Kapitola 1

Univerzita Palackého

v Olomouci





INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ



MODERNÍ TECHNOLOGIE VE STUDIU APLIKOV ANÉ FYZIKY



CZ.1.07/2.2.00/07.0018









MODERNÍ TECHNOLOGIE VE STUDIU

APLIKOVANÉ FYZIKY









SVĚTOVÁ EKONOMIKA A GLOBALIZACE

Eva Jílková









Olomouc 2010









Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Obsah



Úvod ....................................................................................................... 4

1 Podstata a vznik světové ekonomiky .................................................... 5

1.1 Světová ekonomika a světové hospodářství ..................................................... 5

1.2 Obecné tendence vývoje ve světové ekonomice .............................................. 7

1.3 Struktura světového hospodářství ..................................................................... 9

2 Globalizace a regionalismus .............................................................. 11

2.1 Globalizace ..................................................................................................... 11

2.3 Stručná charakteristika tří center světové ekonomiky ..................................... 15

2.3.1 Americké centrum..................................................................................... 16

2.3.2 Asijské centrum ........................................................................................ 17

2.3.3 Západoevropské centrum ......................................................................... 17

2.4 Hodnocení světových ekonomických center ................................................... 18

3 Mezinárodní obchod........................................................................... 20

3.1 Mezinárodní pohyb zboží ................................................................................ 20

3.2 Mezinárodní pohyb služeb .............................................................................. 26

4 Mezinárodní pohyb výrobních faktorů (kapitálu a pracovních sil) ....... 28

4.1 Mezinárodní pohyb kapitálu ............................................................................ 28

4.2 Mezinárodní pohyb pracovních sil ................................................................... 30

4.2.1 Důsledky pro hostitelské země ................................................................. 31

4.2.2 Důsledky pro vyvážející země .................................................................. 32

4.3 Pohyb vědecko-technických poznatků ............................................................ 33

5 Subjekty mezinárodních vztahů.......................................................... 35

5.1 Transnacionální společnosti ............................................................................ 35

5.2 Státy v mezinárodních ekonomických vztazích ............................................... 36

5.3 Mezinárodní ekonomické organizace .............................................................. 37

6 Mezinárodní měnový systém .............................................................. 43

6.1 Vývoj mezinárodní měnové soustavy a peněz – etapa do roku 1944 ............. 44

6.2 Vývoj mezinárodní měnové soustavy – etapa po druhé světové válce ........... 46

6.3 Nadnárodní měnové jednotky a dnešní měnový systém ................................. 49

7 Ekonomický vývoj USA ...................................................................... 51

7.1 Ekonomický vývoj USA v období do druhé světové války ............................... 51

7.2 Období 2. světové války .................................................................................. 52

7.3 USA po 2. světové válce ................................................................................. 53

7.4 Ekonomický vývoj USA v 90. letech ................................................................ 57

7.5 Ekonomika USA na počátku 21. století ........................................................... 59

7.6 Kanada a Mexiko jako součást severoamerického regionu ............................ 60

8 Ekonomický vývoj Japonska a východoasijských zemí ...................... 63

8.1 Ekonomický vývoj a základní charakteristiky Japonska .................................. 63

8.1.1 Japonsko v průběhu 20. století ................................................................. 64

8.1.2 Vývoj Japonska v 90. letech ..................................................................... 66

8.1.3 Japonsko na počátku 21. století ............................................................... 69

8.2 Asijsko-tichomořská spolupráce ...................................................................... 69

9 Rozvojové země a Čína ..................................................................... 72

9.1 Ekonomická a sociální struktura rozvojových zemí ......................................... 73

9.2 Regionální integrace v rámci rozvojových zemí .............................................. 76

10 Integrovaná Evropa – západoevropské centrum .............................. 80



2

10.1 Ekonomický vývoj Evropy po 2. světové válce .............................................. 80

10.2 Integrace Evropy po 2. světové válce ........................................................... 81

10.3 Ekonomický vývoj 90. let ............................................................................... 84

10.4 Evropská měnová unie.................................................................................. 85

10.5 Regionální ekonomická integrace ve střední a východní Evropě .................. 86









3

Úvod

Globální hospodářství dnešního světa (světová ekonomika) je velmi složitým

sociálně-ekonomickým systémem, který se skládá z řady subsystémů vzájemně

propojených mezinárodními ekonomickými vztahy. Světová ekonomika jakožto vědní

obor je aplikovanou ekonomickou disciplínou, jejímž studijním polem je reálný

sociálně-ekonomický systém globálního rozměru a metodologií systémová analýza.

V rámci předmětu „Světová ekonomika a globalizace“ se studenti mají možnost

seznámit se zákonitostmi a jevy v systému světového hospodářství. Základními

prvky tohoto systému jsou ekonomiky národních států a jejich provázanost je dána

vazbami mezi nimi hmotnými a finančními toky. Toky zboží, služeb, mobilních faktorů

výroby, informací, znalostí a jim odpovídající finanční toky vyplývají z mezinárodní

dělby práce.









4

1 Podstata a vznik světové ekonomiky

Klíčová slova:



Světová ekonomika, mezinárodní obchod, mezinárodní dělba práce,

internacionalizace, interdependence, integrace, ekonomická integrace, jednotný trh,

celní unie, hospodářská měnová unie.



1.1 Světová ekonomika a světové hospodářství



Světovou ekonomiku lze chápat ve dvou směrech: jednak jako vědní disciplínu

a jednak jako ekonomickou realitu. V rámci tohoto studijního předmětu jsou užity

pojmy světová ekonomika a světové hospodářství pro rozlišení teoretické disciplíny

a reálného ekonomického systému. Světová ekonomika byla součástí obecné

ekonomické teorie, vyvinula se z teorie mezinárodního obchodu a je úzce spojena

s teorií mezinárodní dělby práce. Jako samostatná vědní disciplína vznikla světová

ekonomika v polovině 20. století. Světová ekonomika je vědní disciplína, která

zkoumá reálný systém světového hospodářství jako celek, jeho subsystémy

v globálním rozměru a popisuje zákonitosti, jevy a vztahy v tomto systému. Zároveň

své poznatky používá na zobecňování vývoje světového hospodářství, takže nese

prvky jak pozitivní, tak normativní ekonomie.



Ústřední kategorií světové ekonomiky je světové hospodářství jako základní

předmět jejího zkoumání. Světové hospodářství lze definovat jako souhrn

jednotlivých národních úkonů, souhrn hospodářství jednotlivých států. Nelze však

vnímat světové hospodářství jako jejich součet – je nutné brát v úvahu jejich

propojenosti, souvislosti a všechny ekonomické vazby mezi státy. Světové

hospodářství nevzniklo „ze dne na den“, ale předpoklady pro jeho vznik se vytvářely

v rámci historického vývoje států i celého světa. Světové hospodářství je komplex

národních ekonomik (horizontální i vertikální součet, nikoli pouze aritmetický), včetně

jejich ekonomických vztahů. Vyznačuje se heterogenností, neboť jednotlivé státy mají

různou ekonomickou úroveň a rozvíjejí se různými tempy.



Předpoklady vzniku světového hospodářství



Počátky utváření světového hospodářství lze zasadit již do období rozpadu

feudalismu, kdy se postupně formovaly relativně výrobně uzavřené, avšak

ekonomicky a sociálně rozdílné, samostatné celky vázané na určité území, z nichž





5

se později vyvinuly současné státy. V rámci těchto státních útvarů se vyvíjely výrobní

faktory a způsoby jejich užití a tento rozvoj začal časem přerůstat státní hranice. Tím

došlo k prohlubování dělby práce, změnil se charakter dělby práce. Společenská

dělba práce znamenala velkou změnu ve společnosti, a proto musel vzniknout trh,

později mezinárodní trh a s tím možnost mezinárodní směny prostřednictvím peněz.

Vznik mezinárodního trhu je předpokladem pro vznik světového hospodářství.

Významným fenoménem, který přispěl ke vzniku světového hospodářství, je

vědecko-technický pokrok (uplatňování vědecko-technických poznatků – vynálezy,

objevy, přírodní podmínky, přenos informací). Mezinárodní dělba práce představuje

výrobní specializaci v mezinárodním měřítku, vede k efektivnější alokaci zdrojů

v rámci světového hospodářství, je zdrojem přínosů z obchodu. Mezinárodní dělba

práce spočívá ve vytvoření racionální a efektivní alokační soustavy v rámci světové

ekonomiky a je základem pro formování a rozvoj světového hospodářství.

Mezinárodní obchod je obchod se statky a službami, který probíhá mezi

jednotlivými národy, směna zboží či služeb různých ekonomických subjektů určitého

státu v rámci celého světového hospodářství. Jde o souhrn směnných transakcí

uskutečněných přes hranice národních ekonomik.



Dělba práce a specializace zvyšují úroveň hranice produkčních možností

(neboli spotřeby), tedy rozvíjí výrobní a spotřební možnosti národních ekonomik, a to

jsou hlavními důvody pro vznik mezinárodního obchodu. Míra zapojení státu

(respektive jeho ekonomiky) do mezinárodního obchodu se označuje jako otevřenost

ekonomiky, kterou lze posoudit pomocí podílu vývozu a dovozu na hrubém národním

produktu země (v %).



Předpoklady vzniku světového hospodářství lze shrnout následovně:



 existence států - musí existovat samostatné ekonomické subjekty

fungující na národním principu, existence národních ekonomik, které jsou

relativně oddělené,



 přeměna dělby práce na mezinárodní dělbu práce - vznik a rozvoj

mezinárodní dělby práce a expanze mezinárodního trhu,



 existence mezinárodních peněz,



 technické předpoklady pro vznik komplexu národních ekonomik.





6

Působení trhu způsobuje další prohlubování diferenciací jednotlivých skupin

ekonomik, neustále se rozvírají tzv. ekonomické nůžky, otevřené se více otevírají

a naopak, problém mezi vyspělým severem a zaostalým jihem. K hodnocení

ekonomické úrovně slouží HDP/obyvatele.



1.2 Obecné tendence vývoje ve světové ekonomice



Ve světové ekonomice lze sledovat stále více přerůstání ekonomických vztahů

přes národní hranice států, čili dochází k rozšiřování mezinárodních ekonomických

vztahů. Internacionalizace je obecná tendence ve vývoji ekonomiky a společnosti,

přináší všestranné sbližování národních ekonomik, přerůstání ekonomického života

za hranice jednotlivých zemí, propojování těchto zemí a odbourávání bariér, které

stojí mezi nimi, na základě vzniku nadnárodní ekonomiky, výsledkem je propojenost,

závislost ekonomik, avšak zároveň se prohlubuje rozvoj vědecko-technické oblasti.



Internacionalizace se obecně považuje za pozitivní jev, který má hlavní vliv na

ekonomickou úroveň, zvyšuje produktivitu práce, zlepšuje mezinárodní vztahy. Do

určité míry je však v rozporu, neboť přináší také některá úskalí, např. potlačování

národních zájmů, snahu mocných ovládnout slabší země a problémy zejména

v sociální oblasti. Proto též existuje určitá tendence k jejímu zabraňování.



Proces internacionalizace zná svět již delší dobu, ale v současnosti nabývá

nových forem a zvyšuje se jeho rychlost. Svůj podíl na tom má i vědeckotechnický

pokrok, který vede k rostoucí specializaci zemí na národní úrovni, což se projevuje

růstem objemu a významu mezinárodního obchodu pro ekonomický růst a dále pak

vede ke vzniku vzájemné závislosti, interdependenci zemí. Interdependence vede

k internacionalizaci vnitřního vytváření politiky zemí i mezi nimi navzájem. Může

nabývat různých forem závislosti i různé intenzity (např. surovinová, palivo-

energetická, technologická, potravinová aj.).1



Vrcholem procesu internacionalizace je integrace a její nejvyšší stupeň

v současných podmínkách, vytvoření mezinárodních celků. Integrace by měla být

celosvětovým jevem, ale uplatnění je regionální, vznikají regionální integrační celky,

tedy obecnou tendencí je regionalismus.









1

Srov. JENÍČEK, V. Globalizace světového hospodářství. 2002, str. 14, 19.



7

Podstata integračního procesu je postupné vytváření větších mezinárodních

celků na základě oslabování národních překážek a na základě posilování

ekonomických vazeb mezi národními celky.



Příčiny integrace



 ekonomické - mohutný rozvoj výroby, který v určité etapě přesahuje

národní hranice a potřebuje spolupráci více zemí,



 neekonomické - např. politické, vojenské apod. (zabránění válečných

konfliktů).



Formy mezinárodní ekonomické integrace



V rámci procesu integrace jsou definovány jednotlivé postupné a na sebe

navazující fáze tohoto procesu. Jsou jimi:



1) Pásmo volného obchodu (free trade area) – odpovídá odstranění všech

překážek a zábran ve vzájemném obchodování, zúčastněné země si

však udržují vlastní celní politiku s nečlenskými zeměmi (např.

CEFTA, NAFTA, 90. léta ESVO).



2) Celní unie (cystome union) – jde o vyšší uvolnění vzájemného obchodu mezi

zúčastněnými zeměmi, neexistují mezi nimi cla, avšak společná celní

politika pro nečlenské země, společná obchodní omezení vůči třetím

zemím (např. CU mezi ČR a SR od roku 93, 48 – Benelux).



3) Společný trh (common market) – představuje jednotný trh zboží a volný pohyb

výrobních faktorů, tzv. uplatnění 4 svobod, všechny členské země

zruší restrikce z hlediska obchodu zboží, služeb, kapitálu, pracovních

sil.



4) Měnová unie (monetary union) – v rámci společného trhu je v některých

oblastech uplatňována společná hospodářská politika, klíčová je

měnová politika založená na pevně fixovaných směnných kurzech

národních měn anebo na zavedení společné jednotné měny unie (od

r. 1999 EMU).



5) Hospodářská unie (economic union) – dochází k harmonizaci hospodářských

politik, přestává existovat fiskální politika jednotlivých zemí bez vlivu

společné hospodářské politiky



8

6) Politická unie (politoval union) – nazývaná úplnou ekonomickou integrací, jde

o konečný stupeň integrace, politické sjednocení dříve samostatných

subjektů do jednoho politického a hospodářského celku (EU).



1.3 Struktura světového hospodářství



Vznik a vývoj světového hospodářství je značně diferencovaný a složitý

proces, který způsobuje mnohé odlišnosti nejen v ekonomické oblasti. Tyto

diferenciace jsou dány vlastními rozdílnými podmínkami jednotlivých zemí a regionů,

zejména odlišnostmi v přírodních, kulturních a sociálních poměrech, které jsou

určující pro jejich ekonomický rozvoj.



Ve světovém hospodářství lze charakterizovat určitou strukturu, ovšem

hranice mezi jednotlivými skupinami se v členění mnohdy ztrácejí. Na konci 20 století

byla struktura světa popsána (podle materiálů IMF) zhruba takto:



A) Funkční částí světového hospodářství jsou rozvinuté tržní ekonomiky (RTE), 28

zemí, jádrem je skupina G7 = 7 nejsilnějších zemí světa (USA, Japonsko, Německo,

Francie, Itálie, Velká Británie, Kanada, někdy se sem řadí z politických důvodů

i Rusko  G8). Rozvinuté ekonomiky jsou soustředěny do tří světových center:



 Americké centrum – USA + Kanada,



 Východoasijské centrum – Japonsko + ANIE (Asijské nově

industrializované ekonomiky) – Hongkong, Singapur, Jižní Korea,

Tchaiwan, (Asijští tygři),



 Západoevropské centrum – země Západní Evropy - EU + ESVO

(Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Norsko, Island) + Austrálie, Izrael, Nový

Zéland,



B) Druhou skupinu zemí tvoří rozvojové země, které jsou však značně

diferencovány, patří sem více než 120 zemí světa, mezi nimi všechny země Afriky,

země Asie včetně Číny, země Středního Východu (Malta, Turecko, Kypr) a země

Latinské Ameriky.



Rozvojové země lze strukturalizovat např. takto:



 nově industrializované země – Thajsko, Indonésie, Malajsie, Filipíny,

Brazílie, Argentina, Chille, Mexiko,





9

 nejchudší rozvojové země – většina Afrických zemí + Bangladéš, Haiti



 země středu (Latinská Amerika),



 ropné země (Kuvajt, arabské země produkující ropu, Nigérie,

Venezuela).



C) Třetí skupinou jsou postsocialistické země, donedávna nazývané transformující

se ekonomiky. Patří sem státy střední a východní Evropy, Rusko a bývalé sovětské

republiky (na Kavkaze a ve střední Asii). Tyto země byly původně centrálně

plánované a koncem 80. let se začaly transformovat na tržní ekonomiky.



Shrnutí

Obsahem první kapitoly je objasnění základních pojmů ze světové ekonomiky

a zejména pak vznik světové ekonomiky jako systému a jako vědní disciplíny.



Světová ekonomika zkoumá jevy procesy a vztahy, které vznikají ve světovém

hospodářství. Předpoklady jeho vzniku jsou existence národních států,

mezinárodní dělba práce, existence mezinárodních peněz a vědecko-technický

vývoj. Internacionalizační tendence vede ke vzniku integračních uskupení

různých stupňů ekonomické integrace. Světové hospodářství má

diferencovanou strukturu a vytváří tzv. triádu v procesu globalizace a

regionalizace.









10

2 Globalizace a regionalismus

Klíčová slova:



Internacionalizace, transnacionalizace, globalizace, polycentrismus, regionalismus,

makroregion, triáda světové ekonomiky, liberalizace obchodu.



Vývoj jednotlivých segmentů světového hospodářství je podmíněn

zintenzivňujícím se procesem internacionalizace (globalizace) hospodářského života.

Zároveň je však vývoj světové ekonomiky provázen posilováním tendencí k růstu

regionalizmu.



2.1 Globalizace



Globalizace patří k nejvýznamnějším procesům, které v současné době

ovlivňují světovou civilizaci jako celek, ale i jednotlivé národní státy. Pojem vzniká

koncem 80. let, velkou roli hraje trend transnacionalizace, což

představuje propojování a rozvíjení určitých firem, tzn. některé soukromé subjekty se

stanou tak velké, že jsou schopny ovlivnit jednotlivé národní ekonomiky,

rozhodujícím prvkem firmy je zisková sféra. Globalizace v sobě obsahuje

transnacionalizační trend a zároveň je pokročilejší formou internacionalizace. Druhou

významnou tendencí současného světa je regionalizmus a integrace.



Globalizace je nejčastěji charakterizována jako proces zesvětovění výroby

a trhu, která se projevuje zejména rychlým růstem světového obchodu, zvýšením

toků přímých investic, nárůstem objemu mezinárodní produkce, růstem počtu

nadnárodních společností a rostoucí integrací finančních trhů. K tomu přispěl rozvoj

informačních technologií, které umožnily propojit ekonomické aktivity, které jsou

rozptýlené v různých oblastech světa.



Globalizace je spojena s masivními přesuny výrob mezi zeměmi, s přesuny

kapitálu, vzestupem nezaměstnanosti v některých zemích a dalšími jevy, které vlády

jednotlivých zemí mohou stěží ovlivnit.



Hlavním důsledkem globalizace je ekonomický růst jak v rozvinutých, tak

v rozvojových zemích a zejména pak v nově industrializovaných zemích. Globalizace

též mění uspořádání světové kooperace, jejímž důsledkem je však i růst

nezaměstnanosti v rozvinutých zemích a zostření konkurence na trzích statků

a služeb, ale i na trzích práce, dále hrozící odtržení peněžní ekonomiky od



11

ekonomiky státu. Dalším důsledkem globalizace je i pokles významu velké skupiny

rozvojových zemí, zejména států v Africe. Těmto zemím hrozí prohloubení jejich

chudoby a zaostávání.



Globalizaci lze považovat za pokročilejší a komplexnější formu

internacionalizace, která zahrnuje i funkcionální integraci mezinárodně rozptýlených

aktivit. Dlužno dodat, že globalizace není prvkem státního sektoru, ale soukromého

sektoru, je úzce spojená s rozvojem informační techniky, odstraňováním bariér

zasáhne celý svět a zvyšuje možností světového hospodářství.



Na druhou stranu, jak již bylo uvedeno, s sebou globalizace přináší problémy,

výhody postihnou jenom nejvyspělejší země, chudí se stanou ještě chudšími, což

vyvolává hluboké sociální rozpory.



Tím, že globalizace postihla výrobu, obchod, finanční trhy tok informací a týká

se takřka všech ekonomických i mimoekonomických aktivit, pak jakékoli vzniklé

problémy zasáhnou celé národní hospodářství, které lze však jen těžko předvídat

a řešit.



Z ekonomického úhlu pohledu obsahuje globalizace několik zásadních

oblastí2:



 globalizace finančních toků – vede k vyššímu počtu burzovních aliancí,

finanční transakce v současnosti mnohonásobně převyšují

objem obchodů se zbožím, globalizuje se kapitálový trh

a bankovnictví, vyvstává nutnost regulovat pohyb kapitálu,

zejména spekulativního kapitálu,



 globalizace energetických zdrojů - postupně se liberalizuje trh se

surovinami a propojují se energetické sítě,



 globalizace informačních toků - výrazným přispěním moderních

informačních technologií (internet, satelity, mobilní telefony atd.)

není problém informace získat, ale vhodně je interpretovat,



 globalizace obchodu - řadě zemí přináší velké výhody, sblížení

standardů, řada zemí je však proti (zejména rozvojové),







2

Srov. KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006, str. 26.



12

 globalizace trhu práce – zatím nejpomalejší globalizace v oblasti

pohybu pracovních sil mezi zeměmi, hlavně nelegální migrace

(USA, Evropa).



Z ekonomického hlediska je globalizace vnímána vcelku pozitivně, neboť

liberalizovaný světový obchod roste rychleji než světové hospodářství a současně se

internacionalizuje i podnikání, což stimuluje hospodářský růst a znamená zvýšení

konkurence. Růst ekonomiky a konkurenceschopnosti přináší růst životní úrovně

jednotlivých zemí.3



Přestože je globalizace spíše vítanou tendencí světového vývoje, objevují se

i opačné názory. Důvody pro tyto názory pramení z problémů spojených

z globalizací:



 z globalizace nemohou těžit všechny země stejnou měrou – silnější

subjekty prosazují své zájmy na úkor slabších, v důsledku

čehož dochází k zesilování nerovnoměrného ekonomického

a sociálního vývoje, slabší země na globalizaci doplácejí,



 vyvolává řadu sociálních problémů – rychle se rozšiřují ekonomické

i jiné poruchy a problémy na celé regiony a kontinenty, zejména

problém nezaměstnanosti



 neglobalizuje se jen ekonomika - ale i terorismus, problémy se životním

prostředím, kriminalita apod.,



 problém s vhodnou interpretací informací – nutnost správně

interpretovat informace, aby nevznikla nějaká masová panika,



 neexistuje nikdo ani návod, který by tento proces řídil – řada

problémů nabyla světových rozměrů a nelze je řešit v rámci

jedné země či skupiny zemí.



Finanční a další hospodářské krize v 90. letech 20. století a události 11. září

2001 ukázaly, že zatím neexistují účinné nástroje na zvládání negativních důsledků

procesu globalizace.









3

Srov. KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006, str. 27.



13

Regionalismus

Základem regionalismu je region, který představuje územní celek se

specifickými ekonomickými, sociálními, kulturními a politickými rysy. Na mezinárodní

úrovni mohou regiony nabývat těchto podob:



 makroregion – prostorová struktura, která se utváří soustředně okolo

rozvinutého (vyspělého jádra a jednotlivé ekonomiky staví do funkční

souvislosti, tedy do vzájemné závislosti),



 region – prostor vznikající na základě zvláštního typu mezinárodních smluv

mezi zeměmi, který však může mít i podobu neformální (neformalizované)

integrace,



 subregion – regionální růstová zóna („přeshraniční růstová zóna“).



Soudobá světová ekonomika je navzdory své globalizační etapě strukturou

multiregionální. Klíčové jsou tři makroregiony - Spojené státy americké (s vnějším

ekonomickým zázemím v Kanadě a zemích Latinské Ameriky), Evropská unie (se

zázemím ESVO, přidružených a dalších zemí střední a východní Evropy) a Japonsko

(se zázemím v asijském rozvojovém centru). Vedle triády existuje řada dalších

světových makroregionů, které ačkoli jsou často příliš volně vymezené, vykazují

specifické charakteristiky (např. Rusko, Čína).



Regiony, které vznikají na základě zvláštního typu mezinárodních smluv, mají

podobu mezinárodních seskupení různého integračního stupně. Dochází

k postupnému snižování bariér vzájemného obchodu, cel a kvantitativních omezení,

přes zónu volného obchodu, celní unii, společný trh, hospodářskou a měnovou unii

až k politické unii. V této souvislosti vznikl pojem regionální integrace.



Při studiu této problematiky vzniká otázka, zda regionalizmus vyvolává síly ,

které podporují nebo naopak poškozují vývoj ke globálnímu volnému obchodu?



Většina ekonomů se shoduje v tom, že velká regionální seskupení, jaká

vznikají v Evropě či v Americe, mají v jisté míře vliv na členské země a nepřímo i na

nečleny. U malých seskupení nebyl vliv příliš pozorován, ale nic nenasvědčuje tomu,

že by regionální obchodní dohody životní standard zemí snižovaly.



Kvalitativní rozdíly v rostoucí vzájemné ekonomické závislosti na globální

a regionální úrovni však existují. Jsou podmíněny takovými činiteli, jako jsou





14

ekonomický růst a s ním související expanze přes hranice, vnitřní strategie

transnacionálních korporací, které oslabují či posilují regionalismus, regionální

strategie transnacionálních korporací, vládní politika na podporu regionalismu.



Otevřený regionalismus



Uvádí se dvě možnosti jeho vymezení. První znamená rostoucí regionální

integraci na základě společného zájmu zúčastněných zemí, avšak ve shodě

s právními požadavky mnohostranného obchodního systému. Takové regiony budou

ve svém jádru preferenční a současně právně kompatibilní s pravidly Světové

obchodní organizace. Druhá možnost znamená odstraňování bariér obchodu uvnitř

regionálních uskupení, jež je doprovázeno na více méně stejné úrovni a ve stejném

časovém harmonogramu snižováním obchodních bariér vůči nečlenským zemím.



Triáda v procesu globalizace



Světová ekonomika ve svém vzniku a vývoji představuje mnohotvárný

a značně diferencovaný proces, který vytváří výrazné odlišnosti v ekonomické úrovni

jejich jednotlivých částí. Odlišnosti vyplynuly z rozdílných přírodních, kulturně

společenských a politických podmínek jednotlivých regionů, jež určovaly konkrétní

charakteristiky ekonomického rozvoje. Nevyváženost rozvoje světové ekonomiky tak

založila její polycentrický charakter, který se přirozeně vyvíjel v mnoha etapách.

Zpočátku sehrávaly roli jediného centra Velká Británie a přilehlá část

západoevropského pobřeží. Od přelomu 19. a 20. století se vedoucí úloha přesunula

do USA, za současného narušení pozice Evropy, a naopak růstu vlivu nového aktéra

na světové ekonomické scéně – Japonska. Druhá světová válka potom rozhodujícím

způsobem oslabila postavení Evropy a Japonska. Naopak vytvořila podmínky pro

dominanci USA. Poválečný vývoj je spojen s definitivním zformováním tzv. triády,

která dlouhodobě určuje vývoj ve světové ekonomice. Vzájemná pozice center se

přirozeně měnila, stejně jako vztahy vůči ostatním zemím. Světová ekonomika však

zůstala polycentrická, přesněji multiregionální.



2.3 Stručná charakteristika tří center světové ekonomiky



Poválečný vývoj v 50. a 60. letech je spojen s konečným zformováním tří

center světového hospodářství. Vzájemná pozice tří vzniklých center se přirozeně

měnila a neustále mění, stejně jako se proměňují vztahy vůči ostatním zemím.







15

Postavení center formují v současnosti ekonomické jevy, spojené s aktuálními

vývojovými tendencemi. Tyto faktory se neobjevily náhle, ale jsou vyvrcholením

procesu změn přizpůsobování tržní ekonomiky od 70. let dvacátého století. Po recesi

na počátku 90. let – zvláště v USA dochází k rozvoji rozsáhlých investic do

špičkových technologií v oblasti informací, telekomunikací, nových materiálů,

biotechnologií, zvyšuje se efektivita práce, produktivita, která působí protiinflačně,

vyvíjí se nové finanční trhy, dochází ke zvyšování kapitálových investic a k růstu

technologického pokroku. Tyto tendence se prohlubovaly a neustále prohlubují také

po finanční krizi roku 2007. Uvolňování kapitálových toků je jedním

z nejcharakterističtějších rysů globalizace a má více než její jiné formy vliv na

omezení národní suverenity zemí a zvýrazňuje jejich vtahování do světové

ekonomiky.



2.3.1 Americké centrum

Severní Amerika zvolila typ „mělké“ formální integrace prostřednictvím

NAFTA. Přehlednější a jednodušší politické a ekonomické situace, jež skýtá méně

potencionálních ohnisek konfliktů, čemuž předcházel předchozí vysoký stupeň

neformálního propojení Spojených států a Kanady, a dále politická a ekonomická

konsolidace Mexika.



Spojené státy až do 80. let posilovaly spíše svoji pozici globální než

regionální. Je to vysvětlitelné poválečným postavením země, kdy USA byly vzhledem

ke své ekonomické kondici dlouhodobě rozhodujícím dodavatelem zboží, služeb

a kapitálu, přestože americká ekonomika byla relativně málo otevřená a exportní

podíl rostl pomalu (přes úroveň 5%). Některé země, např. Kanada, již získávaly

stabilní pozici největšího obchodního partnera Spojených států (okolo 20% obchodní

výměny) a tím byl položen základ postupně sílícího regionálního modelu.



Americké centrum v čele s USA přešlo v 90. letech obdobím vysokého

ekonomického růstu, začátek 21. století představoval etapu hospodářské krize a z té

se ekonomiky zotavují velmi pomalu. Zvláště v USA jsou nevyrovnaná tempa

ekonomického růstu. Ekonomika USA má však nejlepší perspektivu danou velmi

liberální tržní ekonomikou, která umožňuje největší mobilizaci výrobních faktorů.

Další velkou výhodou Spojených států je vědecko-technický potenciál, který se stává

rozhodujícím růstovým faktorem. Americké firmy tak mohou plně využívat přednosti

globalizace, jako je optimalizace výše nákladů a daňového zatížení pomocí pohybu



16

na finančních trzích po celém světě. Americká ekonomika má před sebou

perspektivu úspěšného ekonomického růstu za předpokladu odstranění některých

neekonomických brzdících faktorů (např. neúspěšná válka v Iráku).



2.3.2 Asijské centrum

Jedním z regionálních integračních uskupení je pacifická Asie s japonským

centrem, kde regionalizace přijímá neformální podobu. Je tažena spontánně

ekonomickým růstem a přirozenými kooperačními potřebami rychle se rozvíjejících

zemí.



Japonsko založilo svůj ekonomický rozvoj na exportně orientované strategii,

jež byla určena podmínkami poměrně úzkého národního trhu, nedostatkem surovin

a domácí koncentrací na určitá odvětví zpracovatelského průmyslu. Přesto země

nedosahovala a dodnes nedosahuje vysoké otevřenosti ekonomiky měřené podílem

exportu a importu na HDP. I v případě Japonska je možno usuzovat na o něco větší

globální, než regionální orientaci ekonomiky. Současné Japonsko je velikou

ekonomikou, která potřebuje inovovat svoji strukturu, posílit konkurenceschopnost

svých firem a změnit mentalitu obyvatelstva.



2.3.3 Západoevropské centrum

Evropské země sdružené v ES v rámci integračního procesu od počátku 50.

let vytvořily úzké regionální vazby v podobě společného trhu, jenž předpokládal volný

pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil.



Evropa zvolila typ „hluboké“ formální integrace v rámci EU, jež formou

vnitřního trhu odstraňuje vnitřní bariery a protekcionismus. Země mimo Unii jsou sice

odděleny obchodními a dalšími překážkami, avšak mohou zčásti využívat růstové

stimuly poskytované vnitřním trhem. Důkazem tohoto trendu byl rychlý nárůst

vnitroregionálních aktivit, zejména obchodu a investic, oproti meziregionální výměně.



Zatímco USA a Japonsko jsou národní státy, Evropské centrum je

heterogenní, tzn. není tvořeno jednou zemí, ale celou řadou zemí (různé jazyky,

měny, hospodářské politiky, tradice apod.). Tato heterogennost způsobuje řadu

problémů a nejsilněji se tyto problémy projevují při integračních procesech.



Evropa navíc musí změnit 40 let zaběhlé principy a provést institucionální

reformu vedoucí ke zpružnění celého evropského prostoru. Velkým přínosem při

řešení ekonomických otázek by patrně bylo upuštění od politických a národních



17

aspektů. Chce-li EU obstát v konkurenci s USA a perspektivně se rozvíjející Čínou,

musí se uvolnit podnikatelské prostředí, které nejefektivněji využívá dostupné výrobní

faktory, a zároveň se musí prohloubit vzájemná koordinace, např. v oblasti vědecko-

technického výzkumu, která by odstranila existující duplicity.



2.4 Hodnocení světových ekonomických center



Při hodnocení světových ekonomických center lze využít různá hlediska, která

jsou takřka totožná s ukazateli výkonnosti jednotlivých států při mezinárodním

srovnávání.



Jedná se zejména o:



 absolutní velikost HDP - udává velikost zdrojů (zdrojové

možnosti zemí),



 zapojení do mezinárodního obchodu - udává stupeň

internacionalizace těchto zdrojů (uzavřenost a otevřenost

ekonomik).



Dále pak jsou to ekonomické ukazatele jako podíl na světovém HDP nebo

podíl na světovém exportu zboží a služeb.



Tabulka 1: Meziroční míra růstu reálného hrubého domácího produktu



Země 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Country



EU 27 3,9 2,0 1,2 1,3 2,5 2,0 3,2 2,9 0,8 EU 27

Eurozóna 16 3,9 1,9 0,9 0,8 2,2 1,7 3,0 2,8 0,6 Euroarea 16

v tom: incl.:

Belgie 3,7 0,8 1,4 0,8 3,2 1,8 2,8 2,9 1,0 Belgium

Bulharsko 5,4 4,1 4,5 5,0 6,6 6,2 6,3 6,2 6,0 Bulgaria

Česká republika 3,6 2,5 1,9 3,6 4,5 6,3 6,8 6,1 2,5 Czech Republic

Dánsko 3,5 0,7 0,5 0,4 2,3 2,4 3,4 1,7 -0,9 Denmark

Estonsko 10,0 7,5 7,9 7,6 7,2 9,4 10,0 7,2 -3,6 Estonia

Finsko 5,3 2,3 1,8 2,0 4,1 2,9 4,4 4,9 1,2 Finland

Francie 3,9 1,9 1,0 1,1 2,5 1,9 2,2 2,3 0,4 France

Irsko 9,4 5,7 6,5 4,4 4,6 6,2 5,4 6,0 -3,0 Ireland

Itálie 3,7 1,8 0,5 -0,0 1,5 0,7 2,0 1,6 -1,0 Italy

Kypr 5,0 4,0 2,1 1,9 4,2 3,9 4,1 5,1 3,6 Cyprus

Litva 3,3 6,7 6,9 10,2 7,4 7,8 7,8 9,8 2,8 Lithuania

Lotyšsko 6,9 8,0 6,5 7,2 8,7 10,6 12,2 10,0 -4,6 Latvia

Lucembursko 8,4 2,5 4,1 1,5 4,4 5,4 5,6 6,5 0,0 Luxembourg

Maďarsko 4,9 4,1 4,4 4,3 4,9 3,5 4,0 1,0 0,6 Hungary

Malta . -1,6 2,6 -0,3 0,7 4,0 3,5 4,0 2,1 Malta

Německo 3,2 1,2 0,0 -0,2 1,2 0,8 3,2 2,5 1,3 Germany

Nizozemsko 3,9 1,9 0,1 0,3 2,2 2,0 3,4 3,6 2,0 Netherlands

Polsko 4,3 1,2 1,4 3,9 5,3 3,6 6,2 6,8 5,0 Poland





18

Portugalsko 3,9 2,0 0,8 -0,8 1,5 0,9 1,4 1,9 0,0 Portugal

Rakousko 3,7 0,5 1,6 0,8 2,5 2,5 3,5 3,5 2,0 Austria

Rumunsko 2,4 5,7 5,1 5,2 8,5 4,2 7,9 6,3 7,3 Romania

1) 1) 1) 1) 1)

Řecko 4,5 4,2 3,4 5,9 4,6 2,2 4,5 4,5 2,0 Greece

Slovensko 1,4 3,5 4,6 4,8 5,0 6,7 8,5 10,6 6,2 Slovakia

Slovinsko 4,4 2,8 4,0 2,8 4,3 4,5 5,8 6,8 3,5 Slovenia

Spojené

království 3,9 2,5 2,1 2,8 3,0 2,2 2,9 2,6 0,5 United Kingdom

Španělsko 5,0 3,6 2,7 3,1 3,3 3,6 4,0 3,6 0,9 Spain

Švédsko 4,4 1,1 2,4 1,9 4,1 3,3 4,2 2,5 -0,2 Sweden

Ostatní země Other countries

Chorvatsko 3,0 3,8 5,4 5,0 4,2 4,2 4,7 5,5 2,4 Croatia

Island 4,3 3,9 0,1 2,4 7,7 7,5 4,3 5,6 1,3 Iceland

Japonsko 2,9 0,2 0,3 1,4 2,7 1,9 2,0 2,4 -1,2 Japan

Norsko 3,3 2,0 1,5 1,0 3,9 2,5 2,1 2,7 1,8 Norway

Spojené státy 4,1 1,1 1,8 2,5 3,6 3,1 2,7 2,1 0,4 United States

Švýcarsko 3,6 1,2 0,4 -0,2 2,5 2,6 3,6 3,6 1,8 Switzerland

Turecko 6,8 -5,7 6,2 5,3 9,4 8,4 6,9 4,7 0,9 Turkey



1) 1)

Předběžné údaje Preliminary

Pramen: Český statistický úřad: Česká republika v mezinárodním srovnání [citováno 4.října 2010]

Dostupné z: http://czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/kapitola/1607-09-za_rok_2009_(vybrane_udaje)-8



Ke srovnání center je však kromě ekonomických ukazatelů potřeba srovnání

základních popisných ukazatelů, jako je rozloha, počet obyvatel, podíl na celkové

světové populaci. Veškeré hodnoty pak závisí na velikosti a celkové vyspělosti centra

apod.



Shrnutí

Významnou tendencí ve světové ekonomice je internacionalizační proces, jenž

představuje sbližování národních ekonomika na základě postupného odstraňování

překážek mezi státy a rozšiřování některých ekonomických jevů a procesů na

mezinárodní úroveň. Internacionalizační tendence vyvolává zvyšování vzájemné

závislosti zemí a růst propojenosti jednotlivých zemí. Pokročilejším a komplexnějším

stupněm internacionalizace je globalizační proces. Globalizace zahrnuje kvalitativní

změny ve světové ekonomice, zejména v oblasti finančních trhů a informačních toků.

Globalizační tendence se však projevila a nadále projevuje také v obchodě,

investování a oblasti technologií a znamená pro světové hospodářství tok

nepřetržitých změn a neustálý vývoj.









19

3 Mezinárodní obchod

Klíčová slova:



Mezinárodní obchod, export, import, měnový kurz, teorie komparativních výhod,

absolutní výhoda, komparativní výhoda, protekcionismus.







Mezinárodní ekonomické, ale i politické, kulturní a další vztahy, jež se realizují

mnoha různými zeměmi světa, probíhají za velmi různorodých podmínek.



Mezinárodní ekonomické vztahy nabývají různých forem:



 mezinárodní směna produkce, která souvisí se spotřebou a realizuje

se na trzích finální produkce, zahrnuje mezinárodní pohyb zboží

a mezinárodní pohyb služeb,



 mezinárodní směna výrobních faktorů souvisí s výrobou a patří sem

mezinárodní pohyb kapitálu, mezinárodní pohyb pracovních sil

a mezinárodní pohyb vědecko-technických poznatků.







3.1 Mezinárodní pohyb zboží



Mezinárodní obchod zboží se začal rozvíjet spolu s mezinárodní dělbou práce

již za feudalismu, avšak dynamický rozvoj mezinárodního obchodu je spjat

s kapitalistickým uspořádáním společnosti, především v důsledku rozsáhlých

technologických změn. Historie a geografie jsou hlavními důvody vzniku významných

odlišností států (rozdíly v politickém uspořádání, různé kulturní zvyky, konvence,

preference, jazykové bariéry, odlišná držba výrobních faktorů a jejich mobilita,

odlišnosti v hospodářské politice, rozdílnosti měn).



Důvody vzniku mezinárodního obchodu lze vymezit následovně:



 Odlišnost výrobních podmínek. Jednotlivé země jsou odlišně

vybaveny přírodními zdroji, leží v odlišných klimatických

a geografických podmínkách, existují rozdíly v kvalitě lidských zdrojů.



 Klesající náklady z velkovýroby (rostoucí výnosy z rozsahu).

V různých zemích jsou různé statky vyráběny s odlišnými náklady. Při





20

specializaci země s nízkými náklady na výrobu určitého statku dochází

při výrobě ve velkém k úsporám z rozsahu (průměrné výrobní náklady

se zvyšováním objemu výroby klesají).



 Rozdíly ve spotřebitelském vkusu. Obyvatelé různých států mají

odlišné preference ve spotřebě.



Mezinárodní pohyb zboží se odehrává v rámci dvou přístupů, které souvisejí se

stupněm ekonomické integrace:



pásmo volného obchodu jako nejnižší stupeň ekonomické integrace – země

zruší veškeré překážky bránící volnému pohybu zboží,

protekcionismus - ochrana domácích výrobců, zavádění ochranářských

opatření (cla, kvóty).

Typy mezinárodního obchodu:



 bilaterální (dvojstranný) – obchod mezi dvěma zeměmi,



 trilaterální (trojstranný) – vzájemný obchod mezi třemi zeměmi,



 multilaterální (mnohostranný) – obchod mezi velkým počtem zemí.



Vývoz a dovoz zboží mezi jednotlivými zeměmi je historicky prvotní a základní

formou mezinárodních ekonomických vztahů. Vede k propojování jednotlivých

národních ekonomik a tím i k jejich rostoucí vzájemné závislosti. Zároveň však pro

tyto země a svět znamená významný prvek ekonomického růstu a rozvoje světové

ekonomiky.



Mezinárodní obchod vykazuje následující základní vývojové tendence:



 absolutně vzrůstá objem vyváženého a dováženého zboží ve světovém

měřítku,



 dochází k relativnímu růstu vývozu a dovozu zboží, což se projevuje

v rostoucím podílu světového produktu, jenž prochází mezinárodní

směnou,



 komoditní struktura světového vývozu a dovozu zboží se mění ve

prospěch rostoucího podílu výrobků zpracovatelského průmyslu,









21

 k trvalým změnám dochází v teritoriálním zaměření a podílu na

světovém obchodě z hlediska jednotlivých zemí, skupin zemí,

kontinentů.4



Export



Na obrázku č. 1 lze sledovat důsledky exportu a importu pro domácí trh,

respektive na cenu daného zboží. Jestliže se uzavřená ekonomika otevře

mezinárodnímu obchodu, zvýší se v důsledku vývozu ceny z PE na P1 a výrobci

vyrábějí a nabízejí více statků (zaměstnanost i výroba roste) o rozdíl Q E – Q2.

Zvýšení ceny ovšem vyvolá snížení národní spotřeby z původního QE na Q1, a tak na

domácím trhu se ustaluje rovnováha v bodě B. Výrobci však nabízejí celkové

množství statků znázorněné bodem C, proto je množství C – B vyvezeno.



Import



V důsledku dovozu může cena na národním trhu klesnout z PE na P1. Potom

klesá i výroba a zaměstnanost, současně ovšem roste spotřeba dovážených statků.

Domácí výroba se ustaluje na úrovni znázorněné bodem A a spotřeba dosahuje

bodu B a tudíž se do ekonomiky dováží množství statků B – A.



Graf 1: Mezinárodní obchod

a) export b) import

P S P S

B Export C

P1,2 PE E

E

PE P1,2 A B

Import

D D



Q1 QE Q2 Q Q1 QE Q2 Q









Pro mezinárodní obchod je významným pojmem měnový kurz. Je to

vzájemný poměr mezi hodnotami různých peněžních jednotek neboli poměr, v jakém

se různé měny mezi sebou směňují. Vznik měnových kurzů zapříčinil právě

mezinárodní obchod, protože při obchodu mezi zeměmi není možné používat pouze









4

CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika – základní rysy a tendence vývoje. 2000, s. 65.



22

jedné měnové jednotky jedné země. Měnový kurz je určen na měnovém trhu bodem,

v němž se nabídka dané měny střetla s poptávkou po dané měně.



Teorie komparativních výhod

Přínosem pro ekonomickou teorii byl zákon komparativních výhod, kterým

představitel klasické politické ekonomie David Ricardo (1772 – 1823) rozvinul

klasickou teorii mezinárodního obchodu. Teorie komparativních výhod tvrdí, že

každá země se specializuje na výrobu a vývoz těch statků, které může vyrábět

s relativně nižšími náklady (kde je výroba relativně efektivnější než v jiné zemi),

naopak každá země bude dovážet ty statky, které vyrábí s relativně vyššími náklady

(kde je relativně méně efektivní než jiné země). Ekonomické důvody pro mezinárodní

obchod existují i tehdy, má-li jedna země absolutní výhodu při výrobě obou statků

(všech), jestliže se obě země specializují na výrobu toho statku, který je pro ni

relativně levnější.



Tento zákon tedy dokazoval výhodnost vzájemného obchodu i v situaci, kdy

země A vyrábí všechny druhy zboží s nižšími (pracovními) náklady než země B.

Ricardo vysvětlil, že specializace země A na výrobu zboží s relativně větší –

komparativní – výhodou a specializace země B na výrobu zboží s relativně menší

nevýhodou povede k efektivnější alokaci zdrojů v obou zemích a tím i k vyšší celkové

produkci. Zákon komparativních výhod byl významným Ricardovým příspěvkem

k prosazení myšlenky svobodného obchodu, neboť ukázal mnohem větší výhody

mezinárodni dělby práce, než jaké vyplývaly ze Smithova principu absolutní výhody.



 Absolutní výhoda = schopnost jedné země vyrábět určité zboží

efektivněji (levněji), než země druhé. Každá země se specializuje na

zboží, které vyrábí nejefektivněji. Výsledkem specializace je růst

celkového produktu.



 Komparativní výhoda = specializace a růst celkového produktu

jednotlivých zemí je možný, i když jedna země vyrábí efektivněji

veškeré zboží.



Přínosy z mezinárodního obchodu



Dynamika mezinárodního obchodu a růst otevřenosti národních ekonomik má

řadu výhod, ale také rizik. Zvyšování míry otevřenosti může pro jednotlivé země

znamenat příliv zahraničních investic se všemi pozitivy, které s sebou přináší,



23

zejména efektivnější alokaci zdrojů v ekonomice a jednodušší integraci země do

mezinárodních struktur. Na druhé straně však větší míra otevřenosti představuje

vyšší citlivost země vůči vnějším negativním vlivům. Rizika otevřenosti lze eliminovat

pouze v delším období zvýšením konkurenceschopnosti a exportní výkonnosti

ekonomiky.



Pozitivní důsledky mezinárodního obchodu jsou zejména:



1) pracovníci mohou získat za stejné množství práce větší množství spotřebních

statků,



2) zvyšuje se národní důchod,



3) obchod vytváří tlak na národní ceny statků, které jsou předmětem

mezinárodního obchodu, aby se sbližovaly se světovými cenami,



4) vytvoření konkurenčního prostředí – antimonopolní důsledky,



5) urychlení hospodářského rozvoje země (díky úsporám ekonomických zdrojů,

specializaci, transferu technologií apod.).



Negativní důsledky mohou přinášet:



1) vliv vnějších hospodářských šoků,



2) krátkodobě může docházet k nárůstu nezaměstnanosti,



3) sociální důsledky.



Proti otevřenosti ekonomiky vůči světu stojí tzv. protekcionismus, který

zahrnuje jakékoli opatření přijaté danou zemí k ochraně domácích odvětví před

dovozy (nejčastěji clo nebo kvóta uvalená na dovozy). Používá se autonomních

nástrojů vnější hospodářské politiky státu, jejichž význam však s rozvojem

mezinárodní dělby práce klesá a roste význam nástrojů smluvních.



Formy protekcionismu



 clo – tarifní nástroj hospodářské politiky státu, nedaňový poplatek

z dovozu,



 dovozní kvóty – kvantitativní omezení výše dovozů,



 mimocelní bariéry – např. zdravotní, jakostní certifikáty, hygienické

normy apod.



24

Hlavním důvodem pro požívání uvedených forem protekcionismu je ochrana

domácích výrobců a snaha o vyrovnanost platební bilance anebo politicky

zdůvodněné embargo. V současné době se rozvíjí multilaterální dohody

a protekcionismus ve vyspělém světě ztrácí na významu.



V mezinárodním obchodě lze sledovat následující tendence:



 absolutní růst objemu; celkový objem vyváženého a dováženého zboží

vzrůstá,



 mění se komoditní struktura ve prospěch zpracovatelského průmyslu,

klesá význam prvovýroby (zemědělství, suroviny),



 roste vývoz i dovoz těchto statků, ale ve srovnání se zpracovatelským

průmyslem klesá,



 rozhodující toky zboží probíhají v rozvinutých ekonomikách,



 75 % zboží teče uvnitř rozvinutých ekonomik.



Z výše jmenovaných tendencí vyplývá, že objem vývozu a dovozu jednotlivých

zemí či teritorií není v souladu, a to znamená problémy s vyrovnáváním schodků

platební bilance, růstem zadluženosti apod. Ve světovém obchodě lze sledovat, že

se produkce internacionalizuje především spíše v rámci makroregionů (Severní

a Latinské Ameriky, „velké“ Evropy, tedy včetně její severní a východní části a části

severní Afriky, Asie) než mezi těmito regiony. To platí o zboží i o službách.

Regionalizace trhů zboží a služeb je zčásti následkem relativně velkých

a neočekávaných změn v měnových kurzech hlavních měn, které nutí celosvětově

aktivní společnosti, aby hledaly stabilitu příjmů a výdajů v rámci oblasti s určitou

hlavní měnou, tedy vyrábět a prodávat v příslušném regionu. Zčásti je příčinou

rostoucí důležitost blízkosti firmy a jejích zákazníků, stejně jako blízkosti firmy a jejích

dodavatelů.



V roce 1944 vznikla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), která

vytvořila podmínky, aby zboží mohlo téct bez zábrany v mezinárodním obchodě.

Nástupnickou organizací je Světová obchodní organizace WTO – GATT, která









25

vytváří mantinely, kde má probíhat obchod a snaží se liberalizovat vztahy

v mezinárodním obchodě.5



3.2 Mezinárodní pohyb služeb



Vývoz a dovoz služeb mezi jednotlivými zeměmi, někdy označován jako tzv.

neviditelný export, je relativně novým, avšak dynamicky se rozvíjejícím činitelem

ekonomické internacionalizace. Podstatou obchodování jsou nehmotné,

neskladovatelné služby vyznačující se neoddělitelností jejich tvorby od spotřeby, tzn.

dochází k přímé interakci mezi poskytovateli a spotřebiteli.



Služby lze členit dle různých klasifikací, např. takto:



 distribuční služby (např. doprava, skladování, komunikace)



 výrobní služby (např. bankovnictví, pojišťovnictví, právnické a účetní

služby),



 sociální služby (poštovní služby, školství, zdravotnictví),



 osobní služby (opravy, restaurace, ubytování, péče o zevnějšek).



Další rozdělení služeb je např. podle hlediska potřebné blízkosti dodavatelů

a poskytovatelů služeb. Většina národních ekonomik při zjišťování rozsahu služeb

vychází ze systému národních účtů OSN, v jehož rámci jsou služby zachycovány

v HDP rozdělené do 9 sektorů. Běžný účet platební bilance země podává informace

o mezinárodním pohybu zboží a služeb, neboť zachycuje tok finančních prostředků

plynoucí z poskytnutých služeb, jejichž uváděný vývoz a dovoz se dělí na faktorové

a nefaktorové služby.



Faktorové služby zachycují důchody získané v zahraničí vývozem výrobních

faktorů. Patří sem úroky za kapitálu zapůjčeného do zahraničí, zisky ze zahraničních

investic, renta z majetku v zahraničí, honoráře a poplatky za uměleckou. Literární

a podobnou činnost prováděnou v zahraničí a pracovní důchody z vývozu pracovních

sil do zahraničí. Nefaktorové služby zahrnují lodní a ostatní druhy dopravy,

cestování, oficiální služby a ostatní soukromé služby.6









5

Blíže v kapitole 5.3

6

Srov. CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika – základní rysy a tendence vývoje. 2000, s. 69.



26

V klasifikaci služeb se objevuje určitá nejednotnost a je různá i podle

mezinárodních organizací, které ji provádějí.



Rozhodující pozici mají toky financí, které souvisí s kapitálem zapůjčeným

v zahraničí, zisky ze zahraničních investic, důchody z prací v zahraničí, turistika.

Mezi největší dovozce patří vyspělé státy, zejména USA, Velká Británie, Japonsko,

Německo. Mezi vývozce např. Německo, Japonsko, USA.



Shrnutí

Mezinárodní obchod patří k nejdůležitějším pojmům ve světové ekonomice. Příčiny

vzniku mezinárodního obchodu byly různé, nejčastěji jsou spojovány s nutností

vzniku trhu, směnou a specializací. Mezinárodní obchod je realizován v rámci

mezinárodních ekonomických vztahů, které nabývají různých forem. Jde zejména

o pohyby zboží, služeb, ale i výrobních faktorů, zejména kapitálu a pracovních sil.

Vývozy a dovozy zboží a služeb, jakož i faktorů výroby jsou dány rozvojem

mezinárodní dělby práce, mají řadu příčin, vykazují určité tendence a způsobují jak

pozitivní, tak i některé negativní důsledky.









27

4 Mezinárodní pohyb výrobních faktorů (kapitálu a

pracovních sil)

Klíčová slova:



Kapitál, portfolio investice, přímé zahraniční investice, mobilita pracovních sil,

migrace, přenos vědecko-technických poznatků.







4.1 Mezinárodní pohyb kapitálu



Mezinárodní obchodní toky jsou stále více spjaty s toky výrobních faktorů,

zejména kapitálu. Základní příčinou pohybu kapitálu z jedné země do jiné je

výnosové hledisko, tedy zhodnocení kapitálu. Kapitál se přesouvá tam, kde jsou

lepší podmínky pro jeho zhodnocení.



Přesun výrobních faktorů ze zemí s nízkou mezní produktivitou do zemí, kde je

tato produktivita vyšší, vede k růstu národních produktů, a tím i produktu světového.

Maximalizace světového produktu tudíž vyžaduje mobilitu kapitálu, vědecko-

technických poznatků a pracovních sil.



Zásadní rozdíl od pohybu zboží spočívá v tom, že pohyb zboží znamená změnu

vlastníka, u kapitálu změnu pohybu, vlastník je stejný a investuje do zahraničí, aby

měl větší výnos.



Pod mezinárodním pohybem kapitálu se obvykle míní finanční toky v podobě

úvěrů a nákupů podniků v zahraničí či jejich výstavba a rozšíření, ale patří sem

i fyzické kapitálové zboží v podobě strojů, zařízení apod.



Mezinárodní pohyby kapitálu se dělí:



 z hlediska vlastnictví na soukromý, státní a mezinárodní,



 z hlediska času na dlouhodobý, střednědobý a krátkodobý,



 z hlediska typu na portfolio, přímé zahraniční investice a úvěry. 7



Soukromý dlouhodobý kapitál vystupuje v podobě portfolio a přímých

zahraničních investic prostřednictvím nákupu akcií, obligací, copyrightem apod.







7

CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika – základní rysy a tendence vývoje. 2000, str. 73.



28

U státního kapitálu je pohyb řízen výnosovými i jinými vlivy, faktory

souvisejícími s politickými jevy. Má obvykle formu dlouhodobé či krátkodobé

zahraniční půjčky jiným vládám či institucím či formu portfolio investic.



Mezinárodní kapitál má formu dlouhodobého úvěru poskytovaného

mezinárodními institucemi (MMF, Světová banka) vládám, centrálním finančním

institucím, soukromým podnikům apod.



Portfolio investice



Portfolio zahraniční investice jsou investice do obligací, akcií anebo organizací

v jedné zemi rezidenty druhé země. Investor se stává pouze spoluvlastníkem a nemá

kontrolu či rozhodovací pravomoci nad ekonomickou jednotkou, do níž vložil své

prostředky. Příčinou takové investice je snaha dosáhnout vyšší míry zhodnocení než

doma v podobě zisku, dividendy či prodejem získaných cenných papírů za vyšší

cenu.



Přímé zahraniční investice



Přímé zahraniční investice (PZI) představují takový nákup majetku v jedné

zemi rezidenty druhé země, který jim umožní kontrolu a rozhodování nad podnikem

na základě minoritního či majoritního vlastnictví. Z časového hlediska se PZI řadí

mezi dlouhodobý kapitál, z hlediska vlastnictví jde převážně o kapitál soukromý.



Objem obchodu, který je přímo nebo nepřímo spjat s PZI , se pohybuje kolem

60 - 70% celkového objemu. Odhady předpokládají, že asi 50% světových

obchodních toků je realizováno uvnitř transnacionálních korporací, které kontrolují

ceny v rámci své působnosti. To má hluboké důsledky pro rozmístění ekonomické

aktivity, distribuci výnosů z obchodu i efektivnost vlád při ochraně jejich daňové

základny.



Většina kapitálu (asi 70% jeho světového objemu) je soustředěna do tří center

světové ekonomiky, do Evropy, USA a Japonska.



V posledních desetiletích roste význam zahraničních investic a země o ně

bojují prostřednictvím zahraničních pobídek, které znamenají určitou slevu pro

investora, aby bylo pro něj výhodné investovat do zahraniční ekonomiky. Při

rozhodování o PZI vlastník zvažuje potencionální dodavatele a odběratele,







29

infrastrukturu země (její napojení na světový trh), kvalifikaci pracovních sil, úroveň

mezd (mzdové náklady).



Již bylo řečeno, přímé zahraniční investice úzce souvisejí se vznikem

a fungováním transnacionálních společností. Tyto společnosti totiž zpravidla

disponují obrovskými materiálními a finančními zdroji, zpracovávají také daňovou

politiku, celní politiku, internacionalizují nejen své výrobní aktivity, ale v poslední

době také svůj vývoj a výzkum apod.



Ekonomiky dnes sehrávají o investory tvrdý boj, protože to přináší svá

pozitiva, část výnosu z daní vstupuje do rozpočtů regionu a klesá míra

nezaměstnanosti. Pobídky k PZI nabývají různých podob:



 daňové prázdniny (odpuštění daní, úlevy, diferencované sazby),



 celní úlevy (dovoz moderních technologií),



 různé dotace,



 specifické místní faktory (samosprávné instituce jak budují

infrastrukturu, vytváří podmínky pro školení potencionálních

zaměstnanců, prodej pozemků za symbolickou cenu).



Zahraniční kapitál s sebou přináší též určitá rizika. Kritériem pro investiční akci

je ziskovost kapitálu. Ne vždy se však zájmy investorů kryjí se zájmy země.

Zahraniční investor do ekonomiky vstupuje s vidinou výnosu, zisku a to může být

v rozporu se zájmy dané země. V transformujících se ekonomikách existují potíže

zejména s možnostmi byrokratických zásahů a korupce nebo problém porušení

hospodářské soutěže.



Novým rysem posledních let je vývoz kapitálu z rozvojových zemí, které se

potýkají s ekonomickým nedostatkem. Jedná se však o soukromý kapitál a zisk

pro domácí ekonomiku z něj neplyne.



4.2 Mezinárodní pohyb pracovních sil



Vývoz a dovoz (migrace) pracovních sil je hlavní součástí mezinárodní

migrace obyvatelstva, jíž se rozumí relativně dobrovolný, převážně ekonomicky

motivovaný pohyb obyvatelstva přes hranice státu za účelem relativně dlouhodobého

či trvalého pobytu. Pohyb pracovních sil se považuje za nejriskantnější, neboť je

spojen s příchodem do neznámého prostředí, nejistou možností zaměstnání,

30

neznalostí jazyka, problémem bydlení a financování případných zdravotních obtíží

apod.



Migrace může mít své ekonomické i mimoekonomické příčiny:



 Příčiny ekonomické – vidina vyšší životní úrovně, pracovní síla do

těchto oblastí migruje, migruje na trh, který je ochoten tuto sílu vstřebat.

Objevuje se tu problém strukturální, protože všechny kvalifikace nelze

použít v dané ekonomice (př. příliv zahraniční pracovní síly může

přinést zahraniční investice, přichází zahraniční manažéři, může

existovat deficit v určitých oborech).



 Mimoekonomickými příčinami jsou politické, vojenské, národnostní,

náboženské, rasové, rodinné, životní či jiné podmínky dané přírodními

katastrofami či životním prostředím apod. Jsou často masového

a nedobrovolného charakteru.



V souvislosti s vědecko-technickým poznáním výrazně narůstá zájem

o vysoce kvalifikované a vědecké pracovní síly. Jejich odliv, označovaný jako „únik

mozků“ (brain drain) směřuje převážně do vyspělých zemí s výhodnými pracovními

a ekonomickými podmínkami.



Mezinárodní pohyb pracovních sil s sebou nese své důsledky, které pociťují

jak hostitelské, tak vyvážející země.



4.2.1 Důsledky pro hostitelské země

Dovoz kvalifikované pracovní síly je pro hostitelskou zemi z ekonomického

hlediska výhodný. Vyspělé státy poskytují stipendia pro zahraniční studenty, aby se

uchytili v domácí ekonomice (kvalifikace je drahá a dovozem se sníží náklady).



Migrace pracovních sil přispívá k růstu světového produktu tím, že přínos

pracovních přistěhovalců je všeobecně vyšší v dovážející než vyvážející zemi, tedy

růst produktu v dovážející zemi převýší pokles produktu ve vyvážející zemi.



Migrace pracovních sil působí také na snižování rozdílů v důchodech

výrobních faktorů srovnávaných zemí.



Změny v hostitelské zemi lze shrnout následovně:

 příliv pracovních sil může zaplnit mezery na trhu práce (jedná se hlavně

o neatraktivní pomocné práce),



31

 od cizích pracovních sil mohou získat nové pracovní zkušenosti,

 odvětví, kde vyšší nabídka pracovních sil dojde ke stlačování mezd

(levná pracovní síla je atraktivní pro podnikatele),

 klesají nároky na kvalifikaci (zaměření pouze na výkonnost),

 podniky nechtějí zvyšovat kvalifikaci domácích pracovních sil,

 nedodržují se předpisy (ustanovení Zákoníku práce),

 klesají nároky na pracovní prostředí, pokud mají vyšší mzdu (např.

lékaři pracují jako zdravotní sestry apod.),

 efekt státního rozpočtu (zahraniční pracovní síly odvádějí vyšší sumu

do státního rozpočtu, než z něj pobírají ve formě dávek).



4.2.2 Důsledky pro vyvážející země



 kladné: snížení míry nezaměstnanosti, růst devizových zdroje (posílají

peníze domů rodinám – přesun konvertibilní měny, např. bývalá

Jugoslávie),



 záporné: odliv kvalifikované pracovní síly. V ekonomice se vynaložily

prostředky na vzdělání a kvalifikaci osob, které odchází. To způsobuje

tlak na růst mezd v určitých oborech a odvětvích.









Bariéry relativní imobility pracovních sil



Vyvážející země: sociální příčiny, rodinné důvody, schopnost a ochota změnit

životní styl, otázky právní, jazykové, politické a další bariéry.



Dovážející země:

 právní překážky – přístup na trh práce - pracovní povolení, vstupní

vízum, povolení k pobytu,

 licenční požadavky - problém uznání kvalifikace v rámci hostitelské

ekonomiky – osvědčení, licence pro výkon různých zejména vysoce

kvalifikovaných profesí, ale i technických a řemeslných profesí,

 další překážky – požadavek na národnost, ověření jazykových

znalostí, omezení platnosti licence, uznání vysokoškolských diplomů

apod.,



32

 tendence upřednostňovat domácí pracovní sílu – diferencované

daňové sazby, když zaměstnává pracovní sílu za zahraničí.



Překážky mezi jednotlivými zeměmi mají tendenci narůstat, ale poněkud jiná je

situace u regionálních integračních seskupení, kde dochází spíše k odstraňování

bariér.



4.3 Pohyb vědecko-technických poznatků



Se vznikem a rozvojem vědecko-technických poznatků roste také mezinárodní

pohyb vědecko-technických znalostí jako další faktor internacionalizace

hospodářského života. Rozvojové, ale i rozvinuté země jsou stále více závislé na

přenosu technologií z jiných oblastí světové ekonomiky, rozvíjí se na základě

vědeckého poznání a vědy, která se také stává předmětem celosvětové

internacionalizace, a její výsledky jsou využívány všude.



Vědecko-technické poznatky se předávají mezi zeměmi prostřednictvím nové

průmyslové produkce, prostřednictvím přímých zahraničních investic nebo prodejem

patentů, licencí a specializovaných konzultačních služeb. Z toho lze soudit, že

přenos vědecko-technických poznatků velice úzce souvisí s mezinárodním

obchodem zboží a služeb:



 přímé zahraniční investice – obchod s patenty, licencemi apod. přináší

i tok poznatků (nové technologie),



 obchod se zbožím obsahuje sám o sobě vědecko-technický pokrok,

zboží ztělesňuje informace o jeho výrobě.



O přesunu informací rozhodují dovozci i vývozci, hlavně vyspělé země, např.

Japonsko na dovozu vědecko-technických poznatků založilo rozvoj vlastní

ekonomiky. Vědecko-technické poznatky totiž výrazným způsobem ovlivňují

postavení jednotlivých zemí a jejich konkurenceschopnost.



Stejně jako u mezinárodního obchodu se zbožím a službami a mezinárodního

pohybu kapitálu i zde platí, že největší toky nových technologií se realizují ve

vyspělých světových ekonomických centrech.



Nové vědecké poznatky jsou předávány mezi zeměmi také nekomerční

cestou, např. na mezinárodních vědeckých konferencích, sdělovacími prostředky,

výchovou vysoce kvalifikovaných odborníků v zahraničí apod.



33

Rychlý rozvoj vědecko-technických poznatků jako hlavní zdroj ekonomického

růstu a růstu produktivity práce je hlavní příčinou jejich rychle narůstajícího objemu

v mezinárodní směně. Stávají se nejdynamičtější oblastí mezinárodních

ekonomických vztahů.



Shrnutí

Přes hranice států putuje kromě finální produkce také stále se zvyšující objem

výrobních faktorů, zejména kapitálu a pracovních sil. V posledních desetiletích

nabývá na významu také pohyb vědecko-technických poznatků. Vývozy a dovozy

faktorů výroby jsou dány rozvojem mezinárodní dělby práce, mají řadu příčin,

vykazují určité tendence a způsobují jak pozitivní, tak i některé negativní důsledky.









34

5 Subjekty mezinárodních vztahů

Klíčová slova:



Transnacionální společnost, Breton-woodský systém, Mezinárodní měnový fond,

Světová obchodní organizace, Konference spojených národů pro obchod a rozvoj,

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, Severoamerická dohoda o volném

obchodu, Evropské sdružení volného obchodu, Evropská unie.







Již na přelomu 19. a 20. století vznikly národní a mezinárodní monopoly

a začal proces monopolizace ve světové ekonomice. Tehdejší formu kartelů však

dnes nahradily tzv. transnacionální společnosti, jejichž centrum je v jedné zemi, ale

ve stále větší míře pronikají do cizích ekonomik. Obsahem jejich činnosti je oproti

minulosti především oblast výroby, spočívá v budování zahraničních filiálek

prostřednictvím vývozu kapitálu zpravidla ve formě přímých zahraničních investic.



5.1 Transnacionální společnosti



Transnacionální společnosti jsou nejvýznamnějším subjektem mezinárodních

ekonomických vztahů, zpravidla ve formě mezinárodního monopolu. Těžiště jejich

činnosti se nachází ve sféře výroby, zaměřují se na budování filiálek v zahraničí

prostřednictvím přímých zahraničních investic (vývoz kapitálu ve formě nákupu akcií,

nákupu podniků nebo výstavba nových podniků).



Transnacionální společnosti vykazují následující charakteristické rysy:

 vyvíjejí činnost ve velkém počtu zemí (v jedné zemi mateřská

společnost a v dalších zemích filiálky),

 disponují kvalifikovaným řídícím personálem, který je schopen

přizpůsobit se požadavkům země, ve které působí,

 disponují mezinárodním kapitálem (vlastní akcie jiných společností).



Transnacionální společnosti mají řadu předností, a sice:

 rychlé a levné přesouvání výrobních faktorů mezi jednotlivými zeměmi,

 kontrola výrobních faktorů cizí země,

 velká výzkumná základna, nové technologie, lepší přístup

k surovinovým zdrojům,

 vnitropodniková kooperace – bez cel a zdanění.



35

Transnacionální společnosti mohou mezinárodně přesouvat celou skupinu

faktorů výroby – finanční i fyzický kapitál, kvalifikovanou pracovní sílu i moderní

technologie. Tyto mobilní faktory ve spojení s domácími faktory jsou schopny vyrábět

finální produkci za nižší ceny. Transnacionální společnosti se tak staly významným

subjektem mezinárodních ekonomických vztahů. Od všeobecného mezinárodního

pohybu výrobních faktorů se liší tím, že umožňuje kontrolu nad těmito faktory

prostřednictvím přímých zahraničních investic.



Výhodu lze tedy spatřovat ve vlastnictví výrobních faktorů a jejich kontrole

také v tom, že je možné ve vyšší míře uplatňovat nové technologie.



Přes 90% transnacionálních společností má své mateřské sídlo v rozvinutých

tržních ekonomikách, ale na jejich území je pouze asi 40% zahraničních filiálek.8



Pro transnacionální a multinacionální společnosti je charakteristický růst jejich

ekonomické síly v domácí ekonomice i v zahraničí.



5.2 Státy v mezinárodních ekonomických vztazích



K internacionalizaci hospodářského života dochází vedle transnacionální

společností také prostřednictvím a pod značným vlivem jednotlivých, zejména silných

států.



Státy ovlivňují mezinárodní ekonomické vztahy mnoha způsoby, činnostmi

a vlivy, zejména tím, že:

 realizují tvorbu podmínek pro vytváření mezinárodních ekonomických

vztahů,

 se účastní na přímých vývozech a dovozech zboží, služeb a kapitálu,

 vstupují do mezinárodních vztahů nepřímo prostřednictvím

regulativních opatření (regulací zahraničního obchodu, pohybu kapitálu,

měnovými opatřeními, administrativními zásahy, technickými

podmínkami, zdravotními předpisy atd.), mají především regulační

funkci,

 tvoří a stanovují celou řadu norem a předpisů, např. celní politiku,

daňové předpisy, zdravotní, potravinářské, hygienické a další normy

apod.





8

CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika – základní rysy a tendence vývoje. 2000., str. 82.



36

5.3 Mezinárodní ekonomické organizace



Další skupinu subjektů mezinárodních ekonomických vztahů tvoří mezinárodní

ekonomické organizace. Ve světovém hospodářství existuje nebo existovalo několik

významných integračních celků, z nichž jedním z nejvýznamnějších je Evropská

unie, která bude rozebírána v samostatné kapitole týkající se Evropského centra.



Významné postavení z hlediska mezinárodní koordinace hospodářských

politik, mezinárodního obchodu a měnové spolupráce má Mezinárodní měnový fond,

na jehož vzniku a vývoji lze popsat jednu z cest k měnové integraci.



Kromě zmíněných integrací existuje celá řada významných formací na stupni

pásma volného obchodu a celní unie, a to zejména mezi zeměmi, jejichž ekonomika

je zcela závislá na dominantním obchodním partnerovi. Podle vlastního cíle a vnitřní

institucionální struktury mají některá uskupení charakter mezinárodních organizací,

jiná jsou seskupením států.



Světová obchodní organizace (WTO)



Konkrétní formu našla již v roce 1947, kdy byla založena jako Všeobecná

dohoda o clech a obchodu (GATT – General Agreement on Tariffs and Trade), jako

základna multilaterálního obchodního systému. Hlavní smysl činnosti GATT spočíval

v odstraňování celních překážek mezinárodního obchodu, uplatňování zásady

nediskriminace a doložky nejvyšších výhod. Po téměř padesátiletém vývoji, v jehož

průběhu celkový objem světového obchodu vzrostl více než čtrnáctkrát, byla

založena nástupnická organizace WTO (World Trade Organization), 1. 1. 1995.

K hlavním cílům organizace patří podpora a liberalizace mezinárodního obchodu,

administrace multilaterálních a bilaterálních obchodních dohod atd. WTO sdružuje

téměř 150 zemí a pokrývá více než 90% světového obchodu. ČR členem od

1. 1. 1995 (ČSSR byla zakládající členskou zemí GATT).



Principy členství lze vymezit následovně:



 Transparentnost – všechny členské země mají na informace právo,

proti tomu mají povinnost informace uveřejnit (cla, původ zboží,…) –

lepší orientace subjektů mezi sebou. Problémem je způsob řešení

obchodních sporů – GATT měla 300 problémů vzájemných vazeb,

později jen 130 problémů WTO (má na to své instituce = Mezinárodní

soudní tribunál, možnosti odvolání – Odvolací fórum).

37

 WTO je vybudována na principu jediného závazku = všichni členové

musí přijmout všechny dohody v rámci WTO, v GATT to nebylo

povinností.



 WTO chápána jako trvalá instituce (GATT byla přechodná), včetně

systému na urovnávání sporů.



Obchod se zbožím



 Zásada diskriminace: nelze diskriminovat zboží jiné členské země, má

doložku nejvyšší výhod, tzv. paritní doložku – na zahraniční zboží platí

stejné předpisy (daní, prodeje, …) jako na zboží domácí.



Obchod se službami



 Všeobecná dohoda o obchodu se službami GATS, podobně jako

u zboží, doložka nejvyšších výhod (stejné postavení dodavatelů, platí

princip transparentnosti, umožněn přístup na domácí trh se službami).



Duševní vlastnictví



 V 80. - 90. letech musí členské země zaručit ochranu zahraničního

duševního vlastnictví jako domácího, dostatečná garance stejné

ochrany, důraz na boj proti padělání výrobků. Deklarace o informačních

technologiích: bariéry se vytvářejí na základě obchodu s informační

technologií – rozvoj zaostalých zemí.



Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD)



OECD (Organization for Economic Cooperation and Development) je

mezinárodní vládní organizací se sídlem v Paříži, založenou v roce 1960. Je

nástupnickou institucí Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC),

která vznikla v roce 1948 a sdružovala 17 západoevropských zemí, se kterými se od

roku 1950 na činnosti podílely USA a Kanada. Dnes má nástupnická organizace

OECD 30 členských států, principem jejichž společné činnosti je napomáhat

ekonomickému rozvoji členských i nečlenských zemí, přispívat k rozvoji

mezinárodního obchodu apod.



Význam této organizace spočívá v tom, že sdružila nejen nejbohatší státy, ale

i duševní potenciál, začala dělat významné prognózy států, vydobyla si autoritu

mezinárodních financí, její posudky a doporučení se staly vyhledávaným artiklem.

38

Organizace spojených národů OSN

Organizace spojených národů (UNO – United Nations Organization), též

Spojené národy (UN - United Nations, česká zkratka se nepoužívá), je mezinárodní

organizace, jejímiž členy jsou téměř všechny státy světa (v červnu 2006 měla 192

členských států).



Cílem OSN je zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a zajištění

mezinárodní spolupráce.



OSN zahrnuje další organizace, např.:



 Mezinárodní organizace práce (ILO - International Labour

Organization),



 Mezinárodní organizace pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO - United

Nations Educational, Scientific and Cultural Organization),



 Mezinárodní organizace pro výživu a zemědělství. FAO - Food and

Agriculture Organization),



 a celou řadu dalších (téměř 50 organizací či institucí).



Mezinárodní měnový fond



Mezinárodní měnový fond (IMF – International Monetary Fund) byl ustanoven

na mezinárodní konferenci v Bretton Woods v USA roku 1944 spolu s Mezinárodní

bankou pro obnovu a rozvoj (IBRD – International Bank for Reconstruction and

Development), tzv. Světovou bankou, s níž má shodnou členskou základnu.

Společně jsou nejvýznamnějšími mezinárodními ekonomickými organizacemi.



Mezinárodní měnový fond a jeho funkce:

 poskytuje půjčky na zajištění stability ekonomiky,

 příjemcem mohou být všichni členové,

 usnadňuje růst mezinárodního obchodu,

 základním principem je volná směnitelnost jedné měny za druhou (vzájemná

konvertibilita měn),

 zdrojem úvěrů jsou příspěvky jednotlivých členských zemí,

 další funkcí je informační funkce (významný zdroj informací a ekonomiky

jednotlivých členů),

 podpora volného trhu, průhledný transparentní volný trh.

39

Důležitost existence MMF se zvyšuje po rozpadu B-W systému, avšak větším

přínosem je pro členské země, které mají možnost konzultovat s představiteli MMF

svoji hospodářskou politiku.



MMF se stal rozhodujícím fórem celosvětového měřítka (problém řešení

finančních krizí Mexika, finanční pomoc Rusku aj.). Finanční krize 90. let ukázaly, jak

nebezpečné je prolínání jednotlivých ekonomik, MMF se snaží zabraňovat takovému

šíření problémů jedné ekonomiky přes hranice.



Proto v rámci jednání MMF vznikl nový program obsahující snahu:



 zabránit finančním krizím jistými pravidly – jak se pohybovat na globálním trhu

(vlády i soukromé subjekty),



 po překonání finanční krize – vytvořit systém opatření, které budou tlumit

finanční krize, které nově vzniknou.



Snahou MMF je posílit existenci a fungování mezinárodního měnového

systému a řešit úkoly, které souvisí s vývojem globální ekonomiky. Úkoly MMF lze

shrnout následovně:



 podporovat integraci rozvojových zemí,



 pružněji se přizpůsobovat změněným podmínkám (platí i pro další instituce),



 nepreferovat pouze ekonomickou stránku, zabývat se kromě finančních otázek

také sociální oblastí, neboť bez sociální stability nedochází k ekonomickému

růstu.



Skupina Světové banky

Oficiální název Světové banky po jejím založení na konferenci v roce 1944 byl

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD – Intrenational Bank for

Reconstruction and Development). Když začala v roce 1946 fungovat, měla 38 členů.

Jejich počet se výrazně zvýšil v padesátých a šedesátých letech, kdy mnoho

bývalých kolonií získalo nezávislost a stalo se členy Světové banky. Dnes patří

k jejím členům většina zemí světa. V rámci svého růstu si Světová banka vytvořila

nové instituce, které se specializují na různé činnosti.



Společně se tyto organizace nazývají Skupina Světové banky a patří do ní:



 IBRD - (International Bank for Reconstruction and Development)





40

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj poskytuje úvěry a technickou pomoc

na rozvoj středně bohatých zemí a úvěruschopných chudších zemí. IBRD získává

většinu finančních prostředků z prodeje vlastních obligací na mezinárodních

kapitálových trzích.



Hlavním cílem banky je stimulace hospodářského rozvoje členských zemí

(zpravidla těch nejchudších) pomocí podpory produktivních investic (investice do

průmyslové oblasti, cenného odvětví), stimulace rozvoje výrobních zdrojů

a koordinace poskytování půjček do nejnaléhavějších projektů.



 IDA - (International Development Association)



Mezinárodní asociace pro rozvoj, tzv. Rozvojová banka významně podporuje

poslání Světové banky, jímž je snižování chudoby. Její pomoc je určena nejchudším

zemím, kterým IDA poskytuje bezúročné půjčky a další služby. Většina finančních

prostředků IDA pochází z příspěvků bohatších členských států, včetně několika

rozvojových zemí.



Cílem Rozvojové banky je zvýšit životní úroveň nejchudším obyvatelům

planety. Nejedná se však o humanitární pomoc, nýbrž o podporu postupného

vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň.



 IFC - (International Finance Corporation)



Mezinárodní finanční korporace podporuje růst rozvojového světa tím, že

financuje investice do soukromého sektoru a poskytuje technickou pomoc

a konzultační služby vládám a podnikům. Ve spolupráci se soukromými investory IFC

poskytuje úvěry a přímé investice na podnikatelské projekty v rozvojových zemích.



Mezinárodní finanční korporace si klade za cíl podporovat rozvoj soukromého

sektoru v rozvojových zemích, podporovat privatizaci, pomáhat při zakládání nových

podniků prostřednictvím přímých půjček a podporovat investiční činnost.



 MIGA - (Multilateral Investment Guarantee Agency)



Multilaterální agentura pro investiční záruky podporuje zahraniční investice

v rozvojových zemích prostřednictvím garancí, jimiž se zahraničním investorům

zaručuje za ztráty způsobené neobchodními riziky. MIGA také poskytuje technickou

pomoc zaměřenou na šíření informací o investičních příležitostech.







41

Záruky Agentury pro poskytování mnohostranných investičních záruk platí na

měnové transfery, proti vyvlastnění, válkám a revolucím, porušování smluv apod.



 ICSID - (International Centre for Settlement of Investment Disputes)



Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů pomáhá urovnávat nebo

rozhodovat investiční spory mezi zahraničními investory a hostitelskou zemí

v případě porušení nebo nedodržení smluvních podmínek, konfliktu mezi stranami

apod.



Ve světové ekonomice existuje celá škála dalších mezinárodních organizací

s různými specializacemi na konkrétní druhy odborné činnosti, které mají svůj

význam právě pro tyto oblasti ekonomiky. Kromě toho lze hovořit o významných

subjektech regionálního charakteru, kterými jsou např. regionální banky. Tyto banky

se pohybují na mezinárodních kapitálových trzích a poskytují úvěry především

dlouhodobého charakteru (např. Evropská investiční banka, Africká rozvojová banka,

Asijská rozvojová banka aj.)



Shrnutí

Každá z uvedených mezinárodních organizací se věnuje své specifické oblasti

globální ekonomiky: MMF koordinuje finanční a monetární politiku států (systémy

měn, makroekonomickou stabilitu), Světová banka se soustředí na rozvojové

projekty (podpora a koordinace hospodářské infrastruktury jako jsou silniční sítě,

elektrárny, přehrady atd., odstraňování chudoby), a WTO ovlivňuje zejména

mezinárodní obchod.









42

6 Mezinárodní měnový systém

Klíčová slova:



Mezinárodní měnová jednotka, světové (mezinárodní) peníze, mezinárodní obchodní

měna, mezinárodní rezervní měna, čistý zlatý standard, zlatý devizový standard,

zlatý dolarový standard, zvláštní práva čerpání.



Mezinárodní měnový systém (MMS) zahrnuje jednotlivé mezinárodní měny

a vazby mezi těmito systémy. Má zprostředkovat toky zboží a služeb mezi národními

ekonomikami a tím i peníze (národní měnové systémy) se stávají subjektem MMS

(stávají se zbožím).



Toky zboží a služeb musí být garantovány, naturální směna dnes už

neexistuje, takže toky zboží již nejsou adekvátně následovány toky peněz, a to

přináší určitá rizika. MMS má zajistit relativní stabilitu vztahů národních měn, bez

jeho existence by byla nestabilita mezi měnami a těžko by šlo ocenit směňované

zboží.



Realizace mezinárodních ekonomických vztahů předpokládá existenci

světových (mezinárodních) peněz, jejichž funkce jsou obdobné funkcím peněz

v národních ekonomikách. Jednotlivé země světa vystupují vůči vnějšímu světu jako

samostatný celek vyjadřující své postavení jako plátce a příjemce světové

(mezinárodní) měny. Kumulace transakcí se zahraničím se projevuje ve formě

platební bilance země.



Druhým spojovacím článkem jednotlivých zemí se zahraničím je měnový kurz

směnitelní či nesměnitelní měny za jiné měny či drahé kovy.



Světové peníze vystupují na dvou úrovních:

 mezinárodní obchodní měna - slouží k oceňování a zprostředkování

mezinárodních obchodních transakcí, vystupuje jako zboží, je předmětem

koupě a prodeje a její cena se mění v závislosti na nabídce a poptávce,

 mezinárodní rezervní měna - kumulace peněžních prostředků v jednotlivých

státech, transakce pak provádí centrální banka, která prostředky používá na

krytí schodku platební bilance. Základní funkcí mezinárodní rezervní měny je

tudíž vytváření měnových rezerv státu (funkce akumulace), jež jsou používány

především na krytí deficitního salda platební bilance (funkce platidla).





43

Hlavním smyslem národní a mezinárodní měnové soustavy je efektivní

zprostředkování plateb mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Ve sféře

mezinárodní jde o zprostředkování plateb za vývoz a dovoz zboží, služeb, kapitálu

a ostatních činností mezi jednotlivými zeměmi a vytváření příznivých podmínek pro

rozvoj výroby, mezinárodní dělby práce a celé oblasti mezinárodních ekonomických

vztahů.



6.1 Vývoj mezinárodní měnové soustavy a peněz – etapa do roku 1944



Měnová soustava existovala ještě před vznikem světového hospodářství.

Základem byla metalická měnová soustava (měna vyrobená z kovů – stříbro, zlato,

obojí), měny se porovnávají podle poměru kovu (v gramech). V ranných stupních

vývoje kapitalismu převládal v ekonomice bimetalismus (jeden kov vytlačuje jiný

v přesvědčení, že je hodnotnější než druhý, méně hodnotné peníze se vytlačovaly

z trhu, více hodnotné lidé schovávali). Ve druhé polovině 19. století byl vytlačen

monometalismem v podobě tzv. čistého zlatého standardu, jenž ve své původní

podobě zanikl vlivem 1. světové války.



Čistý zlatý standard



Systém nazývaný čistý zlatý standard vznikl v první polovině 19. století

v Anglii. Jeho hlavní rysy spočívaly v tom, že existovala volná ražba mincí při přesně

definovaném zlatém obsahu, takže mince a papírové peníze byly volně směnitelné

za zlato, neexistovaly překážky dovozu a vývozu zlata mezi jednotlivými

ekonomikami, schodek platebních bilancí mezi jednotlivými státy byl řešen exportem

a importem zlata. Za tohoto systému docházelo k převážně automatické regulaci

peněžního oběhu a platební bilance při relativně stabilních měnových kurzech.



Čistý zlatý standard roku 1914 používalo 59 zemí světa, avšak příchod

1. světové války pro tento systém znamenal zrušení zásad a řadu problémů (nebylo

zaručeno vydávání peněz, peníze neodrážely peněžní zásoby, klesl objem peněz

v oběhu) a přes veliké úsilí se po jejím skončení nepodařilo obnovit. Většina zemí jej

zavedla pouze v upravené podobě ve formě slitkového či zlatého devizového

standardu, jenž se od předchozího lišil především omezením směnitelnosti národních

měn za zlato a krátkostí svého trvání – jen několik let kolem roku 1930.









44

Modifikovaný zlatý standard



Modifikovaná verze zlatého standardu představovala dvě formy, a to slitkový

zlatý standard a zlatý devizový standard.



 Slitkový zlatý standard



U tohoto systému byla směnitelnost bankovek za zlato omezena stanovením

minimálního množství bankovek, jež bylo možno za zlato směnit, respektive za ně

koupit celý slitek zlata. Vyskytoval se u zemí, které měly zásoby zlata, ale omezené,

nebyla volná ražba mincí, v oběhu byly papírové peníze, nesměnitelnost za zlato (šlo

při koupi celého slitku – asi 12 kg), nemohl si to dovolit každý, hlavně

v mezinárodním obchodě (dovoz a vývoz zlata), vyrovnání platební bilance exportem

a importem zlata.



 Standard slitkové zlaté devizy



Zlatý devizový standard byl systém, kdy národní peníze již nebyly přímo

směnitelné za zlato, pouze nepřímo. Přistoupily k němu ve 20. letech (v době mezi

válkami) země, které neměly zlato nebo jen nepatrné množství, neexistovala tedy

přímá směnitelnost národní měny za zlato, ale zprostředkovaná směnitelnost za

měnu, která byla směnitelná (libra, dolar), pak centrální banka poskytla zlato ve

formě slitku – pouze za zlaté devizy. Národní měna nepotřebovala vlastní zásoby

zlata, což byl principiální základ pro systém po 2. světové válce.



Zánik zlatého standardu



Národní měny se složitým způsobem postupně přeměňovaly na mezinárodní

v průběhu dlouhodobého vývoje. Mezinárodní měnou se stala pouze ta, jejíž národní

ekonomika měla největší váhu ve světě, podílela se na mezinárodním obchodě a na

vývozu kapitálu, její měna byla směnitelná za zlato při stabilním měnovém kurzu atd.

Zda plnila určitá národní měna úlohu mezinárodní měny, záviselo na mnoha

funkcích, např. zda vystupovala pouze jako mezinárodní obchodní měna či jako

mezinárodní rezervní měna, nebo podle rozsahu mezinárodních ekonomických

transakcí a působnosti (celá světová ekonomika nebo jen určitý region). Z těchto

důvodů nelze některé národní měny považovat za světové, mají spíše charakter měn

mezinárodních. Nejvýznamnější měnou tohoto historického období byla anglická

libra, která v letech 1860 - 1914 zprostředkovávala 60% světového obchodu

a v letech 1920 - 1940 50%. Na konci 20. století to bylo pouhých 5%.

45

Zlatá měnová soustava ve všech podobách zanikla uvnitř národních ekonomik

definitivně ve 30. letech 20. století v době světové hospodářské krize. Zlato bylo

vyňato z vnitřního peněžního oběhu, centralizováno do státních měnových rezerv,

a používáno jen státem na krytí deficitů platebních bilancí ve funkci mezinárodní

rezervní měny. Pád zlaté měnové soustavy byl současně zánikem pevných

měnových kurzů, neboť jednotlivé státy se snažily rozsáhlými devalvacemi svých

měn zmírnit hloubku své krize (devalvace stimuluje export a brzdí import zboží) spolu

se zaváděním dalších měnových, celních či kvantitativních omezení importu do

země. Podobná opatření používaly i ostatní země, takže to vedlo k měnové

a obchodní válce, která vyústila v zánik původních měnových principů a v silnou

vzájemnou izolaci národních ekonomik. Tento stav byl ještě prohlouben dalšími

událostmi, zejména vlivem 2. světové války.9



6.2 Vývoj mezinárodní měnové soustavy – etapa po druhé světové válce



Zlatý dolarový standard – tzv. Bretton-woodský systém



Opuštění pevné vazby emitovaných peněz na zlato (demonetizace zlata),

které vyvrcholilo ve 30. letech, znamenalo otevření nového prostoru pro zásahy do

vnitřního peněžního oběhu a pro formování aktivní devizové politiky, zároveň však

vytvořilo ve světové ekonomice nové prvky rizika a nejistoty. Ve snaze vyvarovat se

problémů (neočekávaných kurzových výkyvů, měnových krizí, hlubokých nerovnováh

v platebních bilancích apod.) a podpořit mezinárodní obchod, jakož i oživit světové

hospodářství po druhé světové válce byl vypracován systém nepřímé fixace

národních měna za zlato.



Dohody, jež položily základ nového měnového uspořádání po 2. světové

válce, byly uzavřeny na mezinárodní konferenci v Bretton Woods v USA roku 1944

za účasti 44 zemí (včetně tehdejší ČSR) a podle tohoto místa konání byl systém

nazván bretton-woodský. Zároveň zde byly založeny instituce pro jeho prosazování

Mezinárodní měnový fond (IMF) a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD).



Šlo o systém fixace národních měn na zlato doplněný úvěrovým

mechanismem pro krytí sald obchodních bilancí. Hlavní principy tohoto systému

spočívaly v tom, že povinností každé země bylo stanovit a udržovat pevný kurz své







9

Srov. CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika – základní rysy a tendence vývoje. 2000, str. 88.



46

měny a cílem přijatých pravidel bylo napomáhat při odstraňování překážek, které

bránily volnému pohybu zboží a služeb mezi zeměmi, převažující bilaterální

obchodní a měnové vztahy mezi zeměmi nahrazovat multilaterálními, zavést

vzájemnou směnitelnost národních měn a tím vytvářet podmínky pro zajišťování

rovnováh platebních bilancí, rozvoj mezinárodní dělby práce a mezinárodního

obchodu.



Systém založen na principu dolaru, neboť USA nebyly zničeny válkou, ba

naopak posíleny, ekonomický potenciál byl nesrovnatelný s jinými zeměmi, USA jako

jediní garantovaly směnitelnost národní měny za zlato (vnější směnitelnost).

Americký dolar byl základní měnou, anglická libra byla doplňková, protože nebyla

schopná dodržet všechny principy. Oficiální cena zlata byla stanovena na 35 dolarů

za 1 trojskou unci a měnová politika USA (centrální ovlivňování měnové soustavy -

institucionální prvek) byla zodpovědná za udržování stabilní hodnoty dolaru vůči

zlatu. Výrazné odchýlení od zlaté parity by vážně ohrozilo americké zlaté rezervy.



Zánik bretton-woodského měnového systému



Bretton-woodská měnová soustava trvala až do roku 1971. Ve druhé etapě

této éry postupně narůstala četnost a hloubka mezinárodních měnových krizí, jež na

začátku 70. let přerostly ve všeobecnou měnovou krizi. Jejím vyvrcholením byl zánik

hlavních měnových principů přijatých v roce 1944, tj. zrušení vnější omezené

směnitelnosti amerického dolaru za zlato, likvidace pevných (fixních) měnových

kurzů, zrušení oficiální fixní ceny zlata a zastavení používání zlata k vyrovnání

deficitů platebních bilancí.



Příčiny zániku:



 nerovnoměrný ekonomický vývoj, zejména mezi USA a ostatním

světem.



Možnost nakoupit zboží, jehož se ve válkou rozvráceném hospodářství nedostávalo,

výlučně za americké dolary, jež byly navíc kryty obrovskými zlatými rezervami,

vytvořilo po 2. světové válce z amerického dolaru nejpevnější a nejžádanější

mezinárodní měnu. Jakmile se však začala snižovat propast mezi ekonomikou USA

a ostatními zeměmi vlivem rychlejšího tempa jejich ekonomického růstu, uvedené

výsadní postavení amerického dolaru se začalo snižovat, neboť již i za ostatní měny

bylo možné ve stále větší míře nakupovat potřebné zboží.



47

 chronické nerovnováhy platebních bilancí jednotlivých zemí vyvolané

nerovnoměrným ekonomickým vývojem, jejich měnící se

konkurenceschopností, ale i působením politických faktorů, válečných

lokálních konfliktů apod.



Při chronických nerovnováhách platebních bilancí dochází rovněž k přesunu zdrojů

mezi zeměmi – země s dlouhodobě aktivní platební bilancí financují země s platební

bilancí pasivní. Chronická deficitní bilance také ovlivňuje měnový kurz, který má

klesající tendenci.



 chronická, urychleně a nerovnoměrně se vyvíjející inflace v jednotlivých

zemích.



V důsledku chronického růstu cenových hladin docházelo nejen k absolutnímu

poklesu kupní síly všech měn uvnitř národních ekonomik, ale jejich rozdílné tempo

v podmínkách pevných měnových kurzů vedlo k tomu, že některé byly vůči ostatním

nadhodnoceny (kde bylo tempo inflace vyšší) a ostatní podhodnoceny (kde bylo

tempo inflace nižší).



Narůstající rozdíly v tempech inflačních procesů mezi jednotlivými zeměmi

spolu s dalšími faktory vyústily začátkem 70. let v zánik pevných měnových kurzů

a jejich nahrazení volně kolísajících kurzů se snahou zamezit příliš velkým výkyvům.

K pádu dané měnové soustavy přispělo i její vnitřně rozporné působení (trvalý

nesoulad mezi tvorbou a potřebou mezinárodních peněz, asymetrické vyrovnávání

platební bilance mezi USA a ostatními zeměmi). Tím končí tzv. zlatý standard a od

1971 přechází MMS z pevně stanovených kurzů na floating.



V roce 1976 proběhlo jednání MMF na Jamajce, kde byla uzavřena tzv.

Kingstownská dohoda, v níž bylo legalizováno vše, co se stalo po pádu bretton-

woodského systému (zrušení zlaté parity měn, částečně sníženy zásoby MMF)

a schváleny zásady o definitivní demonetizaci zlata. MMF se dostal do pozice

poskytovatele informací o vývoji jednotlivých ekonomik členským zemím, aby došlo

ke sladění.



Systém volně pohyblivých kurzů byl doplněn intervencemi centrálních bank,

které postupují ve shodě. 90. léta znamenaly velké změny, narůstá počet národních

měnových systémů (rozpad SSSR, Jugoslávie – transformace cla, odraz v jejich

měnovém systému), jednotlivé národní ekonomiky se snaží o volnou směnitelnost



48

národních měn za vůdčí měny, tlaky na stabilitu a rovnováhu celosvětového

systému.



6.3 Nadnárodní měnové jednotky a dnešní měnový systém



Z následujících příčin:

 radikální pokles úlohy měnového zlata v mezinárodní sféře, zejména od

začátku 70. let,

 jeho nahrazení USD a některými dalšími národními měnami v úloze

mezinárodních měn nesměnitelných za zlato,

 rychle klesající kupní síla,

 rostoucí chronická inflace,

 neustále se měnící měnové kurzy,

došlo k vytváření nadnárodních měnových jednotek, které tolik nepodléhají

změněným podmínkám a nevykazují tak značné výkyvy.



Nejvýznamnější měnovou jednotkou tohoto typu je mechanismus tzv. zvláštní

práva čerpání (SDR-Special Drawing Rights). Tato umělá mezinárodní měnová

jednotka, zavedená od začátku roku 1970, byla původně rovna jednomu dolaru,

později (1974) byla konstituována na základě koše 16 hlavních měn tržních

ekonomik a od roku 1981 na základě koše 5 hlavních měn světa (USD, DEM,

francouzský frank, japonský jen, anglická libra), jejichž podílové zastoupení bylo

stanoveno na základě více kritérií (podíl na světovém zahraničním obchodě, podíl na

devizových rezervách v držení ostatních zemí, hospodářsko-politický význam dané

země) a tento podíl bývá stanovován s platností na 5 let. Kurz SDR je nyní

stanovován podle váhového zastoupení. SDR jsou do oběhu vydávána

v jednorázových emisích, jejichž účelem není vytvářet mezinárodní úvěrové peníze

(působily by inflačně a narušovaly stabilitu mezinárodní měnové situace), ale rozsah

emise je limitován celkovým stavem a vývojem mezinárodní likvidity, plynulostí

běžného mezinárodního platebního styku apod.



V současné době je význam měnových jednotek SDR jako rezervní měny

velmi omezený, SDR tvořila v roce 2001 pouze 1,17% veškerých nezlatých

devizových rezerv členských zemí MMF. SDR si však zachovala velký význam jako

účetní a přepočítací jednotka MMF a ve finančních vztazích mezi MMF a členskými

zeměmi.





49

Druhou nejvýznamnější nadnárodní měnovou jednotkou, která působila pouze

v rámci regionu EU, je Evropská měnová jednotka (ECU - European Currency Unit).

ECU byla konstruována jako bezhotovostní měnová jednotka, jejíž hodnota byla

dána košem měn členských zemí ES. Váha jednotlivých měn v koši byla odvozena

z hospodářské výkonnosti jednotlivých zemí a jejich podílu na vzájemné obchodní

výměně. ECU byla založena rozhodnutím Evropského měnového systému v březnu

roku 1979 na koši 9 měn a od roku 1989 na koši 12 měn. Cílem tohoto měnového

systému bylo zajistit stabilitu v kurzových relacích mezi jednotlivými zeměmi EU

a ECU byla také používána k vyrovnávání deficitů platebních bilancí.



V souvislosti s vytvořením měnové unie v rámci EU postupně ztrácely na

významu a zanikaly jednotlivé národní měny daného společenství včetně košové

evropské měnové jednotky. Byly nahrazeny jednou evropskou měnovou jednotkou

pod názvem EURO. EURO působí v rámci Evropské měnové unie jako národní

měna a nesporně zaujímá významné postavení i jako měna mezinárodní v rámci

celé světové ekonomiky.



EURO jako měna eurozóny je po americkém dolaru druhou nejdůležitější

měnou ve světovém měnovém systému. EURO je oficiálním platidlem v 16 z 27 států

Evropské unie (těchto 16 států tvoří eurozónu) a v šesti dalších zemích mimo EU.







Shrnutí

Realizace mezinárodních ekonomických vztahů předpokládá existenci

světových (mezinárodních) peněz, jejichž funkce jsou obdobné funkcím peněz

v národních ekonomikách. Mezi fungováním peněz na obou stranách existuje velice

úzká souvislost, vzájemně se prolínají a ovlivňují, neboť jsou dvěma stránkami jedné

měnové soustavy. Měnové principy se v průběhu vývoje světové ekonomiky měnily

nejen v souvislosti s převratnými historickými událostmi. Světová ekonomika tak

prošla řadou měnových systémů založených na zlatě, dominantní měně, koši

dominantních měn a mezinárodní obchod byl realizován prostřednictvím různých

uměle vytvořených jednotek.









50

7 Ekonomický vývoj USA



Klíčová slova



Stagnace, konjunktura, recese, nová ekonomika, informační technologie, teroristické

útoky, ekonomický program, regionální integrace, liberalizace obchodu a kapitálu,

zóna volného obchodu, NAFTA.







V historii Spojených států probíhal proces vytváření předpokladů pro jejich

dominantní postavení ve světové ekonomice. USA dlouhodobě disponovaly

příznivými geograficko-ekonomickými podmínkami, tzn. relativním dostatkem

materiálních zdrojů, přílivem kvalifikované, dynamické pracovní síly a rozsáhlým

trhem. Svou roli hraje i skutečnost, že USA leží na jiném kontinentě než evropské

státy a tudíž nebyly zničeny válkami a nezažily výrazné válečné škody.



7.1 Ekonomický vývoj USA v období do druhé světové války



Spojené státy americké vykazují určitá specifika, která lze s určitým

zjednodušením shrnout následovně:



 významné podmínky z hlediska vzniku postavení USA ve světě,



 rozsáhlé území – extenzivní růst zemědělství, dostatek půdy,

přírodních zdrojů (tradičních i moderních),



 příliv kvalifikované pracovní síly (ekonomický růst USA konce

19. a počátku 20. století),



 USA je jeden trh s jednou základní měnou, což znamená extenzivní

růst trhu.



Počátek rozvoje ekonomiky USA se projevuje koncem 19. stol. v rámci druhé

průmyslové revoluce. Významný ekonomický potenciál je postaven zejména na

těžkém průmyslu (hutnictví, strojírenství) a zemědělství (půda, chovatelství,

pěstitelství - už před 1. sv. válkou USA vyvážely pšenici).



Na přelomu 19. a 20. století roste význam technologického pokroku, rychle se

uplatňuje elektřina, komunikační technologie, vzniká nový způsob výroby – pásová

výroba.





51

V době první světové války byly USA posíleny přísunem zlata, ekonomika se

výrazně zvětšuje, válečné dodávky znamenaly extenzivní růst, po válce vlna

přistěhovalců umožňuje ekonomický růst. Všechny tyto skutečnosti ve 20. letech

vyvolaly ekonomický zázrak USA.



1929 – 1933 Velká Deprese



Velice významným mezníkem ve vývoji USA byla velká ekonomická krize

v letech 1929-33. Krize se započala zhroucením americké burzy, USA se potýkaly

jako první s masovou nezaměstnaností, v ekonomice se objevila výrazná skepse,

noví přistěhovalci do USA za lepším živobytím, zde nacházejí podobné podmínky.

Šlo o nejhlubší ekonomickou krizi za svou historii, řešením jsou opatření – rozhodnutí

spjatá s programem budoucího prezidenta (1936 Roosevelt prezidentem).



New Deal



New Deal, (Nový úděl) je název pro soubor opatření a ekonomických

i sociálních reforem zavedených v průběhu let 1933-37 během vlády prezidenta

F. D. Roosevelta v USA s cílem podpořit, ozdravit a zreformovat ekonomiku USA

během Velké hospodářské krize.



Jednalo se o ekonomický program založený na masové intervenci státu,

smyslem bylo potlačit nezaměstnanost, což byl základní ekonomický problém USA

tohoto období. Roosevelt chtěl zachovat demokratickou tržní společnost a ochránit

stát před spoustou nezaměstnaných použitím fiskální politiky, do ekonomiky proudily

masové výdaje, zejména do stavebnictví (multiplikační efekt, např. dálnice umožnily

rovnoměrnější rozvoj amerického regionu, stavba elektráren).



7.2 Období 2. světové války



USA zaznamenaly obrovský rozvoj ekonomiky, neboť se staly se „dílnou“ pro

spojenecké státy (Velká Británie, SSSR – závislé na dodávkách zboží), neexistoval

již problém nezaměstnanosti, došlo k mobilizaci pracovních sil, pracovaly i ženy.

Ekonomický potenciál, který vznikl za 2. sv. války, zajistil USA dominantní postavení.

Příliv zlata z ohrožených zemí (zlaté zásoby do amerických bank, země kupující

zboží platily zlatem). USA se staly centrem výzkumu a vývoje (atomová bomba).



Koncem války se objevily obavy z úpadku americké ekonomiky, neboť

potenciál USA byl zaměřený na válečnou výrobu (stagnace firem zaměřených na





52

válečnou výrobu). Vznikaly však další podněty ovlivňující agregátní poptávku

(kumulace úspor, utrácení na trhu, potřeba zboží na trhu, nejvýznamnější faktor –

USA jsou jedinou produkující ekonomikou zboží a služeb).



7.3 USA po 2. světové válce



Spojené státy účinně těžily ze svého kontinentálního postavení, které

umožňovalo jak úspěšné využití osobitostí jejich vlastního vývoje, tak i získání výhod

z oslabení konkurenčních center, zejména v době světových válečných konfliktů.



Tyto skutečnosti přivedly USA po druhé světové válce do role nejen politické,

ale i ekonomické supervelmoci. Ještě na počátku 50. let představovala americká

ekonomika jednu třetinu světového HDP, 60% průmyslové výroby, 16% světového

exportu.



Výrazná konjunktura v prvních poválečných letech je podmíněna několika

faktory:

 investiční vlna ve výrobní sféře,

 výstavba bytů,

 modernizace infrastruktury za účasti státu,

 růst poptávky – motorová vozidla, TV a další elektrospotřebiče aj.



V první etapě vývoje na konci 40. let a v průběhu 50. let začalo na americkou

ekonomiku doléhat zpomalení růstu, jež se projevovalo krátkými recesemi,

respektive zpomalením dynamiky HDP. Opatření hospodářské politiky směřovala

postupně od podpory ekonomiky v sestupné či stagnační fázi k regulaci

ekonomického cyklu jako celku. Hlavním cílem bylo zmírnit kolísání hospodářského

růstu.



50. léta



Počátkem 50. let došlo k přehřátí americké ekonomiky, konjunktura byla

vysoká v důsledku Korejské války (militarizace hospodářství, výrazný ekonomický

impuls) a hrozby 3. světové války.



Rozhodujícím úkolem hospodářské politiky USA bylo udržovat ekonomický

růst a plnou zaměstnanost, k čemuž slouží hlavně fiskální nástroje a podpora

agregátní poptávky. Také se prohlubuje problém regulace daní v hospodářské

politice, hlavní roli hrají automatické vestavěné stabilizátory, které působí proti krizi



53

a konjunkturním výkyvům (progresivní zdanění, pojištění v nezaměstnanosti). Rostou

výrazně výdaje státu, tempo růstu 3-4% je přijatelné, ale už nižší než ve 40. letech,

mají vyšší míru nezaměstnanosti.



60. léta



Počátkem 60. let navzdory celkově přijatelnému růstu HDP v 50. letech vznikly

pochybnosti, zda země obstojí svými růstovými tempy ve srovnání s ostatními

rozvinutými tržními ekonomikami, popřípadě i CPE. Také míra nezaměstnanosti

převyšovala úroveň ostatních států, a tak etapa 60. let znamenala ve Spojených

státech přechod do fáze expanzivní hospodářské politiky, jejímž úkolem nebylo

pouhé omezování ekonomických výkyvů, ale daleko komplexnější ovlivňování faktorů

růstu.



New Economics



Politika růstu byla realizována v rámci programu „New economics“ započatém

prezidentem Kennedym. Program vytváří politiku státu blahobytu, posiluje

sebevědomí Američanů, obsahuje snahu o strukturální změny (těžké strojírenství

z války již nevyhovuje). Rozhodující je růst produktivity práce, oblast vědy, sociální

politika. Program chtěl podpořit modernizaci ekonomiky (kosmická oblast – vznik

NASA, iniciování výzkumu). Tyto faktory ovlivnily tempo růstu 4,5 - 5% v 60. letech.



V první polovině šedesátých let zažívá americká ekonomika největší dynamiku

hospodářského růstu, masově byly využívány vynálezy z 50. let, což se projevilo ve

vlně inovací v průmyslu. Bez zájmu by neměla zůstat ani podpora vědy a výzkumu

zejména ve vojenské a kosmické oblasti anebo rozvoj letecké dopravy, počítačového

průmyslu, průnik elektroniky do celého NH.



Ve druhé polovině 60. let došlo ke zvolnění dynamiky hospodářského růstu

a oslabení růstu ve stavebnictví a automobilovém průmyslu. Konec 60. let je již ve

znamení silného ekonomického růstu pod vlivem Vietnamské války.



70. léta a 80. léta



Strukturální krize 70. let zasáhly USA slaběji než většinu hospodářsky

vyspělých zemí. Výhodou USA byly bohaté zdroje surovin, exportní přebytky potravin

a skutečnost, že kryly vlastní těžbou kolem 80 % spotřeby ropy. Na počátku 70. let

vystupuje problém inflace, padá Bretton-Woodský měnový systém, což způsobuje





54

devalvaci dolaru. USA se musí zaměřit na řešení problému, inflaci chce řešit

zpomalením ekonomického růstu AD a AS. Jelikož se americká ekonomika v té době

nachází poblíž úrovně potenciálního produktu, jakákoliv stimulace AD vede k růstu

cenové hladiny. Je tedy nutný pokles AD a to vede ke snížení produkce

v ekonomice.



V 70. letech se jednalo o problém stagflace, tedy ekonomický pokles

doprovázený inflací, což je způsobeno poklesem celkové AS. Dílčí opatření

k posílení změn nabídkové strany byla uskutečněna ve II. polovině 70. let (podpora

podnikatelské aktivity snížením daní, omezení přerozdělování zdrojů státním

rozpočtem, zavedení úsporné energetické politiky).



V 80. letech se USA staly typickým reprezentantem nového směru

hospodářské politiky, neokonzervatismu. Tato politika odráží základní neoklasické

principy:

 podnikatelskou svobodu,

 volný trh,

 přirozenou schopnost ekonomiky vytvářet dlouhodobou rovnováhu,

 minimalizaci ekonomických funkcí státu.



Neokonzervatismus přesunuje pozornost z fiskální na monetární politiku, jeho

nástup je spjat s americkým prezidentem Ronaldem Reganem, a proto tato politika

bývá nazývána raeganomika. V rámci této politiky došlo k výrazné redukci státních

zásahů, výraznému posílení tržních mechanismů, snížení úlohy státu, fiskální

politiky, šlo o snahu o vyrovnání deficitu státního rozpočtu s cílem dosáhnout

vyrovnaných veřejných rozpočtů.



Rozhodující pozici má monetární politika z hlediska tvorby neinflačního

prostředí (cenová stabilita), v tržním prostředí a jeho podpoře je rozhodující

podnikatel, zásahy státu jsou považovány za neefektivní.



Důsledky monetární (neokonzervativní) politiky:

 výrazný pokles inflace (10% míra inflace v 70. letech, na počátku 80. let

3%),

 stabilizace cenové hladiny,

 růst nezaměstnanosti, ekonomický pokles,







55

 problém taxflace - snížení sociálních výdajů a daní, ekonomika stagnuje

a daňové zatížení přitom roste,

 prohloubení deficitu státního rozpočtu.



II. polovina 80. let



V tomto období se monetární politika stala méně restriktivní, fiskální politika

selhávala v modelu nízké daně – nízké výdaje, změn v daňové politice. Na konci

80. let se začal projevovat negativní vliv zpomalení růstu, schodek státního rozpočtu,

oslabování ekonomických pozic USA.



Dopady neokonzervatismu z mezinárodního hlediska:



 Restriktivní monetární politika – růst úrokových sazeb ve vztahu

k zahraničí vede k přílivu zahraničního kapitálu (ukládání peněz

v bankách), příliv kapitálu umožní pokles deficitní platební bilance a vede

k financování federálního dluhu USA, rostoucí úrokové sazby snižují míru

inflace, tato nižší inflace podněcuje podnikatelské prostředí – stabilní

cenová hladina podněcuje investice – zvýšení úrokových sazeb.



 Další příliv zahraničního kapitálu – ten financoval v 80. letech USA další

ekonomický rozvoj. Omezoval investiční aktivitu ve vyspělých

ekonomikách, ostatní země financovaly restrukturalizaci USA. Klesá

inflace – zhodnocení dolaru, zdražení amerického exportu, deficit

obchodní, ale do jisté míry i platební bilance, do USA velké množství

zboží z Japonska i Evropy.



 USA byly až do 80. let čistým vývozcem (platební bilance byla vždy

aktivní), od 80. let dovozcem a největším dlužníkem ve světové

ekonomice. USA v roce 1985 vnější dluh 111 mld. Dolarů. Výsledkem

neokonzervativní politiky bylo urychlení strukturálních změn, pokles

inflace, problematický ekonomický růst, ale v 80. letech vyřešen problém

strukturálních změn – nové progresivní odvětví na technologický základě,

rozhodující je trh se soukromou iniciativou – odstranění státní regulace,

větší závislost USA na světové ekonomice a jejím vývoji, posílení

internacionalizace a interdependence na ostatních ekonomikách.









56

Přelom 80. a 90. let

 důraz na ekonomické funkce státu, především na podporu ekonomického

růstu,

 omezení vojenských výdajů, konec tzv. Studené války (politika Georgie

Buse) znamenal nové možnosti,

 v důsledku hospodářského kolapsu a rozpadu SSSR se změnila

mocenskopolitická konstelace ve světě,

 USA zůstaly po ukončení Studené války jedinou supervelmocí.



V průběhu celého období po II. světové válce si USA udržely prvenství ve

vědě, výzkumu a vývoji (vojenském i aplikovaném), jen na některých úsecích je

předstihlo Japonsko.



7.4 Ekonomický vývoj USA v 90. letech



Počátkem 90. let procházela ekonomika USA obdobím recese. Hlavními

ekonomickými problémy byla ekonomická stagnace a chronická nezaměstnanost.

Tyto problémy hospodářská politika G. Buse nedokázala řešit. S nástupem

B. Clintona do prezidentského úřadu v roce 1993 je spojena snaha zaměřit se na

nové závažné problémy – ekonomický růst a zaměstnanost.



Základním dlouhodobým cílem byly zásadní změny na nabídkové straně

ekonomiky:

 rozvoj infrastruktury,

 rozvoj lidského kapitálu – dlouhodobá podpora výzkumu a vývoje,

přestavba vzdělávacího a rekvalifikačního systému s cílem zvýšit mobilitu

pracovní síly.



Hlavním nástrojem hospodářské politiky se stala rozpočtová politika

(aktivizace příjmové strany rozpočtu – růst daní).



Koncem roku 1993 nastoupila americká ekonomika fázi konjunktury. Po

předchozí stagnaci začaly prudce růst investice do nových technologií s cílem zvýšit

produktivitu a konkurenceschopnost.



V polovině 90. let hospodářská politika USA sledovala plnění dvou cílů –

udržení ekonomického růstu a prevenci před inflací.









57

V roce 1996 opět Clinton zvítězil ve volbách, restriktivní měnová politika

přinesla ekonomický růst 4%, inflace byla menší než 3%, pokles nezaměstnanosti

pod 5%.



1997 - 1998



Vlivem asijských měnových krizí vznikaly problémy s napojením na vnějšek

a velká finanční nejistota. Americká společnost byla závislá na amerických trzích,

klesající export USA se projevil rostoucím deficitem běžného účtu platební bilance

(v roce 1998 přesáhl 230 mld. dolarů). Vnitřní faktor – konzumní způsob života

Američanů – enormně vysoká spotřeba, také vysoká poptávka po zboží, krytá

dovozem zahraničního zboží.



Příznivě se v druhé polovině 90. let vyvíjel státní rozpočet USA. Hospodaření

ve fiskálním roce 1997-1998, v důsledku dlouhé konjunktury americké ekonomiky

poprvé po 29 letech skončilo přebytkem, a to ve výši 69,2 mld. dolarů (tj. asi 0,8%

HDP). Americká administrativa chce splatit dluh USA a posílit důchodové

zabezpečení (USA výrazné zvýšení nákladů na péči o důchodce, jejich počet roste

jako v jiných ekonomikách).



Nová ekonomika



Dlouhodobá ekonomická konjunktura, rekordní ekonomický cyklus –

konjunktura trvala déle než v 60. letech, začíná se mluvit o tzv. nové ekonomice. Ve

srovnání se světem a hlavně s Japonskem má USA úspěchy – stabilní ekonomický

růst 4%, inflace 2% a výrazný pokles nezaměstnanosti (kolem 4%).



Nová ekonomika se vyznačuje změněným ekonomickým cyklem s delší fází

expanze, doprovázeným nízkou inflací a prakticky plnou zaměstnaností. Hovoří se

o poklesu míry nezaměstnanosti, která ještě nevyvolává inflaci. To je spojováno

s existencí pružných trhů práce a s větší konkurencí na výrobkových trzích, která

snižuje inflační tlaky při libovolné úrovni nezaměstnanosti.



K uvedeným změnám přispěla globalizace světového hospodářství, která

otevřela nové trhy, a především revoluce v informačních technologiích, která

umožnila zvyšovat produktivitu práce a zisk bez růstu cen.10









10

KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006, str. 133



58

7.5 Ekonomika USA na počátku 21. století



Americká ekonomika začíná stagnovat, od jara 2001 nižší tempo růstu, téměř

desetiletý ekonomický boom končí, jsou vydávána vládní administrativní opatření.

Obecně se příčina oslabení viděla především v tom, že skončilo období obrovských

investic do informačních technologií a oslabila se spotřebitelská důvěra. Zadlužené

americké domácnosti začaly omezovat svou spotřebu v důsledku splácení dluhů.



Teroristický útok z 11. 9. 2001 znamenal další podstatné zhoršení ekonomické

situace hned v mnoha ohledech a budoucnost se stala těžko odhadnutelnou. Dopady

teroristického útoku na některé obory byly téměř okamžité (např. na leteckou

dopravu, letecký průmysl, turistiku, pojišťovnictví). Další negativní dopady se projevily

až po delší době (důsledky zvýšených státních výdajů na obranu a vedení války,

finanční pomoc postiženým oborům).



Pro ekonomický růst se v důsledku teroristických útoků objevila nová rizika:

 začaly se zvyšovat ceny za bezpečnost,

 rostou výdaje na zbrojení,

 činí se opatření proti hrozícím biologickým útokům,

 kapitálové investice se odkládají nebo přesouvají do jiných oblastí,

 zvýšily se sazby pojistného.11



Americká ekonomika je stále nejvýznamnější ekonomikou současnosti i po

problémech americké ekonomiky posílila (v rámci restrukturalizace vnitřní zdroje –

rozhodující jsou služby (70% HDP, průmysl 28% a zemědělství 2%), výrazné

postavení mají odvětví s moderními technologiemi, státní podpora výzkumu umožnila

aplikace technologií ve výrobě v používání (vybavenost domácností PC – 15

domácností ze 100), výrazná podpora infrastruktury – hlavní je přenos informací

(internet).



Tyto faktory spojují výrazný nárůst mobility pracovní síly – pokles

nezaměstnanosti na úroveň přirozené míry nezaměstnanosti, USA mají obrovský

technologický náskok před zbytkem světa, v technologiích se rozdíl mezi státy

zvětšuje.









11

KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006, str. 134.



59

USA ale mají také určité problémy – rozhodující problém je spojen s jejich

politickou a vojenskou nadvládou ve světě (odčerpává to prostředky z civilního

sektoru, ale nejsou to neefektivní investice). V současné době se Spojené státy

potýkají s ekonomickými problémy kvůli poruchám na hypotečním trhu, protože

půjčovali předluženým domácnostem, které teď nejsou schopny splácet, rostou ceny

a mzdy. Proto se připravuje stimulační balíček, který by měl znovu rozhýbat

ekonomiku (zejména daňová reforma – snížení daní podnítí aktivitu podnikatelů).



7.6 Kanada a Mexiko jako součást severoamerického regionu



Kanada



Kanadská ekonomika se vypracovala během poválečného období mezi

nejvýznamnější hospodářsky rozvinuté země. Disponovala podobně jako USA

dostatkem vnitřních zdrojů, které umožnily akcelerovat domácí rozvoj.



Po 2. světové válce byla Kanada osamostatněna, ekonomiky se propojují,

prolínají (propojení po mikroekonomické úrovni – příliv amerického kapitálu do

Kanady). Míra propojenosti by byla větší, kdyby Kanada nechtěla ztratit určitou

suverenitu (strach z amerikanizace kanadské ekonomiky).



Specifikem země z hlediska vnějších ekonomických vztahů je její silná a velmi

jednostranná orientace na ekonomiku Spojených států. Této skutečnosti musela

Kanada podřizovat jakoukoli potenciální strategii svého rozvoje. Vysoká závislost

v obchodní oblasti vedla nutně k tendenci stále více liberalizovat vztahy s USA.



Pro Kanadu bylo prioritním cílem vytvořit s USA pásmo volného obchodu.

Kanada je exportně orientovaná ekonomika s vysokou otevřeností, která uskutečňuje

převážnou část své zbožní výměny s USA. Završení procesu odbourávání

obchodních překážek vstupu na americký trh znamenalo uzavření dohody NAFTA

(North American Free Trade Asociation - 1. 1. 1994). Jde na prvním místě o uvolnění

obchodu se službami, zajišťuje vysokou úroveň ochrany duševního vlastnictví

a představuje záruku poskytování výhod jen zboží vyrobenému, respektive

zpracovanému převážně v severoamerickém regionu. Toto pravidlo formuje novou

dimenzi ochrany americké produkce, především proti asijské konkurenci, která by

mohla v rámci integrace pronikat na trh USA z partnerských zemí.









60

NAFTA si kladla za cíl odstranit překážky obchodu, podpořit konkurenci,

rozšířit investiční příležitosti, zajistit dostatečnou ochranu duševního vlastnictví

a nastolit efektivní postupy při realizaci a řešení sporů.



Kanada jako člen OECD, WTO, Skupiny G7 a dalších organizací svou účastí

v dohodě NAFTA potvrdila trvající zájem o liberalizaci vnějších vztahů a nadále si

zachovala prestiž průkopníka volného obchodu.



Mexiko



Výchozí přístup Mexika k integraci a ekonomické liberalizaci byl určen

vývojem globální pozice země. Mexiko se profilovalo po druhé světové válci jako

středně vyspělá rozvojová země.



V poválečném období nastoupilo Mexiko cestu industrializace ekonomiky, kde

hrál hlavní roli veřejný sektor. Domácí trh byl silně chráněn tarifními i netarifními

opatřeními, běžná byla substituce dovozu domácí výrobou. Mexická ekonomika však

byla navíc ovlivněna rozsáhlou těžbou ropy, komodity, která měla v exportu

rozhodující místo až do počátku 80. let. Po strukturálních krizích a pozdějším snížení

cen ropy v 80. letech byly provedeny reformy hospodářské politiky, které měly zvýšit

efektivnost a konkurenční schopnost ekonomiky.



Integrace Mexika do mezinárodní dělby práce se stala nástrojem podpory

mexické hospodářské reformy. Samotný vstup Mexika do integračního seskupení

měl dát integraci nové impulsy.



Dohoda NAFTA měla pro Mexiko odlišný význam, měla zde sehrát roli

klíčového prvku jednostranného otevírání domácí ekonomiky a její změny směrem

k rozvoji konkurenčního, soukromého podnikání. Proces vnitřní a vnější liberalizace,

obchodní a investiční, měl přitáhnout zahraniční kapitál, potřebný k modernizaci

mexické ekonomiky. NAFTA byla shledána mexickou vládou důležitým nástrojem

k dosažení tohoto cíle.



Dohodu NAFTA lze s ohledem na Mexiko chápat také jako určitý precedens

pro budoucí investiční spolupráci a integraci rozvojových a vyspělých zemí.



Institucionální podoba integrace severoamerického regionu, dohoda o pásmu

volného obchodu NAFTA je základním institucionálním předpokladem pro další

integrační procesy na severoamerickém kontinentu. V rámci procesů integrace se





61

postavení Amerického centra bude stále posilovat v závislosti na hospodářském

vývoji USA. V současnosti prognózy předvídají oslabování úlohy USA ve prospěch

integrující se Evropy, Japonska a nejdynamičtějších ekonomik III. světa

(v ekonomické a vědecko-technické oblasti).



Shrnutí

V historii Spojených států probíhal proces vytváření předpokladů pro jejich

dominantní postavení ve světové ekonomice. USA dlouhodobě disponovaly

příznivými geograficko-ekonomickými podmínkami, tzn. relativním dostatkem

materiálních zdrojů, přílivem kvalifikované, dynamické pracovní síly a rozsáhlým

trhem. V průběhu celého období po II. světové válce si USA udržely prvenství ve

vědě, výzkumu a vývoji (vojenském i aplikovaném), jen na některých úsecích je

předstihlo Japonsko.



K Severoamerickému regionu řadíme kromě USA také Kanadu a Mexiko.

Integrační procesy v tomto regionu podtrhuje dohoda NAFTA, jež se týká obchodu se

službami, ochrany duševního vlastnictví a výhod vyrobenému, respektive

zpracovanému zboží převážně v severoamerickém regionu.









62

8 Ekonomický vývoj Japonska a východoasijských zemí

Klíčová slova:



Japonský ekonomický zázrak, bublinová ekonomika, krize bankovního sektoru,

asijská měnová krize, export, vnitřní dluh, deflace, asijsko-tichomořská oblast, APEC.



8.1 Ekonomický vývoj a základní charakteristiky Japonska



Japonské hospodářství je typickým kapitalistickým systémem založeným na

soukromém vlastnictví a trhu. Výhodou je jednotný místní trh a vlastní kvalitní

pracovní síla. Existují zde však některé odlišnosti, respektive japonské zvláštnosti,

které působí na rozvoj ekonomiky:

 Pracovní síla a homogenita obyvatelstva - princip zaměstnání na celý život,

seniorský mzdový systém, investice do lidského kapitálu.

 Organizace řízení a kolektivismus – vztah ke společnosti (firmě, státu),

oligopolní uspořádání různě velikých firem, významnou úlohu sehrává tzv.

personální unie, ve které tyto společnosti zaměstnávají na řídících místech

státní úředníci. Dochází tak k propojení hospodářské politiky státu se

soukromými společnostmi, k propojení, které je možné jen díky celonárodnímu

japonskému konsensu. Nevýhodou je nepružnost systému, což brání

okamžitému přizpůsobení tržním změnám, partikulární zájmy společnosti

mohou snadno pronikat do státního aparátu a podněcovat tím korupci.

 Akumulace kapitálu - dlouhodobá vysoká míra úspor (asi 1/3 HDP), což

znamená také vysokou míru investic, nízký podíl státních výdajů – nízká míra

zdanění (státní rozpočet Japonska – 2/3 USA, 1/2 SRN jako podíl státních

výdajů na HDP).

 Hospodářská politika - vládní průmyslová politika, využití indikativního

plánování a rozvoj kontrolované pravomoci, podpora liberalizace, nižší

rozpočtové prostředky – vliv historie a kultury.



Záporné stránky Japonska

 je velmi malé rozlohou (vliv na zemědělství),

 nemá žádné suroviny,

 ve srovnání s USA a EU malý počet obyvatel.









63

8.1.1 Japonsko v průběhu 20. století

První světová válka znamenala pro Japonsko období výrazného rozmachu,

jenž pokračoval s neztenčenou intenzitou až do začátku roku 1920. Průmyslová

výroba se v letech 1914-19 více než zdvojnásobila a zvláště rychle se rozvíjel těžký

průmysl. Zahraniční obchod se ztrojnásobil. Japonsko totiž využilo „zaneprázdnění“

velmocí jinde a obsadilo např. prakticky polovinu čínského zahraničního obchodu.

Rozvíjel se i vývoz kapitálu, jenž dosáhl v roce 1920 stavu 2,2 mld. jenů. Celkově se

Japonsko z velkého mezinárodního dlužníka stalo velkým věřitelem - v roce 1913

bylo zadluženo ve výši 2 mld. jenů, v roce 1919 naopak mělo pohledávky ve výši

3 mld. jenů a obrovské zásoby zlata (před válkou ve výši 342 mil. jenů, po válce za

téměř 2,2 mld. jenů). V Japonsku se také projevila militantní orientace, tedy na těžký

průmysl a zbrojení.



30. léta jsou ve znamení expanze směrem do Číny, snaží se pacifikovat celou

Čínu, ovšem soupeří zde s vlivem USA a Velké Británie, význam VB postupně klesá,

USA stoupá. V roce 1945 zasáhly japonskou ekonomiku události spojené se

svržením ničivých atomových bomb.



Poválečné období

V prvních poválečných letech probíhala na základě rozhodnutí spojenců

demilitarizace ekonomiky (dříve se vše podřizovalo chodu armády). Hlavním

opatřením byla rozsáhlá demonopolizace - rozpuštění zaibacu, tj. tradičních

rodinných skupin s monopolními tendencemi v ekonomice a tudíž byla výrazně

oslabena síla a význam velkých firem: Micui, Micubishi, Sumimoto, Jasuda, Ajukawa,

Asano, Furukawa, Okura, Nomura. Ty ovládaly koncem války 53 % bankovního

kapitálu, 49 % kapitálu v těžebním průmyslu, 61 % námořní dopravy atd. Jejich

kapitál byl rozdělen do 85 samostatných jednotek. Protifeudální charakter měla

rovněž i pozemková reforma v roce 1946, jež rozparcelovala půdu na drobné příděly

rolníkům ve snaze posílit drobné zemědělce.



Na konci 40. let vzniká nové Japonsko s nástupem Studené války (vzniká

Čínská lidová republika, USA potřebovaly partnera a protiváhu k Číně) a začíná

ekonomický růst Japonska.



Japonsku (a dalším asijským zemím typu Tchaj-wanu) nesmírně prospělo

rozdělení světa do dvou soustav a zejména vznik komunistické Číny a dalších





64

prosovětských režimů v Asii: stalo se z nepřítele spojencem svobodného světa, tyto

země dostávaly kapitálové injekce a vydatně se přiživovaly na konjunktuře vyplývající

z vojenských akcí Západu v Asii (korejská válka, válka v Indočíně, vietnamská válka

atd.).



Korejská válka (1950 – 1954) ovlivnila Japonsko pozitivně, neboť Korea

potřebovala materiální zdroje z Japonska (výhodná poloha). Japonská ekonomika se

vyvíjí pod vlivem amerických investic a amerických odborníků = tzv. Dodgeova linie –

propojit Japonské představy s možností získání zdrojů z USA. Japonská ekonomika

se rychle spoléhá na vlastní síly, 1951 dosáhli maxima předválečné úrovně,

v polovině 50. let dokončení poválečných odhadů.



V polovině padesátých let zaznamenalo Japonsko silný vývoj spojený

s vysokou akumulací kapitálu a vysokou mírou investic. Značné zdroje byly

z japonských vnitřních zdrojů (vysoká míra úspor). Japonsko se výrazně orientovalo

na dovoz patentů a licencí (před válkou bylo Japonsko technicky zaostalé a válka

ještě zvýšila tuto zaostalost).



Vývoj technologie se odehrával cestou tzv. „zpětného inženýringu“ - nakoupili

zboží z USA, rozebrali, proměřili, upravili a začali vyrábět. Japonsko si však

uvědomovalo, že toto nelze činit dlouhodobě a že se musí orientovat na vlastní

výzkum (stimulace oblasti školství a vědy).



Japonská ekonomika se orientuje hlavně na export (omezená vnitřní

poptávka), soustřeďuje se na odvětví: automobilový průmysl, letecký (komponenty),

petrochemický, přesné strojírenství. Vláda výrazně podporuje export, vytváří bariéru

proti dovozu apod.



V období 50. a 60. let Japonsko vybudovalo moderní strukturu ekonomiky

(velký význam má ocelářství, strojírenství), zcela odlišnou od americké struktury.



V 70. letech při ropné a strukturální krizi, se ukazuje síla japonské ekonomiky

– zdvojnásobilo svůj HDP, průměrný růst ekonomiky byl 11%, zároveň přijatelná míra

inflace, žádné problémy s nezaměstnaností, mělo přebytek obchodní bilance.

Japonsko se stalo hlavním centrem vývozu kapitálu.



Celkově za období 1950-1990 přesáhlo Japonsko průměrné roční tempo růstu

HDP 5 %, z toho v letech 1973 - 1990 4 %. Proto se hovoří o tzv. japonském

ekonomickém zázraku.

65

Základem růstu objemu HDP byl rozvoj průmyslové výroby a její modernizace.



Faktory japonského zázraku:

 dostatek práceschopného obyvatelstva,

 obyvatelstvo bylo nejen početné, ale i schopné a ochotné pracovat,

 obrovská míra úspor (a to i lidových vrstev),

 levný kapitál pro podnikatele,

 nízká životní úroveň lidových vrstev,

 nízký podíl "neproduktivních" služeb,

 racionální soustředění struktury výroby na obory s komparativními

výhodami, tj. např. omezování podílu zemědělství nebo soustředění

průmyslu na dynamické obory zpracovatelského průmyslu,

 heslo znělo „export or die“(„vyvážet nebo zemřít“, dobývání cizích trhů),

 racionální využití státních zásahů, indikativní plánování a státní podpora

vývozní expanze.



Japonci jsou jedinou zemí z rozvinutých tržních ekonomik, kde byly

dlouhodobé strukturální priority skutečně realizovány, postupně přešli k preferování

interstrukturálních vědeckovýzkumných problémů. Státní aparát a sféra podnikání

v podstatě spolupracují. Japonsko je protagonistou moderního managementu,

japonská vláda silně podporuje vědeckovýzkumnou základnu.



V důsledku změny hospodářské politiky se japonská ekonomika ve druhé

polovině 80. let dostala do výrazného konjunkturního vzestupu. Vzhledem k tomu, že

konjunktura vznikla značnou měrou i jako důsledek spekulativního přehřátí

finančních trhů, byla nazývána bublinovým boomem. Příčinou spekulací na

finančním trhu bylo snížení diskontní sazby v polovině 80. let a následný rozvoj

spekulativního obchodu s akciemi a pozemky.



8.1.2 Vývoj Japonska v 90. letech

Počátkem 90. let došlo v Japonsku ke snížení růstové dynamiky a projevily se

výrazné nepříznivé vlivy. Japonsko jako první podlehlo problémům globalizace

(faktorem zhodnocení je nákup akcií, nemovitostí, pozemků a další problémy, které

odstartovaly jejich krizi).



V lednu 1990 představila japonská vláda nový hospodářský program, který

měl dva cíle:



66

 zvýšit zapojení Japonska do světové ekonomiky,

 prosadit reformy ve vnitřní ekonomice.



Recese v letech 1992-1993



Japonská recese se vyznačovala ve srovnání s recesí v jiných rozvinutých

zemích určitými zvláštnostmi:

 nebyla spojena s absolutním poklesem ročního tempa růstu, ale

s poklesem v některých čtvrtletích,

 vyznačovala se několikanásobně nižší nezaměstnaností ve srovnání

s většinou rozvinutých ekonomik (míra nezaměstnanosti v letech 1991-

1993 kolísala kolem 2%),

 růst cen spotřebního zboží a služeb byl několikanásobně pomalejší než

v jiných rozvinutých ekonomikách.



Východisko z recese hledala japonská vláda v oživení, jehož příchod měl být

urychlen aktivní hospodářskou politikou. Na podporu oživení ekonomiky a obnovení

stabilního ekonomického růstu byly přijaty programy zaměřené na podporu rozvoje

domácího trhu. Jejich cílem bylo podnítit vzestup domácí poptávky, podpořit

ekonomický rozvoj a zlepšit životní prostředí. První známky oživení se objevily

během roku 1993 a v roce 1994 došlo k mírnému vzestupu HDP.



1994 - 1998



V roce 1994 byl přijat Program všestranných ekonomických opatření, který byl

zaměřen na podporu rozvoje vnitřního trhu, protože možnost rozvoje exportních

odvětví narážela na bariéru chronicky aktivní obchodní bilance.



Ve snaze dosáhnout trvalého oživení se rozhodla japonská vláda v roce 1995

schválit balík ekonomických opatření, jejichž cílem bylo urychlit strukturální změny,

které se považují za nejdůležitější aspekt dynamického hospodářského rozvoje

v budoucnosti. Hlavní hybnou silou domácí poptávky se měly stát veřejné investice,

jež měly pomoci překonat problémy v sektoru finančnictví, pojišťovnictví, trhu

s nemovitostmi a v oblasti malého a středního podnikání.



Počátkem roku 1997 vstoupila japonská ekonomika opět do fáze sestupu

a v roce 1998 se dynamika HDP Japonska dostala, poprvé od roku 1974, pod

nulovou hranici.





67

Ekonomickou stagnaci způsobily především tyto důvody:

 tzv. dluhy minulosti, tj. ztráty bankovního sektoru z období tzv. bublinové

ekonomiky na konci 80. let (mimořádný nárůst bankrotů, které postihly i

řadu bankovních ústavů),

 zvýšení daně ze spotřeby z 3% na 5% od dubna 1997,

 asijská měnová krize.12



Výše uvedené problémy bylo třeba řešit, a proto se v roce 1998 realizoval

program Big Bang (Velký třesk). Cílem reformy japonské ekonomiky, zejména

finančního sektoru, bylo:

 řešení problému japonského bankovního systému,

 snížení daňové zátěže,

 stabilizace finančního trhu (zvýhodnění obchodů s finančními aktivy),

 zefektivnění devizového hospodaření (posílení exportních faktorů

japonské ekonomiky s cílem stabilizace japonského jenu).



V dubnu 1998 japonská vláda uvolnila na oživení japonského hospodářství

mimo schválený rozpočet 16,65 bilionu jenů, což byla do té doby největší částka na

podporu hospodářství a tvořila 3,2% HDP. Tato finanční pomoc vlády však neměla

očekávaný účinek, zejména z těchto důvodů:

 slabá spotřebitelská poptávka, kterou nepovzbudilo ani zmírnění daně

z příjmů,

 výrazné omezení úvěrů poskytovaných japonskými bankami v důsledku

pokračující krize bankovního sektoru.



Japonsko se dostalo do nejhlubší poválečné recese. Ekonomické problémy

tohoto období:

 výrazný růst nezaměstnanosti (během 3 let se míra nezaměstnanosti

zdvojnásobila a dosáhla roku 1998 rekordní úrovně 4,1%),

 nedostatečná vnitřní poptávka (spotřeba japonských domácností

stagnovala v důsledku rostoucích obav ze ztráty zaměstnání a vlivem

nastupující deflace),

 deflace (způsobuje stagnaci spotřební poptávky a pokles příjmů firem),







12

KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006, str. 156.



68

 nedůvěra k bankovnímu sektoru (stagnace míry vkladů),

 problémy v japonském zahraničním obchodě.



8.1.3 Japonsko na počátku 21. století

Kolem roku 2000 se japonská ekonomika stále potácela mezi stagnací

a recesí, teprve v roce 2003 se odrazila ode dna. Růst HDP se zvýšil o 1,4% v roce

2003 a v roce 2004 o 2,7%.



V Japonsku nadále pokračuje trend orientovat investiční aktivitu firem do

oblastí s levnou pracovní silou, např. do Číny, ale také do střední Evropy. Japonsko

se tímto způsobem vypořádává s rostoucí konkurencí okolních zemí (Jižní Korea,

Tchaj-wan, Čína).



V posledních obdobích rostla druhá největší světová ekonomika pomaleji, než

udával předběžný odhad z důvodu sestupné revize korporačních kapitálových

investic a investic do realitního sektoru. Sestupná revize by mohla signalizovat

zpomalení japonské ekonomiky, která je úzce propojena s americkou, negativní jsou

i vyšší surovinové vstupy. Zpráva o pomalejším růstu druhé největší ekonomiky světa

přichází v době, kdy se zvyšují obavy, že Japonsko by mohl postihnout pokles růstu

ve Spojených státech amerických. Ty jsou hlavním vývozním trhem pro japonské

zboží, a nárůst cen surovin. Americkou ekonomikou zmítá nyní krize na úvěrových

trzích a objevují se obavy, že by se mohla ocitnout na pokraji recese.





8.2 Asijsko-tichomořská spolupráce



Asijsko-tichomořská oblast byla dlouhodobě regionem, v němž nedocházelo

k žádné intenzivnější spolupráci. Japonsko o integraci zemí v Asii a Tichomoří

usilovalo, a tak, ačkoli se země od sebe značně odlišovaly, vytvořily Asijsko-

tichomořskou spolupráci, mezinárodní organizaci APEC (Asia Pacific Econimic

Cooperation). Vytvoření APEC tedy bylo odrazem nejen japonského zájmu, ale

i jiných zemí v daném regionu.



Ke vzniku této organizace vedla celá řada důvodů:

 geografická příslušnost zemí k obrovskému a rychle se rozvíjejícímu

regionu asijského Tichomoří,

 heterogenita asijsko-tichomořských ekonomik (nutnost spolupráce),

 existence značných ochranářských opatření mnohých států,



69

 snaha nalézt společnou multilaterální platformu pro spolupráci,

 zájem světových velmocí (kromě Japonska zejména USA) o kontrolu nad

slibně se rozvíjejícími trhy v dané oblasti,

 určitá izolovanost Austrálie, Nového Zélandu a i dalších asijských zemí,

 úsilí zajistit celkovou stabilitu regionu.13



APEC sdružuje přes 20 subjektů a sleduje následující cíle:

 udržet a zabezpečit růst a rozvoj regionu pro společné blaho lidí a tím

přispívat k rozvoji světové ekonomiky,

 zvýšit efekty regionu a světové ekonomiky vyplývající z větší ekonomické

provázanosti

 rozvíjet a posilovat otevřený multilaterální systém obchodu v zájmu Asie

a Tichomoří a všech ostatních ekonomik,

 odstranit bariéry obchodu zbožím, službami a investicemi mezi účastníky

způsobem shodným se zásadami GATT-WTO.14



Základem pro naplňování těchto cílů je institucionální struktura neformálních

schůzek a zásady uplatňované v činnosti těchto institucí. Jde o zásady, jež berou

v úvahu rozdíly v úrovni ekonomického rozvoje i sociálních a politických systémech

partnerských zemí. Obsahově se APEC opírá o tři pilíře činnosti:

 obchodní a investiční liberalizaci,

 ekonomickou a obchodní spolupráci,

 podporu obchodu a investic.



Do budoucna bude hlavním cílem APEC zachovat udržitelný rozvoj v regionu

a zajistit konkurenceschopnost seskupení ve světové ekonomice. Japonsko považuje

APEC za nejdůležitější základnu pro hospodářskou spolupráci a integraci v regionu.

Podporuje ji a veškeré své kroky zaměřuje na posilování ekonomické spolupráce

a rozvoje jejích členských států.



Shrnutí

Poválečný vývoj Japonska znamenal jeho obrovský rozmach, zejména

v 80. letech, kdy hovoříme o tzv. japonském ekonomickém zázraku. V 90. letech





13

Srov. KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006,

str. 164.

14

Cíle dle Soulské deklarace přijaté v r. 1991, srov. tamtéž, s. 165



70

pak prošlo Japonsko řadou stagnací a recesí, došlo k poklesu jeho růstové

dynamiky. Základní příčinou negativních tendencí byl stav veřejných financí a

situace v bankovním sektoru. I nadále jsou v Japonsku největšími

ekonomickými problémy nízké výdaje firem i státu a trvá slabá spotřebitelská

poptávka.

APEC představuje základnu pro transkontinentální spolupráci. Cílem tohoto

uskupení je udržet a zabezpečit růst a rozvoj asijsko-tichomořského regionu,

zvýšit efekty regionu a světové ekonomiky vyplývající z větší ekonomické

provázanosti, rozvíjet a posilovat otevřený multilaterální systém obchodu

v zájmu Asie a Tichomoří a všech ostatních ekonomik, odstranit bariéry

obchodu zbožím, službami a investicemi mezi účastníky způsobem shodným

se zásadami WTO.









71

9 Rozvojové země a Čína

Klíčová slova



Rozvojová země, nízká úroveň produkce per capita, závislost RZ, populační růst,

chudoba a sociální zaostalost, soudržnost, diferenciace, zadluženost, rozvojové

regiony.







Termín rozvojová země, kterým označujeme méně rozvinuté či spíše

zaostalé státy, není úplně výstižný. A není ani nastolena jednotná klasifikace těchto

zemí, ale existuje vedle sebe dvojí pojetí:



 Užší pojetí prezentováno Konferencí OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD).

Hlavními kritérii tohoto pojetí je hledisko politické samostatnosti a charakter

sociálně-ekonomických vztahů. Rozvojovými zeměmi jsou podle tohoto pojetí

země Afriky, Latinské Ameriky, západní Asie (Blízký východ a Perský záliv)

a jižní a jihovýchodní Asie. UNCTAD dále rozlišuje rozvinuté ekonomiky,

transformující se ekonomiky střední a východní Evropy a země bývalého

SSSR. Při tomto dělení dosahují některé nově industrializované země Asie

(Hongkong, Singapur, Tchajn-wan, Jižní Korea) a některé země vyvážející

ropu (Spojené arabské emiráty) pokročilejších parametrů než některé méně

rozvinuté ekonomiky (dokonce i některé země EU, např. Portugalsko nebo

Řecko).



 Širší pojetí prezentováno Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj (Světovou

bankou). Rozhodujícím kritériem je jediný faktor, a sice veličina ekonomické

úrovně vyjádřené v makroekonomickém důchodu přepočteném na jednoho

obyvatele (per capita).



Nutné je však nahlížet na charakteristiku rozvojových zemí z dynamického

a nikoliv statického hlediska, protože světová ekonomika, jakož i ekonomiky

jednotlivých zemí jsou v neustálém vývoji a klasifikace RZ je tudíž relativní.









72

9.1 Ekonomická a sociální struktura rozvojových zemí



Mezi rozvojové země patří tyto oblasti:



 nejrozvinutější země Asie - ropné země, a proto nejbohatší (Kuvajt, Spojené

arabské emiráty),



 nejchudší země Asie (Afghánistán, Pákistán, Nepál, Bangladéš),



 země jihovýchodní Asie - země s jednou z nejvyšších změn ekonomického

růstu, tzv. nově industrializované země (Asijští tygři):



o 1. vlna - konec 60. let, rozvoj v 70., 80. letech: Tchaj-wan, Hongkong,

Singapur, Jižní Korea,



o 2. vlna - 90. léta: Malajsie, Filipíny, Latinská Amerika – Chille,



 Latinská Amerika - jednotnější, nevelké rozdíly mezi zeměmi – jsou historicky

starší, mají samostatnou ekonomickou tradici, většinou prochází růstem, země

s velkým ekonomickým potenciálem, politická nestabilita, zadlužená oblast,



 Afrika – celý kontinent RZ, jediná rozvinutá země je Jihoafrická republika,

(nejchudší část - Nigérie, Etiopie, Namibie),



 Čína - kontinent na kontinentu, specifická země.



Celou strukturu nutno chápat jako vysoce dynamický systém, vývoj je

rozporuplný, některé rozvojové země bohatnou, chudé země neustále chudnou

a úroveň jejich ekonomiky klesá.



Struktura rozvojových zemí - ekonomický pohled



Ekonomiky rozvojových zemí vykazují určité společné znaky, které lze

charakterizovat s jistou mírou zjednodušení následovně:



 tradiční struktura zaměstnanosti (tzn. vysoký podíl prvovýroby – zemědělství

a těžebního průmyslu, těžba surovin, mnohdy tzv. monokulturní charakter -

závislost na produkci jediného produktu) daná zejména tím, že pocházejí

z bývalé koloniální soustavy (ne však všechny země),









73

 ve struktuře produkce převládá sektor služeb následován průmyslem

a zemědělstvím (klíčovou úlohu však sehrává zemědělství vzhledem

k zajištění potravy pro stále dynamicky rostoucí počet obyvatel),



 sociálně ekonomická struktura předkapitalistického způsobu hospodaření

(přežívají prvky feudálních vztahů v RZ), postupně však ve většině RZ

dochází k převažování kapitalistického sektoru a proměně ekonomiky na

moderní strukturu,



 přetrvávající asymetrická závislost na bývalých koloniálních velmocích –

rozvinutých ekonomikách,



 složitá situace v oblasti mezinárodního pohybu kapitálu - obrovská

zadluženost rozvojového světa a nutnost dluhové služby způsobily zpomalení

přílivu kapitálu do velké skupiny RZ a rozvojový svět se změnil z čistého

dovozce kapitálu na čistého vývozce,



 problematické je teritoriální rozložení investiční aktivity (do Afriky

a nejchudších zemí světa plyne daleko méně z globálních investičních toků,

daleko více přímých zahraničních investic proudí např. do Číny, Hongkongu,

Singapuru, Brazílie či Mexika).



Sociální problémy rozvojových zemí



Mezi nejzávažnější sociální problémy rozvojových zemí patří populační růst

a s ním spojená nezaměstnanost, problém chudoby a nedostatečné sociální

infrastruktury (především nízká úroveň zdravotní péče a s tím související nízký

průměrný věk, nedostatečná úroveň vzdělání a vysoká negramotnost).



Populační růst je považován za hlavní příčinu všech dalších sociálních

problémů. S tímto problémem se potýká většina rozvojových zemí, ne-li rozvojový

svět jako celek.



Populační růst s sebou tedy přináší další problémy, zejména problém

nedostatku potravy. Rozvojové země nejsou schopné uživit masu lidí, příčinou

kromě populačního růstu je faktor nízké produktivity práce, staré feudální vztahy

v zemědělství, problém klimatických podmínek apod.



Populační růst dále způsobuje nezaměstnanost jakožto sociální i ekonomický

problém a rostoucí tlak na vytváření nových pracovních míst. V současnosti podle



74

odhadů existuje téměř 900 miliónů nezaměstnaných, z nichž velká část připadá na

rozvojové země. To představuje neuvěřitelnou 1/3 světové pracovní síly. Do určité

míry jsou to odhady, neboť existuje i tzv. skrytá nezaměstnanost, která je zejména

v zemích jižní a jihovýchodní Asie tradičně velmi vysoká.



Další problém je problém chudoby. Za hranici chudoby je považována

situace, kdy obyvatel planety žije za méně než 1 dolar na den. Těchto lidí je zhruba

1,1 miliardy, tedy 18% všech obyvatel. 44% obyvatel naší planety pak žije za méně

než 2 dolary na den.



Nejchudší země světa



Afrika: Benin, Botswana, Burkina Faso, Burundi, Čad, Džibutsko, Etiopie, Eritrea,

Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Kapverdy, Lesotho, Libérie, Madagaskar, Malawi,

Mali, Mauretánie, Mosambik, Nigérie, Rovníková Guinea, Rwanda, Sierra Leone,

Somálsko, Středoafrická republika, Súdán, Svatý Tomáš, Tanzanie, Togo, Uganda,

Zair, Zambie.



Asie a Oceánie: Afghánistán, Bangladéš, Myanmar (Barma), Bhútán, Jemen,

Kambodža, Laos, Maledivy, Nepál.



Latinská Amerika: Haiti.15



Rozvojový svět zaostává ve všech jednotlivých ukazatelích úrovně sociální

rozvinutosti. Tento problém lze souhrnně nazvat problém sociální infrastruktury.

Snad největším problémem je zdravotní péče. Podíl výdajů na zdravotnictví na HNP

je v rozvojových zemích více než dvakrát nižší než v rozvinutém světě. Ve

zdravotnictví je situace neutěšená, ať už se jedná o počty lékařů a nemocničních

lůžek v poměru k obyvatelstvu anebo o kvalitu poskytované péče. Důsledkem je pak

vysoká kojenecká úmrtnost a úmrtnost dětí do 5 let věku a tím nízký průměrný věk

úmrtí.



Obdobná situace jako ve zdravotnictví je také ve školství. V rozvojových

zemích se stále objevuje problém negramotnosti, i když se situace v oblasti

základního vzdělání zlepšila, úroveň středního a především vysokého školství je

žalostná. Stále přetrvává skupina negramotných, zejména v nejchudších oblastech.









15

KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006, str. 253.



75

Řešení všech těchto sociálně ekonomických problémů rozvojového světa je

složitou a dlouhodobou záležitostí. Nutné je urychlení ekonomického rozvoje RZ se

vzrůstající integrací do mezinárodní dělby práce a světového obchodu.



Nemalé prostředky vynakládají vlády rozvojových zemí na zbrojení namísto

řešení palčivých aktuálních problémů. Mnoha oblastech probíhají četné lokální

ozbrojené konflikty a tyto společně s vysoký vojenskými výdaji brzdí ekonomický

i sociální rozvoj zemí.



Rozvojové země také navíc přispívají ke globálnímu znečišťování životního

prostředí. Ekologie je problémem všech na zeměkouli, RZ navíc rozhodujícím

znečišťovatelem oceánu. Problém znečišťování životního prostředí se v chudých

a přelidněných státech projevuje s rostoucí tendencí a je nutné trvat na ekologických

požadavcích a udržitelném ekologickém růstu.



Za zmínku stojí též problém migrace z vyspělejší části rozvojového světa do

rozvinutých ekonomik a mezi rozvojovými zeměmi navzájem. Tento problém zostřuje

některé další problémy a souvisí s celou řadou poruch ekonomického vývoje.



9.2 Regionální integrace v rámci rozvojových zemí



V rozvojovém světě lze vnímat slábnoucí vzájemnou soudržnost, jakož

i zesilující diferenciaci jednotlivých ekonomik. Neexistuje společný trend nebo

tendence, kterou by v rámci jednání WTO nebo jiných mezinárodních konferencích

RZ společně sledovaly. Určitá míra integrace, zejména regionální a subregionální

existuje.



Regionálních integračních seskupení rozvojových zemí s větší nebo menší

mírou funkčnosti je více než deset, úspěšnost některých uskupení není velká, jiná

mají obrovský potenciál, neboť disponují zásobami ropy a zemního plynu.

Seskupeními RZ jsou např.:

 Latinsko-americký ekonomický systém – spojuje 26 států Latinské

Ameriky,

 Organizace africké jednoty – politické seskupení, které plní i některé

hospodářské úkoly,

 CARICOM (Caribbean Community and Common Market – Karibské

společenství a společný trh),

 MERCOSUR (Mercado Común del Sur – Společný trh jihu),



76

 Andské hospodářské společenství – bezcelní zóna mezi Venezuelou,

Bolívií, Kolumbií, Ekvádorem a Peru,

 ASEAN (Association of South-East Asian Nations – Sdružení zemí

jihovýchodní Asie).



V současné době má fungování regionálních integračních uskupení svým

členským státům přispět k:

 zlepšení přístupu na trhy partnerských zemí a umožnit využití

komparativní výhody, které se rozvíjejí v obchodní výměně podle výrobní

specializace,

 posílení politické soudržnosti, respektive negociační jednoty,

 postupnému formulování a naplňování dalších cílů stanovených obchodní

politikou, případně dalšími hospodářskými politikami.



Proces mezinárodní ekonomické integrace v rozvojových zemích se vždy

vyznačoval a stále vyznačuje řadou specifik, jimiž se odlišuje od procesů ekonomické

integrace v jiných skupinách zemí. Důvodem pro integraci RZ je zejména snaha řešit

problémy ekonomické zaostalosti a nastartování ekonomického rozvoje při

nedostatku disponibilních kapitálových zdrojů a technologií.



Podmínky RZ jsou dány národní kulturou a místními zvyklostmi (Afrika patří

mezi nejkrizovější prostředí, nejzaostalejší region), tyto země jsou odkázány na

humanitární a finanční pomoc. Světová banka představuje hlavní zdroj finanční

pomoci rozvojovým zemím. Půjčky Světové banky jsou určeny na konkrétní

rozvojové projekty i na technickou pomoc a poradenství. RZ jsou silně zadlužené

a dluhová služba odčerpává nejzadluženějším zemím podstatnou část jejich

ekonomického potenciálu. V důsledku vzrůstajícího odporu veřejnosti a poznání, že

velká část dluhů je nevymahatelná, začínají věřitelské instituce hovořit o odpuštění

dluhů, popř. jejich části nejzadluženějším zemím. Otázka zadluženosti RZ je stále

závažným a nedořešeným problémem, který představuje hlavní body výročních

zasedání IMF a Světové banky.



Situace nejchudších zemí se stále zhoršuje, globalizace vede

k přerozdělování bohatství od chudých k bohatým. Nízká technologická úroveň

neumožňuje těmto zemím úspěšně se uplatňovat v mezinárodním obchodu, dochází

proto k drancování přírodních i lidských zdrojů.





77

Současná humanitární a charitativní pomoc vede často ke ztrátě vnitřní

motivace lidí a nepřispívá k dlouhodobému zlepšování situace. Důsledkem chudoby

je i politická nestabilita, která prohlubuje vnitřní problémy a zároveň odrazuje

zahraniční investory.



Řešení situace této skupiny zemí je vysoce problematické, ale potřebné pro

další růst světového hospodářství.



Od roku 2003 se rozvojové regiony rozvíjejí relativně úspěšně. Všechny nyní

rosou rychleji, než činily jejich průměrné míry růstu v 80. a 90. letech. Vysokými

tempy růstu vynikají asijské ekonomiky, což je důsledkem vysokého růstu v Číně,

Indii a jihovýchodní Asii.



Indie a Čína



Zvláštní postavení v rámci rozvojových zemí mají Indie a Čína. Obě země

disponují obrovským přírodním, lidským a ekonomickým potenciálem. Čína je jedním

z největších světových exportérů, disponuje velkým trhem s 1,3 mld. obyvatel

a vytváří tak prostor pro firmy z celého světa. Již od druhé poloviny 80. let je Čína ve

středu zájmu zahraničních investorů. Čína se svým exportem je postrachem pro

ostatní ekonomiky. Velmi nízké ceny likvidují konkurenci v oblastech náročných

hlavně na pracovní sílu. Čína vidí svou perspektivu v posilování vědecko-technické

základny a přechodu na výrobu produktů s vyšší přidanou hodnotou.



Indie je v podobné situaci jako Čína, ve svém vývoji je však opožděna.

Ekonomický růst Indie je v posledních letech velmi příznivý, zatím však nedosáhl

takových temp jako v Číně. Indická ekonomika musí patrně projít extenzivním

stadiem růstu, aby došlo k aktivaci existujících výrobních faktorů. Tomu momentálně

zabraňuje nedostatečná infrastruktura, ale i byrokracie a korupce.



Shrnutí

Existují dvě pojetí rozvojových zemí. Tzv. užší pojetí představované UNCTAD

používá jako kritérium hledisko politické samostatnosti a charakter sociálně

ekonomických vztahů. Širší pojetí reprezentované IMF a Světovou bankou používá

jako jediné kritérium úroveň makroekonomického důchodu na obyvatele. Největším

problémem současného rozvojového světa je populační růst. RZ jsou

charakteristické zvyšující se diferenciací mezi jednotlivými regiony. Relativně

nejvyspělejší je Latinská Amerika, nejzaostalejší region rozvojových zemí



78

představuje Afrika, kde se nachází většina nejméně rozvinutých a nejvíce

zadlužených států světa.









79

10 Integrovaná Evropa – západoevropské centrum

Klíčová slova



Evropské hospodářské společenství Evropská unie, Evropská měnová unie,

Lisabonská strategie, maastrichtské dokumenty, jednotný vnitřní trh, Jednotný

evropský akt, Smlouva o Evropské unii.







První procesy spojování, snahy o integraci v Evropě se začaly objevovat již

před 2. světovou válkou, avšak velká hospodářská krize třicátých let dvacátého

století zabránila jejich hlubšímu rozvoji. Ke skutečnému zahájení integrace západní

Evropy tudíž došlo až po 2. světové válce.



Západní Evropa má řadu specifik. Jedná se o velký kontinent rozdělený na

poměrně malé státy, které, chtějí-li soutěžit se světem, musí vzájemně spojit své síly.



10.1 Ekonomický vývoj Evropy po 2. světové válce



Poválečná obnova ve 40. letech v rámci Marshallova plánu zahrnovala

zejména obnovu průmyslu a konstituovala se západní Evropa.



V evropských státech postupně vznikala zcela nová ekonomická struktura,

v některých zemích došlo k narušení vlastnických vztahů, mocnosti se zavázaly

k demonopolizaci Německa (denacifikaci, demilitarizaci) a namísto monopolů

vznikaly strukturálně středně velké firmy.



V 50. a 60. letech ekonomický růst Německa dosahoval 5 – 10%, byl ovlivněn

faktorem přistěhovalců, neboť otevřená migrační politika Německa umožnila získat

po válce pracovní sílu z Itálie, ze Švýcarska. Migrační vlna umožnila extenzivní

ekonomický růst a nenesla žádné náklady na vzdělání (hotová pracovní síla).

Německo se tak stalo velmi brzy evropskou velmocí.



Vítězná Francie a Velká Británie měly velmocenské postavení (zejména

z důvodu vlastnictví atomových zbraní), Velká Británie do poloviny 60. let vlastnila

koloniální panství. Francie prošla výraznou fází socializace (v jednom období

socialistická vláda). Obě země po obnově v 50. letech prošly mírnou hospodářskou

krizí, avšak v 60. letech zaznamenaly opět ekonomický vzestup.









80

V 70. letech postihly hluboké strukturální krize všechny státy, v západní

Evropě o to hlubší, rozpadla se mezinárodní měnová soustava, objevovaly se velké

poruchy toku zboží a služeb mezi zeměmi. Německo na tom bylo lépe, mělo novou

strukturu, ale prošlo hospodářskou krizí. Řešením byla restrukturalizace ekonomiky,

která postihla výrazně Velkou Británii a Francii. Velká Británie prošla hlubokou

ekonomickou krizí, obnova nastala až s hospodářskou politikou Margaret Thatcher,

která pomohla posílit ekonomický růst (snížení sociálních výdajů, rozsáhlá

privatizace, masové zavírání firem, především v oblastech těžkého průmyslu,

hutnictví a těžby uhlí).



80. léta znamenala pro většinu západoevropských zemí dynamický růst,

zejména díky rozvojovým programům založených na těžkém průmyslu,

elektrotechnickém a automobilovém.



10.2 Integrace Evropy po 2. světové válce



Jednotlivé evropské státy mají své specifické podmínky, všechny jsou

relativně malé a vykazují určité prvky vzájemné spolupráce. Ve druhé polovině

20. století se v západní Evropě zásadně transformovaly ekonomické a politické

vztahy. V poválečné historii integračního vývoje lze rozlišit pět etap:

 1945–1951 – etapa integračních východisek formovaných výsledky

2. světové války,

 1952–1973 – etapa ekonomického a sociálního rozvoje a integrační

dynamiky,

 1974-1985 – etapa stagnace integračního procesu a strukturálních krizí,

 1986-1992 – etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího

teritoriálního rozměru,

 od roku 1993 – etapa formování Evropské hospodářské, měnové

a politické unie.



V polovině dvacátého století se zformovala výchozí institucionální forma

integračního procesu v rámci tří integračních společenství:

 Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) - 1952,

 Evropského hospodářského společenství (EHS) - 1958,

 Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM) - 1958.







81

V 50. letech se posilovaly vzájemné tendence i integrace ekonomiky, avšak ve

dvou směrech:

 trend založený na růstu integračních snah, na existenci nadnárodních

institucí (Německo, Francie, v pozadí Itálie),

 snaha Velké Británie vytvořit pásma volného obchodu, prostředí, ale

institucionální prvky nechat jednotlivým státům.



Dnešní Evropská unie (EU) tedy vznikla v roce 1952 jako Evropské

společenství uhlí a oceli (ESUO). Zakládajícími členy byly Belgie, Německo,

Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko. Hlavní myšlenkou bylo znemožnit

jednotlivým státům volně disponovat s těmi zdroji, které byly nezbytné pro vedení

světových válek, tedy s uhlím a ocelí, a zachovat tak trvalý mír. Cílem bylo také

zrušení cel a dalších obchodních omezení mezi členskými zeměmi na trhu

s ocelářskými, hutními výrobky a s uhlím, v dalším kroku pak nastolení volného trhu

mezi šesti zúčastněnými státy s uvedenými položkami.



Dosažené úspěchy vedly tyto země k rozhodnutí integrovat také další odvětví

hospodářství, např. zemědělství, odstranit obchodní překážky a vytvořit společný trh.

Těchto šest zemí vytvořilo v roce 1958 Evropské hospodářské společenství (EHS)

a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Zatímco EURATOM

upravil podmínky spolupráce na poli mírového využívání jaderné energie a jaderné

bezpečnosti, EHS mělo cíle komplexní. Předpokládalo vytvoření společného trhu

zabezpečujícího volný pohyb výrobních faktor v řadě sektorů národní ekonomiky,

a to během období 12-15 let. EHS mělo velký význam pro Německo, které se tak

stalo součástí demokratické Evropy, otevírá se mu zahraniční trh, německá

ekonomika musela expandovat. Francie jako tradiční výrobce i dovozce má zájem

řešit problém zemědělských produktů.



Velká Británie v souladu se svými prioritami a vizemi spolupráce

s kontinentální Evropou založila v roce 1959 ESVO se státy, které z různých důvodů

nechtěly anebo nemohly participovat na projektu EHS. Jednalo se o Dánsko, Norsko,

Švédsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko. Samozřejmě, že jedním z motivů bylo

navodit vůči EHS konkurenční vztahy. Koncepce volného obchodu nebyla spojena

s institucemi nadstátního charakteru a nekladla si za cíl ani širší politické cíle. Později

však i Velká Británie podává přihlášku do EHS (1961), členem se stává až v roce

1973 společně s Dánskem a Irskem.



82

V 60. letech byly realizovány jednotlivé zásady pásma volného obchodu

a v roce 1967 se instituce těchto tří společenství sloučily. Vznikl tak nový termín

Evropská společenství (ES) jako společná instituce pro EHS, EURATOM a unii

ESUO. Členské státy zaznamenaly vysokou dynamiku ekonomického růstu, růstu

životní úrovně, rozvinutí společné zemědělské politiky, jejímž hlavním cílem bylo

zajištění odpovídající důchodové hladiny v zemědělském sektoru a maximální

potravinovou soběstačnost ES.



V řadě směrů měla pozitivní účinky na ekonomickou spolupráci uvnitř ES

především německá ekonomika, její hospodářská výkonnost a hospodářsko-politická

stabilita.



Postupně se k tehdejším Evropským společenstvím (ES) a následně

k Evropské unii (od Maastrichtské smlouvy v roce 1992) připojovaly v několika

přístupových kolech i další evropské státy.



Toto období, mimořádně důležité pro postižení současné a perspektivní

tvářnosti ES, je rámcově ohraničeno léty 1986, kdy byl schválen Jednotný evropský

akt, a 1992, kdy byla podepsána Maastrichtská smlouva upravující pravidla

fungování EU a doplňující velmi podstatně původní zakladatelskou smlouvu, tzv.

Smlouvu o Evropském společenství.



Postupně se zvyšovala investiční aktivita členských států, s tím i dynamika

ekonomického růstu, na trhu práce přetrvávala zdrženlivá situace a sociální

konsensus, tudíž růst produktivity práce předstihoval růst mezd a docházelo

k postupnému tlumení inflačních tendencí. Tyto příznivé rámcové podmínky byly

povzbudivé pro hospodářské subjekty a přispívaly k novému oživení celkového

integračního optimismu, podstatně ochlazeného obtížemi etapy předchozí.



Šlo o snahu vytvořit skutečný společný trh, který by završil předchozí kroky

a umožnil volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Od projektu jednotného

vnitřního trhu se očekávalo, že v průběhu své realizace vytvoří podstatný komplexní

impuls jak pro ekonomický růst a zkvalitnění technologické úrovně, tak i pro zvýšení

zaměstnanosti.



K dosažení těchto efektů bylo třeba překonat základní druhy překážek:









83

 Věcné a fyzické překážky – vytvoření podmínek pro odstranění kontrol na

vnitřních hranicích ES pro zboží, kapitál, služby i osoby, sjednocení podmínek

pro volný pohyb zboží a služeb, kapitálu a osob.

 Technické – překonání rozdílů v normách a předpisech upravujících kvalitu

výrobků, zemědělských produktů i používaných technologií, v ekologických

výrobních disposicích, v ochraně zdraví a bezpečnosti v práci apod.

(vzájemné uznávání norem, pokud splňují určité minimální standardy).

 Daňové – nejkomplikovanější bariéra, daňová harmonizace by měla přispět

k harmonizaci konkurenčních podmínek.



Jednotný trh měl být formálně završen koncem roku 1992, ve vysoké míře

tomu tak bylo, přesto však zůstaly některé otázky řešené jen částečně (legislativní

problémy pohybu osob, v sektoru energetiky, telekomunikací a pošt, v liberalizaci

dopravy).



Nová etapa v průběhu 90. let souvisí s tzv. Maastrichtskými dokumenty.

Maastrichtská smlouva obsahovala též Smlouvu o Evropské unii, která vymezuje

cílový komplex mnohem šířeji, přičemž ekonomická složka tvoří pouze jeden z pěti

cílových subsystémů. Maastricht má tedy 3 pilíře:

 ekonomická oblast – podpora jednotného evropského prostoru, s cílem

dosáhnout evropské hospodářské a měnové unie – vznik jednotné měny,

 zahraničně-politická a bezpečnostní oblast – jednotná bezpečnostní

politika členských zemí – zájem EU, zabezpečení nezávislosti celé unie,

 justice a vnitřní správa – propojování soudů a celní sféry, policejní sféry,

problém společné azylecké a přistěhovalecké politiky.



10.3 Ekonomický vývoj 90. let



Ekonomická recese, výrazně delší a hlubší ve srovnání s USA, se projevovala

zpomalením ekonomického růstu a přechodem v absolutní ekonomický pokles

a zvyšování míry nezaměstnanosti. Ekonomickou aktivitu západní Evropy

v 90. letech nepříznivě ovlivnily následující faktory:

 celkový pokles světového ekonomického růstu (ztráta vývozních trhů pro

západoevropské exportéry, pokles HDP),

 vysoká dynamika ekonomického růstu v západní Evropě ve druhé

polovině 80. let (v 90. letech cyklická reakce vedla k ekonomické recesi),



84

 restriktivní monetární politika v Evropském hospodářském společenství

(EHS) vyvolaná sjednocením Německa (krátkodobý stimul pro zvýšení

ekonomického růstu, což však vyvolalo růst mezd a inflace).



Nejvíce se ekonomická recese projevila ve vývoji zaměstnanosti. Průměrná

míra nezaměstnanosti v EU od roku 1993 přesahovala 10%.



Ekonomická recese v EU doprovázená rostoucí mírou nezaměstnanosti

vyvolala nutnost učinit opatření proti nezaměstnanosti. Určitým řešením se jevilo

zaměřit se na oživení ekonomického růstu, čemuž významně přispěla realizace

projektu jednotného vnitřního trhu.



Orgány EU vydaly řadu doporučení:

 růst pružnosti trhu práce (uvolnění pracovně-právních předpisů),

 snaha o omezení fiskálního tlaku na pracovní sílu (pokles odvodů, které

má zaměstnavatel platit za zaměstnance - pojištění, daň z příjmu)

 tlak na lepší řešení problému rekvalifikace (růst nákladů na vzdělání

a profesní vývoj zaměstnanců)



Ve druhé polovině 90. let byl ekonomický vývoj EU výrazně ovlivněn procesem

vytváření hospodářské a měnové unie.



10.4 Evropská měnová unie



Proces zavádění Evropské hospodářské a měnové unie tvoří naprosto

klíčovou integrační prioritu celého systému Evropské unie i jejích členských států.

V roce 1989 byla přijata tzv. Delorsova zpráva, která obsahovala harmonogram

hospodářské a měnové unie. Byl připraven proces vzniku EMU do 3 základních fází,

avšak bez konkrétních termínů, vedla se teoretická rozprava a stanovil program EU

pro 90. léta. Důležitým závěrem je to, že volný pohyb zboží, služeb kapitálu a osob

není dostatečným prostorem pro konkurenceschopnost, jedinou cestou je vytvoření

jednotné EMU.



EMU byla budována s původní evropskou měnovou jednotkou ECU, což se

však projevilo jako politicky nevhodné. V roce 1991 se vytvořil konkrétní program

v Maastrichtu, kde byly stanoveny 3 pilíře - ekonomický, sociální a právní (EMU

součástí ekonomického). Bylo zde dohodnuto, že evropskou měnovou jednotkou se

stane EURO. V členských ekonomikách muselo dojít k určitým změnám:





85

 jednotlivé ekonomiky se musely sblížit = konvergovat, tzv. konvergenční

kritéria,

 kriteria musí splnit země ucházející se o vstup do EU.



V první etapě fungování EURA v letech1999 – 2001 platilo EURO pouze jako

bezhotovostní měnová jednotka, v národních ekonomikách stále existovaly národní

měny, v rámci bezhotovostního platebního styku bylo možné používat EURO i

národní měnu.



V roce 2002 již vedle sebe fungovaly národní měny a EURO v hotovostní

formě a od 1. 3. 2002 existuje plně funkční EMU založená na existenci EURA.



Se vznikem EMU zahájila činnost Evropská centrální banka, která převzala

odpovědnost za provádění společné měnové politiky, a začal fungovat Evropský

systém centrálních bank. Od 1. března 2002 je v oběhu pouze EURO, byl tak

dokončen proces vzniku plně funkční měnové unie. Vytvoření EMU a zavedení

jednotné měny je na mikroekonomické a makroekonomické úrovni spojeno

s pozitivními přínosy i riziky. EU předpokládá, že přínosy EMU převáží nad

případnými riziky.



Od 1. 12. 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která je smlouvou

doplňující a upravuje Smlouvu o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) a Smlouvu

o založení Evropského společenství (Římská smlouva). Zakládá nový institucionální

rámec, jehož cílem je, aby dnešní Evropská unie 27 členských států dosáhla vyšší

míru demokratičnosti, transparentnosti a efektivity. Rovněž usiluje o posílení

soudržnosti a viditelnosti kroků EU na světové scéně.



10.5 Regionální ekonomická integrace ve střední a východní Evropě



V tomto regionu probíhaly v 90. letech transformační procesy a v jejich rámci

docházelo k postupné integraci do světového hospodářství. Z hlediska transformační

politiky je především důležité, zda restrukturalizace evropského ekonomického

prostoru v důsledku transformace dosud izolovaného regionu střední a východní

Evropy povede k dalšímu zhoršování postavení zaostávajících a stagnujících regionů

nebo vytvoří podmínky pro postupné vyrovnávání v celoevropském měřítku. U zemí

střední a východní Evropy přidružených k EU lze identifikovat celkem tři významné

cíle:







86

 realizace přechodu od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice

tržní,

 úkol nastolení kompatibility prostředků i cílů s hospodářskou politikou

Evropské unie,

 zapojení se do západoevropské regionální integrace.



Zapojování transformujících se ekonomik do západoevropských integračních

procesů probíhalo postupně. Počátkem 90. let byly podepsány dohody o obchodní

spolupráci EHS s bývalým Československem, Polskem, Maďarskem, Bulharskem,

Rumunskem, Albánií a zeměmi bývalého SSSR. Tyto dohody zahrnovaly opatření

zaměřená na podporu vzájemného obchodu a podmínky obchodní a hospodářské

spolupráce.



Ekonomický, ale spíše politický vývoj vedly ke zrušení dřívější formy integrace

– Rady vzájemné hospodářské pomoci, která zanikla kvůli rozdílným tempům

ekonomického a politického vývoje v zemích střední a východní Evropy

a neschopnosti přizpůsobit se novodobým podmínkám.



Potřeba regionální spolupráce znamenala vytvoření tzv. Visegrádské trojky

(po rozpadu Československa Visegrádské čtyřky), toto uskupení však mělo spíše

politický než ekonomický charakter.



V roce 1992 byla podepsána Středoevropská dohoda o volném obchodu

(CEFTA). Jejím smyslem bylo vytvořit širší prostor pro vzájemnou obchodní

spolupráci, pro postupné odstraňování celních bariér při obchodování a pro vytváření

náročnějšího konkurenčního prostředí a jejím cílem na základě odstranění přímých

a nepřímých překážek obchodu vytvoření oblasti volného obchodu.16



Země střední a východní Evropy projevovaly zájem o vstup do EU, ale protože

šlo o země s relativně nízkou hladinou ekonomické výkonnosti, existovaly velké

rozdíly v cenové a mzdové úrovni v těchto zemích ve srovnání s EU, měly za sebou

období transformace a další řadu specifik, byla formulována tzv. Kodaňská kritéria

(1993). Politické, ekonomické právní a další splněné podmínky musela splňovat

každá přidružená země.







16

Srov. KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2006,

str. 228.



87

Česká republika v EU



Dne 1. května 2004 se Česká republika stala novým členským státem

Evropské unie. Završila tak dlouholeté období utužování vztahů s Evropskými

společenstvími, které začalo sektorovým obchodním ujednáním a postupně se

rozšiřovalo směrem k užší obchodní a politické spolupráci. Rozvíjení těsnějších styků

s EU ve všech oblastech se stalo charakteristické především pro samostatnou

Českou republiku, která učinila vstup do EU jednou ze svých hlavních

zahraničněpolitických priorit a svůj cíl v roce 2004 plně realizovala.



Perspektivou pro českou ekonomiku je posilování otevřenosti a změn struktury

ve prospěch technologicky náročných výrob. Růst otevřenosti české ekonomiky však

povede k větší závislosti na stavu světového hospodářství. Vstupem ČR do EU se

dění uvnitř evropských institucí silně dotýká české ekonomické situace a je jejím

důležitým determinantem.



Shrnutí

Formování integračního uskupení v západní Evropě bylo dlouhodobým a složitým

procesem, provázeným řadou politických a ekonomických událostí. Zejména to bylo

poválečné uspořádání Evropy a surovinové a energetické krize 70. let.

Počátkem 90. let se ekonomika západní Evropy dostala do vleklé recese, která se

projevila zejména zpomalením ekonomického růstu, zvyšováním míry

nezaměstnanosti a celkovým ekonomickým poklesem. Závažným ekonomicko-

sociálním problémem evropského centra je dlouhodobě vysoká míra

nezaměstnanosti, výrazné regionální rozdíly a v posledních letech nízká míra

ekonomického růstu. Lisabonská strategie z roku 2000 měla vytvořit podmínky pro

dosažení plné zaměstnanosti a posílení regionální soudržnosti.

Zapojování transformujících se ekonomik do západoevropských integračních

procesů probíhalo postupně. Počátkem 90. let byly podepsány dohody o obchodní

spolupráci ES. Zahrnovaly opatření zaměřená na podporu vzájemného obchodu

a podmínky obchodní a hospodářské spolupráce. V roce 1993 byla v Kodani

stanovena kritéria vstupu do EU, zejména schopnost přijmout závazky vyplývající

z členství a splnění ekonomických a politických kritérií.









88

Seznam literatury



1. CIHELKOVÁ, E, JAKŠ, J. a kol. Evropská integrace – Evropská unie. Praha:

Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0854-0

2. CIHELKOVÁ, E. KUNEŠOVÁ, H., a kol. Světová ekonomika. Nové jevy

a perspektivy. 2. přepracované a doplněné vydání Praha: C. H. Beck, 2006,

ISBN 80-7179-455-4

3. CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika. Regiony a integrace. Grada

Publishing, Praha 2002. ISBN 80-247-0193-6

4. CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika – základní rysy a tendence vývoje.

Praha: VŠE, 2000. ISBN 80-245-0011-06

5. JENÍČEK, V. Globalizace světového hospodářství. Praha: C.H.Beck, 2002.

ISBN 80-7179-787-1.

6. JONÁŠ, J. Světová ekonomika na přelomu tisíciletí. Praha: Management

Press, 2000. ISBN 80-7261-016-3

7. KONIG, P., LACINA, L., PŘENOSIL, J., Učebnice evropské integrace.

Barrister&Principál. Brno, 2006. ISBH 80-7364-022-8





Internetové odkazy:

Mezinárodní měnový fond www.imf.org

Světová banka www.worldbank.org

Evropská unie www.europa.eu, www.euroskop.cz, www.evropska-unie.cz

Oficiální stránky dalších mezinárodních institucí (např. www.osn.cz, www.unctad.org,

www.wto.org) a státních orgánů (www.mfcr.cz, www.mzv.cz), regionálních uskupení

(www.apecsec.sg.org)

ČSÚ: Statistická ročenka: www.czso.cz

Stránky podpory exportu: www.export.cz









89

Univerzita Palackého

v Olomouci





INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ



MODERNÍ TECHNOLOGIE VE STUDIU APLIKOV ANÉ FYZIKY



CZ.1.07/2.2.00/07.0018









Text neprošel jazykovou úpravou.







Vydavatel: Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s.

Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomouc

www.mvso.cz



Název on-line publikace: Světová ekonomika a globalizace



Zdrojové umístění URL:

http://fyzika.upol.cz/cs/kategorie-clanku/vseobecne/vystupy-klicovych-aktivit



Autor: Ing. Eva Jílková, Ph.D.



1. vyd.



Olomouc 2010



ISBN 978-80-87240-75-5





Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.