Your Federal Quarterly Tax Payments are due April 15th Get Help Now >>

vynalezy by P8U358

VIEWS: 312 PAGES: 156

									                                        Aspirin
Kdyţ se řekne vrba (salix), vybaví se mnohému velikonoční pomlázka nebo některý z
proutěných výrobků. Avšak naši předkové pro ni měli i jiné pouţití. Jiţ antika (Hippokratés,
Plinius Starší) znala její léčebné účinky, a proto pouţívala kůry, listů a mízy z vrby pro
přípravu různých léků, především proti horečce a bolestem. Tyto léky se s úspěchem
předepisovaly po staletí, pouze na základě praktických zkušeností.

Teprve v 19. století - v souvislosti s rozvojem chemie - byl objeven i důvod těchto účinků:
podařilo se izolovat nejprve salicin a později i kyselinu salicylovou. A právě kyselina
salicylová je ona látka, která působí proti horečce a bolestem. Ukázalo se však, ţe na druhé
straně má negativní účinek na sliznici, který můţe vést aţ k popáleninám, zejména sliznice
ţaludku.

V roce 1853 se mladému francouzskému chemikovi Charlesu Frederiku Gerhardtu
podařilo v laboratorních podmínkách acetilací obou výše uvedených látek připravit kyselinu
acetylsalicylovou. Tento objev však nebyl farmaceuticky vyuţit.




                                Felix Hoffmann, "otec" aspirinu.

Hlavní zásluhy tak bezesporu patří německému chemikovi Felixu Hoffmannovi. V srpnu
roku 1897 - kdyţ hledal lék na revmatické onemocnění svého otce - objevil nový postup
výroby kyseliny acetylsalicylové, který mohl být vyuţíván v průmyslovém měřítku a který
vedl k získání čistého a stabilního produktu. Po provedených klinických zkouškách byla
rychle prokázána přednost této kyseliny před kyselinou salicylovou. Takţe jiţ 1. února 1899
mohla německá firma Bayer, v jejímţ farmaceutickém oddělení Hoffmann pracoval, uvést na
trh svůj nový výrobek, který si hned 6. března téhoţ roku nechala zanést do obchodního
rejstříku pod značkou ―Aspirin” (zkratkové slovo z acetyl-spirsalic-acidin).
                                 Práškový aspitin v typické lékovce.

Aspirin se vydal dobýt svět. Z počátku byl prodáván ve formě prášku v charakteristických
lékovkách, ale velmi rychle, přibliţně kolem roku 1904, byla zahájena jeho distribuce ve
formě známých bílých tabletek, které umoţňují přesnější dávkování.




             Aspirin byl prvním lékem prodávaným ve formě tabletek rozpustných ve vodě
                     (převzato ze stránky http://www.bayerus.com/aspirin/index.html)

Ihned po uvedení na trh zaznamenal aspirin obrovský úspěch a začal být nazýván zázračným
nebo také univerzálním lékem. Byl pouţíván při léčení mnoha nemocí od chřipky přes
migrénu, bolesti zubů aţ po revmatizmus a artrózu.

I přes některé negativní vlastnosti je dnes rozšíření a spotřeba aspirinu ve světě udivující. Patří
mezi 10 nejrozšířenějších léků. V roce 1969 absolvoval i cestu na Měsíc na palubě vesmírné
rakety Apollo 11. Vyrábí se v 70 zemích světa. Celosvětová spotřeba je odhadována na 45
000 tun, coţ reprezentuje nepředstavitelné mnoţství 11 000 000 000 tabletek.

Za vysvětlení mechanizmu působení aspirinu vděčíme především anglickému lékaři Johnu
Vaneovi, laureátu Nobelovy ceny roku 1982. Tu získal právě za odhalení účinků aspirinu.

Bylo uţ uvedeno, ţe aspirin je vynikajícím pomocníkem při teplotách, bolestech hlavy a při
migrénách. Preventivně se doporučuje i proti kardiovaskulárním onemocněním a cévním
mozkovým příhodám. Podle některých vědců se při dávkování 75 – 325 mg denně sniţuje
riziko srdečního a mozkového infarktu aţ o 25 %. Aspirin je doporučován dokonce jako
prevence rakoviny tlustého střeva, kde se podle studií sniţuje úmrtnost o 40 %.
Kaţdým rokem je napsáno kolem 3 500 studií o pouţití aspirinu a výzkumy v této oblasti dále
pokračují. Je zřejmé, ţe při svých 100 letech je stále ještě mladíkem.


                                     Automobil
Prehistorie automobilu začíná u Francouze Nicholas-Josefa Cugnota, který dal podle svých
nákresů roku 1769 postavit v Paříţi vůz o 3 kolech hnaný parou. Podle vynálezce měl slouţit
k dopravě děl a munice. Měl dvouválcový parní stroj s poměrně malým kotlem, takţe vţdy po
čtvrt hodině jízdy musel vţdy počkat aţ se v kotli vyvine dostatek páry o potřebném tlaku.
Přesto byl tento vůz velmi obdivován a tak vynálezce o rok později postavil druhý vůz. Jezdil
sice jen rychlostí 3 km/hod., měl však takovou sílu, ţe dokázal prorazit i cihlovou zeď. To se
vozu i vynálezci stalo osudným. Zatímco vůz byl od té doby jen veřejně vystavován, sám
vynálezce zemřel celkem zapomenut.




                    Cugnotův parní vůz (1770) a Trevithickův parní kočár (1801)

Započaté dílo však jeho smrtí neskončilo. Ještě za jeho ţivota, roku 1801, jezdil v Anglii vůz
hnaný parou, jehoţ konstruktérem byl Richard Trevithick. Jeho vůz měl dokonce jakousi
primitivní převodovou skříň. Vůz to byl na svou dobu znamenitý, ale štěstí svému vynálezci
nepřinesl. Zanechal po sobě dluh a i na jeho pohřeb bylo nutno uspořádat sbírku . . .

Mnoho štěstí neměl ani parní vůz Čecha Josefa Boţka. Tento geniální mechanik se po
úspěšných zkouškách zmenšeného modelu pustil ve svých 32 letech do stavby velkého
parního vozu pro 3 osoby. Boţek ho předváděl při veřejné produkci ve Stromovce v Praze 17.
září 1815, ale lidé se na něj dívali jen jako na velkou hračku.




                                   Boţkův parní vůz z roku 1815

Vypočítávat zde všechny následující konstrukce není moţné. Vţdyť jen v Anglii jich bylo
více neţ padesát a kaţdá z nich měla svou historii. K těm smutnějším patřil vůz Scotta
Russela. 29. července 1834 mu vybouchl kotel a zabil několik lidí: byla to první
automobilová katastrofa na světě. Navíc poslouţila přívrţencům ţeleznice k odsouzení
parních vozů, i kdyţ principiálně totéţ se mohlo přihodit i u lokomotivy.

Teprve roku 1873 se objevil - tentokrát ve Francii - spolehlivý a dobře ovladatelný parní vůz.
Jeho konstruktérem byl majitel slévárny zvonů Amédée Bollée. Jeho silniční lokomotiva se
jmenovala ―L‘Obéissante‖ - ―Poslušná‖. Byla dvanáctimístná, kotel byl umístěn vzadu a
řízení (volantem!) vpředu. Kdyţ s ním Bollée roku 1875 přijel do Paříţe, způsobil ohromný
rozruch a nadšení. Po tomto úspěchu následovala stavba dalšího vozu, tentokrát otevřeného
kočáru ―La Manchelle‖, který se mohl pochlubit tehdy neuvěřitelnou rychlostí 35 km/hod. I
tento vůz měl úspěch a tak se Bollée rozhodl , ţe bude parní vozy vyrábět. Vyráběl vozy pro
ministerstvo války i pro nadšence a propagátory jízdy na ―vozech bez koní‖.

Tyto nadšence však přece jen nemohl parní vůz uspokojit. Měli představu o lehkém voze pro
rychlou silniční dopravu. Tyto představy vůz na páru, váţící 3 - 4 tuny, nemohl nikdy splnit.
Řešením byl motor benzínový (nebo elektrický).

Existence výbušného (benzínového) motoru je spojena se jménem Francouze Etiene Lenoira,
který jiţ roku 1859 získal patent na motor ―pracující na základě roztahování zápalného
plynu‖. V září roku 1863 sestrojil vůz hnaný tímto motorem, který však příliš neuspokojil,
takţe od dalších pokusů bylo upuštěno. Zásluha o konstrukci prvního skutečně pouţitelného
výbušného motoru pro motorová vozidla náleţí Gottliebu Daimlerovi a Karlu Benzovi, kteří
sestrojili motor v podstatě jiţ v té formě, jak jej známe dnes.




            Gottlieb Daimler (vzadu) se svým motorovým kočárem a Benzův tříkolový vůz.

Gottlieb Daimler vyzkoušel svůj motor nejdříve na motocyklu. Kdyţ ho pokusy uspokojily,
dal zamontovat roku 1886 motor do kočáru. Tento první ―automobil‖ dosahoval rychlosti 18
km/hod. a měl dokonce i rychlostní skříň se dvěma rychlostmi a třecí spojku. Ve stejném roce
zkonstruoval vozidlo poháněné výbušným motorem jeho krajan Karl Friedrich Benz. Jeho
tříkolový vůz dosahoval rychlosti 15 km/hod. Na rozdíl od Daimlerových motorů, Benzovy
motory měly zásadně vodorovné uspořádání válců. Oba konkurenti se později (roku 1926)
spojili a vytvořili velkou automobilku Daimler-Benz. S Benzovým jménem se dodnes
setkáváme ve slově benzín a u vozů značky Mercedes-Benz (po dceři Mercedes).
                                 Renault "coupé" z roku 1899.

.Motory byly na světě a začalo tak přibývat i výrobců automobilů. Ve Francii to byl A.
Peugeot, který vyrábí automobily od roku 1891 (předtím vyráběl parní tříkolky) a bratři
Louis a Marcel Renaultové, kteří roku 1898 sestrojili miniaturní čtyřkolový vozíček
s motorem vpředu (!) a o rok později postavili dokonce první vozík s uzavřenou karosérií
(―coupé‖). V témţe roce (1899) ve zakládán v severoitalském Turíně FIAT (Fabbrica Italiana
Automobili Torino), jeden z později největších koncernů tohoto druhu v Evropě. Italského
původu je i francouzský automobilový konstruktér Ettore Bugatti (původně sochař!), který
zkonstruoval svůj první automobil v roce 1898 a v roce 1921 zakládá továrnu a vozy zn.
Bugatti. Jejich sláva vyvrcholila v prvním a druhém desetiletí po první světové válce, kdy
elegantní, malé bugattky vítězily ve všech rychlostních závodech v celé Evropě.




                              Osmiválec Bugatti 43/44 z roku 1929.

S rozvojem anglického automobilového průmyslu je navţdy spjato jméno Charlese Stewarta
Rollse, automobilového závodníka (jeho absolutní rychlostní rekord v roce 1902 činil
neuvěřitelných 101,7 km/hod.) spoluzakladatele (společně s F. H. Roycem) světoznámé
automobilky Rollse-Royce (1906). Tento nadšený sportovec postavil roku 1903 po několika
pokusech dvousedadlový vůz se všemi tehdejšími technickými vymoţenostmi. Ač tento vůz
nebyl nijak levný, získal si brzy velikou oblibu svou spolehlivostí. Od roku 1910 stavěla tato
továrna výhradně luxusní vozy, pověstné kvalitou a trvanlivostí ale také vysokou cenou.
                                            Rolls-Royce 1963
           (převzato ze stránky http://www.takimage.com/retromobile/ima-retro/rolls-royce.jpg)

Netušený rozvoj automobilismu ve Spojených státech nesl sebou bezohledně ostrý
konkurenční boj jednotlivých továren a nezřízeně divokou reklamu, mnohdy velice vzdálenou
skutečnosti. Docházelo i k takovým výstřelkům. ţe továrny jednoho dne vznikly a za několik
měsíců zase zanikly nebo vyrobila pouze 10 vozů a pak zahájila výrobu třeba kuchyňských
hrnců.




                                           Slavný Ford model T
              (převzato ze stránky http://www.cat.cc.md.us/techstud/auto/FordHistory.html)

Systematickou výrobu automobilů zahájil teprve syn farmáře, Henry Ford. Vyučil se
strojníkem a nějakou dobu pracoval jako hodinář. Hodinářem se však nestal. Roku 1893
postavil primitivní vozík s výbušným motorem a s dvourychlostní převodovkou. Nacestoval
v něm kolem 1500 km. Později postavil další automobily aţ v roce 1903 zaloţil společnost
Ford Motor Company. O 3 roky později začal vyrábět první poměrně levné vozy a v roce
1908 uvedl na trh za 825 dolarů známý model T - ―Plechovou Lízinku‖. Vozy šly dobře na
odbyt. Do roku 1927 jich bylo ve více verzích vyrobeno 15 miliónů. Společnost tak přerostla
v mamutí podnik. Zvláštností Fordových závodů byla do té doby neznámá pásová výroba:
automobily se posouvaly na dopravníku montáţní halou a kaţdý dělník vykonával přesně
určený pracovní úkon. Ford tak mohl zaměstnávat levné, nevyučené pracovní síly.
                                 Dvouválcová T 11 z roku 1924.

První automobilkou na území České republiky byla Tatra, tehdy nazývána ―Nesseldorfer
Wagenbaufabrik‖ - ―Kopřivnická vagónka‖. Prvním automobilem, který vyrobila, byl
―President‖ (1894) a nápadně se podobal kočáru. I kyţ tento vůz nebyl ani v době svého
vzniku ţádným technickým zázrakem, přece vykonal bez defektu cestu z Kopřivnioce do
Vídně za 14,5 hodiny. Roku 1898 zde byl vyroben první nákladní automobil. Od roku 1906 se
kopřivnická továrna věnovala stavbě vozů čtyřválcových a roku 1910 vyšel z jejich dílen vůz
šestiválcový. Roku 1914 byl dán na trh vůz, který jiţ měl brzdy na všechna 4 kola, coţ v té
době byla pozoruhodná novinka. V roce 1923 automobilka začívá vyrábět lidový vůz Tatra
11, se vzduchem chlazeným dvouválcovým motorem konstruovaným ing. Hansem
Ledwinkou.




                       Legendární T 58 na začátku cesty kolem světa (1947).

Do historie automobilizmu se také zapsala česká továrna Laurin a Klement. Výrobu
automobilů zahájila roku 1905 lehkým dvouválcem. Do té doby se zabývaly výrobou
motocyklů. Ještě téhoţ roku následoval čtyřválcový vůz z cestovní čtyřsedadlovou karosérií a
roku 1907 postavila tato továrna osmiválcový vůz s válci v řadě, který byl jedním z prvních
v Evropě. V roce 1925 kupují automobilku Škodovy závody v Plzni.
                            Dvouválcový Laurin & Klement z roku 1905.

Tato stránka nesleduje vývoj automobilů aţ do dnešních dnů. Chtěla jen upozornit na jména a
konstrukce, které měly v tomto vývoji rozhodující význam v prvním rozmachu světového
motorizmu. Většina zlepšení, která jsou pokládána za vymoţenosti posledního období, byla
jiţ tehdy známa, i kdyţ nebyla všeobecně zavedena. Např. o brzdách na všechna 4 kola
kopřivnické Tatry uţ byla zmínka. Pohon na všechna 4 kola byl vyzkoušen u nákadního vozu
"Panhard-Levassor" dávno před rokem 1914. Ani přední náhon není nový, neboť ho jiţ měl
závodní vůz "Christie" v roce 1905. Byla známa také automatická spojka i pruţení
spirálovými pruţinami.




                              Škoda Favorit (1938) a Škoda Octavia (1959)
              (převzato ze stránky http://www.skoda-auto.cz/company/museum/default.asp)



                                         Baterka
Historie vynálezu baterky, přenosného zdroje elektrického světla, spadá do samého konce 19.
století. Společnost, ve které začal zrod baterky, se jmenovala American Eveready Battery
Company a jejím vlastníkem byl Joshua Lionel Cowen. Joshua byl posedlý vynalézáním, i
kdyţ jeho vynálezy často skončily jinak, neţ si představoval. Tak např. vymyslel prášek, který
se zapálil a světlo, které přitom vydával, se mělo vyuţít při fotograsfování, tak, jak to tehdy
bylo běţné. Vynález skončil nezdarem, nicméně námořnictvo Spojených států vynález
koupilo a pouţívalo prášek na podmořské exploze.
Později přišel s myšlenkou dekorativního osvětlení květin v květníku: ocelovou trubku se
ţárovkou a baterií, která vydrţela svítit 30 dní. S nápadem se svěřil jednomu z prodejců své
společnosti, Conradu Hubertovi. Ten myšlenku realizoval. Avšak kromě výroby a prodeje
osvětlení květin ho napadlo vyrábět a prodávat jen samotnou trubku se ţárovkou, vypínačem
a baterií. První baterka tak spatřila světlo světa a sama dal světlo světu. To se odehrálo v roce
1898. Na obálce katalogu společnosti Eveready se pak objevilo biblické "Budiţ světlo." A
tady "pohádka" končí: Hubert se satl multimilionářem a Eveready bohatou společností.

Od té doby se na světě vyrobily miliony baterek nejrůznějích druhů a tvarů.




                       Solární baterka. Sluneční energie napájí 2 akumulátorky
                     (převzato z http://crystalbay.net/solar-lights/index.html)



                                           Beton
Nejstarší betonové stavby vznikly mnohem dříve, neţ bychom předpokládali. I zde totiţ platí
ono známé ―jiţ staří Římané . . .‖.

Ano. Římané pouţívali beton zcela běţně a ve velkém (zejména za císařství). Je sice pravda,
ţe určité druhy betonového zdiva se pouţívaly uţ v Řecku a dokonce ještě i v Egyptě, bylo to
však pouţití ojedinělé a upřímně řečeno, ―nebylo to ono‖. Beton se stal betonem aţ za
Římanů. Do určité míry jim v tom pomohly přírodní podmínky, zejména sopečná oblast na
západ od Neapole, poblíţ dnešního přístavního města Pozzuoli. Tam bylo moţno nalézt
jemný prášek (tzv. poculán), který po smíchání s vodou ztvrdl. Toto ztvrdnutí bylo způsobeno
vzájemnou chemickou reakcí mezi práškem a vodou. Římané si cenili zejména 2 vlastností
betonu: velké pevnosti a velké odolnosti proti vodě. Betonu pouţívali tak, ţe vzniklou
betonovou maltu smíchali s drobnými kameny či úlomky cihel a udusali nebo nalili do
dřevěného bednění, případně mezi vnější a vnitřní lícní zdivo, které tak vlastně tvořilo
―bednění‖ (tedy stejným způsobem, jakým se ještě v nedávné době pouţíval tzv.
škvárobeton). Římané pouţívali beton zejména při stavbě lázní, mostů a akvaduktů: mnohé
stojí dodnes.
Tak, jako v mnoha jiných oborech lidské činnosti, i zde se zánikem římské říše začíná
tisíciletá doba ―temna‖.

A tak teprve roku 1796 vyrobil Angličan James Parker tzv. románský cement. Přivedl ho
k tomu objev Johna Smeatona, ţe hlinitanová vápna dávají i pod vodou tvrdnoucí maltu.
Podle svého objevu postavil roku 1774 Smeaton v Eddystonu maják. Tak se znovu
v novověku objevuje stavební materiál, kdysi běţně pouţívaný . . .

První betonový most byl postaven v Souillac ve Francii v roce 1816. Američané ―objevují‖
beton při stavbě Erie Canal v roce 1825. Pouţívají přitom cementu vyrobeného z
―hydraulického vápna‖ nalezeného v newyorském Madisonu a na jiných místech států.

To uţ ale Evropa rok zná tzv. portlandský cement, který svými vlastnostmi daleko převyšuje
všechny předchozí. Jeho vynálezcem byl Angličan Joseph Aspdin. Jeho praktickému vyuţití
a rozšíření však zprvu bránily nedokonalé výrobní postupy. Teprve před koncem 19. století
mohla výroba nabídnout solidní portlandský cement, i kdyţ jeho cena byla téměř trojnásobná
oproti ―normálnímu‖ cementu.

Ale ani velká pevnost portlandského cementu nemohla naplnit všechny sny odváţných
architektů. A to z toho prostého důvodu, ţe pokud hovoříme u betonu o pevnosti, vţdy máme
na mysli pevnost v tlaku. To věděli ―jiţ staří Římané‖ a pole toho konstruovali své stavby
(např. valená klenba). Pokud je beton namáhán tahem, beton neobstojí. Pokud však
projektanti chtěli stavby zeštíhlit a ―provzdušnit‖, bez ―tahu‖ se neobešli. A tak přišel ke
slovu tzv. předpjatý beton nebo-li ţelezobeton. Svoji myšlenku, vyztuţit beton ocelovými (ne
zcela správně ţeleznými) pruty, si sice nechal francouzský inţenýr Lamblot patentovat uţ
v roce 1855, ale éra ţelezobetonu začala teprve s příchodem 20. století, kdy začal realizovat
svá díla francouzské moderny August Perret. Jiţ v roce 1903, při realizaci obytného domu
v Paříţi, vytvořil prvý ţelezobetonový skelet. Uţití tohoto skeletu mu umoţnilo dosáhnout
řady výhod v řešení dispozice domu (s krásným výhledem na Sienu a Eiffelovku). O 2 roky
později zkonstruoval budovu patrových garáţí, tentokrát jenom ze ţelezobetonu a skla.

Myšlenka ţelezobetonu byla geniální. Dává totiţ dohromady 2 materiály, které se ideálně
doplňují mechanickými i fyzikálními vlastnostmi. Zatímco beton zvládá velké namáhání
v tlaku (samotný ocelový prut by byl namáhán na vzpěr a ―ohnul‖ by se), ocelový prut zase
zajišťuje dostatečnou pevnost při namáhání v tahu (samotný beton vzhledem ke své struktuře
být namáhán na tah prakticky nemůţe). Přitom oba materiály mají stejnou tepelnou
roztaţnost.




                                   Freyssinetovy hangáry v Orly
                       (převzato z http://www.symons.com/concrete/1921.htm)

Výhody ţelezobetonu byly na počátku 20. století rychle aplikovány i v inţenýrských dílech.
Soustavně se rozvíjely konstrukce ţelezobetonových mostů, které nabývaly specifického
tvaru a subtilními profily i nové elegance. Postupně byl ţelezobeton pouţíván i ke konstrukci
velkých hal bez vnitřních podpěr. Svědčí o tom významná tvorba francouzského inţenýra E.
Freyssineta, který jiţ v roce 1916 začal realizoval obrovité hangáry pro vzducholodě na
letišti v Orly u Paříţe.




                                     Sydney, opera, 1957 - 1973
                                            (převzato z
 http://architecture.arizona.edu/courses/arch101/tutorials/Architecture_History/problem_sets/
                                20th_century/sculpture/01t.html)

Ze staveb po II. světové válce je známa sportovní hala v Římě P. L. Nerviho a A.
Vittelozziho z roku 1957 a zejména kontraverzní Utzonova budova opery v Sydey, která se
stala symbolem města. Ze staveb realizovaných na našem území je moţno jmenovat např.
známý a projekčně výborně řešený Ţďákovský most.


                       Braillovo slepecké písmo
Jednoho dne se malý, čtyřletý chlapec odebral do otcovy dílny aby si tam hrál. Často viděl
otce, jak dělá boty a rozhodl se, ţe to zkusí také. Vzal šídlo, ostrý a špičatý nástroj, a snaţil se
jím udělat v kůţi díru, tak, jak to dělával jeho otec. Ale šídlo sklouzlo a píchlo chlapce do
oka. Zranění bylo tak váţné, ţe chlapec od té doby na oko uţ nikdy neviděl. Navíc o nějaký
čas později bylo prvním okem infikováno druhé a dítě ztratilo zrak úplně. To se stalo
nedaleko Paříţe roku 1813. Chlapec se jmenoval Louis Braille.

V šesti letech začal navštěvovat vesnickou školu společně s vidoucími ţáky. Po dvou letech
bylo jasné, ţe bez moţnosti čtení a psaní se víc nenaučí a bez vzdělání skončí na ulici jako
ţebrák . . .

Měl však štěstí: v deseti letech byl poslán do školy pro slepce v Paříţi, jedné z prvních na
světě. Podmínky ve škole byly velmi drsné, budova vlhká a nezdravá a disciplína přísná. Ţáci
se učili některým pracovním dovednostem a jednou týdně chodili na procházku do parku.
Učili se však také číst. Písmena, která četli, vyčnívala nad povrch stránky a nechala se tak
"číst" hmatem. Takovéto čtení bylo velmi obtíţné, neboť rozpoznat jednotlivá písmena nebylo
lehké. Písmena byla tisknuta vtlačením šablony z měděného drátu do papíru. Tím vznikl na
druhé straně vystouplý tvar příslušného písmene. Protoţe tento těţkopádný způsob vyţadoval
drátěné šablony písmen a lis, neumoţňoval písemnou komunikaci mezi slepci navzájem.

V roce 1821 navštívil školu kapitán francouzského dělostřelectva Charles Barbier. Přinesl s
sebou svůj vynález nazývaný "noční písmo". Toto písmo bylo původně navrţeno pro vojáky,
aby mohli v noci v zákopech předávat údaje a nemuseli svítit. Sestávalo z 12 vypuklých bodů
v různé kombinaci. Systém byl však pro vojáky příliš sloţitý a armáda ho odmítla.

Mladý Louis Braille si rychle uvědomil, jak uţitečný by mohl být takovýto systém
vyvýšených bodů. Po několik dalších měsíců experimentoval s různými systémy, aţ nalezl
takový, který pouţíval pouze 6 bodů. Svůj systém zdokonaloval ještě několik dalších let a
navíc vyvinul zvláštní kódy pro matematiku a notový záznam. V roce 1827 byla publikována
první kniha v jeho slepeckém písmu. Přesto se nový systém neuchytil okamţitě. Někteří
konzervativní učitelé měli k němu nedůvěru nebo dokonce odpor.




                            Anglická verze Braillova slepeckého písma

Louis Braille se posléze stal učitelem ve škole, kde býval studentem. Byl svými ţáky
respektován a obdivován. Nedoţil se však rozšíření svého systému: v roce 1852, ve svých 43
letech, zemřel na tuberkulózu. Braillův systém byl přijat teprve v roce 1854 a od té doby jej
uţívali slepci v celé Francii.

Koncem 70. let 19. století se Braillovo slepecké písmo dostává přes německou jazykovou
oblast do českých zemí. Po několikaletém váhání spojeném s četnými polemikami Braillův
znakový systém jednoznačně zvítězil. V nemalé míře k tomu přispěli i sami nevidomí, neboť
od počátku přijímali Braillovo písmo s neskrývaným zájmem a radostí, učili se mu mezi
sebou navzájem.
                       Bronzová busta Louise Brailla v Coupvray ve Francii
                        (převzato z http://www.nyise.org/blind/barbier2.htm)

V samých začátcích se písmo vytvářelo zcela ručně, téměř bez pomůcek. Později se objevilo
"psací" zařízení sestávající ze dvou kovových desek spojených navzájem "pantem": v první
desce byla síť průchozích děr, ve spodní byly ve stejné síti zhotoveny pouze mělké důlky.
Mezi desky se vloţil papír a vhodným nástrojem se pomocí otvorů v papíru vytlačily
příslušné důlky (výstupky). Později byly k raţení šestibodového Braillova písma
zkonstruovány mechanické psací stroje, které se pouţívají dodnes. Počítačová technika však
pronikla i sem: existují softwarové programy, které převádějí pouţívaná písma do Braillova
systému. Ne všechny jsou však zdarma - slepota je zboţí jako kaţdé jiné - i na něm musí
softwarové firmy vydělat . . .

Dnes Braillova soustava obsahuje 63 znaky pro písmena, interpunkční znaménka, číslice a
hudební značky. Je pouţívána téměř ve všech zemích světa a byla přizpůsobena téměř všem
jazykům. Také Francie ocenila Braillovy zásluhy: v roce 1952 převezla jeho ostatky do
Paříţe a uloţila je v Pantheonu mezi ostatní velké Francouze.

Pokud si chcete vyzkoušet Braillovo slepecké písmo (např. napsat a podívat se, jak vypadá
vaše jméno), můţete tak učinit na adrese http://abbey.rnib.org.uk/braille/.




                                           Brýle
Podle všeho optické pomůcky ve funkci brýlí (tj. optické pomůcky s čočkami takové optické
mohutnosti, aby s čočkou lidského oka vytvářely na sítnici ostrý obraz) v antice neexistovaly.
Zachoval se dokonce dopis prominentního Římana z 1. stol. př. n. l., který si ztěţuje, ţe
vzhledem ke svému stáří a nemoci nemůţe číst a je tak odkázán na své otroky. I kdyţ římský
císař Nero pouţíval smaragd při sledování gladiátorských zápasů, bylo to zřejmě kvůli jeho
zelené barvě a filtraci slunečních paprsků. Přesto zvětšení jako takové znáno uţ bylo: jeho
všeobecné principy zmiňuje Ptolemaios a také Seneka začátkem n. l. pouţíval ke čtení knih
skleněnou kouli naplněnou vodou.

Nejstarší známé čočky byly nalezeny ve zříceninách antického Ninive. Byly vyrobeny
z leštěného křemene a měly průměr téměř 4 cm. Aristofanes píše o ―skle‖ pro vypalování děr
v pergamenu a k mazání textu na voskových tabulkách, podle Plinia Staršího ho lékaři
pouţívali k vypalování ran.

Kolem roku 1000 byl vynalezen a od té doby i vyráběn (vyráběli ho Benátčané) tzv. čtecí
kámen, tj. skleněný kulový vrchlík, který se přikládal ke čtenému textu aby ho zvětšil.
Pouţívali ho především dalekozrací mniši.

Takovýto kámen popisuje ještě v roce 1268 anglický filozof Roger Bacon, zatímco v jenom
italském rukopisu z roku 1289 je uţ zmínka o brýlích, tj. o čočkách upevněných v
obroučkách. Musely tedy být vynalezeny někdy v tomto období. Někdy se uvádí jako jejich
vynálezce Salvino D‟Armate z Pisy, novější zdroje ukazují k dominikánskému mnichu
Alessandru Spinovi z Florencie. První známé umělecké zpracování tématu s brýlemi se
objevuje v roce 1352 (Tommaso di Modena).




                               Replika kostěných brýlí z 15. století

¨
Konkávní čočky - vhodné pro krátkozraké - se objevují aţ v 16. stol. Mimo jiné je pouţíval
papeţ Leo X, který byl velmi krátkozraký.

Od okamţiku vzniku brýlí řešili jejich výrobci problém jejich správného usazení (upevnění), a
to jak z hlediska mechanického tak optického. Trvalo jim to 350 let. Španělští výrobci v 17.
stol. experimentovali s hedvábnými stuţkami připevněnými k obroučkám a tvořících smyčku
kolem uší. Později španělští a italští misionáři začali pouţívat - po čínském způsobu - místo
smyček keramická nebo kovová závaţí. Konečně v roce 1730 londýnský optik Edward
Scarlett představuje pevné postranice, které se opírají o horní část ucha. Tento způsob se
rychle rozšířil na celý kontinent. Ale uţ roku 1752 je tu další vynález Jamese Ayscougha:
postranice s dvojím čepem (―pantem‖), které se nechají "ohýbat". Jejich popularita byla
obrovská a zanedlouho se objevují na všech druzích maleb i v tisku. Rozšířily se opět velmi
rychle, přestoţe nebyly levné: literárně vzdělaní američtí kolonisté za ně platili 200 dolarů!
                          Typ brýlí pouţívaných v 2. pol. 18. století (replika)
                       (oba obr. převzaty z http://www.jastown.com/acces/acces.htm)


Přes tato zlepšení mnozí aristokratičtí Francouzi a Angličané nosili brýle jen v soukromí a
pokud museli pouţít nějakou pomůcku na veřejnosti, pouţívali tzv. monokl (―brýle‖ na jedno
oko vyvinuté v Německu kolem r. 1700), který nebyl tak nápadný a nechal se lépe skrýt.




          Tzv. lorňon byl dalším vynálezem18. stol. (Angličan George Adams) . Drţel se v ruce.
                           (převzato z http://www.antiqueantics.com/silver1.htm)




  Tzv. cvikr, který se "připínal" na nos, se objevil kolem roku 1840. Byl velmi rozšířen a doznal mnoha
                                                   tvarů.

V roce 1780 objevuje Benjamin Franklin tzv. bifokální čočky, tj. čočky s dvojí ohniskovou
vzdáleností. Brýle s takovýmito čočkami tak nahradily dvoje brýle (na dálku i na blízko). Přes
nesporné výhody se tyto brýle začaly ve větší míře pouţívat aţ v první polovině 19. stol.
Tehdy začal výraz ―bifokální‖ pouţívat John Isaack Havkins (ten si v r. 1827 nechal
patentovat i trifokální čočky). Bifokální čočky byly tmelené ze 2 částí, byly křehké,
nevzhledné a v místě spojení byly ―nečistoty‖. V roce 1908 si nechal Borsch patentovat
spojení obou čoček natavením (podle dřívější myšlenky de Weckera).

Ještě ke konci 19. století byla koupě brýlí záleţitostí ryze obchodnickou: obchodník se
zájemce zeptal na věk a na cenu brýlí a pak mu postupně zkoušel jednotlivé brýle tak dlouho,
aţ byl zákazník spokojen.
                                           Cihly
První cihly musíme hledat v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem.
Nejstarší ―zděné domy‖ napodobovaly rákosové chýše a lidé je stavěli z hlíny přibliţně
stejným způsobem jako vlaštovky svá hnízda. Teprve pak se objevil onen epochální vynález –
cihla. Zpočátku to však nebyla taková cihla, kterou známe dnes. První sumerské cihly měly
tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy
dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly
s hranami, podobně jako dnes. Nebyly však obdélníkové, jako ty dnešní, ale čtvercovéZ těch
uţ se nechalo lépe zdít. Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (aţ 2 roky). teprve pak
se mohly pouţít. Spojovali je hlínou nebo asfaltem. Asi v první polovině 3. tisíciletí př. n. l.
přišli Sumerové na to, ţe jejich cihly vypálením v peci získají na pevnosti a stanou se
odolnějšími proti povětrnostním vlivům. Později se objevují i cihly glazované a dokonce
s reliéfy, které pak po sloţení vytvářejí na zdi obrazce.




                                       Výroba cihel v Egyptě

Etypťané vyráběli cihly z nilského bahna a slámy. Výroba cihel spočívala v namáčení této
směsi po dobu několika dní, coţ způsobilo počátek rozkladu slámy, z které se pak uvolňovala
lepkavá látka, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost.



Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně
37 nebo 22 cm) a jsou nepálené. Ty pálené se začaly objevovat v řeckých městech aţ
v polovině 4. století př. n. l. Byly však vzácné.

I v Římě se zpočátku pouţívaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství
(začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji zaloţení Římané je postupně začali
vyrábět ve velkém a dokonale vyuţili jejich výhod. Dodnes můţeme obdivovat jejich stavby
na zachovaných památkách v Římě, Pompejích, Ostii a jinde. Římané pouţívali cihly nejen
k běţnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, pouţívali je na klenbu i na podlahu.
Dokonale zvládli typizaci (kromě klasických obdélníkových cihel i různé tvarovky, včetně
dutých) a normalizaci (jejich cihly byly větší a niţší neţ naše) cihel, které tak mohli vyrábět
ve ―velkém‖. S dokonalou organizací práce pak byli schopni stavět celé cihelné čtvrti i
několikaposchoďových domů (Ostia).
                                Nájemný dům v Ostii nedaleko Říma
                     (převzato z http://people.clemson.edu/~elizab/ rdlimages.htm)

Středověk po několik století na cihly – tak, jako na mnoho dalšího – ―zapoměl‖. Pokud někde
cihláři byli, vyskytovali se spíše ojediněle. Např. v Praze ještě v roce 1419 byli pouze čtyři.

Cihly se vyráběly z kvalitní, dobře uleţelé cihlářské hlíny. Tu na podzim nakopali do zásoby a
přes zimu nechali vyzrát a na jaře s ní začali pracovat. Z náleţitě promíchané hlíny se cihly
tvořily v dřevěných nebo plechových rámech poloţených na prknech. Pak se formy sňaly a
cihly zůstaly na prknech. Pak se cihly asi 14 dní sušily. Některé se pálily, jiné ne (tzv.
vepřovice).

I kyţ roku 1619 obdrţel J. Etherington na strojní formování cihel, ty se většinou i nadále
vyráběly ručně.

Ve větším rozsahu se pálené cihly začaly pouţívat aţ v renezanci. Normalizované cihly
navrhují v Německu aţ koncem 18. stol. U nás měla tehdejší cihla téměř dnešní rozměry
6,5x14x29 cm.

Dnes se kromě plných cihel vyrábějí i cihly duté (příčkovky), různé cihelné bloky a výrobky
na překlady (hurdis). Kromě cihel z pálené hlíny se vyrábějí cihly i z jiného materiálu. Např.
šamotové cihly (na komíny) nebo vápenopískové cihly.

V České republice byla zahájena výroba vápenopískových cihel v roce 1970 v Příbrami.

Základními surovinami pro jejich výrobu jsou písek s vysokým obsahem oxidu křemičitého,
jemně mleté nehašené vápno a voda. Po smíchání vápna a písku a přidání vody probíhá v
reakční nádobě proces vyhašení vápna. Tato směs je dopravována do lisů, kde jsou lisovány
cihelné polotovary. Po vylisování jsou tyto polotovary dopraveny do autoklávu, kde probíhá
při teplotě 200oC a tlaku 1,6 MPa chemická reakce mezi vápnem a kyselinou křemičitou,
která se uvolňuje z povrchu křemičitých zrn.


                                             Cukr
Původně se sladilo medem. Nejdříve medem divokých, později domácích včel. Své pokrmy
sladili medem i Řekové a Římané, přestoţe znali šťávu z cukrové třtiny, kterou dováţeli - i
kdyţ v malém mnoţství - z Indie (kam se dostala z Polynézie, kde byla zřejmě pouţívána
nejdříve). Římané jí říkali saccharum a pouţívali jí jako lék.
Pouţívání této šťávy v Indii dokládá perský král Dáreios I., který - kdyţ roku 510 př. n. l.
obsadil severozápadní část Indie - se zmiňuje o tom, ţe tam našel "rákos, který dává med bez
včel". Jako mnohé jiné objevy, i výroba třtinový cukr byla pečlivě střeţena a utajována. Mimo
jiné především proto, ţe tak mohl být cukr vyváţen s velkým ziskem.

Teprve velká expanze Arabů v 7. stol. n. l. vedla k prolomení tohoto tajemství. Kdyţ v roce
642 n. l. obsadili Persii, poznali tam cukrovou třtinu i výrobu cukru z ní. S postupem expanze
se jeho výroba rozšířila i do ostatních okupovaných zemí, včetně severní Afriky a Španělska
(i to špatné je k něčemu dobré).

Pro zbytek Evropy objevili cukr Křiţáci v 11. stol. Kdyţ se vraceli domů, s nadšením
vyprávěli o tomto "novém koření". První záznam o cukru v Anglii je z roku 1099. Tehdy i v
dalších stoletích však byl luxusním zboţím: např. ještě v roce 1319 se v Londýně prodávala
"libra za 2 šilinky", coţ v dnešních cenách odpovídá přibliţně 100 $ za 1 kilogram!




                      Ne vţdy byl cukr bílý a ne vţdy kostkový nebo krystal (převzato ze stránky
          http://www.madeira-island.com/museums/sugar_museum/museum_city_of_sugar.html)

Ještě v 15. stol. byla snad jediná evropská rafinérie v Benátkách. Cukru se stále ještě vyrábělo
velmi málo. I to zřejmě přimělo Kryštofa Kolumba k tomu, aby na svoji cestu za moře s sebou
i sazenice cukrové třtiny. Na druhé straně je to však nepochopitelné, neboť při jeho
přesvědčení, ţe Amerika je Indií, by vlastně "vozil dříví do lesa". Na novém kontinentu se jí
dařilo velmi dobře a tak se tam poměrně brzy velmi rozšířila a americký ―třtinový průmysl‖
byl na světě. První dodávky do Evropy přišly v roce 1554 z Kuby a Mexika.




Výroba cukru poměrně rychle vzrůstá. V roce 1750 bylo jen v samotné Anglii 120 rafinérií.
Jejich kapacita však byla 30 000 tun. Poptávka však byla tak veliká, ţe ani to nestačilo. Cukru
se začalo říkat ―bílé zlato‖.

Cukrová třtina však nebyla jediným zdrojem výroby cukru. V roce 1605 poprvé získal
Francouz Olivier de Serres cukr z řepy, která ţila jako divoká rostlina na mořských pobřeţích.
S větší výrobou se však začalo aţ na začátku 19. stol., kdy chemik F. K. Achard vyšlechtil ve
Slezsku odrůdu, které se říkalo slezská bílá. Krátce nato postavil Archard i první cukrovar.
Moc se ale té novince nevěřilo: třtina je třtina. Teprve za císaře Napoleona se všechno
změnilo. Kdyţ válčil s Anglií, zakázal s ní obchodní styky. Anglii to sice příliš nevadilo, ale
kontinentální Evropa se musela obejít bez zboţí ze zámoří. A tedy i bez cukru. Tak nastala
pro řepu velká chvíle: cukrovka a cukrovary na cukr z řepy slavily triumf. Do Anglie však
―dorazil‖ ve větším mnoţství aţ v době I. světové války, která tak Angličana donutila
―ochutnat‖ cukr z řepy.




                    (oba obrázky převzaty z www.btsnet.com.pl/cukier/historiae.htm)

Dnes se cukr vyrábí v mnoha zemích světa. Za rok se ho vyrobí kolem 120 miliónů tun,
přičemţ toto číslo kaţdý rok narůstá téměř o 2 milióny tun. Z toho 3 výrobci – Evropská unie,
Brazílie a Indie – vyrobí kolem 40% tohoto mnoţství.


                                         Dynamit




                                 Alfred Bernhard Nobel (1833–1896)

Švéd Alfred Bernhard Nobel (1833–1896) byl synem Immanuela Nobela, projektantem
mostů a budov ve Stockholmu, zabývajícím se mj. také dobýváním kamene v kamenolomu.

V době Alfreda Nobela byl jedinou bezpečnou výbušninou střelný prach. Ten také pouţíval
jeho otec při výrobě námořních min, které vyráběl pro Rusko po přestěhování do Petrohradu.
Kdyţ bylo Nobelovi 17 let, hovořil plynně švédsky, rusky, francouzsky, anglicky a německy.
Kromě jazyků ho také zajímala fyzika a chemie. Protoţe jeho otec chtěl, aby jednou vedl jeho
podnik, poslal ho do zahraničí, aby získal vzdělání chemického inţenýra. Nakonec se usadil
v soukromé chemické laboratoři v Paříţi. Tam se v roce 1849 setkal s mladých italským
chemikem Ascaniem Sorberem, objevitelem ţlutavé, olejovité a silně třaskavé kapaliny,
nitroglycerinu (1846). Nitroglycerin se vyráběl z glycerinu, kyseliny sírové a kyseliny
dusičné. Jeho výroba a skladování byly velmi nebezpečné (byl velice citlivý na teplo a tlak,
vybuchoval neočekávaně a snadno, stačil prudší otřes), takţe ho nebylo moţno pouţít
k praktickým účelům, přestoţe byl mnohem účinnější třaskavinou neţ střelný prach. Alfreda
Nobela zaujala myšlenka pouţití této trhaviny při stavebních pracích.

Kdyţ se v roce 1852 vrátil do Ruska, prováděl společně s otcem řadu pokusů s cílem vyrobit
z nitroglycerinu technicky pouţitelnou třaskavinu.

V roce 1863 se Alfred s otcem a bratrem Emilem vrátili do Švédska, kde pokračoval
v uplatnění nitroglycerinu jako technické trhaviny. O rok později nastal tragický výbuch, při
kterém zahynul bratr Emil a několik dalších osob. Po této události byly Nobelovi ve
Stockholmu další pokusy zakázány a tak se přestěhoval na ukotvenou jachtu na jezeře.

Po různých experimentech ho napadlo nechat nitroglycerín nasáknout do něčeho jako je papír,
cihla nebo prach, aby bylo moţno trhavinu bezpečně přepravovat. Nakonec přišel na to, ţe
pokud smíchá nitroglycerin s křemenným prachem, vznikne pasta, kterou je moţno
vytvarovat do válečků vhodné velikosti a ty pak bezpečně vkládat do vyvrtaných otvorů
v hornině.

Tento materiál vynalezl Nobel v roce 1866 a o rok později si jej nechal patentovat pod
názvem dynamit. Zájem o tuto trhavinu prudce rostl a Alfred Nobel se stal zkušeným
podnikatelem a obchodníkem a získal ohromné jmění. Uvědomoval si však, ţe základem jeho
nápadů byl Sobrerův objev, a poskytl mu proto celoţivotní zaměstnání.

Od roku 1865 jeho továrna v německém Krümmelu nedaleko Hamburku exportovala
třaskaviny na bázi nitroglycerinu do řady zemí celého světa. Během následujících let zaloţil
továrny a laboratoře ve více neţ 20 zemích světa, mj. i v předválečném Československu (v
Bratislavě).

Velikost Nobela spočívala v jeho schopnosti kombinovat myšlení vědce s předvídavostí
podnikatele. Do své smrti v roce 1896 přihlásil 355 patentů.

Nobelova závěť byla velkým překvapením, neboť úroky z jeho kapitálu musí být pouţity pro
kaţdoroční oceňování největších úspěchů ve fyzice, chemii, medicíně, literatuře a v práci pro
světový mír. Tak byla zaloţena nadace udělující Nobelovy ceny. Tyto ceny se začaly udělovat
v roce 1901, při pátém výročí Nobelovy smrti.
Cena se skládá ze 3 částí: peněţní odměny, zlaté medaile a diplomu. Nobelovou cenou byli
vyznamenáni i 2 Češi. V roce 1959 Jaroslav Heyrovský za chemii (vynález a rozvoj
polarografie) a v roce 1984 Jaroslav Seifert za literaturu.

Nobelovy ceny udělované kaţdoročně za vynikající výkony ve vědě, literatuře a za zásluhy o
světový mír jsou stále ještě placeny z takto získaného jmění.


                                     Elektronka
Dnes mnozí znají elektronku uţ jen jako obrazovku televizního přijímače, monitoru počítače
případně osciloskopu. Byla však doba, kdy se bez elektronek neobešel ţádný elektronický
přístroj. Televizor, radiový přijímač, magnetofon, zesilovač, vysílačka, to vše se neobešlo bez
elektronek. Pojďme se podívat po stopách tohoto největšího vynálezu v dějinách
radiotechniky. . .

Anglický fyzik a chemik Frederic Guthrie vzal v roce 1873 do ruky tyč s rozţhavenou
ţeleznou koulí na jejím konci a přiblíţil ji k nabitému elektroskopu. V tu chvíli uviděl, ţe se
rozestouplé lístky pozlátka svěsily: elektroskop se vybil! Tento náhodný objev byl tím prvním
krůčkem, na jehoţ druhém konci byly elektronky a fotonky.

Z tohoto poznatku vycházeli dva němečtí vědci, Julius Elster a Hans Friedrich Geitel, kteří
při svých pokusech, konaných o 10 let později, přišli jednak k závěru, ţe plyn mezi
rozţhaveným a jiným tělesem (i studeným) vede elektrický proud, a jednak, ţe tento proud
vede jen jedním směrem.

V té době se Edison snaţil vyřešit záhadu, proč některá místa uhlíkových vláken jeho ţárovek
svítí jasněji a proč se proti nim tvoří na baňce začernalé skvrny. Nejzřetelnější byla skvrna při
přepálení vlákna a to vţdy blíţe jen jednomu konci vlákna. Edison nechal do baňky zatavit
drát, na jehoţ konci - v prostoru mezi smyčkou ţhavicího vlákna - byla malá destička. Tuto
ţárovku s vyčerpaným vzduchem připojil na stejnosměrný elektrický proud. Potom vývod
destičky střídavě spojoval se záporným a kladným koncem vývodů vlákna ţárovky.
V jednom případě se nedělo nic, v druhém se ručička galvanoměru neomylně vychýlila:
Vzduchoprázdným prostorem mezi ţhnoucím vláknem a plechovou destičkou protékal
elektrický proud!

Edison si tento podivný úkaz nedovedl vysvětlit. Nevěděl, ţe objevil zlatý poklad. Netušil, ţe
sestrojil něco daleko důmyslnějšího neţ byla ţárovka. A nelze se divit. Vţdyť Edison nebyl
vědec. Vědu nenáviděl a matematiku nejvíc. Jeho vynálezy vznikaly cestou pokusů a omylů.
Byl to ―jen‖ geniální vynálezce.

Byl to však také typický Američan, jehoţ jediným ―štěstím‖ byl komerční úspěch. Jako mnozí
jiní nechápal, ţe by také někdo mohl něco tvořit a pouţívat jen tak, pro své vlastní uspokojení,
pro radost sobě i druhým. A tak, aby mu ―štěstí‖ neuniklo, nechal si tento jev - i kdyţ nevěděl
o co se jedná a k čemu by to bylo dobré - patentovat. Patent číslo 307 031 obdrţel 21. října
1884. Netušil, ţe si vlastně nechal patentovat první elektronku.

Původ jevu, který se nechal Edison patentovat, objasnili v roce 1897 pozdější nositelé
Nobelovy ceny, Angličan Joseph John Thomson a Němec Philipp Eduard Anton
(původem Slovák): Nositeli proudu byly částice, které Angličan Johnston Stoney nazval
elektrony.

Profesor londýnské univerzity John Ambrose Fleming byl velmi nadaný vědec. Pro realizaci
projektu první transatlantické jiskrové telegrafní stanice bylo potřeba zvýšit výkon vysílače a
zejména citlivost detektoru. Mechanické detektory uţ byly na konci svých ―sil‖, a tak si
Fleming vzpomněl na Edisonův jev. A tak jako detektor pouţil ―Edisonovu ţárovku‖:
Vysokofrekvenční telegrafní proudy byly usměrněny. Tak vznikla první opravdová elektronka
- dioda. Původně se nazývala ―oscillation receiving valve‖ a 16. února 1904 získala britský
patent č. 24 805.




                                         Dvojitá dioda

Něco podobného jako Fleming vyrobil i Američan Lee de Forest. Na rozdíl od něho však
zjistil, ţe přes sluchátka a baterii uniká do země více energie neţ ji prochází detektorem. Po
různých pokusech tuto závadu odstranil tím, ţe dal do lampy zatavit další vývod, který uvnitř
baňky tvořil šroubovici umístěnou mezi vláknem a destičkou. Svou elektronku nazval audion
- z latinského ―audio - ―slyším‖. Svůj audion vyzkoušel v roce 1906 vskutku neobvyklým
způsobem: nabídkou k sňatku. Radiové vlny spojily jejich domovy a oba si do mikrofonů
řekli své ano. Na rozdíl od audionu, toto ―radiové‖ manţelství nevydrţelo ani jeden rok. . .
                                             Trioda

První elektronky byly poměrně nespolehlivé. Zejména proto, ţe obsahovaly značné mnoţství
zbytkových plynů. Vyrobit první vysoce čerpanou elektronku podle dnešních představ se
podařilo aţ v roce 1915.

Vývoj však pokračoval dál. Do elektronky se postupně přidávaly další funkční části s vývody.
Pro přehlednost se později začalo těmto částem říkat elektrody a kaţdá z elektrod dostala své
jméno: ţhavicí vlákno je katoda, plíšek proti ní anoda a šroubovice mezi nimi mříţka. Podle
počtu elektrod se pak začaly elektronky dělit na diody (dvě elektrody), triody (tři elektrody),
tetrody (čtyři elektrody - vynalezl v roce 1916 Němec Walter Schottky), pentody (pět elektrod
- vynalezena asi v roce 1923).




                                 Měření elektronek (třicátá léta).
S postupem doby byly elektronky dále zdokonalovány: Uhlíkové vlákno bylo nahrazeno
wolframovým. Ale ani to nestačilo. Pro zvýšení výkonu emitujících elektronů se na povrch
vlákna začaly nanášet různé povlaky.

Dnes, v době polovodičů se zdá, ţe elektronky uţ mají odzvoněno. Přesto se zdá, ţe se ještě
nějaký čas udrţí: Mimo jiné se totiţ ukazuje, ţe ―fajnšmekrům‖ lépe vyhovuje zvuk
elektronkových zesilovačů. . .




                           Současný výkonový elektronkový stereozesilovač
                    (výstupní výkon 70 W/kanál, frekvenční rozsah 10 Hz-80kHz,
                         max. příkon 420 W, cena 1 800 $ (cca 63 000 Kč) . . .
                  (obr. převzat ze stránky http://www.vacuumtube.com/model270.htm)



                                   olární článek
Slunce je základem všeho ţivota na Zemi. Teplo a energie ze Slunce umoţnily vznik a vývoj
ţivota. Sluneční paprsky dávají 20 000 krát více energie neţ potřebujeme. Kdybychom tuto
energii uměli vyuţít, byly by všechny naše energetické problémy vyřešeny. I kdyţ sluneční
energie byla lidstvu dostupná uţ v pravěku, dosud jsme se ji nenaučili efektivně vyuţívat jako
jiné zdroje. Vezměme např. solární nebo-li fotovoltaické články slouţící k přímé výrobě
elektrické energie ze slunečních paprsků. Jejich účinnost se běţně pohybuje kolem 12 - 15 %.
Porovnáme-li tuto účinnost s vyuţitím vodní energie, pak jsme na tom podobně jako Římané
a jejich vodní kola před 2 000 lety. . .

Historie solárního článku se začala datovat rokem 1839, kdy francouzský experimentální
fyzik Edmund Becquerel při pokusech s 2 kovovými elektrodami umístěnými
v elektrovodivém roztoku zjistil, ţe při osvícení zařízení vzrostlo na elektrodách napětí:
fotovoltaický efekt byl na světě. V roce 1877 byl objeven fotovoltaický efekt na selenu (W.
G. Adams a R. E. Day) a vyroben první článek.

Důleţitým krokem v historii byl objev způsobu růstu monokrystalu křemíku polským vědcem
Czochralským v roce 1918. Přestoţe byl fotovoltaický efekt postupně objeven i u jiných
prvků (sirník kadmia, oxid mědi), křemík se ukázal jako nejvýhodnější. Za vynálezce
křemíkového solárního článku bývá označován američan Russel Ohl (1941). Patent na
―převaděč solární energie‖ dostali však 5. března 1954 D. M. Chapin, C. S. Fuller a G. L.
Pearson, kteří o měsíc později předvedli křemíkové solární články s účinností 4,5 % a později
6 %.

Další vývoj solárních článků urychlilo rozhodnutí pouţít je jako zdroj energie pro druţice
Země. Účinnost článků postupně stoupá, v roce 1958 dosáhla 9 %. To uţ je postačující na to,
aby první umělá druţice Spojených Států (Vanguard I), vypuštěná 17. března téhoţ roku,
mohla být takovýmito články napájena (0,1 W, rozměry cca 100 cm2, druţice pracovala 8 let).
Explorer VI,vypuštěný o rok později, měl uţ solárních článků 9 600 (1 x 2 cm). V roce 1960
se účinnost článků vyhoupla na ―neuvěřitelných‖ 14 %. A tak první telekomunikační druţice,
legendární Telstar, mohla být zásobena zdrojem o 15 (!) W.

I kdyţ se v této době solární články jiţ vyrábějí komerčně, vzhledem k jejich závratné ceně se
pouţívají jen výjimečně. Příkladem můţe být instalace 242 W panelu pro napájení majáku
v Japonsku, v té době (1963) největšího na světě.

K výraznému zlevnění solárních článků nepřispěla ani naftová krize v 70. letech, ačkoliv
ostatním alternativním zdrojům energie (vyuţití větru, ohřev vody) pomohla. Také účinnost
běţných článků zůstala na 12 - 15 %. V Japonsku sice byly vyvinuty články s účinností
přesahující 30 %, jejich výrobní cena je však příliš vysoká.

Pouţití solárních článků se ve větší míře vyplatí pouze v odlehlých usedlostech, kam se
nevyplatí vést drahé vedení (farmy). V lepším případě se nechají pouţít na napájení
telefonních budek (Anglie). Běţný smrtelník se (bohuţel) ještě v roce 2 000 musí spokojit se
solární kalkulačkou. Ale najdou se i výjimky: kdyţ byl v Sacramentu (USA) v 80. letech
uzavřen jaderný reaktor, bylo na domy a kostely instalováno 420 solárních systémů dávajících
celkem 5,7 MW! Tento zdroj energie je tam tak populární, ţe zákazníci jsou ochotni platit
kaţdý měsíc o několik dolarů více (tzv. ―zelenou cenu‖).




Fotovoltaický systém (390 panelů) na letišti v Sacramentu poskytuje stín pro 75 aut a zásobuje elektřinou
                                            52 domů (130 kW)
                      (převzato z http://whyfiles.news.wisc.edu/041solar/main2.html)

Jak pracují solární články? Jak uţ bylo uvedeno, vyuţívají tzv. fotovoutaického jevu. Je to
jev, při kterém se v látce působením světla (fotonů) uvolňují elektrony. Tento jev můţe nastat
v některých polovodičích. Fotovoltaický článek je nejčastěji tvořen tenkou destičkou (0,5
mm) nařezanou z monokrystalu křemíku (dnes se pouţívá i levnější polykrystalický materiál).
Kaţdá strana destičky je obohacena atomy vhodných prvků tak, aby jedna byla kladná a druhá
záporná. Kdyţ na destičku dopadnou fotony, uvolňují se záporné elektrony a po nich zbývají
kladně nabyté ―díry‖. Přiloţíme-li na obě strany elektrody a spojíme je drátem, začne protékat
elektrický proud. Jeden cm2 dává proud kolem 12 mW. Jeden m2 tak můţe dát aţ 150 W
stejnosměrného proudu. Solární články můţeme zapojovat, jako kaţdé jiné, buď za sebou
(sériově), abychom dosáhli potřebného napětí (na jednom článku je asi 0,5 V), nebo vedle
sebe (paralelně), abychom získali větší proud.




                                      Princip solárního článku
                   (podle http://www.privat.katedral.se/~nv96chbe/solar.htm#history)

A budoucnost? Pro člověka snad levná a snadno pouţitelná fotovoltaická fólie, pro lidstvo
modernizace myšlenek Nikoly Tesly o bezdrátové přenášení elektrické energie: vţdyť nad
zemskou atmosférou dopadá na kaţdý čtvereční metr 10 x více energie neţ na zemi.


                                          Hodiny
Základem měření času bylo poznání,, ţe délka stínu, který vrhá předmět ozářený sluncem, se
v průběhu dne mění. První ―časoměry‖ měly podobu obelisků, okolo nichţ byly vyznačeny
soustředné kruhy pro lepší odečítání délky stínu a tím i času. Daleko přesnější byly tzv.
sluneční hodiny, kde stín skloněného ukazovátka uţ mohl ukazovat jednotlivé hodiny.




                                           Sluneční hodiny

Sluneční hodiny pouţívali jiţ staří Řekové. Římané se s nimi seznámili poměrně pozdě,
―teprve‖ roku 263 př. .n. l. Byla to válečná kořist ze sicilského města Catania. Kořist se jim
však nevyplatila: hodiny byly totiţ sestrojeny pro jinou zeměpisnou šířku a tak ukazovaly
špatně. To však v Římě zjistili aţ za 99 let!

Lidé se však nespokojili jen se slunečními (nebo měsíčními) hodinami: fungovaly sice bez
závad, ale muselo svítit slunce. A to byla velká nevýhoda. Proto byly sestrojovány různé
mechanické hodiny, z nichţ nejrozšířenější se staly přesýpací a vodní. Přesýpací hodiny byly
velmi jednoduché: dvě průhledné nádoby postavené na sobě a spojené úzkým otvorem.
Z horní se zvolna sype písek do dolní nádoby a na stupnici můţeme odečíst, kolik času
uběhlo. Vodní hodiny pracovaly na stejném principu, umoţňovaly však mnohem rozmanitější
technické i umělecké zpracování. Některé vodní hodiny měly i ozubený hřeben a kolečko
převádějící pohyb vody na číselník podobný tomu dnešnímu. Pouze ručička byla jen jedna
(velká).

Od těchto hodin uţ byl jenom krůček ke ―klasickým‖ mechanickým hodinám poháněným
závaţím. Ty se začaly objevovat ke konci 13. století. Ku podivu však neměly ani ciferník a
ani jednu ručičku: čas oznamovaly zvonky. Ciferník a hodinová ručička se objevily aţ
v dalším století.




                                             Lihýř.

Zásadním problémem mechanických kolečkových hodin bylo zajištění rovnoměrného chodu.
U prvních mechanických hodin rovnoměrný chod zajišťoval tzv. lihýř. Byl to svislý hřídel
s příčníkem se dvěma závaţími. Na hřídeli byly dvě lopatky, které zapadaly do protilehlých
zubových mezer ozubeného kola. Kolo tak rozkývávalo lihýř, který pak udrţoval relativně
stálý chod. Natahovat se takovéto hodiny musely kaţdých 5 aţ 6 hodin a za tu dobu se
dokázaly rozejít aţ o neuvěřitelné 2 hodiny! Jejich natahování přitom nebylo nikterak snadné:
závaţí středověkých věţních hodin totiţ váţila 250 aţ 600 kg.




                Regulátor chodu (kyvadlo): nahoře stoupací kolečko, nad ním kotva,
                            dole vlastní kyvadlo s regulačním šroubem
Roku 1581 sledoval sedmnáctiletý chlapec v katedrále v italské Pise - nedaleko slavné šikmé
věţe - lampu s věčným světlem: chlapce zaujalo, ţe kdyţ lampa opisuje velký oblouk, kývá se
rychle, kdyţ se oblouk zkrátí, rychlost klesne, ale kaţdý kyv - bez ohledu na to, jak je dlouhý
- trvá stejně. Bystrému chlapci jako časomíra poslouţil vlastní tep. Není podstatné, do jaké
míry je tento příběh pravdivý. Podstatné však je, ţe ten chlapec se jmenoval Galileo Galilei a
ţe tento fyzik, astronom, matematik a filozof dal světu vynález, který hodiny tak zoufale
potřebovaly: kyvadlo. Protoţe sám hodinář nebyl, pouţil kyvadlo jako časoměrný prvek buď
jeho syn Vincenzo nebo pravděpodobněji známý nizozemský fyzik a matematik Christian
Huygnes (asi roku 1657). Kyvadlo dalo hodinám potřebnou přesnost a umoţnilo pouţít
minutovou ručičku.




              Kukačky (Německo 19. stol.) a nástěnné bicí hodiny - pendlovky (19. stol.)

Dalším důleţitým vynálezem tohoto období - dodnes pouţívaným - byla výroba hodinových
loţisek z drahých kamenů vynikající tvrdosti. Tento objev je připisován Švýcaru Nicholasu
Facciovi a datován rokem 1704.




                               Norimberské "vajíčko" (kolem r. 1500)

Závaţí a kyvadlo sice umoţňují sestrojení hodinového stroje s relativně značnou přesností,
nehodí se však pro kapesní nebo dokonce náramkové hodinky. Stavbu hodin malých rozměrů
umoţnilo nahrazení tíhy závaţí silou spirálové pruţiny - hodinového pera. Prvním kapesním
hodinám poháněným pruţinou se pro jejich velikost a tvar říkalo ―norimberské vajíčko‖.
Sestrojil je kolem roku 1500 norimberský mistr hodinář Peter Henlein. Během následujících
let vznikaly desítky dalších návrhů, ale hodiny stále ještě plně nevyhovovaly. Především
rozdíly v teplotách způsobovaly, ţe hodiny ovládané perem měnily svoji rychlost. Teprve aţ v
18. století došlo, a to téměř najednou ve 3 místech (Anglii, Francii, Švýcarsku) k sestrojení
skutečných chronometrů zaloţených na principu pera a nepokoje. Nepokoj je tvořen
setrvačníkovým kolečkem (setrvačkou), kterým střídavě na obě strany pohybuje slabá
spirálová pruţina (vlásek).

19. století přineslo do výroby hodin - tohoto malého zázraku - mnoho nového a je dokladem
zručnosti a dovednosti Evropských hodinářů (věřil by někdo, ţe takový ―běţný‖ nepokoj za
kaţdé 4 roky ―obkutálí‖ zeměkouli?). Za ty nejšikovnější bývají tradičně povaţování Švýcaři
a z nich tím jedním z ―nej‖ zřejmě Louis Brandt, který zakládá svoji dílnu ve stejném roce ve
kterém vzniká švýcarská konfederace (1848). Jméno tohoto výrobce není obecně známo,
avšak jméno jeho výrobků určitě: OMEGA. V roce 1900, kdy obdrţely v Paříţi Velkou cenu,
jich téměř 1 000 zaměstnanců vyrábí uţ 200 000 ročně.

Princip nepokoje dodnes přetrvává v našich náramkových hodinkách. A jak přišly náramkové
hodinky na svět? Přispěla k tomu 1. světová válka, která oblékla muţe celé Evropy do
uniforem a u těch nebyly vesty, do jejichţ kapsiček by si je naši dědové či pradědové mohli
dát.

V roce 1927 Američan kanadského původu Warren A. Marrison hledal v Bellových
telefonních laboratořích vhodný kmitočtový standard. Přitom vyuţil svých dřívějších
zkušeností s piezoelektřinou a sestrojil velice přesné hodiny řízené kmitočtem křemíkového
krystalu v elektrickém obvodu (podle tvaru krystalu a velikosti napětí od 32,768 kHz do 4,1
MHz). Tento typ hodin se však začak pouţívat teprve za 2. světové války a to pouze na
astronomické časové standardy. Do běţného ţivota pronikly krystalem řízené hodiny a
hodinky aţ kolem roku 1970, a to buď v klasické podobě s ručičkami nebo tzv. digitální, tj.
s displejem z tekutých krystalů. Přesnost těchto hodin je řádově 2 ms za měsíc (nejpřesnější
kyvadlové mají přesnost 2 ms za den). Digitální hodinky prošly rychlým a bouřlivým
vývojem. Dnes nám mohou bez problémů poskytnout všechny údaje jako nejsloţitější
hodinky mechanické a ještě mnohem více. Záleţí pouze na vloţených financích.

Nejpřesnější časomírou jsou tzv. atomární hodiny. Jako atomární oscilátor slouţí molekuly
čpavkového plynu, které mají konstantní kmity. Atomární hodiny patří ke špičkovým dílům
moderní techniky. Bývalé Československo bylo třetím státem v Evropě (po Švýcarsku a
bývalém SSSR), který měl v provozu tento přístroj vlastní konstrukce a výroby.


                                       Internet
V 60. letech 20. století, v době studené války, řešili v USA problém, jak zajistit úspěšnou
komunikaci mezi vládními úřady, armádou atd. po nukleární válce. Jinými slovy šlo o to, aby
při zásahu určitých částí komunikační sítě nepřítelem, zbytek fungoval dále, aby řídící a
velitelská síť spojovala město s městem, stát se státem, základnu se základnou. Takový
systém však nemohl mít ţádná centra, ţádné centrální uzly, které by byly snadno zranitelné a
jejichţ zničení by tak stačilo na vyřazení celé sítě. Pracovníci RAND Corporation tedy přišli
s řešením, ţe tato síť nebude mít ţádní centrální řízení a dále bude od samého počátku
navrhnutá tak, aby mohla fungovat v ―havarijním‖ stavu.

Podle tohoto principu si budou všechny uzly rovnocenné a kaţdý bude schopen vytvářet,
předávat a přijímat zprávy. Zprávy budou rozdělené do částí (paketů) a kaţdá část bude
posílána nezávisle. Kaţdý paket si bude hledat cestu nezávisle, uzly si je budou předhazovat
tak dlouho, dokud pakety nedorazí na určené místo. Tento způsob ―pokusů a omylů‖ je sice
velmi neefektivní, ale podstatné je, ţe je velmi spolehlivý.

Tato spletitá koncepce decentralizované sítě byla odzkoušena koncem roku 1969. Síť měla 4
uzly a byla pojmenována APRANET.

Ale uţ ve druhém roce se stalo to, s čím původně nikdo nepočítal: místo aby síť slouţila pro
spojení výpočtových zdrojů, začala slouţit pro výměnu informací, zpráv i k obyčejné osobní
komunikaci.

V 70. letech se síť ARPANETu stále víc rozrůstala, v roce 1972 uţ počet uzlů přerostl 50.
V týchţ letech se kromě protokolu pouţívaného ARPANETem začal pouţívat nový protokol
TCP/IP. Tímto protokolem se propojovaly všechny nové sítě a původní ARPANET tak
zůstával stranou Později se od něho oddělila i vojenská část – MILNET).

V roce 1989 vymyslel anglický počítačový odborník Timothy Berners-Lee pro potřebu
laboratoří CERNu nový způsob komunikace – tzv. hypertextové dokumenty. Takovéto texty
obsahují odkazy na jiné dokumenty umístěné kdekoliv, třeba na opačné straně Zeměkoule.
Protoţe tento způsob ovládání byl velmi jednoduchý a intuitivní, rychle se rozšířil i mimo
CERN. CERN tento programový komplet nazval web – pavučina. Ten je v dnešní podobě –
World Wide Web (www – celosvětová pavučina) nedílnou součástí Internetu.

Přes stálý rozvoj byl Internet ještě na přelomu 80. a 90. let minulého století záleţitostí
výhradně textovou. Teprve rolu 1992 se objevily první grafické prohlíţeče, které umoţnily
zobrazovat obrázky doplňující textové informace, tak, jak to známe dnes.




V roce 1996 uţ bylo na Internet připojeno na 25 milionů počítačů ve více neţ 180 zemích.
V České Republice se Internet objevuje v roce 1990. Zpočátku to byly jen některé univerzity.
Mohutný nástup začal v roce 1995 a prakticky trvá dodnes. To uţ ale Internet umí mnoho
dalších věcí . . .
                                        Kalendář
Název kalendář pochází z dob, kdy římští kněţí napjatě očekávali objevení nového Měsíce na
obloze, aby mohli ohlásit počátek nového "kalendářního" měsíce. První den v měsíci
(novoluní) se pak nazýval kalendae a odtud přešel do pojmenování časového dělení celého
roku.

Den a rok jsou přirozenými prvky kalendáře. Den je určen rychlostí otáčení Země kolem své
osy, rok délkou oběhu Země okolo Slunce. Týden a měsíc si lidé vymysleli. Týdny odpovídají
přibliţně době mezi fázemi měsíce. "Přibliţně" v praxi znamená, ţe lunární rok (určovaný
podle Měsíce) se s rokem slunečním (zaloţeným pouze na pohybu Slunce po obloze) rozchází
asi o 11 dní. . .

O důleţitosti kalendáře pro praktický ţivot není pochyb. Není proto divu, ţe jiţ nejstarší
civilizace si vytvořily své vlastní kalendáře.

Rozvodnění Nilu ve starověkém Egyptě se časově shodovalo s východem zářící hvězdy
Sírius. Shodou okolností však východ Síria oznamoval i příchod letního slunovratu. A tak
touto souhrou okolností odpovídala délka roku egyptského kalendáře slunečnímu roku o 365
dnech. Rok dělili Egypťané na 12 měsíců po 30 dnech a zbývajících 5 dní byly svátky.
Sluneční rok je však téměř o jednu čtvrtinu dne delší. Protoţe Egypťané nepouţívali
přestupný rok - tak jako dnes - jejich kalendář se kaţdé 4 roky opozdil o 1 den. Nový Rok tak
postupně "putoval" všemi dny kalendáře, aţ se po 1 460 letech vrátil na své místo (ale ve
skutečnosti za tu dobu uběhlo uţ 1 461 let). Nejsmutnější je, ţe Egypťané o tomto "cestování"
dobře věděli ale zachovávali tento stav z náboţenských důvodů (faraón Ptolemaios III.
dokonce snaţil o přidání 1 dne kaţdé 4 roky - bohuţel bezúspěšně).

Zato mayský kalendář se můţe pochlubit neuvěřitelnou přesností. Je sice sloţitý, ale po
pečlivém prostudování zjistíme, ţe je logický a harmonický a ţe délku slunečního roku
Mayové znali s přesností na 365,243 0 dne, tedy jen o 2 desetitisíciny dne méně neţ dnes
uznávaná délka roku.

Pomiňme další kalendáře: Třeba ty v Indii, kde jich ještě do roku 1953 měli více neţ 30 (!)
nebo kalendář muslimský, kde např. kaţdá 33letá muslimka by podle skutečnosti (tj. našeho
kalendáře) měla jen 32 let . . .




                                          Gaius Julius Caesar
                       (převzato z http://www.greenheart.com/billh/julian.html)

Pro nás je důleţitý římský kalendář, neboť z něho přímým vývojem vznikl dnešní náš
kalendář. Ten měl podle tradice pouze 304 dnů a 10 měsíců (tyto názvy "číslovaných" měsíců
se dodnes zachovaly v názvech posledních čtyřech měsíců). Později římský král Numa
Pompilius přidal další 2 měsíce a prodlouţil tak rok na 355 dnů. K časovému vyrovnávání se
pak čas od času přidával třináctý měsíc - v mnoha případech, jak se to komu hodilo. Tento
zmatek odstranil aţ Julius Caesar v roce 46 př. n. l. za pomoci proslulého řeckého astronoma
Sósigena. Tak vznikl kalendář později na Caesarovu počest označovaný jako juliánský a který
počítal s délkou roku 365 a čtvrt dne a měl 12 měsíců a přestupný rok podobně jako dnes
(zajímavé je, ţe Řekové uţ tehdy znali délku slunečního roku přesněji, Sósigen ji však z
neznámých důvodů nepouţil). Původní názvy měsíců zůstaly, před březen se však přidal únor
a před něj leden, kam se také posunul začátek roku. Později se jména sedmého a osmého
měsíce změnila na počest Julia Caesara a jeho nástupce Augusta (coţ se opět v mnoha
jazycích udrţelo pro název července a srpna dodnes).




                        "Nástěnný" římský kalendář (leden, únor, březen)
                     (převzato z http://www.greenheart.com/billh/earlyrom.html)

V počátcích historie Říma se datování událostí datovalo podle konzulů, kteří v tom roce
zastávali úřad. Datování se tedy uvádělo tak, ţe určitá událost se stala za "konzulů toho a
toho". Přitom nikomu nevadilo, ţe konzulové nenastupovali na úřad 1. ledna ale aţ v létě,
takţe v kaţdém kalendářním roce byli konzulové dvojí. Za časů císaře Augusta se začalo
datovat od zaloţení Říma. Po delší době dohadů byl přijat názor o zaloţení města roku 753 př.
n. l.

Po rozpadu římské říše opanovalo většinu území bývalého impéria křesťanství. To se
samozřejmě nemohlo smířit s tím, ţe by letopočet měl i nadále připomínat zaloţení
pohanského a hříšného Říma. Pro křesťanský kalendář připadala v úvahu pouze jediná
moţnost začátku datování nové éry: Narození Jeţíše Krista. A tak kolem roku 487 byl mnich
Dionysius Exiguus (jak je vidět, "pohanská" jména na závadu nebyla) pověřen zjištěním roku
Kristova narození a někdy od roku 525 se uţ nový letopočet pouţívá. Údajný rok Kristova
narození byl označen jako 1 A. D. (Léta Páně, po Kristu). Z dnešního hlediska se zdá, ţe
učený mnich zas tak učený nebyl, neboť jednak zapomenul na rok "0" (ţe by "dědictví"
římského způsobu počítání?) a jednak v té době uţ byl Kristus několik let na světě.

Juliánský kalendář byl na svoji dobu mistrovským dílem (coţ se o počítačovém "kalendáři"
říci nedá). Trvalo to 700 let, neţ si někdo všiml, ţe se kalendář opoţďuje a teprve po dalších
700 letech (r. 1414) vystoupil kardinál Pierre d'Ailly na kostnickém koncilu s poţadavkem na
opravu kalendáře. To uţ se kalendář opoţďoval o 10 dnů. Kostnický koncil však povaţoval za
mnohem důleţitější upálit M. Jana Husa, a tak reforma musela počkat aţ do roku 1582.




                                           Gregorius XIII.
                      (převzato z http://www.greenheart.com/billh/gregory.html)

Tehdy papeţ Řehoř (Gregorius) XIII. rozhodl posunout číslování o 10 dní dopředu a zároveň
upravit počet přestupných roků tak, ţe z celých staletí budou přestupné jen ty roky, jeţ jsou
bezezbytku dělitelné čtyřmi sty (tehdy se to týkalo roku 1600, dnes roku 2000). Ani tento
kalendář není zcela přesný, pro změnu se zase předbíhá: O jeden den za 3 323 let . . .

Uvádění gregoriánského kalendáře do ţivota se však ne vţdy setkávalo s pochopením. Zatím
co v tradičně katolických zemích se ujal prakticky okamţitě (Francie, Španělsko, Portugalsko
a částečně i Itálie ho zavedly ještě téhoţ roku, Švýcarsko a Švédsko o rok později, v Čechách
byl zaveden Rudolfem II. v lednu roku 1584), v Anglii a Irsku byl zaveden aţ v roce 1752. To
uţ ale rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem činil plných 11 dní! A tak lidé šli
tehdy spát ve středu 3. září a kdyţ se ráno probudili byl čtvrtek 15. září: Za 7 hodin prospali
11 dní!

Nicméně Anglie nebyla zdaleka poslední zemí, která přistoupila na gregoriánský kalendář: V
Japonsku byl zaveden v roce 1873, v Číně roku 1912, v Rusku byl kalendář upraven teprve v
roce 1918, v Jugoslávii a Rumunsku v roce 1919 a v Řecku dokonce aţ v roce 1923.

Gregoriánský kalendář přes své nesporné výhody má ovšem i nevýhody: měsíce nemají stejný
počet dnů, čtvrtletí nejsou čtvrtinami roku, pololetí nejsou polovinami roku, měsíce ani roky
nezačínají stejnými dny v týdnu atd. Proto uţ od 16. století je navrhována řada úprav, více i
méně zdařilých. Dnes uţ je však jisté, ţe gregoriánský kalendář rok 2000 přeţije.
                                 Kalkulačka I.

Prvním muţem, který se váţně zabýval myšlenkou pouţívat ke zjednodušení a
zrychlení početních úkonů ―počítací stroj‖ nebyl nikdo jiný neţ sám velký Leonardo da
Vinci. Přišlo se na to však relativně nedávno, aţ v roce 1967, kdy byly nalezeny jeho dosud
neznámé poznámky. Vinci v nich popisuje a kreslí mechanickou kalkulačku. To bylo někdy
kolem roku 1500. Kalkulačka se sice nezachovala (byla-li vůbec vyrobena), ale podle popisu
byly vyrobeny fungující vzorky.

Další vynálezce kalkulačky se objevil aţ po více neţ 200 letech. Na rozdíl od Vinciho, jméno
tohoto vynálezce není běţně známo. Byl to Keplerův přítel, německý matematik a astronom
Wilhelm Schickard. Ve svém dopise Keplerovi z roku 1623 – nalezeném teprve v 50. letech
20. století -se zmiňuje, ţe takový stroj zhotovil.

V té době se však v matematickém světě šířila horká novinka: Napierovy logaritmy. John
Napier je vynalezl roku 1614. Zjednodušeně řečeno, pomocí těchto logaritmů bylo moţno
převést násobení a dělení na sčítání a odečítání. To bylo velmi důleţité, neboť všechny
předešlé kalkulačky (i některé pozdější) uměly v podstatě pouze sčítat a odečítat. To si
uvědomili Angličané William Oughtred a Edmund Gunter a sestrojili tzv. posuvné
pravítko, kde se násobení a odečítání provádělo velmi jednoduše: porovnáváním délek
stupnic.

Následný vývoj posuvného pravítka však na dalších 200 let zcela ―usnul‖. A tak pokračoval
vývoj ―klasické‖ kalkulačky. Dalším muţem, který se podílel na jejím vývoji (dlouho se mělo
za to, ţe byl tím prvním), byl známý francouzský matematik, fyzik a teolog Blaise Pascal.
Mladý Pascal – bylo mu tehdy 17 let – se snaţil ulehčit svému otci zdlouhavé sčítání sloupců
čísel a tak se pustil do vymýšlení kalkulačky. Po 3 letech, roku 1642, byla kalkulačka na
světě. V dalších letech vyrobil ještě 50 dalších kusů.




                              Pascalova kalkulačka ("Pascaline")

V dalších téměř 200 letech se objevilo kolem 25 výrobců kalkulaček podobného provedení,
ale vţdy bylo vyrobeno jen několik málo kusů. První kalkulačku, která byl a vyráběna ve
velkém mnoţství, vynalezl Francouz Thomas de Colmar aţ roku 1820. Jeho konstrukce byla
zaloţena na tzv. krokovacím bubínku a v různých modifikacích se vyráběla aţ do roku 1920.

Roku 1850 vzkřísil slávu posuvného pravítka francouzský důstojník dělostřelectva Ameede
Mannheim tím, ţe k němu přidal pohyblivý ―kurzor‖. Toto tzv. logaritmické pravítko tak
dostalo tu podobu, kterou mělo do ještě nedávné doby, kdy se běţně pouţívalo
                                         Logaritmické pravítko
                      (převzato z http://www.tcf.ua.edu/az/ITHistoryOutline.htm)

Roku 1885 se objevuje nová generace kalkulaček od švédského vynálezce ţijícího v Rusku,
Willigodta T. Odhnera. Tato konstrukce (patentovaná uţ v roce 1878) místo bubínku
pouţívá ozubení jehlové kolo. Výrobu převzalo mnoţství továren a kalkulačka se vyráběla aţ
do 70. let 20. století (moţná i déle).




                                        Odhnerova kalkulačka
                   (oba obr převzaty z http://www.webcom.com/calc/CalcMach.html)

Kolem roku 1900 se objevily první mechanické kalkulačky na elektrický pohon, rozšířily se
však aţ ve 40. letech 20. století. Přesto se kalkulačky na ruční pohon stále ještě pouţívaly,
protoţe byly lehčí, tišší, menší a hlavně levnější.
               Mechanická kalkulačka "Burroughs" na elektrický pohon z roku 1953



                                    Jízdní kolo




                                  Drezína z počátku 19. století

Jiţ od 5. století se učenci pokoušeli vymyslet vozidlo poháněné lidskou silou. Avšak opravdu
lidovým dopravním prostředkem podobném dnešnímu kolu se stala tzv. drezína. Roku 1813 ji
sestrojil Němec Karl Friedrich Drais, po němţ dostala i jméno. Drezína byla vlastně jakási
koloběţka pro dospělé. Jezdec na ní seděl obkročmo a při jízdě se odráţel nohama od země.
Drezína neměla ţádné pedály, pouze dřevěná kola, velmi jednoduché sedlo a primitivní
řídítka. Sama myšlenka uţ byla známa dříve, Drais sám vynalezl otočné řiditelné přední kolo,
za coţ získal v roce 1818 patent.
                                     Michauxův velocipéd

Je pochopitelné, ţe se mechanici pokoušeli drezínu zlepšit, především tak, aby se jezdec
nemusel odráţet nohama. Úspěšné řešení v podobě klik (šlapek) na ose předního kola přinesl
v 60. letech 19. století Francouz Pierre Michaux. Svůj stroj nazval ―vélocipede―. Michauxův
velocipéd byl skutečným mechanickým dopravním prostředkem a znamenal rozhodný krok
kupředu. Na jeho slávě neubralo ani to, ţe Angličané mu říkali ―boneshaker― - ―kostitřas―.
Svojí rychlostí bez problémů předstihl drezínu, o čemţ svědčí jeho vítězství v památném
závodu v Saint-Cloudu u Paříţe pořádaný v roce 1868. Tento úspěch přinesl Michauxovi
mnoţství nových zakázek z celé Evropy ba i z Ameriky. Vzniká první továrna na jízdní kola
na světě, Michaux & Lallement. Brzy však vznikaly další, zejména v Anglii. V Anglii však
vyráběli velocipédy celokovové, rám z ocelových trubek a kola drátěná. Místo ocelových
ráfků začali pouţívat úzkých gumových obručí (podobných jako dnes např. u kočárků).




                               Závodník na vysokém kole (1888)

Postupem doby zkušenost ukázala, ţe čím větší je přední kolo, tím delší dráhu vykoná
velocipéd na jedno ―šlápnutí―. To vedlo k postupnému zvětšování předního kola a naopak
zadní kolo se postupně zmenšovalo aţ dostal velocipéd charakteristický vzhled a říkalo se mu
―vysoké kolo―. Dosáhlo se tak kýţené rychlosti, avšak velocipéd byl velmi vratký a pád
z vysokého kola byl všední událostí.
                                       Tříkolka "sociable"

Vysoké kolo mělo mnoho nedostatků. přesto však řady velocipedistů vzrůstaly a brzy se
dostavila také sportovní horečka. Na vysokém kole však nemohl jezdit kaţdý. Např. ţeny na
nich nemohly jezdit vůbec, o dětech a starších lidech ani nemluvě. Zato však zde byl tricykl.
Co to bylo? Tříkolka buď se dvěma velkými koly vzadu a jedním malým kolečkem vpředu
(říkalo se jí "sociable") nebo měla dvě kola za sebou a třetí po straně jako u motocyklu se
sajdkárou (té se říkalo "rotary"). Tříkolky byly sice velmi oblíbeny (pro svoji stabilitu a také
proto, ţe na nich mohly jezdit dvě osoby), z technického hlediska to však byl krok zpět.




                              "Klokan" se dvěma řetězovými převody

První krok k bicyklu lze spatřovat v konstrukci, která prodlouţila ramena vidlic vysokého
kola a umístila v nich dva samostatné řetězové převody. Tento typ kola se nazýval "kangaroo"
- "klokan". Toto kolo brzy dosáhlo velké obliby, neboť se ukázalo, ţe vhodně volenými
převody lze na tomto niţším kole dosáhnout stejné rychlosti jako na kole vysokém. Tento typ
kola byl označován jako "bezpečnostní bicykl".
                                        Nízké kolo (1888)

Roku 1885 se objevil první předchůdce skutečného nízkého kola: "Rover Safety‖, vytvořený
Williamem Suttonem a Johnem Starleyem. Jediným způsobem, jak dokázat převahu
nízkého kola nad vysokým, bylo vítězství na závodní dráze. Kolem 80. let 19. století byla
takových vítězství řada. Někteří nadšení stoupenci vysokých kol nemohli uvěřit svým očím,
kdyţ viděli, jak nízký rover - jak se tehdy nízkým kolům všeobecně říkalo - vjíţdí první do
cíle. Úspěch roverů byl jednoznačný, šťastnou okolností také proto, ţe tehdy nastoupily svou
vítěznou pouť světem pneumatiky.

Na přelomu 19. a 20. století bylo jiţ technické uspořádání bicyklu (tj. stavba rámu, způsob
převodu a řízení) podobné jako dnes. Co však tehdejším kolům naprosto chybělo, byly
bezpečné brzdy. V té době ještě neexistovala volnoběţka. Převod vedl na pevnou osu zadního
kola a otáčelo-li se toto kolo, točily se i pedály.




                                  Bowdenova brzda a tachometr

Při jízdě s kopce malá brzda na předním kole v podobě gumového špalíčku příliš účinná
nebyla a tak jezdci nezbylo neţ brzdit tzv. kontrováním, tj. zadrţovat otáčení pedálů. To
nebylo pohodlné a jezdec si neodpočinul ani při jízdě s kopce. Těmto nesnázím odpomohl
inţenýr Bowden vynálezem axiální brzdy působící z obou stran na ráfek předního i zadního
kola. Tato brzda je dodnes všem cyklistům známa. O něco později se ve střední Evropě a
v Americe rozšířila tzv. brzda zpáteční (protišlapací), která brzdí přímo ve středu zadního kola
pouhým zpětným sešlápnutím (podle výrobce zvaná ―torpedo‖).
                           Kolo s plátěnými "blatníky" z konce 19. stol.

Do roku 1895 se vyráběla kola bez jakéhokoliv příslušenství, jen některé draţší bicykly byly
vybaveny primitivní svítilnou. Zpočátku kola neměla ani blatníky. To, co dnes známe jako
blatníky, bylo ke konci 19. století nabízeno jako plátěný ―ochranný pás proti blátu‖ a trvalo to
ještě nějaký rok, neţ se blatníky staly běţnou součástí normálního cestovního kola.




                                      Vojenské skládací kolo

Obliba jízdního kola přiměla vtipné hlavy k přizpůsobení obyčejného bicyklu nejrůznějším
účelúm. A tak bylo kolo postaveno i na koleje a vznikla ţelezniční drezína, nezbytný dopravní
prostředek slouţící ţelezničním zřízencům k obhlídkám tratí. Jisté naděje provázely také
vznik vojenského skládacího kola, které pěšák nesl na zádech. Kolo opatřené plováky se
nazývalo ―hydrocykl‖ a kdysi bylo velmi rozšířeno.




                   Řetěz "Simpson" s trojúhelníkovými články z konce 19. století

Jízda na kole byla skutečným proţitkem, pokud nefoukal silný protivítr nebo se nemuselo
šlapat do kopce. proto se konstruktéři snaţili tyto nepříjemnosti odstranit nebo alespoň zmírnit
měnitelným převodem. Podstata takovéhoto převodu je v tom, ţe po rovině či ze svahu můţe
cyklista jet bez velké námahy na tzv. velký převod, kdeţto do kopce a proti větru pouţívá
malého převodu, kdy sice jede pomaleji ale nemusí vyvíjet přílišné úsilí. První měnitelný
převod byl pouze dvourychlostní, teprve v dalších desítiletích byl všestranně zlepšován a
počet převodů byl rozšířen na tři nebo čtyři.
                           Dvourychlostní převod (1898) se dvěma řetězy

Zdálo se, ţe vývoj kol je ukončen. Na přelomu 70. a 80. let 20. století se objevila další
novinka: horská kola. Ale inovují se i "běţná" kola. Ti, kdoţ předpovídali jejich konec, se
velice spletli: obliba "velocipédů" je stále veliká.




                                 Dámský sportovní bicykl (1948)



                                           Kolo
Většina vědců předpokládá, ţe kolo bylo vynalezeno před 5 000 lety. Nejstarší známé kolo
bylo objeveno v Mezopotámii a bývá datováno do doby kolem 3500 před n. l. Jedná se o
piktograf znázorňující sáně opatřené koly. Myšlenka pouţití kol při dopravě mohla vzniknout
z pouţití kmenů stromů jako válců.

Nejstarší známá kola byly dřevěné kotouče vytvořené ze tří silných zakulacených prken
(fošen) spojených dohromady příčnými trámky. Takováto kola se objevují v období kolem
roku 2000 př. n.l. v Malé Asii. Během asi 500 let se kola rozdělila do dvou skupin: jednak
kola malá a lehká, pouţívaná na závodní a válečné vozy a jednak kola velká a masivní na
dopravu těţkých nákladů.

Později se ve středu kola objevuje ţelezný náboj otáčející se na osách opatřených mazacím
tukem a obruč ve tvaru ţelezného kruhu. Obruč se okraj kola nasazovala ohřátá na ohni, coţ
jednak bylo snazší, protoţe obruč se teplem zvětšila a jednak se zarovnaly (spálily) drobnější
nepřesnosti dřevěného kola. Po ochlazení pak obruč pevně stáhla všechny části dohromady.
Nevíme, komu máme být vděčni za vynález kola, v kaţdém případě bychom si však ţivot bez
něho uţ nedovedli představit.




                                        Kompas
Tajemný černý nerost, který přitahoval ţelezo, zřejmě znali lidé jiţ před tisíciletími. Jeho
objev je v řecké báji připisován jinak neznámému pastýři Magnés, jemuţ uvízly v zemi
hřebíky z bot a špička z hole, kdyţ na tento nerost šlápl. Znal ho i řecký učenec Thales
z Milétu ţijící v 6. stol. př. n. l. Řekové tento nerost s neobyčejnými vlastnostmi poznali při
kolonizaci Malé Asie, kde se v určitých lokalitách volně vyskytoval (dnešní západní část
Turecka). Nazvali ho rovněţ magnés, ale spíše podle místa nálezu (Magnésiá) neţ podle
pastýře.

V té době uţ Číňané tento nerost dávno znali. Všimli si, ţe pokud má vhodný tvar (tyčkovitý)
a moţnost volného pohybu (otáčení), zachovává si stálou orientaci. Tak vznikly první
primitivní kompasy. Byly však pouţívány jen v čínském umění zvaném Feng Shui. Jeho
přívrţenci věří, ţe orientace nábytku, budov a hrobů podle kompasu harmonizuje jejich ţivot
s ―kosmickým dechem‖.

Dnes víme, ţe ―tajemným černým nerostem‖ nebylo nic jiného neţ nejvydatnější ţelezná ruda
(obsahuje aţ 70 % ţeleza) známá jako magnetit (magnetovec), chemicky oxid ţeleznato-
ţelezitý (u nás se v malém mnoţství vyskytuje v oblasti Kutné Hory).

V 11. století Číňané kompas zdokonalili vytvořením tzv. plovoucího neboli vodního
kompasu. Jeho konstrukce spočívala v tom, ţe do nádobky s vodou umístili dřevěný plovák a
na něj připevnili magnetit tyčkovitého tvaru. Vlastnosti takto zdokonaleného kompasu jim
umoţnily ho vyuţít k navigaci lodí místo Slunce, Měsíce nebo Severky.
Sto let později byly tyto kompasy pouţívány i na evropských lodích. Později se zjistilo, ţe
stejným způsobem jako magnetit můţe být v kompasu pouţita ocelová ―jehla‖, která se
třením o magnetit sama zmagnetizovala.

Orientace lodí podle kompasu umoţnila mořeplavcům vydávat se na stále odváţnější plavby.
Kompas byl nezbytným pomocníkem i Kryštofu Kolumbovi na jeho objevných cestách do
Ameriky. Při nich zjistil, ţe Polárka, kterou povaţovali za ―pevný bod‖ na severu, přesně na
severu není a ―rotuje‖ po obloze tak jako ostatní hvězdy.




                                        Kapesní kompas

Dnes mají jednoduché kapesní kompasy střelku výkyvně upevněnou na čepu ve středu větrné
růţice. Větší kompasy mají dvě nebo více ―střelek‖ upevněny na spodní straně větrné růţice,
která se v tomto případě otáčí (tuto konstrukci pouţíval Kolumbus).




                 Odchylka mezi magnetickými a zeměpisnými póly Zeme (deklinace)

A proč se vlastně střelka kompasu stále natáčí do směru sever-jih? Protoţe naše Země je
jedním velkým magnetem a jako kaţdý magnet má i ona severní a jiţní magnetický pól, jimiţ
probíhají magnetické siločáry. Magnetická střelka se pak orientuje ve směru těchto siločar (z
toho je zřejmé, ţe v oblastech kolem magnetických pólů nelze kompasu pouţít, neboť by
ukazoval ―do země‖). Avšak ţádný kompas neukazuje zcela přesně. Proč? Příčin je několik.
Především je to proto, ţe se magnetické póly neshodují s póly zeměpisnými (odchylka je
přibliţně 2 100 km) a navíc stále ―cestují‖. Polohu střelky ovlivňují i ocelové předměty: Čím
jsou větší, tím více. V takové ―kleci‖ je kompas dokonale zmaten. Rozdíl mezi magnetickými
a zeměpisnými póly se nazývá deklinace a je známa pro všechna místa na Zemi takţe s ní lze
počítat. Ovlivnění střelky ocelovými předměty lze kompenzovat např. přídavnými magnety,
pomocí kterých se poloha střelky ―kalibruje‖ (např. na lodích) nebo je nutno pouţít kompas
na jiném neţ magnetickém principu, např. gyroskop (např. v letadlech).
                                     Konzerva
Roku 1795 nabízí Napoleonova vláda 12 000 franků kaţdému, kdo najde efektivní způsob
uchování jídla, zejména pro potřeby armády a námořnictva. Paříţan Nicholas Appert, který
postupně pracoval jako svíčkař, sládek, výrobce nálevů a vinař, dostal nápad: proč
neuchovávat jídlo v lahvích jako víno?

Na svém nápadu pracoval následujících 15 let. Jídlo částečně tepelně upravoval, plnil do lahví
a uzavíral korkovými zátkami. Lahve pak ohříval ve vroucí vodě. Po těchto nesčetných
pokusech došel k závěru: Jestliţe je jídlo uzavřeno ve vzduchotěsném obalu, vzduch zevnitř je
vypuzen a nádoba dostatečně ohřatá, jídlo vydrţí.

Appertovy vzorky (koroptve, zelenina, omáčka) byly ponořeny do moře: na 4 měsíce a 10
dní. ―Po otevření byly vzorky jídla testovány,‖ psal Appert, ―Všechny se uchovaly čerstvé a
ţádný neprodělal v moři neţádoucí změny.‖ Napoleon byl spokojen, neboť kurděje a hlad
oslabovaly jeho armádu víc neţ bojové akce. Appert tak obdrţel od Napoleona Bonaparte
osobně slíbených 12 000 franků.

Napoleovova armáda byla tedy na dlouhých pochodech jídlem zabezpečena. Teď byla řada na
Angličanech. Armáda Jejího Veličenstva nemohla zůstat pozadu.

V roce 1810 udělil anglický král Jiří III. patent Peterovi Durandovi za jeho myšlenku
uchovávat potraviny ―ve skleněných nádobách, keramice, cínovém plechu nebo jiných kovech
či pevných materiálech.‖

Durand chtěl překonat Francouzův vynález. poslouţil mu k tomu pocínovaný plech: nádoba
z něho mohla být vzduchotěsně uzavřena stejně jako lahve. Navíc nebyl křehký jako sklo a
lépe se s ním manipulovalo. Tak vznikla klasická válcová nádoba – konzerva.

Durand však sám konzervy nevyráběl. o jejich výrobu se postarali dva jiní Angličané, kteří
vyuţívali jeho patentu: Bryan Donkin a John Hall. Po více neţ ročním experimentování
zaloţili konzervárnu a v roce 1813 poslali britské armádě a námořnictvu konzervy na
odzkoušení. O rok později byly konzervy zaslána také na britské vojenské základny a je ironií
osudu, ţe na seznamu byl i ostrov Sv. Helena, který byl Napoleonovi určen k exilu.
                        Enrico Caruso na etiketě konzervy na olivový olej
                         (převzato z http://www.cancentral.com/timel.cfm)

Konzervy se postupně začaly šířit a vyrábět i v dalších zemích. Nejdříve v Německu, později i
v Americe, kam si je brali angličtí usedlíci. Jedním z nich byl Thomas Kensett, který by
mohl být nazýván otcem konzervárenského průmyslu v USA. Zaloţil malou továrnu v New
Yorku a zásoboval Ameriku prvními konzervami s ústřicemi, masem, ovocem a zeleninou.
Zpočátku to byly konzervy skleněné, později – po udělení patentu presidentem Jamesem
Monroem – z pocínovaného plechu. Rozvoj konzervárenského průmyslu v USA uspíšila zlatá
horečka v roce 1849 a pozdější občanská válka. Vojáci, zvyklí na konzervované jídlo,
pokračovali v této ―praxi‖ i doma, a tak spotřeba konzerv po válce vzrostla aţ na 30 milionů
ročně. Dnes se jich za totéţ období v USA vyrobí 133 miliard.




Kromě pocínovaného plechu se v současné době vyrábějí konzervy také z hliníkového plechu
nebo ocelového s vhodnou povrchovou úpravou (zejména z vnitřní strany budoucí konzervy).
Plechovky se vyrábějí buď jako dvoudílné, tj. dno a stěny se zhotoví tzv. taţením z jednoho
kusu a druhou část tvoří víčko nebo trojdílné, tj. stěna, dno a víko se vyrábějí zvlášť.


                                    Mikroskop
Jiţ od pradávna touţil člověk vidět věci menší neţ ty, které mohl vidět pouhým okem. Prvním
krokem k tomu bylo zvládnutí techniky broušení čoček do brýlí italskými mnichy ve 14.
století. Tato technika se rychle rozšířila po Evropě. Někteří optici začali upozorňovat, ţe
pomocí dvou čoček lze vidět věci zvětšené.
Patrně jako prvý sestrojil pouţitelný mikroskop holandský brusič čoček a výrobce brýlí
Zacharias Jansen někdy kolem roku 1590. Při jeho konstrukci pouţil jak konkávní (vyduté),
tak konvexní (vypouklé) čočky.

Italský astronom a matematik Galileo Galilei vylepšil Jansenův vynález a pouţil jej k
vědeckým účelům, např. aby prozkoumal mravenčí oko.

Ale teprve Anthony van Leeuwenhoek, holandský obchodník s látkami z Delftu, přispěl
významnou měrou ke zdokonalení dosud primitivního přístroje Jeho koníčkem bylo foukání
skla a jemná práce s kovem. Vymyslel, jak přesně vybrousit čočky a jak je sestavit a upevnit,
aby vytvořily silný zvětšovací efekt. Díky svému mikroskopu mohl zkoumat strukturu vláken
látek které prodával. Později začal také zkoumat listy, květiny a drobné organizmy, např.
včely nebo vši. Studoval rovněţ lidskou krev, kůţi a vlasy. Jako první na světě viděl a popsal
krevní buňky.




                                    Van Leeuwenhoek (1632-1723)
     (převzato z http://neon.chemistry.ox.ac.uk/icl/heyes/structure_of_solids/Lecture1/leeuwenhoek.jpg)

Van Leeuwenhoek sice dokázal nedocenitelný přínos mikroskopu v mnoha oblastech vědy,
jeho přístroj však byl jednočočkový. Tím byly moţnosti mikroskopu značně omezeny
(přestoţe jeho čočky zvětšovaly aţ 270x). V roce 1665 vynalezl anglický fyzik a chemik
Robert Hooke tzv. sloţený mikroskop s více čočkami. Zkoumal jím slabé plátky korku, který
byl vyhledávaným materiálem loďařského průmyslu. přitom zjistil, ţe ţivé látky jsou tvořeny
buňkami.
                             Van Leeuwenhoekeův mikroskop
           (převzato z http://www.ucmp.berkeley.edu/history/leeuwenhoek.html)

V lékařském světě pouţil mikroskop např. Francouz Luis Pasteur při objevu kvasinek nebo
Robert Koch při objevu bacilů tuberkulozy a cholery.




                  Němec Carl Zeiss vyrobil první mikroskop ("Stand 1") v r. 1857
                (převzato z http://micro.magnet.fsu.edu/optics/timeline/people/zeiss.html)

V 19. století proţívá mikroskop dramatický vývoj. Přispěli k tomu především Carl Zeiss,
který věnoval významné úsilí výrobě mikroskopů, Ernst Abbe, jehoţ jména je spojováno
s teoretickou studií optických principů a Otto Schott, který vedl výzkum optického skla.
                                    Zeissův mikroskop z roku 1934
        (převzato z http://www.neurosurgery.org/cybermuseum/artgallery/collect/room1.html#zeiss)

Optický (paprskový) mikroskop dosáhl ve 30. letech své teoretické hranice. Ta je limitována
500násobným nebo 1000násobným (2000násobným) zvětšením a rozlišením 0,2 mikrometru.
Vědci však chtěli vidět detaily buněk. To vyţadovalo zvětšení řádově 10 000násobné.




                                               Ernst Ruska
        (převzato z http://neon.chemistry.ox.ac.uk/icl/heyes/structure_of_solids/Lecture1/ruska.jpg)

Bylo tedy nutno zkonstruovat mikroskop na jiném principu. Místo světelného paprsku se zde
vyuţívá elektronový paprsek (tok rychlých elektronů), místo skleněné čočky čočka
magnetická. První mikroskop na tomto principu byl vyvinut v Německu v roce 1931 a
zaslouţili se o to především Max Knoll a Ernst Ruska. Byl to tzv. prozařovací elektronový
mikroskop (TEM – Transmission Electron Microscope), kdy elektronové paprsky procházely
zkoumaným předmětem (urychlovací napětí aţ 20 kV) a vytvořily stínový obraz (jako např.
při promítání diapozitivu). Druhý typ elektronového mikroskopu, tzv. skenovací (SEM –
Scanning Electron Microscope), se objevil v roce 1942, komerčně však byl poţíván aţ kolem
roku 1965, kdy se podařilo zvládnout skenování (postupné bombardování elektrony) vzorku
(podobně jako např. při skenování fotografií). U tohoto typu mikroskopu je nutné urychlovací
napětí pro elektrony 60 aţ 80 kV a jejich zvětšení je 30 000násobné a s kombinací
s mikroskopem optickým aţ 100 000násobné.




                                    Elektronový mikroskop z roku 1938
            (převzato z http://helios.physics.utoronto.ca/%7Einteract/microsco/microscopy.htm)



                                      Monočlánek
Jednou se paní Lucia Galcazzi Galvaniová, podle všeobecného mínění nápadná kráska, silně
nachladila. Bylo jí předepsáno uţívat ţabí polévku. Její manţel, profesor anatomie Luigi
Aloisio Galvani, si náhodou všiml, ţe ţabí stehýnka sebou škubnou, jakmile z třecí elektriky
- v jejíţ blízkosti se nalézala - vyšlehne jiskra. Galvani usoudil, ţe v ţabích svalech je jakási
"ţivočišná elektřina". V jeho víře ho utvrdila další náhoda: Stehýnka sebou škubala i za
bouřky, kdyţ byla zavěšena měděnými háčky na ţelezném zábradlí. Kdyţ se pak dostala na
pozinkovaný pitevní stůl, hýbala se i při doteku skalpelu. To se stalo v italské Bologni v roce
1780. Svůj "objev" zveřejnil o 11 let později.

K nadšeným obdivovatelům Galvaniho patřil univerzitní profesor v Padově, Alessandro
Guiseppe Antonio Anastasio Volta. O Galvaniho pokusech se dozvěděl ještě před jejich
zveřejněním. Mnohokrát je s mnoha obměnami opakoval. K závěru došel v roce 1791:
Elektřina vzniká stykem dvou kovů. Tuto skutečnost ihned sdělil londýnské královské
společnosti a Galvanimu, jehoţ si velice váţil. Pro toho to byla pravda velice hořká . . .

Nicméně byl to Galvani, který onu záhadnou sílu objevil. A proto Volta, v roce 1796, ji na
počest jejího objevitele nazval galvanický proud. Brzy však zjistil, ţe pokusy mu jdou
mnohem lépe, kdyţ přirozený galvanický článek, tvořený ocelovým skalpelem a zinkovým
plechem pitevního stolu, nahradí celou baterií článků tvořenou navrstvením stříbrných a
zinkových plíšků, proloţených plátky kůţe, provlhčenými okyseleným roztokem (1800).
První elektrická baterie byla na světě! Dnes ji fyzikové znají pod názvem Voltův sloup. Znal
ji i Napoleon Bonaparte. Vynález na něho udělal obrovský dojem. Vypráví se, ţe kdyţ jednou
navštívil paříţskou Národní knihovnu a stanul u věnce, pod kterým byl nápis "Au grant
Voltaire", zamyslel se a smazal poslední 3 písmena . . .




          Alessandro Volta předvádí svoji baterii (sedící muţ vpravo je Napoleon Bonaparte)
         (převzato ze stránky http://www.physics.lsa.umich.edu/106/content/battery/battery.html)

Tato Napoleonova obliba přinesla Voltovi bohatou odměnu, povýšení na hraběte, byl
jmenován senátorem, rektorem atd. atd. Galvani se však ocenění svého objevu nedoţil.
Umírá uţ v roce 1798: v úplné bídě, na rakovinu ţaludku. . .

Dnes existuje mnoho druhů a typů galvanických článků, které přeměňují chemickou energii
na energii elektrickou. Nejvíce se však vyrábějí a pouţívají tzv. Leclanchéovy články. Jsou to
články s depolarizátorem a jsou nevratné (tj. nenechají se znovu dobíjet, je moţná jen tzv.
regenerace velmi nízkým proudem). U těchto článků je zápornou elektrodou zinková nádoba,
kladnou elektrodu tvoří uhlíková tyčinka. Elektrolytem je chlorid amonný zahuštěný pastou
aby se nerozlil. Depolarizátor je směs oxidu manganičitého a grafitu nalisovaná v sáčku
kolem uhlíkové elektrody. Jeho účelem je odstranění polarizačních účinků vodíku, který se
vylučuje na uhlíkové elektrodě. Vodík by pokryl celý povrch elektrody a jako izolant by
narušil funkci článku (zmenšil by se odebíraný proud). Depolarizátor svými oxidačními
účinky vodík zoxiduje za vzniku vody.

Kromě těchto nejlacinějších a nejpouţívanějších článků existují výkonnější, ale i draţší, např.
alkalické.




                                 Zinkochloridový monočlánek PRIMA
                               (převzato ze stránky http://www.bateria.cz/)



                                            Mýdlo
Zjistit, kdy bylo vyrobeno první mýdlo je nemoţné. Ale je zcela moţné, ţe bylo objeveno uţ
v době prehistorické. Docela dobře si mohli všimnout pěny, která se po dešti vytvářela kolem
ohniště se zbytky popela. Také si mohli všimnout, ţe tatáţ pěna se vytvářela v nádobě, ve
které se vařilo maso a do které se dostal popel (coţ na tehdejším primitivním ohništi nebyla
ţádná vzácnost). Ţeny, které pak nádoby myly, zřejmě zjistily, ţe v těchto případech se
nádobí lépe myje, stejně jako jejich ruce.

První záznamy o výrobě mýdla pocházejí z Babylónie přibliţně z roku 2800 př. n. l. a víme,
ţe bylo známo Féničanům kolem roku 600 př. n. l. V těchto případech se však mýdlo
pouţívalo pouze k čištění surovin potřebných k výrobě látek (např. vlny).

Mýdlo znali i Římané: Plinius Starší popisuje výrobu mýdla z kozího loje a dřevěného popela.
Nicméně pro osobní hygienu Římané mýdlo nepouţívali, přestoţe lázně navštěvovali velmi
často (pouze otroci jen jednou týdně). Nečistotu a pot odstraňovali tak, ţe se nechali natírat
olejem, který vstřebal nečistoty. Olej pak seškrabali a šli do lázní.

Teprve kdyţ ve 2. stol. n. l. slavný římský lékař Galenos upozornil na očistné vlastnosti
mýdla, začalo se mýdlo pouţívat k osobní hygieně a mydlářství se stalo řemeslem. Proslulí
byli byzantští mydláři, kteří uţ v 7. stol. zásobovali celý svět. Drahocenné zboţí nevypadalo
moc vábně. Bylo vyráběno z olivového oleje, vápna (oxidu vápenatého) a louhu (hydroxidu
draselného), který získávali z dřevného popela. Mýdlo bylo mazlavé, ne zrovna příjemně
vonící, černé, hnědé nebo nazelenalé. Ale jeho dobré vlastnosti oceňovali králové i velmoţi.

Ve 14. stol. pronikly na trh výrobky mydlářů ze Španělska a z Itálie poněkud lepší kvality. Z
jiţních zemí se postupně výroba mýdla šířila na sever Evropy, ale protoţe tamní výrobci (v
Anglii, severní Francii) pouţívali místo olivového oleje zvířecí (rybí) tuk, byla kvalita jejich
mýdel horší.

Po celou tuto dobu byla výroba mýdla otázkou zkoušek a omylů, náhod a štěstí. Teprve ve 2.
pol.18. stol. lidé objevili podstatu procesu, kterému říkáme zmýdelnění, a tak poloţili
základní kámen k výrobě dokonalého mýdla.

Nejdůleţitější surovinou k výrobě mýdla byl hovězí lůj, ţíravé draslo (hydroxid draselný) a
pryskyřice. Lůj rozsekali na kousky a naházeli do kotle, pod kterým se topilo. Procezený lůj i
lůj vylisovaný ze sebraných škvarků (pochoutky pro mydláře a jejich pomocníky) slévali do
škopků. Večer před vařením dali do kotle s lojem ţíravé draslo, které lůj zmýdelňovalo a ve 4
ráno se pod kotlem zatopilo. Vařilo se celý den aţ do šesté hodiny večer. Dvě nebo tři hodiny
po vyhasnutí se mýdlo slévalo do forem a mýdlo v nich 3 dny stydlo. Pak formy otevřeli a
mýdlové špalky drátem rozřezali na menší kusy. Pak se ještě mýdlo sušilo. Zákazníkům se
prodávalo na váhu.

Sloţitější to měli s mýdlem američtí osadníci, neboť tam ţádní mydláři nebyli. A tak musely
ţeny celý rok skladovat zbytky sádla a loje pro domácí výrobu mýdla. Tento ―mýdlový‖ den
byl celoroční událostí a předcházel jarnímu úklidu. Podobně se skladoval dřevný popel
k výrobě louhu. Takto získaný louh se zkoušel čerstvým vajíčkem. Teprve v polovině 18. stol.
někoho napadlo vyrábět mýdlo na prodej.
             K americkým tradicím patří i "tradiční" výroba mýdla původních osadníků
              (převzato ze stránky http://www.greycounty.on.ca/museum/spk%26bstl.html)

V roce 1806 William Colgate zaloţil v New Yorku koncern vyrábějící mýdlo nazvaný
Colgate & Company, který se měl stát prvním velkým ―mýdlovým‖ koncernem v zemi. Ve
30. letech 19. století uvedla společnost na trh jednotlivá mýdla stejné váhy a v roce 1872
Colgate představil Cashmere Bouquet, první parfémované mýdlo.

V témţe období začali v Cincinnati společně podnikat William Procter a James Gamble.
Během několika let se stali velkými výrobci a distributory mýdla. Další společnost vznikla na
západě Spojených států: B. J. Johnson Company. Ta vyráběla mýdlo ze směsi palmového a
olivového oleje. Mýdlo bylo tak populární, ţe po něm byla přejmenována i firma (1916):
Palmolive. V roce 1928 se společnosti Colgate a Palmolive sloučily a od roku 1953 existuje
společná Colgate-Palmolive Company.

Přesto, ţe dnes je výroba mýdla dokonalejší, podstata – zmýdelňování tuků – se nezměnila.
Upravený zvířecí tuk – hovězí lůj a sádlo – se dopravuje do válcové nádoby z nerezavějící
oceli, tzv. autoklávu. V ní se tuk pod tlakem a za vysoké teploty rozděluje na dvě části:
mastné kyseliny a glyceridy. Mydlárna potřebuje jen mastné kyseliny a tak je v autoklávu
musí oddělit, ty pak tvoří základ tzv. násady. Kromě mastných kyselin se do ní přidává lůj,
sádlo a kokosový tuk. Lůj proto, aby bylo mýdlo pevnější, hustě pěnilo a tolik neubývalo.
Sádlo zvyšuje vláčnost, mýdlo je plastické, dobře se tvaruje a snadno pění. Kokosový tuk
propůjčuje mýdlu poţadovanou tvrdost.

Násadu vaří mydláři s louhem v kotli. Kdyţ vše skončí, zůstane u dna kotle odpadní louh a
nad ním jádrové mýdlo. Louh se vypustí a mýdlo dovaří. Pak na něj působí solný roztok a dva
dny zůstane mýdlo v klidu. V této fázi je mýdlo tekuté, vstřikuje se tedy do sušárny, z které uţ
jdou granulky. Ty se dávají do zásobníků, kdy mýdlo chladne a dozrává.
                              Jihofrancouzské mýdlo, největší na světě
                   (převzato ze stránky http://www.aroma-tours.com/soap-tour.htm)

Do dozrálého základního mýdla přidávají mydláři různá barviva, parfémy i vitamíny
vyţivující pokoţku (známe jsou mýdla s vůní květin, mýdla odstraňující různé pachy atd.).
Míchač vše řádně prohněte a voňavé granulky jdou do dalšího stroje, který připomíná velký
mlýnek na maso. Z něho vychází tyč nekonečného mýdla, kterou řezačka rozřezává na stejné
kousky. Konečný tvar dává mýdlu razicí lis. Automatická balička je zabalí a jiná balička je
narovná do krabic. Toaletní mýdlo je hotovo. S rukama přijde do styku aţ při mytí . . .




                  (převzato ze stránky http://www.papermart.com/janitorial/soap.htm)



                                            Papír
Zpočátku lidé své záznamy vrývali do kamene, dřeva a kosti. Ve starověké Mezopotámii
(Babylónii) vyuţili dostatku vhodné hlíny, kterou pouţili jako psací materiál. Údaje do
hliněných ―knih‖ zaznamenávali pomocí tzv. klínového písma. Popsané tabulky se pak v ohni
vypalovaly (díky tomu se zachovaly dodnes).
         Fragment tabulky s klínovým písmem (Epos o Gilgamešovi) z poloviny 7. stol. př. n. l.

Ale desky byly těţké a mnoho se na ně nevešlo. Navíc vhodná hlína nebyla všude k dispozici.
V Egyptě, na březích Nilu, naopak rostl hojně papyrus (―příbuzný‖ pokojového šáchoru). Jeho
stvol, vysoký asi 4 m, rozdělili na kusy, vyňali z něho dřeň a rozřezali ji na tenké prouţky.
Prouţky pak kladli vedle sebe do 2 vrstev, kříţem na sebe, lisovali a uhlazovali. Pak tyto
―archy‖ slepovali k sobě, aţ vznikly svitky několik metrů dlouhé.




                                 Papyrový svitek s Homérovou Iliadou
                    (převzato z http://www.greece.org/alexandria/library/library7.htm)

Ale ani papyrus všude neroste. V městě Pergamon v Malé Asii vyčinili kůţi jehňat, telat, ovcí,
koz nebo oslů tak, ţe z ní vznikla tenká blána. Tu potřeli bělobou rozpuštěnou v oleji,
vyhladili a vyleštili. Tento psací materiál na počest svého města nazvali pergamen.

Pergamen byl však drahý. Nebylo by moţno psát na něco jiného?

Bylo. Podle historických záznamů na to přišel čínský ministr orby Ts„ai Lun a roku 105 to
oznámil svému císaři. Ten materiál se jmenoval papír (nedávné archeologické výzkumy však
dokládají, ţe uţ byl znám o nějakých 200 let předtím).
                                         Výroba papíru v Číně
                   (převzato z http://www.ipst.edu/amp/museum_invention_paper.htm)

Původní čínský papír se vyráběl z konopí. To se nechalo nasáknout vodou a pak ho rozdrtili
dřevěnými palicemi. Tuto kaši z rostlinných vláken proplachovali, přidávali moučný škrob a
bělidlo a kašovinu nalévali na síta z hrubé látky v bambusových rámech. Tam kašovinu
natřásali a částečně nechali vyschnout. Pak ze síta vyjmuli archy papíru a dosoušeli je na
hladké a teplé zdi. Výroba se zrychlila, kdyţ vymysleli hladší materiál na síta, ze kterých bylo
moţno vyjmout arch ihned po odkapání vody.

V 6. století se výroba papíru dostala z Číny do Koreje. Kromě konopí tam pouţívali také
moruše, bambus, stvoly rýţe a chaluhy.

Podle tradice, v roce 610 seznámil japonský císařský palác s výrobou papíru korejský mnich
Don-cho. Japonci papír zpočátku pouţívali pouze na úřední dokumenty. Teprve s rozšířením
buddhismu se pouţívání papíru rozšířilo.

Z Číny se papír dostal také do Tibetu, kde nahradil tradiční psací materiál – palmové listy.
Směrem na západ pak cestoval papír z Číny do Střední Asie a Persie, odkud ho obchodníci
dováţeli do Indie. V 8. století se papír dostal do Bagdadu, v 10. století pak do Damašku,
Egypta a Maroka. Původní konopí nahradil len.

I kdyţ v té době se papír v Evropě jiţ tu a tam objevoval, jeho výroba začala ve Španělsku a
v Itálii aţ ve 12. století. Byl však křesťanským světem z ideologických důvodů (!) odmítán a
dokonce dekretem Fridricha II. byly všechny úřední dokumenty psané na papíru vyhlášeny za
neplatné! Zdravý rozum zvítězil aţ v 15. století pod nátlakem vynálezu knihtisku . . .

I kdyţ výroba papíru doznala během staletí mnohých změn, sama podstata výroby zůstala
stejná. Jednou z prvních důleţitých změn bylo lisování archů pod papírenským lisem,
odvozeným z vinařského lisu (11. stol.). Dalším zrychlením výroby bylo pouţití různých
mlecích zařízení, zejména tzv. holandru (odtud pochází ―pije jak holandr‖, neboť na 1 kg
papíru se spotřebuje 30 – 700 l vody). Holanďané tento svůj vynález dlouhou řadu let
utajovali (na naše území se dostal aţ r. 1710). Významným pokrokem byly stroje na výrobu
papíru. První z nich se objevil v 18. století. ―Ideálem‖ však byla kontinuální výroba papíru.
Tvůrcem stroje, který to roku 1804 dokázal, byl Francouz Nicholas-Louis Robert. Robert
sice patent prodal za 27 400 franků, ale pro finanční potíţe kupce ze svého vynálezu nikdy nic
neměl. Po dalších různých vylepšeních se s tímto strojem seznámili bratři Henry a Sealy
Fourdrinierové. V roce 1807 sestavili stroj, do kterého investovali 60 000 liber a který se stal
pojmem (―fourdrinier‖ bylo synonymum pro stroj na kontinuální výrobu papíru). Chybou
v patentovém spisu však z investovaných liber neměli nic . . .




                    Legendární stroj na kontinuální výrobu papíru - “fourdrinier”
                          (převzato z http://www.inveresk.co.uk/fourdrin.htm)

Protoţe však výrobců přibývalo, bylo potřeba nějakým způsobem papír označit, aby bylo
moţno poznat jeho výrobce. Tak vznikl tzv. vodoznak. Zpočátku to byly tzv. drátové
vodoznaky. Vznikaly připevněním vhodně tvarovaného drátu do síta. Drát pak zanechal svůj
otisk v papíru, který byl v tomto místě slabší. Při prohlíţení papíru proti světlu se pak objevil
světlejší vzor. Později bylo moţno vytvářet vodoznaky které měly plynulé přechody mezi
světlejšími a tmavšími plochami. To se vytvářelo tak, ţe se podle voskového modelu
zhotovily matrice (taţník a taţnice), mezi nimiţ se pak pod lisem tvarovala kovová síťovina
do potřebného reliéfu, který se potom připevnil na síto. Tento síťový reliéf způsobil, ţe
tloušťka papíru v tomto místě kolísala od minima do maxima. Při pohledu proti světlu se
vytvořil obraz s plynulými přechody mezi světlými a tmavými plochami.

Druhů papíru je několik tisíc. Papír se dnes vyrábí z vláknitých surovin jako je buničina,
polobuničina, dřevovina nebo – při výrobě některých náročných druhů papíru (cigaretový,
bankovkový, filtrační) – hadrovina. Pro dnešní papírenský stroj není problémem vyrábět pás
papíru široký 2 aţ 9 m rychlostí 200 – 1 500 mm/min (tj. ročně aţ 150 000 t).

Kromě ―nového‖ papíru se také vyrábí papír recyklací. Její podíl na výrobě papíru stále roste,
v roce 1993 bylo v USA poprvé v historii vyrobeno více recyklovaného papíru neţ z
―nových‖ surovin. Recyklace není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát.
V kaţdém případě je však výchozím poţadavkem třídění papíru, které dnešní české
―sběrničky‖ (pokud vůbec papír berou) nejsou schopny zajistit (ani zde trh nevyřešil vše, jak
se naivně domnívali někteří ekonomové). Např. novinový papír se většinou pouţívá na
hedvábný papír a na lepenku, staré časopisy zase na novinový papír. Papír se můţe recyklovat
5 – 8krát.


                                       Parní stroj
Parní stroj nebyl ani tak vynalezen jako spíše postupně vyvíjen. Tento vývoj trval více neţ
100 let a podíleli se na něm 3 vynálezci z Velké Británie.

Poprvé byl pára pouţita k čerpání vody z dolů. Do té doby se k tomu pouţívalo zvířat, která
poháněla různá zařízení s nádobami. Bylo to nákladné a pomalé. A ta anglický vojenský
inţenýr Thomas Savery začal přemýšlet, jak by tuto práci zjednodušil a urychlil. Výsledkem
jeho snaţení byl patent z roku 1698 s názvem ―stroj k čerpání vody ohněm‖. Spíše neţ o stroj
se jednalo o zařízení nebo přístroj, neboť Saveryho čerpadlo nemělo ţádné pohyblivé
součásti. Ale bylo to první zařízení, kde pára vykonávala uţitečnou práci.

Hlavní částí Saveryho čerpadla byla tlaková nádoba, která měla nahoře přívod páry z kotle a
dole sací a výtlačné potrubí. Zařízení fungovalo tak, ţe přívodním potrubím se do nádoby
přivedla pára a pak se přívod uzavřel. Následně se na tuto kovovou nádobu postila studená
vodní sprcha, čímţ pára uvnitř kondenzovala a vzniklo tam vakuum. Pak se otevřel sací ventil
a do nádoby se sacím potrubím z dolu nasála voda. Sací ventil se uzavřel a otevřel ventil ve
výtlačném potrubí. Poté se do nádoby pustila pára, která vodu vytlačila do výtlačného potrubí.
Pak se celý cyklus opakoval.

Další etapou ve vývoji parního stroje je práce Thomase Newcomena, rovněţ Angličana. Ten
byl totiţ přesvědčen, ţe musí existovat způsob, jak vylepšit Saveryho čerpadlo. A tak
Newcomen postavil stroj, kde pára uţ pohybovala pístem (i kdyţ jen v jednom směru).
Zjednodušeně se dá říci, ţe zde tlaková nádoby byla nahrazena válcem, který byl nahoře
―uzavřen‖ pístem. Pod píst se přivedla pára, která jej posunula vzhůru. Pak se pod píst pustila
voda, pára zkondenzovala a vzniklo vakuum. Atmosférický tlak působící nad pístem pak tento
píst stlačil dolů. Pak se celý cyklus opakoval. Píst byl spojen s pístnicí, která byla kyvně
připevněna k dvouramenné páce, na jejíţ druhé straně bylo pístové čerpadlo. To opět
pumpovalo vodu z dolu. Byl to tzv. jednočinný atmosférický parní stroj, neboť pára zde
tlačila na píst pouze z jedné strany, zpětný pohyb obstarával atmosférický tlak. Významným
pokrokem tu byl i jednoduchý automatický rozvod, který ve stanovené okamţiky otvíral a
uzavíral jednotlivá potrubí.

Třetím muţem ve vývoji parního stroje byl Skot James Watt. Ten začal vylepšovat
Newcomenův parní stroj uţ roku 1765, ale teprve v roce 1869 učinil zásadní změnu, kdyţ si
nechal patentovat samostatný kondenzátor. To velmi urychlilo práci čerpadla, neboť pára se
uţ neochlazovala (nekondenzovala) přímo v pístu, ale v samostatné nádobě (kondenzátoru),
který se tak mohl trvale ochlazovat. Watt však ve vývoji patního stroje pokračoval i nadále. A
tak v letech 1781—1784 si nechal patentovat a vytvořil dvojčinný parní stroj a převod
přímočarého pohybu na rotační. To zásadním způsobem otevřelo dveře k vyuţití parního
stroje.
                                         Penicilín
Alexander Fleming pocházel ze Skotska, kde jeho rodiče a sourozenci hospodařili na farmě.
Kdyţ mu v mládí otec zemřel, Flemingův starší bratr se ujal vedení 800 akrové farmy. Další
bratr dokončil studium medicíny a otevřel si v Londýně praxi. Brzy potom se do Londýna
odstěhovali čtyři Flemingovi bratři a sestra. Alec, jak mu říkali, se dostal do Londýna ve 14
letech. Po absolvování polytechnické školy byl zaměstnán u loďařské firmy, ale tam se mu
moc nelíbilo. Kdyţ v roce 1900 vypukla válka mezi Spojeným královstvím a jeho koloniemi v
jiţní Africe, Alec a jeho dva bratři se přihlásili ke skotskému regimentu. Po návratu na popud
staršího bratra Toma začal studovat medicínu (bakteriologii) na Lékařské škole Panny Marie
v Londýně. Tam zůstal i po ukončení studia a zabýval se výzkumem bakteriálních nákaz.




                                        Sir Alexander Fleming
                  (převzato z http://www.nobel.se/laureates/medicine-1945-1-bio.html)

Kdyţ vypukla 1. světová válka, velká část bakteriologické laboratoře byla přemístěna do
Francie, aby tam vytvořila laboratoř polní nemocnice. Zde se Fleming setkal s drastickými
projevy infekce, na kterou vojáci rychle umírali a která byla horší neţ nepřátelské letectvo.
Fleming cítil, ţe zde musí být něco, co by mohlo s infekcí úspěšně bojovat, co by ji zastavilo.
Objevil lysozym, enzym vyskytující se v mnoha tekutinách lidského těla (např. v slzách). Měl
sice přírodní antibakteriální efekt, ale na silnou infekci nestačil. A tak Fleming hledal dál . . .




                       Flemingova fotografie misky s bakteriemi a penicilínem
                   ¨(převzato z http://www.uel.ac.uk/research/rds/advances/penn.html)

Při svém pracovním nadšení a tempu neměl vţdy tolik času, aby jím mohl „plýtvat"
udrţováním pořádku a čistoty v laboratoři. A tak, kdyţ se v září roku 1928 vrátil z dovolené,
našel ve škopku haldu neumytých petriho misek, ve kterých pěstoval bakterie. Postupně je
vkládal do mycího roztoku. Náhle se zarazil: plíseň na jedné misce sice narostla normálně,
nenormální však bylo to, ţe kolem sebe zničila bakterie staphy lococcus. Odebral vzorek této
modré plísně a zjistil, ţe patří do rodu Penicillium (později označena jako Penicillium
notatum). Kdyţ svůj objev o rok později prezentoval, nevzbudila velký zájem, stejně jako
publikování zprávy o penicilínu a jeho moţném pouţití v British Journal of Experimental
Pathology. Po nějakou dobu se Fleming snaţil vypěstovat čistý penicilín, ale nedařilo se mu
to.

Pokrok nastal aţ po roce 1935, kdy Australan Howard Florey, profesor patologie na
Oxfordské univerzitě, a německý biochemik Ernst Chain se svým týmem začali
experimentovat s penicilínovou plísní. Dostali se o krok dále neţ Fleming: nedělali pokusy
jen na petriho miskách ale také na ţivých myších a později i na lidech. Pokusné podávání
penicilínu prokázalo jeho neuvěřitelnou účinnost. To uţ tu byl rok 1941 a Británie vstoupila
do války. Florey vyuţívá svých konexí s Rockfellerovou nadací ve Spojených Státech, která
pak sponzoruje další výzkum. Největším problémem byla dostatečná produkce penicilínu.
Výroba byla obtíţná a drahá. Florey odjel se svými spolupracovníky do Illinois v USA.
Tamní zemědělské výzkumné středisko vyvinulo vhodný způsob fermentace, která je potřeba
pro růst penicilínu. Kupodivu bylo zjištěno, ţe penicilín miluje kukuřici a produkce je tak 500
x větší neţ dříve. V té době vstupují do války i Spojené státy. Vláda má zájem na výrobě
penicilínu a ustanovuje 21 chemických společností jeho výrobou. A tak zatímco od ledna do
května 1943 se vyrobilo pouze 400 miliónů jednotek penicilínu, na konci války uţ to bylo 650
miliard. Prvními pacienty uţívajícími penicilín byli vojáci 2. světové války.
                           (převzato z http://www.jenapharm.de/ehist.htm)

Od té doby zachránilo toto antibiotikum tisíce ţivotů. Alexander Fleming obdrţel 25
čestných titulů, 26 řádů, členství v 87 vědeckých akademiích a společnostech a 18 cen, z
nichţ nejprestiţnější byla Nobelova cena, kterou obdrţel v roce 1945 spolu s Floreyem a
Chainem.


                                          Pistole
Od 16. století se v armádách začínají objevovat pistole jako doplněk pušek a ostatních zbraní.
Tyto pistole se musely po kaţdém výstřelu znova (předem) nabíjet, tj. naplnit střelným
prachem a střelou. V lepším případě byly pistole vybaveny dvěma hlavněmi. Pouţití
takovýchto pistolí bylo proto velmi omezené.




                             Kapesní pistole s křesadlovým zámkem.

Do konce 17. století byly pistole vybaveny tzv. kolečkovým zámkem, od začátku 19. století
pak zámkem křesadlovým.

Teprve tzv. perkursní zámek, zaváděný v 1. polovině 19. století, umoţnil podstatné změny.
Muţem, který si to uvědomil by Američan Samuel Colt. Jeho příběh začal na námořní lodi
―Corvo, kde se plavil jako námořník. Upoutal ho princip lodního vrátku: buben otáčející se
kolem osy s otvory po obvodě k zajištění polohy. Colta napadlo pouţít tento princip u pistole.
Vyrobil si její dřevěný model včetně bubínku, který slouţil jako otáčející se zásobník nábojů .
Od tohoto principu byl odvozen i název tohoto druhu pistole, revolver. Colt si ho nechal
patentovat v roce 1835: v rámu jeho zbraně byl onen otáčející se bubínek, v němţ bylo
rovnoběţně s osou vyvrtáno 5 nebo 6 děr pro prach a střely. U prvních revolverů bylo nutno
vţdy před výstřelem bubínek ručně nastavit (pootočit) do potřebné polohy. Později Colt
vymyslel jednoduchý mechanický systém, který při nataţení úderníku palcem pootočil
bubínkem a nastavil další náboj k odpálení. V roce 1836 zaloţil svoji první továrnu a ve svých
22 letech se stal jejím obchodním šéfem.




                          Nejrozšířenější zbraň kovbojů divokého západu,
       s amarickým smyslem pro demokracii příznačně nazvaná "Mírotvůrce" ("Peacemaker")
                 (oba obr. převzaty z http://www.crescentmodels.com/guns/guns.html)

Colt byl dominantním výrobcem revolverů aţ do vypršení jeho patentu v roce 1857. V té
době dva další Američané, Horace Smith a Daniel B. Wesson vyrobili první revolver
pouţívající nábojnice. To byl velký pokrok, protoţe střelný prach, střela i zápalka střely
tvořily jeden celek, který se zezadu vkládal do bubínku. Čas na znovunabití revolveru se tak
výrazně zkrátil.

V roce 1872 vypršel i Smithův a Wesonův patent. V Americe i Evropě to umoţnilo vznik
nových řešení. Mezi nejdůleţitější patřilo vyhazování prázdných nábojnic a tzv. dvojčinný
mechanizmus, který umoţňoval střelbu pouhým stiskem spouště.

Koncem 19. století dostal revolver svůj definitivní tvar. Americká armáda je pouţívala do
roku 1911, britští důstojníci je pouţívali aţ do II. světové války.

V 1. polovině 20. století dominoval návrh Johna M. Browninga, ve kterém mj. byl zásobník
nábojů umístěný v rukojeti. Tento vzor (M1911) byl nahrazen aţ v roce 1987. Jeho nástupcem
se stala italská 9 mm Beretta (v NATO značena M9) s 15 ranami.




                                           Berreta
                                    Samonabíjecí pistole CZ 100
                            (převzato z http://www.tady.cz/hecman/)



                                           Pluh

Půda se na našem území začala obdělávat někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Tehdejší zemědělci
osidlovali především nejsnáze obdělatelnou půdu. Prvním nástrojem ke zpracování půdy byla
motyka. Práce s ní však byla velmi namáhavá a především pomalá. Důleţitou úlohu tu hrály
také přírodní podmínky. Ty byly jiné v subtropickém pásmu, kde je zem sice tvrdá ale lámavá
a lze ji snadno rozrušit motykou, navíc tam plevel nevytváří silný, souvislá drn. Jinak je tomu
např. ve střední Evropě, kde půda po sklizních snadno zarůstala plevelem a travním drnem.
Takovou půdu bylo mnohem snazší obdělávat taţenými oradly.
Jako takové primitivní oradlo mohla být pouţita vhodně upravená silná vidlice z větve.
Přestoţe takový hák půdu nevzdělával ale pouze v tenké vrstvě rozrušoval, značně urychloval
práci. Navíc lidskou taţnou sílu záhy nahradil zvířecí potah. Objev a rozvoj výroby bronzu a
později ţeleza znamenal i v zemědělství zásadní obrat. Mimo jiných kovových zemědělských
nástrojů se začaly objevovat i kovové háky. Tento stav přetrval i v antice, kdy se pouţívalo
jednoduchých oradel ze dřeva nebo s radlicí ze ţeleza se zakřivenou špicí. Na našem území se
dochovala řada ţelezných radlic jak k hákům, tak k rádlům ze 6. stol. Na přelomu 1. a 2.
tisíciletí se na našem území vyskytovala oradla trojího druhu: bez plazu – tzv. háky, s plazem
krátkým a vysokým – rádla a s plazem dlouhým a širokým – pluhy. Hloubka orby se u háku
nedala regulovat, protoţe neměl plaz. Pluh oral hlouběji, ale vyţadoval značnou taţnou sílu
(pár koní, zatím co u háku nebo rádlo jen jeden). Pluhy byly konstruovány převáţně jako
kombinace dřeva a ţeleza, i kdyţ uţ v roce 1771 Brandt sestrojil celoţelezný pluh. V části
Ameriky se pouţívaly litinové pluhy (přesněji rádla), které si uţ v roce 1797 nechal
patentovat Charles Newbold. Všechna uvedená oradla však půdu neobracela. Hák a rádlo ji
rozrývala, pluh jen odhrnoval stranou. Teprve vynález ruchadla bratranci Františkem a
Václavem Veverkovými (1824–1827) umoţňoval obracení a kypření zároveň. Toto ruchadlo
se brzy velice rozšířilo a znamenalo velký zlom ve způsobu přípravy půdy. I kdyţ nebylo
samozřejmě dokonalé a během let prošlo mnohými úpravami a změnami, jeho základní
princip zůstal.
                           Pomník bratranců Veverkových v Pardubicích
                (převzato z http://home.tiscali.cz:8080/cz019320/pardubic/veverka.htm)

Konstrukce pluhu se v zásadě ustálila. Zrychlení a zefektivnění orby mohla přinést jen
víceradličná konstrukce pluhu. K takovému pluhu však bylo zapotřebí velké taţné síly.
Příleţitost se naskytla na přelomu 19. a 20. století v podobě lokomobilu.




                                  Lokomobil se šestiradličným pluhem
                (převzato z http://www.ku.edu/carrie/kancoll/books/thayer/t_637gif.htm)

Jako perspektivní řešení se však ukázala konstrukce se spalovacím motorem. A tak uţ v roce
1909 mladoboleslavská automobilka Laurin & Klement vyrábí první motorové víceradličné
pluhy. Také praţská Praga v roce 1913 zahájila práce na vývoji motorového pluhu vlastní
konstrukce (Praga K), který byl po roce 1915 vyráběn ve velkých sériích. Ale i tato pluhy
měly své meze. Ty překonaly mnohoradliční pluhy taţené pásovými traktory.
                  ¨

Dnešní pluhy jsou hydraulicky ovládané a jednoduše přizpůsobitelné daným podmínkám. Dá
se s nimi zorat aţ 180 ha za 24 hodin.


                                        Pračka
Praní prádla patřilo po dlouhá staletí mezi nejnamáhavější práce v domácnosti. Patřilo i mezi
nejhorší práce v nemocnicích, hotelech, armádě apod. Přestoţe lidé přemýšleli, jak tuto práci
usnadnit (např. Angličan Stender sestrojil pračku na prádlo uţ kolem roku 1750), jedinými
pomocníky pradlen zůstávaly stále necky a valcha (někdy ani ty ne).




První prakticky pouţitelná pračka se objevila někdy kolem roku 1885 a v principu to nebylo
nic jiného neţ ―mechanizovaná valcha‖: pradlena tu nedrhla prádlo o valchu, ale naopak
―valcha‖ se kývavě pohybovala po prádle. Původní rovinná plocha valchy se změnila na
vnější válcovou, která se otáčela (kývala) ve vnitřní válcové ploše. Mezi oběma válcovými
plochami bylo prádlo. Obě půlválcové ―valchy‖, byly vyrobeny, tak jako běţné valchy,
z pozinkovaného plechu a byly vsazeny do dřevěné konstrukce. Výhodou bylo mj. to, ţe bylo
moţno pouţít horkou vodu, neboť pradlena uţ nenamáčela do vody ruce.

Kolem roku 1898 se ―objevili‖ konstruktéři pračky princip uţívaný jiţ v antickém Římě při
míchání těsta: ve středu svislé válcové nádoby se střídavě na obě strany otáčí ―panenka‖, která
svými ―prsty‖ pere prádlo. V téţe době se také zkouší vytvořit pomocí pístu v pračce podtlak,
aby mýdlová voda lépe pronikala do látky.

I kdyţ tyto pračky byly velmi primitivní, přece jen částečně zmírnily namáhavou práci.
Nicméně další namáhavá část zůstala: ţdímání. První ţdímačky se objevily na přelomu 19. a
20. století: na horní okraj pračky byl přidělán rám se dvěma válci s navulkanizovanou gumou.
Tyto válce se ruční klikou otáčely a mezi nimi se ţdímalo prádlo.




              Pračka se ţdímačkou na ruční i elektrický pohon z Indiany ze zač. 20. stol.
                       (převzato z http://www.oldewash.com/museum/lives.htm)

Na začátku 20. století ―zasáhla‖ elektrifikace i pračky. Zpočátku výrobci k stávajícím
pračkám jen přidávali elektromotory (tedy stejná situace jako na počátku vývoje automobilu,
kdyţ se do kočáru původně taţeného koňmi dal motor), později dali pračce nový ―kabát‖ a
motor ústrojně zabudovali dovnitř. ―Venku‖ zůstala jen ţdímačka. V určitém období se
dokonce zcela ―osamostatnila‖. Ale objevilo se nové řešení: místo ţdímání průchodem prádla
mezi válci se prádlo ţdímá – tak, jako dnes – odstředivě.




                                   Odstředivá ţdímačka z roku 1927
              (převzato z http://www.science-tech.nmstc.ca/english/collection/wash14.cfm)
Také samotný způsob praní prodělává změny. Místo ―panenky‖ se na dno pračky montuje
plochá vrtule nebo šnek, objevují se tzv. vířivé pračky.




                     "Vrtule" vířivé pračky podle australských představ z 30. let
                       (převzato z http://www.oldewash.com/museum/lives.htm)

Avšak vývoj poţadoval sloučení praní a ţdímání do jednoho celku. A to u vířivé pračky
nebylo moţné, pomineme-li ―dvojče‖, kdy samostatná pračka a samostatná ţdímačka byly
vsazeny do jednoho celku (dříve velmi rozšířené pračky Romo). A tak se objevily bubnové
pračky pracující na stejném principu jako ty dnešní. To bylo ve 40. letech. Tehdejší pračky jiţ
velmi připomínaly ty dnešní: samy automaticky napouštěly vodu, ohřívaly ji, praly, máchaly,
ţdímaly i vypouštěly vodu.




              Reklamní leták na jednu z prvních automatických praček. Psal se rok 1949
               (převzato z http://www.science-tech.nmstc.ca/english/collection/wash11.cfm)

Do dnešní ―dokonalosti‖ jim však chyběly ještě zejména dvě věci: dvourychlostní motor
(menší otáčky na praní a máchání a vyšší na ţdímání) a časovač neboli programátor pro volbu
různých pracích cyklů. Obojí se objevilo v 50. letech.
         V 50. letech se jiţ objevují automatické pračky s podobnými funkcemi jako ty dnešní
               (převzato z http://www.science-tech.nmstc.ca/english/collection/wash15.cfm)

Tím byl vývoj automatické pračky (zatím?) v zásadě ukončen. Pak uţ následovala jen
drobnější vylepšení (vyšší otáčky při ţdímání, menší spotřeba vody, elektronický programátor
atd.).




                                           Šroub


Je zajímavé, ţe si obvykle šrouby představujeme jako součást, která spojuje 2 nebo více dílů
dohromady, tedy jako šrouby spojovací. Ale první šrouby, které pravděpodobně vynalezl
Pýthagorovec Archytás z Tarenta v 5. stol. př. n. l. nebo řecký matematik Archimédes ze
Syrákús ve 3. stol. př. n. l.. slouţily ke zcela jinému účelu. Archimédes pouţil šroub
k čerpání vody, tedy jako čerpadlo. Toto zvláštní čerpadlo se pouţívá dodnes a můţeme ho
vidět i na brněnském veletrhu. Asi od 1. stol. př. n.l. se pouţívaly dřevěné šrouby u lisů na
olivový olej a na ―mandlování‖ prádla. Byly to tedy šrouby, kterým dnes říkáme pohybové.




Kovové šrouby spojovací se objevily aţ v 15. stol. První známé pouţití průběţné dráţky
v hlavě šroubu – tak, jako dnes – pochází od německého hodináře z roku 1513. Šestihranné
matice se objevují v 2. pol. 16. stol. Šrouby se vyráběly ručně a závity se dělaly pilníkem.
Teprve, kdyţ byl Henry Maudslay zdokonalil suport soustruhu (tj. část soustruhu, ve které je
upnut nástroj), mohl být následně – po r. 1800 – soustruh uzpůsoben také řezání závitu. A tak
uţ kolem r. 1820 mohl Maudslay vyrábět přesné šrouby pro strojírenskou potřebu. O další
zpřesnění při řezání šroubových závitů se o 10 let později zaslouţil další Angličan, Joseph
Whitworth. Ten také v roce 1841 dal podnět k normalizaci šroubových závitů tak, aby do
sebe ―pasovaly‖ šrouby a matice vyrobené kdekoliv. Současně zdokonalil poloautomatické
stroje na řezání závitů, tzv. závitořezy. Tato norma je dosud pouţívaná v anglosaském světě,
jsou to tzv. whitworthovy závity. V ostatních zemích se pouţívají tzv. metrické závity.
      Během doby a zejména pro potřeby automobilového průmyslu se hledaly způsoby, jak
      umoţnit rychlejší a spolehlivější šroubování. Průběţné dráţky jsou nevhodné, protoţe
      je nutné středit nástroj a také utahovací síla nemůţe být velká. A tak se hledaly jiné
      utahovací tvary. R. 1908 přišel P. L. Robertson s vnitřním čtyřhranem. Později se
      objevily další: vnitřní šestihran, kříţová dráţka atd.

V 50. letech 20. stol. se začaly závity také ve větší míře válcovat. Důvodem k tomu byly
zejména 2 důvody: zrychlení výroby a větší pevnost závitu.


                                       Telefon
Snaha o zvětšení dosahu lidského hlasu je odvěká. Ale až do 17. století byly jediným
"zesilovačem" hlasu lidské ruce přiložené k ústům. Od roku 1670 bylo možno hlas
zesílit hlásnou troubou. V témže století anglický přírodovědec, člen Královské
společnosti, Robert Hooke (jedná se o téhož Hookea, po kterém byl nazván - všemi
středoškolskými studenty obávaný - zákon vyjadřující vztah mezi napětím a jím
způsobenou deformací) zjistil, jak dobře se zvuk šíří kovy a podnikal nějaké pokusy s
mechanickým telefonem. Zůstalo však jen u pokusů.

Zato tzv. mluvicí trubky doznaly velké obliby. Tento vynález se nejprve ujal v
starodávných hospodách. Lokál byl s kuchyní propojen spojovacím potrubím, které
bylo zazátkováno píšťalkami. V lokále číšník foukl do potrubí, v kuchyni to písklo a
následovala objednávka např. "dvakrát guláš s knedlíkem". Tentýž systém se
používal i na lodích, aby mohli kapitáni hřímat svoje "plnou parou vpřed".
Zdokonalené mluvicí trubky s hygienickým foukáním gumovými balónky se pod
názvem akustifon používaly i v jiných případech, např. k udílení příkazů kočímu
drožky.

První telefon zhotovil pravděpodobně Ital Antonio Meucci v Havaně na Kubě. Od
roku 1849 mu sloužil k tomu, aby mohl mluvit ze suterénu se svou invalidní ženou ve
třetím patře domu. Němec Johann Philip Reis z Friedrichsdorfu přenášel ve
frankfurtském Fyzikálním spolku řeč 26. října1861 po drátě na vzdálenost 91,4 metru.
Oba využili principu známého i dnes většině dětí: dvě prázdné plechovky se spojí
kusem provázku a zvuková vibrace přenášená napjatým provazem je zesilována
plechovkami. Oběma vděční rodáci postavili pomníky . . .

Dne 14. února 1876 prošli dveřmi patentového úřadu Spojených států dva muži, aby
zde ohlásili, že učinili vynález, který má změnit svět: profesor fyziologie řeči v
Bostonu Alexander Graham Bell a pracovník společnosti Western Union Elisha
Gray. Časový sled událostí oné kritické hodiny, v níž oba vynálezci vzali za kliku
příslušné kanceláře nebyl nikdy bezpečně prokázán. Nicméně před soudem si
přísežný úředník "vzpomenul", že první vstoupil Bell, který se tak stal "úředně
uznaným" vynálezcem telefonu.

Alexander Graham Bell byl lékař skotského původu, který se specializoval na práci
s hluchými lidmi a učil je mluvit. Byl profesorem na univerzitě v Bostonu. Pracoval se
svým otcem, který vymyslel "viditelnou" řeč pro hluchoněmé, a také s bratrem.
Bell neměl v úmyslu vynalézt telefon. Dělal pokusy s přenášením zvukových vln
elektrickým proudem. Přitom ho napadlo, že by bylo možné telegrafovat jedním
vedením několik depeší současně, kdyby se přenášely různou frekvencí a přijímací
přístroje byly naladěny každý na jinou výšku tónu. Objevil tak princip tónové
telegrafie. K těmto pokusům sestavil přístroj sestávající z dlouhého elektromagnetu a
řady jazýčků. Délka každého jazýčku odpovídala určité výšce zvuku. Takový zvuk
pak rozkmital příslušný jazýček (nebo jazýčky). Tento "harfový přístroj" - jak jej Bell
nazval - ještě nebyl telefonem, neboť ještě nebyl schopen přenášet všechny prvky
lidské řeči. Zlom přišel 2. června 1875. Jeho čilý asistent Thomas A. Watson vysílal
různé tóny a Bell nastavoval jazýčky přijímače. Najednou jeden jazýček vysílače
přestal kmitat a tak Bell požádal Watsona, aby ho prstem zkontroloval. Tehdy se na
Bellově přijímači rozechvěl příslušný jazýček, ačkoliv byl vypnutý proud! Bylo to
způsobeno pohybem jazýčku Watsonova vysílače v magnetickém poli, který
způsobil vznik elektrického proudu určité frekvence, který pak rozechvěl příslušný
jazýček v Bellově přijímači. To byl moment, kdy se narodil telefon.




                                   Bellovo zařízení podle patentu (1876)
         (obr. převzat ze stránky http://park.org/Japan/NTT/MUSEUM/html_f2/F2_10101_e.html)

Po mnoha pokusech, které prováděli spolu s Watsonem a které trvaly asi tři čtvrtě
roku, dospěl Bell konečně k definitivnímu řešení, na které obdržel US patent číslo
174 465 s datem 7. března 1876 ( čtyři dny po svých devětadvacátých
narozeninách). Řeč však byla přenášena až o 4 dny později, když Watson uslyšel
památná slova: "Mr. Watson -- Come here -- I want to see you." ("Watsone, pojďte
sem, chci vás vidět.").

Svůj nový vynález předvedl Bell veřejnosti ještě téhož roku, a to 25. června 1876 na
Centennial Exposition ve Philadelphii. Přestože se přihlásil na poslední chvíli a
obdržel tak stánek až v rohu výstaviště, nezůstal jeho vynález bez povšimnutí.
Navštívil jej i brazilský císař Pedro II. a v údivu pronesl památnou větu: "Bože, ono to
mluví!"
                                  Nástěnný a stolní telefon (1896 a 1897)
       (obr. převzaty ze stránek http://park.org/Japan/NTT/MUSEUM/html_f2/F2_10104_e.html a
                     http://park.org/Japan/NTT/MUSEUM/html_f2/F2_10105_e.html)

Za necelých 20 let byl Bell nejbohatším vynálezcem: jeho jmění se tehdy odhadovalo
na 100 miliónů dolarů. Jeho jméno je spojeno i s další činností na poli techniky
(letectví). Roku 1898 se stal prezidentem Národní zeměpisné společnosti a začal
vydávat časopis National Geography, který vychází dodnes.

Zemřel 2. srpna 1922 v Baddecku u Halifaxu a byl pohřben 4. srpna při západu
slunce na vrcholu hory Beinn Breagh v Kanadě. Na důkaz pocty se v okamžiku
spouštění rakve do hrobu odmlčely telefony v celé zemi . . .




       Automatické telefonní soupravy (tj. s automatickou volbou pomocí otočného číselníku).
             Vlevo provedení z r. 1927, vpravo revoluční typ z r. 1933 tvořící jeden celek.
                                   Tento klasický tvar se udrţel dodnes.
       (obr. převzaty ze stránek http://park.org/Japan/NTT/MUSEUM/html_f2/F2_10109_e.html a
                     http://park.org/Japan/NTT/MUSEUM/html_f2/F2_10110_e.html)

Zhruba v té době doznává telefon svého "standardního" tvaru a funkce, které v
zásadě přetrvaly dodnes. Zapojíme-li do telefonní zásuvky přístroj z přelomu
dvacátých a třicátých let, bude fungovat i dnes! V té době spatřily světlo světa tzv.
automatické telefony, vybavené číselníky umožňujícími jednoduchým kódováním
(různým počtem impulzů vytvořených otáčením číselníku) automatické spojení. Do té
doby bylo možno volat jen na jedno místo, obvykle na ruční ústřednu, kam ústily linky
od jednotlivých účastníků. Operátor seděl před ústřednou a pozoroval rozsvícení
malé žárovky nebo spadnutí "klapky". V kladném případě zasunul do příslušné
zásuvky konektor a zeptal se, s kým si volající přeje být spojen. Pak volanému
zazvonil a oba spojil. V moderním telefonním systému je operátor nahrazen
přepínáním automatické nebo digitální ústředny.




                                      Ruční telefonní ústředna z r. 1896
                     (obr. převzat ze stránky http://www.wctc.net/history/pictures1.html)

Původně se signál přenášel měděnými vodiči. Ty se dnes používají už jen na krátké
vzdálenosti. Při volání na dlouhé vzdálenosti je hlas digitalizován a kombinován s
milióny ostatních hlasů a šířen optickými vlákny, satelitem nebo mikrovlnně.




                                        Telefony s tlačítkovou klávesnicí.
                                 Vlevo z r. 1969, vpravo bezšňůrový z r. 1987.
          (obr. převzaty ze stránek http://park.org/Japan/NTT/MUSEUM/html_f2/F2_10114_e.html a
                        http://park.org/Japan/NTT/MUSEUM/html_f2/F2_10117_e.html)

Moderní telefonní přístroje jsou elektronické, vybavené tlačítkovou klávesnicí a
umožňují řadu komfortních služeb: mají v paměti volaná čísla, umožňují opakované
volání, jsou vybaveny záznamníkem atd. Mnohé jsou bezšňůrové, relativní novinkou
je mobil, mnohými chválený a mnohými zatracovaný. Posledním hitem se stává
telefonování po internetu, rovněž mnohými chválené (uživateli) a jinými zatracované
(telefonními splečnostmi) . . .

Pozn.: Obr. A. Grahama Bella převzat ze str.   http://www.cybercomm.net/~chuck/bell.htm.
                                       eploměr
Dnes jsou teploměry snad nejznámějším fyzikálním přístrojem. Ale ještě před několika
staletími byli úplně neznámé. Teplota se určovala podle tělesných pocitů, při výrobě kovů a
keramiky se lidé řídili barvou rozţhavených předmětů nebo roztavením kovů.

Teprve na samém začátku 17. století Galileo Galilei, slavný profesor univerzity v Padově v
Itálii, vyuţil tepelné roztaţnosti vzduchu k měření teploty. Tento primitivní teploměr byl
tvořen tenkou skleněnou trubičkou dlouhou asi 30 cm a zakončenou baňkou. Baňku zahřál
rukou a "teploměr" (říkalo se mu vzduchový termoskop) vloţil otevřeným koncem trubičky do
nádobky s obarvenou vodou. Chladnoucí vzduch se smršťoval a vlivem tlaku okolního
vzduchu na hladinu voda vnikala do trubičky. Po vychladnutí přejímala baňka teplotu
okolního vzduchu a výška vodního sloupce v trubičce se měnila podle změn objemu vzduchu
v baňce, který se zase měnil podle teploty vzduchu. Na rozdíl od dnešních teploměrů při
oteplení hladina klesala a při ochlazení stoupala. Přístroj ještě neměl stupnici.

Po Galileim experimentovali s podobnými teploměry Otto von Guericke a Gaspar Schott.
Zdokonalili termoskop tím, ţe pouţili uzavřeného systému se dvěma baňkami na koncích
spojovací trubička ve tvaru U, v níţ byla tekutina.

Ještě v témţe století se objevují teploměry, v nichţ teploměrnou látkou je kapalina. Zřejmě
první sestrojil roku 1631 francouzský lékař Jean Rey, který pouţil jako teploměrnou látku
vodu. Nevýhodou tohoto teploměru byla malá roztaţnost vody. Proto se hledaly jiné vhodné
tekutiny. Jako nejvhodnější se ukázaly líh a rtuť. První lihový teploměr sestrojil roku 1641
toskánský velkovévoda Ferdinand II. V té době sice teploměry jiţ měly stupnice, ty však
nebyly jednotné, takţe údaje změřené jednotlivými teploměry se nemohly porovnat. První
teploměry s "normalizovanou" stupnicí byly sestrojeny aţ kolem roku 1650.

Kromě jednotné stupnice bylo také nutno stanovit její počátek. Anglický fyzik Robert Boyle
stanovil v r. 1664 u svého teploměru jako základní bod stupnice teplotu tajícího ledu. V roce
1665 určil další stálý bod stupnice holandský vědec Christian Huygens. Byla to teplota varu
vody při normálním tlaku ovzduší (tj. 1013 hPa, neboť jak víme, s klesajícím tlakem klesá i
bod varu vody). A tak Huygens navrhl, aby se za základ stupnice teploměru vzala buď teplota
tání ledu nebo teplota varu vody, čímţ vlasně navrhl způsob pouţívaný dodnes.

To však nebránilo Danielu Gabrielu Fahrenheitovi, který začal o nějakých 50 let později
vyrábět lihové a posléze i rtuťové teploměry v Holandsku, aby si svérázně vybral za počátek
stupnice svých teploměrů teplotu směsi ledu, vody a salmiaku. Za horní základní teplotu
stanovil teplotu zdravého člověka a označil ji číslem 96 (?). Vzdálenost mezi oběma teplotami
rozdělil na 24 dílů a kaţdý z nich pak ještě na další 4, aby tak konečně dostal stupně! Teplota
tání ledu je na této stupnici označena 32 a teplota varu vody číslem 212. Je s podivem, ţe
takto komplikovaně zkonstruovanou a zcela nelogickou stupnici dodnes pouţívají v např. v
USA. Rozumnější René de Réamur, paříţský zoolog, navrhl stupnici s nulou při teplotě tání
ledu a s hodnotou 80 při teplotě varu lihu (později tato hodnota odpovídala teplotě varu vody).

Švédský matematik a geodet Anders Celsius zavádí do měření desítkovou soustavu, kde
teplota varu vody má číslo 0 a teoplota tání ledu číslo 100. Jméno toho, kdo později tyto
hodnoty obrátil tak, jak je známe a pouţíváme dnes, nebylo s jistotou zjištěno. Jednotkou této
stupnice, jak víme, je teplotní stupeň Celsiův (°C).
                                Největší teploměr světa (Baker, Kalifornie)
         (obr. převzat ze stránky http://www.cagedigital.com/jandm/excursions/thermometer.html)

Všechny tyto teploměry jsou zaloţeny na stejném principu, na teplotní roztaţnosti látek
(kapalin) a proto se jim říká dilatační. Celsiem byl jejich vývoj prakticky ukončen. V dalších
letech byly uţ jen modifikovány jednotlivé druhy. Např. teplota nad bodem varu rtuti (356
°C) aţ do 1100 °C se měří rtuťovým teploměrem, u něhoţ se kapilára plní např. dusíkem a
teploměr je zhotoven z křemenného skla. U lékařských rtuťových teploměrů (35 aţ 42 °C) je
kapilára nad nádobkou se rtutí zúţena, takţe se v tomto místě při poklesu teploty rtuťový
sloupec přetrhne a teploměr tak stále ukazuje maximální naměřenou teplotu (před dalším
pouţitím se musí "sklepnout").
                                   Nahoře infrateploměr se zaměřovačem
                                   (-30...+3000°C)
                                   Vlevo sekundový polovodičový teploměr
                                   (-20...+1000°C)




Později se objevily teploměry také na jiných fyzikálních principech. Například odporové
teploměry měří teplotu změnou elektrického odporu vodiče nebo polovodiče (termistoru),
termoelektrické teploměry jsou zaloţeny na termoelektrickém jevu, kdy změnou teploty spoje
dvou různých kovů se mění vzniklé termoelektrické napětí. Teplotu lze měřit i bezdotykově,
např. pomocí tzv. infrateploměrů, které měří záření vysílané tělesy do okolí (na stejném
principu pracují i známá světelná infračidla a bohuţel i naváděné střely). Všechny tyto
teploměry mohou mít kromě klasické analogové stupnice také stupnici digitální a hlavně
mohou mít elektrický výstup, coţ umoţňuje elektrické zpracování naměřených hodnot nebo
přímo automatizované řízení procesu.


                                     Tranzistor
S rostoucími nároky na elektronická zařízení rostla i jejich sloţitost, rozměry, váha a
samozřejmě i cena. Osmnáctitisícielektronkový počítač zaujímal prostor několika místností,
cena elektronického vybavení bombardovacího letadla činila několikanásobek ceny
samotného letadla. Se sloţitostí rostla i poruchovost a náročnost na obsluhu. Snaha zvýšit
spolehlivost vedla ke zdvojování důleţitých částí zařízení, takţe ta byla ještě těţkopádnější.
Bylo zřejmé, ţe pro další vývoj dosavadní prostředky nestačí a ţe bude nutno vyuţít nových,
kvalitativně odlišných materiálů a jejich vlastností.




Na základě určitých předválečných zkušeností s polovodiči, padla volba právě na ně. A tak
byl v lednu 1946 v Bellových telefonních laboratořích v USA zaloţen "polovodičový" tým ve
sloţení William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain. Hned v lednu 1946 udělali
první zásadní rozhodnutí: svoji pozornost zaměřili na krystaly křemíku a germania a zcela
ignorovali ostatní materiály pouţívané v předchozích výzkumech. Ke konci roku 1947 se
snaţili modifikovat vlastnosti povrchové vrstvy germania elektrolyty obklopujícími kovové
kontakty. Později nahradili elektrolyty napařeným zlatým bodem, vytvářejícím bodový
kontakt. Brattain nakonec umístil kontakty na dva prouţky zlaté fólie uloţené těsně vedle
sebe a zalisované do povrchu germania. Při zapojení do elektrického obvodu zjistil přírůstek
energie: "tranzistorový" efekt byl objeven! To se stalo 16. prosince 1947, téměř po dvou a půl
letech od zaloţení týmu. Na Štědrý den byl nový vynález předveden vrcholovému
managementu Bellových laboratoří (zapojení tvořilo oscilátor). Zveřejnění vynálezu však
bylo odloţeno o 6 měsíců, aţ do června 1948: jednak kvůli porozumění vynálezu a zejména k
přípravě patentové "pozice". Fyzikální základy vynálezu však stále ještě nebyly jasné. . . Ale
transfer resistor uţ byl na světě!




                      První tranzistor (germanium je na spodním hrotu trojúhelníka)
(výše uvedené obr. převzaty ze stránky http://www.lucent.com/ideas/heritage/transistor/history.html)

První krok k objasnění fyzikálních základů tranzistoru učinil Shockley svou formulací teorie
pozitivně-negativních (p-n) přechodů a role, kterou hrálo vysílání (emitování) pohyblivých
nosičů nábojů na jedné straně a jejich přijímání (sbírání) na protilehlé straně. Svoji analýzu
brilantně zakončil vynálezem přechodového (plošného) tranzistoru, který si představoval jako
sendvičové uspořádání slabé destičky materiálu typu n mezi dvěma oblastmi typu p (nebo
naopak). O měsíc později - v únoru 1948 - udělal zásadní experiment John Shive: přiloţil dva
fosforbronzové kontakty k protilehlým stranám germaniové destičky silné 0,1 mm. Chování
tohoto tranzistoru se přesně shodovalo s Shockleyovou teorií. Shockley pokračoval v jiném
týmu spolupracovníků dál a po řadě pokusů dopracoval svoji přechodovou teorii a dal tak
"tranzistorovému" jevu solidní základ (tuto teorii publikoval v roce 1950 v dnes klasickém
díle Electrons and Holes in Semiconductors).

Stručná podstata Shockleyovy přechodové teorie spočívá ve vhodném uspořádání oblastí typu
p a n. Co jsou tyto oblasti? Zcela čistý polovodičový materiál (tj. materiál, kde na zhruba 100
miliónů atomů čistého polovodiče připadá 1 atom nečistot) má elektrický odpor niminálně
třicetpětmiliónkrát větší (germanium, křemík ještě asi čtyřtisíckrát větší) neţ je odpor
mědi.Přidá-li se však nepatrné mnoţství příměsí (řádově 10 000 000:1), vzroste vodivost o
několik řádů a zejména se objeví kvalitativně nové vlastnosti. Např. přidají-li se k chemicky
čtyřmocnému germaniu stopy pětimocného arsenu, vznikne tzv. polovodič (oblast) typu n,
jehoţ vodivost je způsobena přebytkem elektronů (tzv. elektronová vodivost). Naopak, přidá-
li se pouze trojmocné indium, vznikne polovodič (oblast) typu p, jehoţ vodivost je způsobena
nedostatkem elektronů (tzv. děrová vodivost). Spojí-li se tyto oblasti např. v pořadí n-p-n, a
přiloţíme vhodně (-,+,+) póly zdrojů napětí, budou elektrony volně přecházet z levé oblasti n
(emitor) do střední oblasti p (báze) a odtud do pravé oblasti n (kolektor), přičemţ proud
procházející kolektorem bude mnohonásobně větší neţ proud emitoru. Takto zapojený
tranzistor tedy funguje jako zesilovač.
Teorie byla tedy jasná, nicméně existovaly tu dva druhy konstrukčního provedení tranzistorů,
ţádné však ještě nebylo zralé pro průmyslovou výrobu. V prvém případě se jednalo o tzv.
hrotový tranzistor (tj. typ vytvořený jako první), v druhém o plošný (přechodový) tranzistor
vytvořený Shockleyem. Hrotový byl za stávajícího stavu vývoje dříve vyrobitelný, měl však
mnoho nedostatků. zejména to byl velký rozptyl elektrických vlastností, s trochou nadsázky
by se dalo říci, co kus to originál. Přesto se později vyráběly více neţ 10 let, např. jako
telefonní oscilátory nebo naslouchadla pro nedoslýchavé (ta musela být pro svou špatnou
kvalitu staţena z trhu).V druhém případě se jednalo o plošné tranzistory, jejichţ vlastnosti
byly v předpokládaných mezích, byly však sloţitější na výrobu a náročnější na jakost
materiálu.

Jak uţ bylo konstatováno na začátku, materiály se pouţívaly dva: germanium a křemík. Uţ od
začátku se vědělo, ţe křemík má vhodnější vlastnosti. Je např. energeticky výhodnější, je
méně závislý na změně teploty a proud v závěrném směru je menší. Zpočátku však výrobu
křemíku poţadované kvality ztěţoval náročný chemický a metalurgický proces. Např. tavicí
teplota křemíku je 1415 °C ve srovnání s 937 °C germania. Teprve v roce 1953 se našel
způsob výroby křemíku zaručující čistotu porovnatelnou s čistotou germania.

Mezitím (v roce 1952) Bellovy laboratoře prodaly patentní práva na tranzistor kaţdé
společnosti, která byla ochotna za ně zaplatit 25 000 $.




                       První komerčně vyráběné křemíkové tranzistory (1954)

Hromadné výrobě tranzistorů uţ nic nestálo v cestě. V roce 1952 se tloušťku destičky báze
podařilo sníţit na 10 mikromilimetrů a tím se podařilo zvýšit mezní kmitočet tranzistoru na
10 MHz, v roce 1954 byl vyroben první difusní germaniový mesa tranzistor s mezním
kmitočtem 500 MHz a o rok později i křemíkový. V roce 1956 dostává původní
"tranzistorový" tým Nobelovu cenu . . .




                    Jack Kilby demonstruje svůj první integrovaný obvod (1958)
      (dva výše uvedené obr. převzaty ze stránky http://www.ti.com/corp/docs/history/1950snf.htm)

Další vývoj k miniaturizaci v této oblasti byl uspíšen ruským úspěchem s prvními druţicemi
Země typu Sputnik. Vznikl tzv. integrovaný obvod. První úspěch zaznamenal Jack Kilby
koncem srpna 1958. Jeho integrovaný obvod byl tvořen miniaturními rezistory, kondenzátory,
diodami a tranzistory na jediné křemíkové destičce. Vzájemné propojení bylo provedeno
"klasicky": dráty. V lednu příštího roku se o totéţ pokusil Robert Noyce: ten však vytvořil
spoje fotografickou cestou a leptáním hliníkové nebo zlaté fólie. Soupeření o autorská práva
mezi oběma vynálezci a jejich společnostmi trvalo aţ do poloviny 60. let, tedy déle, neţ
vlastní vývoj . . .




                   První spotřební výrobek (naslouchadlo) s integrovaným obvodem (1964)
                   (obr. převzat ze stránky http://www.ti.com/corp/docs/history/1960snf.htm)



                                          Turbína
Nejstaršími vodními motory v historii lidstva se stala dřevěná vodní kola, tj. vodorovné
hřídele opatřené na obvodě lopatkami. Uţ v antice je pouţívali Řekové a později i Římané.
Od římského architekta a "inţenýra" Vitruvia, ţijícího v 1. stol. př. n. l., známe první popis
takovéhoto kola. Z popisu je zřejmé, ţe se jednalo o vodní kolo na spodní pohon, tzn. ţe
nápor tekoucí vody působil jen na několik spodních lopatek. Účinnost tohoto druhu vodního
kola byla velmi nízká a tak se jeho výstupní výkon pohyboval kolem 0,37 kW (coţ odpovídá
výkonu ruční elektrické vrtačky).




                               Schéma vodního kola podle Vitruvia.
                     Vlevo vlastní kolo, vpravo ozubený převod a nahoře mlýn.

Proto přibliţně ve 2. století n. l. se v kopcovitých oblastech začalo pouţívat vodní kolo na
vrchní pohon. Zde se vyuţilo většího vodního spádu, kdy svoji energii předávala kolu i
padající voda. Tady uţ maximální výkon dosahoval asi 2 kW (coţ např. odpovídá výkonu
soustruhu). Během středověku pak tento výkon vzrostl aţ na "neuvěřitelných" 37 kW a
umoţnil tak zaloţit slávu mnoha mlýnů, hamrů a mnoha dalších řemesel. Teoretické
zdůvodnění výhod tohoto druhu vodního kola však přišlo aţ v 18. století.
Přesto francouzský vojenský inţenýr Jean Victor Poncelet (1788 - 1867) vymyslel vodní
kolo na spodní pohon, které dosahovalo účinnosti téměř 70 %! Jak toho dosáhl? Velmi
jednoduše: rovné lopatky nahradil lopatkami zakřivenými! Tato kola se sice velmi rychle
rozšířila ale ani to nestačilo. A tak jiný francouzský "voják", Claude Burdin (1790 - 1873)
kolo dále zdokonalil a jako první pouţil název turbína (z latinského turbo - otáčím). Jeho ţák,
Benoit Fourneryon (1802 - 1867), získal první cenu vypsanou francouzskou Akademií věd
za nejúčinnější vodní motor roku 1832. Jeho první turbína, navrţená pro francouzské
ţelezárny, uţ dosahovala 60 otáček za minutu při výkonu 40 kW. Později stavěl turbíny
pracující při 2 300 otáčkách za minutu a dávající výkon 45 kW. Účinnost těchto turbín
přesahovala 80 %.

Navzdory této pozoruhodné účinnosti Fourneryonova turbína vykazovala určité nedostatky
vyplývající z radiálního výstupu proudu vody procházejícího turbínou. A tak americký
inţenýr anglického původu James Bicheno Francis (1815 – 92) zkonstruoval svoji turbinu
tak, ţe ve své podstatě původní Fourneryonovu turbínu obrátil ―naruby‖: vodu nechal
vstupovat věncem rozváděcích lopatek zvenčí do oběţného kola, které se otáčelo uvnitř
prstence s rozváděcími lopatkami. Z oběţného kola vystupovala voda ve směru osy (axiálně).
Protoţe u této turbíny do oběţného kola vstupuje voda s vyšším tlakem, neţ s jakým z něho
dole vytéká, je Francisova turbína turbínou přetlakovou.




                        Oběţné kolo francisovy turbíny o výkonu 1,42 MW
                (z původní elektrárny na praţském ostrově Štvanice z let 1913 - 1914)

Díky správnému zakřivení lopatek, ke kterému dospěl na mnoha modelech, dosáhly hned jeho
   první turbíny z roku 1850 účinnosti vyšší neţ u jeho předchůdců. Přesto se jim Evropa
tvrdošíjně vyhýbala, protoţe jejich konstrukci zpočátku nikdo nedokázal prověřit výpočtem.
Teprve po řadě zdokonalení a zejména kdyţ německý profesor R. Fink u ní roku 1878 pouţil
 natáčivé rozváděcí lopatky, umoţňující regulovat průtok vody oběţným kolem, rozšířily se
                            Francisovy turbíny po celém světě.




                                     Schéma Peltonovy turbíny.
                             Vlevo ostřikovací tryska s regulační jehlou.

V roce 1829 se americkému farmáři v Ohiu narodil syn Lester. Po studiích a mnoha ţivotních
peripetiích se tento Lester Allen Pelton dostal do Camptonville v Nevadě, kde se začalo těţit
zlato. Doly pouţívaly k těţbě zlata všechny tehdejší moţnosti. Přemýšlivému Lesterovi se
však nelíbilo, ţe doly na výrobu páry pro parní stroje spotřebovaly velké mnoţství dřeva a ţe
okolní lesy rychle ubývaly, přičemţ řeka Yuba tudy protékala bez valného uţitku. V roce
1878 experimentoval s několika typy vodních kol. Traduje se, ţe ten správný nápad dostal,
kdyţ stříkající hadicí zaháněl krávu a proudem vody se jí strefil mezi nozdry: vodní pramen se
tak rozdělil, otočil téměř o 180 ° a vrátil se po vnějším okraji nozder zpět. Zda tato historka je
skutečná nebo vymyšlená, těţko dnes posoudit. Je však jisté, ţe lopatky Peltonovy turbiny
jsou dvojité (jako dvě naběračky vedle sebe) a vracejí proud vody zpět, čímţ vyuţívají velkou
část kinetické energie proudící vody, která je přiváděna z vysoce poloţené nádrţe a proudí na
lopatky regulovatelnou tangenciální tryskou (později i několika tryskami). Účinnost těchto
turbín je kolem 90 %. Protoţe se Peltonovy turbíny pouţívají pro vysoké spády (dosahují
hodnoty aţ 1 km), kdy výtoková rychlost vody je aţ 500 km/hod., musejí být tyto turbíny
vybaveny zařízením (tzv. odchylovač vodního paprsku), které v případě potřeby odchýlí
vodní paprsek mimo lopatky turbíny (voda nejde ―zavřít‖, protoţe silný dynamický ráz by
měl za následek roztrţení potrubí).
         Patnáctitunové oběţné kolo Peltonovy turbíny, které svými 13 680 kW do roku 1987
                             zásobovala 16 000 domácností v Nevada City
                   (převzato z http://www.coolspots.com/spots/nev/page209601.html)

Účinnost předchozích turbín dosahuje aţ 90 %. To ale platí jen za předpokladu optimálního
průtoku vody. Při sníţeném průtoku se účinnost rapidně sniţuje. To byl hlavní důvod, proč
začal profesor Vysoké školy technické v Brně inţenýr Viktor Kaplan (1876 – 1934)
Francisovu turbínu upravovat. Tak dlouho rozšiřoval její protáhlé mezilopatkové kanály, aţ
nakonec dospěl k oběţnému kolu ve tvaru lodního šroubu s natáčivými lopatkami. Právě
natáčením lopatek oběţného kola lze podle měnícího se průtoku vody optimálně nastavovat
nátokové úhly vodního proudu a zachovat tak vysokou účinnost i při polovičním průtoku.
Patentové řízení probíhalo v letech 1912 - 1913 a první turbina tohoto typu začala pracovat
roku 1918 v přádelně v rakouském Ulmu, první turbína na území tehdy nové Československé
republiky byla instalována roku 1921 v Poděbradech.




                                    Schéma Kaplanovy turbíny.
                      Voda prochází radiálním rozváděcím kolem s natáčecími
                   lopatkami na axiální otočné kolo s 3 - 10 natáčecími lopatkami.

Jak to bývá, i v tomto případě se vynálezce a jeho vynález stali terčem kritiky, přestoţe praxe
potvrdila její přednosti. Nicméně jeden váţný problém Kaplan musel řešit: byla to ―nemoc‖,
která postihovala ploché lopatky oběţných kol, tzv. kavitace. Účinkem sání (podtlaku) se totiţ
voda na spodní části lopatek vypařuje (vaří), vzniklé bublinky páry a plynů putují do míst
vyššího tlaku kde zaniknou při implozi, coţ má za následek jednak poměrně nebezpečné
vibrace a jednak silnou korozi. Zatímco vynálezce se pod tíhou boje i praktických problémů
zdravotně zhroutil, jeho turbína nakonec zvítězila.




                  Model Kaplanovy turbíny v Národním technickém muzeu v Praze.
                           Na rozdíl od expozice v NTM bývá většinou svislá.
                  (obr. převzat z "dobře utajené" stránky http://www.ntm.cz/ak-39.htm)

 TVývoj současných hydraulických turbín se štěpí do dvou skupin. V prvém případě směřuje
     trend ke stále většímu spádu a stále větším jednotkám. Kaplanovy turbíny jsou nyní
    pouţívány do spádu aţ 70 m (Orlická přehrada 70,5 m), Francisovy turbíny do 610 m.
   Největší spád na světě (asi 1 770 m) pouţívá Peltonova turbína v rakouském Reissecku,
největší samostatná jednotka je v Itaipuu v Brazílii, kde je 18 Francisových turbín o 700 MW
                                  (celkem tedy 12 600 MW).




                         Obří hydroelektrárna Itaipu v Brazílii na řece Parama
         (převzato ze stránky http://www.abb.com/global/abbzh/abbzh260.nsf?OpenDatabase&db=
         /global/abbzh/ABBZH262.nsf&v=e&e=us&c=1545DF11BFE94889C1256833006CB3A4)

Na druhé straně se obnovují ―malé vodní elektrárny‖ postavené do 30. let nebo se budují
nové. I kdyţ jejich provoz není tak levný jako jejich velkých ―kolegyň‖, přece jen ubývání
fosilních paliv a šetrnost k přírodě začínají být dostatečnými důvody.
        "Domácí" Peltonova turbína. Vlevo poslední "makeup", vpravo uţ v novém "kabátě".
                 (převzato ze stránky http://www.microhydro.com/Fullsize/runpol.htm
                          http://www.microhydro.com/Fullsize/smallpel.htm)



                                        Vrtule.

Za otce vrtule můţe být povaţován geniální Leonardo da Vinci (po r. 1475). Návrh jeho
pohonu helikoptéry lze totiţ povaţovat za předchůdce vrtule. Váţněji se myšlenkou vrtule
jako pohonu létacího stroje zabýval francouzský matematik J. P. Paucton. Jeho návrh počítal
se dvěma vrtulemi, jednou pro pohon a druhou na ―udrţení se‖ ve vzduchu.

První prakticky pouţitelné vrtule se objevily na samém počátku 20. stol. Jako materiál
poslouţilo dřevo, obvykle jasanové, později vrstvené. Během 2. světové války se ve velkém
vyráběly kovové vrtule, zejména vzhledem k většímu výkonu motorů. První vrtule , kde byly
pouţity plasty se začaly vyrábět uţ na konci téţe války, vrtule z kompozitních materiálů se
začaly pouţívat v roce 1978.




V roce 1946 se začaly pouţívat vrtule, jejichţ listy lze nastavit na různá stoupání natočením
listu podél jeho podélné osy, hlavní rozmach těchto vrtulí však nastal aţ začátkem 50. let 20.
stol. Vrtule byly zpočátku stavitelné na zemi (ručně), později i za letu (hydraulicky). Vrtule
lze dokonce nastavit na záporné stoupání (reverzní vrtule), coţ lze vyuţít při brţdění letadla
při dojezdu.


                                       Zápalky
John Walker byl chemik ze Stockton-on-Tees v Anglii. V roce 1826 zcela náhodně
vynalezl zápalku. Pracoval ve své laboratoři a míchal dřívkem chemickou směs
potaše a antimonu. Pak škrtl klacíkem o kamennou podlahu, aby se zbavil hrudky,
která se utvořila na jeho konci. Zničeho nic vyšlehl plamen. Walker tuto zajímavost
každému ukazoval, ale patentovat si ji nenechal.
Viděl ji i Samuel Jones a ihned začal pracovat na komerčním využití této novinky. A
tak už rok po této události se prodávaly první zápalky. Jejich hlavičky se skládaly ze
směsi chlorečnanu draselného, sirníku antimonového, gumy a škrobu. Byly baleny po
stovce v jedné krabičce (původně kartonové, později z tenkých dřevěných dýh) a
jmenovaly se Lucifers. Jejich užívání bylo tak jednoduché, že nejen definitivně
vytlačily křesadlo, ale přispěly i k rozšíření kouření. Ale byl tu problém: zápalky silně
zapáchaly a při zapálení třaskaly jak malý ohňostroj. Z těchto důvodů musela být
krabička označena varováním, že zápalky škodí zdraví . . .

A tak v roce 1830 francouzský chemik Charles Sauria změnil chemické složení
zápalky: objevil se tam bílý fosfor. Pach se sice odstranil, ale jaksi se "pozapomnělo",
že právě bílý fosfor je smrtelně jedovatý. V jediné krabičce ho bylo k usmrcení
člověka dostatečné množství. Mnozí to poznali na svém zdraví, sebevrazi toho využili
dokonale.

Bezpečnostní zápalky vynalezl Švéd Johan Lundström v roce 1855. Rozhoří se jen
škrtnutím o zvláštní povrch, protože jedna chemikálie potřebná ke vznícení je
obsažena v hlavičce zápalky, druhá ve škrtátku. Bezpečnostní zápalky se začaly
vyrábět ješté tentýž rok jak ve Švédsku, tak v Anglii.

Balení v podobě malé knížky - tedy jakési kartonové desky přidržující řadu zápalek -
vymyslel Američan Joshua Pusey v roce 1892 a poprvé se objevilo na trhu v roce
1896.

Dnešní zápalky jsou tvořeny tenkými dřívky (smrková, osiková, topolová) nebo
kartónovými (recyklované) tyčinkami napuštěnými parafinem a opatřeny tzv.
hlavičkou ze směsi okysličovadla, pojiv a plniv. Zapalují se škrtnutím hlavičky o stěnu
krabičky, natřenou směsí červeného (nejedovatého) fosforu, mletého skla, plniv a
lepidla.




                    (Obr. převzat ze stránky http://www.solo.cz/sirkarna/index.html)



                                          Ţárovka
Prvním světelným zdrojem, který se člověk naučil pouţívat, byl oheň. Pouţíval se sice velmi
dlouho, ovšem ohniště není vydatným zdrojem světla a tak lidé vymysleli louč - vybírali
vhodné suché větve, natírali je pryskyřicí a napouštěli tukem. Vrcholem tohoto typu svítidel
byly smolnice a pochodně, běţně pouţívané ještě ve středověku. Asi od 1. stol. př. n. l. se
pouţívají svíčky. Nejvhodnější ale také nejdraţší byly voskové. Dnes se svíčky vyrábějí
většinou ze směsi stearinu a parafinu s knotem z bavlněného pletiva. Zde je vhodné uvést, ţe
to, co hoří a svítí, není knot, ale plyny vzniklé vypařením obalu svíčky. Knot slouţí pouze
jako kapilára, která vzlínavostí přivádí zkapalněné ―palivo‖. Potíţ byla v tom, ţe knot ubýval
pomaleji neţ obal svíčky a bylo ho nutno zkracovat. Teprve po tisíci letech existence svíčky -
v roce 1834 - byl vynalezen knot, který uměl dokonale shořet. Daleko rozšířenější a i levnější
byly olejové kahany. V téměř nezměněné podobě vydrţely několik tisíc let.




                                     Antický hliněný kahan

Kdyţ se rozšířilo posouvání knotu (známé uţ v antice) a pouţití skleněného cylindru, byl uţ
je krůček k petrolejové lampě. Ten krůček byl učiněn roku 1855 a brzy potom byla olejová
lampa zcela vytlačena. ―Petrolejky‖ se rychle rozšířily hlavně proto, ţe petrolej je mnohem
vhodnějším svítidlem neţ olej. Přesto se svítilo např. i benzínem, i kdyţ jen zřídka. Výjimku
zde tvoří tzv. ―Davyův důlní bezpečnostní kahan‖. Sir Humphry Davy vymyslel tento kahan
pro práci v dolech s ovzduším obsahujícím často třaskavou směs plynů. Vyřešil to tím, ţe
plamen benzínové lampy oddělil od okolního vzduchu hustou kovovou síťkou, jejímţ
průchodem se spálené plyny natolik ochladí, ţe jiţ nemohou zapálit plyny v ovduší. Ke cti
vynálezce slouţí, ţe si svůj vynález nikdy nenechal patentovat . . .




                                    Klasická stolní petrolejka

Přes své nesporné výhody petrolejka postupně ztrácela své dominantní postavení. Začalo to
v dobách, kdy se hlásil o světlo světa jiný vynález: automobil. Bylo potřeba nalézt světelný
zdroj, který by umoţnil cestování i v noci. Dosavadní lampy stačily tak pro kočáry nebo
fiakry. A tak se zrodilo světlo acetylénové. Acetylén vzniká při reakci karbidu vápníku
s vodou. Hoří velmi jasným plamenem a jeho výroba je velmi jednoduchá: stačí polít karbid
vápníku vodou. Bohuţel také snadno vybuchuje. Přesto v hornictví ―karbidky‖ přeţily
polovinu tohoto století. Dnes se s acetylenem můţeme setkat uţ jen při svařování či pájení.
Skutečný rozvoj plynového osvětlení umoţnila aţ výroba svítiplynu (ze dřeva nebo černého
uhlí). Nezávisle na sobě se zde objevují dvě jména: William Murdock a Philippe Lebon.
Mudrock, britský inţenýr a vynálezce (spolupracovník Jamese Watta), vynalezl osvětlování
svítiplynem uţ v roce 1792 a později se stal otcem plynového osvětlování v Anglii. Lebon,
francouzský chemik, obdrţel patent na plynovou svítilnu ―aţ‖ roku 1799. Svůj patent přeţil o
pouhých 5 let: roku 1804 byl při přípravě osvětlení k Napoleonově korunovaci zavraţděn 13
ranami dýkou. Plynové osvětlení mělo dvě zásadní výhody: nepotřebovalo knot a z jednoho
zdroje bylo moţno rozsvítit velký počet svítidel. Jedna velká nevýhoda však zůstávala stále:
kaţdé svítidlo bylo potřeba rozsvítit a zhasnout. Navíc se s průběhem let dral kupředu nový
zdroj energie - elektřina. Plynové osvětlení uţ mohlo spasit jen něco velikého, zásadního. Tím
muţem, který se tohoto úkolu dokonale zhostil byl rakouský chemik Carl Auer, baron von
Welsbach a ta zásadní novinka byla tzv. ţárová punčoška. Auerova ―punčoška‖, obsahující
oxidy ceru a thoria, se ―nasadila na plamen‖ a rozţhavila. Nesvítilo se uţ tedy přímo
plamenem ale rozţhavenou punčoškou. Plynové lampy přeţily svou smrt . . .




                         Plynová svítilna se dvěma hořáky s punčoškami

Jiţ dříve zmíněný chemik Davy při svých pokusech objevil, ţe platinový drátek, kterým
prochází elektrický proud, se rozţhaví a svítí. Později zjistil, ţe mezi dvěma hroty
zuhelnatělého dřeva (jinými slovy uhlíkovými elektrodami) vznikne po zavedení elektrického
proudu oblouk, který rovněţ svítí. Na jejich realizaci však bylo ještě brzo. Zejména bylo
nutno nejprve najít vhodný materiál na elektrody a zejména bylo nutno zajistit stálou
vzdálenost obou konců elektrod, mezi nimiţ hořel oblouk. Jako první tyto podmínky splnil
francouzský fyzik Jean Bernard Léon Foucault, člen francouzské Akademie věd a
Královské společnosti v Londýně. Elektrody byly uspořádány v jedné ose a jejich posuv
zajišťovalo poměrně sloţité zařízení. Stejný problém vyřešil o něco později, ale mnohem
elegantněji, ruský vojenský inţenýr, ţijící ve Francii, Pavel Nikolajevič Jabločkov: umístil
obě elektrody paralelně vedle sebe do optimální vzdálenosti (tu zaručoval hořlavý izolant
mezi elektrodami). Elektrody hořením ubývaly ale předem nastavená vzdálenost byla stále
stejná: bez sloţité regulace, bez sloţitého zařízení. Na pozdějším zdokonalování
―obloukovek‖ se podílelo mnoho dalších vynálezců. Byl mezi nimi i největší český
elektrotechnik František Křiţík, který za zdokonalený typ obloukové lampy se solenoidem
obdrţel na výstavě v Paříţi roku 1881 první cenu. Obloukové lampy však stále měly jednu
velkou nevýhodu: poměrně krátká ţivotnost elektrod. Tu se modernější konstrukcí sice
podařilo odstranit, ale to uţ tu byl nový konkurent: ţárovka.
                                Oblouková lampa Křiţík-Piette

Jako její vynálezce bývá často označován - zejména v různých encyklopediích - Thomas
Alva Edison. Je však jisté, ţe ţárovky existovaly uţ před Edisonem. Např. německý hodinář
H. Goebel, který sestrojil ţárovku s uhlíkovým vláknem ve vzduchoprázdné skleněné baňce a
pouţíval ji k reklamě na střeše svého domku v New Yorku. Edisonova zásluha spočívá
―pouze‖ v tom, ţe z ţárovky udělal nejrozšířenější praktické osvětlovací zařízení.




                                   Edison ve své laboratoři

Stejně jako u ostatních, i u Edisona bylo hlavním problémem nalezení vhodného materiálu
pro vlákno ţárovky. Edison nikdy nebyl vědecký pracovník, matematiku nenáviděl. Ke svým
výsledkům docházel cestou mnohých - a často zcela náhodných - pokusů. Stejně tomu bylo i
s hledáním materiálu pro vlákno. Po mnoha pokusech padla volba na bavlnu. na několikerý
pokus se křehké zuhelnatělé vlákno podařilo upevnit do skleněné baňky, vyčerpat vzduch a
zatavit. Po zapojení elektrického proudu ţárovka svítila plných 45 hodin: to bylo 21. a 22.
října 1879. Aby prodlouţil ţivotnost ţárovky, zuhelňoval v dalších pokusech Edison co mu
přišlo do ruky. Po 6 000 pokusech se jako nejvhodnější ukázal bambus. V roce 1881 se uţ
parník (!) Columbia rozzářil světlem 350 ţárovek.




                                Edisonova dvouvláknová ţárovka

Tyto Edisonovy ţárovky měly ţivotnost 300 hodin, později se jejich ţivotnost zvýšila na 600
hodin.

Dnešní ţárovky mají ţivotnost asi 1 000 hodin a několikanásobně vyšší světelnou účinnost.
Není však v nich uţ pouţito uhlíkové vlákno, ale většinou vlákno wolframové: tři čtvrtě metru
vlákna tenčího neţ čtvrtina tloušťky lidského vlasu. Také vakuum v baňce bylo nahrazeno:
nejdříve dusíkem, dnes nejčastěji 88% argonu a 12% dusíku. Z Edisona zůstal jen závit na
patici . . .

Přes veškerá vylepšení jsou i dnešní ţárovky velmi nehospodárné: celých 95% dodané energie
se promění v teplo, pouhých 5% se přemění na světlo. Poněkud úspornější jsou tzv.
halogenové ţárovky, tj. ţárovky plněné plynem s příměsí určitého mnoţství halogenů (např.
jodu). Jejich pouţití je však omezené (motorová vozidla).




                         Halogenová reflektorová lampa (převzato ze stránky
                    http://www.sylvania.com/prodinfo/business/halogen/mr16.htm)
vynálezy a objevy 17-19 století - referát

Od17.století byl zaznamenán mimořádný rozmach biologie, chemie a techniky, jejichţ
objevy se jiţ více uplatnily v praxi.Demokratický růst si vynutil zavádění nových a
produktivnějších metod agrární výroby, neboť tradiční zemědělství nebylo schopné se
s rostoucí poptávkou vyrovnat.V Británii vymizely téměř všechny stopy starého agrárního
systému „otevřených polí―.Ohrazování spojené se zabíráním půdy zvyšovalo bohatství
zámoţnějších farmářů a statkářů, kteří v tomto procesu získali polnosti malých rolníků, kteří
nebyli schopni právně prokázat své vlastnictví.Na ohrazených polích bylo nyní moţno
dobytek oddělit od nemocných a podvyţivených kusů, coţ umoţňovalo statkářům
experimentovat s pečlivě plánovaným a výběrovým chovem dobytka.Zvířata mohla být ve
stále větším mnoţství ustájena i v zimě, coţ bylo výsledkem zlepšující se krmivové
základny.Tradiční trojpolní hospodaření bylo rychle nahrazeno střídavými osevními cykly,
které dovolovaly vyuţívat půdu naplno kaţdý rok k pěstování různých plodin.K výraznému
zvýšení a uskladnění rostlinné výroby napomáhaly nové zemědělské stroje, jakým byl
například secí stroj vynalezený Jethro Tullem.Nové stroje nepotřebovaly ke své obsluze a
údrţbě mnoho lidí.V některých oblastech přinutili proto zemědělští dělníci farmáře tyto stroje
zničit nebo je zničili sami .Ohrazování vedlo k likvidaci mnoha malých hospodářství.Tato
zásadní proměna evropského zemědělství umoţnila, aby i klesající počet pracovních sil
v zemědělství uţivil stále rostoucí populaci průmyslových měst a aglomerací.Tomuto
procesu napomáhalo uţívání umělých hnojiv a pěstování nových plodin:brambor v severní a
kukuřice v jiţní Evropě.

Vlněné sukno vţdy patřilo k tradičním britským výrobkům, ale během 18.století nestačila jiţ
jeho výroba krýt rostoucí poptávku.Vynálezy jako spřádací stroj spinning jenny, který
sestrojil Hargreaves, tkadlec ze Stanhillu, vedly naopak k masové produkci bavlněné příze,
pevnější a odolnější vůči strojnímu zpracování.Bavlna, importovaná ve stále větším mnoţství
z USA, se stala ţivotně důleţitou surovinou britského textilního průmyslu. Arkwright
sestrojil spřádací stroj waterframe. Samuel Crompton vynalezl nový spřádací stroj mul,
zároveň spřádající i navíjející bavlněné vlákno, který tak nahradil náročnou a zdlouhavou
ruční práci.Tyto vynálezy, Cartwrightův mechanický tkalcovský stav a Whitneyho
odzrňovač bavlny, zaznamenaly konec ručního předení a tkaní a stojí u zrodu moderního
textilního průmyslu v celé Evropě i v USA

Hlubší těţbě přitom bránila nedostatečná technologie na odčerpávání vody.Zde sehrál spásnou
roli vynález parních čerpacích pump, který byl společně s objevením vysokopecní výroby
ţeleza za pomoci koksu impulsem k intenzivní těţbě britských nerostných surovin.


.Experimentální pokusy odvodnit důlní šachty vedly k vynálezu prvních atmosférických
parních strojů k čerpání spodní vody: jejich konstruktéry byli Thomas Savery(1650-1715)a
Thomas Newcomen(1663-1729).


James Watt(19.1.1736-19.8.1809)zdokonalil Newcomenův přístroj natolik, aby mohl
v dolech slouţit jako skutečně výkonná a levná parní pumpa.Watt vyuţil svých poznatků
k sestrojení moderního parního stroje, který jiţ dokázal převést expanzi páry v rotační pohyb.
Jeho vynález se stal rychle hlavním zdrojem energie pro nový průmysl. Dal podnět k zavedení
jednotné soustavy měr a vah.

V jeho práci pokračoval např.Trevithick, který sestrojil vysokotlaký parní stroj pouţitelný
v dopravě.Parní stroj dokázal pohánět všechny tovární stroje, ţelezniční lokomotivy i lodě.

Průkopníky při uplatňování nových metod silniční výstavby (štěrkovaný podklad, válcování)
se stali inţenýři John McAdam a Thomas Telford.

Zprvu bylo ještě důleţitější budování kanálů pro vodní dopravu, která byla vţdy nejlevnějším
prostředkem transportu zboţí a surovin ve velkých objemech.K tomu přispěl i vynález
parníku Robertem Fultonem.Výsledkem velkorysého britského programu na výstavbu
kanálů v 18.a počátkem 19.století byla mimořádně hustá říční síť, měřící přes 6400
kilometrů.Kanály spojovaly všechna hlavní průmyslová centra, ale po nástupu ţeleznice jejich
význam rychle upadal.

Hlavním představitelem parní ţeleznice se stal George Stephenson (9.6.1781-12.8.1848),
anglický konstruktér a výrobce parních lokomotiv.Stephenson nejen postavil slavnou a
výkonnou lokomotivu Raketa( The Rocket),ale také významně přispěl k praktickému rozvoji
ţelezniční dopravy jako celku, který zahrnoval sloţitý systém kolejnic, výhybek, návěstí,
signalizační zařízení, lokomotiv, vagónů a nádraţí.Pomohl postavit první ţelezniční trasy
například ze Stocktonu a z Liverpoolu do Manchesteru.Později sestrojil lokomotivy s názvy
Locomotion a Planet.

Robert Stephenson a William Howey sestavili první tříválcovou lokomotivu, a inţenýr
Crampton zkonstruoval expresní lokomotivu.

Po otevření první veřejné ţelezniční linky mezi severoanglickými městy Stockton a
Darlington (podle návrhu G.Stephensona) došlo v Británii k ţivelnému rozmachu soukromých
ţelezničních společností.Vzrůstající ţelezniční síť pomáhala účinně řešit problémy spojené
s dopravou surovin a zboţí.Ţeleznice stimulovala další vynálezy, jako třeba elektrický
telegraf,a v USA sehrála po občanské válce klíčovou roli při pronikání na Západ.První
ţeleznice byla tehdy otevřena v Anglii, v USA, ve Francii a v Rusku.Nelze zapomenout ani
na společenský a kulturní přínos ţelezniční dopravy, která umoţnila poměrně rychle a levně
překonávat velkému mnoţství cestujících značné vzdálenosti, a tím otevřela svět miliónům
lidí.

Přibliţně v roce 1820 se sir William Herschel(1738-1822)začal podivovat, odkud pochází
teplo ze Slunce.Stejně jako Newton 100 let před ním nechal Herschel procházet paprsek
slunečního světla skleněným hranolem, čímţ vzniklo známé barevné spektrum.Potom umístil
do různých částí spektra teploměr.Na konci fialového spektra nebyla ţádná reakce , na
konci červeného začala stoupat teplota a za černým bylo ještě tepleji.Herschel objevil to,
čemu se říká infračervené záření.

Johann Wilher Ritter(1776-1810) také zkoumal spektrum, přičemţ věděl, ţe světlo
způsobuje ztmavnutí dusičnanu stříbrného, protoţe ten se rozkládá na malé částečky
kovového stříbra.Tento jev byl základem fotografie.Zjistil , ţe toto ztmavnutí bylo
způsobováno světlem na modro-fialovém konci spektra, ale pak objevil, ţe nějaký druh
„neviditelného světla― v tmavé oblasti za fialovou způsobuje ještě rychlejší ztmavnutí
dusičnanu stříbrného.Toto „neviditelné světlo― bylo ultrafialové.
Heinrich Rudolf Hertz(22.2.1857-1.1.1894) dokázal, ţe proudy vznikající vlastní indukcí ve
vodiči nejsou podmíněny setrvačností jak se domníval německý fyzik W. Weber(1804-
1891).Hertz dovršil Maxwellovu teorii elektromagnetického pole po stránce experimentální i
teoretické.Vynalezl Hertzův generátor elektromagnetických vln a zavedl Hertzův potenciál,
formuloval Hertzův princip.Na jeho památku je pojmenována jednotka frekvence(1Hz).

Wilhelm Conrad Röntgen zasáhl do mnoha oblastí fyziky a publikoval celkem 58
vědeckých prací.Nejvýznamnější výsledky měl, kdyţ studoval katodové paprsky.Toho dne
Röntgen vstoupil do dějin díky tomu, ţe kdyţ studoval, tak začalo blízko aparatury
světélkovat několik krystalů, i kdyţ katodová trubice byla zabalena do černého papíru.Dlouho
trvalo, neţ si uvědomil, ţe objevil nové záření a fotografie prozářené ruky jeho manţelky byla
publikovaná v časopise L‗Illustration vzbudila úţas a nadšení.Röntgen našel paprsky X a ty
byly pojmenovány Röngenové paprsky.Za ty Röntgen dostal jako první Nobelovu cenu za
fyziku.


Brit Charles Robert Darwin(12.2.1809-19.4.1882) pracoval v oblasti geologie,
paleontologie a zejména biologie.Vydal knihu O vzniku druhů přírodním výběrem, ve kterém
přišel s tvrzením, ţe organismy v přírodě se stále vyvíjejí, aby se dokázaly co nejlépe
přizpůsobit ţivotním podmínkám.Pokud neuspějí, vymírají.Snad nikdy dříve ani potom
neměla ţádná odborná publikace takový ohlas v nejširší veřejnosti.Způsobila nejen převrat
v dosavadních názorech na ţivý svět okolo nás, ale rozdělila skoro celý civilizovaný svět na
darwinisty a jejich nesmiřitelné odpůrce.Tímto tvrzením odmítl církevní učení o stvoření
světa a rozčílil všechny, kteří se nechtěli smířit s tím,ţe by člověk měl stejné předky jako
třeba opice.Darwin se stal zakladatelem evoluční a moderní biologie.

Asi největší vědeckým přínosem 19.století v chemii byl periodický zákon, objevený
Dmitrijem Ivanovičem Mendělejevem(8.2.1834-2.2.1907),ruským chemikem.Zabýval se
velkým mnoţstvím problémů, avšak slávy dosáhl formulováním periodického zákona a s ním
související periodické soustavy prvků.Poznáváním vztahů mezi chemickými prvky objevil
důleţitou přírodní zákonitost a dokázal ji také vyuţít.Pro prvky, které mu logicky v soustavě
chyběly nechal místo a skutečně byla část z nich později objevena a doplněna do soustavy.
Zaslouţil se také o rozvoj chemického a hutnického průmyslu.Dále o zpracování rud a ropy
v Rusku.Dimitrij Ivanovič Mendělejev byl zakladatelem moderní anorganické chemie.


Slovo radioaktivita nebylo do roku 1896 vysloveno, protoţe právě v tomto roce byla
radioaktivita objevena.Náhodou ji objevil francouzský fyzik Antonie Henri
Becquerel(15.12.1852-25.8.1908), zabývající se magnetismem, fosforescencí a polarizací
světla.Na fotografické desce našel stopy záření, které tam vůbec neměly být.Zanechal je tam
zářící materiál, tedy uran.Tuto zdánlivou záhadu zkoumal dál spolu s mladou spolupracovnicí
Marií Curie-Sklodowskou, fyzičkou a chemičkou polského původu.Výsledkem jejich práce
byl objev radioaktivity.V roce 1903 dostali, spolu s manţelem Curie-Sklodowské Pierem
Curiem, Nobelovu cenu za objev přirozené radioaktivity.

V 19.století zásadně pokročilo lékařství, ze starého řemesla se vyvinula moderní věda, díky
které bylo zachráněno mnoho ţivotů přísným dodrţováním hygienických zásad
v nemocnicích a v ordinacích.Díky tomu mizely hrozivé epidemie.
 Velké zásluhy v lékařství dosáhl francouzský chemik Louis Pasteur(27.12.1822-28.9.1895),
který poloţil základy mikrobiologie a imunologie a vypracoval metody pěstování
mikroorganismů na ţivných půdách a vytvořil základy očkování proti infekčním
chorobám.Zvláštním postupem se mu podařilo porazit dosud neúprosně smrtelnou vzteklinu.


Další významné objevy učinil německý lékař Robert Koch(1843-1910),který se zabýval
bakteriologií a imunologií.V roce 1882 objevil původce tuberkulózy a v roce 1883
cholery.Koch byl jedním z hlavních zakladatelů mikrobiologie.V roce 1905 dostal Nobelovu
cenu za práce o tuberkulóze.


Jan Evangelista Purkyně(18.12.1787-28.7.1869) objevil subjektivní zrakové jevy . Uţ od
doby, kdy byl medik, zkoumal tlakové obrazce, světlostinné obrazce, cévní obrazce, obrazce
z oslnění, subjektivní pocity ve tmě,znázornění slepé skvrny, dvojité a nepřímé vidění,
barvoslepost, tzv.Purkyňův fenomén, světelné stopy.Pozoruhodné je jeho vyuţití obrázků
k měření zakřivení rohovky.Ukázal moţnost pozorování očního pozadí zaţiva.

Popsal typy kreseb koţních lišt, tím poloţil základ daktyloskopii, pozoroval koţní
kapiláry.Zdůraznil význam konstituce v lékařství a nutnost individualizace ve vyšetřování a
posuzovaní nemocných.

Uţ jako student na sobě zkoušel účinky léků, tím zdůraznil nutnost pokusu na vlastním těle
zvláště u léků, které působí na psychické a smyslové funkce.Popsal účinky některých léků,
jako například Digitalis, Belladonna, kafr, opium.

Rozlišil fonační ústrojí od rezonančních prostor, pokusil se o třídění hlásek z hlediska
artikulačního. Naznačil moţnosti vyuţití získaných poznatků ke zdokonalení řeči a
napravování řečových vad.

James Prescott Joule(24.12.1818-11.10.1889) patřil k objevitelům elektromagnetu.Později
se zabýval zkoumáním mnoţství tepla vznikajícího při přechodu proudu kovy a elektrolyty a
při elektrolýze vody.Tím zároveň objasnil, ţe teplo opravdu vzniká z práce.Dal popud ke
vzniku mechanické teorie tepla, i kdyţ se sám vyhýbal filozofické spekulaci a matematice.Na
základě pokusů a měření tepla vznikajícího při stlačování plynů dospěl k přesvědčení, ţe tento
jev je pouze jiná forma technické energie. Jako první popsal magnetostrikci, pokusil se
vypočítat rychlost molekul v plynu a s irským matematikem a fyzikem W. Thomsonem,
později lordem Kelvinem prozkoumal tepelné jevy při rozpínání stlačených plynů.Zjistil, ţe
molární tepelná kapacita pevných látek se rovná součtu atomárních tepelných kapacit a dělal
pokusy týkající se tepelné roztaţnosti kaučuku a jejich anomálií.Na jeho počest byla
pojmenována jednotka práce a energie soustavy SI joule.


Johann Gregor Mendel(22.7.1822-9.1.1884) byl první, kdo udělal významný diagnostický
převrat, kdyţ nehodnotil organismus jako celek, ale rozloţil ho na jednotlivé
znaky.Jednotlivé znaky chápal protikladně, např.na jedné straně kulaté, na druhé hranaté, jako
dvě strany stejné mince.Hodnotil přenos jejich vloh.V jeho pojetí se u potomka neslévala
výchozí mateřská a otcovská buňka, ale sjednotily se vlohy pro jednotlivé znaky mateřské a
otcovské rostliny.Novátorská diagnostická metoda umoţnila Mendlovi vyhodnocení výsledků
z kříţení sedmi párů znaků u hrachu, z nichţ všechna probíhala na principu dominance a
recesivity protikladných znaků .Základy dědičnosti formuloval na základě analýz genetického
kříţení mezi vyšlechtěnými kmeny hrachu setého, lišícími se v určitém dobře definovaném
znaku jako je např. tvar semen, barva semen nebo barva květů.Mendel zjistil, ţe kříţením
rodičů lišících se v jediném znaku vzniká potomstvo, ve kterém mají všichni jedinci znak
pouze jednoho z rodičů.Hrách s recesivním znakem poskytuje přímé potomstvo.Mendel
vysvětloval toto pozorování hypotézou, ţe různé páry konstantních znaků jsou kaţdý
výsledkem faktoru(genu) ,který má alternativní formy(alely).Kaţdá rostlina obsahuje pár
genů obsahujících určitý znak, přičemţ od kaţdého z rodičů získala po jednom genu.Mendel
rovněţ prokázal, ţe různé znaky se dědí nezávisle. Například kříţením hrachu s kulatými
ţlutými semeny s hrachem s hranatými zelenými semeny poskytlo potomstvo s kulatým
ţlutými semeny. Skoro všichni Mendelovi nástupci jeho teorii o dědičnosti ignorovali, ale
v roce 1900 byla znovu objevena a ukázalo se, ţe vysvětluje dědičnost u rostlin i u zvířat.

V roce 1786 nalezli dva bratři, Josef a Etienne Montgolfierové alternativní plyn pro
pouţívání v balónech- horký vzduch.V září 1783 spalovali pod otevřeným spodkem dřevěné
uhlí, aby se balon zaplnil horkým vzduchem.Potom do koše dali ovci, kohouta a kachnu a
balon vypustili.Let probíhal za přítomnosti Ludvíka XVI.a trval osm minut, přičemţ se
zvířatům nic nestalo, a tak balonem mohli létat i lidé.

V roce 1838 skotský kovář jménem Kirkpatrick Macmillan vynalezl první jízdní kolo
poháněné pedály, coţ byl tehdy důleţitý pokrok. Do pedálů se jezdec opíral nohama, a tak
poháněl zadní kolo. Přední kolo bylo namontováno na ţelezné vidlici.

V roce 1861 představili bratři Michauxovi z Paříţe svoje jízdní kolo nazvané velocipéde.
Skládalo se z dřevěného kola, které mělo pedály připevněné na klikách namontovaných přímo
k přednímu kolu. Během 60. let 19. století byla jízdní kola vylepšena o drátěná kola a
gumové pneumatiky a díky zvýšené rychlosti se na jízdní kola začaly montovat jednoduché
brzdy.

O vyuţití parního stroje v lodní dopravě se asi nejvíce zaslouţil Robert Fulton.Jiţ v roce
1807 jezdil s parníkem, který nesl název Clermont, ve vodách řeky Hudsonu v Americe.

Druhá polovina 19.století přinesla i dnes samozřejmé automobily.Zaslouţily se o to němečtí
konstruktéři Carl Benz(1844-1929) a Daimler Gottlieb(1834-1900).Spolu zkonstruovali
benzinové motory a postavili první čtyřkolové automobily a motocykly.V roce 1883 zaloţili
podnik Mercedes Benz.


Mezi konstruktéry patří německý vynálezce Rudolf Diesel a skotský zvěrolékař John B.
Dunlop.Zatím co Diesel vynalezl vznětový motor, Dunlopovi se povedlo ze zahradní hadice
vyrobit pneumatiku.

Převratné vynálezy se rodily také v elektrotechnice.O velmi významný z nich se postaral
britský fyzik a technik Michael Faraday(22.9.1791-25.8.1867) zabývající se elektřinou a
magnetismem.Faraday ukázal, ţe vodič, kterým prochází elektrický proud, produkuje stejné
„siločary―jako magnet, a poţil teorii, ţe se světlo můţe šířit nějakým způsobem podél
podobných siločar.Po mnohaleté práci sestrojil magnetoelektrický stroj, který se nazývá
dynamo.Tento stroj umoţňuje vyrábět elektrický proud.
James Clerk Maxwell(1831-1879) studoval Faradayovy experimentální výsledky a pokoušel
se je převést do přesných matematických formulací, přirovnával magnetické siločáry k toku
kapaliny. Vypracoval matematiku―imaginární― kapaliny,kterou my nyní nazýváme
elektrický proud.Předpověděl existenci elektromagnetických vln šířících se stejnou rychlostí
jako světlo a vybudoval elektromagnetickou teorii popisující jevy klasické elektrodynamiky,
fyzikální optiky a tepelného zařízení.Zabýval se i kinetickou teorií plynů a teorií
pruţnosti.Formuloval Maxvellovu teorii elektromagnetického pole..

Alfred Bernhard Nobel(1833-1896) byl švédský chemik, podnikatel a vynálezce.Začal
experimentovat s nitroglycerinem a poté vynalezl dynamit, který si nechal patentovat.Není to
však jediná věc, kterou Nobel vynalezl, mezi další jeho objevy patří jiné výbušniny
pouţívající se na stavbách a v lomech. Protoţe byl velmi bohatý, podal v Paříţi testament,
kterým zřídil ze svého majetku fond. Z něho se měly rozdělovat roční úroky jako ceny
osobám, jejichţ činnost přinesla v předcházejícím roce lidstvu největší prospěch.

John Dalton byl anglický chemik, který přišel s první vědeckou teorií o atomové struktuře
hmoty.Dalton denně zaznamenával počasí v kraji.Tato činnost ho přivedla ke studiu
atmosféry a vlastností plynů a posléze k vypracování atomové teorie.

V roce 1819 objevil Hans Oersted vodič, kterým prochází elektrický proud a dokáţe vychýlit
střelku kompasu.Objevil elektromagnetismus- magnetismus vytvořený elektřinou.V roce 1821
předvedl příbuzný efekt- procházel-li vodičem umístěným v blízkosti výkonného magnetu
elektrický proud, vodič se pohyboval.

Inspiraci, která vedla k objevení elektrických článků a baterií, poskytly mrtvé ţáby.Roku 1786
zjistil italský vědec Luigi Galvani, ţe rozpitvané ţáby, kdyţ do nich řízne, sebou
cuknou.Potom náhodou zjistil, ţe ţábu můţe donutit pohnout noţičkou, kdyţ leţí na kovové
desce.


Odpověď přišla v80.letech 19.století od italského vědce Alessandra Volty. Ţabí noţičky
cukaly, protoţe kapalina uvnitř noţiček reagovala při spojení se dvěma různými kovy-
mosazí a ţelezem.Tato kombinace vytvořila jednoduchý elektrický článek, který
vyprodukoval dostatek proudu, aby se svaly na ţabích noţičkách stáhly.

Isaac Newton byl géniem v experimentování i v matematice, a právě tato kombinace mu
umoţnila zaloţit novou mechaniku.Na základě pohybových jevů prozkoumal přírodní síly a
tyto síly pouţil k vysvětlení dalších jevů.Zavedl pojem síly, odlišil od něj pojem hmotnosti,
formuloval zákony dynamiky a myšlenku všeobecné gravitace.Vyslovil své tři slavné zákony
pohybu .


Alexander Forsyth skončil éru křesacích zámků, kdyţ patentoval svůj perkusní systém
určený k detonaci náloţe střelného prachu ve zbrani.

Italský astronom a fyzik Galileo Galilei(1564-1642) objevil, ţe kyvadlo kmitá s vysokou
pravidelností. Nakreslil plán hodin, jejichţ chod měl být řízen kyvadlem.
Německý vědec Otto von Guerlicke pokoušel vytvořit vakuum pomocí vzdušné
vývěvy.Nepovedlo se mu vytvořit vakuum v sudu od piva, protoţe vzduch stále proudil
dovnitř. V roce 1657 navrhl čerpadlo, s jehoţ pomocí dokázal vytvořit vakuum mezi dvěma
měděnými polokoulemi.

George Ernest Stahn(1621-1683) předloţil teorii, ţe oheň antických učenců je látka, kterou
pojmenoval flogiston( znamená zápalnou látku). Tvrdil, ţe tato látka je přítomna ve všech
hořlavých látkách a je vytěsňována teplem.

Koncem osmnáctého století Antonie Lavoisier vyvinul přesné metody váţení produktů
spalování a objevil tak kyslík, poté si vědci uvědomili, ţe flogiston byl ve skutečnosti pouze
způsob popisu nepřítomnosti kyslíku a odflogistování znamená okysličený. Při Francouzské
revoluci byl obviněn, ţe chce zbavit Paříţany vzduchu, musel se vzdát laboratoře a v roce
1794 byl popraven na gilotině.

Ami Argand vynalezl olejové lampy.Jeho lampy měly trubkovitý knot, vzduch se vháněl po
stranách a vyháněl středem.

V roce 1789 Skot jménem William Murdock díky uhelnému plynu osvítil jeskyni a po 12
letech takto osvítil i svůj dům.

Asi nejznámějším vynálezcem celé druhé poloviny 19.století byl Thomas Alva
Edison(11.2.1847-18.10.1931), americký vynálezce, podnikatel a průkopník praktického
vyuţití elektrické energie.Vynalezl fonograf, filmovou kameru, mikrofon a spoustu dalších
věcí, ale nejvíce ho však proslavila ţárovka, kterou nevynalezl, ale zásadně
zdokonalil.Nespornou zásluhou Edisona bylo to, ţe otevřel elektrické energii cestu do
praktického ţivota, zejména do továren a domácností.Později sestrojil pojistky, vypínače,
zásuvky, vedení a elektroměry.Měl největší zásluhu na tom, ţe se elektřina stala součástí
téměř kaţdé domácnosti na světě.Málo známý je fakt, ţe Edison v rámci konkurenčního boje ,
sestrojil elektrické křeslo.

V 19.století se lidé z celého světa k sobě dostali „blíţ―.To jim umoţnil nejprve vynález Karla
F. Gausse a Wilhelma E. Webera s názvem telegraf. Jedná se o dálkový přenos informací
formou čárek a teček podle Morseovy abecedy.V roce 1851 byl poloţen první podmořský
kabel v průlivu La Manche, spojující anglický Dover s francouzským mysem Gris-Nez.

První systém telegrafu byl vynalezen v Anglii Charlesem Wheatstonem a Viliamem
Cookem.

Největším převratem však byl vynález amerického vynálezce skotského původu Alexandera
Grahama Bella.Ten nejen ţe v roce 1876 zkonstruoval první pouţitelný telefon, ale i
gramofon a vylepšil mikrofon.Bell poloţil základy spojovací techniky.


Později Edison na válečcích fonografu a Emile Berliner na gramofonových deskách dokázali
zachytit a uchovat zvuk.

Po zachycení zvuku se jiní vynálezci snaţili zachytit obraz. První to dokázal Francouz Joseph
N. Niepce na zinkové desce potřené rozpuštěným asfaltem.
Lepší kvalitu zachycenému obrazu dal aţ Louis J. Daguerre.Jeho Daguerrotypie na
stříbrných deskách uţ mířily k základům fotografie.

Století vynálezů zakončili bratři Lumieriové,kdyţ k obrazu přidali pohyb a na světě se zrodil
film a kinematografie.



Vlastní názor:V 17.-19.století bylo hodně vynálezů a objevů, některé objevy platí
dodnes.Díky jiným mohly vzniknout později další lepší vynálezy, které uţíváme i dnes.



Zdroje:Svět poznání

Encyklopedický slovník

Internet


10 českých vynálezů a objevů, které změnily
svět
Jaroslav HEYROVSKÝ, český vědec, profesor fyzikální chemie, sestrojil v roce 1924
POLAROGRAF, přístroj pro automatický záznam křivky závislosti proudu na napětí při
elektrolýze roztoku vzorku. Polarografie zasáhla do mnoha oborů jako rychlá, spolehlivá,
hospodárná a elegantní metoda, umoţňující provádět přesné rozbory chemických látek. Za
vynález polarografie a konstrukci polarografu získal v roce 1959 jako první Čech Nobelovu
cenu.

Jan Evangelista PURKYNĚ, lékař, přírodovědec, fyziolog a biolog. Učinil nespočet objevů
světového významu. Do dějin se zapsal zejména BUNĚČNOU TEORIÍ. Jako první usoudil,
ţe jsou všechna rostlinná a ţivočišná těla sloţena z buněk, jeţ jsou naplněny
PROTOPLAZMOU. Tento termín od něj převzala celá planeta.

Otto WICHTERLE, český chemik. Roku 1956 vynalezl gelové KONTAKTNÍ ČOČKY.
Prototyp zařízení na jejich výrobu sestrojil ve vlastním bytě o Vánocích roku 1961 z dětské
stavebnice Merkur a dynama jízdního kola. Počátkem 70. let se čočky dostaly i mimo
Československou republiku a dobyly svět.

Stanislav BREBERA, český chemik, vyvinul plastickou trhavinu SEMTEX. V polovině 60.
let byla zahájena sériová výroba. Neblahou celosvětovou proslulost Semtex získal po
teroristických útocích. Největší byl výbuch letadla Boeing 747 nad skotským Lockerbie v
roce 1988, při kterém zahynulo 270 lidí.

František KŘIŢÍK, český elektrotechnik. Jeho DIFERENCIÁLNÍ OBLOUKOVÁ LAMPA
byla představena na výstavě v Paříţi v roce 1881, autor za ni získal zlatou medaili. Otevřel
první elektrifikovanou ţelezniční trať nejen v Čechách, ale i v celé tehdejší rakousko-uherské
monarchii. Úspěch slavil na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891 – zavedl zde
elektrické osvětlení a zkonstruoval nádhernou světelnou fontánu.

Josef RESSEL, původně lesník, vynalez lis na víno, samomazací kuličkové loţisko, optický
telegraf a mnoho dalších praktických věcí. Nejznámější je LODNÍ ŠROUB. Úřady mu ale
experimenty při jeho vývoji pro nebezpečnost zakázaly. Přišel o patentová práva a vynález
mu byl „ukraden―. Prvenství myšlenky vyuţít vrtule jako hybné síly lodí a létajících strojů mu
bylo přiznáno aţ posmrtně roku 1866.

Karel SCHINZEL, český chemik, byl průkopníkem barevné fotografie. V roce 1905 si
nechal ve Vídni patentovat postup vyvolávání snímku na fotografický materiál se třemi
citlivými vrstvami. Vynález se stal základem pro výrobu filmů Kodachrome a Agfacolor.
Eastman Kodak od Schinzela odkoupil práva k 27 patentům, např. patent na barevné vyvíjení
s postupnou spektrální expozicí, který byl později označen za převrat ve vývoji fotografie.

Jan JANSKÝ, český lékař. Rozdělil lidskou krev do ČTYŘ KREVNÍCH SKUPIN podle
sráţlivosti. Označil je číslicemi I aţ IV a jako první na světě provedl jejich správnou
KLASIFIKACI, která platí dodnes. Původní označení římskými číslicemi bylo později
nahrazeno velkými písmeny abecedy (A, B,. AB a 0).

Johann Gregor MENDEL, český přírodovědec. Je zakladatelem vědecké genetiky.
Matematicky vyjádřil přenos dědičných vlastností z rodičů na potomstvo. Tři Mendelovy
zákony se staly základem MODERNÍ NAUKY O DĚDIČNOSTI, základem šlechtění rostlin i
ţivočichů a významnou součástí lékařství a dalších vědních oborů.

Antonín HOLÝ, český vynálezce, jeden z neúspěšnějších světových chemiků. Vyvíjí léčiva
proti rakovině, leukémii, HIV/AIDS a hepatitidě. Je autorem 60 patentů. Nejproslulejší jsou
jeho antivirové preparáty VISTIDE, VIREAD a HEPSERA. Vistide se pouţívá proti
virovému zánětu oční sítnice. Hepsera je lék proti virové hepatitidě typu B, kterou na světě
trpí 300 milionů pacientů. Viread je v současnosti jedním z nejúčinnějších léků proti AIDS.

      Ţivot a práce
      Studium
      Cestování
      Podnikání
      Kultura

Newsletter

Buďte v kontaktu s děním v České republice.

Objednejte si newsletter se zpravodajským souhrnem i zajímavostmi tohoto portálu.

Anketa

Co byste na stránkách ocenili nejvíce?

Víc informací pro turisty             39%
Víc informací o ţivotě a práci v ČR   32%
Víc informací o podnikání v ČR         29%

Víte ţe...

ČESKÉ PUKY NA OLYMPIÁDĚ

Česká firma Gufex byla výhradním dodavatelem hokejových puků pro olympijské hry v
Turíně 2006 a pro mistrovství světa v hokeji 2006 v Lotyšsku. Puků s emblémem olympiády
na jedné a symbolem hokejisty a olympijskými kruhy na druhé straně firma poslala do Itálie
na devět tisíc. Gufex dodával puky i na olympiády v Naganu a Salt Lake City. Za svůj úspěch
Gufex vděčí unikátní technologii a směsi, ze které jsou puky vyráběny. Puk z Valašska totiţ
na ledě nezanechává černé stopy.

Česká republika - oficiální web ČR. Provozovatelem portálu je Ministerstvo zahraničních věcí
ČR

       Kontakt

Čínské vynálezy a objevy

3000 př.n.l. - Počítadlo - Poprvé pouţívali Číňané nebo Babylóňáné
2800 př.n.l. - Lano - z konopných vláken
2500 př.n.l. - Zámky a klíče - dřevěné závory zasouvané do otvorů
2000 př.n.l. - Biologická ochrana - nasazení mravenců na pomerančovníky proti hmyzu, který
poţíral listí
1300 př.n.l. - Čínské písmo - jeden znak slovo, současné čínské písmo je mu podobné
- Tisk - princip zachováván i knihtiskem
868 (př.)n.l. - Tisk - První tištěná kniha, budhistický náboţenský text
600 př.n.l. - Tavené ţelezo
500 př.n.l. - První zmínka o kuši
Asi r.100 - Papír - z hadrů smíchaných s buničinou, slámou a vodou
132 - Seismograf

posted by petrzel @ 9:38 PM

3 vynálezy a objevy, které měly, podle mého názoru,
největší vliv na lidstvo
17. září 2007 v 20:03 | katie | Referáty

Tak abyste věděli so mě zdrţuje od psaní nové kapitoly.Ale polepšila jsem se uţ mám
333(dobrý číslo a fakt to nebylo dělaný úmyslně).




3 vynálezy a objevy, které měly, podle mého názoru,
největší vliv na lidstvo
Objevení způsobu jak rozdělat oheň, mělo bezesporu velký
vliv na lidstvo. Do té doby, byli lidé zcela závislí na
přírodě. Museli neustále hlídat oheň, aby jim nezhasl.
Kdyby jim zhasl, znamenalo by to být delší dobu bez
tepelně upraveného masa, bez ochrany před divokými
zvířaty, bez největšího zdroje tepla a světla, který v té době
měli. Oheň získávali pouze z rozmarů přírody. V teplém
létě docházelo k zapálení trávy či při bouřce uhodil blesk
do nějakého stromu a ten začal hořet.Tyto události
nemohli lidé předvídat, proto často čekali na oheň týden,
měsíc, nezřídka však i déle. Byly zcela závislí na přírodě,
ale objevením schopnosti rozdělat oheň, se pro ně hodně
změnilo.Mohli se po pohybovat na delší vzdálenosti od
tábora a objevovat nové věci. Mohli si upéct maso, kdykoli
se jim zachtělo, měli moţnost ochrany před zvířaty. Večer
měli světlo a za chladných zimních nocí se měli kde ohřát.
Uţ neměli takový strach o oheň, měli schopnost ho znovu
rozdělat.
Vynálezem kola se hodně věcí změnilo, a to hlavně v přepravě věcí. Dříve, kdyţ člověk chtěl
něco přepravit z jednoho místa na druhé, i kdyţ to místo bylo hodně vzdálené, musel to nést
nebo táhnout za sebou. Ale objevením kola se toto změnilo. Vznikly různé trakaře, vozy
taţené dobytkem, atd.. Ty umoţnily jednoduší přepravu většího objemu věcí. Došlo tím také k
zrychlení přepravy zboţí, tím měli lidé větší moţnost prodávat zeleninu a ovoce na
vzdálenějších místech. To byl počátek vyuţívání kola, dnešní dobu si jiţ nedokáţeme bez
pouţití kola představit. Kola vyuţívají auta, autobusy, nákladní automobily, letadla.

Objevením elektřiny došlo k posunutí dopředu v rámci modernizace Země. Elektřinu
vyuţíváme ke svícení, coţ je mnohem bezpečnější. Kdyţ se svítilo petrolejovými lampami, či
dokonce svíčkami, hrozilo velké nebezpečí, ţe se třeba svíčka převrhne a něco podpálí, stejné
to bylo i s lampami. Došlo k vynaleznutí spousty přístrojů a spotřebičů, které vyuţívají
elektřinu např.: fén, varné konvice, televize, počítače, telefony, lampy,elektrický sporák,
pračka, atd.. Elektřina se také vyuţívaná v lékařství, například k elektrošokům a k celé řadě
přístrojů. V dopravě se také pouţívá elektřina, a to jak v městské hromadné dopravě
(trolejbusy, tramvaje), tak i v dopravě vlakové. Bez elektřiny si nedokáţeme představit
fungování celé řady strojů a zařízení, výrobních linek a dalších průmyslových zařízení.


Čeští vynálezci světu »
“Významní představitelé technické a vědecké inteligence patří, či alespoň by měli patřit, vedle
inteligence kulturní vždy a všude k národním pokladům dané země.“

Moţná ani nevíte, které všechny známé i méně známé vynálezy a objevy dali světu lidé, kteří
ţili a tvořili, nebo se alespoň narodili v Českých zemích.
Důmysl, vtip, zručnost, neúnavná práce a originální nápady nikdy nechyběly českým lidem, z
nichţ se mnohým podařilo nesmazatelně se zapsat mezi světové velikány svých oborů.
Tato rubrika si klade za cíl postupně a průběţně rozšiřovat a doplňovat informace o
jednotlivých objevech, vynálezech, vědcích a vynálezcích. A tímto rozšiřovat povědomí o
významných počinech českých a moravských mozků minulosti i současnosti v oblasti vědy a
techniky.

Bleskosvod
Dnes, kdy slouţí k ochraně budov před zásahem blesku po celém světě, nám připadá jako
banální samozřejmost. Ovšem v době jeho vzniku tomu tak rozhodně nebylo.

Stál za ním Václav Divíšek, známější jako Prokop Diviš (narozen 21. srpna 1698 v
Helvíkovicích u Ţamberka), který se věnoval myšlence na sestrojení zařízení, jeţ by odebíralo
z bouřkových mraků nakumulovaný elektrický náboj. Roku 1754 pak sestrojil první
uzemněný bleskosvod na světě, který byl vztyčen 15. června 1754 na zahradě v Příměticích u
Znojma. Vynález ovšem nenašel zprvu pochopení a vzbuzoval u místních lidí obavy.
Nakonec byl 10. března 1760 strţen rozezlenými obyvateli Přímětic, kteří bleskosvodu
přičítali vinu za převládající sucho. O rok později však Diviš umístil další bleskosvod na věţ
přímětického kostela. Dále se Prokop Diviš zabýval léčbou pomocí elektřiny a sestrojil také
elektrický strunný nástroj ―Zlatý Diviš― (Denis d‘or), který byl napájen z leidenských lahví.
Přístroj dokázal napodobit různé hudební nástroje a údajně i lidský hlas. Bohuţel se roku
1777 nástroj ztratil při převozu do Vídně. Vynálezce Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v
Příměticích.




                                        Prokop Diviš
                                    Divišův bleskosvod.

Buněčná struktura, struktura orgánů a kinesiskop
Fyziologie – buněčná struktura, struktura orgánů; uţití animace ve vědě a výuce – kinesiskop.
To jsou jen některé z mnohých oblastí do kterých svou bohatou vědeckou činností zasáhl
český lékař a biolog Jan Evangelista Purkyně. Zabýval se mj. studiem stavby oka, mozečku,
testováním účinků mnoha látek (farmakologie), stavbou a funkcí rostlinných buněk, studiemi
sluchu, koţního povrchu, orgánů lidské řeči, mechanismem trávení, či krevním oběhem a
dýcháním. Prováděl experimenty v oblasti embryologie, zdokonalil a vyvinul mnohé
mikroskopické techniky a mnoho dalších. K velice významným počinům patří téţ formulace
buněčné teorie roku 1837. Za důleţitý vědecký přínos lze povaţovat prosazení nového pojetí
fyziologie, kterou chápe jako experimentální vědu navazující na poznatky chemie, fyziky a
dalších přírodních věd. V rámci zavádění metod výuky pomocí experimentů a znázorňování
sestrojil přístroj zvaný kinesiskop, umoţňující předvést jednoduchou animaci obrázků.
Později se pokoušel jednotlivé sekvence animace zachytit fotografickou cestou. Známé jsou
jeho animované prezentace tepajícího srdce a krevního oběhu. Touto cestou se tedy také stal
průkopníkem animovaného filmu.

Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku.
Studoval filozofii a medicínu na praţské univerzitě, kde studia roku 1818 úspěšně zakončil.
Působil jako profesor na univerzitě ve Vratislavi (tehdy pruské Breslau, dnes Wroclaw), a od
roku 1850 na univerzitě v Praze. Roku 1853 zaloţil, dodnes vycházející časopis Ţiva.
Významná je také jeho činnost buditelská a politická. Věnoval se také překládání, mj.
Schillerových básní do češtiny, či Čelakovského Ohlasy písní českých do polštiny a mnohým
dalším činnostem na podporu slovanské kultury. Roku 1848 se účastnil Slovanského sjezdu v
Praze. Byl členem několika (londýnské, vídeňské, paříţské) učených společností, akademií, a
také poslancem zemského sněmu. Obdrţel několik vyznamenání, čestný doktorát a rytířský
řád. Purkyně zemřel 28. července 1869 v Praze a je pochován na vyšehradském Slavíně. Jako
vynikající český malíř je známý jeho syn Karel.

Lodní šroub
Myšlenkou na vyuţití Archimédova šroubu k pohonu plavidel se ve svých úvahách zabýval
jiţ v 16. století Leonardo da Vinci. Ovšem teprve konstruktér Josef Ludvík František Ressel
jako první navrhl a vyzkoušel (1826, patent 1827) optimální tvar lodního šroubu a jeho
umístění vodorovně pod záď lodi před kormidlo. Tento vynález tak postupně vytlačil
rozšířený kolesový mechanismus pohonu lodí.

Josef Ressel se narodil 29. června 1793 v Chrudimi. Studoval gamnázium v Linci a v roce
1809 se ucházel o studium na dělostřelecké škole v Českých Budějovicích, s cílem stát se
důstojníkem. Tam ovšem nebyl přijat pro své chabé fyzické dispozice. Nakonec absolvoval
studium na lesnické akademii v Mariabrunnu. Působil jako lesník v Kraňsku a roku 1821 se
stal lesmistrem v Terstu. Jiţ od počátku zdejšího působení ověřoval své experimenty s lodním
šroubem, nejprve s modely a posléze roku 1826 se skutečnou lodí. Svůj vynález patentoval
roku 1827, ale protoţe se zároveň vyrojilo mnoho spekulantů a dalších údajných vynálezců,
trval vleklý spor o přiznání Resslova prvenství aţ do roku 1866, čehoţ se jiţ nedoţil. Jako
lesník se podílel na kultivaci lesů a zejména na zalesňování Istrie. Kromě dnes celosvětově
pouţívaného lodního šroubu stál také, jako konstruktér u zrodu šroubového lisu na víno a olej,
parního vyluhování barviv a tříslovin, kuličkového loţiska bez mazání, či pneumatické
potrubní pošty. Josef Ressel zemřel na malárii 9. října 1857 během své sluţební cesty v
Lublani.




                                        Josef Ressel

Zákon dědičnosti
Bývají také často nazývány Mendelovými zákony po svém objeviteli, kterým byl Gregor
Johann Mendel. V roce 1866 na základě analýz genetického kříţení a proměnlivosti znaků u
rostlin, zejména hrachu, formuloval své zákony dědičnosti. Tzv. První Mendelův zákon říká,
ţe kříţením červenokvětých s ţlutokvětými rostlinami můţeme dostat všechny červené,
všechny ţluté, výjimečně oranţové, ale nikdy ne část ţlutých a část červených květů. Při
kříţení není podstatné zdali byl na ţlutý květ přenesen pyl z červeného květu nebo naopak.
Zákon o čistotě a segregaci vloh pak říká, ţe vlohy přecházejí do pohlavních buněk čisté a
nemísí se s vlohami opačnými. Jednotlivé znaky se dědí nezávisle na sobě. Takţe například
červená rostlina můţe být malá i velká, podle nakříţení. Později se ovšem ukázalo, ţe některé
geny jsou na jiných závislé. Zákon o volné kombinovatelnosti vloh – zde se praví, ţe
jednotlivé vlohy se mohou volně kombinovat, neboť do pohlavních buněk přechází z daného
páru pouze jedna. Toto samozřejmě není přesné znění oněch zákonů, jen jakési přiblíţení toho
o čem pojednávají.
Poněvadţ Mendel pracoval s velkými soubory pozorovaných dat, jeţ musel racionálně třídit,
přispěl také k zaloţení vědního oboru biostatistiky. Zajímavé je rovněţ působení Mendela
jako meteorologa, kdy od roku 1862 prováděl přesná kaţdodenní meteorologická pozorování
pro Meteorologický ústav ve Vídni.

Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v německy hovořící zemědělské rodině v
Hynčicích ve Slezsku. Studoval gymnázium v Opavě, a v letech 1840-1843 na Filozofické
fakultě v Olomouci. Z finančních a rodinných důvodů vstoupil do semináře a v roce 1843 také
do augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně, kde přijal řeholní jméno Gregor. V roce
1853 ukončil studium přírodních věd na Univerzitě ve Vídni. Poté se opět vrátil do Brna ke
svým experimentům, které musel částečně omezit, kdyţ se od roku 1868 stal také opatem
kláštera sv. Tomáše. V roce 1883 váţně onemocněl a 6. ledna 1884 zemřel. Je pochován na
ústředním hřbitově v Brně. Velký přínos Mendela pro biologii byl oceněn aţ po jeho smrti na
začátku 20. století. Dnes nese jeho jméno mj. také první česká vědecká stanice v Antarktidě.




                                   Gregor Johann Mendel

Tiskařská technika hlubotisku – heliogravura
Hlubotisk (lépe tisk z hloubky) je skupina tiskařských technik, při nichţ místa tisknoucí
(odevzdávající barvu) jsou poloţena hlouběji neţ místa netisknoucí. Při tisku se nanese na
celou tiskovou plochu barva, která vyplní všechny její prohlubně. S povrchu jeţ se tisknout
nemá se přebytek barvy odstraní. Nejstarší hlubotisk představuje mědirytina. Technický
význam mají procesy při nichţ se obraz přenáší na tiskovou desku fotograficky a
prohloubeniny se pak obdrţí leptáním - jedná se o tzv. heliogravuru. K dokonalosti tuto
techniku přivedl český malíř Karel Klíč, který se pokládá za vynálezce novodobého
hlubotisku. Je to sice tiskařská metoda nevhodná pro zobrazení písma, zejména malých
velikostí, ale na druhou stranu představuje hlubotisk ideální techniku pro kvalitní tisk
obrazových publikací ve velkém počtu kopií (stovky tisíc kusů). V tomto případě se pouţívají
většinou vyleptané měděné válce, ze kterých se přebytek barvy stírá ocelovými noţi. Tento
rotační stírací hlubotisk představuje dodnes nejlepší techniku pro sériové reprodukce kreseb,
obrazů a fotografií.

Český malíř a fotograf Karel Klíč se narodil 31. května 1841 v Hostinném. Studoval praţskou
Akademii, kterou musel předčasně opustit pro své výsměšné karikatury c.k. ministra. Později
se mu přece jen podařilo Akademii dostudovat. Se svým otcem zaloţil v Brně úspěšný
fotografický Ateliér Raffael. Později působil jako malíř časopisů v Budapešti, poté odešel do
Vídně. O silvestrovské noci 1878 dokončil vývoj své nové tiskařské techniky – heliogravury.
Působil rovněţ mnoho let v Anglii, kde se stal ředitelem a spolumajitelem tiskařské firmy. V
roce 1897 se vrátil do Vídně, kde o mnoho let později 16. listopadu 1926 také zemřel.
                                          Karel Klíč

Oblouková lampa, první česká elektrárna, elektrická
tramvaj, světelná fontána
Za těmito a dalšími počiny se skrývá jeden z nejvýznamnějších českých vynálezců, techniků a
průmyslníků – František Křiţík. V roce 1881 dosáhl Křiţík velkého úspěchu prezentací
svého nejvýznamnějšího vynálezu, obloukové lampy se samočinnou regulací, na výstavě v
Paříţi.

František Křiţík se narodil 8. července 1847 v pošumavské Plánici v chudé ševcovské rodině.
Vystudoval úspěšně českou reálku v Praze, ale finanční potíţe mu nedovolily sloţit maturitní
zkoušku. Profesor Zenger z praţské techniky však rozpoznal jeho nadání a přijal jej ke studiu,
jako mimořádného posluchače. Z doby jeho studií pochází i první vynález, kdy zdokonalil
zvonkovou ţelezniční signalizaci. Po ukončení studií pracoval pro ţelezniční telegrafní
sluţbu, kde vylepšil a navrhl několik signalizačních a bezpečnostních zařízení. V roce 1878 se
na světové výstavě v Paříţi poprvé setkal s elektrickou obloukovou lampou, tehdy ještě
značně nedokonalou. Myšlenka na elektrické osvětlení a zdokonalení obloukové lampy se
stalo stěţejním impulsem v jeho ţivotě. V roce 1880 zavedl elektrické osvětlení v papírně
Piett v Plzni a o rok později svou konstrukci obloukovky úspěšně představil v Paříţi, kde za ni
získal zlatou medaili. Poté pokračoval v propagaci elektrického osvětlení, ale teprve aţ roku
1887 získal první seriózní zakázku na městské pouliční osvětlení v Písku a Jindřichově
Hradci. V roce 1888 postavil první městskou elektrárnu na Ţiţkově a začal rozšiřovat svou
výrobu o další zařízení spojená s elektrifikací, jako dynama či elektroinstalační materiál.
Velký význam v Křiţíkově kariéře znamenala Jubilejní výstava na praţském výstavišti v roce
1891. Tehdy předvedl svou první elektrickou tramvajovou linku z Letné k výstavišti, jehoţ
areál byl osvětlen jeho obloukovými lampami. Zároveň na výstavišti zbudoval světelnou
fontánu, jeţ mu přinesla mnoho slávy a popularity. Později se však dostal do finančních potíţí
za čímţ byl jeho špatný odhad vývoje ve vyuţití stejnosměrného proudu, zatímco jeho
největší konkurent Eduard Kolben prosazoval elektrifikaci střídavým proudem, jeţ se nakonec
prosadila. Jedním z jeho posledních velkých projektů bylo v roce 1903 vybudování první
elektrické ţeleznice v Rakousku-Uhersku mezi Táborem a Bechyní. Ke konci ţivota se stáhl
do ústraní a zemřel 22. ledna 1941 ve Stádleci u Tábora ve věku téměř 94 let. Byl pohřben s
poctami českého velikána na vyšehradském Slavíně. V roce 1991, kdy se konala po 100
letech na praţském výstavišti opět Jubilejní výstava, byla na stejném místě postavena nová
moderní světelná fontána, která nese Křiţíkovo jméno.




                                     František Křiţík




                                    Oblouková lampa
                           Křiţíkova fontána na praţském výstavišti

Objev čtyř krevních skupin
Nezávisle na sobě učinili tento objev (1905) Karl Landsteiner z Vídně a český neurolog a
psychiatr Jan Jánský a také jiní vědci ve světě. Zjistili, ţe existují čtyři skupiny lidí, jejichţ
krve se navzájem při smíchání nesnášejí, ale aglutinují (stmelují) červené krvinky vlivem
dvou různých aglutininů, ―a― a ―b―, které jsou v krvi přítomny buď oba, nebo jednotlivě, nebo
vůbec. Podle toho lze všechny lidi zařadit do skupin I-IV, které se označují jako AB, A, B a 0.




                                           Jan Jánský


Jan Jánský se narodil 3. dubna 1873 v Praze. Vystudoval lékařství na Karlově Univerzitě v
Praze. Od roku 1899 pracoval na psychiatrické klinice a roku 1914 byl jmenován profesorem.
Během první světové války byl vojenským lékařem, po infarktu byl propuštěn ze sluţby a
pracoval jako neuropsychiatr v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V jeho době nebyl
objev krevních skupin ještě náleţitě oceněn. Jánský zemřel 8. září 1921 v Černošicích. Jeho
jménem ―Jánského plaketa― se nazývá čestné ocenění dlouholetých a mnohonásobných dárců
krve.

Polarografie
Polarografie je dnes běţně uţívanou metodou chemické analýzy, která umoţňuje stanovit i
velmi nízké koncentrace iontů kovů i organické látky. Tato metoda prošla samozřejmě od
svého objevu do dnešních dnů celou řadou technických vylepšení a modernizací. Základem
objevu, za kterým stojí český fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský byly experimenty se
rtuťovou kapkovou elektrodou, která se pouţívala k měření povrchového napětí rtuti.
Heyrovský studoval elektrolytické procesy probíhající v tomto uspořádání a nakonec sestrojil
roku 1924 se svým japonským ţákem Masuzo Shikatou automatický přístroj (polarograf) pro
záznam závislosti proudu na napětí při elektrolýze roztoku vzorku s pouţitím rtuťové kapkové
elektrody. Teoretickému rozpracování polarografické metody pomohl zejména další z
Heyrovského ţáků Dionýz Ilkovič ze Slovenska. V roce 1959 udělila švédská akademie věd
ve Stockholmu Nobelovu cenu za chemii právě Jaroslavu Heyrovskému za vynález a vyuţití
polarografie.

Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 v Praze. Vystudoval akademické gymnázium
v Praze, poté studoval na Karlově Univerzitě a od roku 1910 na University College v
Londýně. V roce 1918 obhájil na Karlově Univerzitě svou doktorskou práci a dále na téţe
univerzitě pokračoval ve své samostatné vědecké práci, posléze byl jmenován profesorem
fyzikální chemie. Za objev a rozpracování polarografické metody byl roku 1959 poctěn
Nobelovou cenou za chemii. Stal se zakladatelem Polarografického ústavu Československé
akademie věd a patřil také mezi zakladatele odborného chemického časopisu Collection of
Czechoslovac Chemical Communications, který byl zaloţen roku 1929 u příleţitosti 10.
výročí vzniku samostatné Československé republiky. Časopis Collection vychází úspěšně pod
stejným názvem dodnes. Kromě Nobelovy ceny byl Heyrovský poctěn několika čestnými
doktoráty. Byl viceprezidentem Mezinárodní unie fyziků, prezidentem polarografické
společnosti v Londýně a členem mnoha dalších vědeckých společností včetně České
společnosti chemické. Jaroslav Heyrovský zemřel 27. března 1967 a byl pohřben na
vyšehradském hřbitově.




                                    Jaroslav Heyrovský
                               Pan Heyrovský a pan Hrdlička




                                      Polarograf tehdy




                                      Polarograf dnes

Kontaktní čočky, umělé polyamidové vlákno Silon
Kontaktní čočky a umělé polyamidové vlákno Silon – jsou nejznámější vynálezy jedinečného
člověka, českého chemika, kterým byl Otto Wichterle.

Otto Wichterle se narodil 27. října 1913 v Prostějově. Po maturitě se roku 1931 zapsal na
studium chemie na praţské technice, které úspěšně ukončil v roce 1936 doktorátem. Po dobu
uzavření vysokých škol nacisty se stal vedoucím oddělení polymerů ve Výzkumném ústavu
firmy Baťa ve Zlíně u docenta Stanislava Landy. Jiţ od 40. let pracoval na projektu pruţných
polyamidových vláken, ale nechtěl aby vynález získali nacisté, a proto výzkum nedokončil.
Vrátil se k němu aţ po válce od roku 1946 aţ do roku 1951, kdy se v Ţilině rozjela výroba
Silonu ve velkém. Jeho první nápady na realizaci měkkých kontaktních čoček vznikly díky
náhodnému rozhovoru ve vlaku. První prototyp kontaktních čoček z hydrofilních gelů vyrobil
a vyzkoušel v roce 1957. Čočky sice nešlo téměř nosit, ale tímto si ověřil, ţe je moţné je
vyrobit a soustředil se na techniku výroby nositelných pravidelných čoček. Mezitím byl díky
osobním animozitám a politickým čistkám vyštván z Vysoké školy chemicko technologické.
Ve svých pokusech pokračoval doma a později na Akademii věd, kam přešel z VŠCHT. Své
domácí experimenty prováděl s pomocí své ţeny Lindy a roku 1961 sestavil svůj první
―čočkostroj― z dílů stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola, který jiţ dokázal vyrobit
pouţitelné čočky. O rok později se mu jich povedlo vyrobit okolo 5000. Wichterle se sice
několikrát dostal do sporu s vládnoucí mocí socialistického Československa, ovšem jeden z
nejsmutnějších a nejméně logických případů se stal prodejem patentu na výrobu měkkých
kontaktních čoček do zahraničí bez vědomí Wichterleho, a za minimální částku. Po roce 1989
se stal předsedou Československé akademie věd aţ do jejího zániku 31.12 1992 spojeného s
rozpadem Československa. Otto Wichterle zemřel 18. srpna 1998.




                                      Otto Wichterle




                                      Výroba čoček




                                      Výroba čoček

Kaplanova turbína
Vynalezena roku 1912. Jedná se o nejrozšířenější konstrukce turbín pouţívaných ve vodních
elektrárnách.
Od poloviny 19. století se hledaly nové zdroje energie a stranou nezůstávala ani snaha o
efektivní vyuţití energie vodních toků. Francouzští vynálezci Burdin a Furneyrone sestavili
první vodní motory a na jejich práci úspěšně navázal Američan James B. Francis.
Původně myšlenka na vylepšení vlastností Francisovy vodní turbíny přivedla Viktora Kaplana
nakonec k vlastnímu originálnímu řešení – dnes světoznámé Kaplanově turbíně.

Viktor Kaplan se narodil 27. listopadu 1876 v Mürzzuschlagu v Rakousku. Vystudoval
gymnázium ve Vídni a poté Technickou Univerzitu tamtéţ.
Ovšem pro nás je rovněţ důleţité, ţe Viktor Kaplan proţil většinu svého profesního ţivota v
Brně, kde na Technice vychoval celé nové generace českých techniků a především se věnoval
výzkumu vodních turbín ve své laboratoři.
Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatné Československé republiky zůstal Kaplan
věrný Vysoké škole technické v Brně, kde byl řádným profesorem. Jeho práce se ovšem
nepotýkala, jak uţ tomu kolem významných vynálezů bývá, jen s technickými a vědeckými
problémy, ale téţ s ohromným mnoţstvím patentově-právních problémů.
Lze říci, ţe Kaplan se stal expertem nejen v oblasti techniky, ale nuceně téţ v oblasti
patentového práva a ochrany, kdy musel bránit své vynálezy a podstoupit mnoho sporů, které
se vlekly aţ do poloviny 20. let. Patentová agenda obsahovala 280 patentů ve 27 státech světa
a příslušné písemnosti zabraly 14 500 listů, které s pozůstalostí přešly do fondu Technického
muzea v Brně.
V letech 1926 a 1934 byl Kaplan oceněn čestnými doktoráty. V roce 1931 opustil svou
katedru a odešel na odpočinek, zemřel 23. srpna 1934 v Unterachu u Atterského jezera.




                                       Viktor Kaplan
                                      Kaplanova turbína




                                      Kaplanova turbína

Ruchadlo
Známým českým vynálezem je ruchadlo, coţ je pluh s radlicí, která ornici nejen krájí a
obrací, ale také jemně drolí a kypří. Jeho autory byli František Veverka (1796-1849) a
Václav Veverka (1799-1849) z Rybitví u Pardubic (rodný domek se zachoval do dnešních
dnů), známí jako “bratranci Veverkové“.
Na svém vynálezu pracovali v letech 1824 aţ 1827 a podařilo se jim společně dosáhnout
vylepšení hákové radlice tak, aby půdu nejen krájela, ale díky optimálnímu tvaru také
obracela a drolila – z toho pak název ruchadlo (ruchání = rozrušování, drolení). Lidovým
názvem ruchadla pak bylo ―veverče― podle jména vynálezců. Samotného optimálního tvaru
radlice dosáhli rolník František a kovář Václav po dlouhé sérii pokusů a úprav. Nakonec
jejich konstrukce předčila i tzv. skotskou radlici Jamese Smalla, která sice půdu také obracela,
ale nedokázala ji tak účinně a jemně drolit a kypřit. Ruchadlo umoţnilo také výrazné sníţení
spotřeby taţné síly a hloubka orby při uspokojivé kvalitě dosahovala aţ 22 cm. Vynález se
proto po roce 1827 velmi rychle šířil zejména po zemích Rakousko-Uherské monarchie.
Veverkové ovšem na ruchadlu nikdy nezbohatli a kvůli tomu, ţe svůj vynález opomněli
patentovat, objevili se časem další ―původní― vynálezci a trvalo velmi dlouho neţ bylo
oficiálně uznáno jejich autorství, čehoţ se za svého ţivota jiţ nedočkali. Kromě ruchadla
zdokonalil František Veverka i další zemědělské stroje, například fukar. František Veverka je
pohřben na hřbitově v Přelouči, kde má na zdi hřbitovního kostela pamětní desku. Václav
Veverka je pohřben na hřbitově v obci Dříteč – zde má na zdi kostela sv. Petra a Pavla rovněţ
pamětní desku.




                                          Ruchadlo




                          Bratranci Veverkovi (socha v Bohdanči)




                             Rodný dům bratranců Veverkových

Léčebné přípravky - Duviragel, Vistide, Hepsera aj.
Řada léčebných přípravků, jako aniherpetikum Duviragel (gel proti oparům), antivirová
léčiva Vistide (proti viru pásového oparu, virovému zánětu oční sliznice, viru pravých
neštovic), Hepsera (proti ţloutence typu B), Viread (vysoce účinný preparát proti AIDS),
Truvada (jeden z nejúčinnějších preparátů proti AIDS), a také třeba originální přístup
přípravy Azidothymidinu (klasický preparát proti AIDS).
Tyto zaregistrované a prodávané léčebné přípravky má na svém kontě výzkumný tým českého
organického chemika Antonína Holého, který stále aktivně působí na Ústavu organické
chemie a biochemie akademie věd České republiky a tak můţeme předpokládat, ţe řada
jmenovaných úspěšných preparátů se ještě dále rozšíří.

Antonín Holý se narodil 1. září 1936 v Praze. Vystudoval gymnázium v Praze Karlíně a v
letech 1954-1959 organickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v
Praze.
V období 1960-1963 působil jako doktorand na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV
(ÚOCHB) v Praze. Poté nejprve od roku 1963 je vědeckým pracovníkem téhoţ ústavu,
posléze v roce 1967 vedoucím vědeckým pracovníkem.
Po dobu 8 let od roku 1994 vykonával funkci ředitele ústavu. Jiţ od roku 1976 po dnes
spolupracuje se skupinou Erika De Clerqa z Katolické Univerzity v belgické Lovaňi na vývoji
antivirových preparátů. Kromě vědecké činnosti se Antonín Holý věnuje téţ výuce a přednáší
na Karlově Univerzitě v Praze a Palackého Univerzitě v Olomouci.
Na Palackého Univerzitě se rovněţ habilitoval a později byl jmenován profesorem. Je
nositelem řady vyznamenání a cen, jako kupříkladu čestné doktoráty Palackého Univerzity
Olomouc a VŠCHT Praha, či z poslední doby, kdy se stal nositelem ceny vlády České
republiky Česká Hlava 2007. Antonín Holý je stále aktivním vědeckým pracovníkem a také
my mu přejeme ještě mnoho úspěchů do budoucna a hlavně pevné zdraví!




                                      Antonín Holý




                                       Azothymidin




                                        Duviragel
Hepsera




Truvada




Viread
                                          Vistide

Spřádání a výroba materiálů na bázi nanovláken
Spřádání a výrobu materiálů zaloţenou na bázi tzv. nanovláken vyvinul vědecký tým
Technické Univerzity v Liberci pod vedením Oldřicha Jirsáka.
Nanovlákna jsou přibliţně tisíckrát tenčí neţ lidský vlast a český výzkumný tým zvládnul
vývoj technologie umoţňující průmyslovou výrobu textilních materiálů zaloţených na těchto
vláknech.
Průměr nanovláken je výrazně menší neţ vlnová délka světla a jednotlivá vlákna nejsou vidět
optickým mikroskopem. Materiály vytvořené z těchto vláken vykazují velmi jemnou
strukturu, která dovoluje prostup běţných molekul jako dusíku či kyslíku, ovšem větší objekty
velikostí virů a baktérií nanovrstvou neprojdou.
Přispěním týmu Jiřího Mosingera z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze
došlo k dalšímu rozvoji těchto nanovláknitých materiálů. Kombinací nanovláken a tzv.
fotosenzitizérů byl připraven materiál, který se sám dezinfikuje. Je to důleţité i proto, ţe
zachycené baktérie by časem mohly prorůst i malými póry mezi nanovlákny.
Fotosenzitizéry v nanomateriálu umoţňují fotochemickou (ozáření světlem) generaci vysoce
reaktivního tzv. singletového kyslíku, který je vysoce toxický a případné mikroby usmrtí.
Podstatou objevu je kombinace vlastností singletového kyslíku a vlastností nanovláken.
Nanovlákna mají velký specifický povrch, kromě toho jsou ještě také průsvitná a jsou dobře
přístupná kyslíku ze kterého se fotochemicky generuje kyslík singletový.
Tímto objevem získává medicína prostředek pro léčbu některých zranění, kdy díky
nanomateriálům vytvoříme ―samodezinfikující se― obvazy a náplasti ke krytí ran. Tohle je
důleţité zejména při léčbě popálenin, které vyţadují opravdu sterilní krytí. Vyvinuté
nanotkaniny jsou velice tenké, lehké, vzdušné a přitom zachycují baktérie, které zároveň
likvidují.




                                       Oldřich Jirsák
                                        Jiří Mosinger




                                        Spřádací stroj




                                    Tkanina z nanovláken

Kostka cukru
Kostka cukru nebo chcete-li cukr v kostkách – tak to je jedna z mnoha drobností, kterou dnes
povaţujeme za samozřejmost a která poprvé spatřila světlo světa právě na území dnešní České
republiky v Dačicích.
Stalo se tak při rafinérii cukru, kterou koncem 20. let 19. století v Dačicích zaloţili bratři
Grebnerovi. Původně počítali přímo s výrobou cukru, ale po neúspěších s pěstováním
cukrovky na Dačicku se orientovali na zpracování dováţeného cukru.
Třtinový cukr byl dováţen z italského přístavu v Terstu a později od 40. let zpracovávali jiţ
výhradně řepný cukr z domácích zdrojů. Pro naši kostku cukru je důleţitý rok 1840, kdy na
jaře do dačické cukerné rafinérie přichází z Vídně nový
ředitel Jakub Kryštof Rad, rodák ze Švýcarska. Pod jeho vedením dochází k modernizaci
podniku, zavádí nové stroje a roku 1842 i první parní stroj ve městě. Rafinérie prosperuje a
vyváţí cukr na jiţní Moravu, východních a jiţních Čech a do rakouského pohraničí.
Kde se vlastně vzal ten nápad na cukr v kostkách? Do této doby se totiţ cukr běţně dodával v
podobě homolí či jiných relativně velkých kusech nebo jako velké krystaly a pro pouţití se
musel dělit nebo drtit na menší části. Při jednom takovém porcování cukru v létě 1841
se údajně zranila i manţelka pana ředitele Rada, která se pak u svého chotě důrazně
přimlouvala za nějaké praktické řešení, jeţ by odstranilo nepohodlné porcování cukrových
homolí. Odpovědí bylo první balení přibliţně 350 kostek cukru, jako dárek své
ţeně dva aţ tři měsíce po jejím nešťastném zranění. Tak se roku 1841 zrodil nový praktický
vynález, který odstranil ono občas nebezpečné štípání velkých kusů cukru. Ovšem trvalo další
dlouhé měsíce neţ se podařilo splnit všechny úřední náleţitosti a bylo
moţné získat licenci na výrobu kostkového cukru a schválit patent. Toho se Jakub Kryštof
Rad dočkal v lednu 1843 a ještě téhoţ roku na podzim se nový výrobek objevil na trhu.
Dodávala se balení 250 kostek v krabičce s originální etiketou, která se prodávala
za 50 krejcarů. Samotné kostky pak byly k mání ve dvou velikostech, jako kostka s hranou 1,5
cm a menší 1,2 cm. Spolu se samotným vynálezem zkonstruoval Jakub Kryštof Rad první
zařízení a protokol na výrobu kostkového cukru, jeţ se do dnešních dnů v základě příliš
nezměnil.
Osud rafinérie v Dačicích ovšem nebyl tak sladký jako produkty zde vyráběné. Přes uvedení
novinky kostkového cukru se nepodařilo udrţet továrnu, leţící mimo cukrovarnické oblasti,
konkurenceschopnou a nakonec byla roku 1852 uzavřena. Jakub Kryštof Rad, který vkládal
do
nové výroby velké naděje, rezignoval a odešel zpět do Vídně. Ačkoli rafinérie sama nepřeţila,
její vynález – kostka cukru - se rozšířila po celém světě ač bylo dlouho zůstávalo zapomenuto,
kde se vlastně zrodila.




                               Jakub Kryštof Rad s manţelkou




                              Památník kostce cukru v Dačicích

Vývoj tiskařských a reprodukčních technik
Nové tiskařské a reprodukční techniky vzešly z práce českého malíře, grafika a vynálezce
Jakuba Husníka.
Jakub Husník se narodil 29. března 1837 ve Vejprnicích. Jeho otec byl lesníkem na
lobkovickém a později konopišťském panství.
Vystudoval piaristické gymnázium v Praze, později malířskou akademii, kde se setkal s
Karlem Klíčem, pozdějším vynálezcem hlubotisku. Dále studoval malířství v Antverpách u
profesora van Leriuse. Po návratu bydlel v Benešově. Pro kostely v nedalekých Kolovratech a
Karlovicích namaloval v roce 1861 obrazy na oltáře. Prvním jeho významnějším vynálezem
byly dvoutónové fotografie.
Zdokonalil způsob reprodukce fotografických obrazů – tzv. fotolitografii. Postupně svůj
vynález vylepšil natolik, ţe byl schopen docílit i 1000 otisků.
V lednu 1869 podepsal Husník smlouvu s J. Albertem, mnichovským dvorním fotografem,
jeţ se věnoval témuţ problému. Podstatou smlouvy byla dohoda o přenechání ţelatinové
fotolitografie k volnému uţití.
Husník se rozhodl zřejmě správně, neboť vybavení tiskárny J. Alberta nebyl schopen
konkurovat. Tato smlouva však na delší čas zabránila poznat pravého vynálezce, jelikoţ se
Husník zavázal zachovat o vynálezu mlčení.
Ve světě se pak nějaký čas mluvilo neprávem o albertotypii. Aţ později vyšel najevo i
Husníkův hlavní podíl na vynálezu, který uznal i německý tisk. V roce 1873 spolu s Karlem
Klíčem ve Vídni zaváděl tisk cenných papírů a dosahoval takové dokonalosti, ţe kopie nebylo
moţné rozeznat od originálu.
V roce 1878 zakládá Husník svou vlastní dílnu a fotoateliér, kde vyrábí fotolitografický
přetiskový papír na který získal patent. V roce 1887 obdrţel rovněţ patent na klihotypii. Od
roku 1888 se také zaměřil na propracování dalšího ze svých vynálezů – tisku vodoznaků.
Krom tiskařských technik sestrojil a v roce 1869 výhodně prodal svůj vynález zvaný kličkař,
který měl zamezit trhání nití v šicích strojích.
Jakub Husník zemřel po nebývale plodném ţivotě vynálezce 26. března 1916 v Praze.




                                        Jakub Husník

První záchytná protialkoholní stanice na světě
V roce 1948 zaloţil protialkoholní oddělení psychiatrické kliniky nemocnice U Apolináře v
Praze a v roce 1951 první záchytnou protialkoholní stanici na světě – český psychiatr
Jaroslav Skála.

Jaroslav Skála se narodil 25. května 1916 v Plzni. Po maturitě v roce 1935 pokračoval ve
studiu na lékařské fakultě v Praze a zároveň na Institutu tělesné výchovy a sportu. Ten
absolvoval v roce 1939, avšak studia medicíny jiţ nestihl dokončit kvůli uzavření českých
vysokých škol německými okupanty. Nastoupil tedy jako učitel tělocviku na gymnáziu v
Plzni. Lékařskou fakultu dokončil aţ po válce v roce 1946. Zajímala jej interna, ale své první
místo sehnal na psychiatrické klinice. Ta jej vyslala na mezinárodní konferenci o alkoholismu
do Bruselu, která předznamenala další ţivotní dráhu Jaroslava Skály. Tři roky po válce jiţ na
psychiatrii otevřel první moderní protialkoholní oddělení, které sám vedl aţ do svého odchodu
do důchodu v roce 1982. Je zajímavé, ţe první léčebna na našem území vznikla uţ roku 1909
v Kunčicích na Moravě. Vedl jí páter Konařík. Tentýţ člověk posléze vedl v letech 1922-
1923 podobnou léčebnu v Tuchlově u Teplic. Jaroslav Skála se pokládal za následovníka
pátera Konaříka, ale měl rozdílný vztah k pacientům. U Jaroslava Skály to nebyla jen čistá
křesťanská láska, ale láska vyţadující. Heslem bylo: ―Dáváme, ale vyţadujeme.― Jaroslav
Skála byl pověstný svým přísným polovojenským reţimem k pacientům. Ti jej však spolu se
Skálovými spolupracovníky chovali ve velké úctě, i kdyţ jej nazývali nadějí a postrachem
českých alkoholiků. V roce 1951 inicioval zaloţení záchytné stanice – první zařízení svého
druhu na světě. Z počátku zde uplatňoval svérázný reţim, kdy o nově příchozí pacienty
záchytky se v rámci terapie byli nuceni starat pacienti protialkoholního oddělení, aby měli na
očích, jak vypadá, kdyţ opilý přichází do styku se svým okolím. Zabýval se i výzkumem,
prevencí a léčbou závislostí na psychoaktivních látkách. Zaloţil a v letech 1956-1981 vedl
Sekci pro otázky alkoholismu a jiných toxikománií, v roce 1993 se stal spoluzakladatelem
Společnosti pro návykové nemoci. Kromě alkohologie se zabýval i psychoterapií, kterou
označoval za svoje hobby. Velkou roli v jeho ţivotě hrál sport. Ve svých dvanácti letech
vstoupil do Sokola a od roku 1932 se zúčastnil všech sletů a spartakiád. I ve svých léčebných
metodách uţíval sportu. Za své celoţivotní dílo mu prezident Václav Havel udělil v roce 2002
medaili za zásluhy II. stupně. Zemřel doma přirozenou smrtí ve věku 91 let 26. listopadu 2007
v Praze.




                                       Jaroslav Skála

První ţeleznice na evropském kontinentě
Za realizací tohoto prvenství stojí jméno Gerstner. A to hned dva Gerstnerové – otec
František Josef Gerstner a jeho syn František Antonín Gerstner.

František Josef Gerstner se narodil 22. února 1756 v Chomutově v rodině řemeslníka –
řemenáře. Vystudoval jezuitské gymnázium ve svém rodišti a poté v Praze na univerzitě
matematiku a astronomii. Krátce navštěvoval i přednášky z techniky a roku 1781 odešel do
Vídně studovat medicínu, čehoţ brzy zanechal a vrátil se ke své oblíbené astronomii a působil
na hvězdárně ve Vídni. V roce 1784 byl po tříleté praxi jmenován asistentem na hvězdárně v
Praze. V roce 1785 publikoval Gerstner vědeckou práci, ve které zpřesnil a opravil
zeměpisnou délku řady významných evropských měst. V této době také podniká mj. výpravy
do Krkonoš, kde měří nadmořské výšky a zeměpisné souřadnice a poprvé tak přesně zmapuje
tyto údaje o našich nejvyšších horách. V těchto pracích rovněţ vysvětlil fyzikální vztahy mezi
tlakem, teplotou a hustotou vzduchu a popsal svůj vynález – aerostatické váhy, který
dopomohl právě k těmto přesným měřením nadmořské výšky. Vynález aerostatických vah
později od Gerstnera převzal švýcarský badatel Saussure známý pro své studium Alp. V
akademickém roce 1788-1789 byl Gerstner pověřen suplováním vyšší matematiky na
univerzitě a v roce 1789 byl jmenován řádným profesorem. Své přednášky pojímal prakticky
a tak se neomezoval jen na matematiku a astronomii, ale přednášel rovněţ mechaniku a
hydrauliku. Konal přednášky i pro posluchače bez předběţného vzdělání a tak za 20 let jich
jeho přednáškami prošlo kolem 2000, coţ bylo na tehdejší dobu úctyhodný počet. Jako
odborník, který uměl spojit teorii s praxí prosazoval výuku moderních technologií a zasazoval
se o reorganizaci technického školství v Rakousku-Uhersku. V roce 1798 Gerstner vyjádřil
představu vysoké technické školy s důrazem na exaktní vědy. Vláda nakonec nepodpořila
návrh na zřízení celoříšské polytechniky ve Vídni a tak byl přijat návrh českých stavů na
zřízení polytechnického ústavu. Dekretem císaře Františka II. Se stal František Josef Gerstner
dne 14. března 1803 ředitelem této školy. Ta nesla název Královské české stavovské
technické učiliště a je předchůdcem dnešního ČVUT, které je tak díky Gerstnerově aktivitě
jednou z nejstarších technických vysokých škol na světě. Na polytechnice zaměstnal jako
mechanika Josefa Boţka, pozdějšího známého českého vynálezce. V letech 1806-1807
zkonstruoval první parní stroj v Čechách, který podle jeho návrhu vyrobily ţelezárny v
Hořovicích. Stroj ale fungoval špatně, a tak se nikdy nedostal do praxe a slouţil pouze jako
názorná učební pomůcka. Od té doby Gerstner poněkud zatrpknul vůči parní technologii.
Ţelezárna v Hořovicích ovšem uplatnila v praxi jiná jeho vylepšení ţelezářských strojů, která
byla úspěšná a rozšířila se po světě. Gerstner byl dlouho ředitelem vodních staveb v Čechách
a po vlastním přezkoumání a odmítnutí plánu vodního průplavu, který měl spojovat Vltavu a
Dunaj, navrhl koněspřeţnou ţeleznici mezi Českými Budějovicemi a Lincem. Tu pak podle
jeho plánu a dozoru stavěl jeho syn Fratišek Antonín Gerstner (více o ţeleznici níţe). Za
mimořádné zásluhy na poli vědy udělil v roce 1808 císař František II. Františku Josefu
Gerstnerovi Leopoldův řád a o dva roky později jej dědičně povýšil do šlechtického stavu.
Začátkem 30. let onemocněl, slábl mu zrak a ve své odborné činnosti byl stále více
zastupován svým synem. V roce 1830 mu předal své přednášky z mechaniky a hydrauliky.
Zemřel u své dcery 25. června 1832 v Mladějově u Jičína, kde uspořádával své rozsáhlé dílo.

František Antonín Gerstner se narodil 11. května 1795 v Praze. Po vystudování praţské
polytechniky a univerzity se stal profesorem geometrie na univerzitě ve Vídni. Jiţ od mládí se
pod vedením svého otce podílel na projektování koněspřeţné dráhy z Českých Budějovic do
Lince. Později bylo jeho snem se k realizaci tohoto odkládaného projektu vrátit. Důkladně se
na to připravoval, mimo jiné i studiemi ţeleznic v Anglii. Nakonec se mu přání splnilo, v té
době se však uţ František Antonín Gerstner dokonale seznámil s parním provozem a s
původně projektovanou koňkou se nechtěl smířit. Po nesčetných sporech s investory stavby ji
nakonec zanechal nedokončenou (viz. níţe) a odjel projektovat a stavět ţeleznice do Ruska.
Potíţe s ruskou byrokracií byly ovšem nemenší neţ v Rakousku, a tak se mu nakonec ze
všech smělých plánů podařilo realizovat jen dráhu z Petrohradu do Carského Sela. Byla to
ovšem první ruská ţeleznice a právě tam Gerstner v praxi vychoval celou generaci mladých
odborníků, absolventů praţské polytechniky. Vţdyť z 13 inţenýrů činných na této stavbě bylo
12 Čechů. Aby nasbíral nové zkušenosti prošel Gerstner všechny evropské ţeleznice v Belgii,
Německu a hlavně v Anglii, která je kolébkou ţelezniční dopravy a setkal se tu mj. také se
Stephensonem (otec parní ţeleznice). První zkušenosti získal u Gerstnera i Jan Perner,
pozdější známý český ţelezniční stavitel. Po dokončení ruské dráhy roku 1832 cestoval
Evropou, dále studoval ţeleznice a chystal velkorysý projekt ţelezniční sítě v Rakousku-
Uhersku. Roku 1838 se vydal do Ameriky sbírat další zkušenosti, avšak nešťastně tam
zahynul 12. dubna 1840 ve Filadelfii při pouliční nehodě.
Na paměť obou Gerstnerů, otce a syna byla pojmenována jménem Gerstner planetka objevená
v roce 1985 Antonínem Mrkosem na Kleti.




                                  František Josef Gerstner




                                 František Antonín Gerstner

Významný elektrotechnik a technik
―Moravským Edisonem― byl Erich Roučka nazýván nikoli proto, ţe se se slavným
americkým vynálezcem setkal a diskutoval s ním své nápady, ale hlavně pro svou práci jeţ se
rozprostírala do nebývalé šíře na poli techniky a medicíny.
Erich Roučka se narodil 30. října 1888 ve Velkém Meziříčí. O techniku se zajímal jiţ od
dětství a tak jiţ v deseti letech sestrojil svůj první ampérmetr a ve čtrnácti pec na tavení
mosazi.
Studoval na německé Státní průmyslové škole v Brně, protoţe česká průmyslovka ještě v roce
1904 elektrotechniku nevyučovala.
Po absolutoriu se vydal sbírat zkušenosti do praxe. Univerzitní studium nikdy neabsolvoval,
ale přesto mu byl nakonec udělen inţenýrský titul za jeho dílo. Svou praxi započal v roce
1908 u Kolbena v Praze, později u Siemense v Berlíně. Po návratu zakládá v Blansku za
vypůjčené peníze první výrobu měřicích přístrojů v Rakousku-Uhersku.
Sám vyvíjí, konstruuje a vede výrobu. Dodává spolehlivé přístroje značky ER v krátkých
dodacích lhůtách a vítězí nad mnohými světovými značkami. Po válce odjíţdí na studijní
cestu po USA, kde se setkává s Edisonem, jeţ projeví velké uznání jeho nápadům. Roučka se
zajímá především o automatické regulátory parních kotlů.
Po návratu domů se jeho podnik stal prvním dodavatelem multimetrů pro parní elektrárny,
automatických regulátorů napájení vodou a další. Se svolením Karla Čapka začal pouţívat pro
tuto techniku značku ER ROBOT.
V roce 1929 staví nový závod ve Slatině, který se zaměřuje na výrobu nízkotlakých kotlů.
Tyto výrobky záhy dobývají celý svět.
Jeho kotelny jsou čisté a neporovnatelné s tím, co bylo do té doby známo. Po roce 1945 se
vzdal podnikatelské činnosti a chtěl se věnovat jen bádání. V roce 1947 odmítá lákavou
nabídku z amerického Clevelandu na výzkum v oblasti ocelářství, poněvadţ jak napsal; „Chci
výsledky své práce zachovat své vlasti.― Po únoru 1948 byla jeho továrna znárodněna.
Pracoval v Metře Blansko, poté ve Výzkumném ústavu energetickém v Brně. Jeho návrhy
však neměly šanci býti realizovány, tak nakonec v roce 1959 emigroval do Západního
Berlína.
Později pracoval u firmy AEG v Německu. Dávno před svou emigrací napsal, ţe povaţuje ―za
nešťastné, jestliţe mnozí naši talentovaní a pracovití lidé musí hledat obţivu v cizině― –
tomuto smutnému osudu nakonec sám neunikl. Erich Roučka měl kolem 850 uznávaných
patentů a to především v oblasti techniky, ale částečně i z oblasti medicíny. V roce 1937
prezentoval svou teorii o vzniku některých druhů nádorů vinou nesprávné výţivy a
ţivotosprávy. Jako léčebnou metodu doporučoval reţim mírné podvýţivy a silné alkalizace
organismu směsí solí draslíku, sodíku, vápníku a hořčíku. Jeho metoda byla ve své době
prověřena lékaři a dočkal se oficiálního uznání své práce v tomto oboru. Erich Roučka také
sestrojil funkční model srdce a krevního oběhu na který mu byl v roce 1950 udělen patent.
Dalším pokusným modelem byl detektor emocí a lţí, jímţ chtěl v kriminalistice v té době
zcela neobvykle ověřovat výpovědi podezřelých. Roučka zemřel v emigraci v německém
Ezeldorfu 16. března 1986.




                                      Erich Roučka
                                       Erich Roučka




                                         Voltmetr

Významný výzkum aerodynamiky a nadzvukových
rychlostí
Takzvané Machovo číslo, nebo-li poměr rychlosti pohybujícího se objektu vůči rychlosti
zvuku, jeţ se uţívá celosvětově k vyjadřování hodnot nadzvukových rychlostí nese jméno
významného fyzika a filosofa Ernsta Macha.
Ernst Mach (česky Arnošt Mach) se narodil 18. února 1838 v Chrlicích u Brna.
Podobně, jako třeba Mendel patřil i Mach k těm Moravanům, jejichţ mateřským jazykem byla
němčina. Vystudoval piaristické gymnázium v Kroměříţi a poté pokračoval od roku 1855 v
univerzitních studiích ve Vídni, kde se věnoval fyzice a matematice. V roce 1860 obhájil
doktorát, habilitoval se a začal působit na univerzitě, jako soukromý docent.
V roce 1867 získává místo řádného profesora experimentální fyziky na univerzitě v Praze,
kde během 28 let vytvořil prakticky celé své dílo v oblasti fyziky.
V roce 1879 se stává rektorem a zaţívá dobu sporů o rozdělení univerzity na českou a
německou. Mach patří k nemnohým, jeţ bojovali proti rozdělení univerzity a prosazoval ideu
dvojjazyčné univerzity.
Bohuţel tyto myšlenky nenašly sluchu a pochopení na české ani na německé straně.
Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla tedy dekretem císaře Františka Josefa I. v letech
1882 a 1883 rozdělena na českou a německou univerzitu. V čele německé univerzity ještě
nějaký čas stál jako rektor Mach. Nakonec však rezignoval, poněvadţ se nechtěl podílet na
oboustranných česko-německých šovinistických provokacích. Útoky v tisku, pamflety a
pomluvy nebyly to co byl schopen apoliticky zaloţený Mach snášet.
Rovněţ narůstající antisemitismus, ač sám nebyl ţidem, jej znechutil natolik, ţe kdyţ v roce
1895 získal místo profesora filozofie ve Vídni, neváhal a Prahu natrvalo opustil.
Je škoda, ţe díky vzájemným německo-českým nacionalistickým a šovinistickým rozmíškám
a antisemitským náladám vůči Machovým ţidovským přátelům přišly české země o takto
významného vědce, který se vţdy stranil politiky a věnoval se výhradně své odborné práci.
Mach nestranil Němcům ani Čechům, byl vědec, který se nerad těchto věcí účastnil. Politiky
se stranil jiţ od počátku své kariéry, jak se o tom mohly přesvědčit osobnosti typu Františka
Palackého či Jana Evangelisty Purkyně, jeţ chtěly Macha, coby rodilého Moravana, získat pro
politickou činnost. Ve vědě byl Mach přísným zastáncem toho, ţe za pravdivé se má
povaţovat pouze to, co je empiricky dokázáno.
Z toho vyplýval i svérázný přístup k výzkumu, kdy si při svých experimentech s
nadzvukovými rychlostmi nechal střílet kulky kolem hlavy. Ve fyzice se zabýval zejména
aerodynamikou. Machovy teorie vedly později k teorii relativity, jakkoli se v mnohém s jejími
tvůrci Einsteinem a Planckem názorově rozešel.
Při výuce fyziky se dodnes vyuţívá Machův vlnostroj a Machovo kyvadlo a jiţ zmíněná
aerodynamika se neobejde bez Machova kuţele, Machova úhlu a Machova čísla. Jako
pedagog a filosof vědy byl autorem mnoha učebnic z oblasti fyziky a stál takto u zrodu této
vědní discipliny v moderním pojetí v českých zemích.
Akademie věd České republiky uděluje čestnou medaili Ernsta Macha vynikajícím domácím a
zahraničním vědcům z oblasti fyziky. V oblasti filosofie byl čelním tvůrcem a představitelem
empiriokriticismu, jako rozvinuté podoby pozitivistické filosofie vědy a poznání.
Empiriokriticismus usiluje o vytvoření přirozeného konceptu světa na základě čisté
zkušenosti, bez poznatků přesahující hranice smyslů, zkušenosti a názornosti.
Cílem přírodovědy nemá být výzkum fenoménů, tedy toho, co se nám jeví, dává ve smyslech,
ve zkušenosti, ale hledání vzájemných vztahů mezi fenomény.
To neznamená, ţe by popíral prioritu ideje před jejím praktickým ověřením, naopak
myšlenkový experiment je naprosto nutným předpokladem fyzikálního experimentu.
I kdyţ velké pozdější objevy fyziky daly za pravdu Machovým kritikům, ţe fyzika se
neobejde bez teoretického domýšlení, a ţe teorie je rovnocenná experimentu, zůstává Mach
jednou z nejdůleţitějších a nejinspirativnějších postav fyziky přelomu 19. a 20. století.
Kromě čisté fyziky a filosofie vědy se Mach zabýval také psychologií, hlavně způsoby
vnímání a počitky a publikoval v této oblasti několik dodnes cenných prací. V důchodu stále
neúnavně pracoval a stále publikoval.
Poslední léta ţil u manţelky svého nejstaršího syna Ludwiga, kde ve věku 78 let 19. února
1916 zemřel.




                                         Arnošt Mach
ýznamní představitelé technické a vědecké inteligence patří, či alespoň by měli patřit, vedle
inteligence kulturní vždy a všude k národním pokladům dané země.“

Moţná ani nevíte, které všechny známé i méně známé vynálezy a objevy dali světu lidé, kteří
ţili a tvořili, nebo se alespoň narodili v Českých zemích.
Důmysl, vtip, zručnost, neúnavná práce a originální nápady nikdy nechyběly českým lidem, z
nichţ se mnohým podařilo nesmazatelně se zapsat mezi světové velikány svých oborů.
Tato rubrika si klade za cíl postupně a průběţně rozšiřovat a doplňovat informace o
jednotlivých objevech, vynálezech, vědcích a vynálezcích. A tímto rozšiřovat povědomí o
významných počinech českých a moravských mozků minulosti i současnosti v oblasti vědy a
techniky.

První český parní vůz
"Pachatelem― onoho stroje, který byl celkově druhým takovým pokusem na světě, byl
vynikající technik Josef Boţek.

Narodil se 28. února 1782 v Biercích (Slezsko, dnes polské území, dříve součást Rakousko-
Uherska), vystudoval gymnázium v Těšíně, poté se učil 2 roky v Brně. Roku 1804 odešel do
Prahy, kde nejprve studoval na univerzitě, ale posléze nastoupil jako mechanik na Stavovský
polytechnický ústav. Zde se proslavil mj. vytvořením pohyblivých protéz rukou a nohou. Dva
roky poté co se v Praze roku 1815 poprvé rozjel Boţkův parní vůz, představil rovněţ parník
vlastní konstrukce. Jenţe po této události, díky nešťastné souhře náhod a finančnímu krachu,
na lodní přepravu zanevřel. Dále se věnoval konstrukci a stavbě čerpadel pro vodárny.
Budování první koněspřeţné ţelezniční trati (první na evropském kontinentu) jej v letech
1820-1832 přiměla k návratu k dopravní technice, kdy pro tuto trať z Českých Budějovic do
Lince navrhoval konstrukci vagónů. Významné těţiště jeho práce představuje také
hodinářství. Konstruoval přenosné, pokojové i věţní hodiny. Jeho kvalitní kyvadlo přesných
hodin, postavených pro praţskou hvězdárnu v Klementinu v roce 1812 se pouţívalo do roku
1984. Dnes se nachází ve sbírkách Národního technického muzea. Josef Boţek zemřel
poměrně mlád ve věku 53 let 21. října 1835 v Praze.




                                        Josef Boţek
                                     Boţkův parní vůz.

Významný architekt a stavitel
Praţský palác Lucerna či Veletrţní palác, jakoţ třeba i kladenská ocelárna či dálniční most u
Senohrab – to je jen krátký výběr z díla významného českého architekta Stanislava Bechyně.
Zakladatel československého betonového stavitelství Stanislav Bechyně se narodil 20.
července 1887 v Přibyslavi.
Vystudoval gymnázium v Novém Městě na Moravě a poté stavební inţenýrství na praţské
technice (dnešní ČVUT). V roce 1920 byl jmenován na této škole profesorem statiky a
dynamiky ţelezobetonových konstrukcí a v této funkci na stavební fakultě ČVUT působil aţ
do roku 1958, kdy odešel do penze. Za svou práci byl odměněn mnoha cenami a čestným
doktorátem.
Snad nejoriginálnějším stavitelským úspěchem bylo spojení sloupů a trámů do rámových
konstrukcí, které realizoval při stavbě praţského paláce Lucerna v roce 1919. Budova
Lucerny se tak stala první stavbou v Československu při které se nepouţilo nosných částí z
cihel nebo dřeva.
Také v roce 1919 navrhl, jako jeden z prvních, přemostění Nuselského údolí v Praze, které se
tehdy nerealizovalo.
Nejznámější jsou však jeho mostní konstrukce, například obloukovitý most v Pardubicích z
roku 1935 a most přes Váh v Komárně z roku 1955. Posledně zmiňovaný most s plochým
obloukem s rozpětím 112,5 metru mu vynesl velké mezinárodní uznání. Realizoval také
stavbu našeho největšího dálničního mostu u Senohrab, který byl dokončen roku 1950.
Stanislav Bechyně se věnoval také významným záchranným pracím. Přesun gotického
děkanského chrámu v Mostě, přemístění rotundy sv. Máří Magdaleny u Čechova mostu v
Praze či rekonstrukce Aneţského kláštera. Bechyně byl autorem mnoha českých a
cizojazyčných publikací, jeţ si získaly mezinárodní uznání a staly se klasikou ve svém oboru.
Stanislav Bechyně zemřel 15. října 1973 v Praze, ale pochován byl dle svého přání v rodné
Přibyslavi, kde jeho jméno nese i náměstí v centru města.
Stanislav Bechyně




  Dálniční most




  Dálniční most




    Lucerna




 Veletrţní palác
Koněspřeţná ţeleznice
Hlavním důvodem pro stavbu ţeleznice z Lince do Českých Budějovic byla přeprava soli z
Rakouska do Čech, a také přeprava dřeva. Sůl se od nepaměti dopravovala po řekách v
Rakousku do Lince, kde se překládala na koňské potahy, aby ji převezly přes Šumavu do
Českých Budějovic k Vltavě, kde se opět překládala na lodě. Myšlenka zefektivnit dopravu
stavbou průplavu mezi Dunajem a Vltavou vznikla jiţ ve středověku. Vybudovat průplav
chtěl prý jiţ Karel IV. a stejný nápad měli později Roţmberkové, Albrecht z Valdštejna i
Marie Terezie. Plány na prokopání Šumavy zůstaly léta jen na papíře, aţ koncem 18. století je
realizovali Schwarzenberkové. Kanál měřil 44 kilometrů a jeho šíře byla kolem 4 metrů. Bylo
však moţno po něm plavit pouze dřevo. Nová doba si ale ţádala efektivnější dopravu pomocí
lodí, jak tomu bylo v té době v Anglii. Proto roku 1807 vznikla Hydrotechnická společnost,
která měla pod vedením Františka Josefa Gerstnera posoudit moţnost vybudování nového
kanálu. Průplav by musel mít kvůli velkému převýšení aţ 240 zdymadel, a proto přišel
Gerstner s jiným řešením, kterým se inspiroval v Anglii. Předloţil návrh na vybudování
koněspřeţné ţeleznice. V té době byly jiţ v Anglii ţeleznice běţnou záleţitostí, ale na
evropském kontinentě byl tento projekt první. Návrh nevzbudil důvěru a upadl na nějaký čas
v zapomenutí. Od Gerstnerova návrhu koněspřeţné dráhy do jeho zprovoznění uplynulo čtvrt
století. Aţ roku 1820 byl Gesrtnerův syn, František Antonín Gerstner, tehdy profesor
vídeňské polytechniky, pověřen, aby se projektem znovu zabýval. Po návratu ze studijní cesty
po Anglii mu císař udělil privilegium ke stavbě a provozu dráhy a v létě roku 1825 byla
stavba zahájena. Stavba dráhy byla pro své stavitele velkou školou a během jejího budování
bylo nutno v plánech udělat mnoho změn. Týkalo se to například způsobu výstavby náspů,
hloubky odvodňovacích příkopů nebo sklonu svahů v zářezech. Velkorysý způsob budování
náspů vedl k obrovskému překročení rozpočtu a skončil Gerstnerovým odchodem ze stavby
roku 1828. Tehdy byl jiţ český úsek trati hotov. Stavbu rakouského úseku převzal Matyáš
Schönerer. Ten s vyuţitím nabytých zkušeností trasoval dráhu tak, aby náklady na její
dobudování byly co nejniţší. A tak na rozdíl od Gerstnerova přímého trasování měl
Schönererův úsek ostré oblouky a prudká stoupání, kde se musely vlaky rozpojovat, poněvadţ
koně nebyli schopni naloţené vozy do stoupání vytáhnout. Slavnostní zahájení osobní i
nákladní přepravy se konalo 1. srpna 1832, František Josef Gerstner se tedy zprovoznění
svého nejslavnějšího projektu nedoţil. Na trati bylo několik přepřahacích stanic. Osobní vlaky
vyjíţděly jednou denně v 5 hodin ráno z obou koncových stanic. Křiţovaly se v poledne ve
vrcholové stanici v Kerschbaumu, kde byla hodinová přestávka na oběd v první nádraţní
restauraci v Evropě. Vlaky urazily celou trať za 14 hodin. Trať koněspřeţky měřila 128
kilometrů a bylo na ní 214 dřevěných a kamenných mostů. Parní provoz byl na trati zaveden
1. září 1872. Zatímco Gerstnerův úsek byl prakticky rovnou převzat pro parní provoz, jiţní
úsek, který stavěl Schönerer, musel být celý přestavěn. V roce 1970 byly zbytky koněspřeţné
ţeleznice prohlášeny národní kulturní památkou. Nejzachovalejší připomínkou tehdejší koňky
je kamenný čtyři metry široký obloukový most v Holkově.
                                   Koněspřeţná ţeleznice




                                 Most koněspřeţné ţeleznice




                                 Most koněspřeţné ţeleznice

První parní ţeleznice v Čechách
Stavitel a konstruktér první parní ţeleznice v Čechách – to byl český vlastenec Jan Perner.

Jan Perner se narodil 7. září 1815 v Bratčicích u Čáslavi v rodině mlynáře. Po skončení
obecné školy v Potěhách (1827) navštěvoval Týnskou hlavní školu v Praze. Jeho otec
předpokládal, ţe Jan se bude věnovat mlynářskému řemeslu, a proto těţce nesl, kdyţ se syn
rozhodl studovat dále na praţské technice. Praţské technické učiliště vzniklo při univerzitě a
Perner na něm začal studovat v roce 1830. Zakladatelem a ředitelem školy byl František Josef
Gerstner, který ovšem jiţ Pernera pro své špatné zdraví neučil. Zato se mu dostalo lekcí ze
statiky a mechaniky od Františka Antonína Gerstnera se kterým se pak později setkal ještě
jako se svým šéfem při stavbě ţeleznic. V roce 1833 úspěšně zakončil svá studia a stal se
inţenýrem. Za svým prvním působištěm odešel do Jičína, kde jej ale drobná technická práce
neuspokojovala. Proto s nadšením přijal oznámení svého učitele Františka Antonína Gerstnera
o náboru techniků pro stavbu ţeleznice v Rusku. Perner se obrátil dopisem ke Gerstnerovi a
byl přijat. Spolu s několika dalšími úspěšnými adepty se 28. dubna 1836 vydává do Bruselu,
kde se setkává s Gerstnerem a poté absolvuje studijní cestu po Anglii, kde měl studovat a
zdokumentovat místní ţeleznice. Do ruského Petrohradu dorazil 17. června 1836 (dle ruského
kalendáře) a ihned se zapojil do stavebních prací na stavbě ţeleznice. Bohuţel svou činnost
ukončil jiţ záhy v listopadu 1836 po konfliktu s Gerstnerem, který se postupně rozhádal a
rozešel s většinou svých techniků – a došlo také na Pernera, který se pak přes Moskvu a Lvov
vrátil zpět domů. V červnu 1837 nastoupil do sluţeb Severní dráhy Ferdinandovy, kde mu
bylo svěřeno vedení stavby dráhy z Břeclavi do Brna. Stavbou této ţeleznice byl plně
zaměstnán do léta roku 1839. Poté byl pověřen projektováním úseku z Ostravy do Osvětimi.
Brzy se však začal plně věnovat návrhu trasování a přípravě projektu ţelezničního spojení
Vídeň-Praha-Dráţďany, kde prosazoval trasu přes Olomouc a Pardubice do Prahy. Na konci
roku 1841 se císař Ferdinand rozhodl, ţe výstavbu hlavních tratí převezme do svých rukou
stát, a tak se stal Perner státním zaměstnancem a císařským úředníkem, poté co byl na základě
rozhodnutí generálního ředitele státních drah přijat do sluţeb jako vrchní inţenýr. V roce
1842 se začalo se stavbou dráhy z Olomouce do Zábřehu a císař Ferdinand rozhodl na základě
Pernerových doporučení, ţe dráţďanský úsek trati bude veden údolím Labe. Současně řešil
Perner náročný úkol se stavbou praţského nádraţí. Slavnostní zahájení provozu na nové trati
bylo stanoveno na 20. srpna 1845, pro zahájení veřejné osobní dopravy 1. září a nákladní
dopravy 1. října 1845. Perner, který od roku 1844 bydlel trvale v Praze, se účastnil všeho
vlasteneckého ţivota a snaţení. Mimo divadla a literatury byl Perner aktivně činný v Jednotě
ku povzbuzení průmyslu v Čechách. V této jednotě byl Perner nositelem kulturních snah,
staral se o vydávání knih a časopisů z oboru průmyslu a v Pardubicích chtěl zaloţit
průmyslovou školu. Jan Perner se českých vlasteneckých aktivit účastnil jiţ od dob svých
studií společně s významnými osobnostmi, jako byli Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl,
Karel Sabina, František Ladislav Rieger, ale také Karel Havlíček Borovský a Boţena
Němcová. V přátelském kruhu se scházeli většinou u rodičů Karla Hynka Máchy na dnešním
Karlově náměstí. Dne 9. září 1845 se Jan Perner vracel z Moravy z inspekční cesty po
ţeleznici. V choceňském tunelu se postavil na stupeň, aby si tunel prohlédl. Chtěl se podívat
na portál tunelu, vyklonil se a při vjezdu do stanice byl zasaţen sloupem, takţe si způsobil
těţký otřes mozku a poranil si ruku. Takto těţce zraněn ještě dojel do Pardubic ke svým
rodičům. Tam druhý den dopoledne 10. září 1845 podlehl svým zraněním. Na jeho pohřeb 12.
září 1845 se do Pardubic sjela spousta jeho přátel a ctitelů. Z Prahy byl kvůli tomu vypraven
zvláštní vlak. Básník Karel Sabina uveřejnil na jeho počest v časopise Květy 13. září 1845
pietní báseň. Josef Bojislav Pichl v České včele o Pernerovi na závěr článku napsal: “Takový
muž je pro každý národ štěstím. Lidé od nichž si to zasluhoval slibovali již tehdy postaviti mu
pomník. Bohužel jen slibovali.“ Jméno Jana Pernera dnes nese Dopravní fakulta Univerzity
Pardubice.
Jan Perner se tedy doţil jen věku 30 let a 3 dny. Ačkoliv byl mladý, dokázal za svůj krátký
aktivní ţivot vykonat mnohem více neţ jiní za celý dlouhý ţivot. Svými výsledky práce je
vrchní inţenýr Jan Perner příkladem pro všechny dnešní mladé lidi k následování.
                                         Jan Perner

Prvky konstrukce automobilů
Ujet automobilem 328 km za 14,5 hodiny čistého času – takový údaj by dnes upoutal spíše
svou pomalostí.
Avšak v roce 1898 tomu bylo jinak a člověk, který za tím vším stál se jmenoval Leopold
Sviták a onen automobil nese hrdé jméno Präsident a dodnes patří k nejvzácnějším
exponátům Národního technického muzea.
Leopold Sviták se narodil 11. října 1856. Navštěvoval obecnou školu v Hukvaldech ve stejné
době, kdy tam býval ţákem i Leoš Janáček. Vyučil se u zámečnického mistra v Kroměříţi k
němuţ do učení nastoupil v roce 1869.
Tomuto povolání se však přímo nikdy nevěnoval. Po vyučení se vydal do světa na zkušenou a
své putování ukončil v roce 1844 na naléhání svého otce. Po návratu nastoupil jako dělník k
firmě Schustala v Kopřivnici a poněvadţ jej práce bavila brzy se vypracoval postupně na
mistra, dílovedoucího, vrchního mistra a závodního mistra.
V letech 1897-1898 se stal duchovním otcem atomobilu NW Präsident, který byl pod jeho
vedením zkonstruován, jako vůbec první osobní automobil v Rakousku-Uhersku. Tento
automobil byl velice luxusní a vynikal originální konstrukcí. Novinkou byla ochrana předních
kol nárazníkem.
Benzův motor 3,7 kW byl umístěn vzadu pod sedadlem. Byl vodou chlazený, přičemţ
chlazení obstarávaly chladiče neobyčejné konstrukce vpředu a na krytu motoru. Pohonná
směs se tvořila v povrchovém odpařovacím karburátoru. Zapalování bylo nízkonapěťové a
odtrhovací.
Mazání obstarávaly kapací a tlakové maznice. Kloubový řetěz přenášel hnací sílu na zadní
nápravu s koly o průměru 1100 mm. Originální bylo řešení řízení, kdy se přední kola natáčela
okolo svislých čepů, jak je tomu dodnes.
Zajímavé bylo rovněţ řešení způsobu řazení 36 rychlostních stupňů. Jinak vůz neměl ještě
volant a řídil se jako velocipédy řídítky.
Nový vůz Präsident byl po několika zkušebních jízdách připraven k odváţné cestě po vlastní
ose na výstavu do Vídně.
Cestu dlouhou 328 km vůz úspěšně zvládl za 24 a čtvrt hodiny, z toho čistá jízda trvala 14,5
hodiny. Úspěšný konstruktér Leopold Sviták byl pro své velké nadání poslán do ciziny na
studijní cesty. Bohuţel nešťastně pro něj skončil 1. máj roku 1900, kdy při zkušební jízdě s
vozem havaroval na císařské ulici v Rychalticích na mostu. Jeden z jeho spolujezdců svým
zraněním podlehl, druhý byl těţce zraněn a sám Sviták přišel o nohu.
V následujícím soudním procesu jej zachránilo od odsouzení a potrestání aţ svědectví
průmyslníka Liebiga. Leopold Sviták zemřel 10. prosince 1931.




                                       Leopold Sviták




                                        Vůz Präsident




                                        Vůz Präsident


Remoska
Nenápadný elektrický spotřebič, který se najde v mnohé české domácnosti. Jak by ne, kdyţ se
první prototypy objevily jiţ v letech 1953-1955 a výroba modernizovaných typů běţí úspěšně
dodnes.
Tuto přenosnou elektrickou pečící troubu s ohřevem shora zkonstruoval elektrotechnik
Oldřich Homuta.
Hliníková pánev byla přiklopena víkem s elektrickou spirálou, zaskleným okénkem a otvory
na únik páry. Příslušné hliníkové pánve se dodávaly v různých hloubkách. První remosky
byly konstrukčně velice jednoduché bez regulace ohřevu a bez tepelné izolace pečící nádoby.
Výrobek byl velice úspěšný právě pro svou jednoduchost a efektivnost.
Teplo sálalo shora a bylo rozváděno po stěnách nádoby, a tudíţ nedocházelo k připalování
odspodu. První remosky nesly označení HUT (Homuta, Uher, Tyburec) a produkovala je malá
Homutova dílna. Po jejím znárodnění byla
připojena k podniku REMOS (Revize, Elektro, Montáţe, Opravy, Servis). Remosky se
vyráběly nejprve ve Zdicích a od roku 1957 v novém závodu KARMA v Kostelci nad
Černými Lesy. Do roku 1991, kdy zde výroba byla zastavena se remosek různých velikostí a
typů vyrobilo 2,7 miliónu kusů. V roce 1994 byla výroba nových remosek obnovena ve
Frenštátu pod Radhoštěm.
Od roku 1999 se vyrábí v teflonové úpravě a kromě domácího trhu a tradičních trhů na
Slovensku, v Maďarsku a Polsku se výrobku podařilo úspěšně proniknout do západní Evropy
a zámoří. V roce 2001 časopis Good Housekeeping v Británii udělil remosce titul ―vynález
roku―. Od roku 2002 se remoska začala prodávat také v USA a Kanadě a od roku 2003 rovněţ
v Austrálii.
V dnešní době jde asi 55% produkce remosek na vývoz.




                                       Stará remoska




                                      Moderní remoska

Verzatilka
Mechanická padací tuţka VERZATILKA spatřila světlo světa poprvé v roce 1950 v továrně
Koh-i-noor Hardtmuth v Českých Budějovicích.
Firmu Hardtmuth zaloţil Joseph Hardtmuth, který se po přesídlení z Bavorska do Rakouska
nakonec usadil v českých zemích,
kde v Českých Budějovicích zaloţil továrnu na výrobu tuţek. Franz Hardtmuth později uvedl
na trh ţlutě zbarvenou tuţku vysoké kvality, kterou nazval Koh-i-noor podle slavného
indického ţlutého diamantu (Koch-i-nur = hora světla).
Franz Hardtmuth taktéţ zavedl třídění vlastností tuhy, které se uţívá dodnes na celém světě.
Označil je písmeny a čísly; B jako black (1-8), H jako hard (1-10) a F jako firm, případně HB
jako střed. Vraťme se zpět k verzatilce.
Zde byl klasický dřevěný obal tuţky nahrazem mnohem trvanlivějším obalem kovovým, který
zajišťuje pohyb a uchycení tuhy. Verzatilka pronikla do celého světa i proto, ţe díky hrotítku
bylo moţné tuhu snadno ostřit bez zdlouhavého ořezávání a hledání ořezávátka.
S klasickou verzatilkou bylo moţné napsat čáru o délce aţ 56 kilometrů.
                                         Verzatilka




                                        Koh-i-noor

Patentka
Patentka – neboli stiskací knoflík je spojen se dvěma jmény.
Prvním byl velký český podnikatel baťovského formátu a nefalšovaný světový král knoflíků
Jindřich Waldes a druhým zručný mechanik
Hynek Puc bez kterého by nevznikl automatický stroj na výrobu patentek. Tito dva pánové
zaloţili společně v roce 1902 firmu Waldes a spol. Následně jiţ v roce 1903 konstruktér Puc
uvedl do chodu převratný vynález – zakladačku,
která nahradila deset dělnic při výrobě stiskacího knoflíku. Výroba se rychle rozrůstala a v
roce 1907 postavili novou továrnu ve Vršovicích, která zaměstnávala 300 dělníků a záhy se
stala největší v Rakousko-Uhersku.
Nejznámější a nejprodávanější patentka se prodávala pod jménem Koh-i-noor. Známé logo
firmy – ―Miss KIN― – vzniklo prý na lodi plující roku 1912 do Ameriky, kdy si Waldesova
společnice Elisabeth Coyensová ţertem vloţila do oka patentku a malíř František Kupka ji
zvěčnil na plátno. Grafik Vojtěch Preissig pohotově vytvořil firemní logo.
Ve třicátých letech dvacátého století vyráběly Waldesovy firmy polovinu veškeré světové
produkce kovových spínadel.
Waldes byl vlastenecky zaloţen, ovšem jeho ţidovský původ ho za okupace začal ohroţovat
na ţivotě. Prozíravě jiţ dříve poslal svou rodinu za moře, avšak sám zůstal. Zapojil se do
ilegálního odboje, ale nakonec byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře.
Poněvadţ peníze nesmrděly ani okupantům, podařilo se mu za 8 miliónů korun vykoupit svou
svobodu, ale během plavby do USA zemřel na následky pobytu v koncentračním táboře. Po
válce byla firma na základě Benešových dekretů znárodněna a dodnes se vedou spory o
vlastnictví.
Není totiţ jasné, jestli je moţné továrnu, o kterou Waldese připravili nacisti, a pak byla z
nacistických rukou znárodněna, restituovat zpět Waldesovým potomkům. Společnost v
současné době dobře prosperuje a stále úspěšně vyrábí široký sortiment galanterního zboţí.
           Patentky




Logo firmy od Vojtěcha Preissiga




    Obraz Františka Kupky




          Hynek Puc
                                      Jindřich Waldes

Plastická trhavina SEMTEX
Plastická trhavina SEMTEX – získala svou světovou proslulost bohuţel nikoli jen pro své
výjímečné kvality, nýbrţ díky několika teroristickým útokům, při kterých přišlo o ţivot
mnoho lidí. Nejznámější byl zřejmě výbuch letadla Boeing-747 americké společnosti Pan Am
nad skotským městečkem Lockerbie v roce 1988, kdy zahynulo 270 lidí. Jak uţ tomu bývá, je
SEMTEX příkladem uţitečného vynálezu, který se můţe změnit v nebezpečnou zbraň,
dostane-li se do nepatřičných rukou.
Plastická trhavina SEMTEX byla vyvinuta firmou Explosia v Semtíně u Pardubic (odtud
název: SEMTín a EXplosia) koncem 50. let výzkumným týmem ve kterém pracoval také
Stanislav Brebera. Sériová výroba byla zahájena v 60. letech. Nejprve byl SEMTEX vyráběn
pod označením B1 pro armádní účely. Od roku 1964 se vyráběl pod označením SEMTEX 1A,
od roku 1967 jako SEMTEX H a od roku 1987 jako SEMTEX 10. SEMTEX 1A byl pouţíván
především v tuzemsku, SEMTEX H byl exportován do zahraničí, především Vietnamu pro
odminovací práce. V roce 1981 byl zakázán jeho export do rizikových oblastí a vývoz byl
povolen pouze do zemí Varšavské smlouvy. V roce 1989 byl export této trhaviny zakázán
úplně. Po zavedení značkování trhaviny SEMTEX byl vývoz od roku 1991 opět povolen.
Jakkoli byl SEMTEX původně určen pro vojenské pouţití, postupně se rozšířil pro civilní
trhací práce, především jako trhavina určená pro počiny a speciální destrukční práce. Dnes je
ovšem SEMTEX jiţ nahrazen novějšími druhy trhavin, a původní typy se vyrábějí jen v
malém mnoţství, ačkoli značka SEMTEX zůstvává svého druhu stále legendou.




                                           Semtex

Omnibus je v češtině označení pro nekolejové potahové vozidlo taţené koňmi a určené pro
veřejnou hromadnou dopravu po stanovené trase podle jízdního řádu, předchůdce linkového
autobusu. V některých jiných jazycích a zpočátku nakrátko i v češtině se označení přeneslo i
na parní a motorové autobusy.

Obsah
[skrýt]

         1 Historie
         2 Související články
         3 Reference
      4 Externí odkazy



[editovat] Historie
Za první vozidlo typu omnibusu bývá označován koňmi taţený vůz pro 8 cestujících, který
pod názvem „Carosse― předvedl roku 1662 v Paříţi Blaise Pascal.[1]

V roce 1823 Stanislaus Baudry začal provozovat tento druh dopravy ve městě Nantes ve
Francii. Konečná zastávka v centru města byla před obchodem s názvem Omnes Omnibus, v
překladu z latiny všechno všem, coţ byla slovní hříčka, která zároveň označovala široký
sortiment prodejny, ale zároveň obsahovala i jméno majitele, jímţ byl M. Omnes. Druhou část
názvu prodejny, slovo omnibus, převzal i dopravce Baudry jako obchodní název pro svou
sluţbu. Později se název zkrátil na bus.[1]

V roce 1847 se v Londýně objevil první patrový omnibus, taţený koňmi. Kolem roku 1830
začaly v Londýně, Paříţi i Bruselu jezdit parní omnibusy. První autobusy se spalovacím
motorem se objevily v Německu mezi roky 1895 a 1897. Omnibusy s koňským potahem
nevymizely hned, v Británii doslouţil poslední v Newmarketu v roce 1932.[1]

V Praze první pokusy o zavedení omnibusu proběhly v letech 1829–1830 (omnibusy Jakuba
Chocenského mezi Starým Městem a Malou Stranou) a v letech 1842–1843 (omnibusy
Prokopa Wurma), s příchodem ţeleznice do Prahy roku 1845 začaly jezdit hotelové omnibusy
od nádraţí, v 60. letech do roku 1875 proţily krátký rozmach a následně byly vytlačeny
nejprve koněspřeţnou a pak elektrickou tramvají, takţe poslední omnibusy dojezdily roku
1904. Viz článek Omnibusová doprava v praţské aglomeraci.


Zápalky
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání




Makrofotografie hlavičky zápalek různých barev
Hořící zápalka




Krabička československých poválečných zápalek

Zápalky (téţ sirky) jsou podlouhlé kousky dřeva, např. osikového, smrkového či topolového,
méně často z lepenky se zápalnou látkou na jednom z jeho konců, které slouţí k rozdělávání
ohně. Dřívka jsou dále částečně nebo zcela nasycena látkou usnadňující hoření. Zápalná látka
na konci dřívka, tzv. hlavička, chytá v důsledku tření.

V současnosti většina zápalek chytá výhradně v důsledku patřičně energického škrtnutí
hlavičky o speciálně připravenou plochu - škrtátko. Toto řešení prakticky vylučuje samovolné
či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením zápalky o jiný povrch. Před tím se
dlouho pouţívaly fosforové zápalky, které se zapalovaly při energickém škrtnutí o jakýkoliv
suchý a drsný povrch (např. o podráţku boty).

Hlavička zápalek se nyní skládá zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého,
síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek
jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a tetraoxofosforečnanem sodným,
který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor,
mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi
200 °C, coţ postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá
bezpečnostní zápalky. Vynalezl je Švéd Johan Edward Lundström, který je začal průmyslově
vyrábět v roce 1855. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala
jedovatý bílý fosfor nebo sulfid fosforu. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek však později
zakázán.


Obsah
[skrýt]

         1 Druhy zápalek
         2 Odkazy
             o 2.1 Související články
           o   2.2 Externí odkazy



[editovat] Druhy zápalek
      Standardní malé zápalky (tzv. kuřácké) mají délku cca 4 cm a prodávají se nejčastěji v
       papírových krabičkách s rozměry přbliţně 5 x 3,5 x 1,5 cm, se škrtátkem po obou
       stranách krabičky. Počet zápalek v krabičce bývá přibliţně 40.
      Standardní prodlouţené nebo dlouhé zápalky (tzv. domácnostní) jsou delší (cca 5 cm)
       - za účelem usnadnění zapálení hořáku, na které stojí např. hrnec. Prodávají se buď ve
       standardních krabičkách s prodlouţenou délkou, nebo ve velkých krabičkách (např. 8
       × 5,5 × 3 cm), které obsahují přibliţně 200 zápalek.
      Krbové zápalky jsou prodlouţené na cca 20 cm (účel vyplývá z názvu). Krabičky jsou
       různé, obecně však bývají dlouhé a nízké.
      Dále existuje velké mnoţství jiných druhů zápalek, vyznačujících se zvláštními
       rozměry nebo balením, které často slouţí k reklamním účelům nebo jako upomínkové
       předměty.

Nejznámějším výrobcem zápalek v ČR byl do roku 2008 podnik SOLO Sušice.




Tento článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte nebo alespoň nahradíte tuto šablonu nějakou
konkrétnější.

Fyzikální odvození
Váţením rozumíme obvykle porovnávání tíhy těles, tedy gravitačního působení (gravitační
síly) zemského gravitačního pole F, dané vztahem


                      ,

kde G je gravitační konstanta, M je hmotnost Země, m je neznámá hmotnost zkoumaného
tělesa a r je vzdálenost mezi těţištěm Země a místem, kde se porovnávání silového působení
na zkoumané těleso nebo mnoţství látky provádí. Protoţe G, M a do značné míry i r můţeme
pokládat za konstantní, je velikost této síly současně mírou hmotnosti váţené látky případně
tělesa. Pokud je tedy silové působení F na dva objekty v daném místě na povrchu Země
stejné, říkáme v běţném ţivotě, ţe oba objekty mají stejnou váhu a obvykle tím rozumíme, ţe
mají stejnou hmotnost.

Při velmi přesných váţeních se však musí brát ohled jak na nadmořskou výšku místa váţení
(hodnota proměnné r, redukce váţení na hladinu moře), tak také na vliv atmosféry podle
Archimédova zákona (redukce na váţení ve vakuu).

[editovat] Typy vah
Podle konstrukce a pouţitých fyzikálních metod porovnávání síly F dělíme váhy na řadu typů,
zejména na:




                                     Kuchyňské váhy
                                    (Francie, 19. stol.)




                                 Sada kuchyňských závaţí

      váhy pákové porovnávají hmotnost váţeného předmětu se závaţím o známé hmotnosti
       a dále se dělí na:
           o váhy rovnoramenné;
           o váhy nerovnoramenné;
           o váhy kyvadlové;
      váhy pruţinové měří pomocí deformace pruţiny;
      váhy tenzometrické měří pomocí deformace piezoelektrického prvku.

[editovat] Rovnoramenné váhy
Rovnoramenné váhy pracují na principu dvouramenné páky se stejně dlouhými rameny. Na
konci ramen bývají zavěšeny misky, jedna na váţený předmět a druhá na závaţí. Uprostřed
páky bývá umístěn jazýček, který umoţňuje přesně odečíst, kdy jsou obě strany v rovnováze.
Rovnoramenné pákové váhy se liší podle toho, pro jaký rozsah hmotností jsou určeny
(„váţivost―), jaká se vyţaduje citlivost, přesnost a podobně. Rozlišujeme váhy analytické,
lékárnické, kuchyňské atd.
                                   Sada závaţí (Mezopotámie)
                                  (Hematit, kolem 1700 př.n.l.)

Přesnost i citlivost vah vyţaduje, aby se páka pohybovala pokud moţno bez tření, proto bývá
uloţena na břitech, někdy dokonce achátových a podobně. Citlivé váhy mají aretační zařízení,
které dovoluje páku zvednout z břitů a znehybnit. Náročnější váţení se dělají v uzavřené
skříňce, aby se vyloučil vliv proudů vzduchu. Rovnoramenné pákové váhy jsou jednoduché a
při dobře vyřešeném zavěšení páky velmi citlivé; nevýhodou je citlivost na otřesy a potřeba
sady závaţí.




                                    Sv. Michael váţí duše
                        (Desková malba. Soriguerola, Španělsko 13. stol.)

Rovnoramenné váhy patří k nejstarším a uţ z předhistorických dob jsou známy například
velmi jemné váhy na drahokamy. Rovnoramenné váhy jsou také symbolem spravedlnosti a uţ
na staroegyptských reliéfech se vyskytuje motiv váţení duší po smrti, velmi rozšířený ve
vrcholném středověku v Evropě. Na sousedním obrázku archanděl Michael váţí duše, které
mu druhý anděl podává, a brání je proti ďáblům.

[editovat] Fyzikální odvození

Pro rovnováhu na páce platí vztah

       F1.l1 = F2.l2 (1)

kde F znamená síly a I délky obou ramen. Dosadíme-li za hodnoty síly F z první rovnice,
dostaneme po jednoduché úpravě vztah pro rovnováhu

       m1.l1 = m2.l2.

Protoţe v případě rovnoramenných vah se l1 rovná l2, poslední rovnost se dá upravit na

       m1 = m2.

Rovnoramenné váhy jsou tedy v rovnováze právě tehdy, kdyţ závaţí i váţené těleso mají
stejné hmotnosti.
                                          Decimálka

[editovat] Nerovnoramenné váhy
Také nerovnoramenné váhy pracují na principu dvouramenné páky, jenţe délky obou ramen
jsou různé. Toho lze vyuţít dvojím způsobem:

      Délky obou ramen mohou být v pevném poměru, například 1:10. V tomto případě
       bude ve vztahu (1) platit:

       l1 = 10.l2

a váha bude v rovnováze, kdyţ bude hmotnost závaţí rovna jedné desetině hmotnosti
váţeného zboţí. Tak jsou konstruovány tak zvané decimálky, váhy na objemné zboţí
například v pytlích (obilí, brambory, uhlí atd.). Výhoda je v tom, ţe závaţí nemusí být tak
těţká a veliká. U decimálky je kromě toho „miska― na zboţí umístěna nízko, aby se na ni
zboţí snáze nakládalo.

Na podobném principu avšak s větším poměrem délky ramen páky pracovaly i nejstarší typy
tzv. mostových vah pro váţení povozů s nákladem, které můţeme ještě dnes vidět opuštěné na
malých nádraţích.




                                           Přezmen

      Délka jednoho z ramen můţe být proměnná; tak pracují tak zvané přezmeny. V
       tomto případě stačí jediné závaţí, které se posouvá po delším rameni páky tak dlouho,
       aţ je váha v rovnováze. Pro hmotnost váţeného zboţí pak platí vztah (1), jenţe
       hodnoty F1 a l2 jsou konstantní, takţe platí:

       F2 = k.l1
a na rameni můţe být nanesena lineární stupnice hmotností, resp „vah―. U osobních vah se
uţívá kombinace dvou posuvných závaţí (např. o hmotnosti 1 kg a 100 g) na dvou paralelních
ramenech, coţ umoţňuje přesnější odečítání.




                                      Váha na dopisy

[editovat] Kyvadlové váhy
Kyvadlové váhy vyuţívají principu vychýlení ramene s pevným závaţím ze svislé polohy.
Síla F1, kterou působí kyvadlo o hmotnosti m1 na konci páky je úměrná sinu úhlu α, který
kyvadlo svírá se svislou osou podle vztahu.

       F1 = g. m1.sin(α),

kde g je tíhové zrychlení. Vhodně voleným pákovým mechanismem pak tato síla kompenzuje
tíhu břemene F2. Váhu lze přímo odečítat na kruhové stupnici, která ovšem není lineární; jen
pro malé hodnoty úhlu α je hmotnost váţeného tělesa přímo úměrná velikosti tohoto úhlu.
Typickým příkladem kyvadlových vah jsou váhy na dopisy.

[editovat] Váhy pruţinové




                                           Mincíř
                                      (pruţinová váha)

Pruţinové váhy nepotřebují závaţí, nýbrţ vyuţívají Hookova zákona, podle kterého je
velikost deformace, např. relativního prodlouţení pruţného materiálu Δl, přímo úměrné
působící síle F. Pruţina, pouţívaná u tohoto typu vah můţe být buď spirálová, nebo válcová.

V prvním případě se působením tíhy pruţina zkrucuje a velikost zkroucení (úhel) se odečítá
na kruhovém ciferníku. Tento druh váhy se pouţívá např. u levnějších typů kuchyňských vah
nebo u vah na zásilky (dopisy).
V druhém případě se pruţina protahuje případně zkracuje; tato změna délky se indikuje na
lineární stupnici. Tento typ vah čili mincíř se dodnes často pouţívá v zemědělství, např. pro
váţení pytlů s obilím, zabitých zvířat nebo jejich částí. Výhoda je v tom, ţe je přenosný a
nepotřebuje závaţí, nevýhodou je menší citlivost i přesnost. Mincíř bývá opatřen na jednom
konci okem pro zavěšení na strop nebo jinou konstrukci, na druhém konci hákem pro zavěšení
váţeného předmětu.

[editovat] Váhy tenzometrické




Tenzometrické váhy určené především pro pouţití v laboratoři

Váhy tenzometrické nebo téţ elektronické jsou nejmodernějším druhem vah. Jsou zaloţeny
podobně jako váhy pruţinové na deformaci způsobené tíhou váţeného objektu. V tomto
případě se však deformace měří elektronickou cestou, většinou na základě piezoelektrického
jevu. Tyto váhy mají značnou přesnost a podle konstrukce, která můţe zahrnovat i
mechanické převody, sniţující velikost deformační síly, mohou mít i velký měřicí rozsah
(„váţivost―) od mikrogramů po desítky tun, takţe se dají pouţívat jak v laboratořích, tak pro
váţení v kuchyni, v lékařské ordinaci (osobní váhy) i pro váţení vozidel (mostové váhy,
přenosné silniční váhy). Nezanedbatelnou výhodou elektronických vah je okolnost, ţe mohou
být propojeny s počítačem, který zajišťuje registraci a další zpracování naměřených hodnot.

[editovat] Váţení v beztíţi
Protoţe za dynamického stavu beztíže nelze uplatnit pro stanovování hmotnosti těles jejich
tíhy, byla vyvinuta pro tyto potřeby kosmonautiky speciální zařízení, vyuţívající setrvačných
vlastností hmoty, zejména pak plynoucích z 2. Newtonova pohybového zákona. Těleso o
celkové hmotnosti m (např. lidské tělo včetně sedačky a další konstrukce o přesně známé
hmotnosti) je upevněno pruţinami, umoţňujícími jeho kmitání v jednom směru. Protoţe síla,
potřebná k protaţení nebo stlačení pruţiny, je přímo úměrná prodlouţení pruţiny x a současně
rovná sile působící opačným směrem a potřebné k urychlení a tělesa o hmotnosti m (pro
zjednodušení zanedbáváme vlastní hmotnost pruţinového systému), platí

       m.a = m.(d2x/dt2) = -k.x,

kde koeficient k v sobě zahrnuje vlastnosti pruţiny. Integrací této diferenciální rovnice
získáme její řešení ve tvaru

       x = A.sin(ω.t),

kde A je amplituda kmitu (rozkmit), závisející na velikosti počátečního impulsu, t je čas a pro
tzv. kruhovou frekvenci ω platí
       ω = 2π.f = (k / m)1/2,

kde f je frekvence kmitání systému. Z toho pak plyne

       m = k / ( 4 π2.f2 ),

tedy hmotnost m je nepřímo úměrná čtverci naměřené frekvence kmitání.

Na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) je takové zařízení IMT-01 (Измеритель
массы тела ИМТ-01) ruské výroby pouţíváno k pravidelné kontrole hmotnosti těl
kosmonautů.

[editovat] Odkazy
Události
      Nekropole Varna: poblíţ jezera Varna bylo nalezeno nejstarší zlato na světě.
      cca 3150 př. n. l. - Narmer (první dynastie) začal vládnout ve starověkém Egyptě.
      Starověký Egypt: Nejranější známé egyptské hieroglyfy, raně dynastické období.
      cca 3125 př. n. l. - Zemřel Narmer.
      Kréta: vzestup mínójské civilizace.
      Vybudována neolitická osada v Skara Brae (Orkneje ve Skotsku).
      Lidé nové doby kamenné v Irsku budují 250 000 tunový Newgrange, slunečně
       orienovanou chodbovou hrobku.
      3113 př. n. l., 12. srpen - výchozí datum mayského letopočtu označované 0.0.0.0.4.
       ahau 8. cumhu
      3102 př. n. l., 18. únor podle proleptického (tj. zpětně datovaného) juliánského
       kalendáře nebo 23. leden podle proleptického kalendáře gregoriánského - počátek
       indického letopočtu Kálijuga
      3102 př. n. l. – astrologické svědectví pokládá toto datum za datum Krišnova úmrtí ve
       věku 125 let.

[editovat] Významné osobnosti
      Narmer, následník Serketa a zakladatel první dynastie v Egyptě.

[editovat] Vynálezy, objevy
      13. srpna 3114 př. n. l. - začátek nynějšího dlouhého počtu v Májském kalendáři.
      3102 př. n. l. - začíná Rok 0 Kali Yugi, jednoho ze stupňů vývoje, kterým podle
       hinduistů a budhistů prochází svět.
      cca 3100 př. n. l. - začíná nejranější fáze stavby Stonehenge.

Věda
Behaimův glóbus

Vedle obecného vývoje se raný novověk oproti předchozí epoše vyznačuje také jasným a
podstatným způsobem ve vědě. Zámořské objevy a výpravy změnily od antiky nezměněný
obraz světa – v letech 1519 aţ 1521 podniká Fernão de Magalhães první cestu kolem světa.
Následkem byl rozvoj kartografie; roku 1492 konstruuje Martin Behaim první zemský glóbus
(dosud ovšem bez Ameriky. Tyto objevy poloţily základ mocenského vzestupu španělského a
portugalského dominia a po jejich úpadku v průběhu 17. století výstavbu anglického,
francouzského a nizozemského koloniálního systému. Na objevu mnoha charakteristik Země
mají také velký podíl výpravy Jamese Cooka.

Za zmínku stojí určitě téţ rozmach astronomie podmíněný vynálezem dalekohledu; mezi
nejvýznamnější astronomy patří Tycho Brahe, Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Galileo
Galilei a Isaac Newton. Na základě jejich objevů a teorií je překonán antický geocentrický
obraz vesmíru, do jehoţ středu je postaveno Slunce. Heliocentrický model je pak podpořen i
Newtonovou teorií gravitace.

Velké pokroky dělá téţ medicína. K nejdůleţitějším jejím představitelům patří Paracelsus a
Bartolomeo

Věda
Behaimův glóbus

Vedle obecného vývoje se raný novověk oproti předchozí epoše vyznačuje také jasným a
podstatným způsobem ve vědě. Zámořské objevy a výpravy změnily od antiky nezměněný
obraz světa – v letech 1519 aţ 1521 podniká Fernão de Magalhães první cestu kolem světa.
Následkem byl rozvoj kartografie; roku 1492 konstruuje Martin Behaim první zemský glóbus
(dosud ovšem bez Ameriky. Tyto objevy poloţily základ mocenského vzestupu španělského a
portugalského dominia a po jejich úpadku v průběhu 17. století výstavbu anglického,
francouzského a nizozemského koloniálního systému. Na objevu mnoha charakteristik Země
mají také velký podíl výpravy Jamese Cooka.

Za zmínku stojí určitě téţ rozmach astronomie podmíněný vynálezem dalekohledu; mezi
nejvýznamnější astronomy patří Tycho Brahe, Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Galileo
Galilei a Isaac Newton. Na základě jejich objevů a teorií je překonán antický geocentrický
obraz vesmíru, do jehoţ středu je postaveno Slunce. Heliocentrický model je pak podpořen i
Newtonovou teorií gravitace.

Velké pokroky dělá téţ medicína. K nejdůleţitějším jejím představitelům patří Paracelsus a
Bartolomeo

Věda




Behaimův glóbus

Vedle obecného vývoje se raný novověk oproti předchozí epoše vyznačuje také jasným a
podstatným způsobem ve vědě. Zámořské objevy a výpravy změnily od antiky nezměněný
obraz světa – v letech 1519 aţ 1521 podniká Fernão de Magalhães první cestu kolem světa.
Následkem byl rozvoj kartografie; roku 1492 konstruuje Martin Behaim první zemský glóbus
(dosud ovšem bez Ameriky. Tyto objevy poloţily základ mocenského vzestupu španělského a
portugalského dominia a po jejich úpadku v průběhu 17. století výstavbu anglického,
francouzského a nizozemského koloniálního systému. Na objevu mnoha charakteristik Země
mají také velký podíl výpravy Jamese Cooka.
Za zmínku stojí určitě téţ rozmach astronomie podmíněný vynálezem dalekohledu; mezi
nejvýznamnější astronomy patří Tycho Brahe, Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Galileo
Galilei a Isaac Newton. Na základě jejich objevů a teorií je překonán antický geocentrický
obraz vesmíru, do jehoţ středu je postaveno Slunce. Heliocentrický model je pak podpořen i
Newtonovou teorií gravitace.

Velké pokroky dělá téţ medicína. K nejdůleţitějším jejím představitelům patří Paracelsus a
Bartolomeo


  Technické vynálezy a vědecké objevy
               19. století
1801

- Američan Robert Fulton předvádí ve Francii ponorku "Nautilus" s vrtulovým
pohonem
- E.Adam vynalézá kolonový destilační přístroj
- V Anglii je zahájen provoz na první veřejné koňské železnici z Wandsdorfu do
Croydonu

1802

- Používají se první mlátičky na parní pohon
- Henry Mauslday staví první mechanické hoblovací stroje
- Ruský fyzik Vasilij Vladimirovič Petrov a anglický fyzik Humphry Davy nezávisle na
sobě pozorovali a popsali elektrický oblouk

1803

- Anglický inženýr J.Nixon poprvé použil koleje z kujného železa
- V Anglii jsou ulice poprvé osvětlovány svítiplynem
- Angličan Humphry Davy využívá elektrolýzy k přípravě draslíku a sodíku.
Elektrolýza je pravým oborem, v němž elektřina začala v široké míře sloužit dalšímu
rozvoji vědy a také k praktickým účelům
- Oliver Evans konstruuje v Americe obojživelný parní vůz schopný pohybu na souši i
na řece

1805

- William Congreve dosáhl se svou vojenskou raketou dostřelu 2,5 km
- Isaac de Rivax zkonstruoval první automobil se spalovacím motorem

1806

- Rus Petr Kozmič Frolov postavil v Zmejinogorsku na Altaji koňskou železnici mezi
doly a železárnami
1807

- v Lukavici u Chrudimi se poprvé v Čechách vyrábí anglická komorová kyselina
sírová

1808

- W.Newberry sestrojuje pásovou pilu a dává si svou konstrukci patentovat
- Robert Ransome získává patent na celoželezný pluh sestavený z vyměnitelných
typizovaných součástek

1810

- Petr Durand ohlašuje patent na výrobu plechovek z pocínovaného plechu na
konzervaci potravin

1812

- Angličan George Stephenson použil v hornictví parního pohonu k úpadnímu rubání
uhlí

1813

- V Anglii se začínají vyrábět duté pálené cihly

1814

- Angličan George Stephenson postavil první lokomotivu na parní pohon. V dalších
letech postavil řadu dalších a dokonalejších lokomotiv.

1815

- Poprvé zkonstruována důlní plynová lampa s kovovou síťkou, která zabraňovala
vznícení důlních plynů

1816

- R.Lee postavil v Anglii první most zavěšený na ocelových drátech
- Ve Francii byl postaven první betonový most

1818

- první přesnější frézku na frézování kovů postavil Američan Eli Whitney

1820

- Hans Christian Oersted zjistil že elektrický proud vychyluje magnetku u kompasu a
položil tak základy o elektromagnetismu
- J.Berkinshaw dostává patent na válcované kolejnice
- J.Shoffield v Anglii sestrojil první odstředivku na ždímání prádla
- Štrasburský mechanik Quintenz sestrojil první decimální váhu
- Anglický fyzik a chemik Michel Faraday sestrojil první laboratorní elektromotor

1822

- první nákladní parní železnice byla dána do provozu pro potřeb z dolů v anglickém
Hettonu

1823

- vyroben první výbušný motor svítiplynový
- Bylo objeveno vodní sklo
- V Rusku byl sestrojen přístroj na destilaci nafty

1824

- T.Hancook zavádí výrobu umělé kůže z kaučuku

1825

- Mezi Stocktonem a Darlingtonem byl zahájen veřejný provoz parními vlaky.
Dosahovalo se rychlosti 20 km/hod
- byl vynalezen elektromagnet

1829

- první prakticky použitelný šicí stroj
- první parník poháněný lodním šroubem

1831

- byla objevena elektromagnetická indukce

1832

- v New Yorku zahájila provoz městská pouliční koňská tramvaj
- Byl vynalezen první elektrický telegraf

1833

- v Německu se zahajuje výroba hnědouhelných briket
- byla založena Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách


- objevují se první zárodky pásové výroby

1834

- V Rusku byl vyroben provozuschopný elektromotor
1835

- Američan Samuel Colt si nechal patentovat bubínkový revolver
- Holanďan S.Stratingh postavil první elektrický automobil

1837

- Angličané postavili první telegrafní linku, dlouhou 50 km

1839

- Skot James Nasmyth projektuje parní buchar

1840

- objevují se první velocipédy opatřené pedály

1843

- V Anglii je podán patent na výrobu brázdícího stroje

1844

- patent na výrkobu linolea

1845

- Nicolas Flobert sestrojil malorážní pušku, která je po něm nazvána flobertkou

1846

- Američan Richard M. Hoe postavil velmi výkonnou tiskařskou rotačku a umožnil tak
rozmach novinářství

1848

- Američan L.Yale vynalezl patentní válcový zámek

1849

- Začínají se stavět cesty z asfaltu

1851

- začínají se strojově vyrábět šicí stroje

1852

- Francouz Jules Henri Giffard podnikl prvý let s řiditelnou vzducholodí
1853

- objevují se první petrolejové lampy k osvětlování domácností

1855

- ve strojovnách v USA se zavádějí revolverové soustruhy

1857

- Francouzský inženýr Germain Sommeiller sestrojil pneumatickou vrtačku pro práci v
dolech
- první transoceánský podmořský kabel byl položen mezi Evropou a Amerikou

1858

- Němečtí fyzikové Julius Plücker a Heinrich Geissler sestrojily první neonové trubice

1859

- Francouzský profesor fyziky Gaston R.Planté vynalezl elektrické olověné
akumulátory
- V Severní Americe se poprvé objevuje primitivní elektrický vařič, využívající
elektrické spirály k ohřevu železné desky
- jako první sestrojil Ital Antonio Pacinotti elektromotor s kruhovou kotvou
- Jean Lenoir vynalezl a zkonstruoval prakticky použitelný spalovací motor. Byl to
počátek éry spalovacích motorů

1860

- V Americkém farmářství se šíří používání kombajnů

1861

- začínají se vyrábět pušky-opakovačky. V téže době se již šíří již i kulomety

1862

- V Americe pomáhají problém konzervování potravin řešit chladírenské stroje
vynalezené A.Kirkem
- Belgičan Jean Lenoir poprvé použil u svého motoru jednoduchý karburátor

1863

- V Londýně se začíná budovat první podzemní dráha s parními lokomotivami
- Belgičan Jean Lenoir dokončil svůj automobil poháněný spalovacím výbušným
motorem

1864
-Německý dělostřelecký odborník E.Schultze poprvé vyrobil ze střelné bavlny
bezdýmní střelný prach

1865

- V mlékárenství se zavádí Prandtlova odstředivka na mléko
- Francouz M.Thévenet sestrojuje velocipéd s pryžovou obručí

1867

- Švéd Alfred Nobel získal patent na dynamit. Současně vynalezl i roznětku s
třaskavou rtutí
- Američan George Westinghouse vynalézá pneumatickou brzdu pro železniční
dopravu

1869

- Ruský chemik Dmitrij Theofil Mendělejev sestavil periodickou tabulku chemických
prvků
- je dokončena stavba Suezského kanálu, která trvala deset let

1871

- R.L.Maddox vynalezl fotografické desky bromostříbrné s želatinovou emulzí

1872

- německý inženýr P.Hänlein sestrojuje první polotuhou řiditelnou vzducholoď
poháněnou plynovým motorem

1873

- konají se první pokusy s fotobuňkami na základě objevu změn vodivosti selenu při
různé intenzitě osvětlení

1874

- německý chemik Alexander Mitscherlich zdokonalil metodu průmyslové velkovýroby
papíru

1875

- začínají se používat automatické stroje na řezání ozubení
- na amerických železnicích byl poprvé zaveden jednotný čas

1876

- Američan Alexander Graham Bell podal patentní přihlášku na elektrický telefonní
přístroj s kovovou membránou
- Němec Nikolaus August Otto vynalezl čtyřtaktní spalovací motor
- je vynalezen stroj na výrobu cigaret
- v Americe se vyrábějí první parní traktory

1878

- v severoamerickém městě Lockportu je postavena první teplárna s dálkovým
rozvodem páry pro ústřední topení
- německý chemik Adolf Bayer značně přispěl k rozvoji průmyslu organických barviv
- český vynálezce František Křižík zkonstruoval vynikající obloukovou lampu u níž
použil pro regulaci uhlíků dvojího vinutí s diferenciálním principem

1879

- na Berlínské výstavě byla předvedena první elektrická lokomotiva táhnoucí několik
vagónků
- Thomas Alva Edison sestrojuje ve své laboratoři žárovku, která je schopna svítit
desítky a brzy i stovky hodin

1880

- telefonní přenosy se uskutečňují již na vzdálenost přes 70 km
- v provozu se objevují první akumulátorové elektrické automobily

1881

- Thomas Alva Edison staví dynamo "Jumbo" , které dodávalo proud pro 2000
žárovek. Vážilo včetně parního stroje 27 tun.
- V Americe i v Anglii jsou dány do provozu první malé vodní elektrárny sloužící
osvětlovacím účelům

1882

- Thomas Alva Edison dokončil v New Yorku stavbu první větší parní elektrárny pro
potřeby veřejného rozvodu elektrického proudu
- Francouz Marcel Deprez úspěšně provedl pokus o dálkový přenos elektřiny z
Mnichova do Miesbachu na vzdálenost 57 km

1883

- americký konstruktér Hiram Stevens Maxim vynalezl kulomet, který využíval
zpětného nárazu při výstřelu k automatickému nabití
- budují se první elektrické železnice v Anglii a Americe
- v Chicagu byl postaven první mrakodrap s ocelovou kostrou a výplňovým zdivem

1884

- Američan Lester Allen Pelton vytvořil rychloběžnou vodní turbínu pro velké vodní
spády
- Francouz Louis Hilaire de Chardonnet získal patent na výrobu umělého
celulózového hedvábí z nitrocelulózy
- Francouz Charles Renard postavil první řiditelnou vzducholoď
- V řadě velkoměst se začínají stavět pouliční elektrické tramvajové dráhy

1885

- Němec Carl Friedrich Benz sestrojil pomaloběžný benzínový motor
- zavádí se mezinárodní jednotný čas

1887

- Američan Emile Berliner vynalezl gramofon s kotoučovými deskami
- Švéd Alfred Nobel vynalézá nový druh bezdýmového prachu

1888

- Frank Batter přihlásil k patentování pásový parní traktor
- Gassner sestrojil suchý galvanický článek
- ve Francii začíná průmyslová výroba benzínových automobilů

1889

- francouzský inženýr Alexandre Gustave Eiffel staví v Paříži svou známou Eiffelovu
věž

1890

- vyskytují se první dvojité padáky

1891

- armády se vyzbrojují prvními prakticky použitelnými ponorkami
- je vynalezeno několik nových způsobů výroby umělého hedvábí
- je vynalezena elektrická žehlička

1892

- je dokončeno první filmové studio ve West Orange

1893

- na kolejích se objevují prvé lokomotivy s benzínovými spalovacími motory

1895

- Američan K.C.Gilette vynalézá své proslavené žiletky do holících strojků

1896

- Američané Judson a Earle vynalezli zdrhovadlo (zip)
- ve Vídni se zahajuje průmyslová výroba elektromobilů
- v Americe je vybudována první velká vodní elektrárna

1897

- v Německu vyjel první autobus se spalovacím motorem
- v Německu byl vynalezen nový druh žárovky
- v kopřivnické továrně na kočáry byl postaven první český benzínový automobil
"President"

1898

- v Americe se začíná sériová výroba automobilů, největší výrobce Alexander Winton
vyrábí denně 21 vozů
- v Mladé Boleslavi se vyrábí první český motocykl zn. Slavia

								
To top