R�MSK� PR�VO

Římské právo

Dějiny římského státního zřízení a pramenů římského práva

Řím v době královské

-počátky: období temné, prameny málo zdokumentované období od 8. do 5.st.přnl.

-v čele králové (reges)

-je známá pouze z římské národní tradice, jež byla zdokumentována s odstupem pěti století řeckými historiky (Titus Livius) – směs pravd,

polopravd, mýtů

-dřívější dějepisectví bylo důvěřivé, s kritikou tohoto období přichází 18. a 19.st., ve 20.st. hyperkriticismus



z pramenů vyplývá

-společnost rodová – rod je základní organizační jednotkou společnosti, příslušnost k rodu určuje postavení ve společenské hierarchii – rod

je kolektivním subjektem držby nemovitého majetku

-curia – vyšší organizační jednotka, vznikající seskupením příbuzným rodům k cílům vojenským, náboženským, politickým

-10 rodů, v čele stál curio

-tribus = tvořen deseti kuriemi

-spojením tří latinských kmenů vznikl populus Romanus

-organizační výstavba rodové společnosti:

-lidová shromáždění – nejvyšší orgány, rozhodovala o všech významných problémech (hlavně o válce a míru, přijímání nových

občanů,…)

-organizace podle kurií – comitia curiata (shromáždění kurijní) – kurie vystupovaly jako hlasovací jednotky, každá

jeden hlas, ten vyhlašoval curio

-rozhodovala prostá nadpoloviční většina (víc než 15)

-shromáždění řídil obvykle král, účastni pouze muži schopni vojenské služby

-senát – obsazen náčelníky jednotlivých rodů – funkce poradní a výkonné, podle tradice 300členný

-magistráti – volení hodnostáři

-hlavně král, magistrii celerum (zvláštní velitelé jízdního vojska), pontifikové (sbor kněží vedoucích správu kultu)

-král (rex)

-nejde o monarchu, ale o lidový orgán, reprezentuje rodovou společnost, je nejvyšším velitelem, nejvyšším

knězem a vrchním soudcem

-uvedení do úřadu nejisté, hodnost nedědičná, hlavní slovo měl při jmenování zřejmě lid

-auguratio – jmenování krále veleknězem podle vůle bohů se odehrávalo před shromážděními

-pontifikové – významná úloha – bděli nad dodržováním obyčejových a zvykových norem (pěstovali primitivní

právovědu) – podle tradice vydávali tzv. královské zákony (leges regiae)

-za Tarquinia Superba bylo již zákonů tolik, že Papirius sestavil sbírku Ius civile Papirianum (dnes se

považuje za podvrh, pořízený někdy za republiky)



Rozklad římské rodové společnosti

-proces postupné majetkové a politické diferenciace – rozštěpení společnosti na třídy ==> vznik státu

-faktory rozpadu:

-rozvoj otroctví, nejprve v patriarchální formě (nepovažoval se za věc, pracovali vedle svobodných, méněcenný člověk)

-boj patricijů s plebeji:

-původ těchto bojů nejasný – nenaznačuje se, odkud se vzaly

-pravděpodobně patricijové byli starousedlé obyvatelstvo, plebejci cizí element

-plebejci stáli mimo rodovou organizaci ==> vyloučeni z lidových shromáždění, zbaveni možnosti nabývat majetek,

konali službu ve zbrani, provozovali řemeslnou výrobu

-časem si vytvořili vlastní rodovou organizaci, i u nich probíhala majetková diferenciace ==> antagonismus mezi oběma





Římský stát za republiky

Vznik římského státu

-dle legendy Řím založen roku 753 přnl., asi vznikl v průběhu 6.-5.st.přnl.

-organizace společnosti založena na majetkových a územních vztazích

-původcem reformy šestý král Servius Tullius

-rozdělení obyvatelstva podle majetku + vytvoření zvláštních územních obvodů (tribuí)

-byly zřejmě provedeny v delším časovém sledu

-hlavním článkem vytvoření dvou nových typů lidového shromáždění:

-comitia centuriata – organizace podle majetkové diferenciace římského obyvatelstva

-původně to asi byla vojenská shromáždění, vojenská terminologie zachována ==> z centurie (setniny) se stala

jednotka hlasovací a daňová

-veškeré obyvatelstvo organizováno do šesti majetkových tříd (classes) – každé majetkové třídě se přidělil

určitý počet centurií – hlasovacích jednotek

-nejbohatší třídy dostaly ač početně nejmenší nejvíce hlasovacích jednotek a naopak ==> přibližně:

I.třída – 80 centurií

II.,III.,IV.třída po 20

V.třída 30

VI.třída 5

Zvláštní skupina jezdců (equites) 18

==>celkem 193 centurií – timokratický princip

-rozdělení na centurie starších a mladších uvnitř třídy

-comitia centuriata hrála velkou roli ve zrovnoprávnění patricijů a plebejů – neboť je koncentrovala

-svolávali je nejvyšší úředníci (konsulové nebo praetoři), scházela se na Martově poli, účastníci přicházeli

ozbrojeni

-pravomoc – široká a časem se rozšiřovala

-přijímala nové zákony, volila nejvyšší státní úředníky, rozhodovala o vyhlášení války, soudila jako

odvolací instance hrdelní zločiny, udělovala státní občanství

-starší méně významná oprávnění pravděpodobně přešla na comitia tributa

-comitia tributa:

-organizace podle městských a venkovských okresů ==> podle bydliště římských občanů

-okresů 35, 4 městské, 31 venkovských

-svolávali je nejvyšší magistráti, i někteří pontifikové

-stejná pravomoc jako shromáždění centurijní, ovšem pro záležitosti méně důležité: volila nižší úředníky

(hlavně kvestory a edily), schvalovala zákony, odvolací instance soudní při odsouzení k pokutě

-i zde měla díky hlasování podle okresů převahu aristokracie – ta byla totiž většinou zapsána v okresech

venkovských

-comitia plebis:

-zvláštní typ lidového shromáždění, patricijům nepřístupné

-původ nejasný, plebejové se nejprve organizovali do kurií, od roku 471 přnl. podle tribuí

-usnesení – plebiscita zavazovala jen plebeje (od 287 přnl. díky Lex Hortensia získala platnost obecnou)

-volila plebejské úředníky, přijímala zákony a soudila drobné trestné činy

-výlučné postavení lidových shromáždění měl manifestovat i název res publica, jež Římané pro svůj stát užívali

-comitia však byla vrcholným politickým orgánem jen teoreticky ==> způsob jejich organizace zajišťoval vedoucí postavení zámožným

a společensky vlivným

-obyvatelé z okrsků dále od Říma se shromáždění účastnili stále méně

-byla svolávána až do začátku doby císařské (naposledy za Tiberia)

-římská republika byla aristokratická, zaštiťovala panství patricijsko-plebejské otrokářské oligarchie



Magistratury – nejvyšší státní úřady

-koncem 6.st.přnl. zanikla královská moc ==> na jejich místo lidem volená dvojice nejvyšších úředníků – konsulů (Tarquinius Superbus byl

podle tradice vyhnán roku 510 přnl.)

-prameny však se rozcházejí: možná šlo nejprve o tři praetory, později o dva praetory s novým názvem konsulové, kolem 451-450 stáli

v čele decemvirové, od pádu decemvirů až do roku 367 přnl. vládlo tří až osmičlenné kolegium vojenských tribunů s pravomocí konsulů,

teprve od 367 přnl. natrvalo dvojice konsulů

-králové vyhnáni proto, že vládli tyransky a snažili se omezit vliv lidových shromáždění

-principy: úředníci voleni lidovými shromážděními, na dobu časově omezenou (zpravidla na rok, princip annuity – dočasnosti na rok),

princip kolegiality (vždy několik úředníků ve stejném postavení), výkon funkce bezplatný (pokládány za poctu)

-reprezentantům státní moci příslušelo tzv. impérium (=nejvyšší rozkazovací a zakazovací moc) – tyto principy byly impériem do určité

míry omezovány

-princip bezplatnosti dovoloval výkon úřadu jen osobám dostatečně majetným

-realizovat bylo možné jen to, na čem se usnesli všichni ==> všichni měli vzájemné právo intercese = právo zakročit a zabránit provedení

plánu, se kterým všichni členové kolegia nevyslovili souhlas

-diktátor:

-jmenován za politicky nebo vojensky napjatých situací

=mimořádná magistratura, jmenoval jej jeden z konsulů po dohodě se senátem

-stanovili si zástupce: velitele jezdců, jinak jejich moc nebyla ničím omezena, byli mu podřízeni všichni státní úředníci

-diktatura zanikala dosažením cíle nebo uplynutím 6ti měsíců nebo uplynutím doby konsula, jenž diktátora jmenoval

-poslední známá je z roku 202 př.n.l.

-Sullova diktatura z roku 82 př.n.l. a Caesarova z roku 47 př.n.l. jsou jiného typu ==> signalizují nástup monarchické formy

vlády

-diktatura byla zakázána po Caesarově smrti na věčné časy zákonem Marka Antonia Lex Antonia de dictature

-konsulové

-přešla na ně královská oprávnění, která se později ještě rozšířila

-byli veliteli římské armády, a proto byli obyčejně mimo Řím ==> nutnost jejich náhrady

-censoři - objevili se jako náhrada konsulů zřejmě již v 5. století př.n.l. ==> rozhodující byl ale roku 367 př.n.l. zákon Liciniův a

Sextiův (Lex Licinia Sextia), kterým byl po bok konsulů postaven jejich menší kolega praetor městský (praetor urbanus)

-praetor

-nejprve jen jeden – rozšiřoval kolegium konsulů

-měl stejnou pravomoc jako konsulové, měl rovněž impérium, rozsah ale omezený: nevystupoval jako vojenský velitel, byl trvale

ve městě, hlavním úkolem péče o správu, zejména o soudnictví a aplikaci práva ==> omezen na sféru jurisdikce, proto se mu říkalo

collega minor, byl podřízen intercesi konsulů

-242 př.n.l. byl jmenován lidovým shromážděním praetor cizinecký (praetor peregrinus) – měl jurisdikci ve sporech římských

občanů s cizinci anebo ve sporech cizinců, kteří se podřídili římskému soudu

-další praetoři byli stavěni do čela provincií jako jejich správci (zejména v zámořských oblastech) ==> tzv. praesides (správci)

-za Sully se počet rozšířil kvůli zavádění stálých porotních trestních soudů, jejichž byli praetoři předsedové

-do provincií v té době odcházeli nikoli magistráti řádní, ale konsulové a praetoři, kteří s výkonem úřadu skončili a do provincií

docházeli s titulem prokonsulů nebo propraetorů ==> počet praetorů vzrostl na 16 a působili trvale všichni v Římě a tvořili

kolegium, ve kterém si byli rovni a podléhali vzájemným intercesím, každý měl ale svůj obor působnosti

-censoři

-starší než praetura – vznikl dle tradice už v 5. století př.n.l.

-byli dva – měli osvobodit konsuly od povinnosti vést evidenci římských občanů a zařazovat je podle odhadu velikosti majetku do

majetkových tříd ==> soupis tzv. census (poprvé prý jej provedl král Servius Tullius)

-jejich kompetence se také rozšiřovala – spravovali některé úseky státních financí, řídili těžbu v dolech, dávali do pachtu státní

pozemky soukromníkům

-vedli seznam členů senátu (senátorské album) – přijímali tak zápisem nové členy, vyškrtnutím je vylučovali

-censorskou důtkou mohli trestat výstřelky proti dobrým mravů římských občanů (nota censoria)

-voleni byli centurijními shromážděními každých pět let, po roce a půl však jejich úřad končil a kompetence přecházela na jiné

magistráty (hlavně na konsuly)

-censoři vždy ve dvojici – odpadl-li jeden, musel druhý abdikovat

-neměli imperium, byl však považován za nejdůstojnější magistraturu republikánskou ==> censory se většinou stávali bývalí

konsulové



Magistratury nižší

-nositelé nižších úřadů měli tzv. potestas = nižší nařizovací pravomoc

-volilo je lidové shromáždění – tributní shromáždění

-princip annuity, kolegiality, bezplatnosti

-kvestoři

-již v době královské, tehdy prý stíhali hrdelní zločiny

-od 5. století př.n.l. spravovali státní pokladnu (aerarium ==> quaestores aerarii, někdy quaestores urbani), tehdy se objevili i dva

kvestoři vojenští (quaestores militares) – provázeli konsuly do války, vedli polní pokladnu a rozdávali kořist

-v polovině 3. století již bylo 8 kvestorů, za Sully jich bylo 20 – kvůli narůstání úkolů při správě Itálie a provincií, navíc prováděli

cizí návštěvníky po městě a ukládali do archivu desky s texty novýc zákonů

-kurulští edilové

-tvořili spolu s edily plebejskými kolegium, které konalo služby policejní, dozíralo na pořádek na ulicích

-měli pravomoc soudní v záležitostech tržních (na rozdíl od plebejských), právo na soudcovské křeslo (sella curulis)

-voleni tributním shromážděním

-edilita se považovala za druhý stupeň v politické kariéře, předcházela kvestura, poté se kandidovalo na praetora

-plebejské edily volilo plebejské shromáždění

-pomocný personál (sluhové, písaři, hlasatelé) k dispozici vyšším i nižším úředníkům – tzv. apparitores

-nešlo o úředníky, nešlo o poctu, dostávali plat

-v prvních etapách veškeré magistratury obsazovány patriciji



Senát (Senatus)

-za doby královské byl obsazován náčelníky římských rodů ==> sborový orgán rodových stařešinů

-později podmínkou ukončení magistratury ==> rada bývalých státních úředníků

-ve 3. století př.n.l. se senátory stávali pouze bývalí konzulové a praetoři, od 2.století př.n.l. rovněž aedilové, poté i plebejští tribunové, od

Sully i bývalí kvestoři (např. Cicero se do senátu dostal jako bývalý kvestor)

-nebyli voleni, doživotně dostával místo jen ten, kdo byl zapsán do senátorského alba, nejdříve zapisováni jen patricijové, od Lex Ovinia

z roku 312 př.n.l. měli toto právo i plebejové

-podle nepsané republikánské ústavy měl senát postavení orgánu pomocného ==> ve skutečnosti vedl správu státních financí, kontroloval

hospodaření státním majetkem, vedl zahraničně-politická jednání, výsadní postavení ve věcech kultu, vliv na armádu, vliv na správu

provincií

-usnesení senátu: senatusconsulta – neměla sílu zákona

-senát neměl ani moc výkonnou, přesto byly na něm magistratury v podstatě závislé, už jen kvůli tomu, že disponoval státním majetkem

-ze republiky 300 členů, nebyl stanoven žádný věkový census, členem mohl být „každý nejlepší“

-fungoval jako orgán patricijsko-plebejské aristokracie, krajně konzervativní úloha, koncem republiky potom jako orgán otrokářské nobility



Plebejské magistratury

-první doloženou byli dva plebejští aedilové

-patrně správci plebejských chrámů a pokladů (aedes = chrám)

-jejich vliv zastínil vliv plebejských tribunů

-s kurulskými aedily vytvářeli kolegium

-plebejští tribunové

-dle tradice zřízen 494 př.n.l. – plebejské lidové shromáždění zvolilo 4, později bývalo tribunů 10

-neměli původně skoro žádnou pravomoc, hlavní povinností bylo chránit zájmy plebejů – k tomu měli ius auxilii (právo pomáhat

postiženým), později ius intercessionis (právo vetovat všechna opatření patricijů, která by škodila plebejům), nakonec ius

coercendi (právo trestat každého, kdo by neuposlechl příkaz tribuna

-právo veta (intercese) měnilo tribuna v neomezeného pána, ale bylo jej možno užít i proti každému jinému tribunovi

-právo svolávat plebeje do lidových shromáždění (ius cum plebe agendi), časem rozšířeno i na právo svolávat k zasedání senát (ius

cum patribus agendi)

-od zrovnoprávnění plebiscit se tribunové stali rogátory (navrhovateli) zákonů

-concilia plebis

-vrcholný orgán plebejů

-původ nejasný, plebejové se shromažďovali podle tribuí, podle kterých se i hlasovalo

-volilo plebejské tribuny a plebejské aedily, přijímalo nové zákony (zásadní význam měl např. Lex Aquilia de dammo – v právu

obligačním)

-po Lex Hortensia se plebiscita nazávala prostě leges



Charakter nejstaršího římského státu

-plebejové se vznikem svých magistratur stali součástí národa římského

-Řím vznikl původně jako stát městský ==> sami užívali označení civitas (obec), později více res publica

-Řím se vyvinul ve stát klasického otrokářského typu

-367 př.n.l. byl na jedno místo konsula zvolen plebej, roku 337 př.n.l. plebej na praetora

-445 př.n.l. zákonem Kanulejovým (Lex Canuleia) zrušen zákaz sňatků mezi patriciji a plebeji

-287 př.n.l. plebiscita zrovnoprávněna se zákony

-od roku 250 př.n.l. se stala plebiscita hlavní formou římského zákonodárství

==>zámožní plebejové splynuli s patricijskou aristokracií do nobility

-z patricijsko-plebejského základu vyrostla také druhá privilegovaná třída římská: jezdci (equites)





Římské právo za republiky

Královské zákony – leges regiae

-před vznikem státu obyčejová pravidla, často sakrálního charakteru (hlavně v sankcích: prokletí)

-zvyklosti a obyčeje měly na nejranějších stupních vývoje nejtěsnější spojení s náboženskými představami, považovaly se za bohy daná

-proto byli pontifikové prvními znalci práva

-královské zákony se zachovaly jen ve zprávách legend ==> přenášení legislativní zkušenosti z dob minulých do republiky: Zákon dvanácti

tabulí (Lex duodecim tabularum)



Nejstarší římská kodifikace práva – Lex duodecim tabularum

-sepsán dle tradice desetičlennou komisí decemvirů, jež byla na rok zvolena lidovým shromážděním

-po dobu činnosti soustředili ve svých rukou veškerou moc nad státem, jiné magistratury toho roku nefungovaly

-Titus Livius říká, že pracovali rychle a za rok předložili shromáždění deset tabulí zkodifikovaných obyčejových norem

-kvůli některým chybějícím ustanovením byli decemvirové zvoleni znovu ==> další dvě desky, ale nepředložilo je ke schválení a pokusilo se

nastolit tyranidu, byli smeteni lidem, ale desky se zachovaly a byly schváleny

-kodifikace byla vystavena na foru ==> zůstaly zde asi do roku 390 př.n.l. – zničeny Gally, nebyly již obnoveny

-těšil se nebývalé autoritě, každý inteligentní Říman znal text zpaměti, ve 2.století n.l. napsal Gaius komentář

-starobylá latina se zcela jistě lišila od nynějšího moderního dochovaného textu

-známe dost jednotlivých ustanovení díky citacím ==> celkem známe i smysl

-nejznámnější pokus o rekonstrukci z roku 1866 – Schöll



=primitivní kodifikace římského obyčejového práva, ne však všechna pravidla, ale jen ta sporná, nejasná, nebo zatím málo vžitá

-velký prostor pro právo procesní, jež stálo na samém začátku (první tři tabule), silně zastoupeno i právo rodinné, sousedské, dědické, jen

málo norem práva obligačního (surový postup proti neplatícímu dlužníkovi ==> nerozvinutost tohoto odvětví), četné předpisy práva

trestního, nalezneme i předpisy práva správní (pohřby ve městě)

-zákon nerozlišuje patricije a plebeje, ale někde na konci byl zákaz vzájemných sňatků

==>právo agrární společnosti

-otroctví dosud nerozvinuto a praktikuje se jen v patriarchální podobě

-formulace příkazů a zákazů jsou kazuistické



Vývoj práva po vydání Zákona 12ti desek



Pontifikální interpretace

-pontifikové střežili právoznalectví jako tajnou, laikům nepřístupnou vědu

-od vydání Z12D zahájili čilou interpretační činnost – usilovali o rozvedení a upřesnění, časem i interpretace tvořivá (spojením charakteru

některých ustanovení se vytvářely i normy nové, jež zákon neznal)

-známý případ emancipace syna z moci otcovské, Z12D neznámá instituce vydržení



Komiciální legislativa – zákony lidového shromáždění

-na zákonech se usnášela centurijní shromáždění i tributní, i plebejská

-vytvořila se pevná soustava pravidel pro postup při přijímání zákona

-zákonodárnou iniciativu měli pouze konsulové, praetoři a plebejští tribunové, výjimečně i censoři ==> jen nejvyšší úředníci s ius cum

populo plebe agendi

-magistrát nejprve zveřejnil text nového zákona a oznámil promulgatio legis (termín konání komicií) – mezi promulgací a jednáním byla

lhůta nejméně 24 dní ==> neformální schůzky s rogátorem, pokud byly ohlasy nepříznivé, mohl některá ustanovení zrušit

-jinak se jednalo na shromážděních rychle:

-navrhovatel přečetl text osnovy (recitatio legis) a hned poté hlasování, diskuse se nepřipouštěla ==> osnova byla buď přijata nebo

zamítnutá, škrty nebo doplňky nepřicházely v úvahu (to ústilo v tendenci spojovat populární opatření s nepopulárním)

-98 př.n.l. stanovil Lex Caecilia Didia stanovil monotematičnost zákona a nesmí obsahot ustanovení protichůdná (lex satura)

-hlasování podle centurií nebo tribuí, rozhodovala prostá většina ==> renuntiatio = úředníkem oznámený výsledek hlasování,

znamenal konec legislativního aktu ==> zákon nabýval zpravidla ihned platnosti a nebyla-li stanovana lhůta vacatio legis, pak také

účinnosti

-zákony nevyžadovaly zvláštní formu publikace

-kvůli nutnosti evidence se zákony pojmenovávaly gentilním jménem navrhovatele (zákon navržený Ciceronem – Lex Tullia)

-republikánské zákony mívaly tři části:

-v čele praescriptio – datum přijetí zákona, jméno navrhovatele, označení centurie či tribue, která hlasovala jako první pro zákon,

jméno občana, který jako první odevzdal svůj hlas

-druhá část rogatio – vlastní ustanovení

-třetí část sanctio – postup proti tomu, kdo zákony nebo příkazy poruší

-leges imperfectae – bez sankce, mezeru doplňovala soudní praxe

-leges minus quam perfectae – jednání proti zákunu označují za trestné, ale jinak platné

-leges perfectae – stíhaly jednání proti zákonu trestem a také neplatností

-platila zásada lex posterior derogat priori (zákon pozdější ruší zákon starší)



Právo honorární – Ius honorarium

-praetor nevystupoval typicky jako soudce, předsedal obvykle některým trestním soudům

-soukromé řízení rozděleno na dvě stadia:

-řízení in iure – odbývalo se před praetorem, prozkoumal podání sporných stran, zvážil legálnost nároku žalobce, námitky

žalovaného

-nebyla-li žaloba dost pádná, nabídl stranám album iudicum (seznam jmen soudců) – měli si jednoho vybrat, nebo jim

ho přidělil, když se nemohli dohodnout a tento soudce pak spor rozhodl

-litiscontescatio = určení právního základu sporu a jeho hypotetické vyřešení

-praetorský edikt – zásady praxe povolování a zamítání žalob, edikt zavazoval jen praetora, který je publikoval (co se

osvědčilo přebral i následující) ==> hromadila se zde masa práva: ius praetorium nebo ius honorarium

-stálo v protikladu ius civile (Z12D, pontifikální interpretace, komiciální zákony) ==> nešlo ovšem o protiklad

nepřekonatelný

-ve starší době byl tvořivá činnost praetora omezována formalismem legisakčního soudního řízení – v polovině 2.století

př.n.l. Aebutiovým zákonem byla zavedena možnost používat pružný a neformální proces formulový ==> rychlý rozvoj

praetorského práva

-praetor musel neustále spolupracovat se znalci práva, byl to především politik, většinou nemívali právnické vzdělání

-řízení apud iudicem (iudicium)



Ius gentium – právo národů

-roku 242 př.n.l. byl ustaven cizinecký praetor ==> nový právotvorný činitel – poskytoval právní ochranu při obchodních stycích Římanů

s cizinci

-po určité době soužití si princip personality práva vynutil revizi a cizinci začali být alespoň do určité míry na římském teritoriu chráněni

-hlavním nástrojem jejich ochrany byl edikt cizineckého praetora a edikt místodržících v provincii ==> praetor peregrinus a praetor

provinciarum nemohli vystačit jen s normami ŘP

==>v ediktech se hromadily právní normy nestejného původu – něco z cizích národních práv (hlavně řeckých), něco recipováno z nepsaných

obyčejů, některé normy se opíraly o civilní či praetorské právo římské, jiné nově tvořeny, v provinciích navíc domácí pravidla

-týkaly se jen jedné oblasti práva majetkového – vztahy při směně a obchodním obratu statků ==> normy obligačního práva

-právo rodinné a dědické zůstávalo pro práva národní – zde platil striktně princip personality práva

-nová pravidla musela být pružná a co nejméně formální, neexistovala zde žádná ceremoniální jednání – rozhodující byla vůle stran a cíl,

jehož chtěly dosáhnout ==> tím působila i na ius civile

-další masa práva: ius gentium – římské právo určené k regulaci styku Římanů s cizinci

-ale již v 1.století př.n.l. se jeho normy aplikují i jen mezi Římany mezi sebou ==> je přístupné všem svobodným lidem

-postupem doby se tři masy sbližovaly

-termín ius gentium se objevuje poměrně pozdě: ve svých spisech jej užívá Gaius a Pomponius ve 2.století – podle Gaia je ius gentium právo

společné všem lidem, právo, které lidem určila sama příroda, aplikuje se všude na světě, má převahu nad právem národním

-je vlastně totožné s právem přirozeným – ovšem významy kolísají

-Ulpianus: považuje je za přirozené právo pro lid i všechny ostatní živočichy, právo, které „příroda vnutila všem živočichům“ – svazky

tvorů různého pohlaví, plození a výchova potomků

-Ulpianovo pojetí práva národů jako práva lidí i zvířat přejal cele Justinián do své učebnice (Institutiones seu Elementa I, 2 pr.)



Republikánská jurisprudence

-jako světská věda začalo být právnictví aplikováno na přelomu 4.a 3.století př.n.l. ==>plebejům se podařilo proniknout do kolegia pontifiků,

první plebejský pontifex maximus Tiberius Coruncanius prý dával právní rady veřejně

-pro právníky bylo v Římě charakteristické úzké sepjetí s praxí:

-agere (hnát, pohánět, žalovat) –rady a pokyny stranám, jak postupovat na soudě, v dobách formalistického legisakčního procesu

byly tyto rady zvlášť důležité

-cavere (varovat se, dát si pozor) – označovalo činnost právníků, která měla předcházet kolizím a konfliktům, pokyny, jež je nutné

dodržovat pro mimosoudní jednání, právní vědě, jež se zabývá problémy tohoto druhu říkáme „kautelární jurisprudence“

-respondere (udílet dobrozdání) – podávat výklad sporných otázek, interpretovat texty zákonů, zaujímat stanovisko ke konkrétní

aplikaci, tato činnost nejvíce připomíná moderní advokáty

-vědecká práce přistupovala k praxi dodatečně, právnická literatura byla hojně skupovaná a studovaná

-nejstarší formy vědecké práce římských právníků byly komentáře sbírek případů z praxe, později se preparovaly obecné principy a pravidla

– tzv. regulární jurisprudence (právní pravidlo = regula)

-od 2.století př.n.l. se setkáváme s opravdu vědeckou literaturou – zakladatelský význam mělo dílo právníka Quintia Mucia Scaevoly

(zavražděn Mariovci roku 82 př.n.l. ) – v 18 knihách zpracoval problematiku římského práva civilního





Principát Oktaviána Augusta a jeho nástupců

-eskalace problémů hospodářských a politických od 2. a hlavně v 1.století př.n.l. ==> nepokoje a občanské války – konec republiky a

nastolení monarchie

-rozlehlé říši nemohla forma vlády vyhovovat

-zcela ztroskotal systém provinční správy vybudovaný senátem, provinční správci hromadili majetek, řízení bylo pochybené ==> vznik

provinční aristokracie (ta byla čím dál tím méně ochotná snášet poroučení bývalých konsulů a praetorů)

-Itálie se zmítala v rozporech a protikladech – zánik svobodného svobodného rolnictva – podlomeny základy organizace lidové armády, od

dob vojevůdce Maria se formovala námezdní armáda, složená z žoldnéřů – ti snadno povolní politikům k provedení jejich vlastních plánů (to

platí o Sullovi, Caesarovi, Pompeiovi, Oktaviánovi)

-Itálie navíc rozvrácena krvavými válkami se „spojenci“ – s neplnoprávnými obyvateli poloostrova, kteří se domáhali římského státního

občanství, v sedmdesátých letech Spartakovo povstání, dále krvavé války Caesara s Pompeiem a Oktaviána s Antoniem

-navíc krize intelektuální a morální, masově se vyznávají leckdy výstřední kulty, šíří se myšlenky stoické rezignace, rozkládá se římská

patriarchální rodina

-uspěje v překonání krize až Oktavián, vzal si poučení z příkladu svého adoptivního otce Caesara a dbá demonstrativně na tradiční formy

vlády a když organizuje monarchickou moc, pak v podobě restaurace republiky



Princeps

-Oktavián byl členem druhého triumvirátu (spolu s Markem Antoniem a Lepidem) – měl diktátorskou moc, triumvirát se roku 32 př.n.l.

rozpadl a za rok Oktavián rozdrtil Marka Antonia v bitvě u Actionu, získal Egypt a stal se pánem ve státě, měl ovšem nejisté ústavní

postavení

-vedoucí postavení mu zajišťovala jeho autorita u armády, popularita úspěšných vojenských akcí

-od roku 36 př.n.l. měl právo nedotknutelnosti osoby jako měli plebejští tribunové, od roku 30 měl ius auxilii, a právo soudit odvolání

z rozhodnutí magistrátů celé říše

-od roku 31 př.n.l. se nechal každý rok volit konsulem

-od roku 30 př.n.l. měl v osobní správě Egypt

-od roku 29 př.n.l. předkládal jména kandidátů kněžské rady

-od roku 28 př.n.l. užíval titul princeps, také byl zdraven jako imperátor

-od roku 29 př.n.l. navrhoval, že se zřekne svých výsad a bude prostým občanem

-13.ledna 27 př.n.l. opakoval svůj návrh znovu ==> senát odmítl a vyzval jej, aby setrval (buď to byla komedie, nebo se pokusil legitimovat

opatrně monarchickou formu, neboť republika měla stále mnoho příznivců)

-Oktavián zůstal konsulem, k titulům princeps a imperátor přibyl titul Augustus, zvláštní usnesení senátu mu udělilo imperium nad

nepacifikovanými provinciemi

-definitivní ustavení principovy moci přinesly až reformy z roku 23 př.n.l. – byl postaven nad zákony (legibus solutus), složil funkci

konsula a senát mu udělil dvojí oprávnění:

-imperium proconsulare bez časového a místního omezení

-tribunicia potestas na doživotí

-naprosto nerepublikánská byla kumulace pravomocí a skutečnost, že se dané pravomoci oddělily od úřadů (nebyl tribunem ani prokonsulem

určité provincie)

-roku 19 př.n.l. přijal konsulské impérium (bez úřadu) a byla mu udělena „cura morum“ (vrchní dozor nad mravností)

-stanovisko moderního historika Theodora Mommsena – vidí v principovi novou magistraturu republikánského typu, která reformuje

republikánský způsob vlády (res publica reformata)

-ale dnes se v principátu Oktaviána většinou vidí nástup monarchie



Principovi úředníci

-dosazoval je sám Augustus, jemu byli odpovědní, za službu dostávali od principa plat

-provincie byly počátkem principátu rozděleny do dvou kategorií:

-císařské – hospodářsky a politicky důležité, správa náležela císaři

-císař sem posílal správce ze stavu jezdeckého s titulem procuratores, nebo senátory a titulem praesides, bývali to stále

bývalí konsulové nebo praetoři – měli označení „legati Augusti pro praetore“

-senátní – spravoval je postaru senát, v čele bývalí konsulové a praetoři s titulem prokonsulové, vrchní dozor nad nimi vykonával

princeps

-zvláštní postavení míval praefectus Aegypti – velmi rozsáhlé pravomoci, zásobovací základna Říma

-principovi příslušela soudní výsost nad celou říší, z rozsudku každého správce provincie bylo možno se odvolat k císaři

-praefectus urbi byl zpočátku jmenován jen za císařovy nepřítomnosti, od Tiberia vykonával již stálou funkci policejního presidenta

-o zásobování Říma se staral praefectus annonae, praefectus vigilium – byl hlavou policie požární, zvláštní kurátoři se starali o vodovod, o

budovy,…

-municipijní zřízení v Itálii zajišťovalo městům značnou autonomii – byla tedy vyňata z přímého císařova vlivu

-osobní kabinet Oktaviána:

-bylo jich dost a počet rostl

-„a rationibus“ – strali se o hospodářství a finance

-„a libellis“ – vyřizovali podání, se kterými se lidé obraceli na císaře

-„ab epistulis“ – odpovědi na dopisy

-od Hadriána se v oddělení „a memoria“ zaznamenávala všechna důležitá rozhodnutí císaře

-elitní ozbrojený oddíl zajišťoval bezpečnost císaře – včele garda praetoriánů – velel jim důstojní s titulem praefectus praetorio

-vystupoval také jako zástupce císaře, předsedal někdy i zasedáním císařské rady (consilium principis) – radu tvořili

odborníci, právníci (např. Scaevola), vysocí státní hodnostáři z řad jezdců a senátorů

-od 2.století n.l. se concilium principis zabývalo téměř výlučně soudními záležitostmi

-republikánské úřady se nemohly výrazněji uplatnit – některé byly zachovány, za Oktaviána byl dokonce demagogicky zdůrazňován jejich

význam – měly krýt nástup monarchie

-lidová shromáždění ztrácela význam již od té doby, co se Řím stal rozlehlou říší – byla snadno korumpovatelná, zneušívatelná,

podváditelná

-již za Oktaviánova nástupce Tiberia byla vyřazena z politckého života ==> jejich volební kompetence přešla na senát, kompetence

zákonodárná zanikla

-reorganizace senátu za Oktaviána:

-počet se snížil na 600 členů (po Caesarově smrti bylo senátorů pře tisíc)

-kompetence rozšířena: senát volil magistráty, fungoval jako soudní dvůr, senatusconsulta se stala zákonem, nastoupila na místo

komiciálních zákonů republikánských

-stal se povolným císařovým nástrojem, jeho autorita klesal

-magistratury zčásti zanikly, zčásti se udržely nadále, bez jakéhokoli politického výnamu

-konsulové:

-udával se podle nich z tradice letopočet, vojenská pravomoc však zanikla

-měli nové úkoly správního nebo soudního charakteru

-praetoři:

-zčásti si své samostatné postavení udrželi

-teprve ve 2.století za Hadriána byl císařův právní poradce Salvius Iulianus pověřen, aby zrevidval text ediktu městského i

cizineckého praetora, text ediktu kurulských edilů, edikt provinční a dal mu pevnou a neměnnou formu ==> Věčný Hadriánův

edikt (Edictum perpetuum Hadriani) – zastavil dajší vývoj honorárního práva

-monopol zákonodárné moci přecházel na císaře, Oktavián sám ještě žádné zákony nevydával, z úřadů, které nakumuloval však mohl

zákony pouze navrhovat, mohl se pak obracet na senát, z čehož se později stala formalita – oratio principis

-jako magistrátovi mu příslušelo ius edicendi – právo vydávat vyhlášky (vztahovala se buď na celou říši nebo na část, řešila určitou otázku

veřejné správy, někdy i problémy práva soukromého či veřejného

-mandata – císařovy instrukce pro podřízené úředníky

-decreta (rozsudky císařského soudu) – vynesené císařem v odvolání nebo v první instanci, císař mohl na svém soudě interpretovat právo

civilní, honorární, mohl i volně vytvářet právo nové, tvořil rozsudky s povahou precedentu

-rescripta (odpovědi císaře) – na dotazy soukromníků ohledně práva, dotaz proveden formou úředního podání, kanceláři předán osobně,

odpověď se dávala formou subskripce – připsáním pod dopis, i zde bylo vytvářeno právo nové, časem se reskripta stala přímým pramenem

práva

-reskriptový proces – vyvíjel se od Hadriána – strana, která chtěla vést proces se obracela na císaře, císař rozhodoval podle údajů

uvedených v žádosti, rozhodnutí bylo jen hypotetické, neb vycházelo z presumpce správnosti uvedených údajů

-tyto formy císařských nařízení se označovaly společným názvem constitutiones principum

-dodnes je nerozhodnut spor o to, zda vytvářely nové právo civilní nebo honorární, spíše však civilní





Klasická jurisprudence římská

-první dvě století principátu byla obdobím prosperity, rozkvětu římské kultury, vrcholného rozvoje římského práva

-politická stabilizace Augustova míru (Pax Augusta) – podnítila hospodářskou prosperitu, mohutný rozvoj vnitřního i zahraničního trhu

-budování nového státního aparátu

-již Oktavián se obklopoval právníky, dával jim výsady a čestné tituly, zvláštního postavení nabyl titul respondere ex auctoritate principis

(právo udílet dobrozdání jménem císaře) – zvyšoval vážnost právníka ==> vzniklo přesvědčení, že shodné stanovisko autorizovaných

právníků je závazné a má sílu zákona

-Gaius proto uvádí ve své učebnici názory právníků jako pramen práva a dodává, že reskriptem Hadriána bylo stanoveno, že z protikladných

názorů právníků si může soudce vybrat

-právníci jsou dosazováni do vysokých státních funkcí, působí také jako konsiliáři (poradci na císařském dvoře), od Traiana jsou stálými

členy císařské rady, připravují jednání císařského soudu, koncipují texty konstitucí, rozhodujícím způsobem se exponují v praxi reskriptové

-mimo císařské struktury pracují v podstatě stejně jako kdysi za republiky – agere, cavere, respondere tvoří hlavní složky jejich činnosti,

praxe nadále zůstává východiskem

-Markus Antistius Labeonus – velká právní autorita od počátku principátu, napsal přes 400 spisů o problémech práva, hojně v praxi

užívaných

-nezdáme zdaleka všechny vědecké právnické spisy, ovšem to, co se dochovalo obsahuje nejspíše vše podstatné

-justiniánská kodifikace:

-530-533 pracovala na kompilaci 16tičlenná komise, shrnula rozsáhlý materiál do sbírky o padesáti knihách – Digesta (podávají

plastický obraz o činnosti právníků, neboť jsou zde zachována jejich jména) – výhodou je zkušený výběr témat, kde opomenuta

byla nejspíše jen ta nepodstatná, nevýhodou je interpolace citací (kompilátoři přizpůsobovali texty potřebám 6.století a texty

modernizovali)

-i pro klasickou literaturu je typická kazuistika, ovšem na velmi vysoké úrovni – dokázali vše do nejjemnějších nuancí rozebrat, neměli sice

rádi definice, ale dospívali k obecnému typu řešení, jež ihned nechali ověřit praxí

-právníci tehdy psali víceméně stejným stylem a stejnou latinou, prostou, nevyumělkovanou, bránila se vlivům mnohomluvné rétoriky

-říká se, že klasické římské právo je hlavně dílem právníků (Němci proto užívají das Juristenrecht) – ale to je sporné, neboť zákonodárnou

iniciativu měl císař, senát a právníci mohli právo ovlivňovat jen z pozice respondere ex auctoritate principis ==> platné právo jen

vykládali a vědecky zpracovávali a to všechny jeho masy – důkladně a důsledně, zkoumali vyústění norem, vzájemné souvislosti institucí,

využívali bohatě analogie

-vše však ve spojitosti s praxí, neměli rádi zobecňování, málo filozofovali, ani je moc nezajímala historie

-jen v Digestech je přes 40 spisovatelů



Marcus Antistius Labeo

-současník Oktaviána Augusta a nepřítel jeho monarchického režimu

-objemné komentáře k ediktům praetora městského i cizineckého

-byl původcem četných definic, rád vysvětloval etymologii právnických termínů



Gaius Ateius Capito

-velmi učený, ale literárně málo činný protivník Labeův

-dal se zcela do Oktaviánových služeb

==>rivalita mezi ním a Labeem ==> vznik dvou právnických škol: Sabiniáni (Massurius Sabinus je doložen až od Tiberia po Nerona) a

Prokuliáni (Proculus působil ve stejném čase) – byly tedy zřejmě mladšího data

-přely se o drobné problémy – šlo tedy o spory ve vyučovacích postupech, přenášených z učitele na žáka



Massurius Sabinus

-autor díla Tři knihy civilního práva

-Proculus a Sabinus se řadí do tzv. raně klasického období – pro právníky tohoto období je charakteristické úzké sepjetí s císařem – vysoký

post ve státní správě

-dále sem patří Iavolenus Priscus



Salvius Iulianus

-právní poradce císařů Hadriána, Antonia Pia, Marka Aurelia a Lucia Vera ==> jedna z největších postav

-z pověření Hadriána provedl redakci ediktu

-sám sepsal rozsáhlá Digesta o 90 knihách



Iuventius Celsus

-současník Iuliana

-vynikl precizním a úsporným stylem

-pocházejí od něj některé nejznámější definice (ius est ars aequi et boni – právo je umění spravedlivého a dobrého, impossibilium nulla

obligatio – nemožné nezavazuje)

-Digesta o 39 knihách



Ulpius Marcellus

-poradce císařů Marka Antonia a Antonia Pia

-věnuje vedle tradičního soukromého práva pozornost právu veřejnému

-knihy O úřadu konsula, O úřadu správce provincie



Cervidius Scaevola

-dvě velká jména spolu s Marcellem



Sextus Pomponius

-jako Gaius se zřejmě věnoval jen činnosti pedagogické, vynikl jako výborný eklektik, proslul ještě za života, Gaius až po smrti

-zanechal velký počet knih

-drobnější Příručka – stručné pojednání o dějinách římského státu, práva a jurisprudence až do Hadriána



Gaius

-rovněž pedagog a eklektik

-jako člověk je úplně neznámý

-Instituce (Učebnice práva) – dochovala se v původní podobě

-žil ve 2.století – byl velmi literárně plodný, není nijak originální, ale jeho styl je přehledný a snadno přístupný

-oficiálně sice uznáván nebyl, ale v praxi si jeho spisy podržovaly popularitu

-pro Justiniána představoval autoritu prvního řádu (noster Gaius – náš Gaius)

-spis Res cottidianae (Záležitosti každodenní)

-okomentoval Z12D, praetorský edikt, psal i monografie o různých zákonech



Pozdní klasicismus

–druhá polovina 2. a první polovina 3.století – nový mohutný nástup tvůrčí činnosti právníků, poté stagnace a úpadek

-na přelomu století působí trojice asi vůbec největších postav klasické jurisprudence: Aemilius Papinianus, Iulius Paulus, Domitius

Ulpianus

-všichni ři exponovaní úředníci, na své postavení v době nástupu dynastie Severovců doplatili: 212 byl popraven Papinianus, Ulpiána

zavraždili vzbouření praetoriáni 228, jak skončil Paulu se neví



Papinianus

-byl ze slavné trojice nejstarší a nejslavnější

-v praxi však v oblibě nebyl, uznával jej Justinián a pozdější doby, v Justiniánových Digestech je poměrně málo excerpován

-psal totiž zhuštěným, nemálo vyumělkovaným stylem – pochopení nebylo snadné

Ulpianus a Paulus

-byli mnohem populárnější, psali lehce a srozumitelně ==> v Digestech je třetina z Ulpiana a šestina z Paula

-klasická jurisprudence doznívá ve 3.století Modestinem a Hermogenianem



Herennius Modestinus

-žák Ulpiana

-psal pedagogická díla pro praxi



Hermogenianus

-patří už do dominátu

-Digesta citují jeho spisek Epitome iuris

-napsal Codex Hermogenianus – ztracená sbírka císařských konstitucí Diokleciána



-období klasické jurisprudence končí kolem poloviny 3.století ==> začíná období anonymních autorů, žijících z odkazu klasiků, nového

netvoří nic ==> vulgarizace a zjednodušování





Římské císařství za dominátu

-velká krize zasáhla venkov i města, všechny provincie, na hranicích barbaři

-Východořímská říše zůstane nositelem římské státnosti jako Byzancká říše, západní části okupují Germáni ==> římská státnost zaniká,

stává se kořistí barbarských králů franckých, langobardských, vandalských

-šlo o krizi otrokářského výrobního způsobu, decentralizace podmíněna naturalizací hospodářství, rozpady vnitřních trhů ==> přechod od

otrokářství k výrobním způsobům v podstatě feudálním

-profilující byla nyní malovýroba polozávislého bezprostředního producenta – kolona a otroka usazeného na půdě (servus casatus –

otrok s pekuliem)

-již koncem 1.století se v dopise Plinia Mladšího setkáváme s tendencí přecházet od nesvobodné práce otroků ke kolónům, kteří jsou

rovněž postupně znevolňováni, často jsou zadluženi, připoutaní k osobě vlastníka půdy ==> rozvoj ještě více ve 2.-3.století , současně

usazování otroků na půdě a vykořisťování nesvobodné práce jen nepřímo, formou pozemkového pekulia ==> postupně se postavení

usazených otroků i kolónů právně i ekonomicky sbližuje, postavení otroka se zlepšuje, stát uznává jeho rodinné vazby, do určité míry chrání

jeho majetek, chrání jeho osobu – dokonce i před vlastním pánem, naopak postavení kolóna se zhoršuje – je sice stále svobodný, od

Konstantina je však připoután k půdě (glebae adscriptus)

-v zemědělské produkci se projevují i jiné formy závislosti – typy jen přechodné

-krize v zemědělství se ještě více prohlubuje ve 4. a 5.století – rozsáhlé komplexy půdy leží ladem, venkov se vylidňuje, rovněž městský

život v rozkladu, řemesla ztrácí odbytiště

-východ se již od 3.století ukazuje jako politicky i ekonomicky silnější, proto odolává invazím barbarů

-západ se však v 5.století hroutí



Postavení císaře

-odhozeny všechny demokratické formy, císař = absolutistický samovládce, spoléhá se na zbyrokratizovaný státní aparát, armádu

-titul dominus nebo dominus et deus – hlavou centrálních a provinčních úřadů, je hlavním a výlučným zákonodárcem, nejvyšším soudcem,

od Konstantina pak i nejvyšším ochráncem křesťanské církve – od ediktu milánského (313) je tolerována, od 2.poloviny 4.století je

monopolní formou vyznání víry

-počátek dominátu: Dioklecián (284-305), Konstantin (306-337)



Diokleciánovy reformy

-vybudování centralizované byrokratické hierarchie – hlavou císař ==> jednotná administrativní struktura Říše, vojenská správa oddělena

od civilní, likvidace samosprávy

-nejvyšším správním útvarem prefektury – řízené praefektem praetorio

-byly celkem 4 – dělily se na 14 diecézí (spravované vikáři)

-nejnižší jednotkou správy provincie řízené provinčními správci (rectores nebo praesides provinciarum)

-Diokleciánovou reformou byla teritoria provincií zmenšena – proto se počet provincií zvýšil (počátkem 4.století kolem sta)

-reorganizace císařského dvora

-císař obklopen suitou hodnostářů – rozřazeni do hodnostních tříd, podle toho měli upraveny tituly

-nejvýznamnější: comes sacrarum largitionum – spravoval veřejnou pokladnu, comes rei privatae soukromou pokladnu, v čele

vojenské gardy a dvorského služebnictva magister officiorum, významnou úlohu při tvorbě práva hrál quaestor sacri palatii

-tyto všechny jmenoval podle volného uvážení císař – také si vybíral členy dvorské rady, jež od Konstantina nesla název sacrum

consistorium

-dle Diokleciánovy reformy jmenoval císař svého nástupce, ani za dominátu tedy neměla být monarchie dědičná

-nezdařil se pokus o rozdělení říše na V a Z se dvěma císaři a caesary (budoucími císaři) – tzv. tetrarchie padla ==> od

Konstantina se císařská hodnost stala dědičnou

-Konstantin podporoval křesťanství, ač sám zůstal pohanem, připravil ediktem milánským půdu pro císaře Theodosia, ten roku 380

prohlásil křesťanství za výlučné státní náboženství

-za Konstantina nové hlavní město: z Říma do Konstantinopole, neboť východ byl stabilnější, Konstantinopol dostala i senát, ten římský se

přeměnil na městskou radu

-jedna z nejslavnějších církevních falzifikací – tzv. Konstantinova donace – podle tohoto textu předal Konstantin při odchodu z Říma vládu

nad celým západním světem římskému biskupu Silvestrovi

Právo a právní věda za dominátu

-velký úpadek ŘP i římské jurisprudence – období poklasické, nástup vulgarizace práva

-císařské konstituce výlučným pramenem práva (označované jako leges, nebo leges generales) – počet stoupal, ale jejich úroveň nízká, řeč je

šroubovaná, libuje si v nesrozumitelných metaforách, básnických opisech,… ==> v praxi odpor a nepochopení, vzájemně si odporující

zákony, dokonce i jednotlivá ustanovení ==> zákony byly proto často doprovázeny anonymními interpretacemi

-ještě Dioklecián se zabývá soukromým právem, od Konstantina však hlavně správní právo, hospodářské, sociální a trestní, rovněž do

textů pronikají vulgarizující a zjednodušující koncepce



Odborná právnická literatura

-klasická jurisprudence je od poloviny 3.století v rozkladu a až do 5.století je dokonale anonymní, poslední významný a zaznamenáníhodný

je Hermogenianus

-na počátku 4.století působilo několik právnických škol – snažily se žít z klasických tradic, vykládaly vělké knihy komentářů Paula a

Ulpiána, díla byla i znovu vydávána, ale ne v původní podobě, byla zjednodušována, tyto práce asi východiskem pro kodifikační

justiniánskou komisi

-tato doba ráda zjednodušovala klasická díla, vybírala důležité, či známé pasáže ==> populární Regulae Ulpiani – anonymní zpracování

blízké Gaiově učebnici práva, často citovány i Paulovy Sentence – úryvky z různých klasických autorů sestavené neznámým kompilátorem,

stejně prosluly Res cottidianae (Každodenní problémy) připisované Gaiovi

-vznikají i serióznější sbírky z klasiků a císařských konstitucí, uvádějí vždy citace se jménem autora, i názvy spisu:

-dva sborníky vzniknuvší za vlády Diokleciána – Gregoriova, Hermogenianova – oba dva byli významnými úředníky na

císařském dvoře, měli volný přístup do císařského archivu

-Gregorius sebral konstituce od Hadriána do Diokleciána

-Hermogenianus jen Diokleciánovy ==> obě dochovány jen v troskách, velký význam – základ pro kodifikaci Theodosiovu,

rovněž excerpovány kompilátory Kodexu, čerpali z nich i germánští králové v západní Evropě

-podobná jim byla sbírka Fragmenta Vaticana

-dochovaný rukopis se nalezl ve vatikánské knihovně, šlo zřejmě o učební pomůcku, byl zřejmě obsáhlý a rozsahem se blížil

Digestům, jednalo se o sbírku výpisek z Papiana, Ulpiana, Paula a císařských zákonů

-zvláštní postavení plnila Collatio legum Mosaicarum et Romanarum (Porovnání zákonů židovských a římských – vznikla na konci

4.století, šlo o propagaci křesťanství, svérázně se srovnává ŘP s biblickými předpisy, snaha dokázat podobnost

-opouštějí se vědecké principy a pojmy klasického práva římského, odhozeny jemné konstrukce, logické postupy klasiků, smlouva trhová

ztrácí charakter obligačního poměru a stává se pouhým důvodem nabývání vlastnictví, stírá se rozdíl mezi držbou, vlastnictvím a věcnými

právy k věci cizí, proměna klasických procesních zásad

-ovšem vulgární právo je pružné, přizpůsobivé potřebám denního života, plně rozvíjí psanou formu právních jednání, v plném měřítku

uznává závaznost smluv, odstraňuje také některé strnulosti klasického práva – zejm. dědického

-závazná měla být pro Římany i pro Góty, čerpá z kodexu Gregoriova, Hermogenianova, Theodosiova, z Paulových Sentencí

-nejnovější výzkumy prokázaly, že ET nepochází z prostředí ostrogótského, ale vizigótského, v 5.století je dal publikovat Magnus

Narbonensis



Kodifikace východořímského císaře Justiniána

-basileus Justinián vládl dlouho (527-565)

-narodil se na Balkáně, nebyl ale ani slovanského, ani gótského původu, ale římsko-illyrského, roku 527 nastoupil na trůn jako spoluvládce

strýce Justina, od 528 vládl sám, ale ve skutečnosti se na vládě podílel až do roku 548 s manželkou Theodorou, bývalá cirkusová tanečnice,

na níž byl závislý

-usilovná snaha o obnovu římského impéria v podobě křesťansko-helénské

-bylo nutno ŘP přizpůsobit: absolutistickému postavení basilea-císaře, výlučné postavení katolické církve

-13.2.527 jmenoval dekretem desetičlennou komisi právníků a praktiků - uložil jí sebrat do jedné sbírky císařské konstituce z kodexů

Hermogenianova, Gregoriova, Theodosiova, soubor měl být doplněn o konstituce nové až do vlády Justiniána

-v čele komise bývalý quaestor sacri palatii Jan, dále magister officiorum Tribonianus, profesor práva na škole v Konstantinopoli

Theofil

-komise mohla v konstitucích škrtat, dělat změny, vypouštět zastaralé a nepraktické

-Justinián nařídil, aby se komise držela co do uspořádání Věčného Hadriánova ediktu - u každé konstituce jméno císaře, jméno adresáty,

datum vydání, konstituce se měly uspořádat do větších celků - titulů, uvnitř následovaly konstituce chronologicky za sebou

-tyto zásady stanovil Justinián ve zvláštním zákoně De novo codice componendo - publikován 528, později se stal předmluvou k definitivní

verzi Kodexu

-Novus Iustinianus codex byl vyhlášen již 7.4.529 s účinností od 16.4.

-kodex z roku 529 měl mít výlučnou platnost v oboru císařských konstitucí, konstituce Summa rei publicae zakazovala používání tří kodexů

starších, stejně jako používání všech starších novel

-neudržel se dlouho - po čtyřech letech musel být přepracován a znovu publikován jako kodifikace nová, jeho text se nedochoval



Digesta seu Pandectae

-v kodifikační komisi zřejmě vynikl Tribonianus, neb si jej roku 530 při pořizování komise nové Justinián vybral do jejího čela a mohl si

vybrat členy další

-vybral si 16 spolupracovníků

-stačily pouhé tři roky

-nová komise měla pořídit sbírku práva starého

-sbírání materiálu a jeho třídění se účastnil i Justinián

-od 1.8.530 do 18.10.533 vydal Justinián 50 zákonných rozhodnutí, která měla být směrnicí pro další práci komise, byly sepsány do dnes

ztracené sbírky Quinquaginta decisiones

-komise měla excerpovat jen ze spisů doby císařské, a to jen těch, kteří dostali ius respondendi, kodifikátoři neměli být vázáni citačním

zákonem z roku 426, což se nedodržovalo, takže nalezneme i texty ze spisů republikánských právníků, Gaius zde byl také, ač neměl

autorizaci, bylo tomu tak zřejmě kvůli jeho popularitě nebo s ohledem na citační zákon, který ho dodatečně autorizoval

-úryvky z klasických právníků nebyly uváděny v původním znění - komise měla zmocnění texty modernizovat - interpolovat

-interpolace mírně snižují historickou hodnotu

-po skončení práce komise roku 533 - publikoval Justinián rozsáhlé dílo slavnostní řecko-latinskou konstitucí Dedóken-Tanta pod názvem

Digesta seu Pandectae (od slova digere - pořádat, seu - čili, Pandectae - všeobsahující)

-sbírka rozdělena do 50 knih, knihy se dělí na tituly, titul je opatřen rubrikou, nadpisem, který udává obsah, tituly se člení na fragmenty,

které představují úryvek z klasiků (na začátku každého fragmentu je jméno autora a název spisu - tzv. inscriptio

-sbírka se věnuje hlavně právu soukromému, obsahují tedy hlavně právo majetkové a rodinné, veřejnému se věnuje málo, např. trestní

zabírá jen dvě knihy, stejně opomíjené bylo právo správní

-H.Peters - německý romanista prezentuje své fantastické názory - dokazoval, že již před Digesty existovala jakási velká sbírka, již

kodifikátoři pouze přepracovali



Bluhmeho teorie

-dodnes nebyly jeho názory vyvráceny - tvrdil, že důvod závratné rychlosti třeba spatřovat ve výborné organizaci - právo bylo rozděleno do

mas, vznikly tři subkomise - každá z nich zkoumala určité autory a spisy

-Honoré a Rodger zkoumali tuto teorii v sedmdesátých letech a potvrdili, dodali: hlavní práci vykonalo zřejmě 6 osob: Tribonián,

Konstantin a 4 profesoři práv



Institutiones seu Elementa

-ještě před publikací Digest pověřil Justinián Triboniána, Theofila a Dorothea sestavením učebnice práva, která by byla úvodem k

Digestům, vycházela by ze známých pomůcek - z Gaiovy Učebnice a z Každodenních případů

-práce šla rychle - vzorem byla Gaiova učebnice práva - prostě ji proškrtali a doplnili o nové instituce

-císař dílo vyhlásil 21.12.533 konstitucí Imperatoriam maiestatem

-v účinnost vstoupila stejný den jako Digesta - 30.12.533

-mají 4 knihy (1.o osobách, 2. a 3.o věcech, 4.shrnuje nauky o soudním řízení), na závěr na rozdíl od Gaia dodali kompilátoři pojednání

o římském právu trestním

-Gaiův text běží souvisle, zde se však knihy dělí na tituly (není zde již dělení na fragmenty - pak už následuje souvislý výklad

-citace: I/Inst. 123 - 1.číslo knihy, 2.titul, 3.paragraf (uvádí se v novodobých vydáních)

-velmi populární příručka



Codex Iustinianus repetitae praelectionis

-nutnost zharmonizovat Kodex a Digesta a Instituce

-534 další komise - Tribonianus, Dorotheus a 3 advokáti - koncem 534 bylo předloženo nové dílo - publikováno bylo konstitucí Cordi

16.12.534

-pod názvem Codex Iustinianus repetitae praelectionis (Justiniánův kodex opakovaně probraný) vstoupila kodifikace v účinnost

29.12.534

-nový Kodex má 12 knih, knihy se dělí na početně titulů, tituly jsou tvořeny konstitucemi, texty jsou většinou latinské, ale i řecké

-1.kniha právo církevní a veřejné, 2.-8.právo soukromé, 9.právo trestní, 10.-12.právo správní



Justiniánské novelly

-zákony, které vydal po vydání Kodexu již nebyly oficiálně kodifikovány, nebo jde jen o soukromé sbírky po Justiniánově smrti

-novelly - nové zákony jsou většinou psány řecky, většinou právo veřejné (církevní a správní)

-měly význam derogační i vůči kodifikaci - lex posterior derogat priori

-zákonodárce fingoval, že všechny normy byly publikovány ve stejný okamžik - proto kladl Justinán na srdce kodifikátorům, aby se vyhnuli

rozporům, což se však zejména v Digestech ne zcela podařilo - např. zákony špatně zařazené, zdvojené, omyly ve jménech autorů, rozporná

místa

-císař užíval pro všechny tři části kodifikace označení tria volumina (tři svazky) - středověk jim dal označení Corpus Iuris Civilis

-tria volumina byly výlučné zákoníky, císař teoreticky uznával právo obyčejové, význam byl však spíše lokální, tedy malý

-nemohl však zabránit právnímu partikularismu v tak velké zemi, navíc, když byla kodifikace psána latinsky, tedy pro většinu

nesrozumitelným jazykem

-reforma výuky práva - začínalo se Institucemi, vstupními partiemi Digest, v pátém roce se končí studiem Kodexu - tria volumina ovládla

právnické univerzity, v krajových, v místních obyčejových systémech se neprosadila

-dovoleno bylo pouze: pořizovat doslovné překlady zákonů z latiny do řečtiny, pořizovat výtahy z jednotlivých ustanovení, řadit

vedle sebe paralelní místa

-přísně zakázal: kriticky studovat texty kodifikací a porovnávat se zněním originálů, komentovat zákony, vykládat zákony

-zřejmě byly tyto zákazy dodržovány, později se však začala přece jen literatura objevovat - dovídáme se o nídnes z tzv. Bazilik a z

komentářů Bazilik

-Baziliky:

-obrovská sbírka práva pořízená za Lva Filozofa z kodifikací justiniánských novel na přelomu 9. a 10.století

-psána řecky

-scholia - poznámky k Bazilikám, měla vetšinou nízkou úroveň

-řecké zpracování justiniánské kodifikace se prostřednictvím Bazilik udrželo až do 1453 - do zániku Byzance

-poté co Justinián vyvrátil ostrogótské království v Itálii zde svoji kodifikaci zavedl, ale ta se zde neudržela dlouho a padla s příchodem

nových germánských dobyvatelů Langobardů

ŘP Soukromé

-Ulpianus: Veřejné právo je to, které se týká římského státu, soukromé to, které se týká prospěchu jednotlivců.

-soukromé právo reguluje majetkové i osobní vztahy mezi jednotlivci - právo rodinné, věcná práva, obligační a dědické

-veřejné upravuje státní zřízení a správu státu, rovněž poměry jednotlivců ke státu - právo ústavní, správní a trestní

-neexistovala přesná hranice, vzájemně se ovlivňovaly a prolínaly





Subjekty práv

Osoby fyzické (přirozené)

-osoba = lidská bytost způsobilá být nositelem práv a povinností

-subjektem práv a povinností mohl být jen člověk svobodný, otrok je jen předmětem

-postavení svobodných však není stejné - svobodní již od narození (ingenui) a propuštěnci (libertinové)

-libertinové = bývalí otroci, neměli plnou právní subjektivitu

-subjektem práva se mohlo stát i sdružení, soubor, jednota osob či věcí, její členové ale tuto subjektivitu neměli, měli jen svou vlastní

(pozor dnes je to opačně)

-navíc rozlišujeme ještě způsobilost projevem vlastní vůle zakládat, měnit nebo rušit práva a povinnosti a způsobilost nést odpovědnost za

projevy vůle, kterými jsme porušili práva osob jiných, způsobilost k právnímu jednání, odpovědnost deliktní, mimosmluvní

-právnické osoby mají způsobilost k právům, s právními účinky však jednat nemohou - proto musí mít každá svého určeného zástupce,

který jedná za ni, právnická osoba není za protiprávní jednání odpovědná, neboť při protiprávním jednání je zastoupení vyloučeno,

zástupce zastupuje jen ve věcech smluvních



Osoby svobodné

-cizinci nazýváni hostes - nepřátelé

-cives =ti, kdo se narodili ze svobodných římských občanů, byli to i propuštění otroci

-omezena byla právní subjektivita žen - nemohla vést ani správu svého majetku, nesměla působit ve veřejné funkci, byla to bytost

lehkomyslná, ženy neměly práva veřejná



Ius commercii a connubium

-římský občan byl nositelem celé řady oprávnění - právo účastnit se jednání lidového shromáždění, vykonávat státní úřady, povinnost

bojovat v řadách národního vojska

-základem soukromých práv - ius commercii (právo obchodu), ius connubii (právo uzavřít řádný sňatek)

-ius commercii a connubium měli původně jen římští občané, časem byla tato práva dána i cizincům – nejdříve tzv. Latinům priscům,

obyvatelům Latia, kteří žili v okolí Říma a byli s Římany i etnicky příbuzní, tito dokonce usadili-li se trvale v Římě, dostali římské občanství

-jen ius commercii dostávali Latini coloniarii – obyvatelé osad v Itálii, tzv. ius Latii, poté co jej dostali, byli Latini Iuniani

-od 3.století př.n.l. začali Římané dobývat mimoitalské kolonie a obyvatelstvo v nich již nedostávalo římské občanství, bylo vyloučeno

z užívání národního civilního práva ==> proto se vytvořilo ius gentium

-od konce republiky se rozdíl mezi Římany, Latiny, peregriny stíral ==> všichni spíše podléhali císaři

-212 císař Caracala udělil římské občanství všem svobodným lidem v říše – tzv. Constitutio Antoniana



Personae siu iuris (osoby svéprávné) a personae alieni iuris (osoby cizímu právu podřízené)

-římská rodina chápána jako jednota osob, rodinných příslušníků a majetku, v čele pater familias – nad členy vykonával neomezenou moc

==> vliv prastarých tradic – byl osobou sui iuris

-jeho moci byl podrobeni všichni rodinní příslušníci, byl výlučným vlastníkem rodinného majetku

-ostatní členové – manželka, děti – byli sice svobodní, ale na otci závislí a jmu podřízení ==> často srovnání s otroky – synové a dcery byli

loco servorum – na místě otroků, členové rodiny nemohli mít svá práva, žili cizími právy svého otce, ani nemohli mít vlastní majetek ==>

osoby cizího práva

-dříve bylo omezení právní subjektivity provedeno důsledně – ožení-li se syn, spadala jeho manželka pod moc otce

-otec – odpovědný za delikty podřízených osob, pachatel sám zůstal stranou

-výlučnost moci otcovské se postupně oslabovala, zejména vůči synům, manželce, dcery však byly závislé velice dlouho

-na postavení osob v rodině neměl žádný vliv věk, synům také nebyla omezována veřejná práva – syn mohl zastávat vysokou funkci a přitom

být podřízen otci, mohl být z otcovské moci propuštěn, pak se stával osobou siu iuris, třeba i nedospělý

-pouze náboženství připouštělo ženy k některým funkcím kněžským



Otroci

-ŘP bylo nejvyspělejším otrokářským právem starověku – proto se normy o otroctví studují z hlediska právní komparatistiky

-ŘP propracovalo koncepci otroka – věci – totálně zbaven právní subjektivity, slavná věta: servi pro nullis habentur (otroci se nepovažují

za nic)

-v těchto normách se objevovaly „neobratnosti práva“ – neboť zde muselo být postupováno někdy proti logice a systému právního řádu

-otrok je člověk vůlí nadaný - tu nemá žádná jiná věc, prakticky se tedy se subjektivitou musí počítat (jinak by kdokoli mohl krást

prostřednictvím otroků – bez právní subjektivity!)

-v Z12D jde ještě o otroctví patriarchální, jeho subjektivita není ještě zcela potlačena, za jeho poranění pokuta, otrok má ještě rodinu ==>

ke zhoršení jeho postavení dochází ve 4. – 3.století př.n.l. – jejich počet stoupá

-od 2.století př.n.l. do 2.století se vyvíjí římské klasické otrokářství – koncepce založená na právní úpravě, která vydržela až do pádu říše

-otrok je člověk svobody zbavený, subjektivita zcela popřena, může být pouze objektem práv osob svobodných

-byl objektem vlastnického práva svého pána, pán s ním mohl nakládat jak chtěl, měl moc nad jeho životem a smrtí, mohl jej prodávat,

pronajímat, půjčovat, zastavovat, propustit, mohl se jej prostě zbavit – vyhodit jej ==> vyhozený otrok nepřestával být otrokem, byl otrokem

bez pána

-výjimkou z tohoto pravidla byla za císaře Claudia zavedena kategorie tzv. otroků Asklépiových – vyhodí-li pán otroka starého či

nemocného, aby ušetřil na stravě nebo oblečení, nabýval propuštěný otrok svobodu

-prameny otroctví:

a) válečné zajetí – nikdy ovšem nešlo o hlavní pramen

b) narození – z matky-otrokyně, stav otce nerozhodoval, ze soužití otroka se svobodnou ženou se rodil svobodný, dítě narozené

z otrokyně patřilo pánovi otrokyně

c) obchod – na trzích v Itálii i v provincii prodávali obchodníci a překupníci cizince i provinciály zotročené ve válkách nebo na

loupeživých výpravách

d) zotročení pro nevděk (revocatio in servitutem) – propuštěný otrok se choval drze nebo urážlivě ke svému bývalému pánovi ==>

podle usnesení Senátu navíc byla zotročena římská občanka, která neuposlechla trojího varování majitele a nepřerušila soužití

s jeho otrokem – tzv. Senatusconsultum Claudianum

-prameny otroctví charakteristické jen pro určitá období:

a) otroctví z trestu (servitus poenae)

-uvalováno na ženu žijící s – těžké práce v dolech, stavba silnic

-toto je výjimka ze zásady, že civis Romanus nesmí být zotročen na teritoriu římského státu

-žijí odděleně v táborech, po čase obvykle dostává svobodu

-podle zákona z pozdní doby císařské ztrácí svobodu trvale ten Říman, který se nechá prodat jako trok, aby se s prodatelem dělil o

trhovou cenu

b) zotročení pro hrubé porušení občanských povinností

-jen za republiky – např. za vyhýbání se vojenské službě, nedostavení se k censu

c) dlužní otroctví

-lze doložit jen pro nejstarší období vývoje ŘP

-tato úprava z Z12D upravena nově zákonem Poetelinovým z roku 326 př.n.l. – stanovil, že za dluhy ručí římský občan jen svým

zadržení, nebo ke krátkodobému vězení

d) dočasné (přechodné) zotročení

-nešlo o otroky, ale postavení „servorum loco“

-způsobil-li otrok, či syn v otcovské moci otci tíživou povinnost kompenzovat způsobenou škodu, bylo možno se tomu vyhnout

vydáním dané osoby poškozenému – dočasně v moci poškozeného, postavení otroka, možnost přes pána žalovat pro kruté

zacházení, urážky

-tak dlouho, dokud si své provinění neodpracoval

-objevuje se i termín „iusta servitus“ – otroctví protiprávní

-případy, kdy velká poptávka po otrocích motivovala různé podnikatele k nedovoleným způsobům zotročování svobodných

-upadl-li římský občan do otroctví mimo stát, pak dle ius civile pře capitis deminutio

maxima

-ius postlinii:

-pro případ navrácení se zajatce domů

-vrátil-li se zajatec z cizího zajetí, vstupoval ihned do všech dřívějších práv a povinností – neobnovily se vztahy faktického rázu

(manželství, znovu se musely zakládat držební poměry)

-80 př.n.l. Lex Cornelia o zajatcích (za Sully) – platila fictio legis Corneliae – pro případ, že by zajatý v zajetí zemřel, platilo, že

majetkové a rodinné poměry zajatého zanikly v okamžiku, kdy upadl do moci nepřátel – důležité pro testament, který touto fikcí

zůstával zachován

-postlinium neplatilo pro:

-přeběhlíky

-pro ty, kteří se nepříteli dobrovolně vzdali

-pro ty, kteří byli vydáni nepřátelům pro porušení mezinárodních dohod



Právní postavení otroka

-objekt práv – neměl žádná práva, ani majetková, rodinná ani jiná, co nabýval, nabýval pro pána, nemohl mít rodinu, svazky posuzovány jen

jako faktické, nikoli právní

-neměli žádná práva k dětem, neuznávaly se ani pokrevenské vztahy

-žádná přímá právní ochrana – chráněn osobou pána, jako kus jeho majetku

-usmrcení cizího otroka = zničení cizí věci, ublížení na těle = poškození cizí věci, urážka jen tehdy, urážela-li i pána

-vedle věcí živých a pohybujících se (res se moventes) měl navíc dar řeči a svobodnou vůli

-již od nejstarších dob pro ně platily zvláštní právní normy

-účast na komerciu – mohl pro pána nabývat, ne zavazovat – pravidlo: otroci mohou své postavení zlepšit, zhoršit je nemohou

-někdy pověřováni správou pánova majetku, někdy dostávali tzv. peculium = část majetku do otrokových rukou k samostatnému hospodaření

– prostředků pekulia mohl otrok vykoupit)

-časem přiznána i omezená způsobilost k právům – např. smlouvy, které otrok uzavřel platily alespoň jako tzv. naturální obligace, otrok

mohl být žalován z deliktů, pokud byl po jejich spáchání pánem propuštěn

-většina otroků v zemědělství na venkově, otroci ve městě měli poněkud lehčí práci

-pánovi příslušelo neomezené ius vitae necisque (právo nad životem a smrtí) – objevovaly se zákony postihující svévoli pánů – dvě

konstituce císaře Antonia Pia zakazovaly svévolné trestání a zabíjení otroků – takovýto mohl být úředně donucen předat své otroky

někomu mírnějšímu

-zánik otroctví:

a) smrtí otroka

-nikoli smrtí vlastníka – otrok předmětem dědické sukcese

- – místo jeho hrobu posvátné, vyloučené z právního obchodu

b) propuštění na svobodu

=právní jednání, kdy pán z vlastní vůle ruší otrocký vztah a propouští nesvobodného ze své moci (manumissio – manus = ruka,

mittere = pustit) – za republikánského práva to byl formální akt o třech formách:

1) manumissio per vindictam (propuštění pomocí hůlky)

-před soudním úředníkem (praetorem nebo správcem provincie) – pán a propouštěný otrok a tzv. assertor libertatis =

svobodný člověk, který měl prohlásit otrokovu svobodu –

proces – assertor jako žalobce, vlastník by měl vznášet námitky

2) manumissio per censum

-zápis otroka do seznamu svobodných římských občanů – zapisoval censor dle pokynu vlastníka

-vyšlo z užívání začátkem doby císařské, kdy se přestaly dělat censy

3) manumissio testamento

-velmi rozšířená forma – v testamentu zůstavitel daroval otrokovi svobodu, forma vyžadovala provedení v textu

latinskými rozkazovacími slovy, pokud byla v textu podmínka (byl otrok tzv. statuliberem) – svoboda až po splnění

podmínky

-stal se svobodným v okamžiku, kdy se dědic ujal dědictví

-nebylo-li propu tzv. fideicommissaria libertas – otrok mohl svobodu

vymáhat i soudně

-lex Fufia Caninia z roku 2 př.n.l. – omezil volnost propouštět otroky testamentem stanovením poměrného počtu

toto řádné způsoby ius civile

-k platnosti propuštění bylo navíc potřeba, aby měl pán způsobilost k právnímu jednání a musel mít otroka v řádném, tzv. kvirickém

vlastnictví

-jiné způsoby propouštění:

-propouštění otroků před přáteli – jako svědci

-manumisse dopisem – adresovaný otrokovi pánem

chráněni ovšem praetorem, který bývalému pánovi zamítal všechny žaloby,

kterými by se chtěl domáhat panství nad propuštěným

-lex Iunia Norbana roku 19 př.n.l.

-otroky postavil neformálně na roveň Latinům (tito pak Latinové Iuniovi) – posuzováni jako svobodní, umírali jako otroci, neměli

způsobilost pořizovat testament, ani z

-za Konstantina se objevila čtvrtá, posléze velmi užívaná forma manumissio in ecclesia (propuštění před shromážděním obce věřících)

-obyčejně v kostele

-v podobě tzv. patronátních práv přinášel prospěch duchovenstvu

-za císařství nabýval svobody otrok, který se stal mnichem, klerikem nebo císařským komorníkem, nebo ten, kdo si po 10 let bez zlého

úmyslu vedl jako svobodný



Libertini – propuštěnci

-otrok se obvykle stával občanem římským, považoval se za svobodného, jeho vztah k pán se stal

patronem – povinnost věrnosti a úcty, nesměl pána žalovat (možno se souhlasem praetora)

-revocare in servitutem (znovupovolání do otroctví)

-patron měl navíc právo dědit po propuštěnci, právo být poručníkem nedospělému propuštěnci

-při manumissi musel otrok slibovat různé úsluhy, manuální práce – možno pánovy nároky uplatňovat i soudně, šlo-li o formu zákonně

stanovenou

-oprávnění po smrti patrona přecházela na jeho potomky, nikoli na potomky propuštěncovy

-přechodná kategorie – ve třetí generaci již svobodní občané Říma

-za doby císařské se začaly ztrácet rozdíly mezi propuštěnci a ingenuiy (na svobodě narozenými)

-časem byli zvlášť oblíbení propuštěnci povyšováni do jezdeckého stavu udílením práva zlatých prstenů (ius aureorum anullorum)

-svolil-li patron, docházelo k tzv. restitutio natalium – fikce, že se otroci narodil

toto již automaticky



Personae in mancipio (osoby v mancipiu)

-„dočasné otroctví“ – noxae datio (vydání pachatele poškozenému)

-i dlužník, neschopný plnění, byl soudem přiřčen věřiteli, stejně i zloděj dopadený při krádeži a člověk, který se nechal dobrovolně najmout

ke gladiátorským hrám

-zachována veřejná práva, v soukromoprávní oblasti zcela podřízeni novému majiteli

-vázanost k novému majiteli končí man tzv. quasipatronátu



Kolónové

=zvláštní forma osobní závislosti, zejména za pozdního císařství

-původně pachtýři, svobodní lidé pronajímající si půdu, za což platili vlastníkovi dávky, pachtovné

-trpěli konkurencí otroků, přesouvala se na ně daňová břemena

-4.století – nedostatek pracovních sil v servi glebae – otroci připsaní k

pozemky, na kterých pracovali, útěk trestným činem

-stabilizace sociální základny zemědělské produkce, vytvoření pevné sítě pro vybírání státních daní

-zůstávali svobodnými lidmi, planá způsobilost k právům i k právním jednáním, s vlastním majetkem i rodinou, platili dávky z cizí půdy (v

penězích i naturáliích)

-už v 5.století se přiblížilo jejich postavení postavení otroků na půdě usazených – tzv. servi casati

Právní postavení osob svobodných



Narození a smrt člověka

-rozhoduje o postavení člověka

-řádné manželství postavení otce v době početí dítěte

-dítě narozené mimo řádné manželství rozhoduje postavení matky v okamžiku porodu

svobodná, vždy svobodný

-přiznané výjimky:

-ze svobodné římské občanky a svobodného cizince se rodil cizinec

-favore libertatis – otrokyně rodí svobodného, žila-li během těhotenství sebekratší čas na svobodě

-narodí-li se dítě, hledí se na ně, jako by žilo už v asciturus iam pro nato habetur

(ten, kdo se má narodit se považuje již za narozeného), nenarozenému mohl být ustanoven opatrovník pečující o zájmy nenarozeného –

tzv. curator ventris

-po porodu ceremoniální přijetí do rodiny – prováděl pater familias, před něj dítě položeno na zem, vyzvednutím jej přijal x odmítnout

mohl, byla-li bída, nebo narodila-

-bylo-li sporné, kdy se kdo narodil či zemřel, leželo důkazní břemeno na osobě, která se toho dovolávala

-právní osobnost zaniká smrtí nebo velkou kapitisdeminucí při ztrátě svobody

-neznali institut prohlášení za nezvěstného či mrtvého

-jen ocitla-li se rodina v nebezpečí, platila domněnka, že nedospělé děti zemřely před rodiči, dospělé po rodičích

-ve prospěch patrona – fikce, že propuštěnec zemřel až po svých děte



Capitis deminutio

=zvláštní institut ŘP, v moderních právních řádech nemá analogie

-právní osobnost člověka (caput civis Romani) je podmíněna trojím stavem

-každý plnoprávný subjekt ŘP musí mít status libertatis, status civitatis a status familiae

rodině či při ztrátě svobody)

-ztráta svobody capitis deminutio maxima = úplný zánik právní osobnosti – občan se stává otrokem v cizině, doma přestává právně

existovat, posuzuje se jako zemřelý – pojistkou tzv. postlinium

-ztráta příslušnosti k římské obci capitis deminutio media – zanikala práva veřejná, ze soukromých ta, která pocházela z ius civile,

z občana cizinec, manželství se z řádného stalo manželstvím cizineckým (matrimonium iuris gentium)

-změna rodinného statusu capitis deminutio minima – např. při provdání dcery, ta nyní do moci manžela, při adopci, při



-společné všem druhům:

-majetková práva čistě osobní povahy zanikala, všechna ostatní pak přecházela na osoby jiné (nebo na stát)

-závazky zanikaly podle civilního práva (trvaly jako nežalovatelné – tzv. naturální obligace) – praetor však věřitelům pomáhal a

pouštěl žaloby proti osobám, na které práva přešla při kapitisdeminuci



Status controversiae (spory o právní postavení osob)

-spor o svobodu:

-vindikační proces (kde šlo o prosazení vlastnického práva), ten, o jehož svobodu se jednalo nemohl být ve sporu sám, musel mít

zástupce (vindex nebo assertor libertatis) – byl nutný

-assertor vystupoval buď jako žalobce (žil-li zastoupený zatím jako otrok) nebo jako obhájce (žil-li jako svobodný)

-na člověka se po dobu řízení hledělo jako na svobodného

-končilo výrokem o svobodě či nesvobodě – neplatila zde zásada ne bis de eadem re (ať se dvakrát nejedná o téže věci)

-stejný je assertor u manumisse per vindictam

-každý římský občan mohl na základě praetorského zmocnění zakročit, pokud se dověděl o nezákonném věznění svobodného

praetor udělil interdikt adresovaný tomu, kdo svobodného zadržoval – musel poslechnout, nebo ihned zahájit spor o svobodu

-interdictum de libero homine exhibendo podobné s interdictem de liberis exhibendis – týkala se dětí zadržovaných někým

jiným než paterem familias a interdictum de uxore exhibenda se týkala manželky



Příbuzenství



Příbuzenství pokrevní (kognátské)

=společenství krve – buď jedna osoba pochází od druhé (linie přímá), nebo tak, že mají osoby společného předka (linie pobočná,





Linie přímá (linia recta)

-osoby nejblíže příbuzné – děti a děti dětí, rodiče, rodiče rodičů a další po linii nahoru či dolů

-ascendenti (předkové) – linea superior, descendenti (potomky) – linea ascendens, potomci linea descendens

-řada: pater, mater, avus, avia, proavus (praděd), abavus (prapraděd), atavus (praprapraděd)

-řada po potomcích: filius, filia, nepos, neptis, pronepos, abnepos, adnepos,…

-stupeň (gradus) = udává vzdálenost v – kolik porodů, tolik stupňů

-otec –

-děd – musel se narodit otec, pak vnuk)

-praděd –

-osoby v linii přímé nemohou uzavírat vzájemné sňatky

Linie pobočná (linia transversa)

-osoby se společným předkem – tzv. kolateráti – sourozenci, sourozenci rodičů, děti sourozenců rodičů

-zde se nerozlišují ascendenti a descendenti

-stupně:

-sourozenci – 2.stupeň

-s dětmi sourozence – 3.stupeň, stejně se sourozenci rodičů

-sestřenice – bratranec – 4.stupeň

-sourozenci se společnými rodiči – plnorodí x polorodí s jedním společným

-rozlišovali se sourozenci ze společného otce – consanguinei (sanguinis – krev) x sourozenci ze společné matky – uterini (uterus –

děloha)

-význam pro dědické právo, relativní překážka manželství – kritický třetí stupeň erát bratranec či sestřenice

-korektura za Claudia – aby se mohl oženit se svou neteří (dcerou bratra) – uvolnil třetí stupeň pouze pro dceru bratra, nikoli pro dceru

sestry

-jde o přirozené příbuzenství, nemůže být zrušeno – Pomppnius: Právo z pokrevenství nemohou být zrušena žádným civilním právem

-dokazování příbuzenství:

-mater semper certa est (matka je vždy jistá) – snadné

-důkaz otce často ani nebyl možný – pater est quem nuptiae demonstrant

(otcem je ten, kdo se se ženou oženil) – otcem je manžel, když se dítě narodilo po 181. dnu od uzavření sňatku a do 10 měsíců



-manžel může dokázat neplatnost, pokud prokáže, že se v dané době se ženou pohlavně nestýkal (nepřítomnost,

impotence) nebo pro těhotenství manželky

-důkaz musí manžela vyloučit

-právo popřít manželské zplození jen pro muže (actio de paternitate), po manželově smrti mohl žalovat např.dědic

-nemanželské děti – mělo se za to, že vůbec nemají otce, neměly žádné kognátské svazky z otcovy strany



Příbuzenství agnátské

to moci byly

podřízeny, kdyby její nosi

-osoby v agnátské rodině: otec, matka, synové, dcery, manželky synů, vnuci, pokud byli v

po smrti otce rodiny, poboční příbuzní pocházející z téhož mužsk definice agnace: Právní příbuzenství se ovšem správně

nazývá agnace, tj.příbuzenství, které zakládají muži.

-žena moc zásadně nad jinými nemá – zásada mulier familiae suae et caput et finis est (žena je i hlavou i koncem své rodiny)

-stupně se počítají stejně jako u kognátských svazků

-manus (moc nad manželkou) – manželka je s otcem příbuzná stejně jako jeho děti, pro otce je filiae loco (v postavení dcery), pro

své děti sororis loco (v postavení sestry)

-synova manželka je pro otce neptis loco – v postavení vnučky

-u řady členů splývaly agnátské a kognátské vztahy – u dětí, vnuků

-pro staré ŘP rozhodující příbuzenství agnátské – Z12D povolává k dědění při neexistenci testamentu jen agnáty, ke kognaci začal přihlížet

Justiniána již kognace převládá, agnace vytlačena

-když už nebylo možno dokázat stupeň agnace, hledělo se ke gentilitě – pojítkem stejné rodové jméno, měla význam v době královské



Affinitas – švagrovství

=umělé příbuzenství založené sňatkem a podmíněné tr pokrevně

příbuzným manžela druhého

-vztahy: ženich k otci a matce neměsty, k jejím bratrům a sestrám, vztah manžela k dětem manželky anebo manželky k dětem manžela

-za affinitu se nepovažuje vztah příbuzných jednoho manžela k příbuzným druhého (ač se často užívá švagr, švagrová)

-omezený význam



Omezení způsobilosti k právnímu jednání

-ostře vedená hranice mezi svobodnými a nesvobodnými – lně

-omezená způsobilost za mimořádných okolností, přechodný charakter – u propuštěnců, ve starší době u žen

-způsobilost k právním úkonům

práva a právní povinnosti

-základem je vůle člověka, projevená odpovídajícím skutkem – slovem nebo činem (proto nemůže mít způsobilost k právnímu jednání

právnická osoba) - způsobilost nemá ani dítě, jeho vůle je nicotná, stejně i duševně nemocný člověk

-omezení způsobilosti k právnímu jednání v důsledku:

a) pohlaví

-ženy dle práva nerovnoprávné s muži, neměly politická práva, někdy omezená způsobilost k právnímu jednání

-když se žena stala po smrti otce rodiny (nebo zánikem manželství) osobou sui iuris a žena se nevrátila do bývalé rodiny – žena

ovšem dle Z12D byla osobou „lehkovážného ducha“ (levitas animi) – pokud nebyla podřízena moci manžela či otce, měl být

stanoven tutor (poručník), který měl kontrolovat, aby svou lehkomyslností nezpůsobila újmu – dávala si od něj schvalovat

závažnější právní jednání, nebo jí byl svědkem

b) věk

-na formování vůle působí životní zkušenosti a názory

1) do 7 let je člověk dítě a nemá žádnou vůli dle práva

-nemůže podstoupit právní jednání, nemůže ani jednat protiprávně

-nemá ovšem zkrácenu způsobilost k právům, právně za ně jedná otec, poručník

-hranice 7 let zavedena až za císařství

2) nedospělci starší než děti

-dospělosti dosaženo fyzickou zralostí tělesné ohledání, pak za císařství

zavedena pevná věková hranice: 14 pro muže, 12 pro ženy (toto hlásali Prokuliáni proti Sabiniánům)

-omezená způsobilost k právním jednáním – může nabývat, nemůže se zavazovat ani ze svého majetku, nezpůsobilý

sepsat testament, nemůže uzavřít manželství, nemůže být svědkem dle ius civile

-je-li osobou sui iuris tutora – správa jeho majetku, péče o výchovu, pak se poručenci povoluje zavazovat se,

podstupovat jednání zcizovací – poručník ovšem musí být přítomen

-z deliktů odpovídá nedospělec za krádež a poškození věci

-u nedospělců blízkých hranici dospělosti třeba postupovat individuálně a zjistit, zda si uvědomují své jednání

3) osoby dospělé (puberes)

-od konce 3.století možnost vyhnout se některým omezením tzv. prominutím let – udílel císař mravně zachovalým

mužům, kteří dosáhli 20, ženám 18 let – stávali se zletilými

-lex Plaetoria koncem 2.století př.n.l. – nová věková hranice pro obě pohlaví – nezletilcem,

způsobilost k právním jednáním neomezena, jeho nerozvážnost jej však často vede k

staví nezletilce pod zvláštní ochranu:

i. podvod na nezletilci

– tzv. actio popularis =

ii. curator minorum – mohl být ustanoven ke správě nezletilcova majetku na jeho vyžádání – radil a kontroloval

v jeho majetkoprávních jednáních

iii. ochrana praetora – in integrum restitutio (navrácení v předešlý stav) – mohl okolnost poškozující nezletilce

vrátit

c) zdravotní stav, tělesné vady

-faktická překážka – hluchý nemohl být svědkem pořízení ústního testamentu, nemohl uzavírat verbální smlouvy, slepý nechopen

svědčit testament písemný, němý se nemohl účastnit jednání s formulemi, kleštěnci nezpůsobilí vstoupit v manželství, adopce

-obecně si mohli lidé s tělesnými vadami vyžádat tzv. curatora debilium (opatrovník)

-nemoci jen omluvou pro nepřijetí nějakého úřadu, v procesním právu omlouvaly některá zmeškání

-nemoci duševní:

-curator furiosi – stanovený pro šílenou osobu – právním jednáním x mohl mít

návalu

hněvu

d) marnotratnictví (prodigus)

-

curatoru prodigi

-po vydání interdiktu měl postavení nedospělce – mohl nabývat, nemohl zavazovat a zcizovat, nezpůsobilý pořídit testament,

nemohl odmítnout pozůstalost, mohl ji přijmout

-nezkrácena rodinná práva, plně odpovídal za delikty

-opatrovnictví trvalo, dokud se nenapravil – ke skončení kurately netřeba interdiktu

e) újma na cti

-infamia – újma na cti na základě právního předpisu, nebo faktickou cestou, když někdo upadl v nevážnost pro hanebný způsob

života (turpitudo)

-postižen újmou na cti byl ten, kdo se účastnil jako svědek mancipace a poté odmítl podat svědectví – byl intestabilis (nemohl

pořizovat testament, nemohl vystupovat jako svědek)

-ztráta cti dále upravena praetorskými edikty

-infamia immediata

-přímý následek některých nezákonných nemravných činů (bigamie, dvojí zasnoubení, provdání vdovy před

uplynutím smutečního roku, bezdůvodné udavačství)

-také důsledek výkonu některých povolání (herci, prostitutky, galdiátoři, kuplíři)

-infamia mediata

-za odsouzení v některých trestních procesech a v těch procesech soukromých, kde se jednalo o nečestné

jednání (krádež, loupež, podvedení nezletilce) nebo při hrubém porušení důvěry

- actiones famosae – žaloby vedoucí k bezectnosti

-infamií postižený nesměl podle ediktu nikoho zastupovat na soudě, nemohl se dát sám zastupovat, neměl postulační právo –

podávat na soudě návrhy za sebe nebo jiné, nemohl podat actio popularis, zákaz manželství s osobou rodem svobodnou

-tupitudo – menší význam, soudce k němu přihlížel při svědecké výpovědi, v úvahu při stanovení poručníka, při volbě do veřejné

funkce



f) rozdílnost stavu

-ne příliš důležitá

-omezení zákazu sňatků mezi patriciji a plebeji zrušil roku 445 př.n.l. lex Canuleia

-Justinián zrušil zákaz sňatků mezi senátory a „ženami nízkými“

-ve 4.století stanoveno, že plnou způsobilost k právním jednáním mají jen pravověrní křesťané, zákaz sňatků mezi židy a křesťany



Osoby právnické

=umělé, fiktivní osoby existující pouze v právu

-vedou vlastní právní existenci za určitým účelem

-rozdělení v ŘP:

a) korporace (universitates personarum)

-starší

=sdružení osob za jistým, právem uznaným účelem, rozvíjející svou činnost podle stanov, subjekt zcela samostatný, nezávislý na

existenci konkrétních osob

-stejná způsobilost k právům jako fyzické osoby, omezeny v právu dědickém, korporace se nemohla dopustit deliktu, neodpovídala

ani za delikty svých členů, jen pokud z deliktního jednání jednoho z jejích členů vzešel neoprávněný prospěch, musela jej vydat

-majetek korporace není ve vlastnictví členů korporace a na majetek členů nemá korporace žádná práva

-odlišuje se tím od společnosti (society) – ta nemá subjektivitu = sdružení osob vzájemně zavázaných a oprávněných, vnášejí

majetek, jenž zůstává ve vlastnictví členů

-korporace trvá bez ohledu na změny v personálním substrátu, trvá dokud je živ alespoň jeden z jejích členů, i kdyby se všichni

obměnili

-zánik:

propadal státu

-korporace nemá způsobilost k právnímu jednání – veřejného života a právního obchodu se účastní jen prostřednictvím orgánů

-dělily se na soukromé a veřejné (stát, města a obce)

-veřejné:

-populus Romanus

-měl způsobilost k právům, vždy výsadní postavení, vlastnictví státu podléhalo zvláštnímu režimu

-aerarius – státní pokladna, navíc vznikl i fiscus – zvláštní pokladna císařská, pro který platilo právo

soukromé, neboť jeho subjektem byl císař

-soukromé:

-collegia (spolky – hovoří o nich již Z12D

-ke vzniku stačilo, aby se sešlo několik osob, vypracování stanov, nebylo třeba úředního potvrzení

-jako kolegia organizovány sbory kněžské, cechy, spolky politické

-za zostření situace za Caesara byl ke vzniku vyžadován souhlas senátu nebo císaře, jinak byl

nedovolený a neměl korporační práva

-lex Iulia de collegiis – další omezení – ke vzniku tři lidé, k trvání stačí jediný člen, stanovy, účel

spolku, spolkové orgány



b) nadace (universitates bonorum)

-objevily se pozdě, až za křesťanských císařů – do té doby fungovaly tzv. fiduciární nadace, kterou lze redukovat jako darování

s určením účelovým

-vznikly až ve 4.století k účelům humanitním a náboženským

-jako tzv. piae causae nebo pia corpora uznávány nemocnice, chudobince, sirotčince

se sepsáním listiny, kde byl stanoven účel nadace

-měly plnou způsobilost dědickou





Objekty práv

Res (věci)

-co je subjektem práva, nemůže být nikdy objektem a naopak

-nejvíce a nejlépe pojednáno o věcech v Gaiově učebnici, stejně tak v Institucích justiniánských

-věc je ústředním pojmem všech majetkových práv (konkrétně práv věcných, závazkových, dědických)

-co je věcí a co není určuje právní řád, věcí může být i člověk zbavený svobody

=hmotný celek vedoucí samostatnou existenci, ať už je živý (otrok, zvíře) nebo neživý

-základem hmotná podstata, někteří uznávají za věci i věci s podstatou nehmotnou, ale spíše uznávány nebyly (res incorporates – podle

poslední instanci objekt hmotný, vyjádřitelný penězích

-moderní instituty nehmotné jako autorské právo, patentní, honební ŘP neznalo

-věc musí být samostatná – část věci není objektem práva, dokud trvá spojení s částí hlavní

-věc je jednoduchá – tvoří přirozený celek, věc složitá se skládá z

-platí poučka o převaze věci hlavní, v případě, že dojde ke spojení dvou věcí – zasadí-li se do Gaiovy obroučky Luciův drahokam, připadne

podle této prsten Gaiovi – měl možnost žaloby požadovat oddělení – Luciovo vlastnické

právo nezanikalo, ale bylo latentní (spící), vynuceným oddělením obžívalo

-Z12D - pokud někdo při stavbě použil cizího staviva, ve veřejném zájmu se stavělo dál, vlastník cizího staviva nemohl vyžádat vydělení

staviva z domu, příslušela mu žaloba za vymáhání dvojnásobku hodnoty staviva

-zvláštní režim u věci hromadné:

=soubory věcí sloužící témuž účelu, chované pohromadě z nejrůznějších důvodů – stá

jednotlivým kusům

-zvláštní zásady pro tzv. pertinenci (příslušenství)

=věci sice samostatné, nemají však samostatnost hospodářskou, neb jsou určeny k užívání věcí jiných, věcí hlavních

-platilo, že příslušenství sdílí právní osud věci hlavní (skříň se prodává s klíčem)

-mohlo mít i vlastní život, bylo-li výslovně dojednáno, že se skříň prodá bez klíče

-otázka, co je a co není příslušenství, dodnes mnohdy složitá

-sudy nebyly příslušenstvím vína, inventář nebyl příslušenstvím statku

-zvláštní režim tzv. universitates iuris

=soubory majetkových práv, které vedle hmotných věcí zahrnují i majetková práva a závazky a které mají společné určení –



-věcí dle právního řádu ŘP nebylo: Slunce, nebeská tělesa, tělo svobodného člověka a jednotlivé části lidského těla

-věc jako objekt majetkoprávních vztahů musí mít vždy nějakou cenu – nejčastěji určována odhadem, výjimečně stanoveny úředně

-odhadnutá cena je:

a) verum rei pretium – opravdová cena společná pro většinu lidí

b) intercesse – vyšší cena určená zájmem jednotlivce podle jeho individuálních poměrů

c) pretium affectionis – cena obliby – nemá pro právo význam, určuje ji totiž náhodná okolnost – např. drobná mince, kterou

dostal vlastník od umírající matky

-zásada: Ceny věcí jsou určovány ne podle citu nebo zájmu jednotlivců, ale podle obecného mínění.

Res extra commercium (věci vyloučené z právního obchodu)

a) věci kultové – res sacrae (chrámy, modlitebny), dále res religiosae a res sanctae

-res religiosae = pozemky s pohřbenými bez ohledu na to, zda šlo o svobodné, či otroky

-res sanctae = pozemky a stavby ze zvláštních důvodů prohlášeny za nedotknutelné – městské hradby, vstupní brány

-za Justiniána uznáno soukromé vlastnictví ke kostelu, rovněž modloslužebné předměty bylo možno prodávat a zcizovat

b) dále vyloučeny res omnium communes (věci všem lidem společné) – vzduch, proudící voda dešťová, říční, moře, mořský břeh

je mohl volně užívat – nikdo nesměl překážet druhým, či druhým bránit

c) věci veřejné (res publico usu destinatae) – veřejné cesty, náměstí, divadla – ochrana praetorskými interdikty, nebo

obecně příslušnou actio iniuriarum (žaloba pro urážku na cti)

-vyloučeny nebyly vody stojaté, rybníky, jezera – patřily vlastníkům pobřežních pozemků



Rozdělení věcí

a) věci movité a nemovité

-movité (res mobiles) = lze jimi pohybovat beze změny jejich podstaty

-pokud nepatřily do kategorie mancipačních věcí, neplatil žádný zvláštní režim – předávaly se neformálně z ruky do ruky

-nemovité (res immobiles) = pohybovat jimi nelze

-pozemky, samostatnou věcí se stávají ohraničením – náleží k nim kolmý nekonečný prostorový sloupec nad i pod

hranicemi pozemku – za součást se považují i všechny movitosti pevně spojené s pozemkem (budovy, stromy, rostliny)

-dojde-li k trvalému či přechodnému spojení věci movité s nemovitostí, je pozemek vždy věcí hlavní

cedit (povrch ustupuje půdě)

- – ŘP neznalo pozemkové knihy,

pozemky se převáděly slavnostní formou – mancipací – 5 svědků a jeden zvláštní, nebo před praetorem

b) věci zuživatelné a nezuživatelné

-rozdělení podle toho, zda se užíváním podstata věci mění (ničí), nebo lze-li užívání opakovat

-věci zuživatelné

-potraviny

-nemohou být objektem některých smluv (zejména smluv, kterými se zajišťují práva užívací)

-peníze – formou jejich užívání je výměna peněz za jinou věc

-věci nezuživatelné

-skříň, pozemek, kniha věcí pojí (kniha se čte x houska se jí, další dispozice není

možná)

c) věci speciální a genericky určené

-někdy rovněž označení zastupitelné a nezastupitelné, nebo druhové a individuální

-věci generické (druhové)

-nezáleží na kvalitě předmětu, rozhodující je počet, míra nebo váha určitého druhu víno, obilí, zlato, stříbro, olej

-mohou být předmětem smlouvy o zápůjčce

-za jejich náhodný zánik nese odpovědnost zavázaný, což je velká výjimka ze zásady casum sentit dominus (za náhodu

odpovídá vlastník)

-věci speciální (nezastupitelné)

-záleží na individualitě předmětu – určitý obraz, prsten

-mohou být předmětem řady smluv

d) věci dělitelné a nedělitelné

-kritériem je fyzikální vlastnost věcí, jež dovoluje nebo nedovoluje rozdělit věc na části, aniž by se změnila jejich podstata

-rozdělením

-dělitelné – peníze, pozemky, látky

-nedělitelné – otrok, zvíře, kniha, květina

-význam z hlediska, zda dělitelná věc připadne několika vlastníkům, nevznikne mezi nimi spoluvlastnický vztah, věc se prostě

rozdělí, jednotlivci nabydou do vlastnictví příslušné díly

-vedle dělení reálného existovalo i dělení právnické (ideální) – ideálně lze rozdělit věc dělitelnou i nedělitelnost, nevznikají

-li více osob nějaké oprávnění k věci reálně nedělitelné, rozdělují si podle svých podílů výtěžky věci –

podle podílů nesou i náklady na ztráty i náklady na věc

-ideálně lze rozdělit věci hmotné i nehmotné – i práva, výjimku tvoří pouze služebnosti

e) věci mancipační a nemancipační

-

-res mancipi:

=věci základního hospodářského významu pro zemědělskou usedlost staré římské rodiny – byly určeny taxativně

(nemancipační pak byly všechny ostatní)

-výčet: pozemky na italské půdě, otroci, domácí zvířata tažná nebo nosící na hřbetě náklady, pozemkové služebnosti (věc

nehmotná, právo užívat určitým způsobem sousední pozemek)

-věci mancipační se převáděly slavnostními formami –

vyloučení zbrklosti

-dvě formy:

-mancipatio (manu capere – chytit rukou) pro převod vlastnického práva prodejem

-in iure cessio (injurecese) pro převod vlastnického práva z jakéhokoli právem uznaného důvodu, vyžaduje

přítomnost státního úředníka, méně častá a méně pohodlná

ích věcí, pokud je strany nedodržely, neměl dle ius

civile převod žádné právní účinky

-res nec mancipi:

-nepotřebovaly žádné zvláštní formality k převodu – stačilo ujednání (tedy causa – důvod) a prosté předání z ruky do

ruky – tradice (instituce ius gentium) x mancipace a injurecese pouze v ius civile

Nabývání a zánik práv

-právní skutečnosti – jsou různého druhu, předpokladem je adekvátním způsobem projevená vůle lidská – tedy tzv. právní jednání

-zvláštní význam pro rodinné právo a pro práva majetková – nacházíme zde dispozitivní normy – normy ponechávají úpravu právních

poměrů na vůli jednotlivců (např. pro právo trestní typické normy kogentní)

-vznik, změnu či zánik právních skutečností může způsobit projev lidské vůle, rozhodnutí soudu a jiných státních orgánů, protiprávní

činy zavazující k náhradě škody nebo k placení pokuty, dále narození, smrt, uplynutí času, omyl

-změna práv ex lege (ze zákona) – mění se jen tehdy, je-li důvod změny jiný, než právní či protiprávní jednání anebo úřední výrok – zákon

je základem všech změn pouze nepřímo

-vznik práva:

-originální nabývání

-nabytí práva určitým subjektem – nové právo – originaria adquisitio (např.

ulovení divoké zvěře – předtím věc ničí)

-derivativní nabývání

-nabyvatel mohl naopak získat právo od předchůdce

v souhlasu se zatím oprávněným, zatím oprávněný může postoupit pouze ta práva, která sám má (nikdo nemůže na

druhého převést více práv, než sám má derivativní způsob nabývání

-translativní nabývání (sukcese) –

-sukcese:

-sukcese singulární = derivativní nabývání jednotlivých práv (vlastnické právo při trhové

smlouvě)

-sukcese univerzální = nabytí určitého majetku jako celku – běžné v dědickém právu a při

kapitisdeminucích

-konstitutivní nabytí – auktor neposkytuje všechno své právo, ale jen část

-derivativní bylo častější, převahu má translativní

-zánik práva:

-obyčejně nastává z vůle oprávněné osoby – právním jednáním, kterým se někdo práva buď zbavuje nebo právo omezuje

-zánik práva nepřímo – nechám-li odpůrce, aby nabyl mou věc vydržením, nebo neobhájím-li je v

tzv. zcizení práva (alienatio)



Právní jednání

-pro pojem právního jednání nemělo ŘP zvláštní termín – nejblíže negotium = projev vůle, který na základě právní normy působí vznik,

změnu, či zánik soukromých práv

-rozhodující význam vůle člověka – vyžadovalo adekvátní projev vůle

-předpoklady každého právního jednání:

a) subjekt má způsobilost k právním jednáním

b) jednající projevuje svou skutečnou vůli ve formě určené zákonem

c) obsah jednání je právně přípustný

-rozlišení právních jednání:

a) právní jednání jednostranná a dvoustranná

-jednostranná = stačí projev vůle jedné osoby (propuštění otroka, při testamentu)

-dvoustranná = vyžadují souhlasný a vzájemně se doplňující projev vůle dvou nebo více stran (smlouva, neformální úmluva)

b) právní jednání inter vivos (mezi živými) – upravují právní poměry mezi stranami po dobu jejich života; mortis causa (pro

případ smrti) – právní úprava vztahů po smrti jednajících

c) jednání úplatná (onerózní) – kde jedna strana poskytuje za nabytou výhodu straně druhé protiplnění (při smlouvě trhové);

jednání bezplatná (lukrativní) – za získaný prospěch se žádná protihodnota nedává (darování)

d) jednání smíšené – pokud se protihodnota sice poskytuje, ale z vůle stran je výrazně menší



Formy projevu vůle

-k právnímu významu vůle nutné její projevení – není-li projevena, může mít relevanci jen ve sféře náboženského přesvědčení

-klasifikace právně významného projevu:

a) vůle se zpravidla projevuje přímo a výslovně – slovy, kývnutím, podepsáním listiny

b) projevení vůle nepřímo, mlčky, tzv. konkludentním jednáním – z jednání člověka vůle nesporně vyplývá

c) mlčení je sporné (od středověku rozšířeno „kdo mlčí, souhlasí“) – římské pravidlo: „kdo mlčí, jistě se nepřiznává, je však také

pravda, že nezapírá“ situaci, kdy je třeba projevit odchylnou vůli, znamená mlčení

souhlas

-rozdělení na formální (nutno dodržet zákonem stanovenou formu) a bezforemné (volné – projev vůle jakkoli)

-staré ius civile mělo v oblibě formální ==> sankce neplatnosti celého aktu při nedodržení formy – tvrdý právní formalismus

-za republiky zde sehrálo hlavní úlohu praetorské právo – odbourával zbytečný formalismus práva civilního – překonání

nejtíživějších formalismů již ve 2.století př.n.l. x úplný informalismus nikdy neuznán (i v klasickém právu hojně frekventované

verbální kontrakty,…

-rozdíl mezi listinou, která je podmínkou platnosti právního jednání a listinou, která právní jednání dodatečně popisuje – v prvém

případě smlouva bez zápisu vůbec nevznikne, ve druhém ano i bez pořízení zápisu



Vady vůle a projevu

-nutná shoda mezi vůlí a jejím projevem

-Paulus: Kdo říká něco jiného, než chce, neříká ani to, co znamenají slova, protože to nechce, ani to, co chce, protože to neříká.

-účinnost právního jednání se posuzuje podle osoby, která projev učinila a ne podle kontrahenta, kterému byl projev určen

-podle starého formalistického ius civile se při mancipaci a injurecesi hledělo vždy na to, co bylo prosloveno a nikoli na vůli stran

-dissensus:

a) nesouhlas jasný – prohlásí-li někdo něco žertem nebo na divadle

b) pro přeřeknutí, nepozornost, přehlédnutí v listině, kterou podepsal

c) strana projeví něco, co projevit nechtěla – tzv. omyl nepravý

d) omyl podstatný (error essentialis) – pouze při něm je jednání neplatné:

aa) týká-li se povahy právního jednání – error in negotio – strana se domnívá, že dostává dar, druhá strana hodlá poskytnout

půjčku – nebude platný ani dar, ani zápůjčka

bb) týká-li se jednající osoby – error in persona – jen při sňatku se ženou, kterou muž omylem pokládá za svou snoubenku

cc) týká-li se předmětu jednání – error in corpore – kupec kupuje otroka Gaia, ve skutečnosti jde o Livia

-error in qualitate (omyl ve vlastnostech věci) – nezpůsobil neplatnost právního jednání, v pozdní době ano

-ve smluvních poměrech si musí strany počínat opatrně, aby se jim nemohla připisovat culpa in contrahendo (odpovědnost za

nedorozumění, omyl) – kontrahenti odpovídají za splnění smlouvy, i za škodu

-mentální reservace = vnitřní výhrada, zvláštní případ neshody vůle a projevu – jednající po uzavření smlouvy prohlásí, že chtěl něco jiného



-jednání předstírané (simulované) –

-disimulované jednání – simulovanou smlouvou se jednající snaží dosáhnout právem nedovoleného stavu – např. manželé

-li cíl dovolen

-tzv. fiduciární převody

-strany sledují určitý cíl, k tomu uzavírají smlouvu, která však cíl daleko přesahuje – oprávněný v nepřiměřené zvýhodněném

postavení, lze se spoléhat na dobrou víru

-např. ruční zástava – civilní právo ji neznalo, chtěl-li dlužník zajistit věřitele, postupoval do jeho vlastnictví předmět zástavy,

spoléhal, že po zaplacení pohledávky převede vlastnické právo na dlužníka zpět



Pohnutky právního jednání

-vůle vzniká jako delší či kratší proces myšlení

-pohnutky = vzdálenější důvod právního jednání – ius civile k nim vůbec nepřihlíželo (ani když někdo jednal v

přinesl až praetorský edikt – začal k pohnutkám přihlížet a poskytoval pomoc těm, kdo ke své škodě jednali z pohnutek

-edikt neprohlásil jednání z daných pohnutek za neplatné, dával poškozeným prostředky, jak mohli důsledky těchto jednání odvrátit:

-pohnutky mají malý význam pro právo rodinné a majetkové, naopak velký význam v právu trestním



Vis ac metus (násilí a strach)

- -li ohrožený jednat, vznikne mu zlo, kterým se hrozí ==> donucení psychické: vis

compulsiva v 1.století př.n.l. praetor Octavius – zásada: Co bude provedeno ve strachu, nebudu považovat za řádné.

-předpoklady poskytnutí pomoci:

a) výhružka je bezprávná

-výhrůžka není bezprávná, má-li hrozící právo vymáhat to, čím hrozí (např. exekucí, nebude-li zaplacena pohledávka)

b) mezi výhružkou a jednáním je kauzální nexus

-jednající se bál, protože se mu vyhrožovalo a protože se bál, uzavřel smlouvu

c) výhružka obsahuje hrozbu značnou újmou

-značná újma – zalekl by se jí i velmi srdnatý člověk – smrt, ublížení na těle osobám

blízkým

-pomoc praetora:

-pokud již bylo jednání již hospodářsky realizováno, dává praetor žalobu na vrácení nedobrovolného plnění (actio

quod metus causa – tzv. formule Oktaviova) – pokud je žalován sám pachatel, má arbitrální povahu – soudce

žalovaného před vynesením rozsudku vyzve, aby vydal věc v původním stavu, ne-li je odsouzen k peněžitému

čtyřnásobku

-pokud nebylo zatím vynucené jednání splněno, poskytne praetor proti eventuální žalobě pachatelově procesní námitku,

tzv. excepci, jíž bude žaloba paralyzována, mohl rovněž provést restitutio in integrum

-donucení fyzické: vis absoluta – jednání se přímo vynutí fyzickou mocí



Dolus (podvod)

-66 př.n.l. zavedl praetor Aquilius Gallus actio doli – musela se uplatnit do jednoho roku, mířila

k náhradě podvodem vzniklé škody, měla infamující účinky, proto se nepřipouštěla proti rodičům a patronovi, mohla se použít jen tehdy,

neměl-

-Gallus navíc zavedl procesní námitku exceptio doli – v situaci, kdy pachatel žaloval poškozeného, i proti třetím osobám, které o podvodu

věděly

-podvod = postup, kterým někdo zatajováním skutečností nebo předstíráním vymyšlených okolností přiměje druhého k jednání, které je mu

ozené



Obsah právního jednání

- – nejrozmanitější

-essentialia negotii (podstatné části právního jednání)

-ty části, které určují jeho typ (smlouva o koupi a prodeji věci – smlouva o výměně věci za peníze

-naturalia negotii (obsahové kusy, které se pravidelně vyskytují a rozumí se samo sebou, i když se na nich strany výslovně nedohodly)

-při smlouvě o koupi platí, že ručí kupci

-accidentali negotii („náhodné“ kusy obsahu)

-předpokládají výslovný projev stran

-vedlejší ustanovení, která např. odkládají účinky jednání či je jinak modifikují

-navíc musí každé právní jednání obsahovat negativně formulované části:

a) jednání nesmí obsahovat nic nemožného

- že, není nikdo vázán

b) nesmí být contra legem – platnost takového jednání závislá na příslušném zákonu, obyčejně jednání neplatné

c) nesmí být contra bonos mores – proti dobrým mravům

d) neplatné je rovněž jednání in fraudem legis – snažící se obejít zákaz zákona

e) byla-li obsahem smlouva, požadavek určitého plnění a v penězích ocenitelné



Vedlejší ustanovení právních jednání

-možné jen v části naturalia negotii



Condictio (podmínka)

=vedlejší ustanovení, které účinky právního jednání činí závislými na nejisté události

již ze zákona nutnou součástí právního aktu

-za pravou podmínku nelze považovat ani ustanovení týkající se minulosti nebo přítomnosti – postrádá moment nejistoty – splnění

podmínky je objektivně již rozhodnuto, ale jednající o tom zatím neví

-podmínka nutná (condictio necessaria) – váže-li se podmínka na událost, která v budoucnu nastat musí (vyplatím ti 1000, jestli Titus

zemře)

-podmínka nemožná (condictio impossibilis) – za žádných okolností nemůže nastat – lhostejno, zda jde o nemožnost fyzickou nebo právní,

v obou případech bude jednání neúčinné (dám ti 1000, dotkneš-li se nebe) – Sabiniáni poukazovali na takové ustanovení v testamentu, které

nemožná podmínka se v testamentu považuje za nenapsanou

-podobně se posuzují podmínky nedovolené, nemravné, výsměšné, zmatené

-nedovolená podmínka = něco v rozporu s právními normami

-nemravná podmínka = různý obsah

-výsměšné podmínky = jednání, která měla zesměšnit nebo zostudit

-zmatené podmínky

-vadné podmínky neměly vliv na platnost, ale na účinnost právních jednání – význam pro testamenty - starší se zrušuje novějším

-rozdělení podle obsahu podmínek:

a) suspenzívní podmínky (odkládací) a rezolutivní podmínky (zrušovací)

-velmi důležité i pro moderní právo

-suspenzívní – nenastávají účinky jednání hned, ale teprve, je-li podmínka splněna

-rezolutivní – účinky nastupují ihned, ale končí, dojde-li podmínka naplnění

b) potestativní podmínky, kauzální a smíšené

-potestativní – jejich splnění je v moci a vůli toho, kdo má nabývat

-kauzální – takové podmínky, kde záleží na náhodě, vůle či moc oprávněného význam nemají

-smíšené – jsou dílem v moci, dílem mimo ni

c) podmínky affirmativní (předpokládá nějakou pozitivní činnost – např.Titus vystoupí na Kapitol) či negativní (vyžaduje

nečinnost)

-staré ius civile podmínkám nepřálo, tvrdý formalismus (nadbytečné škodí)

-legitimní akty, které musely zůstat bez podmínky – mancipace, injurecese, akceptilace (formální prominutí dluhu), tutori datio

(ustanovení poručníka), hereditatis additio (formální přijetí pozůstalosti

-jiné akty nesnášely jen podmínky určitého druhu: dědic nesměl být ustanoven s podmínkou rezolutivní (bránila zásada semel heres,

semper heres), sny rodiny mohl být ustanoven dědicem jen s podmínkou potestativní (syn měl nepominutelné právo a nemohl o ně beze své

vůle přijít)



Právní účinky podmínek

-dokud není o podmínce rozhodnuto, je právní jednání vázané suspenzívní podmínkou zatím neúčinné – ale k jistým změnám dojde, neb

mínkou

-oprávněnému pod podmínkou vzniká conditione pendente – naděje, že splněním podmínky mu vzejde právo – tzv. spes debitum iri

naděje majetkové povahy

-při podmínce rezolutivní je conditione pendente jednání účinné – oprávněný ani zavázaný nesmí podnikat nic, co by mohlo zabránit

eventuálnímu splnění

-splnění podmínky = nastane-li událost, jež byla předvídána – podmínka se pokládá za splněnou, zmařil-li obmyslně její splnění ten, kdo při

splnění podmínky měl utrpět nějakou újmu

-při splnění suspenzivní podmínky, se stává podmíněné jednání účinným – ex nunc (od teď), některé okolnosti se mohou posuzovat ex tunc

(od tehdy – od okamžiku podstoupení jednání)

-splnění podmínky rezolutivní, účinky právního jednání končí, vlastnické právo se vrací zpět, ruší se všechny dispozice, které byly

v mezičase na jeho úkor realizovány

-zmaření podmínky – nastanou-li okolnosti, za kterých se nemůže nikdy splnit (u suspenzívních – nebudou nikdy účinné, rezolutivní –

končí nejistota a právní stav je definitivní)



Dies (uložení času)

-uložení času váže právní účinky jednání na události, které v budoucnu jistě nastanou – podle vůle jednajícího pak účinky nastanou:

-od určitého termínu (tzv. lhůta počínací)

-nebo končí k určitému termínu (lhůta končící)

-nezáleží, zda je určen datem, či budoucí událostí (až zemřu)

-právo omezené časem – pokládá se za přítomné, odložen je jeho výkon – uložení času nikdy nemá retroaktivní účinky ani při lhůtě končící

-jednání, ke kterým nesmělo být připojeno uložení času – ustavení dědice v testamentu bez lhůty, až do Diokleciána se nemohl realizovat

převod vlastnického práva s končící lhůtou

-čas určovali podle kalendáře, podle lhůty (2 měsíce), určením události

-rčení:

-dies certus an, certus quando (den, který jistě nastane a ví se jistě kdy – např. 24.12.2002)

-dies certus an, incertus quando (den, který jistě nastane, ale neví se kdy – až Titus zemře)

-dies incertus an, certus quando (den není jistý, nastane-li však, ví se jistě kdy – např. až Titus nabude zletilosti – toho se ovšem

nemusí dožít)

-dies incertus an, incertus quando (den je nejistý, neví se ani, kdy nastane – až se Titus bude ženit – vůbec se ženit nemusí)



Modus (určení účelové)

-při lukrativních právních jednáních – při darování, odkazu, ustanovení dědice, při manumissi – mohl dárce či zůstavitel obdarovanému

uložit, aby něco vykonal (aby mu postavil náhrobek, pustil otroka) – tato vedlej okamžité účinky,

modus odkládací účinky nemá, ale je závazný

(podmínka naopak: odkládá a nezavazuje)

-závazný je pouze modus qualificatus – sleduje buď zájem dárce, nebo osob třetích, nebo veřejný zájem

-modus simplex – zájem obdarovaného – není závazný, chápe se jako dobrá rada

-speciální žalobou lze vymáhat splnění modu



Zastoupení

-zásada, že právní jednání má účinky pouze pro ty osoby, které se na něm podílely, jen výjimečně mívalo jednání účinky u osob třetích

(zejména byla-li osoba podřízena v něčí moci) – za podřízeného nabýval přímo majitel moci, pokud z právního jednání vzešly závazky, byl

zavázán sám podřízený (ve zvláštních případech připouštěl praetor tzv.adjektické žaloby proti majiteli moci)

-posel:

-mimořádnou třetí osobou v právním jednání je nuncius (posel) – jen tlumočí cizí vůli, vyřizuje, co mu bylo uloženo – nelze jej užít

k některým formálním jednáním, posel nemusí mít vůbec způsobilost k právním činům – může jej dělat i šílenec či malé dítě

-zastoupení, plná moc:

-zástupce – jedná za osobu jinou, jedná jménem zastoupeného – projevuje vlastní vůli, stojí mimo a účinky se ho týkají jen

výjimečně

-mezi zástupcem a zastoupeným je právní vztah – vyjádřen plnou moci = zmocnění jednat za zastoupeného ve všech věcech

(generální plná moc), nebo jen v některých (speciální plná moc)

-právním základem plné moci – smlouva (obyčejně příkazní – mandatum), někdy zákonem dané úřední postavení (poručník nebo

opatrovník), u právnických osob statut

-smlouva, která předchází může dodatečně schválena – ratihabice

-plná moc je libovolně odvolatelná, zaniká smrtí jedné ze stran nebo zánikem poměru, na němž se zakládá

-zástupce musí mít způsobilost k právnímu jednání, zastoupený způsobilost k právům

protiprávních činů vyloučeno

-náhradník:

- vzájemné dohody

ustanoví náhradníka (jakýsi nepřímý jednatel) – jedná vlastním jménem, vlastním projevem vůle, z jednání nabývá sám, sám se

zavazuje – novým samostatným jednáním:



mandatum jednání podle příkazu

A B C

(zastupovaný) (náhradník)



-A má zájem na plnění osoby C, nevznikne mezi nimi vůbec žádný právní vztah

-ŘP zastoupení neuznávalo, připouštělo pouze náhradnictví

-náhražku za neuznávané přímé zastoupení plnil praetorský edikt – tzv. žaloba institorní (actio institoria) a žaloba exercitorní (actio

exercitoria)

=podpůrné ručení zastoupeného za jednání zástupce, který odpovídal přímo

-exercitor – majitel např. lodi

-insistor – zástupce, či správce

-obě žaloby měly podpůrný charakter

-tato praxe rozšířena zásluhou Papiniana – odpovídal subsidiárně každý, kdo někomu druhému dal příkaz k uzavření jakékoli

smlouvy – proti kontrahentovi se připouštěla actio directa, proti tomu, kdo dal ke smlouvě příkaz actio quasi institoria

-tyto žaloby se zakládají na tzv.adjektické žalobě, kvůli své subsidiárnosti



Neplatnost a naříkatelnost právního jednání

-pro vady a nedostatky při realizaci nemusí mít právní jednání očekávané účinky

-ŘP neznalo rozlišení neplatnosti a naříkatelnosti

-závažné vady jedná

-negotium nullum (jednání neplatné, nicotné)

-nemá žádné právní důsledky

-negotium revocabile – má plné právní účinky, ale tomu, komu by měly být na škodu se poskytují obranné prostředky

-důvody neplatnosti: nezpůsobilost stran k právům, k právním jednáním, nedodržení zákonné formy, nedostatky vůle, fyzické donucení,

jednání contra legem, contra bonos mores

-neplatnost ipso iure – podle civilního práva x neplatnost ope exceptionis –



z práva samého), podle praetorského z námitky

-původně platné jednání se může stát dodatečně neplatným – platný testament se stane neplatným, ztratí-li testátor římské občanství,

zůstane ale platný, onemocní-li duševní chorobou

-částečná neplatnost jednání – není-li neplatná žádná podstatná část

-je-li právní jednání „negotium nullum“, může se na neplatnost odvolávat každý, kdo na tom má nějaký zájem, ve sporech se k neplatnosti

přihlíží z úřední povinnosti (ex offo)

-ŘP již znalo institut dnešní relativní neplatnosti – např.negotium claudians – dvoustranná smlouva uzavřená s nedospělcem je platná pouze

pro dospělého, je-

naříkatelností

-naříkat může ten, komu hrozí z jednání nějaká újma – např. při psychickém donucení, nebo testamentem zkrácený nepominutelný dědic

– neuplatní-li oprávněný odpor, je jednání platné se vším ex tunc (od doby uzavření)

-konverze právního jednání:

-situace, kdy zamýšlené jednání nevznikne pro nějaké vady jako jednání platné, jednající však vadným postupem splní všechny

náležitosti právního jednání jiného

-konvalidace právního jednání:

-výjimečný případ, kdy právní jednání neplatné nabyde bez dalšího platnosti odpadnutím překážky, která zabránila jeho vzniku

-např. zcizení nezletilcových pozemků, stává se jednáním platným, pokud uplynulo 5 let od dosažení nezletilcovy zletilosti



Soudní rozsudky a úřední výroky

-soudní rozhodnutí – povaha deklaratorní (nevytváří nová práva) – deklaruje, co je a co není právem

-výjimku tvoří rozsudky vyhlašované ve sporech o rozdělení společně držené věci, o rozdělení pozůstalosti mezi dědice, ve sporech o

určení mezí sousedních pozemků povaha konstitutivní, rozsudek se stával právní skutečností

-konstitutivní povahu měly i edikty praetora

-za císařství byla konstitutivní některá rozhodnutí císařů – hlavně reskripta



Bezprávné činy (protiprávní jednání)

=každé porušení právem uložených povinností, vyplývající z konkrétních vztahů, ať jde o porušení povinností ze smlouvy nebo o porušení

negativních povinností, vyplývajících z věcných práv

-nová práva vznikající protiprávním jednáním:

a) právo na náhradu škody – protiprávní čin zavazuje především k náhradě škody, pak až k pokutě (ta převažovala ve starším

právu)

b) právo na pokutu

-typy:

-porušuje-li zájmy jednotlivce, je na poškozeném, jak si zjedná náhradu škody, jen on pobírá pokutu –

delictum privatum

-ohrožující zájem celé společnosti – pachatel stíhán v zájmu všech, zodpovídá se před veřejným trestním soudem, postihuje jej

crimen (pl. Crimina) – projednával veřejný soud (iudicium publicum)

-za delikt nebyl považován jakýkoli zásah do cizí zájmové sféry – vždy se muselo jednat o

-civilní právo znalo tři typy deliktů: krádež, poškození cizí věci, urážka na cti

-praetorské znalo: metus (jednání vynucené hrozbou) a dolus (podvod)

obou těchto příslušelo poškozeným actiones poenales proti pachatelům, každá měla vlastní technické označení (actio furti –

z krádeže, actio iniuriarum – urážka na cti, actio doli – z podvodu)

-předpoklady vzniku deliktu:

a) zásah pachatele musel být objektivně protiprávní

-nebylo protiprávní, pokud jednal pachatel v nutné obraně – právo nutné obrany dává lidem sama příroda

-jednání protiprávní v nouzi – pachatel neodpovídá, když poškozený s jeho jednáním souhlasí – zásada tomu, komu se chce, se

neděje bezpráví

b) způsobilost pachatele spáchat bezpráví vědomým činem

-nemohou to být děti a nedospělci, nejsou-li blízcí hranici dospělosti a uvědomují si následky, vyloučeny právnické osoby, šílenci

(kromě světlých okamžiků)

c) bezpráví je třeba klást pachateli za vinu

-lze mu vyčítat zlý úmysl nebo nedostatek opatrnosti

-zlý úmysl (dolus) a nedbalost (culpa) – 2 základní formy zavinění

-zlý úmysl (dolus malus)

=stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ačkoli ví, jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít

-jako dolózní se někdy kvalifikovalo každé jednání proti slušnosti a poctivosti

-nelze smluvně vyloučit odpovědnost pachatele za dolus, neboť ten je vždy odpovědný, pachatel si ale musí být vědom

všech podstatných náležitostí deliktu (proto nejedná ve zlém úmyslu, kdo se zmocnil cizí věci pokládaje ji za vlastní)

-dolus byl pojmovým znakem krádeže i loupeže, urážky na cti a obou praetorských deliktů

-culpa:

=stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná a neuvědomuje si škodlivé důsledky, které by jeho jednání mohlo

mít

-záleží v jednání pozitivním i v opomenutí (nekonání)

-k určení toho, co je nedbalé, se užívalo abstraktní měřítko pečlivosti a ostražitosti starostlivého otce rodiny

-rozlišení v justiniánském právu:

i. culpa lata (hrubá nedbalost)

=až nepochopitelná neopatrnost, když někdo udělá něco, co by nikdo jiný neudělal

-nabízí se vysvětlení, že pachatel škodu způsobit chtěl

ii. culpa in concreto (relativní nedbalost)

-opatrnost se měří konkrétně podle dlužníka, o kterého se jedná – jeho opatrnost v nakládání s cizím majetkem

se posuzuje podle pečlivosti, kterou věnuje svým věcem vlastním

iii. culpa levis (culpa omnis – nedbalost obyčejná)

-zahrnuje oba stupně předchozí, říká se jí také culpa omnis (všechna) – průměrná péče posuzovaná podle

obecného měřítka starostlivého hospodáře

iv. custodia (odpovědnost za náhodu)

-ručení za náhodu – ručení za nezaviněné bezpráví, postihující majitele živností, poskytujících ubytování anebo

bylo důsledkem některých smluv (commodatum, locatio conductio operis)

-za Justiniána chápána jako porušení péče, kterou svým věcem věnuje pečlivý otec rodiny

-o tom, jaký stupeň se kdy má přičíst, neplatilo v ŘP obecné pravidlo – rozhodovaly speciální normy platné pro

jednotlivé delikty či smlouvy

-error (omyl) = neznalost pravého stavu věcí, blízek ignorantii – zásady o nich do jednoho pravidla

- – ve styčných bodech platí pro omyl i zavinění stejné odpovědi

-error probabilis (pravděpodobný, omluvitelný) – pouze týká-li se skutkových okolností

-neomluvitelný – týká-li se omyl práva, právo musí znát každý – neznalost neomlouvá

-výjimky: ignorantia iuris promíjena nezletilcům, vojákům, ženám, venkovanům, ale jen, byla-li jim ke škodě



Tempus (čas)

-trvá-li faktický stav delší dobu, mění se podelší době na stav právní (vydržení), jindy čas působí ztrátu práva, není-li delší dobu vykonáváno

(promlčení)

-význam pro věkové hranice, procesní lhůty, pro domněnku otcovství

-různé způsoby počítání:

-kalendář (nejprve počítali podle romulského, pak juliánského) – rok měl 365 dní, den trval od půlnoci do půlnoci

-lhůty končí uplynutím celého posledního dne (při promlčení), jindy stačí začátek posledního dne (při vydržení)

-dny se počítají jako celky, jen výjimečně podle denních okamžiků (při dosažení zletilosti)

-tempus continuum (souvislý čas) = počítání den po dni

-tempus utile (užitečný čas) = počítání jenom těch dní, kdy mohl být proveden určitý právní úkon nebo kdy bylo možno

podstaoupit obřad formálního přijetí pozůstalosti,…

-neberou se v úvahu dny, kdy z objektivních nebo subjektivních důvodů nebylo možno jednat

-pro počítání lhůt, které při podání různých žalob dávali praetoři





Římský proces civilní

Svémoc a soudní organizace



Svémoc

-význačná úloha v předstátních společnostech – i v bliky

-již Z12D omezoval svémoc – přesně stanovila její užití proti zloději dopadenému při činu – pouze, byl-li chycen v noci nebo ve dne se

zbraní v

-republikánští praetoři bojovali proti svémoci interdikty – zabraňovali oprávněným, aby použili svémoc

-již za republiky umožněna svémoc jen v případech nutné obrany, nouze a při tvrdošíjném odporu protivníka dostavit se před soud

-ze soukromých práv ovšem soudy projednávaly pouze případy, které sa kde není

žalobce, není soudce

-akuzační princip – zahájení soudního jednání z iniciativy soukromé osoby x inkviziční princip – iniciativa stíhání pachatele vychází od

státu (typicky v trestním právu)

-projednání nároku upraveno speciálními předpisy – od okamžiku, kdy žalobce (actor) podává žalobu (actio)

žalovaného (reus) rozsudkem (sententia)

-lex Iulia de vi privata (zákon potírající svémoc – vydán buď za Caesara nebo za Oktaviána) –

projednávají trestní soudy, trest konfiskace 1/3 majetku



Římské soudy a jejich organizace

-v nejstarší době nositelé jurisdikce – králové dva konzulové, k nim pak přibyl městský praetor

-v záležitostech trhových vykonávali jurisdikci vedle praetora také kurulští aedilové

-přibyl praetor cizinecký – jurisdikce ve sporech cizinců anebo cizinců s římskými občany

-soudy venkovské měly střediska ve městech, kam se vysílali soudní praefektové, koncem republiky stálé orgány v podobě duumvirů

nebo quatuorvirů

-v provinciích soudili správcové – někdy sami, jindy zastoupeni nižšími úředníky

-za císařství

-nejvyšší soudní moc císař – pověřoval své úředníky – hlavně praetory, praefekty, bývalé konsuly

-za dominátu – přešla na tyto jurisdikce úplně

-na římských soudech projednávány hlavně spory o právo – tzv.řízení sporné x řízení nesporné se také konalo – např. při injurecessi, při

propuštění otroka per vindictam

-rozdělení procesu na dvě stadia

-in iure - první stadium před soudním úředníkem – praetorem

-apud iudicem (iudicium) – druhé stadium – před soukromým soudcem – nebyl státním orgánem, ale státem zmocněnou

soukromou osobou k vyřešení případu a vyhlášení rozsudku

-obyčejně jeden soudce – mohl si zřídit poradce, zkušené právníky, nemusel mít zásadně právnické vzdělání

-šlo-li o odborný odhad, dosazovali se na místo jednoho soudce arbitrum

-jen výjimečně větší sbory – např. decemvirové za republiky – 10tičlenný orgán volený lidovým shromážděním jako

nižší magistratura – splynuli brzy s centumviry – sborový orgán o 105 členech (za císařství 180) – soudil majetkové

záležitosti, za císařství jen dědické spory

-ve sporech mezi cizinci a cizinci s římskými občany rozhodovali rekuperátoři

-v určitých případech provedl vyšetření sám praetor a sám poté vydal rozhodnutí –

císařství se počet těchto ještě rozšířil a vznikl nový procesní typ – extraordinární kognice

-vyvíjela se vedle řádného řízení ve dvou stadiích, posléze se stala řádnou formou – když Dioklecián odstranil rozdělení na ius a

iudicium a odstranil řízení před jediným soudcem

-původně soud jen v Římě – ti – zásada žalobce následuje

žalovaného na jeho soud – jako důvody určující příslušnost: místo původu, místo starého bydliště, místo úřední působnosti

-soudy speciální – soud místa, kde měla být splněna smlouva, o kterou se jednalo, nebo místa, kde byl spáchán zločin

-soudní jednání – veřejné, až za císařství také tajné, platily dies fasti (dny, kdy je povoleno se soudit)

-Z12D – soud musí začít před polednem, končit před západem slunce

-stranou mohl být každý se způsobilostí k právům, zcela vyloučeni otroci a cizinci, osoby podřízené otcovské moci mohly být žalovány,

samy však žalovat nesměly

-za děti, šílence, právnické osoby jednali poručníci, opatrovníci, statuty určení zástupci

-bezectní vyloučeni praetorem z některých procesních úkonů



Vývojová stadia soudního řízení



Řízení legisakční

-nejstarší forma, tvrdý formalismus

-započetí –

-formalismus omezoval jak obě strany, tak i soudního magistráta

-dvě stadia

-mohlo být aplikováno pouze za panství primitivních agrárních poměrů, nepružné formy odstraněny s rozvojem hospodářských a

společenských vztahů

-polovina 2.století př.n.l. lex Aebutia –



Proces formulový

-vznikl ještě před Aebutiovým zákonem – vznikl nejspíše jako volnější a pružnější způsob projednávání sporných záležitostí v soudní praxi

cizineckého praetora – možnost vyhnout se

ceremoniálům, formalismům, symbolickým jednáním

-vyvíjel se paralelně s dále působícím procesem legisakčním praetora městského

předmětem nenávisti

-Aebutiův zákon zavedl formulový pouze fakultativně

-dva Juliovy zákony po sto letech jej prohlásily za obecně závazné

-byli bychom o legisakcích dnes již nic nevěděli, kdyby nám na ně přemoudrý Gaius nezanechal jako jediný z římských klasických

právníků odkaz, následkem čehož se o legisakcích nyní můžeme svorně učiti

-dvě stadia řízení před cizineckým praetorem:

a) in iure

b) iudicium

-ve druhém stadiu soudili i lidoví soudci - rekuperátoři

-praetor měl volnější postavení – nebyl vázán jen normami prá

druhém stadiu závislí na praetorovi

-praetor tyto instrukce vypracoval v formula nebo concepta verba

(slovní shrnutí)

-text měl na konci příkaz k odsouzení nebo k osvobození žalovaného – podle toho, zda se výpovědi shodují s

byl tímto příkazem vázán, jeho hlavním úkolem bylo prověření pravdivosti výpovědí žalobce a obžalovaného – výslechy,

předkládání listin, doličné předměty,…

-soudce dodá pevný právní základ praetorovu právnímu nálezu a může jej vyhlásit jako rozsudek

-roste tak samostatnost praetorova rozhodování:

-důraz na ekvitu (rovnost moci svého imperia zavádí nové principy pružně reagující na nové sociální a hospodářské poměry

-měl možnost mimo ius civile uplatňovat i normy práv cizího původu či vlastní normy praxi platilo jen do té míry, do

které byl praetor ochoten je respektovat

-vlastní stanoviska prohlašoval v praetorském ediktu

-postup opatrný – nevyskytovaly se principy diametrálně odlišné od ius civile, pouze jej mírně opravovaly či doplňovaly, často ale

zásadním způsobem

-např. některým lidem zajišťoval takové postavení, že ač nebyli dědici a neměli k dědění titul, ocitli se v jeho postavení

-prostředkem k realizaci základních změn se stala formula (=písemná instrukce, kterou na konci stadia in iure původně jen

cizinecký, později i městský praetor spolu se stranami sepisoval jako závaznou směrnici pro soudce stadia druhého)

-příklad dochovaného formulového textu: Titus budiž soudcem! Vyjde-li najevo, že věc, o kterou se jedná, je v kvirickém vlastnictví Aula Ageria a nebude-li podle tvého

rozhodnutí ta věc Aulovi Ageriovi vrácena, odsuď, soudče, Numeria Negidia ve prospěch Aula Ageria k takové peněžité sumě, jakou bude mít hodnotu ta věc! Nevyjde-li (vlastnictví

Aula Ageria) najevo, osvoboď (žalovaného)! (Aulus Agerius žalobce, Numerius Negidius žalovaný)

-složení formuly:

a) iudicis nominatio (jmenování soudce) – do čela formule jméno osoby, kterou si strany vybraly z alba soudců, nebo jim byla

magistrátem určena, nedohodly-li se

b) intentio (tvrzení žalobního nároku) – právní základ, nemusela ji obsahovat každá formule, někdy tvořila intence přímo celý text

formule

-intence se značně

I) actiones in ius concepae - intence odkazující na ius civile

II) actiones in factum conceptae - intence odkazující na nové normy

-brzy se i v civilním i v praetorském právu vytvořily vzory, které v pregnantních formulacích zachycovaly podstatné znaky toho či

vzor

-z typizačních vzorů posléze vzešlo i další rozdělení:

i) actiones directae (žaloby přímé) – žaloby původní, které byly rozšiřovány žalobami pomocnými

ii) actiones utiles (pomocné) – v případě, že intence podle návrhu žalobce zahrnovala některé nové doposud ve

vzorcích neuvedené skutečnosti, které posléze praetor uznal a dal žalobě název pomocná – actio utilis nebo ad

exemplum (podle vzoru) žaloby původní

-zvláštní druh – tzv.žaloby s fikcí (actiones ficticiae)

-nároky civilního práva, jehož aplikaci nějaká skutečnost bránila, nebo naopak nedostatek nějaké skutečnosti



c) demonstratio

-intence může být – právní důvod vzniku

žalovaného závazku

-obvyklá v žalobách bona fidei

d) condemnatio (příkaz k odsouzení)

-rozsudek buď odsuzoval nebo osvobozoval, zněl vždy na peníze soukromém procesu platil princip pekuniární kondemnace =

ať byl žalobcův nárok jakýkoli, musel soud provést jeho ocenění v penězích (litis aestimatio)

-tato zásada nevýhodou pro žalobce – nebyl způsob, jak vynutit vydání věci, pomáhal zčásti tzv. arbitratus de restituendo =

-li, vypočítávala se

kondemnační suma, za trest se mu zvyšovala, někdy až na čtyřnásobek

-příkaz k odsouzení míval někdy omezující dodatek – např. stanovení maximální hranice kondemnační sumy – tzv. taxatio

-tzv. formule se záměnou subjektů – obcházela problém nepřípustnosti zastoupení tak, že intenci stylizoval jménem

zastoupeného, příkaz však vydával na jméno zástupce

-dva druhy procesních zástupců:

-kognitor = zástupce ustanovený slavnostními slovy v přítomnosti odpůrce

-prokurátor = obyčejný zmocněnec

-za žalovaného mohl do sporu vstoupit kdokoliv i bez zmocnění

-obrana žalovaného:

-nejjednodušeji – popření intence

-nebo intenci nepopírá ius civile i z jiných skutečností –

praetor tyto skutečnosti do formule zapsal a soudce se jimi musel zab

žalovaného buď osvobodil nebo odsoudil

-toto uznání ve formuli praetor formuloval jako negativní podmínku odsouzení – těmto námitkám se říkalo exceptiones

-excepce rovněž nástrojem proti starým formalismům – když stylizace intence vytvářela nové instituce

-exceptio doli – dvojího druhu:

i) exceptio doli specialis (a navíc praeteriti) - jako běžná námitka

-že žalobce jednal se zlým úmyslem

-specialis proto, že jde o podvod v určité situaci, praeteriti – je již v čase skončena

ii) exceptio doli praesentis (nebo generalis)

-

podvod se realizuje až přímo v soudním řízení – je přítomný (praesentis) a je obecný (netýká se

konkrétního jednání, generalis)

-námitky, které uznával jen praetor – nutno zapsat do formule, jinak k nim nemohl soudce přihlížet x námitky

civilního práva se zapisovat nemusely, mohly se uplatňovat kdykoli – toto neplatilo ve sporech bona fidei, zde mohla být

exceptio doli uplatněna i bez výslovného uvedení ve formuli a navíc v kterékoli fázi řízení

-rozdělení procesních námitek:

i) dilatorní (působí jen určitý čas)

ii) peremptorní (působí trvale)

stejné účinky – odmítnutí žalobce a definitivní ztrátu nároku

e) praescriptiones (co je napsáno vepředu)

-bývalo třeba upozornit soudce, že se nemá zabývat celým rozsahem žaloby, ale jen částí

-tzv. pluspetice – vedla by k zamítnutí celého nároku

-praescriptiones pro autore – ve prospěch žalobce x praescriptiones pro reo – ve prospěch žalovaného



Litiscontestatio

-zakončovala první stadium formulového procesu, znalo ji již legisakční řízení

aetora

s ují

rozhodnutí sporu do rukou nestranného soudce

-litiskontestace považována za začátek sporu závažné právní účinky:

-měnila povahu práv a povinností sporových stran

-tzv. novace = smlouva, kterou strany obsah staré obligace vtělují do obligace nové – za novaci se považovala i

litiskontestace, jednalo se o novaci nutnou vznikající na základě procesního pravidla

-nárok žalobce se měnil na nárok na odsouzení žalovaného, povinnost žalovaného se měnila na povinnost splnit rozsudek



re (právo, jež bylo základem žaloby vzalo litiskontestací jednou provždy za své)

-po litiskontestaci bylo vyloučeno provádět ve formuli změny

-přepis formule umožnil praetor jen v závažných případech – zemřel-li soudce nebo žalobce či žalovaný, nebo odpřísáhl-

li soudce, že mu není jasná podstata sporu

-právní stav v okamžiku litiskontestace základem pro vynesení rozsudku

-tedy žaloval-li někdo pohledávku, která v okamžiku litiskontestace nebyla ještě dospělá, ztrácel spor a naopak: zaniklo-li

žalobcovo právo až po litiskontestaci např.zaplacením dlužníka, nemělo to na rozsudek žádný vliv a žalovaný byl stejně

tomto postavení osvobozen, i když mu

podle litiskontestace hrozilo odsouzení

-litiskontestací se zvyšovala odpovědnost žalovaného

-názor, že žalobce by měl rozsudkem dostat tolik, kolik mohl mít v

náhody a povinnost vydat žalobci všechny plody, od okamžiku litiskontestace vytěžené

-litiskontestací přecházely všechny žalované nároky na dědice – i které by jinak smrtí zanikly (urážka na cti)

-předmět sporu nesměl být po litiskontestaci ani žalobcem ani žalovaným zcizen



Rozsudek

-dle starého řízení se řízení apud iudicem konalo třetí den po litiskontestaci – zahájeno dopoledne, skončilo před západem slunce

-jádrem důkazní řízení vedené soudcem – rozsudek vždy podobu peněžního vyjádření

-konalo-li se druhé stadium před soudcovským sborem, rozhodovala nadpoloviční většina

-ve druhém stadiu nebyla přítomnost stran obligatorní, pokud přišel jen jeden ze soupeřů, soudce ještě nějaký čas počkal, pak vynesl

rozsudek ve prospěch přítomného

-nebylo odvolání ihned nabýval právní moci

-pokud formule byť v sebemenší maličkosti neodpovídala skutkovému stavu, musel žalobcův nárok zcela odmítnout – toto zejména u žalob

s nejasnou intencí

-existovala tzv. iudicia bonae fidei = řízení v dobré víře – zde se braly ohledy na slušnost a poctivost stran x iudicia stricta = žaloby na

ce musel rychle posoudit skutkovou podstatu a vynést rozsudek – tyto žaloby hlavně

z formálních kontraktů (z mutua, z condictiones sine causa) -li žalobce méně,

k menší částce, nárok na zbytek ale nezanikal, musel tedy žalovat dodatečně

-dopouštěl-li se žalobce tzv.pluspetice – žaloval-

-čtvero chápání pluspetice:

i) pluris petitio tempore (pluspetice časem) – žaloval-li žalobce nedospělou pohledávku, chtěl časově víc, než nač měl nárok

ii) pluris petitio loco (luspetice místem) – žaloval-li žalobce na jiném místě, než měl nárok

iii) pluris petitio causa – když žalobce neodůvodněně měnil práva či povinnosti dlužníka

iv) pluris petitio re (pluspetice věcí) – žalovaný dlužil deset tisíc, žalobce žaloval na 11

-rozsudek má obyčejně deklaratorní povahu –

pro strany závazný, považuje se za pravdu i kdyby byl obj – někdy ipso iure (z práva

samého), někdy ope exceptionis (v důsledku věci rozsouzené)

-i rozsudek chápán jako nutná novace, měnil-li se litiskontestací žalobcův nárok na právo na odsouzení žalovaného, mění se tento nárok

rozsudkem na právo na splnění rozsudku – iudicatum facere oportere



Kogniční řízení (extraordinaria cognitio)

-formulový proces užíván i za císařství, i za doby klasických právníků představoval normální typ

-váha soudních úředníků za císařství ještě posílena, již za Oktaviána začala být některá nově vznikající práva rovnou přikazována do

výlučné pravomoci určitých úředníků – odpadalo druhé stadium

rukou jednoho soudce

- řízení mimořádné (extraordinaria cognitio)

-při sporech o zřízení věna dceři v moci otcovské, u fideikomissů,…

-císařský soud se de facto stal nejvyšším

-císař rozhodoval někdy sám, nebo zastupován úředníky

- tzv. reskriptový proces – jedna strana se obracena na císaře s osobně podanou žádostí o dobrozdání ve

en, tento postup byl však

velmi nákladný

-císařská extraordinaria cognitio a formulový proces se vyvíjely paralelně skoro tři století

-Diokleciánova reforma koncem 3.století

-zavedl kogniční řízení jako jedinou formu v celé říši mého procesu, jediným úředníkem, který vedl

celý spor byl městský prefekt

-další článek likvidace starých republikánských forem a institucí

-definitivně soudy rozděleny na nižší a vyšší volacího

neboli apelačního

-od nižšího soudu odvolání ke správci provincie nebo prefektovi města, od těch pak k císaři, k císaři se mohl dostat jakýkoli spor

bez ohledu na místo

-odvolání novinkou – za procesu formulového možno dosáhnout odvolání jen intercessí magistráta stejně postaveného či vyššího

nebo zákrokem plebejského tribuna – ti ale opatření jenom rušili (kasační účinek)

-mizí i princip pekuniární kondemnace – rozsudek nyní zněl zásadně na to, co bylo skutečným zájmem žalobce

-další změny:

i) litiskontestace – přenáší se na okamžik, kdy strany před soudem skončí svá podání

ii) předvolání na soud upraveno tak, že žalobce podá písemně žalobu, soud ji doručí žalovanému

iii) nepřítomnost strany není důvodem k odsouzení – kontumační řízení může pro nepřítomného skončit i pozitivně

iv) pluspetice již nevede ke ztrátě procesu, žalovaný odsuzován na příslušné mínus, musí hradit zvýšené soudní výlohy



Mimořádné prostředky magistrátské

1) praetorské stipulace

=fromální sliby, závazné dle ius civile – praetor nutil osoby, aby se stipulací zavázaly k nějaké činnosti nebo nečinnosti

-formulace slibů vyhlašovány v ediktu

2) praetorské interdikty

-nejvýznamnější, velmi staré –

svémocnému rušení stávajících poměrů osobních i majetkových – na žádost soukromé osoby i na žádost kohokoli z občanů v zájmu

interdicta privata a interdicta publica

-v situacích, kdy selhávala úprava ius civile – nové, neznámé instituce (např.zástavní právo pomocí interdicta Salvianum)

-rozlišení podle obsahu:

i) interdicta prohibitoria (zakazovací)

ii) interdicta restitutoria (obnovovací)

iii) interdicat exhibitoria (příkaz něco vykonat nebo vydat)

-šlo-li o veřejný zájem abavení věci) x soukromý zájem – nerozhodoval ihned, ale

vydával nový příkaz, ten byl základem pro další postup jednání, které probíhalo již před soukromým soudcem – jeho základem formule,

která shrnovala obsah dřívějšího praetorského interdiktu

-interdikta z hlediska postavení stran:

-interdicta simplicia – jedna strana žalobce, druhá žalovaný

-interdicta duplicia – obě strany postavení žalobce i žalovaného – zejména u interdiktů držebních

3) missio in possessionem (uvedení do držby)

-opatření, kterým praetor poskytoval ochranu ohrožené osobě – umožňoval jí, aby se ujala protivníkova majetku

4) restitutio in integrum

-mimořádný prostředek proti některým příkrostem ius civile –

zbavoval normu ius civile účinnosti, obnovoval dřívější stav jakoby k události, která vyvolala nežádoucí účinky, nebylo došlo

-podmínky restituce později zveřejněny v praetorském ediktu, restituci začali udílet i nižší magistráti

-obecné podmínky: někdo musel utrpět škodu, nebylo lze ji odvrátit běžnými prostředky, vznik škody musely omlouvat závažné

okolnosti: nezletilost, nepřítomnost, kapitisdeminuce

-nezletilcům se restituce poskytovala i za škody, které utrpěli činností svých opatrovníků, nepřítomnost musela být omluvitelná,

vedle kapitisdeminuce se někdy uznával i dolus, vis ac metus a omyl

-restituce vyloučena, způsobil-li někdo škodu vlastním dolózním jednáním, dále proti propuštění otroka na svobodu, proti rodičům

a patronovi

-udělovala se na základě žádosti

-restituční řízení mělo dvě stadia:

i) iudicium rescidens

-v prvním jednal magistrát bez porotce, rozhodoval o restituci

ii) iudicium rescissorium

-probíhalo před porotcem



Promlčení žalob

-civilní žaloby nepromlčitelné

-žaloby terminované se vyskytovaly až v jurisdikci magistrátské – roční lhůty k jejich podání (souviselo s funkčním obdobím magistrátů)

-magistrátské actiones temporales – nutno realizovat intra annum utilem – po uplynutí příslušela žalovanému námitka exceptio

temporis

-Theodosius II. (408-450) – sjednocení úpravy

-civilní žaloby podrobeny tříletému promlčení

-dosavadní actiones perpetuae – pro žaloby s třicetiletou promlčecí lhůtou

-věčné a nepromlčitelné zůstaly jen žaloby speciální – žaloba o zrušení věčného společenství, žaloby o práva rodinná,…

-předpoklady promlčení:

-promlčecí lhůta začíná běžet v okamžiku, kdy je žalobu možné podat na soud

-jde o actio nata (narozená) – u práv věcných v momentu, kdy bylo právo porušeno, u obligačních kdy vznikla obligace,

nebo když nastal okamžik její splatnosti

-žaloba na odvrácení zástavy se promlčuje od okamžiku, kdy vznikl zástavou zajištěný dluh, žaloba na navrácení věna

od rozvodu

-promlčení žaloby může být přetrženo

-každým výkonem žalobního práva, např. zaplacením části pohledávky, úroků, zřízením zástavy, litiskontestací,

v justiniánském právu insinuací (doručením žaloby žalovanému)

-přetržení = propadnutí lhůty zatím proběhlé, začne-li promlčení znovu, začne od začátku

-když se promlčení jen zastaví – nastane-li situace nebo okolnost, za které promlčení nemůže vůbec začít anebo

pokračovat

-od okamžiku actio nata musí uplynout 30 let, delší lhůty měly jen žaloby ve prospěch církve a zbožných nadací (40 let)

-kratší lhůty 1 rok, 6 měsíců, někdy i 2

-důsledky promlčení:

-v obligačním – zánik práva samého, nezůstane ani obligatio naturalis

-právo věcné – nebude jej lze prosadit proti odpůrci a jeho dědicům, proti osobám třetím však právo bude trvat

-zásadně nepromlčitelné námitky (exceptiones) – jejich uplatnění nezávisí jen na vůli toho, kdo námitku má, musí čekat, až bude žalován,

může-li však uplatnit své právo vedle námitky také žalobou, promlčení nastane, a to i pro účely obrany



Exekuční řízení a konkurs

-dvojí podoba rozsudku v soukromém procesu:

- spor prejudiciální

-pravidelně je cílem definitivní zjištění práva a uvedení tohoto práva do souladu se skutečným stavem

-k tomu ŘP poskytovalo lhůtu 30dnů, kdy měl odsouzený dobrovolně udělat to, k čemu byl odsouzen, pak nastává

donucení státní moci exekucí

-exekuční řízení

-zahájeno podáním actio iudicati (žaloby z rozsudku) – vedla přímo k zabavení všeho dlužníkova majetku – praetor na základě

žádosti věřitele (vítězného žalobce) povolil zmocnit se dlužníkova jmění a rozprodat je do výše pohledávek – umožnění detence

dlužníkova majetku

-byl ještě vyhlašován konkurs – vyzývali se ostatní dlužníkovi věřitelé, aby se k

se stal osobou bezectnou

-přihlášení věřitelé volili správce konkurzní podstaty (magister bonorum) – tento měl ve veřejné dražbě majetek jako

celek prodat tomu kupci, který by nabídl nejvíce bonorum emptor – nabýval majetek univerzální

sukcesí, ale jen dle praetorského práva, na vydání věci měl držební interdikt, pro pohledávky a dluhy exekvovaného měl

actiones utiles – žaloby s fikcí, že je dědicem kridatářovým anebo žaloby se změnou subjektů v intenci a kondemnaci

-bonorum emptor mohl žalovat a být žalován pouze na procento, za které konkurzní podstatu vydražil, za neuhrazený

zbytek zůstával věřitelům dále zavázán kridatář sám

-změna v justiniánském právu – kridatářovo jmění se neprodávalo jako celek, ale po kusech

-nutný společný postup věřitelů ve vymáhání pohledávek od zahájení konkurzu, pokud ale zde byly i pohledávky

privilegované, musely být uspokojeny přednostně a úplně (pohledávky fisku, císaře, císařovny,…), práva zástavní nebyla

konkurzem dotčena

-do konkurzní podstaty se zahrnují jen kridatářova aktiva, cizí věci se vylučují – jejich vlastníci mají na jejich vyjmutí

tzv. excisní žalobu – jsou separatisty ex iure dominii

-někteří věřitelé mohou žádat, aby byli uspokojeni z určité části majetku kridatáře – tzv. separatisté ex iure crediti

-kridatář má i po zahájení řízení k majetku dispoziční právo, nejsou však proti věřitelům účinné – mají dokonce právo

odporovat některým dispozicím, podstoupeným ještě před zahájením konkurzu, byly-li provedeny in fraudem

creditorum

-stejné důsledky postihnou dlužníka v případě:

-že se skrývá, aby se vyhnul žalobě

-že podle Juliova zákona nečekal na odsouzení a provedl cessio bonorum – vydal dobrovolně vše věřitelům

-podstoupil kapitisdeminuci, nový majitel moci nepřevzal jeho dluhy jako celek

-zemřel bez dědice

-neobhajoval se ve stadiu in iure a zůstal tak indefensus

-ve stadiu in iure uznal žalobní nárok, dal ve všem žalobci za pravdu (confessio in iure)

-byl-li někdo žalován žalobou obecnou, jíž se prosazuje absolutní právo, neměl povinnost vstoupit do sporu, stačilo

přestat s působením na cizí věc

-při žalobě osobní, při žalobě z práv obligačních – už v

nesplnil-li to, byl indefensus a nastala exekuce

-uznání nároku in iure vedlo k zahájení exekuce jen pokud žalovaný uznal žalobcův nárok na určitou sumu peněz, kde chyběla

podmínka přesné sumy, měl být žalovaný donucen, aby ji upřesnil

-v době poklasické kleslo uznání nároku v prvém stadiu na pouhý důkazní prostředek, v kogničním řízení dvojí hodnocení odpadlo,

poklasická doba byla v hodnocení volnější

-ve vyspělém ŘP byla prováděna pouze majetková exekuce, dlužník se od lex Poetelia Papiria (326 př.n.l.) z exekuce vylučoval

-lex Iulia z roku 17 př.n.l. – podstoupí-li dlužní své jmění dobrovolně věřitelům, nestíhá jej infámie a má beneficium competentiae = právo

na zachování určité části majetku „negeat“ (životní minimum)

-od konce republiky vedena majetková exekuce většinou na celém majetku, od císařství možno po dílech – ty zabavili úřední zřízenci,

nejprve movitosti, pak nemovitosti, žalobci k těmto zastaveným věcem vznikne exekuční právo zástavní – po 60 dnech veřejná dražba,

věřitel z výtěžku uspokojí svou pohledávku, přebytek vrátí dlužníkovi





Římské právo rodinné

Právo manželské

-v nejstarších dobách – rodina monogamní, patriarchální, rozsáhlá pravomoc muže nad vlastními pokrevními příbuznými i nad cizími

lidmi – manželky synů,… otroci

-stará římská rodina = jednota osob a majetku, nad obojím svrchovaně vládne pater familias

-názvosloví: familia (rodina, pater familias (otec rodiny), mater familias (taka rodiny), filii (synové a dcery), nepotes (vnuci a vnučky),

personae in mancipio (cizí osoby přiřčené rodině pro nezaplacené pohledávky), servi (otroci)

-pater familias:

- rodiny, jehož otec







Římské občanství

-manželství = svazek uzavíraný v zájmu muže, úmysl muže vzít si ženu a mít ji jako manželku a jako matku legitimních dětí (affectio

maritalis) – pokud manžel tuto vůli ztratil, manželství končilo

-naprostá podřízenost ženy – opouštěla původní rodinu –

agnátských vztahů a vznik manželské moci nad její osobou + nové agnátské vztahy, na manžela přecházel všechen její majetek

-manus

s manželskou mocí nad ženou)

-žena se vstupem do manželovy rodiny stávala mater familias, byla personou alieni iuris – v postavení filiae loco (v postavení dcery),

k dětem sororis loco (v postavení sestry) dědickém právu – byla povolávána spolu s dětmi

v první skupině tzv. vlastních dědiců

-manus dob nejstarších:

-muž mohl ženu trestat, za tvrdé tresty mu hrozila cenzorská důtka

rozvod) nebo ztrátou části věna

-mohl ženě ustanovit poručníka v poslední vůli

-měl vindikační žalobu proti každému, kdo by mu ženu zadržoval a praetorské edikty „de liberis exhibendis, ducendis“

-manžel se stal vlastníkem všech ženiných aktiv a rovněž všeho, co žena nabyla

-nová podstatně volnější forma – matrimonium sine in manum conventione:

-žena nepřestupuje do rodiny manžela, zůstává sui iuris

není tedy agnátkou svých vlastních dětí

-muž nemá manus, ani jinou moc, dojde-li ke kolizi, musí manžel ustoupit existující moci –

prostředky proti tomu, kdo by jeho moc nad dcerou rušil – vindikační smlouva a praetorské edikty „de liberis exhibendis,

ducendis“ – účinné proti třetím osobám i proti manželovi

-za Diokleciána vyhlášeno pro manžela interdictum de uxore exhibenda et ducenda – účinné i proti nositeli moci otcovské

-tzv. volné manželství – manželství bez manu – další znaky: manželé osvobozeni od povinnosti svědčit proti sobě, jeden proti

druhému nesměl užít infamující žalobu nebo poenální žalobu

-manželství volná i přísná praktikována po celou dobu republiky

definitivně mizí až za Justiniána

-klasičtí právníci dovedli institut manu konzervovat a využívat jej jinak:

-oddělili manus od manželství, aby jej použili ke kapitisdeminuci, která působila osvobození ženy od agnátů, možno jej

užít i k volnějšímu pořízení testamentu – žena se podřídila manželské moci některého ze svých důvěrníků – s cílem ne

uzavří moci propouštěl a stal se jejím zcela

povolným poručníkem

-legitimní manželství

-pouze osoby s connubiem – cives Romani, a cizinci, jež jej dostali jako privilegium

-manželovi zřizovalo legitimní manželství otcovskou moc nad dětmi, pouze ono zakládá agnátské vztahy

-manželství bez connubia

- matrimonium iuris gentium – zde nevznikala muži nad dětmi

otcovská moc, ani agnátské příbuzenství

-dle ius civile nemělo právní účinky, šlo sice o řádné manželství, leč stupně nižšího



Konkubinát a contubernium

-konkubinát:

i, ne

kvůli plození dětí“

-obyčejně šlo o lidi se zákonnou překážkou manželství

-faktický poměr, ne právní

-děti z nemanželské, otci nevznikala otcovská moci, příbuzenství počítáno pouze ze strany matky

-až za křesťanství se stal monogamním, vylučoval řádné manželství, což platilo i naopak

-contubernium:

=soužití otroka s otrokyní i soužití svobodného s nesvobodným

-čistě faktický vztah, závislý na vůli majitele otroka, nemá žádné právní důsledky, nezakládá ani práva z kognace, kognace však

může být po propuštění překážkou manželství

-senatusconsultum Claudianum – hrozilo zotročením svobodné ženě, která by přes trojí varování pána neustala v soužití s jeho

otrokem

-první úprava otrockého manželství až za Konstantina Velikého – císař při prodeji císařských statků doporučuje přihlížet

k otrockým rodinám a pokud možno neoddělovat děti od rodičů



Uzavření manželství



Matrimonium legitimum

-vzniká smlouvou mezi mužem a ženou, pokud jsou snoubenci osobami alieni iuris, je vyžadován souhlas otce, nebo agnáta v čele rodiny

-snoubenci musí být způsobilí k uzavření smlouvy, řádně projevit svou vůli, splnit formu, je-li předepsána

-způsobilost stran:

-nemohou: cizinci bez connubia a otroci, nedospělci (ženy do 12, muži do 14), duševně choří, impotenti, kleštěnci, ti, kdo žijí

v manželství, které bylo rozvedeno = absolutní překážky manželství (vylučují manželství s kýmkoli)

-relativní překážky (vylučují uzavření manželství jen s někým):

i) kognace – pokrevní příbuzenství

-vyloučeni všichni v linii přímé, v linii po –

dovoleno se ženit se s dcerou bratra

-pro agnaci platilo to samé, v linii pobočné jen po dobu jejího trvání

-švagrovství bránilo pouze v linii přímé a navíc bez právní sankce

-

ii) rozdíl stavu

-do 445 př.n.l. zákaz sňatků mezi patriciji a plebeji

-lex Iulia a lex Papia et Poppaea za Oktaviána zakázaly sňatky mezi svobodnými muži a některými bezectnými ženami,

senátoři se nemohli ženit s

odstraněno za Justiniána

iii) tutela – poručenství - nemohl ji ani provdat za svého syna – poručník si nesměl ulehčovat složení účtů z poručenské správy



iv) křesťan vs. Žid – za pozdního křesťanství

v) manželství mezi únoscem a unesenou, stejně mezi cizoložníky

vi) smuteční rok pro vdovu prvního manželství, nemohla nabývat z testamentu, neznamenalo



-od manželských překážek mohl osvobodit dispenz senátu nebo císaře

-nutno adekvátně projevit vůli při projevení souhlasu, pokud je zainteresován např. i pater familias, pak musí souhlasit i on, mlčení se u

dcery považuje za souhlas

-snoubenci vstupují do manželství dobrovolně a nelze je donutit, ani kdyby se při zásnubách (sponsalia) k tomu zavázali

-zásnuby:

-neměly žádné právní důsledky, závazek z nich nebyl žalovatelný

-jednostranné zrušení zásnub

svobody) – zrušil-li zásnuby ten, jenž závdavek přijal, musel vrátit dvojnásobek anebo si jej ponechal, porušil-li povinnosti druhý

-i zde souhlas moci otcovské, otec mohl navíc zasnoubit dceru i proti její vůli, mohli se zasnoubit i nedospělci

-formy uzavření sňatku

-nebyly pevné, pevnou formu mělo pouze in manum conventio (podrobení se manželské moci), která tedy splývala s formou sňatku



i) conferratio

-stará forma, hlavně mezi patriciji – ženich a nevěsta + 10 svědků + 2 flaminové (kněží)

formulky, ceremoniální úkony, obětovali Jupiterovi chléb

-později se užívala v kruzích kněžských

ii) coemptio

-přiváděla ženu do pravomoci manžela formou obrazného trhu – jako by otec prodával dceru ženichovi, cena symbolická

-užívala se obecně, přístupná i plebejům

iii) usus

-„vydržení manželské moci nad ženou“ – žil-

podrobit, mohla podle Z12D vydržení přetrhnout tím, že odešla na tři noci, začala běžet nová roční lhůta

-za Gaia už užíván nebyl, vyšel z užívání

-manželství bez manus – platilo pravidlo: manželství nezakládá soulož, ale souhlas



Zánik manželství

-smrtí:

-přirozená

-právní – ztrátou svobody, ztrátou příslušnosti k obci

-upadl-li římský občan do otroctví, zanikalo jeho manželství, u manželství nemělo ius postlinii místo

znovu uzavřít

-stal-li se římský občan cizincem, měnilo se matrimonium legitimum na matrimonium iuris gentium

-z vůle manželů:

- rozvod (divortium)

-je zapuzení (repudium)

-manželství s manus mohl rozloučit jen muž (nositel moci) pro vinu ženy, jež byla uznána a schválena na domácím soudě

-rozvod se prováděl formálně tzv. opačným jednáním:

-při konfareaci to byla differatio (za účasti pontifiků)

-při koempci a usu – remancipace

žena osobou sui iuris

-manželství volné:

-jednostranným projevem vůle muže či ženy – projevem neformálním

-Oktavián zpřísnil podmínky rozvodu – projev před 7 dospělými římskými občany – projev ústní nebo zapuzovací

listopad

-kdo způsobil rozvod nebo se dal strhnout k censorská důtka

-právo doby císařské – zpřísnění ve formě výčtu důvodů ospravedlňující rozvod

-ne

-od 4.století působí na úpravu manželství křesťanství – manželství chápe jako svátost, nerozlučitelnost

-justiniánské právo – zakazuje rozvod oboustranným souhlasem, možný jen jednostranný rozvod ze zákonného důvodu:







Augustovy reformy rodinného práva

-lex Iulia z roku 18 př.n.l. a lex Papia Poppaea z roku 9 př.n.l. lex Iulia et Papia Poppaea

-snažily se zabránit rozvratu římské rodiny, velkému počtu rozvodů, nechuti k manželství

-stíhaly majetkovými újmami neženaté a neprovdané (caelibes) – muži od 25-60, ženy od 20-60 ztráceli způsobilost nabývat

z testamentu, nežili-li v řádném manželství

-bylo-li manželství bezdětné, nabývali z testamentu jen polovinu, zbytek připadal (i cele u caelibes) jiným osobám z testamentu,

které děti měly, nebo státu jako odúmrť (caducum)

-výhody pro ty, kdo měli více dětí – tzv. ius liberorum – osvobození žen se třemi dětmi od poručenství nad ženami

-podpora sňatků – zvýhodněním předpisů o majetku manželky x přísně stíháno cizoložství



-pod vlivem křesťanství, které prosazovalo celibát, zrušil Konstantin předpisy o nezpůsobilosti nabývání z testamentu, ius liberorum zrušil

Justinián



Majetkové právo manželů

-jednoduché s manus

-manželství volné

-nemělo vliv na majetkové poměry obou

-nezakládalo žádné majetkové společenství, muž nesl jako hlava rodiny všechny náklady a výlohy, povinnost poskytovat manželce

a dětem výživu

-zvyk: manželka poskytovala muži příspěvek tzv. dos (věno)

-parafernální jmění – manželčin majetek, stojící mimo věno, obyčejně jeho správu svěřovala manželovi, volně s ním disponovala

-manželé mohli mezi sebou uzavírat smlouvy, ale zakazovalo se vzájemné darování – aby nedocházelo k nadměrným přesunům

mezi rodinami (plané bylo darování na případ vdovství nebo rozvodu, platná i darování nezmenšující majetek dárce – např. vzdání

-zákaz infamujících žalob a žalob poenálních – oprávněný měl místo nich kondikci ex iniusta causa, při krádeži actio rerum

amotarum – po skončení manželství



Dos (věno)

, leč o

poskytnutí zvláštní, samostatné kauzy

-žena nemá právní povinnost přinést věno

-věno přijímá manžel, pokud je v moci otce, pak pater familias, tchán nevěsty

-věno zřizuje sama žena nebo jiné osoby – h ostatních případech jde o dos adventicia

-předmět věna: vše, co rozmnoží manželův majetek, věci jakéhokoli druhu, věcná práva k věcem cizím, pohledávky, i celý majetek

-způsoby zřízení:

-datio dotis – vyplácení – užívá se všech forem převodu vlastnického práva

-pokud se pouze slibuje, vyžadován formální slib (stipulace nebo tzv. dotis dictio) – příslib věna totiž nebyl samostatnou a

žalovatelnou kauzou, tou se stal až v 5.století jako tzv. pollicitatio dotis

-ocenění předmětů – aestimatio:

-taxationis causa = zjištění hodnoty věcí tvořících věno

-venditionis causa = ocenění v penězích a na věno se hledělo jako by šlo o peněžitou sumu

-původně věno se stalo vlastnictvím manžela a manžel s Oktavián, jenž zakázal zcizovat dotální

(které jsou předměty věna) nemovitostí bez manželčina souhlasu

-žena za trvání manželství neměla žádná práva k věnu, měla jen obligační nároky na vrácení věna, poté co bylo manželství rozvedeno

-s rozšířením volných manželství pojišťovala proti rozvodům z malicherných důvodů – vymiňovala si vrácení věna

stipulací zvanou cautio rei uxoriae toho se vyvinulo pravidlo obyčejového práva, že se ženě vrací věno za všech situací

-manžel musel věno vydat jen, zaniklo-li manželství r -li žena, věno muži zůstávalo

- se muž

actio rei uxoriae

-

-právo na vrácení věna bylo pro ženu a její děti pojištěno generálním zástavním právem majetku manžela



Pacta dotalia (dotální úmluvy)

-strany mohly obecné předpisy o právu věna volně upravovat

-původně jej mohli upravovat jen formálním kontraktem – stipulací, od Justiniána i neformální úmluvou – pactum dotale

-Paulus: Stát má zájem na tom, aby věna žen byla zabezpečena, protože jim umožňují sňatek.

-žena se nemohla vzdát práva na vrácení věna



Donatio ante nuptias (darování před manželstvím)

-zvyk na východě říše –

dominátu tato instituce i do ŘP jako donatio ante nuptias

-nejprve platily obecné předpisy o darování – realizace před sňatkem, za trvání manželství již byla neplatná

-později výjimky: darování mohlo být rozmnoženo za trvání manželství, možno zřídit darování i po sňatku, celá úprava přizpůsobena

právnímu režimu věna – darovaný majetek ve vlastnictví manžela, ženě až po jeho smrti anebo rozvodu zaviněném manželem, zemřela-li

žena, nebo bylo-li manželství rozvedeno z její viny, držel majetek nadále muž, ale zanikalo generální zástavní právo



Rodiče a děti



Patria potestas (moc otcovská)

-moc otce nad dětmi bez hranic – přirovnáni k právu soukromém) x ve veřejném měly děti

samostatné postavení (politická práva)

-ve staré patriarchální rodině měl otec nad dětmi potestatem vitae necisque (právo nad životem a smrtí) – domácí soud, zvyk radit se

s

-usmrcení dítěte se od Konstantina Velkého posuzovalo jako parricidium (vražda příbuzného)

-ius exponendi (právo pohodit dítě) – bez omezení se praktikovalo jen při pohození dcer, prvorozená dcera či syn mohli být pohozeni, jen

měli-li nějakou tělesnou vadu

-ius vendendi (právo prodeje dětí) – z části z nouze a z části ze ziskuchtivosti, počátkem 4.století omezeno jen na novorozence

-obrazné převody z titulu noxálního ručení

jeho mocí – pachatel pak měl v jiné rodině postavení otroka, jen dočasně –

formu převodu dočasné pravomoci nad svobodným člověkem – již Z12D stanovil, že mancipuje-li takto otec syna třikrát, stává se syn

emancipovaným a tím osobou sui iur

-mancipace jako ryze formální jednání užívána např. k adopci, emancipaci

-tzv. tutor testamentarius – právo jmenovat dětem v testamentu opatrovníka

-právo dávat souhlas k zásnubám a k uzavření manželství

-tzv. pupilliární substituce – právo ustanovit dětem dědice na případ, že by po smrti otce zemřely v nedospělosti

-děti pod otcovskou mocí nebyly subjekty práv

zavazovat nemohly vůbec) x synové ručili plně, ale za života otce byly tyto závazky prakticky nevykonatelné – mohla být kvůli nemožnosti

mít vlastní majetek provedena jen exekuce personální – od lex Poeteli se nepovolovala

-závazky žen a otroků nemohly být žalovány – platily pouze jako naturální obligace = nedaly se žalovat, pokud ovšem byly splněny, šlo o

plnění řádného dluhu a věřitel nemohl být nucen plnění vrátit

-závazky z deliktu byly plně platné a žalovatelné bez ohledu na pohlaví a stav pachatele

-praetor zavedl žaloby adjektické – rozlišují odpovědnost za nedeliktní jednání osob alieni iuris i na majitele moci – nechal jej ručit

neomezeně, ale jen do výše hodnoty pekulia, které syn či otrok spravoval

-mezi otcem a dětmi nemohly vznikat práva či povinnosti, vyloučeny i soudní spory – vztahy se kvalifikovaly jako naturální obligace

-změny v císařské době:

-za Oktaviána otci uložena povinnost zřídit dceři věno, poskytovat dětem přiměřenou výživu

-uznání zvláštního právního stavu pro majetek, který syn nabyl v době vojenské služby, od 4.století se za zvláštní majetek

považovalo, co získal syn ve státních, advokátních nebo duchovních službách

-oddělil se majetek, který děti nabyly od matky a jejích příbuzných, časem odděleno i, co syn nebo dcera získali v manželství





Pekulium

=zvláštní oddělený majetek synů rodiny nebo otroků – hospodaří podle instrukcí otce či pána, nebo podle své vůle

-objektem pekulia – cokoli (majetek, peníze,…)

-oddělením majetku se neměnil jeho právní režim –

odejmout (úmrtím syna či otroka spadalo pekulium zpět do rodinného majetku)

-bylo posuzováno jako vlastnictví – něj vážných



-u otroků stimulovalo nízkou produktivitu a znamenalo částečnou hospodářskou nezávislost

-za Oktaviána uznáno synům testovat z majetku, jenž nabyli ve vojenských službách, později i právo disponovat s ním inter vivos v režimu

jako by se jednalo o otcův rodinný majetek – tzv peculium castrense (táborové pekulium) – pokud o něm nepořídil syn testament, spadal

tento na otce

-tyto výhody přešly ve 4.století i na majetek synů nabytý ve státních službách či získaný od císaře nebo jako advokát – peculium quasi

castrense

-bona nuptiala – majetek, jenž syn či dcera nabyli sňatkem

-v právu justiniánském:

-jmění adventiční (bona adventicia) = majetek, který nabude dítě ne z majetkové podstaty toho, jehož moci je podřízeno, ale

z jakýchkoli důvodů jiných, ať by majetek získalo štědrostí osudu či vlastní prací a námahou

-otec je pouze spravoval, měl právo usufruktu, dispoziční jen se souhlasem dítěte

-



Vznik moci otcovské

1) zplozením v řádném manželství

-vzniká jak ve volném, tak v přísném manželství

-v manželství iuris gentium vzniká otcovská moc v případě, že otec spolu s dětmi dosáhne římského občanství

2) legitimací dítěte nemanželského

-děti z konkubinátu lze legitimovat – bývalou konkubínou, nebo císařským reskriptem, nebyl-li sňatek

možný

3) adopcí – osvojením

-přijetí cizího člověka za vlastního

-2 druhy:

a) arrogace – byl-li osvojovaný sui iuris, arrogator nesměl mít vlastní děti a stár nejméně 60 let – prováděla se před kuriálními

komiciemi, později před sborem 30 liktorů, za císařství stačil císařské reskript

b) adoptio – byl- – otec 3x syna mancipoval svému důvěrníkovi, ten jej 2x pustil, po 3.mancipaci syna od

důvěrníka vindikoval adoptivní otec s

Justiniána stačil souhlas obou otců a dítěte, je-li dospělé

– osvojením se napodobuje příroda adoptovali se pouze muži, věkový rozdíl mezi adoptovaným a

adoptantem minimálně 18 let, nepovolena adopce vlastních nemanželských dětí (jen legitimace), vyloučena adopce emancipovaných

z otcovské moci

-adopce jako syna a vnuka:

-i neměl-li otec syna, mohl adoptovat jako syna či vnuka bez vztahu k jiným, mohl též adoptovat muže jako vnuka ve ztahu ke

svému synu (tedy jako jeho syna)

-vyloučena adopce s doložkou či omezením času

-účinky arrogace a adopce:

- kají,

věřitelé chráněni praetorem

-adopce – pro adoptovaného nastávala mutatio familiae (změna rodinné příslušnosti) a kapitisdeminuce – za Justiniána jen,

adoptoval-



Zánik moci otcovské

1) smrtí otce

2) smrtí dítěte

3) jakákoliv kapitisdeminuce – byla-li otcova moc ztracena zajetím, obnovovala se po návratu

4) nabyl-li moc otcovskou někdo jiný – při adopci, u žen při in manum conventione, dal-li se otec arrogovat

5) uměle: otci jakýsi quasipatronát

- soudní insinuance = oficiální zápis do soudních

knih

-zaniká otcovská moc, propuštěný podstupuje kapitisdeminuci, agnátské vztahy se ruší x děti propuštěného stále v moci otce rodiny

6) nabytím vysoké kněžské či úřední hodnosti, úředním výrokem z trestu

Děti nemanželské

-jakoby neměly otce

n ve vztahu k

-děti narozené z konkubíny – vůči otci nárok na výživu, mohly být otcem legitimovány



Poručenství a opatrovnictví

-osoby sui iuris mnohdy nejsou schopny spravovat svůj majetek – pro věk, nemoc, tělesnou vadu, pro „slabost pohlaví“

-

-poručenství:

a) poručenství nad nedospělci

-vykonávali výlučně agnáti

výchovu, správa jmění

-správu vykonával jako náhradník nebo jednal poručenec sám a tutor jen dodával svou přítomností váhu – tzv. interpositio

auctoritas – užíváno, když byl poručenec již dospělého věku

-poručencův majetek měl ukládat ve venkovských pozemcích, nesměl tyto zcizovat

-tutor odpovídal za škody dvojnásobným odškodněním dle Z12D, ve vyspělém právu šlo o zvláštní druh smlouvy,

kvazikontrakt – actio tutelae directa – byla infamující a směřovala k vydání všeho, čeho tutor ze své funkce

nabyl, actio tutelae contraria (poručníka proti poručenci) – náhrada nákladů a zproštění břemen s výkonem tutely spojených

-před nastoupením funkce pořídil tutor inventář a zajistil rukojmím, že majetek zůstane netknut

-contutores – možnost ustan

-rozlišení tutorů podle způsobů povolání:

i) tutor testamentarius – povolán majitelem moci otcovské

ii) tutor legitimus – povolán zákonem, nebyl-li z testamentu – nejbližší agnáti jako při intestátní posloupnosti

iii) tutor dativus - určený úřadem – dle lex Atilia ve 2.století př.n.l.

-poručenství považováno za občanskou povinnost

věřitelství, nezletilost, marnotratnictví, hluchota, němota, hloupost, ženské pohlaví (kromě matky a báby), vojáci, mniši, biskupové

-zánik poručenství: smrtí nebo kapitisdeminucí tutora či poručence, dospělostí poručencovou, sesazení tutora z moci úřední

b) poručenství nad ženským pohlavím (tutela mulierum) – upraveno v Z12D

-ženy osoby lehkého ducha

-jen Vestálky byly samostatné a nikomu nepodřízené

-žena měla vždy podléhat pravomoci muže – nejdříve otce, pak manžela, nebo poručníka – bez ohledu na věk

-povinnosti méně náročné – měl auctoritatem interponere – při zcizování mancipační věci, při nastoupení dědictví,…

rozkladem patriarchální rodiny ženy stále více samostatné, upadal význam tutely

-opatrovnictví:

1) cura furiosi – opatrovnictví nad šílencem

-péče o majetek i osobu, kurátor jednal sám

-konec uzdravením, jeho vůle se uznávala ve „světlých okamžicích“

2) cura prodigi – opatrovnictví nad marnotratníkem – Z12D

-zřízeno nad mužem sui iuris, jenž rozhazoval po před

-kurátorovi ovšem nepodléhalo, co získal z vlastních prostředků nebo vlastní prací

-kontroluje a schvaluje majetkoprávní jednání, všechna práva nemajetkové povahy vykonává prodigus zcela sám

-kurátora určuje úřad – končí až se marnotratník polepší

3) cura debilium – nad ochromenými

-tělesná vada nebo trvalá nemoc – okruh oprávnění kurátora různý případ od případu

4) cura ad actum – opatrovnictví pro jeden případ

-pro osoby nezletilé – povinný souhlas opatrovníka – při přijímání dědictví, vedly proces nebo inkasovaly pohledávky

5) cura minorum – nad nezletilci

-zavedeno lex Platoria ve 2.století př.n.l. – ochrana před úskoky a podvody

-kurátor minoris se zřizoval na zvláštní žádost nezletilce

-kurátor dával souhlas k jednáním – ne však jako v tutele (přítomností), ale i dodatečně či předem

-vedl správu majetku podle stejných zásad jako při tutele

-vždy cura dativa – tedy určená úřadem

6) curator ventris – opatrovník těhotné ženy a zájmů nascitura





Práva věcná (iura in re)

=výklad o právu vlastnickém a věcným právům k věcem cizím – k tomuto rozpracování došlo až na základě recepce ŘP

-

- actiones in rem

-nenutila žalovaného ke splnění určité povinnosti, ale aby respektoval žalobcovo právo k věci

-před soudem jimi bylo uplatňováno právo k věci

-jakýmsi jejich protikladem žaloby osobní – actiones in personam

-znaky:

-trvalost – oprávnění zajišťující trvalý nebo značně dlouhodobý vztah osoby k věci

-výlučnost poskytující oprávněnému možnost vyloučit kohokoliv z jakéhokoliv působení na věc

-věcná práva nevyjadřují obecně vztah k věci tních právních vztahů,

jejichž předmětem by se mohla stát věc

-absolutní práva (na rozdíl od obligačních, která jsou relativní)

Právo vlastnické



Římské pojetí vlastnického práva

=právní panství (proprietas, dominium), všeobecné, přímé a výlučné, jeho předmětem jsou věci hmotné

-proprietas = věc je někomu výlučně vyhrazena, je jeho vlastní x dominium = vlastník je pánem věci, jeho vztah k věci je panstvím

-projevy působení na věc:

-faktická držba

-užívání

-prosté užívání běžným způsobem

-požívání věci – plody

– ius possidendi, ius utendi, ius fruendi, ius abutendi

-podstata všeobecného právního panství chápána jako něco, co daleko překračuje pouhý součet typických projevů vlastnického vztahu – její

plnost a absolutnost nelze zcela přesně vystihnout

v celkovém,

všeobecném a ničím neomezeném působení na věc

-všeobecné ní nakládat jakkoli

-přímé – vlastník k tomu nepotřebuje nikoho jiného, může věc kdykoli a kdekoli uchopit a tak uplatnit svoje právo, původně i svépomocí

-výlučné – může vyloučit jakékoli jiné působení na věc, je výlučně vyhrazena jemu – nemůže na ni působit někdo jiný

-znaky pojmové a teoretické:

-vlastník může být omezen ve svém působení na věc

-oprávněním k věci charakteru věcněprávního osoby jiné

-narážením na stejně neomezená práva druhých vlastníků k předmětům jejich vlastnictví

-elasticita vlastnického práva – jakmile dojde k odstranění omezení vlastnického práva, rozšiřuje se vlastnictví samo, pružně bez

jakéhokoli zvláštního úkonu

-povinnosti římského právního řádu a jejich vztah k omezení vlastnictví:

a) pravidla omezující vlastníka ve veřejném zájmu

-pravidla odpovídající dnešním předpisům práva správního, hlavně stavebního

-vlastníci městských pozemků omezeni tím, že měli ve městech zachovávat určitý prázdný prostor – Z12D

-omezeno bourání domů, nelze zrušit hrob nalézající se na pozemku, zajistit k němu přístup

-vlastníci pozemků u veřejné cesty povinnost cestu opravovat a povinnost strpět, aby se chodilo přes jeho pozemek, pokud

bude cesta ve špatném stavu

-omezení vlastníků pozemků, které tvořily břeh veřejné řeky

tzv. legální služebnosti

b) pravidla omezující vlastníka v soukromém zájmu

-v

-tzv. immisse:

-je vlastník či není povinen snášet vnikání prachu, kouře, zápachu či hluku na svůj pozemek – omezení jen tehdy, jestliže

docházelo k immissím v důsledku běžného užívání sousedního pozemku

-vlastník pozemku musel snášet vyborcení sousedovy zdi do prostoru nad svým pozemkem, pokud nepřesahuje určitý

rozměr

-vlastník pozemku nesměl měnit přirozený odtok dešťové vody ke škodě svého souseda

-meze – vlastník polního pozemku povinen strpět, aby jeho soused při obdělávání svého pozemku překročil hranici

vznik meze (confinium v šíři 5 stop)

-ustanovení o přesahu větví na sousední pozemek (Z12D)

-polní pozemek – vlastník povinen snášet přesahování vyšší než 15 stop – nižší větve si mohl nechat a a oklestit

-vlastník je povinen dovolit sousedovi přístup na svůj pozemek každý druhý den, aby mohl sebrat tam

přepadané plody

-vše toto možno vynutit žalobou, později interdiktem o ořezání stromů



Spoluvlastnictví

-k jedné věci nemůže existovat více vlastnických práv – kvůli výlučnosti x jediné vlastnictví může vzniknout zároveň u několika osob (tím,

communio nebo condominium

-spoluvlastnictví = jediný vlastnický vztah, subjektem tohoto vztahu je několik osob – mají společné právní panství nad věcí, každý z nich

má stejná oprávnění, jaké náleží vlastníkovi, v jejich výkonu je však omezen stejnými právy ostatních

-spoluvlastnický podíl = vyjadřuje míru účasti jednotlivých spoluvlastníků ve společném vlastnickém vztahu – jedná se o podíl ideální (pars

pro indiviso – část toho, co je nedělitelné)

-určen je jako kvóta = díl, jehož velikost se stanoví zlomkem

-význam hlavně pro řešení otázky výtěžků ze společné věci

-se svým podílem nakládá spoluvlastník volně, může jej zcizit i proti vůli ostatních, může k němu zřídit věcné právo k věci cizí

(jen jak povoluje povaha věci – právo požívací nebo zástavní)

-může svůj podíl vindikovat i proti druhému spoluvlastníku

-pokud se jeden vzdá svého podílu tzv. akrescence = uprázdněný

podíl přirůstá k podílům ostatních v poměru k jejich velikosti

-nakládání společnou věcí

-jeho účinky postihují věc jako celek všech – mohl být vysloven výslovně i mlčky

-výslovného souhlasu vyžadovalo zcizení a dispozice přesahující běžnou míru užívání

-právní účinky týkající se věci jako celku nastávaly teprve uskutečněním poslední dílčí dispozice

-projevit se museli všichni bez ohledu na velikosti podílů, princip většiny až za Justiniána

-výjimečně mohl vyvolat účinky i jen jeden – při procesní ochraně společného práva

-při běžném užívání se k oluvlastník omezen

faktickou konkurencí ostatních

-zrušení spoluvlastnického vztahu žalobou actio communi dividundo – řízení iudicium duplex

-každá ze stran postavení žalobce i žalovaného

-soudce rozdělil, co bylo dělitelné, nedělitelné přiřkl jednomu z nich a ostatní odškodnil

-v justiniánském právu možno tuto užít i tak, že spoluvlastnictví nebylo zrušeno – vyřizovaly se vzájemné nároky mezi

spoluvlastníky



Druhy vlastnictví a formy jeho právní úpravy

-podle toho, co vyplývá z pramenů nelze hovořit o dru

-rozdíly mezi vyvinuvšími se faktickými druhy byly v jejich právní ochraně



Kviritské vlastnictví (dominium ex iure Quiritium, civilní vlastnictví)

právní panství, jehož subjektem mohl být jen římský občan

-ochrana civilní vlastnickou žalobou – reivindikací

-převod jen formálními způsoby vlastnického práva z ius civile – mancipací, později injurecessí

-od počátku individuální právní panství

-nejdříve bylo asi uznáno jen u věcí movitých – zejména mancipačních

-vlastnictví k půdě – nejprve se individuální vlastnický vztah prosadil zřejmě k pozemku s domem a zahradou (tzv. heredium) – původně

byl zděditelný, ne však zcizitelný

-římská představa, že vešker

(považovány za věci mancipační)

-provinční půda:

-nebyla přidělována asignacemi, ale ponechávána dosavadním držitelům, ale ponechána dosavadním držitelům – jejich vztah

k půdě lze považovat za zvláštní druh provinčního vlastnictví – nelze jej považovat za neomezené právní panství

-povinnost platit zvláštní pozemkovou daň – stipendium, tributum

-procesní ochrana se brzy blížila ochraně civilního vlastnictví

-vlastnické vztahy osoby neřímského občanství

-nebyly původně chráněny vůbec, nepovažovaly se za vlastnictví v právním slova smyslu

– mezinárodními smlouvami se zajišťovala

jejich ochrana před magistráty

-až s působením cizineckého praetora lze hovořit o zvláštním vlastnictví peregrinů v

tzv. praetorské neboli bonitární vlastnictví – historicky souviselo s rozvojem směnných a obchodních vztahů, jež si

vynucovaly neformální způsoby převodu vlastnického práva

-tradice začala vítězit při prodeji mancipačních věcí

kviritským vlastníkem stále převodce, tedy mohl vin

rozporu s novými potřebami ekonomického a společenského života

zasáhl z titulu svého imperia praetor – nejprve u případů, kdy prodávající žaloval kupujícího, povoloval tuto žalobu, ale

soudci nařídil odsoudit jen v případě, že vyjde najevo, že danou věc neprodal – povoloval námitku prodané a tradované věci

(exceptio rei venditae ac traditae) – předmětem prodej mancipačních

věcí

-kupec však ještě stále nebyl chráněn proti třetím osobám actio Publiciana in rem (praetorská publiciánská žaloba) –

poskytovala nabyvateli, jenž nabyl mancipační věc tradici, možnost domáhat se vydání věci bez ohledu na vydržecí lhůtu a bez

ohled postavením kviritského vlastníka, mohl vindikovat

-žaloba fiktivní – soudce měl vztahy posuzovat jako by vydržecí lhůta již uplynula a nabyvatel se stal civilním

vlastníkem na základě vydržení

-postupně rozšířena – společné bylo působení praetora

-tato obrana se rovnala reivindikaci

-rovněž oprávnění bonitárního vlastníka shodná s civilním právem – rozdíl u manumisse otroků – mohl jej pustit jen kviritský

tal se římským občanem, podobné postavení Latinům Iulianům

- nadále každý vlastnický vztah dominium

-za dominátu:

-do popředí se dostává zákonná norma – císařem vyhlašovaná legislativa

-formulový proces vystřídán úřednickým

- stává se subjektivním právem, jež zajišťuje oprávnění, jež se celkově

projevují jako všeobecné panství nad věcí



Possessio (držba)

=faktická všeobecná moc nad hmotnou věcí – je panstvím faktickým (na rozdíl od vlastnictví)

-předpoklady: fyzické ovládání věci (corporalis possessio), vůle ovládat věc jako vlastní (animus possidendi)

-východiska:

-přesvědčení, že faktický stav odpovídá právnímu

em vlastnického práva – držitelem je hlavně vlastník

-velký důraz na publicitu převodů vlastnického práva

-držba může vystupovat jako samostatný jev –

projevuje vlastnické právo

- -

praetorská ochrana držby a nabývání vlastnického práva vydržením

-praetorská ochrana – představa, že držitelem je hlavně vlastník

-vydržení – kdo je po určitou dobu držitelem, je považován za vlastníka

-corporalis possessio = úzký fyzický vztah mezi držitelem a věcí, kterou ovládá

-animus possidendi = stav vůle projevující se držitelovým působení na věc



-věc může ovládat někdo jiný než držitel, zejména u ususfruktu (právo požívací)

chráněn

-fyzické ovládání na základě právního vztahu – – nebyla

detence

=fyzické působení na věc, jež vykonává jen ten, kdo má věc sice u sebe, nikoli však pro sebe – člověk působící na věc na



-detentorem je i poživatel

-detentor má fyzické ovládání věci, nemá však a nemůže mít vůli působit na věc jako na vlastní

-předmět držby

-jen věc, která může být předmětem vlastnického práva

-složená

-u spoluvlastníků náleží držba všem dohromady – uskutečňují ji podle svých podílů

-držba v dobré víře a ve zlé vůli

-bona fidei possessor – nemusí být přesvědčen, že je vlastníkem věci, stačí, že držbou nikomu neuškodí

-malae fidei possessor – zloděj, lupič, nepoctivý nálezce

-possessio iusta a iniusta (spravedlivá a nespravedlivá)

-výjimky: kovo

tzv. odvozená držba)

-za Justiniána se objevuje pojem držba práva

-odvozeno z praxe – praetor chránil interdikty výkon vlastníkova práva i výkon užívacího práva



Ochrana držby

-držba předpokladem vlastnického práva jeho procesním postavení v průběhu sporu o vlastnické právo

-držba nabývala přece jen samostatného významu

-prostředkem possessorní ochrany praetorské interdikty = závazné úřední rozkazy, vydávané praetorem z moci jeho imperia, obsah

přikazující nebo zakazující

-dvojí funkce interdikt při ochraně držby:

-ochrana výkonu vlastnického práva

-vytvořit klidnou atmosféru pro případný vlastnický spor

-chránila držbu jako faktický stav

-podmínkou jejich vydání byly faktické okolnosti (rušení, odnětí držby), nikoli otázka právního vztahu

-interdiktní ochrana prospívala poslední klidné držbě – nebyla-li na odpůrci získána závadným způsobem – násilím, tajně nebo jako

– jen v poměru mezi držitelem a rušitelem

-praetorská interdikta k ochraně držby:

1) interdicta retinendae possessionis (sloužící k ochraně držby před rušením)

a) Interdictum „Uti possidetis“

-k ochraně rušené držby u nemovitostí době jeho vydání

-pokud byla rušená držba držbou závadnou – mohlo vést Interdiktum k navrácení držby

-nebylo-li uposlechnuto, následovalo další řízení –

- kdo měl bezvadnou držbu

-význam pro budoucí spor o vlastnictví

-pro vydání interdikta se prováděly symbolická rušení držby – vhození kaménku na pozemek

b) Interdictum „Utrubi“

-

-praetor zakazoval užití násilí proti tomu, kdo si movitou věc odnese nebo odvede – přednesena nebo přivedena před praetora,

neboť ten ji v posledním roce držel déle než odpůrce

-za držitele je třeba považovat toho, kdo ji měl v posledním roce déle u sebe

2) interdicta recuperandae possessionis (k ochraně držby před odnětím) = praetorské příkazy adresované jedné osobě –

měla rekuperační nebo také restituční funkci – obsahem rozkazu navrátit odňatou držbu

a) interdictum de vi

-směřuje proti užitému násilí – nařízena

-prospívalo vypuzenému v roční lhůtě od jeho vypuzení z držby, pokud byl ovšem sám vypuzený držitelem závadným (viciózním),

nemohl být chráněn

-bylo dovoleno závadného držitele vypudit násilím

-byl-li vypuzen detentor, získával držitel možnost ochrany, pokusil-li se sám bezvýsledně útočníka vypudit

b) interdictum de vi armata

-směřuje proti násilí mimořádné intenzity – proti vypuzení podniknutému se zbraní v ruce nebo s tlupou lidí

-nepřipouštěl se zřetel k závadnosti držby vypuzeného



-zásady uplatňované v praetorských interdiktech se v justiniánském právu staly součástí obecně závazných norem

uskutečňována formou řádného soudního řízení, ne před praetorem



Nabytí držby

-faktický stav

-rozhodující je, zda byly učiněny animus possidendi a corporalis possessio

-corporalis possessio:

-fyzickým uchopením věci – tzv. aprehenze – u movitostí možnost na věc nadále působit, trvale ji

uchovávat či opatrovat

-u pozemků podoba aprehenze – vytýčením hranic, nebo ukázáním hranic nabyvateli z dálky

-animus possidendi:

-důležitá držitele vůle – nabytí s vůlí či bez ní (nabytí věci, kterou předtím nikdo nedržel –

jednostranná aprehenze – musí být realizována intenzívním uchopením, pokud bude při okupaci znamenat originální způsob

nabytí vlastnického práva – chycení zvířete do klece, oplocení pozemku)

-nabytí s vůlí dosavadního držitele

-uchopení nastává jen odevzdáním věci

-ukázání pozemku

-odevzdání „dlouhou rukou“ (traditio langa manu) – klíče od skladiště, kde je zboží, odevzdání darovací listiny (viz fiktivní

tradice)

-nutný samozřejmě animus possidendi projevený navenek

-Sabiniáni soudili, že detentor nabývá držby teprve tím, že na věc výrazně fyzicky působí a ne již tím, že se rozhodne si ji nechat

(Prokuliáni)

-právní důvod nabytí držby – právní jednání vedoucí zpravidla k nabytí vlastnického práva, nemuselo ale k nabytí dojít, stačilo

směřování

-pouhým projevem vůle bez nového zvláštního uchopení nabýval držbu detentor, který uzavřel právní jednání směřující k tomu,

aby na něho přešlo vlastnictví věci, kterou měl doposud v detenci – odevzdání „krátkou rukou“ (trditio brevi manu) – koupě

vypůjčené nebo najaté věci

-nabyvatel držby:

-musel být způsobilý projevit vůli (nemohly děti, duševně choří, právnické osoby), u dětí později přiznána možnost nabývat držbu,

nejprve se souhlasem poručníka, později bez

-nabytí držby pomocí zástupce – prostřednictvím otroka nabýval držbu pán, musel je mít ve své moci

-nabytí držby v rámci otrockého pekulia, hledělo se na nabytí držby jako na nabytí držby pána bez vlastní vůle

-nabývající mohl být zastoupen svobodnou osobou – mandatář pro toho, kdo mu dal příkaz

-constitutum possessesorium – držitel převádí držbu (a vlastnictví) na druhou osobu, věc si však ponechával nadále v detenci –

někdo prodal věc a současně si ji n nabývacím

jednání projevena



Ztráta držby

-odpadnutím dvou podmínek držby (animus a corpus)

-ztráta držby corpore:

-držitel ztrácí možnost působit na věc fyzicky – muselo jít o trvalou ztrátu

-věci se zmocní nová osoba

-ztráta animo:

-držitel již nedává najevo vůli, že chce ovládat věc jako vlastník

-projev vůle konkludentně i mlčky (držitel neobdělává pozemek)

-byl-li držitel vypuzen z držby, věc ale nadále ovládal detentor, nenastává ztráta držby

-ztráta držby animo et corpore –

-smrtí držitele, zánikem věci (ať už reálným či právním), zánikem právní subjektivity držitele

-pokud byl držitel zajat a později osvobozen, nevztahovalo se na držbu (jako faktický vztah) ius postlinii



Nabytí vlastnického práva

-způsoby nabytí vlastnického práva dělíme podle jejich původu

-nabývací způsoby vytvořené ius civile – mancipace, injurecesse, adiudikace, nabytí ze zákona a usucapio

-nabývací způsoby honorárního práva

-nabývání podle ius gentium

-nejčastěji dělení na odvozené a originální způsoby nabytí

-derivativní (odvozené) – představa, že pro nabyvatele, který nabývá vlastnické právo, má význam vlastnické právo jeho

předchůdce, tedy dosavadního vlastníka či převodce – převodce se vzdává dosavadního práva, nabyvateli vzniká nové

vlastnické právo, jež se opírá o vlastnické právo předchůdce nebo představa, že vlastnické právo přechází z jednoho

subjektu na druhý, dochází k jeho přesunu – k sukcesi (singulární) – podmínkou bylo, aby převodce byl osobou

oprávněnou vlastnické právo převádět – nemusel být nutně vlastníkem, stačilo být subjektem práva zástavního

-originální – vlastnické právo vzniká v osobě nabyvatelově nezávisle na nějakém předchůdci



Derivativní způsoby nabytí vlastnického práva



Mancipace

-je nejstarší z derivativních – původně jen prodejem věci uskutečňovaným z ruky do ruky, kdy docházelo k bezprostřední výměně za peníze

-mancipační věci měly rozhodující význam pro římskou zemědělskou domácnost

-forma převodu zajišťovala publicitu

-5 svědků (dospělí římští občané, museli být o svědectví výslovně požádání), šestá osoba tzv. libripens neboli vážný svědek – držel

v ruce váhy (rovněž jen dospělý římský občan)

-nutná přítomnost věci formuli – prohlášení, že věc je jeho podle

kviritského vlastnictví a byla mu prodána „pomocí tohoto kovu a této železné váhy“ – prvotn příchodem

ražených peněz změna rázu mancipace –

práva (např. při darování, zřízení věna, při splnění závazku

k převodům vlastnického práva obecně

-odpadlo vážení trhové ceny, formule zůstávala (mluví se o tzv. nunkupaci), udeřil malým kouskem mědi o kovovou váhu a odevzdal ji

převodci jako obraznou trhovou cenu

-při sepsání listiny o mancipaci byla stanovena minimální obrazná trhová cena 1 sestercius

-jako obrazný trh se oddělila od své kauzy –

způsob převodu) – není důležité, proč se vlastnické právo převádí, ale že bylo převedeno mancipací

-uzavření smlouvy a mancipační akt nemusely spadat v jedno – prodej dokonán splněním povinností vyplývajících z trhové smlouvy

-pokud byla uskutečněna, vedla vždy k převodu vlastnického práva a to i došlo-li k mancipaci bez důvodu pro

patří k tzv. fiduciárním převodům vlastnického práva = záleží v převodu vlastnického práva, převodce spoléhal na to, že nabyvatel

nezklame jeho důvěru, a že vlastnické právo poté, co odpadnou podmínky, které motivovaly tento převod, převede zase zpět na převodce

(poté, co skončilo užívání věci)

-do formule mohla být vložena další prohlášení převáděné věci nebo naopak služebnosti ve prospěch zcizeného

pozemku (platnost těchto vedlejších ustanovení uzákoňoval již Z12D)

-právní účinky mancipace:

-nastávaly okamžitě – v úvahu nepřicházelo připojení podmínky nebo lhůty, vyloučeno i zastoupení

-šlo o kviritské vlastnictví, jež se převádělo, ovšem pouze pokud byl vlastník skutečně vlastníkem kviritským při mancipaci

-byla užívána i k převodům věcí nemancipačních, poslední předpoklady pro užívání mancipace odstranil Justinián, ale užívalo se jí asi i

poté



Injurecesse

-možno jí užít u věcí mancipačních i nemancipačních, historicky vycházela z legisakčního procesu – vznikla pod vlivem pontifikální

jurisprudence

-odehrávala se před magistrátem – nabyvatel uchopil věc, pronesl vindikační formule

provést kontravindikaci – ten se choval buď pasivně, nebo odmítl kontravindikaci

-podoba jednostranného uplatnění práva, ale jednání vyplývalo z vůle obou stran (převodce tím, že se choval pasivně rovněž projevoval

vůli)

-právní jednání abstraktní – hodila se k fiduciárním převodům, možno ji užít ke zřízení služebností ve prospěch nebo k tíži převáděné věci

-nebylo možné zastoupení, vyloučena podmínka a lhůta

-nebyla tak oblíbená jako mancipace, dříve vyšla z užívání – pro formálnost, často užívána ke zřízení služebností



Tradice

-historicky vychází z ius gentium převodu mancipačních i nemancipačních věcí

-podle ius civile lze tradicí převést kviritské vlastnictví jen u věcí nemancipačních, u mancipačních vedla k nabytí praetorského

bonitárního vlastnictví

-neformální, kauzální převod – vstříc požadavkům r

způsobem odvozeného převodu mezi živými

-aby vlastnictví přešlo, musel být převodce v době tradice vlastníkem věci a musel být způsobilý k právním úkonům

-možnost zastoupení převodce, tradicí mohl vlastnické právo převést i zástavní věřitel

-předání věci z ruky do ruky nabytí držby s vůlí dosavadního držitele (! Ne každé předání z ruky do ruky lze považovat za

kauzy tradice = muselo se vždy jednat o jednání, jehož cíle nebylo možno dosáhnout jinak, než převodem

vlastnického práva

-dvojí podoba tradice:

1) v užším smyslu

=odevzdání věci samé

-nutný animus a corpus

-nutno, aby nabyvatel věděl, že dosavadní držitel umožňuje nabytí držby právě jemu (šlo o nabytí s vůlí dosavadního držitele)

-traditio ad incertam personam = odevzdání neurčité osobě – odevzdání bez bližšího určení, nebo udevzdání v podstatě

určité, obracející se však vůči každému z určité skupiny

2) v širším smyslu

=zahrnut i důvod odevzdání

-kauza tradice:

=jednání, které odůvodňovalo převod vlastnického práva, realizovaný odevzdáním věci či tradicí v užším slova smyslu

-typické kauzy: koupě, prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, plnění dluhu,…

-kauzy tradice nejsou: nájem věci, vypůjčení, úschova, odevzdání věci poživateli

-kauza předchází skutečnému odevzdání při prodeji věci, opačný časový vztah při zřízení věna, po kterém obvykle následuje

sňatek

-pokud byl závazek z původní kauzy stipulován, pak důvodem byl závazek ze stipulace a ne původní kauza

-tradice se za justiniánského práva stává spíše smlouvou směřující k převedení vlastnického práva

-Julián se domnívá, že k převedení vlastnického práva došlo i tehdy, pokud došlo mezi stranami k nedorozumění (jeden myslí, že jde o dar,

druhý k tomu se vrací Justinián – důraz na vůli stran, nepožadovalo se již, aby se nabyvatel ihned chopil držby,

důležitá byla projevená vůle

-pozdější právní věda zavedla nové označení pro případy, kdy se odstupovalo od skut tzv. fiktivní tradice

-nově se později začalo uvažovat o nabývacím titulu a nabývacím způsobu



Asignace

=forma nabytí vlastnictví ke státním pozemkům, nabytí vlastnictví k válečné kořisti, jež byla prodávána ve veřejné dražbě kvestory, a nabytí

jmění, jež bylo jako celek prodáno ve veřejné dražbě, protože bylo vlastníkovi odňato na základě odsouzení nebo toho, že byl dlužníkem





Adiudikace

=nabytí soudním výrokem – při rozdělení společné věci při stanovení hranic pozemků, při rozdělení dědictví

-nabývalo se bez odevzdání věci

-pokud byla žaloba, na jejímž základě došlo k adiudikaci opřena jen o praetorské impérium, pak vedla k nabytí bonitárního vlastnictví

-dále mož



Originální způsoby nabytí vlastnického práva



Vydržení (usucapio)

-představa, že po určitou dobu trvající stav je třeba posuzovat jako stav právní – snaha vytvořit a udržet právní jistotu, opírající se o

představu, že mezi faktickým a právním vztahem má být soulad

-faktický stav –

a brát)

-u pozemku 2 roky, u věcí rok

-z vydržení byly omezeny věci kradené (res furtivae) a věci peregrinů

-postupná změna:

-podmínky: trvající faktický stav, titul (či kauza, spravedlivý důvod, jež měl odůvodňovat získání držby vedoucí k vydržení a bona

fides u držitele, jenž vydržením získával vlastnictví

ustálilo se 5 náležitostí vydržení: res habilis, titulus, fides, possessio, tempus

1) res habilis

- ální, věci kradené (dle Z12D), věci, jejichž

držba byla získána násilím, nelze vydržet confinium (mezní prostor mezi pozemky), věci náležející státnímu fisku

2) titulus (iusta causa)

-držba vedoucí k vydržení má být opřena o určitý důvod, aby byl řádný a spravedlivý, měla být držba získána způsobem, který

vede zpravidla k nabytí vlastnického práva (např. neplatné je, když někdo dle ius civile provede mancipaci či injurecessi, ale

není vlastníkem, nebo když převede mancipační věc tradicí

-řádné kauzy pro vydržení v podstatě shodné z kauzami při tradici + navíc držba získaná odkazem, který učinil nevlastník,

držba získaná adiudikací, která byla opřena jen o magistrátské imperium, řada dalších případů, kdy držba byla získána za

podobných okolností

3) bona fides

-pokud byl vydržitel přesvědčen, že nabytím držby, jež měla vést k vydržení, nezpůsobil nikomu újmu – nemusel být

přesvědčen, že je vlastníkem

-šlo o přesvědčení, že osoba, od které držitel držbu nabyl, byla k převodu věci oprávněna

-dobrá víra se posuzovala podle toho, kdy k justiniánském právu zásada, že následná špatná víra

nevadí

-v právu klasickém se při posuzování této otázky rozlišovalo podle toho, jak bylo držby nabyto

-u onerózního (záplatného) nabytí držby se později dobrá víra nevyžadovala

-u lukrativního nabytí se dobrá víra vyžadovala jen v době, kdy byla držba nabyta, ale i v čase pozdějším

4) possessio

-základní a nejdůležitější podmínka vydržení

-v jádře jde o faktický stav jako u každé jiné držby, ale bona fides a titul jí



-každá ztráta držby má za následek přetržení a nastává tzv. uzurpace vydržení držbu nabýt, aby mohlo začít

vydržení nové

-u dědické posloupnosti uznáno, že vydržení pokračuje i v osobě dědice a že se vydržení může uzavřít i v době, kdy se dědic

ještě neujal pozůstalosti, tzv. ležící pozůstalost

-při univerzální dědické sukcesi dic nabýval posloupností právo pokračovat ve vydržení, které započal zůstavitel

-pro ty, kdo kvalifikovanou držbu nabyli singulárně (koupí) – nabyvatel, který si věc koupil, si mohl, aby vydržením nabyl

vlastnické právo, započíst i držbu svého předchůdce

-zastavení vydržení – nastala-li překážka vylučující další pokračování držby

5) tempus – uplynutí vydržecí doby

-

civile (tzv. usucapio)

-

- právu římských

provincií se začala vyvíjet nová forma vydržení – tzv. longi temporis praescriptio (preskripce)

-preskripce vycházela ze soudní praxe procesní –

promlčuje žalobu (praescriptio)

-základem skutečnost, že držitelům provinčních pozemků – římským občanům i peregrinům, kteří pozemek drželi velmi dlouho,

byla proti žalobě vlastníka poskytnuta účinná procesní obrana – vycházela z toho, že vlastník svoje právo dlouho neuplatnil, tzn.

že žaloba je neúčinná

-později i zde vyžadován titul a dobrá víra

-preskripce se lišila rozsahem věcí, které bylo možno vydržet, rozdíl i v délce vydržecí doby (10 let mezi přítomnými – měli-li

bydliště ve stejné obci vlastník i vydržitel, 20 let mezi nepřítomnými)

-přetržení držby – skutečnou ztrátou, civilní uzurpací (zahájení sporu o věc)

-platila sukcese držby při dědické posloupnosti i započítávání držby předchůdce při ostatních způsobech (singulárních) nabytí

držby

- justiniánském právu vznikly dvě formy vydržení:

-řádné vydržení

-pro movitosti 3 roky, nemovitosti 10 let mezi přítomnými (stejná provincie), 20 let mezi nepřítomnými

-z vydržení vyloučeny věci kostelů a zbožných nadací – církevní jmění

-výraz usucapio nadále užíván pro vydržení movitostí, preskripce pro vydržení u nemovitostí

-mimořádné vydržení

-upraveno roku 528 – v podstatě rovněž promlčení vlastnické žaloby

-požadováno 30 let trvání držby, nebo 40 let (u kostelů a nadací), požadována bona fides v době nabytí držby, nebylo

nutné dokazovat titul



Okupace

=nabytí vlastnického práva k ius gentium

-nejpřirozenější a historicky nejstarší způsob

-res nullius = věc, která dosud nikomu vlastnickým právem nepatřila

-věci vzniklé odloučením od věcí všem lidem společných – res omnium communes, nově vzniklé ostrovy v moři, opuštěná řečiště

a ostrovy vzniklé v

možno lovit zvířata kdekoliv i na cizím pozemku (mohl kdokoliv) x vlastník nemusel vstup na svůj pozemek snášet x ulovené zvíře

nemohl vindikovat

-pouze zvířata divoká a zvířata, jež byla ochočena a později uprchla

-dále věci opuštěné (derelinkvované) – vlastník provedl jejich derelikci, zbavil se držby

-věci nepřátelské

soukromou

-pokud byla věc uzmuta nepřátelským vojskem římskému občanu, bylo třeba počítat s pozdějším osvobozením, tedy mohl se

obnovit původní vlastnický vztah (ius postlinii)

-nález pokladu – Paulus: jisté množství peněz, dlouhou dobu ukryté, zaniklo vědomí o tom, kdo je jeho vlastníkem

-mohly to být i jiné cennosti než peníze, ukrytí mohlo být rozmanité

-poklad náležel nálezci – nemusel se ani ujmout držby

-jisté právo vznikalo i vlastníkovi pozemku – dělili se půl na půl, pokud byl poklad hledán záměrně bez vědomí vlastníka

pozemku, připadl celý vlastníkovi pozemku



Akcese

=nabytí vlastnického práva přírůstkem – nich ztrácí svou

samostatnost a stává se trvalou součástí druhé

-vlastník věci, jejíž hospodářská funkce spojením nezanikla, získává vlastnictví k věci, která svoji samostatnou funkci ztratila – řešení

kazuistické

-pokud byla jedna ze spojených věcí nemovitá

-nemovitá se vždy považovala za věc hlavní – povrchem

ictví pozemku

-dosavadní vlastník tyto věci nemohl vindikovat, nemohl k nim uplatňovat svoje vlastnické právo (ani když docházelo

k opětovnému odloučení – např. uříznutý strom)

-výjimka – stavební materiál zastavěný do cizí budovy nebo i viniční tyče užité na cizí vinice – vlastník mohl po oddělení

uplatňovat svoje právo, ale už dle Z12D se nemohl oddělení domáhat

-spojení dvou věcí movitých

-třeba posuzovat případ od případu – rozhodující, která věc ztrácí spojením svoji samostatnou hospodářskou funkci

-zvláštní pravidla při rozšiřování pozemků:

-muselo jít o pozemky, jejichž hranice byly dány přirozenými mezemi, nikoli úřední výměrou

-opuštěné řečiště se dělilo rovným dílem mezi vlastníky pobřežních pozemků, pokud nebyly úředně vyznačeny, pokud ano, pak šlo

o věc ničí

- případě,

že zde rostliny zapustily kořeny



Commixtio

ých látek

-může jít o trvalé spojení – nelez oddělit původní smíšeniny x někdy je návrat k původnímu stavu možný (pak k nabytí vlastnického práva

nedocházelo, vlastníci se mohli domáhat vydání věci)

-trvalé spojení – rozlišení, zda nastalo s vůlí dosavadních vlastníků (vznikalo spoluvlastnictví ke smíšenině) nebo bez ní (mohli se na držiteli

domáhat směsi vlastnickou žalobou poměrné části



Specifikace

=vlastním zpracováním – z určité věci vzniká věc nová

-posuzuje se případ od případu

-Prokuliáni – forma má Sabiniáni

že tvůrce nabýval vlastnictví k zhotovené věci, pokud nebylo možno obnovit původní stav před zhotovením (nesmělo ale jít o krádež

materiálu), jinak zachováno původní vlastnictví majitele látky



Nabytí plodů

=rozhodující je okamžik, kdy nový vlastník vlastnictví k plodům nabývá

-vlastník věci plodonosné nabývá vlastnictví k plodům již ve chvíli, kdy se plody stávají samostatnou věcí – separací

-poživatel (usufruktuář) – nabývá plody teprve percepcí (sklizní), stejně tak i pachtýř (jeho nabytí se však považuje za derivativní, zvláštní

druh tradice) x usufruktuář i emfyteuta nabývají originálně

-nabytí plodů držitelem v dobré víře (bonae fidei possessor) – rozhoduje oddělení plodů (separace) – nabýval vlastnictví k plodům i když

plodonosná věc, kterou držel, byla vyloučena z

vydat plody těžené po litiskontestaci, při kogničním procesu převládl názor, že je povinen vydat plody, které před zahájením procesu nestihl

spotřebovat – povinnost chápaná jako obligační, vlastník plody nemohl vindikovat

Ochrana vlastnického práva



Vlastnické žaloby



Reivindikace (vindikace)

=žaloba k ochraně kviritského vlastnictví – nejsilnější a nejúčinnější prostředek vlastníka

-uplatnil ji, pokud došlo k porušení jeho vlastnictví v nejvyšší možné míře (byla-li mu věc odňata, byl- -li možnost

vykonávat vlastnické právo

-vycházela z legisakčního procesu, kde byla formálním uplatněním vlastnického práva před soudem – svoje právo před soudem dokazovaly



-ve formulovém procesu měla jednodušší podobu – šlo o žalobu nedržícího kviritského vlastníka, který byl aktivně legitimován (oprávněn

k průběhu řízení byl povinen dokázat svoje vlastnické právo

-pasivně legitimován byl držitel věci (ne detentor – platilo v klasickém právu)

-po klasické době byl pasivně legitimován každý, kdo měl věc žalujícímu vlastníkovi vrátit, tedy i detentor, který věc fyzicky

ovládal

-zavedeno kvůli tomu, že proti detentorovi, který by věc ovládal pro jiného držitele by byl vlastník bezmocný

-nakonec pasivně legitimován byl každý, kdo měl možnost vlastníkovi věc vydat čili restituovat



-věcná žaloba – žaloba nesměřovala bezprostředně proti držiteli, šlo pouze o jednostranné procesní uplatnění žalobcova práva

-žalobce mohl své právo dokázat, ale nemohl na držiteli vynutit vydání věci tomu i vyzván soudem) nebo

zaplatit peněžitou částku – určena vysoko bez vztahu k hodnotě věci (na základě zvláštní přísahy žalobce – ohodnocení) – tedy nepřímý

prostředek, jak donutit odpůrce k vydání věci

-až za Justiniána vedla reivindikace i k navrácení věci, mohlo být exekučně vynuceno

-slabina: vlastnické moci v tomto ještě poměrně primitivním mocenském pojetí vlastnického práva nebyla stanovena žádná povinnost –

vlastník mohl věc svévolně uchopit, mohl k ní dokázat své právo, ale nemohl soudně dosáhnout navrácení

-vindikace v úřednickém procesu –chápe již vlastnické právo jako subjektivní právo, jemuž odpovídají povinnosti všech ostatních: nerušit

oprávněného v

-způsob dokázání vlastnického práva:

-odvolání se na derivativní způsob nabytí (musel mít důkaz, že nabyl od osoby, která byla oprávněna převést)

-vindikace vždy musela směřovat k

poměrné části ne při smíšení či slití)

-důkaz u hromadné věci – u stáda – považoval se za platný, byl-li proveden k nadpoloviční většině

-neúspěch důkazu znamenal vítězství odpůrce, který ale nic dokazovat nemusel

-důsledky změny reivindikace (z žaloby na prokázání vlastnického práva na žalobu, která zároveň nutí odpůrce vydat věc):

-dříve se odpůrce k rozhodl magistrát o převedení či přenesení držby na

žalobce (translatio possessionis) – jediná možnost, jak mohl žalobce v klasické době dosáhnout bezprostředního vydání věci

-žalovaný měl v případě že prohrál povinnost věc navrátit (restituovat) – se vším, co k ní náleží (cum omni causa), tedy

v nezhoršeném stavu, i s přírůstky a plody

-držitel bonae fidei ručil za zhoršení, které nastalo jeho vinou po litiskontestaci

-držitel malae fidei – ručil za zhoršení či za zkázu věci, které nastalo jeho vinou před zahájením procesu, po jeho zahájení ručil i

za náhodné zhoršení či zkázu

-procesní prostředky na obranu žalovaného:

-uplatňoval jimi svůj nárok na náhradu nákladů, které na věc vynaložil

-náklady nutné – bylo jich třeba k údržbě či zachování věci (měl na ně nárok i držitel malae fidei)

-užitečné náklady – jen držitel bonae fidei – jen pokud jimi byla zvýšena hodnota věci, získal-li ale užitek z plodů,

získal jen takovou náhradu, která převyšovala hodnotu plodů, jež mu zůstaly po vydání věci

-náklady učiněné z rozmaru – nemusely se uhrazovat ani držiteli bonae fidei, držitel ale mohl tyto od věci odejmout, ale

jen tak, aby věc nezhoršil a aby tak nečinil ze zlomyslnosti



Actio Publiciana in rem

=žaloba sloužící k ochraně bonitárního praetorského vlastnictví – historickým východiskem byl případ prodeje mancipační věci pouhou

tradicí

- ované věci

jako procesní prostředek (exceptio rei venditae ac traditae – praetorská žaloba – nazvaná

podle praetora Publicia

-exceptio rei venditae ac traditae a její funkce rozšířena – lze její pomocí uplatnit proti žalobci nárok, že držitel nabyl věc



-převodce nebyl v době tradice vlastníkem věci, stal se jím teprve později, třeba dědickou posloupností a domáhal se pak

vlastnickou žalobou věci

-vlastník žaluje nabyvatele, přestože věc na nabyvatele převedla svým jménem jiná osoba s vlastníkovým souhlasem

-fiktivní žaloba – soudce má právní postavení žalobce posuzovat jako by se stal vlastníkem a nabyl kviritského vlastnictví vydržením bez

ohledu na to, že konkrétní podmínky vydržení (hlavně uplynutí času) ještě nenastaly

-mohl ji užít každý, kdo nabyl věc řádným způsobem (iusta causa) a držel ji v dobré víře, držbu však pozbyl, aniž došlo k vydržení

-předpoklad, že žalobce mohl dokázat základní podmínky vydržení –

řádným způsobem a že držel v dobré víře

-žalovaným je držitel – mohl to být i kviritský vlastník, směřovala i proti fiktivnímu držiteli

-cíl stejný jako u reivindikace – vydání věci, ale účinnost byla různá polde toho, zda žalobcem byl bonitární vlastník či jen držitel bonae

fidei

-kdo nabyl tradicí mancipační věc od vlastníka, mohl Publicianu úspěšně prosadit proti každému – i proti držiteli bonae fidei, i

proti vlastníkovi kviritskému

-držitel bonae fidei, který nabyl od nevlastníka – neúčinná proti skutečnému kviritskému vlastníkovi

-spor dvou držitelů v dobré víře, kteří nabyli řá



Reivindicationes utiles

-žaloby vytvořené podle vzoru vindikace – vycházely z rozmanitých případů originálního způsobu nabytí vlastnického práva (žaloba

vlastníka stromu zasazeného na cizím pozemku,…)

-nešlo o skutečné reivindikace, smyslem poskytovat účinnější ochranu

-něco jiného byly žaloby, jimiž byla poskytována ochrana vlastnickým vztahům peregrinů nebo ochrana právním vztahům k provinčním

pozemkům – zde šlo o skutečnou obdobu reivindikace



Actio negatoria

-zápůrčí žaloba – žaloba proti částečnému rušení vlastnického práva

-šlo o rušení, která byla buď přímo obsahem nějakého věcného práva k věci cizí, nebo mohla být za výkon podobného práva považována

-klasické právo vytvořilo pro podobné případy několik základních formulářů – obsah přizpůsoben rozmanitým druhům rušení

-formulář byl většinou koncipován negativně – popíral právo žalovaného užívat vlastníkovu věc, těžit z ní plody, právo chodit po pozemku,

odebírat vodu

-někdy i pozitivní formulace

actio negatoria:

-stala se obecným ochranným prostředkem proti jakémukoli zásahu do vlastnictví, který nezáležel v odnětí držby

-aktivně legitimován – vlastník, který musel svoje vlastnické právo dokázat, nemusel ale dokazovat neoprávněnost rušení, stačilo,

že rušení skutečně nastalo – důsledek elasticity vlastnického práva – každý zásah do vlastnického práva musí být opřen o nějaký

právní důvod, jakmile důvod odpadne, vlastnictví se rozšiřuje do své přirozené všeobecnosti

-žalovaný, který podlehl byl povinen odstranit příčinu rušení nebo se rušení zdržet a nahradit způsobenou škodu



Další prostředky k ochraně vlastnického práva



Actio finium regundorum - mezní žaloba

-cílem stanovit meze pozemků – vycházela z Z12D

-rozhodovali rozhodčí – arbitři s odbornou způsobilostí – původně byli tři, pak jeden

-v klasické době mohl být jen mezní pruh mezi pozemky tzv. confinium – nemohl být předmětem civilního vydržení

-pokud šlo o větší č

-za Justiniána se stala obecným prostředkem k určení hranic pozemků, předmětem řízení mohla být kterákoli část sporné půdy, přihlíželo se

k mimořádnému vydržení

-účastníky sporu sousedé, každý považován zároveň za žalobce i žalovaného

osobě dosud nepatřila

-měla smíšenou povahu – osobní, ale částečně nahrazovala i vindikaci



Actio aquae pluviae arcendae

-žaloba řešící spory vzniklé změnou přirozeného odtoku dešťové vody

voda musela níže položený poškodit

-aktivně legitimován byl vlastník ohroženého pozemku x pasivně vlastník pozemku, na němž došlo ke změně

-

náklady na odstranění škod, jinak byl povinen strpět, aby změna byla na jeho náklady odstraněna žalobcem



Cautio damni infecti – žaloba proti hrozící škodě

-jednalo se o stipulační slib o nahrazení hrozící škody

-záruku byl oprávněn požadovat vlastník pozemku (nebo i jinak věcně oprávněný, či detentor), který se cítil poškozen vadnou povahou

stavby na sousedním pozemku

-záruku bylo možné požadovat i cítil-

rozhodující bylo hrozící nebezpečí a ne škoda

-záruku musel poskytnout vlastník, držitel, usufruktuář, superficiář, emfyteuta, i zástavní věřitel

pokud odmítl ten, kdo byl povinen poskytnout záruku, mohl ohrožený na důkaz magistráta se ujmout detence sousedního pozemku a provést

potřebná zajištění, pokud ani pak nebyla záruka zajištěna, mohl magistrát uvést

bonitárního vlastníka, byl chráněn Publicianou



Operis novi nuntiatio – zákoz stavby

-neformální soukromý zákaz pokračovat v započaté stavbě – zakazující tak činil proto, aby si předem a okamžitě zajistil výsledek sporu,

v řídil záruku

-li tak, mohl být praetorským příkazem zavázán k demolici, k obnově původního

stavu a úhradu škody

-nunciant (kdo vyslovil zákaz) povinen okamžitě zahájit spor a dokázat své právo stavbu zapovědět, nemusel vycházet ze svého soukromého

zájmu, mohlo se jednat i o veřejný zájem nebo o posvátný pozemek

-jediný požadavek účinnosti zákazu – vyslovení zákazu přímo u stavby za přítomnosti podnikatele nebo dalších osob – stavebník,…



Interdictum quod vi aut clam – interdikt k odstranění změn provedených na pozemku násilím nebo tajně

-cílem dosáhnout odstranění všech změn a dosáhnout původního stavu

-chránil vlastníka, věcně oprávněného, i nájemce

-kdo se ochrany domáhal, musel prokázat skutečnost násilné nebo tajně učiněné změny



Zánik vlastnického práva

1) zánikem objektu

-právo zde zaniká vždy – ať už šlo o zánik fyzický (smrt otroka, rozbití vázy, požár domu) či zánik právní (vyloučení věci, která byla ve

vlastnictví soukromé osoby, z právního obchodu, prohlášením objektu za věc posvátnou)

2) zánikem práva, objekt ale trvá

-vlastník postupuje své právo jiné osobě (singulární nebo univerzální sukcesí), nebo derelikce

-zánik vlastnického práva z trestu

-expropriace (vyvlastnění ve veřejném zájmu) chápáno jako výjimečný prostředek



Věcná práva k věci cizí – iura in re aliena

=práva dávající oprávněnému možnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která není jeho vlastnictvím

-podobná povaha jako právo vlastnické ačně určen

-jde spolu s vlastnictvím o právní panství, zde je obsahově omezené, absolutní právo

-termín věcná práva k věci cizí vytvořen až ve středověku



Servitutes – služebnosti

-nejprve byly za služebnosti považovány jen služebnosti pozemkové

-společné rysy služebností pozemkových a osobních:

-rozdíl mezi oprávněním ke vzniku věcného práva k věci cizí a vlastnickým vztahem k nemini res sua servit – nikomu

nemůže sloužit jeho věc – nikdo nemůže mít služebnost k žebnost zaniká

-vlastník nemá žádnou pozitivní povinnost

v konání (servitus in faciendo nequit) – vlastník nesměl omezit výkon služebnosti, musel snést omezení svého vlastnického práva x

výjimka: servitus oneris ferendi (služebnost nést břemeno) – zde byl vlastník povinen snést, aby jeho soused opíral svůj dům o

jeho, ale musel navíc udržovat svou stavbu v dobrém stavu, další výjimka: povinnosti emfyteuty k vlastníkovi pozemku

-ani osobní ani pozemková nemohly být zcizovány nebo převáděny

-pozemkové – toto oprávnění vždy spojeno s

– každý vlastník určitého pozemku byl ke každému vlastníkovi sousedního pozemku v trvalé

výhodě, jejíž obsah byl dán obsahem služebnosti

-jedná se o vlastníka služebnosti i o jeho právního nástupce – ať už singulární či univerzální sukcesí

-praedium dominans – pozemek panující x praedium serviens – pozemek služebný

-mohla vzniknout jen s

-osobní služebnosti

-výrazně osobní ráz, omezení vlastníka věci, k níž byla zřízena, trvala ale jen po dobu života oprávněného – byla dočasná

-mohla vzniknout jen ve spojení s určitou osobou

-alimentační funkce – zajišťovaly nebo usnadňovaly výživu na případ smrti pro příbuzné

-vlastníka služebné věci omezovaly mnohem více než pozemkové



Pozemkové služebnosti

-nejstarší právo znalo služebnosti již od doby archaické – služebnosti spojené s právo stezky, průhonu dobytka, právo

cesty, vodovodu

- o osobní služebnost

– pokud takové vztahy vznikaly, jednalo se o obligace, ve středověku označeny jako služebnosti neregulérní

-obsah – vztah dvou vlastníků dvou sousedních pozemků pozemek

užitečná (servitus praedio utilis esse debet) – nemá tedy sloužit výlučnému prospěchu osoby, ale objektivní ekonomické potřebě

-služebným pozemkem mohl být i pozemek, který s panujícím přímo nehraničil – služebnost musela být umožněna služebnostmi, jimiž byly

obtíženy pozemky bezprostředně sousedící nebo tím, že mezi pozemky byla cesta nebo veřejná řeka

-pozemkové služebnosti chápány jako práva nedílná – spojena s vlastnictvím celého pozemku panujícího nebo služebného

-pokud byl pozemek ve spoluvlastnictví

-výkon služebnosti se měl uskutečňovat civiliter – aby vlastníka služebného pozemku omezoval co nejméně

-dělení:

-k pozemkům venkovským či polním – nejstarší, civilním právem počítány k věcem mancipačním, právo pastvy, právo kácet

stromy, právo lámat kámen,…

-k pozemkům domovním – práva zapustit do sousedovy zdi část své stavební konstrukce, povinnost udržovat v dobrém stavu

svou stavbu, právo mít část své stavby nad cizím pozemkem, právo v cizí zdi prorazit okno, služebnosti okapu – svádět dešťovou

vodu na cizí pozemek, služebnosti stoky (kloaky)

-služebnosti cesty - rozmanitá práva s cílem zajistit přechod přes cizí pozemek – právo stezky, právo průhonu dobytka

-služebnosti vodní – právo vodovodu (odběr vody na cizím pozemku zvláštním zařízením), služebnost odběru vody – právo čerpat

na cizím pozemku vodu, služebnost hnát na cizí pozemek k vodnímu zdroji dobytek

-služebnosti zakazujícího rázu – dávaly oprávněnému možnost něco zakázat – zakázat vyšší stavbu na služebném pozemku,

zakázat stavbu, která by bránila v přístupu světla či výhledu



Ususfructus – právo požívací

=právo užívat cizí věc (uti) a těžit z ní plody (frui) – nesmí být změněna nebo zničena podstata věci (souhrn základních vlastností, kterými je

dáno hospodářské určení věci) – objekty usufructu mohly být jak věci movité tak nemovité, nikoli zuživatelné

-původně převážně alimentační funkce – zřizován pro případ smrti k věcem ze zůstavitelova majetku, které měly sloužit k zajišťování

obživy pro některého z pozůstalých – zanikalo smrtí pozůstalého

-základní práva a povinnosti poživatele:

-užívat věc, těžit plody – musel věc fyzicky ovládat, ale jeho vztah k věci nebyla skutečná držba

-plody získával originálně, ale na rozdíl od vlastníka až sklizní (percepcí)

-civilní plody (úroky) pobíral po dobu trvání služebnosti

-povinen věc užívat a těžit plody jen tak jak by to činil dobrý hospodář (jako pater familias) – část vytěžených plodů musel

vynakládat, aby věc udržel v původním stavu

-byl oprávněn těžit jen takové plody, jež bylo možno považovat za pravidelný výnos (u lesa kácet jen ty stromu, které k tomu byly

určeny)

-nesměl změnit podstatu věci – ani v věcí disponovat ani k ní zřizovat

věcná práva

-zřizovatel ususfructu mohl požadovat zvláštní kauci (cauti usufructaria) – slib, že poživatel bude věc řádně užívat a že věc po

justiniánském právu byly chápány jako povinnosti

uložené zákonem

-ususfructus podstatně omezoval vlastnické právo – mohl sice s věcí disponovat,

ale jen tak, aby dispozicí nebyl ohrožen ususfructus

-jako osobní služebnost zanikal nejpozději smrtí oprávněného, pokud byl zřízen ve prospěch právnické osoby, zanikal dle Justiniána

nejpozději po 100 letech

-převod nemožný, bylo však možno převést na jinou osobu výkon požívacího práva – právo stále spojeno s osobou oprávněného

-požívací právo k ideální části

-nelze jej zřídit k věcem zuživatelným

-zůstavitel mohl zřídit požívací právo k celému svému majetku

že on nebo jeho d quasiususfructus

-bylo-li požívací právo zřízeno k pohledávce (ususfructus nominis) – poživatel měl právo pobírat úroky, ale i právo vybrat kapitál



Usus – právo užívací

=osobní právo užívání cizí věci, vylučuje možnost těžit plody

-usuář měl věc užívat osobně

-pokud bylo lze z věci těžit plody, mohl si je uživatel přisvojit jen v omezené míře jen k bezprostřední spotřebě

-uživatelovo oprávnění se rozšiřovalo – v justiniánském právu se blížil ususfructu



Habitatio

=právo užívat byt v cizím domě – výlučně osobní ráz a zprvu chápáno jako požívací nebo užívací právo k bytu, ne tedy jako samostatný typ

slu justiniánském se již pokládalo za zvláštní typ služebnosti, která umožňovala i pronájem bytu



Operae

=právo výlučně osobně užívat služby cizího otroka nebo zvířete

-operae a habitatio vznikala odkazem



Výkon služebnosti, pojem držby služebnosti (držby práva)

-v nejstarších dobách – vydržení služebností – odstraněno za republiky x klasičtí právníci výkon služebnosti již nepovažovali za držbu, ale

faktický výkon měl význam, neboť byl chráněn praetorem

-kdo se domáhal vydání interdiktu, musel dokázat, že obsah služebnosti v určitém období skutečně vykonal – podmínky podobné jako při



-kde šlo o výkon požívacího práva, poskytoval praetor účinnější ochranu – praetor chránil usufruktuáře i před méně násilným rušením –

vycházel z interdicta Uti possidetis utile – interdikt vytvořený podle obdoby interdiktu, který sloužil k ochraně držby nemovitostí před

částečným rušením

-Gaius hovoří o usufruktuáři „jakoby měl držbu“ (quasi possessio) – srovnává výkon jeho práva s

považuje za stav podobný držbě

-držba práva (iuris possessio) – předmětem držby je právo samo jako věc nehmotná



Vznik a zánik služebností



Vznik

1) právním jednáním

-účastníkem musela být osoba, která byla vlastníkem služebné věci – musela být způsobilá k právním úkonům, nesměla být omezená

v dispozici s věcí, u civilních služebností se muselo jednat o kviritského vlastníka

-toto právní jednání muselo být nejprve formální, poté se od tohoto požadavku upustilo

2) mancipací

-u venkovských polních služebností – musel pozemek

přesně označit, řekl, že bude přes pozemek chodit a dodal, že právo bylo převedeno vahami a kovem – mancipační formou

-mohlo se jí užít (i u injurecese) spolu s převodem vlastnického práva

-dedukce služebnosti nebo usufructu – nabyvatel zřizoval služebnost ve prospěch dosavadního vlastníka pozemku

-impozice služebnosti – nabyvatel získává vlastnictví k pozemku a současně je mu k tíži zřízena služebnost

3) injurecessí

-u všech služebností, postup podobný jako u mancipace

4) vindikačním legátem

5) stipulacemi

-v provinciích byl vznik služebnosti podmíněn jen tím, že došlo ke konsensu, osoba, jíž měla služebnost prospívat žádala, aby stipulací

se vlastník služebné věci zajistil, že nebude výkon služebnosti rušit

-v pozdější době hojně užíváno

6) kvazitradice

-vlastník věci dovolil oprávněnému, aby fyzicky začal služebnost vykonávat, na základě iusta causa podobně jako při skutečné tradici

-rovněž hojně užívaný

7) tak, že neformální dohoda o vzniku služebnosti byla připojena ke skutečnému převodu vlastnického práva, který se

uskutečňoval tradicí

8) adiudikací

-při rozdělení společné věci, obvykle jednomu přiřkl soudce vlastnictví věci, druhé osobě služebnost

9) vydržením

-plně až v justiniánském právu, faktický výkon služebnosti se považoval po dobu 10 až 20 let, ostatní podmínky řádného vydržení se

nevyžadovaly



Zánik

1) objektivně

-nezávisle na vůli stran – došlo-li k zániku služebné věci, u osobních změnou podstaty věci

-splynutím (konfuzí) (u požívacího práva konsolace) – spojilo-li se vlastnictví panujícího a služebného pozemku

-zánikem panujícího pozemku a smrtí oprávněného u osobních, u požívacích a užívacích práv zanikala i minimální kapitisdeminucí,

neboť byla svou povahou alimentační

-služebnosti pozemkové, usus, a ususfructus zanikaly také nevykonáváním – 1 rok u movitostí, 2 u nemovitostí, justiniánské právo je

rozšířilo na 10 a 20 let (stačilo, když někdo za oprávněného konal v jeho zájmu, aby k nevykonávání nedošlo) x nevykonáváním

nezanikalo habitatio a operae

-zánik domovních služebností – zanikaly tzv. vydržením svobody – pozemek musel být uveden do stavu, který odporoval výkonu

služebnosti, musel tak zůstat po 2 roky

2) z vůle stran

-oprávněný se vzdal služebnosti – jen formou injurecesse – prohlásil před magistrátem, že např. oprávněný nemá právo chodit po jeho



-trvání služebnosti mohlo být omezeno na určitou dobu, nebo mohlo být vázáno rozvazovací podmínkou (pouze u osobních)



Ochrana služebností

-chráněny věcnými žalobami, které měl

se sporu o vlastnické právo

-žalovaný vlastník věci služebné, nebo držitel v dobré víře, ři u práva požívacího ten, kdo si je nárokoval, nemohl být (šlo o věcnou žalobu)

donucen účastnit se soudního jednání, pokud nepřišel, mohl se žalobce ujmout služebnosti, byl chráněn praetorským interdiktem

-pokud žalobce vyhrál, musel žalovaný umožnit výkon služebnosti, až když neposlechl, byl odsouzen k peněžité kondemnaci



Superficies

-superficies a emfyteusis byla věcná práva širokého obsahu – připomínala postavení vlastníka, východiskem jejich podobné vývoje byly

právní vztahy k půdě, která byla ve vlastnictví soukromníků

=právo stavby, dlouhodobý nájem pozemku – superficiář (nájemce) je oprávněn postavit na pozemku stavbu, měl povinnost platit pravidelný

plat (výjimka z pravidla, že povrch pozemku ustupuje půdě – superficies solo cedit)

-superficiářovo postavení se podobalo postavení vlastníka:

-mohl se stavbou volně disponovat, mohl ji zbořit, zřizovat k ní věcná práva k věci cizí, mohl ji zastavit

-superficiářovo právo bylo dědičné a mezi živými převoditelné (např.emptio venditio, při níž k převodu vedle smlouvy bylo

zapotřebí odevzdat kvasitradicí výkon práva, tedy odevzdat budovu)

-podobná ochrana jako u vlastníka

-vlastník pozemku byl omezen daleko více než vlastník u ususfruktu, měl právo jen na pravidelný plat (solarium)

-zřízení smlouvou trhovou nebo nájemní s určeným solariem

-vyvinulo se ze zvyku, že magistráti propůjčovali veřejnou půdu soukromníkům, aby na ní mohli stavět – zpravidla dlouhodobé nájemní

smlouvy (99 let)

-superficiář získal postupem doby interdiktní ochranu, pak mu byla přiznána praetorská věcná žaloba, podobající se vindikaci



Emfyteusis

=dlouhodobý pacht polních pozemků, pachtýř mohl své právo převádět mezi živými i na případ smrti

-pachtýř (emfyteuta) mohl pozemek užívat i požívat – plody nabýval jako vlastník oddělením, mohl měnit hospodářské určení pozemku,

a jeho udržování a obdělávání, platil daně a veřejné dávky

-jeho oprávnění přecházelo na dědice, mohl je zcizit (kvasitradicí)

-kanon = pravidelné pachtovné, jež byl pachtýř povinen platit vlastníkovi

-emfyteuta povinen vlastníkovi oznámit zamýšlené zcizení

pokud je vlastník neuplatnil, byl oprávněn žádat tzv.laudemium = 2% z prodejní ceny

-pokud pachtýř neplatil kanon nebo pozemek zhoršoval, mohl vlastník emfyteutické právo vypovědět

-vývoj emfyteutického práva:

-státní a obecní pozemky byly v klasickém období dávány soukromníkům do dlouhodobého (100 let) nebo dokonce trvalého pachtu

vektigální vztahy

-na sklonku římské říše se vyvinuly jiné formy –

ahy

ius emphyteuticarium

-závěrečný vývoj spojil všechny formy v jednotně upravenou emfyteusi

-císař Zenon když měl rozhodnout, zda se tento vztah zřizuje smlouvou trhovou nebo pachtovní, řekl, že jde o smlouvu zvláštní

-další vývoj za feudalismu

-ve středověku se rozvinula teorie děleného vlastnictví:

-dominium directum

-dominium utile – i pachtýř má vlastnické právo



Zástavní právo



Povaha zástavního práva, formy a historický vývoj

=věcné právo k věci cizí, které zvyšuje věřitelovu jistotu, že jeho pohledávka bude uspokojena, vedle dlužníkova ručení věřiteli poskytuje

záruku věcného rázu (spojení s určitou věcí) – věc zastavená (zástava), k níž věcné právo směřuje

-svou povahou se jedná o právo zasahující do věcných i do obligačních práv – rozlišuje se mezi rukojemstvím jako osobní a zástavním



-zástavní právo zabezpečuje splnění pohledávky ve 2 směrech:

1) zajišťovací funkce

-do popředí v uspokojení věřitelovy pohledávky zajišťuje tím, že je věcným právem

k věci cizí

a) zástavní právo ruční

-ke vzniku oprávnění třeba odevzdat věřiteli věc, která byla zástavou, věřitel ji pak ovládal podobně jako držitel

b) hypotéka

-věřitel získával zástavní právo, vydání věci mohl požadovat až nebyla-li pohledávka splněna

2) uhrazovací (realizační) funkce

-umožňuje věřiteli v –

zástavní právo se zpravidla realizovalo dvojí cestou:

a) zástava propadná

-věřitel si zástavu ponechal, úmluva o tom se nazývala lex commissoria

b) zástava prodejná

-dohodli se, že zástavu prodá, úmluva pactum de distrahendo, rozdíl (tzv. hyperochu) povinen vrátit

-původní civilní právo zástavní právo neznalo tzv. fiducia, fiduciární převod vlastnického práva

– dohodnutý s věřitelem a provedený v jeho prospěch

-fiducia byla vývojový předchůdce zástavního práva



Fiducia

=převod vlastnického práva formou nejvyšší možné míře, ten získával

vlastnictví k

-fiduciář (věřitel) x fiduciant (ten, kdo záruku fiducií zřizoval) – fiduciář se při převodu zavázal, že věc převede zpět na fiducianta, pokud



-fiduciant mohl své právo snadno vydržet nazpět – stačilo jen uplynutí doby, nebral se zřetel na to, jak byla držba získána

-nevýhody:

-nešla použít v rozvinutých obligačních poměrech



Pignus

-již za republiky se objevuje nový, skutečně předstupeň zástavního práva – nedochází při něm k převodu vlastnického práva, věc je věřiteli

jako zástava prostě odevzdána, nejde ale o pouhou detenci – věřitel dosáhl praetorské ochrany,

předpoklady pro to, aby mohl být tento vztah chápán jako – pignus

-poskytovalo věřiteli značnou záruku již od okamžiku vzniku, neboť měl věřitel věc ve své moci, ale nevýhoda: věc mohla být takto

zastavena jen k zajištění jedné pohledávky



Hypotéka

-souběžně se začala vyvíjet nová forma zástavního práva – nejprve spojena jen s určitými typy obligačních vztahů (vyplývající z pachtovních

smluv) – vývojový základ budoucího hypotekárního zástavního práva (charakteristické je, že držbu věci mohl věřitel získat až v době, kdy

dospělá pohledávka nebyla splněna)

-zástavním právem se tento vztah stal až praetorskou úpravou, která propachtovateli (zástavnímu věřiteli) propůjčilo takovou ochranu, že

jeho právo bylo skutečným věcným právem k dvojstupňová ochrana věřitele

1) interdictum Salvianum

-praetor umožnil propachtovateli získat držbu vnesených věcí, interdikt nahradil svépomoc

2) actio Serviana

- šířena na všechny

vztahy, kdy zastavení věcí bylo ujednáno pouhou dohodou, aniž současně došlo k

actio quasi Serviana



-ochrana z actio Serviana byla přiznána i věřitelům při ručním zástavním právu, takže i tyto vztahy získaly věcněprávní povahu

-hypotekární zástavní právo bylo na rozdíl od ručního pružnější – dovolovalo, aby jedna věc byla zastavena k zajištění několika pohledávek

Vznik zástavního práva

-nejedná se o institut úplně samostatný, vždy přistupuje k

akcesorickou povahu (tato nedovoluje ani aby bylo z jedné obligace převedeno na jinou)

-obligace, kterou zajišťuje musela vzniknout alespoň jako obligace naturální

-nemusely vzniknou naráz

-zástavní právo může vzniknout i později x bylo možné, aby zástavní právo vzniklo i pro pohledávku, která má teprve vzniknout

(úvěrová hypotéka)

-pokud byla obligace vázána podmínkou, platila podmínka i pro zástavní právo

-zástavní právo zajišťovalo nejen pohledávku samu, ale i všechny vedlejší nároky, které ze zajištěné pohledávky vznikaly (náhrada škody,

úroky)

-na zástavní právo nemělo vliv ani zmenšení pohledávky, pokud se pohledávka rozdělila na několik dílčích, trvalo zástavní právo až do

úplného zaplacení každé z

-pokud došlo ke zřízení několika zástavních práv zároveň k zajištění jediné pohledávky, zajišťovalo každé z nich pohledávku zcela

samostatně

-jakou věc lze zastavit?

-každou věc, jíž lze prodat, zastavena je se vším, co k ní náleží nebo co k ní příbyde, plody mohly být zastaveny i samostatně

-možno zastavit i budoucí věcná práva k věci – tato práva měla vzniknout, pokud došlo k realizaci zástavy

-zástavce:

-především vlastník, alespoň bonitární

-superficiář, emfyteuta, usufruktuář mohl zastavit výkon svého práva

-zastavil-li věc zástavní věřitel, vzniklo právo podzástavní

-vznik práva zástavního:

1) právním jednáním

-dohoda mezi zástavcem a zástavním věřitelem, u ručního zástavního práva – reálný kontrakt, ŘP pro vznik neznalo žádné formální

požadavky x v pozdním období bylo zástavní právo určeno úřední formou (veřejná listina podepsaná svědky

2) úředním rozhodnutím – magistrátským nařízením

-když praetor vydával své příkazy k zajištění držby

3) přímo ze zákona

-tzv.zákonná hypotéka (pignus tacitum) – zástavní právo vznikalo bezprostředně ze zákonného ustanovení (v justiniánském právu

právo manželky k manželovu majetku pro pohledávku na vrácení věna) – takové zástavní právo bylo všeobecné, generální – vztahovalo

se k celému jmění, jindy se mohlo týkat jen určité věci



Obsah zástavního práva

-u obou forem římského zástavního práva byl stejný x rozdíl v oprávněních po dobu zástavního práva – v době, kdy převažovala

zajišťovací funkce, byl rozsah těchto oprávnění jiný u ručního a jiný u hypotekárního

-obsahem byla dvě základní oprávnění:

1) ius possidendi – právo držet zastavenou věc

-u ruční zástavy příslušelo zástavnímu věřiteli již od vzniku zástavního práva, u hypotéky až nebyla-li pohledávka splněna nebo se

stal věřitel insolventním a tedy neschopným platit

-toto oprávnění mělo povahu věcného práva k věci cizí, které bylo chráněno salviánským interdiktem, serviánskou a quasi

serviánskou žalobou

-pokud byla pohledávka splněna

pigneraticia directa – zvláštní osobní žaloba

-na konci klasické doby uznáno právo zástavního věřitele ponechat si věc i po splnění pohledávky – pokud měl věřitel vůči zástavci

jiné dosud nesplněné pohledávky (tzv.gordiánské retenční právo – opíralo se o ustanovení císaře Gordiána III.)

-

-plody byl oprávněn a povinen těžit, jejich hodnotu pak musel odečíst od pohledávky – nejdříve od úroků a pak i od

– smlouva antichretická – tzv.smlouva

odvážná

2) právo prodat zástavu

-výraz realizační funkce – předpokladem byla dospělost pohledávky, dále dlužník nesplnil ani poté co byl k plnění vyzván a

samozřejmě uplynutí předepsané lhůty (v justiniánském právu 2 roky)

-zástavní prodej se dal u smluvených zástavních práv vykonat i z volné ruky – bez vydražení, zástavní věřitel musel hájit zájmy

zástavcovy a vrátit mu přebytek (hyperochu)

-kupci ručil zástavní věřitel jen za to, že dostal věc jako zástavu, zástavce zastavenou věc nemohl koupit, zástavnímu věřiteli byla

koupě zakázána, pokud se ale kupec nenašel, mohl věřitel žádat, aby mu byla věc přiřčena císařským rozhodnutím

-pokud byl zastaven peněžitý obnos

zástavní právo tím, že odečetl svoji pohledávku

-zástavní právo, jehož předmětem byla pohledávka (pignus nominis) – jako zástava byl zástavnímu věřiteli zpravidla odevzdán

dlužní úpis, jeho zadržováním mohl zástavní věřitel vykonávat na dlužníka nátlak, aby plnil, postupem doby se připouštělo, aby ze

zastavené pohledávky žaloval sám, své zástavní právo pak realizoval věřitel tím, že vymáhal plnění od dlužníka zastavené

pohledávky

-tzv.podzástavní právo (subpignus) –



s

možnost žalobou vymáhat splnění prvotní pohledávky

-souběh zástavních práv:

-dovolovala to povaha hypotekárního zástavního práva

jejich vzájemného poměru

(a) souběžná zástavní práva si byla rovna

-jedna věc zastavena několika osobám současně – pro realizaci bylo důležité, kdo z držitelů získal držbu zastavené

věci jako první

(b) nerovná zástavní práva

- – realizací jejich

práv zanikala práva hůře postavených – mohli požadovat jen to, co zbylo (hyperochu)

-pořadí určeno podle vzniku zástavního práva

některé pohledávky, měla vyhrazeno lepší pořadí – tzv.privilegované pohledávky

-nevýhody dále vyplývaly z akcesorické povahy

hůře postavení hledali způsoby, jak tomu čelit – uznávalo se zaplacení pohledávky věřiteli v pořadí výše nejbližšímu a

postoupit

velmi komplikovaných vztahů – tzv.hypotekární sukcese

-tzv.konverze dluhu – na místo zaniklého zástavního práva vstupovalo nové zástavní právo, které bylo zřízeno

tomu, kdo dlužníkovi poskytl úvěr, aby dluh zajištěný prvotním zástavním právem zaplatil

-tzv. vlastníkova hypotéka – kupec, jenž koupil zástavu, aby dlužník mohl z peněz prodejem získaných

zaplatit pohledávku, vstupoval na místo zástavního věřitele se zástavním právem ve stejné výši a mohl jako

vlastník věci, kterou měl u sebe, odmítat její vydání věřitelům, jejichž zástavní práva měla horší pořadí, dokud

mu nezaplatili obnos, za který věc koupil



Zánik zástavního práva

1) zánikem pohledávky – jak to vyžadovala akcesorická povaha

2) zástavním prodejem věci

3) při souběhu více zástavních práv zanikala hůře postavená při realizaci zástavního práva lepších

4) zřeknutí se zástavního práva samým věřitelem (remissio pignosis) – i mlčky pouhým vrácením

5) zánik zástavy – i konfuze (splynutí zástavního a vlastnického práva v jednom subjektu)

6) vydržením svobody vlastnického práva – když vlastník nebo držitel v dobré víře držel 10 let (20 let byl-li zástavní věřitel nepřítomen)

zastavenou věc, aniž ovšem o zástavním právu věděli – takto samozřejmě nemohl vydržet dlužník, zástavce ani jejich dědicové





Obligace



OBECNÁ ČAST

Pojem obligace

-obligační právo je spolu s právy věcnými druhým hlavním odvětvím majetkového práva

-vznik již v nejstarších dobách, rozvinuto později – po překonání naturálního hospodářství

-předpokladem byla již rozvinutá věcná práva a rozvinuté právní vědomí

-věcná práva zajišťují vztahy dlouhodobé x obligační dynamické, mobilizují majetkové hodnoty

-relativní povaha – ivních práv plyne už z rozdílné povahy procesu:

- žaloby věcné x obligace –

proto žaloba z obligace musí žalovaného v intenci řádně označit

-při věcné žalobě vznikají žalovanému procesní povinnosti až po litiskontestaci x při žalobě z obligace musí žalovaný

spolupracovat s žalobcem a magistrátem od samého začátku (defenzní povinnost žalovaného) – bez osoby žalovaného by byla

actiones in personam

-žaloby in personam - prosazují pouze relativně působící právo, jejich právní povinnost je uložena jedinému člověku

-způsoby vzniku obligace (Gaius: Každá obligace vzniká totiž buď ze smlouvy, nebo z deliktu.)

- obligace z deliktu

-z dohody o vzájemném plnění – obligace z kontraktu

-definice obligace

=právní vztah, ve kterém se jedna strana může na základě zvláštního důvodu (z deliktu nebo ze smlouvy) žádat na druhé straně

určité chování, ať už pozitivní nebo negativní (opomenutí, nekonání), strana druhá je pak povinna tímto způsobem se chovat, ručíc

svým majetkem pro případ, že by svou povinnost nesplnila

-strana oprávněná – věřitel (creditor) x strana zavázaná – dlužník (debitor), oprávnění věřitele (nomen) dluh dlužníka

(debitum)

-debitum = dlužníkova povinnost určitým způsobem jednat, poskytnout věřiteli plnění – tato povinnost může existovat sama o sobě a ještě

nemusí vytvářet obligaci

-o obligaci mluvíme až, pokud právní řád zajišťuje věřiteli, že si v případě nesplnění dluhu může z majetku dlužníkova odejmout ekvivalent

obligaci je tedy dlužníkův majetek ve stavu zvláštní vázanosti (původně osobní vázanost)

-osobní vázanost zrušena roku 326 př.n.l. lex Poetelia ouze ručení majetkem dlužníka



Historický vývoj římské obligace

-zárodky ještě v rodové společnosti – východiskem obligace z deliktu

-obligace z kontraktu později – zárodkem bylo tzv.nexum neboli fiducia a stipulace

-nexum – původně v situacích, když někdo svépomoci

-postupně oslabování svépomoci (v původní nekontrolovatelné míře se nadále připouštěla jen v noci)

-zásada odvety – by se spokojil s peněžní náhradou – pokud přijme, připomíná to obligaci,

teprve však spojením dluhu a ručení vznikne prototyp obligace

-pokud přislíbila strana pachatele výkupné, jeho vyplacení se zajišťovalo tak, že svobodný člověk ze strany pachatele byl jednáním „per aes et libram“ (mancipací) převeden do moci

nexus byl tedy jakýmsi náhradníkem pachatele

-nexum se postupem doby začalo používat i u jednání nedeliktního – navrácení věci dané do užívání, nejčastěji půjčených peněz

-fiducia („věrná ruka“) – vyrůstala ze stejné myšlenky –

injurecessí, věřitel měl povinnost věc dlužníkovi vrátit – povinnost pouze morální

-osobní vázanost byla uznávána i u osoby dlužníka ještě v době vydání Z12D – zavazoval se slavnostním formálním slibem –



-vývoj u obligací z deliktu nakonec výkupné nahradil osobní žalobou actio poenalis





Vznik obligace



Obligace civilní a praetorské

-v době formulového procesu in ius concepta (stylizovaná podle civilního

m se objevily i žaloby praetorské

-v praetorském ediktu – spojení actiones utiles a actiones in factum

-actiones utiles – žaloby, kterými praetor chránil vztahy analogické vztahům z ius civile

-actiones in factum – chránily nové, ius civile neznámé vztahy

-pro vázanost dlužníka podle praetorského práva se neužívalo výrazu „obligatio“ ale „actione teneri“

smlouvy se také neužívá označení „contractus“, ale vždy „pactum“

-v době císařské se objevily některé další, dříve nežalovatelné úmluvy (pacta legitima)

-za závazné byly uznány úmluvy jakéhokoli druhu (i atypické obsahem), jež měly vést k vzájemnému plnění a jedna ze stran již druhé plnění

vaných (contractus innominatus)

-justiniánské právo stále ještě uznává princip typičnosti smluv, tento princip je již však natolik oslaben, že justiniánské právo již de facto

utno dodržovat) – středověké římskoprávní školy



Obligační smlouva – contractus

=dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká civilním právem uznaný poměr (obligace) – buď na základě určité formy nebo na

základě právem uznaného účelu

-formální kontrakty – je-li pro ně zákonem stanovena forma x neformální (bezforemné)

1) formální kontrakty

-forma na prvním místě, pokud je stranami dodržena, vzniká obligace za všech okolností, i kdyby strany sledovaly atypický, právem

neuznávaný (ale nikoli zakázaný) dů – platné

bez ohledu na konkrétní hospodářský základ jednání

a) slovní (verbální)

-vznikaly pronesením určitých, zákonem stanovených slovních formulí

-velmi populární

b) písemné (literární)

-vznik provedením zápisu do účetních knih, nepopulární, vyšly z užívání

2) neformální (bezforemné)

-vznikají volným, jakkoli provedeným souhlasem stran – kauza určuje smluvní typ, je na ní závislá sama

platnost závazk

a) konsensuální kontrakty

-vznikaly pouhým souhlasem, dohodou o typické kauze

-emptio venditio (smlouva trhová), locati conductio rei (pacht a nájem), locatio conductio operis (smlouva o dílo), locatio

conductio operarum (smlouva pracovní), societas (společenská smlouva), mandatum (příkazní smlouva)

b) reálné kontrakty

-vyžadovaly kromě konsensu navíc předání věci

-mutuum (zápůjčka), commodatum (půjčka nebo výpůjčka), depositum (smlouva o úschově), pignus (smlouva o ruční zástavě)

-nexum a fiducia stály mimo kontraktní systém

-rozdělení kontraktů podle rozložení práv a povinností:

1) jednostranné (unilaterální) – práva vznikají pouze straně jedné (věřiteli) a povinnosti straně druhé (dlužníkovi), nikdy nemohou

věřiteli vzniknout povinnosti a dluž

-jde o všechny kontrakty verbální, literární, mutuum

-obligace z deliktu mají povahu jednostranných obligací

-přísluší jen jedna žaloba

2) dvoustranné (bilaterální)

a) rovné (ekvální) – contractus bilaterales aequales – přísluší

z nich dvě žaloby (např. z emptio venditio kupci actio empti (emptor-kupec), prodateli actio venditi (venditor-prodatel)) –

vesměs mají volný, neformální r actiones bonae fidei

-často se tyto kontrakty označovaly jako synallagmatické

-patří sem – mandatum, kontrakty konsensuální, všechny reálné nepojmenované

b) nerovné (inekvální) – contractus bilaterales inaequales

-smlouvy, kde jedna ze stran má právo a druhá povinnost (jako u jednostranných), ale zde se může stát, že oprávněnému

vznikne závazek a zavázanému právo

-actio directa – žaloba prosazující obvyklé, pravidelně se vyskytující oprávnění x actio contraria

-patří sem všechny kontrakty reálné kromě zápůjčky, mandatum









verbální literární reálné konsensuální





sponsio (expensilatio) mutuum emptio venditio

stipulatio locatio conductio rei

commodatum locatio conductio operis

depositum locatio conductio operarum

jednostranné pignus societas

-podmínky uzavření smlouvy:

-od stran způsobilost k právnímu jednání a způsobilost k právům, osoby v moci někoho jiného, zásadně nabývaly pro majitele

moci

-zásada: Per liberam personam nobis adquiri non potest (není možné, abychom nabývali skrze osobu svobodnou) – vylučovala

justiniánském právu (např. uznávalo smlouvy ve

prospěch dědiců)

-oferta (nabídka) – obsahuje j – akceptace – nesmí se v podstatných

perfekce smlouvy:

-konsensuální kontrakty – stačí konsensus

-pokud vzniká smlouva pouhým souhlasem, obyčejně se to navenek demonstruje akcemi bez právní relevance (potřesení

pravicí, přípitkem) i s právní relevancí:

-závdavek neboli arrha – na znamení dohody při trhové smlouvě dával jeden kontrahent druhému nějakou drobnou nezastupitelnou věc –

závdavek nebyl součástí smlouvy, pouze ji potvrzoval a mohl sloužit jako důkaz o uzavření smlouvy

-arrha poenitentialis – zavedlo ji justiniánské právo – peněžitá částka, kterou jedna strana přijímala od druhé, s tím, že si ji ponechá, poruší-li

druhá strana své povinnosti ze smlouvy, anebo že ji ve dvojnásobku vrátí, poruší- tato arrha může mít funkci

odstupného, může ale sloužit i k utvrzení smlouvy

-reálné kontrakty – musí přistoupit předání věci

-formální – musí proběhnout dle stanovené formy

-obecné obsahové náležitosti všech smluv:

1) plnění musí být fakticky i právně možné

2) plnění nesmí být v rozporu se zákonem

3) plnění nesmí být namířeno proti dobrým mravům

4) plněním se nesmí obcházet zákaz zákona

5) musí jít o plnění určité, objektivně určitelné

6) plnění musí být ocenitelné v penězích – podmíněna zásadou pekuniární kondemnace – časem tento princip oslabován



Obligationes quasi ex contractu (jakoby ze smlouvy)

-vedle obligací z deliktu a z kontraktu se již za republiky uznávaly některé další

-neuváděly se do systému, podřazovaly se jako „zavazovací důvody jiné“ pravděpodobně Gaiově spisu Res cottidianae lze nalézt vznik

obligace i jinak než z deliktu a z e

zařadit

-v době poklasické z nich byla vytvořena kategorie tzv. kvazikontraktů – sem zahrnuty zavazovací skutečnosti podobné jednak smlouvě o

zápůjčce, jednak smlouvě příkazní, v obou případech však chybě konsensus, v justiniánském právu sem byla zařazena navíc tutela

(poručenství)



Obligace z deliktu

-delictum (maleficium) = protiprávný, bezprávný čin, vědomý a zaviněný zásah do cizí zájmové sféry, se kterým právní řád spojuje vznik

obligace, tj.vznik nároku a povinnosti zaplatit soukromou pokutu anebo nahradit způsobenou škodu

-i obligace z deliktu směřovala od typizace k obecnému uznávání závaznosti protiprávních zásahů

-historický vývoj:

-protiprávní zásah dával v nejstarší době vzniknout nároku na mstu stu – jejímu vymáhání sloužily actiones

poenales (protiklad reiperzekutorním)

-otázka náhrady deliktem způsobené škody zůstávala buď stranou nebo byla řešena zvláštní reiperzekutorní žalobou – bylo tomu tak od nejstarších dob u krádeže, kde vedle

žaloby na pokutu příslušela ještě speciální kondikce na vrácení ukradené věci, z většiny deliktů civilního a praetorského práva však žádná zvláštní reiperzekutorní žaloba nevznikala

a obligace zůstala tak primárně věrná své původní podobě – prostředek k potrestání pachatele formou pokuty

-pozvolna se začala prosazovat myšlenka, že delikt zavazuje pachatele především k náhradě škody a teprve potom má mít místo soukromá pokuta

-ale ještě v justiniánském právu to není provedeno důsledně – pokrok je v tom, že v každém peněžitém odčinění deliktu se spatřuje nejdříve náhrada škody a za trest se pak

považuje pouze ta částka, která v celkové sumě náhradu škody převyšuje

-proto se také žaloby z deliktu chápou jako žaloby smíšené – actiones mixtae – spojují

kterých z deliktu přísluší zvláštní žaloba reiperzekutorní – jako je tomu stále ještě při krádeži, kde actio furti je actio poenalis a condictio furtiva žaloba reiperzekutorní





Obligationes quasi ex delicto (jakoby z deliktu)

-za důvod vzniku obligace byly již za republiky uznány i některé skutečnosti mimosmluvní, které připomínaly deliktní situace, ale chybělo

jim zavinění nebo jiný podstatný znak

-tyto zavazovací skutečnosti uznávalo především praetorské právo

-justiniánské právo u výčtu obligací uvádí: kontrakt, kvazikontrakt, delikt a kvazidelikt (kvadripartice)

možnosti – chybí závazky z jednostranných slibů, závazky z různorodých skutečností (Justinián je chránil zvláštní žalobou condictio ex lege)

-z jednostranných slibů vznikala obligace – když někdo veřejně přislíbil odměnu za dosažení nějakého výsledku

-condictio ex lege příslušela ze závazků alimentačních a hlavně ze závazků, které se dříve individuálně zakládaly praetorskými interdikty nebo praetorskými kaucemi

-v justiniánském právu se texty těchto formulí staly abstraktními normami, kterých se mohl dovolávat kdokoli

Obsah obligace



Plnění

-id quod debetur (to, co se dluhuje)

- definice římských právníků

-dare (dát, dávat) – plnění, jehož obsahem je převod vlastnického práva nebo převod nějakého jiného práva

-facere (konat) – plnění faktickým úkonem

-prestare (poskytovat) – nejčastěji náhrada škody

-podmínky platnosti obligace:

1) musí být objektivně právně i fyzicky možné

2) nesmí mířit proti zákonu nebo dobrým mravům

3) musí být ocenitelné v penězích

4) musí být určité

-úplná neurčitost by způsobila neplatnost obligace

-obligace s podmínkou (za Justiniána) – strany se dohodnou, aby předmět plnění určila třetí osoba

-částečně neurčitá obligace být může – objevuje se při obligacích alternativních a generických



Obligace alternativní

-předmět plnění je částečně neurčitý – protože je určen alternativně duae res in

obligatione, una tantum in solutione (dvě věci jsou vázány, jen jedna se plní)

-volbu má zpravidla dlužník – výhoda pro dlužníka

-ius variandi – věřitel se ješt

-alternativní obligace se může změnit na obligaci jednoduchou dohodou stran

-jsou podobné jednoduchým obligacím – kdy buď ze zákona nebo dle dohody stran se dlužníkovi povoluje poskytnout místo plnění

noxální ručení majitele moci za delikty osob podřízených nebo škody způsobené zvířaty

-rozdíl od alternativní obligace je patrný, když se původní plnění stane nemožným – tzv.alternativa facultas – je charakterizována definicí:

Una res in obligatione, duae in solutione (Jedna věc je zavázána, dvě lze splnit) – obligace vůbec zanikne, i když by jiné plnění „in

solutione“ bylo možné (při alternativní obligaci by se druhé plnění vymáhalo)



Obligace generická

-částečná neurčitost plnění – okamžiku soluce – když

obligace splněním zaniká

-možnost náhodného zániku individuálně určené věci zanik Genus perire non censetur (má se za to, že věc druhově určená

nezaniká)



Obligace dílná a nedílná

-dílná – pokud se dá plnění rozdělit na dílčí plnění, která se v součtu rovnají celku x nedílná

-pokud se na jedné straně obligace objeví více subjektů (věřitelů nebo dlužníků) – např. při dědické sukcesi

společně (všichni dluhují celek, plněním jednoho se všichni osvobozují

-až do Justiniána platilo, že při nedílné obligaci lze žalovat pouze celé plnění, později možnost dlužníka odsoudit k poměrné částce určené

počtem věřitelů nebo dlužníků



Obligace úroková

-v situaci, kdy jsou předmětem plnění úroky (usurae)

-předmětem hlavní obligace bývá peněžitá suma nebo nějaké kvantum jinak genericky určených věcí, které byly dány jako mutuum a

úroky pak představují do vedlejší obligace vtělenou náhradu za užívání cizího majetku

- bez hlavní nemůže ani vzniknout, ani trvat, zaniká se zánikem hlavní

-vznikala buď úmluvou nebo ze zákona

-justiniánské právo připouštělo zvýšenou úrokovou sazbu – 8% při pohledávkách obchodníků, 12% při námořním pojištění

-nedovoloval se anatocismus (úroky z úroků), úroková obligace končila v okamžiku, kdy suma úroků dosáhla výše hlavního druhu

-křesťanská ideologie – vychází z





Náhrada škody

-náhrada škody bývala častým předmětem obligace

-damnum (škoda) = újma na statcích druhého naším jednáním způsobená a námi zaviněná

-dvojí škoda:

-damnum emergens (škoda vzcházející) = majetková újma, která skutečně nastala, šlo o objektivní ocenění poškozené věci nebo

zničené

-lucrum cessans (zahálející) = ušlý zisk, ztráta, ke které by nedošlo, kdyby věc nebyla poškozena

intercesse = rozdíl mezi majetkovým stavem poškozeného v okamžiku rozsudku a majetkem,

který by poškozený měl, kdyby ke škodlivému zásahu nebylo došlo

-vlastník jako věřitel odpovídá za škody, které by na jeho majetku vznikly bez zavinění dlužníka – Casus sentit dominus

(Náhody pocítí vlastník)

-náhody nižší (casus fortuiti) – vlastník za ně neodpovídal, protože výjimečně zavazovaly dlužníka i bez jeho zavinění

-v obligačních poměrech osvobozují náhody dlužníka jen málokdy – musí jít o vis maior a předmět plnění musí být určen individuálně

-náhody neosvobozují dlužníka ani octne-li se v prodlení, neosvobozují také dlužníka od nároku na vrácení věci protiprávně odejmuté –

kradené

-mora creditoris –výjimečný případ, kdy dlužník bude osvobozen i od genericky určeného závazku díky zásahu vyšší moci proto, že věřitel

se ocitl v prodlení

-vznikne-li věřiteli škoda následkem toho, že dlužníkovo plnění se po vzniku obligace stane nemožným, vezme obvykle obligace zasvé,

obyčejně se však jen změní obsah obligace – původní nárok se promění v plnění náhradní, dlužníkova povinnost se změní na povinnost místo

sjednaného původního plnění poskytnout věřiteli

povinnost ze smlouvy vyplývající, anebo že spáchal nějaký protiprávní čin

-náhrada škody – povinnost k náhradě, vyplývající z obecného předpisu zákona, v ŘP se připojují případy, kdy povinnost k náhradě

vznikne z protiprávního jednání osoby, podřízené rodinné nebo panské pravomoci

-jiný typ náhrady škody – vené výši a za smluvených

předpokladů

-takovou povahu měla cautio damni infecti – majitel vadné stavby se zavazuje k plnění sjednané náhrady a když potom dojde ke skutečnému zřícení, ujednaná kauce zjednodušuje

situaci



-pokud je náhrada škody určena smluvně – obsahuje smlouva stanovení předpokladů, za kterých se náhrada bude plnit

-abstraktní premisy, pokud je povinnost k náhradě stanovena z obecného právního předpisu:

1) kauzální nexus mezi jednáním dlužníka a nastalou újmou

2) lze prokázat subjektivní vztah dl zavinění

-uznání, že odpovědnost může nést pouze člověk (ne zvíře nebo neživý předmět), pouze člověk schopný si uvědomit následky svého

jednání (předpokládá vysoký stupeň právního rozvoje

-dvě formy zavinění:

-dolus (zlý úmysl)

-culpa (nedbalost)

DOLUS

CULPA v širším smyslu

(zavinění) CULPA v užším smyslu

-historický vývoj:

-až do Justiniána neexistovala ucelená teorie náhrady škody – bránila tomu soudní praxe – princip pekuniární kondemnace

nepřipouštěl jinou formu rozsudku než jedinou částku peněžitou, nedovoloval, aby se náhrada škody za nesplnění smluvních

povinností objevila jako samostatná částka

-určení kondemnační sumy bylo ukládáno soudci, který podle pokynu ve formuli mohl ekvivalent základního plnění rozšiřovat,

vždy ale jen v rámci jediného peněžitého obnosu

-až za Justiniána se objevuje možnost odsoudit také k naturálnímu plnění původního předmětu obligace

potom jako peněžitá částka může objevit samostatně vedle vlastního předmětu obligace (intercesse akcesorické) anebo vůbec na

jeho místě za nesplnění či zmaření obligace (intercesse hlavní)



Soukromá pokuta

-rovněž častý předmět římské obligace – vyplývá z obligace z deliktu

-dlouhou dobu měla pokuta povahu trestu, vedle kterého náhrada deliktem způsobené škody zůstávala stranou

-rovněž nutný kauzální nexus a zavinění

-286 př.n.l. lex Aquilia – - zabil cizího otroka nebo dobytče, poškodil cizí

věc movitou

-zákon předpokládal jen zlý úmysl a jen přímé tělesné působení na věc culpa in faciendo

– nedbalost v konání, čili culpa akvilská a v oblasti smluvního ručení posléze i nedbalost v nejednání – culpa in non faciendo – nedbalé opomenutí)



-význam praetorské praxe – praetor rozšiřoval pojem škody tím, že uznával nejen přímé tělesné působení na věc, ale žaloby propouštěl i při

působení nepřímém (pachatel zavře zvíře a ono pojde hladem) a náhradu škody přisuzoval i v situaci, kdy na věci samé vůbec škoda

základ dolus (podvod) – z tohoto praetorského deliktu se do jednoho

roku propouštěla žaloba na pokutu a po uplynutí roku alespoň žaloba na vydání obohacení, čímž byl položen základ myšlence o obecné

povinnosti k náhradě škody v poměrech mimosmluvních, založených zlým úmyslem



Konvenční pokuty

-v případě, že si věřitel nechal od dlužníka stipulací slíbit plnění určitého obnosu peněz jako trest za eventuální nesplnění smluvních

povinností

-tyto tzv. stipulationes poenae ve starší době zajišťovaly některá plnění, která se nedala zachytit právně, anebo která neměla pro příjemce žádnou majetkovou hodnotu

-v rozvinuté době sloužily jako záruka již existujících závazků a usnadňovaly postavení věřitele – nebyl nucen při nesplnění obligace dokazovat výši vzniklé škody a zažaloval

rovnou stipulovanou částku, vysoká suma pak působila na dlužníka motivačně

-v této podobě měla stipulatio poenae výrazně akcesorickou povahu



-pokud konvenční pokuta zajišťuje plnění nežalovatelné – konvenční pokuta nepravá, přistupuje-li akcesoricky k obligaci hlavní –

tzv.pravá konvenční pokuta

-konvenční pokutě propadá dlužník tehdy, když se nechová tak, jak se chovat slíbil, v těchto situacích se nepřihlíží k zavinění



Právní ochrana obligace



Actiones in personam

-realizovalo se jimi relativní právo

-anomálie v označení žalob (actio legis Aquiliae,…) se rozmnožily až v době poklasické

-neplní-li dlužník defenzní povinnost (v prvním stadiu řízení) – musel se před

magistrátem obhajovat, neboť jinak mu hrozilo nebezpečí, že praetor okamžitě zahájí majetkovou exekuci – vyhlásí missio in bona – povolí

věřiteli, aby se ujal dlužníkova majetku, výjimečně i jeho osoby

-pokud vyhoví dlužník defenzní povinnosti, litiskontestací se dlužníkův závazek změní na nový – nastane novatio necessaria (nutná

novace) – stará obligace zanikne, její obsah přejde do nové= novace – tzv.novace z litiskontestace

-řízení ve druhém stadiu končí vynesením rozsudku – závazek z litiskontestace se promění na závazek z rozsudku

-pokud dlužník nesplní svou povinnost před vyhlášením rozsudku, dostane původní obligační plnění vždycky formu plnění peněžitého

-základní rozdělení žalob:

1) civilní žaloby (actiones in ius conceptae)

-nárok formulovaný v intenci se opírá o ius civile

-povinnost dlužníka se zde vždy označuje „oportere“ – nemusely obsahovat kauzu, nazývaly se

condictiones) nebo na dare facere (nároky na plnění neurčité – pak musela být v žalobě i kauza)

-východiskem pro určení objemu žalobcova nároku bylo jeho tvrzení v intenci, rozhodoval však příkaz k odsouzení, v kondemnaci

-osobitost žalob ze smluv a skutečností podobných (pozdějších kvazikontraktů):

a) actiones bonae fidei

-umožňovaly soudci, aby při zjišťování žalobcova nároku přihlížel k vedlejším úmluvám mezi žalobcem a žalovaným, ke

zvyklostem, k obchodním uzancím

-projednací režim volný, ovšem i časově náročný

-při stanovení kondemnační sumy mohl soudce přihlížet i k náhradě škody (intercesse pozitivní) anebo ke škodě, která vzešla

z toho, že smlouva vůbec byla uzavřena (intercesse negativní)

-příslušely ze všech kontraktů konsensuálních, z reálných kromě mutua, dále z fiducie, tutely a z nepřikázaného jednatelství

b) actiones stricti iudicii

-soudce omezen na pouhé zjištění oprávněnosti žalobcova nároku

-tvrdý postup nebezpečný pro žalovaného i pro žalobce (pod sankcí úplné ztráty nároku nesměl zažalovat více, než nač měl

právo (pluspetice))

-zněly vždy na pevnou sumu peněz, anebo na vydání určité věci

-z mutua, z kontraktů verbálních a literárních a z bezdůvodného obohacení

2) praetorské žaloby

-žalobce opíral svůj nárok o popis faktických událostí odsouzení formuloval

neurčitě, přesně ovšem stanovil podmínky odsouzení, takže soudce zase tolik volného prostoru neměl

3) justiniánské právo

-v justiniánském právu se změnil charakter soudního řízení, žaloby přísné a v

se přesunul do oblasti hmotného práva

-rovněž termín condictio ztratil bývalou výlučnost, stal se ekvivalentem actio

-exekuce:

-v klasické době vždy likvidace celého dlužníkova jmění jeho prodeje uspokojeni věřitelé, kteří se přihlásili do konkurzu,

pokud majetek nestačil, uspokojovaly se pohledávky pouze poměrně a nároky z neuspokojených pohledávek trvaly dále

-tzv. beneficium competentiae (výhoda toho, co stačí) – původně výhoda, která vylučovala osobní exekuci, později právo

dlužníka žádat, aby byl odsouzen jen k tomu, co je schopen plnit, jistá část se z dlužníkova majetku vylučovala – na rok nebo

trvale, aby měl životní minimum (příslušelo např. při smlouvě společenské, při darování, u vojáků, mezi manžely, mezi

příbuznými)

-za asistence státní moci bylo lze na dlužníkovi vymoci v mimořádném úřednickém procesu za podpory státu plnění „in natura“

– dlužníkovo ručení se tedy nemuselo realizovat exekučním prodejem – pokud nebyla tato forma možná, docházelo k exekučnímu

prodeji, ne celého majetku, jen jednotlivých kusů do výše uhrazení pohledávky, pouze byl-li dlužník insolventní, likvidoval se

majetek celý, jen prodejem jednotlivých částí



Naturální obligace

-případy, kdy někomu vznikne dluh a druhému pohledávka, ale dlužník za svůj dluh neručí a věřitel nemůže svůj nárok vymáhat žalobou

-zejména smlouvy s otrokem, při smlouvách s osobami alieni iuris, při smlouvě s nedospělcem, který jednal bez poručníka, za Justiniána

přibyly případy, kdy věřitel řádné obligace dopustil, aby se mu promlčela žaloba, dále situace, kdy mravní vztahy mezi žalobcem a

žalovaným nedovolovaly uplatnění nároku na soudě (obligace mezi manžely, mezi osobami příbuznými)

-obligatio naturalis – anomálie vzniklá účastí otroka –

z faktických důvodů

-smlouvy osob alieni iuris s majitelem moci – naturální obligace, s osobami třetími se smlouvali platně a mohli být i žalováni, pokud neměli pekulium, byly tyto nároky

nevykonatelné

-za Justiniána byly uznány za nežalovatelné závazky ze hry a ze sázky (hlavně tak přešla naturální obligace do moderního práva)



=obligace, při které vzniká řádn

nelze je požadovat nazpět (ani kdyby se dlužník odvolával na omyl)

-věřitel za žádných okolností nemusí plnění vracet, přísluší mu tzv.soluti retentio (právo podržet splněné), dlužník neplní indebitum

(nedluh) – proto mu ani nepřísluší proti věřiteli žaloba z bezdůvodného obohacení (condictio indebiti)

-obligace nežalovatelná, ale platná mstvím, mohla být užita k novaci



Adjektické žaloby praetorského ediktu

-výjimka z pravidla, že obligace je vztah ryze osobní

-zavedené praetorem – měly napravovat okolnosti právní subjektivity otroků

-vznikají z kontraktů osob podřízených s pekuliem – podle ius civile nežalovatelné, nebo nevykonatelné (závazky syna rodiny mohly být exekvovány až poté, co se stal osobou

sui iuris)

odpovědnosti – limitováno hodnotou pekulia provedení sloužila procesní formule, která v intenci uváděla osobu závislou, příkaz

názvem actio de in rem peculio

-praetorský edikt navíc proponoval žalobu příbuznou, zvanou actio de in rem verso – proti majiteli moci, jehož podřízený získal svým právním jednáním majetkový prospěch,

-třetí adjektická žaloba – actio tributoria – povolena jen pokud bylo pekulium užito k oddané osoby si nesměl

odečítat v nezkrácené výši, měl právo na uspokojení poměrné, systém omezeného ručení byl pro některé vztahy doplněn systémem ručení

omezeného:

1) actio quod iussu

- němu žaloba

2) actio institoria, actio exercitoria

-neomezené ručení také postihovalo majitele obchodního nebo řemeslnického podniku a majitele rejdařské živnosti, který by

vedením podniku nebo kapitánem ustanovil svého zmocněnce, ať už otroka nebo svobodnéh

majitel bez omezení

-actio insistoria (insistor=správce podniku) a actio exercitoria (exercitor=majitel loďařství), poklasické právo přidalo actio ad

exemplum institoriae – proti tomu, kdo někoho určil jako správce jisté majetkové jednoty



Actiones poenales (žaloby z deliktů)

-oprávněnému vzniká nárok na soukromou pokutu – na plnění poenálního charakteru

-v klasickém právu byla žaloba z deliktu žalobou směřující nejprve k potrestání viníka

-actiones poenales:

 jsou pasivně nezděditelné – nepřipouští se proti dědicům pachatele, poena je trest, který nemůže postihnout nevinného, proti

dědicům připouštěl praetor pouze žaloby na vydání prospěchu

 někdy nezděditelné aktivně – kde nárok na pokutu vznikl z důvodu co nejtěsněji spojeného s osobou poškozeného (např. z urážky

actiones vindictam

spirantes (žaloby volající po osobní pomstě)

 uplatňují se kumulativně – kolik je pachatelů, tolik se nabízí žalob

 za delikty otroka nebo osoby alieni iuris odpovídá majitel moci –

odpovědnosti zbavit vydáním pachatele (noxae datio) – princip noxálního ručení – na stejném principu vystavěna i vlastníkova

odpovědnost za škody způsobené zvířaty

 praetorské actiones poenales se musely uplatnit ve lhůtě jednoho roku – tzv.actiones annales



Změna obligace

-změna předmětu obligace:

1) původní plnění se stane po vzniku obligace nemožné

-pokud se plnění stane nemožným bez viny dlužníka -li náhodou plnění

individuálně určené, anebo zaniklo-li jakékoli plnění v době, kdy věřitel byl v prodlení

-za všech okolností bude obligační povinnost trvat dále – změní se předmět, dlužník bude zavázán poskytnout věřiteli plnění

náhradní (náhradu škody)

-otázka zavinění se u různých případů hodnotí rozdílně

-u smluv, ze kterých přísluší actiones stricti iudicii – míra dlužníkova zavinění nižší

-za dolus odpovídal dlužník u obou druhů (stricti iudicii i bonae fidei), u přísných brána v úvahu u nedbalosti jen culpa in faciendo (nedbalost v pozitivním jednání),

výjimečně i nedbalost v opomenutí

-u žalob bonae fidei – nedbalost stupňována

-tzv.princip utility – podle toho, jak by h

dolus, při rovnoměrném rozložení odpovídali oba za dolus i nedbalost, pokud byl prospěch na straně dlužníka, odpovídal dlužník i za nižší n

aplikovat důsledně

2) dlužník nebo věřitel se octne v prodlení

-prodlení věřitele (mora creditoris) = pokud věřitel bezdůvodně odmítá součinnost, která je při řádném plnění zapotřebí

-končí – věřitel projeví ochotu plnění přijmout a nahradí vzniklé újmy

-právní důsledky prodlení:

dlužník odpovídá pouze za zlý úmysl, za žádných okolností nenese okolnosti náhodného zániku věci (ani

genericky určené věci)

dlužník má právo zbavit se předmětu plnění – uloží jej u sebe doma nebo na veřejném místě, nebo prodej na

účet věřitele, v krajním případě lze věc i vydat zkáze

věřitel je povinen hradit dlužníkovi všechnu škodu a náklady, které s uchováváním věci měl

-prodlení dlužníka (mora debitoris) = když dlužník nesplní svůj závazek včas a nemůže to ničím omluvit

mění se obsah obligace a jeho povinnosti se rozšiřují – napříště ručí i za náhodný zánik věci (předmětu plnění), navíc

musí vydat plody, které v prodlení vytěžil

-prodlení dlužníka končí – věřitel poskytne novou lhůtu, pokud splní dlužník, nebo zanikne-li obligace novací

-předpoklady dlužníkova plnění:

platná a žalovatelná pohledávka (nestačí naturální obligace)

nastalá splatnost – dospělost pohledávky (není-li určen pevný termín, platnost nastává hned po vzniku obligace)

dlužníkem zaviněné zmeškání

upomenutí dlužníka věřitelem (po nastalé splatnosti, dlužník musí být upomenut osobně) – výjimečně není

nutné: při obligaci z krádeže (fur semper est in mora – zloděj je vždy v prodlení), při pohledávkách nezletilců

nastává prodlení ihned v okamžiku dospělosti



Převod obligace

-nejdříve se otázka převodu obligace řešila novací – provede se výměna některé z osob (novatio inter novas personas) – realizována

pomocí přísně formálního verbálního kontraktu, příliš se neosvědčila

-výhodněji – procesní zastoupení, za formulového procesu se provádělo pomocí praetorské formule se záměnou subjektů – v intenci se

uplatnil nárok původního věřitele, v kondemnaci se však uvedlo jméno procesního zástupce

-až konečně za císařství se prosadil názor, že obligaci lze převést prostou dohodou – neformální dohodou mezi věřitelem původním a

cesse = smlouva mei cedentem (věřitelem) a cessionářem (nabyvatel pohledávky) o postoupení

ebitor cessus

-cesse je forma, která slouží k provedení nějaké kauzy

-perfekce cesse – v okamžiku dohody, ale debitor cessus je zavázán až když se o postoupení pohledávky dozví – cessiář obvykle podává

zprávu – tzv.denunciaci

-lex Anastasia – cessionář nesmí na dlužníkovi dobývat více, než kolik sám za cessi zaplatil

-cedent ručí cessionáři za pravost pohledávky (nomen verum), ne za její dobytelnost (nomen bonum)

-jako pohledávku lze převzít i dluh – prostá dohoda o převzetí dluhu ale nikdy nebyla závazná, věřitel proti novému dlužníkovi nabýval

právo až od litiskontestace



Utvrzení obligace

- archaickém období se objevila fiducia, dále:

1) způsoby sledující usnadnit postavení věřitele při dobývání pohledávky

-jsou ryze osobní

-věřitelská solidarita – na straně oprávněné několik subjektů, každý z nich má nárok na plnění celé, stejné účinky jako splnění má i litiskontestace s jedním z věřitelů

provedená: od toho okamžiku by totiž žaloba každého dalšího věřitele znamenala agere de eadem re (žalovat dvakrát v téže věci)

-adstipulace – adstipulátor – vedlejší věřitel, člověk, kterém stipulací dlužník slíbil plnit stejné, co slíbil hlavnímu věřiteli – slibem vznikala nová obligace v akcesorickém

vztahu k obligaci hlavní – oprávněný (adstipulator) mohl plnění přijmout, ale mohl je žalovat, nebo prominout – jeho oprávnění závislé na trvání obligace hlavní, zanikalo

smrtí adstipulatora

2) způsoby zajišťující hospodářský efekt obligace – věřitel někdy ani nemusí podstoupit časově náročné řízení

-jsou buď osobní (zřizuje někdy dlužník sám, někdy osoby třetí) nebo věcné

-osobní zřizované dlužníkem – konvenční pokuta a závdavek

-osobní zřizované třetí osobou – tzv.intercesse (dnes intercesse kumulativní, privativní, mlčky provedené)

-kumulativní – záruky, při kterých intercessor (osoba třetí) zavazuje vedle hlavního dlužníka buď jako rukojmí, nebo jako dlužník solidární, nebo dává do

zástavy vlastní věc za cizí dluh

-privativní – třetí osoba se zavazuje místo dlužníka, jenž se tak vůbec osvobozuje – novace s výměnou osoby dlužníka

-zvláštní případ – tzv.intercessio tacita – mlčky provedená – intercessor se zavazuje jako hlavní dlužník a vlastní dlužník je mimo





Intercesse – záruky zřizované třetí osobou



Dlužnická solidarita

-způsob, jenž má věřiteli usnadnit dobývání pohledávky – vedle hlavního dlužníka se staví další, každý z nich odpovídá za dluh celý,

plněním jednoho se osvobozují všichni ostatní

-litiskontestace ohrožovala i věřitele při solidaritě dlužnické – jediná neúspěšně vedená žaloba mohla zmařit žaloby proti dlužníkům ostatním

-531 – korektura – zrušil se konsumpční účinek litiskontestace při dlužnické solidaritě

-zřizovala se stipulací

-vzájemný vztah mezi solidárními dlužníky nebyl nijak zákonem upraven



Rukojemství

-za dluh se zavazuje třetí osoba, přistupuje k závazku hlavního dlužníka

-s výrazně akcesorickou a subsidiární povahou, tedy čisté se objevilo až za Justiniána

-adpromissio – původní způsob zřízení – asem se adpromissio diferencovalo do tří forem - sponsio,

fidepromissio, fideiussio

-starší úprava trpěla formalismem –

-závazek postupně dostal akcesorickou povahu - dlužník nesliboval věřiteli totéž, co hlavní dlužník, ale úsilí a péči, aby dlužník svůj

závazek splnil

-definitivní podoba až za Justiniána:

-531 – zrušil konsumpční účinky litiskontestace při fideiussi

-533 – dal rukojmímu právo odrazit útok věřitele, který by zaútočil na rukojmího jako na prvního, právo výhody omluvy nebo



-jen výjimečně mohl rukojmí žádat na dlužníkovi zaplacení dluhu na základě zákona, většinou vznikal regresivní nárok na základě příkazní

smlouvy anebo nepřikázaného jednatelství

-svůj nárok si někdy rukojmí zajišťoval rukojmím návratným

-funkci rukojemství plnily v ŘP i některé smlouvy jiné – mandatum qualificatum (příkaz úvěrový) a praetorský slib constitutum debiti alieni



Právo zástavní (věcná záruka obligace zřizovaná dlužníkem nebo osobou třetí)

-jednoduchá podstata: do moci věřitele se převede nějaký majetkový objekt a věřitel se na jeho hodnotě bude hojit, nebude-li hlavní

dáním věci do moci už dlužník neručil celým majetkem

-realizace zástavy musela být ve starší době vývoje ŘP zvláště ujednána

-ius vendendi (právo věřitele prodat zástavu a z výtěžku se uspokojit, přebytek vrátit) – za Justiniána nebylo třeba zvláště ujednávat, ani

opačnou úmluvou jej nemohl být věřitel zbaven



Zánik obligace

- končila prostým faktickým zadostiučiněním,

později placením výkupného

-jakmile se ale objevilo nexum jako záruka placení dluhu i povahy nedeliktní – začala se užívat i nová právní forma tzv.nexi liberatio –

formální akt rušící formální akt předchozí, kterým bylo nexum založeno

-z tohoto postupu již zřejmě pontifikální jurisprudence vyvodila nauku o opačném jednání = formální jednání, kterým se likvidovala

vázanost a formální akt, kterým byla vázanost založena

-

-contrarius actus se nakonec z obligačního práva vůbec vytratil – jeho zbytkem byla jen tzv.acceptilatio





Solutio – splnění závazku

-dlužník je povinen poskytnout právě to, co dlužil, u alternativní obligace něco jiného

-Sabiniáni uznávali, že přijme- tzv. plnění náhradní (datio in solutum) –

v justiniánském právu známy případy, kdy věřitel jiné nabízené plnění přijmout musí (nemá-li peníze a dává pozemky)

-plnění se poskytuje celé, úplné, pokud plní jen část, pak ji může věřitel přijmout pokud dlužník popírá celkovou výši, nespornou část je

však ochoten platit

-místo dlužníka může plnit kdokoli třetí, i proti jeho vůli, pokud není plnění bez účasti dlužníka nemyslitelné (jde-li o umění)

-plní se věřiteli, může být určen vedlejší věřitel (adstipulator) – navenek je mu podobný tzv.solutionis causa adiectus (z důvodu plnění

připojený) – zřizoval se při stipulaci, nabýval oprávnění přijmout dlužníkovo plnění, nemohl ale pohledávkou disponovat, nemohl ji žalovat,

ani prominout

-není-li den dospělosti pohledávky nebo místo pevně určeno – může dlužník plnit kdykoli a kdekoli, věřitel může kdekoli a kdykoli žalovat

-při splnění půjde u dlužníka buďto o jednání zcizovací anebo o úkony faktické, u věřitele vždycky jenom o jednání zcizovací (věřitel se

zbavuje své pohledávky!), musí být věřitel ke zcizování způsobilý – proto plnění nedospělci bez účasti poručníka neosvobozuje

-tzv.kvitance (apocha) = písemný důkaz plnění, do Justiniána dovoleno proti kvitanci protestovat bez omezení času, Justinián připustil

napadení kvitance žalobou nebo procesní námitkou do 30 dnů, poté se stala nenaříkatelnou



Compensatio – odečtení

-předpokládá, že věřitel je současně dlužníkem svého dlužníka a dlužník věřitelem svého věřitele

do výše konkurující sumy odečtou a zůstane pouze závazek plnit přebytek

-pokud se nedohodnou, věřitel může uplatnit svůj nárok na soudě v původním rozsahu, dlužník požádá o odečtení vlastní pohledávky

z nutná kompenzace (compensatio necessaria) – proti ní se srovnání vzájemnou dohodou staví jako

compensatio voluntaria (dobrovolná)

-žaloby v dobré víře připouštěly kompenzace nutil některé žalobce, aby pod snakcí pluspetice žalovali

až po odečtení pohledávek žalovaného

-obecnější význam měla později žalovanému povolovaná námitka zlého úmyslu – exceptio doli – rovněž nutila žalobce, aby žaloval až po

odečtení

-principy v justiniánském právu:

kompenzovat lze jen vzájemné pohledávky, výjimečně může rukojmí kompenzovat pohledávku hlavního dlužníka proti věřiteli

pohledávky musí být žalovatelné, lze-li nárok odrazit námitkou, kompenzace není možná

pohledávky musí být dospělé (splatné)

obě pohledávky musí mít předmět plnění téhož druhu, nemusí ale vyplývat z téže kauzy

proti některým pohledávkám je kompenzace vyloučena – proti pohledávce z krádeže, z depozita, z nároků státní pokladny na

veřejné dávky, z některých nároků alimentačních



Novatio (novace)

-nastává, je-li obsah staré obligace přenesen do nové ealizována jen formou kontraktů abstraktních

(zejména stipulace nebo kontraktu literárního) – jen ty dovolovaly, aby vznikla nová obligace, aniž byse objevila nová kauza

-v klasické době podmínkou platnosti novace – požadavek, aby se nová obligace něčím odlišovala od straé

-novatio novas personas – záměna subjektů x novatio inter easdem personas – nová smlouva mezi straými subjekty

-stará obligace zaniká „ipso iure“, za Justiniána brán zřetel na vůli stran – it takový úmysl,

nová obligace měla jen účinky privativní (zbavovací)

-pokud se u stran neprojevil animus novandi – platila strá obligace vedle nové, měla účinky kumulativní, ke staré v poměru akcesorickém

-novatio inter novas personas – dlouho se užívala jako náhrada za cessi, za smlouvu o postoupení pohledávky

-při změně v osobě věřitele – tři osoby, přednesení formulí

-přecházel-li dluh, šlo o delegaci pasivní – nový dlužník se zavazoval věřiteli k poukazu dlužníka starého



-novací se zrušovala stará obligace – se všemi akcesemi, se všemi účinky, které již vyvolala, proto byly účinky pro účel postoupení

pohledávky příliš drastické a pro strany nepohodlné



Confusio – splynutí

-běžné v dědickém právu

-„ipso iure“ zaniká obligace proto, že osoba dlužníka a osoby věřitele splývá



Prominutí dluhu

-vede k zániku obligace

je abstraktní povahy, může mít nejrůznější kauzu – věřitel chce darovat, zřídit věno, osvobodit se od dluhu

-aby obligace zanikla „ipso iure“ – prominutí se musí provést stejnou formou, jakou byla obligace zřízena – hlavním formálním způsobem

prominutí dluhu se stala acceptilatio, neformálním pactum de non petendo (úmluva, že se dluh nebude domáhat)

-akceptilace – stipulace naruby, vztahovala se jen na závazky založené formální slovní smlouvou

-pactum de non petendo se mohlo užít u každé smlouvy, osvobozovalo dlužníka cestou procesní námitky

-concursus duarum causarum lucrativarum – zvláštní důvod zániku obligace – obligace zaniká proto, že věřitel nabyl dlužný individuálně určený předmět obligace na základě

jiné kauzy

-obligace může zaniknout i z různých dalších právních skutečností – splnění rezolutivní podmínky, vypršením lhůty končící, promlčením

obligační žaloby, osvobozujícím rozsudkem, restitucí in integrum…



ZVLÁŠTNÍ ČÁST

Kontrakty verbální

=ústní smlouvy vznikající pronesením určitých právem stanovených slov – věřitel se dlužníka formálně zeptá

-na prvním místě kongruence mezi otázkou a odpovědí – dlužník musí odpovědět stejným slovesem, jakým se věřitel zeptal

-stipulace (původně sponsio) – povaha smlouvy abstraktní, prosté uplatnění formy dává vzniknout závazku, kauza je až na druhém místě

-smlouva přísně jednostranná a žaloba – (condictio) actio ex stipulatu – žaloba přísného práva

-ještě v klasické době velmi populární, její abstraktní povaha umožňovala žalovat z kauz, které nebyly uznanými poměry obligačními, měla také novační účinky

-v právu klasickém zdegenerovala, neboť byla tlakem praxe oslabována, nakonec se stala neformálním slibem, jehož vázanost vyplývala z vůle kontrahentů

-ostatní verbální kontrakty – dotis dictio – formální příslib věna





Kontrakty literární

-forma provedení zápisu do účetních knih – stejné právní účinky jako u stipulace, rovněž smlouvy formální, abstraktní, povahou přísně jednostranné

-původně se zřejmě uzavíraly až poté, co dlužník přijal od věřitele zápůjčku, zápis pak sloužil jako doklad o uzavření smlouvy

-původně se zřejmě literární kontrakty užívaly k účelům novačním trhové smlouvy se zápisem proměnila v obligaci ze zápůjčky

-žaloba z literárního kontraktu byla vždy přísnou – nejčastěji actio certae creditae pecuniae

-nepřežily dobu klasickou – řecky psané listiny v justiniánském právu mají zcela odlišnou povahu, většinou jen důkazní listiny





Kontrakty reálné

=smlouvy vyžadující ke svému vzniku předání věci – aby jedna ze stran skutečně splnila, co bylo ujednáno

-původně sem patřila jen čtyři smlouvy jednoduché struktury – jakákoli dohoda o některém ze čtyř smluvních typů byla bez předání věci jen

smlouvou o smlouvě budoucí – tzv.pactum de contrahendo

-čtyři staré reálné kontrakty: mutuum, commodatum, depositum, pignus obsahem

atypickým, nakonec uznána obecná žalovatelnost smluv o jakémkoli vzájemném plnění – jestliže jedna ze stran již svůj závazek splnila a

nepojmenované kontrakty kontrakty

nepojmenované

-z původních reálných kontraktů – mutuum smlouva jednostranná, ostatní tři dvoustranné nerovné

-reálné nepojmenované – vesměs synallagmata –

předané věci) – actio directa, druhá žaloba (uplatňuje nároky vůči tomu, kdo věc předal) – actio contraria

-reálné kontrakty nepojmenované mají také dvě: jednu na vrácení plněného, druhou na slíbené protiplnění (žaloby jsou vlastně čtyři – obě

jmenované žaloby může použít ta i ona strana)



Mutuum (zápůjčka)

-nejstarší, nejdůležitější

-cíl: níka si

zaváže, aby mu po nějakém čase totéž množstv

kdykoli

-věřiteli příslušela actio certae pecuniae (pokud šlo o peníze) a actio certae creditae rei

práva – dlužník mohl být žalován jen na vrácení zapůjčené sumy, úroky a jiné vedlejší úmluvy postižitelné nebyly, proto je strany musely

zakládat formálním způsobem (stipulacemi) jako samostatně žalovatelné



-tzv.fenus nauticum – zvláštní případ zápůjčky – dlužník měl zapůjčenou sumu vracet věřiteli pouze s podmínkou, že jeho loď vykoná svou obchodní cestu úspěšně, zde se braní

úroků mohlo zjednat i neformálně, věřiteli se také povolovalo zvýšení úrokové míry, protože byla smlouva aleatorní (riskantní) – věřitel nesl riziko zápůjčky, která se nevyplácela

předem, ale jen tehdy, když se loď z cesty nevrátila





Commodatum (výpůjčka, půjčka)

=dvoustranná smlouva nerovná, kdy věřitel (komodant) dává dlužníkovi (komodatáři) individuálně určenou věc do bezplatného užívání na

určitou dobu, s tím, že komodatář potom věc neporušenou komodantovi vrátí

-hlavní závazek byl závazek komodatáře věc neporušenou vrátit (se vším co k actio commodati directa

-věc směl užívat jen smluveným způsobem, musel o ni pečovat, komodantovi odpovídal i za vis minor –

(zvýšená odpovědnost) – neboť měl on výlučný prospěch ze smlouvy

-závazky mohly vzniknout i komodantovi – pokud komodatář vypůjčenou věc na své náklady zlepšil, nebo pokud vypůjčená věc způsobila

actio commodati constraria, kromě ní měl komodatář právo

retenční – právo zadržovat věc tak dlouho, dokud komodant neuspokojí jeho nároky

-precarium (výprosa) – navenek se jí podobala – ale zde nebyl termín užívání věci končící, vlastník mohl věc danou prekariem chtít kdykoli

zpět

-původně se nepovažovalo za právní vztah prekaristu chránil praetor

praetorskými držebními interdikty, ač prekarista nebyl držitelem

-nakonec uznáno, že jde o smlouvu – uzavřená souhlasem obou stran (odevzdáním věci a jejím přijetím), praetor vedle interdiktní

ochrany poskytl vlastníkovi i zvláštní žalobu na vydání věci

-předmětem prekaria bývaly obyče



Depositum – smlouva o úschově

=dvoustranná smlouva nerovná, kde deponent odevzdává do detence depozitáře movitou věc, aby ji bezplatně ohlídal a na vyzvání

deponentovi vrátil

-depozitář odpovídá pouze za dolus, uschovanou věc nesmí užívat, pak by odpovídal i za náhodu

-actio depositi directa – žaloba na vydání hlídané věci

-actio depositi contraria – nároky depozitáře vůči deponentovi

-depozitář nemohl také proti žalobě deponenta namítnout kompenzaci

-pokud šlo o peníze, mohly se deponovat buď jako species (v zapečetěné obálce) anebo jako genus s ujednáním, že depozitář jich může

depositum irregulare – navenek nerozeznatelné od mutua, ale jiná je kauza, depositum se uzavírá ve výlučném zájmu deponenta

-pokud depozitář nevrátí věc zpět – dopouští se zpronevěry, původně byl také stíhán poenální žalobou na duplum (dvojnásobek) – té

žaloby se později užívalo jen v případě, že deponent si uschoval věc z nouze (tísněn živelní pohromou) – depositum miserabile

-zvláštním depozitářem se sekvester – u něj si několik lidí uložilo věc, o kterou vedou soudní spor, sekvester ji má vydat tomu, kdo vyhraje, dávala se mu proto držební ochrana, i

proti deponentům účinná, je proto pokládán za odvozeného držitele (ač je evidentně jen detentorem)





Pignus (ruční zástava)

-věřiteli se odevzdává movitá nebo nemovitá věc, aby zajišťovala jeho pohledávku, pokud dlužník zaplatí dluh, musí věřitel věc neporušenou

prosazení tohoto nároku actio pigneraticia directa

-zájmy zástavního věřitele proti zástavci chránila actio pigneraticia contraria – věřitel mohl mít nárok na úhradu nákladů na zastavenou věc

učiněných, nebo nárok na náhradu škody, kterou zástavou utrpěl

-akcesorická povaha k – zástavní věřitel se považoval za odvozeného držitele, ač byl typickým

detentorem, poskytoval mu praetor ochranu proti třetím osobám, proti dlužníkově reivindikaci i proti věřitelům jiným, zástavnímu věřiteli příslušela věcná žaloba na vydání zástavy

(vindicatio pignoris) a při nesplnění pohledávky si mohl buď zástavu ponechat (propadná) anebo ji prodat a z výtěžku se uspokojit

-ač nebyl vlastníkem zástavy – převáděl tímt jeho vymáhání sloužila

actio pigneraticia directa

-obdobnou úpravu jako pignus měla i hypotéka





Reálné kontrakty nepojmenované – contractus innominati

-původně strana, která atypickou kauzu ujednala a již svému partenrovi poskytla plnění, neměla k dispozici žádný prostředek, jak slíbené

protiplnění vynutit a mohla pouze vrátit to, co plnila – z ísného práva condictio

ob causam datorum

-již v klasické době uznána závaznost atypických smluv zejména tam, kde byly podobné plnění ze smluv uznávaných a jedna ze smluvních

actio praescriptis verbis (žaloba, ve které je na začátku popsán

skutkový základ věci) – ne aby vymohla vrácení splněného plnění, ale aby vymohla protiplnění

-poklasická doba mohla provést zobecnění – podle charakteru smluveného plnění rozdělila atypické smlouvy do čtyř skupin:

do ut des – dávám, abys dal

do ut facias – dávám, abys uděl

facio ut des – dělám, abys dal

facio ut facias – dělám, abys udělal

– zakončil celý vývoj:

-za závazné obecné uznány smlouvy o vzájemném plnění (synallagmatické), pokud k dohodě o plnění přistoupilo již plnění jedné

ze smluvních stran

-od pojmenovaných se liší tím, že v nich nejde o vrácení věci, jejímž předáním smlouva vzniká, ale o plnění jiné, tedy protiplnění

-v justiniánském právu z reálných kontraktů nepojmenovaných přísluší několik žalob:

(1) actio praescriptis verbis

-přísluší straně, která již svůj závazek splnila a na smluvním partnerovi chce vymáhat protiplnění

(2) condictio ob causam datorum

-žaloba na vrácení poskytnutého plnění, když smluvní partner neplní své povinnosti vlastní vinou včas

(3) condictio ob poenitentiam

-žaloba na vrácení plnění, oprávněný se rozhodl odstoupit od smlouvy dříve, než jeho partner mohl protiplnění

poskytnout



-jeden z nejstarších contractus aestimatorius (vetešnická smlouva) – smlouva, při které strana jedna odevzdává straně druhé nějakou věc

s tím, aby ji za smluvený obnos prodala – pokud se prodej nezdaří, vrací příjemce věc zpět, jestli prodá, vrátí smluvenou peněžitou sumu a co

eventuálně utržil navíc, si ponechá

-povaha alternativní obligace –

praescriptis verbis – zvláštní technické označení actio de aestimato

-směna – rei permutatio – smlouva o výměně věci za jinou věc, podle Sabiniánů totožná se smlouvou o koupi a prodeji

-za Justiniána sem patří také smír (transactio) – strany si dělají různé ústupky, aby srovnaly spornou otázku a výprosa (precarium)



Kvazikontrakty příbuzné reálným kontraktům

-nejčastěji chybí konsensus

-kvazikontrakty jsou obsahově různorodé – jedna skupina zvláště připomíná reálné kontrakty, zvláště mutuum

-podstatu těchto vztahů tvoří převod vlastnického práva k určitému množství věcí zastupitelných do rukou příjemce, jako při zápůjčce do rukou dlužníka, na rozdíl od zápůjčky

nebylo však důvodem poskytnutí úvěru, ale věci se na příjemce převáděly z důvodu, který nikdy neexistoval, nebo existoval, ale pominul či se nerealizoval

-v důsledku toho příjemce nabýval neoprávněně, anebo plnění bezdůvodně, neoprávněně zadržoval

-poklasické právo začalo postihovat i různé další neoprávněné formy nabývání neoprávněného prospěchu na úkor druhého



-jednalo se o vztahy připomínající mutuum těchto poměrů měly již v klasické době kondikce (condictiones sine causa –

kondikce z bezdůvodného převodu vlastnictví) – v justiniánském právu najedeme tyto typy:

1) condictio indebiti (kondikce nedluhu)

-žaloba na vrácení toho, co někdo poskytl v mylném domnění, že je dlužen – kdyby věřitel o nedluhu věděl, dopouštěl by se

furtua, nezáleželo na tom, zda dluh vůbec vznikl, ale vzhledem k možné námitce (ope exceptionis) je neúčinný

-dluh z naturální obligace se ale posuzoval jako dluh řádný

2) condictio ob causam datorum (kondikce z toho, co bylo poskytnuto z nějakého důvodu)

-když někdo plnil z důvodu, který se nerealizoval

3) condictio ob turpem causam (kondikce z toho, co bylo plněno z důvodu potupného)

-namířena proti tomu, kdo přijal plnění, jež je pro něho ostudné

4) condictio ob iniustam causam (kondikce toho, co bylo plněno z důvodu nespravedlivého)

-navrácení plnění, které zákon zakazuje – např.zaplacení nedovolených úroků, zaplacení výhry ze zakázané hry,…

5) condictio sine causa specialis (v užším smyslu)

-různé nároky na vydání bezdůvodného obohacení, důvod obohacení ale neexistoval již v době jeho vzniku (darování mezi

manžely, nabytí cizí věci specifikací nebo akcesí)

-kondikce z bezdůvodného obohacení byly žaloby přísného práva, zněly na vydání všeho, oč byl žalovaný v době rozsudku obohacen

-byl-li v dobré víře, neručil za zhoršení ani za zkázu bezdůvodně nabytého, pokud znal pravý stav věci, odpovídal za každou nedbalost,

jednal-li od začátku v ziskuchtivém úmyslu, dopouštěl se furtua a odpovídal i za náhodu



Kontrakty konsensuální

-konsensus jediným podstatným znakem jejich vzniku

-většina konsensuálních smluv se zřejmě objevila ve 2.století př.n.l. – dílo republikánské jurisprudence

-patří sem čtyři smlouvy: emptio-venditio (koupě-prodej), locatio-conductio (pronájem-nájem), societas (společenská smlouva), mandatum

(příkazní smlouva)

nájemní, smlouvu o dílo a smlouvu pracovní

-konsensuální kontrakty jsou synallagmatické, pouze mandatum je dvoustranný kontrakt nerovný

-všechny žaloby z těchto vyplývající jsou žaloby bonae fidei, smlouvy mohou proto obsahovat vedlejší ustanovení

odpovídá dvojice žalob pojmenované jsou podle postavení žalobce ve smlouvě

-pouze mandatum má speciální dvojici, charakteristickou pro dvoustranné kontrakty nerovné (actio mandati directa x contraria)

-zvláště při emptio-venditio zvykem zřizovat pro zajištění publicity závdavek



Emptio-venditio (koupě-prodej)

=smlouva trhová, smlouva o koupi a prodeji = smlouva o výměně věci za peníze

-východiskem byla zřejmě směna (permutatio)

-převody vlastnictví se postupně staly jednáním juristicky zcela samostatným a smlouva sama byla nakonec jejich kauzou smlouvou se

pak zakládaly pouze obligační závazky stran – závazek prodatelův odevzdat věc a závazek kupcův zaplatit trhovou cenu, a to od

okamžiku, kdy se smlouva stane perfektní, tedy kdy se strany dohodnou na předmětu a jeho ceně

-předmět – jakákoli věc in commercio hmotná i nehmotná, bezvadná i zkažená, již existující či mající teprve vzniknout (koupě věci

budoucí)

-emptio spei (koupě naděje) – smlouva bez podmínky – aleatorní smlouva

-emptio rei speratae (koupě věci očekávané) – smlouva se suspenzívní podmínkou

-předmět může být určen individuálně, alternativně nebo genericky, lze prodávat i věc cizí (smlouva dodací) není ale možno koupit věc

vlastní (kupec se v takové situaci buď mýlí, anebo jedná z donucení a obojí je neplatné)

-cena musí být určena v penězích vně určitelná, pokud se dohodli, že cenu určí třetí osoba, nebyla v klasickém právu

platná, za Justiniána ji chápalo jako trh s podmínkou

-cena musí odpovídat hodnotě věci, měla být spravedlivá justiniánském právu platilo, že prodatel může žádat soudní zrušení trhu,

pokud trhová cena nedosahuje ani poloviny prodávaného pozemku –

mohl cenu doplatit

-povinnost kupce:

-zaplacení trhové ceny, převzetí koupené věci, musí uhradit prodateli náklady, které s věcí měl od uzavření smlouvy

-pokud věc náhodou zanikne periculum est emptoris

(nebezpečí postihuje kupce) – rozdělení rizika mezi stranami v situaci, kdy věc má ještě v rukou pro

mimořádném případě

-povinnosti prodatele:

-odpovídá za právní a faktické vady

-musí převést předmět smlouvy do držby kupce s takovými účinky, aby kupec držel nerušeně a trvale

-kupec nemusí k věci nabýt vlastnické právo – když má jistotu, že se nenajde

nikdo, kdo by mu věc evinkoval (to znamená vítězstvím na soudě odebral), nesmí existovat ani nikdo, kdo by si k věci připisoval

nějaké věcné právo, o kterém by kupec od prodatele nevěděl

-odpovědnost prodatele za evikci – actio empti

-pokud dochází k předání věci později, musí prodatel předat i se vším, co k věci přibylo, do odevzdání věci kupci odpovídá za

každou nedbalost včetně kustodie

-odpovědnost za faktické vady:

ručí za to, že věc má takové vlastnosti, které sliboval

při prodeji dobytka a otroků mu

odpovědnost realizovala:

-actio redhibitoria – mířila na zrušení trhu, pokud se ukázaly velké nedostatky

-actio quanti minoris – nárok na snížení trhové ceny, pokud šlo o vady drobnější

za faktické vady zjevné neodpovídal

-prodatelovo ručení za právní vady se aktualizovalo:

když byla odejmuta držba věci na základě soudního rozsudku

tímto byl kupec odsouzen pro nedostatek práva ke koupené věci

byla provedena denuntiatio litis (ohlášení sporu), kterou kupec prodatele vyzval, aby se jej v nastávajícím soudním

řízení zastal

-běžně byla připojována tzv.pacta adjecta – nemusely se zvlášť zajišťovat (protože žaloba ze smlouvy trhové byla svojí povahou žalobou

v dobré víře):

In diem addictio - negativně formulovaná suspenzívní podmínka, nenajde-li prodávající do určitého dne lepšího kupce

Lex commissoria - rezolutivní podmínka, která dávala podateli právo odstoupit od smlouvy, nezaplatí-li kupec do určitého dne

trhovou cenu

Pactum protimiseos (úmluva o předkupním právu)

Pactum displicentiae (úmluva o znelíbení) – formou rezolutivní podmínky ukládá prodateli povinnost koupit věc zpět, když se

kupci nebude líbit

koupě na zkoušku – lze ji realizovat jako pactup displicentae nebo formou suspenzívní podmínky, která se splní prohlášením

kupce, že je věc vyhovující



Locatio-conductio

=synallagma, jehož předmětem je buď úplatné užívání cizí věci anebo cizí pracovní síly, anebo provedení určitého díla



Locatio-conductio rei

=smlouva, při které lokátor postupuje conductorovi do detence nějakou individuálně určenou věc, aby ji druhá strana užívala (nájem) anebo

užívala a požívala (pacht) po určitou dobu za sjednanou úplatu

-actio conducti – je žaloba nájemce (pachtýře) proti pronajímateli (propachtovateli)

-actio locati – slouží pronajímateli

-povinnosti pronajimatele (lokátora)

-převést věc do detence nájemce a zaručit mu, že věci nebude zbaven, ani v jejím užívání nijak rušen, pokud k tomu dojde, musí

pronajimatel zakročit a zjednat pořádek (nájemce sám žádnou ochranu nemá, jeho oprávnění jsou pouze relativní, pouze vůči

pronajimateli účinné)

-musí věc udržovat v dobrém stavu a platit veřejné dávky (daně)

-pokud učiní nájemce na věci nějaké užitečné náklady, musí je lokátor nahradit

-povinnosti nájemce (pachtýře, konduktora):

-platí pevně stanovené nájemné jeho strany

-slevu na nájemném může žádat výjimečně – např.při velké neúrodě

-věc užívá pouze stanoveným způsobem, může dát věc do užívání další osobě – podnájemníkovi

-po skončení smlouvy vrací věc pronajimateli, za běžné opotřebování neodpovídá, jinak je vázán za nedbalost, užívá-li věci

nedovoleným způsobem, ručí i za náhodu

-smlouva končí uplynutím sjednané doby, odstoupením pronajimatele, neplatí-li nájemník činži, nájemník může odstoupit, pokud by věc

měla vady, které by bránily běžnému užívání

-Gaius říká, že je locatio-conductio velmi podobné emptio- lanistou ujednám, že za každého, který při

zabiti, locatio-conductio o těch, kteří budou zraněni –

obě smlouvy jsou uzavřeny s podmínkou

-dvě zvláštní modality:

-locatio-conductio irregularis = smlouva, při které je dohodnuto, že nájemce po skončeném užívání vrátí buď věc, kterou měl

v detenci, anebo zaplatí ujednanou cenu

-relocatio tacita (mlčky provedené obnovení nájmu) – pokračují-li obě strany poté, co minul konečný termín, má se za to, že

uzavřely novou smlouvu

-locatio-conductio se stala za císařské doby právním východiskem znevoňování sedláků



Locatio conductio operarum (smlouva námezdní, pracovní)

-lze ji použít jen na hrubé manuální práce

-předmětem užívání cizí pracovní síly po sjednanou dobu a za sjednanou mzdu

podle dispozic zaměstanavatele (konduktor), práce poskytuje zásadně osobně, odpovídá za každou nedbalost

-konduktor musí pracovníkovi platit sjednanou mzdu – i pokud nemohl jeho práce užít z důvodu překážek na své straně

-k vyrovnání vzájemných nároků sloužily dvě žaloby – actio locati a actio conducti obě žaloby dobré víry

-vyvinula se zřejmě ze smlouvy o pronájmu otroků





Locatio conductio operis (smlouva o dílo)

=dvoustranná smlouva rovná, předmětem je výsledek užití cizí pracovní síly, ne užívání této síly přímo

-objednaný zpravidla nemusí pracovat sám dá jen on

-odpovídá za to, jaké si vybere spolupracovníky (culpa in eligendo et inspiciendo)

-zadavatel (lokátor) – obyčejně přináší materiál, který se má zpracovat, pokud je sjednáno, že konduktor může použít jiný materiál, jde o

locatio conductio irregularis

-pokud konduktor pracuje s materiálem vlastním, jedná se o smlouvu trhovou

-konduktor musí dílo provést řádně a včas

-věci, které konduktor přijme, musí opatrovat, někteří řemeslníci odpovídal za náhodný zánik přinesených věcí: valchář, krejčí, dopravce



-lex Rhodia de iactu (Rhodský zákon o vyhozeném zboží) – dodnes se s ním setkáváme v mezinárodním právu soukromém

-úprava náhrady škody na moři – buď forma nájmu lodi (locatio conductio rei) nebo smlo -li se loď do nebezpečí, takže musela být část nákladu hozena do

moře, za zkázu obětovaných věcí odpovídali vlastníci i vlastníci zboží zachráněného





Societas (společenská smlouva)

=dva či více lidí se zavazují k vzájemnému plnění, aby

společnosti vklady, že kterých se vytváří hospodářská základna society

-vklady jsou vždy hodnoty majetkové, možno též přinést odborné znalosti či zkušenosti, jiný vstupuje s vkladem své popularity

-nejedná se o právnickou osobu

smluvně, podle velikosti vkladů

-smluvně též určeny podíly na zisku a na ztrátách t, že některý socius ponese jen podíl na zisku

-smlouva je účinná pouze mezi socii, navenek ne, proto společníci jednali vždy společně, pokud jednal jen jeden socius, vystupoval jako

nepřímý zástupce ostatních, později uznáno i zastoupení přímé

-k vyrovnání vzájemných nejrůznějších nároků měli k dispozici žalobu actio pro socio působilo zánik

společnosti, znamenalo konec vzájemné důvěry, odsouzení mělo infamující účinek

-mohla konkurovat žaloba na rozdělení spoluvlastnictví actio communi dividundo

-zánik společnosti:

1) smrtí kteréhokoli z účastníků

2) dosažením cíle

3) z vůle společníků

4) litiskontestací o žalobě pro socio i actio communi dividundo

-zvláštní forma society – societas ercto non cito – pospolitost bratří, kteří po smrti otce rodiny se neoddělovali a žili v jakémsi nedílu – bylo ji možno vytvořit uměle





Mandatum (smlouva příkazní)

=smlouva o bezplatném obstarání cizích záležitostí

-mandant vyzve mandatáře, ten přijme s tím, že nebude chtít odměnu

-actio mandati directa – žaloba mandanta proti mandatáři, kterou se vymáhá plnění převzatého závazku

-actio mandati contraria – míří proti mandantovi a mandatář a mandatář její pomocí vymáhá náhradu výdajů, které s provedením příkazu měl

-činnost, ke které se mandatář zavazuje může být faktická nebo právní

mandantovým, adresovaným třetím osobám

-činnost bývá v zájmu mandanta, může na ní mít zájem i mandatář x kdyby se jednalo pouze o prospěch mandatáře, mandatum by

nevzniklo, jednalo by se pouze o právně irrelevantní dobrou radu

-povinnosti stran:

-mandatář musí příkaz provést věrně, nesmí vybočit z mezí, které mu byly vytčeny, dozví-li se o tom, že mandant příkaz odvolal,

musí s jeho provádějím přestat, stejně dozví-li se o mandantov

mandátu nabyl

-mandant vázán uhradit všechny výlohy a nahradit škodu, která mu vznikla v přímé souvislosti s prováděním příkazu, nemusí

však hradil škodu vzniklou bez přímé příčinné souvislosti s příkazem

-pokud mandatář prodal laciněji, než měl, anebo koupil více, musí mandant přijmout, je-li mandatář ochoten vyrovnat rozdíl ze

svého

-konec mandata – provedením úkolu, smrtí jedné ze stran (nároky do toho okamžiku vzniklé lze uplatňovat proti dědicům), odvoláním

příkazu mandantem a výpovědí mandatáře

-tzv.mandatum qualificatum (úvěrový příkaz):

-B chce poskytnou zápůjčku (úvěr) osobě C, nezná ale její platební schopnosti, A ví, že C si stojí dobře, proto A dá příkaz

B B, aby poskytl zápůjčku C, mezi A a B mandatum, mezi B a C mutuum

-nezaplatí-li C svému věřiteli B, vznikne B škoda ex causa mandati a žalobou z mandátu se bude na A pro nezaplacenou

A C zápůjčku hojit, A tedy figuruje jako rukojmí



Kvazikontrakty příbuzné konsensuálním kontraktům

-chybí podstatný znak smlouvy – obvykle souhlas



Negotiorum gestio (nepřikázané jednatelství)

-jde o nejstraší a nejreprezentativnější typ kvazikontraktů, původně je chránilo pouze praetorské, později i civilní právo

-gestor obstará záležitost druhého (dominus negotii), aniž by byl k tomu vyzván, aniž došlo k

cílem je zavázat si druhou stranu

-podmínky vzniku:

-gestor musí obstarávat záležitost cizí

-gestorův úmysl obstarávat věc cizí, lhostejno, zda to považuje za svou povinnost nebo se tak sám rozhodl

-justiniánské právo provedlo korektury:

-zavedlo nepravé negotiorum gestio – kdy někdo jedná v cizí záležitosti, ale sleduje své vlastní zájmy

-práva a povinnosti obou stran:

-gestor musí jednání dovést do konce, vydat vše, co z provádění cizí záležitosti získal, běžně odpovídá za nedbalost, pokud ale jedná v cizím zájmu, aby odvrátil

nebezpečí či nouzi, nese odpovědnost pouze za dolus, ale je odpovědný i za náhodu tehdy, když svým jednáním výrazně vybočuje z forem, kterých obvykle užívá

úroky, pouze tehdy však, když gestor objektivně a subjektivně jednal v jeho prospěch, gestor tedy

nebude mít nárok na nic, jednal-li poté, co dominus jednání zakázal







Tutela (poručenství)

-typově příbuzná – právní vztah mezi nedospělcem a poručníkem

-posuzována jako základ obligačních závazků bez uzavření zvláštní smlouvy

-poručenci proti poručníkovi po skončení tutely příslušela actio tutelae directa, poručníkovi proti poručenci actio tutelae contraria



Cura (opatrovnictví)

-i zde se vzájemné nároky mezi chráněným a kurátorem vyrovnávaly žalobami z nepřikázaného jednatelství

-možno nároky uplatnit již během trvání vztahu

Pacta – neformální úmluvy

-ve starším ŘP omezený význam – v Z12D se objevuje jako prostředek k odstranění ručení za krádež nebo za urážku a k ukončení sporu

-až v praetorském právu začala mít větší právní význam – nejen pro smírné odklízení sporů, ale i pro modifikaci různých existujících vztahů

-pacta adiecta (doplňkové úmluvy) – připojované k emptio venditio

-obecně platilo, že z paktu nevzniká sice žaloba, ale procesní námitka (excepce), která obvykle k efektivní obraně postačuje

-časem se v praetorském ediktu objevila pacta přímo žalovatelná –

pacta praetoria

-z nich nejznámnější – constitutum debiti – slib dlužníka, že existující peněžitý dluh zaplatí určitého dne

-ze slibu věřiteli vznikala žaloba nazvaná actio de pecunia constituta, žaloba nová (druhá), byla k hlavní v

dlužníkovi, alternativně mohl použít toho či onoho, důležité bylo, že žaloby z konstituovaného dluhu mohl použít i poté, co hlavní závazek zanikl jinak, než splněním

-hlavní žaloba (ze zápůjčky) a žaloba z konstituta stály v poměru tzv.soluční konkurence – litiskontestací o jedné žalobě druhá nezanikala – obě zanikaly pouze zaplacením dluhu

- tzv.constitutum debiti proprii, nebylo však vyloučeno zavázat se věřiteli i za dluh cizí – tzv.constitutum debiti alieni se spravuje ve všem

stejnými pravidly, svou podstatou to je však neformální rukojemská smlouva

-dále se mezi pacta praetoria řadí tři případy neformálního převzetí záruky – tzv.recepta:

1) receptum arbitri

-úmluva se soukromým rozhodčím, že mezi spornými stranami rozhodne spor, předpokladem je dohoda sporných stran (compromissum), že se neobrátí na soud, ale

podrobí se výroku soukromé osoby – arbitra, jehož rozhodnutí je konečné, strany se mu musí podrobit, nelze se proti němu odvolat, ani sám arbiter je dodatečně nemůže

změnit

-původně se smluvné strany zavazovaly vzájemnými poenálními stipulacemi

-pokud se arbiter zdráhal spor rozhodnout, užíval proti němu praetor nepřímých donucovacích prostředků

2) receptum nautarum cauponum stabulariorium

-původně zvláštní slib, který dával lodník (nauta), hostinský (caupo) a majitel stáhí (stabularius) svému zákazníkovi, že jeho věci, do podniku vnesené budou náležitě

opatrovány, aby je host při odchodu dostal zpět v bezvadném stavu

- – majitel ručil za každé poškození či zákzu

věci, pokud se nemohl osvobodit odkazem na vis maior

3) receptum argeniarii

-slib bankéře vyplatit určitý den třetí osobě určitou částku na účet svého klienta, příjemci vznikala ze slibu actio receptitia proti bankéři, bankéř sám vzhledem ke

klientovi buď otvíral běžný účet nebo úvěr





Pacta legitima

=souborný název pro neformální úmluvy, které se staly žalovatelné v době římského císařství

-patří sem: neformální slib věna (pollicitatio dotis) a neformální slib darovací

-až hluboko do doby císařské nepovažovala ŘP darování za samostatné právní jednání

podle toho mohlo mít povahu reálnou (převod vlastnictví nebo zřízení nějakého věcného práva) nebo obligační (postoupení pohledávky,

závazek formálním ústním slibem) nebo prostě jen faktickou

-donatio (darování) = bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdařeného, kterým dárce zmenšuje své vlastní jmění jenom proto, aby

rozmnožil majetek druhého

-proto není darováním commodatum nebo precarium,…

-slib darovací musel mít formu stipulace, neformální darovací slib uznalo až justiniánské právo

-jako kauza majetkového převodu je darování vždy smlouvou, protože úmyslu někoho obdarovat musí odpovídat jeho ochota dar přijmout

-výjimkou je pouze darování provedené formou zaplacení cizího dluhu, jež může být provedeno i proti vůli dlužníka

-dárce neodpovídá obdarovanému ani za evikci, ani za vady darované věci, pouze pokud jednal donátor dolózně, příslušela mu actio doli

-z hlediska racionálního nazírání se darování jeví jako nehospodárné jednání – lex Cincia – darování omezeno nad určitou výši, zakázáno darování mezi manžely, justiniánské právo

formy zase uvolnilo – jen u darů nad 500 solidů se vyžadovala tzv.insinuace = zápis daru do soudního protokolu

-odvolání poskytnutého daru bylo běžné u propuštěnců, když patron odvolával dar pro nevděk, časem se možnost revokace rozšiřovala i na osoby jiné

-530 – Justinián povolil revokaci všem donátorům pro taxativně vypočtené důvody





Obligace z deliktu



Obligationes ex delicto (ex maleficio)

-obligace z deliktu vzniká tehdy, když vědomě škodlivým zásahem porušil právní sféru druhé osoby soukromé

-jednání proti celé společnosti postihovala celá pospolitost – buď z podnětu zvláštního orgánu nebo z

proti celé společnosti označovány jako „crimina“ – patří do oddílu práva veřejného

-delicta (maleficia)

nárokům jednotlivců na pokutu, nebo pokutu a náhradu škody, za které pachatel deliktu ručil svým majetkem právě tak jako při závazcích,

které byly založeny smlouvou

-trestnímu právu věnovali klasičtí římští právníci mnohem méně prostoru – patrno i v Digestech (trestní jen dvě knihy), zbytek soukromé právo – crimina pokládali za sféru státní a

politické činnosti

-teprve v době poklasické a u Justiniána se lze setkat s tendencí prosazovat zásadu obecné odpovědnosti za každý protiprávní čin, ne však ještě důsledně



-v republikánském právu v ius civile – v popředí tři typizované delikty: furtuum, damnum iniuria datum, iniuria

-praetorské právo přidalo v 1.století př.n.l. za občanských válek: vis ac metus, dolus



Furtum

-nejstarší delikt civilního práva, původně patrně jen krádež spočívající v publiky zahrnoval

loupež, zpronevěru a částečně podvod

-Paulus: furtuum je jakékoli protiprávní nakládání s věcí v o odejmutí věci z cizí detence s úmyslem přisvojit si ji,

o zpronevěru věci do detence svěřené depozitáři, komodatáři, poručníkovi nebo zástavnímu věřiteli, zatajení nalezené věci ztracené,

vědomé přijetí nedluhu, nedovolené užívání věci ve vlastní prospěch při depozitu, půjčce a jiných případech detence , i krádež držby –

odejme-li sám vlastník věc někomu, kdo měl právo na její detenci (např.usufruktuář nebo zástavní věřitel – krádež věci vlastní)

-objektivní předpoklady krádeže:

vhodný (způsobilý objekt) – předmětem krádeže mohl být i svobodný člověk alieni iuris, ale nebylo možné ukrást věci nemovité

(šlo by jen o zbavení držby, poškozený by měl praetorský interdikt quod vi aut clam), předmětem krádeže nemohla být ani res

nullius (např. věci derelinkvované), vyloučena byla i krádež posvátných věcí (šlo o crimen sacrilegii, svatokrádež), odcizení věcí

státních nebyla krádež, ale crimen peculatus

contrectatio rei – skutečné působení na věc, sám úmysl krást nestačil, animus furandi musel být navenek projeven

-subjektivní předpoklad:

dolus – animus furandi (úmysl krást) – krádež nelze spáchat z nedbalosti, nekrade ani ten, kdo se zmocní věci vlastní nebo věci

ničí v domnění, že je to majetek cizí

úmysl obohatit se – na pohnutce naopak vůbec nezáleží – nic na krádeži nemění, že zloděj chce ukredenou věc darovat

-žaloby:

-actio furti:

=ryze poenální, infamující žaloba na quadruplum pokud byl zloděj při činu chycen (furtum manifestum), na triplum byla-

li u něj věc nalezena, i když ji sám neukradl (furtum conceptum), ten, kdo ji podstrčil (furtum oblatum), na duplum

nebyl-li zloděj přistižen (furtum nec manifestum)

-aktivně legitimován – každý, kdo má právní zájem na tom, aby věc nebyla ukradena – vlastník, držitel v dobré víře,

majitel nějakého věcného práva k věci cizí, je také obligačně oprávněný, pokud je jeho povinností praestare custodiam

(komodatář, krejčí, valchář při smlouvě o dílo)

-pasivně legitimován – zloděj a každý, kdo mu pomáhal radou či skutekem (žaloba se uplatňuje kumulativně!), na

dědice ale žaloba nepřechází, je pasivně nezděditelná

-condictio furtiva:

=žaloba ryze reiperzekutorní (slouží k vymáhání ní může konkurovat reivindikace, dále

vymáhá náhradu škody

-může ji užít jen vlastník ukradené věci, z ostatních oprávněných jen zástavní věřitel

-je pasivně zděditelná



Rapina – loupež

=násilné odejmutí věcí movitých

-žaloba pod názvem actio vi bonorum raptorum – stala se obecnou žalobou na krádež, spojenou s

-musí se uplatnit do roka od spáchání deliktu, zní na quadruplum, po uplynutí roku na simplum

-eventuálně jí může konkurovat actio furti, nepovolovala se proti dědicům pachatelovým – byla kvalifikována jako actio mixta (zahrnovala pokutu i náhradu škody)

-majitelé živností (hospoda, stáje, dopravní lodi) odpovídali za bezpečnost vnesených věcí, pokud byly tyto ukradeny, podléhali žalobě na dvojnásobek, navíc ručili za své

zaměstnance





Damnum iniuria datum (protiprávní porušení cizího majetku)

-dříve byla škoda spáchaná protiprávně na cizím majetku stíhána podle různých kazuistických ustanovení – některá i v Z12D

-konečně roku 286 př.n.l. lex Aquillia – nová úprava

-dělil se na tři kapitoly:

(1) peněžitou pokutou se stíhal ten, kdo úmyslně a protiprávně zabil cizího otroka anebo dobytče

(2) záhy vyšla z užívání – speciální ustanovení o škodě, kterou způsobil adstipulator hlavnímu věřiteli tím, že

dlužníkovi prominul dluh

(3) potrestán byl ten, kdo by spálil, zlámal nebo pokazil cizí věc

-sankce z 1. a 3. kapitoly – pokuta za protiprávní, ve zlém úmyslu spáchané poškození – při zabití otroka či dobytčete se výše

pokuty určovala nejvyšší cenou věci v uplynulém roce

-při poškození otroka či dobytčete a každé jiné věci stanovila 3. kapitola pokutu ve výši nejvyšší ceny věci v posledních 30 dnech

-příslušela ryze poenální žaloba actio legis Aquiliae:

-aktivně legitimován – pouze vlastník poškozené věci, později se však jako actio utilis povolovala držiteli v dobré víře a

osobám věcně oprávněným (např. zástavnímu věřiteli)

-původně musela být škoda způsobena přímým tělesným působením na věc, později i bez přímého působení, dokonce i bez

zničení nebo poškození věci

-novou náplň postupně dostal i výraz iniuria – bezprávím se rozumněl dolus (zlý úmysl)

jednání nedbalé – culpa však musela záležet v pozitivním činu (culpa in faciendo čili kulpa akvilská), pouhé opomenutí stačilo

tehdy, když bezprostředně navazovalo na čin pozitivní (lékaž provede úspěšnou operaci a potom se o pacienta přestane starat)

-tak byla prohloubena nauka o příčinné souvislosti

-původně se dávala pouze vlastníkovi poškozené věci, bylo zcela vyloučeno, aby žalobu podal svobodný člověk, kterému bylo ublíženo na těle – protože nikdo není vlastníkem



-až v justiniánském právu se uznal nárok na náhradu majetkové újmy takovým ublížením na těle způsobené





Iniuria (urážka na cti)

-starý delikt ŘP (již v Z12D) – tehdy se úmyslně urážlivé jednání spatřovalo pouze v útocích proti tělesné integritě, byly známé jen injurie

reálné – Z12D je stíhal pevnými pokutami

-modernější hlediska v praetorském ediktu, který upravoval případy starého typu (urážky reálné), jako injurie stíhal i skutkové podstaty nové,

kdy k urážkám docházelo slovními projevy nebo posuňky nebo útoky na cudnost

-předpokládá dolus, může být provedena přímo a nepřímo:

-nepřímo – na osobách uráženém actio iniuriarum aestimatoria – poenální žaloba, míří na



-žaloba infamující a ryze osobní pasivně i aktivně nezděditelná

-o deliktech praetorského práva viz pohnutky právního jednání



Obligationes quasi ex maleficio (delicto)

-obligace z kvazideliktu – kategorie vytvořená poklasickou jurisprudencí

-v justiniánském právu se kvazidelikty chápou jako závazky vznikající ze situací podobných situacím deliktním, chybí jim však některý z podstatných znaků deliktu – obyčejně

zavinění

-kvazidelikty:

1) provinění soudce, který porušil své povinnosti a procesní straně způsobil škodu, sankcí je peněžitá pokuta

2) zeměměřič (agrimensor) udal nesprávnou výměru pozemku

3) znalec, který uvedl nesprávné údaje o míře nebo počtu

4) actio de effusis et deiectis (žaloba o vylitém a vyhozeném) – proti tomu, kdo z okna svého bytu něco vyhodil či vylil

-stejnou odpovědnost nesl za své zaměstnance majitel dopravní lodi, hostinský a majitel stájí, okradený nebo škodující pocestný mohl však nastupovat buď žalobou z kvazideliktu

proti podnikateli, anebo žalobou z krádeže či protiprávního poškození věci proti pachateli







Dědické právo

Dědická posloupnost a delační důvody

-dědická posloupnost = přechod práv, především majetkových, ze zůstavitele na dědice

-jedním, ale nikoli nejdůležitějším faktorem, aby nastala dědická posloupnost je fyzická smrt zůstavitele

-navíc nutné některé další skutečnosti – blíže z delační důvody

- zákonná (intestátní) dědická posloupnost – delačním důvodem zákon

-posloupnost testamentární – v testamentu byla určena osoba dědice – delačním důvodem testament

-svérázný rys – vzájemný poměr obou základních typů dědické posloupnosti:

-jako by zde neplatilo, co tehdy platilo v podobných státech – zákonná dědická posloupnost je jednoznačně starší, než

testamentární

-už za Z12D jsou si obě posloupnost

-i v Římě převažovala jako jediná dědická posloupnost posloupnost intestátní

vzájemný poměr se brzy ustálil

-univerzální sukcese – dědic dědí aktiva, závazky, za které ručil v

-semel heres semper heres

-jedním rázem přecházela všechna práva a závazky, jejichž subjektem byl zůstavitel

-na dědice nepřecházela práva a závazyk ryze osobní povahy

-hereditas (pozůstalost) – hledělo se na ni jako na jednotu v hmotném i materiálním smyslu

-ležící pozůstalost



Posloupnost civilní a praetorská

- dvě posloupnosti, každá testamentární i intestátní

-posloupnost dle ius civile – hereditas (pozůstalost jako soubor majetku) x bonorum possessio

-praetoři nejprve nechtěli vytvořit vlastní posloupnost – vyvinula se snad mimovolně

-praetorská podmíněna uskutečněním delačního důvodu, požádat praetora o udělení pozůstalosti – zvláštní interdikt Quorum bonorum

-praetor vázal udělení držby pozůstalosti lhůtou – v jejím rozmezí možno o udělení držby požádat

-posloupnost civilní převáděla i některá práva a povinnosti mimomajetkové povahy – např. povinnost konat rodinné oběti (sacra privata) x

praetorská zpočátku čistě majetkový ráz

-civilní dědic chráněn žalobou odpovídající reivindikaci – hereditatis petitio

-věcná žaloba o právo, výlučné a absolutní

-Gaius posuzoval hereditas jako samostatný druh věci – věc nehmotná

-aby se praetorský dědic stal praetorským dědicem bylo jej nutno chránit stejně jako civilního – aby měl možnost obrátit se stejně účinně i



-bonorum possessio cum re – držba, kterou praetor udělil, věcně podložená – jen ten byl praetorským dědicem

-bonorum possessio sine re – nebyla věcně podložena

-v poklasické době tendence k vyrovnání rozdílů mezi oběma, konečné odstranění až v justiniánských novelách



Posloupnost intestátní 1. vlastní dědici

2. nejbližší agnát

-podmínky:

3. gentilové

-smrt zůstavitele intestatus

-dědic povolaný způsobilý stát se dědicem – musí být římským občanem, aby byl alespoň nasciturus

-delace = okamžik smrti

-adice = okamžik nastoupení do pozůstalosti dědicem

-vycházela z příbuzenských vztahů – určující římská agnátská rodina, posléze převážila kognace

-nejstarší úprava intestátní v Z12D

-posloupnost po otci rodiny – osoby bezprostředně podřízené

moci zůstavitele – děti, manželka, vnuci, sešvagřené manželky

-dědici se stávali ihned okamžikem smrti zůstavitele bez ohledu na vlastní vůli – nemohli odmítnout

-dělilo se podle hlav (in capita) - rovné díly

-ve vzdálenějším potomstvu podle kmenů (in stirpes) – vnuci se dělili o díl jejich předka (otce), který již nežil a zprostředkoval

jejich příbuzenství se zůstavitelem

- věc ničí, předmět volné okupace (předmět dědického vydržení – usucapio pro herede)

zavádí dědického právo nejbližšího agnáta (agnatus proximus) = podle příbuzenství v době smrti nejblíže

in capita

.nebylo-li agnáta, nastupovali gentilové (gens-rod) – z pramenů nejasné

-dědické právo nejbližšího agnáta – vždy v případě, že šlo o intestátní posloupnost po ženě – zůstavitel ženského pohlaví nemohl

mít vlastní dědice, žádná moc

Reforma praetorského práva

1) praetorské právo začalo prosazovat kognaci

2) ení do několika skupin (dědické třídy)

3) navíc uvnitř jedné skupiny pozůstalost nabízena postupně

4) povoloval odmítnout dědictví i vlastním dědicům – beneficium abstinendi (ius)

-tak se delace osamostatnila

-tzv.praetorská ekvita – uděloval bonorum possessio každému, kdo o to požádal, aniž by zkoumal jeho důvody, ty se pak měly prokázat

v budoucím sporu o dědictví

-udělení bonorum possessio vázáno určitou lhůtou – praetor držbu pozůstalosti postupně nabízel

-dědické třídy:

1) unde liberi (děti)

-vlastní dědici, všichni, kteří vystoupili ze zůstavitelovy rodiny – emancipovaní synové, děti těchto, ti, kteří adopcí přešli do jiné rodiny



-povoláváni všichni bez ohledu na stupeň blízkosti příbuzenství – pozůstalost se dělila podle kmenů (in stirpes)

2) unde legitimi (legitimní dědici)

-podruhé povoláni vlastní dědicové dle ius civile

3) unde proximi cognati (pokrevní příbuzní)

-všichni pokrevní příbuzní zůstavitelovi až do 6.stupně příbuzenství, ze 7.stupně ti, jejichž vztah se podobal vztahu bratrance a

sestřenice

-zde prvně povolávány manželské a nemanželské dědi po matce, která nebyla jejich agnátkou, dále všechny osoby příbuzné se

zůstavitelem v pobočné linii, kde příbuzenství zprostředkovala žena

-hledělo se ke stupni – upřednostňováni bližší

-mezi dědici téhož stupně se dělilo podle hlav (in capita)

4) unde vir et uxor

-pozůstalá manželka nebo manžel – předpokladem bylo, aby žili do smrti v řádném manželství, manželka v manželské moci (uxor in

manu) byla v této třídě povolávána po třetí)

-všechny osoby povolávány postupně

-postupně v považovány za změny v ius civile

-změny císařského zákonodárství:

-posloupnost matky po manželském a nemanželském dítěti – SC Tertullianum

-posloupnost dětí manželských a nemanželských po matce – SC Orfitiatum

-posloupnost descendentů po ascendentech ze strany matčiny a posloupnost kognátských sourozenců a jejich potomstva po sobě

navzájem

uhé třídě



Justiniánská úprava

-ani ona zcela neodstranila rozdíl mezi civilní a praetorskou

-definitivní úprava až justiniánskými novalami č.118 (rok 543) a č.127 naprosté vítězství kognace

-třídy:

1) descendenti (potomci) zůstavitelovi

-nejprve bližší, dělilo se podle hlav, jinak podle kmenů

2) ascendenti zůstavitelovi a jeho sourozenci

-u rodičů a sourozenců podle hlav, děti sourozenců podle kmenů, pro vzdálenější předky podle linií – to samé

3) polorodí sourozenci a jejich děti

4) všichni další kognáti bez rozdílu stupně

-současně byli povoláváni příbuzní téhož stupně, dělení podle hlav

-nemanželské děti dědily zásadně jen po matce a jejích příbuzných, po nemanželském otci jen v případě, že byly legitimovány

-vdově přiznán nárok na určitou část pozůstalosti bez ohledu na další dědice



Testamentární posloupnost

-testament

-testamentární posloupnost již od Z12D



Kalátní testament

-nejstarší – pořizoval jej ten, kdo n

-zůstavitel projevil svoji vůli před lidovým kalátním shromážděním – společné znaky s arrogací



Testamentum in procinctu (testament v šiku)

-zůstavitel mohl v mimořádných podmínkách projevit vůli bez jakýchkoli formálních požadavků

pouhým prohlášením, kdo má být dědicem



Testament odkazový

-východiskem dispozice odkazové, druhý nejstarší

-spojen s mancipací – zůstavitel svůj majetek mancipací převedl na osobu, jí familiae emptor (rodinný kupec) – jakýsi

vykonavatel zůstavitelovy poslední vůle

-postupně se stal skutečným testamentem

-mancipační testament se stal základní formou civilního testamentu – ústní testament, naoko byla provedena mancipace, zůstavitel prohlásil



-postupně se prosazoval i písemný – při mancipaci se 5 svědkům předložila testamentární listina, nemusel ji nahlas číst, pro posouzení

důležitá stále mancipace a k ní připojené prohlášení (nunkupace), úkony navíc musely proběhnout naráz (uno contextu)



Písemný praetorský testament

-skutečný písemný se vyvinul až z 7 pečetí na poslední vůli (5 svědků, vážný, kupec, ne zůstavitel)

držbu každému, kdo takovou závěť přinesl a nemusela už se zkoumat mancipace

– nejprve byla udílena jako „věcně nepodložená“ – kdo ji obdržel se nemohl úspěšně bránit

civilnímu dědici

-to se změnilo reskriptem císaře Antonia Pia – dr

poskytoval praetor účinnou procesní obranu – spočívala v

-na východu 7 svědků (mohl být sepsán jako alograf) x na západě 5 svědků (ten musel být sepsán jako holograf – vlastní rukou zůstavitele)



Justiniánská úprava



Řádný soukromý testament

- nutná přítomnost zůstavitele a 7 svědků

-dodatečné zapsání ústního bylo jen zápisem, mohl mít důkazní význam, nešlo ale o písemný

-u písemného předložil listinu svědkům k podepsání a k připojení pečetí – nemusel jej sám podepisovat, pokud šlo o holograf, pokud neuměl

či nemohl psát, podepsal se za něj další svědek – osmá osoba

-mimořádné testamenty:

-zpřísněné – slepcův testament – 8 svědků, jeden z nich musel testament přečíst

-ulehčené (privilegované formy) – mimořádné podmínky

-testamentum ruri conditum (testament pořizovaný na venkově) – 5 svědků, za negramotné se podepsal jejich

svědek, nižší kulturní úroveň

-testamentum pestis tempore conditum (morový) – nebyla nutná přítomnost všech svědků najednou

-testamentum perentum inter liberos (rodiče ve prospěch dětí) – vůbec netřeba svědků, stačila listina sepsaná vlastní

rukou zůstavitele – uvedená doba sepsání, jména potomků, podíly určené slovy

-testament vojenský – stará tradice, upraven definitivně až za principátu

-zcela neformální, v klasické době jen pro vojáky v době vojenské služby, později v době válečného tažení

vojáci, i osoby nevojenské, ale vojska doprovázející

-u civilních osob platil rok poté, co zemřely v boji, u vojáků rok po řádném propuštění z vojska

-obsah mohl být libovolný – nemusel obsahovat dědickou instituci, nevylučoval ani souběžnou testamentární a

intestátní posloupnost



Testamenty veřejné

-vývoj až v době poklasické

-kuriátní testament

-testamenty pořízené zápisem do úředního protokolu – před soudem obecním, municipálním orgánem (testamentum apud acta conditum),

jindy byl testament zaslán císařské kanceláři – testamentum principi oblatum



Obsah testamentu

-za testament se považovala jen taková poslední vůle, která obsahovala ustanovení dědice – dědickou instituci

-dědická instituce musela být ustanovena do čela testamentu – všechny před byla neplatná

-musela být provedena latinsky a v imperativu, později od toho upuštěno, dále pak uznána i řečtina

- testamentum mysticum – odkaz na jinou listinu, kdy bylo uvedeno jméno dědice

-neplatné: ustanovení dědice potupným jménem, třetí osobou

-

-alternativně ustavení dva dědicové – nakonec uznáno stejné postavení

-jedna dědicem ustanovená osoba – heres ex asse x více osob – heredes ex parte (podíly musely být přesně určeny, pozůstalost musela být

rozdělena na podíly celá

-

-zůstavitel mohl podíly rozdělit k ne celé pozůstalosti, nebo nad její rámec – pak se podíly jednotlivých dědiců úměrně zvětšovaly nebo

zmenšovaly

-problémem byla singulární sukcese

-ustanovení dědice mohlo být vázáno podmínkou

-odkládací podmínka – odložení delace do splnění podmínky

-zřizoval se curator bonorum (opatrovník pozůstalosti)

-negativní potestativní podmínka – byla splněna až smrtí dědice, proto se zavazoval stipulací (budeš mým dědicem, pokud

nevkročíš do Asie)

-podmínky rozvazovací – testamentu za nedoložené, připouštěly se

jen, byla-li na nich závislá delace ještě před nabytím dědictví – připuštěna ve vojenském testamentu

-ke lhůtě počínací i končící se nepřihlíželo

Dědická substituce (ustanovení náhradního dědice)



Substitutio vulgaris (obecná, vulgární)

-ustanovení substituta (náhradního dědice) pro případ, že by se první dědic v

-bylo možné ustanovit celou řadu náhradníků

-velikost podílu jako u původního dědice

-pravidlo substitutus substituto est substitutus instituto – při několikastupňových substitucích nezáleží na pořadí, ve kterém odpadli

náhradníci předcházející substituta povolaného k dědictví ve vzdálenějším pořadí

-vylučovala akrescenci



Pupillární substituce

-otec rodiny určuje svému nedospělému dítěti dědice pro případ, že by zemřelo po něm, aniž dosáhlo dospělosti

-určený dědic – pupillární substitut

-pupillus měl být v testamentu buď jmenován nebo vyděděn, zároveň musel otec v testamentu jmenovat svého dědice - předpokládalo se, že

otec jako svého dědice ustanoví pupilla, je zde cítit vliv práv nepominutelných dědiců – vyžadovala, aby byl pupillus v testamentu jmenován

-bylo ji možno provést v otcově testamentu nebo v dodatečné závěti –



Kvasipupillární substituce

-zavedena až roku 528 – ascendent bez rozdílu pohlaví usnanovoval dědice svému chromyslnému potomkovi, musel mu zanechat povinný

díl, náhradníkem měl být potomek mentálně nezpůsobilého



Testamentární způsobilost – testamenti factio

-vyžadována od osob, jež se účastnily zřízení testamentu, od osob, jichž se týkal

-zásadně jen římští občané a Latinové, ti, kdo měli ius commerci

-zvláštní podmínky u zůstavitele a u dědice:

-aktivní testamentární způsobilost

-neměly ji osoby alieni iuris, ani otroci, nedospělci, duševně choří (kromě světlých okamžiků), kleštěnci, marnotratníci,

němí, hluší (změněno za Justiniána), intestabiles (neschopni podat svědectví), juniánští

Latinové, později i heretici, ženy mohly činit poslední vůli až od mancipačního testamentu

-vyžadovala se od zřízení testamentu až do smrti – výjimky: nevadilo, když testátora postihla duševní choroba, byl-li

prohlášen za marnotratníka, pozbyl-li schopnosti mluvit

-pasivní testamentární způsobilost

-neměli ji ti, kteří postrádali aktivní

-sporné zásady týkající se blíže neurčených osob (personae incertae) – o osobě jmenované v testamentu nesmělo být

pochyb, nelze určení osoby dědice nechat na náhodě (kdo první přijde na můj pohřeb), stejně tak nezpůsobilé byly dědit i

právnické osoby (výjimku tvořil stát)

-dědit mohly kostely, zbožné a dobročinné nadace



Zrušení a neplatnost testamentu

-neplatný (nullitní) testament se posuzuje jako by nebyl vznikl

-počáteční neplatnost – od počátku neplatný, neplatný mohl být i formálně bezvadný testament, který byl nespravedlivý – nedbal-li

zůstavitel práv nepominutelných dědiců

-následná neplatnost

- testamentum ruptum

-pořízení nového testamentu

-mancipační testament se zachoval, pokud bylo lze dokázat průběh mancipace

-porušení písemného testamentu – testátor nemohl listinu rozpečetit jen proto, aby změnil jedno ustanovení

-postupně se vyvinula praxe úředního otevírání – Augustus zavedl 5% dědickou daň – kdo měl listinu u sebe byl povinen ji

předložit úřadu – aby byl zjištěn obsah

-v justiniánském právu se uznává jakékoli neformální zrušení testamentu –co nejvíce se hledí kvůli zůstavitele

-Justinián zavedl přímé odvolání testamentu – před třemi svědky po 10 letech od sepsání

-zrušení testamentu nezávisle na vůli testátora:

-neplatnost nastávající tzv.agnatione postumi – přibyla nová osoba do zůstavitelovy rodinné moci

- testamentum irritum – kapitisdeminuce

-testamentum desertum – opuštěný – nebyl žádný dědic



Posloupnost proti testamentu

avení vlastních



dědiců

-musel je jmenovat –

nemusela nic zajišťovat

-nepominutelní dědicové dle ius civile

-dědicové vlastní a nutní, významné zvláště postavení synovo (musel být výslovně vyděděn, nebo uveden, jinak byl celý testament

neplatný)

-ostatní dědicové mohli být vyděděni obecně

-pokud požadavky nebyly splněny, dědili nepominutelní dědicové spolu s testamentárním dědicem (pokud byl dědic testamentární

odlišný od dědice nepominutelného, dědila skupina nepominutelných dědiců polovinu)

-postumus (pohrobek) – původně platilo, že narození syna činí testament neplatným, postupně pak převládal názor, že zůstavitel

může v testamentu vydědit případného pohrobka, čímž platnost zachová

-posloupnost proti testamentu se v podstatě kryla s třídou unde liberi, praetor ji realizoval jako běžnou dědickou posloupnost –

udělením držby dědili podle svých intestátních podílů

-pokud se stal testament neplatným proto, že pominul syna, postupoval praetor podle praetorské intestátní posloupnosti

-materiální práva nepominutelných dědiců:

-mladší, odráží převahu kognace – šlo spíše o morální závazek – zůstavitel má osobám, jež mu stojí nejblíže zanechat podíl

z

-tzv.povinný díl –

agná

-výše povinného dílu – podle lex Falcidia

¼ nebo méně z celé pozůstalosti

-pro povinný díl stačila forma odkazu nebo jiná dispozice pro případ smrti, později i poskytnutí mezi živými

-nárok na povinný díl – querella inofficiosi testamenti – obracela se proti dědici ustanovenému v testamentu, pokud se stal

dědi

-pokud bylo vítězství kverelanta naprosté a úplné

-lze ji užít i pokud jde o doplnění toho, co oprávněnému mělo být jako povinný díl zanecháno

-existovaly podobné žaloby proti inoficióznímu darování nebo zřízení věna – žalobce se domáhal zrušení daru nebo věna do výše

svého povinného dílu

-tzv.kverelární sukcese – nastávala, pokud nemohl oprávněný k povinnému dílu užít kverelu, pak ji mohl užít jeho nejbližší

intestátní dědic

-právo na kverelu zanikalo po 5 letech, nebo tím, že oprávněný uznal testament nebo s dědici uzavřel smír

-justiniánské novela či.115 – sloučila formální a materiální práva nepominutelných dědiců

-týkalo se však jen ascendentů a descendentů, ne sourozenců, pro ty platilo dosavadní právo

-důvody vydědění: 14 pro descendenty, 8 pro ascendenty

-prostředkem k uplatnění práv nepominutelných dědiců stále kverela







Právní postavení dědice

-určeno jeho vztahem k dědické posloupnosti – dědicem se m

-dědicové domácí – příslušníci zůstavitelovy rodiny

-vlastní a nutní – intestátní i testamentární, podléhali zůstavitelově moci v

smrti, delace splývá s adicí

-nutní – jen dědicové testamentární – otroci, které zůstavitel v testamentu ustanovil za dědice a současně je propustil na

svobodu, členové zůstavitelovy rodiny, kteří byli v době jeho smrti zůstavitelově moci podřízeni nepřímo

-extraneové (heredes extranei) – odjinud

-

přijetí pozůstalosti

-ius civile zná dvojí adici:

(i) formální – tzv.krece (cretio) – požadována původně od dědiců testamentárních, později užívána intestátními,

uskutečněna slavnostními slovy

(ii) neformální – povolaný se začal jako dědic chovat – konkludentní forma, dědická gesce (gestio pro herede)

-musel si být vědom delačního důvodu, musel být způsobilý k právním úkonům, podle ius civile vyloučeno zastoupení,

poklasické právo dovolilo, aby jednal za nezpůsobilé otec nebo poručník

-tzv.dědická kapacita (způsobilost přijmout dědictví z testamentu) – nutno odlišit od ustanovení osoby dědice v testamentu

-odmítnutí – nevyžadovalo formu

-tzv.deliberační lhůta = lhůta poskytnutá formálně povolanému dědici na odpověď pozůstalostním věřitelům, zda je dědicem – dle

praetorského práva

-udělení držby praetorem – individuální magistrátské rozhodnutí, zakládá se na individuální žádosti – musela být podána v propadné

(prekluzivní) lhůtě – později nelze již realizovat

-charakteristický ráz přijetí dědictví u praetorské intestátní posloupnosti – v rámci praetorské sukcesivní (postupné) delace – postupně

nabízel pozůstalost jednotlivým třídám, prekluzivní lhůty

-poměr civilní a praetorské – praetor korigoval ius civile



Převod delace

- oprávněný získával právo přijmout nebo odmítnout dědictví – oprávnění úvahu, aby delát

(oprávněný) je převáděl mezi živými nebo pro případ smrti

-výjimky:

-intestátní legitimní extraneus, jenž měl přijmout nebo odmítnout dle ius civile – mohl ještě před nabytím dědictví své právo



-převod delace na delátovy dědice, pokud dědictví nenabyl a dědicem se nestal – tzv.transmise pozůstalosti (transmisso

hereditatis) – výjimečně mohli delátovi dědicové požádat praetora o udělení držby na základě restitutio in integrum, neboť delát

z nějakého důvodu o to sám nestihl požádat

-konečné řešení až v době poklasické – konstituce císařů Teodosia II. a Valentiniána III.

-umožnění převodu práva z delace na descendenty delátovy, ustanovené jím v testamentu za dědice

-skutečnou transmisi pozůstalosti provedl až Justinián – každý dědic delátův může získat pozůstalost, jestliže delát zemřel před uplynutím

lhůty, kterou si vyžádal na rozmyšlenou, nebo do konce roku poté, co se o delaci dověděl v případě, že o deliberační lhůtu nežádal

-známa byla i transmise ve prospěch jiných osob

Ležící pozůstalost

=stav, ve kterém se ocitají majetková práva, vytvářející ve svém souhrnu pozůstalost v mezidobí mezi smrtí zůstavitelovou a okamžikem,

kdy dědic přijímá a nabývá dědictví

-původně byly věci v takovéto považovány za věci ničí – možno je okupovat a vydržet

-v této době si pozůstalost drží relativně stálou a jednotnou povahu – může ale přibývat i ubývat

-byla jí přiznána jistá míra právní subjektivity, v justiniánském právu byla považována za právnickou osobu sui generis



Nabytí dědictví

-dědic se stával univerzálním sukcesorem

povahy (rodinná moc, práva požívací a užívací,…)

-následky principu univerzální sukcese:

-pokud pasiva převažovala, stejně ohroženi pozůstalostní věřitelé

-tímto motivován vznik tzv.dobrodiní separace – za určitých okolností lze oddělit majetek dlužníkův, který se stal dědicem od pozůstalosti,

praetor

-o separaci mohli žádat i odkazovníci, ale až po věřitelích

-v justiniánském právu stanovena lhůta na 5 let, kdy je možné o separaci požádat, pokud se pozůstalostní věřitelé nedohodli s dědicem

-původně dědic nebyl proti takovýmto následkům nebyl v

-dědic zdráhající se přijmout pozůstalost se mohl dohodnout s věřiteli na mandátní smlouvě, jež mu přikazovala přijmout pozůstalost, pak

měl nárok na náhradu škody, což znamenalo, že nemohl ručit za pozůstalostní závazky vlastním jměním, nebo uzavření smlouvy o

částečném prominutí pozůstalostních dluhů

-

-praetorský edikt pro něj separoval jeho jmění, které nabyl již jako svobodný

-obrat až za Justiniána – konstituce z roku 531:

-zavedeno tzv.dobrodiní (beneficium) inventáře – chránilo dědice proti předlužené pozůstalosti, základem pořízení inventáře –

s inventarizací dědic povinen začít do 30 dnů od doby,

co bylo sepsáno, věřitele uspokojoval v pořadí, v němž se přihlásili

-pokud nevyužil inventáře, pak ručil neomezeně

-dědic mohl volně s pozůstalostí nakládat – mohl pozůstalost jako celek prodat (injurecessí)

-odnětí dědictví státní mocí (ereptorium) – dědic se ukázal být nevhodným, pokud se provinil proti zůstaviteli



Vydržení pozůstalosti (usucapio pro herede)

-pokud v nejstarších dobách neměl testátor rodinu ani testamentá volná okupace, Z12D omzeil volnou okupaci

zavedením intestátní dědické posloupnosti ve prospěch nejbližšího agnáta

-stačila roční držba, podle zvláštního dekretu pontifiků byl pak držitel povinen konat i rodinné oběti po zůstaviteli

-jiná povaha v klasické době:

-vydržení se neposuzovalo k celku, ale k jednotlivým částem pozůstalosti

-1 rok i u nemovitostí!, k získání držby mělo dojít dříve, než dědic nabyl dědictví

-držitel měl mít způsobilost testamentárního dědice, ale nemusel dokazovat titul ani dobrou víru

-vydržet mohl i ten, kdo věděl, že není věc oprávněn držet na základě dědické posloupnosti či z jiného důvodu

-později takovýto způsob označen jako určitý druh krádeže



Spoludědicové a jejich postavení

-když bylo k jedné p

-podíl rozhodoval o jejich postavení

-mezi dědice se dělilo vše, co bylo reálně dělitelné, co reálně dělitelné nebylo vznikalo consorcium (společenství)

-spoludědicové se společně stávali nositeli věcných práv k reálně nedělitelným pozůstalostním věcem

-nemuselo být trvalé – každý se mohl domáhat jeho zrušení zvláštní žalobou actio familiae erciscundae řízení každý ze

spoludědiců zároveň žalovaným i ž

stran, mohl některému spoludědici určit tu kterou část

-podobně soudce dělil i pohledávky

-mohl rozhodnout i vzájemné nároky dědiců (náklady vynaložené na pozůstalostní věci,…)

-rozdělení pozůstalosti lze dosáhnout i žalobou actio communi dividundo – pokud i po rozdělení pozůstalosti zůstaly některé její

části ve spoluvlastnictví bývalých spoludědiců



Kollační povinnost

=jeden ze spoludědiců povinen přidat z pozůstalost praetorského práva – dědické právo emancipovaného syna

-emancipovaný syn po emancipaci nabývá vlastní majetek, zbylí v který je

spolu s vlastními dědici povolán a žádá jako jeho dítě ve třídě unde liberi o držbu pozůstalosti, je povinen přidat k pozůstalosti

jmění, jež měl v době smrti

-totéž pokud žádal o držbu pozůstalosti proti testamentu

-stejnou povinnost mělo i dítě emancipovaného, zplozené po emancipaci, dále kdo vystoupil adopcí (a v době smrti už byl sui iuris)

-nárok na kollaci měli vlastní dědicové jen pokud by jim účast emancipovaného způsobila újmu

-kollaci podléhalo i věno – dcera s věnem, nevystoupila ale sňatkem z dosavadní rodiny

-později kollační povinnost rozšířena a pojata všeobecně



Akrescence dědického podílu, uprázdněné dědictví

-uprázdněný podíl přirůstal k

-užší svazek – ustanovení testamentárních spoludědiců v jedné větě, u intestátních v

-akrescence měla přednost před sukcesívní dělací u intestátní praetorské posloupnosti – nezávislá na vůli spoludědiců

-akrescence omezena v testamentární posloupnosti (lex Iulia et Papia Poppapea)

-tzv.kaducita podílů (caducum – podíl, jenž se po smrti zůstavitelově uprázdnil) – podíly přirůstaly jen těm spoludědicům, kteří

byli zůstavitelovými descendenty nebo ascendenty do 3.stupně

- ián a zavedl starou akrescenci

-odúmrť – bona vacantia

-praetorské právo – možnost předat pozůstalost uprázdněnou pozůstalostním věřitelům za účelem prodeje a uspokojení jejich

pohledávek

-Juliův zákon vyhradil právo na odúmrť státní pokladně



Právní ochrana dědice

-hereditatis petitio – projednání příslušný

centumvirální soud

-žalobce: en držitel, který o sobě tvrdil, že je

dědicem, či nemohl uvést jiný důvod své držby

-žaloba nesměřovala bezprostředně proti osobě žalovaného – žalovaný se soudu nemusel účastnit, pokud ji vydal

- interdiktem Quem hereditatem mu byla držba odejmuta

-žaloba směřuje na hmotné věci v pozůstalosti, věci v detenci, pohledávky, i vše, co k dědictví přibylo

-cílem: dosáhnout vydání pozůstalosti

-SC Iuventianum – rozlišuje držitele podle dobré a špatné víry (původně držitel považován za nepřikázaného jednatele)

-bonae fidei possessor – v okamžiku litiskontestace měl navrátit vše, co jako užitek z pozůstalosti spotřeboval po litiskontestaci

nebo nahradit škodu, kterou v té době způsobil z nedbalosti

-malae fidei possessor – po litiskontestaci odpovídal i za náhodné poškození pozůstalostních věcí

-praetorský dědic chráněn interdiktem Quorum bonorum – účinný i proti civilnímu dědici, ten pak mohl užít hereditatis petitio, která by

uspěla jen v případě, když mu praetor udělil držbu pozůstalosti jako věcně nepodloženou



Odkazy



Legata

-odkaz = jednostranný právní úkon pro případ smrti, jímž zůstavitel poskytuje k tíži svého dědictví majetkový prospěch osobě, která není



-obtížený (dědic, na jehož pozůstalosti byl učiněn odkaz), odkazovník (legatarius, legatář)

-legatum = název odkazu civilního práva

-možno je zřídit jen v testamentu – rozkazovací předepsanou formou, později možno i v kodicilu potvrzeném testamentem

-4 druhy odkazů civilního práva:

i) legatum per vindicationem (vindikační legát)

-odkazovník získával k

v kviritském vlastnictví

-možno tak zřídit služebnost nebo požívací právo

ii) legatum per damnationem (damnační legát)

-proti dědici získával odkazovní pouze obligační nárok na vydání předmětu odkazu, ale předmětem mohlo být vše, co mohlo



iii) legatum sinendi modo

-jen obligační nárok, dědic nebyl povinen převést na odkazovníka předmět odkazu, stačilo, aby strpěl, že si odkazovník věc

sám vzal

-jen hmotné věci, v praetorském vlastnictví

iv) legatum per praeceptionem (percepční legát)

-odkaz, kterým se jednomu ze spoludědiců poskytoval zvláštní majetkový prospěch

-civilní odkazy:

-přísně formální

- SC Neronianum – pokud by odkaz neodpovídal typu, byl považován za damnační

(převládající forma)



Fideicommissa

=neformální odkazy – osoba, k níž se zůstavitel obracel nemusela b

-původně tyto závazky jen morální fideikomisních proseb stávají právně vynutitelnými (zejména díky

extraordinálnímu úřednickému procesu)

-obsahově se blížily damnačnímu legátu, lišily se neformálností

-justiniánské konstituce z let 529-531 – sloučení legátů a fideikomisů

-odkazovník má nárok na splnění odkazu, vindikovat mohl věc, která byla v době smrti v zůstavitelově vlastnictví

-orální fideikomis – provedený jen slovně dědici



Kodicil – nový typ posledního pořízení

-zůstavitel mohl svůj fideikomis vyjádřit prostým listem

-za Augusta uznány kodicily s němž je ohlášen, mohl existovat i

samostatně:

-kodicil testamentární

-kodicil intestátní

-4 možnosti: kodicil v testamentu předem vyhrazený, dodatečně potvrzený, nezmíněný, ale testament doplňující, intestátní

-testamentární kodicil – platnost závislá na testamentu

-dlouho nevyžadoval žádnou formu, později za Justiniána: podpis zůstavitele, podpisy 5 svědků, tzv.unitas actus (časová a místní jednota







Osoby zúčastněné na odkazu

-zůstavitel:

-způsobilost pořizovat testament

-obtížený:

-podle typu odkazu různé – legát jen testamentárnímu dědici, fideikomis každému, kdo získal smrtí zůstavitele majetkový prospěch

(i intestátní dědic)

-odkazovník:

-způsobilost být dědicem z testamentu, i dědic nebo jeden z dědiců

-prelegát – pokud byl odkaz určen spoludědici, nebylo však určeno, kterému

-legát mohl napadat několika osobám po sobě – podobné vulbární substituci

-složitější vztahy mohly vznikat u fideikomisů pro jejich neformálnost – možná i substituce fideikomisární

-rodinný fideikomis – odkaz má po smrti prvého odkazovníka zůstat v jeho rodině



Předmět odkazu

-vše, co má majetkovou hodnotu – individuálně, genericky nebo alternativně

-individuálně určenou věc musel obtížený vydat, nebo zajistit

-genericky nebo alternativně určená – volbu má buď odkazovník nebo o justiniánském právu při generickém odkazu volba

odkazovníkovi

-opční legát = legát výběru = generický vindikační legát, volba osoběn provedená odkazovníkem

-zvláštní ráz odkazu pohledávky

-oprávněným k žalobě z pohledávky býval dědic jako unive

postoupit

-osvobození od dluhu

-byl-li předmětem odkazu dluh, který neexistoval, mohl se odkazovník domáhat splnění odkazu, byl-li předmět odkazu přesně určen

-testamentum destitutum – pozůstalo

-2.století př.n.l. Furiův zákon – stanovil nejvyšší peněžní hodnotu jednotlivých odkazů (1000 assů)

-169 př.n.l. Voconiův zákon – po občanech první třídy censu neměl odkazovník přijímat více, než kolik dostal dědic dohromady

-40 př.n.l. – zákon Falcidiův –

-zásady falcidiánské kvarty rozšířeny na fideikomisy, darování na případ smrti



Nabytí odkazu

-nutná smrt zůstavitele, nabytí dědictví dědicem

-nabytí odkazu závislé na 2 okolnostech:

1) doba – tzv.dies cedens (den nástupnictví)

-zpravidla totožný s okamžikem smrti zůstavitelovy

-odkazovník získával jakési čekatelské nástupnické právo

2) doba, kdy odkazovník získává právo na bezprostřední nabytí odkazu – dies veniens

-pokud byl dědicem dědic nutný (nemohl dědictví ani odmítnout ani přijmout) – oba okamžiky splývaly



Neplatnost odkazu

-odkaz neúčinný – pokud zemřel odkazovník, aniž nabyl odkazu, aniž odkazu nabyli jeho dědicové ani nikdo jiný

-složitá situace – pokud byl jeden předmět jako odkaz zanechán několika spoluodkazovníkům a jeden z

otázka akrescence

-pro rozsah povinností obtíženého – zásadní význam slovní formulace odkazu

-postavení odkazovníka – určeno povinností obtíženého plnit odkaz, zahrnovala i případnou odpovědnost obtíženého na zánik předmětu

odkazu – odpovědnost vyšší u odkazů obligačního typu, nižší u odkazů vindikačních

-v justiniánském právu musel obtížený nahradit předmět, pokud ho zničil, i aniž věděl, že jde o předmět odkazu

-žalobní ochrana odkazovníka:

- actio ex testamento – striktní – umožnění detence předmětu pro odkazovníka vedle obtíženého

-neplatný odkaz – neplatný testament

-počáteční x následná neplatnost odkazů

-počáteční neplatnost odkazu

-tzv.Catonovo pravidlo – legát, neplatný za předpokladu, že by zůstavitel teď zemřel, zůstává neplatný navždy, tedy ať

zemře kdykoli, třeba i odpadl-li by původní důvod neplatnosti (byla-li někomu odkzána jeho vlastní věc)

-toto pravidlo neplatilo pro odkazy s podmínkou, a pro odkazy, kde čekatelské právo na odkaz nastávalo později

-následná neplatnost odkazu

-pokud ztretil odkazovník způsobilost, nebo zemřel-li dříve, než nastal dies cedens, podobně i při zániku věci, nebo

odpadl-li obtížený a nová osoba na jeho místě nebyla povinna plnit odkaz

-vindikační se stával neplatným, pokud odkazovník nabyl vlastnické právo k věci jinak, totéž u damnačního

-v justiniánském právu docházelo k následné neplatnosti i tehdy, pokud byl způsob nabytí lukrativní

Odvolání odkazu

-civilní odkazy – odvolat v testamentu nebo v negativním znění

-fideikomisy se odvolávaly zcela neformálně

-translace odkazu = zvláštní případ odvolání odkazu – změna osoby odkazovníka nebo obtíženého, předmět



Univerzální fideikomis

-odkázat lze i celou pozůstalost nebo její část

-dle civilního práva lze odkázat nejvýše polovinu – formou damnačního legátu c se musel s odkazovníkem vyrovnat

-tzv.univerzální fideikomis (fideicommissum hereditatis) –

v

zárukami si měli vyrovnat svá postavení při vymáhání pozůstalostních pohledávek či plnění pozůstalostních dluhů

-56 n.l. – SC trebellianum – žaloby z pozůstalosti se měly vztáhnout přímo k fideikomisáři, takže odkazovník vlastně nastupoval na místo



-ulehčilo pozici odkazovníka, ale stále trvala závislost posloupnosti z univerzálního fideikomisu na dědici

-SC Pegasianum – dědic při univerzálním fideikomisu vycház

k přijetí dědictví tím, že mu vyhrazovalo minimální část z dědictví – falcidiánskou kvartu



Donatio mortis causa (darování na případ smrti)

=darování, jehož konečné účinky měly nastat, jestliže obdarovaný přežil dárce

-jako samostatný právní institut vzniklo nejprve, pokud hrozilo dárci bezprostřední nebezpečí smrti

-darování na případ smrti s rozvazovací podmínkou až v justiniánském právu

-s odkládací podmínkou

-uskutečňovalo se fiduciárním převodem vlastnického práva, kdy se obdarovaný zavázal, že věc převede zpět, jestliže nebezpečí

života pomine

-později i tradice, závazek vrátit věc zpět forma stipulace

-považováno za dvojstranné právní jednání, nemohlo být odvoláno jednostranně

-i sem rozšířena Falcidiánská kvarta, připouštělo se rovněž uložení fideikomisu

-justiniánské právo

-možnost jednostranného odvolání

-u dárce se nevyžadovala způsobilost pořídit testamentem