnou nebo
účelovou (zástava).
Ve výkonu vlastnických oprávnění byl feudální vlastník neomezený: mohl statky užívat, ale měl právo je
prodat, zastavit, mohl o nich pořídit pro případ smrti. Uplatňovala se obecná vydržecí a promlčecí lhůta,
po kterou mohl držitel, jehož držba nebyla právně napadena, statek vydržet či naopak vlastník, který
opomněl uplatnit své nároky, své vlastnické právo promlčel. Byla to tzv. zemská léta, tj. 3 roky a 18 neděl.
(v městském právu 1 rok a 6 neděl).


59.B. Zákon o právu rodinném z roku 1949

Viz otázka číslo 48.B. (tato otázka je její součástí)

Zákon o rodině 1949
V rámci tzv. právnické dvouletky byl připraven a přijat zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném, který
nabyl účinnosti dnem 1.1.1950. Sem byly promítnuty socialistické principy rodinných vztahů vyjádřené
ústavou 9. května z roku 1948. Rodinně-právní vztahy tak byly vyčleněny z obecné úpravy občanského
zákoníku, zákon sám se však ještě nedotýkal dělení práva na soukromé a veřejné.
Zákon má 3 hlavy a pojednává: o vzniku manželství, právech a povinnostech manželů, o rozvodu; o
rodičích a dětech, zjištění otcovství, o rodičovské moci, osvojení, vyživovací povinnost; o poručenství.
Snaha oprostit rodinné vztahy od majetkových vztahů =>manželství = dobrovolný svazek bez
majetkových vztahů; zásada rovnosti muže a ženy =>stejná práva a povinnosti, vzájemná dohoda.
Manželstvím vzniká zákonné majetkové společenství = společné jmění manželů – správu může vykonávat
každý z manželů sám; podíly manželů jsou si rovny.
Oboustranná povinnost manželů přispívat na vydržování rodiny; vyživovací povinnost - zaveden povinný
civilní sňatek před NV (obřad náboženský byl možný až po obřadu civilním). Zjednodušil se zánik
manželství za života – o rozvodu rozhodoval soud (zjišťoval vinu na zániku). Přestalo se rozlišovat
postavení manželských a nemanželských dětí - odpovědnost rodičů za výchovu dětí; nezletilé děti v
rodičovské moci – rodiče řídí jejich jednání, zastupují je a spravují jejich majetek (vše v jejich prospěch);
rodičovská moc náleží oběma rodičům.
Nová úprava osvojení a poručenství.
7. 12. 1949 byl přijat zákon o zatímních změnách v některých občanských věcech právních č. 266/1949
– zákon upravoval zletilost, nezletilost, matriky, dědění, řízení ve sporech manželských….a doplňoval tak v
některých ustanoveních zákon o rodině.

60.A. Manželské právo od období Josefa II. do roku 1960

Právo rodinné a manželské za Josefa II.
Rozhodování o manželských sporech náleželo až do doby Josefa II. církevním soudům. Od manželky
vyžadovalo právo věrnost manželovi a její cizoložství bylo stíháno jak soudem, tak i svépomocí manžela,
který měl právo nevěrnou manželku i jejího milence na místě zabít. Věno nevěsty byl majetek, peníze,
statky, které žena přinášela do manželství a které se stávaly vlastnictvím manžela. Žena měla na věno
zákonný nárok a rodina jí ho mohla odmítnou jen z důvodů obyčejovým právem přesně stanovených
(provdání se bez souhlasu rodiny atd.). K majetkovému zajištění manželky pro případ smrti manžela se
současně ve svatební smlouvě zřizovalo tzv. věno vdovské. Hodnota tohoto vdovského věna byla zpravidla
2,5x větší než věno nevěstino. Věno vdovské bylo zajišťováno zřízením zástavního práva k majetku
manžela ve prospěch manželky, nebo zápisem do zemských desek. Stejná ustanovení platila v právu
městském Zde bylo ještě uzavření manželství podmiňováno souhlasem rodičů s tím, že jinak by snoubenci
pozbyli nárok na dědictví po rodičích. Děti byly zásadně v moci svých otců a před nabytím zletilosti
nebyly způsobilé k právním úkonům.


                                                        - 97 -
Rodinné a manželské právo po r. 1848
Upraveno po celou dobu rakouského císařství občanským zákoníkem ABGB.
Základem jsou předpisy kanonického práva, které jsou autorizovány státem a realizovány pod jeho
dohledem. OZ na manželství hledí jako na smlouvu, jejímž uzavřením se manželé zavazují k plnění
vzájemných povinností. Manželství může uzavřít každý, komu nebrání zákonná překážka (OZ tyto
překážky podrobně stanovil). Zakázáno bylo manželství řeholníků a řeholnic.
Do r. 1867 byl při uzavírání každého manželství vyžadován tzv. politický konsens, tj. souhlas orgánu
veřejné správy. Posuzoval, zda je žadatel schopen uživit sebe i svou rodinu, že je fyzicky i mravně
způsobilý. Souhlas nebyl udělován nemajetným. Překážkou mohlo být i povolání. U státních úředníků
dával souhlas představených, manželství možné až po vojně, u důstojníků navíc vysoká kauce (120000 K)
– měla zajistit, že důstojnický sbor měl být zcela připoután k vládnoucím společenským vrstvám.
Koncepce manželství vycházela z nerovnoprávného postavení ženy a dávala vedoucí postavení muži, žena
podřízena jeho moci.

O vzniku manželství rozhodovaly orgány církevní, avšak manželské spory, včetně rozvodu či rozluky,
náležely do kompetence soudů světských, civilních.

Zrušení manželství - prohlášením za neplatné nebo rozlukou, smrtí, prohlášením za mrtvého Pro
katolíky rozluka zakázána, povolen jen rozvod od stolu a lože – stále spolu žili a museli si být věrni. U židů:
vůle manžela, cizoložství manželky, vzájemná dohoda. U evangelíků: vzájemná dohoda, důvody:
cizoložství, žalář na více než 5 let, opuštění, úklady o život druhého, nepřekonatelný odpor.

1855 – Konkordát – na čas zavedení pravomoci soudů církevních v manželských otázkách. Pokud
duchovní odpíral uzavřít sňatek, byla možnost uzavřít sňatek před státními orgány – až do 1949, kdy
teprve došlo k zásadní sekularizace manželství a civilní sňatek se stal obligatorním až do 1992.

Vztahy mezi rodiči a dětmi (třetí hlava ABGB)
Vedoucí úloha muže – dával dítěti jméno, erb, dával souhlas dětem ke vstupu do závazků, správa majetku
dětí. V případě rozvodu či rozluky patřili děti otci, pouze chlapci do 4 let a dívky do 7 matce – zrušeno
později dílčí novelou – o svěření dětí potom rozhodoval soud. Nerovnoprávnost nemanželských dětí
s manželskými.

Právo manželské a rodinné po r. 1918
Ústava z r. 1920 stavěla manželství, rodinu a mateřství stavěla ústava pod zvláštní ochranu zákonů.
Ústava z r. 1948 stanovila:
Ochrana rodiny a mládeže - Manželství, rodina a mateřství jsou pod ochranou státu. Rodinám s mnoha
dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu. Dětem zaručuje stát zvláštní péči a ochranu. Původ dítěte
nesmí být jeho právům na újmu.

Zákon z r. 1949 – viz otázka číslo 59.B. (tento zákon je tam rozebrán)

60.B. Trestní zákoník a trestní řád z roku 1950

Viz. otázka číslo 40.B. (tato otázka je její součástí)




                                                         - 98 -

								
To top