SOCIOLOGIE

Okruh 1 – Společné souvislosti vzniku sociologie. Sociologie jako věda.

Nejvýznamnější sociologické směry 19., 20. století.





Sociologie jako věda

- studium sociálního ţivota, skupin, společnosti, předmětem je naše chování jako

společenského tvora, podává celkový obraz o společnosti

funkce sociologie:

- poznávací (sebepoznání, poznání kulturních rozdílů)

- humanizující (sociologické poznání – lepší přístup k sociálnímu okolí, USA učí se všude)

- reformátorská (odhaluje problémy a nastiňuje řešení)

empirická úroveň sociologie:

mikro – rodina, mezzo – teorie středního dosahu (Merton – některé platné obecné zákony

platí pro určitý výsek společnosti), masmédia, soc. role, makro – politické strany, stát

multiparadigmatická věda:

- objektivistické paradigma (jedinec se rodí do společnosti, která ho utváří)

- interpretativní paradigma (jedinec je aktivní bytost vysvětlující si společnost, symbolický

interkcionismus)

- konsenzuální paradigma (společnost hledá koncenzus, chce být v rovnováze, patří sem

strukturální funkcionalismus, teorie sociální směny – Georg Simmel, B. Malinowski -

vycházejí z klasické ekonomie - v rámci směny vytváříme konsenzus a politické

ekonomie - kaţdý se snaţí o max. zisk za všech okolností, neustále porovnáváme

náklady a zisky ve svém chování)

- konfliktualistické paradigma (společnost je velký konflikt, nelze dosáhnout koncenzu,

teorie konfliktu)

sociologie je stochastická (pravděpodobnostní) věda – nelze zajistit kontrolované

prostředí, výsledek není 100% spolehlivý, uvádíme míru pravděpodobnosti, objektivita v

sociologii je zaloţena na vzájemné kritice vědců, veřejné debatě

oborové disciplíny – sociologie práce, sociologie rodiny, sociologie ekonomie, podniku ...

hraniční disciplíny – humanistické vědy, medicína, matematika, ekologie, antropologie ...

sociologická imaginace – schopnost odmyslet se od běţné rutiny, nahlíţet na věc jinak

sociologický výzkum:

- metody zprostředkované výpovědí respondenta (dotazník)

- metody nezprostředkované respondentem (pozorovací techniky)

- metody získávání empirických údajů

- metody zpracování dat

Vývoj sociologie:

1) klasické období – velké teoretické systémy (Marx, Dürkheim, Weber, Pareto, Spencer)

2) 20. léta min. století – sociologie na americkém kontinentě (výzkumy, opak klas. období)

3) 50. a 70. léta min. století – strukturální funkcionalismus, kaţdodennost

4) současná sociologie

protosociologie – předvědecké období, formulace základních témat (zneuţití moci, soc.

nerovnost, spravedlnost, zákony, autorita, vláda ...)

sociologie je mladá věda, vzniká na společenskou objednávku v první polovině 19.

století, důvody vzniku:

1) změny ve společnosti (Evropa 1815 – 45), především díky průmyslové revoluci,

tradiční feudální společnost se mění na moderní, vliv i francouzské burţoazní revoluce

(1789), věda nahradila náboţenství jako klíč k chápání světa, šlechta se zbavuje moci (tj.

půdy), lidé odcházejí za prací do měst – urbanizace (tzn. přetlak lidí, rozvoj techniky,

svobodného trhu, výroby, ale gheta, nemoci, alkohol, kriminalita, dlouhá pracovní doba

...), sociální šok – prudká změna a zhroucení jistot systému

2) změna vztahu mezi společností a státem (demokracie)

3) vznik trhu, díky lidské práci vzniká přebytek, to tradiční společnost neznala



Augus COMTE

- francouzský filozof a sociolog, první pouţíval termín sociologie, nadřadil ji humanitním

vědám, ambiciózní plány na přestavbu lidské společnosti – společnost by neměli vést

politici a církev, ale sociologičtí odborníci a inţenýři, spojován se vznikem pozitivismu

- rozdělil minulost na 3 období – teologické (vliv boţských sil), metafyzické (filozofické

teorie), vědecké (důraz kladen na vědy)

pozitivistický přístup – rozvoj metodologie, matematiky, pravděpodobnosti, smysl zkoumat

má jen to, co je pozorovatelné

kvalitativní přístup – není důleţité, co děláme, ale co nás k tomu vede





1) období – klasické období (40. léta 19. století aţ 20. léta 20. století)





Herbert SPENCER

- britský filozof a sociolog, liberál a darwinista, zástupce biologického směru, zakladatel

evolucionismu

- v moderní společnosti viděl šanci pro lidstvo (osvobození od závazků a pravidel) a

nazýval ji průmyslovou společností, tradiční společnost nazýval vojenskou společností

(díky přísnému řádu), prosazoval individuální svobody, specializaci práce dle nadání a

talentu, osobní rozhodování, současně věděl, ţe lidé na sobě budou více závislí

organicista – společnost je organizmus sloţený z orgánů, buněk, které svými vlastnostmi

určují povahu celku, naučíme se ho léčit





Karl MARX

- vycházel z materialistického pojetí historie

- zdrojem společenských změn jsou ekonomické podmínky (teorie ekonomické

determinace společenského života)

- radikální teorie konfliktu – kapitalismus se výrazně liší od předchozích systémů (vyrábí

pro široký okruh spotřebitelů)

- menšina ovládá výrobní prostředky, většina je nucena prodávat svou výrobní sílu – teorie

třídního boje (v kaţdé etapě existují 2 protilehlé třídy – kapitalisté – mají prostředky a

moc, proletáři – bezmocní, chudí)

- výrobní proces, prostředky, třídní boj, pracovní síla, nadhodnota (část výrobku, kterou

vloţil dělník, kapitalista ji rozdělí a vrací mu minimum), trh (dělník prodává sám sebe),

odcizení (člověk se odcizí od ostatních konkurentů – problém nezaměstnanosti),

mechanizovaná práce (člověk je součástí výroby, o výrobku příliš neví)

- chtěl vytvořit beztřídní společnost bez sociální nerovnosti (nemoţné)





Ferdinand TÖNNIES

- generace skeptiků (moderní společnost likviduje sama sebe)

- tradiční společnost – Gemeinschaft (pospolitost, solidarita, venkov, pro člověka lepší),

moderní společnost – Gesellschaft (egocentrismus, honba za ziskem, nesolidárnost,

konkurence, člověk se zbavuje lidských vlastností)





Max WEBER

- zabýval se vývojem kapitalismu, ale odmítá materialistické pojetí Marxe

- tvrdí, ţe některé vlastnosti křesťanství měly vliv na rozvoj kapitalismu, ten souvisí s

rozvojem vědy, byrokracie a moderní technikou, coţ označil za racionalizaci (snaha o

efektivní organizaci sociálního a ekonomického ţivota)

- princip nehodnotící sociologie – badatel si musí uvědomit svoji vlastní hodnotovou

orientaci a nenechat subjektivní soudy proniknout do výzkumu





Émile DÜRKHEIM

- moderní sociolog, příčiny změn zkoumal v sociálních faktech (pokusil se je vysvětlit bez

pouţití psychologických nebo biologických činitelů)

- společnost je jedinečná s vlastními pravidly a vlivy, odmalička nás formuje

- zakladatel sociologismu (ucelený pohled na zdroje příčin změn)

- dělba práce nahrazuje náboţenství jako základ soudrţnosti, vzájemná závislost lidí se

prohlubuje

- v tradiční společnosti mechanická solidarita (méně pruţná, uzavřené komunity), v

moderní společnosti organická solidarita (jedinci se spojují dle potřeb, společnost je

bohatší, větší)

- varuje před anomií – pocitem, ţe nejsem součástí společnosti, neznám řád, normy,

nerozumím pravidlům, vzdaluji se ostatním, spojuje ji s max. specializací při dělbě práce

- zabývá se zhroucením jedince a sebevraţdou (ne psychologický akt, ale ovlivněno

sociálním prostředím a jiho změnami)





Vilfredo PARETO

- autorem teorie elit (skupina ovládající společnost částečně silou a částečně

přesvědčováním a manipulací, tendence elit uzavírat se zbytku společnosti)

- lidé jednají vţdy pod tlakem okolností, ne na základě logické úvahy





2) období - počátek 20. století – 1. světová válka

- sociologie se rozvíjí především v USA, v USA poprvé realizovány velké výzkumy

(kriminality, prostituce, socializačního procesu ...)

- ve 40. letech vzniká empirismus, teoreticko-empirická věda

- sociologie přechází od makrosociálních problémů k problémům „niţší“ úrovně (vztahy

mezi lidmi v práci) a problémům mikrostrukturálním (vztahy v malých skupinách)

- vznikají sociologické metody – řízený rohovor, pozorování, sociometrické testy

- v Evropě sociologie omezena, ve východní Evropě zakázána, vědci migrovali do USA





Talcot PARSONS

- zaslouţil se o rozvoj funkcionalismu

- sociologické výzkumy v 50. letech v USA – klasická rodina (2 děti, domek na předměstí

se zahrádkou, matka v domácnosti, otec se vrací kaţdý den zpátky ke své rodině ...)





Michel FOUCALT

- zabýval se vývojem moderního vězení, nemocnice, školy

- zkoumal úlohu sexuality (výsledek sociálních procesů, stejně jako romantická láska) – v

moderní společnosti je vlastnictvím a právem jedince

- studoval moc – znalosti neznamenají svobodu, znalosti jsou mocenským prostředkem





Jürgen HABERMAS

- ekonomický růst má přednost před vším ostatním, náplň ţivota tím ale ztrácí smysl

3) období – 50. a 70. léta minulého století

- vznik interpretativní sociologie – kaţdodenní ţivot obyčejného člověka, budování

sociologie od jedinců k vetším sociálním celkům





Nejvýznamnější sociologické směry 19. a 20. století

pozitivismus (Comte) – naivní názor, ţe se sociologie můţe a má podobat přírodním

vědám, a to jak metodami, tak i formulacemi závěrů

funkcionalismus (Comte, Dürkheim) – při studiu společnosti má zásadní význam to, jak její

různé „části“ (instituce, sociální jevy ...) přispívají k udrţení kontinuity celku (jakou tedy mají

funkci), Merton rozlišil 2 typy funkcí – manifestní – zamýšlená aktivita, latentní –

nezamýšlený efekt zamýšlené aktivity)

strukturalismus (Saussure) – spojuje sociologickou analýzu se studiem jazyka, významy

slov vznikají v jazyce samotném a neplynou z předmětů označených jednotlivými slovy

(existují i slova abstraktní – „ale“, „nicméně“), tato analýza doplněna také o to, ţe

významotvorné nejsou jen zvuky nebo znaky (písmo), ale všechny věci, které lze od sebe

systematicky odlišovat (světla na křiţovatce – zelená a červená, nebyl by rozdíl v tom,

kdybychom pouţívali červenou pro pokyn „jeď“), studium mimojazykových významů -

sémiotika

symbolický interkcionismus (Mead) - důraz kladen na úlohu symbolů a jazyka jako

základních prvků lidské interakce (př. osvojíme-li si pojem strom, můţeme si jej kdykoliv

představit, i kdyţ ţádný nevidíme – tento předmět jsme se naučili vnímat v symbolické

rovině), symbolické myšlení nám umoţňuje, abychom nebyli omezeni tím, co vidíme, cítíme,

slyšíme ...

marxismus (Marx, Weber) – klade důraz na třídní rozdíly, konflikty, moc, ideologii

Okruh 2 – Základní etapy vývoje československé a české sociologie v 19. a 20.

století a její problematická období. Současný stav české sociologie.





2 sociologické školy – praţská (filozoficky orientovaná – Masaryk, Beneš, Foustka, Král),

brněnská (praktické disciplíny, aplikované projekty, Bláha, Chalupný, Fischer)





Praţská sociologická škola

Tomáš G. MASARYK

- spíše sociálním filosofem, který přináší důleţité podněty ze světové sociologie do

českých zemí, zastánce pozitivismu a psychologizující tendence a kritik marxismu

- rozlišuje sociální statiku a sociální dynamiku, zdůrazňuje konsenzus, v sociálním vývoji je

optimista (vývoj směřuje k větší svobodě a demokracii)

- na českou sociologii nezapůsobil vlastní teorií, ale poukazováním na oblasti, kterými se

má naše sociologie zabývat

- jako sociolog někdy kritizován za psychologizující tendence a zdůrazňování

individuálních hledisek v sociální skutečnosti

- díla – Česká otázka, Naše nynější krize, Otázka sociální, Rukověť sociologie ...





Eduard BENEŠ

- následoval Masaryka ve sdělování osvětových myšlenek, také kritik marxismu a zastánce

pozitivismu

- věnoval se politickému stranictví, alkoholismu, dějinami sociologických ideí ...





Břetislav FOUSTKA

- prvním profesorem sociologie praţské sociologické školy

- jeho pojetí je pozitivistické a pragmatické

- věnoval se především sociální politice, dětem a mládeţi, práci a nezaměstnanosti,

zločinnosti, alkoholismu, postavení ţen ve společnosti

- díla – Sociální politika, Abstinence jako kulturní problém, Pro zdraví a zdatnost naší

mládeţe ...





Josef KRÁL

- také představitel pozitivismu

- věnoval se dějinám sociologie (Stručný nástin dějin československé sociologie)

- časopis Sociální problémy

- díla – Vztahy sociologie k psychologii a pedagogice, Sociologické základy pedagogiky ...

další významní sociologové praţské školy – Otakar Machotka, Jan Mertl, Emanuel Rádl,

Antonín Uhlíř





Brněnská škola

Inocenc Arnošt BLÁHA

- představitel funkcionalismu, zakladatel Sociologické revue, ovlivněn Dürkheimem

realizoval sociologické výzkumy, průkopník myšlenky poznání společnosti

prostřednictvím výsledků sociologických výzkumů

- sociální činnost – činnost pod tlakem sociálních norem, působí zde především

asimilace (přizpůsobování), prosazování sebe sama a spolupráce

- zastáncem sociálního konsenzu, kde se funkce podílejí na jeho udrţování

- díla – Město, Sociologie sedláka a dělníka, Sociologie dětství, Sociologie inteligence ...





Emanuel CHALUPNÝ

- představitel systematické sociologie

- Úvod do sociologie, Sociologie

- sociologie je podle něj především vědou o kultuře

- věnoval se prostředím, věkem, rasou, pohlavím, demografickými otázkami, sociálními

tlaky, sociálními stavy, prací, hrou, sportem, soutěţí ...

- dochází k výtvorům – technika, řeč, umění, mravnost, výchova, hospodářství

- díla – Národní povaha česká, Sociologie a školy, Sociologie pro kaţdého ...





Josef Ludvík FISCHER

- jeho pojetí je strukturálně funkcionalistické

- věnoval se především sociální podmíněností poznání a lidských hodnot

- kritika Masaryky (sociologii pojímal příliš staticky)

- díla – Glosy k české otázce, Krize demokracie, Politika a stranictví





Historie socilogie u nás

- ustanovila jako samostatný vědní obor jiţ v 80. letech 19. století

- 2x oficiálně zrušena a zakázána – r. 1944 Česká sociologická společnost (působila od

roku 1925) obviněna z kulturní špionáţe činnosti nepřátelské vůči Říši, r. 1949

prohlášena za burţoazní pavědu

- 2 světová válka přerušila sociologickou práci a výuku

- v letech 1963 – 1968 se znovu učí na VŠ, vzniká Sociologická společnost a Sociologický

ústav

- do období normalizace zaznamenává největší rozvoj, v období normalizace (1970)

povolena jako marxisticko-leninská věda (knihy ostatních zakázány)

- rozvoj aţ po roce 1989 – zahraniční literatura - překlady, časopisy ...





Sociologie dnes

- opět se dostává do popředí zájmu na školách, v institucích i sdělovacích prostředcích

- sociologové se dnes věnují průzkumům trhu (poţadavky spotřebitelů), reklamě,

průzkumům veřejného mínění (př. pro politické strany), řeší problémy výstavby nových

měst, podniků

- jsou vytvářeny sociologické prognózy, projekty a programy, které se zabývají např.

komplexními sociálně ekonomickými změnami v jednotlivých regionech

- dnešní sociologové – Jiřina Šiklová, Miroslav Petrusek, Petr Matějů, Ivan Gabal

Okruh 3 – Přírodní, ekonomické a kulturní podmínky společenského ţivota.

Problematika vztahu příroda – společnost. Normativní kultura. Rozmanitost

kultur. Kulturní identita. Masová kultura.





Přírodní podmínky společenského ţivota

a) biologické (řeč, dlouhá závislost na rodičích, vzpřímenost)

b) demografické (porodnost, úmrtnost, hustota osídlení)

c) geografické (klima, fauna, flora, nerostné bohatství)





Ekonomické podmínky společenského ţivota

- produkce materiálních statků tvoří neustálý a nezbytný základ společenského ţivota

- práce, výrobní prostředky, technologie, přerozdělení, doprava, pracovní postupy





Kulturní podmínky společenského ţivota

- vše, co nepochází z přírody, ale od člověka

- kultura je tvořena - hodnotami (abstraktní ideály, k nimţ se lidé hlásí), normami

(konkrétní principy či zásady, které lidé dodrţují), hmotnými statky (lidé je vytvářejí)

- roviny kultury – a) veškerá lidská činnost, b) činnost jednotlivých kultur, c) umění

prezentující nejkvalitnější lidskou činnost

- funkce kultury – a) civilizační a humanizační, b) výchovná a vzdělávací, c) socializační

a normativní, d) relaxační a zábavná

- vlastnosti kultury - historická (kulturní dědictví), mnohačetná (kaţdá skupina,

společnost i jedinec má svou vlastní kulturu), naučená (učíme se, jak proţívat smutek,

radost ...), symbolická (jazyk, značky, symboly ...), není izolovaná

- materiální kultura – k uspokojení materiálních potřeb člověka

- duchovní kultura – k uspokojení duchovních potřeb člověka (umění, věda ...)





Normativní kultura

- systém obecných pravidel (návodů) týkajících se toho, jaké chování jedince odpovídá

zvyklostem a hodnotám uznávaných a přijímaných v dané společnosti

- i v rámci jedné společnosti mohou existovat lišící se systémy norem platící jen pro určitou

skupinu (subkulturu) – skupinové normy

- společenské normy jsou základem společenského řádu (právo, morálka, obyčeje,

tradice, estetické, náboţenské, politické normy)

- člověk se rodí do určité kultury a ta ho modeluje a formuje (i biologické potřeby se v

různých kulturách uspokojují jinak naučeným způsobem)

- lidé jako jediní umí potlačit své biologické potřeby (půst, celibát) a dokáţí jednat v

rozporu s pudem sebezáchovy (adrenalinové sporty, sebevraţda)

akulturace – osvojetí si cizí kultury

socializace – osvojetí si vlastní kultury, vrůstání do společnosti, trvalý proces

enkulturace – výchovný proces, součástí socializace

difuze – prolánání se kultur (migrace prvků kultur)

kulturní univerzum – univerzální kulturní prvky, které najdeme ve všech společnostech, ale

v jiných formách (rodina, zlost, jazyk, dary, tanec ...)

kulturní komplexy – kulturní projevy obklopující kulturní znaky (silnice, předpisy ...)

kulturní konfigurace – civilizace, dnes tzv. computerová – informační civilizace

kulturní šok – anomální situace, lidé nejsou schopni se na novou kulturu adaptovat

kulturní pluralismus – snaha pochopit jiné kultury, upouštění od etnocentrismu

xenofobie – strach z cizinců (nepřijímání uprchlíků)





Rozmanitost kultur

- velmi často hovoříme o kulturách, které se od sebe vzájemně liší

- často pouţíváme termín subkultura - součást kaţdé kultury, odlišuje se od oficiální

kultury, má zvláštní znaky, někde jde proti té oficiální (kontrakultura), jindy ji podporuje, je

více závazná, rozlišujeme – rodinnou a individuální subkulturu, etnickou subkulturu,

subkultury dle věkových kategorií (mládeţ, senioři), profesní subkultury (armáda,

zdravotnictví, školství), subkultury v podsvětí (mafie, hnutí, sekty), zájmové subkultury

- konkrétní kultura situovaná v konkrétním čase a prostoru nepředstavuje izolovaný celek,

z něčeho vyrůstá, navazuje na předchozí historická období, na tzv. kulturní dědictví

- kulturu nelze zkoumat jako celek, zkoumají se části podle kulturních znaků -

charakteristické pro určitou kulturu a dobu (pazourek, auto, PC ...)





Kulturní identita

- kaţdá kultura má své jedinečné vzorce chování, které se lidem z jiné kultury mohou zdát

podivné

- při studiu určité kultury se musíme orientovat podle jejich vlastních významů a hodnot,

jinak vzniká etnocentrismus – kaţdá kultura je sebestředná, přispívá to ke kladnému

hodnocení sebe sama jako člena společnosti, člověk se cítí plnohodnotný a ţivot je

smysluplný, jiné kultury posuzujeme podle měřítek své vlastní, tendence podceňovat aţ

eliminovat ostatní (genocida, rasismus, feminismus, pragocentrismus ...)

Masová kultura

– jedná se o zvláštní druh kultury přístupné, dostupné a určené, co nejširšímu okruhu lidí

bez rozdílu pohlaví, věku, vzdělání, náboţenství ...

– vytvořila ji průmyslová produkce, napomohl tomu rozvoj tištěného slova, volný čas

– 20. století - první univerzální kultura v dějinách lidstva (TV, rozhlas), jakýsi prostředek

sociální kontroly i demokratizace, ale zůstavají otázky kdo sděluje?, komu sděluje?

(publikum není homogenní), také problematika manipulace s konzumentem, směřuje k

unifikovaným modelům konzumentů





Problematicka vztahu příroda – společnost

- příroda vystupuje jako věčný nevyhnutelný předpoklad vytvářející moţnost vzniku,

fungování a rozvoje společnosti

- vliv přírody na společnost a člověka

- vliv společnosti na přírodu a člověka





Etapy vzájemného vztahu člověka a přírody

1) počátek lidské historie (závislost člověka na přírodě, minimální lokální zásahy do přírody

– snadno napravitelné)

2) dělba práce (zemědělství a pastevectví, částečné narušení biologické rovnováhy mezi

člověkem a přírodou, příroda jiţ nemohla vše napravit – kácení lesů, výstavba kanálů, avšak

stále jen lokální zásahy)

3) vznik organizované společnosti (cílevědomější ovládání přírody, hospodářská činnost,

nečekané důsledky pro přírodu)

4) průmyslová revoluce (výroba, vyuţívání přírodních zdrojů, devastace přírody, umělé

prostředí bydlení a výroby, příroda povaţována za nevyčerpatelný zdroj)

5) vědeckotechnická revoluce (hluboká devastace přírody, počátek ochrany ţivotního

prostředí)



- zprvu byla naším prostředím příroda, která nebyla poznamenána člověkem, v průběhu

vývoje stále více ubývalo čisté a nedotčené přírody a člověk ţil v pozměněném přírodním

prostředí a dnes ţijeme v umělém prostředí

- stav ţivotního prostředí se od 60. let povaţuje za velmi nepříznivý a navíc se zhoršující,

hovoří se o devastaci a degradaci ţivotního prostředí, o ekologické krizi

Okruh 4 – Jedinec a společnost. Socializace a resocializace, výchova, ţivotní

cyklus. Socializace a svoboda jedince. Sociální role, pozice a status.





Jedinec a společnost

- krajnosti pojetí člověka – člověk jako ţivočich (určující jsou podmínky a zákonitosti

přírody) a člověk jako společenská bytost (podmínky a zákonitosti společnosti)

- jedinec – společenská bytost, má potřebu se sdruţovat s druhými, tvoří rozmanitá

seskupení od dočasných po trvalá, jedinci zaujímají určité pozice, vstupují do interakce s

ostatními a jejich chování se řídí určitými pravidly (je očekáváno) – určité role

- společnost – souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém

historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehoţ parametry mohou svým

jednáním ovlivňovat jen částečně





Socializace

- proces zespolečenštění, mající charakter sociálního učení (proces, kdy se jedinec

stává osobností, schopnost přizpůsobit se obyčejům, mravům, zákonům, normám kultury

či skupiny, sociální posilování, imitace, identifikace, uskuteňuje se nápodobou nebo na

základě přímého zpevnění – kladné či záporné reakce okolí), uskutečňuje se v interakci

lidského organismu se sociálním prostředím prostřednictvím sociálních rolí

- jde o celoţivotní proces, produktem je získání vlastností umoţňujících ţivot ve

společnosti a vznik lidské osobnosti, důleţitým produktem je také osvojení si

referenčního systému – systémů symbolů slouţících k vzájemnému dorozumívání mezi

lidmi téţe kultury, základem je mluvená řeč

- nejedná se jen o pasivní vstřebávání vlivů, ale i jedinec vstupuje do socializace (aktivním

činitelem od počátku – dítě má své potřeby a nároky)

- bez socializace není společnost schopna předat své základní hodnoty a normy

následujícím generacím a rozpadne se

- průběh a výsledky socializace – pudové projevy se stávají lidskými vlastnostmi,

konkrétní chápání se mění v chápání vztahů a pojmové myšlení, bezprostřední projevy

citové komunikace se mění ve schopnost pouţívat symbolů, naprostá fyzická závislost se

mění v relativní osamostatnění, pouhé uspokojování tělesných potřeb nahrazuje

vytváření vyšších cílů a duchovních hodnot, zaměřenost na vlastní já se podřizuje

zájmům skupin, prvotní prostorová a sociální vázanost je nahrazena rozšiřováním pole

na základě sociální interakce

- 2 linie v socializaci – biologická (hlavní je dědičnost, ale existuje vrozená úprava –

matka v těhotenství kouří, pije ...), sociální (internalizace = zvnitřnění norem společnosti,

socializační program – sled vývojových úkolů, které má člověk v určité době zvládnout

– př. jezení příborem)

- socializační činitelé – formální vlivy (zákony), neformální vlivy (zvyky, obyčeje),

a) celokulturní vlivy – př. způsob zajišťování potravy ve společnosti – práce, zemědělství,

výchova potomků, b) širší vztažné skupiny – národnost, rasa, bydliště, věk, c) malé

společenské skupiny – přímá interakce členů – zájmové skupiny, d) orientační rodina

- desocializace – proces destrukce sociálních systémů v rodinách – podvody, záškoláctví,

toulání – vzniká negativní vztah ke struktuře sociálního ţivota, překračování

společenských norem





Resocializace

- rozpad dosud přijímaných hodnot a vzorců chování, následuje radikální přijetí nových

hodnot a norem chování, např. při vstupu jedince do institucí omezujících osobní

svobodu (léčebny, věznice, kasárny)

- další okolností změny postoje a osobnosti jedince můţe být mezní situace -

koncentrační tábory (lidé se začali hroutit a ztráceli zájem o ţivot, jiní se chovali jako děti,

starší vězni prošli resocializací – zapomněli na předchozí ţivot a napodobovali ţivot a

chování dozorců)

- vymývání moţků – brainwashing – násilné výslechy, vyslýchající se stává vzorem





Socializace a svoboda jedince

- socializace sice ovlivňuje naši osobnost, naše hodnoty i naše jednání, ale také pokládá

základy naší vlastní individuality a svobody

- kaţdý dospíváme k procesu sebeuvědomění a vytváříme si schopnost samostatně

myslet a jednat





Výchova

- záměrná, cílevědomá, předem stanovená soustava činností zaměřená k utváření

osobnosti člověka, společnost v souladu se svými potřebami, zájmy a cíli působí na

jednotlivce a utváří tak předpoklady k zastávání spol. pozic a rolí u další generace

- normativní sociálně-kontrolní funkce (systém odměn a trestů)

- mezigenerační konflikt – odmítavý postoj nové generace k normám a hodnotám

předávající společnosti (povaţují je za překonané)





Ţivotní cyklus

- jednotlivé fáze ţivotního cyklu nemají jen biologickou stránku, ale i sociální, která je

ovlivněna kulturními rozdíly, materiálními podmínkami ...

1) dětství – ve středověku dětství jako zvláštní fáze vůbec neexistovalo (museli pracovat,

něměli hračky), dnes společnost orientovaná na děti, přesto existuje týrání a zneuţívání

dětí, 3 zlomové okamžiky dětství – rodina, škola a styk dvou generací, důleţitá etapa z

hledika utváření individuálních vlasností, v současnosti opět fáze dětství zeslabuje (děti

dospívají velmi rychle, sledují stejné programy jako dospělí ...), 0 – 2 ranné dětství

(neverbální komunikace, citová vazba), 2 – 5 předškolní věk (verbální komunikace,

návyky, kolektiv), 6 – 12 školní věk (zájmy, postoje), 12 – 15 puberta (formování vztahů)

2) dospívání (adolescence) – biologické změny (v tradičních společnostech důleţité rituály

dospívání), které v moderní společnosti zapřičiňují u adolescentů zmatek a nejistotu,

dospívající jednají často jako dospělí, ale mají práva dítěte či mladistvého, musí studovat,

konec školy, 16 – 20 dospívání (počátek nezávislosti)

3) mladá dospělost – „oddechový čas“, specifická etapa osobního a sexuálního vývoje,

která se stále více vyhraňuje, studium, cestování, vstup do zaměstnání, sňatek, profesní

dráha, láska (mimořádná schopnost člověka – vysoká intenzita, směřuje ke konkrétnímu

či abstraktnímu, vztah člověka ke člověku, vytváří předpoklady pro nesobecký způsob

myšlení, prvním stádiem je láska dítěte k matce – první sociální učení se lásce), 21 – 25

ranná dospělost (samostatnost, plány)

4) sřední věk – některé zátěţe v minulosti méně výrazné, dříve uţší kontakty s rodiči a

ostatními příbuznými, daleko více jsme „architekty“ vlastního ţivota, řešíme významné

otázky, coţ znamená větší svobodu a zároveň větší zodpovědnost (napětí a potíţe),

fenomén krize středního věku (pocit nevyuţití příleţitostí, které mu ţivot nabízel), 26 – 40

střední dospělost, 41 – 55 pozdní dospělost (krize středního věku)

5) stáří – v tradičních společnostech značná úcta, dosaţení nejvyššího věkového stupně

povaţováno za vrchol ţivotní kariéry, dnes ztráta autority v rodině i širším společenství,

odchod do důchodu znamená izolaci, ztrátu ekonomické činnosti, často smyslu ţivota, 55

– 65 důchodový věk (změny zájmů), 66 – 74 stáří (oslabování zájmů), 75 – 89 stařecký

věk (růst nesoběstačnosti)

6) smrt





Sociální pozice

- sociální pozice je místo, které jedinec ve skupině zaujímá, s pozicemi jsou spojené určité

role – soubor očekávání spjatých s pozicí, požadavky na vystupování, s určením role je

spojen status – vyžaduje kulturně specifické společenské charakteristiky jedince,

vyjadřuje se mocí, prestiží, hodnotou člena

- buď místo jedince ve struktuře skupiny nebo organizace (překrývá se sociální rolí) nebo

vyjádření souhrnu všech pozicí, které jedinec zaujímá ve všech skupinách (překrývá se

sociálním statusem, prestiţí)

- souhrn práv a povinností, které skupina jednotlivci určila, ale jde i o aktivní proces,

jedinec se můţe o pozici ve skupině ucházet

- významnou roli hraje vlastnictví sociálního kapitálu, jsou vyplněny rolemi

- často si osvojujeme role jiných (vězni), děti přehrávají chování rodičů (sankce a odměny)





Sociální role

- očekávaný způsob chování určený zvláštními normami (někdy pouţíváno jako

synonymum statusu), souhrn chování a reakcí dle ustálených vzorců (podle scénáře)

- určovány kulturou společnosti, tradicí, společenskými cíli

- krátkodobá role – cestující, dlouhodobá role – otec

- realizace role je dána psychologickými vlastnostmi jedince a jeho zkušenostmi

- dlouhodobé role mohou ovlivňovat psychiku (sluha) a role vykonávané po několik

generací mohou formovat určité psychické typy (otrok)

- role připsané (pohlaví, rasa), získané (vzdělání), vnucené (voják ZVS), rodinné, profesní,

nadřazené, podřízené, souřadné, sexuální atd.

- konvergence role – roel nám sedí, jedinec se s ní identifikuje, absolutní ztotoţnění

poţadují fanatické skupiny (rezignace na další společenské role)

- divergence role – role nám nesedí, můţe být asimilována (vykonávána z racionálních a

účelových důvodů při vnitřním odporu, případně asimilována postupným přivykáním,

vrůstáním do role) nebo není asimilována (role je odmítnuta)

- konflikt rolí - např. u ţeny kariéra X mateřství, jedná se o konflikt v roli samotné,

očekávání nekorespondují s osobnostní výbavou

- dle vývoje společnosti se mění obsahy rolí, v kaţdé skupině existuje hierarchie rolí





Sociální status

- vyjádření sociální pozice člověka v určité společnosti či skupině spojené s určitou mírou

ocenění ze strany druhých, na pozici se váţe jistý soubor práv a povinností

- měřitelný (váţnost profese), faktická sociální pozice jedince v určitém sociálním rámci

- druhy – připsaný (získáme ho automaticky – dědictví, pohlaví, rasa), získaný (aktivně ho

ovlivníme, povolání, vzdělání), vnucený – zajatec, vězeň

- statusu je připisována prestiţ, kredit, autorita

- soubor statusů – rámec našeho ţivota, nejvyšší je ten, který společnost nejvíce uznává

(profese, matka, manţelka)





Prestiţ

- určitá míra společenské váţnosti, úcty, osobní prestiţ, profesní prestiţ, společnost musí

kompenzovat nízkou prestiţ některých povolání vyšší odměnou

Okruh 5 – Sociální interakce, interakce v čase a prostoru, studium

kaţdodennosti. Sociální komunikace. Masová komunikace.





Sociální interakce

- interakce je vzájemné působení osobnosti a prostředí, zahrnuje také interpersonální

(mezilidské) vztahy - vzájemné působení, během něhoţ se snaţíme druhému něco

sdělit – sociální interakce a komunikace jsou neoddělitelné a jsou základními

předpoklady pro vytvoření procesu socializace jedince

- sociální interakce můţe mít charakter formální (vyučování ve škole) nebo neformální

(setkání dvou lidí na ulici)

- v moderní společnosti na rozdíl od tradičních neustále vstupujeme do interakce s

neznámými lidmi

- kooperace a kompetice jsou základními dimenezmi sociální interakce

- zdvořila nevšímavost – při míjení na sebe zběţně pohlédneme, registrujeme druhou

osobu, zdrţujeme se gest

- nezaostřená interakce – jedinci si dávají vzájemně najevo, ţe si uvědomují svoji

přítomnost (večírek)

- zaostřená interakce – přímo sledujeme druhého, co říká, dělá

- orientační body (závorky) – jednotlivé interakce jsou ohraničené, v soukromí se lidé

chovají jinak

- osobní prostor – intimní vzdálenost do 1 metru při zaostřené interakci, existují kulturní

rozdíly





Kooperace (spolupráce)

- vzniká na základě společných cílů

- při kooperativních činnostech jde o tvz. nenulovou činnost – všichni zúčastnění něco

získávají (milenecké vztah, pracovní týmy)

- předpokladem kooperativního jednání je oboustranná důvěra, podpora, připravenost k

oběti a rezignace na egoistický zisk





Kompetice (soupeření)

- vzniká při usilování o vlastní zisky (prostředí konkurence, soutěţivosti)

- povaha vztahu je nulová – někdo získá, co jiný ztratí

- kompetice můţe být agresivní, neagresivní

- uplatňují se zde různé strategie (přelstění, podvádění, poranění) a taktika (odvedení

soupeřovy pozornosti, vyprovokování soupeře)

Interakce v čase a prostoru

- veškerá naše činnost (interakce) probíhá v časových (v určitou dobu) a prostorových

zónách (na určitém místě)

- v moderní společnosti má na rozloţení činností do jednotlivých zón vliv existence hodin a

měřeného času (zaveden 1884)

- časoprostorová konvergence – zkracování vzdáleností díky rozvoji dopravy, větší

světová provázanost

- regionalizace – popis organizace sociálních aktivit v čase a prostoru, označuje rozdělení

společenského ţivota do časoprostorových zón (moderní dům je „regionalizován“ na

pokoje, chodby, kuchyň slouţí ve dne a loţnice v noci)

- časoprostorové mapování – zaměřené na fyzické prostředí (ulice, budovy), kde

probíhají sociální aktivity

- časoprostorová omezení – omezení výkonnosti – hranice dané fyzickou konstitucí

jedince, omezení koordinace – schopnost jedinců sejít se na určitém místě, aby mohlo

dojít k vzájemné interakci, omezení mocenského rázu – hranice stanovené mocenským

systémem dané komunity (ţiju ve čtvrti dle svého příjmu)

- kolonizace času - migrace v prostoru (do měst) je provázena migrací do časových zón

večera a noci, bdělá činnost se šíří do celých 24 hodin dne (policie, nemocnice,

vícesměnné provozy), v různých lokalitách se setkáváme se 4 druhy cyklů - trvalé

vyuţívání (činnost se nikdy nezastavuje), evakuace (v noci se vyprazdňují), invaze

(zvláště aktivní v noci), alternace (v noci jiná populace neţ ve dne)





Studium kaţdodennosti

- zkoumá naše kaţdodenní zvyky a interakce s jinými lidmi

- organizace našeho ţivota vychází z toho, ţe se den po dni, týden po týdnu, měsíc po

měsíci a rok po roce opakují – podobné vzorce chování (vstáváme přibliţně ve stejnou

dobu ve všední den)

- víkend se obvykle liší od všedních dnů, to co den za dnem dělání není neměnné, pokud

dojde k zásadní změně (opuštění školy a počátek práce), obvykle nově organizujeme náš

den – nová sestava celkem pravidelných návyků





Sociální komunikace

- sdělování určitých významů v procesu přímého nebo nepřímého sociálního kontaktu,

rozlišujeme verbální komunikaci (slova, 30%) a neverbální komunikaci (př. gesta, 70%)

- dále intrapersonální komunikace (informace z internetu), interpersonální komunikace

(komunikace mezi dvěma nebo více osobami), masová komunikace (komunikace

zprostředkovaná masmédii, jednosměrná, připravená, charakter, pasivně ji přijímáme)

- struktura komunikace – kdo (komunikátor), říká co (komuniké), komu (komunikant,

recipient), čím (druh komunikace), prostřednictvím jakého média (přímá řeč, telefon), s

jakým úmyslem (motivace) a s jakým účinkem

- komunikátor kóduje své sdělení (do slov), vyjadřuje určitý obsah (komuniké) a pouţívá

určitého média (telefon), komunikant dekóduje přijaté sdělení

- 3 komunikační pravidla (Watzlawick) – vysílaná zpráva nikdy není zprávou přijatou

(pomocí je zpětná vazba), komunikace je mnohoúrovňový jev (metakomunikace,

obsahová a vztahovou rovina), nemůţeme nekomunikovat

- k poruchám komunikace můţe dojít v kterékoliv části, ke zkreslení můţe dojít

upřednostněním osobní domněnky

- G. H. Mead – vlastní teorie, ţe musí existovat prostor, ve kterém si určitá skupina

jedinců, kteří přikládají gestům a verbálním symbolům stejné významy musí rozumět =

diskurzivní universum

- etnometodologie – jak lidé pouţívají jazyka v běţných situacích kaţdodenního ţivota

- Karl Jaspers – člověk by měl být v komunikaci přesvědčivý, měl by jít do sebe (hluboké

sebepoznání), pak má následovat sebevyjádření

- Bernstein – řečové kódy, niţší vrsty pouţívají omezený kód (lepší pro praktické věci) a

vyšší vrstvy rozvinutý kód (lepší pro vyjadřování abstraktních věcí)

neverbální komunikace – proxemika (vzdálenost jednoho od druhého), haptika

(bezprostřední kontakt – dotyk), posturika (celkový fyzický postoj těla, drţení těla), kinezika

(„řeč těla“, bezděčné pohyby rukou, nohou, hlavy, sebedotýkání), gestika (kulturně

stanovené pohyby a polohy), mimika (výrazy v obličeji, 6 univerzálních emocí – strach, hněv,

smutek, štěstí, překvapení, znechucení), pohledy očí („řeč očí“), paralingvistika (akustický

projev, tón hlasu, rychlost mluvení)

verbální komunikace – zprostředkovaná jazykovými znaky a smysly na ně vázanými, má

denotační složku (označení předmětu – ţidle) a konotační složku (co se označením myslí,

význam slova), typickou formou je rozhovor, 4 komunikační styly – konvenční, konverzační,

operativní, osobní, metakomunikace – komunikuji o komunikaci, nadvýznam určitých pojmů

a slov (řeknu „zvolila bych jinou barvu“ – myslím „vypadáš hrozně“), uplatňují se

paralingvistické faktory („Vy jste ale chytrej!“), situační kontext („Nespěchej tolik!“), takt –

ochranný prostředek (nevytahování slabostí druhého), reakční zvolání – tlumeně pronesená

citoslovce, záměrná, obvykle určená jiným přítomným, přeřeknutí – působení nevědomí, dle

Freuda znamená skryté touhy a konflikty





Masová komunikace

- zvláštní typ jednosměrné komunikace zprostředkované masmédii

- informace je přepracovaná, upravené a vyslaná do širokého prostoru, ten, kdo ji vysílá,

neví, jaký bude mít dopad, neexistuje zpětná vazba

- globalizace médií – všichni jsme pravidelnými konzumenty populární kultury, tj. forem

zábavy pro miliony lidí

- předpoklady rozšíření masové komunikace – rozšíření gramotnosti, stěhování do měst,

volný čas pro sledování hromadných komunikačních prostředků, rozvoj techniky a

technologie

- kritika – přemíra zpráv – deorientace, manipulativní charakter, připravovaná

- masová média – hromadné sdělovací prostředky, noviny, internet, rozhlas, televize,

sdělovací prostředky formují naše zkušenosti a veřejné mínění

- noviny – vyvinuly se z informačních letáků v 18. století, průkopníci levného denního tisku

v USA (N. Y. Times), nejprodávanější noviny se staly mocnou politickou silou, význam

novin klesl s rozvojem rozhlasu a televize (mladí málo kupují), vydávání novin je

monopolní záleţitost (tiskoví magnáti), vlastníci určují politickou linii novin

- televize – téměř kaţdá západní domácnost má TV, nové formy chování zaloţené na

videohrách, veřejnoprávní TV (ČT, BBC) – podíl má stát, financovány z poplatků, četnost

reklam upravena zákonem, moc televizních společností omezena satelitním a kabelovým

vysíláním, zprávy – tvůrci zpráv rozhodují o tom, co se veřejnost dozví, neexistence

alternativních zdrojů informací – zprávy odráţejí dominantní postoje skupin ve

společnosti, TV a násilí – určitá souvislost mezi násilím v kreslených filmech a chováním

dětí, děti nekriticky přijímají vše, co vidí

- populární kultura – forma zábavy, kterou sleduje, čte nebo se jí aktivně zúčastňují

statisíce lidí

- ideologie a média – ideologie se týká symbolické moci – jak se ideje pouţívají k

zakrývání a ospravedlňování zájmů dominantních skupin, třetímu světu je v médiích

věnována pozornost hlavně při neštěstích, krizích, válkách, v USA vliv federální vlády a

ministerstva obrany na vysílání

- multimédia – peníze mají dnes povahu elektronických dat v počítačích, rychlost počítačů

se kaţdých 18 měsíců zdvojnásobuje, CD-Rom, internet





Teorie masových médií

1) Harold Innis a Marshall McLuhan – některé sdělovací prostředky jsou odolné vůči

času, ale špatně se přemísťují (kamenné tabulky, hieroglyfy), papyrus je lehký,

usnadňuje komunikaci, ale dlouho nevydrţí

2) Habermasova veřejná sféra – frankfurtská škola – výzkum kulturního průmyslu, šíření

nenáročných produktů ohroţuje schopnost kritického a nezávislého myšlení, moderní

společnost dusí debatu (jednostranné přijímání informací), vítězí komerční zájmy nad

veřejnými, veřejné mínění je tvořeno manipulací

3) Hyperreálný svět Jeanna Baudrillarda – elektronická média přetvářejí podstatu našeho

ţivota, hyperrealita – nová realita na televizních obrazovkách, vzniká prolínáním lidského

chování a mediálních vjemů

4) John Thompson – média neodnímají moţnost kritického usuzování, poskytují dříve

nedostupné informace, o mediálních sděleních lidé často diskutují, zprostředkovaná

interakce – dopisy, telefon, e-mail, kvazi interakce – komunikace vytvořená médii,

nevede k přímému spojení mezi jedinci, má monologický charakter

Okruh 6 – Společnost a sociální struktura. Etnická struktura. Národ,

národnostní menšina, etnická skupina. Etnické konflikty.





Sociální struktura

- struktura – vnitřní diferenciace společnosti na prvky, které jsou podstatné z hlediska

společenských vztahů a sociálních rozdílů

- sociální struktura – týká se sociální diferenciace, dělení společnosti na třídy a vrstvy

- sociologové se zabývají – typy struktur, vztahy mezi nimi, vzájemnými souvislostmi (v

daném okamţiku i vývoji), jakým způsobem mohou lidé ve struktuře zaujímat své místo a

jak je mohou měnit





Struktury společnosti

1) sociodemografická struktura – odlišnosti postavení muţů a ţen (feminismus), jejich

vztahy, prosazování zájmů, sociální zvláštnosti věkových skupin (děti, mládeţ, senioři) a

vztahy generací

2) struktura etnických a národnostních vztahů – odlišnosti kultur, vztahy uvnitř i vně skupin,

zájmové a politické skupiny, problémy rasismu a nacionalismu

3) profesní struktura – podle dělby práce, povolání kvalifikace, studium společenské

nerovnosti, industriálních a sociálních konfliktů

4) struktura příjmu a majetku – diferenciace ţivotní úrovně, postavení v systému vlastnictví

a rozdělování materiálních statků

5) sociokulturní diferanciace – odlišnosti subkultur, stylu ţivota, trávení volného času ...

6) mocenská struktura – prostupuje všechny oblasti lidského ţivota, spjata s dělbou práce,

kooperací a koordinací práce, politickým systémem

7) ekologická struktura – prostorové rozloţení obyvatelstva, různých skupin, typů osídlení,

vztahy k přírodě, umělému i sociálnímu prostředí





Etnická struktura

- zjišťuje se při sčítání lidu, dnes trend migrace a multikulturalismu

- u nás je majorita větší neţ v západních zemích, etnika v ČR – Slováci, Němci, Poláci,

Romové, Maďaři, Ukrajinci, Jugoslávci, Řekové





Etnická skupina

- sociální skupina ţijící uvnitř většího kulturního a sociálního celku a vykazuje specifické

etnické rysy (jazykové, náboţenské, barva pleti, mravy, zvyky, obyčeje)

- zakládána na společném původu, jazyce, zkušenostech, duchovní a materiální kultuře

- jsou jedinečné, stálé, unikátní, nemají „dvojníka“

- liší se kulturou, antropologickými rysy, etnickými rysy ...

– etnicita – příslušnost k určité etnické skupině, kulturní praktiky a názory skupiny lidí

odlišujících se od ostatních, etnické rozdíly jsou naučené a často spojené s mocenskou

a majetkovou nerovností





Národ

- vznikl s moderní společností (od 18. století)

- společenství lidí spojených vědomím sounáleţitosti, která je dána společnou minulostí,

územím, jazykem a vůli udrţet společenství i do budoucna

- 3 hlediska vymezení národa – kulturní (společné tradice, zvyky, jazyk), politické (dána

buď vlastním státem nebo federativním či autonomním statusem v rámci

vícenárodnostního státu) a psychologické (vědomí příslušnosti k danému národu)

- pojetí národa – západní (princip občanského souţití, stanovení pravidle souţití bez

dalšího prokazování loajality, USA), východní (zaloţeno na hlášení se k určitému etniku,

respektive národu, určitý stupeň loajality)

- národní cítění – vlastenectví, sounáleţitost a solidarita s národem, individuální pocitová

záleţitost

- národnost – příslušnost k určitému národu, etnická národnost – společný jazyk, historie,

zvyky, tradice území a politická národnost – příslušnost k určitému státu





Národnostní menšina

- skupina lidí, která se nemůţe početně vyrovnat jiné skupině, která v dané společnosti

tvoří majoritu

- skupina osob ţijících na celém území určitého státu mající odlišný původ, náboţenství,

řeč, národnost apod.

- minoritám je často odpíráno nějaké právo, které majorita běţně vyuţívá





Etnické konflikty

Okruh 7 – Sociální skupiny, jejich typologie a struktura. Jedinec a sociální

skupina. Zvláštní sociální skupiny. Agregáty.





Sociální skupiny

- skupina je sdružení dvou a více osob, které mají společné cíle, vytvářejí společné normy

a vzájmenou závislost sociálních rolí, vznikají za účelem uspokojování potřeb členů

- dyáda – skupiny dvou lidí (manţelský pár)

znaky skupin – interakce (vzájemný kontakt, vzájemně na sebe působí), společný cíl,

hodnoty (materiální i nemateriální význam), trvalejšími svazky mezi členy, vzájemně se znají,

komunikují tváří v tvář, společné normy (závazné pro chování členů), systém a závislost

sociálních rolí (podmiňuje to organizaci skupinového ţivota, dělbu úkolů a činností –

předpoklad dosahování společných cílů), systém pozic (souhrn práv a povinností, které

skupina jedinci určila dle významu ve skupině), skupinová konformita

- solidarita se skupinou – velmi křehká, rychle přeběhne na jinou skupinu, která nám

nabídne jinou hodnotu, nutná motivace k solidaritě (vnitřní přesvědčení), jedinec musí

zaţít, ţe má pro skupinu význam a hodnotu, členské skupiny jsou solidární, nás však

přitahují referenční skupiny, solidarita out-group, in-group

- skupinová dynamika - skupina a jedinec se vzájemně ovlivňují, dynamika je důleţitá u

pracovních týmů, komunikace, interakce

- 4 fáze procesu vývoje skupiny – formování skupiny (postupné seznamování, úzkost,

nejistota), bouření (konflikt a emocionalita, členové prosazují osobní potřeby), tvorba a

aplikace norem (soudrţnost a výměna, překonání konflitků, sdílení hodnot), ukončení

- členství ve skupině - zrušitelné, nezrušitelné (nelze zrušit automatické členství)

- ethnocentrismus – nazírání na jiné kultury/skupiny očima vlastní kultury/skupiny, pomáhá

určit hranice skupiny, udrţuje soudrţnost, avšak v rozumné míře





Typologie skupin

– primární (spolupráce tváří v tvář, neformální dlouhotrvající vztahy, emocionální vztahy,

př. rodina, vrstevnické skupiny) a sekundární (náhodné vztahy, formální charakter, př.

pracovní skupiny)

– dle vazby - formální (organizovány institucemi, neosobní, shora daná struktura) a

neformální (přirozený výraz citů a potřeb, neorganizovány)

– členské (jedinec je členem) a referenční (vztahové, vyhledáváme je, i kdyţ jsme

spokojení, vyvolávají u jedince touhu být jejím členem, rozlišujeme pozitivní a negativní)

– strukturace a davy

- dle stálosti – sporadické (kupé ve vlaku), přechodné, krátkodobé (zájezd), dlouhobodé

(rodina, církev), stálé (národ, rasa)

- dle velikosti – malé (3 – 30 lidí, komunikace tváří v tvář), velké (zprostředkovaná

komunikace), hierarchické, nehierarchické

- dle charakteru členství – automatické (narozením, rodina, rasa), dobrovolné,

nedobrovolné (vězení, léčebna)





Normy ve skupině

- soubor nepsaných pravidel (co je správné a nesprávné, ţádoucí a neţádoucí), která

ovlivňují postoje a chování členů ve skupině

- skupina vytváří tlak, aby se jedinci normám podřídili





Role ve skupině

- pozice ve skupině nikdy nejsou úplně rovnocenné (určitá hierarchie)

- problematické role – heretik (remcá, ale nechce skupinu opusti, zanáší pochybnosti,

kritizuje), renegát (programově jde proti skupině, vnáší do ní cizí hodnoty a normy,

skupinu opustí a mstí se)





Vůdcovství ve skupině

- vůdce kontroluje aktivitu skupiny, reprezentuje ji a řídí, skupina mu důvěřuje, musí mít

organizační schopnosti, být schopen odhadnout potřeby skupiny, řešit krizové situace,

vůdce bývá schopný, inteligentní, racionální, pracovitý, spolehlivý, obětavý, aktivní, jistý

- 3 základní typy – autokratický (vnucuje ostatním svoji pravdu, rozkazuje, nejefektivnější

způsob při krizovém a krátkodobém řešení), demokratický (diskuze o problému,

kompromisy, přináší větší pocit uspokojení ve skupině, ale vyţaduje delší čas), liberální

(nejsou rozděleny role, není vůdce, pro skupinu nejméně bezpečný, zájmové skupiny

- 3 postupy, jak se stát vůdcem – na základě tradice (sociální role se dědí – královské

rodiny), legální cestou (volby), na základě charisma





Jedinec a sociální skupina

- kontakt s jinými lidmi je nevyhnutelný, i ten nejosamělejší člověk podléhá vlivům nějaké

skupiny, minimálně přísluší ke skupině rodiny, ale spíše je členem několika skupin

- sociální skupiny mají vliv na socializaci (komunikace, interakce, konformnost, loajálnost)





Zvláštní sociální skupiny

1) davy

– dav je mimořádný zjev mající zvláštní způsob chování a ohroţující společnost i jedince,

je velmi emocionální (dav má „ţenskou duši“), sugestivní a anonymní, jedinci se

odprošťují od rolí, jsou jednomyslní

– le Bon zpozoroval určité charakteristiky – člověk v davu se chová jinak, neţ kdyţ je

sám, projevují se i primitivní instinkty, které převaţují nad racionalitou (animální úroveň)

– kolektivní logika – existuje pouze v davu

– davová úzkost – takové pocity mohou jedince oslabit a zbavit ho racionálního jednání

– dav posiluje negativní i pozitivní emoce (konzert, mše)

– Davis - strukturované davy (publikum v divadle, posluchači), náhodné davy (divácké,

panické, znepříjemňující – fronta, nával v MHD) a nezákonné davy (aktivně expresivní –

nepovolená demonstrace, amorální – opilecké výtrţnosti)

– Brown - aktivní davy – útočné (agresivní, př. odpor proti globalizaci), únikové (poţár,

povodeň), získávací (protesty, stávky), expresivní (bez aktivity, rok 1989), pasivní davy

– dav na stadionech – fanoušci, zvláštní struktura

– techniky ovlivňování davu – policie, armáda – nutno dav rozdělit, odpoutat pozornost

(policisté na koních)

2) sekty

- původně církevní, náboţenské organizace, dnes mezi ně řadíme všechny ideologické

aktivity (ekologie, výţiva)

- sekta je izolovaná skupina vyznávající alternativní způsob ţivota dle vůdce (osvíceného),

má přísná pravidla, jsou zaměřeny proti majoritní kultuře, vyuţívají psychickou

manipulaci v oblasti myšlení i emocí

- motivace ke vstupu – potřeba přesahu přítomnosti, oproštění se od materiálních hodnot,

potřeba jistoty a řádu, získání specifických zkušeností, proţitků, protest nebo únik ze

ţivota, reakce na ţivotní zátěţe

- sekty se objevují v obdobích sociálních krizí, zvratů ve společnosti, často likvidují majetek

a sociální kontakty svých členů, zasahují do volby ţivotního partnera, děti povaţují za

jejich majetek

- při odchodu ze sekty jedinec většinou potřebuje odbornou pomoc

- např. Mormoni, Svědci Jehovovi, Scientologové, Satanisté

3) kasty

- historické skupiny (Indie), původně vzniklé na základě profesního zařazení

- 4 várny – kněţí bráhmani, vojáci a vojevůdci, řemeslníci a obchodníci, rolníci

- člověk nemohl kastu opustit, lokální oddělení, odlišné způsoby ţivota

- v Indii oficiálně zrušeno, ale funguje dodnes

4) rodina (viz následující okruh 8)

5) politická strana

- nový prvek od 19. století

- formální skupina s neosobní vazbou související s bojem o moc

- centralizované – v Evropě, skupina vysokého vedení řídí základnu, masové členství

(ODS, KSČM), decentralizované – VB, kaţdé hrabství má své sídlo, osobně známí

kandidáti, lokální problémy

- charismatickovůdcovské – fašisté, bolševici v Rusku (Lenin, Stalin) nebo umírněně

radikální – věcně prosazují pomalé změny bez anarchie (USA, Evropa)

- kádrové – spoléhají na kvalitu představitelů, masové – spoléhají na počet členů, u nás

převaha, výběrové – málo členů (USA), ale velká schopnost oslovit voliče





Agregát

– předstupeň skupiny, skupina lidí na stejném místě ve stejnou dobu, které pojí společný

cíl (lidé ve vlaku, noví obyvatelé domu, společně nakupující), agregáty se člení dle

společných cílů, zvláštním druhem agregátu jsou davy

Okruh 8 – Rodina, manţelství a osobní ţivot. Rozvod. Alternativy k manţelství

a rodině.





Rodina

- skupina lidí přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejichţ dospělý členové jsou odpovědni

za výchovu dětí

- rodina má v kaţdé kultuře jinou formu, ale vyskytuje se všude, provází nás od nepaměti

- v tradičních společnostech výrobní i vzdělávací funkce, úzké vztahy s příbuznými a

komunitou, rodina nebyla středem citového uspokojení, děti pracovali, stávaly se

majetkem jiné rodiny, volba partnera podřízena zájmům rodiny či komunity, láska

povaţována za něco nemorálního mimo šlechtu, vysoká porodnost

- v moderní společnosti (západní svět) – rodina spjata s citovými vazbami, menší význam

rozšířených rodin (v kulturách, kde převládají rozšířené rodiny mívají pokrevní vztahy

často větší sociální význam neţ vztahy mezi manţelskými páry), soukromí, svobodná

volba partnera, práva ţen, sexuální svoboda, práva dětí, rovnoprávnost pohlaví,

charakteristiky – monogamní, romantická láska, patrilineární, neolokální, nukleární,

tendence neuzavírat manţelství

- rodinu charakterizuje také sexuální partnerství rodičů

- původní funkce rodiny – ekonomická (finanční zabezpečení, obţiva), emocionální

(nejdůleţitější funkce, nejméně modifikovaná), socializační, reprodukční (přenos

genetické výbavy, dnes značně narušena – děti ze zkumavek, nemanţelské děti),

výchovná (přenesena na stát, zaměstnanost ţen – malý prostor pro děti)

- druhy rodin – nukleární (manţelé + děti), rozšířená (v domácnosti jsou ještě blízcí

příbuzní), orientační (ta, do které jsme se narodili), referenční (tu sami zakládáme),

neúplná (1 partner a dítě), biparentní, triparentní

- příbuzenství – nepokrevní (sňatkem) nebo pokrevními (po otci, matce, adopce)

- vývojové etapy rodiny – období od sňatku do narození prvního dítěte (adaptace partnerů,

po narození prvního dítěte první manţelská krize), období s předškolními dětmi, období

výchovy dospívajících dětí (krize středního věku), období po odchodu dětí z domova,

odchod partnera z manţelství (smrt)

- dnes převaţuje tendence neuzavírat manţelství, změnila se role ţeny v rodině – vstup

do zaměstnání, kariéra, vlastní status, vyšší vzdělání, orientace na spotřebu, méně dětí,

vysoké procento rozvodů (50 – 60% manţelství)

- rodinné rituály a tradice – předávání dovedností, příběhů, společné trávení volného času,

oslavy narozenin, to vše udrţuje stabilitu a odolnost rodiny

- dysfunkční rodina – důsledek selhání některého ze členů při plnění základních funkcí,

rodina nemá dostatek síly, ohroţuje duševní zdraví dětí i dospělých

- patrilineární společnost – dává přednost muţským pokrevním svazkům (majetek se

přenáší na prvního syna, přebírání jména manţela), opak matrilineární společnost

- patriarchát – nejvýznamnější postavení v rodině má muţ, opak matriarchát, egalitární

(rovnoprávnost)

- zánik rodiny – selhávání tradičních funkcí, kompetence přebírá stát, rodina ustupuje z

výjimečných pozic, otázka emancipace





Manţelství

- sociálně akceptovaný legalizovaný svazek mezi dvěma či více partnery opačného

pohlaví, jedná se také o ekonomický svazek

- manţelství bylo předpokladem rodiny, dnes se zakládají rodiny i bez institutu manţelství

- tendence uzavírat manţelství s lidmi, s nimiţ máme společné charakteristiky (věk, rasa)

- monogamie (moţnost mít pouze 1 legitimního a legálního partnera), polygamie (moţnost

mít více legálních a legitimních partnerů za určitých podmínek, polyandrie – 1 ţena a

více muţů)

- patrilokalita – novomanţelé zůstávají v místě bydliště ţenicha, opak matrilokalita,

neolokalita – novomanţelé si vybírají k ţivotu nové místo

- endogamie – výběr partnera z vlastní skupiny (Rómové, respektuje zákaz incestu),

exogamie (volný výběr partnera i mimo vlastní skupinu)

- zánik – rozvodem (právní zrušení sňatku) nebo vdovstvím (rodina nezaniká, vzniká

neúplná)

- dnes – prodluţuje se věk vstupu do manţelství, tzv. sériově monogamní manţelství (více

manţelských partnerů za ţivot)





Osobní ţivot

- ustředním tématem našeho osobního ţivota jsou vztahy, především jde o vztah milostný,

ale také vztah k rodičům, přátelům a dalším lidem

- dnes osobní a citový ţivot prochází výraznou proměnou

- vztah je aktivní záleţitost a musí se na něm pracovat, musíme si získat důvěru druhé

osoby





Rozvod

- po řadu století manţelství povaţováno za nezrušitelné, rozvod neexistoval (přetrvává na

Maltě a Irské republice)

- rozvodem zaniká pouze manţelství, nikoliv rodina

- dlouhou dobu existoval rozvod na základě ţaloby (kruté zacházení, nevěra), rozvody po

dohodě v 60. letech, od té doby rozvodost výrazně stoupla

- společnost míří k zjednodušení rozvodu, manţelství je občanskou smlouvou, přesto jsou

rozvodu kladeny limity – rozhoduje soud (hájí práva dětí a státu)

- významnou příčinou rozvodovosti je to, ţe není potřeba předávat status a majetek v

rodině a ţe je zakládáno na idee romantické lásky (velmi křehký základní kámen), další

příčiny – rostoucí nezávislost ţen, označení „rozvedený“ neznamená sociální

stigmatizaci, rostoucí tendence hodnotit manţelství podle míry osobního uspokojení

- faktory předpovídající rozvod – socioekonomický status (niţší třídy větší rozvodovost),

rozvrstvení příjmů mezi partnery, věk vstupu do manţelství, etnicita a rasa, doba trvání

manţelství, město X venkov, náboţenství, dědičnost rozvodovosti, pořadí manţelství

- proces odpoutání – rozchodu často předchází sociální separace, partneři se často

začínají vzdalovat bez úmyslu se rozejít, iniciátor se radí s jinými osobami, co bude dál?,

co řeknou přátelé?, co děti?, co majetek?, někteří se ještě pokoušejí vztah zachránit, po

překonání strachu pak jedinec dospěje k přesvědčení, ţe vlastní štěstí je důleţitější neţ

závazek k partnerovi

- rozvod a děti – dopady jsou různé dle věku dětí, konfliktů mezi rodiči, významné je, jestli

mají sourozence, prarodiče, časté je porozvodové emocionální strádání, zmatenost,

vystrašenost, kladení si viny za rozvod, děti si dělají starost o budoucnost, lepší rozvod a

milující rodiče neţ rozhádaní problémoví rodiče doma





Alternativy k manţelství a rodině

- komuny – lidé odmítající institici rodiny, nejnámější komunita Oneida (polovina 19.

století, USA, všichni muţi manţeli všech ţen a všichni povaţováni za rodiče všech dětí,

cca. 300 osob a rozpadla se po 30 letech), komuny hojně vznikaly v 60. letech 20. století

díky sexuální revoluci, dnes existují v malém mnoţství, moderní příklad komuny –

izraelské kibucy (spolupráce na výchově dětí, průmyslová výroba)

- kohabitace – nesezdané souţití, právní status druh, druţka, experimentální stádium

před vstupem do manţelství, dnes stoupá její význam

- souţití homosexuálů – dnes běţné, v některých zemích je dokonce moţnost uzavření

registrovaného partnerství, adopce, ţeny často mívají děti, u muţů negativní reakce

veřejnosti

- registrované partnerství – není stejné jako sňatek, převaţuje v severských zemích

(80%), odvozeno od ekonomické nezávislosti ţen a emancipace, ţeny mají vlastní

status, vliv i antikoncepce

- LAD (living apart together) – nastupující fenomén, rozdělené domácnosti, nesdílení

nákladů, přesto jsou „pár“

- svobodní jedinci – objevuje se velmi často v moderní společnosti, důvody – rostoucí

počet rozvodů, tendence později uzavírat manţelství, vysoký počet ovdovělých seniorů,

- tento stav přináší ambivalentní pocity – větší míra svobody a nezávislosti, prospívá

kariéře, ale určitá izolace a osamělost

dnešní trend vede k nesezdanému souţití, klesá tedy sňatečnost, zvyšuje se počet dětí

narozených mimo manţelství, ale zvyšuje se průměrný věk při prvním sňatku, klesá počet

těhotných nevěst

Okruh 9 – Sociální nerovnost, sociální, etnické a rasové minority. Rasismus a

diskriminace. Rómská problematika. Aktuální problémy české společnosti.





Sociální nerovnost

- princip uspořádání společnosti, kde jednotlivci a skupiny nemají stejný podíl na hmotném

bohatství a rozhodování (moci)

- tradiční společnosti byly stavěny na nerovném rozdělení práv a povinností dle pohlaví,

příslušnosti ke kastě, stavu ...

- s nástupem moderní společnosti je nerovnost povaţována za sociální problém,

společnost se snaţí zmenšovat nerovnosti (státní regulace, přístup ke vzdělání)

- sociální spravedlnost – není ji moţné zajistit, ani biologickou (genetické vady, nemoci)

- liberalismus – nerovnost je nutná, je to stimul, lidé se více snaţí, jsou aktivnější, ale

také prosazují minimální míru solidarity, zajištění příleţitostí pro všechny bez

společenských bariér, minimální daně

- socialistické teorie (křesťanské, komunistické) – jedinec nerozumí vlastním potřebám,

tuto svobobu přebírá stát, bere daně, přerozděluje, lidé ale nejsou stejní a nemají stejné

potřeby, zájmy, nadání, přání ...

- teorie Golldnera – nová třída – kulturologická třída – nadnárodní kosmopolitní skupina

ovládající ekonomii, teorii, vědu, výzkum, informační technologie, velmi vzdělaní lidé –

dostávají nejvýznamnější informace, tzn. mají největší moc, nemají majetek (nezávislost),

vzdalují se ostatním, komunikují jen mezi sebou, vliv této skupiny neustále poroste

- členění společnosti – vertikálně (ţebříček, dle příjmu, vzdělání, zaměstnání, profese,

majetku, podílu na moci, dělby práce, struktury národnostních a etnických vztahů),

horizontálně (nelze stanovit niţší, vyšší – pohlaví, rasa, věk)

- chudoba – měřítkem chudoby je ţivotní minimum, absolutní chudoba (nouze,

hladovění), relativní chudoba (v průmyslové společnost je nemyslitelné ţít bez vody,

elektřiny, vyjádření majetkové nerovnosti ve společnosti), čím větší je rozdělení financí

dle trţního principu, tím větší je nerovnost





Majorita

– dominantní skupina, která rozhoduje o pravidlech souţití, má přístup ke zdrojům

– vytváří si heterostereotyp (znaky nepřátelství, agrese vůči minoritě) nebo autostereotyp

(znaky nadřazenosti k minoritám)





Minorita

– zpravidla menší část společnosti lišící se od majority odlišným původem, národností,

náboţenstvím, řečí, má znevýhodněné postavení vůči majoritě, cítí potřebu se uzavírat a

tvořit si svou tvář „self-image“ na podporu vlastní identity, minoritě jsou ubírána některá

práva, které uţívá majorita

– dělení – neetnické (sociální, devianti, mentálně postiţení), etnické (společné

antropologické znaky, barva pleti, řeč, kultura), rasové (společné biologické a

fyziologické znaky, barva očí, vlasů, tvar lebky)

– vydělování minorit – nedostatek zdrojů a boj o ně, „uzávěr skupiny“ – skupina si tvoří

hranice (bránění příchodu cizinců, spojení přes krev, socializace dětí, prac. prostoru)





Modely integrace minorit

- segregace – totální izolace, zákaz pouţívání dopravních prostředků, viditelné podřízení

- akomodace – určité přiblíţení se majoritě, členové minority nemají internalizované

(zvnitřněné) normy, hodnoty a pravidla majoritní společnosti, Rómové

- akulturace – tzv. kulturní asimilace, členové minority přijali normy, pravidla a hodnoty,

ale nejsou přijímáni do soukromějších skupin (přátelé)

- asimilace – členové minorit jsou přijímáni majoritní skupinou (černoši v Kanadě), mají

mnoho osobních kontaktů (práce), ale nejsou přijímáni do nejintimnějších skupin (rodina)

- amalgamace – pokrevní smíšení, vznikají společné rodiny, rodí se míšenci, ztrácí se

rozdíl mezi minoritou a majoritou (USA)





Rasismus

- hlásání nadřazenosti jedné rasy nad druhou, nepřátelské a agresivní projevy vůči jiné

rase, předsudek (názory, postoje odolné vůči změnám, neberou v úvahu nové informace)

zaloţený na sociálně významných fyzických rozdílech

- rasista – člověk přesvědčený, ţe někteří jedinci jsou v důsledku rasových rozdílů

nadřazení a jiní méněcenní

- rasa – soubor lidí mající společné biologické a fyziologické znaky, fenotyp – barva kůţe,

vlasů, očí, genotyp – krevní skupina, chemické sloţení organismu, neexistuje však ţádná

přesně vymezená rasa, jen mnoho různých variací

- měkký rasismus – spíše nevyhraněný, těţko rozpoznatelný pro společnost, výhrady vůči

způsobu ţivota jiné rasy

- tvrdý rasismus – agresivní podoba, nositeli jsou různá společenská a politická seskupení,

snadno rozeznatelný pro společnost

- otec rasismu - Joseph Artur de Gobineau (1816 – 1882) – 3 rasy – bílá, černá a ţlutá,

bílá = vyšší inteligence, mravnost a vůle, nejhorší jsou černoši, americký Ku-Klux-Klan

- rasismus napomáhal ospravedlňovat obchod s otroky (nejednalo se přeci o lidi)

Diskriminace

- omezení či omezování práv příslušné skupiny, můţe vést aţ k segregaci

- diskriminace se týká slabších, postiţených, minorit, etnických skupin, věkových skupin

(trh práce), odlišné postavení ţen a muţů

- úmyslná diskriminace – úmyslné upírání něčeho (práce)

- strukturální diskriminace – př. vzdělávací systém neberoucí v úvahu jazykové moţnosti

Rómů

- stereotyp uvažování – klasifikujeme naše zkušenosti, nemáme dostatečné informace,

často stereotypy spojeny s úzkostí či obavami (nepřátelský postoj, nenávist),

mechanismus přenostu (teorie obětního beránka – nepřátelům je kladena vina),

mechanismus projekce (druhým připisujeme naše vlastní úmysly či vlastnosti)

- utváření postojů v dětství – bílé i černé děti dávají přednost bílým panenkám, uţ ve 3

letech děti vnímají odlišné postoje, mnoho černých dětí povaţuje sebe sama za bílé, bílé

děti se podobých chyb nedopouštějí, symbolika v pohádkách – zlo černé, dobro bílé,

postoje utvrořené v dětství často přetrvávají

- K. Merton – základní typy chování vůči menšinám – neochvějný liberál (bez předsudků,

odmítá se podílet na jakékoliv diskriminaci), přizpůsobivý liberál (bez předsudků, ale

podřídí se, pokud by na svůj názor jinak měl doplácet), opatrný rasista (předsudky, ale

tlak zákonů či finančních zájmů ho vede k rovnostářskému chování), aktivní rasista

(předsudky a diskriminace)

- skupinové uzavírání – vymezení se vůči druhým, vyostření rozdílů – omezení sňatků,

kontaktů, obchodu, fyzická separace (gheta)

- tavící kotel – tradice přistěhovalců se mísí s tradicemi většinovými

- kulturní pluralismus – rovnocenné subkultury





Aktuální problémy ČR

- xenofobie (strach z cizinců, ciziny, cizího prostředí mimo vlastní sociální útvar)

- nedorozumnění a netolerance vznikají z nízké informovanosti, z nereálných přání a

očekávání

- problémové okruhy ČR – nezaměstnanost (k 8.3. 10,9%), romská otázka,

bezdomovectví, dysfunkční rodiny, rozvodovost, kriminalita mládeţe, dospělých,

prostituce, gambling, drogy, alkoholismus, kouření ...





Romská otázka

- historie – pocházejí ze střední Indie, před nimi zde ţila Mohandţodárská civilizace

(vyspělá, vytlačena dnešními kmeny), později se stali součástí nejniţší kasty, odcházeli

díky chudobě, hladomoru, nedostatku práce do Evropy, v 15. – 16. století byli

pronásledováni a likvidováni, do 18. století neměli příleţitost k usazování, v období válek

je potřebovaly armády (kováři), kapitalismus jim přinesl problémy, protoţe uměli jen

klasická řemesla, dostávali se na okraj společnosti (nekvalifikovaní), ve druhé svět. válce

umísťováni do koncentračních táborů v důsledku rasových zákonů, u nás zlikvidováno 80

– 90%, na Slovensku k tak brutální likvidaci nedocházelo, po válce zůstalo v Čechách jen

několik rodin, na Slovensku se udrţela značná menšina, mohli se stěhovat do

příhraničních měst, dostávali práci a byty, kolem roku 1968 vznikají romské iniciativy,

zastaveno normalizací, znovu se objevují po roce 1989

- Romové jsou etnikum, nemají ţádnou psanou kulturu ani spisovný jazyk

- demografická charakteristika – mladá populace, 30 – 50% tvoří děti, vysoká porodnost,

neexistuje početní evidence, během sčítání lidí se nehlásí ke své národnosti, nejvíce jich

ţije na severní Moravě a v severních Čechách

- odlišnosti – etapová migrace (na čas se někde usadí), orientace na určité řemeslo,

tendence k izolaci od okolního obyvatelstva i od skupin jiných Romů, preferování

endogamie, rozdílný pojem času (neorientují se ze současnosti na budoucnost),

charakter a úroveň kultury jako celku (folklór, slovesná tvorba, pohádky), formy a povaha

vazeb na makrospolečnost, zúţená obyčejová a obřední struktura (důleţitý je pohřeb)

- problémy – nezaměstnanost, s kterou se pojí kriminalita (neochota zaměstnavatelů

zaměstnávat Romy – předsudky, nezkušenost), boje mezi jednolitlivými romskými

rodinami, neschopnost a neochota přizpůsobit se našemu prostředí, normám, pravidlům,

vzdělání (60 – 80% jen základní vzdělání) – převaţují nekvalifikovaní dělníci, výjimečně

řemeslníci, nutnost zavedení nultých ročníků základní školy, aby měli všichni stejné

podmínky, změna pohledu učitelů, zlepšení kontaktů rodiny se školou, jazyková bariéra,

bydlení (závislost na přidělování bytů a domů, nedostatek finančních prostředků,

nepřiměřený počet osob v 1 bytě, vysoký podíl neplatičů, výstavba holobytů), pocit

strachu z okolí (brání své hodnoty, zbavení společnosti „chuti strachu“)

Okruh 10 – Sociální stratifikace, třídy a vrstvy. Mobilita jako projev

společenského pohybu. Změny v české společnosti.





Sociální stratifikace

- strukturální nerovnost mezi různými skupinami, sociální rozvrstvení společnosti na vrstvy

- sociální vrstva (strata) – velká skupina s různým podílem na moci dle majetku, příjmu,

šlechtickém původu ...

- hierarchické uspořádání lidí dle 3 dimenzí nerovnosti – majetek a příjmy, moc a prestiţ

- 40. léta v USA sociolog Warner – rozdělení vrstev - vyšší horní – patricijské rodiny

(WASP – white anglosaxon protestant), nižší horní – zbohatlíci z niţších vrstev bez

sociálního statusu, vyšší střední – svobodná povolání, vysokoškolští učitelé, lékaři, nižší

střední – řemeslníci, malí obchodníci, lidé ve sluţbách, vyšší dolní – kvalifikovaní dělníci,

malý majetek, malý podíl na moci, nižší dolní – bez kvalifikace, bez práce, manuálně

pracující, 3% z jakékoliv společnosti – asociální, nechtějí pracovat, podsvětí

- horizontální nerovnost – nerovnost pohlaví díky fyzickým rozdílům, vertikální nerovnost –

členění dle hledisek – příjem, vzdělání, nadřízenost a podřízenost

- index statusových charakteristik – v 50. letech, spíše USA, nový pohled na členění –

povolání, zdroj příjmů, typ obydlí, oblast pobytu

- v současnosti se rozšiřuje střední vrstva (Evropa, USA, Austrálie) a sniţuje se vyšší

vrstva (stávají se zaměstnanci – top manaţery), objektivním měřítkem je profese a

funkce (majetek toho příliš o podílu na moci nevypovídá), od nich se odvíjí ţivotní styl,

příjem, kompetence, vliv (lobby) ...

- dnes se setkáváme i s ne zcela homogenních statusem – vysoké vzdělání, váţená

profese, ale nízký příjem

- 2 typy společností – s převahou askripce (důraz na status získaný narozením –

urozenost, neurozenost, ţivotní dráha je předem dána), společnost výkonu (USA,

hodnocení dle kariéry, rychlá cesta nahoru, vrstvy nejsou uzavřené, větší tolerance,

demokracie, kaţdý má stejnou moţnost)

4 základní systémy stratifikací:

- někdy se vyskytují i souběţně

1) otrokářství – extrémní forma nerovnosti, někteří jedinci jsou majetkem jiných, otroci jsou

často úplně bezprávní, výjimečně postavení sluţebnictva, USA, jiţní Amerika, karibská

oblast – plantáţe, práce v domácnostech, časté bouře, vzpoury, kruté tresty, obchod s otroky

2) kasty – Indie, 4 varny - kněţí bráhmani, vojáci a vojevůdci, řemeslníci a obchodníci,

rolníci, striktní dodrţování rituálů a povinností předepsaných kastě (sankce za nedodrţování

– při reinkarnaci se octne v niţší kastě), snahy o dodrţení rasové čistoty

4) stavy – feudalismus – šlechta, kněţí, měšťané, obchodníci, řemeslníci, nevolníci,

tolerován společenský vzestup (sňatek, povýšení do šlechtického stavu), zbytky ve VB

5) třídy – liší se od ostatních systémů, nejsou vymezeny zákonnými ani náboţenskými

ustanoveními, hranice jsou nepřesné, příslušnost není dána narozením, ale získána,

příkladem jsou ekonomické rozdíly, značná mobilita





Teorie stratifikace v moderních společnostech





1) Karl MARX

- třída je skupina, kterou spojuje vztah k výrobním prostředkům, třída kapitalistů (majitelé

půdy, průmyslníci) a třída proletářů (dělníci prodávající svoji výrobní sílu), třída

inteligence (duševní práce)

- zdrojem zisku je nadhodnota práce připadající kapitalistovi

- přechodné třídy – zemědělci, časté konflikty ve vyšší třídě mezi bankéři a průmyslníky





2) Max WEBER

- rozdělení tříd dle dovedností, znalostí, kvalifikace

- status = rozdílná úcta či prestiţ, zbohatlíci často terčem opovrţení

- třídní příslušnost odvozena od majetku, status od rozdílných ţivotních stylů





3) teorie tříd dle Erika Olina WRIGHTA

- 3 dimenze kontroly ekonomických prostředků – investice, výrobní prostředky (půda,

továrny, kanceláře), pracovní síly – ani jedna není pod kontrolou dělníků

- osoby s rozporným postavením – mezi těmito vrstvami, bílé límečky





4) Frank Parkin

- majetek je jednou z forem sociálního uzavírání (proces, kdy se skupiny snaţí získat

monopol na určité zdroje či prostředky) slouţícího menšině k získání moci nad většinou

- exkluze – vyloučení, nepřipustit ty druhé k moci, uzurpace – okleštění, snaha méně

privilegovaných získat podíl na zdrojích





Třídy v dnešní společnosti

- menší propast mezi vyšší a niţší třídou, střední třída rozšířená na úkor ostatních

(demokratizace vzdělávání, rozvoj techniky ...)

- daně proti bohatým a sociální dávky pro chudé, bohatství soustředěno u horních 10%

- underclass – znevýhodněné menšiny, závislost na sociálních dávkách, bez motivace

- muţi jsou nadřazeni ţenám po celou historii, postavení ţen záviselo značnou dobu na

postavení muţe (dodnes zůstalo v některých kulturách)

Sociální mobilita

- pohyb jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého, pohyb mezi

sociálními pozicemi ve společenské struktuře, přesuny jsou ale poměrně vzácné

- podle prostupnosti společnosti uzavřené (př. indický kastovní systém) a otevřené

(moderní společnosti, umoţnění pohybu na společenském ţebříčku)

- v tradičních společnostech nízká mobilita, rozvoj s industrializací a urbanizací

- vysoká mobilita vede ke zmenšování sociálních rozdílů, ve vyspělejších společnostech je

mobilita vyšší, mobilitu ovlivňuje sociální původ, rodinné vzory, diskriminace menšin,

migrace ...

- intergenerační (mezi generacemi, babička ZŠ, máma SŠ, já VŠ), intragenerační (změny

postavení během ţivota 1 generace), horizontální (v prostoru, u nás se lidé málo stěhují,

postavení na společenském ţebříčku zůstává neměnné), vertikální (společenský vzestup

nebo sestup, niţší, střední, vyšší třída)

- sociální distance – vzdálenost mezi pozicemi na ţebříčku

- sestupná mobilita – méně častá, přesto patří k běţným jevům, hlavní příčinou bývá

propouštění, restrukturalizace a zeštíhlování podniků, rozvod, opuštěné ţeny s dětmi

- životní dráha – mobilitní vývoj člověka, který postupuje pomalu během svého ţivota,

kariéra – člověk trţně zhodnocuje to, co umí

- úspěch – vrchol má tvar pyramidy, na špici je jen málo míst, kdo má peníze, má

moţnosti, jak své postavení udrţet a přenést na potomky, většina těch na vrcholu startuje

z dobrých pozic, málokdo se tam dostane z „ničeho“

- problémy při výzkumu mobility – je přesun od manuální k nemanuální práci vzestup?, v

jakém bodě kariéry jednotlivé generace srovnávat?





Změny v české společnosti

- v minulosti zdůrazňování třídního původu a politického členství, dnes kladen důraz na

podnikavost, soutěţivost, výkon

- díky ekonomickým změnám se očekává – růst mobility (odchod za prací, rekvalifikace),

tendence k modernizaci a celkovému vzestupu společnosti, růst sociálního napětí

(sociální rozdíly rostou), růst napětí mezi skupinami obyvatel

- rostou rozdíly mezi vrstvami, respektive narůstá střední vrstva

Okruh 11 – Sociální instituce jako nástroj sociální kontroly. Zvyky a obyčeje.

Sociální normy. Veřejné mínění. Konformita. Sociální deviace. Organizace.





- 2 základní přístupy k definici instituce:

1) funkcionální – H. Spencer, mechanismus slouţící k uspokojení společnosti, omezuje

instituce na schválené a sankcionované chování

2) antropologický – A. Gehlen, prostředek k uspokojování běţných osobních potřeb (nemusí

být vţdy společensky ţádoucí)

- instituce – představují specificky lidský způsob řešení problémů přeţití, obecně

pouţívané způsoby jednání, uspokojování reálných i fiktivních potřeb (školství,

zdravotnictví, sociální péče, náboţenství, justice, bankovnictví, úplatkářství, korupce …)

- schopnost institucionalizovat své jednání je základem kultury, protoţe takové jednání je

náhradou pudového jednání zvířat, kaţdá instituce představuje „recept“, který stanoví, jak

se co dělá správně

- organizace – konkrétní rodina, univerzita, banka (instituce je školství, organizace UJEP)

- instituce jsou nezastupitelné, kaţdá chrání jinou sféru sociálních norem

- instituce se vyvinuly ze zvyků a obyčejů, zvyky – snadno se mění, příliš se nesankcionují

(nohy na stole), převaţují v soukromí, ale některé přesahují i ven (kouření), obyčeje -

navozují ve společnosti vyšší konsenzus, na venkově se dodrţují více, větší sankce,

zaloţeny na tradici (ochrana malých dětí), přechodové obyčeje – rituály (křtiny, svatby,

pohřby)





Sociální kontrola

- mechanismy udrţující stabilitu společnosti bez anarchie, krizí (rodina, škola, morálka,

právo, výchova, politika, svědomí), proces dodrţování norem

- mechanismy sociální kontroly – elementární systémy tabu (zakazují konání některých

činností a naopak některé zavazující rituály a obřady), veřejné mínění (dohlíţí na

dodrţování ustanovených zvyků a obyčejů svým schválením nebo odsouzením), instituce

náboženství, politiky a práva (předepisují ţádané způsoby jednání a uvalují sankce za

jejich nerespektování)

- tvz. první paradox sociálních norem – k daným normám jsou přiřazené sankce, coţ

apriory navozuje předpoklad nedodrţování norem, druhý paradox sociálních norem –

norma je formulována konkrétně, ale adresát je abstraktní

- formální kontrola – vychází z formálních sociálních norem, vykonávána mocí,

donucováním, neformální kontrola – spontánní, plynoucí z neformálních sociálních norem

Sociální normy

- vnímána jako abstraktní vzor vztahující se k nějakým pravidlům, která jedince zavazují k

určitému chování (konformní chování) – je pro danou skupinu účelné

- jsou základním stavebním kamenem společnosti, v normách je určitým způsobem

zachyceno, co se ve společnosti osvědčilo, vymezují, co je přípustné, správné a ţádoucí

- jsou předávány v socializačním procesu

- důležité – kdo normy definuje, od koho je dodrţování očekáváno, jak jsou formulovány,

za jakých okolností se dodrţování očekává, jaké budou následovat tresty za nedodrţení

a odměny za dodrţování, jaké budou polehčující okolnosti, kdy se norma nemusí

dodrţovat, která osoba bude tresty a odměny vykonávat a určovat jejich přidělení

- neformální (implicitní) – nekodifikovány, nepřesně formulovány, přenášeny zvyky, tradicí,

formální (explicitní, slovní) – přesně formulované (nařízení, vyhlášky, zákony)

- provázeny sankcemi, které podporují konformitu a chrání před nekonformním jednáním

- ideální norma – nikdy nejdu na červenou, nikdy nepřekročím rychlost

- druhy sociálních norem – právo (písemně fixováno, ošetřováno státní mocí, relativně

jednoznačné, zachycuje sankce, je k individuu objektivní), morálka (obsahuje hodnotící

soudy – dobro a zlo, špatné a dobré, prostřednictvím psychologických mechanismů,

udrţovány přirozenou autoritou, sankce – pohrdání, vyloučení), obyčeje a tradice (fixují

historicky vzniklá pravidla vzájemného souţití, nejspontánnější, sankce – odsouzení,

vytěsnění, tradice ale na rozdíl od morálky mohou být jasně definované – kroje),

estetické normy (fixují představ o tom, co je hezké a ošklivé nejen v umění, ale i v

ţivotě, přírodě, individuální charakter, velmi subjektivní), náboţenské normy (nejstarší,

právní, morální i estetické normy, fungují přes city, emoce, sankce – abstraktní z venčí)





Chránění norem

- historické změny ve způsobech trestání

- tradiční společnosti - formy veřejných poprav – rozčtvrcení, lámání v kole, škrcení,

upalování, věšení, techniky nevedoucí k rychlé smrti, odsouzený umíral dlouho a při

plném vědomí, popravy před obecenstvem aţ do 18. století, odsouzenci vezeni v

otevřeném voze, aby je veřejnost viděla, kat býval slavnou osobností

- dnes – trestní řád zaloţen na odnímání svobody, ne působení fyzické bolesti, vězení jako

instituce umravňování, snaha o napravování zločinců





Sankce

- nástrojem sociální kontroly, odpověď okolí na naše chování

- funkce – protektivní (ochraňují jedince), represivní (nápravná, potlačuje a trestá odchylky

od norem právního řádu), formativní (socializační, prostřednictvím výchovy, vzdělávání,

médií, formuje povědomí společnosti), gratifikační (odměňuje chování ţádoucí pro

společnost), motivační (stimuluje k prospěsnému chování)

- sankce musí být všeobecně známá, jednoznačná (proti zneuţití)

- pozitivní sankce - odměny, ocenění, pochvala (neformální), oslavování, obdiv, úcta,

prémie (formální)

- negativní sankce – zákonné tresty (formální), výčitky, výsměch, pokárání, bojkotování,

vyloučení z kruhu přátel (neformální, účinnější), sociální smrt, konec kariéry

- je lepší sankcionovat pozitivně – normy se lépe zvnitřňují, přijímat pochvaly můţeme

donekonečna, tresty jen do určité hranice, pak vznikne bariéra a tresty nic neřeší

- neformální sankce jsou účinnější





Hodnoty

- pomáhají člověku vybírat z řady moţných způsobů chování a odlišit, co je pro něj důleţité

- základem jsou potřeby – uznání, bezpečí, zázemí, perspektiva, sounáleţitost,

seberealizace

- hodnotou můţe být věc, myšlenka, instituce, lidský ţivot ...

- hodnoty obecné, skupinové (shodne se na nich více lidí), celospolečenské, superhodnoty

(zdraví, mír, ţivot), materiální, nemateriální, krátkodobé, trvalejší

- někdy teprve hrozba ztráty hodnoty ukazuje její významnost (předtím povaţována za

samoţřejmost – spokojené manţelství, rodina, svoboda)

- hodnotové ţebříčky – proměnlivé v čase, někdy zdrojem mezigeneračních konfliktů





Veřejné mínění

- soubor postojů a názorů veřejnosti na daný problém

- J. J. Rousseau povaţován za autora pojmu

- mínění – verbalizovaný postoj, můţe znamenat trvalejší tendenci hodnotit něco určitým

způsobem

- funkce – hodnotící, artikulační (vyjádření zájmu a potřeb veřejnosti v různých oblastech),

regulativní (sociálně kontrolní funkce), politická (typická pro demokratickou společnost),

identifikační (přiřazení jedince k veřejnému mínění určité skupiny)





Konformita

- společenský ţivot jedince se řídí určitými normami nebo pravidly, pokud bychom je

nedodrţovali, nastal by naprostý chaos

- chování dle norem, pravidel, očekávaných způsobů chování a jednání …

Sociální deviace

- odchylka od sociální normy, abnormální chování, nerespektování poţadavků, které jsou

na individuum kladeny, alternativní forma chování

- toleranční limit – mezi konformním jednáním a deviantním, společnost je ochotna

drobnou odchylku tolerovat

- devianti – lidé porušující nebo odchylující se od sociální normy, nerespektují poţadavky,

které jsou na ně jako na individua kladeny, chovají se alternativně k očekávaným

způsobům chování

- negativní sociální deviace – bezdomovectví, drogy, alkoholismus, gamblerství, prostituce,

kriminalita, promiskuita, sexuální zneuţívání, nefunkční rodina, sekty, migrace, rasismus

- pozitivní sociální deviace – striktní dodrţování např. pravidle silničního provozu,

abstinence, workoholismus, altruismus, vědci, sportovci, vynálezci, géniové ...

- primární deviace – porušení pravidla, normy na základě původního podnětu, sekundární

deviace – důsledek reakce individua na označení jeho chování jako deviantního

- členění deviací – dle oblasti sociálního ţivota, kde deviace vzniká (politická, mravní,

právní), dle povahy sankce/trestu, kterým je porušení normy stíháno, dle stupně

rozšířenosti (drogy, sebevraţdy), dle sociálních skupin, kde je jev nejrozšířenější

- kritéria deviací – opakovatelnost, hromadnost, sociální závaţnost, podobná etiologie

- negativní sociální jev – jev nemající základ v deviantním chování, ale jeho důsledky (i

nezamýšlené) mohou vést k deviantnímu chování

- protiprávní chování – porušení právní normy, právo je výrazem celospolečenských norem

a výrazem vládnoucí skupiny

- sociální desorganizace – oslabení, narušení nebo rozklad konkrétního normativního řádu

ve společnosti nebo ve velké skupině, skupina přestává fungovat

- chování protispolečenské – záměrné i nezáměrné, systematické či ojedinělé porušování

formálních i neformálních norem

- sociální parazitismus (příživnictví) – protekce, korupce, ţivot na podpoře, dávkách při

neoprávněném nároku

- non-konformní chování – jedinec obecně normu uznává a přijímá, ale narušuje ji (odpůrci

komunismu)

- sociální patologie – negativní sociální deviace, nezdravé, společensky nebezpečné jevy,

sankcionované





Biologická teorie vzniku deviace (zločinu)

- 19. století, Lombroso – někteří lidé se rodí s kriminálními sklony, primitivnější typ lidské

bytosti – lze identifikovat dle tvaru lebky, většinu zločinců povaţoval za biologicky

degenerované (nevěrohodná teorie)

- Sheldon – atletičtí jedinci jsou náchylnější ke zločinnému jednání

- tyto teorie byly kritizovány, ale nelze zcela vyloučit, ţe někteří jedinci mají vrozené

předpoklady k popudlivosti a agresivitě





Psychologický pohled

- psychopatická osobnost – dítě si musí vštípit sebeomezení, pokud ne, vyrostou z nich

uzavření, bezcitní jedinci, kteří mají potěšění z násilí (nepotvrzeno)

- díky existenci mnoha různých trestných činů a mnoha různých typů lidí nelze osobnost

kriminálníka zobecnit na určité znaky





Sociologický pohled

- o tom, co bude povaţováno za zločin, rozhodují společenské instituce

- chování konformní v jedné subkultuře můţe být hodnoceno jako deviantní v jiné

- některé trestné činy se vztahují ke společenským vrstvám – krádeţe či vloupání (lidé

z chudších vrstev), zpronevěra a daňové úniky (bohatší vrstvy)

- diferenciální asociace – Sutherland, některá sociální prostředí povzbuzují sklon

k nelegálním činnostem, kriminální chování je naučené v primárních skupinách, zvláště

vrstevnických

- anomie jako příčina zločinu – Durkheim, Merton, chybí normy, anomie je napětí

z konfliktu mezi oficiálními normami a sociální realitou, většina znevýhodněných jedinců

má omezené moţnosti a jsou odsuzováni k neúspěchu, 5 moţností reakcí – konformisté

(přijímají hodnoty i konvenční způsoby jejich prosazování, většina lidí), novátoři (přijímají

hodnoty, ale usilují o ně nelegálním způsobem – krádeţe), ritualisté (dodrţují pravidla,

ale nevnímají hodnoty), odpadlíci (nesoutěţí, odmítli hodnoty i způsoby jejich dosaţení –

svépomocné komuny), rebelové (odmítají hodnoty a normy a chtějí je nahradit jinými –

radikální politické hnutí)





Sociologické teorie vzniku sociální deviace

1) teorie kulturního přenosu (teorie kultur a subkultur)

- jedinec jedná pod vlivem tlaku z okolí a socializuje se dle rodiny (matky z ústavů

přenášejí na děti jiné normy, děti si vštípí, jak se chovat k seniorům dle chování rodiny)

- stejně jako se adaptivní chování přenáší pomocí kultury, tak se přenáší i sociální

deviace, přenáší se nekonformní jednání

2) teorie konfliktu

- radikální teorie konfliktu (Marx) – ve společnosti je vţdy skupina mající nadvládu a

ovládající skupinu jinou, ovládaná skupina nemůţe vládnoucí skupině moc vzít

- Mills – vývoj je neustálý antagonistický boj, ideálem neantagonistická společnost

- Dahrendorf – neustálá existence konfliktu ve společnosti, jinak neexistence vývoje a

společenské změny

3) teorie strukturálně funkcionální

- společnost na jedince vyvíjí tlak

- funkcionalismus – kaţdý jev ve společnosti má pozitivní funkci, udrţuje to rovnováhu

- teorie anomie – stav společnosti, kdy přestávají platit zákony, společenská situace s

nedostatečnou společenskou regulací

- teorie strukturálního tlaku - jedinec jedná pod vlivem situace ve společnosti (nemám

peníze kvůli měnové reformě, jdu krást)

4) teorie sociální kontroly

- oslabení či absence sociální kontroly, není-li kontrola, jedinci si do určité míry více

dovolují (vzniká nekonformita)

- R. Merton – tzv. adaptivní mechanismy

5) etiketizační teorie (labelling)

- jedinci za své chování dostanou od okolí určité nálepky (i bez znalostí okolností), jedinec

se pod vlivem stigmatizace tak začně chovat

- primární označení – jedinec označen za devianta (alkoholismus), sekundární deviace –

důsledek reakce jedince na primární označení

6) situační teorie

- navazuje na teorie strukturálního tlaku

- jedinec jedná pod vlivem momentální sociální situace (povodně) – nějaký událost

předchází deviantnímu chování, ne všichni však reagují deviantně

7) interakční teorie

- vychází z toho, ţe realita vzniká ze sociálních interakcí – pokud je interakce pozitivní,

nedochází k patologickým jevům





Prevence

- zabránění vzniku a šíření jevu a jeho negativních důsledků, předcházení deviacím

- systémově nemoţné, drahé a málo účinné

- za optimální se povaţuje strategie posilování a podpora pozitivních podmínek daného

systému jako celku

- represe (terciální prevence) – léčba, vězení, malá účinnost, nutná motivace

- systém prevence – epizoda (jednorázové odchýlení) – socializace prevence, náhoda –

organizační opatření, akcent – depistáţ, pohotovost (zvyšuje se intenzita jevu) –

metodika, tendence – přístup (alternativní socializace), orientace na sociální deviaci –

systém prevence

Alkoholismus

- nadměrná či pravidelná konzumace alkoholických nápojů spojená s nebezpečím

návykového chování

- jako druh sociální deviace s negativním dopadem na jedince, rodinu a společnost

- pojmy – prohibice, abstinentní hnutí, anonymní alkoholici

přístupy:

1) z morálního pohledu jako hřích, projev slabé vůle, terapií je převýchova nebo trestání

jedinců, potlačování alkoholu jako zla

2) chápán jako nemoc, podání pomocné ruky pro postiţené, místo odsouzení léčba,

preventivní stránka v pozadí

3) posun od převáţně medicínského pojetí k pojetí sociálně preventivnímu a systémové

orientaci, alkoholismus není jen problémem alkoholiků, ale je to problém širší





Drogová závislost

- drogy jsou jakékoliv látky, které u osob uţívajících je periodicky či kontinuálně vyvolávají

stav tělesné či psychické závislosti

- pojetí – farmakologické (zdůrazňuje specifické toxikologické vlastnosti příslušných látek

a příčiny závislosti jsou hledány v samotné látce), antropologicko-psychologické

(rozhodující je struktura osobnosti, situační a kontextové faktory příleţitostí)

- východiska – abstinence, psychóza, sebevraţda





Homosexualita, promiskuita, prostituce

- homosexualita – sexuální orientace na osoby stejného pohlaví zahrnovaná do rámce

sociálních deviací (trestnost závisí na jejím postavení v konkrétní společnosti)

- promiskuita – sexuální chování charakterizované častým, náhodným, nezávazným

střídáním sexuálních partnerů, neformálně byla a je tolerována spíše u muţů

- prostituce – forma poskytování sexuálních sluţeb za peníze či z jiných pohnutek, kolem

prostituce vzniká řada legálních a především nelegálních činností, byla dekriminalizována

a je hodnocena jako amorální jednání, trestně stíhány jsou vedlejší, průvodní jevy

(rezoluce OSN, 1951), dětská prostituce – většinou organizovaná





Sebevraţda

- různě motivované úmyslné usmrcení sebe sama, porucha pudu sebezáchovy

- obvykle reakce na tíţivou situaci, která se jedinci zdá bezvýchodná a bezperspektivní,

někdy úniková reakce (nevyléčitelně nemocní)

- častější u muţů, tzv. nedokonalé sebevraţdy (demonstrativní, nátlakový a účelný

charakter u hysterických osobností)

Vandalismus

- sociálně patologický jev charakteristický logicky nezdůvodnitelným ničením různých

věcných hodnot, obvykle jen pro radost z ničení a s tím spojenou zábavou a pocitem

překonání ţivotní stereotypie

- obvykle ţivotní styl adolescentů, part a jedinců vesměs muţského pohlaví





Kriminalita a delikvence

- kriminalita – výskyt trestného chování vyjádřený souhrnem trestných činů spáchaných

ve společnosti, vymezena platným trestním právem, které stanoví, jaké protispolečenské

chování se vzhledem ke své nebezpečnosti povaţuje za trestné činy

- delikvence – obecné označení pro činnost porušující zákonné nebo jiné normy chování

a způsobující společnosti nebo jednotlivci újmu, obvykle rozumíme protispolečenské

chování v širším slova smyslu neţ kriminalita, tedy i to, které nedosahuje stupně

společenské nebezpečnosti trestného činu





Zločin

- čin porušující zákon, součástí společnosti stejně jako normy a zákony

- v minulosti byly nejtěţšími činy zločiny náboţenské povahy (kacířství – hlásání

náboţenství odlišného od křesťanství, svatokrádeţ – krádeţ či poškození církevního

majetku, rouhání - braní Boţího jména nadarmo či odmítání vyjádření se k náboţenským

otázkám) či proti majetku panovníka

- v minulosti fungoval často trest smrti, tělesné tresty, veřejně před obecenstvem

- moderní vězení – vyvinulo se z chudobinců, špitálů vznikajících v 17. století po

zhroucení feudalismu, rolníci se stávali tuláky, v chudobincích dostali najíst, ale tvrdá

práce, také se zde soustřeďovali nemocní, přestárlí, slabomyslní, duševně nemocní,

v průběhu 18. století se vězení oddělita, zbavování svobody povaţováno za efektivnější

způsob, očekávalo se, ţe vězení naučí kázni

- vězení – ztráta rodiny, přátel, příjmu, osobních věcí, vězni se často přizpůsobí jinému

chování, neţ jaké se od nich očekává, násilí povaţují za normální, získají nové techniky,

kontakty, častá recidiva, dnes klesá odstrašující účinek vězení díky jejich vybavenosti a

moţnostem, vězení jsou přeplněná a neúčinná, otázka alternativních trestů (podmíněný

trest, veřejně prospěsné práce, pokuta, finanční náhrada poškozenému)

- nejzávaţnějším zločinem vraţda (zabít druhého nejtěţším útokem na jeho práva)

- trest smrti – dosud v některých státech USA, nelze zpětně napravit justiční křivdu,

otázka zneuţití, hrozba popravy pravděpodobně nemá odstrašující charakter, 2 názory –

kdo vzal ţivot druhému zaslouţí si totéţ, opačný názor – stát nemá právo zabíjet své

občany

- gangy - subkulturní komunity s malou šancí dosáhnout úspěchu legitimně a legálně,

prostředí etnických menšin, kriminální kultury vedou jedince od drobných krádeţí

k celoţivotní zločinecké kariéře, zóny delikvence – ve velkých městech, odmítání hodnot

spořádané společnosti, kriminalita jako racionální volba, část trestné činnosti je skrytým

projevem proti nerovnosti

- ţeny jako oběti zločinnosti - sexuální obtěžování – na pracovišti, zneuţití sluţebního

postavení a moci, sexuálně podbarvené řeči, vyzývavá gesta, mobbing, znásilnění –

polovina případů doma či v bytě útočníka, musí být prokázána totoţnost pachatele, útok

není následkem touhy, ale pocitu moci a nadřazenosti

- domácí násilí - situace, kdy nás určitá osoba opakovaně napadá (fyzicky i psychicky),

zastrašuje, má ţárlivé, majetnické chování, ničí nám věci, dochází k finanční konrole …,

rodinné zázemí povaţováno za oázu klidu a bezpečí, to co dělá z domova „hnízdečko“,

dělá zároveň z domova nejnebezpečnější místo, statisticky je větší pravděpodobnost

násilí doma neţ na ulici, společnost ho špatně nese, hrozí ohroţení společnosti, proto je

často skrývané

- pohlavní zneuţívání dětí – obecně nejvíce odsuzováno, dospělá osoba zneuţívá dítě,

časté spíče v niţších vrstvách (pohlavní styk, dotyky, odhalování pohlavních orgánů,

erotické vyjadřování), často spojeno s násilím nebo hrozbou jeho zneuţití, děti se často

stydí o problému mluvit, většina pachatelů nepreferuje sex s dětmi před stykem

s dospělou osobou, ale děti jsou spíše po ruce a plně v moci dospělého

- organizovaný zločin - obrovská oblast nezákonného podnikání – nelegální zboţí a

sluţby, nelegální sázení, prostituce, drogy, loupeţe, výpalné, kriminální sítě v jiţní Itálii –

tradiční rodinné klany v převáţně chudých oblastech, v USA návaznost na loupeţivé

barony 19. století – vykořisťování práce přistěhovalců, korupce, násilí, ignorace zákonů

- americká mafie, japonská Jakuza, ruská mafie (po celé Evropě)





Moderní organizace

- dříve ţivot probíhal v malé komunitě, lidé nepotřebovali pomoc zvenčí

- organizace – velké seskupení lidí, které je neosobního charakteru a vzniká s konkrétním

záměrem (nemocnice, vězení)

- v současnosti dohlíţejí na celý náš ţivot (porodnice, školství, státní správa), jsme na nich

závislí (vodárna, elektrárna)

- organizace však odnímají právo rozhodovat, které dávají úředníkům, musíme platit daně,

dodrţovat zákony …

Teorie organizací

1) Max Weber – organizace je způsob koordinace lidí nebo produktů, jejich práce

v čase a prostoru, podmínkou je mít informace, nutná psaná pravidla a spisy o lidech,

hierarchické seskupení s mocí na nejvyšších příčkách, nutná byrokracie – vláda

úředníků, často synonymem zdlouhavosti, plýtvání, neefektivnosti, expanze

byrokracie je dle Webera v moderní společnosti nevyhnutelná, ideální (ryzí) typ

byrokratické organizace – jednoznačná hierarchie pravomocí, jednání úředníků se

řídí psanými pravidly, úředníci pracují na plný úvazek a dostávají plat, očekává se

úsilí o kariéru, úkoly jsou odděleny od soukromého ţivota, příslušníci organizace

nejsou vlastníky hmotných prostředků, s nimiţ pracují, čím se byrokracie bude více

blíţit ideální formě, bude efektivnější

2) Michel Foucault – souvislost mezi architekturou a sociální strukturou, čím vyšší

postavení v podniku, tím výše umístěná kancelář





Japonský model byrokratické organizace – rozhodování zdola nahoru (rozdnutí se

konzultují se zaměstnanci), menší specializace (člověk projde více odděleními), jistota

zaměstnání na celý ţivot, orientace na výkonnost skupin (vyzdvihují se skupiny), prolínání

práce a soukromého ţivota (podnikové víkendy, půjčky)





Dozor v organizacích – přímé sledování, zakládání spisů, kádrování (trvalý dozor za

komunismu, záznamy o zaměstnancích, osobní údaje a charakteristiky), stálý dozor





Vliv nadnárodních firem – gigantické podniky (obrat přesahuje HDP celých států, většina

sídlí v USA, Japonsku), oligopoly (dominantní postavení na trhu, automobily, elektronika),

etnocentrické (ústředí je v zemi vzniku, především japonské firmy), polycentrické (zámořské

pobočky jsou řízeny místními firmami), geocentrické (manaţerská struktura je mezinárodní)





Nové trendy – decentralizace a redukce (rozdělení na více organizací s volnými vazbami,

nutná větší pruţnost a konkurenceschopnost, sníţení počtu zaměstnanců), organizace jako

síť (rozhoduje se zdola nahoru, ne pyramida, ale síť), restrukturalizace (informace

nepodléhají prostorovým omezením, manaţeři rozptýleni po světě)

Okruh 12 – Sociologické aspekty pohlaví, věku, náboţenství a vzdělání.

Sociologie těla.





Pohlaví, gender

- pohlaví – základní fyziologické rozdíly mezi muţem a ţenou, biologická kategorie

- gender – označení očekávaných sociálních rolí, chování, předsudků, stereotypů,

hodnocení, představ o tom, co je či není pro muţe a ţeny správné a vhodné, sociální

pohlaví, nebiologické rozdíly, rozdíly sociálně a kulturně podmíněné, zaloţené na

socializaci

- základní otázka sociologie – podmíněnost role muţe a ţeny – zda je vrozená či naučená

- biologický determinismus (vrozený) – rozdílné role muţů a ţen jsou přirozené,

ovlivněné biologickými vlastnostmi, odvozeny stereotypy – ţena (manţelka, matka), muţ

(ochránce, ţivitel)

- sociologický determinismus – rozdíly v chování obou pohlaví určuje proces

socializace, nikoliv příroda, rozdílný společenský status přiznaný muţské a ţenské práci

- převládá názor, ţe sexualita je konstruována kulturně (v různých kulturách se liší)

- syndrom testikulární feminizace – jedinec se rodí s muţskou sadou chromozómů (XY),

muţskými hormony, má však orgány ţenského typu – od narození socializováni jako

divky, ale nedostaví se menstruace, nevytvoří se prsa

- andrenogenitální syndrom – jedinec má ţenské chromozomy (XX), ale má muţské

genitálie, popř. kombinace se ţenskými, bývají socializováni jako chlapci





Generová nerovnost

- genderová identita – cítit se jako muţ nebo ţena, sexuální orientace zde nehraje roli

- děvčátka jsou od počátku vychovávána jinak neţ chlapci (rozdíly v oblékání, účesu),

rozvíjení muţského a ţenského stereotypu

- dítě se dokáţe správně zařadit aţ ve věku 2 let, teprve mezi 5 – 6 rokem si začne

uvědomovat, ţe příslušnost k pohlaví se nemění, je daná spolu s anatomickými orgány

- hračky, kníţky, média i škola (vaření, dílny) a vrstevníci (chlapecké a dívčí party)

zdůrazňují rozdíly mezi chlapci a dívkami

- společnost určuje očekávané způsoby chování pro muţe i ţeny (práva, povinnosti,

privilegia), rodiče svým dětem signalizují, co od nich bude společnost očekávat

- klasické role muţe a ţeny si potvrzujeme, protoţe ve společnosti vídáme jen výjimečně

ţeny v muţských rolích a opačně

- všeobecně panuje tendence vychovávat dívky k pasivním rolím a později je od nich

paradoxně vyţadována aktivita a sebevědomí

- dnes dochází ke konverzi muţského a ţenského stereotypu, ale klasické stereotypy

převaţují, velmi rezistentní ke změně

- A. Giddens povaţuje gender za sociální konstrukci, argumenty jsou i medicínské

výzkumy, které dokazují, ţe rozdíly v jednom pohlaví jsou větší neţ rozdíl mezi

průměrným muţem a průměrnou ţenou

- T. Parsons – muţ – instrumentální role (materiální zabezpečení), ţena – expresivní role

(citové zabezpečení)

- průmyslová revoluce uvrhla ţeny do závislosti na muţích díky jejich placenému

zaměstnání, dnes význam statusu zaloţený na genderech oslabuje, ţeny mají vlastní

sociální status (krize muţství)

- fungující genderový kontrakt – u nás, nepsaná smlouva mezi pohlavími, vysoká

zaměstnanost ţen za cenu malého podílu na moci, prestiţi a majetku, naoplátku jsou ale

státem více chráněny (sociální zabezpečení)

- gender mainstreaming – hledisko rovnosti na všech úrovních rozhodování, dopad

kaţdého rozhodnutí je na muţe a ţenu rozdílný, dvojí břemeno ţeny – předpoklad

zvládání práce i rodiny a domácnosti, daří se vstup ţen do veřejné sféry (zaměstnání),

ale muţům se nedaří návrat do rodinné sféry





Sexualita

- funkce sexuality – reprodukční, oblaţující, funkce slasti, funkce redukování napětí

- 3 sexuální revoluce – nástup křesťanství (přísně monogamní manţelství, zákaz incestu,

homosexuality, přísný monopol manţelství na sex, sex se rovnal hříchu, tedy výhradně

jako prostředek reprodukce, nevěra jako instituce, trpěna pouze u nejvyšších či

nejniţších vrstev), renesance (uvolnění, hedonistický přístup, posléze zakázala církev,

v manţelství se objevuje romantická láska, sex vrácen jako hodnota, ale pouze do

manţelství, sex jiţ vyuţíván i k lásce, nejenom reprodukci), 60. a 70. léta 20. století

(otevřeně odmítnut monopol manţelství na sex, antikoncepce, sex oddělen od

romantické lásky i reprodukce, sex jako samostatný zdroj slasti, zrušena dvojí morálka

pro muţe a ţeny, právo ţeny rozhodovat o vlastním těle, mateřstí, výběru partnera)

- většina sexuálních zvyklostí je spíše naučená, neţ vrozená, kaţdá kultura povaţuje za

normální jiný způsob sexuality

- heterosexualita - většina lidí ve všech společnostech je heterosexuálně zaměřena, tzn.

hledá jedince opačného pohlaví, heterosexualita je základem manţelství a rodiny

- homosexualita - existuje ve všech kulturách (někde podporována či tolerována, jinde

zavrţena), aţ do 18. století se o ní nevědělo, prakticky „neexistovala“, 4 typy v moderní

západní kultuře – nezávazná forma (přechodná, vzájemná masturbace v pubertě),

situační (jedinec ji nedává přednost, ale nemá jinou moţnost, věznice), personalizovaná

(orientace na stejné pohlaví, ale izolace od nich, homosexualita zůstává skryta),

homosexualita jako způsob života (veřejně se k ní hlásí, svébytný ţivotní styl),

skandinávské země, Francie, Belgie, Nizozemí – registrované partnerství homosexuálů

(stejný status, práva a povinnosti jako ostatní), lesbičky jsou často členky feministických

hnutí, mají trvalejší vztahy a mají děti a hlavně jsou společností více přijímáni

- sexuální harashment – pojem se objevil z USA, můţe se objevit u obou pohlaví,

častější u ţen, podstatou je, ţe jedinec je objektem sexuálních zájmů ze strany

nadřízeného či kolegy ve sluţebním poměru





Freudova teorie rozvoje sexuální identity

- děti vnímají rozdíl v tom, zda mají či nemají penis (symbolický význam)

- v oidipovské fázi si chlapec představuje, ţe mu otec chce penis vzít, vykastrovat ho, kdyţ

po něm chce, aby byl samostatný, soupeří s otcem o matčiny city

- potlačením erotických pocitů vůči matce a přijetím otce jako nadřazené bytosti se chlapec

identifikuje s otcem a uvědomuje si svou muţskou identitu, vzdává se lásky k matce na

základě nevědomého strachu, ţe bude otcem vykastrován

- dívky údajně závidí chlapcům penis, i matka má pro ně menší hodnotu, kdyţ se nakonec

s matkou ztotoţní, přebírají její submisivní postoj

- teorie vychází z toho, ţe penis je přirozeně nadřazen vagině (velká kritika)

- kázeň nenastoluje jen otec, dítě se neučí roli v oidipovské fázi (4 roky), ale mnohem dříve





Teorie Nancy Chodorowové

- počátek identifikace s pohlavím ve velmi časném období, odvozuje ji od fixace kojence

na rodiče, děti se nejdříve identifikují s matkou (rozdíl od Freuda)

- tuto fixaci je nutno zlomit, dítě se musí stát méně závislým na matce

- děvčata zůstávají bliţší matce i nadále,napodobují ji, vazba je trvalejší

- chlapci získávají vědomí vlastního já prostřednictvím radikálnějšího odmítnutí původní

úzké vazby s matkou, musí se naučit, ţe nejsou mazánci, následně ale mají menší

schopnost si vytvářet vztahy k druhým, kladou důraz na úspěch, ale mají potlačenou

schopnost chápat pocity vlastní i druhých

- muţská identita se vytváří oddělením, proto mají muţi později pocit ohroţení při vytváření

blízkého citového vztahu, u ţen naopak, jejich identitu ohroţuje nepřítomnost úzkého

vztahu k jiné osobě





Teorie Carol Gilliganové (JÁ a mravnost)

- ţeny hodnotí samy sebe podle osobních vztahů, podle schopnosti pečovat o druhé

- muţi tyto kvality podceňují, pro ně je důleţité individuální prosazení, skutečnost, ţe ţeny

usilují především o vztahy se jim jeví jako slabost

- ţeny jsou v mravních soudech méně jisté, neţ muţi, berou ohledy na druhé, snaţí se

neublíţit a předejít konfliktu





Věk

- v tradiční i moderní společnosti je věk velmi důleţitý, v moderní společnosti spíše přítěţí

(hledání zaměstnání – absolventi mají problémy, starší lidé jsou obecně diskriminováni)

- ageismus – USA, vzbouření věkově starších, diskriminace na základě věku

- obecně platí, ţe po odchodu do důchodu se sníţí ţivotní úroveň o 2/3, senioři přestanou

být vnímáni jako plnohodnotní občané, ztrácí kontakt s okolím (izolace)

- stoupá věk doţití, na celém světě stoupá procento lidí nad 65 let věku, zhruba 1/3

společnosti (nutné ekonomické a sociální zabezpečení)

- v některých kulturách je nemoc povaţována za působení duchovních sil





Nemoci

- v tradičních společnostech se s chorobami či postiţením musela rodina vypořádat sama

- dnes vyuţívání věd. poznatků, nemocnice, systematická a dlouhodobá příprava lékařů

- některé infekční choroby vymizely díky očkování, zlepšení výţivy a hygieny, budování

vodovodů a kanalizace, antibiotika, chirurgie

- dnes hlavní příčiny smrti – nádory, ischemická choroba srdeční, cévní mozkové příhody,

chronické choroby plic – choroby souvisí se stravou a ţivotním stylem

- při nemoci dochází k osvobození od běţných povinností („pravidla“, jak se chovat)

- hladovění – chudoba versus mentální anorexie, bulimie, drastické diety, dříve nebyla

štíhlost povaţována za ţádoucí, značila chudobu, dnes extrémní štíhlost ideálem

- AIDS – nemoc jako stigma (vyvolává děs, nepřátelství) – syndrom získaného selhání

imunity, zhroucení imunitního systému není příčinou smrti, tělo se nedokáţe ubránit

běţným chorobám, virus HIV se šíří tělesnými tekutinami a krví (uţívání tvrdých drog,

transfuze, pohlavní styk), Afrika – pandemie AIDS (epidemie globálního rozsahu), většina

nemocí vede k soucitu, u AIDS odmítnutí, odsouzení, přitom riziko nákazy v běţném

kontaktu je minimální

- veřejné i soukromé systémy zdravotní péče (USA, ale vládní programy pro staré a

nemajetné)





Sociologie těla

- obor zabývající se vlivem sociálních změn na naše pojetí těla, postupné oddělování těla

od přírody (naše těla jsou vystavena působení vědy a techniky)

- sociální technika – jakýkoliv pravidelný zásah do fungování našeho těla s cílem je změnit

(dieta, antikoncepce)

- témata sociologie těla – poruchy přijímání potravy (anorexie, bulimie), techniky lidské

reprodukce (antikoncepce, porod, umělé oplodnění, genové inţenýrství, potraty), nemoci

(AIDS), stárnutí





Vzdělání

- aţ do průmyslové éry vzdělání dostupné jen menšině lidí, kteří měli volný čas a

prostředky

- plně gramotní většinou jen kněţí a náboţenští specialisté, čtení a psaní nebylo zapotřebí,

děti pracovali

- rozvoj po pouţití knihtisku (1454, Gutenberg) – rostoucí pouţívání písemností vedlo ke

zvýšení gramotnosti, postupně se začalo objevovat školní vzdělání (soukromí učitelé –

bohaté rodiny), systémy obecných škol vznikaly počátkem 19. století (celostátní osnovy

v Evropě, USA roztříštěný systém – jednotný údajně sráţí studenty k průměrnosti)

- dnes univerzity třetího věku, internet, PC, videokazety, tištěné slovo a elektronická

komunikace se ve spojení s formálním vzděláním (škola) staly neodmyslitelnou součástí

našeho způsobu ţivota

- v moderní společnosti se lidé neobejdou bez schopnosti číst, psát a počítat, potřebují

také určité znalosti fyzickém, sociálním a ekonomickém prostředí a schopnost přijímat

stále nové a nové informace (schopnost učit se)

- V. Bernstein - teorie jazykových kódů – děti z různých sociálních vrstev mají vlastní

kódovanou komunikaci, ta ovlivňuje jejich školní výsledky, nižší vrstvy – omezený kód,

komunikace spočívá na nevyjádřených předpokladech, tento omezený kód je vhodnější

v praktické oblasti, problémy při popisu abstrakce, vyšší vrstvy – rozvinutý kód, děti lépe

reagují na různé situace, snáze vyjadřují abstrakce, mají větší předpoklady uspět

- Ivan Illich – skryté poselství školy – kritika moderního vývoje, připravuje lidi o

schopnost samostatně jednat, lidé ztrácejí tradiční dovednosti, zdraví závislé na lékařích,

vzdělání na učitelích, zábava na televizi, obţiva na zaměstnavatelích, skryté poselství

školy dětem říká, ţe jejich úlohou v ţivotě je znát své místo a klidně sedět, místo škol

navrhuje knihovny, laboratoře, databáze

- Willisova analýza kulturní reprodukce – děti z dělnických rodin končí v dělnických

zaměstnáních, špatné školní výsledky je vedou k tomu, ţe si uvědomí svou

nedostatečnost, smíří se s tím a najdou si méně placené zaměstnání, později moţná

zjistí, ţe je čeká jen únavná dřina a škola byla ztracenou šancí

- vzdělání a kulturní reprodukce – přenášení sociálních a ekonomických rozdílů

z generace na generaci (umocnění rozdílné kulturní orientace a hodnotových měřítek), to

umocňuje šance jedněch a omezuje postup druhých, chování dětí z niţších vrstev je

v rozporu s normami školy – škola je středostavovská instituce, schází jim motivace a

komunikace se míjí





Náboţenství

- víra ve vyšší bytost, jenţ nám přikazuje jak se chovat a slibuje posmrtný ţivot

(křesťanský model, ale neplatí obecně)

- určitá forma náboţenství existuje v kaţdé kultuře

- v historii i dnes časté náboţenské konflikty, časté vzájemné napadání

- monoteismus – víra v jednoho boha, polyteismus – víra ve více bohů (buddhismus –

nemá ţádného boha)

- představa, ţe boha zajímá naše chování je v mnoha náboţenstvích neznámá, bůh ani

nemusí vysvětlovat, jak vznikl člověk a svět, všechna náboţenství však pouţívají

symboly vyvolávající pocity úcty a bázně, kolektivní rituály (motlitby, zpěvy, bohosluţby)

a ceremoniály, určité předměty povaţovány za posvátné

- magie – snaha zasáhnout do chodu událostí prostřednictvím kouzel, vyuţívá rituálů,

často ale v souvislosti s jedincem, ne kolektivních

- šaman – v malých kulturách náboţenským specialistou, schopnost vstupovat do styku

s duchy a vyššími silami, mnozí spíše kouzelníky a léčiteli

- totemismus – náboţenství zaloţené na totemu (posvátný druh zvířete či rostliny)

- animismus – někdy nazýván manaismus (Namibie), víra v duchy ţijící s námi na tomto

světě, někdy přinášejí dobro, jindy šíří zlo, mají vliv na chování lidí, někdy se jim připisuje

původ nemocí či šílenství

- Chiliastická (milenaristická) hnutí – okamţité kolektivní spasení věřících v důsledku brzké

apokalypsy, 13. století joachimité – protest proti rozmařilému ţivotu církve, očekávali

nový věk, kdyţ minul uváděný rok, apokalypsu odloţili, nakonec zmasakrováni, američtí

prérijní Indiáni – tanec duchů, očekávání apokalypsy, trans, nakonec masakr

- náboženství a ženy - náboţenství často muţská záleţitost (kněţí i uctívaní bohové),

muţská orientace bible dle feministek nesouvisí s boţím záměrem, ale s tím, ţe ji sepsali

muţi, ţenské řády začaly vznikat později neţ muţské, počátek 19. století – řády umoţnily

vzdělání a profesionální dráhu (učitelka, sestra), rok 1977 Řím – ţeny se nemohou stát

katolickými kněţími, protoţe Jeţíš nepovolal mezi své apoštoly ţenu (papeţ potvrdil

v roce 1994), protestantiské povolili ţenám povolání kazatelek či farářek, katolická a

anglikánská církev zůstala konzervativní (nebezpečí sexuální přitaţlivosti)

- současnost, západní svět – řada nových náboţenských hnutí, mezi členy převaţují lidé

ze středostavovských rodin, vymývání mozků – monisté,scientologové, Američané nikdy

neměli oficiální církev, velká rozmanitost vyznání, velká míra religiozity (95% Američanů

věří v Boha), rozhlasové a televizní církve, ale často finanční či sexuální skandály, sekty

- sekularizace – náboţenství ztrácí vliv nad mnoha sférami společenského ţivota, pokles

členství, finanční problémy, změna hodnot lidí, pokles religiozity, věda a racionalismus

však nevysvětluje smysl lidského ţivota a jeho cíl





Monoteistická náboţenství

- 3 největší vznikla na Středním východě a vzájemně se ovlivnila

1) ţidovství (judaismus) – nejstarší, okolo 1000 roku před Kristem, kočovníci, jejichţ

proroci věřili v jediného boha, bůh vyţaduje dodrţování přísných mravních pravidel, komunity

přetrvávaly rozptýleny v Evropě, Asii a Africe, byly pronásledovány aţ do vzniku Izraele

2) křesťanství – Jeţíš byl ortodoxní Ţid a křesťanství původně vzniklo jako ţidovská sekta,

byl povaţován za mesiáše, hlavním šiřitelem byl však Pavel, římský občan hovořící řecky

kázal na mnoha místech Malé Asie a Řecka, zpočátku krutě pronásledován, císař Konstantin

učinil křesťanství náboţenstvím římské říše, dnes dominantní síla západní kultury, mnoho

církví (římskokatolická, řeckokatolická, pravoslavná, protestantismus)

3) islám – zaloţeno prorokem Muhammadem, jediným bohem je Alláh, 5 pilířů (povinností) –

není boha kromě Alláha, 5x denně motlitba, ramadán – měsíc půstu, almuţny chudým, pouť

do Mekky, alespoň 1x za ţivot

hinduismus – nejstarší polyteistické, věří v reinkarnaci, indický kastovní systém – postavení

dle předchozího ţivota, nepokouší se obracet lidi na jinou víru, nenásilné

buddhismus – etické náboţenství, důraz na etické ideály, přirozenou harmonii a jednotu

vesmíru, učení Siddhárty zvaného Budha, člověk unikne z reinkarnací tím, ţe se zřekne

veškeré touhy a dosáhne nirvány – sebekázeň, meditace

konfucianismus – kultura vládnoucích vrstev ve Staré Číně, konfucius – mudrc,

přizpůsobení ţivota vnitřní harmonii přírody, důraz na uctívání předků

taoismus – důraz na meditaci a nenásilí



Teorie náboţenství

- Marx, Dukheim, Weber nebyli věřící, náboţenství zpochybňují, neměli bychom se bát

bohů, které jsme sami stvořili, náboţenství je opium lidstva, náboţenské hodnoty často

ospravedlňují majetkovou a mocenskou nerovnost

- dle Marxe zanikne, ne kvůli špatným hodnotám, ale lidé tyto hodnoty pouţíjí ke zlepšení

pozemského ţivota

1) dle Feuerbacha – náboţenství sestává z idejí a hodnot, které vytvořili lidé, ale mylně

se domnívají, ţe jejich zdrojem jsou vyšší síly, lidé nechápou vlastní dějiny, normy a

hodnoty připisují bohům, vytváření nadpřirozených sil je projevem odcizení – hodnoty

se stávají domnělým výtvorem někoho cizího, lidé by měli ideály realizovat na tomto

světě, aniţ by čekalina posmrtný ţivot a na boha

2) Durkheim – studova náboţenství a malé kultury (totemismus), totem je posvátný,

neboť se stal symbolem kultury samotné a reprezentuje její hodnoty, náboţenství

tedy zboţšťuje společnost a uctívá sebe samu, rituály a ceremoniály upevňují pocit

vzájemné solidarity, vytrhují jedince z běţných problémů, jsou nezbytné pro sociální

soudrţnost (sňatky, narození, pohřby) – pomocí nich se lidé vyrovnávají se změnami

ve svém ţivotě, náboţenství bude postupně ustupovat vědeckým vysvětlením, objeví

se nové rituály a ceremoniály, většina modrních států propaguje „občanské

náboţenství“ – hymna, vlajka, volby

3) Weber – studoval náboţenství v celosvětovém měřítku (hlavně ta významná),

náboţenství můţe být hnací silou sociálních změn, protestantismu vidí zdroj

kapitalistických názorů, úspěch byl povaţovách za projev boţí přízně, proto se kaţdý

snaţil o majetek (ve východních náboţenstvích neměl majetek význam), ale ţili

asketicky, nevyuţívali majetek k rozmařilému ţivotu, bohatství dále investovali – idea

povinnosti vůči povolání





Typy náboţenských organizací

1) církev – velká a zavedená náboţenská organizace, formální, byrokratická struktura,

hierarchie náboţenských úřadů

2) sekty – menší, méně organizované skupiny věřících, vznikají převáţně na protest proti

velkým církvím, chtějí objevit pravou cestu, členové se často stýkají jen mezi sebou,

minimální hierarchie

3) denominace – sekta, která vychladla, ztratila protestní charakter a změnila se

v instituci





Islámská revoluce

- islámský fundamentalismus (doslovný výklad textů) – odpor vůči Mohammedu Rézovi,

které se pokoušel dle západu prosadit modernizaci

- od počátku islámu stálé výzvy k boji za pravdu boţí

- muslimové nejsou schopni účinně čelit šíření západní kultury, to vyvolává vznik

reformních hnutí usilujících o obrodu islámu a zpevnění vlastní identity

- Ajatolláh Chomejní přišel s radikální novým pojetím islámu – revoluce prohlásila Korán za

základ politického i ekonomického ţivota

- obnovené islámské právo – šaria – zavedlo přísné oddělení obou pohlaví, cílem je

spojení islámského světa proti západu

Okruh 13 – Moc ve společnosti, mocenská elita, autorita. Moc, politika a

ekonomika. Vlády. Politické strany. Války a armády.





Moc

- schopnost jedinců nebo skupiny prosadit své vlastní zájmy a cíle i přes odpor druhých

- mocenský prvek najdeme téměř ve všech společenských vztazích

- nejvýznamnější je politická (vládní) moc – reálná moţnost prosazovat své zájmy

prostřednictvím politiky a právních norem, uskutečňuje se v rámci politického systému

politických vztahů, organizací, institucí, idejí, norem a hodnot, téměř vţdy ji provází

ideologie, která ospravedlňuje, co mocní provádějí

- trojúhelník moci – v moderní společnosti není tolik důleţité, jaké jsou osobní vlastnosti,

ale pozice v nejvlivnějších institucích - ekonomických, politických, vojenských

- Max Weber – 3 typy moci – 1) tradiční vůdce (zděděný status, král, kníţe, tradice,

obyčeje), 2) legální vůdce (zvolen, jmenován zákonnou cestou, vůdce nemá ţádná

zvláštní práva mimo danou sféru, meze povinností a práv jsou jasně stanoveny,

pomocníkem je byrokracie), 3) charismatický vůdce (schopen strhnout davy svým

nadšením, lidé je většinou milují nebo nenávidí, členové skupiny se cítí jako ţáci,

následovníci – bezvýhradně podřízení, Kristus, Hitler, Klaus)

- role vůdce – vyděluje se především z těch, kdo nejvíce komunikují, je označený, určený

(u formálních skupin), přirozené vůdcovství (neformální skupiny), autoritativní (rozkazy,

podřízenost, dobré v krizových situacích, ale pouze krátkodobě)

- typologie vůdců – autokratický (vnucuje svou vůli), demokratický (organizuje vůli většiny),

liberální (laissez-faire, kdo je vůdce?, volný průběh)





Elity

- moc v rukou politických profesionálů, byrokracie a jejích špiček

- politické, kulturní, byrokratické, vojenské a hospodářské elity, tyto elity tvoří vrchol

společenské struktury, disponují hlavními zdroji (ekonomickými, věcnými, informacemi)

- elity se reprodukují na základě dědictví, privilegií, kompetencí, výkonů, kariéry, zásluh

- kontrola elit je zajišťována principem dělby moci, jejich ustanováním a volbami

(mechanismus oběhu politických elit)





Autorita

- legitimní pouţití moci (vládou)

- legitimita – nakolik je moc uznávána okolím, lidé podléhající autoritě jsou s tímto stavem

srozuměny

- legalita – moc je opřena o systém zákonných norem

- demokracie není jediným legitimním typem vlády, legitimní můţe být i diktatura,

demokracie je však dnes nejrozšířenější formou legitimní vlády)





Stát a vláda

- základní formou politické organizace společnosti, politický aparát (specializované

politické instituce a správní úřady) vládnoucí na určitém území, opírá se o systém zákonů

a má moţnost pouţít síly k prosazení své politiky

- stát disponuje donucovací mocí vůči všemu obyvatelstvu, má právo vydávat zákony,

organizovat moc a disponovat materiálními prostředky, uskutečňuje vnitřní a zahraniční

politiku, tvoří organizace a instituce

- funkce státu – vnější (obrana, expanze, zabezpečování zájmů obyvatel ve vztahu

k jiným státům, kulturní styky, obchodní činnost), vnitřní (řeší konflikty a podmínky

rozvoje společnosti, zajišťuje spravedlnost, střeţí občanská práva)

- formy států – monarchie X republika (parlamentní, prezidentská), unitární X federální,

aristokracie, oligarchie, demokracie

- vládnutí – provádění politických záměrů a rozhodnutí představiteli politického aparátu

- vláda – aparát zodpovědný za řízení

- politika – způsob pouţívání moci k ovlivnění rozsahu a obsahu vládních činností

- území – nutné vymezení území, na jehoţ správu si politická moc činí nárok

- demokracie (vláda lidu) – přímá demokracie (společné rozhodnutí přijímají všichni,

dnes díky velkým počtům obyvatel nemoţné, dnešní forma referendum), monarchie (VB,

Španělsko, Belgie, Švédko, reálnou moc monarchů omezuje ústava, skutečná moc je

v rukou zástupců lidu), liberální demokracie (právo volit z více politických stran)

- charakteristika moderních států – národní (působí na určitém území, opora

ozbrojených sil), suverénní (právo vlády na svrchovanou pravomoc na celém území),

občanství (občané sdílejí práva a povinnosti a povaţují se za součást národa),

identifikace s národem, nacionalismus (soubor symbolů a přesvědčení vyvolávající pocit

příslušnosti k danému politickému společenství, jedinec je hrdý na svůj národ)

- občanská práva - zakotvena v zákonech, svoboda pohybu, projevu, vyznání, právo na

majetek, práci, rovnost před zákonem, plně zaručena od 19. století, politická práva – volit

a být zvolen, zprvu volila jen bohatá menšina, všelidové hlasování nebylo dlouho

povoleno, od počátku 20. století hlasovací práva muţů (u ţen později), sociální práva –

právo na minimální standard financí a jistot, dávky, podpora, minimální mzda

- krize legitimity – současné vlády mají potíţe se zajištěním takových příjmů, aby mohly

vykonávat slíbené úkoly, intervence státu do ekonomiky a sociální dávky jsou nezbytné

pro udrţení stability, vlády poskytují mnoho neziskových sluţeb a zvyšují daně,

poţadavky na tyto sluţby neustále rostou, nová pravicová politika se zrodila o odporu

majetných vůči rostoucím daním

- smíšená suverenita - vláda nemá plnou kontrolu nad svěřeným územím



Politické strany

- organizace usilující o získání legitimního podílu na vládě prostřednictvím voleb, typická

formální skupina s neosobní vazbou

- kádrové, masové, centralizované, decentralizované, charismatiskovůdcovské, umírněně

radikální

- typy volebních systémů – většinový princip voleb (vítěz bere vše, směřuje obvykle

k prosazení dvou hlavních stran, kandidát, který získá nejvíce hlasů vyhrává volby bez

ohledu na to, jaké procento z celkového počtu odevzdaných hlasů k tomu potřeboval),

poměrné zastoupení (křesla rozdělována podle procenta hlasů získaných celou stranou)

- levice – socialistické sklony, pravice – konzervativnější skupiny (podpora majetných lidí)

- teorie přetíženého státu – sliby stále větších výhod a sluţeb, po volbách to nedokáţí

splnit, voliči ztrácejí důvěru

- politická participace žen – v Saudské Arábii dodnes nevolí ţeny na celonárodní úrovni,

hlasovací právo ţen však nepřineslo očekávanou rovnoprávnost, ţeny volí většinou

v niţším počtu neţ muţi, jsou o něco konzervativnější





Války a armády

- sociologie vojenské moci je důleţitou součástí politické sociologie

- aţ do 20. století omezené války (účastnila se jich jen malá část obyvatel, vojáci na bojišti

a civilisté ţijící poblíţ)

- 1. světová válka (1914 – 1918) – obrovský počet vojáků, totální válka, účast řady národů,

na bojištích velké procento muţské populace, mobilizace hospodářství pro vojenské

účely, bojovaly evropské země, Rusko, Japonsko, USA

- industrializace války – vyuţití průmyslových metod k výrobě a rozvoji zbraní, vznik armád

– vojenských organizací s byrokracií, vznik vojenských organizací masového charakteru,

tyto dvě okolnosti vedly k přechodu od omezené k totální válce

- 1945 – 1989 – závody ve zbrojení kvůli studené válce mezi USA a Sovětským svazem

- obchod se zbraněmi – předvším z průmyslových států do rozvojových zemí, vojenská

technika je nabízena komukoliv kdo na ni má prostředky

- rok 1977 se na zbraně vynakládala více neţ 1 miliarda dolarů denně, na konci 80. let to

byl dvojnásobek, v roce 1933 5% všech příjmů na světě

- po ukončení studené války klesly náklady na zbrojení v Rusku, postkomunistických

zemích, USA, VB a dalších evropských zemích, tím se však zvyšuje tlak na vývoz zbraní,

který by zbrojařům nahradil ztrátu domácích trhů

- rok 1994 – rozmístěno téměř 20 000 jaderných hlavic (USA, Rusko, VB, Francie, Čína,

Izrael, Indie, Pákistán), lze pochybovat o bezpečnosti jadrných zbraní v Rusku, stále více

zemí se je snaţí získat, hrozbu šíření skrývá i vyhořelé palivo z jaderných elektráren

- jaderné zbraně jsou ze strategického hlediska bezcennými – jediným důvodem je mít je

to, ţe je mají ti druzí

- snaţší a levnější je výroba chemických zbraní

- terorismus – otravný plyn v tokijském metru (1995), New York 11. září 2001, k terorismu

a válkám dnes vede nacionalismus, etnické spory, náboţenské spory, nerovnost mezi

chudými a bohatými (potencionální zdroje globálních konfliktů), ale mizí touha po

dobývání nových území

- konvergence – sbliţování různých typů industriálních společností v důsledku

modernizace a demokratizace na východě

- divergence – zvětšování rozdílů v technologickém a ekonomickém rozvoji obou skupin

- kompromis - obě strany něco obětují, jedno z nejhorších řešení, pokračují boje o moc,

přechodné řešení

- integrace – nejlepší řešení, dohoda, jedna strana druhou přesvědčí a ta je s výsledkem

srozuměna, nutná tolerance

Okruh 14 – Kolektivní chování a sociální hnutí. Revoluce. Sociální změna jako

společenský pohyb. Globální změny a ekologická krize.





První, druhý a třetí svět

- od 17 do počátku 20. století – kolonie, v některých oblastech se Evropané stali

většinovou populací (Severní Amerika, Austrálie, Nový Zéland)

- první svět – USA, Kanada, Japonsko, průmyslové státy Evropy

- kde převládalo původní obyvatelstvo, zaostalost – třetí svět (Indie, Nigéri, Alţírsko,

Brazílie, Peru, Venezuela …), malá industrializace, převáţně zemědělství

- druhý svět – tehdejší komunistické země, centrálně plánovaná ekonomika, minimum

soukromého majetku, ţádná konkurence, vláda jedné strany, kolektivní vlastnictví

- třetí svět – rozvojové státy, bývalé kolonie, prudký populační růst, překotná urbanizace,

bída, velké zadluţení, podvýţiva, nedostatek vzdělání, nízká délka ţivota, nekvalitní

bydlení, časté přírodní katastrofy, znevýhodnění ţen

- nově industrializované země – Brazilie, Mexiko, Jiţní Korea, Tchán-wan, Singapur,

HongKong, vysoké tempo ekonomického růstu, konzumní způsob ţivota společně

s přetrvávajícím tradičním způsobem





Moderní urbanismus

- tradiční města byla malá, většinou obehnána hradbami, méně privilegovaní ţili na

okrajích města, někteří bydleli vně hradeb, ale při útoku se do nich uchylovali

- náměstí byla malá a pojala jen část obyvatel

- pojem cesta do práce byl neznámý – jen kupci a vojáci pravidelně cestovali

- urbanizace – migrace lidí do měst, globální proces, do kterého je zapojen i třetí svět

- konurbace – shluky měst, rozsáhlé zastavěné oblasti

- megalopolis – město měst, severovýchodní pobřeţí USA, 700 km od Bostonu

k Washingtonu (40 miliónů lidí)

- rozvoj velkoměst – migrace lidí ze statků, vesnic a městeček, často mezinárodní migrace,

chudí Evropané migrovali do amerických měst (městské oblasti vznikaly téměř z ničeho –

Chicago), někteří město povaţovali za zdroj příleţitostí, jiní za kouřící peklo (otřesné

ţivotní podmínky chudiny, ponurá staveniště)

- urbanismus je součástí cíleně vytvářeného prostředí, které vzniká v důsledku rozšíření

průmyslového kapitalismu, i sociální ţivot na venkově se přibliţuje městskému

- města jsou umělá prostředí, která si lidé vytvořili sami, ani venkov však neuniká zásahům

moderní techniky

- suburbanizace – expanze vilových čtvrtí na předměstí, menší znečištění, niţší zločinnost,

satelitní městečka

- úpadek vnitřních měst – opotřebované budovy, roste zločinnost a nezaměstnanost, vyšší

sociální výdaje (policie, hasiči), lidé odcházejí, přicházejí etnické menšiny s malými

příjmy, hodně bezdomovců

- recyklace městských čtvrtí – renovace starých budov, nutné budování města s lidskou

dimenzí, coţ nejsou ani kancelářské budovy, ani nákupní střediska





Teorie urbanismu (Chicagská škola)

1) ekologie města

– města nerostou nahodile, ale reagují na příznivé podmínky okolního prostředí (podél řek,

v úrodných níţinách, na křiţovatkách obchodních cest)

– město vybírá z celé populace jedince nejlépe uzpůsobené k ţivotu v určité oblasti

– ekosystém města je rozdělen na jednotlivé části, pokud dojde k invazi nového druhu,

poruší se rovnováha

– přistěhovalci se stávají nástupci v centrální oblasti, původní obyvatelé se stěhují na

okraje

– v centru kolem míst vhodných pro dopravu surovin roste hodnota půdy a ceny domů,

v centru začíná převaţovat obchod a zábava, bohatí se stěhují na předměstí, v centru

zůstávají chudí v chátrajících domech, začínají se tam stěhovat etnické menšiny

(původní lidé více odcházejí)

– teorie je odvozena z amerických měst, Evropa této teorii neodpovídá

2) urbanismus jako způsob ţivota

- město není jen obydlím a pracovištěm, ale řídícím střediskem

- velký počet lidí ve vzájemné blízkosti, aniţ by se znali

- rychlejší tempo ţivota, zánik tradičních vazeb, neosobní prostředí

- kritika díky přehnanému líčení neosobnosti – ve městech existují komunity, kde je

dostatek osobních kontaktů, často je problém získat si přátele na venkově

- tato teorie také vychází z amerických měst





Urbanismus a sociální hnutí

- Castells, struktura města je vyjádřením celospolečenských procesů, součást vývoje

hromadné spotřeby (školy, sluţby, zábavné podniky)

- moc mají velké firmy (banky, pojišťovny), záleţí, kde co zřídí

- také vláda zasahuje – silnice, obecní byty …

- fyzická podoba měst je výsledkem interakce mezi trţními silami a vládní mocí

- důraz na úsilí chudších skupin o změnu vlastních ţivotních podmínek

- vznik řady sociálních hnutí – za lepší bydlení, zeleň, parky, proti znečištění

Urbanizace třetího světa

- ve městech jsou lepší pracovní příleţitosti, někteří odcházejí jen na přechodnou dobu

- bydlí v narychlo postavených chatrčích, zalidňují okraj měst, často bez osobního

vlastnictví, mnoho svépomocných organizací

- velmi špatné ţivotní podmínky – bez tekoucí vody, elektřiny, v malém prostoru hodně lidí,

případně rodin, špatné ovzduší, vysoká porodnost, nezaměstnanost, sociální dávky





Revoluce

- masové sociální hnutí velkého počtu lidí vedoucí k procesu základních reforem nebo

změn za hrozby nebo pouţítí násilí ze strany účastníků (předchozí moc by se bez hrozby

nebo pouţití násilí nevzdala)

- nová moc musí být schopna dosáhnout alespoň části cílů, které si určila

- pravděpodobnost revoluce se zvyšuje, je-li země ve válce, nespokojenost v ozbrojených

silách napomáhá povstalcům

- americká (1776), francouzská (1789), ruská (1917) – boj za ideály svobody, občanství a

rovnosti, sociální reformy

- většina revolucí ve 20. století proběhla v málo rozvinutých zemích díky neutěšeným

podmínkám běţných občanů





Teorie revoluce

1) Karl Marx – periodické třídní konflikty přerůstají v revoluce, konflikty vyplývají z

neřešitelných rozporů mezi ekonomickou strukturou, sociálními vztahy a politickým

systémem, průmysl by měl patřit celé společnosti, kapitalismus vytváří ostrý předěl mezi

chudými a průmyslníky – nevyhnutelný konflikt, pokud se dominantní síla brání změnám,

je zapotřebí pouţití násilí

2) James Davies – trvalá bída a deprivace z lidí revolucionáře nedělá, lidé spíše rezignují,

sociálním protestům a revolucím předchází částečné zlepšení podmínek – kdyţ pak

vývoj stagnuje, lidé chtějí pokračovat v nesplněných očekáváních, k protestům nevede

zbídačení, ale relativní deprivace mezi skutečností a očekávaným zlepšením

3) Tillyho teorie protestu – 4 hlavní znaky kolektivní akce usilující o svrţení vlády –

organizace (od spontánní tvorby davu aţ po revolucionářské buňky), mobilizace (získání

hromadných prostředků, politické podpory či zbraní), společné zájmy účastníků (cíl i

ztráta, jakou riskují), příleţitost (vhodné okolnosti, osoba vůdce)

kolektivní akce – společné prosazování sdílených zájmů, demostrace, masové pochody,

shromáţdění, pouliční bouře, povstalecká hnutí, davové jednání

kolektivní násilí – obvykle přerůstá z původně nenásilních akcí, přechod k násilí závisí

především na reakci dosavadní moci, více úmrtí však mívají na svědomí represivní

sloţky neţ povstalci, ti způsobují větší škodu na majetku





Kolektivní chování

- relativně spontánní, neinstucionalizované chování větší skupiny osob, které reagují na

neobvyklou, nejasnou, nepředvídatelnou či neznámou situaci

- Lofland – 3 dimenze – dominantní emoce (strach, radost, nenávist), organizační forma

(dav, masa, sociální hnutí), emocionální intenzita (dav má větší emocionální potenciál

neţ masa)



Sociální hnutí

- kolektivní snaha o prosazení společného zájmu nebo dosaţení společného cíle

prostřednictvím kolektivní akce mimo sféru etablovaných institucí

- některá jsou v souladu s platnými zákony, jiná v ilegalitě

- původní sociální hnutí – Armáda spásy (dnes organizace)

- transformační hnutí – usiluje o dalekostáhlé, transformační a někdy násilné změny

(radikální náboţenská hnutí, chiliasté)

- reformní hnutí – usilují o změnu pouze u některých aspektů (nerovnosti, nespravedlnosti,

hnutí za zákaz potratů)

- spasitelská hnutí – chtějí lidi spasit před zkaţeným způsobem ţivota

- nápravná hnutí – usilují o nápravu konkrétních nedostatků jedince (anonymní alkoholici)





Feminismus (feministická hnutí)

- výrazný vliv měly revoluce v 18. století

- vytvoření několika ţenských klubů inspirovaných ideály svobody a rovnosti, poţadavek

rovného práva na vzdělání, zaměstnání a účast ve vládě

- Marie Gouzeová – první feministka, 2. polovina 18. století, Deklarace ţenských práv –

právo na svobodné a rovné občanství, v roce 1793 upálena, protoţe zapomněla na

ţenské ctnosti

- 19. století – rozvoj především v USA, spolupráce se skupinami usilujícími o zrušení

otroctví, ţeny neměly právo volit a nemohly se podílet na politickém nátlaku

- rok 1848 – Prohlášení citů – ţeny a muţi jsou si rovni, obsahem byla řada křivd

- po zrušení otroctví dostali volební právo pouze muţi

- rok 1866 – petice 1500 ţen, předloţená britskému parlamentu – poţadavek hlasovacího

práva, začalo se jim říkat sufraţetky, aţ do konce 19. století posílaly pravidelně do

parlamentu petice ţádající rozšíření hlasovacího práva, časté pochody a pouliční

demonstrace

- po roce 1920 bylo dosaţeno volebního práva ţen

- nový rozvoj v 60. letech – práva ţen i v rozvojových zemích, začátek pod vlivem hnutí za

občanská práva černochů a studentského radikalismu

- zakládání vlastních nezávislých organizací – otázka práva na potrat, otázka rovodu,

snaha být slyšet, snaha o rovnoprávnost





Sociální změna jako společenský pohyb

- výskyt nového prvku v kultuře, neobvyklé vyústění nějakého procesu, vznik nebo zánik

určitého útvaru

- příčiny – změny v ţivotním prostředí, vyčerpanost zdrojů, populační vývoj, kulturní

inovace, objevy, vynálezy, technologie, jednání aktérů (Hitler, Gándhí) ...

- ke změnám přispívají – fyzické vlivy (klima, fauna, flora, řeky, hory, pouště, vliv

přírodního prostředí na sociální změny není příliš velký, lidé jsou schopni se přizpůsobit),

politické vlivy (způsob politické organizace – náčelní, král, vláda, politická síla, tyto vlivy

velmi ovlivňují vývoj), kulturní vlivy (působení náboţenství, způsoby komunikace, věda),

ekonomické vlivy (akumulace bohatství, změny v technologiích, globální charakter výroby

a spotřeby)

- preindustriální společnosti – 1) lovci, sběrači – lov, rybaření, sběr rostlin, minimum

majetku, 2) pastevci – v oblastech, kde nefunguje zemědělství, častá migrace, větší

komunity, věnují se obchodu i válčení, 3) zemědělci – stálejší přísun potravy, větší

komunity, ţijí usedle, více majetku, osady s obchodními a politickými vazbami, méně

násilné neţ pastevci

- tradiční společnosti - systém dělby práce, rozdělení společnosti na aristokracii a zbytek

obyvatelstva, otrokářství, obchod, dobyvačné války, mechanizace války, rozvoj měst (od

6. tisíciletí), první civilizace – znali písmo, vědu a umění (Čína, kolem 200 před n. l.),

většina tradičních států byla říšemi, podmanily si a začlenily jiné národy

- průmyslové společnosti - industrializace – nástup strojní výroby, pouţití páry, elektřiny

(neţivých zdrojů), 18. století průmyslová revoluce, lidé se ze zemědělství přesouvají do

továren či úřadů, z venkova se stěhují do měst (urbanizace)





Ekologická krize

- záchrana ţivotního prostředí bude znamenat technologické a sociální změny

- přírodní katastrofa má začátek a konec, civilizační katastrofy jsou plíţivé a vedou

k permanentnímu znepokojení a úzkosti

- naše planeta nedisponuje takovými zdroji, aby všichni lidé mohli mít takovou ţivotní

úroveň, jakou dnes v průmyslových zemích povaţujeme za samozřejmou

- někteří autoři tvrdí, ţe globální ekologické katastrofě lze zabránit jen tehdy, pokud se

obyvatelé bohatých zemí postaví proti konzumní orientaci a vrátí se ke skromnějšímu

ţivotnímu stylu





Globální změny

- globalizace - sloţité ekonomické vazby napříč celým světem, rostoucí vzájemná

závislost lidí, větší výběr zboţí, problém ekologické devastace, ochrana před rozsáhlými

vojenskými konflikty

- náš svět je daleko lidnatější neţ dříve, globální problémy se zdvojnásobují

- v současnosti hrozí světu ekonomická a ekologická katastrofa

- stav ţivotního prostředí se od 60. let povaţuje za velmi nepříznivý a navíc se zhoršující,

hovoří se o devastaci a degradaci ţivotního prostředí, o ekologické krizi

Okruh 15 – Sociologický výzkum, jeho moţnosti a omezení. Základní techniky

sběru sociologických dat, jejich přednosti a nedostatky. Jak rozumět

výsledkům sociologických výzkumů.





Sociologický výzkum

- systematické vyšetřování, popisování, analýzu a výklad společenských jevů zaloţené na

sběru informací o existující společnosti

- ve 20. letech 20. století – odklon od velkých obecných teorií, vzniká empirická sociologie

- cílem empirických výzkumů je získávat údaje o sociálních jevech, třídit je, hodnotit a

zobecňovat prostupem induktivního myšlení

- platnost výsledků je jen ve zkoumaném prostředí a čase (nelze generalizovat nad)

- výsledky mohou být zpochybnitelné, nelze zajistit naprostou kontrolu nad proměnnými

- rozdělení – kvalitativní výzkum (induktivní logika – pozorování, sběr dat, hledání

pravidelností existujících v těchto datech, význam dat, formulace předběţných závěrů,

nově formulované hypotézy či nové teorie, výzkumník neovlivňuje respondenta,

nezasahuje do reality, redukce – mnoho informací o velmi malém počtu jedinců, nelze

zobecňovat a není reprezentativní, hloubkový rozhovor, rozhovor s participanti, fokusní

skupiny, obrázkové metody, výzkum osobních dokumentů = reanalýza), kvantitativní

výzkum (deduktivní logika – problém, převedení do hypotéz, sběr dat, testování hypotéz,

jejich zamítnutí či přijetí, standardizované metody, vyjadřuje předvším názor výzkumníka,

výzkum umí přijít jen na to, co předem znám, výzkmník určuje, jak výzkum dopadne,

redukce – omezený rozsah informace, silná redukce počtu proměnných a počtu

sledovaných vztahů mezi těmito jevy, generalizace na populaci je snadná)





Omezení sociologického výzkumu

1) redukce informace

- redukce počtu pozorovaných proměnných (nelze úplně odstranit, pouze minimalizovat

výběrem nejdůleţitějších proměnných)

- redukce počtu analyzovaných vztahů mezi jevy

- redukce na vzorek (neznáme přesně rozloţení v základní skupině, nevybereme

odpovídající vzorek, nereprezentativnost, v ČR 1400 osob)

- redukce časového úseku na bod (jevy se neustále mění, ale mi je zkoumáme, jako by se

neměnily a byly stabilní)

2) typy zkreslení

- nepravá korelace (vyjde vztah mezi proměnnými, které nemají ţádnou souvislost)

- vývjová sekvence (proměnná A ovlivňuje proměnnou B, usuzujeme, ţe pokud se

vyskytne A, následuje B)

- chybějící prostřední člen (vyjde vztah mezi A, B, ale chybí C – důleţitá proměnná)

- dvojí příčina (jedna proměnná je ovlivněna více proměnnými, ale mi je nezaznamenáme)





Validita

- zda metoda či technika měří, co má, musí být co nejvyšší

Reliabilita

- takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se stav

pozorovaného vzorku nezměnil





Metodologické zásady

- sociolog se musí odprostit od předsudků, které brání objektivnímu pohledu na skutečnost

(překáţkou objektivního poznání jsou subjektivní hodnotící momenty – odproštění od

politických záměrů a jakéhokoliv omezení)

- jednotlivé společenské jevy spolu souvisejí, nesmějí být tedy zkoumány odděleně

- lidé nereagují a nejednají ve stejných situacích stejným způsobem (přihlíţek k minulosti,

psychické povaze)

- objektivního obrazu skutečnosti lez dosáhnout pouze opatřením, co největšího mnoţství

empirického materiálu





Fáze sociologického výzkumu

1) výzkumný problém (výběr tématu)

- úvodní projekt – návrh jak bude výzkum vypadat, ujasnění si určitých věcí, zjištnění

financí, připravení si metodologie

- harmonogram, pilotní studie (zda se informace, které potřebujeme vyskytují a zda je

můţeme získat), předvýzkum

2) posouzení dostupných výsledků (přehled dostupné literatury)

- seznámení s pracemi jiných sociologů, seznámení s jiţ provedenými výzkumy

3) upřesnění předmětu výzkumu (formulace hypotézy)

- jasná formulace předmětu výzkumu, cílů, objektu, vyvození konkrétní hypotézy

4) design výzkumu (volba metody, výzkumné strategie)

- jak budeme shromaţďovat potřebný materiál – metodologie

5) provedení výzkumu (sběr a zaznamenání dat)

6) interpretace výsledků (co z výsledků plyne)

- vyvození závěrů ze získaných dat a jejich uvedení zpět do vztahu s předmětem výzkumu

7) prezentace závěrů (zveřejnění)

- výzkumná zpráva popisující charakter výzkumu a zdůvodňující všechny závěry, výsledky

vedou k diskuzi, coţ můţe být zahájením k dalším výzkumům





Základní techniky sběru sociologických dat

1) neagresivní (nevyvolávající reakci)

- sekundární analýza

- pozorování (zúčastněné/nezúčastněné)

- obsahová analýza textů

- studium dokumentů

2) agresivní (zkoumaný ví, ţe je předmětem výzkumu)

- rozhovor

- anketa

- dotazník

- telefonický dotaz

- sociometrické techniky

- sémantický diferenciál (zaloţen na existenci slov s protikladným nebo záporným

významem – ošklivý, krásný, černý, bílý)





Práce v terénu (zúčastněné pozorování)

- pracovník ţije ve skupině nebo komunitě a někdy se i přímo účastní jejich aktivit, jeho

přítomnost a činnost musí být ostatním vysvětlena (získání důvěry a spolupráce členů)

- bohatší informace o sociálním ţivotě neţ z ostatních metod, jediná pouţitelná metoda při

studiu skupin, jejichţ kultura je vnějším pozorovatelům zcela neznámá

- pouţívá se v antropologii, umoţňuje pruţně měnit strategii a přizpůsobit se vznikajícím

problémům

- ale umoţňuje zkoumat pouze malé skupiny či komunity, výsledky lze pouţít jen pro ně

- nebezpečím je přílišná identifikace se skupinou (ztráta potřebného nadhledu)

- úplný pozorovatel, pozorovatel jako participant, participant jako pozorovatel, úplný

participant





Přehledová studie

- rozesílají se dotazníky nebo se přímo kladou otázky vybrané skupině lidí

- podává méně podrobné informace, ale umoţňuje jejich širší aplikaci

a) dotazník – rozdání, rozeslání, levná metoda, časově méně náročná, anonymní, bez

ovlivnění tazatelem, lepší pro výzkum malého prostoru (škola, firma), ale malá návratnost

(lze zlepšit odměnou, ale mizí anonymita, zainteresování respondentů průvodním dopisem,

rozdávané dotazníky mají vyšší návratnost, ale je to draţší a klesá anonymita),

nereprezentativnost vzorku, zkreslení lidí, které to zajímá, odpovídají i jiní členové

domácnosti

- dotazník se standardizovaným souborem otázek – lze vybrat pouze některou ze

stanovených odpovědí, snadná statistika, ale neumoţňuje detailní názorové či slovní

vyjádření, informace jsou tedy omezené

- dotazník s otevřenými otázkami – dávají respondentovi moţnost vyjádřit názory

vlastními slovy, flexibilnější, bohatší informace, ale obtíţná srovnatelnost odpovědí

- musíme pečlivě formulovat otázky, vyvarovat se zavádějícím otázkám, musí být co

nejjednodušší, zamezit dvojznačným odpovědím, všechny otázky musí být srozumitelné

b) rozhovor – kontakt tazatele a respondenta, určené role, projevuje se však přítomnost

tazatele, obtíţné je porovnávání výsledků

- standardizovaný rozhovor – předem připravený, uzavřené otázky, tazatel vyplňuje

dotazník místo respondenta, reprezentativnější, ale chybí anonymita, draţší (udrţování

tazatelské sítě), odpovědi se dobře srovnávají

- nestandardizovaný rozhovor – blíţí se přirozené komunikaci, tazatel přizpůsobuje

průběh situaci, obtíţná zpracovatelnost výsledků

- polostandardizovaný rozhovor – předem stanoven jen v některých částech,

předpoklad, ţe lze získat stejnou informaci pomocí různých otázek

- strukturovaný rozhovor, hloubkový rozhovor, individuální a hromadný rozhovor





Anketa

- nezajímá nás vzorek, náhodný sběr dat (na ulici, v obchodním domě)

- forma dotazníku i pomocí tazatelů, samovýběr - nereprezentativnost

- musí být krátká a nejedná se o výkum, ale „sondu“, doplňující technika





Výzkum dokumentů

- kvantitativní metoda, systematické zkoumání tištěných nebo psaných materiálů

- často pouţíván jako doplňující metoda (terénní výzkumy, názorové průzkumy)

- materiály jsou do hloubky a poskytují údaje o velkém počtu osob, ale řešitel je závislý na

tom, jaké materiály existují

- pouţívají se veřejné i soukromé materiály, badatel musí zhodnotit jejich autenticitu

- následná analýza souboru dat – odnoţ výzkumu dokumentů





Experimenty

- pokus slouţící k prověření vlivu jedné nebo více proměnných na ostatní proměnné v

rámci uměle vytvořených podmínek

- výzkumník můţe kontrolovat vliv určitých proměnných a pokusy mohou být snadno

opakovány, ale řada aspektů společenského ţivota nelze přenést do laboratoře,

odpovědi mohou být ovlivněny experimentální situací





Obsahová analýza

- určování a hodnocení specifických charakteristik textů zaznamenáváním určitých

obsahových jednotek a systematického měření fregvence a počtu těchto jednotek v

jednotlivých fragmentech textu nebo v celém zkoumaném textu

- převázně k analýze obsahu materiálů z prostředků masové komunikace

- musíme mít dostatečné mnoţství materiálu





Sociometrie

- neanonymní dotazník nebo rozhovor zaměřený na zjištění vzájemných mezilidských

vztahů v malých společenských skupinách

- postup vychází ze sdělení preferenční volby určitých členů skupiny podle stanovené

charakteristiky

- jednoduchá metoda na získání dat, ale těţce se zpracovávají výsledky

- sociometrický test je provázen analýzou dokumentů vztahujících se ke skupině, rozhovor

s odborníkem

- doporučuje se jako součást jiné dotazníkové metody





Škálování

- metoda k měření postojů (jediná metoda) k čemukoliv vyţaduje dlouhou přípravu

- časté pouţítí k měření rasismu

- dnes pouţíváme téměř nestandardizované škály, tzv. pseudoškály

- pomocí určitých výroků můţeme vyplnit určítý prostor, který vyjadřuje vztah k určité

záleţitosti





Jak rozumět výsledkům sociologických výzkumů

- kvalitativní výzkum nám pomáhá rozumět pozorované realitě

- kvantitativní výzkum testuje validitu tohoto porozumění

- vţdy zkoumáme jen výseč společnosti a ještě za určitých podmínek při neznalosti všech

souvztaţností

- obtíţné je vyvození závěrů ze získaných materiálů a tyto závěry uvést zpět do vztahu s

předmětem výzkumu

- mnohé výzkumy nevedou k jednoznačným závěrům